obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Hlad a láska určují veškeré lidské dějiny."
Buddha
obr
obr počet přístupů: 2915295 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39398 příspěvků, 5729 autorů a 389845 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Ohnivé jazyky - část první ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Ohnivé jazyky
 redaktor Šíma publikováno: 01.06.2007, 23:06  
Jedná se o dokončené dílo, které však nebylo z časových důvodů plně převedeno do elektronické podoby (naskenováno). Kniha ma vice jak 280 stran a jedná se o žánrovou všehochuť. Snad najdu čas, abych dokončil převod dokumentu a ukončil tak přiběh. Uvidíme!
 

/Prolog/

Jmenuji se Robert Smith a byl jsem druhým důstojníkem na motorové nákladní lodi Maria Stella, která shořela za podivných okolností uprostřed Indického oceánu.

Ještě teď vidím před sebou tvář prvního důstojníka, Reache, který mi díky své duchapřítomnosti daroval svůj samonafukovací krytý člun a tím mi zachránil život, zatím co on samotný zahynul spolu s posádkou lodi v bouři na otevřených dřevěných člunech.

Z paměti mi nevymizí ani osobnost, bez které bych tuto plavbu nebyl uskutečnil, kapitána Stelly, muže, kterého neustále trápilo revma, a protože až příliš miloval svou loď, zůstal ve službě a zahynul spolu s ní. Nepřežil ji o více jak deset hodin. Tehdy stačilo jedno jediné slůvko a já bych zůstal na pevnině. Bůh ví, proč se to všechno udalo právě tak, a proč se samotné události tak zašmodrchaly.

"Jděte z mé lodi!" Jediná věta, která nebyla nikdy vyslovena! Vše by bylo jinak.

Neustále myslím na Jenny, kterou stále vroucně miluji, i když jsem od ní odešel. Nerozvedli jsme se. Jenny nikdy neuvěřila, že jsem mrtev! Martinova slova, byl jejím bratrem, kolem ní proletěla jako vítr, ona však věděla své! Nebýt Chrise, se kterým se seznámila po čas pátrání po mé osobě, nikdy bych ji už neviděl! Vracím se zpět do Londýna. Jsem o něco moudřejší a taky zralejší pro svůj další život.

Nechci tvrdit, že nade mnou stél Archanděl Gabriel s ohnivým mečem a hrozil mi, abych se polepšil, jinak zemřu sám a opuštěn. Já však tvrdím, že kdyby mě Bůh nemiloval, nebylo by Reache, a já bych teď ležel někde v hlubinách oceánu.

Nikdy nezapomenu na tu noc, kdy temnotou a hustým černým kouřem prosvítaly plameny požírající naši loď. Kdo byl žhářem? Jak můžu tvrdit, že byl požár založen úmyslně? Co všechno věděla posádka lodi? Byl jim snad Evans, námořník jež záhadně zmizel na cestě mezi Londýnem a Kapským Městem? Vím určitě, že nespadl do moře! Byl jim snad Georg, podivný podvodníček, o kterém mi Chris vyprávěl, když se za mnou spolu s bratrem mé ženy Martinem vypravili? Je tu ještě jedna osoba, která mi pomohla v mé životní pouti na okraji vodní propasti, Mike. Mika jsem do té doby neznal, avšak pomohl mi víc než kdokoli jiný.

Co vezla Stella ve svých útrobách, to se už nikdo nikdy nedoví. Jen jedno vím určitě: už žádné hořící pochodně uprostřed bouřícího oceánu! Přežil jsem svou smrt! Děkuji tímto i kapitánovi válečné lodi Spojených států, jež se potloukala kolem. Dík jeho zvědavosti jsem nezemřel vyčerpáním, v nevelkém, nafukovacím člunu, který mi poskytl veškeré pohodlí, jakého byl schopen.

Nikdo by se nedozvěděl odkud jsem! Radiostanice Stelly byla vyřazena z činnosti ihned po vypuknutí požáru a sám radista dlouho nevěděl, co se vůbec děje! A snad mi prominete tu maličkost, že tento příběh, nevyprávím v první osobě, protože se nepovažuji za nejhlavnějšího aktéra hry, jež si dokáže vymyslet snad jen sám život a lidská chamtivost za spolupráce nevyčerpatelné zlomyslnosti osudu...

*****

/ČÁST PRVNÍ - Londýnské doky/

/I./

Bylo sychravé ráno. Zataženo. Nad řekou se vznášela našedlá mlha a celé okolí zabalila do svého špinavého pláště. Tu a tam se ozvala siréna nějakého dýchavičného parníčku. Všude bylo mokro, na řece i na pevnině. A k tomu všemu se z nevzhledných mračen spustil drobný déšť. Počasí na draka.

Jakýsi muž se zvolna zastavil u mola číslo třináct. Ruce měl v kapsách svého námořnického pláště. Na ramenou mu visel velký ranec. Od jednoho přístavního úředníka se dověděl, že sem včera připlula jakási loď, která míří do Sydney. Z jistých důvodů se rozhodl, že ji použije ke své cestě za novým životem.

Stál tam těsně u hrany mola a díval se na loď. Moc se mu nezamlouvala. Zdála se mu příliš dlouhá, vysoká a bachratá. Stál několik metrů od přídě, ale na její jméno neviděl. První, co mu. padlo do oka, byla zvláštní linie střední nástavby a rozmístění a všech zařízení na palubě.

Parník se houpal za skřípotu uvazovacích lan na drobných vlnkách Temže, kterou zvolna rozdmýchával neposedný větřík. Okolo proplul remorkér. Doky byly prázdné. Žalostně prázdné. Kde jsou ty časy, kdy byl tento přístav plný lodí všech druhů a národnosti.

Začal si ji podrobně prohlížet. Od přídě na záď. Pohledem přejel ostrou a pěkně tvarovanou příď, kotevní navijáky, přední signální stěžeň, první nákladový jícen, veliký a neforemný stožár se dvěma výložníky, druhý jícen a zastavil se na přední stěně nástavby. Byla nízká. Příliš malá na tak velkou loď. Napočítal sotva tři podlaží, a na posledním byl přikrčený velitelský můstek se stěžněm s anténami a radiolokátory.

Pak přišel na řadu komín. Velký a tlustý. Kolem něj byly rozestavěny vysoké větrací roury. Na každé straně nástavby byly ukotveny dva velké záchranné čluny s nainstalovaným spouštěcím zařízením. Za blokem nástavby spatřil další výložník s nákladovým jícnem. Byl třetí v pořadí. Vše uzavírala malá nástavba a kulatá zad s vlajkovým stožárem.

Poodešel blíž k přídi, aby si přečetl jméno lodi. Na zrezivělé a vlnami poznamenané přídi stálo: "Maria Stella". Spokojeně přikývl a zamířil ke středu lodi. Pohlédl nahoru. Jeho zrak se zastavil až na pravém křídle můstku. Loď byla jako vymetená. Pokrčil rameny a vydal se po kývajícím se lodním můstku na palubu.

/II./

Vše začalo asi před týdnem, kdy se vrátil domů z jedné ze svých cest. Bylo mu přes pětatřicet let. Mohl být pyšný na svou pevnou a procvičenou postavu. Nekouřil. Nepil. Dokonce se ani netahal s cizíma ženskýma, což se některým lidem v jeho okolí zdálo až příliš prudérní. Námořník a nemá ženskou v každém přístavu? Byl prostě jednička. Ale jeho ženě se to nelíbilo. Od jisté doby se ji všechno přestalo líbit. A jemu najednou připadlo, že si našla jiného.

Při poslední plavbě ztratil svou loď, byla prodána do šrotu, a on přišel o práci. Žádné volné místo dle jeho profese a kvalifikace nebylo momentálně k mání. Šel to prostě ze žalu zapít, ale jeho tělo nemělo vůbec pochopení pro těch pár piv a velkých panáků. A tak se stalo, že byl domů přivezen jako žok mouky. Konečně tu byla i záminka k ranní hádce ze strany jeho ženy. Její muž se vrátil po dlouhé době domů, ožralý, a bez peněz. Nebo spíše s malou výplatou podle jejího gusta.

Probudil se s hlavou jako střep. Nemohl vstát a bylo mu zle od žaludku. Před očima měl jen bílou mlhu. Jeho paní mu z milosti uvařila silnou černou kávu a otevřela okno do pokoje, kde strávil uplynulou noc. Venku bylo zamračeno. Meteorologové hlásili další pokles tlaku a časté přeháňky. Jemu to však bylo úplně jedno. Ztěžka se dokymácel ke stolku a div nevylil tu životodárnou tekutinu, kterou pil plnými doušky. Opařil si rty i jazyk.

"Tak co pane Roberte Smithi? Vidím, že jste se pěkně zřídil, nemám pravdu?" vysmívala se mu jeho štíhlá a urostlá blondýnka. V ruce držela sklenku a v ní bylo nepochybně brandy. Pila ho každé ráno. Tázaný se na ní nejistě podíval. Tancovala mu před očima.

"Trošku jsem to přehnal," škytl. "Promiň!"

