obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je svátost, kterou je potřeba přijímat na kolenou."
Oscar Wilde
obr
obr počet přístupů: 2915345 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39469 příspěvků, 5737 autorů a 390219 komentářů :: on-line: 5 ::
obr

:: Cestou kouzel ::

 autor Yume publikováno: 31.05.2007, 11:28  
Další, poněkud delší, úryvek z mého příběhu...
 

Na Merlefird zvolna padal šedý, chladný soumrak, když se dveře úzké chodby vedoucí do malé místnůstky pod prastarou městskou knihovnou s mocným třísknutím zabouchly. Sandra vyděšeně nadskočila a rychle se ohlédla. Vysoké, zaprášené regály plné knih, do kterých se zakusovalo stáří, vrhaly v mihotavém světle loučí temné, strašidelné stíny. Byla si však jistá, že se v nich žádné nebezpečí neskrývá.
„Byl to jen průvan,“ oddechla si ulehčeně a potlačila nutkání rozběhnout se domů.
Uběhlo teprve pět dní od chvíle, kdy se poprvé setkala se záhadnou Vegou Balinovou, ale za ten krátký čas se přece stačilo stát tolik neskutečných věcí! Spolu s Rigel a Marikou navštívila kouzelnický svět Algazu, vyslechla si pověst o legendární Bráně snů, otevírající cestu do dávno zapomenutého království půvabné matky tří Stvořitelů Luily, Rigel bylo svěřeno čarokrásné Znamení Stvořitelů, klíč k symbolu svobody… Nebylo jediného večera, kdy by se nestalo něco kouzelného a naprosto neuvěřitelného, a to vlastně ani to správné a opravdové dobrodružství ještě pořádně nezačalo.
Sandra se pořádně nestačila zamyslet nad předešlým dnem, a už tu bylo nové ráno a s ním spousta dalších nečekaných událostí. Čas letěl příliš rychle a ona s ním nedokázala udržet krok. Pomaloučku jí docházel dech a Sandra se bála, že co chvíli praskne jako příliš nafouknutý balónek.
Sotva si zvykla na myšlenku, že nová merlefirdská knihovnice je pravá čarodějnice, a už slíbila, že se sama naučí čarovat, jen aby pomohla ochránit nějakou ztracenou bránu. Popravdě, to jediné si vyčítala každý den, ale couvnout nemohla. Marika a Rigel na ni spoléhaly. Už jen kvůli nim chtěla svůj slib dodržet, i když tušila, že to vůbec jednoduché nebude. Moc si přála, aby se probudila a zjistila, že těch strašlivých pět dní byla jen obyčejná hloupá noční můra.
Sandra byla skálopevně přesvědčená o tom, že ani ve snu se z ní čarodějka nikdy stát nemůže, už jen kvůli tomu, že se stále lekala každého hlasitého zvuku a nezvyklého zašramocení. Ale úplně nejvíc se bála protáhlých stínů a černých nocí. Kdepak, takhle se nikdy mocným Algazanům ani zdaleka vyrovnat nemohla, přesto hodlala nakouknout do jejich knihy osudu a dokonce se stát její součástí.
Její obavy by možná byly o něco menší, kdyby její budoucnost nebyla propletená s Vegou Balinovou, Algazankou pověřenou zasvětit ji do role budoucí Strážkyně. Od té děsivé noci, kdy jim Vega ukázala svou pravou tvář, byla Sandra napjatá a ostražitá víc než kdy dřív. Její nedůvěra k paní Balinové stále jen rostla a s ní i starost o bezpečí sebe, Rigel i Mariky. Sandra si byla naprosto jistá, že jim Vega v mnohých věcech lže, nebo že jim přinejmenším neříká celou pravdu. Její podezření nezměnil ani algazejský čaj, ani moře úsměvů, kterými paní Balinová nikdy nešetřila.
„Tak Sandro!“ prořízl mlčenlivé ticho Maričin netrpělivý hlas. Marika se posadila za dlouhý stůl zabírající skoro polovinu Zrcadlové komnaty a nevěřícně zakoulela očima. Sandra se poslední dobou chovala příliš divně. Kdyby ji neznala, byla by přísahala, že dokonce Sandra nad něčím přemýšlí, snad nad Vegou a Algazou. Někdy se však stane, že neskutečnost olízne realitu a i nemožné se pak stane pravdou. Zdálo se, že jen pouhá přítomnost paní Balinové v Merlefirdu měnila celé městečko i každého bezvýznamného človíčka.
Sandra se polekaně vytrhla ze zamyšlení a rychle se přidala k Rigel a Marice. Nesmí si plést hlavu zbytečnými a nesmyslnými myšlenkami. Právě dnes se mnohé sny splní, stane se něco, po čem Sandra, Marika i Rigel touží celé dny – Vega je naučí čarovat. Ačkoliv Sandra přesně nevěděla, co všechno kouzlení obnáší, jedním si byla naprosto jistá – snadné to zrovna nebude. A právě proto se potřebuje soustředit.
Uvelebila se na židli a lokty se opřela o stůl. Celým tělem jí projel záchvěv vzrušení. Moc se těšila, až si vyzkouší, jaké je to čarovat. Sáhla si na tváře. Hořely. Nepřítomně se zahleděla kamsi neurčitě před sebe a snažila se nemyslet vůbec na nic. Nedařilo se jí to. Proti její vůli se jí před zrakem stále a stále dokola přehrávalo první setkání s Vegou a jejími kouzli. Ta vzpomínka jí v břiše roztančila spoustu malých víl.
Vega Balinová bezradně postávala uprostřed komnaty a pohledem klouzala po poličkách plných knih. Mračila se, rty měla sevřené a oči zúžené v hlubokém zamyšlení. Starostlivá vráska na čele se jí prohloubila.
Před Kouzelnickou radou se zavázala, že bude Sandru, Mariku a Rigel učit, ale vůbec neměla ponětí, jak s tím má začít. Nikdy nikomu nevysvětlovala, jak se které kouzlo dělá, ani nevěděla, jestli to vůbec dokáže. Pořád slyšela slova mocného čaroděje, jenž jí přísně připomínal, že na ní leží velká zodpovědnost o budoucnost Algazy, a to jí příliš nepomáhalo. Musí ta tři děvčátka naučit čarovat, to bylo jasné i jí. Jinak se z nich Strážkyně nikdy nestanou. Jenže to je právě oříšek, který se jí nemusí podařit rozlousknout. Ony nejsou Algazanky a nemají ani nejmenší základy. Srdce jí vylétlo až do krku. Cítila jak rychle bije. Ten nepříjemný pocit ji dusil.
Hluboce si povzdechla. Těžší úkol dostat nemohla. Stála před důležitou zkouškou…
Rigel se netrpělivě zavrtěla a zvedla velká kukadla k paní Balinové. Nedočkavostí se jí stáhlo hrdlo. Nedokázala chvilku vydržet v klidu, jako kdyby pod sebou měla bodláčí. Příšerné očekávání jí do srdce vložilo hada a Rigel poprvé za celou dobu Vegu upřímně nesnášela. Nechápala, jak je jen může takhle nechat čekat, bez jediného slova, bez náznaku, že se bude něco dít. Jen tak tak se držela, aby nenahlédla do její mysli a nepřečetla si v ní, co se Vega chystá udělat.
Rigel se naklonila k Marice a tichounce, zlostně zašeptala: „Co dělá? Přece nás má učit čarovat, ne?“
Její ostrý šepot protrhl ubíjející neklid a dolétl k uším Vegy. Paní Balinová se koutkem oka podívala na své svěřenkyně a nohy se jí proměnily v rosol. Všichni sylfové, pánové nad vzduchem, museli stát právě v tuto chvíli vedle ní a podpírat ji, jinak by už určitě dávno upadla. Dokonce i její milá Rigel už nechtěla déle vyčkávat. Musí, prostě musí… Ale co vlastně?
Marika nevědoucně pokrčila rameny. „Netuším, na co čeká. Ale už mě to rozčiluje,“ přiznala a vůbec se nenamáhala ztišit hlas. Vega si dávala načas, a to v Marice probouzelo nahněvaný oheň. Copak vůbec netuší, jak moc se všechny tři na první kouzlo těší? Nevěřícně zakroutila hlavou a ruce naštvaně zkřížila na prsou. Bylo těžké nevyhovět vtíravému vnitřnímu hlásku a nevykřičet na Vegu, aby si konečně s nimi přestala hrát.
Sandře se v bledém světle pochodní klížily oči. Minulé noci se moc nevyspala a nejraději by byla ve svém pokoji schoulená na posteli a zachumlaná do teploučké deky. Jenže nemohla, protože dala slib. A teď to byla Vega, která ho nejspíš nemínila dodržet. Ospale zívla a dlouze se protáhla. Tak teď vážně netuším, co je horší – jestli škola, nebo tenhle strašný, chladný sklep, prolétlo jí hlavou.
Sandra rozespale zívla. „Pokud rychle něco neudělá nebo aspoň nepromluví, tak tu nejspíš usnu,“ oznámila Marice a Rigel a hlavu složila do dlaní.
Rigel souhlasně zabručela a lítostivě hodila očkem po uličce lemované policemi do posledního místečka zaplněnými magickými knihami. To podivně ospalé přítmí uzoučké chodby ji lákalo. Sotva odolávala své touze jít domů a natáhnout se na gauč před televizi. Minuty se jí zdály být hodinami a Rigel si slibovala, že pokud Vega co nejdřív něco neudělá, tak se prostě zvedne a odejde.
Nesnesitelné očekávání se každou další vteřinou prohlubovalo. Sandře se zdálo, jako kdyby pochodně oživly a jejich mihotavé plamínky se jim vysmívaly. Sivé stíny se plazily po zdech a zlomyslně se na ni pitvořily. Docela ji to děsilo. Bojácně se přikrčila a ani nedutala.
Marika koukla na hodinky. Vega se už bezmála čtvrt hodiny ani nepohnula, jako kdyby přestala být člověkem a stala se kamennou sochou bez duše. Zbytečně tu tvrdla. Mohla dělat tolik různých věcí, než tu jen tak sedět a čekat na něco, co možná ani za to nestálo. Začala prsty bubnovat po stole a znuděně si v duchu opakovala všechno, co dnes ve škole probírali.
Paní Balinové se konečně v očích rozžehla jiskřička poznání a celá se rozzářila. Donutila k pohybu ztuhlé nohy a rychle přikročila k nejbližší poličce. Celou svou bytostí se opírala o tu jedinou skomírající myšlenku jako chromý o svoji hůl. Byla si téměř jistá, že konečně přišla na to, jak vysvětlit svým dušinkám podstatu všech algazejských kouzel. S nadějí zvedla ruku k jedné z mnoha tlustých knih.
V další vteřině se však její naděje proměnily ve vlnu, tříštící se o ostré hrany útesu. Konečky prstů jí sjely po hřbetu svazku. „To není ona,“ posteskla si Vega skoro plačtivě a spustila ruku podél těla.
Opravdu byla přesvědčená, že ví, jak děvčatům všechno vysvětlí, ale teď její víru nahradilo zoufalství. Co by na to asi řekla Rada, kdyby ji viděla, jak tu tak beznadějně stojí, zatímco se její svěřenkyně, naděje Algazy, neskrývaně nudí? Už nikdy by jí Mocní nevěřili. Byla by pro smích všem Algazanům. Tu strašnou potupy by nepřežila…
Pěstmi si promnula unavené oči a ještě jednou se zavrtala do svých myšlenek. Pokud chci Rigel, Sandru a Mariku naučit čarovat, zamýšlela se pomaloučku a snažila se uspořádat zmatená slova, pak se nemohu spoléhat na žádné knihy. Ony se musejí naučit základy, a pak… pak se prostě uvidí. Ale základy jsou nejdůležitější. Kouzelnická rada mi dala svoji důvěru. Nemůžu ji zklamat.
Sandře došla trpělivost. Nakopla svůj strach a odvážně se napřímila. Provrtala Vegu pohledem, ve kterém se mísila nedočkavost se zlostí a únavou. „Tak co teda bude?“ zeptala se jí chladně, až Vegu zamrazilo.
Hned ji napadlo, že se Sandrou nejspíš budou nemalé potíže. Vega poznala, že jediná Sandra jí nedůvěřuje tak, jak by si přála, že postřehla malou skulinku v jejím vyprávění o Algaze. Usoudila, že si na ni musí dát dobrý pozor. Sandra nebyla tak hloupá, jak vypadala. Ona by snadno mohla přijít na pečlivě střežené tajemství. To by potom byl další velká problém.
Paní Balinové zčervenaly uši. Na její hlavu dopadalo příliš mnoho starostí a jí se pod jejich tíhou pomale, ale jistě podlamovala kolena. Možná si vzala příliš velké sousto. Napadlo ji na desítky čarodějů, kteří by pro nové Strážkyně byli mnohem, mnohem lepšími učiteli, než je ona sama. Ale Rada pověřila ji. Kdoví proč jí v jednom jediném okamžiku do dlaní vložila celou Algazu. Pak tedy musí ihned začít jednat, aby dokázala, že se mocní mágové rozhodli moudře.
Vega odevzdaně svěsila ramena a pokusila se o úsměv, jenž ihned zanikl v její nervozitou stažené tváři. Očima přejela po děvčatech a zkusila si na jejich místě představit sebe – nic nevědí, jsou zmatené a plné očekávání… Kdesi uvnitř ní se rozhořel plamínek nové naděje. Byl velmi slabý a jediné zaváhání jej mohlo uhasit.
„Uvidíš,“ odvětila Vega Sandře krátce a přitom si dala záležet na tom, aby vypadala co nejpřísněji a hlavně nejklidněji. Ruce sepnula za zády a pokusila si utřídit myšlenky.
„Takže co bych vám tak pověděla…“ řekla spíš sama sobě a zadumaně se začala procházet po komnatě. Potřebovala přijít na něco, čeho by se mohla chytit. Bylo tolik věcí, co se dožadovalo objasnění! Ale z kterého konce to jen má vzít?
Marika to neúnosné čekání déle nesnesla a následovala cestičku vyšlapanou Sandrou. Vega je přece nemohla do nekonečna napínat. Bylo načase, aby se někdo ozval. Ona sama si přála znát odpovědi na tolik otázek! Teď je nejvhodnější příležitost některé z nich položit. Trošku nesměle zvedla ruku.
Vega se v půli kroku zaraženě zastavila a udiveně zvedla obočí. Byla překvapená, že ji Marika ruší zrovna ve chvíli, kdy se chtěla dát do vysvětlování kouzlení… tedy, kdy alespoň o tom vážně uvažovala. „Mluv, Mariko,“ vyzvala ji a v jejím hlase zazněla zvědavost.
„Ehm… teda… já se chtěla zeptat…“ zakoktala se Marika a tváře jí zrůžověly. Možná je dost hloupé se na to ptát, možná jí Vega neodpoví, možná ze sebe udělá blázna… Zalitovala, že se vůbec přihlásila. „Kdy dostaneme kouzelnické hůlky?“ vysypala ze sebe a zrudla jako rajské jablíčko.
Sandra zamyšleně našpulila rty a pomyslela si, jak je možné, že ji to taky nenapadlo. Rychle se obrátila na Vegu a zvídavě se zašklebila. Tak teď se to už možná někam pohne…
Vega se pro sebe ušklíbla. Přesně na tohle celou dobu čekala. Marika jí nevědomky pomohla z úzkých a Vega ji za to měla sto chutí obejmout. Ztracené sebevědomí se jí vracelo. Přece jen Radu nezklame a svůj úkol splní!
Zhluboka se nadechla a prudkým pohybem si upravila vyhrnutý kabátek barvy myšího kožíšku. „Tak toto… to dokazuje… dokazuje to, jak moc se díváte na televizi, dušinky,“ obrátila se na ně Vega až s přílišnou veselostí. Hlas jí přeskakoval vzrušením.
Rigel nechápavě vypoulila oči. O čem to jen mluví? pomyslela si a úkosem se podívala na Sandru. Ta taky nevypadala o moc moudřejší. Obě byly celé paf z rychlé přeměny paní Balinové. Ještě před pár okamžiky se tvářila zoufale a nešťastně, teď najednou překypovala štěstím.
Vega se s vypětím sil ovládla a snažila se nasadit kamennou tvář. Radost se jí však odrážela v každičkém rysu jejího obličeje. Ze srdce jí spadl obrovský kámen a Vega konečně mohla ulehčeně vydechnout.
Triumfálně se zazubila. Rigel, Sandra a Marika jí visely na rtech. Musela přiznat, že se jí ta pozornost celkem líbí. Zhluboka se nadechla a přejela je povýšeným pohledem, z něhož bylo jasné, že si tuhle vzácnou chvilku náramně užívá.
„Kouzelnické hůlky? Ale dušinky, co všechno byste ještě nechtěly!“ zvolala rozhořčeně, a hned na to se krátce, škodolibě zasmála. „Takhle jednoduché to mít v žádném případě nebudete.“
„Začínám se bát,“ špitla Rigel pravdivě a bezděčně se zachvěla. Křečovitě sepjala třesoucí se ruce. Najednou si nebyla jistá, jestli se chce pouštět do něčeho takového. Čarování nebude lehké. Byla hloupá, když si myslela, že to může zvládnout. Posmutněle svěsila koutky úst. Nechtěla Vegu zklamat, ale bylo načase si připustit i tu možnost, že se kouzlit nikdy nenaučí.
„Nemáš se čeho bát, Rigel, to mi věř,“ ujistila ji Vega a darovala jí jeden ze svých andělských úsměvů, jež vždy patřily jen Rigel. Přesto ji vůbec neuklidnila.
Vega zvolna kráčela kolem stolu a přitom nehty přejížděla po jeho hraně. Posadila se do čela a pohodlně se opřela o vysoké opěradlo. „Takže k těm hůlkám,“ řekla rozvážně a jediným rychlým pohybem si z rukávu smetla malé smítko. „Hůlky v mém světě vlastní jen ti největší mágové a používají je pouze při těch nejtěžších kouzlech, coby pomůcku ke koncentraci síly. Hůlky u Algazanů slouží výhradně jako prodloužení čarodějovy paže, pomáhají nasměrovat energii správným směrem, ale v podstatě nám nejsou k ničemu.“
Na kratičkou chvilku se odmlčela, aby se nadechla.
„A co teda…“ prolétl komnatou Maričin hlásek vysílený vzrušením. Tvářila se nedůvěřivě a zmateně zároveň. Algaza se ani přinejmenším nepodobala žádné pohádkové říši. Vždyť ani čarodějnice tam neměly čarovné hole!
Vega ji přísným gestem umlčela a varovně zvedla ukazováček. „To se vám právě chystám povědět.“ Nepřála si, aby ji její dušinky rušily, zvlášť v tuto veledůležitou chvíli, kdy se jim snaží objasnit princip čarování, tak nezbytnou a ne zrovna nejjednodušší věc.
Marika zavřela pusu a omluvně se pousmála. Ruměnec na jejích tvářích zase o trošku víc vyzdvihl její pihy.
„Pokud chcete umět kouzlit, tak k tomu nevede žádná snadná cesta,“ pokračovala Vega.
Já to věděla, pomyslela si Rigel zkroušeně. Na prsou ji tížil obrovský kámen. Jak dlouho asi potrvá, než Vegu to zbytečné učení omrzí? Nejsou Algazanky, v žilách jim nekoluje krev Třetího stvořitele. Nikdy neměly přistoupit na tak směšný nápad, jakým bylo vstoupit do vod čarovného světa.
„Nestačí jen mávnout nějakým kouskem dřeva. Ne. Čarování je mnohem ušlechtilejší, krásnější, ladnější…“ rozplývala se paní Balinová nadšeně. „Čarování je jako hra na klavír. To nejdůležitější se skrývá ve vašich rukou.“
Sandra shlédla na své drobounké, jemné ruce s dlouhými štíhlými prsty a hádala, co si asi má pod slovy Vegy Balinové představit. Její slova ji celou rozechvěla.
„Musíte se naučit ovládat správné pohyby,“ pokračovala Vega slavnostně a plnými doušky vychutnávala tu neopakovatelnou atmosféru s příchutí tajemna, „a samozřejmě znát správná zaklínadla. Stačí nepatrná chybička a kouzlo se vám nepovede. Algazané mají čarování v krvi, proto se příliš nemusí učit všechny ty…“ Vega máchla rukama, „však víte. Ale vy jste první lidé v celé historii Algazy, kteří se o to pokusí. Bude to velmi namáhavé. Skutečně velmi. Čeká vás těžká práce. A já nejspíš budu potřebovat hodně trpělivosti, ale to už všechny víme od začátku a já věřím, že to spolu zvládneme.“
Sandra nasucho polkla. Vůbec se jí nelíbilo, jak Vega mluvila. Pokud je čarování vážně tak těžké, jak jim tady tvrdí, pak se asi bude muset hodně držet, aby s brekotem neutekla. Ačkoliv… je to vlastně jako druhá škola. Jenže oproti té opravdové se bude skutečně snažit.
Paní Balinová upírala na dívky vyzývavý pohled. V kostech cítila jejich otázky a byla si jistá, že se co nevidět některá z nich ozve a položí tu nejhlavnější: kdy si konečně zakouzlí. Přála si to slyšet, přála si slyšet jejich štěbetavé, upejpavé hlásky. Byla napjatá a plná očekávání víc než ty lidské holčičky, které neměly nejmenší ponětí, s čím si to vlastně začaly.
Ale její dušinky mlčely. Zrovna teď! Bylo to téměř nemožné.
Spiklenecky na ně mrkla. „Vás ani trochu nezajímá, kdy a do čeho se pustíme?“ optala se jich podbízivě a dychtivě se na ně zahleděla.
Sandra a Marika se na sebe tázavě podívaly, ale zarytě mlčely. Vega se vytoužené odpovědi nedočkala. Když ta děvčátka jsou vystrašená, tak s nimi není žádná zábava, povzdechla si zklamaně.
„Tak dobrá, já vám to tedy prozradím,“ řekla neochotně, jako kdyby ji dívky dlouze přemlouvaly, a otráveně pohodila hlavou. „Levitace. To bude vaše první kouzlo. Levitace totiž patří mezi nejlehčí, a podle mě je úplně skvělé začít zrovna s ní. Předvedu vám, jak se to dělá, ano? Pozorně sledujte mé ruce a zároveň poslouchejte, co říkám.“
Vega očima vyhledala jednu z prázdných židlí, natáhla paže před sebe a zvolna a zřetelně vyslovila: „Alejr mimen.“
Těžká dřevěná židle se zatřásla, jak se snažila vzepřít vůli čarodějky, ale nakonec se podvolila a pomaloučku se vznesla pár centimetrů nad udusanou podlahu, jako kdyby držela na neviditelných provázcích. Vega se zatvářila nadmíru spokojeně. Stáhla ruce zpátky a nechala židli s velkým třesknutím dopadnout zpátky na zem.
Marice, Sandře a Rigel spadla brada. Už párkrát viděly Vegu čarovat, ale bylo těžké si zvyknout na něco tak neuvěřitelného a fantastického.
Marika si propleskla tváře, aby se vzpamatovala. „Můžu se na něco zeptat?“ obrátila se na paní Balinovou a srdce jí poskočilo.
„No prosím,“ pobídla ji Vega mírně.
„Ta slova… to je jazyk Ebenchelach?“
Vega se napřímila a obdivně na Mariku pohlédla. Nikdy by neřekla, že lidské dítě může být tak všímavé a chytré. „Ano, Mariko, jsou skutečně algazejsky. U nás je to dávno mrtvá řeč jako u vás třeba latina. Přesto někteří tvorové, například oleani, veroni, pekikové nebo uroni, jinému jazyku než Algazejštině nerozumí.“ Dlaní si přejela po čele. „Starobylý jazyk přežívá v kouzlech, jako vzpomínka na Tři Stvořitele. Je to trochu složité… Musela bys Algazejštinu studovat několik let, abys jí dokonale porozuměla. Jí i její spojitosti se Stvořiteli.“
„Ty jo!“ užasla Sandra náhle. „Když čarujete, tak je to prostě úžasné! Já to taky zkusím!“ oznámila paní Balinové a než Vega stačila cokoliv namítnout, Sandra zamáchala rukama a zabrebtala kouzelnou formulku.
V té chvíli vyšlehla ze Sandřiných prstů sprška jisker a ozvalo se tiché puf! Malou místnůstku na okamžik zaplnila vůně kouře než se smísila s okolním vzduchem. Sandra polekaně vyskočila, převrhla svoji židli, zakopla o Rigeliny natažené nohy a jak široká tak dlouhá se rozplácla na studené, zaprášené podlaze.
Vega překvapeně zamrkala a najednou se škodolibě, hlasitě rozřehtala. Zlomila se v pase a z ocelově šedých očí jí vytryskly slzy. „Já… já… tě chtěla… varovat,“ řekla Sandře, sotva popadajíc dech.
Jen co se Rigel a Marika vzpamatovaly z leknutí, přidaly se k paní Balinové. Komnatou se rozlehl veselý smích, který ji celou prozářil neviditelnými paprsky štěstí.
Rigel podala Sandře ruku a vytáhla ji na nohy. „Tys tomu teda dala!“ poznamenala jízlivě.
Vega si cípem kapesníčku osušila slzy a vzhlédla k dokonale zmatené Sandře. „U Stvořitelů, tys mě teda vyděsila!“ pokárala ji se smíchem a ulehčeně si oddychla. Mohlo to dopadnout mnohem hůř. S kouzli není žádná legrace. Nad Sandrou snad drží ruku sami Stvořitelé. „Takhle to nefunguje. Čarování má svá jasná pravidla,“ připomněla Sandře přísně.
„Opravdu? Nepovídejte,“ odpověděla Sandra třesoucím se hlasem a odhrnula si z očí překážející pramínek vlasů. Už si skoro myslela, že je s ní amen. I když z toho nebyla zrovna dvakrát šťastná, slíbila si, že Vegu bude pro příště lépe poslouchat, a nebude se do ničeho tak bezhlavě pouštět, zvlášť když se to bude týkat kouzel.
„Ach, dušinky,“ povzdechla si Vega nahlas a zatvářila se sklíčeně, „myslím, že pro dnešek těch překvapení bylo až až. Je načase vrátit se domů a nechat si v hlavinkách všechno rozležet. Zítra je taky den a bude o moc namáhavější než ten dnešní. Pro vás i pro mě.“
Rigel zesmutněla a zklamaně nakrabatila čelo. Tak dlouho čekaly na ten okamžik, a teď… teď by měla mazat domů? To snad není pravda! Jenže věděla, že Vegu ničím nepřesvědčí. Když paní Balinová jednou řekne dost, tak to prostě platí. Zajímalo ji, jak to do zítřka vydrží. Celé tělo jí pulzovalo myšlenkou na kouzla. Dala by všechno za to, aby mohla okusit moc Algazanů, aby se jí mohla dotknout a přijmout ji…
Sandra ostražitě zúžila oči. Takže zítra, zopakovala si, zítra se ukáže, co v Rigel je. Probodla Rigel vševědoucím pohledem. Pravda je velmi blízko, je nadosah… cítila to a cítila ještě něco jiného… vzrušení z myšlenky, že i ona má v sobě něco, co může zachránit svět ztracený v mlze.


 celkové hodnocení autora: 92.2 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 3 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 2.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 93 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Pavel D. F. 31.05.2007, 11:27:59 Odpovědět 
   Zajímavé vyprávění, ze začátku spíš popis, později se začíná rozbíhat děj. Předchozí úryvky jsem nečetl, ale tento mě docela přesvědčil, že pokračování by mělo rozhodně následovat.
Po technické stránce pouze připomenu, že slovo „kouzlo“ se skloňuje podle vzoru město, takže v sedmém pádu množného čísla končí tvrdým y.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
strážce
(30.10.2019, 10:32)
aldebaran
(22.10.2019, 14:59)
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
obr
obr obr obr
obr
SKY WAYDERSOVÁ ...
Danny J
Divnej den
xoxoxo
Invaze
Pán Amberu
obr
obr obr obr
obr

Dva blbci
Dickobraz
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr