obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Bojíš-li se smrti, kde nalézáš odvahu žít?"
estel
obr
obr počet přístupů: 2915349 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39475 příspěvků, 5737 autorů a 390247 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Dopis pro ZMRZLINU ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Špatný román
Pro hlasování musíte být přihlášen(a)!
 autor naivka nevšední publikováno: 18.05.2007, 11:06  
Kapitola 17. z knihy Špatný román
 

Ráno Heleně od Václava přišel e-mail. „Aktuality.“ Žádnej „dlouhej“. (Pořád čekala, co kdyby přece jen…)

„Ahoj Světluško,
lámu si hlavu, jak to udělat, abych ten pátek nemusel rušit, ale nevymyslel jsem to, takže musím sednout k počítači a napsat, že to v pátek nepůjde.
Měl bych s tím dost fatální problém, takže ač nerad, musím to přesunout na příští týden."


Helena vydechla a se vzduchem jako by z ní odešla veškerá energie. Poklesla jí ramena, celá se tak nějak „zbortila“. V jejích očích se objevil zoufalý výraz.
(Jenže žádnej příští tejden už nebude, víš?)
Zase začala brečet.
(Nevyšlo to...)
Chtěla se s ním ještě jednou, než se rozejdou, vidět, pomilovat, užít si to hezké, co mezi nimi bylo, než…
Už jen jednou… Tento týden, ne později. Déle nedokázala čekat, byla už rozhodnutá. Do pátku napíše všechno, co mu ještě musí říct, přes víkend to nechá uležet, v pondělí ráno naposled přečte, případně upraví, a odešle. A konec. Jasné plány.
Jenže nepočítala s komplikacemi.
Odevzdaně si setřela slzy z tváří a četla dál.

„Já dnes v práci celej den nebyl, zítra mám dopoledne schůzku s právníkem a odpoledne s potenciálním investorem, takže zbývá pátek, abych v práci něco udělal. A to už zase odpoledne budu mít děti.
Hlavně bych nerad, aby sis myslela, že se s Tebou nechci vidět. Je mi s Tebou dobře a rád s Tebou trávím jakoukoli chvíli, tak to snad jedna odvolaná schůzka nepokazí.“


Najednou dostala vztek.
(To si myslíš, že Ti to ještě věřím? Po tom všem? Trávíš se mnou rád JAKOUKOLI chvíli? Když Ti nestojím ani za to, abys včas napsal? Nebo abys vůbec napsal? Prosím Tě, mlč už radši! To víš, že jedna odvolaná schůzka to nepokazí! Ono totiž není CO POKAZIT.)

„No, četl jsem si, co jsem Ti napsal předminulou noc. Je to pěknej zmatek,“

(Zmatek? JEN zmatek???)

„ale právě tím zmatením vystihuje nějaký můj stav. Jsem docela zvědav, když to řeknu kýčovitě, kdy z těchhle bouří dopluju do nějakého klidnějšího přístavu... :-)“

(Nejspíš až já u toho nebudu!)
Vypustila z úst ironický úsměšek. Čekala něco trochu jiného: „Jsem docela zvědav, jestli mi odpustíš, co jsem minule napsal…“ nebo „Jsem docela zvědav, jestli mě ještě budeš chtít, když tak dlouho nepíšu…“
(Ne, Ty jsi zvědavej jen a jen na sebe, já Tě vlastně vůbec nezajímám!)
Odvrátila oči od monitoru a vztekle si setřela slzy. Několikrát zakroutila hlavou.
Sotva sebrala síly, vrátila se ke čtení…

„Ještě k těm mailům. Nevím už, jak přesně jsme se bavili o tom limitu. Já jsem ale asi mezitím podvědomě pojal odpor k nějakým direktivám v našem vztahu a zřejmě to i trochu zabojkotoval (to mě teď napadá, když o tom přemýšlím) - to vše ještě k tomu nekomunikačnímu období. Takže prosím, nenuť mě do ničeho, asi by to nedopadlo nejlépe.“

