|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29011 příspěvků, 4550 autorů a 303552 komentářů :: on-line: 12 ::
|
 |
|
:: Darktaer - 3.kapitola ::
Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Darktaer
 Aenica |
publikováno: 08.06.2007, 11:16
|
| Takže pokračování... |
| |
|
|
Kapitola třetí
Černé koráby
„Larene!“
Laren neochotně pohnul prsty.
„Larene! Slyšíš mě? Tak slyšíš?“
Pomalu otevřel oči. Nad ním se skláněl nějaký obličej, který na něj upíral naléhavý výraz plný starostlivosti. „Děje se něco? Kde to jsem?“ dostal ze sebe těžce a ztuhle se pokusil posadit, vlastní tělo ho však odmítlo poslouchat. Cítil, jakou námahu musí vynaložit k sebemenšímu pohybu a proto jen čekal a těžce vydechoval, než se jeho svaly na cokoli vzmohly.
„Hledal jsem tě, Larene. Všichni jsme tě hledali. U Artriye, myslel jsem si, že je po tobě!“
Laren rozeznal hlas svého mistra. Okolní svět, nejdříve jen rozmlžený, začal konečně nabývat svých skutečných tvarů a barev. Ležel na kamenitém břehu řeky Illíry, obklopený vysokými skalami svírajícími mohutný tok v údolí. Nevěřícně přivřel oči, jako by si myslel, že ještě stále bloumá v polospánku mezi světem snění a reality. „Kde to jsem?“ pronesl tichým, znaveným hlasem.
Edeon mlčel.
Laren se znovu pokusil pohnout. Jeho údy povolily a nechali ho posadit se. Udiveně se rozhlédl kolem sebe. Vysoko nad ním se tyčily mohutné skály a na vrcholku jedné z nich stála bílá stavba obehnaná sloupy – místo, které se mu v jeho mysli vybavovalo jako poslední.
Úlekem se mu zastavil dech. Jak jsem se mohl dostat až sem? nakrčil bezmocně čelo. Tak hluboký pád přece nemůže nikdo přežít...
„Doufal jsem, že mi to vysvětlíš,“ řekl Edeon náhle, jako by mu četl myšlenky. Z jeho hlasu se vytratila jakákoli lítost, pokud v něm vůbec kdy byla.
Laren polkl. Těkal očima z vrcholku skály na rychle ubíhající řeku vedle sebe a snažil se přijít na cokoli, co by objasnilo tuhle situaci. Jako blesk jím náhle projela děsivá myšlenka. „Arwian! Kde je Arwian?“ Rychle se narovnal, prudká křeč ve svalech ho však poslala zpět k zemi.
„Kdo je Arwian?“ zeptal se mistr prudce, jako by mu už došla trpělivost.
„No přece...!“ Laren zmlkl. Kyrgyl! Arvian mi něco předal! Nemohl to všechno být jen sen? Snažil se vrátit ve své mysli do posledních okamžiků, než upadl do bezvědomí. Viděla nějaké město... přístav! Ale to musel být sen, jak by se jinak dokázal tak rychle přemístit na neznámé místo, když si byl téměř jistý, že už ho Ervion posledních pět let nemá čím překvapit?
Ztěží si vybavoval matné obrysy Arwiana, který se opíral o sloup, znaven k smrti. A potom ještě něco – ten muž se k němu naklonil a něco mu říkal. Bylo to rychlé a nesrozumitelné a i jeho zrak v té chvíli zastírala mlha, jako by se jeho paměť odmítala do té chvíle vrátit.
„Něco se ti zdálo,“ pronesl Edeon příkře a postavil se na nohy.
Laren se znovu rozhlédl a rozpačitě přikývl. Blázním snad? Nebo se mi to všechno jenom zdá? Je to zase nějaký šílený sen?
„Larene, jsi v pořádku?“
Sevřel ruce v pěst. Trochu uspokojivě pociťoval jemnou bolest, jak se jeho nehty zarývaly do dlaně, jakoby právě nalezl ztracenou realitu. Obrátil oči k mistrovi. „Asi ano. Určitě,“ dodal rychle. „Je to všechno jen... tak zvláštní. Měl jsem divný sen, mistře. Může to něco znamenat stejně jako ta vzpomínka o podivné bytosti v lese, co se mi pořád vrací?“
„Nezabývej se sněním,“ odsekl Edeon. „Dávej si na něj pozor. Musíš zkrotit svou mysl, abys mohl uvažovat tak, jak uvažují Strážci. Nenech se ovládat výmysly.“
Laren se pomalu postavil na nohy. Svaly ho bodaly a pálily při každém pohybu, jako by v nich měl ukryté rozžhavené dýky. Opatrně se zkusil protáhnout. Jeho obratle unaveně zakřuply a celým tělem mu projela ostrá bolest.
Edeon jej mlčky pozoroval zpovzdálí. „Nechápu, jak se to mohlo stát,“ zavrtěl hlavou. „Byl jsi pryč celý den, aniž by o tobě kdokoli něco věděl. Co si pamatuješ jako poslední?“
Larenův žaludek se bolestně protočil. Celý den? Jak mohl být v bezvědomí celý den? „Poslední, na co si vzpomínám, je... já nevím,“ hlesl. „Nevím, co se mi zdálo a co byla skutečnost. Vzpomínám si, že jsem četl knihu, kterou mi dal od velmistr Seleven – Farízia an Unthial. “
Edeon se neklidně ošil.
„Četl jsem o Sialdarth, ale... něco se stalo.“ Rozpačitě vzhlédl mistrovi do očí a přemýšlel, co má říct, aby nemusel připustit, že se nezabýval tím, co mu mistr Seleven nakázal. „Nějak jsem... Vítr obrátil stránky v knize. Vím, že jsem to neměl dělat, ale když jsem se k ní znovu vrátil, byla v ní nalistovaná stránka o... Sidawenovi...“
„Sidawenovi?“ Edeonovi oči se zúžily do tvou tenkých linek.
Laren přemýšlel, jestli neměl raději mlčet.
„Darktaer...“ mumlal si pro sebe.
„Já nechtěl mistře, ale...“
„Řekni mi, Larene, co se stalo potom? Četl jsi o něm? Tak co se stalo?“
„Já nechtěl...“
„Proč jsi to udělal?!“ zařval na něj. „Copak nemůžeš poslouchat ani velmistra svého řádu? Měl bys být vděčný za laskavost, kterou ti Strážci prokazují; darovali jsme ti život, chlapče! Myslíš si, že by nám vadilo, kdyby bylo v Syderii o jednoho zatraceného spratka míň? A takhle se nám odvděčuješ? Měl bych si ještě rozmyslet to, co jsem o tobě řekl našim představeným, protože vidím, že v tobě není ani kousek z lidské cti, ani kousek z naší rasy, nic, jen povaha Vznešeného národa, jejich domýšlivost a přehnané sebevědomí. Myslíš si, že sám víš nejlíp, co máš dělat, že nepotřebuješ nikoho poslouchat? Ale to jsi na omylu, chlapče! Jsi na velkém omylu!“
Laren zaťal zuby a mlčky sledoval počínání svého mistra. Edeonovy oči mu žhnuly nenávistí a rozčilením, vlastnostmi tak vzdálenými od těch, které na něm Laren obdivoval. Přes všechnu jeho tvrdost a cynismus to byl muž, který se rovnal Larenovu otci, jehož nikdy nepoznal a ačkoli ho urážel a opovrhoval jím, přesto byl však obdivuhodným bojovníkem a skvělým Strážcem. A teď... Nikdy mu Edeon neřekl do očí něco podobného, vždycky potlačoval svůj hněv, přesto že dokázal jasně číst jeho myšlenky. Tohle nikdy...
Copak udělal snad něco špatného? Vždyť jenom četl knihu, nikoho nezabil, ani se neprotivil příkazu někoho z mistrů. Jen četl...
Náhle se v Larenovi probudil pocit, jaký do té chvíle neznal. Slova, kterými Edeon urážel Vznešený národ – jeho samotného! – v něm rozechvívala jeho mysl a bouřila jej, jako zrada, jejíž šrámy se nemohou nikdy zacelit a neustále ho bude pálit pod kůží až do konce jeho života.
„Tak o tohle jde?“ Larenův hlas se chvěl pobouřením. „Učíte mě jen proto, že jsem ze Vznešeného národa, ale přitom mě nenávidíte, opovrhujete mnou a závidíte mi, protože nikdo na ostrově nebude takový jako já! Učíte mě jen to, co kdysi Unthial předal lidské rase, aby nebyla tak slabá, jak do té doby bývala a stala se tak našimi rovnocennými společníky. Ale tohle vám nestačilo a chtěli jste ukázat svou vlastní moc! Proto jsem tu, že ano? Jste příliš slabí na to, abyste mohli bojovat, a proto jsem tu! Je to tak, že ano? Potřebujete mě!“
„Jak můžeš něco takového říct? Jsi jen pouhý učedník, hlupáku, člověk, kterému jsme dali milost!“
„Tak tohle je milost?“ vykřikl. „Jen si na mě léčíte svůj pocit méněcennosti. Bez Unthial by jste nic nebyli – i řád Strážců založil král Vznešeného národa a vy jen děláte to, co vás kdysi z milosti začal učit. Držíte mě tady, abyste si dokázali, že jste něčím víc!“
Edeonova ústa se semkla do jedné úzké linky. „Dobrá. Pokud si vážně myslíš, že na tobě tolik záleží – jdi si. Nepotřebujeme tě. Už nejsi učedník. Už k nám nepatříš.“
Laren se otočil a odešel ráznými kroky pryč. Nevnímal bolest ve svalech, ani slova, která ho tak tížila, byl hluchý a slepý všemu kolem sebe, všem pocitům, které do něj narážely a lomcovaly jím jako prudká bouře. Stal se štítem proti okolnímu světu. Už mu na ničem nezáleželo.
* * *
Seleven shlédl z kamenného nádvoří dolů k vesnici a ještě daleko za ni, kde se na zeleném pozadí rýsovala rychle se pohybující postava. Povzdechl si. Vítr se kolem něj obtočil a věnoval mu několik posledních myšlenek, které Selevena děsily již několik nocí. Jejich budoucnost byla zpečetěna. Pro blaho Syderie, samozřejmě. Vždy konal jen pro dobro ostatních bez ohledu na sebe. Možná, že bude dobře, když se jeho role konečně jednou provždy uzavře a on se odebere do míst, na která čekal celý svůj život.
Předtím mu však zbýval ještě poslední úkol.
Tenhle ostrov mu bude scházet. A nejen on, všichni tihle lidé, hvězdy, moře... proč mu jen připadají krásné až teď?
* * *
Laren vyčerpaně klopýtl. Zapotácel se a upadl tváří na zelenou louku. Zoufale zaryl prsty do vlhké půdy. Proč? Proč jsem to udělal?
Už byl tak blízko svému snu stát se Strážcem. Celý svůj život obětoval jedinému cíli, jediné myšlence, která mu pomáhala překonat obtížné úkoly a díky níž vydržel všechen ten nátlak, opovržení, urážky... a stačilo jen pár vět k tomu, aby se všechno sesypalo do prázdnoty. Co bude teď?
Obrátil se naznak. Nepřítomně pozoroval pomalu ubíhající mraky, aniž by přemýšlel nad čímkoli, co ho tížilo. Slunce se dotýkalo jeho skrání lehce jako ruce matky, utěšující své malé dítě. Vysoká stébla trávy kolem něj utvořila zelenou clonu, lehce se pohupující ve větru.
„Bylo to hloupé – hloupé, ale nevyhnutelné. Mohl snad někdo čekat něco jiného?“
Laren udiveně vztyčil hlavu. Velmistr Seleven seděl kousek od něj a klid, který z něj vyzařoval, byl téměř až neskutečný.
„Jsi jiný, chlapče,“ pokračoval dál. „Neříkám, že jsi lepší nebo horší, pocházíš ale z jiné krve, která, ač je základním kamenem v lidské existenci, je tak odlišná od té naší. Neříkám, kdo z vás dvou to zavinil – ty, stejně jako Edeon, jsi zklamal. Jistě tedy chápeš, že už tě nemohu nechat podstoupit zkoušky...“
„Já vím, mistře. Je to všechno moje chyba.“
Seleven jeho slova přešel bez povšimnutí. „Také ale víš, že tě nemohu nechat opustit Ervion – porušil bys přísahu, kterou jsi složil a ohrozil bys tím naše utajení. Zůstaneš zde.“
„Navždy, mistře?“
„Dokud tě nepropustí někdo z mých nástupců, pokud někdy budeš mít takovou příležitost.“
Laren se trpce pousmál. „Jak mám žít život obyčejných lidí? Všechno, co jsem kdy dělal, jsem obětoval jen jediné věci – stát se Strážcem. A to už nemohu. Jak se potom dokážu stát obyčejným člověkem, když mě ani mezi sebe nepřijmou?“
„Znáš přece Raela. Pomůže ti a i když je to možná trochu podivný patron, nepochybuji o jeho srdci. Vím, že jsem nad tebou vyřknul tvrdý ortel a chápu, že si možná myslíš, že nespravedlivý, pokud se však budu řídit svými zásadami, nemohu jednat jinak. Je mi líto.“
Laren se zahleděl kamsi za Selevenovo rameno. „Mně ne, mistře. Mně ne.“
* * *
Laren se skláněl nad umyvadlem. Malá místnost byla prosycená vůní bylin. Útržky měsíčního světla pronikající dovnitř úzkými okny nahoře ve stěnách se odrážely od zrcadla visícího před jeho obličejem, jehož odlesk Laren právě pozoroval.
Opláchl si tvář studenou vodou a sundal si košili. Naklonil se k umyvadlu, aby smyl pot z ramen. Narovnal se a vtom zjistil, že něco není v pořádku. Ohromeně si měřil svůj odraz.
Kolem krku mu visel zlatorudý náhrdelník. Jeho zdobení bylo provedeno s tak nadlidskou precizností, až se mu zatajil dech. Tepaný přívěsek zobrazoval siluetu letícího draka chrlícího oheň, jehož plameny rámovaly okraje šperku. Dolní půlkruh lemoval hrubý nápis: Dark-an omath tan syrghal.
Larenovy oči tonuly v odlescích nazlátlých barev, odrážejících vznešenost a sílu draka, dávné zapadlé vzpomínky syderského světa, která jako by náhle ožila díky tomuto jedinému okamžiku.
Tak tohle je Kyrgyl? pomyslel si Laren. Náhle mu hlavou bleskla nečekaná myšlenka. Jak vůbec věděl, co to je? Kde jen slyšel to jméno? A co mu to připomínalo?
Laren se napřímil. Arwian! Ano, mluvil o něčem, čemu říkal Kyrgyl! Ale proč? Snažil se rozpomenout aspoň na něco z jejich rozhovoru – na něco, co by mu pomohlo najít vysvětlení. Všechno mu ale splývalo v jediný mlhavý obraz plný barev a zvuků, který pokaždé skončil tím samým: Hořícím městem a nad ním vlajícím zkrvaveným praporem.
„Oni jdou za mnou, sledují mě už deset let, ale já jsem chytřejší než oni. Vzal jsem jim ho – mám Kyrgyl! Oni ho ale chtějí a nepřestanou mě pronásledovat, dokud ho opět nezískají a udělají pro to všechno, protože on je naše největší zbraň. To on nutí Hadarot pokračovat v Gydeonově plánu, to on všechno způsobil! S ním snad ještě máme naději na vítězství.“
Larenovým tělem proběhlo náhlé mravenčení. To je ono! Kyrgyl...
Snažil se urovnat si všechny myšlenky v hlavě. Jaká hra osudu k němu Arwiana přivedla? Dobrá, řekl si potom. Nejspíš došlo k omylu a stal jsem se jen terčem škodolibosti bohů. Nejsem už ani Strážce, ale nikdy nemůžu zapomenout na to, co mě naučili – nikdy neporuším slib. Nemůžu o tom s nikým mluvit, ani se zeptat na radu, ale musím ho nést a ukrývat. To jediné mi ještě zbývá.
Rychle se opláchl a oblékl si čisté šaty. Kyrgyl si nechal viset na krku, ještě jednou se však ujistil, že přes tuniku není nic vidět. Utáhl si opasek, upravil si vlasy a vyšel ven z místnosti do dlouhé chodby, která vyústila ven do nočního šera. Udělal vše tak, jak si Seleven přál.
Nacházel se na kruhovém prostranství ohraničeném ze tří stran lesem a za jeho zády rozlehlou nízkou budovou z bílého kamene, která se jako jedna z mála dochovala z dávných časů ve své původní podobě. Měla tvar půlené elipsy vybíhající dozadu svým delším koncem.
Před dveřmi na něj čekala vysoká postava, zahalená v tmavém plášti s kápí zakrývající pohled neznámému do tváře. Laren si však podle výšky oné postavy dokázal domyslet, o koho se jedná. Uklonil se, ačkoli to od něho jako od obyčejného obyvatele Ervionu velmistr neočekával.
„Co mám udělat teď, mistře?“ zeptal se udiveně, když si všiml tajuplnosti Selevenova příchodu. Děje se tu snad něco, o čem nemá zdání?
Seleven k němu přikročil a podal mu meč v kožené pochvě. Laren na něj upřel nechápavý výraz.
„Je to nezbytné?“ zeptal se, když zbraň přijal a připásal si ji.
„Možná víc, než si myslíš,“ odpověděl velmistr. „Mám pro tebe důležitý úkol, Larene. Poslouchej mě dobře! Teď hned vyjdeš západním směrem a skryješ se v lese u pobřeží. Nevyjdeš odtud, ani kdyby se dělo cokoli. Cokoli, rozumíš mi?“
Laren neochotně přikývl. Celý tenhle rozhovor mu připadal každou chvílí podivnější.
„Věřím, že se dokážeš ubránit proti jakémukoli nebezpečí, které na tebe může v lese číhat,“ pokračoval Seleven. „Chápu, že ti to všechno musí znít podivně, věř ale, že vím, co dělám. Musíš se skrýt na pobřeží!“
„Co se děje?“ naléhal Laren rozrušeně. „Hrozí nám snad něco? Co se má stát?“
Seleven zvedl odmítavě ruku. „Víc vědět nepotřebuješ. Pokud si stále ještě něco pamatuješ z toho, co tě Strážci učili, poslechneš mě. Je to to nejlepší, co můžeš udělat. Závisí na tom celý Ervion.“
„Je to nějaká zkouška?“ podotkl podezřívavě.
Seleven neodpověděl. Jen si odsunul kápi z obličeje a pohlédl na Larena tak, jako by si jeho oči chtěly z tohoto okamžiku zapamatovat co nejvíc. Kývl na něj a jako stín zmizel mezi stromy.
Larenovi přeběhl mráz po zádech. To, co znepokojovalo nebyl strach, jen jakási nepojmenovaná obava z něčeho neznámého. Připadal si jako kořist pozorovaná neviditelným lovcem, který sleduje každý jeho krok. Obrátil se k lesu, nadechl se a vstoupil do něj.
Slepě tápal mezi padlými kmeny stromů a šlahouny ostružiníku, které se mu bolestivě zabodávaly do kůže a chvíli co chvíli na něj útočily ze všech stran, aniž by měl šanci se jim vyhnout. Nemohl si dovolit zažehnout oheň a navíc ani ten by mu nepomohl určit směr, kterým si byl stále méně jistý.
Znaveně se opřel o strom. Pot mu stékal z čela, lepil mu vlasy a vyvolával v ústech nepříjemnou slanou pachuť. Soustředil všechny své síly na jedinou myšlenku – tak, jak ho to Edeon učil. Náhle mu svět vyvstal před očima tvořený rudými plameny, přesně kopírující tvary lesa. Sáhl po jílci svého meče. Ten dotek mu dodal odvahu pokračovat.
Dlouho se prodíral zarostlou divočinou, než před ním les prořídl a on stanul na jeho okraji. Až sem slyšel tiché šumění moře a slaný vítr, který značil, že se břeh nachází velmi blízko. Nevystupoval ze svého úkrytu, jak mu mistr nakázal, přesto však před sebou viděl nekonečnou temnou plochu, zaplňující mu veškerý prostor ve výhledu mezi kmeny stromů. Na co jsou ale všechny ty tajnosti a proč mu dal velmistr Seleven zbraň?
„Pojď ke mně...“
Laren se neklidně ohlédl za sebe. Udiveně pozvedl obočí, obrátil se nazpět a jal se dál pozorovat nehybnou hladinu.
„Blíž... Za mnou...“
Laren se otřásl. Blázním, dočista blázním! Teď dokonce slyším i hlasy...
„Zachraň... Zabij...“
Pomalu vytáhl meč z pochvy, aby ztišil zvuk oceli otírající se o kůži a nahlédl směrem do lesa. Hluboký, šeptavý hlas mu zněl v uších jako melodie strachu. Tiše vykročil vpřed.
Šepot utichl.
Postoupil o pár kroků hlouběji do lesa, zbraň připravenou k okamžitému útoku. Nic se však nestalo. Nervózně těkal očima po křivolakých větvích a pokroucených kmenech, jako by se za každým z nich skrývalo nebezpečí. Když vtom to zaslechl zas:
„Pojď ke mně... Zachraň mě...“
Laren se rozběhl lesem jako šílený. Nechtěl jít. Ale musel. Neviditelná síla ho k sobě přitahovala jako magnet – nebylo možné se jí vzepřít. Přebíhal padlé kmeny i vyvrácené kořeny nadlidskou rychlostí a hbitostí, která snad nemohla pocházet z jeho těla, jen jedině cizí vůle mu ji mohla násilně podstrčit a využít ho ke svému záměru. Temný svět, který jeho mysl doteď dokreslovala ohnivými obrysy, náhle zmizel a byl vystřídán novou, mnohem jasnější iluzí, která mu umožňovala vidět stejně dobře jako za bílého dne.
Hlava se mu zatočila, běžel však dál jako hadrová loutka popotahovaná za provázek. Necítil ruce ani nohy, únavu ani vyčerpání – připadal si, jako by letěl.
„Pojď ke mně... Rychle...“
Šero se vlilo do svého nočního vrcholu, v němž se rozezněly hlasy dravých ptáků lačnících po kořisti. Měsíc se bázlivě schoulil za mračna, až svět pod ním pobledl mrazivou úzkostí. Rychlé kroky se zastavily na okraji lesa.
Záhadná síla zničehonic Larena pustila, až se leknutím zapotácel a musel pokleknout na jedno koleno, aby se nesklátil na zem. Snažil se co nejrychleji postavit na nohy a zorientovat se po okolí.
Les, před kterým stanul, se nacházel na vyvýšeném pahorku, mírně převyšujícím útesy několik set metrů před ním. Překvapilo ho, jak dobrý má náhle zrak, zvláště pak to, že dokázal na pláži mezi útesy rozeznat siluety velkých korábů, barvou téměř splývajících s noční temnotou.
Překvapeně zamrkal.
Koráby?
Pomalu udělal krok vpřed jako nesmělé dítě prohlížející si zvíře přivázané za obojek. Strážci takové lodě nestavěli; nikdy žádné podobné neviděl. Neobyčejně rozšířená paluba lodi se na přídi protahovala v prodlouženou špici rychle se zvedající vzhůru v ladném oblouku. Plachty byly stažené. Posádka zřejmě nehodlala jen tak ostrov opustit.
Kolem útesů se začaly shlukovat temné skupinky postav. V rukou držely pochodně, vykřikovaly něco v nesrozumitelném jazyce a vybíhaly směrem z pláže, až se klapot stovek nohou slil do jediného rytmického tempa.
Laren tasil meč. Čepel se mihla vzduchem v rychlém oblouku kolem jeho těla. Čekal. Bojový křik se ozýval stále blíž, nabýval na síle, na prudkosti, vražednosti... Bojovníci vybíhali do kopce k lesu.
Laren přitiskl plochou stranu meče k čelu a vnímal jen jeho ledový dotyk. Zašklebil se. Seleven to věděl...
Vysvětlivky:
Dark-an omath tan syrghal. - Drak se pomstí zrádcům
hadar - smrt
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 6 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 11 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 14 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