"Jsi jako prase. Celou noc jsem nemohla usnout, jak ses převaloval, chrápal a naříkal!"

"Všechno ti vysvětlím! Pak!" řekl ji a opatrné postavil prázdný hrnek na skleněnou desku stolu. Cinklo to. Nervózně se usmál. "Vážně!"

"Opravdu?"

"Třesou se mi ruce!" pronesl zbytečně. "Neměl jsem tam s kamarády jít."

"A co jste oslavovali?" zeptala se ho se zájmem.

"Jsem bez práce, Jenny. Loď, na které jsem dělal šla do šrotu, a jiné místo pro mne nemají. Myslím tím v hodnosti kapitána nebo palubního důstojníka. Prozatím!"

"Chudáčku!" politovala ho, ale vyznělo to dost ironicky.

"Děláš si ze mně srandu?" zamračil se. "Co jsem pro tebe byl po celý čas, kdy jsem dřel jako kůň, aby jsi měla na žrádlo, hadry, činži a ty tvé výlety?"

"Přeháníš!" vyštěkla.

"Já hold neměl bohatého tatínka, jako ty." škytl.

"Mého otce nech na pokoji!" rozkřikla se.

"A nemám pravdu?" zeptal se. "Všechno máš od něho! Barák, auto, peníze v bance, práci, ale to všechno ti ještě nestačilo. Nebyl jsem ti dost dobrej, viď? Jsi žádostivá žena a chlapa máš každou chvíli na moři! Robertek na baterie ti už nestačil? Co tak mít pořádného chlapa, namísto toho chudinky, který někde na moři polyká slanou vodu!"

"O čem to mluvíš?" zeptala se ho.

"O tom, jak ses tahala s kde kým. Jako hnusná a prašivá fena, která to už nemůže vydržet!" chechtal se.

"A divíš se? Pořád jsi na moři!" obořila se na něj.

"Tohle není žádná výmluva, Jenny!" řekl ji do očí. Pomalu se postavil a kráčel k ní. Krok měl toporný a oči se mu ještě leskly z alkoholového opojení. "Slíbila jsi mi před Bohem, že se mnou budeš v dobrém i zlém do konce svého podělaného života!"

"Ne!" kroutila hlavou. "Nech mě na pokoji!"

"Cože? Ne?" zeptal se ji. "Ty ještě znáš to slovo NE?"

"Nech toho, nebo zavolám poldy!"

"Tu máš a zkus to!" hodil ji telefon, který po cestě sebral ze stolku. "No tak dělej!"

"Jsi opilý! Nech toho!" okřikla jej nejistě.

"Na co čekáš! Zavolej i svému povedenému tatínkovi, a řekni mu jaká jsi běhna! Dělej!" zařval na ní. "Řekni mu, že jsi se v životě zase spletla a nevzala sis toho nadutého pracháče, nebo kolik jsi těch partií vlastně měla?"

"Ne!" řekla tiše a zvedla těžkou mísu z olověného skla. Dopadla těsné vedle něj. Jen o kousek minula jeho hlavu. Rukama si přejela po slzami smáčené tváři.

"Jen do toho," pobízel ji. "Pokračuj!"

"Vypadni! Tohle je můj byt, rozumíš?!" křičela. "Táhni odkud jsi přišel! Přišel jsi tu s holým zadkem, tak vypadni!"

"A ty si myslíš, že tu s tebou zůstanu? Musel bych se hanbou propadnout do země. Teď už konečně vím, co jsem si vzal!"

"Spakuj si své hadry a vypadni!" zakřičela hystericky. "Myslíš si, že nevím, žes měl kdejakou couru?"

"Nevíš!" zabodl ji prst do prsou. "Já ne!"

"Jasně!" řekla mu a hodila mu pod nohy jeho námořnický vak. Zvedl jej ze země. Chvíli stál před svou ženou se zamračenou tváří. Pak zvedl volnou ruku a udeřil ji do tváře. Svezla se k zemi a začala hystericky řvát.

"Máš štěstí, že si s tebou nechci špinit ruce! S rozvodem si nedělej starosti!" vyštěkl na ni. Seděla schoulená na prahu dveří a hlasitě lkala. "S tebou jsem skončil."

Hned na to zmizel za dveřmi. Posbíral si své věci a třískl dveřmi. Pak bylo ticho. Odkudsi se ozval zvuk padajících bot a ošacení. V kuchyni kapala voda do dřezu. Kdesi zazvonil zvonek. Venku rachotila auta. Pršelo. Pořád padal ten protivný déšť. Ležela na podlaze a třásla se. Vždyť takhle to vůbec nechtěla. Kdo je bez viny, ať první hodí kamenem!

/III./

"Je tu někdo?" zavolal, když se dostal na palubu. Opřel se o zábradlí a pohlédl dolů na pevnou zem. Na to, že byla loď plně naložena, stál nejméně pět metrů nad zemí.

"Ahoj. Je tu někdo? Ozvěte se!" znovu zavolal. Jeho křik se odrazil od špinavé řeky s mastnými oky, od šedých a zaprášených hangárů i červených cihel přístavních budov. Loď byla prázdná a opuštěná jako dřív. Shodil si ze zad těžký vak a vydal se na obhlídku. Přece tu někdo musí být. Právě se chystal vyjít po úzkých schodech do prvního patra nástavby, když tu jej zastavil čísi hluboký hlas.

"Hej. Vy tam, co tu, kurva, děláte?"

"Vy jste kapitán?" zeptal se, protože muž, který se na něj díval z výše třetího poschodí neměl žádný odznak hodnosti.

"I kdybych byl, pomohlo by vám to?"

"To nevím. Ale kapitánem nejste, že?"

"Tady žádnou práci nenajdete!" odbyl ho muž na křídle velitelského můstku.

"Ale já vím, že tu jedno místo je!"

"Kdo vám řekl tuhle pitomost?" divil se neznámý.

"Jeden přístavní úředník. Tak je nebo není?" naléhal dál Robert a zakláněl se, až ho bolel krk za hlavou.

"Kam chcete plout?" ozvalo se znovu s nedozírné výše.

"Do Austrálie!"

"Kam?"

"Plujete přece do Sydney, ne?"

"Pojďte nahoru!" přikázal mu muž na můstku a zvědavě si Roberta prohlížel. Tomu netrvalo ani pět minut a stál vedle muže, který na něj před chvíli zavolal.

"Do Sydney, říkáte!" pronesl zamyšleně zarostlý muž. Podrbal se v dlouhých a hustých černých vlasech. "Opravdu chcete s námi plout? Proč neletíte letadlem? Nemáte dost peněz? Jste od fochu? Proč právě do Austrálie?"

"Rodinné problémy! Na mou duši!" pousmál se Robert. "A peněz nemám taky nazbyt! Neletím letadlem, protože nesnáším výšky!"

"A hloubek se nebojíte? Jak se jmenujete?"

"Robert Smith. Sloužil jsem na..." řekl mu.

"To mě nezajímá, to řekněte kapitánovi, až se vrátí. Hlídám to tu. Co mělo nohy, uteklo na břeh."

"Vy jste první důstojník, viďte."

"Jak jste to uhodl, je to na mně tak vidět?" divil se muž.

"První palubní důstojník se většinou neholí!" zakřenil se Robert. "Kapitán chodí vyšňořený jako páv. A..."

"A druhý chlastá a s třetím není žádná řeč, že jo?" přerušil ho muž v hrubém vaťáku a podal mu ruku. "Jste na podělaný špinavý obchodní nákladní lodi! Tahle rakev není loď pro zbohatlíky ani nějaká fregata! Tady se ty parádičky nevedou! Jediné, co je důležité, je poctivá práce! A když ne..."

"V moří je místa dost!" zazubil se Robert. "Hodíte každého lenocha žralokům?"

"Prostrčíme ho pod lodník kýlem! Já jsem nějaký Reach, první důstojník Marie Stelly, obchodní lodi jejího veličenstva. Ale jinak nic moc. Však brzo uvidíte! Vy jste byl kapitánem?"

"Ano, ale..."

"Taky jste moc fajnově oblečený," zasmál se Reach. "Druhý je. na břehu, v nemocnici, uchlastal se k smrti!"

"Co?" zamračil se Robert.

"Asi před dvěma roky mu odešla žena. Od té doby nasává kde může." zamračil se první důstojník. "Miloval ji! Moře je děsná mrcha! Vezme si všechno, život námořníka i jeho lásku! Je to mrcha nenasytná!"

"Jasně!" řekl zamyšleně Robert a podíval se na řeku. Byla šedá a nedobrá stejně jako mlha i vzduch kolem. Slunce se skrylo za hradbu ošklivých a neustále vodu cedících mračen.

"Jak vy to můžete chápat?" divil se Reach.

"Dneska jsem zažil něco podobného." řekl Robert pomalu. "Nebyl jsem ji dost dobrej. A přitom věděla koho si bere a vůbec!"

"Víte co? Pojďte dovnitř. Ukážu vám velitelský můstek. Tady je děsná zima. Máte rád čaj s rumem? Je dobrý na smutek a žal! Výborně!"

