obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Kdo nemá peněz, je chudý; kdo nemá přátel, je chudší; ale kdo nemá srdce, je nejchudší na světě."
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
obr
obr počet přístupů: 2915295 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39398 příspěvků, 5729 autorů a 389845 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Ohnivé jazyky - část druhá ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Ohnivé jazyky
 redaktor Šíma publikováno: 30.05.2007, 22:28  
Pokračování...
 

/ČÁST DRUHÁ - Severní Atlantik/

/I./

"Haló, Martine, jsi tam?" zvolala Jenny do sluchátka v okamžiku, kdy někdo na druhé straně linky zvedl telefon.

"Tady Susan Sherwoodova, kdo volá?" ozval se ženský hlas.

"Jenny, je tam někde můj bratr?"

"Moment..." chvíli bylo ticho, pak zaslechla její volání, jemný skřípot dveří a dětský pláč.

"Tady Martin. To jsi ty, Jenny?"

"Ano já," řekla tiše.

"Stalo se něco? Máš nějak divný hlas."

"Robert odešel. Vyhodila jsem hoj" pokračovala.

"Vyhodila? Přišel na to, co jsi prováděla za jeho zády?"

"Martine..." zaprosila. "Já, já ho chci najít!"

"Ale já nevím, jak bych ti mohl pomoci!" pronesl vážně.

"Prosím!" řekla do sluchátka se slzami v očích.

"Ale uvědomuješ si, že je to jenom tvoje vina?" zeptal se ji.

"Já vím," řekla. "Pomůžeš mi?"

"Jsem tvůj bratr, viď?" ozval se kapitulující hlas na druhé straně. "Co přesně po mně chceš, Jenny?"

"Chci, abys mi ho pomohl najít!" opakovala.

"Víš alespoň, kam mohl jít?"

"Ne."

"Bože, Jenny. Mohl se klidně nechat najmout na nějakou loď, odjet bůhví kam. Uvědomuješ si to?"

"Tak co mám dělat?" zeptala se. Slzy ji znovu tekly po tváři.

"Jenny, slyšíš mě?" dolehl k ní chlácholivý hlas.

"Jasně," popotáhla nosem jako malá holka.

"Zasloužila bys. Kolik je hodin?"

"Bude sedm ráno," podívala se na budík.

"Počítám, že jsi celou noc nespala?" říkal ji, a když slyšel, že mlčí, pokračoval: "Přestaň brečet, takhle nic nespravíš. Já ti ještě zavolám. Poptám se známých a popřemýšlím o tom. Doufám, žes neměla v úmyslu si něco udělat?"

"Ne. Já ho mám ráda!" rozbrečela se.

"Jenny! Zůstaň doma! Jedu za tebou, ano?"

"Fajn!" řekla a prohrábla si své dlouhé vlasy.

"Nikam nechoď!" upozornil ji Martin do telefonu a rychle zavěsil. Jenny položila telefon na místo a sedla si do pohodlného křesla v obývacím pokoji. Myslela na Roberta. Myslela na to, co všechno dělala, když byl na moři. Byla stále smutnější. Srdce ji pukalo žalem, ale ona si nemohla nijak pomoci.

Myslela na to, proč si vlastně nepustila plyn.

/II./

"Roberte!" bouchl mu Reach do zad. "Je ti něco?"

"Ne. Nic mi není!" řekl mu a díval se na dlouhé a táhlé vlny Atlantského oceánu.

Loď se pohupovala v rytmu vln, najížděla na jejich hřebeny a pak se zase propadala dolů. Obloha byla zatažená nízkou oblačností, ale nepršelo. Stál na levé straně můstku, nedaleko dveří na jeho levé křídlo. Houpal se spolu s palubou, dalekohledem si obhlédl horizont a pak jej nechal klesnout na prsa.

"Mám takový divný pocit, Reachi," řekl mu. Na můstku bylo ticho. Kdesi vrněl gyrokompas , tu a tam zapípaly obrazovky radiolokátorů, nebo zabzučel autopilot, který neustále hlídal kurs lodi, a v momentě, kdy se z něj vychýlila, provedl okamžitě protiakci. O jeho neúnavném snažení svědčilo neustálé jemné otáčení volantu kormidelního stroje.

"Něco jsi zvoral?" zeptal se ho Reach tiše. "Jestli je v tom tvá žena... Ženský jsou pěkný mrchy, věř mi!"

"Určitě ne všechny, ale ta moje ano!" pokrčil Robert rameny a přešel ke stojanům s radary. Na chvíli se sklonil a přitiskl se obličejem k okuláru přístroje. Nespatřil nic, co by stálo za to.

"Kolik je hodin?" zeptal se prvního palubního důstojníka, i když měl skoro před očima přesný lodní chronometr.

"Budou čtyři," odpověděl mu Reach. "Jaká byla služba?"

"Nic zvláštního. Asi kolem druhé se na pravoboku objevila světla nějaké lodi. Jinak nic."

"Žádné změny počasí?"

"Ne!" zavrtěl Robert hlavou. "Přišel jsi mě vystřídat?"

"Jaký máme kurs?"

"Jihojihozápad, 185 stupňů. Proč neplujeme přes Středozemní moře a pak do Indického oceánu skrze Suezský průplav? Bylo by to rychlejší?"

"Stavíme ještě v Kapském Městě. Starý ti nic neříkal?" divil se Reach. "Zatím jsme neopustili evropské vody a tebe už zajímá další část naší plavby!"

"Co jsi mi chtěl tehdy v kabině říci, Reachi?"

"Pusť to z hlavy!" pokrčil první důstojník rameny. "Měl by ses jít vyspat!"

"Musím tu ještě chvíli zůstat!" řekl mu Robert. "Znáš přece předpisy! Dokud se tvé oči nezvyknou na změnu viditelnosti, musím s tebou setrvat na můstku!"

"Bojíš se o svůj život?" zeptal se jej Reach. "Svůj nebo její?"

"Je pěkná mrcha, ale její!" souhlasil Robert.

Jen co zmizel, pohlédl Reach na palubní hodiny. Bylo něco po čtvrté. Jediným dlouhým pohledem přelétl ranní oblohu a zeptal se sám sebe, kde že je to krásné a sluneční letní počasí. Ale pak si uvědomil, že má slunce ještě času dost. Na krk si pověsil silný námořnický triedr a zamyšleně se postavil u kormidla. Loď se dál monotónně kolébala na zvlněném oceánu. Nechala se hladit neposedným větrem a uháněla za svým skrytým cílem.

/III./

Nebyly ještě ani čtyři hodiny, když se první strojník pomalu drápal po schůdkách do strojovny. Přivítal ho obvyklý rachot vydávající lodní motor o síle dobrých sedm a půl tisíc kilowattů. Bystrýma a neúprosnýma očima přejel všechna zařízení ještě než jeho nohy spočinuly na čisté palubě strojovny. Zaposlouchal se. Ne. Nezdálo se mu, že by bylo něco v nepořádku.

Zůstal stát u žebříku, který vedl na kovové plošiny obepínající veškeré zařízení v rozlehlém, čistém a bíle natřeném sále. Světlo jej pomalu oslepovalo. Díval se na blyštivé součásti hlavního motoru, žlutočervené zábradlí, zelenou podlahu i černou a hnědou barvou pomalované nádrže s mazacím olejem. Teprve teď si povšiml, že na něj někdo mává. Naznačil mu, aby šel za ním do kukaně velínu, kde byla hladina hluku v únosných mezích a stávala se hotovým balzámem pro jejich sluchové orgány.

"Něco se děje?" zeptal se umazaného strojníka, který si čistil ruce hadrem, špinavějším než on sám.

"Vypadá to, že se přehřívají ložiska hlavní hřídele!"

"Přehřívají?" divil se Higgins, Vždyť byla celá loď na půl roku v opravě. Prohlédli ji od kýlu až po vrcholky antén, a žádnou její část nevynechali.

"Kde!" zeptal se.

"V tunelu. Asi uprostřed." vysmrkal se umazaný muž do šedého kapesníku. "Nedá se na ně sáhnout?"

"Co se konkrétně ohřívá?" ptal se Higgins neúnavně. "Není hřídel nalomená? Žádné vady na hřídeli?"

"Nezdá se!" zakroutil tázaný hlavou.

"Půjdeme se na to podívat!" vzal jej Higgins za rameno a oba vyšli do šíleného rachotu. "Máme jen jednu hřídel! Jeden šroub, bez pohonu jsme nahraní!"

/IV./

Martin zazvonil právě ve chvíli, kdy Jenny vycházela z koupelny bledá jako smrt. Pomalu se došourala ke dveřím a otevřela. Martin se na ni chvíli nechápavě díval. Znal ji vždycky jako milou, svěží a usmívající se krásku, ale v okamžiku, kdy ji spatřil, vyrazila mu dech.

"Jenny!" vykřikl. Potácela se před ním, jako opilá. Chytil ji do náruče. Opatrně ji položil na gauč v obývacím pokoji a přikryl ji dekou. Sedl si vedle ní. Dívala se na něj kalnýma očima s černými pruhy okolo víček.

"Řekni mi, co vyvádíš?" zeptal se vyděšeně.

"Já..." vydala ze sebe.

"Doufám, že jsi se nechtěla otrávit?" podíval se ji ostře do očí. Zakroutila odmítavě hlavou. "Tak co je? Jsi v tom? Čekáš dítě s někým jiným? Není Robertovo? Slyšíš? Ježíši Kriste!"

Martin vstal a několikrát se prošel po pokoji. Pak se zastavil a znovu se na ní soucitně podíval. Ležela celé zvadlá na gauči a její vlasy byly divoce rozházeny po polštáři. Hned na první pohled bylo jasné, že se vůbec nečesala.

"Pořád nevím, co ti je, a jak ti mám pomoct!"

"Martine..." zakňučela.

"Mám zavolat doktora?" zeptal se. Znovu zavrtěla hlavou.

"Víš co? Uvařím ti silný čaj a ty mi řekneš, co se děje. Ano? Myslím tím kromě toho, že ti odešel manžel! Že jsi ho poslala do hajzlu i s celým svým prožitým životem!" dořekl a zmizel ve dveřích. Z kuchyně se k ní donesl cinkající zvuk, pak dlouhé šumění vody a hlasité naříkání dvířek od kuchyňské linky.

"Kde máš nějaký čaj?" ptal se Martin.

"Je mi zle, Martine!" zavolala na něj. "Dělá se mi zle ze sebe sama!"

"Už jsem tady!" vletěl do místnosti. "Musíš chvíli počkat, až se zavaří voda. Jenny, teď vážně! Takhle jsi ještě nikdy nevyváděla. Ven s tím! Jestli mi teď všechno nevyklopíš, seberu se a odejdu pryč! Nechám tě tu a už se nikdy nevrátím, na to můžeš vzít jed!"

"Martine!" zaprosila.

"Tak co se tu, kurva stalo?" rozčílil se a pohlédl tázavě na svou sestru. "Bereš drogy?"

/V./

"Higginsi? Co že tak časně?" divil se Reach, když mu, první strojní důstojník zavolal na můstek. Reach stál s obličejem nalepeným na skle a díval se ven. Něco zahlédl ve vlnách a nebyl si jistý co. Bravurně udržoval rovnováhu na neustále se kolébající palubě lodi, která se probíjela mírně rozbouřeným oceánem.

"A- sakra. Ložiska hlavní hřídele?" opakoval Higginsova slova. Kdesi zazněla mlhová siréna. Venku byla ještě pořád tma. Za chvíli bude svítat, ale nemyslel, že by mělo světlo nějakou šanci. Počítal s tím, že bude celý den pod mrakem.

"Zpomalit?" kroutil hlavou. "Jo... To budu muset vzbudit starého. Zavaří se? Snížit otáčky. Rychlost? Nejmíň o pět uzlů? Jasně... Spolehněte se. Zařídím to. Naschle."

Zavěsil. Rychlým krokem přešel k obrazovkám radiolokátorů. Někde tu musí být loď! Na zeleném stínítku našel jen malinkou tečku, pohybující se zvolna k pobřeží, proti směru jejich plavby. Vzdálenost? V pořádku. Zůstal stát nad stojany a nevěděl, co dřív.

Lodní hřídel. V duchu si vybavil, jaké problémy může vyvolat její případné poškození, Stella se stane neovladatelnou lodí bez pohonu, hříčkou vln! V nejlepším případě sníží rychlost plavby.

Soustředěným krokem přešel přes celou plochu můstku k přímé lince do kapitánovy kajuty. Pohlédl na dveře do mapovny. Byly zavřené. Vzpomněl si, že ještě nezaznačil předpokládanou polohu lodi. Starej zas bude řádit. Zvedl sluchátko a čekal, až se mu ozve kapitán. Z nízkým mračen se spustil drobný déšť. Paluby byly v okamžiku mokré, déšť smáčel i ta místa, kam šedé a drzé vlny Atlantiku nedosáhly svými hřebeny.

"Kapitáne!" zavolal do sluchátka. "Tady je Reach. Volal mi Higgins ze strojovny! Zdá se, že máme problém!"

/VI./

Robert se převaloval a nemohl usnout. Cítil každý pohyb lodi. Ruce si dal pod hlavu a díval se na bílý strop kabiny. Zaposlouchal se do svištivého jekotu větru, který se proháněl kolem nástavby a sem tam zabloudil i pootevřeným oknem do jeho kajuty. Vůbec si nepovšiml, že se venku spustil déšť. Nevadila mu ani malá louže pod oknem, jež stále doplňoval neúprosný vítr, drobné kapky stékaly po kovové stěně pod oknem a smáčely podivně zbarvený koberec.

Vstal. Venku byla ještě stále šero, i když slunce už mělo dávno vyjít zpoza mořského horizontu. Podíval se na hodinky. Bylo půl sedmé. Zamyšleně se postavil na podlahu a sledoval jednotlivé náklony lodi. Něco se mu nezdálo. Ihned poznal, že Stella zpomalila. Její rychlost odhadl na devět až deset uzlů, a stále klesala. Podíval se ven, na bouřlivé moře. Nacházeli se stále na úrovni francouzského pobřeží.

Oblékl se. Jeho zrak zůstal na malou chvíli stát na telefonu, jehož linka vedla na velitelský můstek. Otevřené okno! Zavřel jej a vyšel z kajuty. Za dvě minuty stál na můstku. Byl tam Reach, který měl službu, kapitán, a dokonce i třetí důstojník.

"Co se děje?" zeptal se.

"Nikdo vás nevolal, druhý!" ozval se kapitán.

"Higgins hlásil poruchu na jednom ložisku lodní hřídele!" řekl mu Reach. "Vlastně měl na mysli celou hřídel i se všemi ložisky až k ucpávce na zádi! Říkal, že to nebude nic vážného. Ale znám ho už dost dlouho na to, abych si utvořil svůj názor! Budeme v pěkném srabu!"

"Jestli budem, kapitáne, snižovat rychlost lodi takovým tempem, do sedmi se nehneme z místa a budem mít co dělat, abychom ji udrželi proti vlnami" utrousil Robert.

"Pane?" otočil se Reach na kapitána.

"Pokud to bude potřeba, budeme postupně snižovat rychlost, zůstaneme na šesti uzlech, to by mělo stačit, aby Stella dostala rychlost potřebnou k udržení směru." řekl jim kapitán lodi. "Higgins sliboval, že závadu odstraní!"

"To však budem stát, nebo se courat a co když se zhorší počasí, kapitáne?" promluvil třetí důstojník, který až do této chvíle mlčel a pozoroval moře před lodí.

"Říkám, že tahle loď nezastaví až v Kapském městě." pronesl kapitán vážně. "Jedinou možností je, že se obrátíme kýlem vzhůru a potopíme se na dno Atlantiku!"

"I s poškozeným pohonným zařízením?" zeptal jej se Reach. "Jestli má Higgins pravdu, někdo odflákl kontrolu mazacího zařízeni v tunelu lodní hřídele pod nákladovým prostorem číslo tři! Je možné, že je v hajzlu i hřídel samotná! Jestli je někde zalomená, vytrhne postupem času upevnění hlav ložisek a tahle loď zůstane bez pohonu!"

"Nemíním s vámi o této věci diskutovat!" řekl kapitán ostře a pohledem si přeměřil všechny důstojníky. "Nezměníme kurs lodi, nepožádáme o pomoc, ba ani neohlásíme poruchu na plavidle. Je to jasné!"

"Tohle je sebevražda, pane." podotkl znovu Reach.

"Ještě pořád plujeme, první! A ještě pořád tu velím já! Tahle loď dopluje na místo svého určení! Za to vám ručím! Ještě slovo, první, a dám vám strhnout desetinu platu!" obořil se na něj kapitán. "Nebo chcete přijít i o prémie?"

"Nejsme ve středověku, kapitáne," bránil se Reach.

"Dejte si pozor, první, nekažte si svou dobrou pověst!" varoval ho kapitán. "Jdu za Higginsem, kdyby se zhoršilo počasí, nebo se stala jiné mimořádná událost, zavolejte mi!"

"Jdu se vyspat, pánové!" pronesl pomalu třetí důstojník s důrazem na každé slovo. "Nebuďte mne dřív, než mi začne služba, ano Reachi?"

"Spolehni se!" ujistil ho první důstojník. "A kdybychom se náhodou potápěli...?"

"Mno..." zauvažoval Gregory. "Jak se tak dívám na to počasí, na to, jak jsme naložení, počítám, že ani nebude kdy!"

"Máme něco vzkázat tvým bližním místo S. O. S.?" popíchl ho Reach, ještě než se za nim zavřely dveře.

"Být váma, nespoléhal bych na to, že by se našemu telegrafistovi ještě podařilo něco vyslat do éteru. Pozdravujte žraloky a chobotnice, pánové."

"Starý se zbláznil^" řekl Reach, když zůstali sami na můstku.

"Je to tak vážné?" zeptal se jej Robert.

"Z patnácti uzlů na šest, a ty se ptáš, jestli je to vážné?" děsil se Reach. "Doufejme, že se počasí umoudří. Jinak se obrátíme břichem nahoru a úkazem světu náš holej a rezivěj zadek s vrtulí."

"Vidím, že oba překypujete humorem^" zakřenil se Robert. "S našim kapitánem a touhle lodí," dupl si Reach nohou do podlahy můstku. "Uvidíš, že se mu taky brzo naučíš. Žádný strach, brachu."

"Jak to, že si toho v doku nevšimli?"

"Čeho?" nechápal jej Reach. "Čeho si měli všimnout?"

"Vždyť se před plavbou zahřívaly motory, nebo ne?"

"Já nejsem strojník!" pokrčil Reach rameny. "Já jen řídím tuhle loď! Zajdi si za Higginsem! Ale být tebou, počkám, až odtamtud vypadne starej!"

/VII./

"Jak to všechno začalo?" zeptal se ji Martin, když pomalu upíjela z velkého hrnku silný vroucí čaj. "Co se s tebou tehdy stalo?"

"Já nevím, Martine!" řekla mu po pravdě. "Nikdy jsme se neshodli."

"V čem?" znovu se zeptal a pomalu něco vybaloval ze svého kufříku. Položil to na stůl a po něčem se sháněl.

"Co hledáš?" špitla.

"Modem, kde ho máte?" zeptal se ji.

"V Robertově pracovně."

"Jasně," řekl a šel si pro něj.

"Na co ho potřebuješ?" zeptala se se zájmem.

"Mám s sebou počítač. Zkusím se někam napojit," říkal ji, když se vracel. "Kde tu máte zástrčku?"

"Vedle stolku!" ukázala na zdířku ve zdi.

"Fajn. Ještě jsi mi neřekla, Jenny, proč jsi mu to udělala."

"Proč to říkáš tak pitomě?" vybuchla.

"Jenny?" otočil se k ní. "Nemůžu ti pomoct, když mi nic neřekneš. Nechci, abys mi tu popisovala detaily tvých nočních záletů. On o tom věděl, Jenny. Možná, že už od začátku!"

"Cože?" zajikla se. "Věděl?"

"Jo," řekl ji a zapojil notebook, který si přinesl. "Něco na ten způsob. Měl tě pořád rád."

"Ne!"

"Neklapalo vám to? Myslím v posteli."

"Připadáš mi jako nějaký přihřátý inspektor od mravnostní policie!" vykřikla Jenny. "Fakt jsi hroznej hulvát!"

"Co bys udělala, kdyby se v přístavech tahal s kde kým?"

"Nevím...!" odsekla. "Tahal se s ženskýma?"

"To bys měla vědět ty! Nesvěřoval se ti? Vlastně se takové věci nikdy nikomu neříkají!"

"Takže on věděl, že mu zahýbám?" zeptala se svého bratra. "Najal si na mne soukromého detektiva?"

"A on to trpělivě snášel, Jenny. Nedělal scény. Čekal, že toho necháš a ty?" řekl ji a vytáčel Martin jakési číslo na telefonu. "Já vím, je to trapné!"

"Přestaň!" zarazila ho.

"Ale to je čistá pravda, Jenny. To nemůžeš popřít! Nebo v tom bylo i něco jiného?"

"Ne. Nevím... Bolí mě hlava! Rozumíš?"

"Můžu odejít, jestli chceš," navrhl ji.

"To ne!" zhrozila se z nebezpečí nové samoty. "Prosím tě, ne!"

"Pochop, že ti chci jen pomoct, nic jiného. Nezmínil se o nějakém novém místě?"

"Jak to víš?"

"Co?" zeptal se, jako by zapomněl, o čem před chvíli mluvil. "Co bych měl vědět?"

"O tom, že ho vyhodili!"

"Odešel sám, Jenny. Chtěl si najít jinou práci tady na břehu, aby jste na sebe měli víc času! Chtěl být víc s tebou a vynahradit ti všechny ty dny samoty, kdy byl na moři!"

"Vážně?" nevěřila mu. "Je to pravda?"

"Je." řekl ji."Měl v plánu dělat něco jiného, něco, co by mu dovolovalo být více s tebou. Jak už jsem řekl, byl ochoten se vzdát práce, která jej bavila! Pro tebe! Jasně, zní to příliš lacině a melodramaticky!"

"Ale... On mi nic neřekl." opáčila.

"Mělo to být překvapení..." ozvalo se spolu s ťukáním do klávesnice. "Pro tebe, Jenny!"

"Takže jsem všechno zvorala?" zeptala se. "Fakt?"

"Na první pohled to tak vypadá!" souhlasil. "Ale jsme jen lidé, Jenny a nikdo není dokonalý!"

"Jasně! Takže měl pravdu! Jsem jen obyčejná běhna! Nadržená čubka, nic víc!" vybuchla. "Myslíš si to i ty?"

"Důležitější je, co si o sobě myslíš ty sama!" pokrčil její bratr rameny. "Nic jiného není důležité! Jen tvůj osobní názor na celou věc! Lituješ toho?"

"Odpustí mi někdy?"

"Budeš se ho muset zeptat!" řekl ji s vážnou tváří. "Já to nevím, Jenny. Nejsem kněz ani pánbůh! Jsme jen lidé a lidé občas chybují!"

/VIII./

Robert stál na pravém křídle můstku a nechával se smáčet deštěm. Na sobě měl těžký nepromokavý plást s kapucí. Dalekohledem pozoroval obzor a nejbližší okolí lodi. Avšak nespatřil nic, než rozdováděný oceán. Příď lodi se topila ve vodní tříšti, odtokové otvory byly neustále zaplavované vodou. Dokonce i pata signálního stěžně se zakrytým "vraním košem" byla každou chvíli pod zpěněnou záplavou.

Zkoumavým zrakem si prohlédl oba přední jícny nákladových prostor, které byly pečlivě uzavřeny, překryty nepromokavými plachtami a zajištěny lany a železnými klíny. Ramena výložníků pevně seděla ve svých držácích na jejich tenkých koncích, tak, aby se i přes zabrzděnou hydrauliku nemohla odchýlit od osy plavidla.

Otočil se a pohlédl na záď přes velký komín a dva záchranné čluny na boku nástavby nad hlavní palubou lodi. I zadní nákladový prostor byl řádně zajištěn. Na zádi se třepotala vlajka Britského království, Spojeného království Velké Británie a za ní už byla jen zpěněná brázda, kterou zanechával lodní šroub.

Vrátil se do vytápěné části můstku a pohlédl na obrazovky radiolokátorů. Pluli stále opuštění, uprostřed nečasu a ojedinělých meteorologických zpráv. Myslel na svou ženu, na to, že se s ní mohl udobřit. Tehdy při poslední hádce byl ještě pod vlivem alkoholu a její jednání vylučovalo jakoukoliv dohodu.

Vždyť jej chtěla zabít, i když jen v afektu. Třeba chtěl v koutku své duše zabít i on ji. Raději odešel a nechal ji v jejím domě samotnou. Nechal ji samou s jejím pocitem viny. Jsi děvka, řekl si v duchu. Moře souhlasně zabouřilo o příď lodi, která se pravidelně zvedala a klesala podle rytmu vln, jakoby se s nimi oceán po svém miloval. Objímal je i loď samotnou svou žádostivostí a žárlil na všechny ostatní.

"Jsi jako ona!" řekl si Robert nahlas. "Jsi děvka! Nic jiného! Žárlivá a nenechavá děvka!"

/IX./

"Je to Sydney?" zeptal se Georg do telefonu. "Je tam kancelář pana Watermana?"

"Lituji, pane. Ale asi půjde o omyl. Znáte prosím alespoň jméno společnosti?"

"Ne. Ale..." bránil se.

"V tom případě vám nemohu pomoci!" ozval se hlas. "Na shledanou."

"Mějte se!" řekl a zavěsil.

"Co se děje?" pohlédl na něj Sam.

"Buď nás někdo podfoukl, nebo jsem blázen!" řekl pomalu zaskočený Georg. "Rozumíš tomu?"

"Čemu?" nechápal Sam.

"Volal jsem na všechny čísla, které mi dal, ale ani jedno nezabralo. Náš povedený Waterman se zdejchnul i s penězi!"

"Tys říkal, že budeme v balíku!" opáčil Sam.

"Uvidíme! Něco musíme udělat!" řekl mu s plnými ústy.

V rukou držel hamburger od MacDonalda a hlasitě přitom mlaskal. Šťáva z housky mu kapala na ruce a z nich padala na zem.

"Dej pozor, ať si neumažeš sako!" upozornil jej Sam.

"Musíme za ním," opakoval Georg znovu. "Do Sydney."

"Za ním?" zeptal se jej Sam. "Proč?"

"Protože nás podfoukl. Myslí si, že když je velká ryba, může na nás ostatní kašlat! Co by byl bez nás? My jsme mu zajistili loď! Pojedeš do Austrálie! Přiletím za tebou později! Najdeme ho a promluvíme si o výdělku!"

"Co chceš dělat?" zeptal se jej Sam. "Vykašle se na nás! Nechá nás leda sejmout! Zabije nás, Georgi, to nám nestojí za to! Mrtví si peníze neužijeme!"

"Zajistíme si letenky a nejbližším letadlem odletíš do Sydney! Já přiletím za den nebo dva! Musím tu ještě něco zařídit! Pojistit se pro případ, že by se nás chtěl pan Waterman zbavit!" řekl mu. "Slyšíš mě, Same? Poletíme si pro naše peníze!"

"Ty jsi se zbláznil?"

"Poslouchej!" okřikl ho Georg. "Buď nám dá peníze, nebo potopíme loď i s jeho nákladem! Mám na palubě lodi své lidi! Nenecháme se podfouknout! Vybereme si nějaký levnější hotel! Necháš mi vzkaz na mé jméno na letišti! Nikdo nebude vědět o co jde! Mé jméno nikomu nic neřekne!"

"Ale jsou tam lidé!" řekl mu Sam. "Co posádka?"

"Opustí loď v záchranných člunech! Uvidíš, všechno klapne! Buď budeme mít peníze, nebo nebude mít náš šéf svůj náklad!" zazubil se Georg. "Nejsme tak hloupí, jak si myslí!"

"Tohle nemůžeš udělat!"

"Můžu!" řekl mu Georg chladně. "Když vyjebal on s námi, tak můžu já s ním! Nic na světě mě nezastaví!"

"Ty jsi blázen!" řekl mu Sam. "Víš to?"

/X./

Evans, námořník první třídy se celý zamračený den potloukal okolo jícnu nákladového prostoru číslo tři. Starostlivě pozoroval vlnící se masu vod. Jeho zamyšlené oči spočinuly na obzoru, odkud přicházely ony protivné vlny. Několikrát se byl podívat i do strojovny a sešel i na dno nákladového prostoru číslo tři.

Nikdo mu nedal žádné instrukce. Nikdo jej nepostrádal. Nikdo se nezajímal, co že to tam tropí a proč chodí sem a tam jako vzteklý pes. V bouři se toho na palubě moc dělat nedalo. Jedinou starostí posádky po čas nečasu bylo, aby nikdo neskončil mimo palubu ve studených vlnách Atlantiku.

Naslouchal jekotu větru v lanoví a anténách rádio stožáru, šumění oceánu a nárazů zpěněných vodních mas do trupu lodi. Pravidelně slyšel ještě jiný zvuk. Podivné chvění a naříkání ocelové konstrukce. Zastavil se u nástavby a chytil se zábradlí. Loď se zvolna přehoupla přes další vodní hřbet. Pátravě se rozhlédl kolem sebe.

Nad hlavou mu pleskala špatně upevněná plachta záchranného člunu číslo čtyři. Na chvíli pozorně sledoval slepený kus dřeva na dvou spouštěcích nosnících. Znovu se pozorně zaposlouchal. Odněkud se přineslo krátké vrznutí veřejí. Z dveří uprostřed zadní stěny nástavby na hlavni palubě vykoukla čísi hlava.

"Tak co? Zase číháš na mořské víly?" uchechtl se muž ve dveřích. "Nebo tě snad poslala stará k vodě? Máš ji tu dost!"

"Běž do háje!" okřikl ho a hodil po něm záchranným kruhem. Muž se ještě jednou zachechtal a přibouchl před letícím kusem korkového kola, který s žuchnutím dopadl na zavřené dveře a odrazil se zpět. Přistál nedaleko stěžně s výložníkem a zavřeným kontrolním poklopem. Sehnul se, aby jej zvedl, a právě když se mu zdálo, že konečně přišel na to, odkud se ozývá ono vrzání. Přihnala se další vlna a on skončil na levé straně paluby, jednou nohou v odtokovém žlabu.

Pomalu vstal a vydal se zpět. Kolo pověsil na určené místo a opatrně přistoupil k jednomu z poklopů u nástavby. Rozhlédl se koleni sebe, jakoby se chtěl ujistit, zda jej někdo nesleduje a pak se znovu sklonil nad kovovým plátem. Opatrně trhl s pákou uzávěru, ale ta držela jako přivařená. Trhl silněji, kdesi něco zapraštělo. Málem skončil pod poklopem, když Stella najížděla na další vlnu. Lehl si na zem a nakoukl do temného prostoru. Poprvé litoval, že se sebou nenosí baterku.

/XI./

Stříbrošedý trup Jumbo jetu s emblémy Britských leteckých cest zvolna dosedl na betonovou přistávací dráhu. Z pod kol letounu se vyřítily oblaka zvířeného prachu, částeček betonu a odírající se gumy kol podvozku.

Georg si nervózně poposedl v anatomickém sedadle první třídy. Na chvíli se mu udělaly mžitky před očima a žaludek cítil až v krku. Nerad cestoval lodí, letadlem či autobusem. Již od mládí trpíval zvláštním druhem mořské nemoci. Dokonce i autem jezdíval jen tehdy, když musel. A proto chodil nejraději pěšky.

"Je vám něco?" zeptala se ho ustaraně tlusté paní s až příliš napudrovanými tvářemi. Dívala se na něj velkýma černýma očima. V ústech se ji pohyboval sem a tam už napůl rozpuštěný mentolový bonbón. Dýchala na něj vůní máty, mentolu a kdoví čeho ještě.

"Ne. Díky," odmítl ji s chabým úsměvem. Tvář měl bílou jako křída a kolena se mu třásla slabostí a rozechvěním. "Vážně nebudu, díky."

"Pomohlo by vám to, věřte mi," naléhala jeho společnice. "Proč jste tady? Letíte za obchodem?"

"Tak nějak!" přikývl nejistě. "Za penězi!"

"Sám?" vyzvídala.

"Ne, můj společník by tu už měl být, ale ještě jsem s ním nemluvil! Nevolal mi, takže doufám, že mi někde nechal vzkaz! Na letišti nebo tak nějak!"

"To je mi líto! Nedáte si mentolku? Pomohla by vám! Taky trpím mořskou nemocí!" řekla mu.

"Opravdu nebudu," zakroutil hlavou a měl co dělat, aby si nepotřísnil košili žaludečními šťávami. Rychle vytáhl igelitový pytlík z kapsy protějšího sedadla. Paní vedle se na chvíli odvrátila.

"Kdyby jste dal na moji radu..." říkala si na půl pro sebe a hlasitě zachřestila dalším kouskem cukru v ústech.

Za dvacet minut už stál před letištní bodovou a čekal na taxi, které by ho zavezlo do nějakého hotelu ve městě. Byl vlahý a teplý večer. Sluneční paprsky už jen zvolna osvětlovaly skleněné věže města. Na nebi zaburácela Caravella a zmizela v přicházející noci.

Kde je Sam? ptal se v duchu. Proč mi nenechal vzkaz?

Za slabou hodinku stál nad vanou až po okraj napuštěnou a díval se na své zbídačené tělo. Ale stálo to za to, ne? ptal se sám sebe s vidinou brzkého zbohatnutí. Na okamžik se zamyslel a v duchu si vybavil pana Watermana, svého společníka a Stellu, pohupující se na rozbouřeném moři. Usmál se a nechal své tělo spočinout ve vaně plné vody.

Nechával se unášet příjemnou lázní a snažil se na nic nemyslet. Přesto se mu to nedařilo. Byl nervózní. Pořád se mu vybavovala obrovská hromada peněz. Tisíce, sta tisíce, milióny! Při tom pomyšlení se až pousmál. Nakonec to nevydržel a rozchechtal se na celé kolo. Jeho smích se odrážel od bleděmodrých kachliček koupelny a mizel kdesi v otevřených dveřích do ložnice. Smál se dlouho a vydatně, div se neutopil.

Sam se mu vytratil z jeho mysli. Celý svět se scvrkl do prostoru koupelny. Nebylo nic, než vana, pocit falešného vítězství a vidina brzkého zbohatnutí. Sam měl pravdu. Jejich dočasný šéf byl velkou rybou. Oni byli jen malými mřenkami. Nebyli ničím! Jen muži beze jména! Byli postradatelní!

A právě v tom okamžiku úplně zapomněl na nemoc, která ho sem provázela už od chvíle, co opustil půdu Velké Británie. A už vůbec netušil, že ho najdou ráno ve vaně tak, jak ho Bůh stvořil, ale již utopeného a bez života. Byl si příliš jistý sám sebou a netušil, že jej pořád někdo sledoval! Byl pod dohledem celou cestu z Británie do Austrálie! Sledovali jej na cestě z letiště do hotelu, který si náhodně vybral. Zjistili si, ve kterém je pokoji a utopili jej ve vaně, kterou si sám napustil.

Sam byl nezvěstný a Georg se zabil sám svou vlastní neopatrností.

/XII./

"Smím dál?" zeptal se Reach, když vstoupil po zaklepání do prostorné kapitánovy kajuty, který právě seděl za stolem a zamyšleně pozoroval moře za oknem.

"Co?" otočil se za vetřelcem.

"Dobrý den, pane! Přišel jsem se zeptat, jak to bude s přeplutím rovníku. Jestli budem chystat zase to divadélko, jako obvykle."

"Samozřejmě!" přikývl. "Mám dojem, že mi mužstvo umírá nudou. Nebo se snad mýlím, první?"

"Ne, pane. Filmy jsou už okoukané, jiné nemáme a knihy nikoho nezajímají. Snad jen..."

"To je všechno, co mi chcete říct, Reachi?" přerušil ho kapitán a nervózně zaklepal tužkou do těžké desky mahagonového stolu. "Bocman..."

"Co je s bocmanem?" zeptal se jej kapitán.

"Dneska mi po skončení služby říkal, že se ztratil Evans, pane."

"Kdo?"

"Evans. Námořník první třídy. Hledali jsme ho po celé lodi. Zmizel beze stopy."

"Sakra, kde se ten chlap zase flákal?" rozčílil se velitel lodi až mu zbrunátněly tváře. "Hledali jste pořádně?"

"Samozřejmě, pane."

"Tak se do toho dejte ještě jednou!"

"Ale... !"

"Žádné ale! Jakou máme rychlost, první?!"

"Přibližně deset uzlů, pane."

"Kdy a kdo ho viděl naposled?"

"Tuším Bob, pane. Bylo to něco kolem sedmé večer. Prý se toulal kolem trojky, pane. Bob si z něj dělal srandu a tak po něm hodil záchranným kruhem. Od té doby ho už nikdo neviděl."

"Co dělal na palubě v sedm hodin večer, první? Službu neměl, viďte?"

"Ne, pane. Jestli..."

"Vím na co myslíte! Jestli ho spláchla vlna, tak už bude dávno v Pánu. Zatracený chlap!"

/XIII./

"Pane Smithi, řekl vám kapitán, jaký náklad měla Stella na palubě? Mohl by jste prosím specifikovat, čím byla loď naložena, jaké bylo rozmístění nákladu a kolik tun ho bylo v prostorách lodi?"

"Kapitán mi po celý čas plavby neukázal žádné doklady týkající se nákladu, i když jsem měl na to právo. Věřil jsem mu. O rozmístění a množství nákladu jsem neměl ani ponětí!"

"Vy opravdu nevíte, co Stella vezla při své poslední plavbě?"

"Opakuji pane, že ne. Nebylo mou povinností se starat o náklad na palubě. Za kargo odpovídal velitel lodi a jeho zástupce!"

"Nebylo vám divné, že jste nebyl po celé dny plavby obeznámen s tím, co se nacházelo v útrobách lodi?"

"Ne, pane. Opakuji, nezajímalo mne, co loď vezla. Chtěl jsem si odpracovat cestu do Sydney. Mou starostí bylo řízení lodi, nic víc!"

"Ještě jedna otázka. Všiml jste si, jestli byla loď přetížena?"

"Ne. Nezdálo se mi, že by se pohybovala nějak neobyčejně."

"Chcete tím říci, že byla loď samotná naložena podle předpisů?"

"Co tím myslíte, pane předsedo?"

"Co když bylo na palubě i něco jiného? Náklad, který nebyl popsán v dokumentech? Co když byl uvedený náklad jen zástěrkou pro něco jiného?"

"Nerozumím vám!"

"Neřekl vám někdo z posádky, že by byly na palubě lodi nebezpečné látky? Zakázané chemické nebo radioaktivní látky? Nebyl vám znám fakt, že by Stella vezla kontraband?"

"Ne, pane předsedo, nikdo mi o ničem neřekl!"

"Neměl jste sebemenší tušení?"

"Ne, pane předsedo, nevím o čem mluvíte!"

*****


 celkové hodnocení autora: 96.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 8 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 20 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 71 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Dandy518 01.08.2014, 0:33:32 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Dandy518 ze dne 01.08.2014, 0:32:47

   Zapomněl jsem dodat datum přečtení: 30. 05. 2014
 Dandy518 01.08.2014, 0:32:47 Odpovědět 
   Tahle část mi přišla víc k chuti než ta první. Možná to je tím, že si pomalu začínám zvykat na tvůj styl nebo je to prostě napsáno lépe. Přímá řeč posouvá děj dopředu (oblíbil jsem si části s Jenny). Příběh je svižný, napínavý a překvapivý, víc k textu netřeba dodávat.

Zjistil jsem, že mám velké mezery, co se týče názvů věcí na lodi. No jo… člověk se pořád učí.
 ze dne 01.08.2014, 16:51:59  
   Šíma: Zdravím.

Snad Tě příběh udrží až do konce.

Dík za reakci a zastavení.
 Jarda 01.08.2012, 23:14:32 Odpovědět 
   Poslední hodnocení tohoto příspěvku bylo v říjnu 2009. V porovnání s ostatními jsem ve zpoždění tří let, ale doufám, že tak upozorním další na krásné dílo.
 ze dne 02.08.2012, 11:18:54  
   Šíma: Snad Tě délka neodradí, patřím mezi "hrstku" autorů, kteří sem lepí dlouhé texty, které se moc nečtou! Dík za zastavení a komentík. ;-)
 Amater 27.10.2009, 22:18:43 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Amater ze dne 27.10.2009, 21:09:58

   Uff, jsem si oddechla. Já myslela, že mě vyhodíš oknem. Většinou umím říct jestli se mi líbí povídka nebo ne. Neumím tak hezky to rozebrat jako redaktoři, ale hodně jsem toho přečetla a něco umím, no.
Tak to jsem ráda. Kdybys i u mě někdy na něco narazil, říkej. Rozhodně se neurazím, ale spíš ihned si to ověřuji.
První mobily byly až kilové macky a nebylo jich tolik. I notebook taky a ne v každé domácnosti na začátku net byl. U nás se net dostal až po roce 1990 a rozšiříl se jen díky obchodu.
Děkuji za nevyhození z okna.
 ze dne 30.10.2009, 21:36:00  
   Šíma: Žádná defenestrace se konat nebude, naopak, sem s kritikou, žádný text není dokonalý! ;-))))) Dííííky!!!!!
 Amater 27.10.2009, 21:09:58 Odpovědět 
   Tak co napsat tentokrát.
Dobře předem se omlouvám, ale mám pitomý zvyk se vrtat v reálich. jak mi něco nesouhlasi ... někteří to přilíš dobře nesnášejí.
takže.
Kdy byl internet?
Kdy byl notebook?
Mobil?
Modem?
Jestli povídku umistíš 80-90 léta můžeš vynechat notebook. To je záležitost až posledních let. Rozvoj intrenetu začal tak po roce 1985 v zahraničí. Mobil ale už byl před notebookem. bylo by divrné... a teď mě začneš nesnášet.
Jsem rejpal, ale tahle povídka mě chytla a občas prostě mi to nedává smysl. K tomu nevím jaké obchodní lodě se používají v dnšní době, ale parník to nevím. To bych spíš použila u společnosti, která nemá přilíš peněz.
Vraní koš ve mě vyvolává spíš plachetnice. Neznám jiný koš než na stěžni, ale na parníku je něco takového???

takže se sluníčko moc omlouvám, protože tohle mě fakt chytlo a když mě něco chytne no... sám vidíš. Já se ti omlouvám.
JInak je to dobré a chtěla bych vědět co byl tam za náklad. Líbí se mi i Jenny a Robert taky. Máš velmi dobré postavy. 1
 ze dne 27.10.2009, 21:25:53  
   Šíma: Ahoj! ;-)

No... Tuším, že první "mobilní telefony" byly pěkné "macky" a také drahé na to, aby je používali "obyčejní lidé", spíš volali z budky, nebo z domácího telefonu. Na Internet a notebooky reagovat nebudu, přestože by je (čistě teoreticky) některé postavy používat mohly (třeba v pojišťovně Lloyd), ale netuším a nemám páru, jaké technické prostředky tam tehdy používali (možná měli tehdy také nějaké sálové počítače)... Kdy přišlo na svět první PC? Už jsem to zapomněl... ;-)))

Vraní hnízdo... Jo, jo, svádí to k plachetnicím, na Titaniku jej prý také měli na předním stěžni, když z něj tehdy volali námořníci na můstek: "Přímo před přídí ledovec!" ;-) Něco podobného, jakýsi plechový sud na předním stěžni měly i nákladní lodi za druhé světové války (možná ne všechny). Nevím, zda se v dnešní době něco podobného ještě používá, když má posádka dokonalé dalekohledy, radilokátory a GPS přijímač spojený s počítačem. Holt je jiná doba... Ta nákladní loď byla patrně trochu postarší (třeba firma, která ji provozovala měla opravdu "hluboko do kapsy"). Kdo ví?

Jsem rád, že rejpeš a přemýšlíš nad dějem i reáliemi a tak to má být. Děkuji za všechny postřehy a děkuji také za ty, které ještě přijdou... ;-)
 Guardianes 21.02.2009, 3:32:09 Odpovědět 
   Zdravím.
Duhý díl skvělý. Střídání rozhovoru Jenny a bratra s pozvolným seznamováním života na lodi je působivé. Je cítit vztah k příběhu, k postavám. Detaily o lodi a práci na ní jsou dobře začleněny, neuší a už vůbec nenudí. Hodně se mi líbil okamžik, kdy se Georg v koupelně nechá unést vidinou brzkého zisku, to je popsané hodně dobře, navíc nejen tímto úsekem pozvolna graduje napětí a to jsem teprve u druhé části. Tedy Šímo, paráda a já jdu na další díl...:-)
Nic menšího (většího) než jednička tu není, bude Ti muset stačit...:-))
 ze dne 21.02.2009, 10:39:20  
   Šíma: Díky, pane! Snad si Tě příběh udrží až do konce! ;-)
 Tuax 10.05.2008, 13:13:33 Odpovědět 
   Tak tohle můžu. :) Pokračování jede v duchu v jakém bylo vyprávění započato, postupné odkrývání událostí a pozadí celého příběhu. Opravdu moc pěkné, délka i vůbec nevadí, čte se to moc dobře a prostředí je mi něčím blízké. To, že nezabíháš do přílišných detailů, mi přijde u tvého stylu psaní jako plus. U jiných autorů je díky jejich stylu potřeba přesný opak, ale k tomu tvému mi to pasuje tak jak to je :)

Další jednička do Tvé sbírky :)
 ze dne 10.05.2008, 16:52:44  
   Šíma: Dííííky! ;-)))
 Dani 05.08.2007, 15:40:50 Odpovědět 
   Ani druhý díl mě nezklamal. Vůbec mi nevadí, že jsou díly dlouhé. Když jsem dočetla, řekla jsem si... "Už je konec?" Takže se těším na další díl. :-) Samozřejmě za 1.
 ze dne 05.08.2007, 16:32:08  
   Šíma: Že bys byla mojí krevní skupinou? ;-) Díky za zastavení, přečtení a komentář!
 Nethar 28.06.2007, 20:52:22 Odpovědět 
   Tak jsem se konečně dokopal k druhému megadílu tvého megapříběhu. A nelituji toho. Řekl bych, že lepší než první megadíl. Moc komentářů tu zatím není, ostatní neumějí asi tak dlouhé věci číst (ať se styděj), takže přemýšlím, co užitečného sdělit... Tentokrát jsou popisy i přímé řeči vyvážené, ve svižném tempu se střídají příběhy několika postav, mně se to líbí. Je tam dost tajemna, těším se na postupné poodkrývání, i když na druhou stranu, spousta jiných věcí se dá tušit, třeba vztah rozhněvaných manželů poměrně zřejmě míří k velkému usmíření na závěr, ale necháme se překvapit ;-) Velká jednička bez debat.
 ze dne 28.06.2007, 21:28:22  
   Šíma: P.S. Já patřím asi mezi ty "ukecané" autory, kteří dávají do příběhu jen minimum, nebo nutnou dávku popisu toho, co se vlastně děje! :-) Zřejmě to není pro každého! Co říci? Nevzdávej to? Ne, to záleží na tobě a na tom, jak dobře nebo špatně jsem to uvařil! Drž se! :-)
 ze dne 28.06.2007, 21:20:38  
   Šíma: Nebudu nic říkat, jinak by to nemělo cenu číst... :-)) Nech se překvapit, doufám, že to nebude jeden velkej megaprůser! Díky!!!
 Pavel D. F. 30.05.2007, 22:27:27 Odpovědět 
   Příběh pěkně plyne, všechno je srozumitelné, dialogy přirozené, nemám připomínky.
 ze dne 27.10.2009, 21:27:53  
   Šíma: Jeee... Posílám Ti velmi pozdní díky za publikaci, nejsou to už dva roky? Jak ten čas letí! Díky, vážím si Tvé péče o má dílka (že ses mě tehdy ujal)!!!! ;-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Zorie ze Střeko...
Zirvith Snicket
Ve znamení kord...
Zirvith Snicket
Návštěva
Baworg
obr
obr obr obr
obr

Jedna z věcí
Francis Black
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr