obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Ženy jsou jako sny - nikdy nejsou takové, jaké bys je chtěl mít."
Luigi Pirandello
obr
obr počet přístupů: 2915289 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39391 příspěvků, 5727 autorů a 389816 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Ohnivé jazyky - část třetí ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Ohnivé jazyky
 redaktor Šíma publikováno: 05.06.2007, 22:20  
Pokračování...
 

/ČÁST TŘETÍ - Na rovníku/

/I./

Robert se podíval na hodiny. Bylo něco po půl druhé palubního času. Pokrčil rameny a očima proběhl obzorem rozprostírajícím se na hranici blyštivého moře a blankytného nebe. Na obloze nebyl ani mráček. Vítr foukal a jeho dech byl tak slabý, že by stačil sotva načechrat peří mořským ptákům. Stella se zvolna pohupovala na líných vlnách Atlantiku. Její motory, jejichž stáří se blížilo k hranici životnosti, ji neúnavně sunuly vpřed rychlostí deseti uzlů.

Přešel až k zábradlí u velkých oken velitelského můstku a pozdvihl k očím námořní triedr. Nespatřil jedinou loď, jediného ptáka, natož nějakého obyvatele mořských hlubin. Připadalo mu, jakoby si dali všichni dvacet a jen on sám tu musí stát na houpající se palubě a držet službu. Usmál se. Odložil dalekohled na určené místo a poodešel ke kormidlu. Takřka se neotáčelo. Ručička gyrokompasu se se železnou jistotou držela sto třicátého pátého stupně, a jen sotva znatelné chvění dávalo najevo, že tam není přibitá.

Robert měl sto chutí vypnout autopilota a vzít do rukou malý volant kormidelního stroje. Avšak dobře věděl, že to nemůže udělat. Prostor před lodí byl čistý, nehrozilo jim žádné nebezpečí a tak jen důvěřivě mrkl na zelenou kontrolku hlídače kursu a odkráčel k nástěnce. Se zájmem si prohlížel kus polystyrénu v dřevěném rámu. Hned v levém rohu našel malou kartu s udaným kursem. Pozorně se zadíval na naškrábané číslice a písmena. Reach! Určitě to byl on. Zase ty jeho povedené vtípky. Očima zůstal stát na rozpisu služeb. Stálo tam:

O - 4 h. Robert

4 - 8 h. Reach

8 - 12 h. Gregory

12 - 16 h. Robert

16 - 20 h. Reach

20 - 24 h. Gregory

Chvíli nevěřícně hleděl na tu slátaninu a nevěřícně kroutil hlavou. Přemýšlel, kde se Reach učil ve škole a jestli nepropadal.

/II./

Sam si koupil ve stánku ranní výtisk Time'sů a jako každý den si je prohlížel od sportovních článků, když tu zůstal stát jako opařený. Úplně dole spatřil malý sloupek a nebýt nadpisu, nevšiml si ho.

Stálo v něm:

SYDNEY: DALŠÍ MRTVOLA VE VANĚ

Včera ráno byl v jednom pokoji blíže nejmenovaného hotelu objevena mrtvola utopeného muže středních let. Na těle neměl žádné stopy násilí nebo zápasu, polici usilovně pátrá po dokladech jeho totožnosti! V pokoji byl nalezen jen kousek zpáteční letenky do Londýna a nic nenasvědčuje tomu, že byla obětí britské národnosti. Pátrání nadále pokračuje, avšak místní orgány docházejí k názoru, že jeho výsledky nebudou příliš uspokojivé. U oběti byl nalezen jen řetízek se znakem kozoroha a monogramem G.S. Letenka zněla na jméno Georg S? Jméno tohoto hosta nebylo uvedeno v návštěvní knize a tudíž se naskýtá otázka...

Sam se díval se na natištěná slova a snažil se rozpomenout, zda-li Georg nosil nějaký přívěšek. Ptal se sám sebe, proč by se měl jeho komplic právě utopit v napuštěné vaně v jednom z mnoha desítek hotelů ve městě, proč dávají do tisku tak bezvýznamnou smrt, když denně ve světě umírá tisícovka lidí. Zakroutil hlavou. To nemůže být Georg. Vyloučeno. Myslel na něj, na Stellu, která se tou dobou prohání kdesi u rovníku podél pobřeží Afriky. Stál na chodníku poblíž sloupu pouličního osvětlení a ptal se, kdo by měl zájem o nějakého Londýnského podvodníčka.

Georg měl pravdu. Sam byl zbabělec. Imitoval svůj odlet do Sydney. Namísto toho, aby odcestoval do Austrálie, odjel nenápadně z Londýna. Nechal v tom Georga samotného! Neměl chuť se dát zabít pro peníze, které vlastně ještě ani neviděl a nikdo mu nezaručil, že je někdy uvidí. Věděl, že pokud jej budou chtít potencionální vrazi najít, naleznou jej a zabijí! O tom nebylo pochyb!

Myslel na to, zda-li Georg uskutečnil svou výhrůžku, a zda-li Waterman dostane svůj náklad. V opačném případě bude Sam další osobou na seznamu. Tušil to. Tušil to i onen lepkavý strach, který se přikrádal odněkud z temnoty a děsil jej svou přítomností.

Dopluje Stella do cílového přístavu? Pokud ano, co se stane pak? Pokud ne, co bude dál? Kdo zemře a kdo bude žít? Na žádnou z těchto otázek neměl Sam uspokojivou odpověď. Jedno bylo jisté, jeho život se změnil a již nic nebude jako dřív! Georg byl mrtev! Někdo jej zabil a Sam nevěděl, zda-li mluvil či nikoliv.

Pocit bezpečí byl pro Sama jedinou prioritou!

/III./

"Uvidíš, že bude všechno v pořádku!" chlácholil Martin svou sestru, která vypadala, jako by zestárla o deset let. Chabě se usmála a automaticky, nabírala z poháru zmrzlinu s ananasem, čokoládou, koňakem.

Seděli v jedné zapomenuté kavárně a cukrárně zároveň, kdesi na předměstí Londýna, směrem na Southend. Bylo pod mrakem, ale nepršelo. Venku na ulici stál Martinův sporťák s kanárkově žlutou barvou.

"Nesmíš si to tak brát, Jenny!"

"Já vím."

"Poptal jsem se známých u přístavní správy, jeden úředník prý spatřil Roberta, ptal se na loď do Austrálie, ale nebyl si jist, jestli to byl on. Říkal, že má špatnou paměť na lidi. Sakra, Jenny!" chytil ji za ruku, kterou měla položenou volně na stole. "Proč máš najednou takové výčitky svědomí? Proč až teď? Proč jsi je neměla dřív? Jsme na dobré stopě! Najdeme tu loď a taky tvého muže!"

"Jsem pitomá a hloupá husa..."

"Přestaň!" zamračil se. "Nech toho, nebo se na tebe vykašlu! Copak jsi nějaká hysterická nána?"

"Jsem!" řekla.

"Odkdy?" zeptal se se zájmem.

"Od té doby, co jsem přišla na to, koho jsem ztratila."

"S tebou není žádná řeč! Pořád meleš jen to svoje..." otočil se k oknu a pohlédl ven. Taky by se mohlo to počasí konečně umoudřit. Říkal si. Vedle něj cinkla lžička o sklo. Jenny dojedla a pak hned někam odběhla. Vstal, vzal její kabelku, přehodil si přes ruku svůj i její kabát a vyšel do studeného dne. Zakrátko i ona prošla dveřmi a zastavila se na chodníku. Byla bledá jako křída.

"Asi tě budu muset odvést do špitálu. Nic nejíš, nervy máš na dranc, ještě chvíli a..." podíval se na ni. "Nastup si. Někam si vyjedeme. Mysli na něco jiného. Přestaň nebo se zblázním!" Zatřásl jejím tělem. Držel ji za ramena a hleděl do jejích očí. Byly jako bez života. Vzala ho kolem krku a rozbrečela se. Pomohl ji nastoupit. Nastartoval a zmizel za ohybem ulice. Ze dveří kavárny vyšel jakýsi muž ve fraku a díval se kolem. V ruce měl deseti librovou bankovku.

Zase nějaký poctivec...

/IV./

"Miku?" zavolal do telefonu roztřesený Sam. "Miku, jsi tam?"

"Jasně, že jo. Co se děje?"

"Jsem v průšvihu!"

"Cože? Nerozumím! V jakém průšvihu?"

"Já..." Sam si přendal telefonní sluchátko do druhé ruky.

"Tak se sakra vymáčkni, Same. Mám tu hodně práce, starej mě uhání jako psa. Říkal, že jestli nepřijdeš zítra do práce, bez milosti tě vyrazí. Už to má prý domluvené i s odborama. Cos dělal celý týden? Slyšíš?"

Sam jen tiše držel sluchátko. Neodpovídal. Před očima měl Georga a Stellu na širém moři. Co všechno se může stát. Ne nadarmo už pět let pracuje u LLoyda, aby nevěděl, kolik lodí se ztratilo beze stopy, kolik se za ten čas událo nehod a katastrof. Selhání lidského faktoru, techniky, nepředvídatelné okolnosti. On, Georg a Waterman byli jednou z nich.

"Miku! Nemůžu ti to říct po telefonu, nemůžu ti to říct ani v práci, ale je to vážný!"

"Tak mi alespoň něco naznač!" vztekal se hlas na druhém konci linky. "Haló, Same! Něco s penězma, ublížení na zdraví, napadení veřejného činitele?"

"Něco mnohem horšího..."

"Mám pro tebe ještě deset vteřin a pak zavěsím!" zavrčel Mike.

"Já... Já jsem potopil loď, Miku!

"Ty jsi pil?" vydechl udiveně Mike. "Chlastal jsi viď?"

"Ne. Asi se dám zavřít..." řekl Sam a chystal se zavěsit. "Někdo mě chce zabít! Vím to! Jsem srab, neměl jsem do toho jít!"

"Hej! Neblázni, odkud voláš?"

"Z budky a je jedno odkud. Co nám dělat?"

"Už se potopila?" zeptal se nevěřící Mike.

"Myslím, že ještě ne!" pronesl zničeně Sam.

"Máš večer čas?" zeptal se ho Mike.

"Já mám fůru času."

"Fajn. Takže v osm u mně?"

"Přijdu!" řekl Sam a zavěsil. Hlas se mu třásl rozčílením. Co když ten nebožtík byl opravdu Georg, co když na Stelle něco vyvedl? Co pak? Po čele mu stékal pot, i když bylo pod mrakem a foukal studený vítr. Sedl si v parku na lavičku a rozhlížel se kolem sebe. Okolo něj se procházely maminky s kočárky a hrály si děti. Sam se na ně díval a kroutil hlavou.

Budeš další na řadě! řvalo jeho druhé já. Už teď jsi mrtvý!

/V./

"Můžu si přesednout?" zeptal se Reach Roberta.

"Jasně, místa je tu dost!" přikývl a podíval se na prvního důstojníka. Za okny se převalovaly vlny oceánu, sem tam se jím ukázal vzdálený obzor, jinak neviděli nic než modré nebe a poletující ptáky.

"Proč se všichni strojní důstojníci jmenují Higginsové?" zakřenil se Reach. Myslel tím prvního strojního důstojníka, který se tu na okamžik ukázal, naházel do sebe obsah všech přidělených talířů, zabalil si do ubrousku ještě kus masa s chlebem a zmizel.

"Nevím!" pokrčil Robert rameny. "Bůhví proč."

"Jsi nějak seschlej!" zamračil se Reach.

"Co dělá starej?" zeptal se ho.

"Starej?" zamyslel se první a pohlédl na Roberta. "Co by dělal. Jako vždycky. Proč se ptáš?"

"Jen tak!" pronesl Robert a dál se hrabal v polévce, z které se ještě kouřilo. Očima se díval na žluté brambory, na velký propečený řízek v těstíčku a na velké švestky v kompotu.

"Tak teďka ti nějak nerozumím!" zakroutil Reach hlavou a hodil do sebe celý nepokrájený brambor. "Co ti zase leze hlavou?"

"Slyšel jsem od bocmana, že se ztratil nějaký námořník!"

"To jo, ale pokud přepadl přes zábradlí, už nebude mezi živými, vykašli se na to!" mávl rukou a dal se do krájení řízku.

"Reachi!"

"Co je?" zvedl hlavu od řízku.

"Copak on nebyl taky člověk?"

"Jasně že jo!" odpověděl mu z míry vyvedený Reach. "Ale vracet se už nemůžeme! Široko daleko není žádná loď, jsme daleko od břehu..."

"Tak proč starý Stellu neotočil a nevydal se ho hledat?"

"Já... Řekl jsem mu to příliš pozdě!"

"A bocman?"

"Co s tím má společného bocman?"

"Kdy ti to říkal on?"

"Ještě ten den, večer asi po osmé. Proč?"

"Proč to neřekl strážnímu důstojníkovi? Kdo měl službu, Gregory?" zeptal se ho. "Něco tu smrdí! Tak ti přeju dobrou chuť!"

"Neptej se!" odpověděl mu první důstojník. "Někdy je lepší toho moc nevědět!"

"Zatím!" řekl mu Robert a pohlédl na Reache. Vzal si svůj tác a odnesl ho k okénku. Už chtěl odejít, když ho zarazil kuchař, který se na něj divoce zakřenil.

"Dneska jste tomu dal, šéfe."

"Nějak nemám chuť!" prohodil Robert a jako mimochodem se podíval po prvním důstojníkovi, který se chladnokrevně cpal, "Ale každopádně to bylo vynikající. Dík."

"Jak to můžete vědět?" ptal se ho kuchař.

"Podívejte se na prvního, jak se cpe!" kývl hlavou ke stolku u stěny. "Až se mu dělají boule za ušima."

"Tak vy už o tom taky víte?" zeptal se jej kuchař.

"O čem?"

"O tom chlapovi, co zmizel!" řekl mu kuchař. "Nechte to plavat, jednou jste tady a podruhé zase jinde! Život je krátký, vezměte si příklad z prvního důstojníka!"

Reach jim nevěnoval pozornost a dál zápasil s jídlem na talíři. Robert zakroutil hlavou. Vyšel z místnosti a dal se po schodech na hlavní palubu. Za pět minut stál venku pod střechou přední části nástavby, opíral se o zábradlí a pozoroval ubíhající moře koleni lodi.

Myslel na to, co by udělal on v téhle situaci. Co by se dalo dělat? Asi to samé co Reach. Proč ho tedy obviňuje? Odplivl si do namodralých vln a nechal se hladit rozdováděným větrem, který svištěl mezi anténami rádio stožáru.

"Co se stalo, druhý?" zeptal se ho čísi hlas.

"Ale nic, pane. Mám špatnou náladu." odpověděl mu, aniž by otočil hlavu. Kapitán stál chvíli tiše vedle něj, rukama se držel zábradlí a díval se do odtokového žlabu.

"Vím co vás trápí. Mě to taky žere, ale co jsme měli dělat? Byla už noc. Žádná loď nebyla na blízku. Volat na pevninu? Museli bychom se zbláznit. Na radaru bychom ho taky nechytli. A reflektory? Hledejte jehlu v kupce sena. Nejspíš se ani netrápil."

"Ale moře bylo dost teplé, ne?"

"Pusťte to z hlavy, Smithi. Nemá to cenu. Problémy budu mít já, ne vy."

"Víte co mi řekl Reach?"

"Reach je moc tvrdej. Dělal co mohl. Nemůžete mu nic zazlívat."

"A co když je ještě na lodi, pane?"

"Proboha a kde?" divil se velitel. "Všechno jsem dal dvakrát prohledat. Měli z toho děsnou radost. Slehla se po něm..."

"Já vám rozumím, pane. Svinská práce. Už jste to oznámil?"

"Ano. Jeho věci jsou v lodním trezoru. Zůstala jen prázdná postel. Děsí mě to. Vás ne?"

"Držte se!" bouchl jej kapitán do zad a odešel někam do nástavby lodi. Robert tiše přikývl a dál se díval na neposedné vlnky a vodní tříšť podél lodního boku. Třeba nešlo o Evanse! řekl si v duchu. Proč se tam Evans coural? Neptej se! slyšel hlas prvního důstojníka. Žádné otázky?

Pravda může člověka osvobodit, nebo jej zabít!

Stačí si jen vybrat!

/VI./

Mike přišel domů. Hodil boty do botníku, kabát pověsil na věšák a nohou zavřel dveře. Přesně řečeno - třískl dveřmi. Povolil si vázanku, a ukrojil si v kuchyni dva krajíce chleba. Pak zapnul opékač topinek a hodil oba chleby do patřičných otvorů. Vzal konvici z varného skla a do poloviny ji naplnil vodou. Pak zapálil plynový hořák a z kuchyňské linky vyndal dva hrnky a do každého dal dvě lžičky kávy. Vyndal také cukřenku, přestože on sám nikdy nesladil.

Nakonec vzal ze stolu dálkový ovládač a pustil si televizi. Přeletěl všechny programy. Nic kloudného nenašel. Ale i přesto ji nechal hrát. Kdesi cinkl zvonek a z opékače vyskočily dva pěkně udělané chleby. Asi za deset minut zalil kávu a posadil se za stůl v obývacím pokoji. Tu si vzpomněl, že Sam nemá rád topinky. Sam byl vůbec nějaký divný patron. Nevečeřel, nesnídal, žil ve věčném shonu. O půl osmé zazvonil domovní zvonek. Mike otevřel dveře. Stál tam jeho dlouholetý přítel.

Sam se na něj díval narudlýma očima. Prosebně se usmál a vkročil dovnitř. Mike se na něj s údivem podíval a nezmohl se ani na slovo. Sam několikrát škytl. Chvíli se potácel v předsíni, než se mu podařilo sundat si boty. Dobelhal se do obýváku a svalil se na pohovku. Mike nad ním ještě pořád kroutil hlavou. Takhle se zřídit!

"Jsi jako prase!" řekl mu a postavil před něj hrnek s kávou.

"K... Já vím..." vydoloval ze sebe a pohodil rukama. Vlasy mu sjely až k očím. "Nezlob se, ale já jsem se potřeboval nějak odreagovat."

"Kolik cukru?" zeptal se Mike jako by se nic nestalo.

"Dva!" ukázal mu Sam dvěma prsty.

"Co jsi mi to ráno říkal?" zeptal se ho Mike a začal chroupat jednu s topinek. Nejraději je měl bez ničeho. Jen tak.

"Prosím tě, nejez to tady... Nejez to před mýma očima... Víš jak to nemám rád!" bručel Sam.

"Ještě jsem nejedl!" řekl prostě Mike.

"Promiň, já se polepším," přikývl opile Sam.

"Tak co je s tou lodí?"

"S jakou lodí?" zeptal se nejistě Sam.

"Ráno jsi se chtěl udat, že jsi prý potopil nějakou loď!"

"Jo!"

"Same, proč se musím s tebou vždycky tak párat?" zvolal bezmocně Mike a dal se do druhé topinky. Vypnul televizi.

"Asi proto, že jsi můj nejlepší kamarád..." vydechl Sam.

"To ještě nevím. Odpovíš mi už konečně."

"Ale já nevím, jestli to můžu říct." pousmál se a hlava mu spadla na prsa.

"Do čeho jsi se zase namočil?" zamračil se Mike.

"Však ty víš, že potřebuju prachy... A tak jsem se spolčil s Georgem..."

"Kdo je ten Georg?" vyzvídal Mike.

"Utopil se ve vaně. V Sydney... Nebo ho utopili..." blábolil dál Sam. Mike se na něj nedůvěřivě podíval. Ještě chvíli a začne mi tu chrápat, řekl si.

"Máš tu to kafe!" zatřásl s ním.

"Jo, dík!" řekl a vzal si do ruky hrnek s kávou. Nebyl plný, ale jemu dělalo potíže dopravit ho až k obličeji. Div se nepolil. Mike cítil, jak se mu dělá zle. Takový ochlasta a břídil. Ptal se sám sebe, proč se s ním vůbec zahazuje.

"Tak moment, ještě jednou. Co máš s tou lodí a nějakým Georgem!"

"Dyť to říkám!" vztekal se Sam a položil hrnek zpátky na stůl.

"Ta loď je teďka někde mezi rovníkem a Kapským Městem. A Georg byl můj kámoš, totiž než se utopil ve vaně..."

"A co má ta loď společná s tebou a Georgem?" nechápal Mike.

"Georg letěl do Sydney za nějakým panem Watermanem. Dluží nám děsný prachy. Víš...?"

"Čím dál tím lip. Ty jsi se zbláznil. Jak moc jsi v tom namočený?"

"Nevím." vydechl unaveně. Podíval se na něj svýma smutnýma očima.

"Dal jsem mu informace. Informace z naší společnosti! Rozumíš?"

"Co konkrétně jsi mu řekl?" Mike přestal jíst. Zbyla mu dobrá polovina druhé topinky, která nyní spočívala na talíři z umělé hmoty. "Co jsi mu řekl?"

"Hledal nějakou loď pro své obchody. Potřeboval nějakou už dost starou loď. Nejlíp po generálce. Ale dál mi nic neřekl. Měl jsem mu jen zprostředkovat loď. Dát mu tip. Vlastně o ní už něco věděl. Já... Tam jsou lidi... Hodně lidí, Miku!"

"Přestaň jančit!" okřikl ho Mike.

"Já nejsme vrah!" rozvzlykal se Sam. "Vrah ne!"

"Jak se jmenuje ta loď?" zeptal se.

"Maria Stella!" řekl. "Pluje do Sydney!"

"A Georg?"

"Říkal, že ji potopí. Pak letěl do Austrálie a zhebnul tam!"

"A ty si myslíš, že..."

"Já nevím, Miku. Nevím...!"

"Měl k ní přístup. Mohl si někoho najmout.? Chtěl se nějak pojistit? Slyšíš mě?"

"Ne." kroutil hlavou. "Nic mi neříkal. Já jsem mu jenom sloužil a dělal ze sebe poskoka. Malý a ustrašený trouba..."

"Nevíš, kde bydlel? Kde má byt? Musí někde bydlet!" ptal se ho rozzuřený Mike. Sam už nebyl schopen říci ani slovo. Složil se mu na gauči. Pak začal hlasitě chrápat. Mike vstal a odnesl načatou topinku do kuchyně a vypil si svou kávu. Co dělat? Nejspíš nic, a počkat do rána. Jasně. Ráno moudřejší večera. A kdo ví, kolik mu toho Sam v opilosti napovídal.

Zhasl světlo. Nejdříve v kuchyni a pak v obývacím pokoji. Sam spal na gauči. Vrtěl se a něco si broukal pod nosem. Zamyšleně se na něj ještě jednou podíval. Zůstal stát ve dveřích. Maria Stella? Co je to za loď? Měl by si to zjistit. A co nejdřív.

Zatracená práce, zatracenej chlap! řekl si Mike a šel i on spát. Stella zatím dál plula po hladině oceánu a mířila za svým cílem. Čas běžel! Neúprosně a s naléhavosti sobě vlastní. Mike věděl, že ať udělá cokoliv, obrátí se vše proti němu. Jak to všechno zařídit a udělat co nejmenší rozruch?

Bez policie, armády? Kdo ví, do čeho se Sam zapletl?

O co tu vlastně jde?

O peníze? O spoustu peněz! Zbraně? Drogy? Chemikálie?

/VII./

"Už jste měřil polohu, Roberte?" zeptal se ho kapitán, když vyšel celý udýchaný na velitelský můstek. "Myslím dneska! Potřebuju vědět, kdy přesně překročíme rovník."

"Chápu!" přikývl Robert pomalu. "Chcete ji znát přesně. Do puntíku, viďte. Ale stejně nevím, jestli se bude mužstvu líbit ten tyátr, když se nám ztratil Evans, pane."

"Sakra. Neserte mě, druhý!" rozčílil se velitel lodi. Chvíli přecházel z jedné strany můstku na druhou. "Copak za to můžu?"

"To vám nikdo neříká, pane. Ale přece jen..."

"Jdu dolů. Do deseti minut mi nahlaste přesnou polohu. Teď je něco kolem poledne, tak si dejte záležet. Mějte se!"

Robert se bezmocně pousmál a zmizel ve dveřích mapovny. Po chvíli se vrátil a vyšel ven na pravou stranu nekrytého velitelského můstku. Počasí bylo stále dobré. Obloha už nebyla tak čistá, ale ještě pořád zářila blankytně modrou barvou. Slunce hřálo a zvesela svítilo na zvlněnou hladinu oceánu. Hotová idylka.

Vytáhl si z pouzdra sextant a přiložil ho k obličeji. Před svým pravým okem spatřil mořský horizont, na který se zaměřil. Loď se mírně kolébala, ale jemu nedělalo žádné potíže udržet namodralou čáru přesně tam, kde měla být, na vodorovné čáře v levé části zrcátka. Pak volnou rukou otáčel se seřizovacím kolečkem tak dlouho, dokud nedostal slunce přesně nad horizont. Přesně odraz slunce, jehož paprsky přecházely na pohyblivé zrcátko a z něj se odrážely do zrcátka nepohyblivého, které bylo z části průhledné. Jakmile se mu podařilo dostat sluneční kotouč těsně nad horizont, zajistil rameno s pohyblivým zrcátkem a pohlédl na stupnici sextantu.

Měření opakoval ještě dvakrát, aby měl jistotu. Pak se vrátil do mapovny, zjistil si přesný čas a vyhledal si tabulky, pomoci kterých lze bez výpočtu zjistit přesnou polohu lodi, dost přesnou. Divil se, proč nepoužívají družicovou navigaci. Ale nebyl si jist, zda-li mají na Stelle potřebné technické vybavení. Uplynulo ani ne sedm minut, a Robert už volal veliteli zjištěnou polohu plavidla.

Neopomenul ji naznačit do mapy v navigační místnosti velitelského můstku. Bod který udával jejich momentální polohu spojil s bodem zjištěné polohy předešlé a tak zjistil alespoň obrazně dosavadní kurs a ujetou dráhu lodi. Vzal si kružítko s dvěma ostny a odkrokoval ujetou a chybějící vzdálenost od místa vyplutí k cíli cesty. Spokojeně přikývl a uklidil všechny pomůcky. Neměl rád nepořádek.

/VIII./

"Jaká byla služba?" zeptal se Reach Roberta, když ve čtyři dorazil na můstek. Robert se k němu otočil a trochu nejistě odpověděl: "Celkem dobrá, ale já bych ti chtěl..."

"Vykašli se na to, všechno jsem pochopil. Já bych se nechoval jinak. Kdy přeplujeme rovník?"

"Asi za hodinu. Neptun už je připraven?" prohodil pobaveně. "Jo. Celé dopoledne jsme ho s Gregorym dávali dohromady."

"Takže ho budeš zastupovat?"

"Už mě to začíná nudit. Pořád stejné šaškárna unavuje!" přikývl Reach. Pohlédl na lodní chronometr a přešel k páce strojního telegrafu. "Za deset minut zpomalíme na šest uzlů. Nesmím to prošvihnout, nebo mě starej hodí přes palubu! Až budem na jižní polokouli, nechám zastavit stroje a zajdu si na panáka."

"Jasně!" vydal ze sebe Robert. "Kolik tu máme nováčků?" "Bocman je už spočítal. A co ty? Máš ještě vysvědčení, že jsi bez úhony proplul ze severní polokoule na polokouli jižní?"

"Myslím, že jo. Někde ji mám." zakřenil se Robert.

"Jinak tě tam pošlém taky. Všechno je připraveno, kbelík, sud, břitva a to ostatní je tamhle nad vodou." kývl na malou plošinku trampu, který byl spuštěný až k vodní hladině.

"Takže kolik?" zeptal se Reach slavnostně a přesunul páku telegrafu na *Pomalu vpřed*. "Čtyřicet pět minut?"

"Přesně!" řekl Robert a sešel dolů na hlavní palubu.

Přípravy byly v plném proudu. Na pravé straně paluby mezi nástavbou a zábradlím byl natažen rudý koberec, po kterém měl přijít vládce hlubin, aby si náhodou neublížil a neseslal na ně hromy a blesky. Na jeho konci byla postavena trojnožka, kbelík s pastou, kterou usilovně míchal kuchtík velkou vařečkou. Břitva, podobná spíše popravčímu meči, spočívající v rukou bocmana. A velký dřevěný sud, plný mořské vody.

Kde je Evans? ptal se v duchu. Musí být na palubě! Copak se všichni pomátli? Není to také součástí divadla? Námořník, který se ztratil se objeví spolu s Neptunem! Nastane konec jedné veliké tragédie, které se promění ve frašku. Život jde dál, jednou jsi tady a podruhé jinam!

Počasí jim přálo. Čas plynul. Zvědavci se zbíhali. Velitel lodi se na všechno díval z výše velitelského můstku, stál tam v nové uniformě na navigačním křídle a shlížel na rudý koberec a tři námořníky krčící se na plošince nad hlubokým a takřka nekonečným oceánem. Ještě pořád je omývala vodní tříšť. Kapitán se každou chvíli ohlížel za Reachem. Ale ten se jen usmíval pod fousy a ukazoval mu zvednutý palec.

Pak se to stalo. Reach zastavil stroje a spustil lodní sirény. Hluk parních píšťal naplnil celý prostor okolo lodi. Odkudsi z mořské hlubiny k nim na palubu vystoupil se vší důstojností sám vládce moří a oceánů - Neptun, aby se ujal vlády nad svými poddanými. Kapitán poslušně zasalutoval a předal velení lodi Neptunovi. Ten poděkoval zdviženým trojzubcem a sedl si na připravenou trojnožku. Mořské panny ho poslušně obstoupily ze dvou stran, a čekaly na první suchozemské krysy, které se odvážily plout na hladině oceánu.

Evans se neobjevil. Celá slavnost měla hořkou pachuť patosu. Kapitán to měl zrušit! řekl si Robert. Nač to všechno? Kdoví, kde teď Evans byl. Kde byla jeho duše?

/IX./

"Dobrý den, paní Smithová," oslovil ji jakýsi muž v obleku, podávajíc ji ruku na přivítanou. Jenny se nejistě podívala za svým bratrem, stál opodál a povzbudivě se na ni usmál.

"Kdo jste?" zeptala se ho nedůvěřivě.

"Martin, váš bratr vám o mně nic neřekl?" podivil se muž.

"Ne," zakroutila hlavou. "Nejste náhodou psychiatr?"

"Sám bych ho někdy potřeboval. Znal jsem se s vaším mužem... Pár let jsme spolu sloužili na jedné lodi."

"Vy víte kde je?" zvolala Jenny.

"Bohužel ne, ale..."

"Tak proč? Nerozumím vám!" nechápala.

"Pomůže nám ho najít." řekl ji Martin. "Kromě nás ho zná nejlíp ze všech přátel, které Robert měl."

"Aha," přikývla. "Ale pořád nechápu..."

"Snad abychom se posadili, ne?" nabídl jim volná místa u stolku.

Neznámý na chvíli zmizel. Jenny se podívala nejdřív na Martina a pak na prostředí kolem. Nedaleko stál nevelký, ale příjemně vypadající domek, který byl utopený v moři zeleně. Přes živý plot k nim doléhaly zvuky projíždějících automobilů. Uprostřed zahrady spatřila jezírko velikosti středně velkého plaveckého bazénu.

"Kde k tomu přišel?" pohlédla na bratra.

"To už není naše věc, Jenny," pokrčil Martin rameny.

"Ale my tu zbytečně marníme čas!" zamračila se Jenny. "Slyšíš?"

"Nesmíš být tak nedočkavá! Vidíš, už jde..." ukázal na pískem posypanou cestičku, která vedla od domu k altánku, kde seděli.

"Doufám, že jsem vás nenechal dlouho čekat," řekl muž a položil na stolek veliký tác s chlazeným džusem, ledem a kapkou něčeho ostřejšího. Martin na něho chvíli pohlédl.

"Ach, promiňte! Jenny, ještě jsem se nepředstavil!" chytil se za hlavu. "Nejsem příliš společenský typ!"

"Jmenuju se Christopher, Chris, pro přátele, mé příjmení je těžko zapamatovatelné, a není nijak zajímavé. Robert byl... Je dobrej chlap, Jenny."

"Ano, já vím," odpověděla mu Jenny nazlobeně. "Ale tohle mi nepomůže."

"Robert mi jednou říkal, že má známé v Austrálii, a že by se tam rád někdy podíval. Nic vám o tom neřekl?"

"Jednou. Myslíte snad, že se vydal právě do Austrálie?" zavrtěla se Jenny v proutěném křesílku. Kdesi zazpíval slavík. Vítr tiše šuměl v korunách stromů a po modrém nebi plulo několik beránků. Martin naházel do své sklenky několik kostek ledu.

"Možné to je," pronesl Chris. Jenny usrkla trochu džusu a nerozhodně se na Chrise podívala.

"Martin mi už něco říkal..." řekl ji.

"CO vám říkal?" nazlobila se Jenny.

"Neboj se, řekl jsem mu, že jste se náramně porafali, a že vám to poslední dobou neklapalo!" řekl ji Martin. "Copak jsi jediná, kdo má nějaké problémy?!"

"Vy jste tu sám?" zeptala se.

Přikývl.

"Jestli se opravdu nechal najmout na loď do Austrálie, budeme si muset zjistit, o jakou loď jde," řekl jim Chris. "Pokud ten úředníček nelhal, nebo si nespletl Roberta s někým jiným."

"Proto jsme sem nemuseli jet takovou délku!" vykřikla Jenny. "Promiňte!"

"Já..." podíval se ji Chris do očí. "Vy si myslíte, že je mi jedno, že se dospělý chlap... Že se Robert chová jako malý

kluk?"

"Ne! To si nemyslím!" odpověděla mu Jenny chladně. "Jak nám můžete pomoci?"

"Má plno kontaktů, Jenny!" chytil ji Martin za ruku.

"To je báječné!" zvolala Jenny. "Všichni mají plno známých, samé protekce, a my vůbec nevíme, kde Robert je!"

"Bude to chvíli trvat." řekl Chris.

"Jak dlouho?" zeptala se ho podrážděná Jenny.

"Den, možná dva dny..." řekl ji Chris.

"Týden, měsíc, rok?" opanovala mu.

"Já vím dobře, jak vám je!" řekl rozhodně Chris.

"Houby víte...!" vyštěkla.

"Pokud se neuklidníš, Jenny, půjdeme!" okřikl ji Martin.

"Chceš říct? Nebuď hysterická?.'" zeptala se ho.

"Uhodla si," řekl tvrdě.

"Víme kdy odešel. Lehce mužem zjistit, kolik lodí v ten den odplulo. A do Austrálie jich určitě moc nevyjelo." řekl jim Chris.

"Jasně!" řekla Jenny rezignovaně. "Pak stačí jen tu loď najít a zastavit ji!"

"Loď není žádný autobus!" upozornil ji Martin.

"Martin má pravdu, nemůžeme loď jen tak stopnout na moři! Nemáme k tomu prostředky ani oprávnění! Počkáme si na ní v cílovém přístavu!" řekl jim Chris. "Budeme muset na něj počkat v místě mezipřistání, nebo v cílovém přístavu. Ale nejdřív se s ním musíme spojit. Dokáže vám. odpustit, Jenny?"

"Robert?" zeptala se sama sebe. "Nevím..."

"Takže kdy se do toho dáme?" podíval se Martin na hodinky.

"Ještě dnes se poptám několika známých! Svých protekcí!" řekl Chris a významně se na Jenny podíval. "Ale oni nám můžou pomoci, Jenny!"

"Díky!" vydala ze sebe. "Půjdeme? Nějak mě to všechno unavuje. A promiňte, chovala jsem se jako kráva!"

"Jasně." přikývl Martin, který již pomalu vstával a natáhl ke Chrisovi ruku. "Tak jsme domluvení!"

"Sorry!" podala mu také Jenny ruku.

"Nemáte se proč omlouvat, nic se nestalo a rád pomůžu." usínal se na Jenny. "Uvidíte, že ho najdeme a vše bude v pořádku! A pokud byste byla skutečně krávou, pak jste kus!"

"Díky za kompliment!" uculila se nerozhodně.

"Vidíte, neumím ani polichotit!" zazubil se Chris.

"Opravdu?" pronesla tiše Jenny a dopila svou sklenku.

"Nepochybujte o tom." upozornil ji Chris. "Uvidíte, že všechno bude v pořádku!"

"Jasně. Než se nadějem... A pak zazvonil zvonec a pohádky je konec!"

"Dík, Chrisi!" řekl Martin. "Ozveme se!"

"Na shledanou." usmála se smutně Jenny.

Zakrátko už seděli v autě a uháněli k domovu. Pustili si rádio. Hudební blok vystřídaly zprávy a v nich byla zmínka, že se kdesi v Severním moři potopila jakási nákladní loď.

"To nebyla ta Robertova, že ne?" otočila se Jenny k Martinovi. "Jsem příšerná... Jsem blbá!"

"Určitě ne!" chlácholil ji. "Určitě bude v pořádku, uvidíš! A co se týče tvé druhé poznámky, nepoznávám tě!"

"Díky za kompliment!" řekl mu sarkasticky.

"Není zač!" pokrčil Martin rameny. "Co se to s tebou stalo?"

"Já nevím?" řekla mu a rozbrečela se. "Co když už se nikdy neuvidíme? Co když mě Robert nebude chtít vidět? Takovou krávu blbou! Nadrženou?"

/X./

Robert se vtěsnal do hloučku námořníků, kteří mu ochotně udělali místo a čekal co se bude dít. Neptun se majetnicky rozhlédl po lodi i posádce. Všichni byli jako pěny. Před Neptunem stálo asi pět nováčků. Dívali se na kbelík s nevábnou bílou hmotou, na bocmana, který jen stěží zadržoval smích, na jeho velkou dřevěnou břitvu a na velký sud s mořskou vodou.

"Jak víte!" zahromoval námořník v převleku, na kterém bylo znát, že se mu špatně mluví a dýchá přes tu ohromnou spoustu nalepených vousů. "Ocitli jste se v dosahu mé moci a překročili jste rovník, který odděluje dvě zemské polokoule. A jelikož jste ještě suchozemské krysy a mořem nepokřtění, musím se toho ujmout sám, aby vás nesežraly mořské obludy a hladoví žraloci..."

Neptun se významně odmlčel. Jeho bystrý zrak spatřil na obzoru jakousi loď a nervózně si odkašlal. I ostatní si toho všimli, někteří přemýšleli, jak to chudák Neptun stihne, aby se dostavil i na onu loď, která byla od nich dost vzdálená. Kapitán se na něj zamračeně díval a nenápadně pokynul, aby pokračoval. Kdesi zašplouchal nějaký obyvatel mořských hlubin.

"Mám hodně práce, jak vidíte!" ukázal směrem na loď u horizontu a v duchu si říkal, jestli ho kapitán nehodí přes palubu a nepřikáže plavat, či spíše nepřeplavat tuto vzdálenost. Jedna z mořských panen do něj rozhodně strčila, div se nepřevrátil i s trojnožkou, nebýt druhé svůdné krasavice, která jej duchapřítomně podržela.

"Přikročíme k obřadu!" zabručel Neptun.

"Máme tu pět nováčků, Neptune." pronesl bocman, div neupustil břitvu na palubu. "Jak vidíš, na všechno jsme mysleli a čekáme jen na tvůj povel a tvé svolení ke slavnosti."

"Nuže začněme!" pokynul hlavou a ukázal pět vysvědčení o podstoupení křtu. Jeden z okolo stojící námořníků postrčil prvního z uchazečů, kterého se ujali již předem připravení pomocníci a velkou štětkou mu na obličej nanesli velký kus bílého krému. Mladý muž se vzpíral a snažil se uniknout, ale byli silnější. Pak ho bocman "oholil" břitvou a strčil mu hlavu do sudu. Držel ji tam hodně dlouho, až se mladík zalykal, dával však dobry pozor, aby ho neutopil.

První absolvent se dostavil před Neptuna a dostal od něj velký diplom s dvěma stužkami. Neptun mu významně potřásl rukou a pokynul hlavou. Za několik málo minut se vystřídali všichni uchazeči a Neptun se kdesi se svými pomocníky vytratil. Kdosi pak běžel na plošinu lodního mastku, který byl ještě stále spuštěný a nechal na něm velkou lasturu s kouskem Neptunova vousu, jako důkaz, že opustil loď a zmizel v moři.

Skupinka se zvolna rozházela. Čekalo je slavnostní pohoštění, jehož se zúčastnil i odstrojený Neptun se svými pomocníky. Kuchaři se činili a všude vládla dobrá a pohostinná nálada. Robert se rozhlížel po tvářích mužů okolo, jakoby všichni na Evanse zapomněli!

Kde je ten protivný chlap! řekl si Robert v duchu. Copak se všichni pomátli. Na lodi zmizí chlap a všichni dělají, že se nic nestalo! Něco tu nebylo v pořádku! Kapitán se na okamžik zastavil u Roberta a zpytavě na něj pohlédl.

"Něco není v pořádku?" zeptal se jej.

"Ne, kapitáne! Už jste našli toho chlapa?" odpověděl mu Robert otázkou. "Není vám to všechno trapné?"

"Jsme na moři!" řekl mu kapitán chladně. "Tady se lidé ztrácejí a umírají! Evanse stejně neměl nikdo rád!"

"A vás mají rádi?" zakřenil se Robert.

"Mně?" rozesmál se kapitán. Všichni ostatní na okamžik ustrnuli v tichém úžasu. Od zmizení Evanse neviděli, že by se kapitán někdy smál v přítomnosti ostatních.

"Možná by mě rádi viděli v hlubinách namísto něj!"

/XI./

Mike se domů vrátil asi kolem poledne. Nakoukl do obývacího pokoje. Okna byla ještě zakrytá závěsy. Sam se převaloval z po opileckého spánku. Něco si bručel pod vousy. Byl pořád stejný. Mike ho znal už dost dlouho, aby věděl, co od něj může čekat. Ale že by se zapletl do černého obchodu?

Vrátil se do kuchyně a hodil na stůl papírovou tašku s nákupem. Vlastně dost nerad nakupoval. Vždy si zašel jen pro to nejnutnější. Většinou jedl v barech a levnějších restauracích. Momentálně si to však s dost unaveným Samem nemohl dovolit. Vytáhl si z ledničky láhev piva, byla tak akorát do ruky. Otevřel ji zubama a víčko vyplivl do koše. Ihned si připomněl matčina slova, že jednou o ty své zuby přijde. Zasmál se tomu.

Udělal oběd a vzbudil Sama, kterého nejdříve nasměroval do koupelny. Chudák Sam, byl tak zpitomělý, že se ani nedovedl orientovat. Asi za deset minut seděl v kuchyni za stolem a díval se na usmívajícího se Mike. Potřásl hlavou a dal se pomalu do jídla. Jeho oči spočinuly na hranolcích, kusu hovězího a vsazenému vejci na oleji. Na přílohu už neměl sílu a zděšeně se na Mike podíval.

"Kdybych tě chtěl otrávit," řekl mu Mike pobaveně. "Už dávno bych ti něco nasypal do pití. Jestli se ti nelíbí, můžeš jít za maminkou!"

"Jasně!" zabručel Sam a pomalu přežvykoval.

"Nějak ti to nejede," podotkl Mike. "Včera jsi se pěkně zřídil!"

"Nemáš pivo?"

"Jo. Jedno tam snad ještě bude!" řekl Mike a vstal od stolu.

"Kde jsi ráno byl?" zeptal se ho Sam jen tak mimochodem.

"Kde? Byl jsem se poptat na tu tvou loď!"' řekl mu Mike a postavil před něj třetinovou láhev piva. Sam po ní bezděčně sáhl. Mike mu hodil otvírák.

"A co jsi zjistil?" zeptal se ho.

"Před osmi dny vyplula do Sydney nákladní motorová loď Maria Stella s třiceti muži na palubě." pronesl Mike a posadil se. "Je to ona?"

"A náklad?"

"O nákladu ani zmínka. Ale nejspíš šlo o běžný materiál. Cos to včera blábolil o obchodu s nějakým Watermanem?"

"Jeden chlápek z Austrálie. Nějaký šílený nadutec!" přežvykoval Sam a upíjel přitom pivo. Mike zůstal zamyšleně sedět. Pravou rukou se hrabal vidličkou v hranolcích.

"Poslyš, Same, o co doopravdy šlo?" zeptal se ho znenadání.

"Cože?" nadskočil překvapený Sam.

"Stella byla si před půl rokem v suchém doku. V St. Nazaire. Loď je francouzské výroby a oni chtěli mít jistotu, že na ní nikdo nic nezvorá. Je to tak?"

"Asi!" pokrčil Sam rameny.

"Pak odplula po svých do Portschmundu, a loď převzala původní posádka, ale to není obvyklý postup, že?"

"Ne!" utrousil Sam.

"Ten Georg, co byl zač?"

"Malý podvodníček..." řekl Sam. Mike se na něj podíval.

"Malý podvodníček? Same? A on si troufal na obchody s velkými rybami? Na co potřeboval tebe?"

"Mne?" jeho ruka s nabraným soustem na vidličce se zastavila na půli cesty. "Já jsem mu jen měl obstarat tip!"

'"Ale on o Stelle už něco věděl, je to pravda?"

"Je..." utrousil Sam.

"Chtěl prostě získat jen jednoho nezralého zelenáče, aby mu pomohl legální cestou k lodi a domluvit se s provozovatelem a společností, která už měla na palubě náklad? Chtěl něco přiložit? Proč si rovnou nepromluvil s vlastníkem lodi a firmou, která tam třeba už měla něco naložené? Na co potřeboval Lloyda? A tebe?"

"Co po mně chceš, Miku?" zeptal se ho Sam.

"A co jsi po mně chtěl ty? Říkals, že jsi potopil Stellu, ne?"

"To Georg," řekl mu Sam s plnými ústy.

"Pořád jenom Georg. Co když se na nic nezmohl, jen chtěl čeřit kalnou vodu! Chtěl, aby tu loď někde zadrželi a přišlo se na to? A pak se v tom hezky povezeš i ty, Same! Co všechno má ta loď na palubě?"

"Nemám zdání! Já..." nechápal.

"Co myslíš, že budeme dělat, Same?"

"Já nevím!"

"Neuděláme vůbec nic!" ukrojil si Mike velký kus masa. "Budem čekat, co se z toho vyklube, až ji začnou někde poblíž Sydney vykládat. Jestli se do toho zapojí i úřady, dostaneš přinejlepším padáka, nebo tě taky můžou zavřít, pokud se něco stane! Věděl jsi o Georgovi, o tom Watermanovi i o tom, co se chystá! Jsi spoluviník!"

"Nestraš!" zděsil se Sam a pohlédl na vážného Mika sedícího naproti stolu. "Nic nevím!"

"Vážně?" zeptal se jej Mike. "Co když tě budou chtít zabít Watermanovi lidé? Budeš prdět do hlíny, proč? Co mi tajíš?"

"Já nevím, co si mám myslet! Nevím, co mám dělat!"

"Tak jako tak, Same, jsi mrtvý muž!" píchl Mike do něj vidličkou. "A já s tebou! Právě od této chvíle se v tom vezu s tebou, tak koukej kápnout božskou! Nebo tě zabiju sám, to přísahám!"

"Proboha ne!" vyštěkl Sam. "Už dost! Já nic neudělal!"

"To řekni jim!" řekl mu Mike.

"Komu?"

"Policajtům a Mafii!"

/XII./

Higgins se právě došoural do strojovny, když tu na něj mával muž, který měl službu ve velínu strojovny. Zalezl do prosklené boudy a zvedl sluchátko.

"Higgins!"

"Jak to u vás vypadá, hlavní?" ozvalo se.

"To jste vy, pane? Nějak vás špatně slyším!" mrkl na muže vedle něj a ten pootevřel dveře. Do místnosti se vedral zvuk hlavního motoru.

"Nedělejte ze mně hlupáka, Higginsi a zavřete si dveře do boudy!" uslyšel kapitánův hlas. "Ptám se, jak to klape. Žádné problémy?"

"Nic, co by stálo za řeč, pane^" odpověděl mu Higgins.

"Co ta hřídel? Kdyby se něco dělo..."

"Spolehněte se, pane. Všechny závady včas ohlásím! Přišli jsme na to proč se přehřívají ta ložiska! Nedostatek mazání! Kdo maže, ten jede! Mějte se, kapitáne!" zavrčel první strojní důstojník a zavěsil. Pohlédl otráveně na svého kolegu: "Už mi leze na nervy. Prevít jeden!"

"Pořád máme držet otáčky?"

"Kolik?" naklonil k němu Higgins své odstávající ucho a zavřel dveře kukaně.

"Co když tu naši krávu přece jenom zadřeme?" zeptal se jej strojník. "Odtáhnou nás do nejbližšího přístavu?"

"Dobrý!" přikývl. "Jo, ale starej nás nechá pověsit na stožáru, pro výstrahu!"

"To může udělat?"

"Asi jo!" pokrčil Higgins rameny a očima proletěl všechny kontrolní přístroje a houkl na muže: "Kdyby něco, jsem u sebe!"

"V pořádku." přikývl muž držící službu a otevřel si obrázkový časopis. Higgins nic neříkal. Sám si kolikrát povzdechl, jaká je tu nuda. Očima proletěl po hale strojovny a vydal se ke schodišti. Zdálo se, že je vše, jak má být!

/XIII./

"Tak co, už je ti lip?" zeptal se Martin své sestry, když po hodině jízdy dorazili domů. Podívala se na něj unavenýma očima a nic nemusela říkat.

"Chudák Chris. Zdá se mi, žes to trošku přehnala!"

"Nemohla jsem ho vystát." řekla mu otráveně. "Vypadal jako nějaký suverénní kretén!"

"Nerozumím ti, nejdřív chceš, abych ti pomohl najít Roberta, a když něco udělám, rozčiluješ se!"

"Jsem utahaná!"

"A pravý důvod, Jenny? Jaký je ten pravý důvod? Chceš ho zpátky nebo ne?"

"Nevím..."

"Tak poslouchej! Kvůli tobě se dře plno lidí! Jen proto, že se milostpaní ozvalo svědomí! Víš co chceš?"

Jenny vstala z křesla a poodešla k oknu. Venku svítilo slunce. Vyčasilo se po týdnu oblačného a deštivého počasí. Slunce se sem tam schovávalo za našedlými oblaky.

"Jenny? Já nemám jenom tebe!" řekl ji Martin, který stál ve dveřích do Robertovy pracovny.

"Promiň, já zapomněla, že máš i svůj život!"

"Proč nic neříkáš?" zeptal se ji. "Mám rodinu! Práci a své povinnosti, nemůžu být pořád s tebou!"

"Ano! Promiň! Tak si jdi! Měj se!" řekla mu.

"Až mě budeš potřebovat, zavolej. Jenom, prosím tě, nedělej žádné vylomeniny!" řekl Martin a chtěl odejít.

"Odejdeš jako on?" zeptala se ho, aniž by na něj pohlédla.

"Jak to myslíš?" nechápal.

"Já jen tak!" sklonila hlavu. "Nebudu tě zdržovat."

"Nepotřebuješ ještě něco?" zeptal se. "A nech si to citové vydírání!"

"Ne, díky!" zavrtěla hlavou. "Promiň!"

"Tak ahoj! A trochu se seber! Nejsi už malá holka!" řekl ji a odešel.

Zůstala stát u okna a rukama si objala ramena. Hlavu měla skloněnou a žluté blyštivé vlasy ji padaly do čela. Měla je dlouhé a rovné, nikdy si nenechala udělat trvalou. V pokoji zazvonil budík. Počkala až dohraje. Pak bylo ticho. Stéla tam snad hodinu, dokud ji nezačaly brnět nohy a celé tělo, pak si lehla na gauč a stočila se do klubíčka. Chováš se jako malá holka. Robert se chová jako malý kluk. Copak už nejsme dospělí? Copak jsme už nevyrostli?

Probudila se, až za tmy. Měla žízeň. Vstala a zašla si do kuchyně. Otevřela ledničku a našla v ní litr mléka. Vypila ho naráz. V krku ji pálilo. Nebrala to na vědomí. Podívala se na budík. Bylo něco po dvanácté. Zase nový den. Pustila si rádio. Boys, boys, boys... Poslouchala hudbu a myslela na Roberta, ani nevěděla proč!

/XIV./

"Mohl byste nám osvětlit, jaká pohoda vládla na palubě lodi až do okamžiku samotné katastrofy?"

"Myslím, že byla stejná, jako na jiných lodích, na kterých

jsem sloužil!"

"Prosím, pane Smithi, vysvětlete tento stav blíže. Čím myslíte pojem pohoda, ve smyslu slov: stejná, jako na jiných lodích?"

"Neformální a přátelská atmosféra, škádlení a postrkování."

"Takže po dobu plavby nedošlo na lodi k žádným incidentům?"

"Pokud pod tímto slovem myslíte rvačky, výtržnosti, neposlušnost nebo vzpouru, tak tedy ne!"

"Byly tedy na lodi nějaké neshody? Myslím mezi velením a členy posádky jako takové?"

"K otevřeným střetům nedošlo. Alespoň ne v mé přítomnosti!"

"Konzumovaly se... Byly na palubě omamné látky? Drogy, alkohol a podobné psychotropní látky?"

"Pokud vím, tak ne. Neviděl jsem nikoho ve stavu podnapilém či zfetovaném!"

"Jak s vámi vycházeli jednotliví členové posádky?"

"Brali mne jako sebe rovného. Ničím jsem se oči nich neodlišoval, snad jen hodností."

"Kapitán s vámi podepsal řádnou smlouvu, i když to není za daných okolností zcela normální?"

"Na palubě postrádali druhého důstojníka, proto jsem byl přijat bez okolků i na polovinu plavby!"

"Takže vás by již osudy lidí, se kterými jste strávil domnělou cestu do Sydney, nezajímaly?"

"V podstatě ano. Kdybychom dopluli do cílového přístavu, odešel bych z lodi. Kapitán by si musel najít za mne novou náhradu."

"Byl s vámi spokojen?"

"Ano. Myslím, že ano. Své povinnosti jsem si plnil vzorně, alespoň podle mého názoru!"

"Můžete mi odpovědět jedním slovem, ano či ne, zda-li nehodu na Marii Stelle zavinil lidský faktor?"

"Myslím, že ne. Chcete-li slyšet mou odpověď, tedy ne!"

*****


 celkové hodnocení autora: 96.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 7 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.1 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 18 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 37 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Dandy518 01.08.2014, 0:34:04 Odpovědět 
   31. 05. 2014

Zatraceně. Tak dlouhé dílo! Ale vydržím!

Jenny, Jenny, Jenny. Pro mě hlavní postava, co dodává románu šmrnc. Někdo by ji měl nafackovat, aby se probrala.
 ze dne 01.08.2014, 16:52:56  
   Šíma: Zdravím.

Jedno přísloví prý praví: do žen a do džbánu nevidíš!

Dík za zastavení a komentík.
 Amater 30.10.2009, 21:25:43 Odpovědět 
   Já vím, jak dlouho se píše něco takového/viz níže koment/. Líbí se mi hlavní postavy. Jsou dobře napsané a mají své klady i zápory.
Tentokrát nějaké zřetelné chyby jsme neviděla. Něco, co by mě praštilo pře oko.
Musím přiznat udivuješ mě znalostí tématu, i když pro laika musíto být dost těžké čtení, kvůli odborností.
Trošku mi vadí vykřičníkový Šíma, někde jsou podle mě zbytečné. Dialogy jsou dlouhé, někde možná až přilíš. Trochu vložit myšlenek? To píšu jen tak. Dílo je hotové a zápletka je opravdu fantastická. Líbí se mi že někdy dáš na závěr kaitoly i jako by sebe sama.
Překvapila mě mafie.
Četlo se to fakt dobře. Vjó koníčku jen tak dál...
 ze dne 30.10.2009, 21:38:08  
   Šíma: Nepřeskočila!!! Mám jen sklerózu... Jsem rád, že se Ti toto dílko líbí!
 ze dne 30.10.2009, 21:34:12  
   Šíma: A děkuji za "kritiku"... Ukecanost je má druhá nectnost! :-(
 ze dne 30.10.2009, 21:33:29  
   Šíma: Díky za zastavení a komentík! ;-)

P.S. Snad jsi nepřeskočila druhou kapitolu! :-DDD

zdraví Tě vykřičníkový šíma, který netuší, co na těch vykřičnících vidí...

;-)
 Guardianes 21.02.2009, 4:44:43 Odpovědět 
   Ženskou, jako je Jenny, bych tedy nechtěl. Náladová histerka, snad rozmazlená, Martin to snáší obdivuhodně. Narozdíl od něj Sam je mimo, bojuje se strachem, se svou snad paranoiou? Inu, zapletl se a zřejmě přecenil své síly, zejména duševní. Docela drsně působí naprostá lhostejnost posádky k Evansovi, s výjimkou Roberta - "klaďase". V jednu chvíli jsem čekal, že onen rituál je spikleneckou dohodou právě Evanse a kapitána a byl jsem tak na falešné stopě. Jestli to byl záměr, potom se Ti tedy zdařil, ostatně jako celý teno díl. Podle toho i oznámkuji...:)
 ze dne 21.02.2009, 10:41:06  
   Šíma: Ahoj, ano, Jenny je hystericka husa! Jinak jsem rád, že se líbí a děkuji za zastavení a komentík! ;-)
 Tuax 11.05.2008, 9:27:39 Odpovědět 
   Třetí pokračování a víme pořád houbeles :D Ale je to prostě super.

Návštěva u Chrise mě dost pobavila. Nevím z čeho tedy vycházíš, že Jeny reaguje atk jak reaguje, ale je to rozhodně zajímavé, ikdyž mi to místy přijde trochu nevěrohodné, ty její zvraty v myšlení, během chviličky.

Když se dostanu k závěrečnému výslechu, procesu tak si říkám, to už je zase konec? Děj pěkně plyne.
 ze dne 11.05.2008, 10:59:25  
   Šíma: Možná je ta holčina tak trochu "na hlavu"... Díky za návštěvu a komentík, jsem rád, že se Ti dílko líbí! ;-)
 Dani 10.08.2007, 15:35:14 Odpovědět 
   Líbil se mi i tento díl. Další čeká...
 ze dne 10.08.2007, 16:17:53  
   Šíma: Díky, jsem rád, že se Ti tento příběh líbí! ;-)
 Nethar 30.06.2007, 17:54:36 Odpovědět 
   Díky za vysvětlivky. Vím, jak musí být složité napsat takovouhle velkou práci a moc tě za to obdivuju. Snažil jsem se vyštrachat nějaké mínusy ne abych tě naštval, ale aby ti to bylo k užitku, když už se někdo odhodlá takovou porci přečíst :-)
Co se týče Jenny, v žádném případě jsem nemyslel zdejší autorku, od té jsem snad ani nic nečetl! Myslel jsem Jenny v tvém příběhu ;-)
 ze dne 30.06.2007, 19:21:21  
   Šíma: :-))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))
No, je to p**a! Možná je hezká, má hezkou "kapotu a podvozek", ale jinak je trošku vymaštěná! Myslím ta moje literární postava! To víš, dítě ze zbohatlické rodiny, ani nevím, kde k ní náš hlavní hrdina přišel... Život je plný paradoxů! Konečně jsem pochopil, koho si myslel!
Nenaštval si mě! V žádném případě. Každopadně díky (za trpělivost a za postřehy).
 Nethar 30.06.2007, 0:17:24 Odpovědět 
   Tak mám za sebou další parádní díl, díky za něj. Je to fajn pocit číst, protože si dokonce myslím, že kromě Pavla jsem první, kdo se k tomu odhodlal ;-) Děj je zajímavý, souhlasím, že se dá zatím tušit, co bude dál, časté střídání dějových rovin nedovoluje upadnutí do nudy. Jako vždy závěrečná pasáž z výslechu :-)
Co bych vytknul? Pro mě to jsou asi dialogy. Myslím, že místy nepůsobí příliš věrohodně. Jsou takové strojené, možná naivní, nejlepší slovo snad bude prvoplánové. A královna přiblblých dialogů je dle mého názoru Jenny. Také jsem narazil na pár gramatických chyb, nebo spíše překlepů, ale v takovémhle megadíle je to celkem pochopitelné.
Asi tě zklamu, ale stále jsi mě neodradil, už teď se těším na další díl. Opět chválím za dobře odvedenou práci, napsat takhle dlouhý román není jen tak. Možná se chci ještě zeptat, jak hodně se v tom námořnictví vyznáš. Jestli třeba onen rovníkový rituál sis vymyslel nebo něco takového opravdu existuje?
Jo a pak ještě ten úplný začátek - proč Robert přemýšlel, jestli Reach nepropadal ve škole? A v čem je ten vtípek? Reach je křestním Gregory? Díky za vysvětlení pro nechápavce :-)
 ze dne 30.06.2007, 17:13:22  
   Šíma: Nechci do nikoho a do ničeho "píchat", ale u Jenny jsem v Její próze nenašel žádné dialogy! ??? No nic, asi si sedím na vedení! :-)
 ze dne 30.06.2007, 14:39:34  
   Šíma: Ty "slavnosti" po přeplutí rovníku se kdysi skutečně dělaly! A to pro nováčky, kteří ještě nikdy nultou rovnoběžku nepřepluli! Myslím na nákladní lodi, kde je jakási uzavřená společnost! Na osobním parníku je patrně situace úplně jiná! Abych řekl pravdu, nemám páru, jestli se dělají pořád, nejspíš ano... :-) Poseidon je přece bůh moří!
Díval jsem se na začátek kapitoly a zdá se, že se někde stala chybka a já nenapsal všechno, co jsem chtěl! Patrně se mi přetrhla nit (ta tvůrčí). Můza šla na oběd, nebo si dala dvacet! Ten vtípek jsem asi nedomyslel, patrně mi šlo o to, že Reach, první důstojník na Stelle, škrábal jako kocour a nejspíš tam taky něco přimaloval, ale o tom jsem se měl zmínit! Nikdo není dokonalý!
A jestli propadl ze školy? Patrně napsal rozpis služeb s chybami, protože jistě tušil, že každý ví, kdy má službu, protože se jednotliví důstojníci pravidelně střídají vždy po čtyřech hodinách tak, aby měli mezi službami vždy nejméně osm hodin volno! Mimo mimořádné situace (silné bouře, hustý provoz apod., nebo normálním prohození služeb, jako v každém nepřetržitém provozu)! :-)
Gregory je třetím důstojníkem! A nemá s Reachem nic společného, až na to, že jsou na stejné lodi! Jak vidíš, taky nejsem dokonalý! A přiznávám, že mi sem tam dialogy trochu ujedou a vypadají jako z cvokhausu! Ještě štěstí, že nepíšu příběh o Hvězdných válkách, to by to dopadlo!!! :-))) Když se jeden zaposlouchá do replik (dialogů ze scénáře), pak mu vstávají vlasy na hlavě... V každém díle je něco! Ale to jsem odbočil... Chtě nechtě mám asi v příběhu čas od času (více nebo méně) ono klišé! Ale kdybych všechno seškrtal, kdo by mi napsal nové dialogy? Ber mě, prosím s rezervou! Aspoň trochu! Každý velký projekt se rodí zatraceně těžko a to bys nevěřil, kolik práce a času takový dlouhý příběh stojí! Často jsem si říkal, že se na to vykašlu! Vyhazoval jsem celé odstavce a dával tam nové... :-) Nechci být spisovatelem!
 Pavel D. F. 05.06.2007, 22:20:28 Odpovědět 
   Příběh pokračuje, střídání dějových rovin udržuje čtenáře v pozornosti. Sice máme představu, jak to nakonec dopadne, ale je zajímavé odhalovat pohnutky jednotlivých postav a prožívat tu atmosféru.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
obr
obr obr obr
obr
A leni terte
asi
Osmadvacátý kvě...
Louise Courbet
Vzpomínky poušt...
Naovy
obr
obr obr obr
obr

Profesor John
Pavel D. F.
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr