obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Osud si cestu najde."
Vergilius
obr
obr počet přístupů: 2915291 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39393 příspěvků, 5729 autorů a 389829 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Ohnivé jazyky - část pátá ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Ohnivé jazyky
 redaktor Šíma publikováno: 12.06.2007, 22:12  
Pokračování...
 

/ČÁST PÁTÁ - Lodní cesta Cape Town - Melbourne/

/I./

Nástavba Marie Stelly se nacházela asi uprostřed, mezi druhým a třetím nákladovým jícnem. Dosahovala výšky tří palub nad úrovní hlavní paluby. Čelní stěna nástavby byla poseta okny kabin námořníků a palubních důstojníků. Na nejvyšším bodě čněl velitelský můstek, nad nímž se tyčil rádio stožár a za ním lodní komín, který vypadal spíše jako malá zploštělá a podlouhlá chladící věž.

Po stranách nástavby, asi na úrovni prvního patra, byly ukotveny dva záchranné čluny na každém boku lodi. Byly uloženy dostatečně vysoko z dosahu vody a jejich nově nainstalované spouštěcí zařízení dovolovalo bezpečné spuštění člunů na vodu, aniž by došlo ke kolizi člunu s lodním bokem i při patnácti stupňovém náklonu do stran.

Nejvyšší palubu nástavby zabíral velitelský můstek spolu s otevřeným navigačním můstkem s křídly, která sloužila k pozorování prostoru za lodí, aniž by tomu bránil lodní komín. Za velitelským můstkem se na pravé straně nacházela mapovna a na levé radio kabina. Z můstku se dalo sejít pomocí schodiště mezi navigační a radio kabinou, nebo po vnějším úzkém schodišti, které sahalo po stupních až na hlavní palubu.

Druhá paluba nástavby skrývala hlavní chodbu ve tvaru písmene T. Na čele nástavby měli kajuty palubní důstojnicí a radista. Podélná chodba, navazující na příčnou, jejíž konce ústily ve dveře na ochoz, obepínající nástavbu, vedla ke kabině velitele lodi, klubovně a jídelně pro důstojníky, ale ta se málokdy používala.

První paluba obsahovala kabiny námořníků, jídelnu posádky a kuchyni, skládající se ze dvou částí, spojených výtahem. Horní část sloužila v podávání jídel a mytí nádobí, dolní sloužila jako kuchyně v pravém slova smyslu. Mimo to se na této palubě nacházela i tělocvična a sauna, sloužící k oddechu a regeneraci sil posádky.

Přízemí, které bylo vlastně hlavní palubou, tvořily kabiny kuchaře a jeho pomocníků, bocmana a dalších kajut, které sloužily k ubytování členů posádky palubního družstva, včetně dolní části kuchyně. Posádka strojní sekce byla ubytována v prvním podpalubí pod hlavní palubou, hned nad strojovnou, od které byly odděleny zesílenou, proti hlukovou palubou, tvořící zároveň i bariéru pro případnou havárii ve strojovně. Na této palubě měli kabiny všichni strojníci a strojní důstojníci. Volný přístup do nástavby byly tvořeny dvěma hlavními schodišti, z nichž jedno sahalo až na palubu dna lodi.

Strojovna vyplňovala celý prostor pod nástavbou mezi nákladovými úseky lodi. Ve strojovně se nacházela všechna obvyklá zařízení, sloužící k pohonu lodi, výrobě elektrického proudu, úpravě paliva, čerpání drenážní vody pod palubou strojovny a další mechanické součásti, sloužící k zajištění plného provozu plavidla, včetně výroby pitné vody z mořské. Únikové cesty tvořily dva průlezy na obou rozích zadní stěny strojovny a již zmíněné hlavní schodiště, vedoucí až na vrchol nástavby.

Obsluhu zajišťovali vždy dva muži ve velínu, kteří tvořili vždy čtyřhodinové hlídky. Z důvodu vysoké hlučnosti při pohybu po palubě mezi zařízeními v plném chodu, byl velín zvukotěsně izolován a obsahoval zdvojenou sadu kontrolních přístrojů a zařízení, včetně protipožární ochrany.

Loď samotná byla vybavena pro přepravu jakéhokoliv materiálu vyjma tekutých a prchavých látek, včetně plynů, pokud nevlastnily vlastní obaly. Takže mohla převážet sypký i kusový náklad na vzdálenost omezenou akčním rádiem, to znamená zásobami paliva.

Cestovní rychlost Stelly se pohybovala mezi dvanáctým až desátým uzlem. Maximální rychlost lodi činila šestnáct a půl uzlu za hodinu, což je přibližně třicet kilometrů za hodinu. Před svou poslední plavbou byla důkladně prohlédnuta a její výstroj doplněna o moderní prvky navigace a nautiky. Naneštěstí nebyly na palubu dopraveny přístroje pro spojení s družicemi a k okamžitému zjištění polohy lodi, takže se musela její posádka spolehnout na obvyklou konvenční metodu zjišťování polohy pomoci radiomajáků, sextantů, radiolokátorů a bojí, popř. jiných objektu na moři či na pevnině.

V celku šlo již o dosluhující plavidlo, jež mělo sloužit pouze ke kabotážní, to je pobřežní plavbě. Pět let po generální opravě měla být odvezena na šrotiště k sešrotování. Vinou následujících událostí k tomu nedošlo a o odklizení se postaraly plameny a nenasytný oceán, který dokonal dílo zkázy.

/II./

"Dnes jsem se moc nevyspal!" zazýval Higgins, když se přivalil do kukaně velínu. "Všechno v pořádku?"

"Napětí klesá a stoupá jako rozdováděný bič. Z můstku nám už několikrát volali, abychom se na to podívali, že jim blbnou přístroje! Bojí se, aby neodešel autopilot. Nechce se jim kormidlovat ručně až do Sydney, pane!"

"Komu by se chtělo držet vartu za volantem čtyři hodiny dvakrát denně. Nevíte, co říkali o počasí? Pěkně to s námi houpá, jestli budou velké vlny a zase začnou problémy s ložisky hlavní hřídele..." odfrkl si Higgins. "Tak to tu můžeme rovnou zabalit a jít na kafe. Jestli blbnou rozvaděče, nevím jestli udržíme napětí! Ty generátory taky stojí za starou belu! Všechno visí na alternátoru na hlavní hřídeli! Jestli se zastavíme, pak bude všechno stejně jedno..."

"Pak by nám všechno odešlo, pumpy, ventilátory, světla, mrazící boxy, všechny navijáky a celej podělanej velitelský můstek..."

"Nenadávej na vrchnost!" řekl mu Higgins. "My jsme tu nejdůležitější, pamatuj si to..."

"Co z toho, že tu máme tuhle boudu, když musíme každou chvíli někam letět, protože tu máme prd přehled o tom, kde se co děje. Už mě z toho bolí hlava. Slyšel jste, jak to rachotí v hlavním motorů? Děs a hrůza. Nebude to palivem? Společnost šetří, na čem se dá!"

"Motor je dobrý, jel by i na petrolej!" zamručel Higgins. "Těžko říct, čím nám naše koně nakrmili... No nic. Jdu se rozhlédnout po kšeftě a vy tu pěkně hlídejte. Kde máte kolegu?"

"Šel, se vysrat..." pousmál se strojník. "Zdá se, že má střevní potíže, pane. Bude tu co by dup!"

"Jasně," přikývl a vyšel ven do hluku strojů.

Zaposlouchal se, zda-li neuslyší nějakou nepravidelnost v chodu hlavního motoru lodi, ale nezaslechl nic podezřelého. Všechny kontrolky a budíky na hlavním panelu ukazovaly správné hodnoty. Zdálo se, že vše běží jak má.

Prošel kolem nádrží s olejem a minul schodišti na hlavní palubu. Zastavil se u rozvaděčů proudu. Nic nenasvědčovalo o přetížení elektrické sítě, či elektrickému zkratu někde na lodi. Obešel šachtu schodiště a zastavil se na 'levém boku lodi u předehřívače paliva. Překročil trubky navazující na palivové ventily u stěny za níž ležely palivové nádrže. Odmítavě zakroutil hlavou.

Ne, tady je všechno v pořádku, řekl si v duchu. Nad hlavou mu někdo prošel po kovové plošině, která obepínala strojovnu. Táhla se jako dlouhý had, měníce svou výšku podle potřeby strojního zařízení. Někdo přešel po schůdkách a zmizel v zadní části strojovny. Higgins se zamračil a nastražil sluch. Kromě lomozícího hlavního motoru nic neslyšel. Pokrčil rameny a vydal se ke schůdkům na plošinu nad hlavním strojem lodi.

Chtěl se vrátit do velínu, když tu najednou zhasla všechna světla a rozezvučely se poplašné sirény. Stella se prudce vychýlila z kursu a najela na velkou podlouhlou vlnu. Nachýlila se prudce na levý bok a Higgins měl co dělat, aby se udržel na plošině a nepřepadl přes zábradlí na točící se hřídel. Za celá léta své služby neviděl zhasnout všechna světla bez příčiny. Nouzové osvětlení nenaskočilo. Loď se stále pohybovala s vlnami, jak chtěl rozdováděný vítr.

Higgins pomalu ručkoval podél zábradlí a očima sledoval slabé světlo velínu strojovny. Také tam byla tma. Viděl strojníka, jak si svítí halogenovou svítilnou a snaží se najít příčinu havárie. Byl překvapený. Neměl strach. Doručkoval k nejbližšímu telefonu a zavolal nejdříve na můstek. Vyložil jim svou situaci a zeptal se, jak to jde.

Pak zavěsil sluchátko do vidlice a pomalým krokem došel až ke schůdkám na palubu strojovny. Než se dostavil do velínu, tiše se pochechtával pod vousy. Všude svítily rudé kontrolky.

"Co se děje, sakra, že vypadl proud na lodi?" houkl na muže za pultem a zavřel dveře kukaně. "Už víte, kde je chyba?"

Strojník jen bezmocně pokrčil rameny.

"Tak se na to podíváme!" řekl mu Higgins. Za čtvrt hodiny nekontrolovaného kymácení se opět rozsvítily světla. Jen jedna věc mu nešla do hlavy, kdo to chodil po strojovně, než přišli o energii? "Budeme muset znovu nastartovat lodní motor, doufám, že chytí hned na poprvé! Zavolejte všechny muže. Pročesáme veškerou elektroinstalaci! Prolezeme celou strojovnu a uvidíme, jestli něco nenajdeme."

"Vy si myslíte, šéfe, že to nebyla náhoda?"

/III./

"Je možné, aby tak velké lodi, jako je tahle, vypadla všechna šťává?" zeptal se kapitán Higginse, který dorazil do jeho kabiny v umaštěném overalu. "Je nebo není?"

"Asi je, kapitáne. Viděl jste to sám," přisvědčil Higgins. "To jistě! Museli jste tam dole chlastat, hlavní! Co jste tam vyváděli? Máme tu malou bouři a veškeré ovládání lodi, včetně kormidla šlo k čertu. Ještě jednou a hodím vás žralokům! Jsme naložení až po komín, člověče. Viděl jsem nás břichem vzhůru."

"Nevím, jak se to mohlo stát... Asi nějaká skrytá chybka!" řekl mu Higgins. O tajemném návštěvníkovi se veliteli lodi ani v nejmenším nezmínil. Neměl chuť mu cokoliv vysvětlovat.

"Skrytá chyba?" vybuchl kapitán. "Říkáte, že vám tam dole někdo zakopal chcíplého psa a vy nevíte kde?"

"Asi tak nějak to bude, kapitáne!" ošíval se Higgins a podíval se na zamračenou oblohu.

Stmívalo se. Černé mraky vyplňovaly celou viditelnou oblohu. Vítr zvedal divoké vlny do stále vyšších výšek. Stella se nemožně pohupovala a vrzala v že1ezných spojích. Kdesi pod jejich nohama pravidelně bafal hlavní stroj. Higgins se podíval na kapitána a pokrčil rameny.

"Nebyla to má vina, kapitáne!"

"Bude nám to prd platný, až budeme čumět na rybičky nad hlavou! Pak nám bude jedno, kdo za to mohl a kdo ne!"

"Rozumím!" zahučel Higgins a dal se k odchodu.

"Ještě jsem vás nepropustil, hlavní. Lodi velím já, vy máte na starosti jen ten váš bordel v podpalubí, tam si můžete dělat, co se vám zlíbí! Ale teď jste přede mnou na koberečku a dovolím vám odejít, až se mi zlíbí! Rozumíte?"

"Jistě, pane!" přikývl Higgins a s ohníčky v očích se k němu otočil. Nikdy neměl kapitána rád. "Mohu odejít, pane?"

"Běžte a nepřejte si ten mazec, jestli vám ta šťáva vypadne znova!"

/IV./

"Byl jsi někdy na moři?" zeptal se Chris Martina. Seděli v proutěných křeslech u krbu a dívali se na televizi. Oheň vesele praskal a vydávat do místnosti vydatné teplo! Venku bylo nevlídno. Stále pršelo, jak typické počasí pro toto období. Bouřka všechny zahnala do domu.

"Však dobře víš, že jen jednou. Trpím obzvláště silnou mořskou nemocí!" odpověděl mu Martin a přikrčil se, když kdesi blízko udeřil blesk. Tlaková vlna rozdrnčela okenní tabule a na chvíli jim zalehlo v uších. "Měli bychom vypnout tu bednu, nebo do ni uhodí..."

"Páni, to byla šlupka!" výdech Chris ta vstal z křesla. Poodešel k oknu a pohlédl na temnotu za sklem, kterou občas ozářil klikatý elektrický výboj.

"Zrovna v nejlepším..." postěžoval si Martin a vypnul televizi

"Ještě chvíli a věděli bych, kdo byl vrahem!"

"Jsi jako malý kluk, měl bys vědět, že jím bývá zahradník!" zakřenil se Chris a rozhlídl se po pokoji.

"Nějak jsi se do Jenny zahleděl, což?" popíchl! ho Martin. "Ne abys ji dával neslušné návrhy! Ještě pořád je vdaná!"

"Nejsme malé děti! Kdybych ji chtěl do postele, už bych to udělal!" zakroutil Chris hlavou. "Upřímnost za upřímnost. Na konec je Robertova žena!"

"Já vím, proto ti to říkám. Už jsi tu dva dny a pořád máš oči jenom pro ni. Ještě si bude myslet, že jsi se do ní zamiloval. A jak ji znám a v jakém je rozpoložení, jistě by ti vlezla do postele! Takže se moc neopíjej, ať víš, co děláš!"

"Tohle nebyl zrovna moc dobrej vtip!" zamračil se Christ. "Zdá se mi, že nás nějak podceňuješ!"

"Ne víc, než je zdrávo. Pokud vím, tobě ještě žádná žena neodolala!" řekl mu Martin a otevřel malý bar v nábytkové stěně. "Bez urážky..."

"Zase jsem jich tolik neměl!" bránil se Chris.

"Já vím," přikývl Martin. "Jenom jednu, o které vím. Ale jsi tříletý vdovec a ona opuštěná a utrápená ženská! Člověk se někdy dost často zapomíná."

"Já jsem Roberta nevyhodil z jejího bytu! Nespím s ní..." řekl mu Chrisi. "Nedělej ze mně většího kurevníka, než jsem, nebo se naštvu!"

"Promiň." podal mu Martin sklenku Martini. "Zapomněl jsem, že jsi sem přijel kvůli mně. A také kvůli Susan a jejím narozeninám... A Jenny, které tak usilovně pomáháš, za co jsem ti vděčný!"

"To už je lepší!" přikývl Chrisi. "Já vím, že jsme jenom lidi a Boží cesty jsou nevyzpytatelné!"

"Boží, nebo ďáblovy?" zeptal se jej Martin. "Kdo za to může? Lidé? Peníze? Chamtivost?"

"Tohle jsou čistě filosofické otázky, které nás nikam nedostanou!" řekl mu Chris. "Nikam..."

"Na zdraví!" pozvedl Martin svou sklenku. "Na Roberta! Na nás! A na lásku!"

/V./

"Pořád žádné zprávy?" poklepal Mike Samovi na rameno, když ho našel v jedné zapadlé restauraci Kdesi na okraji Londýna. "Přešel jsi do ilegality?"

"Nedělej si srandu. Jestli odkrouhli Georga, kdo mi zaručí, že neoddělají i mně?" podíval se na něj Sam kalnýma očima.

"Kolik nocí jsi už nespal?" zeptal se ho Mike starostlivě.

"Už tři noci nespím a třesu se strachy!"

"Jak víš, že tě chce někdo zabít?" zavrtěl Mike hlavou.

"Sledovali mě!" zablekotal Sam. "Černý auto. Pořád mě sledují!"

"A nebyla to náhodou jenom čistě náhoda?" zeptal se ho Mike jizlivě. "Jsi unavený a pod parou!"

"Kdepak!" řekl mu Sam a nalil do sebe další štamprli.

"Poslouchej!" řekl mu Mike a uvázal vrchnímu, že bude platit.

"Asi tě utopím sám. Nedaleko teče Temže, zítra tě mohou vylovit policajti a pozítří budeš v novinách. Že by další ožrala, který nezvládl řízení a po vlastních zajel do řeky? Jsi zralý tak do blázince."

Zaplatil a vyvedl nešťastného Sama ven. Cestou ze dveří se obezřetně podíval na obě strany ulice. Nikdo na ní nebyl. Potřásl hlavou. Už jsem jako on! řekl si a naložil Sama do auta.

"Jestli mi pobliješ auto, tak tě na mou duši hodím do řeky, to si pamatuj!" řekl mu a nastartoval.

"Neboj. Budu blít z okna!" řekl mu opilým hlasem jeho přítel a složil se na sedadle. Mike dojel domů a zaparkoval auto v garáži. Vyjeli výtahem do čtvrtého patra a vystoupili. Hned na to mu Sam pozvracel kalhoty a zaneřádil chodbu.

"Promiň!" škytl. "Já vážně ne-ne-nerad!"

"Proč se s tebou musím pořád tahat, ožralo jeden? Copak jsem tvá chůva? Z každého marastu tě musím vytahovat!"

"Já se polepším," sliboval Sam a snažil se trefit do dveří.

"Jo, na svatého Dyndy!" vztekal se Mike a šel se převléknout. Sam zatím ležel v předsíni hlavou v kbelíku. Za chvíli se Mike vynořil z ložnice a cestou se stavil v koupelně pro druhý kbelík a hadr. Napustil jej do poloviny teplou vodou a vyšel na chodbu. Klíče si vzal sebou, kdyby se mu náhodou zabouchly dveře. Za pět minut byl zpátky v bytě.

"O té tvé lodi není nikde ani zmínka od té doby, co vyplula z Londýna jsem o ní neslyšel..." řekl Samovi, který se snažil vstát. Nohy se mu podlamovaly a v hlavě mu hučelo.

"Miku?" prosil ho Sam. "Viď, že mě v tom nenecháš? Pomůžeš mi?"

"To víš, že jo. Už jsem ti pomohl tolikrát, tak mlč! Jednou mě někdo zabije, nebo mě seberou chlupatí..." řekl mu a zamračil se. "Copak jsem tvoje máma?"

/VI./

"Nazdar Higginsi!" křikl mu Reach do ucha, když se potkali na chodbě před jídelnou. Já tě vždycky vidím, když jdu do sebe něco hodit a tebe taky začne tlačit žaludek. Tak co, jaká byla audience u starého?"

"Starej se o svoje!" protáhl Higgins poslední slovo a na tváři mu naskočila srandovní grimasa. "Ty si dávej pozor, abys nás neutopil a mě nech na pokoji!"

"Jo... Jenže včera večer to bylo právě naopak! Co to říkal starej o chcíplém psovi?" dobíral st ho Reach.

"Hele.." začal Higgins, ale nedokončil svou větu. Kolem nich se prohnal kapitán jako dělová koule.

"Nemáte co dělat, Reachi?" zeptal se ho. "Nenasírejte mi moje podřízené! Nebo naštvu já vás! Kdo je tu pánem? Vy, nebo já? Tohle není sice válečná loď, ale i tak mám dost pravomocí, abych vás nakopal do zadku!"

"Ach ano, pane!" vysouval ze sebe Reach. "Myslím, že za okamžik mám nastoupit službu na můstku."

"Tak nemyslete a padejte!" neslo se chodbou. Reach se na Higginse kysele podíval a řekl: "Vidím, že tě kapitán velkoryse ušetřil a první slavná defenestrace na téhle lodi se odkládá na neurčito! Proslýchá se, že tu máme sabotéra!"

"To patřilo tobě, Reachi!" řekl mu Higgins. "Tak se odtud vytrať, nebo tě osobně hodím přes palubu..."

/VII./

"Je čas jít spát!" řekla tiše Susan a mrkla na Martina."

"Samozřejmě." otočil se ve svému příteli. "Tak Chrisi, jde se hajat. Máš ustláno v pokoji pro hosty!"

"A kde bude spát Jenny?" zeptal se lišácky.

"To bys rád věděl!" zazubila se Susan. "Do toho ti nic. Tak chlapi padejte na kutě. Půjdeme Jenny?"

"Martin bude spát tady?" zeptala se.

"Co máte všichni najednou tolik starostí, kde se uložíte?" divil se Martin a vstal z křesla. Oheň v vrbu už dohoříval a venku přestalo pršet.

"Dobrou noc, holky!" usmál se Chris a vykročil za Martinem.

"Je milý viď?" zeptala se Jenny Susan, když zůstaly samy v potemnělém pokoji.

"Chris?" divila se a zapřemýšlela nad Chrisem. "Dnes si trošku vyrazil z kopýtka, ale jinak docela ujde..."

"Zdá se, že na tebe bere! Robert je daleko..." zamyslela se.

"Tak proč nevyužít situace?" zeptala se ji Jenny. "Proto odešel, že jsem využívala situace! Nakonec, nejsem jeptiškou v klášteře! Jsem jenom ženská..."

"My to máme vždycky těžší!" řekla ji Susan. "Chlapi mají svou práci, když už nejsou s námi, co zbude nám?"

Jenny nic neříkala jen se pozorně podívala do krbu. Vzala pohrabáč a prohrábla žhavý popel a zbytky dřeva. Vrátila jej na místo a postrčila svou přítelkyni ke dveřím.

"Ale stejně by stál za hřích!" řekla Susan. "Nemyslíš?"

"Dej pozor, ať nedopadneš jako já!" zamračila se Jenny a vyšla ven z pokoje. "Jdu se na chvíli provětrat..."

Jenny otevřela velké francouzské okno a vyšla na terasu. Vzduch byl vlahý a teplý. Bylo dávno po bouřce a na temném nebi prosvítaly první hvězdy. Kdesi zahoukala sova a štěkal pes. Objala si ramena a zůstala na chvíli na čerstvém vzduchu, dokud ji nepřemohla únava.

Život není pohádka... řekla si. Málokdy se naskytne druhá šance!

/VIII./

"Ještě jednou se tak zřídíš a přestanu se k tobě hlásit!" řekl mu Mike, jen co Sam otevřel oči. Posadil se na gauč a přikrývku kterou měl přes sebe přehozenou celou noc hodil na jeho opěradlo.

"Přišla pošta!" pokračoval Mike.

"Cože? Pošta? Jaká pošta?" ptal se rozespalý Sam a rukama si třel rozbolavělou hlavu.

"Přišel dopis, pro mě, a já vím odkud!" řekl mu zamyšleně.

Chvíli se odmlčel a díval se na obálku, aby ji nakonec otevřel kuchyňským nožem. Z obálky vytáhl kus strojem popsaného papíru s úředním razítkem a podpisem. Několikrát si ho přečetl a přehrábl si své neučesané vlasy.

"Co dělala Stella v Kapském městě?" zeptal se jen tak mimochodem. "Slyšíš? Nevíš o tom něco?"

"Ne," přiznal se Sam a vymotal se z pyžama. "Tos mě do toho navlékl sám?"

"Za koho mě máš?" zhrozil se Mike. "To, že tu občas vyspáváš po opici, neznamená, že tě budu svlívat, jako malé děcko. Převlíknul jsi se sám, ale bez řečí se to neobešlo."

"Aha," ulevilo se mu. "Co jsi to prvně říkal?"

"Ptal jsem se, co dělala Stella v Cape Town. Nemáš zdání? Za ty roky provozu na moři tam nebyla poprvé!"

"Ani náhodou." zavrtěl Sam odmítavě hlavou. "Na tohle mě nedostaneš, na tohle ne... Nic to neznamená!"

"Tak už se nečerti!" uklidňoval ho Mike. "Tady něco nehraje."
Posnídali v kuchyni.

"Proboha a co?" píchl Sam od másla umazaným nožem do papíru. "Já jsem rád, že je ještě na hladině."

Mike si namazal další krajíc a nalil si do šálku další várku čerstvé kávy. Labužnicky popotáhl nosem a zůstal očima stát na dopisním papíru.

"Někdy dokážu číst mezi řádky!" řekl pomalu Mikovi.

"A to je co?" zeptal se jej jeho společník s hrnkem v půli cestě mezi stolem a ústy.

"Doneslo se mi, že se o ní zajímá hodně lidí! Nejenom těch dobrých! Je kolem toho nějak moc velký rozruch! Víš o tom, že ji byla obnovena pojistná smlouva? Po opravě je Stella zase schopná služby, jen ti, pro které maká jsou nějak moc v pozadí a tváří se nenápadně!"

"No a?" nechápal jej Sam.

"Říkal jsi, že tě někdo sleduje?" zeptal se ho Mike. "Ano?"

"Řekl..." přikývl Sam.

"Dozvěděl jsem se, že těch mrtvých, kteří se kdy pletli kolem té lodi je více! Vždy to vypadá jako nešťastná náhoda a policie se o to moc horlivě nestará! Co o tom všem víš, Same, že tě chce někdo zabít? Co víš lépe, než-li já?"

"Měl jsem udělat jen takovou malou službičku..." pokrčil Sam rameny. "Ale..."

"Někdo kolem Stelly rozvířil prach a někomu se to přestalo líbit, Same! Jestli jsi ve srabu, pak jsem v tom s tebou až po uši! A nejen já, ale každý, kdo je do tohoto případu nějak zapletený! Na to můžeš vzít jed!"

/IX./

"Neruším?" nakoukl Reach do Robertovy kajuty.

"Ani ne!" řekl mu Robert. "Co máš na srdci?"

"Ještě se nepotápíme," pokusil se Reach o vtip.

"No sláva!" pleskl se Robert do stehen a podíval se na návštěvníka. "Co mi chceš? Zase si hraješ na Jamese Bonda?"

"Já..." zarazil se Reach jako malý kluk, který je zaskočen nenadálou otázkou. "Chtěl jsem se jen zeptat, Jestli..."

"Ne. Jestli myslíš, že jsem mezi námi vykopal válečnou sekeru a pomaloval si tváře, tak raději nemysli!" řekl mu Robert a vstal od stolu. "Pojď dál, Reachi, a nestůj tam jako solný sloup!"

"Fajn. Díky!" přijal nabízené místo u stolu pod oknem Robertovy kabiny. Měli výhled na celou palubu lodi až k přídi, která se nyní ztrácela pod vodní tříští. Vítr stále zvedal poměrně vysoké vlny, které se rozbíjely o příď Stelly.

"Nedáš si se mnou čaj?" zeptal se ho Robert a postavil před něj šálek čaje, ze kterého se ještě kouřilo. "Neboj, mám ještě jednu porci!"

"Jasně!" přikývl zamyšleně Reach a usrkl trochu čaje z nabídnutého šálku. Venku bylo ještě pořád pod mrakem a nic nenasvědčovalo tomu, že by se mělo něco změnit.

"Počítám s tím, že když jsi tady, kroutí nahoře na můstku tvou službu Gregory, že ano?"

"Jo!" řekl Reach. "Vzal to za mě, ale zadarmo to nebude!"

"Určitě máš něco na srdci a jak se na tebe koukám, vyletím z kůže!" zamračil se Robert.

"Přesně!" přikývl Reach.

"Tak do toho..." dovrávoral zvědavý Robert ke stolu a opatrně položil svůj hrnek na vyleštěnou dřevěnou desku kymácejícího se kusu nábytku. Musel se chytit, aby neupadl. "Co tam ten neřád dělá?"

"Opakuje si asi lekce z nautiky!" pokrčil Reach rameny. "Chci ti něco říct..."

"Doufám jen, že to nebude vyznání lásky..." podíval se na něj Robert podezíravě. "Leze to z tebe jako z chlupaté deky!"

"Někde na lodi je schovaných padesát kontejnerů standardní velikosti!" řekl mu Reach.

"Cože?" vykřikl Robert překvapeně. "Poslouchej, rum jsem do toho čaje nepřimíchal, tak nevykládej hlouposti!"

"Je to fakt, Roberte! Zrovna tak, jako teď sedím před tebou! Jasně, tahle kocábka není na takový náklad stavěná! Jsou přisypány na dně lodi..."

"Kdo ti to řekl?"

"Proč by mi to měl někdo říkat?" divil se Reach.

"Snad si je tu nenaložil sám?" vybuchl Robert. "Kde jste je dali? Pod šutr a rudu, co vezeme? Nacpal jsi je po jednom do splachovacího zařízení v každé kajutě? Máme tu asi čtyřicet kajut, to znamená čtyřicet nádrží na splachování! Kde lítá těch zbylých deset kusů? Snad je nemá starej pod postelí?"

"Nech toho, Roberte!" okřikl ho Reach a položil své velké a chlupáte pracky na desku stolu. "Nic jsem nenakládal. Nebyl jsem ani přitom, když ládovali tuhle loď!"

"Tak proboha, proč mi to říkáš?" zvedl Robert obě ruce nad hlavu.

"Mrzí tě, že spím poměrně dobře? Nebo snad čekáš, že ti padnu kolem krku? Mám skočit do moře a uplavat z téhle lodi? Co po mně vlastně chceš? Máme se vzbouřit a vyložit starého na prvním opuštěným ostrově s Coca-colou?"

"Ne!" zavrtěl Reach hlavou. "Ty kontejnery musel někdo naložit už v Portschmundu!"

"Jasně!" uklidňoval se Robert. "Jeden po druhém naskládali za komín, a udělali to tak šikovně, že nejsou vidět!"

"Přestaň už s tou ironií!" bouchl Reach do stolu.

"Poslouchám!" řekl mu Robert a podíval se mu vztekle do očí.

"No konečně...!" vydechl si Reach a spustil. "Jak se elegantně pozbýt několik stovek tun nebezpečného nákladu, aniž by tě někdo viděl, jak to házíš do moře? A ještě na tom vyděláš balík na pojišťovně?"

"Ty jsi opravdu blázen!" řekl mu Robert a zamyslel se.

/X./

"Jmenujete se Mike Shaldon?" zeptal se ho muž v uniformě, který mu vlezl s kolegou do otevřených dveří.

"Jo. To souhlasí. Něco se stalo?" zeptal se udiveně.

"Mohl byste se obléci a jít s námi?"

"Jsem zatčen?" nechápal Mike.

"Nechte toho!" řekl mu uniformovaný muž. "Jsme od Scotland Yardu. Byl u vás v poslední době jistý Sam White?"

"Něco se mu stalo?" zhrozil se Mike.

"Dnes ráno jsme ho našli v řece." řekl jeden z policistů.

"Cože?"

"Šel byste k nám? Mohli bychom pak zajít na soudní. Víte, říká se tomu potvrzení totožnosti, ale jestli se na to necítíte..." promluvil znovu muž v civilu.

"Jak se mu to stalo?" zeptal se poděšený Mike.

"Znal jste ho? Myslím, jestli nebyl z vaší rodiny."

"Byl jako můj bratr!" polkl Mike těžce. "Někdo ho..."

"To se ještě nedá zjistit. Proč myslíte, že by mělo jít o vraždu?"

"Protože..." začal pomalu Mike. "Jednou mi říkal, že ho někdo pořád otravuje! Sleduje, nebo tak něco."

"Často pil, že?"

"Dost hodně nasával," přikývl.

"Promiňte!" podával mu neznámý muž ruku. "Upřímnou soustrast!"

"Díky," podal mu Mike ruku. "Já se hned vrátím. Hodím něco víc na sebe a zamknu kvartýr."

"Samozřejmě, počkáme," přikývl policejní úředník v civilu a pokynul oběma mužům v uniformě, kteří hned na to zmizeli na schodech vedoucích do nižších pater.

"On měl Sam nějaké problémy, tak jsem mu je pomáhal řešit. Věděl jsem, že je na dně a že pije jako duha, ale že by skočil do řeky..."

"Někdy se to stává. Říká se tomu sebevražda, ale nemůžeme vyloučit ani vraždu!" řekl a počkal až Mike zamkne dveře do bytu.

"Odkud že jste?" zeptal se.

"To není důležité! Pojďte, máme spoustu práce a já vás nechci dlouho zdržovat. Odbudeme si jen potřebné formality a pak vás zase odvezeme domů, nebo kam si budete přát."

"Blbec jeden!" procedil Mike mezi zuby.

"Prosím?"

"Ale nic!" mávl Mike rukou a jako první nastoupil do přivolaného výtahu. "Proč právě on? Byl magnet na maléry!"

"Každou chvíli přijde někdo o život, pane Sheldone!" řekl muž v obleku a zavřel za sebou dveře výtahu. Mike se na něj díval, jak vedle něj nehnutě stojí a rukou bubnuje do stěny výtahu.

"Mohl byste mi ukázat váš služební průkaz?"

"Cože?" zeptal se neznámý muž, jako by se právě probudil ze sna.

"Je to nutné? Vlastně ano, promiňte, tady je!"

"Díky!" řekl mu Mike a pohlédl na legitimaci.

"V pořádku? Co jste nám neřekl? Máte pocit, že chce někdo zabít také vás?" zeptal se ho, schovávajíce průkaz do kapsy. "Určitě v něčem nejedete? Nechci vás nijak obviňovat, ale je tu příliš mnoho nejasností!"

"Nic, co by stálo za řeč!" řekl mu Mike, když zůstali stát, jakmile výtah zastavil v přízemí. "Nic, co by vás zajímalo..."

"Opravdu?" zeptal se jej policista v civilu.

/XI./

"Už budu muset jít!" řekl jim Chris a pohlédl na Jenny.

"Netvrď mi, že tak strašně spěcháš, přehradil mu Martin cestu.

"Ne, dělám si legraci... Není čas na hlouposti!"

"Vážně už musíš?" zeptala se ho Susan.

"Čtyři dny vám nestačily?" divil se Chris a vytáhl si klíče od auta.

"Hele, Martine, té legrace už bylo dost. Vážně. Mám odpoledne vážnou práci a nerad bych..."

"Taky tě tu nikdo nedrží!" usmál se Martin a otevřel dveře.

"Vážíme si toho, co všechno pro nás děláš!"

"Asi bude zase pršet." zaklonil Chris hlavu.

"Doufám, že ne. My tu budeme ještě pár dní. Byl bych nerad, kdyby nám déšť zkazil dovolenou. Ozvi se, jakmile zjistíš něco nového!"

"Určitě... Tak vám přeju hodně sluníčka..." zamával jim na pozdrav a nastartoval své otlučené auto, které bylo zralé leda tak do šrotu. "Ozvu se!"

"Nemá někdo chuť na kafe nebo na čaj?" zeptala se Susan a spěchala do kuchyně.

"Proč jste na Chrise takoví?" zeptala jich Jenny.

"Jací?" zůstala Susan stát těsně přede dveřmi do kuchyně a otočila se. "Vždyť víš, že je našim nejlepším přítelem, a co se škádlivá..."

"Nech toho, Jenny." přerušil je Martin. "Dobře vím, že měl oči jen pro tebe. A byl bych nerad..."

"Co?" zeptala se ho zvýšeným hlasem. "Máš strach, že bych se s ním taky vyspala?"

"Nechme toho!" mávl Martin rukou a pustil rádio.

"Tak co si dáte?" volala na ně Susan.

"Co chceš, Jenny?" otočil se k ní Martin. "Tak už se nezlob. Omlouvám se..."

"Promiň! Já... Jsem blbá!"

"Tak dost!" zamračila se na ně Susan. "Běžte se podívat na prcka a přestaňte se hádat!"

"Ještě nevíš, co si dáme!" houkl na ni Martin.

"Udělám vám pěkně silné kafe a basta!" vykoukla Susan z kuchyně.

"Dobře vím, jaká je situace, ale nějak se odreagovat musíme, nebo nás odvedou do blázince!"

"Jenny!" řekl ji Martin. "Pořád myslíme na tvého muže a na to, jak mu můžeme pomoci!"

"Stačí to?" zeptala se jej. "Mám pocit, jako bychom hráli v nějakém béčkovém filmu..."

/XII./

"Jak to jde, hlavní?" zeptal se kapitán Higginse, když se potkali na schodišti do prvního patra nástavby. "Jak to, že vy vždycky vylezete z toho svého brlohu, jen když máte hlad..."

"O tomhle mi už něco říkal i první důstojník, pane. Asi trpím jako všichni strojní jakýmsi druhem strachu z otevřených prostor!"

"Fóbií?" divil se kapitán.

"Asi to tak bude!" řekl mu Higgins. "Když dovolíte, pane, půjdu dolů, myslím, že budu muset ještě hodně přemýšlet..."

"Ne, že se mi strháte, hlavní, já tam do toho randálu za vás nepolezu!" zamračil se kapitán a začal stoupat do schodů.

"Potřebovali bychom tu výtah, až dolů, k vám do strojovny, ale obávám se, že by mi mužstvo zlenivělo!" uslyšel ještě kapitánova slova, než se mu ztratil na schodišti.

"Jo, ještě výtah nám tu chyběl!" bručel si Higgins pod nosem a zabočil do své kajuty v prvním podpalubí, nedaleko vstupu do strojovny.

Lehl si na postel a dal si ruce pod hlavu. Zaposlouchal se do vln, narážejících do boku lodi. Odkudsi zdola se k němu skrze odhlučněnou palubu prodíral hluk hlavního motoru, který ho spolu s kolébáním lodi pomalu, ale jistě uspával.

Kdo se to proháněl po strojovně, ještě dřív, než zhasla světla? Komu patřily ty kroky? Má něco společného s výpadkem proudu? přemýšlel usínající Higgins. Něco tu není v pořádku! říkal si, ještě než se propadl do tmy bezesného spánku. Někde nám tu řádí šotek, ale kde?

/XIII./

"Tak ještě jednou, Reachi!" vstal unavený Robert od stolu.

"Co chceš pořád omílat dokola?" divil se Reach.

"Kde jsou?" zeptal se ho Robert a přistoupil k oknům své kajuty. Příď Stelly se ztěžka bořila do narůstajících vln. Celá část přídě, až po první jícen, byla utopena ve vodní tříšti. Loď se líně zvedala z pod dorážejících vln a stále hůře reagovala na kormidlo a otáčející se lodní šroub.

"Co myslíš, Reachi, že se stane, až do toho vlítneme?" zeptal se ho Robert a stále se díval na moře a obzor před lodí. Bylo pod mrakem, ale kdesi těsně nad obzorem se zvedala černá až fialová oblaka, která nevěštila nic dobrého.

"Já myslel, že tajfuny řádí jen v severovýchodní části Indického oceánu, v Jihočínském moři, u Japonských ostrovů a v Pacifiku!" zabručel Reach, když se zahleděl k horizontu.

"Jak se tak dívám, tak asi ne..." řekl Robert a otočil se. "Do trojky by se určitě nevešly, nemám pravdu? pod nákladovým prostorem je tunel lodní hřídele! Takže zbývá jednička nebo dvojka..."

"Jsou tam i tam!" přikývl Reach. "Pořád jsi to nepochopil? Nasedl jsi na špatnou loď! Tahle nemá doplout do cílového přístavu!"

"Jak mi to můžeš říci s tak klidným hlasem?" zhrozil se Robert.

"To snad není možné!"

"Jedu v tom taky! Na procenta! Když to někomu řekneš, všechno popřu!" řekl mu Reach vážně. "Vlastně jsme v tom všichni namočení až po uši a nikdo neví, jestli ty své podělané peníze vůbec někdy uvidí!"

"Je nás tu přes třicet lidí, Reachi! Kdo všechno o tom ví?"

"Jen ten, kdo musí! Já vím, čluny, které máme na jeřábech jsou sice nejlepší, jaké může tahle loď mít, ale při vysokých vlnách nemají stejně žádnou šanci. Naberou vodu a pák..." řekl a pokračoval. "Vždycky jsem si říkal, že bych měl udělat ve svým životě, alespoň jeden dobrý skutek. Až přijde čas, dozvíš se víc! Snad mi to v nebi přičtou k dobru. Tak zatím!"

"Ty máš eso v rukávu?" zeptal se jej Robert.

"Ne, mam schovaný člun v nástavbě za komínem! Až ho uvidíš, pak pochopíš! Jsi tu jen na půl cesty... Jsi jen v nesprávný čas na nesprávném místě! Uvidíme!"

/XIV./

"A jak moc byl do toho Sam namočený?" zeptal se seržant Mika, když spolu došli na soudní. "Je to váš přítel?"

"Jo, je to on!" souhlasil Mike. "Budete ještě něco po mně chtít? Nějakou výpověď?"

"Vrátíme se k nám!" řekl mu policista. O několik desítek minut později již oba seděli v kanceláři Yardu. "Co byste mi o něm řekl?"

"Co byste chtěl slyšet?"

"Jsem to ale hostitel. Chcete taky kávu?" zeptal se Mika.

"Dal bych si," přikývl Mike a olízl si rty.

"Ta loď, jak že se jmenovala?"

"Stella!" napověděl mu Mike a přijal podávaný šálek.

"Co s ní měl Sam společného?"

"O tom mi nikdy nic neřekl!" pokrčil Mike rameny. "Bál se, aby ji... Spolčil se s nějakým Georgem, který se údajně utopil ve vaně jednoho hotelu v Sydney. Psali o tom v novinách. Vlastně nevím, o co skutečně šlo!"

"Hm," přikývl vyšetřující policista. "Slyšel jsem o tom. A dál?"

"Podle všeho jel Georg do Sydney kvůli většímu obnosu peněz. Řekl mi to Sam..."

"Kvůli prachům?" zvedl policista obočí v neskrývaném údivu.

"Neříkal za co je měl dostat?"

"Tak jsem tomu porozuměl..." přiznal se Mike. "Sam byl Georgův komplic... Možná bílý kůň, nebo jak se tomu říká! Pěšec? Prostě malá ryba!"

"A ty peníze, počítám, že nedostali od někoho zaplaceno."

"Asi ano," pohlédl na něj Mike. "Takže je někdo sprostě podvedl? A pak zabil? Proč?"

"To se právě snažíme zjistit! A neříkal vám Sam nějaká jiná jména?" opřel se policista oběma rukama o desku stolu a zkoumavě se na Mika podíval.

"Ne. Sam toho vždy dost napovídal, když byl u mně, ale o nikom, mimo Georga se nezmínil. Vlastně začal dost pít!"

"Měl dost dobrý důvod k pití?"

"Patrně ano, byl až paranoidní! Bál se, že ho někdo zabije! A jak se zdá, jeho předtucha se naplnila..." řekl mu Mike.

"A vy máte obavy, že teď někdo zabije vás? Co děláte, Miku, smím-li se vás na to zeptat?"

"Dělám ve stejné společnosti jako Sam! Dělám v pojišťovně..." řekl mu Mike. "Proč se ptáte?"

"No, myslím si, že budete další na řadě! Pokud chtěl někdo Sama umlčet, pak si jistě spočítá, kolik je dvě a dvě! S kým se Sam často stýkal? S vámi. Kolik toho můžete vědět?"

"Nic, co by stálo za řeč!" pokrčil Mike rameny.

"A oni to vědí?" zamračil se policista.

"Kdo?"

"Ti, co zabili Sama, pokud máte pravdu!" řekl mu policista suše. "Jestli tu jde o opravdu velké peníze, nebudou nic riskovat!"

/XV./

Bílo červený vrtulník zvolna přistával na střeše jedné z výškových budov v Sydney a svým rotorem rozfoukával saka čekajících mužů opodál. Blížil se večer. Město se pozvolna nořilo do tmy a svitu pouličních reklam. Na autostrádách se začala rozsvěcovat světla. Lidé pospíchali z odpolední směny, nebo z pláží, či výletu a chystali se na příští den.

Vrtulník dosedl na střed kruhu, vyznačeném na střeše asi padesáti patrové budovy. Na boku stroje se otevřely dveře a z vrtulníku vystoupil jakýsi postarší pán v béžovém obleku. Prošedivělé vlasy mu splývaly v jediný chuchvalec, jak je rozvířil větrný poryv rotoru stroje.

"Jak to klape?" zeptal se jednoho z postávajících mužů, který jej decentně odsunul z blízkosti rotoru vrtulníku, který se hned na to vznesl a zmizel v tmavnoucím nebi.

"Zdá se, že bude všechno v pořádku." řekl mu onen muž a naznačil, že je vše připraveno. "Vše běží jak má!"

"Kdy dostaneme peníze?" vyzvídal dál starý pán. "Jen co se zbavíme nákladu." řekl druhý muž.

"Takže loď je ještě na cestě?"

"Dlouho nebude."

"V pořádku. Peníze z pojišťovny dostane přepravní organizace a majitel zboží. My dostaneme zaplaceno za materiál, který jsme odklidili a svědci?"

"Oba jsou odstranění. Jeden v Sydney a druhý v Londýně. Nešťastná náhoda. Ani nám to nedalo moc práce."

"To vás chválí. Doufám, že loď bude dostatečně daleko od břehu? Nechci, aby se někdo v ní hrabal!"

"Nebojte se, pane. Podle našich zpráv vyplula asi před třemi dny z Kapského Města a na trase hlásí bouři. Vyjde to!"

"Víte dobře, jak mi na tom záleží. Kdo by se staral o takové svinstvo, na dně oceánu mu bude nejlíp. A co kontejnery?"

"Vydrží nejmíň třicet let, možná i půl století. Zdola se to na hladinu stejně nedostane a do té doby se na všechno zapomene."

"Oficiální zpráva pro tisk bude jaká?"

"Nenadálá havárie po generální opravě. Při nejhorším to hodí na krk Frantíkům, kteří loď opravovali!"

"Dobře!" přikývl a přitáhl si plášť k tělu. "Pojďme, začíná tu mýt zima. Nedělá mi to dobře."

"Samozřejmě, pane. Všechno jsme připravili, jak jste si přál."

"Vidím, že jsem se ve vás nezklamal. Kdy pojede další zásilka?" zeptal se svým poskoků. "Nebudou nějaké problémy?"

"Ne, pane. Jedeme podle harmonogramu! Všechno jsem promysleli do posledního detailu! Žádný strach, pane. Však víte, jak dovede být oceán nevypočitatelný!"

Prošedivělý muž se ještě jednou rozhlédl po světly ozdobeném městě a pohlédl na nebe, na němž zářily první hvězdy. Na západě se kupila temná mračna, ale jemu to vůbec nedělalo hlavu, proč taky?

/XVI./

"Zdá se, že se počasí do toho pořádně opřelo." postěžoval si Higgins, když opět vylezl z pod hlavní paluby, aby se najedl v lodní kantýně.

"Jo," přikývl Gregory. "Zacpeme lodi komín, větrací roury a uděláme z ní ponorku."

"Z téhle lodi už žádnou ponorku dělat nemusíme!" zaskřípal Higgins zuby. "Beztak půjde co nejdřív ke dnu. Už dávno ji měli prodat do šrotu!"

"Co se vám tam stalo?" vyzvídal Gregory.

"Čert ví!" svraštil Higgins obočí. "Budem si gratulovat, jestli se tahle herka nerozsype na náhradní díly."

"To abych se ještě pořádně nadlábnul. Ve studené vodě vyhládne. Co myslíte?" zavtipkoval Gregory,

"To jo. Jenomže nejen nám."

"Ne!" ukázal na něj Gregory vidličkou. "Tady žraloci určitě nebudou."

"Chcete se vsadit? Určitě nás obletují jako krkavci a čekají až se nám to tu rozsype pod nohama." namítal Higgins.

"Tak jim popřejte dobrou chuť!" řekl mu Gregory a vstal od stolu.

"Jíst by se mělo pomalu!" řekl mu Higgins, když byl na odchodu.

"Jdu si přidat." usmál se Gregory a pohlédl ven. "Jak to vidím, brzy nebude nikomu na jídlo ani pomyšlení! Trpíte mořskou nemocí?"

"Já?" zeptal se ho Higgins. "Ne, mořskou nemocí určitě ne!"

"Tak to jsme dva. Hned přijdu. Jezte pomalu, nerad sedím sám!"

"Budu se snažit!" zamyslel se první strojník a zabodl nůž do kusu masa. Chvíli se na něj díval a pák v němu přidal i vidličku.

"Takhle to s náma dopadne" kývl na třetího důstojníka, když se znovu objevil u stolu. "Co máte raději, hořčici, cibuli nebo kečup?"

"Já si myslím, že ryby nejsou zas tak vybíravě!" posadil se palubní důstojník a pohlédl na jeho talíř. "Nebo snad jo?"

/XVII./

"Máte už nějaké zprávy od jiných lodí?" zeptal se kapitán radisty, když nakoukl do jeho kabiny na můstku. Tázaný se otočil a sundal si z uší sluchátka. "Co jste to říkal, kapitáne?"

"Ptám se, jestli už něco máte o počasí!"

"Samá voda." mávl rukou. "Takových sto mil okolo není ani jediná loď. Všechno co mělo nohy, uteklo před bouří!"

"Já bych taky nejraději utekl!" přiznal se kapitán. "Jenomže už nemůžu. Přišel jste s tím trochu pozdě."

"To abych si zopakoval morseovku, viďte?"

"SOS vysílat ještě umíte, ne?" zakřenil se kapitán.

"Tři tečky, tři čárky a pak zase tři tečky. Jo, to bych ještě
svedl." zažertoval radista.

"Tak ať vám ta sranda vydrží!" popřál mu kapitán a vyšel z místnosti. Na můstku držel službu první důstojník. Nepřítomně se díval na spoustu valící se vody, padající z černočerné oblohy, osvětlené občasnými blesky a na divoké vzedmuté vlny.

"Ještě stále jedete na automatiku?" poklepal mu kapitán na rameno.

"Ne, řídíme ji ručně!" odpověděl mu Reach. "Beztak už mlela z posledního. Umlátila by nás k smrti. Co máme tam dole, kapitáne, že je ta naše kocábka nějak divná? Moc rychle se vyrovnává!"

"Zkuste to zjistit!" řekl mu kapitán. "Pokud vás nespláchne vlna, určitě se to dozvíte."

"A víte, pane, že bych byl velice nerad?"

"To vám věřím!" přisvědčit kapitán a přešel ke stojanům s obrazovkami radiolokátorů. "Radista měl pravdu. Široko daleko ani jedná loď!"

"A co jste čekal?" divil se Reach. "Že bude víc takových bláznů, jako jsme my?"

"Máte recht!" potřásl kapitán hlavou. "Do deseti minut tady chci vidět někoho u kormidla. Pro mě za mě si tam stoupněte i sám. Ale dávejte pozor, ať do něčeho nenarazíte nosem."

"Nezavolal byste mi sem Roberta?"

"Vždyť měl službu před vámi!" divil se kapitán. "Že jste to vy, dám mu to rozkazem, ale určitě nebude skákat radostí."

"Řekl mi, že se staví!" opravil se Reach.

"Ach tak, nestavil se?" zeptal se jej velitel lodi zadumaně. "Dobře. Máte ho mít!"

"Díky, pane!" řekl Reach a otočil se k přídi lodi.

"První!" křikl na něj kapitán. "Nezapomeňte na kormidlo!"

"Právě na něj myslím, pane! Buďte té lásky a skočte pro druhého důstojníka, kapitáne!"

''Vy mate, první, mezi svými špatnými vlastnosti jedno plus." zavrčel na něj velitel lodi.

"Jaké, kapitáne." otočit se Reach.

"Že jste dobrý důstojník."

"Vážně?" zeptal se jej Reach, jako by si tím nebyl jist.

"Vezměte na to jed. A jestli chystáte s druhým vzpouru, dejte mi vědět předem, abych se alespoň převlíknul z pyžama."

"Spolehněte se, pane." zasalutoval mu Reach.

"Ale stejně nám to všem bude prd platný, první!" mávl kapitán rukou. "No, uvidíme!"

/XVIII./

"Už se nemůžeš dočkat, že mě voláš na můstek?" zeptal se jej Robert, jen co otevřel dveře a spatřil Reache, jak se drží madla u stojanu s volantem kormidla. "To jsi musel pro mě poslat
kapitána?"

"Jak dlouho jsi nekormidloval?" zeptal se ho Reach.

"Aha!" pochopil Robert svou situaci. "Takže mě šoupneš za kormidlo, abys mohl s někým rozumně poklábosit?"

"Tak nějak, možná k tomu už nebudeme mít příležitost!"

"To víš, že jo. Bude mi ctí, že budu moct potopit tuhle loď. Co říkal kapitán na vzniklou situaci?"

"Ptal se mě, jakou mám velikost záchranné vesty, ta jeho je mu už malá. Podle něj prý stejně plave jako zednická sekyra!"

"To má z toho, že pořád sedí na zadku." řekl mu Robert a postavil se za volant řízení. Podíval se na stupnici gyrokompasu. "Jaký máme kurs? Vidím tu pořád sto deset jihovýchod. Nezaspali jsme? Slyšíš mě, Reachi?"

"Pořád proti vlnám! Ale jestli toho máš už dost, klidně ji stoč bokem k vlnám!" zazubil se Reach. "Při těhle vlnách ji těžko udržíme na řetězu. Dávej pozor, vždycky když ucítíš, jak chce uhnout doleva, stoč ji trochu do protisměru. Otáčky nebudeme zatím zvyšovat, počítám s tím, že půjdem dolů s rychlostí. Higgins bude lítat po strojovně jako vzteklej pes."

"Je to neobvyklé!" řekl si Robert.

"Co?"

"Je přece konec června..."

"Nezapomínej, že jsme na jižní polokouli a tady je zima. Takže stálé větry, nevětry, budeme se pěkně houpat." řekl mu Reach.

"Mám děsnou radost!" přikývl Robert. "Ptal jsi se starého, co veze v jedničce a dvojce?"

"Poslal mě za žraloky, prý jestli mám chuť, můžu se tam jít podívat!" ukázal Reach na vlny bičující palubu lodi. "Je sakra těžká! Až se zvednou vlny, bude skoro pořád pod vodou. To není dobré znamení. S tahovou se nikám nehneme. Vlny nám za chvíli umyjí skla velitelského můstku!"

"Tahle bouře je něco!" zazubil se Robert. "Jako bysme si o ni říkali!"

"Díky za ty dary," vydechl Reach. "To zase bude noc. Budu tu potom s Gregorym, pro jistotu. Nevěřím ji ani dobrej den!"

"Tohle vypadá ošklivě!" ukázal Robert na valící se vlny.

"Jenom aby se nepohnul náklad!" zabědoval Robert. "Kdoví, jak je v jedničce a dvojce naložený. Jestli nevyvážili loď, vyvalí se za chvíli jícny ven!" řekl mu Reach a vystřídal Roberta u kormidla.

"Někdo si to dobře propočítal!" řekl Reach. Robert odešel k přední stěně můstku. Bylo něco po půl sedmé večer. Bouře pomalu nabývala na síle a útočila na ochrnutou loď, která se jen stěží zbavovala přívalu vod. Vlna za vlnou pospíchaly k lodi a nezřídka i olizovaly plachty záchranných člunů...

/XIX./

"Mám strach." přiznala se Jenny, když všichni tři snídali u stolu v kuchyni. Susan si nalila hrnek čaje a dolila ho mlékem.

"Z čeho?" zeptal se Martin starostlivě.

"Mám takový divný pocit. Nevím z čeho, ale je to nepříjemné."

"Všechno bude v pořádku." utěšovala ji Susan.

"Vždycky bude všechno v pořádku!" položila Jenny svůj hrnek.

"Ale tak, jak to chce osud?"

"Nesmíš na to tolik myslet." napomenul ji Martin.

"Na co?" zeptala se ho skoro uraženě.

"No!" Susan vstala od stolu a šla si pro další topinku. "Život jde dál! S tvým mužem, nebo i bez něho! Pokud se něco má stát, pak se to stane!"

"Ty jsi fatalista?" zeptala se jej Jenny. "Věříš na osud?"

"A ty ne?"

"Já nevím, zdá se, že jsem podělala, co jsem mohla!" řekla ji Jenny. "Chris nevolal? Nemá žádné nové zprávy?"

Na stěně kuchyně, nedaleko dveří, začal zvonit telefon. Martin se chystal vstát, ale Susan ho předešla: "Já to vezmu."

"To je pro tebe, Martine!" otočila se ke stolu a natáhla před sebe ruku se sluchátkem.

"Kdo to může být?" ptal se ji.

"To nevím, asi je to někdo z tvých známých, má něco o Chrisovi! Je to prý důležité!" řekla mu.

"Snad se nezblázní!" přispěchal k ní Martin a vzal ji sluchátko z ruky. "Jo u telefonu. Cože? Ano. Spolehněte se. Naschle."

"Co se stalo?" zeptala se ho Susan.

"Chris zmizel!" řekl jim oběma. "Je pryč. Nikomu nic neřekl! Nepřišel do práce, přestože měl na programu důležité věci! V nemocnici taky není a v base nesedí!"

"Unesli ho?" zeptala se ho Jenny.

"Zdá se, že ne." zavrtěl Martin odmítavě hlavou. "Kdo ví, kde vězí. Že by i on začal jančit?"

"Určitě přišel na něco zajímavého!" pronesla Susan zamyšleně.

"Asi nám to chce říct sám! Třeba přijede a překvapí nás!"

"To určitě!" řekl ji Martin. "Počkáme!"

Čas se neúprosně vlekl. Chris nepřijel, ba ani o sobě nikomu nedal vědět, přesně, jak to oznámili Martinovi v telefonátu. Něco nebylo v pořádku!

/XX./

"Pane Smithi, věděl jste o silném vybočování lodi při špatných povětrnostních podmínkách?"

"To, že se stáčí doleva, jsem zjistil až tehdy, když jsem byl prvním důstojníkem postaven za kormidlo, abych vedl loď do střídání hlídek. Loď se opravdu dost často vychylovala z Kursu, pane předsedo."

"Nevíte, co mohlo způsobit, že se Stella nedržela kormidla?"

"Snad šlo o nějakou konstrukční vadu... Ne, nevím!"

"Nemáte tušení, co mohlo způsobit vámi popisované chování lodi při vysokých vlnách?"

"Ještě jednou vám opakuji, že to nevím, pane předsedo!"

"Nemohlo jít o chybně naložený náklad?"

"To nemohu posoudit!"

"Nebylo vám ani tehdy známo, co bylo uloženo do nákladových prostorů lodi?"

"Nikdo ti neuvěří..."

"Prosím? Mohl byste ještě jednou opakovat svou poslední odpověď, pane Smithi?"

"Pane předsedo, věřil byste mi, kdybych vám řekl, že mi bylo vyhrožováno z jistých společenských kruhů smrtí, jestli prozradím skutečnost, že bylo na lodi před vyplutím z Portschmundu naloženo padesát kontejnerů s neznámým obsahem? Dvacet pět do každého prostorů v přední polovině lodi? Zasypali je pískem a rudou... Tento náklad byl také uveden v nákladových listech. Věřil byste mi, kdybych vám řekl, že se měla Stella potopit a skutečně se i potopila při až podivných událostech, za nichž došlo k úmrtí více jak tří desítek členů posádky? Mohu se vás zeptat, přiložil byste mé výpovědi jakoukoliv váhu, aniž byste dostal sebemenší důkaz, protože ten nejhlavnější spočívá kdesi na dně Indického oceánu a všichni svědkové byli umlčeni nebo podplacení?"

"Pane Smithi, obávám se, že jste již unaven a proto odbíháte od tématu..."

"Loď, na které jsem vykonával službu a cestu do Austrálie se takřka bez jediného svědka potopila, protože já jsem na její palubu vstoupil jen čirou náhodou! Nebýt duchapřítomnosti prvního důstojníka, který mi daroval člun, ve kterém mě našli, ležel bych nyní se všemi na dně moře! Už mi rozumíte? Stella se potopila, protože se musela potopit! Protože na tom měl někdo zájem a jestli o mě budete za nějaký čas číst v novinách v černé kronice, pak mi budete muset uvěřit! Nic jiného vám totiž nezbude!"


 celkové hodnocení autora: 96.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 8 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 16 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 38 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Dandy518 01.08.2014, 0:35:04 Odpovědět 
   09. 06. 2014

Musím uznat, že odvádíš skvělou práci, ale číst Ohnivé jazyky je pro mě těžké.
Dost mě zajímá, jak dopadne Robert s Jenny. Přestože jsem román již jednou četl, nepamatuji jej úplně.
Kapitán občas svým humorem, vulgarismy občas pobaví. Nechtěl bych se s ním setkat v realitě.
Mike přišel snad o nejlepšího kamaráda. V realitě by nepromluvil ani hlásku, jak ve velkém šoku by byl.
To je to s tvým zrakem tak vážné? Zlepšilo se to alespoň od té doby, co si se zde o zraku zmínil? Což je sedm let zpátky.
 ze dne 01.08.2014, 16:54:27  
   Šíma: Zdravím.

Zdraví se mi už nezlepší, spíš to bude naopak...

Dík za zastavení a komentář.
 Amater 02.11.2009, 22:03:48 Odpovědět 
   Líbilo se mi to a děj člověka dovede krásně vtáhnout do příběhu. Postavy se pěkně vybarvují a dohalují toho stále víc. zdá se, že korupce je na všech místech.
Je moc pěkné jak chtějí potopit lod a zároveň uniknout.
Taky Jenny na břehu se mění pozvolna, ale ne až zas tolik, aby to bilo do oči.
Kapitán je starý morous. Reach je kající námořník, každý je jiný a jasně záhádná postava yettiho ve strojovně nebo snad Śímy?

Jinak už jen - znáš mě - chybí popis zábavy. Neboli co dělai ve volné chvílí. loď je vykreslena perfektně a je mi líto, že zůstane v Indickém moři. Ale zas ba druhou stranu je to pro loď lepší než šrotovné.
Ovšem méně dobré pro posádku.
těším se na pokračování. Skvělé počteníčko.
PS: Dokonce jsem si vyhledala petrolej. Opakují si znalosti. To je jen dobře.

Drobně mži a do noci zvon
z majáku lodím zavolal vstříc
útes skal, ostrých jak nůž, už proplouvá
Marie Stella....
 ze dne 03.11.2009, 10:49:15  
   Šíma: Ahoj, dík za zastavení a komentík, jsem rád, že se líbí! ;-)

P.S. A děkuji za kratičkou básničku! :-D
 Guardianes 13.04.2009, 7:13:57 Odpovědět 
   Tak jsem se dostal po delší pauze k pokračování. Stále necháváš čtenáře v napětí, což se mi líbí a u dílek většího rozsahu se to nepodaří každému...
 ze dne 13.04.2009, 11:24:09  
   Šíma: Dík za zastavení a komentík! Jo, jo, snad to nebudu natahovat až příliš, protože jednou praskne každá "guma, nebo gumička"! ;-)))
 Tuax 13.05.2008, 11:38:46 Odpovědět 
   Pluju v tvém příběhu, zatím vcelku bezpečně :) A pořád se mi ta plavba líbí, což už se nejspíše nezmění. Akorát si říkám, kolik lidí ještě zmizí a kolik dalších hráčů se objeví :)

Pro loď Marii Stelu sis vybral nějakou konkrétní existující loď? Nebo sis ji postavil od lodního šroubu, po vrchol radiostanice ve své mysli? :)
 ze dne 13.05.2008, 20:20:48  
   Šíma: Ne, ne, všechno je čistá fikce... Díky za zastavení a komentík! Snad se Ti další pokračování budou líbit! ;-)
 Dani 06.10.2007, 15:59:03 Odpovědět 
   Tak jsem konečně pokročila k další části. Řekla bych, že napínavější. Mám teď i docela dobrou představu, jak Stella vypadala. Podal jsi moc dobrý popis. Za jedna.
 ze dne 06.10.2007, 18:14:45  
   Šíma: Díky za zastavení a komentář! ;-)
 Nethar 09.07.2007, 22:58:12 Odpovědět 
   Jakápak výdrž? Vždyť mě to drží samo!
Jaképak neduhy? Chyb si člověk u cizích autorů hrozně lehce všímá, ale u sebe si jich nevšimne, i kdyby je stokrát hledal, tak už to bývá.
Neházím flintu do žita, co tě napadá, házím kotvu do moře, abych se mohl v blízké době věnovat dalšímu napínavému dílu :-)))
 ze dne 10.07.2007, 0:00:47  
   Šíma: Snad má ta kotva dobrý řetěz... :-))) Drž se!
 Nethar 09.07.2007, 22:33:49 Odpovědět 
   V podstatě platí vše, co jsem řekl i dříve, speciálně chybná interpunkce, kterou jsem zmiňoval v prvním díle. Každopádně opět mě k sobě tvůj příběh přitáhl a já jsem moc zvědav, jak to všechno skončí - i když ono je to v podstatě zřejmé, vše hlavní je předem vyzrazeno - přesto se ale pořád něco zajímavého děje a kdoví, jak se to ještě na závěr zamotá :-)
Tento díl se mi líbil více než předchozí dva. To, že nesnáším Jenny už asi víš ;o), pozdravuj ji ode mně, vzhledem k její inteligenci si asi začne myslet, že se s ní chci vyspat :-)))
Navíc nám přibyl nový šedovlasý záporňák, už se těším, jak to vlastně všechno zařídil, nechce se mi věřit, že by se někdo dobrovolně potopil i s lodí.
Takže, kapitáne, toť ode mě všechno, gratuluji ke skvělému literárnímu výkonu, plachty vzhůru, vyplouváme směr šestý díl...
 ze dne 09.07.2007, 22:44:28  
   Šíma: Neházej flintu do žita, jsi přece v polovině příběhu a víš, co ode mne můžeš čekat! :-) Tak se drž a nenech se odradit chybami a dalšími neduhy, které snad cestou potkáš! Díky za výdrž.
 Pavel D. F. 12.06.2007, 22:11:58 Odpovědět 
   Napětí se stupňuje s každou další kapitolou, nějaké indicie vyplouvají na povrch, ale povaha nákladu lodi i vlastní katastrofa stále nejsou jasné. Trošku se mi tentokrát zdálo, že se v textu, hlavně na začátku, objevily nějaké překlepy. Sice to není nic vážného, ale čtení to poněkud ruší.
 ze dne 13.06.2007, 22:00:19  
   Šíma: S těmi překlepy a chybkami je to horší! Snažim se editovat text co mi síly stačí, ale trochu mě zlobí zdraví! Na jedno oko nevidím a na druhém mám asi 15 dioptrií! Ale to jen na okraj! Asi mam doma v kompu toho tiskařského šotka a kontrola pravopisu na editoru spolu s mou vlastní kontrolou textu na to asi nestačí... :-) Ale co? Lidi nejsou hloupí a domyslí si, co tím chtěl autor říci! Snad...
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Zrzavci
Křídlatka
Con los Colegas...
Wheelies Devotee
Galfa - část II...
Franzi Moorin
obr
obr obr obr
obr

Pátek třináctého...
Šíma
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr