|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 39869 příspěvků, 5779 autorů a 392012 komentářů :: on-line: 0 ::
|
 |
|
:: Psí ::
 m2m |
publikováno: 30.05.2007, 18:03
|
| Přiznám se, že tohle dílko vzniklo de facto přes a osobně z něj nemám dobrý pocit. Zadání workshopu bylo poměrně úzké, tedy spíše slova, která by se měla v díle objevit. Ale byla to svým způsobem výzva, netradičně něco tradičního zpracovat... |
| |
|
|
Oči.
Silná zbraň.
Zazvoní.
Jednou. Dvakrát. Potřetí.
Mohutná ruka uchopí sluchátko a posune ho k rudému uchu. Druhá ruka podrbe hrubé neoholené strniště šedých vousů. Možná až příliš krátké vlasy jsou stejně šedé, jen místy vyskočí z houštiny šedě černý flek. Na límec zelené košile dopadají kapky potu, který prosakuje i na hrudi. Rukávy zelené košile jsou vyhrnuty až nad lokty, odhalují tak silná zjizvená předloktí
„Ano,“ řekne hluboký hlas a membrána ve sluchátku se zachvěje.
Chvíli je ticho. V kanceláři hučí pouze výkonný ventilátor, rozhání tak hutný vzduch a nechává povlávat propagační plakáty na stěnách.
„Cože?“
Kapka potu skápne z čela na hrudník.
„Je živý?“
Mastná kapka dopadne i do klína, kde se rozpije v zeleni maskáčových kalhot.
„Tak to je konec…“
Letadlo měkce přistane na betonové dráze, zpomalí, špičku natočí víc vpravo, kde se v záři zapadajícího slunce lesknou plechové střechy rozsáhlých hangárů. Uprostřed arizonské pustiny totiž žije vojenské město, o jehož existenci ví jen politické špičky země.
Pilot opatrně navede stroj k otvírajícím se vratům hangáru. Kopilot si sundá z hlavy sluchátka a sáhne pilotovi na rameno. „Dobré přistání, kapitáne.“
Bílý štíhlý letoun se narovná do vrat, pomalu zaroluje dovnitř, kde se zastaví téměř uprostřed haly. Ke stroji okamžitě přiběhne osmice techniků v modrých uniformách; otevřou se dveře a z útrob letadla se vyklopí schůdky se železným zábradlím.
V otvoru do nitra letadla se objeví silueta muže. Středně vysoká postava byla kdysi vytrénovaná, kdysi pevné svaly ale nyní povisle visí v záhybech vojenské košile s vyhrnutými rukávy.
Lampasák sestoupí ze schodů. Okamžité zamíří k východu, kde na něj čeká vojenský džíp s rozpálenou kapotou, o níž se opírá vysoký štíhlý důstojník s kšiltovkou na hlavě.
„Pane…Tau?“ zeptá se důstojník.
„Operace Tau,“ přikývne starší voják a bez zeptání nasedne do džípu.
Děti na jeho klíně. Smějí se, dva malí chlapci. Jejich světlé vlasy se zmítají v náporu hry. Smějí se.
On ne. Vidí černou hlaveň ve dveřích, černou postavu, která na něj míří. Tiskne si chlapce na svou hruď, chlapci se vzpouzí a otáčejí hlavou. Jejich oči se vpíjí do postavy ve dveřích, hledají v černé kukle oči, jež by mohly svým dětstvím prosit.
„Vždycky jsem chtěl být jako kaskadér,“ pronese neutrálně muž u okna a otočí se čelem ke svému spolucestujícímu.
„Prosím?“
„Vzrušení. Riziko. Adrenalin.“
Muž blíže k uličce se pousměje. „Co děláte?“
Cestující u okna se začervená. „Se mi budete smát.“
Muž u uličky se potichu zasměje. Promne si dlaněmi tváře, pravačkou přejede krátké hnědé vlasy a potom si protáhne všech deset prstů s hlasitým loupnutím. Cestující u okna se zadívá na jeho černé prsteny, sedm černých kroužků – čtyři na levé ruce, tři na pravé. Kovově se lesknou.
„Kdybyste věděl, co dělám já, vůbec byste se se mnou nebavil,“ usměje se chlápek blíže k uličce.
Druhý muž stočí tvář zpátky k oknu a pohlédne dolů na nejasnou šeď obřího velkoměsta. Přistávací modul již klesá dobrých deset minut rychlostí téměř sedmi set kilometrů v hodině, přesto až v tuto chvíli protrhává hradbu černých mraků a umožní tak pasažérům nahlédnout na největší průmyslové ghetto na světě z pěkného ptačího pohledu.
„Jsem řezník,“ odpoví nakonec muž o okénka a zavrtí se na pohodlné polstrované sedačce.
„Řezník?“ V hlase cestujícího na vedlejším sedadle je znát překvapení.
„Myslíte si, že řezník nemá právo najít si na Měsíci nový domov?“
„Takhle jsem to ne…“ řekne rychle muž u uličky, je ale umlčen zvednutou rukou.
„Já vím. Prostě mne celý život nebaví sekat maso a ptát se: ‚Můžu nechat o pět deka víc? Kterou kotletku si přejete? Tenhle kousek je moc dobrý, pěkné maso…‘ “
Chvíli je ticho přerušované pouze hovorem ostatních dvanácti pasažérů a vrněním motorů pod křídly přistávacího letounu.
„Nikdy bych si nemyslel, že se mi naskytne nová šance. Žiju támhle, víte?“ řekne řezník a ukáže prstem na rozsáhlé ghetto na pobřeží oceánu. „Když před pěti lety ohlásili, že jsme zřídili kolonii na Měsíci a že jsou tam potřeba lidé, ihned jsem se s manželkou přihlásil. V rámci osídlovací politiky jsme museli pět let čekat, než byl náš profil uznán za vyhovující…“
Řezník zmlkne a otočí se zpátky k cestujícímu na vedlejším sedadle.
„Chápu,“ přikývne muž s černými prsteny.
Vkrádá se do dveří, tiše se plíží prázdnou chodbou blíž k poslední kanceláři. Nikdo nikde není. Zbraň v pevné ruce, černý válec našroubovaný na hlavni výkonné automatické pistole se zlověstně leskne odrazy stropních světel. Jedny, dvoje, troje prosklené dveře vedoucí do prázdných kanceláří.
Není nic jednoduššího.
Výcvik.
Smích.
„Jak mohl uprchnout?“
„Prostě jen zrušil naši dohodu.“
Hlava s krátkými šedými vlasy se zavrtí v odmítavém gestu. „Je to přece…náš muž,“ namítne, ačkoliv ihned ví, že bude právě tímto argumentem setřen.
„Patnáct let je patnáct let, pane,“ odpoví druhý muž, nesrovnatelně mladší a štíhlejší voják v khaki uniformě. Stojí stejně jako vyšší důstojník u okna a sleduje poušť. Hlavou se mu honí nejen myšlenky na probíhající operaci Tau, hlavně ale na výsledky jeho nových vojáků při cvičení u nedalekého skalního masivu. Z prvního ostrého cvičení byl odvolán a helikoptéra, která pro něj byla poslána, ho během několika desítek minut dopravila sem, na velitelství.
„Patnáct let…“ zašeptá šedovlasý voják. Rukávy vojenské košile má znovu vyhrnuty až nad lokty, zjizvená předloktí složená na prsou. Ještě stále bystré oči sledují jednotvárnou krásu pouště, na čele naskakují hluboké vrásky přemýšlení.
„Kontaktoval vás, poručíku?“ zeptá se najednou a ruce spustí volně podél těla. Ostrý pohled zapíchne do nehybné tváře vpravo od něj.
„Kontaktoval Omegu, pane.“
Lampasák s výložkami plukovníka si promne krátké vlasy. „A co nejbližší…jednotky?“
„Ró a Ksí byly v té době mimo kolonii,“ odpoví rychle poručík. „Kontaktovali jsme okamžitě Lambdu a Pí, aby jej zachytili a pokud možno zastavili. Výsledek znáte.“
Na plukovníkově tváři zahraje úsměv plný znechucení.
„Takže zbývá jen Tau,“ řekne místo poručíka a otočí se k mladšímu důstojníkovi zády.
„Zbývá jen Tau,“ potvrdí poručík a oddychne si. Ještě že se úkolu nebude muset zhostit on sám, nejraději by byl na místě s novou jednotkou několik desítek kilometrů odsud.
„Poručíku?“ otočí se najednou plukovník.
„Pane?“
Plukovník se usměje. „Máte již vybraného náhradníka na jeho místo?“
Poručík pokrčí rameny. „Počkáme na výsledky těch nových.“
„Berete doufám v potaz, že je to Psí?“
„Ano, pane.“
„Tak ať je to muž…“
„Jistě, pane.“
„Vlastizrada, vojáku, to je trest smrti.“
„Ruším dohodu.“
„Budete chtít cukr, pane?“ zeptá se mladá štíhlá brunetka.
„Ne, díky,“ odpoví a protočí si čtyři černé prsteny na levé ruce.
„To já si vždycky kávu osladím o trochu víc,“ pousměje se servírka a položí na stůl tácek s šálkem teplé černé kávy. Zároveň vytáhne odněkud zpoza pasu jednoduchý bloček a tužku. Rychlým přesným pohybem udělá na čirém papíře úzkou čárku, papír vytrhne a založí pod popelník, aby na něj zákazník dobře viděl. Potom blok i s tužkou schová v pouzdře za pasem a nezapomene se na svého zákazníka mile usmát.
Muž se však odměřeně dívá na šálek s kávou a je vidět, že přemýšlí.
Servírka se taktně vzdálí za bar, odkud vyhlíží dalšího zákazníka. Dnes jich moc nemá a bude ráda, když si tenhle zvláštní chlapík dá ještě aspoň jednu kávu. Mnoho lidí nemá od vlády povolení k letům na Měsíc nebo zpět, takže její kavárna poblíž spaceportu za den příliš návštěvníků nemá. Přestože – anebo právě protože – je jedinou kavárnou, která získala povolení k provozu de facto v areálu spaceportu, má i přes menší počet zákazníků celkem slušné zisky. Proto si zvykla servírka pracovat na dlouhé směny a během nich si všímat zákazníků. A když jí dnes zavolali, že by měla být na svém místě, protože její kolegyně náhle onemocněla, okamžitě nastartovala vůz a přijela do práce.
Samozřejmě…práce je pro ni důležitá…
…stejně jako pro něj. Sedí, hlavu v dlaních a uvažuje. Poslední dva dny nezamhouřil oka, víčka se mu chvějí a svaly na nohou pálí celodenní činností. Přesto si nesmí dovolit polevit v pozornosti. Ač má hlavu schovanou v dlaních, moc dobře ví, že servírka na něj upírá pohled, jakoby ho nabádala, aby si objednal něco dalšího.
Ví, že den za jeho zády, schován za průhlednými okny kavárny, se chýlí ke konci a stejně tak se blíží okamžik, kdy bude muset zapomenout na to, co se stalo.
Co se vlastně stalo?
Brunetka v černých šatech servírky se znovu mile usměje a otočí se k odchodu.
„Dejte si něco na mě,“ řekne najednou neznámý a promne si viditelně unavené oči.
„Děkuju,“ zašeptá štíhlá servírka a dlouhými kroky dojde ke kávovaru, kde chvíli počká, než se ohřeje voda. Poté sáhne do ledničky pro malé kalíšky s mlékem a nezapomene sáhnout po třech sáčcích s cukrem. Vezme do ruky šálek s vroucím nápojem a odejde ke stolku s neznámým zákazníkem. Ten si opírá hlavu do dlaní, jakmile si ale servírka přisedne, spustí dlaně na stůl a dlouho se na brunetku zadívá.
„Jak se jmenujete?“ zeptá se jí a sáhne po svém šálku. Obličej tak skryje před jejím zvědavým pohledem.
„Není nic jednoduššího. Bude tam sám. Sedět. Za stolem. Tichý výstřel a potom pryč.“
„Tereza.“
„Tereza…“ zašeptá.
„A vy?“
„Obyčejná mise. Obyčejný úkol. Jsi trénovaný. Žádná včela z dálky, nic, potřebujeme odstrašit…“
„Petr.“
Marně si vzpomíná, kdy naposledy viděl psí známky.
Psí…
„Byl jste na Měsíci?“
Přikývne hlavou.
Rychlý útěk. Telefon. Ruším dohodu.
„Práce?“
Po delším zaváhání přikývne hlavou.
„Nikdy nebudeš v kontaktu s ostatními. Stejně jako ty, i oni, tví kamarádi z přijímače, prošli plastikami. Nikdy je už neuvidíš.“
„Vláda vám dala povolení?“
Jeho oči těkají sem a tam.
Přijímač. Výcvik.
Pouze jedna žena. Vysoká, štíhlá. Pevné ruce. Pevná chůze.
„Ano,“ hlesne nakonec a jeho oči se s nejasným světlem zaboří do jejích. „Prosím tě, nemáš tu cigarety?“
„Ale jistě,“ odpoví a zvedá se.
Jeho oči ji rychle zhodnotí. Štíhlá, vysoká, ruce…pevné ruce. Chůze.
Jejich známky mluví za vše. Lambda a Pí, oba krátce po sobě. Jeden ho zastavil…
…zastavil ho? Měl popis…
Jejich těla pohodí před Velitelstvím vesmírných kolonií.
Bože! Ta chůze. To tělo.
Blesková reakce.
Potichu se zvedne, chytí lžičku a tichými kroky zamíří k baru.
Kdo? Přemýšlej. Alfa až Epsilon jsou Evropané a Asiaté. Pí, Lambda jsou mimo. Ró, Ksí…možná, ale možná jako ty…jsou to cestovatelé. Bože…
„Jak se jmenujete?“
„Tereza…a vy?“
„Petr.“
Petr…Psí…
Tereza…
Tau sáhne do regálu pro krabičku cigaret.
Ví.
Za balíčkem.
Musí jednat rychle.
„Tau!“
Blesková reakce. Neví, kde je. Hlavně neprozradit zbraň.
„Psí…“ odpoví a otočí se, v ruce krabičku cigaret. On je neozbrojen…aha, jasně, detektory.
„Proč jsi to udělal?“ zeptá se Tau a na očích se jí mihne světélko poznání. Přijímač…poručík Sender….
Neodpoví.
Jako dva kohouti. Jako dva středověcí rytíři v souboji na ostří meče. Stojí proti sobě a zvažují šance. Dva vojáci, kteří byli vycvičení k zabíjení.
„Proč?“ ptá se a hledá cestu, jak ho zabít.
„Nevím,“ odpovídá a schovává lžičku v dlani.
„Je to paradox, že?“ směje se Tau, ačkoliv očima těká ze strany na stranu.
„Paradox,“ přikývne Psí.
Oba čekají, kdo začne. Oba ale byli vycvičeni k tomu, aby nedělali chyby – a začít souboj je velká chyba.
„Mám nápad,“ řekne Psí. „Necháme toho, ty mě necháš jít a zapomeneme na to, že jsme se kdy potkali.“
„Moc dobře víš, že to nejde. Jeden z nás dvou zemře…“ On je unavený, nespal, šli po něm dva vojáci.
„Někdo zemře…“ přikývne Psí. Ona má navrch. Je mrštná, má pevné ruce a hlavně má dostatek energie k dlouhému zápasu.
Chybovat je lidské. Chyba se může vyplatit, pokud si tvůj soupeř myslí, že má navrch.
Úkrok stranou. Lžička v dlani.
Rychlý nápřah, prsty pravé ruky svírají kovový kousek příboru, svaly na rukou se napnou.
Tau stačí jen nastavit dlaně. Očekává nůž, ale do svalů na předloktí jí narazí jen obyčejná lžička.
Jeden, dva rychlé kroky, dlaně v pěst. Černé prsteny.
Nebojí se dát dvě rychlé rány do tváře, riskuje a moc dobře to ví, ale černé prsteny splní svou úlohu. Jsou z kamenů, pevné jako žula a odolné stejně jako kov, naráží do její hlavy.
Tau nestačí zareagovat. Hlava jí pukne jako zralý meloun, z nosu a rozseklých rtů se spustí krev.
Další rychlý úkrok. Psí ví, že jeho protivník prošel stejným výcvikem, jako on. Bolest rychle odezní, proto rychlé skrčení a krok na stranu, ruce se vymrští proti jejímu krku, obtočí ho stejně pevně, jako anakonda škrtí svou kořist, unavené ale stále pevné svaly se napnou.
Tau může jen zkusit zaútočit spodem. Loktem do břicha, v případě úspěchu do žeber nebo snad i trojúhelníku.
Ale kdysi zrzavá Tau již ví, že prohrála. Psí, stejně jako ona, umí vzdorovat bolesti – a tak její pokusy o útok slábnou.
Její tělo nechá ležet za barem.
Pistoli si přivlastní, stejně tak i krabici zásobníků.
Je na čase odejít a pokusit se kontaktovat svého chirurga. Je potřeba změnit obličej.
A poté…snad nový domov na Měsíci…
…on ale ví, že po něm půjdou, dokud ho nenajdou.
Už ale není cesty zpět.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 12 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
[ - ] |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 37 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 202 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
|
| © 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
|