Helena propukla v hysterický smích.
(Nevíš? Ty nevíš, co jsi odsouhlasil??? To jsem si všimla, že jsi „pojal odpor“, jenže jsi to mohl říct, ne mlčet! Odpustila bych Ti cokoli, jen kdybys trochu komunikoval, ale co mám dělat, když se mnou nemluvíš a jakoukoli vážnou věc, o který se zmíním, jen bagatelizuješ??? Do ničeho Tě nemám nutit? Neboj! Už nebudu! Nikdy. Ano, já vím, jen nic nechtít, jsem JEN milenka. ZMRZLINA. A ta nesmí nic chtít, prostě nemá nárok, ta smí jen poskytovat rozkoš, ale běda jí, když si o něco řekne! Pak se radši nechá roztát a zašlapat do chodníku – fuj, ta se lepí - nebo se rovnou hodí do koše!!!)

„Jak už jsem napsal, je mi s Tebou dobře, rád si s Tebou píšu, ale nesmím v tom cítit křeč.
Chápeš mě?“


(Chápeš mě??? Co to kecáš? Já mám něco chápat? Ne! Nic nechápu, žádnou křeč jsem nikdy necítila ani neviděla. Nevím, o jaký KŘEČI to mluvíš!!! Snažila jsem se Tě pochopit mockrát, ale teď už ani nechci!)
Slzy se řinuly proudem po tvářích a kapaly Heleně na ruce a na břicho. Jednu, co právě dopadla na předloktí, zlostně zaplácla a rozmázla… Podívala se na mokrou šmouhu, která ze slzy vznikla, a plácla do ní ještě jednou ve snaze setřít ji docela. Nepovedlo se. Začala předloktí dřít, až ho měla úplně suché. A rudé. Červené šrámy se táhly šikmo přes ruku. Podívala se na ně a z hrdla se jí vydral ošklivý vzlyk.
(Panebože! Co to dělám?! To už mi z Tebe hrabe nebo co???)
Opět několikrát zakroutila hlavou, pak se oči vrátily k monitoru.

„Vím, že to je možná pro Tebe těžké... Co si o tom myslíš?“

(Co si o tom myslim??? To se ptáš teď? Trochu pozdě, ne? Dyť je Ti ve skutečnosti úplně jedno, co já si myslim. Jinak by ses takhle nechoval. Nekašlal bys na mě! Nebo Tě konečně začalo hryzat svědomí? Pozdě!)

„Teda jak si to po sobě čtu, jsem asi docela hroznej (aspoň si to uvědomuju), ale snažím se být upřímnej...
Papa.
V.“


Papa, zopakovala v duchu s nádechem absolutního opovržení.
(A to jako má bejt útěcha, že jsi hroznej? Omluva? To jako stačí, když řekneš, že jsi hroznej? A že se snažíš bejt upřímnej? Nebylo by bejvalo lepší bejt upřímnej dřív? Říct mi, co se děje? Hledat řešení?)

Měla chuť něco rozmlátit, roztřískat. (Václava, pochopitelně… Jenže ten tu nebyl.) Očima těkala po stole. Klávesnice, myš (Ty ne, zničily by se.), stojan plný tužek (To by byl rachot!) a poznámkový blok (Ano, to je ono!).
Vzala ho do rukou a třískla s ním o desku stolu.
Nestačilo to.
Vstala ze židle, popadla znova blok a mrskla s ním o zem.
Zase nic.
(Ani třísknout blokem pořádně neumim!)
Nechala blok ležet na zemi a práskla dlaněmi o desku stolu. Začaly ji pálit.
(To je ono!)
Ještě jednou!
A znovu!
(Ježiš, takový rány, co když to někdo uslyší a přijde? Dyť já už jsem úplnej magor!)
Dlaně byly úplně rudé a pálily. Začala si je třít.
Klesla zpět na židli a otočila se zády k počítači.
Dýchala zrychleně a přitom zhluboka.
Rychle si setřela z tváří poslední slzy a otírala si ruce o kalhoty, potřebovala se dát dohromady. Zbytečná snaha. Stejně měla oči úplně rudé, každý by hned poznal, že se něco děje, kdyby ji v tu chvíli spatřil. Byla ráda, že se nevidí. Hnusila by se sama sobě.
Zavřela e-mail a snažila se uklidnit dech. Trochu to pomohlo.
Po chvilce se úplně ovládla.
Znovu otevřela e-mail a přečetla si zprávu ještě jednou.
Nebyly tam jen ty hrůzy, které viděla před chvílí. Také ji chtěl vidět, byl s ní rád, vždyť to přece na vlastní oči viděla. Mockrát. (Jenže už tomu nějak nevěřila.) Snažil se pátek uhájit, jen se to prostě nepovedlo. Bál se, že se tím něco pokazí. Tudíž NECHTĚL, aby se to pokazilo. A uvědomil si, že to v minulém dopise tak TROCHU přepískl. (Jenže ho nemá k ničemu nutit, „nedopadlo by to NEJLÉPE“.)
Přemýšlela, co má udělat.
(Hlavně zachovat dekórum…)
Otočila se zpět k počítači a ťukla na „odpovědět“:

„Ahoj Václave,
zatím jen k tomu pátku: z toho, co jsi napsal, jsem pochopila, že to asi v pátek nejde vůbec. Chtěla jsem to posunout na pozdější dobu, tak, abych někde byla v 19.00, ale asi máš děti… Kdyžtak mi potvrď, že to nejde vůbec nebo že to před tou sedmou jde.
Ahoj.
H.
P. S. A děkuju za včerejší pozdrav s fotkou.“


Zbytek e-mailu ignorovala. Nemělo smysl si to kazit ještě víc. Aspoň do pátku…
Pročetla si ještě jednou, co právě napsala, a klikla na „odeslat“.
Najednou pocítila nečekaný klid. Jako by se přes ni právě prohnalo tornádo a zmizelo za obzorem. Spoušť kolem byla velká, ale další nebezpečí už nehrozilo. Zbývalo odklidit trosky…
Rozhodla se „vyhodit“ Václava z hlavy a pustila se do práce.

Když jí za hodinu a půl přišla notifikace hlásící Václavovu odpověď, pocítila nutkání hned se na ni podívat, ale nemohla. Sedmiletý blonďatý chlapeček s modrýma očima a tváří posetou pihami seděl proti ní a marně se snažil nastavit jazyk do správné polohy podle Helenina vzoru. Jen mrkla na mobil a vrátila se k práci.
(Sakra, zapomněla jsem to vypnout. No, teď už asi nic nepřijde, kašlu na to.)
Když chlapeček s maminkou odešli, vrhla se na e-mail. Klid byl ten tam.
Otevřela e-mail a rychle si přečetla, co Václav napsal.
Chce ji vidět! Má nápad, jak to provést! Půjde to, sejdou se.
(Jenže na Tyláku – sakra, kde to je?)
Jakoby se jí najednou vrátila všechna ztracená energie. Pocítila obrovskou úlevu.
(Chce mě vidět! Chce se mnou bejt! Že by tak úplně nelhal?)
Helena byla příliš nedočkavá, než aby Václava dokázala nechat čekat. Rychle napsala:

„Tak jo (zas jednou po dlouhý době jiskřička naděje??) - s tím můžu počítat určitě (těch 16.15)? Jen mi řekni, kde je Tylák. Jsem ostuda, já vím, něco mi to říká, ale kde to je?
H.“


Odpověď přišla za pár minut.
(No hurá! Možná to přece jen ještě není tak úplně ztracený…)

„Ty jiskřičko:-),
raději tedy v 16.30, abych zas nepřišel pozdě. Vezu děti na 16. hodinu do Lublaňské ulice. Až je tam odložím, tak budu ready. A Tylák je takové to klidné náměstí mezi Pavlákem a Mírákem. Křižujou se tam tramvaje.
V.“


(Uff. Tak přece! Ještě se aspoň vidět… Naposled.)
Polkla, aby vrátila slzy tam, kde měly zůstat. Nechtěla už brečet.


 celkové hodnocení autora: 98.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 5 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 16 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 40 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Calimë 10.04.2010, 17:18:13 Odpovědět 
   Kdyby nebylo u tohoto příspěvku tak staré datum, tak bych přísahala, že autorka nasadila sondu do mojí hlavy. Cholerické reakce... slzy, vztek, snaha nějak to slepit a pak kapitulovat ve smyslu tak již "naposled" ještě špetka té "lásky"... Jsem zvědavá, co bude dál >_>
 Copacabana 30.10.2007, 10:27:12 Odpovědět 
   Helena veľmi, veľmi tolerantná žena. A zaľúbená. To je to najhoršie. Láska dáva klapky na oči a pomáha odpustiť inak neodpustiteľné, či nie? Myslím, že keď sa stretnú, Helena sa bude trápiť iba viac. Nebude to rozlúčka, ale sypanie soli do rany. Uvedomuje si vôbec Václav, ako ju trápi?
Ja by som taká nedokázala byť.
Ináč stále super. :)
 ze dne 31.10.2007, 7:56:22  
   naivka nevšední: Moc děkuji za krásný a výstižný komentář. Souhlasím ve všem, jen ta tolerance je nasměrována asi pouze směrem k Václavovi, k jiným Helena tak tolerantní není, hlavně k Markovi ne... Je to tou zamilovaností. A strachem...
 Angile 29.08.2007, 1:54:17 Odpovědět 
   Být Helenou, tedy ženou...dávno bych ho kopla do...
 ze dne 29.08.2007, 8:20:21  
   naivka nevšední: Ano, kdyby Helena nebyla tak neuvěřitelně zamilovaná a díky tomu slabá, udělala by to. S největší chutí. Jenže...
 alias.schizofrenie 18.05.2007, 22:11:47 Odpovědět 
   Jen bych z vlastní zkušenosti potvrdila, že tyto reakce hrdinky jsou dalo by se říci ještě slabé....Ale o té léčebně bych možná taky přemýšlela, ale pro tolik lidí trpících láskou tam není místo....Autorce děkuji za další příjemný zážitek :)
 ze dne 21.05.2007, 8:30:24  
   naivka nevšední: Děkuju za příznivé hodnocení a podporu:-).
 Weichtier 18.05.2007, 14:44:33 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Weichtier ze dne 18.05.2007, 11:19:49

   Odpovědi jsou: ANO, ano, ano a ano.
Se svěděním máš pravdu, zaměnil jsem se stíráním :-)
Já jsem neměl problém s tím, že hrdinka bouchá do stolu nebo blokem o zem. Její reakce se mi zdála jen trochu naddimenzovaná, toť vše.
Nemám rád takové ty řeči o ženských a mužských pohledech. Zavání to sexismem a je to prakticky uměle vyvolané, takové ty spolky mužské a ženské, růžové a modré mašle. Moderní člověk přece takhle neuvažuje. Vždy záleží na individuu. Když jsi psala o našem znechucení a o tom, že je to dílo pro ženy.....proč myslíš, že to s čukem čteme? Myslíš, že nám to přináší zvrácené uspokojení? Že se po večerech ukájíme nad tím, jak je to blbé čtení? Ale prosím tě.
Promiň za ta ostrá slova, ale dal jsem ti v hodnocení pokaždé jedničku a přečetl všech sedmnáct kapitol. To přece o mém postoji něco vypovídá.
 ze dne 21.05.2007, 8:34:31  
   naivka nevšední: Mám dojem, že naše polemika by byla na delší diskuzi. Každopádně jsem ráda, že můj dojem o Tvém a čukově klesajícím zájmu byl klamný:-). Trvám ale na tom, že ve vašich komentářích kontinuálně vyznívá něco úplně jiného než v komentářích ostatních čtenářů ženského pohlaví. Pravda, je to malý vzorek, kdyby si mé "dílo" přečetlo 200 lidí, třeba by se ten mnou vnímaný rozdíl mezi pohlavími setřel. Těžko říct...
 naivka nevšední 18.05.2007, 14:19:12 Odpovědět 
   Obecně odpověď všem: mám takový dojem, že je zde (v komentářích mámna mysli) celkem jasně patrný ženský a mužský pohled:-). U Amazonit cítím pochopení, u mužů spíš znechucení, a myslím, že je to celkem přirozené, každý to vidí trochu jinak. Tak ještě konkrétní odpovědi... Dnes se jich asi nedokážu zržet:-).
 čuk 18.05.2007, 11:21:00 Odpovědět 
   Dá se to číst, ale už se mi trochu zdá, že se ten pohyb na vahách,ten šerm opakuje. Helena by měla učinit rázný výpad
 ze dne 18.05.2007, 14:28:54  
   naivka nevšední: I u Vás (neboTebe? - nevím, zda Vám mám tykat či vykat...) mám obavy ze ztráty zájmu... Ale co naplat, uvědomuju si, že je to spíš "ženské" dílo. Jsem si vědoma toho, že se to trochu opakuje, ale jak jste minule sám psal, i v životě člověk občas bloudí v kruhu. A Helena tím právě prochází. Nelze to vynechat, nicméně na rázný výpad se můžete těšit již v příštím díle:-). Každé ucho se jednou utrhne...
 Weichtier 18.05.2007, 11:19:49 Odpovědět 
   No, chvílemi jsem měl pocit, že je dáma zralá na Chocholouška, hysterčila možná až příliš. Zdá se, že se znovu ukazuje, že nic není černobílé. Držíš si úroveň, i když u toho popisu červenání rukou a svědění, jsem se trochu vyděsil, že další díly se už budou odehrávat v nějaké léčebně. I když, jeden čtenář nikdy neví, že....:-)
 ze dne 18.05.2007, 14:24:49  
   naivka nevšední: Byl jsi někdy skutečně zamilovaný a skutečně frustrovaný a zklamaný? A viděl jsi někdy cholerika?:-)) Nechci tvrdit, že by každý reagoval takto vyostřeně, ale také si nemyslím, že takové chování nutně hned patří do blázince, i když, nechci předbíhat...:-). Děkuju za chválu úrovně, i když, musím přiznat, pořád s obavami čekám, kdy to přestaneš číst, protože mám dojem, že hrdinka je Ti nepříliš sympatická:-). A ještě něco: myslím, že o svědění nebyla řeč. Jen o pálení. Zkus několikrát třísknout dlaněmi o stůl a uvidíš:-)) (To jsem si jen tak rýpla, promiň, někdy se neudržím.)
 amazonit 18.05.2007, 11:06:40 Odpovědět 
   Helena je taková rozpolcená, stále doufá a zároveň je frustrovaná, nespokojená...
Heleniny komenty při čtení mailu jsou skvělé - sedí:o)
 ze dne 18.05.2007, 14:20:17  
   naivka nevšední: Děkuju. Žena ženě rozumí, a to vždycky potěší:-).
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
strážce
(30.10.2019, 10:32)
aldebaran
(22.10.2019, 14:59)
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
obr
obr obr obr
obr
O návisti mezi ...
ing.nárt
Vrátnik
Beduín
Triptych života
Adam Axl Rose
obr
obr obr obr
obr

Lebensraum
Koprofág
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr