|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29011 příspěvků, 4550 autorů a 303552 komentářů :: on-line: 11 ::
|
 |
|
:: Darktaer - 4.kapitola ::
Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Darktaer
 Aenica |
publikováno: 11.06.2007, 16:18
|
| Pro ty, které jsem ještě nestihla odradit... |
| |
|
|
Kapitola čtvrtá
Sivroelin dar
Bral jsem do prstů chomáčky ztraceného kouře a kupil je do velkých šedivých mračen, povlávajících nízko nad zemí jako jitřní mlha. Kdybych zaplakal, snesl by se déšť, kdybych zajásal, nebe by se rozjasnilo. Já ale mlčel. A země zkalená smrtí mi hrála do mé písně druhý hlas.
Dýmající horko prudce zasáhlo jeho smysly, pulsovalo v něm, domáhalo se svého práva na bezbranné oběti, ležící nehybně mezi kořeny. Štiplavý zápach ho dráždil, nemohl se mu však bránit. Už ne...
Pomalu pohnul prsty. Škraloup zaschlé krve popraskal a popadal po kouscích do listí pod stromem. Ruce se zvedly a podepřely rozbolavělé tělo, zarývající se nehty do půdy. Bílá tunika byla potrhána četnými ranami nepřátel, zkropena zčernalou krví a na mnoha místech odhalovala sečné rány.
Laren zvedl hlavu. Tak takhle vypadá peklo...
Větve stromů ustrnuly v nehnutém pozoru. Ani vánek nedokázal rozhýbat ohořelé a usekané pahýly, jež se nad ním smutně klenuly. Les se rozestupoval právě v místě, kde ležel – neměl tušení, kde přesně to bylo. Neznal to tady. Před ním se tyčily první hromady doutnajících stěn bývalých domů a těla lidí pokrývala udusanou zemi zbrocenou krví. Nebyli mezi nimi jen obyčejní lidé, zmasakrovaní v jediném překvapivém okamžiku, ale též mrtvoly nepřátel oděných v tmavém šatstvu, aby lépe splynuli s temnotou. Někteří z nich měli na sobě hrudní krunýře nesoucí znak rudé medvědí tlapy.
Hadarot.
Laren se s vypětím sil postavil na nohy. Zapotácel se. Nebyl schopen urovnat si myšlenky, vzpomenout si na cokoli z včerejšího boje nebo aspoň přijít na důvod, proč se octl až zde. Proč vůbec bojoval a... Celé tělo ho pálilo. Nechtěl dál přemýšlet – odpovědi ležely všude kolem něj.
Rozhlédl se po padlých. Mezi nepřáteli nebyli jen lidé ze severu, ale i jižané – Sarkanďané, jejichž pleť byla černá jako noc. Nikdy předtím nikoho z nich neviděl, a proto byl překvapený, když je viděl tak daleko od jejich domova, který se rozkládal na území Kyrgylské pouště. Takže i oni pomáhají Hadarotu? Kdo všechno ještě?
Pohlédl na svá zranění a ke svému překvapení zjistil, že šrámy jsou pouze povrchové. Proč ale potom cítí takové vyčerpání? Jak vůbec mohl něco takového přežít?
Mezi mrtvými spatřil něco povědomého. Přiklekl k ležícímu muži, obrátil ho čelem k sobě a důkladně si ho prohlédl. Jeho paže nesla bílý znak Strážců.
Laren si přiložil zaťatou pěst k ústům. Žaludek se mu zvedl. Nikdy předtím nezabil, neviděl muže umírat a při pohledu na Strážcovo zmrzačené tělo měl co dělat, aby se ovládl. Pomalu, klopýtavě se vydal pryč směrem k místu, kde ještě mohl někdo zůstat naživu.
* * *
Z vesnice stoupal kouř. Domy se dusily v záplavě hustého dýmu z doutnajícího dřeva. Ze všech koutů hleděla na Larena smrt. Kamkoli pohlédl, viděl to samé. Nikde nezůstal ani kousek nedotčené země, nikde už nebyl Ervion takový, jaký ho znal. A všude ticho. Jen tu a tam třeskot padajících domů následovaný černým sazovitým mračnem, které se zvedlo vzhůru v jediné vteřině jako pták máchající křídly.
Schody vedoucí k nádvoří byly potřísněny krví, těly padlých nepřátel a úlomky zbraní. V několika místech v něm zely dlouhé praskliny. Laren se podpíral schodů nad sebou, stoupaje pomalu a opatrně, aby v další vteřině neupadl. Bál se upřít svůj zrak jinam než na svůj cíl před sebou. I tak cítil pach smrti a zkázy.
Znaveně dopadl na dlažbu nádvoří. V několika místech byly ze země vytrženy bílé kamenné dlaždice, jejichž úlomky se povalovaly od konce schodiště až po široký pahýl, který jako jediný označoval místo, z něhož se ještě před nedávnem tyčil mohutný vznešený strom, připomínající dobu prvních obyvatel Ervionu. Vedle něj se nacházelo několik postav. Tři z nich se skláněly nad ostatními, ležícími bezvládně pod nimi.
Laren je poznal. Tedy jednoho z nich bezpečně. „Mistře Edeone!“
Dva Strážci, stojící vedle Edeona, na sebe pohlédli.
Laren k němu doklopýtal, poklekl a sklonil hlavu. Pryč byly předchozí spory, vždyť v jeho mysli už nebylo místo pro malichernosti, které se ho týkaly. Všechno se zdálo v porovnání se zkázou Ervionu tak malé a bezvýznamné.
Edeon ho podepřel a pomohl mu vstát. Nezdálo se, že by utržil nějaké významné zranění, i přesto však byla jeho tvář pobledlá a vyčerpaná, plná odporu a zoufalství. Jeho oči nevěřícně sledovaly Larena. „Ty jsi to přežil? Jak? Je s tebou ještě někdo? Už jsme ani nedoufali, že by někdo jiný kromě nás...“
„Už nikdo, mistře,“ řekl Laren tiše a vzhlédl. „Sám jsem přežil, ani nevím jak, snad jen se štěstím... a tam, odkud jsem přišel jsou další mrtví...“
Jeden z mužů přikývl. Přes jeho kulatou tvář porostlou vousy se táhl hluboký šrám od pravého oka až po krk. „Mysleli jsme si to,“ řekl. „Útok Hadarotu byl nečekaný a rychlý, nikdo nás nevaroval a pochybuji, že kdokoli tušil, co se stane. My čtyři jsme tedy poslední...“
„Nikdo už nepřežil? Nikdo z lidí?“
„Jsme poslední ze Strážců, Larene,“ odpověděl Edeon klidně. „A pokud ještě někdo zbyl, nevíme o tom a teď ani není ta pravá chvíle to zjišťovat. Nejdřív musíme pohřbít naše padlé.“
„Padlé?“ vykřikl Laren, jako by nevěřil tomu, co slyší. „Neměli bychom se nejdřív starat o živé a až potom pohřbívat mrtvé? Copak máme dodržovat svá pravidla, jen když je nás víc? Co se mění na tom, že nás zůstalo tak málo, náš úděl je přece po věky stejný!“
Jeden ze Strážců si odfrkl. „Jsi příliš velký idealista, hochu. Od dob, kdy jsme se usadili na Ervionu, žijeme v utajení a o našem úkrytu ví jen ostatní našeho řádu, nebo lidé, kteří zde žijí, je však ale vyloučené přemýšlet nad zradou někoho z nich, jelikož je všechny bedlivě střežíme. Ne, prozradil nás někdo jiný.“
„Víš, kdo je Falherst, Larene?“ zeptal se Edeon náhle a pokračoval dál, aniž by čekal na odpověď: „To on chránil krále Gyllirena a jeho rodinu a právě on upadl do Gydeonova zajetí v den, kdy se zmocnil vlády. Mysleli jsme si, že už je dávno mrtvý, ale pokud na nás Hadarot zaútočil, on je jediný, kdo mohl něco vyzradit. Po deseti letech...“ Edeon nechal větu nedokončenou.
Laren odvrátil hlavu. Jeho zrak sklouzl do míst, kde na zemi ležela řada bezvládných těl přikrytých dekou tak, že jediné, co zpod ní vyčnívalo, byly mrtvé obličeje. Laren s hrůzou shlížel na tvář jednoho z padlých.... velmistra Selevena...
Jeden ze Strážců se obrátil na Edeona. „Myslíš si, že by to dokázal?“
Edeon zaváhal. „Možná nám nic jiného nezbývá, Delvere. Ale je to riziko.“
„Není až příliš velké?“ otázal se třetí muž.
Laren se k nim nechápavě obrátil.
Edeon k němu natočil hlavu. „Víš kde je Amatheon, Larene?“
„Nedělej to,“ přerušil ho Strážce dřív, než mohl Laren odpovědět. „Neviděl jsi snad jejich vojsko? Nepamatuješ si, co udělali? Ani Amatheon, ani nikdo jiný už nám nemůže pomoci. Je jich tolik, že by je stejně nezastavili!“
„Vím,“ přikývl, „ale zkusit to musíme.“ Obrátil se zpět k Larenovi. „Víš, kde je Amatheon?“
Laren souhlasně pokýval hlavou. Učil se dost dlouho na to, aby znal většinu syderských měst a Amatheon byl víc než dost významný na to, aby si jen navždy zapamatoval. Vyprávěly se o něm různé příběhy – většinou jeden absurdnější než druhý – ale pravdou bylo, že Amatheon tu stál ještě dřív, než do Syderie přišel Unthial vedený Eslandirem a po něm lidé.
„Výtečně. Ačkoli už nepatříš k nám,“ Edeonův hlas se zastřel, „jsi jediný, kdo tu cestu může vykonat. Nebudu tě nutit, ani přemlouvat; cokoli, co uděláš, bude jen tvoje volba, rozumíš mi? Jen tvoje.“
„Chcete... chcete, abych tam šel?“
Edeon přikývl. „Já vím, Larene, vím, jaká vzdálenost leží mezi Ervionem a Amatheonem a uvědomuji si i tíhu toho úkolu. Podívej se na mě. Já tam jít nemůžu, protože mám povinnost vůči Ervionu a opustit ho teď, když mě potřebuje nejvíc, by byla zrada, jakou by si ode mě tato země nezasloužila. Nikdo z nás jít nemůže. Ty však ano. Rozhodni se, Larene a rozhoduj se rychle, protože sebemenší prodlení může znamenat konec. Rozhodni se jako Strážce, chlapče.“
Laren upřeně pohlédl do jeho očí. Viděl v něm odraz tváří padlých, hořících domů a lesů, těla velmistra Selevena... a najednou věděl, že nemůže couvnout. Zapomněl na všechny předchozí spory. Stály před ním důležitější věci, než je on sám. „Co mám tedy udělat?“
Edeon se neznatelně pousmál, jako by už předem čekal tuhle odpověď. „Vydáš se na pevninu a potom dále nejrychlejší cestou do Amatheonu, kde vyhledáš Pána města, kterého požádáš jménem svého řádu o pomoc. Uvěří ti, když mu ukážeš znak na svém rameni. Potom už bude záležet jen na něm, zda-li tvé žádosti vyhoví nebo ne.“
„Neexistuje někdo jiný, kdo by nám mohl pomoct?“
Delver si odfrkl. „Myslíš tím snad Vznešený národ? Ten lid, který se vybíjí mezi sebou kvůli nástupnictví? To nám spíš přispěchá na pomoc Hadarot sám než kdokoli z Unthial.“
Laren zaťal zuby, ovládl se však a raděj odvrátil tvář, než aby cokoli řekl.
„Nemůžeme ti nijak pomoct, Larene,“ pokračoval dál Edeon. „Na tomto ostrově nezůstalo nic, co by ti mohlo k něčemu být. Od této chvíle se musíš starat sám o sebe bez pomoci kohokoli z nás. Všechno závisí na tobě, chlapče.“ Jeho hlas zněl mírněji a starostlivěji než kdy předtím. „Pokud se Hadarot dostal až sem na ostrov, v celé Syderii už nebude místa, kde by ses mohl cítit bezpečně nebo vyhledat pomoc. Zbývá už jen Amatheon... a nejsem si jist, jestli i ten stále ještě ovládají svobodní páni, v jejichž žilách prý koluje krev prvních lidí a Vznešeného národa. Spoléhej se jen sám na sebe a nikomu nedůvěřuj – je to přepych, který si nemůžeš dovolit. Pamatuj.“ Zmlkl a odvrátil hlavu.
Laren se narovnal. „Budu, mistře.“
* * *
Slaná voda olizovala strmé útesy za jemné melodie šumějících vln, prozpěvujících pohřební píseň na poslední cestu padlým. Moře se vzňalo pod žárem západu jako pohřební hranice, chvějící se ve vánku, jež odnášel pachuť zoufalství ze rtů navždy mlčících těl.
Laren stál vysoko na útesu, který dole rámovala úzká písečná pláž, táhnoucí se až kdesi do neviděna. Vál západní vítr. Syderie ho lákala. Vyzývala ho svým rouchem tajemství, pod nímž se skrýval dosud nepoznaný kraj, nedávala mu však možnost přiblížit se k ní. Nebyla tu žádná loď, která by ho odvezla.
Za ním se ozval zvuk neohrabaných kroků, které si přály být neslyšeny. Pomalu se otočil.
Stál tam Rael s divým, vyděšeným výrazem ve tváři, v lehce přičmoudlém oděvu, po fyzické stránce však na první pohled živý a zdravý, bez patrných zranění. Laren otevřel ústa v němém pozdravu, který nebyl schopen vyslovit. Oči se mu rozšířily údivem.
„Mečem mravence neskolíš,“ začal Rael svým obvyklým tónem, lehce podbarveným stálým otřesem. „Mám to štěstí, že jsem chytřejší než oni, zatracený potvory. Viděls´ ty chlapy? Byli vysocí jak hora a tmaví jako Sarkanďani. Málem mě dostali, ale...“
„Raeli!“ Laren ho přátelsky popadl za paže. „Můj bože, jak jsi jen...? Co na tom záleží, hlavně, že jsi celý.“
Rael se zašklebil. „Zato ty vypadáš příšerně. Můžou za to ti Strážci, kteří nás mají chránit. Chápeš? Jak se vůbec... ?“
„Zmlkni...“
„Co proti mě zase máš? Měl bys být rád že mě vidíš živého, ale místo toho nasadíš tenhle výraz, myslíš si o sobě bůh ví co a je ti samozřejmě úplně jedno, co se mnou bude... Ale neboj se, na každého jednou dojde! A vůbec, co tu vlastně děláš?“
Laren se obrátil k oceánu. „Musím se odtud dostat, ale nemám tušení jak... Co bude potom je už moje věc.“
„No ovšem.“ Rael rezignovaně pohodil rukama. „Nech mě tady chcípnout...“
Laren mlčel. Hleděl do rudnoucí hladiny, jak se šumivě chvěje a úporně přemýšlel. Jak se přes ni dostat?
Rael posunul výš mošnu, kterou měl zavěšenou na pásu na rameni, a poškrábal se na tváři. „Strážci tu nenechali žádné lodě? Víš, mám taky zájem se odtud dostat. Už předtím, než se tohle všechno stalo, jsem tu neměl nikoho a teď... je to ještě horší. Pusto a prázdno. Je to děsivé, Larene. Naskakuje mi z toho husí kůže.“
Laren mlčky přikývl. Odvrátil zrak z dálkou zamlžené pevniny a ohlédl se pod sebe. „Sejdu dolů. Možná podél útesů mě něco napadne...“
Rael ho sledoval, jak tiše sestupuje z vrcholu a ve skalnaté rozsedlině, na jejímž dně tráva přecházela v nahřátý písek, lemující okraje moře.
Laren beznadějně těkal očima kolem sebe. Syderie mu náhle připadala tak cizí, tak vzdálená, jako nikdy předtím. Na to, aby urazil takovou vzdálenost mezi pevninou a Ervionem, by potřeboval nejen pevnou a rychlou loď, ale také dostatek zásob na několik dní a také zbraně, neboť nemohl tušit, co všechno na něj číhá v tom dalekém, neznámém světě. Všechno mu to připadalo jako jedno velké bláznovství.
Otočil se ke skále...
... a vtom téměř narazil do obličeje visícího vzhůru nohama. Vylekaně poodstoupil. Tvor se odlepil od skály a měkce dopadl do písku před ním. Stavbou těla připomínal spíše člověka, přesněji řečeno ženu, kůži měl však brčálově zelenou a na mnoha místech pokrytou drobnými lesknoucími se šupinami a na krku se mu po obou stranách naprázdno se pohybovaly žábra. Mezery mezi prsty na nohou i na rukou vyplňovaly plovací blány.
„Larene?“ ozval se Raelův hlas kdesi nad ním, doprovázený spěšnými kroky, znějícími stále blíž a blíž. „Stalo se něco? Co to u všech...“ Úlekem se přitiskl ke skále.
„Nebojte sse,“ sykl tvor a pozvedl ruku jako důkaz, že jim nechce ublížit. „Chci vám pomoci.“
„Kdo jsi?“ zeptal se Laren. Pohled na toho tvora ho vyděsil, přesto měl však takový povit... jako by ho už odněkud znal. Jak by ho mnohokrát vídal, ale nikdy mu nevěnoval pozornost.
„Jssem Ssivroel,“ odpovědělo stvoření. „Já nejssem nepřítel, mě nemohou ublížit temní vojáci sse ssvými šípy a ssekerami. Žiji na Ervionu mnohem déle než Sstrážci, mnohem déle, než všichni osstatní, přessto mě nikdo z nich nesspatří pokud já nebudu chtít.“
„Já bych jí nevěřil,“ šeptl Rael zděšeně. „Jaký máme důkaz, že není z těch, kteří zničili Ervion? Ne, rychle od ní pryč.“
„Žádný důkaz vám dávat nebudu,“ odsekla zlostně. „Pokud sse bojíte, pomožte ssi ssami jak nejlépe umíte, já ssvou nabídku nebudu opakovat.“
„Je to bláznovství! Proč by to přežila?“ ozval se Rael znovu.
Laren si ho však nevšímal. „Já už tě viděl,“ pravil pomalu. „Tehdy v lese, že ano? Byla jsi to ty!“ Oči se mu rozšířily překvapením. „A ještě předtím! Pamatuji si na den, kdy mě Edeon našel v lese – tehdy jsi mi pomohla a doteď jsem tě vídal ve svých snech. Jsi to ty!“
Sivroel se usmála, čímž odhalila dvě řady drobných zubů, špičatých jako jehly.
„Nedělej to, Larene!“ naléhal Rael dál. „Ne, vždyť přece...“
„Věř mi, neublíží nám,“ přerušil ho rázně a otočil se zpět k Sivroel. „Jak nám můžeš pomoct? A proč jsi se objevila až teď a ne nikdy předtím?“
Sivroel se pousmála. „Nebylo potřeba, abychom sse sshledali. Když budeš žít tak dlouho jako já, pochopíš, proč pomáhám lidem. A navíc ty jsi velmi – zvláštní tvor,“ řekla. Z jejích úst ta slova zněla poněkud bizarně, avšak ani Rael se nezmohl k žádné uštěpačné poznámce. „Ssleduj mě!“ vyzvala ho náhle a plavným pohybem vyskočila na skálu. Přichytila se na ni svými prsty a lezla po ní jako ještěrka, přímo podél písečné pláže táhnoucí se kolem útesů. Laren se naposledy ohlédl na Raela, mlčky se s ním rozloučil očima a vykročil za ní.
Co mohl ztratit? Jeho srdce ho vedlo za ní a jeho vzpomínky ho nabádaly k důvěře k tomu zvláštnímu stvoření, jež se nad ním míhalo neuvěřitelnou rychlostí.
Náhle se mezi útesy vynořil úzký vchod do jeskyně. Sivroel se zastavila a řekla: „Pokud chceš zjisstit co je vevnitř, mussíš tam jít ssám.“
Laren zaváhal. „Je to léčka?“
„Když ti řeknu že ne, budeš mi věřit?“
Nejistě pohlédl vstříc temnotě. Pokud by ho chtěla zabít, měla k tomu už dost příležitostí – tehdy v lese i teď před chvílí, když na ni narazil. Má teď snad něco, co by mohl ztratit? Zaťal pěsti a vkročil dovnitř.
Temnota ho spolkla a vedla dál do svých útrob, kde se jeho oči marně snažily přivyknout náhlému nedostatku světla. Slepě tápal rukama po zdech, opatrně našlapoval a pokoušel se vnímat všechny zvuky kolem sebe, kdyby na něj chtěl nenadále někdo zaútočit. Dobře si však uvědomoval, jak snadnou kořistí se stal. Trpce se pousmál. Ještě ani neopustil Ervion a už porušil mistrovy rady...
Pojednou se mu zdálo, že před sebou vidí světlo – nejdřív jen malé jako hlavička špendlíku, postupně však naplnilo všechno kolem něj a jemu se naskytl úžasný pohled.
Ocitl se v jakémsi jeskynním dómu, ozářeném záhadným světlem shora naplňujícím každý kout temných stěn. Přes blyštivé podzemní jezírko se táhl úzký kamenný most, který dozajista nemohl být dílem přírody. Laren se vydal na jeho druhý konec. Jeho zrak procházel skrze průzračnou vodu až na její dno. Ze stalaktitů od stropu odkapávaly třpytivé perly, hrající při dopadu na vodní hladinu vysokou melodii.
Na jejímž konci můstku se nacházel široký půlkruh, na jehož konci stál kamenný podstavec a na něm... Laren ohromeně vydechl.
Skvostná zbroj, blyštící se jako hladina moře za rozbřesku, vrhala odlesky na stěny jeskyně. Vycházela z ní děsivá krása, která dokázala potěšit i ty nejvybranější oči, Laren však nepochyboval, že svůj účel dokázala v boji plnit mnohem lépe.
„Na co čekáš?“
Laren se obrátil a přímo proti němu se vznášel Sivroelin obličej otočený vzhůru nohama. Seskočila na zem a postavila se k podstavci.
„Mysslím ssi, že právě tohle budeš potřebovat,“ řekla a podala mu meč v kožené pochvě.
Laren ho nedočkavě vytasil. Rukojť byla obtočená hladkou černou kůží, kontrastující s jasně stříbřitou čepelí, do níž byly vyryta písmena. „Dyrlaen,“ přečetl Laren nahlas. „Tohle není obyčejný meč, že ne? Naděje Jihu... kde jsi k němu přišla?“
Sivroel se škodolibě pousmála. „Řekněme, že exisstují poklady, na něž jejich majitelé čassto zapomínají. Ss tím by ssiss však neměl dělat sstarossti, pokud ho nebudeš chtít ukazovat Vznešenému národu.“
Laren její poznámku raději nekomentoval. Byl pevně rozhodnutý, že známostem s nimi se bude obloukem vyhýbat. Vzal do rukou brnění, které mu Sivroel podávala a když se ho dotkl, zjistil ke svému překvapení, že je neobyčejně lehké a ohebné, téměř jako obyčejná košile. Bylo tvořené z drobných, přesně do sebe zapadajících zlatých článků, z nichž každý z nich tvořily mělké rytiny, provedené s nesmírnou precizností.
„Je vyrobené z gryfího peří, proto má takové vlasstnossti.“
„A raděj bych ho také neměl ukazovat, co?“
Sivroel se smíchem přikývla.
Na podstavci ležel ještě luk, toulec s šípy a cestovní plášť a Laren si začal uvědomovat problém, který mu její dary způsobí. Nejistě se k Sivroel obrátil. „Nejsem si jistý, jestli se budu moct procházet po světě v gryfím brnění a s mečem, kvůli kterému mě nejspíš bude pronásledovat půlka Vznešeného národa. Něco takového přece musí přitáhnout pozornost.“
„Brnění patří do války,“ řekla, jako by mu vysvětlovala, že jedna a jedna jsou dvě. „Měl by ssiss ho opatrovat dokud nenasstane ssprávný čass. Než bude třeba, Orfigon sse o něj posstará.“
„Kdo je Orfigon?“
Jeho otázka zanikla v klapotu koňských kopyt, odrážejícího se od stěn jako věčná ozvěna, vynořující se z lůna temnoty. Náhle před ním stanul hřebec půlnoční barvy a ztepilého vzrůstu. Dlouhá hříva splývala po jeho boku a spadala přes silné plece. Na hřbetě nesl sedlo, opatřené několika brašnami. Stejně jako ono, ani jeho postroj byl velmi prostý, nevzbuzující žádnou pozornost. To ani nemusel. Vždyť jenom pohled na takového koně byl sám o sobě úžasný. Orfiris Gonear – Běžící stín. To jméno se k němu skutečně hodilo.
Laren ho jemně poplácal. Divil se jeho krotkosti, zvláště když se kůň ani nehnul, zatímco do brašen smotával brnění a plášť.
„Ještě něco chybí,“ řekla.
Laren pohlédl na předmět v jejích rukou. Držela zlatou masku zdobenou složitými vzory připomínající svíjející se břečťan a důmyslně chránící obličej i lebku. Laren se zarazil. „Vždyť tohle je maska Strážců! Já přece nejsem...“
„Ne, to nejssi. Ale tím nebyl ani ten, kdo ji nossil před tebou... z jisstého pohledu na věc.“
„Z jistého pohledu na věc?“ Laren jí pohlédl do očí téměř rozčileně. „Kdo byl jejím majitelem, musím to vědět!“
„Víš, co by ti řekl ten venku?“ kývla hlavou směrem k východu. „Darovanému koni na zuby nehleď.“
Laren si povzdechl. „Vážně nevím, jak ti mám poděkovat...“
Sivroel obchodnicky naklonila hlavu na stranu. „Každý má ssvou cenu. I já.“
Při jejích slovech projelo Larenem rozrušení. Jak jí mám všechno to splatit? „Já ale nemám peníze...“ řekl nejistě.
„Pokud ssiss ode mě vzal zbraně a zbroj, budeš mi musset něco přisslíbit. Příssahej, že nikdy nepřesstaneš, dokud ti, kteří zničili Ervion, nebudou pykat za to, co udělali této sstaré a ušlechtilé zemi. Přesstože nejssi Sstrážce, budeš jednat tak, jako byss jím byl. Sslib mi to.“
Laren si uvědomoval, jak vysokou cenu po něm žádá. Přesto však přikývl. „Slibuji.“
Sivroelin obličej se přiblížil k jeho, až se téměř dotýkali nosy. „Nezapomeň na to.“
Laren pozoroval její obrovské rybí oči, pomalu se vzdalující od jeho tváře. „Sivroel?“ oslovil ji náhle. „Co ale bude s Raelem? Nemůžu ho tu nechat – přes všechno co kdy způsobil a nejspíš ještě způsobí. Nikdy bych si to neodpustil, kdybych věděl, že se odtud možná nikdy nedostane.“
„A pro koho myslíš, že je ten druhý kůň?“ ukázala prstem na hnědáka v rohu jeskyně.
* * *
Když konečně vyšli ven na denní světlo a vrátili se tam, kde zanechali čekajícího Raela, Laren už nemyslel na hněv, který v něm byl, ale opájel se myšlenkou na brzkou pomstu. Osud byl možná krutý, ale spravedlnost si přesto všechno našla svou cestu. Teď měl šanci ve svých rukou.
Překvapení, které se zračilo na Raelově tváři, když spatřil koně po Larenově boku a jeho zbraně připevněné na těle, se nedal vyjádřit slovy.
Sivroel je vedla po klikatých stezkách, po lesích a útesech, až konečně došli ke kamenitému břehu zarostlému houštím, kde ve skrytu stromů kotvila dlouhá loďka, dost velká na to, aby se na ni vešli oba dva i s koňmi.
„Na lodi je jídlo na několik dní a ještě pár zássob na další cesstu po pevnině. Ssnad váss za tu dobu převeze na Bílé pláže,“ řekla Sivroel a sledovala, jak nasedají na loď.
„Jak jsi mohla vědět, že to budeme potřebovat?“ zeptal se Laren ohromeně, když si prohlížel otevřené bedny plné jídla a vody.
Sivroel se usmála. „Věděla jssem to už tehdy, když ssem přinessli Dyrlaen.“
„Děkujeme za všechno!“ křikl Laren ještě, než je loď začala sama unášet od břehu.
„Buď ssilný, Firívion an Elduren!“
Vysvětlivky:
Firívion an Elduren - princ Jihu
Orfigon - Běžící stín
Dyrlaen - Naděje Jihu
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 6 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 11 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 15 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
