obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Pít bez žízně a milovat se kdykoli, tím se člověk liší od jiných zvířat."
Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais
obr
obr počet přístupů: 2915291 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39393 příspěvků, 5729 autorů a 389829 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Ohnivé jazyky - část šestá ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Ohnivé jazyky
 redaktor Šíma publikováno: 12.06.2007, 22:48  
Pokračování...
 

/ČÁST ŠESTÁ - místo ztroskotání - Indický oceán/

/I./

"Jak dlouho jste se se Samem znal?" zeptal se Mika vyšetřující policista v civilu, který jej osobně vezl do jeho bytu.

"Dost dlouho."

"Je to hodně dlouhá doba?" zeptal se ho znovu.

"Od dětství. Stavěli jsme spolu hrady z písku a koupali jsme se v jedné kádi... Byli jsme jako bratři."

"Takže přes dvacet let, tuším, že by mu bylo v srpnu dvacet pět let! Nemám pravdu?"

"Tady doleva!" ukázal mu Mike cestu, když vjeli na další křižovatku. Kolem nich projel červený dvoupatrový autobus, tak typický pro tohle město.

"Jak dlouho bydlíte v Londýně?"

"Bude to už desátý rok?" řekl Mike pomalu. "Chodili jsme do stejné školy, seděli ve stejné třídě a dělili se o lavici i o svačinu."

"Jaký byl?" zajímal se muž u volantu.

"Sam?" zeptal se Mike sám sebe. "Prchlivý a stydlivý. Držel se vždy stranou. Byl jedním z těch, kteří mají život o něco těžší, než ostatní, a to jen proto, že dostali do vínku méně odvahy a průbojnosti!"

"Znal jste jeho rodiče? Má tu nějaké známé, myslím z rodiny?"

"Jeho rodiče se zabili v autě, když mu bylo pět. A tady v Londýně mimo tety nikoho neměl."

"Neznáte její adresu?"

"Snad ji někde mám napsanou!" odpověděl mu Mike.

"Určitě se namočil do něčeho hodně ošklivého, že ano?" otočil se na něj muž u volantu.

"Vypadá to, že ano!" řekl mu Mike. "Určitě šlo o nějaký špinavý kšeft. Sam nebyl nikdy žádný hrdina. Pánbůh ví, jak se k tomu vlastně dostal!"

"A ten druhý muž?" nemohl si vzpomenout tázající se policista.

"Jak se jmenoval?"

"Nějaký Georg, nevím o něm nic víc, než jsem vám řekl."

Dojeli na místo a vystoupali po schodech k Mikovu bytu. Výtah byl, jak se zdálo opět mimo provoz. Museli nahoru po svých.

"Nenechal si u vás Sam nějaké osobní věci? Kufr, oblečení, papíry, co já vím?"

"Zdá se mi, že ne!" zamyslel se Mike. "Myslíte, že ho ten Georg využíval?"

"Je to možné. Někteří lumpové si vybírají právě takový typ lidí, jakým byl Sam. Počítají s tím, že jejich komplic udělá všechno, co si budou přát a nepostaví se jim do cesty."

"Chcete jít dál?" zeptal se ho Mike, když vyšplhali na podlaží, kde měl Mike svůj byt.

"Chci, abyste věděl, že nemám povolení k prohlídce, a že se u vás chci porozhlédnout z čistě profesionálního hlediska. Hledám sebemenší stopu. Může se taky stát, že mi ten případ seberou a vy byste byl určitě nerad, kdyby u vás zazvonila tlupa nevymáchaných policajtů a začali by se vám hrabat v bytě. Rozumíte mi?"

"Samozřejmě!" přikývl Mike a sáhl do kapsy pro klíče a zůstal překvapeně stát. Dveře do jeho bytu byly pootevřené. Někdo je předešel. Oba se na sebe podívali a v očích měli jednu a tutéž otázku. Jsou ještě uvnitř, jestli ano, kolik jich je?

/II./

"Tak co, druhý, jak to tam nahoře vypadá?" zeptal se kapitán utrmáceného Roberta, který zůstal stát před schodištěm na velitelský můstek. "Vypadáte, jako by vás někdo na pár hodin povozil v míchačce na beton?"

"Asi tak nějak, pane!"

"Jak se na vás koukám a jak se koukám na svou loď, tak určitě reje nosem v moři!"

"Tahle loď měla být ponorkou." zavrtěl Robert hlavou. "Ještě chvíli a půjdeme dnu. Copak nemáte oči?"

"Znám ji, druhý! Jako svoje vlastní boty. Vím, že má v oblibě koupat svou krásnou příď v rozvlněném oceánu. Třeba ji to dělá dobře!" pokrčil kapitán rameny. "Ale ještě se nestalo, aby nabrala jenom litr vody! Dejte na mě, Roberte, už na ní jezdím dobrých dvacet let a ještě se mi nestalo, že bych ji musel z jejího břicha pumpovat vodu, nebo přehazovat náklad. Tohle je sice pěkně paličatá kobyla, ale ať už si vyhazuje jak chce, mě neshodí. A víte proč? Protože znám všechny její triky a vím jak na ní!"

"Mně to může být vlastně jedno!" rozčílil se Robert. "Já si prostě vystoupím v Sydney a tím to pro mě končí!"

"Uhodl jste!" pousmál se kapitán a chytil se madla schodiště. "Je po osmé, Reach tam zůstal s Gregorým?"

"Ano. Stojí u kormidla a rouhají se nebesům, že se jim tam nahoře musí pomíchat listy v knihách hříchů! Ale i tak se mi zdá, že půjdeme ke dnu i s lodí!"

"Já vím! Máte oči! Je přetížená!" zamračil se kapitán a udělal k Robertovi několik kroků. "To chcete slyšet? Vzal jsem vás proto, že jste na mne udělal dojem! Přesně tak, počítal jsem s tím, že jste ten typ člověka, který se hned tak něčeho nezalekne a nezačne hned vyvádět!"

"Co po mně chcete, kapitáne?"

"Tahle loď je celý můj život! Nikdy jsem neztroskotal! Nikdy jsem neměl sebemenší problémy! Jsem stejně starý jako Stella a možná také půjdu do starého železa! Možná tuhle bouři nepřežijeme! Možná se stane zázrak a vy vystoupíte v Sydney! Stát se může cokoliv! Co vám řekl, Reach?"

"Řekl mi to, co musel?" zeptal se jej Robert.

"Jste chytřejší, než jsem myslel!" přikývl kapitán. "Řekl vám to, co vám měl říci!"

"Nebojíte se, že to všechno vyzvoním? Až budu na pevné zemi a vy kdesi v nenávratnu?"

"Kdo by vám věřil?" zeptal se jej kapitán. "Na druhé straně, nejste ten typ! Není to nic pro vás!"

"V tom máte pravdu, kapitáne!" souhlasil Robert. "Takže co bude?"

"To se uvidí!" zachmuřil se velitel lodi. "Necháme se překvapit, kam až s touhle krasavicí doplujeme!"

"Vůně dálek a dobrodružství?" zasmál se Robert.

"Asi tak nějak!" pokrčil kapitán rameny. Loď se několikrát hystericky otřásla. Divoce se zmítala na vlnách a odmítala se pokořit šílenému větru.

"Nemá cenu se ptát, co vezeme, že pane?"

"Nemá, druhý!" přikývl kapitán. "Tak se držte, Roberte!"

Robert se vrátil kymácející se chodbou do své kabiny. Zastavil se nad Reachem, Higginsem, Gregorym a dalšími muži, kteří zápasili spolu s kapitánem o své životy a o život této staré dámy. Kdo ví, jestli právě kvůli nim neleží někde na mělčině a do jejího těla nepálí desítka chlapů, aby ji rozebrali na šrot.

Zaslouží si obdiv, Stella i všichni, kteří tráví život na její palubě. Dávala všem na srozuměnou, že ačkoli s ní nakládají, jak se jim zlíbí, dopluje do cílového přístavu, netušíce, jaká podlá zrada se na ni chystá. Trpělivě nese na svých bedrech náklad, který již nikdy nesmí spatřit světlo světa...

/III./

Chris se probral v jakémsi prachem zapadaném pokoji v prvním patře staré oprýskané budovy kdesi na kraji Londýna. Slyšel houkání lodí a člunů a šplouchání vody. Snad to byl hluk řeky nebo nějakého kanálu. Sem tam projelo pod okny osamocené auto. Rozhlédl se kolem sebe. Všude spatřil jen špinavou a holou oprýskanou zeď.

Ležel na podlaze uprostřed té vší špíny a hnusem se mu zvedal žaludek. Chtěl se pohnout, ale svázali ho jako kus hadru. Chvíli sebou házel na podlaze a vířil usednutý prach. Bezvýsledně! Ten, kdo ho svázal, si dal záležet a nic neponechal náhodě.

"Jo, nedávej... Starej námořník..." slyšel čísi hlas za dveřmi. "Jasně! Strkal nos do hnoje a umazal si ho od hoven. Počkám tu na vás. Nebojte se, neuteče! Dobře, bez obav, je hodný jako malý chlapeček. Když ne, naučím ho, jak má poslouchat... Už se těším, ale nejdřív z něj musíme vytřískat všechno, co ví... Půl hodiny, neplatíte mě za to, abych svůj drahocenný čas trávil s kdejakým obejdou!"

Čas ubíhal.

"Tak kde ho máme?" ozval se po čtvrt hodině čísi hlas. "Za dveřmi, leží na podlaze a je tiše pěna. Určitě nás poslouchá, nevypadne mu jediné slůvko..."

"Dlouho nebude!" ozval se druhý hlas rázně. "Otevři ten chlívek! Je tu tolik prachu, víš, že ho nemám rád. To jsi si nemohl na naše útraty najít alespoň lepší byt?"

"Tady by ho nikdo nehledal." odpovídal mu druhý hlas. "A o to přece jde, ne?"

"Tak se na ptáčka podíváme..."

Dříve, než mohl cokoli udělat se svým zauzlovaným tělem, vpadl do místnosti vousatý a hranatý muž s přímo nechutnou tváří. Hned za ním vešel muž v obleku a kapesníkem u obličeje. Goryla s ním prudce škubla a postavila jej na vratké nohy. Díval se do tváře tomu nejošklivějšímu šaškovi, kterého kdy potkal a musel trpět jeho odporně páchnoucí dech.

"Vynes ho někam ven. Tady se nedá dýchat!" přikázal mu muž v obleku a jako první zmizel na chodbě.

"Beze všeho!" prohodil vysoký muž a vynesl Chrise před sebou. Sedli si na jedné terase bez zábradlí, kde nebylo tolik prachu a vzduch se dal dýchat.

"Tak podívej, chlapečku!" dýchl na něj jeho strážce. Chris se znechuceně odvrátil. "Podívej se na mě, když s tebou mluvím, nebo ti vytrhnu koule a sežeru je před tvýma očima!"

"S vámi by se dalo asi mluvit lip!" otočil se k elegánovi, když mu vytáhli roubík z úst.

"Záleží jen na tobě!" zapraskal elegán klouby na rukou.

"O co vám jde?"

"Však ty dobře víš!" usmál se na něj elegán. "Dobře to víš. Tak koukej spustit..."

"Kápni božskou!" zasyčel na něj muž, který ho držel.

"Nerozumím vám!" zavrtěl Chris nechápavě hlavou.

"Ale podívejme!" zamračil se muž v obleku. "Už měsíc strká nos, do čeho nemá a nám chce tvrdit, že o ničem neví. Nemáme rádi ty, kteří se strkají do věcí, do kterých jim nic není!"

"Já to z něj vytluču!" napřáhl k němu hromotluk svou obrovitou pěst.

"Nech ho!" přistoupil k nim jeho společník. "Však on nám to ještě rád řekne! Po dobrém! Přece nechce, aby se tam těm třem, nedej bůh, něco sťalo? Nemám pravdu?!"

"Nevím, o co vám jde, tak mi laskavě..."

"Osvěžíme mu paměť!" usmál se znovu elegán a vytáhl z kapsy saka jakési fotografie. "Znáš ji?"

"Určitě ji zná!" přežvykoval hromotluk.

"Jde ti to vidět na očích!" usmál se elegán. Chris nic neříkal, jen civěl na několik fotek lodi, kterou dobře znal.

"Takže je to vyřízený!" vstal muž v obleku a oprášil si kolena. "Je mi líto, opravdu, ale nedá se nic dělat, můžu ti jenom slíbit, že to nebude bolet, že?"

"Ani trošku!" rozchechtal se hromotluk a odnesl jej zpátky do zaprášené místnosti. "Uvidíš, že se ti to bude líbit, brouku!"

/IV./

"Vrátíme se do Londýna!" rozhodl se Martin a počkal, co na to řeknou obě ženy.

"Asi to bude nejlepší řešení." přitakala Susan.

"Jasně!" podřídila se Jenny. "Jdu si sbalit věci."

"Bez obav, balit jdeme všichni. Neodjedeme bez tebe!" mávla Susan rukou.

"Kde je spravedlnost?" zeptala se Jenny svého bratra, když zůstali sami. "Je vůbec nějaká?"

"Určitě!" chlácholil ji Martin. "Jenom si dala na chvíli dvacet. Pomůžeš Susan, než to oběhnu dohola?"

"Jasně!" přikývla. "Do čeho se to zapletl?"

"Kdo?" nechápal.

"Robert."

"Proč myslíš?" zeptal se ji a vstal od stolu. Na stole u dveří zařinčel telefon. Přiběhl k němu a zvedl sluchátko.

"Kdo to byl?" kývla k němu hlavou.

"Asi nějaký omyl." zabručel Martin. "Pojď, musíme sebou hodit, jestli chceme být do tmy doma."

Deset minut na to, co odjeli, zastavil u jejich chaty, jakýsi automobil se zašpiněnou poznávací značkou, z kterého vystoupili dva muži. Chvíli zevlovali u zamknutých dvířek plotu. Jeden z nich pak přeskočil plot a obešel dům. Rozhodil odmítavě rukama. chvíli na to oba nasedli a odjeli. Zůstaly po nich jen otisky bot a pneumatik automobilu v čerstvém blátě.

/V./

To byl nápad! řekl si Robert v duchu, když šplhal po úzkém žebříku o nic širším tunelem znovu na palubu lodi, kde jej každou chvíli mohla spláchnout vlna. Asi před dvěma minutami stál na palubě dna lodi a otevíral poklop do prostoru dvojitého dna, kde jsou ukryty kabely, trubky, nádrže a plno dalších věcí, které by jinde překážely.

Nic nenašel. Opatrně ručkoval podél boku nákladového jícnu číslo dvě. Vracel se zpátky do nástavby lodi. Cestou na příď jej málem několikrát spláchla vlna. Zalykal se vodní tříští a v mžiku byl mokrý jako myš. Ani v předním kolizním prostoru neobjevil nic mimořádného. Teprve teď si vzpomněl, že dole v kontrolním průlezů, nákladového prostoru číslo jedna a dvě, zapomněl svítilnu. Nevracel se pro ni, stejně by mu jen překážela.

Po dlouhých pětadvaceti minutách si konečně vydechl. Stál u předních dveří v čele nástavby na hlavní palubě a lilo z něj jako z konve! Někdo mu pohotově přinesl ručník a hrnek teplé čokolády. S vděkem obě věci přijal a nejdřív se napil, aby se alespoň trochu zahřál. Hned na to k němu přichvátal kapitán s otázkou v očích.

"Je to dobrý! Nenabrali jsme skoro ani kapku vody! Na to, jak to s námi tříská, je loď až překvapivě suchá, alespoň v podpalubí! Nejsou tam významné průsaky vody! Pár kapek, jinak nic!" zavrtěl Reach hlavou. "Chtělo by to rum!"

"Později!" řekl mu kapitán lodi. "Co výkyvy lodi?"

"Když jsem byl na dně, cítil jsem každý pohyb lodi. Jestli si nezlomí kýl, tak máme vyhráno! Sedá hodně ztěžka. Příď lodi s jedničkou a dvojkou musí být sakra těžká. Když jsem otevíral poklopy před hrazením, myslel jsem, že se utopím. Byl jsem po pás ve vodě. Normálně by se příď měla zvedat vysoko nad hladinu, úměrně vlnám, ale tahle sedí ve vodě jako káča a nechává se drtit vlnami. Buď je někde proražená, nebo jsem blázen. Přečerpejte palivo a vodu blíž k zádi lodi, nebo ji stočte tak, aby ji nezaplavovala voda v takovém tempu! Měl byste cítit ty vibrace, kapitáne..."

"Takže vodu jste nenašel?" zeptal se ho kapitán.

"Vodu?" zajikl se Robert. "Té tam máte co hrdlo ráčí!"

"Nedělejte si ze mne legraci..."

"Ne, kapitáne." odpověděl vážně. "Jen tolik, co nateklo vrchem, ale jak dlouho myslíte, že to vydrží? Nejsme ledoborec!"

"Bouře by měla co nevidět ztrácet na síle. Každopádně to byla klukovina, Reachi!"

"Já vím, kapitáne, ale mě to nedalo spát. Teď už aspoň vím, na čem jsem."

"A jste z toho moudrý?"

"Ani trochu. Spíše naopak!" přimhouřil Robert oči a odkráčel do své kajuty v druhém patře, nechávajíce za sebou kaluže vody.

/VI./

"Tak pojď, hošane!" řekl hromotluk a vyvlékl Chrise ven na chodbu. "Máš radost?"

"Děsnou!" zavrčel Chris.

"A já jsem tomu ani nechtěl věřit, že bys jásal radostí. Když tě vidím, zbíhají se mi sliny!" usmíval se hromotluk a strkal ho před sebou po schodech dolů. Došli až před dům a tam se zastavili. Oba dva se rozhlédli kolem sebe. Hromotluk hledal nejpříhodnější místo a Chris někoho nebo něco, co by mu pomohlo.

"Necukej se!" okřikl ho hromotluk. "Jsi můj a svému osudu stejně neunikneš!"

"Blbec!" procedil Chris mezi zuby. "Imbecil, magor i s jeho pošahanou famílií!"

"Drž hubu a nezlob!" mumlal si pro sebe vzrušený svalovec a táhl jej do křoví u řeky. "Trochu si zašpásujem."

"Cože?" nevěřil Chris svým uším.

"Však uvidíš!" přikyvoval hlavou a vyndal si z kapsy jakýsi dlouhý předmět. Svalovec takřka přestal dýchat. Chris hledal příležitost, jak se z této situace dostat. Myslel, že se mu to jenom zdá, že se probudí z toho hrozného snu. Cítil stále blíže jeho zkažený dech. Hromotluk se na něj se zalíbením podíval a napřáhl ruku...

/VII./

Bouře pominula. Přesně tak, jak kapitán předpokládal. Vlny se stále více zmenšovaly a ztrácely se rychleji než vítr, který nadále fičel kolem lanoví a antén lodi. Příď Stelly se zvolna zvedala ze zajetí oceánu. Voda ji přestala proudit kolem kotevních řetězů a navijáků. Pravidelně odtékala odtokovými žlaby a otvory v hrazení tam, kam patřila.

Bylo stále pod mrakem, ale přestalo pršet. Posádka se zvolna rozptýlila na mokrých palubách lodi. Dali se do odstraňování drobných škod, způsobených vlnobitím. Zvolna se houpali na mírně zvlněném oceánu a poslouchali radostné bručení motoru, pohánějícího je i loď za jejich cílem. Čas od času se na nebi objevil racek, nebo kormorán.

Zprávy o počasí hlásily dočasné zlepšení situace v sektoru, v němž se plavili. Avšak tlak vytrvale stoupal. Konečně se zdálo, že jsou z nejhoršího venku. Nečas trval dva dny a deset hodin. Padesát osm hodin trápení pro loď i posádku.

"Takže, nikdo by nám neuvěřil?" zeptal se Robert Reache.

"Ne!" přikývl Reach. "Vůbec nikdo. I kdyby otevřeli jedničku, dvojku a trojku, našli by jen rudu, uhlí a pytle. Nic víc! A řekni mi, kdo by se hrabal v těch tunách materiálu?"

"Stačí se podívat! Každý musí vidět i prostým okem, že plujeme jako přeplácaný žebřiňák, který se vleče na svých pokřivených kolech z posledního!"

"Za klidného moře by nezjistili nic!" řekl mu Reach vážně. "Ať už to udělali jakkoliv, udělali to dobře! Stella se drží v mezích pravidel..."

"To nemyslíš vážně?" obořil se na něj Robert. Stáli na přídi lodi, mezi nákladovým prostorem číslo jedna a základnou signálního stěžně s pozorovací budkou a zvýšenou palubou přídě.

"Nedá se to zjistit! Nijak! A dokumenty o nákladu hovoří jasně, žádné informace o kontejnerech na dně lodi! Pod svícnem bývá největší tma!" řekl mu Reach.

"Pořád nechápu, jak se toho chcete zbavit?" zeptal se jej Robert s vážnou tváří.

"Ne?" zeptal se jej Reach. "Pořád ti to nedochází?"

"To je šílené!"

"Už jsem ti to jednou říkal... O tom člunu..."

"Ale co ostatní?" zeptal se jej Robert znechuceně.

"Podepsali to na procenta! Upsali se Charónovi a ten je odveze na druhou stranu! Za všechno se platí!"

"Jsi připraven umřít?" zeptal se jej Robert.

"Ne," zavrtěl Reach hlavou. "Nikdo není připravený na smrt! Ty ano?"

"A co volat o pomoc?"

"Ještě slovo a hodím tě přes palubu! Kapitán to pochopí!"

"Je mi to jasné, takže co mi navrhuješ?" zachmuřil se Robert.

"Pokud jsem to pochopil, budu-li držet hubu, dostanu se z lodi živý?"

"Ano, až se za námi zavře voda, pak si můžeš říkat co chceš! Pokud to přežijeme... Bude to něco jako kolektivní vina! Ale podle mne žádné peníze nedostaneme! S námi se jaksi nepočítá!"

"A já?" zamyslel se Robert.

"Ty jsi nezaplatil, vlastně jsem tě měl vyhodit už v Londýně, kde jsme kotvili! Jen Bůh ví, proč jsem tě vzal na palubu a ukecal kapitána!" zazubil se první důstojník. "Život je pes, Roberte! Záleží na tom, koho potkáš!"

/VIII./

"Hned co jsme odjeli, se někdo motal kolem naší chaty." otočil se Martin k Susan se sluchátkem v ruce.

"Někoho sháněli? Nás?" zeptala se. "Nebo snad kvůli Chrisovi?"

"Chodili okolo a vlezli nám do zahrady. Několikrát prošli kolem domu a pák odjeli. Dívali se dovnitř, Susan."

"Zloději?" znejistěla.

"Pochybuju!" položil Martin sluchátko do vidlice.

"Takže přece jenom kvůli Chrisovi. Neřekli kdo to byl? Kdo ti volal?"

"Sousedi." pokrčil rameny. "Byli dva. Nic víc mi neřekli."

"Neměli bychom zajet pro Jenny?" zeptala se jej Susan.

"Asi bulí někde doma v koutě. Máš pravdu, vypadá to podezřele, ale pokud nás stále sledují, neměli bychom pro ní jezdit! Včera lilo, když jsme se vraceli! Počasí bylo na draka, určitě neví, kde moje sestra bydlí!"

"Jak našli Chrise?"

"Nevím!" pokrčil Martin rameny. "Nechci to vědět. O Chrisovi nemáme žádné zprávy. Policie nic neví... Ale to nic nemusí znamenat!"

"Byli jeho známí také od policie?" zeptala se jej Susan. "Mohli by nám pomoci! Co budeme dělat?"

Přistoupila k němu a dala mu ruku na rameno. Vážně na něj pohlédla a zjistila, že je bezradný. Poprvé tak moc bezradný a vykolejený! Za celý čas, co jej znala, jej neviděla v takovém rozpoložení.

"Martine?"

"Zajedu pro Jenny. Já... Ty zůstaneš doma. Počkáš na nás tady doma! Nikomu jinému neotvírej! Zavolám ještě jednomu známému!" řekl ji a zvedl sluchátko a začal vytáčet jakési číslo.

"Bude lepší, když se na nějaký čas ztratíme!"

"A co naše práce?" zeptala se ho.

"Najdeme si jinou a výpověď pošleme poštou..."

"Máš strach?" zeptala se ho. "Přestěhujeme se?"

"Bojím se o Jenny, Chrise i Roberta." řekl ji. "A o nás!"

/IX./

V deset hodin večer přišel Robert na můstek, aby vystřídal třetího důstojníka. Prohodili mezi sebou několik vět o počasí a plavbě. Po několika minutách se rozešli. Gregory si šel odpočinout do své kajuty. Měl v plánu se trochu prospat, ale netušil, že mu nebude dovoleno ani usnout. Robert se zašel podívat do mapovny na posledně značenou polohu lodi. Měřili ji ještě téhož dne v poledne.

Spokojeně se vrátil ke stojanu kormidelního stroje a pohlédl na gyrokompas. Drželi stále kompasový kurs sto deset stupňů na jihovýchod. Řízení lodi bylo svěřeno automatice, která jen zřídka pohybovala volantem kormidla. Složité měřící zařízení reagovalo na sebemenší pohyb lodi a včas provádělo protiakce s přesností desetiny stupně. Zdálo se, že plují po kolejích a ne zvlněném oceánu.

Na chvíli se zastavil nad panelem startování hlavního motoru a pohlédl na základní měřící přístroje. Zdálo se, že je vše v pořádku, otáčky motoru, teplota válců a tlak oleje! Stella držela rychlost dvanáct a půl uzle. Robert prošel okolo stojanů obrazovek radiolokátorů a vzal si z držáku silný noční dalekohled. Vyšel na pravou stranu nekrytého můstku. Bylo pod mrakem a foukal mírný vítr.

K uším mu doléhalo stejnoměrné hučení hlavního motoru lodi. Zhluboka se nadechl a nechal se šimrat dovádějícím větrem. Podíval se na hodinky na ruce. Svítící ciferník mu oznamoval, že je právě čtvrt na jedenáct.

Bezmála všechna okna nástavby potemněla a celá loď, až na poziční a navigační světla, tonula ve tmě. Na můstku zářilo namodralé světlo a čas od času zablikaly různobarevné kontrolky přístrojů. Robert jim však nevěnoval přílišnou pozornost. Věděl, že všechny důležité funkce strojovny hlídá počítač a signalizační zařízení v kajutách strojních důstojníků, kteří se pravidelně střídali ve spánku.

Té noci asi všichni zaspali. Ani jemu se nedalo nic vyčítat, protože si tu noc, jako každou jinou, plnil své povinnosti na výbornou. V dohledu nebyla žádná noc. Moře bylo klidné a široko daleko nebyla žádná pevná zem. A kdo mohl předpokládat, že dojde k tak rozsáhlému požáru na palubě lodi, bez sebemenšího varování. Oheň na palubě byl založen úmyslně a ten, který všechno způsobil, nechtěl, aby byl uhašen!

Robert se právě chystal vrátit dovnitř, když zaslechl jakýsi podivný zvuk, připomínající vzdálené hřmění. Netrval déle než-li tři vteřiny. Pozorně si prohlédl potemnělý obzor, ale žádný odraz blesku nezahlédl. Pokrčil rameny a vkročil do dveří, když ucítil, jak se prudce snižují otáčky hlavního motoru a klesá napětí proudu. Než došel k telefonu, ponořila se loď do absolutní tmy.

Po výpadku proudu vypověděl službu automatický pilot a Stella se prudce vychýlila z kursu. Nechal spadnou sluchátko na podlahu a přiskočil ke kormidlu. Chvatně přetáčel volantem a snažil se postřehnout pohybující se střelku magnetického kompasu. Loď však nereagovala na jeho pokusy o změnu dráhy plavby.

Nechal loď plout po větru napospas líným vlnám a přešel k poplachovému hlásiči. Rozbil ochranné sklo a zmáčkl tlačítko. Měly se ozvat sirény, nic se však nedělo. Stella se dostala do příčného kymácení, když se natočila bokem k vlnám. Již se nepohybovala vlastní silou. Uběhlo pět minut od havárie a Stella byla již odsouzena k zániku. Robert ani netušil, co se ve strojovně a v jiných částech lodi děje.

Nejrychleji jak mohl, otevřel krabici se světlicemi. Na chvíli se zamyslel, aby ji položil zpátky na místo. Vrátil se ke stěně se zavěšenými bateriemi a jednu z ní vzal. Loď byla bez života.

"Volal jsi kapitána?" zeptal se ho třetí důstojník.

"Ne, loď je bez proudu. Všechno vysadilo. Někdo z nás bude muset pro něj zajít. Nevím co se stalo... Higgins ze strojovny se neozval!" řekl mu Robert. "Nejde ani vysílačka! Jsme totálně odříznuti od světa!"

"Takže nereaguje ani na kormidlo?" zeptal se jej třetí důstojník.

"Co se tu, kurva, stalo?"

"Slyšel jsem něco jako hřmění! Možná výbuch na lodi, ale zvenčí není nic vidět a požární hlásiče taky mlčí!" řekl mu Robert. "Sežeň kapitána a zbytek posádky! Tohle začíná být vážné..."

"Co se tu děje?" zahučel na ně velitel lodi, kterého probudilo nezvyklé kymácení lodi. "Já toho Higginse asi zabiju, zase je všechno v háji? Na lodi nesvítí jediná žárovka, nic tu nefunguje jak má a plácáme se na vlnách jako zdechlá velryba..."

"No do prdele!" ozval se první důstojník, když dorazil na můstek.

"Vidím, že se nám zase daří. Co uděláme s touhle houpačkou, kapitáne? Higgins šel do strojovny, říkal, že někoho hodí do moře... Pověděl jsem bocmanovi, aby sehnal mužstvo a připravil záchranné čluny, kdyby se něco dělo..."

"Nedal jsem rozkaz k evakuaci!" řekl mu velitel lodi.

"Ano, pane..." souhlasil Reach. "Ale oba víme, na čem jsme! Moment! Mám s sebou krátkovlnnou vysílačku, kterou používáme při nakládání. Rozdal jsem je několika chlapům, ti se snaží s baterkou obhlédnout případné škody!"

První důstojník chvíli rozmlouval s námořníky, kteří se rozeběhli po lodi. Žádné vnější škody nebyly zaznamenány. Posádka se rozdělila do několika part, každá plnila předem určené rozkazy. Byla rozsvícena nouzová světla s vlastním zdrojem a odkryty záchranné čluny. Nouzová vysílačka nebyla na svém místě. Radista nebyl taktéž k sehnání. Něco tu nebylo v pořádku.

"Sežeňte mi Higginse, Reachi!" houkl kapitán na svého důstojníka. "Copak jsem loď duchů?"

"Ano, pane, už pro něj letím..." řekl mu Reach a kvapně odešel z můstku.

"To je noc, co?" zeptal se kapitán Roberta. "Doufám, že budeme ráno ještě na hladině! Co se to stalo, druhý?"

"Já nevím, pane!" pokrčil Robert rameny. "Vím tolik, co vy! Je mi líto!"

"Tak to jsme dva!" souhlasil kapitán. "Kde je ten Higgins, doufám, že má dobré zprávy!"

/X./

Higginse probudil ze spánku jakýsi podivný zvuk, jako když se z vozu sype hromada šrotu, nebo zuří bouře v kamenolomu. Vibrace způsobené práci lodních motorů utichly. Než se stačil probrat z polospánku, byla loď již mimo provoz. Chtěl rozsvítit světlo, ale cvakal vypínačem naprázdno.

Vztekle si oblékl kalhoty a bundu a otevřel dveře do chodby, které byly jen kousek od šachty schodiště do strojovny. A teprve tehdy ucítil ten protivný a dusivý zápach hořící nafty a oleje. Stál tam jako přikovaný. Co se stalo? Proč se nezapnul automatický hasící systém? Ostatní členové posádky, kteří ještě nebyli probuzeni se začali scházet na chodbách a dožadovali se odpovědi na své otázky.

"Asi nám hoří ve strojovně, šéfe!" řekl mu jeden ze strojníků.

"Slyšíte mě, šéfe? Máme požár na palubě a nic nefunguje! To vypadá blbě, neměli bychom raději opustit loď!"

"Kapitán je stále na lodi a nevydal signál k opuštění!" řekl mu Higgins stroze. "Jdeme se podívat, co se děje! Kde jsou ty masky, které používáme v případě požáru? Vemte s sebou ještě dva muže! Ostatní ať vypadnou na palubu a jdou pomoct palubní posádce. Jestli jsme bez proudu, nespustíme ani požární systém! Nebudeme mít čím hasit a ruční hasící zařízení na to nebudou stačit!"

"Takže jsme v loji?" zeptal se jej strojník. "Kurva, to je život. A to jsem to tu chtěl zabalit!"

"Jdeme!" řekl Higgins a vedl malou skupinku strojníků dolů do strojovny. Kouře přibývalo. Požár se rozšiřoval a zdálo se, že zachvátil celou plochu strojovny. Další výbuch je smetl na podlahu odpočívadla, na kterém se náhodou ocitli. Dno schodiště tonulo ve tmě a hustém dýmu.

"To je špatné!" řekl jim Higgins. "Nemá cenu jít dál! Počkejte tady na mně, kdybych se nevrátil, jděte nahoru a sežeňte nějakého důstojníka, který vám řekne, co máte dělat!"

Přikývli. Nikomu se nechtělo jít dolů k tomu ohni. Na lodi byl někdo, kdo neměl zájem, aby doplula do svého cílového přístavu. Najednou bylo vše jasné, ale bylo příliš pozdě...

"Tady to nepůjde!" zabouchl Higgins dveře a zajistil je. "Musíme jít druhou stranou. Hoří palivové potrubí a nádrže s olejem! Proud je v háji a určitě nerozjedeme ani záložní generátory! Tohle je sabotáž!"

"Budeme muset uvést do chodu hasící zařízení..." řekl mu jeden ze strojníků, když se k nim vrátil.

"Čerta starého!" zavrtěl Higgins hlavou. "Než to obejdeme a sestoupíme šachtou na opačné straně, bude celá strojovna v plamenech! Tohle neuhasíme! Ledaže bychom zatopili strojovnu!"

"Nafta a olej plave na hladině!" řekl mu jeho nejbližší podřízený. Oheň se dostane skrze ventilaci do horních pater a pak do nástavby! Musíme to říct kapitánovi, tahle loď je v troubě!"

"Je tam horko jako v pekle!" souhlasil Higgins. "Oheň si najde cestu. Když je dostatečná teplota, prohoří všechno, ocel nebo beton! Jdeme nahoru, hoši! Tady jsme skončili!"

Umazaní a umaštění muži se vraceli nahoru na palubu. Za uzavřenými přepážkami hořel celý prostor strojovny. Nebylo o tom pochyb, na lodi došlo k explozi. A nebyla jediná. Ten, kdo to způsobil, věděl, co dělá a jak zabránit ostatním, aby dokázali bojovat s ohnivým živlem. Byl to někdo z posádky a ten někdo byl stále na palubě!

/XI./

Chris se pomalu postavil na nohy, které se mu podlamovaly strachem. Jeho nepřítel ležel vedle tlustého kmene stromu a nebylo na něm vidět žádnou známku života. Byl mrtev.
Chris si nedokázal vybavit prožité poslední minuty. Zdálo se mu, že má okno! Jako by byl po flámu. Ruce měl od krve, část z ní byla jeho, ale většina patřila jeho sokovi. Nezbylo mu nic jiného, než-li se vzchopit a z posledních sil zaútočit.

Snad si byl hromotluk až příliš jistý sám sebou a podcenil Chrise. Byl příliš zaujatý svou obětí a svými pocity, aby dokázal plně vyhodnotit vzniklou situaci. Chris se díval na jeho mrtvé tělo a nemohl popadnout dech.

Zmiz odtud! řekl si v duchu. Než přijdou ostatní!

Po čele mu stékal pot a ruce měl celé od krve. Sešel po břehu k řece a umyl si ruce. Bylo mu zle od žaludku. Vyzvracel se nad hladinou. Bylo to už dávno, co kdy zabil nějakého tvora, natož člověka...

Pomalým krokem se vydal pryč z tohoto místa. Myslel na své přátele, jaký musí mít strach. Vlasy mu takřka stály hrůzou na hlavě. Nechtěl pomyslet na to, co by se jim stalo, kdyby je ti kriminálníci dopadli! Došel až k silnici a stopnul si první taxi. Na tázavý pohled taxikáře jen zavrtěl hlavou a dal mu bohaté spropitné!

Muž za volantem se na nic neptal a dovezl jej na místo, kam si Chris přál. Beze svědků. Pro ně byl Chris mrtev! Možná...

Hledal možnost, jak se spojit se svými přáteli. Tak, aby o tom nikdo neměl ani ponětí. Sam se do něčeho namočil! Do něčeho velikého a ostatní teď za to musí pykat! Když Chris dorazil do Mikova bytu, zjistil, že je prázdný!

Odjeli... Oddechl si! Alespoň někdo má rozum! řekl si a hledal nějakou stopu, která by mu řekla, kam měli namířeno.

/XII./

"Je tady někde starej?" zavolal Higgins do tmy velitelského můstku, když se vyškrábal na třetí palubu. "Hergott, slyšíte mě někdo?"

"Jsem tady, hlavní!" odpověděl mu kapitán a na okamžik se mu zjevil ve světle svítilny. "Tak jaká je situace? Poslal jsem za vámi Reache, ale jak se zdá, minuli jste se!"

"Strojovna je mimo provoz! Hoří tam a oheň se co nevidět dostane na vyšší paluby! Tahle loď shoří jako pochodeň, kapitáne! Nejlepší bude, když všichni naskáčeme do záchranných člunů a vyšleme signál o pomoc!"

"Na lodi není jediná funkční vysílačka!" řekl mu velitel lodi.

"Věřil byste tomu? Někdo se nám tu snaží zatopit, a jak vidíte, daří se mu to docela dobře!"

"V tom případě máme jen dvě možnosti! Uhořet zaživa, nebo se nechat sežrat žraloky..." řekl mu Higgins.

"Taky zaživa?" uchechtl se kapitán. "Za jak dlouho se loď potopí? Pokud zase nedojde k dalšímu výbuchu?"

"Těžko říct!" pokrčil Higgins rameny. "Nafta hoří a nevybuchuje! Pokud se oheň dostane až k nádržím s palivem, bude hořet tak dlouho, dokud se nepropálí skrz a loď nezalije voda!"

"A dál?" zeptal se ho kapitán. "Vydrží loď do rána?"

"Možná je tu více bomb!" pokrčil znovu strojník rameny. "Pokud loď nepotopí požár, pak se dotyčný jistě nějak pojistil! Třeba všichni vyletíme do povětří!"

"To jo!" zachmuřil se velitel lodi.

"Všichni jsou na palubě!" přerušil je hlas prvního důstojníka.

"Čluny budeme muset spouštět ručně! Nic tu nefunguje!"

"Jsou tam alespoň zátky?" zavrčel kapitán. "Nebo půjdou taky ke dnu a my s nimi?"

"Nač ten sarkasmus!" nechápal je Reach.

"Blíží se k nám další bouře! Za den nebo dva je tady a nikdo neví, že jde Stella ke dnu. Oceán je veliký a určitě jsme dál od lodních tras. Ta poslední bouře nás trochu snesla stranou! Na lodi je záškodník, věděl jste to, Reachi?"

"Jedeme v tom všichni, jak tu jsme, ne? Na procenta! Někdo chce, abychom nedopluli? Je to tak? Ale nikdo nám neřekl, že jsme postradatelní... Co takhle to zkusit přežít a nakopat všechny dotyčné lumpy do prdele?"

"Souhlasím s vámi!" řekl mu Higgins. Nebe bylo temné a kolem lodi se začaly kupit první mraky kouře! Požár se dostal na palubu!"

"Musíme zmizet! Za chvíli bude hořet na palubě!" řekl první důstojník svému veliteli. "Všechno je to naplánované a udělané tak, abychom s tím nic neudělali! Co když nespustíme ani záchranné čluny?"

"Pak se tu všichni usmažíme!" řekl mu Higgins suše. "Můžeme také naskákat do moře! Jen tak!"

"Dobře, pokuste se spustit záchranné čluny! Opusťte loď, Reachi." řekl jim kapitán. "Kde jsou ostatní důstojníci?"

"U člunů!" odpověděl mu první důstojník. "Každý na jedné straně lodi. Radista není k nalezení! Do nástavby se i přes nefunkční ventilaci stahuje kouř!"

"Ve strojovně bude hotové peklo..." souhlasil s ním Higgins.

"Oheň potřebuje vzduch a tak si ho bere odkud může! Tahle bitva je prohraná!"

"Jděte do člunů!" řekl jim kapitán. "Počkám, až budou všichni ve člunech a na hladině! Ať nikdo neleze do nástavby a do podpalubí!"

"Ano, pane!" řekl mu Reach. "Mrzí mě to!"

"Co, Reachi?" zakřenil se kapitán. "Zapálil jste snad tu loď sám? No, tak nekecejte a dohlídněte, aby byli všichni v bezpečí, než se tyhle necky rozsypou!"

/XIII./

Reach pomalým krokem obešel přilehlý roh nástavby a pak se rychle přemístil na člunovou palubu, odvrácenou od požáru. Na návětrné straně byl vzduch více dýchatelný. Vítr mu chladivě ovíval upocené čelo. Měli štěstí, že se Stella stočila levým bokem proti větru a tak vítr alespoň odnášel část černého kouře a neúnosného horka nad hladinu oceánu.

V očích se mu leskly plameny plápolající na závětrné straně nástavby. Oheň na palubě. Reach se kolébal spolu s lodí a věděl, že je pozdě! Pozdě na všechno.

"Jste tu všichni?" zeptal se Higginse, který stál se svými muži strojního družstva u připravených člunů, které visely nad volným mořem na úrovni hlavní paluby.

"Moje skupina je celá!" křikl na něj Higgins. "Neviděl jste třetího důstojníka?"

"Ne." zavrtěl Reach hlavou. "Jak dlouho tu stojíte?"

"Pět minut. Řekněte starému, ať sebou hodí!"

"Můžete nastoupit do člunů a spustit je na hladinu! Starý souhlasí s opuštěním lodi, dokud to jde! Ať vás Bůh ochraňuje!" řekl mu Reach. "Tyhle necky půjdou co nevidět ke dnu! Higginsi, doufám že se ještě uvidíme!"

"Doufám, že ano!" přikývl Higgins a mávl rukou na Roberta, že jsou připraveni k evakuaci. Člun byl plný námořníků a strojníků!"

"Jdete s námi?" zeptal se Higgins Roberta.

"Pojedu dalším člunem!" zakřičel na něj Robert. Oba námořníci, kteří obsluhovali kladky lan záchranného člunu sjeli po lanech k vodní hladině.

"Dávejte na sebe pozor!" zakřičel na něj Higgins. "Vypadněte z paluby, dokud to jde!"

"Přijde další bouře!" řekl Reach prvnímu důstojníkovi, jakmile osaměli u prázdných jeřábu záchranného zařízení.

"Další bouře?" zeptal se ho.

"V těch člunech nemáme šanci!" řekl mu Reach. "Pamatuješ co jsem ti řekl?"

"Za komínem?" zeptal se jej Robert.

"Ne, je na zadní palubě na návětrné straně! Nechtěl jsem, aby jej zničil oheň. Máš tam všechno! Vodu, potraviny, světlice... Hodíme jej přes palubu! Na vodě se nafoukne a pak přeříznu lano!"

"Pojedu sám?" zeptal se jej Robert.

"Nezaplatil jsi!" přikývl Robert. "Pamatuješ? Já pojedu se starým a s ostatnímu vstříc svému osudu! Tahle loď pojede s námi! Třeba se jednou setkáme..."

"Kde?" zeptal se jej Robert.

"Tak co vy dva?" houkl na ně kapitán. "Chcete se tu nechat usmažit?"

"Ne, pane!" křikl na něj Reach. "Už jdeme!"

Hodili spolu nafukovací člun do vln Indického oceánu. Reach uvázl kotevní lano člunu o zábradlí na zadní palubě a poplácal Roberta po rameni.

"Reachi?" zavolal na něj Robert. "Díky!"

"Za co?" uchechtl se první důstojník. "Až budeme na druhé straně, mohl bys o nás říci světu! Všechno co víš o téhle sviňárně!"

"Řeknu jim to!" přikývl Robert.

"Fajn!" souhlasil Reach a odešel za ostatními, kteří jej netrpělivě čekali spolu s kapitánem u zbývajícího člunu. Oheň hořel již také na palubách nástavby a nebude trvat dlouho, dostane se i na velitelský můstek, pokud se loď do té doby nepotopí.

"Sbohem, Reachi!" řekl mu Robert a naposledy se rozhlédl po lodi. Na okamžik se setkal s kapitánovým pohledem. Usmíval se. Nebyl blázen. Zamával mu a sledoval jej, dokud člun nezmizel za hranou paluby. Když dosedl na hladinu, opustili palubu také námořníci, kteří jej spouštěli na moře.

"Díky za všechno!" pousmál se Robert a sjel po laně kolem kulaté zádi k vodní hladině, kde se houpal nafouklý kulatý záchranný člun. Když míjel bok lodi, cítil, jak se rozpaluje vnitřním ohněm. Nebude trvat dlouho a stráví celou loď, a ta se nakonec potopí pod hladinu oceánu.

/XIV./

"Konečně jsme zase pohromadě!" ulevil si Chris, když se všichni, včetně Mika, naskládali do obývacího pokoje jeho domu na venkově.

"O moři víte víc než já, viďte?" zeptal se ho Mike, když si prohlížel jednotlivé makety lodí a fotky z jeho plaveb.

"Byl jsem námořníkem každým coulem, dokud mi před pětiletý neonemocněla žena. Umřela dva roky na to!" řekl trochu melancholicky Chris. "Ale ještě bych si troufl, myslím s nějakou menši plachetnicí."

"Byls důstojníkem?" vyzvídal dál Mike.

"Ne, jenom Kocmanem," usmál se Chris.

"Pak už se ničemu nedivím," přiznal se Mike a sedl si do křesla.

"Už jsi dostal nějaké zprávy o Robertovi?"

"Pořád nic určitého..." řekl jim Chris. "Jenny to nese statečně!"

"Na to, že jsme měli být všichni mrtví..." zamračil se Mike.

"Doufám, že je Robert v pořádku!"

"Já taky!" souhlasil Chris. "Ale mám takový pocit, že to ještě neskončilo..."

/XV./

Robert odřízl člun od lodi a dlouhým bydlem odrazil od hořící lodi. Požár na palubě ozařoval široké okolí. Co se stane teď? Přece to musí upoutat pozornost všech v širokém okolí. Mohou tu být jiné lodi, nebo letadla. Někdo si určitě něčeho všimne!

Vytáhl z úchytu malé veslo a dal se k ústupu do bezpečné vzdálenosti od lodi, kdyby se rozhodla potopit pod hladinu. Tiše vesloval za hukotu ohně, který zuřil na palubě i v podpalubí Stelly.

Takže se to jen podařilo. Tajemný náklad zmizí v moři a nikdo se nic nedoví. Každý den zmizí beze svědků jedna loď v hlubinách moří a oceánů. Lidé s tím počítají! Je to daň za to, že se člověk plaví po hladině oceánu.

Stella se stále více a více opožďovala a pomalu mizela v temnotě. Jen plameny zářící zpoza oblaka dýmu mu oznamovaly, kde stojí loď, na kterou se nalodil v Londýně. Sedm minut na to, co Robert opustil její zbídačenou palubu, vyšlehly k nebi z čelní strany nástavby poslední jazyky ohně.

Další výbuch rozlomil loď vedví. Moře zasyčelo. Odtrhnutá záď se převalila na bok a potopila se v moři hořící nafty a oleje. Zbylá část lodi se pomalu nořila pod hladinu. Příď Stelly se zvedala neúprosně k nebi, aby zbývajíc trup lodi zajel s tichým zadostiučiněním do hlubin oceánu. Jediné co po lodi zbylo, byla mastná hořící oka, která se líně převalovala na vlnách oceánu.

Záchranné čluny nebylo nikde vidět a Robert zůstal sám unášen proudem vstříc chladné noci. Oheň na hladině dohořel. Zdálo se, že vše proběhlo beze svědků. Co bude dál? ptal se v duchu sám sebe. Možná měl Reach pravdu a on přežije, vždyť přece nezaplatil převozníkovi, který vozí smrtelníky na druhou stranu do říše mrtvých. Všichni ostatní zaplatili svými životy. A svět se točí dál! Jakoby se vůbec nic nestalo...

/XVI./

"Mohl byste nám ještě zodpovědět otázku, zda-li se Stella po výbuchu palivových tanků rozlomila?"

"Ne, pane předsedo! Byl jsem již dost daleko, abych mohl přes dýmovou clonu a temnotu noci vidět, co všechno způsobil výbuch paliva lodi."

"Jak dlouho trval samotný požár?"

"Asi pětadvacet minut po prvním zjevném náznaku..."

"Učinila tedy posádka Marie Stelly vše k záchraně lodi?"

"Bez pochyby, pane předsedo. Avšak boj s ohněm byl dopředu prohraný. Myslím, že si zaslouží veškerou úctu, která jím náleží!"

"Máte zjevné podezření na někoho, kdo by mohl způsobit samotnou katastrofu?"

"Ne, nemůžu na nikoho ukázat prstem! Vy jej snad máte, pane předsedo?"

"Děkuji vám za váš čas, pane Smithi! Vaše úloha ve vyšetřování tím skončila, alespoň do doby, než vyplynou na světlo nové skutečnosti!"

"Moře jen těžko vydává svá svědectví! Indický oceán je temný a hluboký, stejně jako srdce některých lidí. Pochybuji, že objevíme další informace! Vše, co mohlo být objeveno kleslo spolu s lodí ke dnu! Sbohem, pane předsedo!"

"Řekl jste nám opravdu všechno?"

"Pochybujete o tom? Čas všechno ukáže! Nemám, co bych k tomuto případu ještě řekl..."


 celkové hodnocení autora: 96.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 6 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 14 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 30 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Dandy518 01.08.2014, 0:35:35 Odpovědět 
   09. 06. 2014

Cítím, že skončila hlavní dějová linie, po které se mi třeba příběh zalíbí víc. Protože teď se nejspíš rozjede hra na kočku a na myš. Fandím Robertovi a Jenny!
Uvidíme…
 ze dne 01.08.2014, 16:55:09  
   Šíma: Hra na kočku a myš? To mě baví, hlavně když nejsem myší já sám! ;-)
 Amater 03.11.2009, 20:37:55 Odpovědět 
   Myslím, že to byla nejlepší část. Ani ne kvůli ubohé Marii Stelle, ale kvůli rozhovorům, spádu a já ještě nevím čemu. Četlo se fakt úžasně.
Zase mnoho nejasnopstí a jsme napnutá na další dílek. Například otevřené dveře a taky jak dlouho bude na moři a kdo vlastně chce potopis loď. I tajemný náklad.

Ehm vynikající čtení, které mě udrželo v napětí od konce do začátku.
Těším se na další čtení, ale to až zítra.
 ze dne 03.11.2009, 20:43:15  
   Šíma: Dík za zastavení a komentík! Těším se na další návštěvu a skromně si budu přát, aby i další díly nezklamaly! ;-)
 Guardianes 13.04.2009, 7:23:15 Odpovědět 
   Paráda! Nejvíce se mi líbila část s Chrisem, to jsi ušil na čtenáře opravdu hezky. Rozmotávání ryze Colombovské...:-))
 ze dne 13.04.2009, 11:24:49  
   Šíma: Dík, jsem rád, že se líbilo! ;-)))
 Tuax 15.05.2008, 10:20:47 Odpovědět 
   Tak a Maria Stella už hledí na ryby ze spodu :) Chris mě nezklamal, celkem mu fandím, tak jsem zvědav na jeho další osud v tomto příběhu.

Loď zpečetila svůj osud, který ji byl dán stvořitelem, Šímou. Určitě je ráda, že skončila nakonec někde v moři, než, aby byla rozřezána někde ve šrotu. Možná si tak splnila svůj lodní sen :)

Ještě je toho hodně před námi, jsem zvědav co přinesou další řádky. Možná další umrtí, těch je v tomto ponurém příběhu opravdu hodně. Možná jen další zamotaní už tak zapeklitého příběhu. Nebo, že by se z hlavního záporáka vyklubal nakonec Šíma? Nechám se překvapit :)

Tak a na co bych se zeptal tentokrát? Když už jsem ten dotěrný čtenář, který se tě pořád na něco ptá. Tak třeba :) Kolik dnů by vydržela posádka na člunech se zásobami? Předpokládám, že tam byli dost natěsno a k tomu zásoby, tak to by padlo asi rychle, ne?

A můj osobní tip na Sabotéra je, že to byl radista od radiostanice.
 ze dne 15.05.2008, 11:03:23  
   Šíma: Díky za zastavení a komentík! ;-)

P.S. Nic neřeknu, ne a ne! Snad Tě další řádky nezklamou... ;-)
 Dani 02.01.2008, 17:06:44 Odpovědět 
   Tak jsem zase postoupila o kapitolu dál. Bylo to napínavé. Už se těším na další díl.
 ze dne 02.01.2008, 17:20:35  
   Šíma: Díky za zastavení a komentík, jsem rád, že se ti toto dílko líbí! :-D
 Nethar 26.07.2007, 23:10:03 Odpovědět 
   Konečně jsem se dokopal k dalšímu dílu.
Konečně se nám Stella potopila.
Tento díl se mi líbil, však už jsem na něj čekal dlouho, stále se o tom mluvilo, neustále se na to naráželi, už jsme se dočkali. Ale jak to teda dopadne? Odhalíš nám přesné viníky? Jsem zvědav.
A co když někdo ze člunů přece jenom přežil, ale neví se to? Hehe, to jsou mi věci.
Jak je to s těmi vysílačkami, to jsou opravdu tak lehce vyřaditelné z provozu? Není tam nějaký záložní zdroj nebo nějaká obyčejná baterie, co já vím, která by vysílání v takovýchto momentech umožňovala?
 ze dne 26.07.2007, 23:42:26  
   Šíma: Abych nezapomněl, díky za přečtení a komentář! :-) Nepřežil nikdo jiný, dál už o nich není ani zmíňka! No, možná to není zas tak realistické, ale pokud ta bouře opravdu udeřila a oni byli daleko od obvyklých lodních cest a nikde nebyla žádná jiná loď, která by je zachránila, mohli se utopit v bouři... Teoreticky je možné všechno! A život tropí hlouposti! Šíma taky nemůže všechno vědět! :-)
 ze dne 26.07.2007, 23:30:36  
   Šíma: Každá loď má několik způsobů jak se domluvit s pevninou, nebo ostatními plavidly. A vysílačky na palubě nejsou určitě závislé jen na proudu ze strojovny a mají různý dosah... No, náš tajemný útočník, patrně všechno vyřadil z provozu (zničil), aby nikdo nemohl volat o pomoc! Dneska jsou i na malých rybářských lodích faxy, které doručují posádkám zprávy o počasí! Existují také telefony se spojení skrze satelit. Možností je hodně, ale já jsem chtěl, aby posádka neměla šanci kontaktovat jinou loď, či se spojit s pevninou! Někdy se i v realu stane, že je všechno kaput a posádka nemá šanci, aby vyslala tísňové volání! Teď nevím, jestli každý den, nebo týden zmizí na moři jedna loď a některá beze stopy... Ale to bych kecal! Prostě záleží na situaci, lidském úsudku a stavu techniky! A na Stelle přece řádil náš malý terorista, který ji vyhodil do povětří! :-)
 Pavel D. F. 12.06.2007, 22:48:07 Odpovědět 
   Tak když se dnes sešla tato část s tou předchozí, publikuji ji také. Ke katastrofě na lodi došlo, přesto některé věci zůstávají utajeny. Jsem zvědavý, jestli Robert nakonec nějak vynese pravdu na světlo, nebo se raději stáhne, aby přežil.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Zrzavci
Křídlatka
Con los Colegas...
Wheelies Devotee
Galfa - část II...
Franzi Moorin
obr
obr obr obr
obr

Pátek třináctého...
Šíma
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr