|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29011 příspěvků, 4550 autorů a 303551 komentářů :: on-line: 13 ::
|
 |
|
:: Minuty do půlnoci ::
 m2m |
publikováno: 17.05.2007, 6:40
|
Hodně dlouhé rozvažování, jestli publikovat či nikoliv. Protože sami budete nejspíš cítit, že je to...no však od toho jsou tu komentáře. Jen vás prosím, pokud si tohle přečtete, abyste zkusili pochopit mé myšlenky.
Protože Doomsday Clock stále tikají... |
| |
|
|
Pohlédnu do místnosti.
Smutně zavrtím hlavou. Rychle počítám, tři, pět, sedm, deset, patnáct, osmnáct. Osmnáct dalších lidí se stejnými příznaky, které sem odlifrovali z nemocnic a klinik. Přistupuji k prvnímu z nich, klekám si k němu, natahuji ruce k jeho obličeji a už předem zatínám nervy, abych vydržel pohled do jeho obličeje.
Mladému muži mohlo být třicet. Jeho tmavé oči se opírají do špinavé podlahy, dívám se do nich, vidím v nich pouze strach a odevzdanost. Jakoby jeho život přestal existovat.
Možná že ano.
Rukama v gumových rukavicích otáčím jeho hlavu. Snažím se nevnímat bolestivě rozdrásané tváře, které musely před pár hodinami pokrývat puchýře, snažím se neprotáčet oči, když odlepuji kousky kůže z krví pokrytého čela.
Odesílám mladého muže spolu se sestrou pryč. Sotva se vleče, táhne za sebou nohy a statná sestra v modrém ho musí téměř táhnout.
Tomuto muži zbývají sotva minuty.
Svlékám si bílý plášť. Unaveně si sedám do křesla, zavírám oči, ruku opírám o čelo. Nevím, jak dlouho takhle unaveně sedím. Oči zavřené, přesto vím, že bdím. Vnímám unavené tikání hodin. Zářivka na stropě tiše šumí, dokonce slyším vrnění spícího počítače na mém stole. Vím, že na lehátko vedle mne jsem odhodil plášť, vím, že vpravo ode mne stojí skříň s mým sakem.
Jsem unaven.
Ale nemohu spát.
Před zavřenýma očima mi probíhají obrázky z dnešního dne, vypadají jako film, tak rychle na sebe navazují a já jen vím, že celý dnešek – ačkoliv je to vlastně začátek – je jedním z posledních.
Vakcína.
Ne.
Přirozená odolnost…
Tisíce a tisíce lidí po celém světě odolní nejsou. Co my?
Najednou je tu. Tichá otázka, zní mým nitrem, je to strach, září červeným vykřičníkem. A ty? Ty jsi odolný? Vidíš, jak všichni dopadnou?
Otevřu prudce oči.
Těch minut uplynulo tak strašně málo. Tahle noční…tenhle den utíká tak pomalu a přitom během několika hodin jsem poznal, jak rychle život ubíhá.
Je dvanáct minut do půlnoci.
Znovu zavírám oči.
V hlavě si přehrávám…
Prvního nakaženého.
Byla to sedmiletá dívka s blonďatými vlasy, modrýma očima, ve kterých se dalo spatřit tolik strachu a bolesti…a tolik slz. Kde…jen? Jak se jen mohl nakazit tak krásný člověk?
Strávil jsem s ní dlouhé noci, než naposledy zaplakala, než naposledy řekla: „Já se bojím.“ Než naposledy vydechla. Tehdy už jí z očí vytékala krev, z nosu se spouštěl hlen, vypadaly jí mléčné zuby, z paží i tváří se odlupovaly kusy kůže, na rukou dokonce až k masu, paže i krk jsme jí musely obvázat, ruce téměř připoutat, aby se nedrásala ve spánku do krve. Nevěděli jsme, co dělat.
Její matka prosila.
Mne. Primáře.
Boha.
Nemohla uspět.
Vzpomínám na dívčina poslední slova: „To už se nikdy nezahojí…že?“
Zamrkám.
Po tváři mi stéká cosi studeného.
Hodiny ukazují deset minut do půlnoci.
Čas se tak pomalu vleče, kdybych mohl alespoň usnout, kdybych mohl zapomenout na to vše, co jsem v posledních měsících viděl. Co jsem slyšel.
Najednou je tu.
Hněv.
Vztek.
Lidská ignorace mě totiž dopálila.
„Už zemřely desetitisíce lidí. Žádná vakcína nebyla objevena. Snažíte se přesto nějaký lék objevit?“
„Samozřejmě se snažíme. V tuhle chvíli ovšem musíme udržovat nakažené oblasti v karanténě, dokud nebude nastolen v krizových oblastech pořádek. Až bude lék objeven, bude samozřejmě šířen po celém světě. Spolupracujeme s vládami všech států…“
„Dosud není jasné, odkud se choroba s označením AKH/12-2013 vzala…“
„Ano…ale toto není teď důležité. Je nutné objevit lék, aby bylo lidství zachováno.“
Proboha!
Nikdy jsem si neuvědomoval, co to je lidský život, dokud jsem neviděl prázdné oči sedmileté dívenky a podřezané žíly její matky.
Najednou je to tu.
Hněv.
Z vlastního sobectví lidského společenství.
Nevěřím na vyšší moc, Boha nebo jiné nadpřirozené bytosti. Přesto věřím ve spravedlnost a rozum. A najednou vidím, co jsme udělali.
Ty tiché hodiny na stěně ukazují osm minut do půlnoci.
Osm minut do dalšího dne.
Osm minut do počátku dne nového.
Osm minut do konce.
Osm minut do konce dne.
Pohlédnu na své paže. Jakoby v nich tepala krev někoho jiného, ve spánku mi buší, vzpomínky se objevují možná nahodile…ale cítím v nich pravidelnost, nořím se do nich, vše začíná smrtí mladého muže dnes večer, obrázky se střídají ve zběsilém tempu, mihnou se, jen tak letmo se dotknou mého vědomí, pohladí ho ostrým hřebem a zase zmizí; sedmiletá dívka s modrýma očima…moje…moje…
…vzpomínky bolí.
Z tváří se mi kutálí další slzy, padají mi do klína a já cítím, jak mi prosakují skrz bílé kalhoty, je to zvláštní, ale nyní vím, proč ta dívka musela zemřít.
Proč je život tak jednoduchý a lidský tak dlouhý, oproti těm ostatním tvorům.
Proč celý život se snažím životy zachraňovat a proč najednou musím sledovat, jak životy mizí.
Proč hodiny na stěně ukazují sedm minut do půlnoci.
Proč se mi hlavou honí tyhle otázky a proč na ně mám jednu jedinou odpověď.
Proč život?
Proč ne smrt?
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 16 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 44 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 93 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
