obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Je jen jediné štěstí v životě: milovat a být milován."
George Sandová
obr
obr počet přístupů: 2915724 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39858 příspěvků, 5812 autorů a 392639 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Dinodlak (6.část) ::

 autor alri publikováno: 30.05.2007, 21:43  
Už úplný závěr celé povídky!
 

25. Sandřina návštěva
Alan si otřel zraněný prst do kapesníku a dál už tomu nevěnoval pozornost. Těšil se na Sandru. Sotva strčil kapesník zpět do kapsy, už vešla.
„Ahoj, Sandro,“ objal ji. „Proč jsi mi neřekla, že tě dneska propustí?“
„Chtěla jsem tě překvapit,“ usmála se.
„No, to se ti opravdu povedlo.“
„Na čem pracuješ?“ zeptala se a rozhlížela se kolem.
„No, zrovna přivezli Raptora…“
Sandra se vrhla ke stolu. Když spatřila kostru, zamračila se.
„Na tomhle tě teda nenechám dělat!“ řekla. „To teda ne! Už jsem přišla o dost kamarádů!“
„Ale prosím tě, ta kostra je úplně neškodná! Nebezpečné byly jenom ty zuby!“
„No, jen aby…“ povzdechla si Sandra a pohled ji sjel na podlahu. „Alane, to je krev?“ ukázala na červené kapky na dlaždicích.
„No… je,“ odpověděl váhavě.
„Ty ses řízl?“ vyjela na něj. V obličeji hrozně zbledla. „Ukaž mi tu ruku!“
Alan zrovna strčil ruku do svého zářivě bílého pláště. Za malý okamžik začala látkou prosakovat krev. Alan neochotně vytáhl ruku z kapsy. Z otevřené rány se řinula krev a s pleskotem dopadala na zem.
„Trochu jsem se pořezal o sklo,“ zalhal.
„O sklo? O jaké sklo?“
„Omylem jsem rozbil skleničku a když jsem to uklízel, tak jsem se pořezal…“
„Kde je to sklo?“
„Už je v koši. Nehledej to, mohla by ses taky říznout,“ dodal rychle, když viděl, že Sandra šilhá po odpadkovém koši.
Ta se na něj zkoumavě zadívala. Vypadalo to jako by chtěla zjistit, jestli ji lže nebo ne. Alan se však tvářil zcela normálně a tak to vzdala.
„Říkáš mi pravdu, Alane?“ zeptala se nejistě.
„Samozřejmě že říkám pravdu,“ podíval se na ní vyčítavě, ale zároveň se mu hlavou honily myšlenky typu, že by ji neměl lhát. Ale takhle alespoň nebude mít Sandra starosti.
„Dobře, věřím ti,“ usmála se. „Měl by sis to ošetřit, dost to teče.“
Když Sandra pomohla ošetřit Alanovi zranění, sedli si na chvíli do bufetu, který byl součástí ústavu.
„Myslím, že bychom to tvoje propuštění měli nějak oslavit, Sandro,“ navrhl Alan a míchal si čaj.
„To je dobrý nápad!“ řekla Sandra nadšeně. „Máš nějaký plán?“
„No, mohli bychom dnes zajít třeba do restaurace.“
Sandra se jen usmála.

26. Zamotaná hlava
Večer, krátce před šestou hodinou, už Alan se Sandrou vystupovali po schodech k restauraci. Venku se pomalu stmívalo. V záři pouličních lamp se sníh na ulicích krásně třpytil.
Alan otevřel Sandře dveře. Vešli dovnitř a sedli se za zamluvený stůl. Objednali si a po chvilce hovoru se už mohli zakousnout do lákavě vypadající večeře.
Seděli tam už dobrou půl hodinu.
„U nás je jedno volné místo. Nechtěla bys to zkusit?“ ptal se zrovna Alan a napichoval si na vidličku mrkev.
„To by bylo skvělé!“ zazářila Sandra a přisunula si židli blíže ke stolu, aby lépe slyšela. „Nechci se vracet do muzea a práci potřebuju.“
„Taky se už nechci vracet do mu…“ Alan se zarazil. Nějak se mu zamotala hlava.
„Je ti něco, Alane?“ zeptala se neklidně Sandra, která si všimla Alanova výrazu.
„To je dobré… nic to není… jak už jsem řekl, taky se nechci vracet do muzea. Kvůli vzpomínkám…“
„To chápu,“ odpověděla Sandra. „Zeptáš se tedy u šéfa, jestli by pro mě měl to volné místo?“
„Jasně! Určitě ho dostaneš! Přiťuknem si na to?“ zeptal se a sáhl po sklence s vínem. Najednou se mu zase nějak zatočila hlava. Sotva popadl dech. Uchopil skleničku a chtěl ji zvednout k přípitku. Vtom se mu ale zatmělo před očima a ruka rozklepala tak, že v ní ani tu skleničku nemohl udržet.
Najednou se ozval zvuk rozbíjejícího se skla a víno se rozlilo po ubruse. Zbyla na něm po něm jen červená skvrna. Alan se opřel o židli. Hrozně se mu točila hlava a všechno viděl rozmazaně.
Sandra vyskočila ze židle a hnala se k němu.
„Alane? Co je ti?“
„To nic, už je to dobré. Jen… jen se mi trochu zamotala hlava…“ začínal pomalu popadat dech.
Zatím se ke stolu začala sbíhat celá restaurace.
„Nemám zavolat lékaře?“ ptal se číšník.
„Ne, ne, už je to v pořádku, vážně!“ odmítl Alan. „Potřebuji jen trochu na vzduch…“ pokusil se vstát. Sandra mu podala ruku.
Když vyšli ven, byla už úplná tma. Alan do sebe vtáhl chladný prosincový vzduch. Najednou mu bylo zcela dobře. Jako by se nic nestalo. Hlava se mu už nemotala a viděl opět normálně.
„Už je ti líp?“ optala se Sandra starostlivě.
„Cítím se skvěle. Asi to bylo tím vzduchem. Bylo to tam dost zatuchlé…“
„Nechceš doprovodit domů?“
„Ne, to zvládnu sám, nedělej si starosti.“
„Stejně bych radši…“
„Je to opravdu dobré, Sandro. Zvládnu to sám!“ usmál se.
Zdálo se, že se Sandra konečně uklidnila.
„Dobře, tak se uvidíme zítra.“
Rozloučili se a na nejbližším rohu se rozešli každý na jinou stranu a zamířili do svých domovů.

27. Oči ve tmě
Sandra se dostala až na hlavní silnici. Cesta do jejího bytu byla poněkud delší a tak se rozhodla jet taxíkem, ale žádný nezastavil. Všechny byly plné. Lidé se od té doby, co vyšel článek Julie Finové, báli po večerech a obzvláště za úplňku chodit pěšky.
To je pech! pomyslela si Sandra a zadívala se na hodinky. Bylo už osm hodin. Panejo, řekla si, stojím tu už skoro hodinu. Podívala se na oblohu. Hnaly se přes ní černé mraky, které zrovna odkryly měsíc – krásný kulatý úplněk.
Asi budu muset jít pěšky, povzdechla si a dala se na cestu. Přešla silnici a zamířila do jedné velice tmavé postranní uličky. Chtěla být doma co nejdříve a tak se rozhodla jít zkratkou.
Procházela uličkou a ani si nevšimla, že už přestalo sněžit. Přemýšlela o Alanovi. Proč mu dneska bylo tak divně? Že by to mělo něco společného s tím pořezáním? Že by…? Ale ne, to je nesmysl! Patricie se přece nakazila ze zubů. A navíc, Alan tvrdil, že se pořezal o sklo… nebo že by lhal? Ne, ne, Alan by mi nikdy nelhal!
Z myšlenek ji vytrhlo nějaké hlasité bouchnutí. Prudce se otočila. Ulička byla prázdná a tichá. Nikde se nic ani nepohnulo. Sandra se nejistě otočila a přidala do kroku.
Pat měla podobné příznaky, pomyslela si, ale to vím jenom z Alanova vyprávění… třeba si to všechno přibarvil… třeba se mi to všechno jenom zdálo… jo, to bude ono. Páni! Jak ten úplněk a ta noc na člověka působí!
Zvolnila krok a najednou zase ta rána. Rychle se otočila. Po zemi se směrem k ní kutálelo víko od popelnice a zvonivě řinčelo o led. Sandra se zarazila a pomalu se shýbal na zem pro cihlu. Ve tmě zasvítily dvě kulaté žluté oči. Sandra na nic nečekala a rychle po nich tou cihlou mrštila. Ozvala se kovová rána, jak cihla dopadla na plech, a rachot, se kterým se popelnice zřítila na zem. Vyběhla z ní kočka a s mňoukáním zmizela ve tmě.
Sandra si oddechla. Byla to jenom kočka! Jak ta noc dokáže všechno zkreslit! Podívala se na oblohu. Mraky se úplně rozehnaly a obloha byla jasně modrá. V uličce nebyly pouliční lampy a tak byla celá ponořená do tmy. Jen místy ji ozařoval jasný úplněk
Sandra se už úplně uklidnila. Je to všechno blbost, řekla si, Alan a přeměňuje se ve zvíře… nesmysl! Už je dávno doma!
Úplně to vypustila z hlavy. Rozhodla se na to nemyslet. Vdechovala čerstvý vzduch a přemýšlela o své nové možné práci. Z dálky se ozýval podnapilý křik z jednoho baru a kdesi v jednom ozářeném okně se někdo hádal.
Byla to směsice různých zvuků. Někde snad plakalo malé dítě a vrčelo nějaké zvíře. Sandra to nejdříve nevnímala, ale když to zaznělo podruhé a o něco blíže a hlasitěji, zpozorněla. Takhle přece normální pes nevrčí, prolétlo ji hlavou. Tohle je něco jiného… Že by to bylo… ale ne, to se mi jenom zdá… a nebo nezdá?
Najednou se proti ní vyrýsovala silueta obrovského plaza. To nemůže být pravda, vždyť Pat je přece už měsíc mrtvá! pomyslela si. Na Alana si v tu chvíli ani nevzpomněla.
Zvíře pronikavě zařvalo. Sandra ztuhla. Nehybně sledovala obrovského ještěra, který se vzpínal proti obrovitému měsíci. Zvíře zařvalo ještě jednou a Sandra se konečně přesvědčila o tom, že nesní.
Zděšeně začala couvat. Couvala a couvala až narazila na cihlovou zeď. Ještěr se pomalu přibližoval. Sandra zavřela oči a očekávala útok. Slyšela jen křupání čerstvě napadaného sněhu, jak po něm plaz dupal. Pak vše utichlo. Sandra jen cítila odporný smradlavý dech z obludiny tmavé páchnoucí mordy.

28. Do slepé uličky
Sandra pomalu otevřela oči. Pohlédla přímo do plazových žlutých bulev. Zvíře mělo tlamu sotva pět centimetrů od jejího obličeje.
Musím něco udělat, musím něco udělat, říkala si. Neodvažovala se zvířeti nedívat se do očí. Ani nezamrkala a jednou rukou přitom šmátrala poslepu do prostoru kolem zdi. Neodvažovala se ani dýchat. Pak to našla. Narazila na popelnici. Rychle chytla víko a vší silou jím praštila ještěra do hlavy.
Plaz zavrčel a na chvíli přestal Sandře věnovat pozornost. Ta toho využila a hbitě se prosmýkla mezi ještěrem a zdí a dala se na útěk.
Neohlížela se, prostě jen utíkala. Ještě než zahnula za roh, zaslechla odporném uši trhající zaskřípání drápů o zeď.
Nezdržovala se pozorováním toho, co se stalo. Snažila se co nejrychleji zmizet, ale po ledu se utíkalo hrozně špatně. Měla podpatky a hrozně to klouzalo. Doběhla až na konec dlouhé uličky a tam zahnula za roh. Zdálo se, že zvíře už to vzdalo.
Zastavila se, aby si trochu oddechla, protože ji mrazivý vzduch štípal v krku. Jendou rukou se opřela o zeď, předklonila se a zhluboka oddychovala. Najednou se ozvalo za rohem povědomé vrčení. Sandra zpozorněla. Vtom se objevil Raptor. Sandra vzhlédla a pohlédli si přímo do očí.
Sandra na nic nečekala. Sundala z ramene kabelku, rozmáchla se a v příštím okamžiku ji měl plaz na čumáku. Dala se na útěk. To bylo pro zvíře znamení k útoku. Oklepalo se a vyrazilo tryskem za Sandrou.
Utíkala co síly měla. Zvíře jí bylo v patách. Čím dál víc ji dohánělo. Sandra už nemohla ani běžet. Nohy ji podkluzovaly ještě víc než předtím. Ještěr ji už doháněl. Snažila se ho zpomalit tím, že mu házela pod nohy vše, co ji přišlo pod ruku. Docela se jí to dařilo, ale nakonec se jí to vymstilo. Když odhodila jednu z popelnic, která stála u zdi, strhla ji tak nešikovně, že se z ní odkutálelo víko přímo Sandře pod nohy. Ta si toho nevšimla a nešikovně o ně zakopla.
Svalila se na ze. Spadla přímo na obličej. Rychle se překulila na záda. Naštěstí. Protože ještě včas stačila zpozorovat, jak se ještěr vymrštil ke skoku. Okamžitě zareagovala. Rychle se odkutálela.
Ozvalo se tupé zadunění. Raptor se už nestačil zarazit a rozplácl se na zemi. Stačil po ní seknout jen tlapou s ostrými drápy. Sandra bohužel nestačila tak rychle uhnout. Drápy rozsekly její kožich a bolestivě ji škrábly do ramene. Rána okamžitě začala krvácet. Sandra na to však nedbala. Snažila se co nejrychleji postavit na nohy. Šlo to špatně, led hrozně klouzal. Zvířeti to šlo ještě hůř. Házelo sebou na zemi a pořád ne a ne vstát.
Sandra chvíli zápasila s ledem, ale nakonec se jí přece jenom podařilo dostat se na nohy. Pomalu couvala dozadu a vystrašeně pozorovala ještěra, který se pokoušel vstát. Najednou se ozvalo odporné skřípění drápů o led a Sandra zpozorovala, že se plaz pomalu napřimuje.
Nečekala na nic a rychle se otočila. Chtěla se dát na útěk, ale narazila na drátěná vrata. Náraz ji odhodil asi metr od brány.
Zvířeti se zatím podařilo postavit na nohy a rozběhlo se za ní.
Sandra se zoufale ohlédla. Narazila si kostrč a sotva se mohla pohnout. Rychle se natáhla po popelnici, která stála nedaleko od ní, a strhla ji proti Raptorovi.
Popelnice se s rachotem kutálela po zemi a sypaly se z ní smradlavé odpadky. Pak se ozvala tupá rána. Zvíře nečekalo náraz popelnice a svalilo se na zem.
Sandra přemohla bolest a postavila se. Samozřejmě za pomoci plotu. Snažila se najít zámek. Šmátrala ve tmě kolem. Nakonec ji ruka padla na kovový řetěz, na jehož konci se houpal visací zámek. Byl však zamčený.
„Kruci!“ ulevila si Sandra a zadívala se vzhůru na bránu.
Nezbývalo než šplhat. Musela prostě na ten plot vylézt. Bylo totiž vyloučeno, aby se pryč dostala kolem Raptora, protože ulička byla moc úzká. Rychle přelétla pletivo očima. Hned poznala, že to nebude jen tak se na tohle vyšplhat. Ale přesto se to rozhodla zkusit. Zachytila se za železnou trubku a pokusila se lézt.
Šlo to mizerně, ale strach o život ji hnal dál. Mrzly ji prsty a bolela ruka. Už byla skoro nahoře, když se ozvalo podrážděné zavrčení a ona ucítila na nohou dotek drápů. Raptor stál pod ní a vyskakoval do vzduchu. Snažil se jí zasáhnout drápy.
Zvíře znovu vyskočilo. Sandra rychle skrčila nohy. Drápy se zasekly přímo do plotu. Ozvalo se nepříjemné zaskřípění kovu. Zvíře vyskočilo znovu. Sandra sebrala všechny síly a prudkým kopnutím ho zasáhla podpatkem do hlavy.
Raptor se skácel k zemi. Chvíli sebou škubal a pak zůstal nehybně ležet. Sandra byla vyčerpaná a už se nemohla déle udržet. Pustila se. Spadla přímo na ještěra.
Asi za pět minut se probrala. Pomalu otevřela oči. Ruka ji stále ještě bolela. Pevně si ji stiskla. Už skoro nekrvácela. Rozhlédla se kolem. Když spatřila, že leží na Raptorovi, zděšeně vyskočila.
Ještěr se stále nehýbal. Sandra se podívala na nebe. Přes měsíc se hnaly husté černé mraky. Nakonec ho úplně zakryly.
Sandřin zrak sjel zpět na Raptora. Do té doby ležel úplně klidně, ale najednou se začal třást. Ocas se mu zkracoval, drápy se zaoblovaly, tělo se celkově zmenšovalo. Sandra se na to zaraženě dívala. A pak ztuhla překvapením. Na zemi před ní místo Raptora ležel Alan Finger.

29. Rána a krev
Alan ležel nehnutě. Ruce a nohy měl rozhozené, oči zavřené a z hlavy se mu proudem valila krev.
Sandra se hned vzpamatovala. Já to věděla, říkala si, že je to on! Klekla si na všechny čtyři a přilezla k Alanovi.
„Zatraceně!“ zanadávala. „Hlavně nebuď mrtvý!“
Chytla ho za jeho rozdrásané oblečení a zatřásla jí. Pak ji napadlo, jestli vůbec dýchá. Hned se to pokusila zjistit. Naštěstí ještě dýchal. Slabě, ale dýchal. Sandra si oddechla a úlevně si otřela čelo.
Musím ho probrat, řekla si a slabě ho poplácala po zakrvácené tváři.
Nereagoval.
Znova ho poplácala, ale trochu silněji.
Opět nic.
„Sakra! Tak už se vzbuď!“ křičela, popadla ho za roztrhaný kabát a prudce jím cloumala.
Nic.
Sandra značně znervózněla. Zoufale zaryla hlavu do zbytků kabátu.
„Zatraceně! Já nechci být vrah! Zbláznila bych se z toho!“
Sebrala všechny síly a takovou mu vrazila, že se mu hlava otočila.
Najednou se mu zatřásla oční víčka a Alan otevřel oči. Měl je celé zalité krví a tak si je musel protřít, aby vůbec něco viděl. Pak se pokusil posadit.
„Alane! Díky bohu, že ses probral!“ zvolala radostně Sandra a objala ho kolem krku. Hned nato si sundala kožich a přehodila ho přes Alana.
„Sandro, co se děje? Kde to jsme? Au!“ chytl se za hlavu. „Co se mi to stalo? Co ta krev??“ ptal se zmateně a prohlížel si zakrvácenou ruku.
„To jsem ti udělala já, Alane! Nezlob se! Musela jsem se nějak bránit! Zabil bys mě!“ omlouvala se.
„Už si trochu vzpomínám… hrozně to bolí…“ opět se chytil za hlavu a křečovitě zavřel oči.
Rána pořád krvácela. Krev dopadala až na zem a tvořila velkou louži.
„Alane, musíš do nemocnice! Hrozně krvácíš!“
„Ne, do nemocnice nemůžu! To v žádném případě!“ odmítl.
„To snad chceš vykrvácet?“ vyjela na něj Sandra.
Alan se díval do země a mlčel. Sandra na něj chvíli nakvašeně koukala a pak vstala. Kdesi ulomila pořádný kus ledu a vrazila ho Alanovi do ruky. Ten se na ni zmateně podíval.
„Dej si to na tu ránu. Třeba to zpomalí krvácení,“ odpověděla na jeho nevyslovenou otázku.
Když Alan dál nehnutě seděl s ledem v ruce, došla jí trpělivost. Vytrhla mu zmrzlou vodu z ruky a přitiskla mu ji na ránu.
„Panebože, Sandro! To hrozně studí!“ zaprotestoval a snažil se její ruku odstrčit. Sandra se však nedala. Dál pevně držela led na jeho čele.
„Nebude to tolik krvácet!“ řekla.
Rozhostilo se ticho. Alan vzdal všechny pokusy o to, aby zabránil Sandře v tom, aby mu přidržovala led u hlavy. Do ticha zaznívaly jen dopady kapek krve, která byla smíchaná s tajícím ledem, do krvavé loužičky na zemi. Krve však bylo čím dál méně.
Chvíli takhle seděli a pak se rozhodli vstát. Sandra pomohla Alanovi na nohy, ale ten se tak zapotácel, že narazil do popelnice.
„Už je to zase zpátky!“ vysoukal ze sebe.
Sandra napřed nechápala, co ji chce říct. Přiblížila se k němu a podala mu ruku.
„Ne, nepřibližuj se ke mně! Není to bezpečné!“ odstrčil ji. Neodhadl však svoji sílu a Sandra naletěla na zeď a rozplácla se na zemi. Pak teprve pochopila. Podívala se na oblohu.
Mraky se rozháněly a pomalu odkrývaly měsíc. Ulička se zalila jeho bledým světlem a Sandra zpozorovala, jak se Alan celý třese.
„Zatraceně, Sandro! Vypadni odtud! Ještě ti něco udělám! Dělej! Vypadni!“ vysoukal ze sebe a praštil sebou o zem.
Sandra teď už na nic nečekala, rychle se zvedla ze země a dala se na útěk.

30. Ráno
Neohlížela se. Celou cestu běžela bez zastávky. Dostala se až na hlavní silnici a podařilo se jí zastavit taxík. Když přijela domů, padla úplně unavená na gauč. Okamžitě usnula.
Ráno ji probudilo naléhavé zvonění na zvonek. Úplně vyletěla ze spaní. Podívala se z okna. Venku už byl bílý den a hustě chumelilo.
Zvonění nepřestávalo. Sandra prudce otevřela dveře a zůstala nehnutě stát.
Za dveřmi stál Alan. Na černých vlasech mu roztával sníh a z čela se mu opět řinul proud krve. Jeho modré oči byly zakalené. V ruce držel Sandřin kožich.
„Alane?“ dostala ze sebe překvapeně.
„Přinesl jsem ti kožich,“ řekl, ale nepodal jí ho. Místo toho ukázal na zakrvácenou díru. „co se ti stalo, Sandro? Udělal jsem ti to já?“
Sandra si stiskla ruku. Úplně na to zapomněla.
„Ne, to ne,“ zakoktala. „to už jsem měla předtím… Napadl mě jeden bezdomovec… chtěl mě okrást, ale utekla jsem mu… Nechceš jít dál? Nemůžeš tady takhle stát!“
Alan vešel dovnitř.
„Sandro, nelži mi. Vím, že to máš ode mě. Vím to, protože jsem šel včera večer celou cestu za tebou. Nikdo tě nepřepadl,“ protestoval a zadíval se na její ruku. Byla plná zaschlé krve.
„Ty mi taky lžeš!“ vyjekla.
„Kdy jsem ti lhal?“
„Včera. Když jsi mi řekl, že ses pořezal o sklo a ne o ty kosti!“
„nechtěl jsem tě vystrašit!“
„Měls mi to říct!“
„No dobře! Měl! Promiň!“
Alan si otřel čelo. Sandra se podívala na jeho ruku. Byla celá od krve. Alan ji setřel do zbytků své košile.
„Musím ti to ošetřit, Alane. Takhle nemůžeš zůstat.“
Neprotestoval. Sandra ho posadila na židli a vytáhla obvazy a dezinfekci. Nejdříve mu ránu vymyla. Byla dost hluboká a velká. Sandra se divila, že Alan ještě nevykrvácel. Pak mu na to nalila dezinfekci a nakonec mu hlavu obvázala značnou vrstvou obvazů.
Potom mu dala něco k jídlu a přinesla mu i nějaké oblečení. Alan se oblékl a najedl. Když si zapínal košili, všimla si Sandra, že obvazy zase začíná prosakovat krev.
„Už to zase krvácí, Alane,“ řekla starostlivě a přidala mu další obvaz.
„To nic není!“
„Ale je! Musíš do nemocnice! Nemohu tě nechat vykrvácet!“ řekla rozhořčeně a zároveň ustaraně a šla pro telefon.
„Nemusím do nemocnice! Nepotřebuju ji! Nikam nepůjdu!“ rozzlobil se.
„To teda potřebuješ! Hned teď tam volám!“ zvedla mobil a začala vytáčet číslo.
„Nikam volat nebudeš!“ zařval výhružně a sebral ze stolu nůž. Moc dlouho se nerozmýšlel a mrštil jím po Sandře. Ta se jen tak tak stačila skrčit. Nůž proletěl přímo tam, kde měla ještě před chvíli hlavu a zabodl se do dveří.
„Zbláznil ses snad?“ zaječela a udělala několik kroků vpřed.
„Ne, nezbláznil! Je mi úplně dobře! Jen se nenechám zavřít někam do klece, aby na mě plášťáci dělali pokusy jako na Pat! A nepřibližuj se ke mně!“
Sebral ze stolu talíř a hodil jím po Sandře. Ta se mu sotva stačila vyhnout. Ozval se tříštivý zvuk rozbíjeného porcelánu. Talíř se rozbil o zeď. Sandru zasypaly střepy a ona upustila telefon na zem.
Alan na nic nečekal, otevřel okno a tak jak byl z něj vyskočil.

31. Spor a provokace
Ozvalo se tupé žuchnutí. Sandru ovanul chladný prosincový vzduch a ona se rychle vzpamatovala a přeběhla k oknu. Vyhlédla z něj ven. Alan se tam plácal ve sněhu. Nic se mu nestalo. Měl štěstí, že Sandra bydlela v přízemí a že bylo tolik sněhu.
Sandra odskočila od okna, vzala si telefon a ze šuplíku vytáhla svoji malou pistoli. To pro jistotu. Připadalo ji, že Alan fakt zbláznil. Vyběhla ze dveří a hned zamířila pod svoje okno.
Alan už tam nebyl. Ve sněhu po něm zbyla jen díra a několik červených skvrn. Sandra se zadívala na zem. Vedlo tam jen několik stop vedoucích do centra města.
Sandra neváhala a na telefonu vytočila číslo na inspektora Musta. Hned to zvedl. Sandra mu všechno vypověděla.
„Ale rychle, prosím! Mám pocit, že se zbláznil!“ zaskučela do telefonu.
„Nebojte se, slečno Delayová, hned tam budem!“ odpověděl Must a položil to.
Sandra ještě zavolala sanitu a rozeběhla se za Alanem. Stopovalo se jí ho špatně, neboť silně sněžilo. Byla hotová vánice. Sníh ji šlehal do obličeje a oči měla skoro zalepené mrazem. Párkrát ji málem porazilo auto, ale nakonec Alana našla. Skutečně byl před bankou jak očekávala.
„Alane!“ zavolala na něj.
Prudce se otočil.
„Co tady chceš, Sandro? Dej mi pokoj!“ otočil se a chtěl odejít.
„Nenechám tě odejít!“ vykřikla za ním.
„A jak mi v tom chceš zabránit? Zastřelíš mě tou pistolkou, co máš v kapse?“ zadíval se jí přímo do očí.
„Jak víš, že mám zbraň?“ zarazila se Sandra.
„Prosím tě! Většinou ji nosíš s sebou! To vím až moc dobře!“
Bylo ticho. První se ozvala Sandra.
„Co vlastně chceš teď dělat, Alane?“ zeptala se zoufale.
„Normálně půjdu domů a budu žít jako každý jiný člověk!“
„Ale co až se budeš proměňovat? Jak to chceš pak udělat?“
„Prostě se zamknu na několik západů a jestli to bude nutné, tak se i přivážu!ů
„Víš moc dobře, že to nepomůže!“
Vtom se ozvalo houkání sirén a celou ulici zaplavily policejní vozy.
„Co to má znamenat, Sandro? Ty jsi zavolala policajty?“ zeptal se a zamračil se.
Sandra sklopila oči.
„To si říkáš kamarádka? Takhle mě podrazit?“
„Dělám to pro tvoje dobro!“
„Jo! Pěkný dobro! Chceš, abych skončil jako Pat? To si přeješ?“
Z auta zrovna vystoupil Must. Ostatní policisté se kryly za auty a mířili na Alana zbraněmi. Z banky zrovna vyšla mladá žena. Alan se k ní vrhl, chytil ji a pod krk ji dal nůž, který vytáhl z kapsy.
„Kdes vzal ten nůž?“ zeptala se vyděšeně Sandra.
„Našel jsem ho! Jestli se ke mně někdo přiblíží, tak ji podřežu!“ přitiskl ženě nůž ještě těsněji ke krku.
Must se zarazil.
„Ještě jsi mi neodpověděla na moji otázku!“ obrátil se zpět na Sandru. „Opravdu si přeješ, abych skončil jako Pat?“
„Takhle nemluv, Alane!“ zavzlykala Sandra.
„Chceš, že jo?! Já vím, že ano! Přeješ si, abych se utrápil zavřený někde v kleci! O chlebu a vodě! Tak jako Pat! Nakonec se z toho zbláznila! Chudák! A pak se zabila! To vážně chceš, abych takhle dopadl?“
„To není pravda! To vůbec nechci!“ bránila se.
„Ale chceš! Jinak bys nevolala policii!“
„To je pro tvé dobro!“
„Dobro, dobro! Víš, jak mi prokážeš dobro? Že mě necháš jít a nebo mě teď hned na místě zastřelíš! Vybavení na to přece máš, ne?“
Sandra stiskla v kapse zbraň ještě pevněji.
„Neposlouchejte ho, Sandro! To není on, to ten virus!“ zvolal Must.
„Vy držte zobák!“ zahřměl Alan. „Nebo ji podřežu!“ a přitiskl ženě nůž více k hrdlu. Když vyjekla, Alan ji nakopl. V tu chvíli vytáhla Sandra zbraň a namířila ji na Alana.
„Takhle se k ní nechovej!“ zařvala.
„Budu se k ní chovat tak, jak chci já! A na co ty pořád čekáš? Proč mě nezabiješ? Tak mě zab! No tak! Dělej! Zab mě! Zastřel mě! Rychle!“
„Buď už zticha, nebo to opravdu udělám! Ztichni! Mlč! Mlč!“ Sandra zavřela oči a křečovitě svírala zbraň.
„Zab mě! Zab mě!“ provokoval ji Alan dál.
„Mlč! Ticho! Ticho!“
Ozval se výstřel. Sandra otevřela oči. Spatřila Alana, jak s vykulenýma očima pustil ženu ze svého sevření. Ta se okamžitě rozeběhla k policistům. Držela si krk, ale nebylo to nic vážného. Břitva ji jenom trošku škrábla.
Sandra se znovu zadívala na Alana. Vytřeštil oči ještě víc než předtím a slabě vyjekl. Jednu ruku si přitiskl na prsa, zapotácel se a praštil sebou o zem. Z pusy mu vytékal pramínek rudé krve a barvil sníh do ruda.
Přestalo už konečně sněžit. Sandra zděšeně upustila pistoli na sníh.
„Já ho zabila! Já ho zabila!“ šeptala. Zoufalý tón v jejím hlase se postupně měnil v chladný a krutý. Nakonec se rozesmála. Smála se naprosto šíleně. Pak se svalila k Alanovu tělu a začala ho oplakávat. Hned nato se zas začala divoce smát a kroutila mu nosem a rvala mu vlasy.
„Odtáhněte od něj někdo toho šílence!“ rozkázal Must. Tím šílencem myslel Sandru.
V tu chvíli s houkáním přiřinčela sanita. Policisté byli rádi, že se o Sandru místo nich postarají lékaři. Doktoři okamžitě ošetřili pořezanou ženu a pak se vrhli k Sandře. Odtrhli ji od Alana a odvlekli do sanitky. Vůbec nechtěla jít. Vzpírala se. Pořád chtěla být u Alana. Museli skoro použít násilí.
„Máte svěrací kazajku?“ optal se jich Must.
Zakývali hlavou.
„Tak jí ji nasaďte! A myslím, že je to rovnou do blázince!“ poradil jim ještě.
Lékaři s námahou nasadili Sandře svěrací kazajku a naložili ji do vozu. Sanita odjela. Inspektor a policisté ještě z dálky slyšeli, jak se v ní Sandra bláznivě směje.


 celkové hodnocení autora: 95.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 2.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 37 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Pavel D. F. 30.05.2007, 21:43:10 Odpovědět 
   Napětí až do konce, který nebyl nijak povzbudivý. Ale i Sandru Alan zranil, její budoucnost tedy byla všelijaká, takže ten blázinec nebo nějaká klec, celkem žádný výběr.
Napsáno dobře, kromě jedné chybičky shody podmětu a přísudku (ostatní policisté se kryly) nemám připomínky.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
mapato
(17.11.2020, 14:39)
Franta Baďura
(15.11.2020, 17:36)
marker.publishers
(27.10.2020, 20:24)
Emmajackson2711#
(23.10.2020, 08:22)
obr
obr obr obr
obr
Časné jaro
pilot Dodo
Omadš 8 + 9
Rebekka
Po letech
Daisy
obr
obr obr obr
obr

Antihrdina
RastoO
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr