obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Když chce osud někoho zničit, udělá z něho hlupáka."
Publilius Syrus
obr
obr počet přístupů: 2915350 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39475 příspěvků, 5737 autorů a 390249 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Můj děda, originál (dopracovaná verze) ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Povídky od domácího krbu
 autor Vlaďka publikováno: 15.05.2007, 19:11  
Jelikož můj svérázný děda v pondělí dopsal svou poslední životní kapitolu, přepsala a dopsala jsem i já dílko, které jsem mu kdysi věnovala.
Další z vyprávění Od domácího krbu.
 

,Ježiš, to je tak neosobní… Co to meleš, chlape!?‘ chtělo se mi zakřičet na sluhu božího, který s ošlapanými teniskami, vyčnívajícími zpoza kostelního roucha, mluvil monotónním hlasem o Království nebeském. Mého dědu dvacetkrát nazval Vladimírem, i když mu nikdo celý život neřekl jinak než Oldřichu, hodinu věnoval citování bible a fakt, že děda kdysi pokrýval tuhle kostelní věž, riskujíc vlastní život a visíc za špici na laně, zmínil pouze okrajově, jako nepodstatný. Chvílemi jsem čekala, že děda odkopne víko rakve a řekne :
„Kurec palec, přestaň dřystať, synku, a nalej!“
I když jsem se potřebovala vybrečet, tenhle obřad mi to rozhodně neumožnil. Pohroužila jsem se do vzpomínek na časy, kdy byl děda v plné síle a všechny nás uváděl do stavů šílenství…
……..

Jmenoval se Vladimír. To jsem se dozvěděla, když mi bylo dvacet a ptala jsem se, po kom mám křestní jméno.
„ No, přece po dědovi,“ děla matka.
„Děda je ale, pokud vím, Oldřich.“
„Není, jenom mu tak všichni říkají. Vlastně už od narození.“
Nevěřila jsem svým uším. Trochu divné, že? Ani jeho nejlepší kamarádi nevěděli, že se tak nejmenoval. Trochu jsem se obávala, že mu jednou nepřijdou na pohřeb, protože nebudou tušit, že ten pán, co mu visí u kostela parte, je jejich celoživotní kamarád. Nepřišli. Všichni totiž odešli z tohoto světa dříve než on. Byl poslední ze svého ročníku.

Možná to u vás je teta. Nebo babička. Nebo tchán, kdo je ten zvláštní týpek u kterého nevíte jestli ho zabít nebo obejmout. U nás to byl děda. Pracoval celý život jako klempíř a pokrývač. Fachman. Kdejaká střecha, včetně kostelní, v okruhu pěti obcí mu děkuje za stvoření a okapy, které on dělal, vydrží generace. Kdyby své plodné roky strávil v jiném zřízení, než je socialismus, měl by vlastní firmu a za svou precizní a profesionální práci i patřičné ohodnocení. Takhle makal ve fabrice za pár šupů a víkendy trávil na střechách, čili na fuškách. Tak už to tehdy bývalo.

Mé dětství bylo spojeno s nepřetržitými údery kladiva do plechu. Ani jsem netušila, že jiné děti nežijou se stálou zvukovou kulisou buch, buch, buch, klep, buch. Tyto údery bohužel děda nepřerušil ani když se mi narodila dcera a já ji dávala po obědě spát v kočárku na zahradě.
Jednou jsem se osmělila:
„Dědo, malá potřebuje spát. Můžeš prosím tě tak na dvě hodiny přestat?“
Kolem hlavy mi proletělo kladívko se slovním doprovodem:
„Na taku robotu se možu vysrať!“

Děda byl nervák. V patnácti letech musel narukovat do války. Patřili jsme pod Sudety, takže za Němce. Tam zažil věci, které ho rozplakaly i po šedesáti letech. Viděl rozkopaného vězně, který už neměl obličej. Ráno na poli se probudil vedle kamaráda, s kterým se dělil o jednu deku. Byl mrtvý. Když mu bylo sedmnáct, vybuchl mu u hlavy granát a pod rentgenem vypadal, jako by měl v mozku rozsypanou čočku. Tehdy také na pravé ucho skoro ohluchl. Hrůzy, které zažil, jej asi poznamenaly psychicky. S postupujícím věkem a zdravotními potížemi byl čím dál větší cholerik. Naštěstí ale v posledních letech nedržel kladívko tak často v ruce. Je až s podivem, že jsme se všichni ve zdraví dožili dnešních dnů.

Kladívko je mocná zbraň
V cholerické dlani
Když si nedáš pozor naň
Přivolá ti spaní
(navěky)

Vše, co se dá vyrobit z plechu, děda vyrobil (myslím, že i to, co se vyrobit nedá). Novinové schránky, krmítka pro ptáky, formičky na cukroví a dortové formy roztodivných tvarů. Jeho „majstrštyk“ je ovšem psí bouda, celá z plechu, se kterou náš Šakal odmítal mít cokoliv společného. Poté, co mu v ní v zimě přimrzaly tlapky k plechové podlaze, od čumáku mu visel rampouch a v létě naopak stepoval jako stonožka, aby mu z rozpáleného plechu nenaskakovaly puchýře, jsme ho ani nenutili v ní setrvávat. Plech se totiž okamžitě přizpůsobuje změnám teplot, a dokonce podstatně násobí tu venkovní. Jak říkám, v zimě Aljaška během svých extrémních mrazů a v létě vytopená, rozhicovaná Sahara.

Firma, ve které děda pracoval, měla podnikovou chatu na Vranovské přehradě. Děda ji postavil a také i spravoval, takže, když jsme tam každý rok jeli celá rodina na týdenní dovolenou, děda skákal po střeše a spravoval okapy nebo opravoval molo. Vyrobil dokonce i dětský bazén hned vedle mola, kde se děti mohly přímo v přehradě bezpečně koupat. Jediné mínus bylo, že se na něm občas slunily zmije. Mužská část rodiny věděla, že si děda každoročně vybere jednu oběť, která mu bude muset pomáhat. Dokud nebyl znám „vítěz“, měli táta i strejda neuvěřitelně mnoho práce v lese, co nejdále od dědy. Když se na mě můj manžel v dobách našeho mládí snažil udělat dojem, přihlásil se dobrovolně jako pomocník. Děda zrovna čistil kadibudku a plechová vnitřní záchodová mísa mu spadla s výkřikem „kurva!“ do žumpy. (To zařval děda, ne ta mísa). Následovala věta:
„Ty, Tomašu, vytahni to, bo ja tam něvlezu.“
Tehdy jsem věděla, že muž, který tento předmět dobrovolně vytahuje na světlo boží, a pak ho ještě čistí, se hned tak nějakých životních útrap nezalekne. Že takový muž je ten pravý.

Děda měl mopeda. V posledních letech života velmi špatně viděl a slyšel, ale to mu nebránilo, aby na něm nejezdil do obchodu. Měl na hlavě přilbu, vzadu připevněné berle (protože přece jak by po tom obchodě chodil) a na uších sluchadla, jako Otík z filmu Vesničko má středisková a šněroval si to na pincku od plotu k plotu. Ještě, že jsme na vesnici a ten provoz je minimální. Jednou se vrátil zpátky a povídá:
„Tam či byl na cestě otevřeny kanal. Tož sem zeslezl a chtěl sem ho zavřeť, aby tam kdosi něspad. Ale je to kus železa, tak už mi to něšlo. Ja už němam tu silu.“
Představili jsme si toho čističe kanalizace, který dole s největší pravděpodobností byl, jak vidí chlapa, zavírajícího jeho přístup ke světu. Jak křičí a mává rukama na mého hluchého a slepého dědu:
„Nezavírejte to! Já jsem tady dole! Néééééééééé!“
Scéna, jak z hororu Kruh. Až by nám jednou začala vylézat z televize zelenošedá mrtvola se slizkými vlasy, věděli bychom, o koho se jedná.

Jednou jsem dědu poprosila, jestli by mi ohnul šest železných závěsných háků, na tři truhlíky na begonie. Chtěla jsem si zkrášlit balkon. Jenom šest háků, truhlíky jsem si koupila. Po týdnu děda přišel a pod paží nesl třímetrové plechové monstrum. Vytřeštili jsme s manželem oči. To byl stojan na ty truhlíky, který děda začal navrtávat napevno do zídky na balkoně. Se vzrůstajícím zoufalstvím jsme s manželem sledovali jemné pavučinky prasklin, které se rozprostíraly kolem každé hmoždinky a praskající nově omítnutou zídku našeho státního bytu. Po chvíli jsem se osmělila:
„Ale dědo, my jsme chtěli jenom šest závěsných háků. Nic jiného. Tohle tady přece nemůžeme mít, vždyť to není ani náš byt a celé to tady praská.“
Monstrum letělo bryskně z balkonu dolů, doprovázené typickým výkřikem:
„Na taku robotu se možu vysrať!“
Ano, jsme prostě nevděční parchanti.

Děda miloval techniku. Vůbec jí nerozuměl. Nerozlišoval tlačítka Start a Stop, a už vůbec ne Play. Nazdařbůh mačkal a řval, že to nefunguje. Měl jako jeden z prvních na vesnici videokameru. Fascinovala ho. Z té doby máme mnoho hodin domácích videí, kde během akce bylo zapnuto Stop a během přestávky Play, případně prvních pět minut natáčení děda nesundal ochranný kryt z objektivu:
„No ja, vole, proto je to také černe,“ pronesl jednou sám k sobě, poté co několik minut točil bez obrazu.

Když měla naše starší dcerka půl roku, natočili jsme celý jeden její den a nechali to sestříhat profesionálem, podložit hudbou a proložit svatebními fotkami. Ať má ona i my jednou krásnou památku. Byl to náš první počin tohoto druhu. Krásně se nám to povedlo, opravdu dílko jedna báseň.
Po roce jsme onu kazetu zasunuli do videa. Už na začátku nám přišlo zvláštní, že neslyšíme poetické Svítání od Olympicu, ale naprosto jinou, údernější hudbu. Když naskočil obraz, hádal se na něm „Džejár“ se svým bratrem Bobym, kdo povede „Jůingovic“ naftovou firmu a do toho se tam pletla opilá „Sůelin“. Zírali jsme nevěřícně a nechtěli si ani na okamžik připustit myšlenku, že ona památka je navždy ztracena. Děda si na kazetu s dvoucentimetrovými písmeny IVANKA nahrál celý jeden díl Dallasu. Z naší dcery jsme zachránili pouze závěrečné oblékání po večerním koupání. Tehdy nám trvalo dlouho, než jsme onu událost strávili.

Když dostal děda mobil (nevím na co, když na tlačítka neviděl a co kdo říká neslyšel), tak jsme byli probuzeni i několikrát za noc vyzváněním. Děda trénoval, jak to funguje a ani netušil, že nám volá. Po několika těchto planých poplaších jsme pochopili, že nikdo neumřel (jak by se u telefonátu ve tři ráno mohlo zdát), ale že děda nemůže spát.

Restart, pause nebo play
Všechno jeden čudlik
V telce však už nehledej
Svojí dcerky dudlík

Děda měl tři totální endoprotézy. Ano tři, i když se vám to může na dvě nohy zdát příliš. To byste ale nesměli se dvěma endoprotézami lézt na třešeň prořezávat větve, spadnout se žebříku a jednu si zlomit. A nemyslete si, že jsme dědovi nenabízeli, že to uděláme.

Často jsem vozila dědu ráno k lékaři (nebo jak on říká, do dochtora). Posledně jsme pro něj vyřizovali kamerovou lupu. To je pro lidi, kterým už žádné dioptrie nestačí. Když si ji děda dal na hlavu, vypadal jako Christopher Lloyd, když hrál šíleného vědce v Návratu do budoucnosti.
V autě jsme vždycky zapředli rozhovor. Děda se vypovídal ze svých trápení. Bez ustání řval, protože si myslel, že ostatní jsou asi taky hluší:
„Děvucho, já či už vubec nic něvidim.“
Najednou výkřik, jak by ho brali na nože:
„Úáááá, tam, pozóooooor, úáúúúááá…!“
Dupla jsem na brzdu, sklouzla do smyku, taktak to vyrovnala, smrt v očích a rozhlížela se, kde se na mě řítí kamion nebo, kde jsem koho přejela. Nikde nic.
„Dědo, prosím tě, co je?! Co se stalo?“, oči vytřeštěné, hlas se mi klepal a cítíla jsem, že jsem si strhla aortu.
„Tuž nic, tam na chodniku šel můj kamarad Bernet.“
Tehdy hrozilo, že ho ubiju berlí, ale nebyla jsem si jistá, jestli bude soud posuzovat nezvladatelný amok jako polehčující okolnost.

Od prarodičů jsem v posledních letech vždycky odcházela s rozporuplnými pocity. Bývali aktivní, hádali se o každou maličkost, nic si nedarovali (bylo jedno, jestli šlo o zašantročenou ponožku nebo o frťana). Tvrdě dřeli celý život. Jsou z té generace, která zažila válku, hlad, dřinu. Neexistovalo, že by jeden den nepracovali. Cítili by se nepatřičně. Nikdy nic nevyhodili, protože co kdyby se to jednou hodilo (takže jsme děkovali za povodně v roce 1997, kdy nám Odra vytopila sklepy a my jsme ty třicet let skladované „potřebnosti“ mohli konečně vyhodit). Když jsem jako dítě jezdila s babičkou vyvážet na skládku smetí, vždycky jsme daleko více haraburdí přivezli než odvezli. Dolovali jsme v tom brajglu poklady, co jiní vyhodili a ty jsme roky skladovali. Po revoluci v roce 1989 nakoupili desítky kil cukru a prášků na praní, protože měli strach, že nebude. Prášek do pračky dnes odsekávají kladívkem a ten cukr už snad spotřebovali. Z mé temperamentní babičky je věchýtek, pro kterou je nadlidský výkon vyjít tři schody u lékaře a děda to před týdnem vzdal. Do posledních chvil se ale snažil radovat ze života i přes hluchotu a slepotu. Například trénoval chůzi poslepu:
„Až neuvidím vůbec nic, tak abysem se trefil.“ Řeknu vám, neznám nikoho, kdo by takhle jednoznačně a za všech okolností miloval život.


A teď tady sedím, nevnímám kostelní zpěvy a říkám si, že než aby se po mrtvičce roky trápil ve stavu, kdy o sobě nevěděl, kdy se nehýbal, neviděl a neslyšel, kdy tři měsíce fungoval jen na plenách a čaji dopravovaném do úst stříkačkou, je to takhle lepší. Chodili jsme za ním do nemocnice na střídačku každý den, i když byl ve svém světě a nevnímal realitu. Taky dobře. Povídal věci, které se staly před třiceti lety a znovu je prožíval. Smál se, organizoval nás jako pokrývačskou partu, rozděloval nám úkoly a káral za pozdní příchod. Nevěděl, že je v nemocnici, nevnímal pacienty kolem a žil myšlenkami a vzpomínkami, které mu jeho mozek přehrával, jako biograf. A jeho poslední věta? Ve filmech vždy umírající pronese něco inteligentního a moudrého, co by si další generace měly zapamatovat. Kde na to chodí? Když se dědovi sestřičky snažily ve dvě ráno dát napít, procitl na vteřinu z dlouhého bezvědomí a pronesl:
„Kurec palec, děvuchy, něstřikajtě mi tu vodu do pysku, něbo vas popluvu,“ a pak zase upadl do svého světa, takže ani nevnímal, jak se zúčastnění lámou smíchy v pase.

Že už je to dost o jednom člověku? Že už to stačí? A víte vy co? Děda, maniak na plech, si dokonce vyrobil i vlastní urnu. Den po jeho smrti jsme se všichni u babičky sešli, brečeli jsme a vzpomínali, ale když nám tohle řekla, museli jsme se smát. Tak typické… Žil jak chtěl a bude odpočívat jak chtěl a v čem chtěl. Věčná škoda, že ho neznal pan Hrabal. Myslím, že by mu posloužil jako skvělá předloha pro některou z jeho typických figurek.

Pohřeb proběhl asi jako každý jiný, ale děda by měl rozhodně velkou radost ze své ženy. Přestože v posledních letech stěží zvládla více než deset metrů najednou, odmítla cestu v průvodu autem a ušla třistametrovou trasu hrdě pěšky:
„Aby na mě byl děda pyšný,“ pravila. A pak se na smuteční hostině, přes svůj zásadní, až puritánský odpor k alkoholu, na jeho počest, zpanákovala vaječným koňakem. Věřím, že na ni děda shora koukal a říkal:
„Libuško, to si měla robiť častějši.“


Dědo, díky, žes byl tak šílený. Budiž ti země ….však ty víš.


 celkové hodnocení autora: 98.2 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 6 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 11 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 35 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Black Cherie 26.05.2007, 18:15:07 Odpovědět 
   Jako kdybych viděla svého dědu. Ale ten můj je naštěstí ještě pořád živý. A s tím jménem - můj táta se jmenuje Pavel, ale nikdo mu neřekne jinak než Mojmíre :-)
Krásně a citlivě napsáno. Člověku se chce brečet a smát zároveň...
 ze dne 28.05.2007, 8:29:35  
   Vlaďka: ...můj brácha je Jirka, ale říkají mu Boris...tak jestli my nejsme nějaká divná rodina :o)) Díky, Cherie
 čuk 19.05.2007, 7:45:21 Odpovědět 
   velmi citlivé, láska za trochu hrabalovským tónem, humor zakrývá slzy. Měla jsi fajn dědečka a dědeček má fajn vnučku.
 amazonit 17.05.2007, 6:31:53 Odpovědět 
   nádhera, citlivé, přesto s humorem, děda by určitě chtěl, abys na něj vzpomínala přesně takhle - s úsměvem...
přesto povídka i rozechvěla dušičku a navlhčila koukadla...
moji bábinka je na tom tak, jak jsi psala, že byl děda, pořád jí křísej a křísej - MUDři si dokazují, že pokoří i smrt....:o(
 ze dne 17.05.2007, 8:30:55  
   Vlaďka: Tak se drž. Dědovi taky rvali hadičky do nosu a přivazovali ho, aby si je nevytrhával, když už bylo jasné, že max. tři dny. :o(
 Albireo 16.05.2007, 15:26:34 Odpovědět 
   Moc pěkně jsi dědu vyprovodila! 1
 ze dne 16.05.2007, 15:36:28  
   Vlaďka: Co už taky jiného můžu dělat :o(
 Dědek 15.05.2007, 20:48:14 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Pavel D. F. ze dne 15.05.2007, 19:11:09

   Moc hezké. Jelikož moje matka dopsala poslední kapitolu v pátek, tak mě to dílko pořádně zahýbalo osrdím. Přesto díky, za krásnou povídku.
 ze dne 15.05.2007, 20:49:47  
   Vlaďka: To mi je líto, tak se drž.
 Pavel D. F. 15.05.2007, 19:11:09 Odpovědět 
   Že mi toto povídání vžene slzy do očí, to jsem věděl, přesto jsem čtení nevzdal. Víc nebudu psát, vždyť víš, jak ke mně tato Tvoje slova promlouvají.
 ze dne 15.05.2007, 20:28:32  
   Vlaďka: Můžeme jenom děkovat za to, že jsme takové dědy měli. Díky.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
strážce
(30.10.2019, 10:32)
aldebaran
(22.10.2019, 14:59)
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
obr
obr obr obr
obr
Posel smrti VII...
Lukaskon
Bez názvu VI
Stanislav Klín
Vyčerpání
Nikis
obr
obr obr obr
obr

Pinochio II.
6thSun
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr