obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Na lásku není jiný lék než ještě víc lásky."
Ludovico Ariosto
obr
obr počet přístupů: 2915324 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39440 příspěvků, 5735 autorů a 390002 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Setkání s Pavlem ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Špatný román
 autor naivka nevšední publikováno: 29.05.2007, 23:39  
Kapitola 19. z knihy Špatný román
 

Sotva Helena odeslala „dopis na rozloučenou“ pro Václava, otevřela nové okno a začala psát Pavlovi.
Rovnou, tak, jak jí myšlenky pluly hlavou. Uvědomila si, že k Václavovi se celou tu dobu chovala jako „hodná a poslušná holčička“. Chodila kolem něj po špičkách, dávala si pozor na to, co udělá nebo řekne, aby náhodou…
(A stejně to bylo málo…)
K Pavlovi mohla být otevřená. Mohla si dovolit mít vztek, být hysterická, vylít si mu srdce, a nic zlého se nikdy nestalo. Nepřestal psát, nesmál se jí, nebagatelizoval, dokonce se mu Heleniny emotivní „výlevy“ zdály roztomilé. (Někdy. A když ne, nekomentoval je. A nekritizoval.) Každopádně neměla potřebu kvůli Pavlovi cokoli cenzurovat.

„ …přišla jsem na to, že když JEHO nazýváš mým přítelem, není to ono. Pod pojmem přítel si představuju někoho, jako jsi Ty. Čistě bez sexuálního podtextu, prostě člověk, který za tím, koho lze též nazvat přítelem, stojí, snaží se mu pomoct, když ví, že na tom není zrovna nejlépe, a jde mu o to, aby byl spokojený. A to Václav skutečně není…“

Dopis byl dlouhý (psala i další věci), trochu nepřehledný, ale věděla, že se s ním Pavel vypořádá.
A požádala ho o schůzku. Potřebovala utěšit, najít vysvětlení toho, proč se k ní Václav zachoval tak bezohledně a nepochopitelně… Třeba tomu Pavel bude jako muž rozumět a pomůže jí najít chybu, kterou nejspíš někde udělala.
Z úvah ji vytrhlo zapípání mobilu.
Václav…
„To je ale rychlost, najednou,“ pomyslela si a podívala se na hodinky. Přesně půl hodiny od odeslání.
Klepajícíma se rukama sáhla po myši.
(Tak, a teď se ukáže: „Tak jo, rozejdem se, taky už jsem na to myslel.“ Nebo: „Ale Světluško, neber se tak vážně.“ To už přece jednou napsal… Nebo…)
Okno se konečně otevřelo na požadované stránce:

„Sedím tu a nevím, co hned napsat. Musím to trochu strávit. Ne, nebudu s odpovědí otálet 14 dní.
Zatím ahoj.
V.“


Šok? Smutek? Rozčarování? Vztek? Žádná Kočička, ani Světluška, žádné „papa“. Strohé „ahoj“. Ale ani žádné definitivní vyjádření. Zatím…
(„Musím to trochu strávit.“ Naštval se. Urazil. Diví se tomu… On vůbec netušil, co se děje!!!Ale CHCE odpovědět. A NECHCE mě nechat čekat…)
Helena seděla a zírala na to, co Václav napsal. Necítila nic. Jen se chvěla.
Po chvíli se vrátila k dopisu pro Pavla. Václav byl odstaven na vedlejší kolej. Skončili spolu přece, ne? A Helena potřebovala vydobýt zpět alespoň část své bývalé hrdosti.
Nechtěla Pavla „sbalit“. Tak hloupá ani bezohledná nebyla. Potřebovala o tom jen s někým mluvit. Nic víc.

Ještě týž den odpoledne se Helena s Pavlem domluvila, že se sejdou. Už zítra.
(Když se chce, jde všechno… Viď, Václave?)

I tentokrát si Helena dala záležet na tom, aby vypadala dobře. Na lov se sice nechystala, ale i přítel (bez sexuálního podtextu) byl MUŽ. Muž, který o ni stojí (alespoň to stále naznačoval). I když na to teď není vhodná doba.
Helena na místě opět byla jako první. Tentýž podchod metra jako tenkrát s Patrikem.
Pavel přišel přesně.
Poznali se už z dálky. Měl na sobě volné béžové kalhoty, modrou pruhovanou košili s krátkým rukávem obepínající ne právě malé břicho, v ruce černý úřednický kufřík. Ostatně, pracoval v bance. (Nikdy Heleně neřekl v jaké…) Vlasy tak, jak kdysi psal. Hnědé, česané na pěšinku uprostřed. Vypadal na čtyřicet pět. Seriózní otec rodiny. Milý, usměvavý, přívětivý. Důvěryhodný. Otcovství z něj přímo vyzařovalo.
Stačila jediná vteřina, jediný pohled, aby si Helena byla jistá, že tento muž bude vždy „jen“ přítelem (bez sexuálního podtextu). Oddychla si.
Vyšla mu naproti. Když se přiblížili na vzdálenost jednoho kroku, podali si ruce:
„Ahoj, já jsem Helena,“ usmála se na něj.
„Ahoj, Pavel,“ kývl hlavou. „Jsem rád, že se konečně poznáváme taky osobně,“ odpověděl, a Helena si všimla, jak je veliký. Byl vlastně menší než Marek, ale těmi kily navíc působil mnohem mohutnějším dojmem. Nebyl vysloveně tlustý, to ne… Ale, byl to prostě „tatík“. V létech, s určitými zkušenostmi a životní jistotou. Muž, o kterého se lze opřít. A který nezklame.
Jenže ani nenadchne.
„Tak kam půjdem?“ zeptala se Helena a věděla, že tentokrát nebude muset nic vymýšlet sama.
„Myslel jsem, že bychom jeli na Vyšehrad,“ řekl a čekal, co na to Helena řekne.
„Dobře, klidně,“ usmála se. „Pojedem metrem?“
„Myslím, že je to tak nejjednodušší.“
„Tak jo,“ zase se usmála a vydali se k eskalátorům.
Nenápadně po sobě pokukovali. Sami se tomu museli smát. Přece jen, už se nějakou dobu znali, nebylo třeba vše vysvětlovat…
„Takhle nějak jsem si Tě představoval,“ řekl Pavel.
„Tak to jsi dobrej, že ses tak trefil,“ usmála se na něj Helena. „Ale vlastně, když o tom tak přemejšlim, taky jsem se v představách celkem trefila.“
(Tedy až na to břicho.)
Usmáli se na sebe a pak chvíli mlčeli.
„Když jsem přemýšlel, kam jít, myslel jsem na to, abychom to pak oba měli blízko domů a taky abych tam někde nepotkal dceru. Ona má přítele a často choděj na Petřín, do Františkánský zahrady nebo na Žofín. Zbyl mi ten Vyšehrad.“
„Dyť to je dobře, ráda se tam podívám, ani nevim, kdy jsem tam byla naposled. Už to bude pěkně dávno.“
V metru mlčeli. Bylo nacpané a nechtěli překřikovat hluk jedoucí soupravy. Jen se na sebe občas podívali a usmáli se… A oba si pečlivě hlídali, aby se navzájem náhodou, až metro cukne, nedotkli, i když k tomu měl každý z nich jiný důvod…
Vystoupili na Vyšehradě. Zase bylo krásně. A teplo. Všude spousta lidí, lavičky víceméně obsazené, převážně maminkami s malými dětmi a důchodkyněmi nerušeně klábosícími mezi houfky holubů.
Jednu volnou lavičku nakonec našli. Žádné velké soukromí, ale slyšet snad nebude…
(A vidět může být cokoli…)
Když se posadili, na Helenu padla tíseň. Najednou se jí o Václavovi nechtělo mluvit.
(Nesmím zase brečet… Jenže budu.)
Jen seděli a mlčeli. Oba věděli, proč jsou tady.
Pavel trpělivě čekal, až Helena začne mluvit. A Helena sbírala odvahu.
Trvalo snad deset minut, než bylo ticho přerušeno. Promluvil Pavel: „Helenko, chceš o tom mluvit? Nechám to na Tobě. Vůbec Tě do toho nechci nutit, ale nerad bych, abychom tu chvíli promarnili, když už jsme se kvůli tomu sešli,“ řekl vlídně a opatrně. Otcovsky.
Helena pokývala hlavou a mlčela. Stáhlo se jí hrdlo.
(Sakra, nesmim bulet!!!)
Nadechla se, že začne, a zase vydechla.
Polkla.
Nešlo to. Věděla, že sotva promluví, selže jí hlas...
Taky přemýšlela, kde má vlastně začít. A jestli vůbec ještě má smysl o tom mluvit. Rozešli se přece… Nebo ne?
„Je to těžký, viď?“ vysvobodil ji Pavel.
„Hmmm,“ pokývala hlavou a ani se na něj nepodívala.
(Sakra, nesmim brečet!)
Mlčela dál.
(Ježiš, dyť je to jedno, tak budu bulet! No a co!)
Nakonec se odhodlala: „Když já prostě nechápu, co jsem udělala špatně,“ řekla a odmlčela se, aby se trochu vzpamatovala… „Ze začátku to bylo úplně dokonalý, rozuměli jsme si spolu strašně dobře, nikdy jsem nezažila takový souznění a porozumění. To jsem Ti psala… Pak jsem udělala tu osudovou chybu, že jsem mu napsala, že ho miluju. Řikala jsem si, že bych to neměla dělat jako první, ale byla jsem si jistá, že mě taky miluje, tak jsem nakonec usoudila, že tim nemůžu nic zkazit. Jenže pak se všechno zvrtlo. Přestal psát, byl takovej odměřenej, ale jen když psal. Když jsme byli spolu, choval se pořád stejně. Vždycky byl hrozně milej, ohleduplnej a měla jsem pocit, že…“ hlas jí trochu vyjel někam nahoru, musela udělat pauzu… Pavel mlčky přikyvoval. „… že mě taky miluje…. Jenže … to tak… asi není… A já vůbec nechápu proč… Jak ke mně může bejt tak strašně hodnej a ohleduplnej, když se vidíme, a v globálu vlastně úplně bezohlednej. Nechat mě čekat celý tejdny na odpověď, když ví, jak se na ni těším… Napsat mi, že si to chce užívat jako nějakou ZMRZLINU , kterou když nebudou mít, tak se najde jiná a lepší… Fakt to nechápu. Nebo si to jen moc beru, já prostě nevim…“
(Uf, jakž takž… On to pochopí…)
Pavel dál seděl a mlčel. Přemýšlel.
„Víš, Helenko, já ho neznám, těžko se mi to posuzuje, vím jen to, co jsi mi napsala nebo řekla, neznám jeho pohled… Ale jak jsem už napsal, jsou muži, kterejm takovej vztah vydrží jeden, dva měsíce a okouká se. A pak hledají jinej. Zdá se mi, že to tak teď mohlo bejt.“
Helena kategoricky zavrtěla hlavou.
„Já si to nemyslim. Mně nepřipadá, že by Václav byl takovej…“ nemohla najít ten pravý výraz. Ale věděla, že Pavel chápe, jak to myslí. „Na druhou stranu,“ zamyslela se, „staly se divný věci. Říkala jsem Ti o tom vlasu?“
„O vlasu?“
„No, na posteli. Černym.“
„Nevzpomínám si na žádnej vlas.“
„Jednou jsem u něj na posteli našla dlouhej černej vlas,“ řekla a významně rukou hrábla do svých krátkých světle hnědých vlasů. „Můj rozhodně nebyl. Ptala jsem se, jestli není jeho dcery. Řek, že je můj. Taková blbost! Nebo ta jeho bejvalá milenka. O tý jsem Ti psala. Jak s ní chodí do sauny. A že prej mě s ní chce seznámit. No co si o tom myslíš?“
Pavel se skutečně zamyslel. Poctivě. Nic nechtěl uspěchat, rozmýšlel si, co a JAK říct.
„Napadá mě, ale nevím, jestli to není úplná hloupost, doufám, že Tě tím nějak neurazím… Milování ve třech...“
„Jo. To mě taky napadlo,“ skočila mu do řeči. „Jenže pak jsem se ho ptala a on řikal, že to byl její nápad, se seznámit, že mívá takový zvláštní nápady, ale že sex ve třech tím nemyslela. Prostě se jen seznámit. Vůbec to nechápu.“
„Hmmm… Tak to je fakt divný.“
Helena se na něj tázavě podívala.
„No to je. Ale co to znamená?“ řekla už trochu hystericky.
„Nevím, nechápu, proč by se bejvalá milenka měla chtít seznamovat se současnou.“
„A jestli vůbec je BEJVALÁ…“ řekla Helena s trpkostí v hlase.
Pavel pokýval, neřekl však nic...
Heleně vstoupily do očí slzy, ale včas je zarazila.
(Takže si to myslíš taky…)
„Takže jsem udělala dobře, že jsem se s ním rozešla…“ řekla tiše.
„Ještě uvidíš, co napíše… Hezký vzpomínky už Ti navždycky zůstanou, nikdo Ti je nevezme.“
Helena jen pokývala hlavou. Mluvit nemohla.
(Jenže to je strašně málo! Miluju ho. Na hezký vzpomínky jsem ještě mladá, ne?)
Když se trochu sebrala, řekla: „On už napsal. Že musí počkat, až to stráví, ale nebude prej s odpovědí otálet 14 dní.“
„Tak vidíš, třeba se to ještě všechno vysvětlí, to chce čas.“
Zase jen pokývala.
Mlčeli.
Najednou se Pavel zeptal: „Není Ti zima?“
„Ne,“ podívala se na něj překvapeně.
„Nejde sem žádný sluníčko, mně už je celkem chladno. Co kdybychom si přesedli támhle na tu lavičku?“ ukázal přes trávník ke skupince stromů, před nimiž byla prázdná lavička osvětlená Sluncem.
„No, když se nespálim…“ usmála se na něj, ale byla zklamaná, že už o tom nechce mluvit. Vlastně jí skoro nic neřekl.
Pavel vstal a s úsměvem řekl: „To pohlídáme.“
Když dosedli, začal mluvit o své chalupě. Téma „Václav“ už asi skutečně považoval za vyčerpané. No co, alespoň se trochu vypovídala, a teď je čas přijít na jiné myšlenky. Musí si přece zvykat, že Václava už NEMÁ.
(Nikdy ho vlastně neměla...)
Pavel se vyptával na Heleninu práci, dům, kde s Markem bydleli a o němž si už také leccos napsali, o houslích, na které kdysi hrával. Takové běžné kamarádské popovídání. Hlavně odvést pozornost k neutrálním věcem. Existují přece na světě i jiné věci než Václav…

Blížila se doba, kdy se měli rozejít. Pavel pečlivě sledoval čas, přestože Helena byla tím, kdo někam pospíchá, ne on. Než se zvedli, řekl: „Chtěl bych Ti něco říct, než půjdeme. A nechci, abys na to jakkoli reagovala.“
Podívala se na něj rychle a udiveně, na jazyku už už měla námitku, ale spolkla ji: „Dobře, pokusím se,“ usmála se.
„Chci Ti říct, že jsi opravdu moc hezká, sympatická a citlivá holka, máš krásnou postavu a pěkný modrý oči...“ Helena zase chtěla něco namítnout, ale zarazil ji: „Ne, nic na to neříkej.“ Pokývala hlavou a usmála se. „Tak dobře.“ Potěšil ji. Nebylo to přesně to, co chtěla slyšet? Že přece jen za něco stojí?
(Alespoň někomu?)
Vstali a vydali se k metru.
Mlčeli. Helena se dívala pod nohy, najednou plná radosti, s lehkým úsměvem na tváři. Nevadilo jí, že s Pavlem jako Václavovým nástupcem nepočítá. Důležité bylo, že o ni měl zájem nejen jako o kamarádku, ale jako o ŽENU.
Zpětně si uvědomila, že ji Pavel chtěl políbit. Ještě před tím, než vyslovil onu krásnou větu, již si teď bude muset pořád dokola opakovat, aby neměla pocit, že je úplně k ničemu a že o ni nikdo nestojí. Celou dobu, během hovoru, se k ní vlastně nenápadně posouval. A když se v jednu chvíli odmlčel, trochu se k ní naklonil… Jenže ona v tu chvíli sklopila hlavu. Podvědomí ji varovalo. (Žádné líbání! Žádný další vztah! Nabiješ si hubu! Spálíš se! Jdi od něj!) Ano, tak nějak to muselo být.
Když došli k metru, začali se loučit. Trochu neohrabaně. Helena měla dojem, že došlo k nějakému zlomu. Že už pro Pavla není jen kamarádkou. A že on tuší, že on pro ni nikdy nebude ničím víc…
Zastavili se.
„Helenko, moc rád jsem Tě viděl,“ napřáhl ruku, Helena mu ji stiskla.
„Taky jsem Tě ráda viděla. A děkuju, že jsem se Ti z toho mohla vypovídat.“
„Vůbec nemáš za co. A doufám, že jsme se neviděli naposled,“ řekl a váhal, zda má Helenu políbit nebo ne. Nakonec se rozhodl, že to neudělá.
Helena si oddychla.
„Určitě ne, můžem se občas vidět, když budem chtít,“ usmála se. „Tak se měj hezky, ahoj.“
„Měj se krásně. A už běž, ať to stihneš,“ usmál se. „Ahoj.“
„Tak jo, ahoj,“ ještě poslední úsměv, pak už se otočila a zmizela v podchodu.


 celkové hodnocení autora: 98.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 6 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 14 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 25 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Copacabana 13.11.2007, 15:40:10 Odpovědět 
   Presne tak, Helena Václava nikdy ani nemala. Ale srdcu nerozkážeš... Ale Pavol jej s tým snáď aj pomôže...
 ze dne 14.11.2007, 8:33:35  
   naivka nevšední: Ano, láska je slepá...
Moc děkuji za přečtení, komentář a jedničku:-).
 Angile 30.08.2007, 23:47:19 Odpovědět 
   Rád bych se s Helenou někdy viděl, rozhodně bych se utvrdil ve faktu, že je to úžasná žena hodná obdivu!!!:)
 ze dne 31.08.2007, 9:33:37  
   naivka nevšední: No, doufám, že v příštích kapitolách nezklame... Ještě toho máme dost před sebou:-).
 alias.schizofrenie 30.05.2007, 12:12:39 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: alias.schizofrenie ze dne 30.05.2007, 0:11:42

   Nene, právě naopak :) Já jí uvěřila, že se do toho nepustí :)
 ze dne 30.05.2007, 12:35:34  
   naivka nevšední: Ufff:-))) Tak to jsem ráda:-). Už jsem myslela, že jsem to popsala nesrozumitelně:-).
 naivka nevšední 30.05.2007, 8:33:12 Odpovědět 
   A ještě koukám, že se mi to nezformátovalo:-(. Mrzí mě to. Snad to nenaruší celkový dojem až tak moc...
 ze dne 30.05.2007, 10:10:46  
   Pavel D. F.: Schválně jsem si kousek textu s formátovacími tagy nakopíroval do PSPadu a zkoumal kódování, ale žádný problém nevidím, vše je v pořádku. Přesto se formátování nepovedlo. Je to poprvé, co takovou chybu vidím, snad je to jen náhoda.
 amazonit 30.05.2007, 5:37:13 Odpovědět 
   takže přece jenom schůzka s Pavlem, i on se jeví jako sympatický gentlas, má oproti Václavovi výhodu, že Helenu zná blíže u jejích ,,stížností", ví, co asi od vztahu čeká, jak se s ní má zacházet...jen aby toho nějak ,,nezneužil" a Helena opět neskončila zklamaná...
 ze dne 30.05.2007, 8:21:27  
   naivka nevšední: Ano ano, Helena si koleduje na všech stranách. Jsem ráda, že se mi daří udržet čtenáře v napětí:-). Moc děkuji.
 alias.schizofrenie 30.05.2007, 0:11:42 Odpovědět 
   Jsem nečekala, že se dočkám tak brzo :-D Takhle zničená žena? Že by se tak rychle vrhala do dalšího vztahu? Když potřebuje "jen" obejmout? Ona možná občas je blázen, ale věřím jí, že zas tak velký nee :)
 ze dne 30.05.2007, 8:20:28  
   naivka nevšední: Uvidíme:-). Díky za hodnocení. Koukám, že Heleně nikdo nevěří, že Pavla považuje jen za přítele (bez sexuálního podtextu...). Tak nevím nevím, kde je chyba...:-).
 Pavel D. F. 29.05.2007, 23:39:13 Odpovědět 
   Tak jsem celou tu dobu čekal, jestli zůstanou jen kamarádi – a pochyboval o tom. Z vlastní zkušenosti vím, že většinou žena snadno podlehne kouzlu muže, který se jí jenom snaží pomoct svojí kamarádskou blízkostí.
Taky se mi nelíbí, že se říká „přítel“ a myslí se tím intimní vztah. Přítel je právě někdo, kdo nic nechce a jen stojí při tom druhém. Jenomže jak nazvat někoho sexuálně blízkého mimo manželství, když správný termín „milenec“ není politicky korektní?
 ze dne 30.05.2007, 8:18:43  
   naivka nevšední: Zatím jsou "jen" kamarádi (přátelé), ne?:-) Helena si oddychla, když ji Pavel nepolíbil. Nepodlehla jeho kouzlu, dokonce vyjádřila jisté výhrady... Pohled na Pavla se samozřejmě může, ale také nemusí měnit. Nechci napovídat, raději už mlčím..:-). A děkuji za hodnocení:-).
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
Faithy Rocks
(7.10.2019, 15:24)
Wiktoria
(7.10.2019, 15:00)
obr
obr obr obr
obr
V kruhu rodinné...
Desdemone
[center]Pocity[...
TA DRUHÁ
Diadém a modrý ...
Euridika
obr
obr obr obr
obr

Ve službách inkvizitora (2/4)
Apinby
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr