|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29011 příspěvků, 4550 autorů a 303551 komentářů :: on-line: 13 ::
|
 |
|
:: We are the greatest, kap. 18 ::
KAPITOLA 18. Déjà Vu
Pro někoho vysvětlení, pro někoho další záhada. Pro pozorného čtenáře možná nakouknutí pod tolik chráněný povrch... |
| |
|
|
Nick si upravil svůj culík a hlasitě se nadechl. Zavrtěl se na dřevěné židli. Nacházel se pod částí základny viditelné na povrchu. Pod ní se ukrýval mnohem cennější úsek, který byl vybudován do skály. Trvalo několik generací, než získal tuhle podobu. Byl několikrát zmodernizován a zvětšován díky neustále se zvyšujícím požadavkům moderní doby; pouze základy zůstaly stejné. Neexistovalo moc lidí, kteří by znali kompletně celou budovu. I samotným členům unikaly podstaty některých částí. Každá se základen si střežila svoje území, a proto vypadala každá jinak. Pouze základní princip se neměnil.
Lidé z řádu mezi sebou komunikovali velmi málo. Hlavní ústředna se nacházela na několika místech v Praze, kde se mimo jiné konaly i nejrůznější semináře a zkoušky. Jedině nábory probíhaly přímo na centrále.
Na semináře se žáci nikdy nesjížděli v plné sestavě. Většinou jezdili naprostí začátečníci, kteří byli ve výcviku nanejvýš půlrok, nebo ti, kteří už byli schopni něco naučit. Členové se těchto akcí z devadesáti procent neúčastnili. Organizovali to jako běžné soustředění či letní tábor. Místo nebylo nikdy přesně předem dané, to pouze rodiče dostávali jednotné a přesvědčivé, přitom však mylné informace. Jeden z informátorů byl vždy pověřen zajištěním odlehlého místa, kde by se mohli sjet všichni z celé republiky. Průměrně to činilo okolo patnácti lidí z každého střediska.
Nick se rozhlédl po malé místnosti bez oken. Byla tu jediná postel a stůl zasazený do kamene. Soustředěně si tělo vykazující minimální známky života a začínal se nudit. Nešlo o to, že by ho nebavilo čekat; byla to jeho povinnost, ovšem někdy se ptal sám sebe, proč se mají starat o nic nepřinášející žačku, se kterou jsou neustálé problémy. Už jen to, že porušila jejich nepsané zákony a uzavřela slib, aniž by získala potřebnou kvalifikaci, bylo trestuhodné. Často vzpomínal na její začátky. Nestalo se, aby si někdo na základě svých nepředvídatelných schopností hrál na hrdinu. A co všechno to kolem? Koho zajímá, co pro řád udělala? Všechno jí procházelo.
I přes varování ostatních se zvedl a naklonil se nad tvář Carmen, které spala na nepohodlné posteli.
Chvíli si prohlížel její bledou tvář. To, co před chvílí viděl, ho usvědčilo, že je moc velkým nebezpečím. Nebyl si jistý, co přesně viděla, ale s určitostí věděl, že to vidět neměla. Pozvedl ruku a dlaní jí přejel těsně nad obličejem.
Jana zamžourala do přítmí. Nedokázala zaostřit, pro ni tu bylo přece jen moc velké světlo. V první chvíli ji napadlo, že leží ve své posteli. Nejraději by znovu spala. Měla neuvěřitelnou chuť znovu zavřít oči a potopit se do světa, kde nemusela vůbec nic, jen proplouvat.
Zvedl se jí žaludek. Nedokázala se zvednout. Začala se dávit vleže. Nemohla se nadechnout, dusila se. V žaludku cítila ukrutné křeče.
Někdo ji chytl pod pažemi. Polekala se, když jí ovšem pomohly do sedu, byla vděčná. Obsah žaludku vyhodila na deku, kterou byla přikrytá, a konečně se mohla nadechnout.
Chytla se za hrdlo a sípala. Nedokázala si vzpomenout, co se stalo, jen měla zvláštní pocit deja vu.
Chtěla něco říct, ale neměla sílu. Motala se jí hlava a chtěla znovu zvracet. Chvílemi nevnímala vůbec nic. Cítila jen, že ji někdo držel. Sama by asi sedět nedokázala.
Do místnosti vrazila další osoba. Jana se snažila vzpamatovat. Chtěla se bránit případnému nebezpečí. Stále si nedokázala uvědomit, kde je a proč tam je.
„Jasně jsem řekl, ať ji necháš spát!“ zazněl rozčílený hlas muže, který si všiml pozvracené postele. „Tohle neuspěcháš!“
„Spala celý den a nám utíká čas,“ odbil ho Nick.
„Dej si pauzu!“ poručil mu.
Nick na něj nevěřícně koukal. „To nemyslíš vážně.“
„Hned.“ Retger došel k posteli a sjel Nicka vražedným pohledem. Opatrně z dívky sundal deku a poté ji vzal do náruče. Třásla se zimou.
„Můžeš jít,“ zopakoval.
„Ztrácíme čas,“ snažil se ještě bránit, ale nakonec naštvaně vstal a došel ke dveřím a vzal za kliku. Než ale dveřmi prošel, ještě se otočil. „Říkám ti, tohle nedopadne dobře. Sám víš, že ne, tak proč to pokoušíš? Hm?“
„Tohle už jsme probírali,“ řekl s klidným hlasem. „Ona je silná, má potenciál. Zvládne to.“
„Teď se secsakra mýlíš. To nemůžu dovolit.“
„Pokud máš nějaké připomínky, tak na velitelství. Ale včera jsi nic nenamítal.“
„Měl jsem čas o tom přemýšlet. Podívej, dělá samé problémy…“
„Už jsme to probrali. Teď můžeš jít.“
Nick hrdě opustil místnost.
Janě třeštila hlava a cítila v puse nepříjemnou pachuť. Někdo ji osvobodil od zátěže na nohou a podebral její tělo. Chytila se ho pevně za krk a hlavu si opřela o jeho hruď. Sálalo z něj příjemné teplo. Jeho osobitá vůně Janu uklidňovala. Znala ji, byla v bezpečí.
Začínala trochu vnímat. Muž ji zanedlouho posadil na židli v zasedací místnosti. „Můžeš sedět? Není ti špatně?“ zajímal se o její stav. Když bylo chvíli ticho, pokračoval: „Můžeš vůbec mluvit?“
„Jo,“ zašeptala. Musela vynaložit veškerou sílu, aby to vůbec vyslovila nahlas. „Musím… Musím…!“
„Klid, nevyčerpávej se,“ snažil se ji umlčet, ale Jana cítila neukojitelnou touhu a povinnost mluvit dál, ačkoliv ji to stálo všechny síly.
„Musíte najít Evu,“ vyhrkla. Málem se neudržela na židli, Retger ji musel přidržet. Pohladil ji po vlasech. Z jeho pohledu sršela upřímnost, jakou ještě u žádného člena neviděla.
„My už ji našli,“ promluvil po chvíli.
„C-cože?“ zeptala se nevěřícně, ale v tu chvíli toho litovala. Znovu se jí zvedl žaludek, ale tentokrát nebyly křeče tak intenzivní a Jana se po hlubokém nadechnutí uvolnila.
„Přinesli ji, když jsi spala.“
Byla si stoprocentně jistá, že nechce slyšet o její smrti. Kdyby mohla, zastavila by čas a dlouze přemýšlela. Nebo spala a už se nikdy neprobudila.
„Jano,“ dotkl se jejího ramene. Jeho ruce byly tak teplé a plné energie. Dodávalo jí to notnou dávku jistoty v sebe samou.
„Je… Je mrtvá?“ vyhrkla znovu. Chtěla už to mít za sebou. Musela se ujistit. Prostě musela.
„Ještě ne.“
„Co tím myslíte, ještě ne?“ nechápavě se na něj podívala. Měl nádherné oči.
„Jak… jak bych to vysvětlil… Je to to samé, jako by už mrtvá byla. Jen ještě dýchá.“
„Je… v komatu?“
„Je to horší, než koma. Prostě je živá, ale jako by už nebyla.“
„Takže se neprobudí?“ Nedokázala ani brečet. Výraz na tváři jí zatuhl. „Kde je?“
Retger se na ni vyrovnaně podíval a potom klidně ledovým hlasem pronesl: „Je mrtvá.“
Jana pozvedla oči. „Vždyť jste teď řekl, že ještě ne!“
„Prostě to pochop, psychicky už je pryč, jen její tělo ještě funguje.“ Mluvil mírně a tiše.
„Má to něco společného s jejími schopnostmi? Protože jestli ano, jestli je to tak, může se probrat, nebo… nebo… s námi prostě komunikovat!“
„Ty se na to koukáš moc jednoduše, Carmen. Žiješ si ve svým černobílým světě, děláš pro řád, jsi ve výcviku… Učili tě, že existuje odpověď ano nebo ne, že je černá a bílá, rub a líc, ale není to tak se vším…“ Mluvil upřímně. Otcovsky. Měl ji rád? Záleželo mu vůbec na lidech ve výcviku, nebo to pro něj byli jen podřadné bytosti?
„Záleží vám na nás vůbec? Na mně.. na ní?“ vyslovila svou otázku nahlas.
„Záleží mi na životě.“
„Vyhýbáte se odpovědi. Já chci přímou odpověď. Ve skutečnosti to tak přece je! Černá, bílá. Ano, ne. Tak záleží vám na mně?“
„Ano.“
„A na ní?“
„Ne tolik,“ řekl popravdě.
„A v čem já jsem jiná? Vždyť se vlastně neznáme. Neznáme se, já o vás nic nevím, nevím nic o tomhle spolku. Vím akorát, že v tom nejsem sama a že dělám dobrou věc. Že dokážu zachránit život. Že ho můžu zachránit… A teď? Teď je to v troskách. Moje nejlepší přítelkyně… Jak je to s ní? Můžete mi to, prosím, vysvětlit?“ kladla důraz na slovo prosím.
Jeho energie se prostřednictvím kontaktu ruky dostávala do jejího těla a rozlévala se do každičké molekuly. Křeče v žaludku ustupovaly a bolest hlavy odeznívala.
„Už se nikdy neprobudí. Je na hranici života a smrti.“
„Takhle… takhle umřít neměla,“ nechápala. „Musím ji vidět.“ Zvedla se ze židle a očekávala, že ji Retger doprovodí.
Rezignovaně vstal a vešel do dlouhé tmavé chodby. Jana ho neslyšně následovala. Potýkala se přitom ze svým svědomím. Proč se tohle muselo všechno stát? Byla to její chyba. Jen a jen její chyba. Kolik lidí kvůli ní má zemřít?
„A kolik jich kvůli tobě přežilo,“ promluvil Retger.
Kroky ustaly. Jana nevěřícně hleděla na jeho zátylek a uvažovala, zda je to realita, nebo podvod.
Retger se podle jejího vzoru zastavil, ale neotočil. „Je moje povinnost vědět, o čem přemýšlíš,“ řekl. „To je realita.“
„Realita? Co je realita? Že víte všechno, na co jen pomyslím?“
„Ne tak docela,“ hovořil dál, ale ani tentokrát se neotočil. „Dokážu třídit, co je podstatné a co ne.“
„A tohle bylo podstatné? Co vás opravňuje?!“
„Moje postavení.“
„Jen proto, že jste člen, tak máte právo mi hrabat v hlavě? Tohle je jen a jen moje věc, nebo už ani na to nemám právo?“
„Tohle není věc,“ opravil ji. „Všechno má svůj důsledek. A my vás kontrolujeme, aby to nemělo důsledek pro nás.“
„To je sobecký,“ hlesla Jana.
„To není sobecký, to je realita. Pokud budeš pochybovat o sobě, pochybuješ o řádu a tím ho ohrožuješ. A to my si nemůžeme dovolit.“
„Skoro nic o řádu nevím!“
„Ale víš dost, abys ho mohla ohrozit. I Beeka věděla dost, proto skončila. Proto ji mučili, proto už nežije. Dokud si věřila, nepodceňovala se, ale ani nepřeceňovala, byla dobrá. Jakmile zpochybnila… Ale tohle ty všechno víš, víš to, prošla jsi náborem, jsi ve výcviku. My tě nepodrazili.“
„Ale podrazili… A co teď chcete udělat se mnou? Hm?“ neodpustila si arogantní poznámku.
„Chceš to všechno zahodit? Chceš zahodit to, co jsi pro řád udělala? Nemáš zájem povýšit? Protože jestli ne, řekni to rovnou. Jsi tady z nějakého důvodu…“
Jana přítok informací máchnutím ruky zastavila. Aniž by si to uvědomovala, Retger mluvil dál. Dřepla si na zem a rukama si zakryla obličej. V uších jí zněla tichá, uklidňující melodie. To bylo jediné, co vnímala. Vyškubla špunt a vypustila všechny informace, problémy a starosti ven. Pozvedla hlavu. Melodie sílila a Jana chtěla znát její zdroj.
Zhruba deset metrů před ní stáli tři muži. Poznávala jednoho. Ewforda. Byla si ale jistá, že jsou to členové. Instinktivně se k nim přiblížila. Nerozhlížela se kolem, přišlo jí, že není nikde. Pohlédla jim do obličeje. Ačkoliv stála blízko, nerozeznávala jejich rysy. Rozplývaly se jako obrázek ve vodě, dokud nezanikly úplně a neodhalily prostor za sebou.
Stála tam přenádherná žena s rudými vlasy. Jana si prohlížela její chladné, hnědé oči, ve kterých se objevily slzy. Něco ji přimělo té ženě pomoct. Když k ní ale proplula, polekala se.
Očí jí zrudly a začala z nich tryskat krev. Následoval hrozivý skřek připomínající falešné hraní na housle. Zabodával se do ní jako ostré nože; Jana ale cítila povinnost ji chránit. Natáhla k ní ruku. Žena se na ni s hrůzou podívala a vyjekla. Stáhla se. Jana ji chtěla následovat, ale nedokázala se pohnout. Když ji žena zmizela z obzoru, objevila se nová tvář.
O kousek dál postávala hnědovlasá dívčina a v rukou třímala novorozeně. Eva sklopila oči. Stala se autoritou. Z jejího výrazu byl cítit strach.
„Nedám ti ji. Nepatří ti. Jdi a vem si někoho jiného,“ křičela, ale čím víc zvyšovala hlas, tím víc musela Jana napínat uši, aby vůbec něco slyšela.
„Jsi zlá! Nebraň se tomu, jsi zlá!“ ozval se odněkud jiný hlas. Chtěla se otočit, ale nemohla. „Jsi zlá,“ přibližovalo se k ní, jak se Evy hlas vzdaloval.
„Necháš mě klidně zemřít! Já bych za tebe položila vlastní život… Ale ty jsi byla sobecká,“ bylo poslední, co vyšlo z Eviných úst než zmizela.
„Jsi zlá!“ zakřičel jí někdo přímo do ucha.
„Tak ji prašť!“ vyštěkl výhružně Nick.
„Nepleť se do toho, už teď jsi jednou nohou z řádu,“ odbil ho Retger. „Pokud vím, máš pauzu, tak u toho zůstaň.“
„Kdo jsi, že mi poroučíš?“
„Sklapni, Nickolasi!“ zarazil ho další z příchozích, Ewford. Už takhle měli všichni dost práce. Válka začala a oni museli nejprve vyřešit Carmen.
„Studovali jste ji? Tak studovali? Comete, dej jí facku, ale pořádnou.“
Comet se ještě několikrát marně pokusil s Janou zatřást, když si ale uvědomil, že to nikam nevede, napřáhl ruku a uhodil ji. Jana ani necukla. Pomalu si rukou přejela po tváří a červenající obtisk zmizel. Dál nepřítomně civěla do země. Oči jí uhasínaly jako dohořívající uhlíky.
„Tohle ji naučil kdo?“ podivila se Melisa, jediná žena členství. Měla přenádherné, husté vlasy rudé barvy. S Janou se dnes osobně setkala poprvé.
„Pusť mě k tomu,“ odstrčil Ewford Cometa a zaujal pozici přímo před Janou. „Tahle holka to o sobě ještě neví, ale jednou tu bude stát na mém místě. Pokud se rozhodne zůstat, po tom všem, co se chystá. A nebo…“
Nastalo ticho. Ewford prudce natáhl ruku. Vyšlehl z ní stříbrný táhlý paprsek a mířil přímo na Jany hruď. Aniž by se pohnula, objevil se kolem ní štít. Nebyl bezbarvý a jiskřivý, ale černý jako noc.
Retger se rychle skrčil. Paprsek se odrazil a skončil v kamenné stěně.
„…nebo pro nás bude hrozbou,“ hlesl, když přítomní zírali na netknutou dívčinu.
Ke slovu se konečně dostal Nick. „Podívejte, možná jsem ji neměl budit, ale co by se změnilo? Tohle má v genech, to se nedá naučit po jednom roce. Viděli jste to? My jsme ti, kteří ji máme mít zmapovanou. A? A jak to tak vypadá, nevíme vůbec nic!“ Snažil se udržet klidný hlas, ale přesto byl nervózní. Všech pět přítomných na něj upřelo zrak. Stáli v matně osvětlené chodbě a nikdo si teď netroufl promluvit. Naskytl se větší problém, než s jakým počítali.
„Zkrať to,“ kývl hlavou Retger.
„Měli bychom se jí zbavit.“
„Zamítnuto,“ reagoval okamžitě. „Pokud nechceš, aby tě nahradila, tak spolupracuj.“
„Tomáši, budeš toho litovat,“ oslovil ho pravým jménem. „Hele,“ přenesl pozornost zpátky k Janě. „Co je sní?“
Její drobné tělo se začalo chvět. Něco si pro sebe mumlala, hlas postupně přešel do hysterického křiku, ale slovům nebylo rozumět. Máchala kolem sebe rukama.
„Musíme ji uklidnit,“ řekl Retger.
„To byl rozkaz?“
„Ne, Nicku, to bylo konstatování. Musí spát. To byl důvod, proč jsme ji neměli probouzet. Prošla si nějakým záchvatem a my stále nevíme, co viděla.“
Jana znovu ztratila nabyté síly a zhroutila se k zemi. Retger ji už bezvládnou vzal do náruče a opačným směrem, než měli původně namířeno, se s ní vrátil do pokoje.
Od Domažlic se ke Koutu přibližovala oblaka nasáklá vodou. Nebe se pomalu zatahovalo a slunce bylo nuceno ustoupit před černými mračny. První kapky těžkého deště dopadly na vysušenou půdu. Země je hladově přijímala. V několika vteřinách mraky povolily a vyslaly k zemi pořádnou dávku vody. Lidé vracející se z práce nebo ze školy se stahovali do otevřených obchodů, někteří do restaurací, kde si rovnou objednávali teplé nápoje. Někteří šťastlivci vytáhli deštník a pokusili se dojít na domažlickou autobusovou zastávku. Mladí si jednoduše přetáhli kapucu přes hlavu a nerušeně pokračovali ve svých cestách.
Opozdilci mířící na autobus směr Klatovy zatli zuby a pospíšili si. Vítr se zvedl a surově si pohrával s deštníky kolemjdoucích. Řidič ohleduplně počkal na několik jedinců, vybral od nich peníze a s minutovým zpožděním vyjel. Kapky silně bubnovaly do skla a hledali cestičku k zemi.
Ti, kterým se nepoštěstilo autobus doběhnout, odevzdaně odcházeli do místních podniků na jídlo. Většina cestujících Klatováku byla teple oblečená; předpověď počasí ohlašovala přívaly dešťů tři dny dopředu.
Za posledním pasažérem se zavřely dveře.
Jediná osoba byla nalehko. Měla na sobě dlouhé kalhoty a krátké triko s hlubokým výstřihem. Ten přitahoval několik zvědavých pohledů, stejně jako rukojetě špatně schovaných dýk. Dívčina je ignorovala. Dívala se z okna a sledovala míhající se krajinu.
Třináct minut uběhlo, ani se nevzpamatovala. Elegantně se protáhla mezi stojícími lidmi. Její místo zaujala postarší dáma, které si předtím nevšimla. Byla slušnost ji pustit sednout, dnes ovšem měla jinou práci.
Pozdravila řidiče a vystoupila. Zaregistrovala jeho zvědavý pohled; prohlížel si ji. Kdyby ji neznal od viděn, pravděpodobně by ji se zbraněmi do autobusu ani nepustil. Déšť ji okamžitě smáčel kůži. Šla jen kousek, přesto měla úplně mokré vlasy. Lepily se jí do obličeje a v mokru se začaly kudrnatit. Dívka je párkrát strčila za ucho, ale nevěnovala jim přílišnou pozornost. Dívajíc se před sebe kráčela po rozbahněné cestě vedle té příjezdové k bytovkám. Tvrdé podrážky bot se vítězně vysmívaly vodě čvachtající kolem. Zůstaly netknuty.
Před vchodem dvě stě padesát sedm prudce zatočila doleva. Vyběhla do třetího patra a před vstupními dveřmi se zastavila. Chvíli vyčkávala, než zaklepala.
Za pár vteřin se na prahu objevil Lukáš.
„Panebože, kde jsi byla tak dlouho? Už jsem chtěl volat poldy! Ty máš takový štěstí, že tu nemáš matku… Jano?“
„Zapomněla jsem si tu mobil,“ řekla studeně. Zula si boty a prošla chodbou ke svému pokoji.
„Cože sis?“ nevěřil vlastním uším. „Jano, co se stalo? Kde je Eva?“
„Neviděl jsi ho někde?“ volala na něj do předsíně.
„Stalo se něco? Našla jsi Evu?“
Zamručela.
„Jano, já s tebou mluvím!“
„Asi už vím, kde je,“ prohodila konečně. „Musím jít zase pryč. Půjčíš mi svůj mobil? Mám ho vybitej. Hodím si tam simku.“
Byla si jistá tím, co uslyší.
„Půjdu s tebou. Nenechám tě jít samotnou,“ vyhrkl.
V duchu se usmála. „A k čemu mi to bude?“ zeptala se studeně.
„Taky něco umím,“ odpověděl sebevědomě. A třeba mě vezmeš na vaši základnu. Ale to už není tvoje věc… Plány se mění. Všechno se mění.
„Hraju o čas…“
„Tak můžeme jít,“ kývl Lukáš. Poklepal si na vypouklinu na kalhotách, kde měl schovaný mobil.
Přes průtrž mračen nebylo venku skoro vidět. Dívka ucítila šimrání deště. Svoboda. Nadechla se. Oblečení pod nasáklou vodou ztěžklo. Kůže pod vahou slejváku vlhla. Vlasy se zkroutily do malých vln. Slyšela za sebou kroky. V dáli uslyšela zahřmení. Trvalo několik vteřin, než se nebem prohnal blesk. Bouřka se blížila k nim a oni měli namířeno do lesa. Lukáš jí odevzdaně následoval. Když mu na jeho okraji došlo, kam jdou, zaváhal. Ale touha po informacích byla větší. Potřeboval se nasytit. Trpělivost už skoro přetékala. Procesor se přehříval.
Dívka se zastavila a počkala, až ji Lukáš dojde. Jediným pohledem mu naznačila, že se může vrátit. Zbytečně. Kývli na sebe a ponořili se do lesa zabaleného tmou.
Chvíle mezi zahřmením a bleskem se neustále zkracovala. Vzduch se pročisťoval. Koruny stromů zadržovaly masy vody. Dolů se dostaly jen ty nejprůbojnější. Půda je hltala.
Šli vedle sebe mlčky. Základně se vyhnuli obloukem.
Lukáš ji odevzdaně následoval hlouběji do lesa. Tma je začala pohlcovat, ale touha rostla rovnoměrně klesající netrpělivosti.
Prosvítalo k nim denní světlo. Blížili se k louce.
„Ještě kousek,“ řekla polohlasně. Vstoupili na rozbředlou louku. Déšť je opět smočil, ale za chvíli je znovu pohltilo příšeří lesa. Lukáš s napětím kráčel vedle ní. Nedal na sobě nic znát, přesto občas upustil kapku svých myšlenek. Dívka to nevnímala. I přesto, že se mu nedokázala nabourat do hlavy, věděla, co cítí. Ať ho otec vychoval jakkoliv, pořád v něm zůstávala lidskost. Pocity. Touha. Jeho slabiny.
Před nimi se rozléhala obrovská louka a oni pomalu kráčeli k jejímu středu. Déšť zesílil. Počasí odráželo její náladu.
Prudce zastavila.
„Co je?“ vyhrkl Lukáš. Příliš věřil svým schopnostem.
Otočila se k němu čelem. Na pár vteřin zavřela oči. „Jsme na místě,“ hlesla. Na chvíli vypnula svůj antivirový systém. Bez ochrany nedokázala hlídat alternativní nebezpečí.
Lukáš pomalu pozvedl hlavu a podíval se jí do očí. Viděla v nich překvapení. Překvapení z proniknutí. Překvapení z těch toužebně očekávaných informací.
„Do prdele,“ zašeptal, když zaregistroval její úšklebek.
„Jak moc by sis přál, aby tu teď opravdu stála Jana?“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 11 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 35 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 69 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
