obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Osud má dva způsoby jak nás drtit - odmítáním našich přání a jejich plněním."
Henri Fréderic Amiel
obr
obr počet přístupů: 2915291 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39393 příspěvků, 5729 autorů a 389829 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Ohnivé jazyky - část čtvrtá ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Ohnivé jazyky
 redaktor Šíma publikováno: 11.06.2007, 23:28  
Pokračování...
 

/ČÁST ČTVRTÁ - Mys Dobré naděje/

/I./

Moře monotónně šumělo. Vlna překrývala vlnu, narážely do sebe i boků lodi. Blížila se noc. Slunce se zvolna sunulo k obzoru a jeho kotouč se stále více a více zplošťoval. Ohromný rudý kotouč, velký míč topící se v temných vodách Atlantiku, moře ho neuhasí ani nezadrží. Objevily se první hvězdy.

"Nemůžu se na to vynadívat," řekl tiše Reach, když se opřel vedle Roberta o zábradlí. Stáli těsně u člunů. Jejich zrak se vznášel nad hlavní palubou a mizel kdesi v nenávratnu.

"Vždycky jsem měl rád západy slunce," pokračoval Reach. "Už jako malý kluk. Ale na pevnině tolik nevyniknou. . ."

"Další den skončil. Jeden je jako druhý. Pořád jen moře, služba, spánek, jídlo... Častokrát se ptám, Reachi, co z toho mám, toulat se po moři, poslouchat křik mořských ptáků, šumění vln a pískotu větru. Asi jsem naměkko."

"Tehdy v té jídelně..."

"Já vím!" otočil se k němu Robert a na okamžik se jejich pohledy setkaly. "Trochu jsem to přehnal."

"Všechno jsem slyšel," řekl mu Reach a pohlédl na potemnělé nebe. "Asi si řekneš, že jsem pěkný kus lumpa, bezcitný a sobecký kus masa. Než jsem šel za kapitánem..."

"Přestaň se omlouvat, nemá to cenu!" přerušil ho Robert.

"Jsme jako dvě staré melancholické panny!" zabručel Reach. "Zítra už budem přistávat v Kapském Městě..."

"Co tam starej vlastně chce?" zeptal se ho Robert. "Doplnit pohonné hmoty?"

"A to musíme obeplouvat celou Afriku jenom kvůli tomu?"

"Čert ví!" pokrčil Reach rameny. "Něco tu není v pořádku, viď? Pořád musíš do něčeho šťourat! Evans se opravdu ztratil! Není na palubě, na to můžeš vzít jed!"

"Pořád mi nejde do hlavy, proč jsi mě tehdy nevyhodil z lodi, když jsem na ni přišel onoho deštivého dne."

"Pust to z hlavy!" mávl Reach rukou.

"Vážně. Proč?" nenechal se odbýt jeho společník. "Proč?"'

"Prostě ses mi zalíbil..." zabručel Reach. "Nic víc!"

"Na první pohled?" zašklebil se Robert. "A starej? Vzal mě, a jen na půl plavby. Jen tak, opravdu jen proto, že mu chyběl jeden důstojník?"

"Kam míříš, Roberte?" zeptal se ho Reach.

"Proč jsi mě ještě ten den varoval?" útočil dál Robert.

"Snad mi nechceš namluvit, že jsem Evanse hodil přes palubu?" rozzuřil se Reach. "Ano? Vážně si myslíš, že se stal pro nás nepohodlným?"

"Ne. Jenom mi to nejde do hlavy. Co má tahle škatule v podpalubí, Reachi? Zbraně? Chemický odpad? Drogy? Černé pasažéry? Radioaktivní látky? Co?"

"Ne, ne, ne...!" bouchl Reach oběma rukama do zábradlí. Odplivl si obloukem do moře. "Sakra co jsi? Policajt, nebo tajnej? Děláš pro Američany? Jsi snad od Greenpeace? Pro Krista, Roberte!"

"Proč tě těsně před vyplutím starej tak odbyl? Nemá čisté svědomí?"

"Začíná být zima, nemyslíš?" pohlédl na něj Reach nakvašeně. "Ty mě chceš vážně nasrat!"

"Jasně, zvedá se vítr, ale dá se to vydržet!" řekl mu Robert.

"Co po mně chceš?"

"Pravdu!" řekl Robert věcně.

"Pravdu, jenom pravdu a zase nic než pravdu!"

"Reachi?" bouchl ho Robert do zad. "Já si nikoho s ničím nespojuju a nehodlám tady čmuchat, jenom jsem rád, když vím na čem jsem...!"

"Do povětří nevylítneme!" odpověděl mu Reach. "Snad!"

"Vážně ne?" pohlédl na něj Robert. Reach zakroutil hlavou.

"Takže o tom přece něco víš?"

"Jenom tolik, co si i vrabci na střeše švitořili!"

"A co si vykládali, Reachi?" chytil ho Robert za rameno.

"Kdybys nebyl můj přítel..."

"Hodil bys mně přes palubu?" dokončil Robert jeho slova.

"Ne. Přestal bych se s tebou bavit. Vezeme nějaký černý náklad, co je na tom? Dělají to tak všichni..."

"Opravdu všichni?"

"Hele, Roberte, říkals, že tu nechceš čmuchat!" odbyl ho Reach.

"Jsme všichni na jedné lodi, Reachi!" upozornil ho Robert.

"Sakra a ty si myslíš, že to nevím?" osopil se na něj Reach a mávl rukou. "Dobrou noc!" řekl mu a odešel. Byla už tma. Můstek lodi se topil v namodralém svitu. Pohlédl na nástavbu. Skoro všechna okna svítila do tmy, ale nikoho v nich neviděl. Byla teplá noc s chladivým větrem. Loď se pod ním pravidelně chvěla a unášela ho i s ostatními do neznáma. Ještě přece nebylo tak pozdě, vždyť slunce zapadlo teprve nedávno, ještě teď se nad obzorem šířila jeho záře.

Sluníčko, sluníčko, kam půjdeš? Do pekla nebo do nebe?

/II./

"Co nám hlásili o počasí, Gregory?" zeptal se jej na druhý den kapitán, když se objevil na můstku. Třetí důstojník na něj překvapeně pohlédl.

"Pořád stejná písnička. Oblast vysokého tlaku vzduchu nad jižní části Atlantického oceánu, předpokládaný postup studené fronty a s ní i zhoršení počasí na jihovýchod od Mysu Dobré naděje," řekl pomalu Gregory svému nadřízenému. "Další tajfun v Indickém oceánů, mlhy u pobřeží Antarktidy, plovoucí ledovce a další pitomosti. Dohromady nic nového."

"Jasně!" přikývl a jeho oči spočinuly na Gregorym.

"Ještě něco, pane?" zeptal se ho třetí důstojník.

"Ne! V pořádku," řekl mu a rozhlédl se po obzoru. "Máme opravdu předpisové počasí, čistou blankytnou oblohu a zářící slunce! Teplo, mírný vítr, ne víc než tři Bally a mírně zvlněnou mořskou hladinu."

"Asi kolem druhé hodiny odpoledne bychom měli zakotvit v Kapském Městě, je třeba připravit loď i posádku k přistání. Všechny papíry mám u sebe v kajutě. Tak nezapomeňte, Gregory, dnes odpoledne, nejpozději v deset hodin večer, budeme na rejdě Cape Town. Přeju příjemný zbytek služby!"

"Ano, pane." přikývl třetí důstojník. Uslyšel jen třísknutí dveří a těžké kapitánovy kroky na schodišti, vedoucího jednu palubu níže.

/III./

"Jak se máš?" vyrušil Jenny ze snění hlas jejího bratra.

"Cože?" zeptala se Jenny roztržitě, když ji z hlubokého snění probudil Martinův hlas. Bylo už dost pozdě. Elektronické hodiny nad televizorem odblikávaly deset hodin večer.

"Jak jsi se sem dostal?" pohlédla na něj udivené.

"Dala jsi mi přece klíče." řekl ji Martin s úsměvem a zacinkal jimi v natažené dlani. "Zdá se, že se věci daly do pohybu a zároveň se trochu zašmodrchaly!"

"Ach ano. Máš pravdu. Co dělá Susan?" zeptala se a nabídla mu místo vedle sebe na gauči. "Jak zašmodrchaly?"

"Stará se o cvrčka. O malého. Vzteká se, že jsem všude, jen ne doma. Přes den v práci a večer u své podařené sestry!" řekl ji. "Kolem té lodi se podle Chrise točilo až příliš moc lidí!"

"Tomu nerozumím!" pokrčila rameny. "Můžu se tě něco zeptat?"

"Můžeš!" řekl ji.

"Susan mě asi moc v lásce nemá, vid?" pohlédla na něj tázavě. "Řekl jsi ji, jaká jsem mrcha?"

"Proč by neměla? Není to špatná holka. Jenom ji vadí, že..." zamyslel se. "A co se týče tvé osoby, neřekl jsem ji víc, než je nutné! Věř mi!"

"Já vím. Rozbila jsem si manželství a teď ho rozbiju i tobě!" zamračila se. "Pořád musím myslet na Roberta! Jsem pořád sama! Všechny milence jsem poslala do háje!"

"Ale tak to nesmíš brát, Jenny!" rozhodil rukama rozčílený Martin. "Copak..."

"Můžu za to, Martine!" řekla rozhodně a vypnula televizi. "Můžu za všechno. Kdyby ne mě... Proč jsi vlastně přišel?"

"Myslel jsem, že nechceš být sama." pokrčil rameny. "Pořad mám takový divný pocit, že ti v hlavě straší a jeden malý červíček ti našeptává, abys skončila se svým bídným životem!"

"Nejsem na hlavu!" řekla mu zamračeně. "Nedáš si něco? Kávu nebo čaj?"

"Ne díky!" zavrtěl hlavou. "Jsem tady hlavně proto, abys na sebe dávala pozor! Chris větří problémy! Má na to nos a kolem Roberta a lodi, na které je, pokud na ní skutečně je, se rozvířily oblaka pochybností! Smrdí tu nějaká levota! Ale zdá se, že ještě nenadešel ten správný čas, aby se jakákoliv strana, která je zainteresována do našeho problému, rozhoupala k nějakému činu! Nechci tě strašit, ale zdá se, že Robert nasedl na špatnou loď!"

"Strašit?" zeptala se jej. "Měla bych se začít bát? Jak to můžeš ty nebo ten tvůj přítel vědět? Copak je nějaký fízl?"

"Rozhodil sítě a teď do nich chytá informace!" řekl ji její bratr. "Nic víc, ale může taky do té pomyslné sítě chytit někoho nebezpečného!"

"Takže co mám dělat?" zamyslela se.

"Zatím nic!" řekl ji. "Zdá se, že je tvůj muž jen bezvýznamnou figurou, který se ocitl v nesprávný čas na nesprávném místě! Neboj se! Uvidíme, co se z toho vyklube!"

"Máš mě taky plné zuby?" zeptala se ho.

"Dobře víš, že to není pravda!" bránil se Martin. "Mám tě rád, stejně jako Robert."

"S tím rozdílem, že ty jsi zůstal alespoň v mé blízkosti, a on si sbalil kufry a vytratil se kdoví kam! Já vím, poslala jsem ho do háje!"

"Jenny!" zamračil se. "Jsi zralá pro psychiatra!"

"Já vím! Promiň, jsem zlá." pokývala hlavou a podívala se ven. Za oknem svítila světla pouličního osvětlení, kousek dál zářila do tmy okna domů, a pod nimi se sem tam prohnal osamocený automobil.

"Jenny?"

"Ano?" otočila k němu hlavu. "Budu na sebe dávat pozor a každou podezřelou osobu hlásit! Co mám dělat, kdyby něco?"

"Nechoď na policii! Neuvěřili by ti a zbytečně bys čeřila vodu! Zamkni se doma a zavolej! Já a Chris máme fůru známostí! Měla bys už jít spát!" řekl ji vážně. "Pokud jsem tě náhodou vyděsil..."

"Bát se budu až potom! Pojedeš domů?"

"Dole mám vůz," přikývl Martin. "Musím už jít!"

"Přijdeš ještě?"

"Přijdu. Jak tě mohlo napadnout, že..."

"Myslím, že nedělám svým rodičům právě tu nejlepší reklamu." řekla mu.

"Asi to tak bude. Ale nikdo není dokonalý!"

"Mám strach!" řekla mu, když stáli u dveří do chodby.

"O Roberta?"

"Ano," svěsila hlavu. "Kdyby se mu něco stalo..."

"Dá na sebe pozor, uvidíš. Možná je blázen, ale ne zas takový, aby si něco udělal. Dobrou noc, Jenny!"

"Zavoláš mi?"

"Ráno. Stačí ti to v deset? Nechtěl bych tě budit časně ráno. A Jenny! Nejsme milenci! Jsme bratr a sestra!"

"Takže dopoledne?" usmála se.

"Dopoledne!" přikývl a šťouchl ji do nosíku. "Drž se!"

Za chvíli už slyšela jen jeho kroky na schodišti a zacvaknutí vchodových dveří. Kdesi zahučel motor osobního automobilu a pak bilo ticho. Opatrně zavřela dveře a zůstala stát, jako by nevěděla, kam má jít dříve, do kuchyně, kde na ni čekala už vychladlá káva, do koupelny, kam ji lákala vidina teplé vody, nebo do postele.

Převlékla se a u umyvadla odbyla nejnutnější večerní toaletu a odkráčela bosýma nohama do ložnice. Chtělo se ji spát a bála se, že by usnula v napuštěné vaně. Přesvědčila se, že je všude zhasnuto a pak se zamuchlala do peřin. Vedlejší postel byla prázdné. Věděla to. Pustila si rádio a za zvuku tichounké pomalé taneční hudby usnula se smutným úsměvem na rtech.

/IV./

"Tady je první důstojník Marie Stelly, obchodní lodi Velké Británie, žádáme správu přístavu o povolení k přistání a doplnění pohonných hmot a nejnutnějšího materiálu. Přepínám."

"Cape Town rozumí. Připravte si všechny formality, jak jste na tom se zdravotním stavem posádky?"

"Vše..." Reach byl přerušen kapitánovým razantním příchodem.

"Dejte to sem, první zamračil se a vytrhl mu z ruky rádio a zahučel do přístroje. "Mluví k vám kapitán. Na palubě je všechno v nejlepším pořádku. Čekáme na přístavního úředníka, případně doktora. Určete nám místo na rejdě, ohlaste situaci v přístavu a čas, kdy budeme moci usadit své zadky u betonového mola. Končím a předávám velení prvnímu důstojníkovi!"

Reach se s podivem zahleděl do kapitánových očí a zakroutil hlavou. Ten mu jen podal krabičku na kablíku a zahučel mu do ucha: "Poslyšte, první! Nechtě si své rozumy pro sebe a dělejte co máte! Tuhle rakev chci, pokud možno, vidět do hodiny pevně připoutanou u mola, jasné?"

"Ano, pane, pokud dostaneme povolení a remorkéry nás dotlačí do přístavu!" přikývl a ohlédl se. Kapitán zmizel stejně rychle, jak se objevil.

"Voláme Stellu. Slyšíte nás? Posíláme k vám člun..."

"Jasně, slyšíme dobře!" zabručel si Reach pod vousy a zmáčkl tlačítko pro vysílání. "Rozumíme, čekáme na něj!"

/V./

Bocman se ledabyle opíral o zábradlí plošiny na úrovni první paluby nástavby a očima bloudil po pobřeží, které se vynořilo zpoza obzoru. Nad hlavou mu bafal lodní komín a ječela lodní siréna. Po lávce, vedoucí podél záchranných člunů, k němu přišel Oliver, muž, který byl posledním, kdo viděl Evanse na palubě.

"Myslíte, že to starej ohlásí?" zeptal se opatrně bocmana, který si mnul starostlivě neoholenou bradu.

"Cože?" pohlédl na námořníka.

"Ale jen se ptám, jestli kapitán ohlásí mimořádnou událost. Má přece hlásit všechny nepředvídatelné situace, které se stanou po čas plavby na otevřeným moři, ne? A to, že se Evans ztratil JE mimořádnou událostí, nebo ne?"

"Ale to už není moje starost, Olivere!" vybafl na něj bocman. "Pro mně za mně, ať si dělá co chce! Nedívej se tak na mne! Já jsem ho měl taky rád! Ale kvůli tomu jsi určitě nepřišel, že ne?"

"To máte pravdu. Já jen, že jsem si na něco vzpomněl! Myslím, ještě ten den, ten večer, co jsme si zašpásovali a on po mně hodil ten kruh!"

"Zašpásovali?" zeptal se ho bocman. "Nemusíš to tak rozvádět. Tak zkrátka, co se stalo?"

"Byl jsem tam ještě jednou. Těsně před tím, než se setmělo!" řek1 pomalu Oliver bocmanovi a taky se opřel o zábradlí. "Trošku jsem si to za nástavbou prohlédl. Já vím, není tam co do vidění..."

"Jasně," přerušil ho bocman. "Mezi nástavbou a plošinou výložníku a vlastním jícnem třetího nákladového prostoru není nic k vidění, jen pár poklopů, držáků, záchranných boji. Co dál!"

"Asi vás to moc nezajímá..." pohlédl Oliver na bocmana.

"Ale naopak, pokračuj..." když tu najednou s bocmanem trhlo, že málem přepadl přes zábradlí. "Ty si myslíš, že je Evans ještě na lodi? Že nespadl do moře, ale někam dolů do lodi?"

"Právě," přitakal Oliver. "Jeden poklop..."

"Co je s ním?" nechápal bocman. "Mají být přece všechny zavřené po čas plavby, protože moře může být hodně ošklivé. Co máš s tím poklopem?"

"Já jen, že jeden z nich byl otevřený, tak jsem ho zavřel. Zavřel, nezamkl a na druhý den byl zaligrovaný. Nešel otevřít! Tak nevím. Jestli náhodou..."

"Ale vždyť jsme dvakrát prohledali celou loď!" řekl mu bocman zamyšleně. "Každou lodní místnost, chodbu a šachtu! Nemůže být na palubě! Poslyš, nevíš náhodou, co tam ten chlap vlastně dělal?"

/VI./

Kapitán se právě zvedal od stolu, když bocman zaklepal na dveře. Nečekal na svolení a vpadl do jeho kabiny. Zavřel za sebou dveře a pohlédl na překvapeného velitele lodi.

"Kdo vám dovolil vstoupit bez klepání?" zeptal se zamračeného bocmana. "Klepal jste?"

"Čert vem klepáni, kapitáne!" zavrčel bocman a posadil se na postel u stěny. Očima proletěl po knihách na poličce. "Víte, proč jsem tak nezdvořilý, pane? Proč riskuju, že mé vyhodíte? Napadá vás něco?"

"Straší vám ještě Evans v hlavě, bocmane?" zeptal se ho kapitán a posadil se na roh stolu. Bocman se rozhlížel po bohatě zařízené kajutě a přikývl hlavou.

"Mám pocit, pane, že jsme tu naši škatuli neprohledali, jak jsme měli. Kam vedou poklopy za nástavbou? Víte to?"

"Chcete mě zkoušet, jestli znám svou loď? Řekl jste si, že mi budete dělat problémy? Vadí vám, že jsem nic neohlásil? Je to tak?"

"Byl za mnou... Musíte otevřít trojku, pane."

"A proč pak?" zeptal se ho. "Od kdy se staráte o náklad? Máte přece na starosti palubní posádku. Nemají co na práci?"

"Může tam být Evans, kapitáne!"

"V trojce?" nevěřil svým uším. "Říkáte, že si otevřel nějaký poklop a zahučel do šachty a teď se válí někde na dně lodi? Co měl co dělat v bouřlivém počasí na palubě, když neměl službu? Víte to bocmane?"

"Chcete říct, že si je mám přivázat k noze? Všechny? Já je nehlídám! Nejsou přece už malé děti!"

"Budu o tom přemýšlet! Můžete jít!" pokynul mu kapitán a na znamení toho se otočil k oknu.

"Co když ještě dýchá, kapitáne?" zeptal se ho ostře. "Vemete si to na triko?"

"Kdo má službu?" zahučel kapitán do palubního telefonu, když se po dlouhém čekání dovolal na můstek. "Reach? Ach, ano. Zapomněl jsem. Jak to vypadá? Za půl hodiny budem v přístavu? Mohl byste mi zavolat třetího důstojníka? Samozřejmě... Budu čekat... Ne, nic se neděje! Zůstaňte na můstku a doveďte loď do přístavu. Samozřejmě. Naschle!"

"Děkuji vám, pane!" pokýval bocman hlavou.

"Jestli tam nebude," ukázal na něj kapitán prstem, "tak vás v Kapském Městě vyhodím na břeh a poraďte si, jak můžete. Rozumíte mi?"

"Ano, pane!" přikývl bocman. "A když tam bude?"

"Tím lip pro nás pro všechny!" zabručel kapitán a ještě než ho vyexpedoval z kajuty, dodal: "Půjdete s třetím důstojníkem, vezmete si ještě dva námořníky, nářadí a baterky. Než doplujem do přístavu, prošťouráte zbytek lodi za nástavbou. Osobně mi podáte hlášení! Jestli ho najdete, dostanete prémie navíc. Bude-li vaše pátrání neúspěšné, vyrazím vás z lodi. Takže si pro jistotu sbalte saky paky a čekejte na Gregoryho. A teď plavte!"

"Ano, kapitáne." usmál se smutně.

"Bocmane?" křikl za ním velitel lodi, ještě než stačil zavřít dveře. "A koukejte ho najít! Takoví lidé jako vy... Chci říct, že jich moc po světě nechodí...!"

"Děkuju, pane."

"Za to si nic nekoupíte a teď vypadněte!" řekl mu kapitán a odfrkl si. "Kurva práce!"

/VII./

"Našli ho?" zeptal se Robert Reache, když spolu kráčeli po kamenné hrázi mola. Reach se otočil za sebe a pohlédl na tramp, po kterém sestupovalo několik námořníků. Vedle schůdek stál muž v uniformě a nablýskanou zbraní na rameni. Přístavní stráž! Starý se určitě plácl přes kapsu! Pomyslel si. Nad hlavami se jim zvedala příď jejich lodi. Kdosi na ně shora volal. Nevěnovali mu žádnou pozornost.

"Jak to víš?"

"Co?" zeptal se znovu Robert, jako by nechápal jeho otázku.

"Jak víš, že šel Gregory s bocmanem prohledat zadní část lodi?"

"Starý nechtěl mít problémy?" podíval se Robert zpříma do očí svému společníkovi. "Nic neohlásil vid? Našli nebo nenašli?!"

"Nech toho, Roberte!" mávl Reach rukou.

Nedaleko nich rachotily navijáky přístavních jeřábů. Kdesi houkal remorkér, který hledal svou loď, jako potencionálního zákazníka. Kolem nich projel krátký vlak. Robert se zastavil těsně u hrany mola a pohlédl na špinavou hladinu přístavu, po které plavala mastná oka.

"Nedělej ze mně blázna, Reachi. Co tam našli?"

"Když už to víš, proč se mně ptáš?"

"Nevím to!" řekl Robert úsečně a odkopl do vody malý kamínek. "Potkal jsem bocmana. Šel s ním i Gregory. O něčem se spolu bavili. Bocman šel hned za kapitánem. Gregory odešel do své kajuty a nikdo mi nic neřekl. Zachytil jsem jen pár slov. Co se děje, Reachi?"

"Ještě než jsme přistáli... Starej byl nějak nervózní. Ptal se po třetím. Myslím, že kdybych neměl službu a nemuseli bychom přistávat, určitě by zavolal mě..."

"Něco hledali, vid?" prohodil Robert jen tak a čekal co mu Reach odpoví.

"Ještě se budete flákat po přístavu!" zahulákal Reach na hlouček námořníků. "Pamatujte na to, že jsme v bezcelním pásmu! Ať vás neseberou a neodvedou zpátky na loď. Pohybujte se jen v zelené zóně!"

"Neodpověděl jsi mi!" připomněl se mu Robert a poslal k vodě další šutr. Nad hlavami jim projelo rameno jeřábu. Robert se instinktivně přikrčil a zaklonil hlavu. Hák na rameni byl prázdný.

"Vrátíme se k lodi." řekl Reach suše a otočil se ke zpáteční cestě. Na můstku Stelly někdo stál, ale byly dost daleko, aby rozeznali čí je to tvář. Na zádi pobíhalo několik chlapíků ze břehu, ale nezdálo se, že by manipulovali s krytem třetího nákladového prostoru lodi. Kdesi zahulákaly silné lodní píšťaly. Na čistém nebi se spolu s dýmem z přístavu vznášelo několik ptáků. Došli k hlídce u můstku.

"Nechceš mi odpovědět?" zeptal se ho Robert znenadání.

"Ne!" odpověděl mu Reach. "Můžeš se zeptat kapitána. Snad ti něco řekne..."

"Nezajímá mne, co máte v trojce za náklad. Chci jen vědět, jestli tam nenašli..."

"Ne!" skočil mu Reach do řeči. "Bylo tam jen pár jeho věcí! Stačí ti to? Co jsi se, kurva, na tom Evansovi tak zasedl?"

/VIII./

"Jak jsme na tom, první?" zeptal se kapitán prvního důstojníka, krátce po vyřízení všech formalit spojených s naplněním nádrží palivem a nákupem nejnutnějšího materiálu pro plavbu přes oceán s konečnou stanicí Sydney.

"Všichni jsou na palubě, kapitáne. Můstek je vyzdvižen na palubu a zajištěn. Čekáme jen na váš rozkaz k vyplutí. Máme tu dva tlačné remorkéry, vytáhnou nás od mola."

"Opravdu všichni, Reachi?" zeptal se ho znovu nevěřícně jeho nadřízený. "Celý čas, co jsme tu kotvili, se naši chlapi flákali po přístavu!"

"Bocman je spočítal, pane. Jsou opravdu všichni!" vmísil se do rozhovoru třetí důstojník. "Až na toho parchanta, který si hraje na Hudýniho!"

"Na nic jsem se vás neptal, třetí!" vybafl na něj kapitán.

"Ano, pane!" pokrčil rameny třetí důstojník. "Už mlčím!"

Kapitán nervózně několikrát přešel celou šíři velitelského můstku. Muž u kormidla tiše stál a čekal na rozkazy. Oběma rukama se držel madel stojanu a díval se na ukazatel polohy kormidla.

"Měli bychom začít, pane, nebo nám ujedou." pronesl tiše Reach.

"Máte pravdu!" odfoukl si velitel lodi a vyšel na levou část nekrytého můstku. Remorkéry neklidně bafaly na obou koncích lodi. Kapitán mávl rukou a Reach zahoukal na lodní píšťale, že jsou připraveni k vyplutí. Kdesi hluboko v lodi zahučel startér hlavního motoru, který byl přehlušen rozbíhajícím se strojem. Pak přesunul páku lodního telegrafu na pomalu vpřed a nechal vychýlit kormidlo docela vlevo.

Současně zabraly i obě lodi. Stella se zvolna odpoutala od hráze přístavu. Gregoryho jenom napadlo, co by se stalo, kdyby ji zapomněli odvázat od břehu.

"Kormidlo do nulové polohy!" houkl na ně kapitán a muž u kormidelního stroje chvatně přetáčel volantem doprava. Příď Stelly se stále ještě vychylovala od břehu a nebýt duchapřítomnosti velitele remorkéru, který byl před přídí, převrátila by ho jako hračku. Kapitán se díval na malý člun jak se snaží vrátit příď Stelly tam, kam patří. Muži na přídi něco na sebe pokřikovali a jejich oči bedlivě hlídaly smyčky ocelového lana na vaznících.

"Je na střed, pane!" řekl mu muž u kormidla.

Obyčejně se hází tažné lano remorkéru, ale tento člun neměl hák na zachycení konce lana, V bezpečné vzdálenosti od břehu se oba čluny odpoutaly a aniž by zkřížily Stelle cestu, odbafaly zpět za svou prací. Ani se nerozloučily.

"Zvyšte otáčky, Reachi." zahrčel kapitán, když se vrátil dovnitř. Gregory se díval přímo před loď a jako obvykle si něco pobrukoval. Stella pomalu mířila ven z přístavu. Muži u lan chvatně navíjeli lana na přídi i na zádi a ukládali je na jejich místa.

"Dva stupně doleva!"

"Dva vlevo." opakoval muž u kormidla a otočil volantem.

"Zdá se, že bude hezké počasí!" prohodil Reach mimochodem. "Konečně budeme zase na moři! Nesnáším stání v přístavu!"

"Máte pravdu!" přikývl kapitán rozmrzele. "Přidejte ji trochu šťávy vlečete se jako ke hřbitovu."

"Jsme ještě v přístavu, pane. Je tu hustý provoz." odpověděl mu Reach a držel stále ještě ruku na páce strojního telegrafu.

"Vpravo loď!" řekl suše Gregory a ukázal na nákladní loď, která jim očividně chtěla zkřížit cestu. "Kříží naši dráhu v pravém úhlu, pane!"

"Zahoukejte na ni, ať změní kurs! Ať to stočí doprava a sníží rychlost! Jestli to švihne vlevo, určitě se srazíme!" zavrčel kapitán a vzal si dalekohled. Reach několikrát zahoukal. Jeho oči spočinuly na cizí lodi. Pevně svíral kulatý výběžek ovládače telegrafu a soustředil se jen na obraz před sebou.

"Zopakujte to, prosím. Asi jsou hluší. Sedl si na uších? Copak nás nevidí?" vrčel dál kapitán a vyšel ven na pravé křídlo můstku. S dalekohledem na očích hluboce oddychoval a cedil temné kletby na adresu dotírajícího návštěvníka. Muž u kormidla se začal očividně ošívat.

"Držet kurs!" opakoval pevně kapitán. Dobře věděl, co dokáže udělat přicházející panika. "Ještě jednou se jim ohlaste, Reachi. Ať si mě nepřejí, jestli budu muset kvůli nim zastavovat, nebo reversovat stroje! Držte kurs!"

"Je to Nor, pane." řekl náhle třetí důstojník také s dalekohledem na očích. "Nějaký Narvik. Čert ho vem."

"Musíme něco udělat, kapitáne, nebo to do nás napálí!" varoval ho Reach, který začal pomalu ztrácet svůj obvyklý klid. Vyvedl jej kapitánův klid, s jakým vedl svou loď vstříc záhubě.

"Kdybych tu měl alespoň dělo. Rozstřílel bych je na kusy." řekl kapitán a přešel k rádiu. Natáhl se po přístroji a přeladil na komunikační frekvenci a ještě jednou se podíval na seveřana, který předpisově zatroubil a začal měnit směr.

"Kormidlo vlevo! Deset stupňů!" řekl znovu do ticha na můstku. Příď lodi se poslušně stáčela vlevo. Norská loď jim na okamžik ukázala svůj levý bok a pak pak jako správně vychovaná kobyla odcválala z jejich plavební dráhy a nechala je civět na svůj kulatý a vysoký zadek s vlajkou na stožáru.

"Zpět na původní kurs!! uslyšeli s úlevou kapitánův hlas.

"Budou se muset otočit na rejdě a vrátit se do přístavu!" řekl jim Reach. "Takový zmatek! Ještě chvíli a měli bychom tu hromadnou srážku jako na nějaké dálnici!"

"Už se můžete pustit!" řekl prvnímu důstojníkovi a přeladil přístroj na původní vlnu. Dalekohled vrátil na jeho místo a očima si přeměřil muže u kormidla. Měl je široce rozevřené. Takřka nevnímal.

"Reachi?" zavolal kapitán na prvního důstojníka.

"Ano, pane?" trhl sebou tázaný.

"Až vyplujeme na moře, vyměňte muže u kormidla. Jdu si ještě něco vyřídit. Pokračujte až k bodu obratu a otočte ji na kurs do Melbourne. K mysu se nepřibližujte blíž, než na povolenou vzdálenost a pozor na vlny. Bývají dost nepříjemné!"

"Ano, pane. Rozumím!" přikývl Reach hlavou a taky se podíval na mladého námořníka za kormidelním strojem. Pomalu dostával svou obvyklou zdravou barvu.

"Bylo to v pořádku!" řekl mu. "Museli nás vidět. Čert ví, proč jim to trvalo tak dlouho!"

"Jasně!" řekl Gregory a vyšel do slunečního odpoledne. "Chlastali na můstku a honili si přitom pinďoury!"

Foukal svěží vítr. Čechral mu jeho neučesané vlasy a odnášel se sebou kouř z vrcholku komínu. Nebýt brázdy za lodí, těžko by uvěřil, že již nejsou v přístavu, ale na otevřeném moři. Břeh se pozvolna vzdaloval. Loď, která jim pocuchala nervy a zkazila den je teď určitě v přístavu.

Třetí důstojník pokrčil rameny a vrátil se na můstek. Prošel kolem obou mužů a zmizel na schodišti. Reach si unaveně utřel čelo a obočí a postavil se vedle muže u kormidla. Mlčeli. Celou dobu, dokud nepřišel jiný námořník, aby jej vystřídal.

"Jo!" řekl si Reach polohlasně. "Nejspíše tam určitě pili na zdraví!"

/IX./

"Jsem rád, že jsi se taky na nás přišel podívat, Chrisi!" zavolal na něj Martin, když ho spatřil, jak vystupuje z auta nedaleko plotu, jehož pletivo se ztrácelo v zelené džungli nízkého porostu.

"Nemohl jsem odmítnout," usmál se Chris a podíval se na dívku vykukující z okna v přízemí. "Já mít tak krásnou ženu, tak s nikým nemluvím. No a když jsem zjistil, že má Susan narozeniny a že s vámi bude ještě Jenny..."

"Neříkej!" zazubil se Martin. "Starý kocour se nezapře!"

"A taky jsem vám něco přinesl!" řekl a zvedl do výše dvě velké tašky, které očividně praskaly ve švech.

"Snad jsi nevykradl nějaký obchod?" zeptal se ho se zájmem udivený Martin a ihned mu je bral z rukou. Mírně se prohnul pod jejich tíhou a uznale na Chrise mrkl.

"Kdepak, už nejsem takový chlap, jaký jsem býval!" zavrtěl hlavou mírně zmatený návštěvník a pozorně se zahleděl za zvukem otevírajících se dveří, z nichž vyběhly obě ženy. Chvíli se na neodíval, jakoby se nemohl vynadívat na dvě skoro zapomenuté popelky v zástěrách a vzpomněl si na své mládí. Trochu trpce se usmál a vykročil po pěšině k domu. Martin jim uhnul z cesty a díval se, jak se obě vrhají na Chrise, na jehož rtech visel rozpačitý úsměv.

"Už něco víte?" zeptala se ho Jenny, když mu dala pusu na přivítanou.

"Něco málo, popovídáme si u odpoledního čaje, souhlasíte, Jenny?" zeptal se ji a pohlédl na dvě modré studánky pod záplavou zlatých vlasů. "Závidím vašemu muži!"

"Dobře," přikývla a o krok odstoupila. Susan vzala Jenny za ruku a vrátila se s ní domů do kuchyně, aby něco připravily. Martin odnesl tašky do haly a vrátil se před dům.

Chris se rozhlížel po zahradě i nedalekých kopcích, jejichž výška nebyla nijak udivující, ale za to se na vrcholku každého z nich vyjímal krásný lesík se spoustou zeleně.

Sedli si pod stromy u jezírka a chvíli mlčeli, jakoby nebylo nikomu z nich do řeči. Nad hlavami jim zpívali ptáci, vítr pohupoval větvemi stromů a po modrém nebi plulo několik neposlušných mraků. Bylo něco po desáté dopoledne. Ani Chris netušil, že se tu sejde se svým starým přítelem, jeho ženou a Jenny. Nebýt Martinova dopisu, nevěděl by, že budou na venkově, ba dokonce by propásl i narozeniny Susan.

"Zjistil jsi už něco?" zeptal se ho Martin.

"Něco málo," přikývl Chris.

"Dobré zprávy?" vyzvídal Martin.

"Dobré i zlé. Jak se to vezme. Chceš si promluvit ještě teď, mezi čtyřma očima?" zeptal se Martina.

"Vždyť víš, jak při naší poslední návštěvě vyváděla moje sestra!"

"Máš to tu stejně dobře zařízené!" řekl Chris udiveně a pohlédl na Martina. "Skoro jsem tu netrefil. Tohle všechno jste určitě nestavěli sami, že ano?"

"Ne. Koupili jsme to tu asi před dvěma lety. Původní majitelé se odstěhovali někam za moře do států. Jméno města si už nepamatuj. To je zajímavé, jak můžou mít lidi stejný nebo podobný vkus."

"Přesně tak!" přikývl Chris a promnul si ruce. "Každopádně se mi tu líbí. Široko daleko nejsou žádní sousedé, žádný provoz na silnici, za humny máte les!"

"Tak už to vysyp, Chrisi a nechoď pořád dokola jako kocour kolem horké kaše! Co se stalo?" zeptal se ho Martin. "Našel jsi tu loď"

"Je na cestě mezi Kapským městem a Sydney. Co nevidět bude kdesi uprostřed Indického oceánu!" řekl mu Chris. "Pokud vím, naplnily v přístavu nádrže a nabrali nějaký proviant a vypluli na moře!"

"Říkal jsi, že se kolem ní točí mnoho podivných lidí!"

"Zatím rozplétáme provázky, Martine!" pokrčil Chris rameny. "Nevíme nic určitého! Našli jsme několik malých ryb a rybiček, ale nestojí za námahu!"

"Co za tím vším je?"

"Pašování uranu?" zamyslel se Chris. "Možná černý obchod se zbraněmi! V Kapském Městě však nic nevykládali! Nevím, co si mám o tom myslet! Možná to vyloží až v Sydney! Nebo někde jinde! Pokud nemáme podezření, nemůžeme nic dělat! Všichni by se nám vysmáli!"

"Kde kdo by chtěl mít atomovou bombu!" řekl mu Martin.

"Svět je plný špinavé politiky a lichvaření!" souhlasil Chris smutně. "Pořád bychom jenom válčili!"

"Už jdou!" kývl hlavou Martin.

"Robert by měl být v pořádku!" řekl mu Chris. "Pokud bude Stella na hladině a není v tom také něco jiného!"

"Pojišťovací podvod? Chtějí Stellu potopit někde, kde je hodně hluboko na to, aby se k vraku vydal průzkumný tým? Nestálo by to za ty peníze?" zeptal se jej Martin. "Tahle zpráva by mou sestru příliš nenadchla!"

"Už se to nese!" zavolala na ně Susan a cupitala před Jenny. Obě byly obtěžkány nádobím a spěchem. Položily všechno na stůl a sedly si k oběma mužům pod stromy, které vytvářely svými korunami příjemný stín a chládek před poledním sluncem.

"Snad nebudeme pořádat hostinu?" zeptal se Chris hospodyňky a vstal. "Všechno nejlepší a hodně štěstí a zdraví."

"Co je v tom?" ptala se Susan netrpělivě, když od něj vzala jeho malý dárek. "Doufám, že z toho na mě nic nevyskočí!"

"Překvapení!" odpověděl ji Chris a sedl si znovu vedle Martina.

"Třeba žába, nebo myš!" napověděl ji Martin a díval se jak se mírně zachvěla. Hlavou ji projely obavy. Podezíravě se na Chrise usmála a pák řekla svému muži: "Nestraší mě, nebo to snad ani neotevřu!"

"Kdoví, co je uvnitř. Chris mívá někdy podivné nápady!" uculoval se Martin. Susan jen pokrčila rameny a rozhodně se pustila do rozbalování balíčku.

"Ještě to nekváká!" řekla do ticha. "Je tam něco živého?"

"Jen do toho!" pobízel ji Chris. "Nemusíte se bát!"

"Na vaši zodpovědnost!" přikývla a vyndala z papíru jakousi krabičku. Pomalu ji otevřela a zůstala s úžasem stát.

"Nádhera!" vykřikla a vytáhla z krabičky zlatý řetízek s přívěškem. "To muselo stát peněz!"

"Oblíbená průpovídka. To jste si nemusel dělat takovou škodu! Vlastně by to mělo být od Martina, neměl bych to říkat, ale vlastně to byl on, kdo mi na poslední chvíli oznámil, že máte narozeniny a co se vám líbí!"

"Slíbil jste mi, že..." přerušila je Jenny.

"Já vím. Všechno vám povím. Do posledního slova. Uvidíte. Nemusíte se bát. Všechno je v nejlepším pořádku." usmál se na Jenny.

"Takže se dáme do jídla na stole, co vy na to?" zeptal se jich netrpělivě Martin.

"Máš hlad?" divil se se smíchem Chris. "Vždycky jsi mi tvrdil, jakou nemáš perfektní hospodyňku. Že by tě špatně krmila?"

"To určitě." šťouchla jej Susan do břicha. "Pořád se jenom cpe. Co budu dělat s tlustým chlapem?"

"Nebojte se," konejšil ji Chris. "On to vyběhá. Že jo?"

"Můžu taky něco říct?" ozvala se Jenny.

"Samozřejmě!" přikývl Chris.

"Myslím, že mám taky už hlad. Nesnídala jsem..."

"Ale to je velká chyba!" zamračil se Martin. Ve rtech mu cukal neposlušný smíšek. "Neboj se, my to napravíme! Za dva týdny pobytu u nás, se budeš muset přihlásit do nějakého kurzu, aby tě tvůj muž poznal."

"Myslíš?" zašklebila se pro změnu Jenny.

Dali se do jídla.

"Myslím, že tělocvik budeš potřebovat nejvíc ty!" řekl Martin svému příteli po dobrém a vydatném obědě.

"To je zajímavé, že všichni Angličané jí oběd až ve čtyři! Vy jste výjimka, nebo nejste z ostrovů?" zeptal se jich Chris.

"Vy určitě Angličanem nejste!" řekla mu Susan do ucha, když odnášela s Jenny ze stolu.

"A co na tom?" divil se Chris. "Je to snad hřích?"

"To ne!" slyšel od domu, ještě než třískly dveře. "Ale že právě vy si potrpíte na anglické způsoby!"

"Počkáme, až se vrátí!" řekl Martinovi, když zůstali sami.

"Co budem dál dělat? Mám strach, že to nebude v ničemu. Nevím, jestli se Jenny s Robertem dají dohromady!"

"To už je jejich věc!" pokrčil Chris rameny.

"Co si tu šuškáte?" zeptala se Jenny obou mužů.

"Posaď se, Jenny. Netrpělivě čekáme, až se vrátíte z kuchyně. Kde je má druhá polovička? Mé lepší já?" zeptal se ji Martin.

"Už přijde!" řekla Martinovi a otočila se k jeho příteli. "Jsem strašně zvědavá. Celé dny jsem nedostala žádnou zprávu. Musíte vědět, jak mi je."

"Už vás nebudu dlouho napínat!" řekl ji Chris a vytáhl z kapsy kus popsaného papíru. Nastala krátká odmlka, kterou vyplnilo švitoření ptáků a kroky vracející se Susan.

"Je v pořádku?" naléhala Jenny.

"Ano. Loď, na které slouží, se jmenuje Maria Stella!"

"Divné jméno!" zamyslel se nahlas Martin. "Myslím tím na anglickou Loď."

"Kromě něj je ještě na palubě asi tak třicet mužů. Bůhví proč tak málo. Byl jsem na Tower Bridge, ptal jsem se po muži, který měl v ten den, kdy Stella vyplouvala službu. Kupodivu tam byl právě on. Viděl ji. Má nosnost dobrých deset tisíc tun, možná i víc. Ptal jsem se ho, jestli si nevšiml něčeho podezřelého, nenormálního. Ptal se mne, jestli nevím, co měla naložené, jaký náklad nesla!"

"Proč?" nechápala jej Susan.

"Protože podle něj se pohybovala na vodě jako stará tlustá velryba. Plula prý dost ztěžka."

"Nerozumím tomu." řekla znenadání Jenny. "Co má společného náklad lodi s Robertem? Vysvětlíte mi to někdo laskavě?"

"Musíš ještě chvíli vydržet, Jenny!" napomenul ji Martin.

"Hned jdu v věci." odpověděl ji Chris. "Shodli jsme se na názoru, že na písek, uhlí nebo rudu byla moc těžká. Určitě vezla něco jiného, nebo i něco jiného."

"No a co na tom?" vyprskla Jenny zvýšeným hlasem.

"Poslouchejte, Jenny!" chytil ji Chris za ruku. "Ta loď míří do Sydney. Jejím cílovým přístavem je tato metropole z velkým námořním přístavem, rafinérií ropy, chemickými závody a kdoví čím ještě! Nachází se na jihovýchodním pobřeží Austrálie. Je to hrozná dálka!"

"No a?" zeptala se zamračená Jenny.

"Ano. Proč nám to říkáte?""zeptala se jej Susan.

"Protože ta loď měla v nákladních listech jen rudu, uhlí a nějaký kusový materiál. Ale její ponor neodpovídal povaze naloženého zboží!"

"Myslíš, že je v tom nějaká levárna?" zeptal se Martin.

"Určitě! Aspoň si to myslím!"

"Ale jak ji mohl strážný vidět a poznat, když vyplula pozdě večer?" divila se Jenny. "Nespletl se?"

"Určitě ne. Bylo pod mravem a drobně pršelo. Ale myslím si, že se teď začátkem léta stmívá dost pozdě. A jméno lodi na zádi bývá obvykle dost viditelné!"

"A Robert?" nadhodila Jenny. "Co vůbec víme?"

"Víme toho dost, aspoň prozatím!" řekl ji Martin. "Víme na jaké lodi je a jak se jmenuje! Čí je a kam má namířeno!"

"Maria Stella není přece anglické jméno!" řekla jim Jenny.

"Není. Vyrobili ji ve Francii, dostala italské jméno a jejím posledním provozovatelem je jakási lodní společnost v Anglii. Poskytli mi několik informací. Především, že byla před půl rokem na opravě v St. Nazaire."

"Kde to je?" zeptala se Susan. "Přiznám se, že atlas světa není zrovna mým nejlepším koníčkem."

"Je to město s přístavem a doky ve Francii. Za války tam kotvily německé ponorky. Nachází se zhruba na severozápadním pobřeží Francie v ústí Lamanšského průlivu."

"Proč myslíte, že byla špatně naložená?" zeptala se Jenny.

"Každá loď má, nebo by měla mít na obou bocích, asi uprostřed na čáře ponoru takovou značku, která se podobá dvěma obráceným písmenům F. Jedno je postaveno normálně, jen s tím rozdílem, že je otočeno doleva místo doprava. Druhé F je hlavou dolů, ale je otočeno správně. Místo kde se obě písmena spojují je opatřeno vodorovnou čárkou, která určuje výšku ponoru lodi. Průměrnou, nebo taky jistý střed, a to v případě, že se nehledí na vodu, v které bude taková loď plout."

"Na vodu, v které bude loď plout?" zeptal se Martin.

"Ponor lodi je závislý na hustotě vody a především na tom, jak je naložená. Loď by měla mít tolik nákladu, aby byla její plavba rentabilní a aby se využila její plná kapacita. Ale na druhé straně by se neměla přetěžovat, protože pák se její charakteristické plavební vlastnosti zmenší na minimum, nehledě na spotřebu paliva! Taková loď je pák špatně ovladatelná a je více ohrožována ve špatném počasí, než ostatní lodi, nebo kdyby byla naložena správně. Ptal jsi se na vodu, že?" vydechl si Chris a dlouze se napil z připravené sklenice.

Martin se podíval na hodinky. Byla něco po půl třetí.

"Nejste unavení?" zeptal se jich Chris a podíval se přitom na každého zvlášť. Všichni byli duchem mimo stůl a zahradu, kde seděli. "Mám pokračovat?"

"Jo." přikývl Martin a šťouchl nohou do Jenny.

"Nějak tomu přestávám rozumět." přiznala se po chvíli.

"Čemu?" zeptal se ji Chris.

"Všemu. Mám pocit, že se bavíme o všem možném, jenom ne o Robertovi."

"Chce se mi nějak spát. Půjdu se podívat na cvrčka. Nebude vám vadit, kdybych tam zůstala?" zeptala se Susan a dlouze zívla. "Já vím, že je to nespolečenské a že mám navíc narozeniny. Dejte mi hodinku, nebo dvě. Chrisi doufám, že se tu zdržíte. Místa máme dost."

"Asi jsem to přehnal, viďte?" řekl Chris a usmál se na Susan.

"Vůbec ne!" odpověděla. "Ale jsem poslední dobou nějak unavená. A taky si myslím, že to mého muže a Jenny zajímá určitě víc, než-li mně. A určitě dělají dobře. Fandím vám, vám všem!"

"Zůstaneš tu aspoň do zítřejšího oběda? Doufám, že v příštích dnech nic důležitého nemáš!" řekl Martin Chrisovi.

"Ne. Budu tu tak dlouho, jak si budete přát. Určitě." přikývl a podíval se na Jenny. "Mám takový pocit, Jenny, že se Robert dostal na loď, na které není všechno v pořádku. Můžu se taky mýlit. Nemusíte věřit všemu, co tu řeknu. Možná, že vystoupí v Sydney a odjede za svými známými. Já vůbec nemám ve zvyku vyvolávat falešné poplachy. Věřte mi!"

"Já vám věřím!" řekla. "Vy a můj bratr jste jediní, kteří mě vzali vážně. Opravdu."

"Je to přece naše..., moje povinnost!" řekl Martin nesměle.

"Právě že není!" odpověděla mu. "Mohl jsi se jednoduše ode mně odvrátit a nebrat mne na vědomí jenom proto, že jsem se k Robertovi zachovala ne fér!"

"Ale já tě mám rád, Jenny. A jsi moje sestra!"

"Já vím. Možná že právě proto jsem ti toho rána volala. Proto, že jsem tvá sestra a ty můj bratr!" zamyslela se. "Ježíši!"

"Jenny. Já sice nepatřím do rodiny, ale myslím si, že má Martin pravdu. Chce vám pomoci a proto vám pomáhá. I když to dělá hlavně proto, že vás má rád."

"Já vím. Však jsem mu za to taky vděčná! Co jste to, Chrisi, říkal o té vodě?"

"Měl jsem na mysli hustotu vody. Ta je závislá na množství soli v moři! Každé moře, nebo oceán je jinak slané. Závisí také na tom, v jakém období loď pluje. Kolik sladké vody se do moře dostane z řek a tajícího ledu! V zimě je moře většinou nevlídné a bouřlivé a vlny často kropí i křídla velitelského můstku, tak jsou vysoké. Děsím vás, Jenny? Já vůbec nemyslím, že by se mělo Robertovi něco stát!"

"Já vám taky nic neříkám," usmála se na něj. "Vy jste na moře odborníkem! Já jsem na moři nebyla ani náhodou."

"Díky za poklonu!" uklonil se Chris! "Ale nevím, jestli je na místě..."

"Chrisi, jste báječný chlap. Jsem ráda, že mi, že nám pomáháte, co kdybychom si tykali?"

"No vidíte!" zvolal Martin. "Ale máme tady jenom minerálku a čaj. Takže bych zašel pro něco ostřejšího? Nepočkáme taky na mou ženu? Abychom byli kompletní?"

"To je v pořádku." řekl Chris. "S takovou pěknou holkou si připiju i minerálkou."

"Takže na naše přátelství, i když je jenom pracovní, ale kdo ví, co všechno se může stát!" usmál se Martin. "Tak a dejte si pusu! Na tykání! Na Roberta a na nás!"

"Úplně jsem se ztratila ve tvém výkladu, Chrisi!" řekla Jenny. "Jaká je pointa té čáry ponoru?"

"Pokud je loď nesprávně naložená, může se v případě pohybu nákladu, nebo špatného počasí potopit! Ať už je na palubě cokoliv, existuje tu možnost, že loď s Robertem na palubě nedopluje do svého cíle, ale potopí se někde v Indickém oceánu! Je to sice jenom hypotéza, ale přesto!"

"Rozumím!" přikývla Jenny hlavou. "Může se taková loď, nebo trosečníci z téhle lodi ztratit?"

"Samozřejmě!" souhlasil Chris. "Přestože spoléháme na satelitní navigaci, bezdrátový telegraf a kdoví jaké technické vymoženosti, vždy se může ta či ona loď prostě ztratit v moři nebo oceánu!"

"Jaká je pravděpodobnost, že se loď s Robertem na palubě potopí?" zeptala se Jenny znovu. "Já vím, že na tom závisí mnoho faktorů, ale stejně!"

"Je vysoká!" zamračil se Chris. "Je mi líto!"

/X./

Robert stál na velitelském můstku a pozorovat nevlídné moře, které se přelévalo přes příď lodi a mizelo v odtokových žlabech. Bylo zamračeno. Modré nebe bylo to tam. Našedlé mraky se proháněly nízko nad mořem, ale nepršelo! Jen ten protivný vichr dul s neutuchající silou a hnal vstříc lodi další a další ohromné vlny.

Byl sám.

Loď řídil automatický pilot, který neustále otáčel kolem kormidelního zařízení podle toho, jak na loď útočily jednotlivé vlny. Očima bloudil po našedlé hladině oceánu, ale myslí by docela jinde. Myslel na Jenny.

"Zpráva o počasí! řekl mu radista a čekal, až si ji vezme.

"Díky," odpověděl mu a nepřítomně se podíval na kus popsaného papíru. Zhoršení počasí! říkal si v duchu a podíval se ven. Bouře! Jedna vlna za druhou dotíraly na plující loď. Díval se na stožár s výložníky, jak se kymácí do stran a dopředu a hned na to dozadu. Podle toho, jak Stellu nadzvedávaly neposedné vlny.

"Zkuste se spojit s nějakou lodí, jestli náhodou nemají víc informací o té brázdě nízkého tlaku!" zakřičel, aniž by se otočil a přesvědčil se jestli ho radista slyšel. Kdesi pípal radiolokátor. Přistoupil ke stojanům, ale nic neviděl. Žáden bod na obrazovce.

Pohlédl krátce na druhý stojan. Také nic. Pokrčil rameny a vzal si dalekohled. Pečlivě si prohlédl hladinu oceánu a vzdálený obzor, který se hrozivě dmul. Asi se mu to jen zdálo.

"Jak jde služba?" uslyšel za sebou čísi hlas. "V první chvíli ho nemohl identifikovat. "Halo?! Ptám se, jak to klape. "

"Držíme se!" odpověděl a otočil se. Spatřil kapitána, jak se šklebí a mne si klouby na rukou.

"Hrozné počasí, viďte!" zeptal se ho znovu kapitán.

"Příšerné " přikývl. "Přišlo několik informací. Má se to ještě zhoršit. Vlítneme do toho rovnou po nose. Chcete se podívat?"

"Ne. Stačí mi, co slyším. Běhá mi mráz po zádech!" zamračit se a vzal si od Roberta dalekohled. Chvíli vedle sebe stáli a mlčky pozorovali zvlněný oceán. Robert přemýšlel, co vedlo kapitána, aby se vypravil na velitelský můstek.

"Kolik je hodin?"

"Bude osm, pane." odpověděl. "Jste tu místo Reache, viďte?"

"Jo. Vyměnili jsme si strážní službu. Proč se ptáte?"

"Jen tak ze zvědavosti! Osobně je mi to jedno. Hlavně když tu bude někdo z vás tří!" prohodil a otočil se na Roberta. "Tady máte zpátky dalekohled! Díky."

"Co si o tom myslíte?" zeptal se ho Robert.

"O počasí?" otočil se, když se ho Robert zeptal. "Určitě budem mít radost. Uvidíte. Kolik bouří jste už zažil?"

"Dost, abych je nedovedl spočítat."

"A kolik jich bylo špatných?" zeptal se ho velitel lodi.

"Všechny jsou špatné!" odpověděl mu Robert.

"Máte pravdu. Myslím, že jsem udělal dobře, že jsem vás vzal do Austrálie. Vážně."

"Díky, pane," odpověděl Robert předpisově, ale vůbec nevěděl kam tím kapitán míří. Co všechno Reach ví? Už se ho chtěl na něco zeptat, ale rozmyslel si to.

"Máte nějaké přání, nebo otázku?" pohlédl mu kapitán do očí. "Vidím vám to na očích! Co vás žere?"

"Všechno je v pořádku, až na to počasí!" řekl mu po pravdě. "Nemám žádné otázky, pane!"

"Tak se držte. Přeju příjemný zbytek služby!"

Netušil, že lodi i mnoha členům posádky nezbývá mnoho dnů života! Osud i čas byli proti nim. Chamtivost a touha po moci a penězích opět zvítězila, aby za sebou zanechali neoznačené hroby a promarněné lidské životy.

/XI./

"Pane Smithi, většina nehod vzniká z neopatrnosti nebo nedbalosti, je to tak?"

"Dalo by se to tak říci, pane předsedo."

"Vynechám nyní všechny jiné příčiny při kterých dochází ke ztrátě lodi, ztroskotání, srážka s jiným plavidlem nebo potopení v důsledku pohybu nákladu! Zaměříme se na požáry na palubě a následné exploze paliva či nákladu, ano?"

"Nemám námitek."

"Takže oheň na palubě může vzniknout z těchto příčin: za a) z vyšší moci, za b) z nedbalosti, za c) náhodně při práci s otevřeným ohněm nebo z neopatrnosti a za d) úmyslem. Chcete k tomu něco dodat?"

"Ne, pane. Ale připadá mi, jako bych ten požár založil sám. Promiňte!"

"Z ničeho vás neobviňuji! Čtu jen to, co mám napsáno v odborné expertíze. Mohu pokračovat?"

"Ano."

"Nuže. Místa požáru, respektive jejich vzniku můžeme rozdělit do těchto kategorií: nákladové prostory, strojovna, nástavba a všechny obytné prostory lodi, jak nad tak i pod hlavni palubou, nemýlim-li se!"

"Správně. A myslím, že nezáleží na místě vzniku, protože, oheň na lodi je nebezpečný ať už vznikne kdekoli."

"Podíváme se teď na konkrétní případ! Oheň na Stelle vznikl ve strojovně a jeho počátek byl buď v důsledku nedbalosti, nebo vlivu vyšší moci, dejme tomu únava materiálu, což je po generální prohlídce v suchém doku nanejvýš podivné. Nemám pravdu?"

"Nezdá se mi! Na moři jsou namáhány všechny součásti lodi. Některé více a jiné méně. V každém případě si myslím, pane předsedo, že některé vady materiálu nejsme schopni určit a skutečná povaha a rozsah poškození se ukáže až po velkém namáhání! Konec konců, nejsem soudním znalcem ani expertem, pane!"

"Existuje zde také možnost, že byl požár založen, dokonce s časovou prodlevou! Co si o tom myslíte, pane Smithi?"

"Byl-li požár založen úmyslně, připusťme i tuto možnost, kdo by měl na této skutečnosti největší užitek, vyjmeme-li z podezření všechny členy posádky, protože kdo by si podpaloval jediný kus suché půdy pod nohama a to ještě za hrozby silných bouří? Takový člověk by musel být opravdu jen fanatik, pane předsedo!"

"Máte naprostou pravdu. Je velmi obtížné spustit záchranné čluny na rozbouřeném moři, pane Smithi?"

"Přesahu je-li výška vln dva až tři metry a výše, je nemožné, aby někdo spustil čluny na vodu a neutopil jej, popřípadě jej nerozbil o bok lodi. Při vlnách nad deset metrů je to čiré bláznovství, ne-li holý nesmysl. Výsledek je vždy stejný, smrt následkem utonutí!"

"Takže vy vylučujete možnost, po prozkoumání všech možných skutečností, že by byl žhářem někdo z členů posádky?"

"Pokud je mi známo, tak ne!"

*****


 celkové hodnocení autora: 96.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 7 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.1 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 15 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 36 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Dandy518 01.08.2014, 0:34:33 Odpovědět 
   09. 06. 2014

Abych pravdu řekl, tyhle masy textu mě nebaví číst, zvlášť s touhle tématikou. Přesto ale dávám jedničku, protože je to napsané velmi dobře.
Pasáže s Jenny mě ale pořád baví.
 ze dne 01.08.2014, 16:53:36  
   Šíma: Máš pravdu: dlouhé texty prostě netáhnou a neletí. ;-)
 Amater 01.11.2009, 23:44:16 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Amater ze dne 01.11.2009, 22:01:49

   *Vrtím hlavou* Já děkuji
 Amater 01.11.2009, 22:01:49 Odpovědět 
   Sluníčko se mi naopak líbí. Je to takové vytržení a myslím, že čtenáře trochu probudí. Nevidím nic na tom špatného , skoro naopak. Ale.
Každý má styl. někdo takový a někdo makový. Myslím, že jsem se zmiňovala už u scifi. Jsem Amater, tak mě neber vážně, ale jak já to vidím. Čím víc se mi povídka líbí tím víc ji analyzují. Moje prostě špatná povaha.

Odborné věcí perfektní. Možná na konci nebo ke konci každé kapitoly dát slovníček. Pod mravem nevím, co to je. Vysvětlila bych to nenápadně hned nebo na konci vysvětlivka. Čtenář je blbec.

Klidně mě hoď přes palubu.

Vím, že teď se ti hodně do toho motám, ale k jednotlivým hrdinům bych vložila minulost. Nevím, jeslti mi rozumíš. Mám ráda historii - minulost. Aby člověk se ztotožnil s postavou musí ho nějak poznat. Co má rád. Jeslti buchtu nebo čínu. Taky minulost. Západy slunce by mu mohly připomenout děství. Ćím víc čtenář poznává postavu, tím víc s ní se ztotožňuje.

Protáhni mě klidně pod kýlem. Blekotám, ale teď píšu jako čtenář. Ráda bych znala trochu víc minulosti po posádce. Co kapitán. Povahové vlastnosti jsou výborně vykresleny. Klidně mě ho´d žralokům...

Nejspíš tu blekotám nesmysly. Spíš určitě. Omlouvám se, ale strašně se mi to líbí, proto bych ráda poznala víc posádku, kteří na palubě jsou, ale je pravdou jsem u 4 dílu. I toho Evanse. Co jeho věci, co zanechal, čím byl. Trochu minulostí...

Ještě jak jsou v Kapském městě. Možná bych vložila díl o tom jak jsou na souši. Možná něco nebezpečného nebo jen malou epizodku. Je to jen návrh. Tohle je, ale už hodně podle mě.
jsem ráda za tuhle věc.

Te´d se ti musím omluvit za svůj vpád do tvé říše. Možná si teď myslíš, že s emi to nelíbí, ale je to spíš naopak. Líbí až moc. Já nevím jak to vyjádřit a kopni mě někam. Chybí mě větší spojení s postavami. Omlouvám se. Ale kdybych věděla o Evanosovi víc, nejspíš by mě jeho osud víc zaujala. Blekotám, kruci, nikdy jsem to ještě neudělala. Většinou se nemíchám do toho. Promiň. Přesto to odešlu.
 ze dne 01.11.2009, 23:21:51  
   Šíma: Ahoj, díky za zastavení a maxi-komentík. Neblekotáš a máš pravdu, minulost posádky (hrdinů, kteří hlavního hrdinu provázejí) je opravdu nejasná a hodně zahalená... Možná to tak autor chtěl, možná na to nemyslel, když tento příběh psal a bral to tak, že prostě jeden muž vpadl mezi životy nic neříkající (a možná i nedůležité party lidí, posádky). Možná je to škoda, možná by pak byl příběh ještě uvěřitelnější... Ty jo! Díííky! ;-) Těším se na Tvou další návštěvu, fakt!!!!! :-DDD
 Guardianes 21.02.2009, 5:14:13 Odpovědět 
   S tím sluníčkem (viz i koment níže) souhlasím, ale hned po zabání se do dalšího odstavce jsem se opět nechal unášet příběhem. Vytržen z celku by začátek mohl být klidně romantickou pocitovkou, ale vztahy mezi posádkou, Jenniny "psychopády" a očekávání vysvětlení Evansova zmizení vše vrátí do původní roviny. Závěrečná část pokračující výpovědi, či výslechu při vyšetřování, vše dobře, nerušivě zakončuje. A já zakončím zaslouženou známkou...:-)
 ze dne 21.02.2009, 10:44:15  
   Šíma: Sluníčko? Kam půjdeš? Do nebe, nebo do pekla? Jejda... ;-)

Jsem rád, že se líbí a děkujííííí za zastavení, komentík!
 Tuax 12.05.2008, 10:10:07 Odpovědět 
   Zdravím, tak jsme zase o moře námořních mílí dále a blíže osudu Marie Stelly. Chris mi připadne jako sympaťák :) Rozhovory sem tam působí trochu nevěrohodně, ale prostředí ve kterém se odehrávají, je na tolik silné, že se to ztrácí v šumění vln :)

Od začátku děláš jednu věc, která mi tam trošku nepasuje. Na konci některých částí vpisuješ vsuvky, které nejsou součástí vyprávění. Jsou to spíše jako poznámky osudu, nebo autora a přijde mi, ačkoliv jsou nekonkrétní, tak mnoho prozrazují. Jako by ses bál, že čtenář odejde od četby a tímto se ho snažíš udržet. Myslím si, že to vůbec není třeba, máš dobrou formu vyprávění, která čtenáře drží. Pokud má aspoň trochu zájem o tématiku, která se v příběhu odvíjí.

Tedy hlavně ten první dovětek v této části:

"Sluníčko, sluníčko, kam půjdeš? Do pekla nebo do nebe?"

Je takové vytržení z textu, moc mi to tam nepasuje. Ale čtenáře to v ten moment právě díky tomu probere, donutí ho se zamyslet na d příběhem a tímtovýrokem. A pak hrrr na další text :)

Hm, trošku jsem se rozepsal... tak vydejme se dál, otevřem láhev rumu a hurá do vln :)
 ze dne 12.05.2008, 20:04:39  
   Šíma: Díky za dlouhý a vyčerpávající komentík, dílko je to už hodně staré a přestože je trochu přepracované, nějaké ty mouchy a blechy by se v něm našly, ale jak na ně přijít jinak, než-li že je jeden dá k přečtení? Čtenáři se již ozvou, co jim "nevoní", nebo co se jim "nezdá"! A Tys toho příkladem! Ještě jednou díííky za zastavení a kritiku! ;-)
 Dani 24.08.2007, 17:27:19 Odpovědět 
   Tak jsem si konečně přečetla další díl. Nezklamal. Budu se těšit na další.
 ze dne 24.08.2007, 17:55:15  
   Šíma: Díky za zastavení, přečtení a komentář! Jsem rád, že se tento díl líbil, snad Tě další nezklamou... ;-) Hezký den!
 Nethar 01.07.2007, 11:55:09 Odpovědět 
   Další skvělý díl Ohnivých jazyků. Jsem stále více napjatý! Opět chválím a ani trochu nelituji, že jsem se do čtení pustil.
Kromě rozhovorů, které mi opět chvílemi připadají nepřirozené, jsem si tentokrát více všímal chyb - zdálo se mi, že počet překlepů se zvýšil, i když to je třeba tím, že čtu dopoledne a ještě nejsem tak unavený :-) Tak pozor na to, hlavně na interpunkci, narazil jsem třeba i na lahůdku jako "a pak bilo ticho". Hodně chyb máš ve výrazu ji/jí, pozor na to, většinou píšeš krátké i, ale ne vždy je to správně, třeba "řekl jí" má být dlouze.
No ještě jednou díky za zveřejnění tohoto kolosu, muselo ti to dát mnoho práce, která se ale vyplatila. Dva stupně doleva, kapitáne!
 ze dne 01.07.2007, 12:06:00  
   Šíma: Snad nenajedu na břeh! :-) Jen tak dál, ať vím, kde mi do lodi zatéká, abych se náhodou neutopil! Plavu jako zednická sekyra. Asi mám dobrý "talent" na přehlížení chyb, nebo vlčí mlhu! Díky! A máš ve všem pravdu! :-) "Bilo nebilo, až to bilo do očí!" S tou korektůrou je trošku problem, moc dobře nevidím, ale to by nemělo být žádnou omluvou! :-) Kdyby zase něco, dej vědět!
 Pavel D. F. 11.06.2007, 23:28:04 Odpovědět 
   Je vidět, že jsi v oblasti námořnictví odborník, množství všelijakých podrobností na nás suchozemce dělá dojem. Okamžik pravdy se blíží, tak uvidíme, kam nás ještě tato plavba zanese.
 ze dne 12.06.2007, 19:14:34  
   Šíma: Moře a lodě jsem měl rad už jako malý kluk, naneštěstí jsem u něj nikdy nebyl! Jinak jsem čistokrevna suchozemska krysa, která navíc trpí mořskou nemocí... :-)))
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Vůně
Marbal Škutin
Pro Jasmina
DaBone
Bolesti
M. Daněk
obr
obr obr obr
obr

Pátek třináctého...
Šíma
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr