» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Kdo nemá peněz, je chudý; kdo nemá přátel, je chudší; ale kdo nemá srdce, je nejchudší na světě."

Fjodor Michajlovič Dostojevskij

počet přístupů: 2141840

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29011 příspěvků, 4550 autorů a 303551 komentářů :: on-line: 13 ::

:: Dinodlak (5.část) ::

alri	publikováno: 25.05.2007, 10:06

Tato část bude pro někoho znamenat konec celé povídky. Pro ty, kteří nemají rádi otevřené konce, je připraveno ještě pokračování.


	21. V poušti Zbytek noci jsem se neodvažovala vrátit, i když jsem cítila pach čerstvé krve. Potulovala jsem se pouští celou noc. Za několik hodin začalo za obzorem svítat a měsíc už skoro nebyl vidět. Zase se mi zatočila hlava a zatmělo se mi před očima. Když na mě dopadly první sluneční paprsky, musela jsem omdlít. Když jsem se probrala, ležela jsem na písku. Byla jsem skoro nahá. Vysely na mně jenom cáry mého dřívějšího oblečení. Pokusila jsem se vstát, ale nohy mě nechtěly poslouchat. Alespoň jsem se zvládla posadit. Bolelo mě celé tělo, třeštila hlava a vůbec nic jsem si nepamatovala. Otřela jsem si rukou pusu. Ucítila jsem podivné, už skoro nerozpoznatelné, vlhko. Podívala jsem se na ruku. Leskla se téměř čerstvou krví. Zděsila jsem se. Pak jsem se ještě jednou rychle otřela druhou rukou. a taky byla od krve. Obešla mě hrůza. Snažila jsem se mermomocí vzpomenout si, co se stalo. Ale nic jsem si z těch událostí předešlé noci nemohla vybavit. Musela jsem tam sedět alespoň hodinu. A pak jsem se rozpomněla. Jasně se mi před očima vyjevily události předchozího večera. Zděšením jsem vyjekla. Musím odtud co nejrychleji zmizet, pomyslela jsem si, nemůžu dopustit, abych na ně zase zaútočila. S touto myšlenkou jsem se pokusila vstát. Chvíli jsem zápasila s pískem, ale pak jsem se na nohy přece jen nějak vyškrábala. Snažila jsem se běžet, ale jen jsem tak pokulhávala. Byla jsem strašně vyčerpaná a všechny svaly mě bolely. Nicméně jsem to nevzdávala. Běžela jsem dál. Slunce mě na holé kůži pálilo a byla jsem celá zalitá potem. Musela jsem uběhnout několik kilometrů. Večer jsem už nemohla. Pletla jsem nohama a když jsem zakopla o kámen, už jsem neměla sílu vstát. Zůstala jsem nehybně ležet na písku. Hlavu jsem měla otočenou směrem k západu a pozorovala jsem, jak slunce pomalu zapadá. Za několik okamžiků už byla tma. Zase se mi zamotala hlava. Nebyla jsem schopná se pohnout. Celým tělem mi projela ostrá bolest. Začala jsem se třást. Najednou mi bylo dobře. Zvedla jsem se a podívala se na měsíc. Byl krásný kulatý úplněk. Slabě jsem zavrčela, otočila se a uháněla zpět cestou, kterou jsem přišla. Když jsem v dálce spatřila karavany, zarazila jsem se. Něco mě nutilo rozeběhnout se tam, ale já nechtěla. Bohužel to bylo silnější než já. Vztekle jsem zavrčela a rozeběhla jsem se k přívěsům. Do jednoho jsem se začala dobývat. Vtom se otevřely u jednoho dveře a vyběhl z nich Charlie. Něčím na mě mířil a vzápětí se ozvalo několik výstřelů. Jeden mě zasáhl do nohy. To mě rozzuřilo a vrhla jsem se na něj. Něž se stačil vzpamatovat, ležel na zemi a strašně řval. Najednou jsem uslyšela: „Na, ochutnej tohle!“ a hned jsem dostala ohromnou ránu do hlavy. Strhla se bitva o Charlieho tělo. Rupert se snažil Charlieho odtáhnout. To mě rozzlobilo a sekla jsem po něm tlapou. Zasáhla jsem ho do tváře. Vyjekl. Sekla jsem ještě jednou a padl na zem. Pak už to byl souboj jenom s tebou, Alane. Ještě několikrát jsem dostala prknem přes čumák a pak mě udeřilo do očí prudké světlo. To mě vyplašilo a já vzala nohy na ramena. Neutekla jsem daleko, jenom kousek za přívěsy. Když jsem se trochu uklidnila, vrátila jsem se zpátky. Jakmile jste mě Sandra a ty, Alane, spatřili , zavřeli jste se v karavanu. Nemohla jsem se dostat dovnitř. Chodila jsem stále kolem. Nakonec se mi podařilo rozbít okno a dostat se jím k vám. Tam jsem napadla Sandru a chtěla jsem napadnout i tebe, Alane, ale podařilo se ti utéct. Nemohla jsem se dostat ven. Chvíli jsem zápolila se dveřmi. Byly totiž užší než u toho přívěsu, kde jsem byla s Randym. Pak mě napadlo vyskočit ven tím rozbitým oknem. Byla jsem venku. Chtěla jsem po tobě skočit, Alane, ale něco mi bránilo. Váhala jsem. Nakonec jsem se rozhodla zaútočit, ale k tomu nedošlo. Zachránil vás přílet helikoptér. Lekla jsem se prudkého světla, větru a hrozného hluku. 22. Konec Patriciina příběhu Opět jsem se celou noc potulovala v poušti, ale ne moc daleko od karavanů. Neodvažovala jsem se však vracet. Když jsem se ráno proměnila zpět v člověka, bylo mi trochu lépe než předchozí den. Byla jsem sice dost slabá, ale tělo mě už tolik nebolelo. Jen mě pálila rána pod levým okem a na noze. Ležela jsem obličejem v písku a skoro se nemohla pohnout. Překulila jsem se na záda a dívala se na oblohu. Byla zářivě modrá a svítilo na ní slunce. Najednou jsem uslyšela hrkot helikoptéry. S námahou jsem se posadila. Směrem ke mně letěl vrtulník a pod ním se houpala zavěšená obrovská železná klec. Lekla jsem se, že mě najdou a tak jsem se běžela schovat za nejbližší písečnou dunu. Vrtulník přistál asi tři sta metrů ode mě. Odpojili od něj klec a nastražili do ní pěkný kus syrového hovězího. Zbíhaly se mi v puse sliny. Začala jsem se olizovat. Měla jsem sto chutí se tam rozeběhnout a zakousnout se do toho voňavého masa. Ale ovládla jsem se. Měla jsem příliš velký strach z toho, že by mě mohli chytit. Vydržela jsem to celý den, ale když jsem se večer přeměnila, měla jsem zase mozek obyčejného zvířete. Sice jsem si dokázala někdy zachovat rozum zdravého člověka, ale tu noc mi to nebylo moc platné. Obcházela jsem kolem klece skoro celou noc. Nakonec zvítězil zvířecí instinkt. Opatrně jsem se přiblížila ke kleci. Jednou nohou jsem překročila její práh, ale druhou jsem stále ještě stála na písku. Váhala jsem. Pak ke mně vánek zahnal pach masa. Zhluboka jsem ho do sebe natáhla. V tu chvíli jsem se rozhodla. Vešla jsem do klece a zakousla se do lákavého masa Najednou se za mnou ozvalo hlasité cvaknutí. Ohlédla jsem se. Dveře byly zavřené. Rozčílilo mě to a začala jsem běsnit. Kolem klece se začali zbíhat nějací lidé. Ukazovali si na mě a šeptali si. Všichni se na mě koukali z vykulenýma očima. Obzvlášť byli v šoku, když jsem se před nimi přeměnila. Pak se mě začali vyptávat. Nechtěla jsem jim nic říct a taky jsem to udělala. Ale hlavně z toho důvodu, že jsem sama nevěděla, jak je to možné. Zavřeli mě do klece na nějaké základně. Drželi mě tam tři měsíce, prakticky o chlebu a vodě. Až dneska se mi podařilo utéct. Bylo to velmi jednoduché. Když mi večer přišli dát jídlo, naskytla se mi opravdu hodně dobrá příležitost k útěku. Když dozorce odcházel, tak sice zamkl, ale klíč v zámku zapomněl. Nikdo z nás si toho nevšiml. Nebyl zrovna úplněk a já se neproměnila. Obcházela jsem po kleci a přemýšlela, jak se z toho konečně dostat. Bezděky jsem hrábla po zámku. Ucítila jsem klíč. To je ono! blesklo mi hlavou. Rychle jsem jím otočila a byla volná! Pak mě napadlo, jak jim ztížit pátrání po mně. Klec jsem znovu zamkla a klíč strčila do kapsy. Za základny jsem se dostala dírou v plotě. Jestli jsem někdy předtím přemýšlela o smrti, tak teď už jsem na všechno takové zapomněla. Byla jsem volná a bylo mi dobře! A pak jsem to uviděla: ranní výtisk Denních listů s titulkem Dinodlak! Hned mi bylo jasné, že je to o mě! Zatmělo se mi před očima. Najednou jsem z nebe spadla zpátky na zem. Tak lidi už o mně vědí! Teď už nemůžu bezstarostně žít! Jediné řešení, pro které jsem se rozhodla, byla sebevražda! 23. Výstřel a skok „Přepadla jsem jeden obchod se střelnými zbraněmi. Ukradla jsem tam tuhle pistoli a teď jsem tady!“ dokončila Patricie svůj příběh. Byl tak hustý déšť, že se vše jevilo téměř rozmazaně. Jasně však byly vidět Patiny blonďaté vlasy, po kterých voda stékala ve velkých proudech. „Pat, to jsem nevěděl,“ řekl zaraženě Alan. „Nevěděl co?“ „To s Randym…“ „To si taky nemohl, to bylo moje tajemství… ale alespoň teď už víš, že jsem měla pravdu, když jsem říkala, že za všechno můžu já!“ „Už jsem ti jednou řekl, že to není pravda!“ „Ale je! Kdybych se nezamilovala do Randyho, tak bych tak zoufale nechtěla jet na ty vykopávky a tam bych se nepořezala a ty zuby! A kdybych se nepořezala o ty zuby, tak bych se neproměňovala v to odporné zvíře a nic z toho by se nestalo! „Nemohla si přece vědět, co tím způsobíš!“ „Na tom nezáleží, že jsem to nevěděla! Já je zabila! Randyho, Charlieho i Ruperta! A co teprve Sandra! Ta je těžce zraněná!“ „Ale, Pat, ty za to opravdu nemůžeš! To ten virus, co máš v sobě! Už jsem ti to jednou říkal!“ „Dřív jsem si to říkala taky, Alane, až do dnešního rána! Už jsem se s tím smířila a říkala si, že se na to pokusím zapomenout! Ale když jsem dnes ráno viděla ten článek, tak se všechny mé vize rázem zhroutily a já se vrátila zpět na zem! Došlo mi, že mě lidé nepřijmou! Buď se mi budou smát, že jsem blázen, a co je ještě horší, ti, kteří tomu uvěří, se mě budou bát! Nemám a ani nebudu mít žádné přátele! A ještě ke všemu jsem nebezpečná!“ „To není pravda, že nemáš přítele! Copak já jsem jen vzduch? Vždyť já jsem tvůj přítel!“ „Ne, Alane! Už je pozdě! Už jsem se rozhodla! Musím se potrestat!“ přešla úplně k okraji mostu a vystoupila na zídku. Pistoli stále držela v ruce. Vzápětí se ozval z davu výkřik a směrem k Pat se hnal mladý muž. Skočil k zídce a strhl Pat na zem. Povalil ji na záda a snažil se jí vytrhnout zbraň z ruky. Chvíli se rvali na zemi, až nakonec Pat sebrala všechny síly, opřela se Patrickovi o břicho a vší silou ho odkopla. Odletěl asi dva metry daleko a s plesknutím se posadil na zadek Patricie se okamžitě postavila a namířila na něj zbraní. „Co tady děláš?! Řekla jsem ti snad, že mezi námi je už konec! Že už tě nechci nikdy vidět!“ zaječela. „To sem teď netahej, Pat! Nemá to s tím nic společného! Nemůžu přece dovolit, aby ses zabila!“ odpověděl Patrick, postavil se na nohy a opatrně se k ní přiblížil. „Nehraj si tady na hrdinu! A ještě pár kroků a je po tobě!“ zaječela znovu a dál na něj mířila pistolí. Když viděla, že se nehýbe, přestala na něj mířit a sama si přiložila zbraň k hlavě a chystala se stisknout spoušť. V tu chvíli se Patrick vymrštil a chtěl ji vytrhnou pistoli z ruky. Pat si toho hned všimla. Bleskově odtrhla pistoli od spánku a zamířila jí na něj. „Říkala jsem ti snad, aby ses nepřibližoval!“ ječela a stiskla spoušť. Ozvala se hromová rána. Patrick se zapotácel a s vytřeštěnýma očima se poroučel k zemi. Spadl přímo do jedné velké špinavé louže plné černé vody, až se ta odporná tekutina rozstříkla kolem. Patrick zůstal ležet na zemi a z pusy mu vytékal pramínek rudé krve, který se mísil se špinavou vodou. „Panebože! Panebože! Já ho zabila! Já ho zabila!“ zaskučela a pustila pistoli na zem. Zakryla si obličej rukama, ale hned je spustila podél těla. „O další důvod víc, proč se zabít!“ Pršelo ještě hustěji než předtím a byla hustá tma. Nebylo vidět ani metr před sebe. Museli kvůli tomu rozsvítit pouliční světla. Všichni zůstali strnule stát. První zareagovali Must a Alan. Inspektor se vrhl k pistoli a Alan k Patricii. Pevně ji chytl, že se nemohla ani hnout. Chvíli se mu pokoušela vytrhnout, ale on ji držel pevně. Lidé mysleli, že už je po všem a tak se začali rozcházet. Najednou je zarazil ohlušující ženský výkřik. To se Pat právě vytrhla Alanovi z náručí a rozeběhla se k okraji mostu. Vyskočila na zídku, vrhla ještě jeden pohled na Patrickovu mrtvolu a Alana, zhluboka se nadechla a zavřela oči. Potom skočila. Alan se rychle vzpamatoval a sebral se ze země. Přiskočil k zídce. Než se stačil podívat dolů, ozvalo se tupé žuchnutí. Rychle se ohnul přes zídku a zadíval se dolů. Pod mostem vedla silnice. Obvykle tam byl velice hustý provoz. Teď tam však auta stála v dlouhých řadách. Vystupovali s nich lidé a dívali se, co se stalo. Světla nechali rozsvícená a tak Alan mohl v silném dešti ještě vidět, jak jejich záře dopadá na Patricii, která nehybně ležela uprostřed silnice. Kolem se shlukovali řidiči, kteří se už domysleli, co se stalo, a střídavě se dívali na Pat a pak zase vzhůru na most. Alan se otočil. Nemohl se už na to dívat. V tu chvíli k němu přišel inspektor Must. „Je po všem,“ řekl mu Alan. „Skočila. Je mrtvá.“ 24. Konec? Druhý den se Alan vypravil do nemocnice navštívit Sandru. Sedl si na židli vedle postele a chytil ji za ruku. Seděl u ní asi hodinu, když najednou zase nepatrně pohla prsty. Alan překvapeně vyskočil, ale když se dál nic nedělo, zase si zklamaně sedl. A pak najednou zase, tentokrát byl stisk silnější. Alan se podíval na její obličej. Vtom Sandra zamrkala a otevřela oči. „Sandro?“ zeptal se jí Alan udiveně. „Alane? Kde to jsem?“ zeptala se překvapeně a otočila k němu hlavu.¨ „Jsi v nemocnici, Sandro,“ odpověděl jí. „V nemocnici? A jak jsem se sem dostala?“ byla celá zmatená a pokoušela se posadit. „Jen klidně lež, Sandro,“ uklidňoval ji Alan. „Já… pamatuji si jen, že jsme byli v Gobi a pokoušeli se dostat ven z karavanu. Utíkali jsme před Raptorem… nebo to byl jen sen?“ „Kéž by to byl jen sen…“ povzdechl si Alan. „Skutečně se to stalo.“ „Ano, už si vzpomínám…“ zamyslela se. „Charlie, Rupert a Randy jsou mrtví… a Pat… už víš, co stalo s Pat?“ „Je mrtvá.“ „Dostalo jí to taky?“ „Ne, byla to sebevražda.“ „Sebevražda?“ Alan zakýval hlavou a dal se do vyprávění. Když skončil, Sandra zůstala koukat s vykulenýma očima. „To není možné, to není možné…“ šeptala. „Já tomu taky nemůžu uvěřit, ale je to pravda.“ Bylo ticho. Najednou někdo vzal za kliku a dveře se otevřely. Vešel do nich lékař, který byl začtený do nějakých papírů. Když vzhlédl a spatřil, že je Sandra vzhůru, překvapeně poskočil. „Panebože! Jak dlouho jste už vzhůru?“ „Pár minut,“ odpověděl za ni Alan. „A proč jste hned někoho nezavolali?“ „Promiňte, nějak jsme zapomněli…“ „Zapomněli, zapomněli… na to se nezapomíná,“ poučil je lékař a otočil se k Sandře: „Musím vás prohlédnout.“ Alan se zvedl ze židle a vyšel z pokoje. Za malý okamžik se dveře znovu otevřely a vyšel z nich lékař. Alan na něj vrhl tázavý pohled. „Je v pořádku,“ odpověděl a chtěl odejít. Alan ho zarazil. „Ještě bych se vás chtěl na něco zeptat…“ „Ano?“ „Má v sobě taky ten virus, který… no víte, ten, který způsobuje tu proměnu?“ „Můžete být klidný, udělali jsme všechny různé testy a žádný neprokázal, že by to v sobě měla. Je možné, že je proti tomu imunní.“ „Děkuji vám.“ Lékař se dal na odchod a Alan se vrátil zpět k Sandře. Uběhl celý měsíc. Nastal už prosinec. Byl předvánoční čas a ulice i obchody byly svátečně vyzdobeny. Sandra se rychle zotavovala a Alan se vrátil do práce. Alan, zamuchlaný v teplém kabátě, zrovna mířil do práce. V muzeu skončil. Moc mu to tam připomínalo jeho bývalé přátele. Našel si práci ve výzkumném ústavu. Z nebe začal jemně padat sníh, když vstupoval do dveří své nové práce. „Nazdar, Alane,“ přivítal ho jeho nový spolupracovník. „Máme novou práci. Dneska to přivezli. Velociraptor z Gobi.“ „Opravdu?“ otázal se Alan a zadíval se na kostru. Hned ji poznal. Byla to ta samá, co způsobila tolik zla. „Alane, je ti něco?“ vytrhl ho ze zamyšlení hlas jeho kolegy. „Ne, to je dobré, nic mi není,“ odpověděl a odtrhl zrak od kostí. „Asi bychom se do toho měli co nejdřív pustit.“ Dali se do práce. Asi za hodinu Alanovi jeho nový kamarád oznámil, že ho hledá nějaká slečna, prý se jmenuje Sandra Delayová. Alan všeho nechal. Co tu dělá Sandra? pomyslel si, že by ji už pustili? Jak spěchal, nešikovně zavadil o jednu kost. „Au!“ zasykl bolestí. Podíval se na svou ruku. V ráně na prstě se objevila krev a v pramíncích skapávala na podlahu.


celkové hodnocení autora: 95.0 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 0		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 0.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 1		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 31		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Pavel D. F.	25.05.2007, 10:06:03

Myslím, že ten konec je dobrý, asi bych se s tím spokojil a dál už nepokračoval. Když tak nový příběh s novou zápletkou. Opět jsem našel drobné chybičky interpunkce a zvláštní obraty (např. „udělali jsme všechny různé testy“), ale to na kvalitě příběhu neubírá.