» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Když chce osud někoho zničit, udělá z něho hlupáka."

Publilius Syrus

počet přístupů: 2141840

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29011 příspěvků, 4550 autorů a 303551 komentářů :: on-line: 13 ::

:: Příběhy Nedokončené Země - Kapitola II. ::

Alinnela	publikováno: 29.05.2007, 21:04


	Mohlo být něco málo nad ránem, když chodbami mirigordského paláce otřásly výkřiky a dusot spěchajících nohou. Poplach! Pár rychlých běžců se řítil chodbami druhého podlaží, oči vytřeštěné až na vrch hlavy a na jazyku tu strašnou novinu, jíž stále odmítali uvěřit. „Paní, musíte okamžitě s námi, stalo se něco hrozného!“ vykřikli stráže, jakmile vrazili do Sengařina pokoje. Víla se s prudkým trhnutím probudila. Netušila sice, co se mohlo stát, ale ihned poznala, že na vysvětlování nezbývá čas. V rychlosti si natáhla lehký župan a s tváří ještě pomačkanou a rozespalou, vyběhla za nimi. Cestou potkávali další ospalé zvědavce, které ten rozruch rovněž vytáhl z vyhřátých postelí. Každý se ptal, nikdo však nechápal co se děje. Zanedlouho už se objevila i Galticea s malou gardou stráží v patách. Vypadala stejně zmateně. „Co se děje?“ ptala se rozčileně Sengary, když ji po několika metrech dohnala. Královna víl však jen nevědoucně pokrčila rameny. V tváři měla zmatek, ale také plno otázek na něž se jí prozatím nedostávalo odpovědí. Ze všeho nejvíc v ní ale rostla jakási neklidná předtucha, která jakoby se měla každým okamžikem potvrdit. Blížili se k Nelfeině pokoji. Hlouček, který už se srocoval u otevřených dveří a zděšeně si cosi pošeptával, se rozestoupil, aby nechal královny projít. Ženy vtrhly dovnitř, očekávajíce snad řádění masového vraha. Čekalo je však něco daleko horšího. Pokoj byl prázdný. Veliké okno zelo dokořán a chladný noční vzduch si pohrával s rozevlátou záclonou mávající hluboko do inkoustově černé tmy. Postel byla rozhalená a ještě dosud nesla patrné známky toho, že v ní přednedávnem někdo ležel. Věci se povalovaly všude kolem. Buď zcela rozbité nebo jen nedbale převržené. Zřejmě zde muselo dojít k zápasu. Co však Sengaru znepokojilo nejvíc, bylo to, když na podlaze uviděla mrtvolu jednoho ze svých gardistů, ležící v mělkém tratolišti temné krve. Víla si s povzdechem zakryla oči a neschopna tomu uvěřit, ujišťovala se, že to musí být jen nějaký zlý sen. Ošklivá noční můra, která zajisté zase co nevidět přejde. Určitě se za okamžik probudí a s úlevou zjistí, že se jí to všechno jenom zdálo. Zatřepala hlavou a několikrát si protřela oči, doufaje, že už je to všechno pryč. Ale nebylo. Byla to jen holá a krutá realita. Stála tam a plná rostoucí beznaděje a prohlubující se paniky, zírala nepřítomně na mrtvého muže. Galticee chvíli trvalo, než se z toho jaksepatří vzpamatovala a byla opět schopna normálně promluvit. Její hlas však už nezněl tak pevně a odhodlaně jako předtím, ale jakoby vzdáleně. Jakoby ani nepatřil jí. Otočila se na své vojáky a zcela bezvýrazně a až nepřirozeně tiše, řekla: „Vyhlaste poplach!“ Velitel vojáků rázně přikývl a s poslušným zasalutováním okamžitě odspěchal splnit královnin rozkaz. V tu ránu bylo celé údolí na nohou. Okna v domech se jedno po druhém rozsvěcela a v nich se začaly objevovat rozespalé siluety těch, které ten nezvyklý povyk vyburcoval ze spaní. Všichni byli zvědaví, co se stalo, ale odpověď se jim již záhy naskytla sama. Zpráva, že Nelfea zmizela, se po údolí rozšířila rychlostí blesku. Každý, kdo mohl nebo byl alespoň ochoten, se zapojoval do rozsáhlého pátrání. Stráže vybíhali po skupinách z paláce s loučemi v rukou, někteří dokonce i se psy. Vílí vojáci se postupně odlepovali od země. Křik a volání se ozývalo ze všech stran a za moment už tmou pronikla světla luceren a pochodní. Alinnela zrovna vybíhala ze dvora. Když se doslechla, co se stalo, utíkala honem za Alveronem. Cestou minula několik sousedů, trousících se po stezce i v orosených kapradinách a jen letmo si s nimi prohodila pár slov. Neměla čas se vybavovat. Proběhla lesem hbitě jako srnka a za takových pět deset minut už vytrvale bušila na dveře malého domku. V postraním okénku zanedlouho zablikalo mihotavé světlo lampy a za okamžik už slyšela i skřípění závory. Ze dveří vykoukl nabručený Alveron v závěsu spolu se svým kmotrem Sefalem. „Co se to tady u všech všudy děje?“ zahučel místo pozdravu podrážděně. Hlas měl stále ještě kolísavý nevystřízlivělým alkoholem a oči lehce podlité krví. Hlava mu třeštila jako střep, přesto však byl schopen vnímat. Alinnela, ještě pořád sotva dechu popadaje, se chvíli vydýchávala v mírném předklonu s rukama opřenýma o kolena a pak spustila. „Ta cizí víla . . . “ zafuněla. „zmizela!“ Alverona ospalost rázem přešla. Rychle zatřepal hlavou a překvapeně zamrkal ve snaze tu informaci vstřebat. Ta víla? Ta, kterou ještě před několika hodinami slyšel, hádat se s Sengarou? „To je hrozné!“ zašeptal zděšeně Sefal. „Musíš nám jít pomoct! Všichni z údolí už se zapojili do pátrání a čím víc nás bude, tím větší je šance, že ji najdeme!“ Alveron hodný okamžik uvážlivě převaloval slova v hlavě, přičemž se zarytě kousal do rtu, ale nakonec bez dalšího otálení řekl jen: „Hned jsem tu,“ a s tím opět zmizel v domě. Alinnela osaměla. Zůstala stát v nastávajícím jitru, třesoucí se od hlavy až k patě, a usilovně si třela ruce, snažíce se trochu zahřát. Ne však nadlouho. Nestačila se ani nadát a Alveron byl zpátky. Na sobě měl teplou vestu z králičích kožek a v ruce třímal velký lovecký nůž, který si vzápětí připjal za opasek plátěných kalhot. „Pojďme,“ zněla prostá odpověď. Zamířili nejprve do hlubin lesa, kde byla větší pravděpodobnost, že by mohli Nelfeu najít. Drželi se pospolu, ale přece každý hledal úplně jinde. Fosforeskující houby rostoucí na ztrouchnivělých pařezech zářily do tmy jako mýtické bludičky a do hlasitého volání se tu a tam vloudilo soví zahoukání či tichý šum letu netopýra. Jak se tak prodírali mokrým podrostem, náhle Alinnela zpozorněla a nastražila uši. „Co je?“ zašeptal Alveron. Šamanka však jen zvedla ruku. „Psst,“ upozornila ho syknutím. „Slyšíš to taky?“ Alveron se zaposlouchal, ale neslyšel nic. Zřejmě musela mít lepší sluch než on. Soustředil se znovu a najednou to slyšel taky. Tiché chrčení, doprovázené občasným zachrochtáním a pleskavým čvachtáním bláta. Rozhlédli se kolem a začali pátrat po onom zdroji toho prazvláštního zvuku. Spatřili to. Mezi mladými kmeny štíhlých bříz, kousek od místa kde stáli, se protáhl černý stín čehosi malého a následovně opět zmizel ve tmě. Alinnela se otřásla. Něco tu je. Něco se pohybovalo po údolí, ale na obyčejné zvíře to rozhodně nevypadalo. Plavnými pohyby, hbitými jako střela, bytost přeskočila několik vysutých kořenů a zastavila se na hromadě žulové suti. Jako honící pes zavětřila a natahujíce pozorně dlouhý krk s malou hlavou, sledovala okolí ze své primitivní pozorovatelny. Znenadání ji ale cosi vyrušilo a s jediným máchnutím štětinatého ocasu seskočila a zmizela ve změti kapradin a vysoké trávy. Nebyla samotná. Odkudsi zpředu se najednou vydral strašlivý křik doprovázený zuřivým štěkotem psů. „Stůjte!“ zařval kdosi z plných plic. „Ve jménu královny Galticei . . .“ Zbytek věty už ale nedopověděl, neboť jeho hlas umlkl jako když utne. Alinnela s Alveronem rázem všeho nechali a běželi se podívat, co se stalo. S pochodní zdviženou vysoko nad hlavou, si klestili cestu hustým houštím a proplétaje se zrádným ostružiním, uháněli k místu, odkud křik vycházel. Vzduchem se nesl náhlý pach krve. „Za nimi!“ křičely hlasy. „Nesmějí nám utéct!“ Desítky nohou rázem rozechvěly zem. Salvy šípů létaly kolem a s hvízdavým svistem se nevybíravě zabodávaly do země i do mužů. Otrávené i zápalné. Ať už však pronásledovali kohokoliv nebo cokoliv, jejich tempo se ani na okamžik nezpomalilo. „Vypusťte psy!“ zazněl rozkaz. Psovodi povolili řemeny a s důrazným povelem poštvali rozzuřené psy za pronásledovanými vetřelci. Alinnela s Alveronem mezitím doběhli na místo. Ocitli se na velkém ztichlém prostranství, obehnaném několika řídkými keři a shlukem starých habrů. Nikde nikdo, jen pár kroků od nich leželo tělo mladého muže, jemuž z prsou trčel černý šíp s letkami z havraních per. Ještě žil. Alinnela se k němu shýbla a nahmatala puls. Byl slabý, ale přece patrný. Její ruce rázem pracovaly rychle. Odtrhla z vojákovy haleny pořádný kus plátna a přikázala mu aby si do úst vložil pouzdro od dýky. „Teď drž,“ řekla a chopila se šípu. Voják zatnul zuby a pořádně skousl pochvu dýky. Alinnela trhla a mužovo tělo se rázem napjalo pod vlnou nepředstavitelné bolesti. Cítila jak jí jeho silné ruce v křečích sevřely tuniku. Dýchal prudce a zhluboka a na čele se mu rosily mastné krůpěje potu. Na okamžik se mu zatmělo před očima. „Tak, už je to dobré,“ utěšovala ho a jala se ošetřovat zasažené místo. „Jen klidně lež a vůbec se nehýbej,“ Podívala se na Alverona. „Musíme ho co nejrychleji odnést do Domu Kříže,“ řekla spěšně a otřela si zakrvavené ruce do trávy. Užuž se natahovala, aby šíp zvedla, ale v tom ji cosi donutilo, aby stáhla ruku zpět. „Co je to?“ podivil se zaraženě Alveron a upíral zrak na její obnažené zápěstí. Právě tam, kde měla být kůže vyhlazená a hebká, se na první pohled jevila svraštělá a drsná. Skoro jako kůra stromu. Alinnela se zamračila a bleskově si ruku zakryla. Namísto odpovědi jen cosi zavrčela a dělala, že si toho nevšímá. Alveron byl ale zcela neodbytný. Když se chystal vyzvídat dál, prostě ho jen odbyla: „Pomoz mi s ním raději na ošetřovnu!“ Nic nenamítal. Popadl vojáka v podpaží a podpíraje ho z jedné strany, pomohl jej Alinnele dopravit do Domu Kříže. Pořád však nemohl zapomenout na to, co právě viděl. Psi škrábali a kňučeli na stěnu útesu, ale palouček u vodopádu už dávno zel prázdnotou. Přišli pozdě. Jen několik málo minut před nimi sem doběhl hlouček temných víl, ale po těch jakoby se vzápětí slehla zem. Jedinou připomínkou jejich nedávné přítomnosti byla nehybná mrtvolka odporného zvířete, ležící u starého pramene, s tlamou dokořán. Malou kulatou hlavu na dlouhém krku mělo zvrácenou dozadu, a z pootevřených úst s krvavě rudými dásněmi a zuby špičatými jako jehly, se nesl nesnesitelný zápach. Veliké mandlové oči, kdysi žhnoucí jasným plamenem, teď vytřeštěně hleděly vzhůru k hvězdnému nebi a veškerý oheň v nich již dávno vyhasl. Tělo zrůdy, pokryté od hlavy až po štětinatý ocas hustou černou srstí, bylo zkrouceno do zpola svinutého klubíčka, přičemž zakřivené pracky, zakončené dvěma hákovitými drápy měla natažené před sebou. Byl to ten samý tvor, jakého předtím viděli Alinnela s Alveronem. Démon. Vojáci si marně lámali hlavu, kam jen se mohly víly podít. Když ale viděli, že už nic nepořídí, vrátili se do paláce, aby podali královnám zprávu. To, co jim ten voják řekl, bylo naprosto neuvěřitelné. Temné víly?! A tady? Ne, tomu kterákoliv z královen odmítala uvěřit. „A jste si jistý?!“ ptala se už po několikáté Galticea. „Naprosto, paní, nemůže být pochyb!“ odpověděl razantně. Galticea si povzdechla a sesula se do velikého koženého křesla pod oknem. Rukou si projížděla hustý vodopád bílých vlasů a sledovala roztančené částečky prachu v plytkém světle začínajícího dne. „To není možné,“ zašeptala téměř neslyšitelně přes pootevřené rty. „Ještě nikdy jsem neslyšela, že by temné víly dobrovolně opouštěly svůj ostrov. Nikdy se nezajímaly o okolní svět, vyjma obchodních záležitostí. Vždycky se staraly jen samy o sebe . . .tak proč?!“ „Možná kvůli penězům,“ navrhl nesměle jeden z gardistů. Sengara se na něj však jen obořila: „Nebuďte směšný! Ostrov Tisíců světel je přece jednou z nejbohatších provincií Nedokončené Země, ti určitě o peníze nouzi nemají!“ Galticea zavrtěla hlavou. „Ne, o peníze jim určitě nejde. Třeba tu ani nejsou dobrovolně, někdo je sem mohl například dostat násilím.“ Sengara tázavě pozdvihla tenké obočí. „Otroctví?“ Pelverinka pokrčila nepřítomně rameny. „Kdo ví, zastrašování, výhrůžky, všechno je možné.“ Sengara se odmlčela a přešla po špičkách k oknu. Dlouho se dívala ven, jak bělavé světlo rozbřesku zalévá koruny stromů a pak, aniž by se ke komukoliv z nich obrátila, si zoufale posteskla. „Nemá to smysl, ať je tomu jak chce, tohle nám nijak nepomůže. Musíme hledat určitá vodítka, která by nám alespoň napověděla, kde Nelfeu hledat.“ poznamenala vážně. „Ale kde? Temné víly jsou pryč a nic jiného nám tu nezbylo.“ namítla Galticea. Nadcházející krátkodobé ticho přerušilo nápadné odkašlání velícího důstojníka. „Ehm, dovolte, Vaše Výsosti, vlastně je tu ještě něco,“ podotkl jaksi zdráhavě. Obě ženy rázem zpozorněly. „Ano?“ Důstojník rozvázal lněný pytel, který předtím držel v rukou a vytáhl páchnoucí mrtvolu škaredého démona. Galticea se Sengarou sebou poplašeně škubly a plny znechucení a odporu se od mršiny odvrátily. „Démoni?“ vydechla nevěřícně Galticea. „Ano, paní, našli jsme ho ležet u vodopádu, byl pravděpodobně jediný,“ Galticee přelétl po tváři znepokojený úšklebek a gestem veliteli naznačila aby démona opět schoval. „Dobrá, ale jak nám má tohle pomoct?“ zeptala se s patřičnou nedůvěrou. „Tedy, všechno, co o démonech vím, je i to, že jedinou známou lokalitou, v níž se převážně zdržují, bývá jih. Myslím, že by bylo dobré začít s pátráním právě tady.“ Galticea se zamyslela a promnula si bradu. Na tom něco bude, uznala v duchu. Avšak na druhou stranu, na jihu jsou stovky míst, které by stáli za propátrání. Jak vědí, které je to správné? Trvalo by týdny, než by je našli. A co když velitelova domněnka není správná? Akorát by ztráceli drahocenný čas. Ne, bylo by to jako střílet poslepu, to si nemohli dovolit. Záhy se však ozvala Sengara. „Myslím, že má pravdu, za pokus to stojí,“ Galticea na ni udiveně pohlédla. „Musíme to zkusit,“ řekla a její hlas najednou přibral na naléhavosti. „Když už nic jiného, tak alespoň tohle,“ Pelverinka se rozhlédla po všech přítomných a zjistila, že všichni napjatě čekají na její rozhodnutí. Dva proti jednomu. Moc na výběr mi tedy nedávají, pomyslela si trpce. Ještě dlouho váhavě mlčela, než se konečně odhodlala znovu promluvit. Ztěžka si povzdychla a smířena s tím, že ten voják má koneckonců pravdu, pozvolna kývla. „Dobrá,“ řekla pomalu. „začneme na jihu. Důstojníku, vyřiďte kapitánovi, ať připraví průzkumníky, zítra ráno vyrazíte.“ „Provedu, paní,“ hlásil hrdě, což doplnil poslušným zasalutováním. „A ty, Sengaro,“ obrátila se na vílu. „se vrátíš do Ibareldasu a vyšleš své lidi. Pohybujte se skrytě a nenápadně, nechci vyvolat mezi lidmi žádný rozruch.“ podotkla. „To samé platí i pro vás, důstojníku.“ „Ano, paní,“ „Výborně, můžete jít,“ Vojáci se královnám uklonili a pak, následujíc svého vůdce, odešli. „Odletím ještě dnes,“ oznámila rozhodně, když se za posledním mužem zavřely dveře. „Chci Nelfeu najít stůj, co stůj, už jednou jsem ji ztratila a teď, když můžeme být po takové době zase spolu, o ni nechci znovu přijít.“ „Rozumím ti,“ pravila soucitně. „a nepřeji ti nic jiného, než abys ji co nejdříve našla. Víš, že při tobě budu vždycky stát a s mou pomocí můžeš kdykoliv počítat. Hodně štěstí, Sengaro, a šťastnou cestu.“ S těmito slovy se rozloučily a Galticea zcela osaměla. Byla tu jen ona a starý pokoj prosycený zvláštní vůní zeminy, dubového dřeva a staroby. Přistoupila k masivnímu sekretáři a nalila si z karafy tmavě červenou tekutinu. Trnkové víno. Chvíli převalovala víno v číši sem a tam a pak se zhluboka napila. Brrr. Otřásla se. Trpká chuť jí rázem sevřela každičký sval v těle. Skvělý ročník, pochvalovala si. Tohle jí pokaždé dokázalo spravit náladu. Čas od času tu sedávala s Glirdgen po večerech a jako za starých krásných dob s ní přátelsky rozprávěla právě nad sklenkou dobře uleželého trnkového vína. Dnes tomu však bylo jinak. Potřebovala být sama.


celkové hodnocení autora: 92.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 3		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 5		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 14		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Rút	18.08.2009, 11:36:33

To se nedá číst jinak než jedním dechem. Začíná to být napínavé, jsem zvědavá na další díl. :-)

Šíma	08.07.2007, 19:27:18

Zdá se, že jde do tuhého... Jdu chytit myš od počítače a překlikám na další díl! Drž se! :-)

Annún	03.06.2007, 20:29:29

Je to zajímavé. Jsem velmi zvědavá na pokračování.

Pavel D. F.	29.05.2007, 21:04:19

Příběh zajímavě pokračuje, pomalu se dozvídáme o dalších zákonitostech a bytostech Nedokončené Země. Po technické stránce bych doporučil věnovat pozornost shodě podmětu a přísudku (například stráže jsou rodu ženského) a přechodníkům.


ze dne 30.05.2007, 7:44:11
Alinnela: Dobře, zapracuju na to :o)