Reach pustil Roberta dovnitř a zavřel za sebou, dveře. Vítr, déšť, mlha, to všechno zůstalo za zavřenými dveřmi vytápěného velitelského můstku. Rozhlédl se kolem sebe. První důstojník si ho zvědavě prohlížel. Tiše se usmíval při pohledu na vetřelce, i když v hodnosti kapitána a to momentálně bez práce.

"To každého hned pouštíte na můstek?" zeptal se Robert prvního důstojníka. "Nebojíte se, že vám šlohnu tuhle loď a střelím ji do starého železa i s nákladem na palubě?"

"Zkuste to!" pokrčil Reach rameny.

Trvalo dobrých deset minut, než se Robert zastavil a pohlédl na Reache. Ten se jen zlehounka opíral o dveře do mapovny a něco si broukal pod vousy.

"Něco se vám. tu nelíbí?" zeptal se Roberta. "Máme tu všechno, co je potřeba k navigaci i vlastnímu řízení lodi. Dva radary, rychloměr, hloubkoměr, startování hlavního motoru se strojním telegrafem, palubní telefon, vysílačku a spoustu dalších zbytečností. Tenhle krám byl před pár měsíci v suchém, doku. Přestavili nám příď, vylepšili ovládání lodi, vyměnili záchranné zařízení, prostě ji celou předělali."

"Bylo to k něčemu?" zeptal se ho Robert.

"Je to ještě horší." ušklíbl se. "Tuhle herku už nikdo nedá dohromady! Jak říkáte za pár let půjde stejně do šrotu, jako my všichni. Stárneme! Uvidíte. Pokud se někde nepotopí, čekají ji ještě takové dva tři roky, maximálně pět až deset let služby."

"A pak adié." zachmuřil se Robert.

"Řekněte mi... Co kdybychom si tykali?" zeptal se jej první důstojník. "Jak jsem řekl, na parádičky si tu nepotrpíme!"

"Cože?"

"Nebudeme si vykat? Co říkáš? Nejsme přece žádní páni."

"Jasně. Čím to zapijeme?" souhlasil Robert.

"Mám tady akorát čaj a rum. Co si dáš?"

"Seštelujeme to dohromady a pak se uvidí!" pousmál se Robert. "Tak na co? Na nás! Na loď!"

"Na kapitána!" řekl mu první důstojníka a podal Robertovi hrnek s horkým čajem, do kterého nalil pořádnou dávku rumu.

"Proč ty už nejsi kapitánem?" zeptal se jej Reach. "Kvůli chlastu?"

"Chlastu? Ne!" zavrtěl Robert hlavou. "Loď, na které jsem sloužil, šla do starého železa. Byla to už vlastně taky taková zrezivělá plechovka od sardinek. Nikdo ji nechtěl a tak ji společnost prodala do šrotu. Její provozování už prý nebylo efektivní!"

"To znám!" zašklebil se Reach a jedním očkem, koukl po muži, který se zamyšleně drbal za uchem. "Ty chceš dělat druhého důstojníka na naší lodi? Kapitán se posere smíchy!"

"Jasně," řekl Robert prostě. "Nehodí mě přes palubu?"

"Kapitán?" zamyslel se Reach. "Jak si to vůbec celé představuješ?"

"Poloviční úvazek. Prostě si odpracuju cestu do Sydney a pak se uvidí. Myslíš, že mě starej vezme?"

"Určitě. Nechce se mu držet hlídky. Když už to neudělá z dobrého srdce, tak z lenosti určitě," usrkl Reach z hrnku horkou tekutinu a pokračoval. "Stejné si myslím, že tu dlouho nevydrží. Někde chytil revma. Skřípe jako nepromazaná lodní hřídel."

"Kdy se vrátí?"

"Do dvou hodin. Šel si něco zařídit ohledně nákladu. Byl zamračený až hrůza. Vztekloun jeden. Však uvidíš." řekl mu Reach.

"Vztekloun?" nechápal jej Robert. "V noci nemůže spát, přes den chodí jako mátoha. Pomalu neví co dělá. Ale na pevninu se mu moc nechce?"

"Kromě téhle lodi nic jiného v životě nemá!" pokrčil první důstojník rameny. "Myslím si, že až natáhne bačkory, nechá se pohřbít někde do moře! Do hrobu opravdového námořníka!"

"Říkal jsi něco o třetím, jaký je?"

"Kdyby nemusel, neřekl by ani slovo, jak je den dlouhej. Měl se narodit jako ryba. Ne že by byl nenormální, nebo snad nějaký vyšinutý fanatik. Ani nevím, jaký vlastně je. Prostě je tichý, skromný a nenápadný hoch." řekl mu Reach a poodešel k pravé straně můstku. "Když na to přijde, všichni na palubě jsme pěkní blázni! Moře poznamená všechny, kteří se na něm plaví! Bez výjimky! Někdo jej bude milovat a druhý zase nenávidět!"

Pohlédl ven. Chvíli se díval kolem. Očima hladil nábřeží, budovy, jeřáby i vzdálené obytné čtvrti. Pak najednou Robertovi naznačil, aby přišel k němu.

"Chtěl jsi ho vidět." řekl. "Tamhle jde."

"Ten blonďák v sáčku?" divil se Robert.

"Jo. Asi tu někde bydlí. Měl bys ho vidět, když si jde někam vyrazit. Hotový gentleman."

"Jak se jmenuje?" vyzvídal dál Robert.

"Gregory?" váhal jeho společník. "Myslím, že jo. Je samotář."

"Gregory." řekl si Robert v duchu.

Muž na kterého se dívali šel zvolna k lodi. V ruce nesl aktovku. Tvář měl zakrytou velkým černým deštníkem. Venku ještě pořád pršelo. Zmizel jim za hranou můstku. Na chvíli zaskřípal tramp a pak bylo ticho.

"Jak to, že všichni odešli?" divil se Robert.

"To se někdy stává. Šli si něco nakoupit, nebo si jen povyrazit. Jestli víš, jak to myslím! Loď je naložená a připravená k vyplutí, ale ten pravý čas ještě nenastal! Stroje ještě stojí, nemám představu kde jsou všichni členové posádky včetně bocmana! Někdo by měl být také ještě ve strojovně!"

"Tak to je pěkný bordel!" souhlasil Robert. "Kdyby se tohle dělo na válečné lodi, šli by všichni důstojníci i s kapitánem ke zdi!"

"Palte!" zazubil se Reach.

"Kdy budete zvedat kotvy?"

"Počítám, že tak do šesti večer. Za tmy bychom měli být

v Lamanšském průlivu." "Proč tak tajně?"'

"Sám nevím!" popotáhl Reach nosem."Čert ví. Tamhle jde starej. Uvidíš ho na vlastní oči. Vsaď se, že se staví na můstku."

"Nepoznal bych, že je kapitánem. Jde ale dost ztěžka." zamračil se Robert. "Vypadá spíš jako nějaký bezdomovec!"

"Říkal jsem ti, že ho bolej klouby. Teď to bude záležet na tobě, rozuměls? Určitě se tě bude ptát, co tu chceš. Musíš začít sám, kdyby šlo k nejhoršímu, pomůžu ti. Za chvilku tu bude."

"Ale nakonec nevypadá nejhůř! Myslím, že mi začíná přeskakovat! Uvažuju jako ženská! Jedné se zbavíš a jsi v tom!"

"Každý osamocený muž je vlastně i osamocenou ženou! Na to, že je starej mládenec..." utrousil Reach.

"Starý mládenec?" zeptal se jej Robert. "Neříkej mi, že každý, kdo má šarži, nemá ženskou!"

"Záleží na tom, kde jsi a kolik máš prýmek!" řekl mu první důstojník s vážnou tváří. "Co čekáš od malého platu a téhle napůl shnilé rachotině? Jak říkám, jsme jen na malé nákladní lodi, nic víc!"

/IV./

V jedné z vyhlášených restaurací na Piccadilly seděli dva muži ve vybraných oblecích a popíjeli kávu. Zabrali pro sebe stolek u okna, a tak se mohli po čas rozhovoru dívat na rušný pouliční shon.

"Hele Georgi, tohle nemůže vyjít," řekl náhle muž blíže u okna svému společníkovi. "Určitě jsi se zbláznil!"

"Nech toho, Same. Jde o velký kšeft. Jsem v něm namočený až po uši. A jestli nevyjde, nebo něco praskne a seberou nás chlupatí!"

"Co myslíš, že nám řeknou u Lloyda? Jsme jako párek malých a bídných podvodníčků! Jsme jako dvě děti, které sedí u malého pískoviště a dívají se přes plot na veliké hřiště!"

"Same, poslouchej! Loď byla na půl roku v suchém doku. Je po generálce, tak žádný strach! Všechno je podle předpisů a požadavků pojišťovny!"

"Kde ji prohlíželi?" zeptal se muž u okna a pohlédl ven. Nervózně s sebou poškubával. A ke všemu se mu začal i třást hlas. Pohlédl na muže naproti stolku.

"Georgi, já do toho nejdu!" řekl a chystal se vstát. Vzal si svou aktovku, kterou postavil u nohy stolu. "Fakt ne!"

"Jsi vážně srab!"' naštval se jeho společník. "Vyděláme na tom velký prachy. Sakra, čeho se tak bojíš?"

"Já nevím, prostě s tím nechci nic mít!"

"Všechno je legální! Slyšíš mě, Hergott? Žádná levota!"

"O co vlastně jde, Georgi?"

"Dokud mi neřekneš ano, budu mlčet jako ryba." usmál se a pohlédl mu do jeho roztěkaných očí.

"Ne!" zakroutil muž s kufříkem. "Klidně si o mně mysli, co chceš! Třeba že jsem zbabělec!"

"Rozmysli si to!" nabádal ho sedící muž. "Copak jim budeš pořád dělat poskoka? Pojišťovacího agenta až do smrti?"

"Co když nás chytnou?"

"Proč? Jaký budou mít důvod?" rozhodil rukama muž za stolem tak, že málem převrátil vázu s květinami. "No řekni?"

"Co chceš s tou lodí udělat?" zeptal se stojící muž třaslavým hlasem. "Víš kolik tam bude lidí?"

"Snížili stav posádky. Nic se nemůže stát!"

"Já nejsem vrah., Georgi." řekl. "Podvodník možná, ale vrah ne!"

"A kdo říkal, že budeme vraždit!" vybuchl muž na židli, musel se krotit, aby ho neslyšeli lidé okolo. "Já ji přece nechci vyhodit do povětří!"

/V./

"Co tu děláte?" vyštěkl muž s kapitánskou čepicí na hlavě. Díval se na Roberta a koulel očima. Pak se z nenadání otočil na prvního důstojníka. "Reachi, co to má znamenat? Odkdy pouštíte cizí lidi na palubu?"

"Já... Shání práci, pane!" řekl pomalu první důstojník.

"Cože? A on si myslí," ukázal prstem na Roberta, "že ji tu dostane? Vy jste stejného názoru, první?"

"Řekli mi, že máte volné místo důstojníka, pane." přerušil je Robert. Pohlédl na kapitána a pokračoval: "Váš druhý důstojník..."

"Kašlu na něj!" vykřikl kapitán. Opřel se o dveře můstku a zamračil se. "Co jste zač?"

"Robert Smith, pane."

"A dál!" vyštěkl.

"Momentálně jsem bez práce. Kdybych měl nějaký job, netrčel bych na téhle kocábce, pane!"

"Nebuďte drzý! Jakou máte hodnost? Předpokládám, že nejste žádná suchozemská krysa! A zatím tu netrčíte, vždycky vás můžu vyhodit!" řekl mu kapitán rázným hlasem. "Jsem sice už starý, ale ještě mi nekape na maják! Tak co?"

"Ne pane. Byl jsem kapitánem."

"Byl?" divil se muž, z něhož ještě stále kapala voda. Reach se díval na rostoucí louži pod kapitánem a přemýšlel, kdo to bude uklízet. "Provedl jste něco?"

"Ne. Vzali mi loď, pane? Šla do šrotu."

"Jak dlouho jste ji velel?"

"Dva roky!" odpověděl Robert.

"Potkala vás nějaká nehoda?" vyptával se dál kapitán.

"Přestala být rentabilní. Byla očividně ztrátová, pro společnost, která ji provozovala."

"A co hodláte u nás dělat?" zeptal se kapitán, jako by nechápal vzniklou situaci. "Nejsem senilní! Ptám se, protože nechápu vaše záměry! Nejsme autobus! Nevozíme cestující!"

"Chci vzít místo, které se uvolnilo."

"I přesto, že budete jen druhým důstojníkem?" divil se kapitán lodi a neustále pokukoval po Reachovi.

"Máte ještě nějaké jiné problémy?" zeptal se znovu. "Jste trestně stíhán? Nechce vás zabásnou policie?"

"Ne pane. Chci si odsloužit cestu do Austrálie." řekl mu Robert. "Jak už jsem řekl, nemám dost peněz na letadlo, natož na osobní loď!"

"Takže jen na polovinu cesty, ano?" zamyslel se kapitán. "Rodinné důvody, říkáte? Pohádal jste se? Se svou ženou?"

"Přesně tak, pane." pokrčil Robert rameny. "Chtěla mě zabít!"

"Zabít?" uchechtl se kapitán. "A čím? Proč jste to nakonec neohlásil?"

"Broušenou vázou! Těžkou! A oznamovat něco policii, to by nemělo žádný smysl!" řekl mu Robert. "Má dobrého právníka!"

"Zabít vás?" zachmuřil se kapitán. "Proč vás rovnou neoškube? Vlastně jste říkal, že nemáte žádné pořádné peníze! Chápu! Dobře! Co se zubíte, Reachi?"

"Nic pane!" řekl mu první důstojník. "Já jen tak!"

"Vy byste se nechal zabít od ženský?" podivil se velitel lodi. "Mám pravdu, Reachi."

"Ne, pane!" pokrčil první důstojník rameny. "Myslím, že ne, ale na druhé straně, nechat se kvůli ní zavřít!"

"Máte na mysli sebeobranu, doufám!" zamračil se kapitán. "Kriste pane! Půjdeme ke mně, jak že se jmenujete?"

"Robert Smith, pane!" řekl mu.

"Budu vám říkat Roberte! Nebude vám to vadit?" zeptal se ho kapitán. "Proč se zase šklebíte vy?"

"Koupil jsem ženě vibrátor! Robertka!" pokrčil Smith rameny. "Asi ji nestačil!"

"Patrně!" zašklebil se kapitán. "Možná ji často docházely baterie! Byla vaše žena hodně náruživá? Víte co, nic mi neříkejte!"

"Tady máte, Reachi! Usušte to!" vydal ze sebe kapitán a shodil z ramen mokrý plášť. Podal ho prvnímu důstojníkovi a odložil si také čepici. "Kšiltovku si nechám, první, co kdyby jste chtěl být kapitánem?"

"Nebyl bych tak dobrý jako vy!" zavrčel první důstojník.

"Nekecejte, Reachi! Máte mě plné zuby!" řekl mu a mávl rukou. "Všichni mě tu máte plné zuby! Nejsem blbem, mám oči a ještě mi to myslí!"

"A tohle mi usušte!" ukázal na kabát a pak se od Reache odvrátil. "A vy, Smithi, pojďte se mnou. Uvidíme, co se dá dělat."

"Hady jsou mé papíry," podával mu Robert velkou obálku.

"Až v kajutě. Začínáte se mi líbit..." pousmál se kapitán. "Nechcete se upsat čertu? Co kdybych vzal já práci druhého důstojníka a vy jste byl kapitánem téhle lodi? Začíná mě to otravovat! Co Roberte?"

"Raději ne, pane!" řekl mu Smith po pravdě. "Už toho mám taky dost!"

"Já nejsem vaše stará!" řekl mu kapitán lodi. "Nevyjebu s vámi! Na to můžete vzít jed!"

"Díky pane!" řekl mu Smith. "Jak vám mám říkat?"

"Kapitáne, ne?" usmál se. "Jak mi, ksakru, chcete říkat?"

/VI./

Přestalo pršet. Jenny se natáhla pro budík. Bylo něco po dvanácté. Čtyři hodiny po Robertově, odchodu. Sedla si na koberec a přitáhla k sobě telefon. Chvíli uvažovala, kam má zavolat. Pak vytočila číslo jeho zaměstnavatele.

"Haló? Tady je Jenny Smithová, nebyl u vás náhodou můj muž?" zvolala ihned po klapnutí ve sluchátku.

"Kdo volá, prosím?" ozval se strohý mužský hlas.

"Jenny, Jenifer Smithová. hledám svého manžela!"

"Moment, podívám se." nastala chvíle ticha. Pomalu vstala a se žuchnutím se usadila ve hlubokém křesle. Ihned si vzpomněla, jak rád v něm Robert sedával.

"Haló, jste tam ještě?" ozvalo se.

"Ano!" chňapla po sluchátku.

"Bohužel, váš manžel u nás nepracuje."

"Prosím?" nechápala.

"Přišel o loď a společnost pro něj neměla vhodné místo."

"Ano, rozumím!" řekla tiše. "A prosím vás, nevěděla byste, kde bych ho měla hledat?"

"V tom vám nemohu pomoci. Mohl se nechat najmout na kteroukoliv loď v Británii, může být ještě v Londýně. Opravdu není v mých silách o něm získat jakékoliv informace."

"Tak vám pěkně děkuju." řekla do sluchátka. "Na shledanou."

"Naschle, paní Smithová." spojení bylo přerušeno. Zavěsila. Dívala se na telefon. Ruce se ji třásly. Nechtěly ji vůbec poslouchat. Byla v šoku. A už vůbec nevěděla co má dělat, a kde by mohla svého muže najít.

"Jsi kurva! Víš to?" zeptala se. "A co když je kurva on?"

/VII./

V době, kdy se Stella přiblížila k londýnským dokům a zakotvila u jednoho z mnoha betonových mol, nesla na své palubě něco přes devět tisíc tun rozličného nákladu a třicet členů posádky, která se skládala výjimečně z anglických /britských/ námořníků. I když došlo ke snížení stavu posádky v důsledku zavedení nového zařízení na palubě lodi, našla by se mezi nimi více jak polovina těch, kteří na ní sloužili už od doby, kdy její nový kýl sklouzl po skluzu do vod jedné z francouzských loděnic. Po dostrojení putovala do vlastnictví rejdaře, který se zdržoval na půdě Velké Británie.

Za svých deset let služby probrázdila hladiny všech moří i oceánu, i když nepatřila ani zdaleka mezi zaoceánské obry, přepravila statisíce tun nákladu. Ve své třídě patřila spíše k dolní hranici průměru nosnosti. Od své první plavby si ji posádka oblíbila, a až do nehody, kdy najela na skály a mělčiny u Newfoundlandu, kde mířila do zálivu Sv. Vavřince a měla plout po stejnojmenné řece k velkým jezerům.

Nedoplula. V mlze došlo k navigační chybě a loď skončila nosem na souši. Pak byla odtažena a opravena. Původní majitel si ji ponechal, byla mu vyplacena pojistná částka za škody způsobené střetem z pevninou a dál pokračovala ve službě i s původní posádkou, která měla až na několik výjimek stále stejné složení. Po nedobrovolném najetí na mělčinu se však za špatných povětrnostních podmínek začala stáčet doleva.

Pro své špatné plavební schopnosti za špatného počasí ztratila mnoho na své pověsti. Tehdy přišly první velké přesuny ve stavu posádky. Parta se začala trhat a přicházely první konflikty. Mnoho lidí odešlo. Zůstalo jen několik věrných harcovníků, kteří se nemínili rozloučit se svou lodí. Pak přišla další generální prohlídka a Stella se přesunula do závěrečné doby své působnosti na světových oceánech. Čekal ji stejný osud, jako mnoho jiných lodí, buď bude sešrotována, nebo bude sloužit pobřežní /kabotážní/ plavbě!

Osud ji však připravil něco jiného...

/VIII./

"Tak a jsme tady!" vydechl nahlas Georg, když se zastavil se svým společníkem přede dveřmi do jakési kanceláři v jednou zapomenutém domě, který ležel ve stejně zapomenuté čtvrti Londýna.

"Na místě?" nechápal Sam. "Říkal jsi přece, že..."

"Hele, klídek jo? Však se dočkáš. Tady nás nebude nikdo vyrušovat. Hlavně nezačni zmatkovat, rozumíš? Jde o velký prachy. Dávej pozor, Same, a nezapomeň, co jsme si řekli!" upozornil jej jeho parťák a otevřel dveře do kanceláře, ve které už dlouho nikdo nebyl.

"Tohle je pan Waterman!" ukázal Georg na muže u okna, který se díval na oprýskané činžáky okolo budovy, v které se nyní nacházeli. Ale ten jako by jich nedbal. Stále se díval někam do neurčitá.

Sam vstoupil dovnitř a zavřel dveře. Nejprve se nechápavě podíval na Georga a pak na muže u okna ve slušivém a bezvadném obleku. V místnosti bylo ticho. Kdesi pod okny projelo nákladní auto. Neznámý se otočil a pohlédl Samovi do očí.

"Tohle je ten nebojácný a spolehlivý muž, kterého jste mi doporučil?" zeptal se Georga. "Vypadá spíš jako hromádka neštěstí!"

"Nedejte na první zdání, pane." pousmál se nervózně Georg.

"Já... Já..,"' soukal ze sebe Sam.

"Co?" zeptal se vysoký muž s černými vlasy, černýma očima i černou minulostí. "Co jste chtěl říci, mladý muži?"

"Já..." podíval se na něj Sam. Muž povytáhl obočí. Stále čekal.

"Georgi, nikoho lepšího jste nesehnal?" zeptal se zklamaně.

"Ale pane!" zachraňoval Georg situaci. "On jenom nemá rád cizí lidi!"

"Tak měl raději zůstat u maminky!" odsekl neznámý muž.

"Jestli jde o tu loď..." vysoukal ze sebe konečně Sam.

"A když ano?" přitakal muž.

" Georg říkal že..."

"Co vám říkal?" zeptal se.

"Máte prý nějaký výnosný kšeft..."

"Měl bych!" souhlasil. "Ale pro celé muže! Jak se vůbec jmenujete?"

"Sam. Prostě Sam," odpověděl.

"Rozumím," přikývl. "Prý pracujete u Lloyda?"

"Ano, pane."

"Hm!" zamyslel se. "Takže máte informace o všech lodích, které se u vás nechaly pojistit. Respektive byly pojištěny, ano?"

"Dalo by se říct, pane."

"A kdybych se zeptal na jednu loď?"

"Kterou?"

"Georg vám neřekl její jméno?"

"Ne. Říkal něco jen o tom, že byla v opravě."

"Co vám říká, Same, jméno Maria Stella?"

/IX./

Kam patřil Sam? Byl opravdu takový měkota a budiž k čemu? Co vlastně dělal u Lloyda? Jakou profesi vykonával u této velké pojišťovací společnosti, která se již zdaleka nespokojovala jen s pojištěním plavidel všeho druhu? Proč se vůbec Sam s Georgem zapletl, když měl práci, kterou má málokdo. Čím si ho omotal Georg kolem prstu a strhl jej k sobě do víru nekalých živlů?

Sam mohl být hrdý na to, že se stal jedním z mnoha pracovníků společnosti, která si zakládá na tradici a dobré pověsti. Všechny své zaměstnance podrobuje při přijetí pečlivé kontrole, informuje se o jejich bezúhonnosti, spolehlivosti a schopnosti dělat právě tu a tu práci. Dostal se tam snad omylem?

Historie Lloydovy společnosti sahá až do 17. století, do doby, kdy se začalo stále více hledět na náhradu škod při ztrátě plavidla a zboží na něm přepravovaném. Jistý Edward Lloyd využil díky své podnikavosti skutečnost, že se v jeho podniku, jedné z vyhlášených kaváren, kde se setkávali námořníci, kapitáni a rejdaři při tom, aby si předali zajímavé a důležité informace, k tomu, že se stal prostředníkem při uzavírání obchodů a shromažďování informací pro své hosty.

Brzy se touto činností proslavil a po jeho smrti přicházeli další a další, kteří rozšiřovali a budovali s narůstajícím časem společnost, jejíž počátek tkvěl v jedné z mnoha kaváren v Londýně. Kdo byl tedy Sam? Byl jedním z tisícové, ba několika tisícové rodiny lidí, kteří se shlukli pod záštitou této společnosti s jediným cílem: poskytovat pojištění, které je výhodné pro obě strany při jakékoliv činnosti za tíhy rizika případné pojistné události a vyplacení žádané částky po pečlivém prozkoumání všech hledisek a okolnosti, které se na ní podílely.

Proč si tedy Georg vybral právě Sama? Jenom proto, že měl jako mnoho dalších přístup k informacím o všech lodích, které kdyby byly u Lloyda pojištěny? Kdo byl Georg? Vždyť význam jeho osoby byl nicotný, byl jen pěšcem na šachovnici rozehrané partie. Pěšcem hledajícím podobného člověka, aby se s nim spojil a pomohl mu dokončit to, co započal. Může však samotný pěšec hrát tak náročnou partii, jaká byla rozehrána? Ne! V pozadí byly vysoké figury, o jejichž existenci nemělo být nikomu známo. Pak bylo pěšců víc, než pravidla hry dovolují. A Sam, se nevědomky stal jedním z nich!

/X./

"Tak co první?" zeptal se kapitán Reache, když zasněně stál na hlavní palubě a díval se přes příď lodi. "Jsme připraveni k vyplutí?"

"Cože?" nechápavě se otočil po hlase. "Promiňte, pane, neslyšel jsem vás!"

"Pro Krista! Ptám se, jestli jsme připraveni k vyplutí, Reachi!" zvýšil kapitán hlas. "Ano, nebo ne?"

"Ach ano, pane. Nejsme!" řekl mu.

"Ne?"

"Ne, pane. Chybí nám ještě vrchní strojník. Higgins. Někde se zase fláká. Vždycky přijde jako poslední. Ale vy jste říkal, že kotvy nezvedném dříve než po páté. Je to tak?"

"A kolik je hodin?" zeptal se ho.

"Čtyři pryč, pane!" odpověděl Reach chladným hlasem.

"Ale stroje ještě pořád stojí, první!"

"Ale já nejsem strojník, pane!" bránil se první důstojník.

"Budete té lásky a skočíte do strojovny, Reachi?" zeptal se ho kapitán a dodal: "Kdyby nebyl Higgins tak dobrý, vyrazil bych ho už před lety!"

"V pořádku, pane. Už tam běžím!" řekl Reach otráveně a otočil se na podpatku.

"Reachi?" zavolal na něj kapitán, když už chtěl zmizet ve dveřích nástavby.

"Pane?" otočil se k němu.

"Neberete to jako urážku, že ne?"

"Ani v nejmenším, pane!" pousmál se chladně.

"To jsem rád." řekl a Reach zmizel v podpalubí.

"Mám bláznivou posádku!" řekl si kapitán pod vousy. Rukama zabubnoval do zábradlí a hlasitě si oddechl. "Bláznivou posádku a ještě bláznivější loď! A náklad?"

/XI./

"Smím dál?" zeptal se Reach, když nakoukl do kajuty druhého důstojníka. "Doufám, že neruším."

"Vůbec ne!" řekl Robert. "Fakt ne."

"Vidím, že se pomalu zabydluješ*" přimhouřil Reach oči. Robertův vak ležel na posteli, vestavěná skříň vedle postele byla otevřená, ale všechny jeho věci byly rozházeny po posteli a nevelkém stole se židlí. Snad jen knihovna naproti byla ušetřena nepořádku, který v kabině panoval.

"Takže se nemusím ptát, jestli jsi přijat?" lišácky se zašklebil a pohlédl na Roberta. "To je poprvé, co kdy náš starej někoho najal na půl plavby. Každého před tebou bez milosti vyhodil."

"A co já s tím?" nechápal jej Robert. "Budu tu jen na dobré slovo!"

"Já jen, že se musí se starým něco dít, že by se ozvalo jeho dlouho potlačované svědomí?" zamyslel se první důstojník.

"Kam tím míříš?" zeptal se jej Robert. "Proč se váš druhý důstojník uchlastal k smrti? Pokud je to vůbec pravda? Co když jste ho hodili přes palubu?"

"Možná jsem tě neměl pouštět na palubu!" řekl mu první důstojník. "Teď jsi nejsem jistý, zda-li jsem udělal dobře!"

"Hele, Reachi!" ukázal na něj Robert rukou. "Nějak ti pořád nerozumím. "

"Sakra Roberte, já mám takovej divnej pocit, že tohle je poslední plavba téhle lodi!" rozhodil Reach rukama.

"Poslední? Po generálce? Někdo ji chce prodat?" zakroutil Robert hlavou. "Nebo potopit?"

"Víš ty, co vůbec vezeme?" zeptal se ho tiše Reach.

"Jak to mám vědět , já se nikoho na mou duši na nic neptal!" řekl mu Robert. "Máme na palubě atomovku?"

"Chci, aby jsi věděl, že se nemáš nikoho na nic ptát a dělat jen svou práci!"

"Poslouchej, Reachi..." zamračil se Robert na svého kolegu. "Co je to tu za levárnu?!"

"CHTĚL JSEM, abys to věděl, Roberte! Protože se mi to nelíbí. Nic víc, protože jsi se tu nachomejt čistě náhodou, a už vůbec nevíš co se tu děje!"

"Pořád nevím, o co ti jde! Já si jen odpracuju cestu do Sydney, nic víc! Rozumíš?" zeptal se jej Smith.

"Roberte, ty dobře víš, že jsem byl proto, aby tě starej přijal. Chci, abys všechno, všechno co tu uvidíš, nechal pro sebe. Jenom pro sebe, slibuješ?"

"Slibuju, i když vůbec nevím proč!" nechápal Robert. "Budu mlčet jako hrob!"

"Neptej se, čím míň budeš vědět, tím lépe!"

"Víš co, Reachi! Běž do háje! Já si budu hledět svého, tak aby byl se mnou kapitán spokojen, a abych mohl v Sydney vystoupit s čistým svědomím. Stačí?"

"Jasně!" pousmál se Reach. "A pospěš si, za půl hodiny máš být na můstku. Znáš své povinnosti?"

"Do puntíku!" přikývl Robert a pokračoval ve své práci. Ale jen co Reach odešel, praštil se vším na postel a zamyšleně zůstal stát těsně u okna. Díval se na příď lodi, na blok výložníků i nákladových jícnů, kolem kterých se proháněla parta chlapů, a kývala se spolu s lodí, stejně tak, jak se kolébal i celý svět okolo nich.

Co mu chtěl vlastně Reach říci?

O co tu, sakra, jde?

/XII./

"Je tam někde můj muž?" ptala se Jenny osoby na druhém konci linky. Tohle byl už její dvacátý hovor. Rozhodla se, že musí něco udělat, pro sebe i pro Roberta. Obtelefonovala všechny známé, všechny s kým přišel Robert do styku, dokonce i místa, kam by nikdy nechodil. Bezvýsledně.

"Tak vám děkuju!" řekla a zavěsila. Hodinové ručičky na budíku ukazovaly půl šesté. Jenny se ještě pořád nehnula z onoho osudného pokoje. Kolem ní plynul ruch velkoměsta, halasili ostatní nájemníci, kapala voda v kuchyni a tikal budík vedle ní na stole. Ale tohle všechno ji přestalo zajímat. Chtěla vstát, ale neměla dost sil, aby se udržela na nohou. Cítila, že jej ztratí, že ji zmizí ze života a ona zůstane sama, napospas sobě i vlastnímu svědomí.

Ztrácela naději, že jej ještě někdy spatří. Připadala si jako nějaká hrdinka z laciného románu. Ptala se sama sebe, proč to vlastně udělala. Jaký měla důvod, aby jej vyštvala? Vždyť nikdo jiný, kromě ní, nebyl vinen.

"Jsi děvka!" řekla si polohlasně. "Co jsem měla, sakra, dělat, když jsi tu celou dobu nebyl? Hajzle!"

/XIII./

"Tak jsme domluveni, pane Watermane?" zeptal se ho vyčerpaný a umluvený Georg. Sam seděl vedle něj a nevěděl, co si o tom všem má myslet. "Můžu brát tenhle obchod za uzavřený?"

"Samozřejmě. Ale pamatujte, jestli se něco nepovede, jestli celá akce skončí fiaskem, pak ode mne nedostanete ani vindru. Ještě dnes se vracím domů. Všechno zůstává na vás dvou! A vy, Same, nezapomeňte, že mi ručíte vlastní hlavou, aby byl náklad na správné lodi. Nesmí to být žádná jiná, než Maria Stella! A nechtějte, abych se skutečně rozzlobil."

"Spolehněte se, pane!" vykoktal ze sebe Sam. "Všechno zařídím. Ale jen nevím, jak..."

"Se společností, která má Stellu pronajatou jsem již jednal včera ráno, nenamítá nic, aby byl náš obchod proveden. Takže se neuvidíme dřív, než za sedm měsíců! Na shledanou pánové!"

"Jseš normální trouba!" okřikl Georg Sama, když zůstali sami v prázdné kanceláři. Kdesi se ozval zvuk startujícího automobilu.

"Já... Dělal jsem, co jsem mohl!" bránil se Sam.

"Jasně!" A málem jsi všechno zvoral!" pronesl Georg do ticha v místnosti. "Ale hlavně, že tu loď máme!"

/XIV./

"Jsou všichni na palubě, Reachi?" zeptal se jej kapitán, když dorazil na můstek a celý udýchaný se rozhlédl po mužích, kteří se na něj udiveně dívali.

"Slyšíte, první?"

"Ano, pane. Všichni jsou na palubě." pronesl Reach, stojíce těsně před kormidlem s automatickým pilotem, za kterým se nervózně poškubával jakýsi námořník.

"Kdo je to?" ukázal kapitán na muže za kormidlem.

"Služba pane!" odvětil chladně Reach. Robert stál na dva kroky od kapitána, ale nezdálo se mu, že by pil.

"Co si mne tak prohlížíte, druhý?" zeptal se jej.

"čekám na rozkazy, pane. Nic víc."

"Vy si určitě myslíte, že jsem chlastal, viďte?" pousmál se chladně. "Jste na omylu. Trápí mě klouby, a proto jsem hrozně zlý. Už jsme připraveni k plavbě, první?"

"Teď už ano, pane." vyštěkl Reach. Třetí důstojník se nezúčastněně opíral o zábradlí přední stěny můstku. Díval se kamsi do dálek a ruce měl založené na prsou.

"Třetí!" vyštěkl velitel lodi.

"Ano, pane?" otočil se k němu znuděně třetí důstojník.

"Nemáte nic, co by jste mi řekl?"

"Ne, pane. Loď je po požární stránce zajištěna. Záchranné čluny jsou v pořádku, pevně ukotvené, zakryté nepromokavou plachtou a zásoby v nich nechávám měnit každý třetí den."

"V pořádku. A co vy, druhý. Jak jste na tom vy?"

"Všechny mapy, jakož i generální mapa jsou v určené místnosti spolu s dalšími pomůckami a příručkami. Můstek je uklizen a veškeré jeho vybavení je připraveno k plavbě!"

"Kde je Higgins?" zeptal se kapitán mimochodem.

"Už půl hodiny sedí dole ve strojovně a čeká na rozkazy." odpověděl Reach na dotaz kapitána. "Stroje běžely celou hodinu a jsou v plné pohotovosti. "Náklad..."

"O ten se nestarejte! Celní a ostatní formality jsem už zařídil. Do deseti minut vyplouváme. Povolení máme, první!" podíval se na Reache , který se na kapitána díval s otázkou v očích, "Za chvíli tu budou remorkéry a odtáhnou nás od mola."

"Už jsou v dohledu," pronesl třetí důstojník svým melancholickým hlasem. Odkudsi se k lodi přihnalo dvojí zatroubení.

"Delfín Jedna a Delfín Dvě volají kapitána!" ozvalo se v přijímači na můstku.

"Kapitán slyší!" zavrčel do přístroje a přepojil na příjem.

"Máte už připravené muže u lan?"

"Ano. Čekáme jen na vás?" řekl kapitán. "Až nás vytáhnete od mola a budeme v plavební dráze, dáme vám vědět, abyste si mohli sbalit fidlátka!"

"Delfín Jedna a Dva rozumí!" ozvalo se v reproduktoru. "Doufám, že nebudete mít lano v lodním šroubu!"

"Reachi?" zeptal se kapitán svého prvního důstojníka. "Doufám, že jste nechal odvázat loď od břehu! Molo je příliš těžké a objemné na to, aby nás remorkéry odtáhly i s ním!"

"Samozřejmě!" přikývl první důstojník. "Nebudeme si hrát na přetahování s pevninou!"

"Dobře!" řekl jim kapitán. "Tak jdeme na to, ať už jsme v kanálu!"

/XV./

Ručičky budíku ukazovaly půl sedmé. Venku se pomalu začalo stmívat, i když slunce ještě nezapadlo. To všechno zavinilo špatné počasí se souvislými dešťovými mračny.

Jenny se zvedla z křesla a překročila práh místnosti. Telefon sletěl se zařinčením na zem. Nejprve zašla do koupelny, aby se opláchla. Podívala se do zrcadla. Spatřila svou věčně krásnou tvář. teď byla uslzená, podivné barvy s černými podkovami pod očima. Málem by se nepoznala.

Zamyšleně přešla do kuchyně. Rozhlédla se kolem, jako by zabloudila ve vlastním bytě. Postavila vodu na kávu. Z kuchyňské linky vzala veliký hrnek a opatrně jej položila na stůl. Káva! Začala otevírat jednu přihrádku za druhou, dokud ji nenašla. Konvice začala pískat. Vypnula plyn, zalila kávu v hrnku a sedla si za stůl.

Dívala se na dveře do chodby a vůbec nic nechápala. Připadala si jako Alenka v Říši divů! Ničemu nevěřila! Muže svého života vyhodila z bytu! Vlastně jej už dávno vypudila ze svého srdce! Porušila svůj slib! Dokud vás smrt nerozdělí!

Smrt! Jenny se otřásla. Pohlédla na vypnutý plynový sporák a hluboce se zamyslela. Život je jen sen? Bez Roberta ji najednou připadal tak prázdný. Život i byt, ve kterém nyní seděla! Nic nemělo smysl!

/XVI./

Oba remorkéry už dávno odpluly. Zahoukali jim na pozdrav. Maria Stella zvolna podplula Tower Bridge a zamířila k ústí Temže. Ramena mostu se za ní pomalu zavírala. Loď zvolna mizela ve večerním šeru přesné tak, jak mizí racek nebo kormorán v blankytném nebi.

Stále rychleji a rychleji její příď rozrážela vlny, které ji přišly naproti. Všechny paluby byly jako vymetené. Blížil se soumrak a s ním i noc. Rozsvítili poziční světla. Přituhlo. Na můstku stál jen první důstojník a služba u kormidla. Stroje monotónně hučely a posouvaly loď stále vpřed. Zpěněné vlna za lodí zvolna mizela a mísila se z ostatními vlnkami, které se stále zvětšovaly.

Slunce zapadlo. Tma přišla náhle a bez varování. Kolem desáté večer přišel na velitelský můstek i Robert a po něm k nim nakoukl samotný velitel lodi, aby se ujistil, že je všechno v pořádku. Kolem lodi zářila světla vzdálených plavidel, bojí i majáků. Den se chýlil ke konci. Po půlnoci se již houpali ve vlnách Lamanšského průlivu. Uprostřed zrádných skalisek, mělčin, ostatních lodí i všudypřítomné mlhy, kterou znásobovala černočerná tma. Mířili k jihozápadu, podél břehů Velké Británie. Tak, jak jim to bylo určeno. Čas pomalu plynul a každým pootočením šroubu se vzdalovali od pevné země. Až nakonec zůstaly i Britské ostrovy za kulatou lodní zádí a kolem dokola nebylo nic, než širé moře, a vzdálená Evropa po jejich levici.

Stella se houpala na Atlantiku a mířila zvolna k jihu podél francouzského pobřeží, které bylo daleko kdesi za horizontem.

Hra začala!

/XVII./

"Pane Smithi, mohl byste členům přítomné komise prozradit své jméno a funkci při poslední plavbě motorové lodi Maria Stella?"

"Jmenuji se Robert Smith, vykonával jsem funkci druhého důstojníka, pane předsedo."

"Jak se jmenovala vaše předešlá loď? A jakou funkci jste na ní vykonával?"

"Viking, pane. Velel jsem ji, dokud nebyla prodána do šrotu."

"Ehm. Jakým způsobem jste se dostal na palubu Marie Stelly?"

"Zmínil se o ní jeden přístavní úředník, když jsem mu řekl, že hledám místo na lodi, která se namane, a která by mi vyhovovala!"

"Znamená to tedy, že jste měl již nějaké představy o svém budoucím působišti?"

"Naskytlo se mi místo druhého palubního důstojníka. Vzal jsem jej!"

"Měl jste snad i jiné záměry s cestou lodí do Austrálie?"

"Ano, pane. Rozhodl jsem se, že zůstanu na tomto kontinentě. Jak víte, Stella měla namířeno do Sydney!"

"A co vaše profese? Nechtěl jste zůstat na moři?"

"Chtěl jsem si najít nějaké místo v přístavu, nebo při pobřežní plavbě."

"Co se týče vaší rodiny, máte tam své blízké? Myslím v Austrálii!"

"Ano, ale obávám se, že vaše otázky odbočily od vyznačeného tématu, a nemají nic společného s tím, co se dělo na zmíněné lodi!"

"Pane Smithi, zajímají nás všechny okolnosti okolo ztroskotání Marie Stelly. Připouštím, že jsem poněkud indiskrétní, ale není zbytí!"

"Chcete snad říci, pane předsedo, že jsem vinen ze ztráty lodi tím, že jsem ji úmyslně potopil?"

"V žádném případě, ale musíte pochopit, že jste jediným, kdo přežil katastrofu na Stelle. A jedině vy nám můžete pomoci objasnit příčiny, jež vedly k jejímu potopení!"

"Děkuji, pane předsedo, že máme alespoň v jedné věci jasno!"

"Pane Smithi, my vás z ničeho neobviňujeme! Myslím, že i vy máte zájem na tom, aby se objasnily všechny příčiny, které vedly k tak tragickému konci!"

"Zajisté, pane předsedo, ale musíte uznat, že jsem byl při celé události spíše jako divák, než samotný aktér, celého dramatu. Udělal jsem vše, co bylo v mých silách."

"Ano, pane Smithi, my si vašich slov i činů velice vážíme. Nebýt vás, zmizela by Stella beze stopy, a stala by se dalším otazníkem v dějinách mořeplavby. Na to nesmíte zapomínat. Proto jste pro nás tak důležitý..."

*****


 celkové hodnocení autora: 96.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 9 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.2 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 27 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 128 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Dandy518 01.08.2014, 0:32:00 Odpovědět 
   29. 05. 2014

Uf, ty my teda dáváš, takhle dlouhá díla nerad čtu. Radši nasekat na menší části. Připomínáš mi mě, byl jsem úplně stejný, když jsem zde začínal.
Dialogy se mi líbí. Jsou svižné, vtipné a charakterizují postavy. Místy jsem se usmál. Dobře zvládáš terminologii z oblasti mořeplavectví, ale já jim za mák nerozumím. Nevadí.
Popisy nejsou zdlouhavé a tu a tam se věnují detailům.
Když jsem před dvěma roky četl první část poprvé, přišel mi příběh složitý a proto nepochopený. Není můj šálek kávy. Nyní jsem však víceméně všemu rozuměl, ale do děje mě pořád ještě nevtáhl, jako povídka Krev není voda.
Zatím takhle.
 ze dne 01.08.2014, 16:51:12  
   Šíma: Zdravím.

Když jsem tento příběh začal psát, také jsem se cítil všelijak a v duchu doufal, že ho dopíšu a že to nějak dopadne... ;-) Co se týče mořeplavby, jsem jen teoretik!

Dík za zastavení a komentík.
 Dandy518 01.08.2014, 0:31:38 Odpovědět 
   01. 07. 2012 jsem si umanul, že přečtu veškerou tvoji tvorbu, mimo poezii, co je zde publikována. Začal jsem poctivě odspodu a dostal se až k Poctě pro Johna. V září však přišly jisté problémy ve škole (však je znáš) a musel jsem čtení odložit. Nyní mám však tři měsíce volna a víceméně mě nic netrápí, tudíž se opřu do čtení s plnou chutí a opět od začátku!
Chápej moje čtení, jako splátku za všechno, co jsi pro mě udělal. Moc šancí, že se pročtu až do konce si ale nedávám, jelikož je příspěvků zatraceně moc, snad nejvíc ze všech autorů, co zde jsou.
 ze dne 01.08.2014, 16:49:25  
   Šíma: Jde přímo o heroický výkon! ;-) Klobouk dolů! ;-)
 Jarda 01.08.2012, 22:12:41 Odpovědět 
   Netušil jsem, že i redaktoři tu mají svá díla. Když jsem to zjistil, zvědavost mi nedala, jak píše "můj redaktor". Do děje mne stáhlo hned prvních pár vět. Zpočátku se mi to číst nechtělo pro takovou délku, ale dorazil jsem až na konec. Krásně se to čte, pěkně dokážeš vylíčit děj lehkými tanečky přímé řeči z chlapského prostředí.
 ze dne 01.08.2012, 22:59:04  
   Šíma: Děkuji! ;-)
 Amater 26.10.2009, 22:03:43 Odpovědět 
   Tak jsem se pustila do ohnivých jazyků
Takže někdo, zřejmě majitel lodí chce vyfasovat penízky. Tajemný náklad? - To se mi líbí.
prostředí na mě psůobí velmi věrohodně, sakra, nemohu tam najít viditelnou chybku, ale neznám zas natolik dobře lodě.
Ale když říkáš parník hází mě to do minulého století, kdy oceány brázdily paeníky jako - Titanic a další. Je to jako jednou nohou jsme tam a druhé v moderní době. Radiolokátory, robertek. Zas na druhou stranu, kde jsou mobily. Pořád se nemohu dostat do správné doby.
Ale celkově je to dobré čtení.
 ze dne 26.10.2009, 22:07:50  
   Šíma: Mobily? No, jo! Na mobily jsem při psaní vůbec nemyslel... ;-)))

Děkuji za zastavení a komentík, snad se bude celé dílko líbit!

P.S. Příběh je situován spíš do minulého století, někdy ke konci druhé poloviny (osmdesátá, nebo devadesátá léta)? Čert ví! Autor to sám netuší, ale pšt! ;-)))
 Guardianes 04.02.2009, 4:22:19 Odpovědět 
   Zřejmě bych jen opakoval to, co již bylo řečeno v komentářích níže.
Co se mne týká, jsem vyznavačem dialogů, i když samotnou přímou řečí je poměrně těžké popsat to, co doplňujícím textem. Ale jak tak čtu, nemáš s tím problém. Dnes už ne, ale zítra se pustím do další části a pokud bude stejně poutavá, jako tato, mám se na co těšit. Dávám 1 :-)
 ze dne 04.02.2009, 9:39:03  
   Šíma: Děkuji a tiše doufám, že nezklamu! ;-)))
 Tuax 03.05.2008, 18:45:55 Odpovědět 
   Když jsem se do toho začetl, objevily se mi z hlubin mysli spisovatelé Alina a Czeslaw Centkiewiczovi ( http://kod.pecinovsky.cz/kod.php?id=autori&autor=156 ) . Což je zvláštní když jsem od nich nečetl nic více jak deset let. Takže tvůj písem,ný projev má něčím blízko k tomu jejich. Netuším zda jsi od nich vůbec kdy něco četl, ale na tom nesejde. Je to pěkně napsané, sice sem tam překlep, to se ale ztratí v té záplavě textu :)

Sám máš nějaké zkušenosti s plavbou? Nebo je to čistě, díky hlubšímu zájmu o toto prostředí? Na mě to působí, vcelku věrohodně, a to je dobře. :)
 ze dne 03.05.2008, 19:54:34  
   Šíma: Bohužel jsem nefalšovaná suchozemská krysa a vše týkající se moře a plavby je čistě jen můj teoretický koníček! Také trpím nemocí z cestování a jen pánbůh ví, co by to se mnou na vlnách udělalo! :-DDD

Díky za zastavení a komentář! ;-)
 Anitha 11.11.2007, 12:55:14 Odpovědět 
   Moc pěkně napsané a poutavé(dost mě zajímá co to vezla ta loď za náklad).. jdu se vrhnout na další kapitolu... jinak hodnocení výborné..
 ze dne 11.11.2007, 13:58:50  
   Šíma: Díky za zastavení a komentář! ;-)
 Dani 04.08.2007, 10:53:07 Odpovědět 
   Tak jsem přečetla první díl. Moc se mi líbil. Já sama mám ráda vyprávění pomocí přímých řečí. Obraz příběhu se mi tak lépe odvíjí před očima. Za jedna.
 ze dne 04.08.2007, 15:24:07  
   Šíma: Abych Tě jen tak neodbyl, patřím mezi ty ukecané autory, kteří bez přímé řeči nedají skoro ani ránu! :-D
 ze dne 04.08.2007, 15:23:02  
   Šíma: Díky za přečtení a komentář! :-)
 Amiq 28.06.2007, 12:46:47 Odpovědět 
   Neni to spatny. Az budu mit cas, prectu si dalsi dily. 2
 ze dne 28.06.2007, 13:13:51  
   Šíma: Díky, čas je pořád proti nám! Stále s ním jako lidé bojujeme a snažíme se urvat z toho mála, kolik nám tu na světě zbývá! :-)
 Nethar 25.06.2007, 21:48:15 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Nethar ze dne 25.06.2007, 21:16:36

   To já musel zmínit :-) Doufám, že jinak jsi pochopil, že mě první část velmi zaujala a těším se, co bude dál ;)
 ze dne 25.06.2007, 21:52:18  
   Šíma: Pochopil! :-) Ono, konstruktivní kritika je na místě a neměla by uškodit... Jo, jo! Nejraději mám vykřičník, otazník a pak tečku nebo čárku! Snad se tohle dílko bude někomu líbit!
 Nethar 25.06.2007, 21:16:36 Odpovědět 
   No nechtělo se mi to číst, nechtělo, to přiznávám - myslím kvůli délce. Ale tys moje dílo taky ohodnotil, tak jsem ti to chtěl vrátit, zvlášť, když tu nemáš příliš reakcí - a teď se tomu divím! Chytilo mě to, nikdy jsem zážitky mořských vlků moc nečetl a teď se mi myslím naskytla vynikající příležitost, jak to napravit. Určitě si přečtu i další díly, zvlášť, když vím, že dílo je již hotové až do konce. Doporučuji i ostatním (alepoň po první části).
Vyprávěno je to stylem, který ale někomu nemusí přijít příliš vhod - jsou to skoro samé přímé řeči, bez dalších komentářů, jenom občas mezi to přijde pár odstavců popisu. Ale děj díky tomu rychleji utíká a osobně si myslím, že je možno napsat dobrý příběh jenom v přímé řeči.
Máš nějaký bližší vztah k námořníkům, nějaké zkušenosti s lodní dopravou, apod.?
Jenom k těm přímým řečem, abych také něco zkritizoval, správně je:
"Dneska je hezky," řekl.
Nikoliv:
"Dneska je hezky." řekl.
Objevuje se to tam několikrát, proto jsou ty zmiňované vykřičníky vlastně lepší :-)))
Dávám bez váhání za 1.
 ze dne 25.06.2007, 21:50:23  
   Šíma: P.S. Málo komentářů, říkáš... Stane se, že v příběhu je kapitola bez přímé řeči! Myslím v dalších dílech! Ale jsem nějak vysazený na ty rozhovory! Já nevím... Asi to jinak neumím! Musím to okecat!!! :-)
 ze dne 25.06.2007, 21:46:15  
   Šíma: Díky za velmi dlouhý komentář! Sem tam mi uletí konec přímé věty (tečka místo čárky)... No jo no! :-) Nikdo není dokonalý!!! :-))
 Pavel D. F. 01.06.2007, 23:05:53 Odpovědět 
   Vidím, že se Ti podařilo první část upravit a vložit znovu, takže ji vrátíme, kam patří, včetně hodnocení.
 Pavel D. F. 19.05.2007, 21:47:17 Odpovědět 
   Takto dlouhá díla bohužel není možno vložit najednou celá, poznáš to, když se podíváš, že Ti systém dílo „uříznul“ ve 4. kapitole druhé části. Maximální rozumná délka najednou publikovaného textu na SASPI je cca 55000 znaků, je-li dílo delší, musíš ho rozdělit.
Příběh se pomalu odsypává posunován dialogy, místy se (najednou) objeví hovorový obrat, ale to se dá v přímé řeči přijmout. Snad jen ty časté vykřičníky, ale jelikož námořníci možná opravdu hodně řvou, tak i to přijímám. Místy jsem si všiml chyb interpunkce, ale opravdu jen místy.
Celkově jde o vcelku zajímavé vyprávění, které by si jistě zasloužilo předvést celé.
 ze dne 02.06.2007, 20:35:34  
   Šíma: Díky! Každý kladný ohlas potěší... Ne, že by mi to stouplo do hlavy... :-) Jeden se pořád učí! Nějak nemám rád tečky, nebo čárky na konci přímé řeči. Každý je nějaký... Ale proč ne? Život je změna, dám si na to pozor. Sebekritika je náročná věc! :-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Zločin a trest ...
aegitalos
Večerní rozjímá...
Bel Riose
Lukášův život
AnnaSova
obr
obr obr obr
obr

Jedna z věcí
Francis Black
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr