obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Všechno, co vidíme nebo v co věříme, je jen pouhým snem ve snu."
E. A. Poe
obr
obr počet přístupů: 2915291 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39393 příspěvků, 5729 autorů a 389829 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Ohnivé jazyky - část sedmá ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Ohnivé jazyky
 redaktor Šíma publikováno: 16.06.2007, 21:46  
Pokračování...
 

/ČÁST SEDMÁ – Oheň a voda – Sydney/

/I./

'Chtěl bych ti něco říct, Roberte...'

'Doufám, Reachi, že to nebude nějaké vyznání lásky! Jak tě znám, určitě vyletím z kůže!'

'Poslouchej, Roberte, někde na lodi je uložených padesát kontejnerů standardní velikosti!'

Robert musel neustále přemýšlet nad touto větou. Trápilo jej několik otázek, za prvé: co bylo v těch kontejnerech, a za druhé: proč se Stella potopila, když ne kvůli nim?

Uplynuly už dva měsíce od doby, co odletěl z Londýna po skončení vyšetřování pravidelnou linkou do Sydney. Rodina jej přijala velmi srdečně. Nikdo mu nic nevyčítal, V jejich očích byl stále ten malý chlapec se kterým si hrávali, když byli jeho rodiče ještě v Austrálii a trávili svůj život na jedné z tisíců farem, roztroušených po kontinentu.

Pak se přestěhovali do Anglie. Robert vyrostl a splnil se mu jeho odvěký sen, stal se námořníkem. A nakonec potkal Jenny, usměvavou blondýnku se kterou se po třech měsících oženil. Co víc si mohl přát? Byli spolu šťastní a mohli být vzorem pro ostatní manželství, kde se stala chyba?

Někdo zaklepal na dveře jeho pokoje. Vrátil se na farmu, kde strávil své dětství, ke strýci a tetě. Milým a dobrosrdečným lidem, kterých by se nikdy nevzdal.

"Jen dál!" řekl a čekal, kdo že se objeví ve dveřích. Byl překrásný den. Nebe bez mráčku slibovalo dostatek slunečního svitu, ale také neúměrná a úmorná horka.

"Dobrý den, Roberte!" řekl trochu nesměle jeho strýc. "Někoho jsem ti přivedl. Zajímá se o tvůj život..."

"Už žádné novináře!" zamračil se. "Mám jich už plné zuby!"

Starší muž zůstal polekaně stát na prahu a díval se na svého synovce. "Já jen..."

"Promiň," omlouval se Robert. Vstal ze židle u okna a přistoupil ke strýci a chytl ho za ramena. "Byl jsem moc hrubý, ale sám musíš pochopit, že toho mám už dost!"

"Já vím. Právě proto jsem k nám pozval na chvíli svého známého... Pravda, je to sice novinář, ale..."

"Viděl jsem ho za poslední dva měsíce?" zeptal se ho Robert.

"On nepatří mezi ty krvelačné šelmy toužící po každém soustu! Věř mi!"

"Co ode mne chce?"

"Chce ti malinko pomoct!" pokrčil stařík rameny.

"Co o mně všechno ví?"

"Zná se taky s bratrem tvé ženy..." pokračoval dál diplomaticky jeho milovaný strýc a dobýval pomalu vítěství.

"Souhlasím!" vydechl ztrápeně Robert a oba ustoupili ze dveří, v nichž se ukázal neznámý muž jen o něco větší než Robert. Stáli proti sobě a zájmem se prohlíželi.

"Jmenuji se Allan, Allan McCormeck!" podával mu ruku. "Určitě mě neznáte. Hodně jsem o vás slyšel. A taky mě hodně zajímáte! Myslím, že by nebylo na škodu, podívat se někomu na zoubky, teda jestli budete souhlasit!"

"Jasně," pokrčil Robert rameny a čekal na jeho reakci.

"Mám pocit, že vím, jak vám bylo. Je mi už sice přes čtyřicet, i když na to nevypadám. A ač je to k popukání, zamlada jsem ztroskotal na jedné lodi. Od té doby píšu do novin všechno o lodích a jejich osudech. Námořničtinu jsem pověsil na háček! Stella nebyla jedinou lodí, která zmizela v posledních šesti měsících..."

"Začínám se bát!" řekl mu Robert. "Kde chcete začít?"

"U vás!" ukázal na něj prstem. "Chci vědět všechno, co se dělo na palubě Stelly po tom, co odrazila od mola v Londýně!"

"Můžu vám věřit?" zeptal se ho Robert. "Kde je psáno, že mě nepodrazíte?"

"Tady je má ruka! Měl byste to udělat už kvůli těm, kteří tam zůstali..."

"A porušit svůj slib?"

"Co kdyby jsme si za dva nebo tři dny vyjeli do Sydney? Slyšel jsem, že tam stejně chcete jet! Oni za to stojí! Ti, kteří zemřeli na palubě Stelly a ostatní také!"

"V pořádku!" řekl pomalu.

"Pozítří vyrazíme," podal mu Allan podruhé jako první svou ruku.

"Pane McCormecku?" zavolal na něj Robert, když vyšel ven.

"Říkejte mi Allane! Je to tak lepší, alespoň pro mé uši!" zamával mu a čekal na další otázku.

"Jak jste přišel na to, jak se jmenuji a kde jsem?"

"Novinářský čuch!" zakřenil se a zmizel mu z dohledu.

"Co na něj říkáš?" zeptal se strýc Roberta, který vyšel ven a postavil se na terasu.

"Cože?" otočil se k němu do pokoje. "Ty jsi se zbláznil, strýčku! Tady nejde o žádnou legraci! Chtěl jsem se tu schovat před světem... Možná jsem udělal hloupost, že jsem svědčil v tom procesu!"

"Ptám se, jestli jsem měl dobrou ruku!"

"Tos byl ty?" divil se Robert. "Proč?"

"Protože si myslím, že taková sprosťárna by neměla být schovaná před světem! Rozumíš mi?"

"Kde jsi na něj přišel?" opřeš se zády o zábradlí a zamrkal.

"Učili jsme se na stejné škole. Jednou dobou jsem s ním seděl v jedné lavici. Nevyměnil bych ho za nic na světě..."

/II./

"Martine?" zeptala se ho jednoho rána jeho žena Susan.

"Ano?" otočil se k ní a čekal, co řekne. Vedle jejich postele tiše spal unavený, asi devítiměsíční chlapeček. Hluboce oddechoval a neměl ani potuchy, jaké věci se na tom světě dějí!

"Myslíš si, že jsi pro Jenny a Roberta udělal opravdu všechno, co jsi mohl?" zeptala se ho.

"Jak to myslíš?"

"Robert přece odjel do Austrálie! Nechal se považovat za mrtvého před svou ženou a ty jsi mu v tom ještě pomáhal!"

"Ale Susan!" rozhodil bezmocně rukama jen, co mu to přikrývky dovolily. "Robert přece musel vědět, že mu Jenny neuvěří!"

"A uvěřila mu?" přitáhla si ho k sobě. "Uvěřila tobě?"

"Ne," zavrtěl hlavou a políbil ji na čelo. "Nevěřila mi ani slovo. Opravdu si myslíš, že ještě existuje nějaká možnost?"

"Záleží ti na nich?" zeptala se ho, hned jak se ji podařilo jej uvěznit ve svém objetí.

"Proč se ptáš?" vydal se sebe těžce.

"Já jen, že to tak nevypadá!"

"Susan!" nadzvedl se v loktech a zvedl při tom i vrchní polovinu své ženy. "Co po mně chceš? Robert mě prosil, abychom se do ničeho nepletli!"

"Chci, abys dál pomáhal Jenny dostat se z toho srabu! Včera mi volal Chris." řekla mu.

"A co chtěl?" zajímal se.

"Domluvil se s Jenny, že ji v tom nenechá! Teď je řada na tobě!"

"Tohle je vydírání!" vykřikl, ale jeho slova byla umně utlumena polštářem.

"My ženské musíme držet pohromadě!" zašklebila se a podívala se mu do očí.

"Ale..."

"Máte přece ještě Mika!"

"Proboha, vždyť ho vůbec neznám!" zhrozil se Martin.

"V čem je teda potíž?" uculila se na něj. "Jen proto, žes o něm do té doby, co mě takřka odvlékli ti maniaci, nevěděl?"

"Slíbil jsem Robertovi, že nebudu šťouchat do jeho věcí!"

"Vždyť se do toho můžou dát Chris s Mikem a Jenny jim pomůže. Budeš třeba jen jako pozorovatel, když už ti na slově tolik záleží!"

"Co když se zapletou do něčeho velmi nebezpečného, co pak?" pokračoval Martin neúnavně v protiofenzivě. "Nepamatuješ se, jak jsem dopadl?"

"Tady nejde o nic jiného, než o Roberta!" vstala a podívala se z okna. Venku se rodil nový den. Slunce nesměle vycházelo nad střechami domů a pokukovalo po čoudících komínech. Město už netrápil smog vlivem nízkého tlaku vzduchu a špatného počasí.

"Jsi překrásná!" řekl ji a strhl svou drahou polovičku zpět do rozestlané postele.

"Neodbíhej!" odpověděla a hodila po něm stejným polštářem, kterým jej před malou chvíli dusila.

"Dáš mi čas na rozmyšlenou?" pokoušel se vyjednávat.

"Chci tvou odpověď hned!" trvala na svém. "Mám je taky ráda, ty medvěde jeden!"

"Dobře, souhlasím s podmínkami kapitulace," řekl ji naoko uraženě. "Co mám udělat nejdřív?"

"Spojit se s oběma desperáty!" řekla mu a umlčela ho polibkem. Martin se nechal mučit jejím tělem a přemýšlel, do jakého bahna zase zapadne. Susan měla nenechavé ruce, takže zabili celé ráno. Naštěstí dítě bylo po včerejším večeru hodně unavené, tak jim nedělalo žádné potíže...

/III./

Allan řídil zručně svůj rozháraný vůz po výmolech cesty, o její existenci se jim mohlo jen zdát. Odřené a všelijak zabarvená karoserie vozu se řítila na tajuplném podvozku širokými a dalekými pastvinami. Místy spatřili skupiny starých stromů či pasoucí se dobytek. Ovce tu byly na denním pořádku. Trávy však bylo málo, první deště už pominuly a bůhví kdy přijdou další. Vyprahlá zem a zatraceně suchý a otravný vítr. A ke všemu je sužoval ten všudypřítomný prach!

Robert se rozhlížel po interiéru vozu. Pod kryty palubní desky a umně rozmístěných skrýší, se nacházely různé zajímavé hračky, jako například: rádio, takové obyčejné policejní rádio, počítač, telefon a plno dalších krámů. Zdálo se mu, že tu má, vedle něj sedící a neustále se šklebící čtyřicetiletý novinář, i spojení se satelitními družicemi.

Na jedno však tento všestranně vybavený a zařízený muž zapomněl! Na rezervu! Píchli! Banální záležitost. Do Sydney však dorazili až za tmy. Možná, že by to stihli i dřív, ale to nebylo důležité. Allan měl ve svém otlučeném voze sice všechno možné, ale materiál k opravě prasklé pneumatiky mu jak se zdálo, chyběl! Do čtyř odpoledne hledali ve voze něco, čím by tu zatracenou duši opravili. Naneštěstí se okolo neobjevil žádný farmář. Dokázali nemožné! Po několikerém prohledávání vozu nalezli velmi starou soupravu na opravu duší...

V potu tváře, ulepení od prachu a plní zlosti dojeli po pěti hodinách k předměstí Sydney. Než však dorazili k Botany Bay, zátoce, u níž, se rozkládá centrum města, byla již tma. Přejeli po Přístavním mostu, který je každé ráno zaplněn k prasknutí automobily všeho druhu, a kde se také platí dost vysoké mýtné. Nezáleželo na denní či noční hodin. Chceš přes vodu, tak zaplať!

"Nejraději bych to přeplaval!" vztekal se Allan a řítil se dál osvětleným mostem s tříproudovou komunikací k ještě více ozářeným mrakodrapům, obchodům a dalším výstavním budovám středu města.

"Škoda, že jsme to nestihli za světla! Ten úchvatný pohled na osvětlené věže zapadajícím sluncem, na plující parníky se spoustou pasažéru a taky neustálým dopravním ruchem ulic!" dokončil svou řeč a mrkl na Roberta.

"Zapomněl jsi na Operu!" dobíral si ho Robert. "Budova Opery, Velký bradlový útes, žraloci, klokani a medvídci koala jsou asi všechno, čím se tento suchý kontinent může pyšnit, nepočítám-li smrad z rafinerie ropy, továren a elektráren na okrajích města!"

"Křivdíš nám!" zlobil se Allan.

"Vůbec jsme se nemuseli potkat!"

"Já vím," bouchl Allan oběma rukama do volantu. "Slíbil jsi mi, že mi řekneš něco víc o Stelle!"

"Původně jsi chtěl vědět všechno, pokud vím."

"Bud začínám příliš rychle stárnout, nebo jsi pojedl víc vtipné kaše, než-li já!" podrbal se Allan za uchem a krátce na Roberta pohlédl. Voda i most byli pryč. Projížděli neony osvětlenými ulicemi se spoustou obchodů a restaurací a vysázenými stromy a nočního života města.

"Normální nákladní loď střední velikosti, myslím ve své třídě! Přeprava hromadného a kusového nákladu," doplnil Robert svou odpověď.

"Rozumím!" přikývl Allan. Neony zmizely. Projížděli zástavbou rodinných domků, postavených mezi vodou, mrakodrapy, továrnami a přilehlými čtvrtěmi, tvořící jeden veliký celek, Sydney!

"Ještě jsi mi neřekl, kde chceš začít. Nebo jsem tvá jediná stopa?" zeptal se Robert, když už asi po dvacáté zatáčeli.

"Prozatím ano," zabručel Allan.

"Co by asi řekli ti, kteří to mají na starosti, kdyby zjistili, že jeden z členů posádky přežil katastrofu Stelly."

"Zjistili by, kolik toho víš a pak bys asi rozmlouval se svatým Petrem!" otočil se k němu Allan.

Odmlčeli se. Robert se díval ven z okna do noci a přemýšlel, co by asi dělal, nepotkat Allana. Nejspíš by si našel nějakou práci v přístavu nebo někde ve městě. Je docela možné, že by ho zatkli a poslali do přistěhovaleckého tábora, či vyexpedovali za rodinou na farmu ve vnitrozemí.

"Jak dlouho jsi se s Reachem znal?" vyrušil jej Allan.

"Čtyři týdny!" řekl suše.

"A co o něm soudíš?"

"Nevyznal jsem se v něm," pokrčil rameny.

"Byl tak dobrým hercem?" ptal se dál Allan.

"Hercem?" nechápal Robert. Zastavili před domem utápějícím se v šeru, nedalo se určit co je zač.

"Zachránil mi krk!" vybuchl Robert.

"Kdyby tomu tak nebylo, neseděl bys tu teď se mnou!" tišil jej Allan.

"Tak proč se tak hloupě ptáš?" kroutil Robert hlavou. "Nikoho z těch, o nichž jsem ti řekl, nepodezírám."

"A Evans?" otevřel Allan dveře na straně spolujezdce, aby mohl Robert vyjít ven. Postavil se na zem a ohnul v pase.

"Znal jsem ho jen od vidění!" řekl mu a narovnal se, jen co Allan vylezl z vozu. Opřel se o jeho střechu a pokračoval: "Vlastně jsem se o něj začal zajímat, až co se vypařil!"

"Zajímavé!" utrousil Allan a zavřel za sebou dveře vozu.

"Ty ho nezamykáš?" polekal se Robert.

"Na co?" mávl Allan rukou a vedl svého přítele do domu. "Tak o něm mi nic neřekneš?"

"Ne. Nebyl jsem u toho, když zmizel, ani když ho hledali!"

"Kolikrát?" zeptal se ho k Allan, když odemykal vchodové dveře domu. Kdesi za ním byla cítit poměrně velké zahrada.

"Třikrát!" vešel Robert jako první a čekal, až Allan rozsvítí. S úžasem zůstal stát. Stáli v přepychově zařízené hale. Chvíli otáčel hlavou a pak na Allana vybafl: "Poslyš, co ty vlastně děláš doopravdy?"

/IV./

"Takže jsme znovu pohromadě po dvou měsících?" zeptal se jich Martin, když se setkal s Mikem a Chrisem na letišti.

Po odbavení se vydali na palubu letadla, které je mělo zanést do Austrálie. Mike se snažil sehnat lístky pro všechny na jedno místo v řadě tři sedadel u okna v druhé třídě. Povedlo se. Čekal je dlouhý let a vůbec jim nevadilo, že sedí v turistické třídě.

"Budeme pokračovat v hledání ztraceného muže?" ujelo Mikovi nedočkavě z úst.

"Co vůbec teď děláte, Miku?" bouchl do něj Martin.

"Mám za domácí úkol jednu dobře schovanou loď, tak dobře, že ji už nikdo v životě nenajde!"

"Už jste vyplatili odškodné?" pokračoval Chris.

"Ano, Chrisi, jsme o několik stovek tisíc liber lehčí, a to jen za tu starou oježděnou škatuli!"

"Dostal jsem bojový úkol!" přerušil je Martin. "Najít Roberta, ať se děje, co se děje a přinést ho v zubech domů!"

"Uf!" vydechl Chris. "Čekal jsem, že chceš najít ty lumpy, co zapálili loď a zabili spoustu nevinných chlapů!"

"Na to jsou jiní. Ale nebylo by špatné Mikovi pomoct!"

"Tak jak?" podíval se Mike na oba muže. "Jaká je situace?"

"Vzal jsem si měsíc neplacené dovolené, šéf říkal, že mě roztrhne, jestli se nevrátím ve stanoveném termínu." opřel se uřícený Martin do svých přátel a sedl si na určené místo. V letounu bylo plno. Jejich místa se nacházela v přední části stroje, těsně za plentou, oddělující turistickou třídu od první třídy.

"Cos dělal?" zeptal se ho Chris s neskrývaným zájmem a úporně se snažil zapnout si bezpečnostní pás.

"Já nejsem detektiv..." stěžoval si Martin. "Proč mě nenecháš domluvit?"

"Ne, to opravdu nejsi!" zamračil se Chris. "Byl to tvůj nápadl"

"Sakra, a co si vůbec myslíš?" řekl mu Martin ostře. "Souhlasili jste oba, pokud vím!"

"Nechybělo málo a letěli bychom bez tebe!" durdil se Chris.

"Mike mohl letět už dnes, protože tam má práci, a my až za pár dní! Přiběžíš na poslední chvíli! 'Sorry chlapci, ale opravdu se nedalo nic dělat!' Na co si hraješ? Jestli chceš ukazovat někomu, jak ti na Robertovi záleží, pak běž za Jenny!"

"Tak už dost!" zamíchal se Mike do jejich hádky. Vycítil, že by se mohli oba nepříčetní hádavci porafat, a to by byl možná dočasný konec jejich přátelství a zároveň i celé jejich cesty.

"Chvála bohu, že jedete jenom na měsíc!" řekl jim a otočil se k oknu. Letoun již roloval ke startu. Z věnčí k nim i přes dobře izolovaný trup doléhalo kvílení všech čtyř výkonných motorů Jumbo Yetu. Za pár okamžiků již nabírali rychlost, aby se vzápětí odlepili od země.

"Nesnáším výšky!" prohodil Mike a vytáhl z kapsy protějšího sedadla malý kufřík. Otevřel diplomatku a zašustil před oběma kohouty několika papíry.

"Co to je?" zeptal se ho Chris, jehož osoba byla hned na ráně.

"Xeroxové kopie některých dokumentů, týkajících se fyzické existence jistého plavidla..."

"Ukaž!" natáhl se pro ně Martin.

"Tak pr!" chytil jej Mike za ruku. "Jen pro vnitřní účely!"

"Tak proč jsi to, sakra, vytahoval?" dostával se Chris zase do varu.

"Jen tak, abys mohl machrovat?" souhlasil Martin.

"Ne!" zavrtěl Mike hlavou. "Máme před sebou více jak dvanáct hodin letu. Na téhle lince jsem ještě neletěl, třeba se to protáhne na celý den, kdo ví! Všichni tři jsme pásli po jedné a téže věci, takže budeme mít o čem přemýšlet! Ne?"

"Papíry Marie Stelly?" vybafl Chris.

"Ne tak nahlas. Ale uhodl jsi. Do černého! Trefa jak hrom!"

"Tak už nás nenapínej. Ven s tím!" zamračil se Martin a pohledem zavadil o kontrolní panel na stěně v přední části kabiny.

"Už se můžeme odpoutat a udělat si pohodlí. Až do mezipřistání v Bombaji si můžeme užívat všech vymožeností, které nám může poskytnout turistická třída!"

"Takže pánové, mám tu její rodný list!" zamrkal na ně Mike a pokračoval: "Byla vyrobena v St. Nazaire na zakázku, i když se může zdát, že jde o běžný sériový výrobek. Existují, nebo i existovaly vlastně jen tři kusy této modifikace. Stella byla první, pak přišli její provozovatelé na to, že by bylo výhodné postavit ještě dvě další lodě tohoto druhu. Zbyla už jenom jedna, její jméno zní: Pharaon. Potuluje se někde ve vodách Indického oceánu. Jak víte, Stella shořela před dvěma měsíci, její druhé sestřička ztroskotala za bouře někde u pobřeží Nového Zélandu. Co se týče dalších údajů..." nadechl se Mike. "Byla vyrobena v roce 1965. V pětasedmdesátém prodělala generální prohlídku a bylo ji povoleno další randění na vlnách moří a oceánů. O tři roky později najela na mělčiny u Newfoundlandu. Došlo k poškození přídě. Voda zatopila první kolizní přepážku a dostala se i do nákladového prostoru číslo jedna. Jen co se počasí umoudřilo, ji odtáhli do hluboké vody a odvedli do nejbližších doků. Tam si pobyla několik měsíců na útraty pojišťovny a nikdo nespěchal, aby byla co nejdřív opravena. O jejím nákladu nejsou žádné zmínky, nejspíš zmizel potají, jen co se našla vhodná příležitost. V papírech stálo běžné označení přepravovaného materiálu pro tuto třídu lodi. Takže to není první případ, kdy došlo k transportu neidentifikovaného zboží! Co vy na to?"

"Nic!" zabručel Chris. "Vypadá to, že každá loď, která brázdí hladinu oceánu, přepravuje kontraband!"

"Fakt ti to tak připadá?" zeptal se ho Mike. "Víš ty vůbec, kolik je na světě nepotřebného harampádí, smetí, kterého je třeba se zbavit?"

"Ale to není práce pro tebe nebo pro nás. Na ní jsou přece vytvořeny specializované organizace... Kdo by se honil za každým plavidlem a díval se, jestli náhodou něco neschazují přes palubu, nebo či dotyčná loď nezmizela z mořské hladiny! Jako by ti nestačilo, kolik toho v moři už je!"

"Chrisi!" bouchl do něj Mike. "Já nejdu vyšetřovat co Stella nesla v podpalubí! I když by to naši společnost sakra zajímalo! To si piš, že jo! Mám pokračovat?"

"Jo!" přikývl Chris a podíval se na Martina, který byl pro změnu jen mlčícím svědkem, nezúčastněné strany.

"Kapitánem Stelly byl jakýsi Patrick Blaze. Do penze mu zbývaly už jenom tři roky. Z doslechu se dá zjistit, že trpěl kloubovým revmatismem, je záhadou, že mu dovolili sloužit v takovém stavu na moři, i když nejsou nikde uvedeny přesné údaje o závažnosti jeho nemoci. Společnost, která Stellu provozovala už neexistuje, stejně tak zmizelo všechno, co souviselo s touto lodí Ale pochybuju, že by se dotyčné organizace, nebo bůhví co to bylo, vydávala na veřejnosti pod svým pravým jménem!"

"Jako ve filmu, námořní Cosanostra! Proboha Miku, co nám to chceš namluvit?"

"Robert neřekl všechno, co věděli Na to můžeš vzít jed!" ukázal na něj Mike prstem. "A určitě měl pádný důvod!"

"Asi máš pravdu!" přitakal Chris.

"Taky že jo! Asi by bylo nejlepší do toho zapojit Interpol nebo tajnou službu, co já vím, ale tohle je záležitost, která se týká jenom nás, naší společnosti a z části také mne! Tebe Chrisi a Martina nepočítám!"

"Co chceš dělat?" zeptal se ho Chris.

"Spojím se s agenty v Asii a Austrálii. Pak se uvidí co dál!"

"Tady půjde o krk, se mi zdá!" promluvil Martin tiše.

"Vy dva se starejte o Roberta, aby jste ho dostali ve zdraví zpátky do Londýna. Já se postarám o své záležitosti. Domluvíme se až na místě, v Sydney. Budeme tam mít klid a soukromí..."

/V./

"Něco pro tebe mám!" otočil se na okamžik Allan k Robertovi, šibalsky se přitom usmál a čekal na jeho reakci. Ale jeho společník byl momentálně kdesi hluboko v minulosti. Projížděli po širokých autostrádách na břehu moře. Robert byl až příliš zamyšlen, než aby uhodl kam mají namířeno.

"Posloucháš mě vůbec?"

"Ale jo!" probral se Robert.

Byl velmi nespokojen. Po včerejší noci mu v hlavě přibylo mnoho nezodpovězených otázek. Nevěděl co si má o Allanovi myslet, stejně, jako u Reache. Allan mu udělal prima večeři a uložil jej do apartního pokoje, který by si v ničem nezadal s cimrou v pětihvězdičkovém hotelu.

Co vůbec věděl o svém novém společníkovi? Jen to, že byl dřív námořníkem a momentálně se zabývá novinařinou. Co víc? Najednou mu na um přišla jedna velmi nepříjemná myšlenka, co když se jeho strýc spletl, a místo svého dlouholetého přítele mu podstrčil nějakého parchanta, který této skutečnosti využil? Co když se jen snaží z něj dostat to, co neřekl u soudu ani svým nejbližším?

A Jenny? Pochyboval, že to nechá po tom všem jenom tak, určitě vytáhne z Martina co se dá. Byl příliš bláhový, aby si myslel, že jej Jenny pohřbí jen tak.

"Roberte, co je s tebou? Špatně jsi se vyspal, nebo snad má obsluha nebyla na úrovni?"

"Bylo to lepší než u maminky. Kam jedem?"

"Do přístavu." řekl mu Allan tajemně.

Do přístavu? Ale do kterého? Přístav v Sydney se skládá ze tří samostatných celků, které tvoří jeden velký námořní terminál. Kam tedy jeli?

"To bys neuhodl!" odpověděl mu Allan, jakoby mu četl myšlenky.

"Co když ti teď řeknu, že tu kotví loď podobné konstrukce, jako byla Stella. Stejně tajemné a vyzývavá kráska, která jenom čeká, až odhalíme její tajemství?"

"Cože?" zarazil se Robert. Znovu se ocitl na ubohé lodi, řvoucí pod dotěrnými jazyky ohně. Sténající ve všech švech, zalykající se horkem a mastným černým kouřem.

'Roberte?' vybavili se mu znovu poslední okamžiky tak bouřlivého konce jeho přátel i lodi samotné. 'Víš, co jsem ti říkal?'

'Pamatuji si každé slovo!'

'Zlom vaz!' pak viděl Reache, jak se na něj dívá s podivným leskem v očích. Snad to byl jen odraz ohně, který soustavně požíral jednotlivé části lodi, snad to byli i slzy, v tu chvíli na to nemyslel. Právě v ten okamžik, se mu vybavil ještě útržek jednoho rozhovoru, krátce po tom, co jej kapitán přijal do posádky jako druhého palubního důstojníka: 'Chtěl jsem, abys to věděl, Roberte, protože se mi to nelíbí. Nic víc, protože jsi se tu nachomejt čistě náhodou a už vůbec nevíš, co se tu děje!'

'Pořád nevím, o co ti jde! Já si jen odpracuju cestu do Sydney, nic víc! Rozumíš?'

'Ty dobře víš, že jsem byl pro, aby tě starej přijal. Chci, aby sis všechno, co tu uvidíš, nechal pro sebe! Jenom pro sebe...'

'Ale proč?' ptal se Reache i sám sebe. Proč? Tehdy se mu zdál, jako malé dítě. Dospělý a vyzrálý mořský vlk s mluvou dítěte?

"Jak ses o ní dozvěděl?" zeptal se znenadání Allana, který na okamžik zapomněl sledovat provoz na silnici.

"Co jako?"

"Říkal jsi, že má Stella dvojče!"

"Ve skutečnosti to byla trojčata. Stella, Pharaon a Alice Springs." pokýval Allan hlavou a najel na únikový pruh z autostrády.

"Alice Springs?" nechápal Robert.

"Jo!" souhlasil Allan. "Normálně se tak jmenuje město u Mac Donnellova pohoří, sice tam mají letiště a všecko, co k městu patří, ale jinak to je pěkná díra. Podle mého soudu... Jiní mohou mít opačný názor!"

"Jsi divný patron. Co ještě o nich víš?" zeptal se ho Robert, když vystupovali na parkovišti nedaleko doků.

"Že byly vyrobeny ve Francii pro jednoho potrhlého rejdaře, který donedávna sídlil v Británii a pak se z čistajasna vypařil, a jen Bůh ví kam. Támhle je!" ukázal na vzdálenou siluetu lodi. Robert na okamžik ztuhl a jen zíral na nejvěrnější kopii Stelly, jakou kdy viděl.

"Dneska tam ještě nepůjdem. Musím si něco zařídit. Vypadá úplně stejně, viď? Byly všechny stavěny podle jedněch plánů. Žádné opravy a ani žádné změny."

"Takže oni si ani nedali vylepšit plány po několika měsících plavby Stelly? Všechny nedostatky, které vynikly za provozu, nebyly upraveny?"

"Ne. Vlastně nebylo ani co opravovat. Jde mi z toho hlava kolem. Víš o tom, že se Alice Spring potopila někde u Jižního ostrova Nového Zélandu? A nikdo ani neštěkl!" otřepal se Allan.

"A posádka?" vyzvídal Robert.

"Všichni se zachránili, až na kapitána, který z toho zešílel..."

"Utopil se?"

"Jo. Šel ke dnu i s lodí Ostatní pak odvezli po šetření zpět do vlasti..." utřel si Allan nos a nastoupil jako první do auta.

"Poslyš, jaké složení měla posádka Alice?"

"Nevím, snad angličany, možné Australany. Fakt nevím!"

"Kam pojedem teď?" zeptal se Robert Allana.

"Povozím tě po městě, ať z toho taky něco máš"!" usmál se Allan.

"Ukážu ti všechno, co stojí za vidění. Večer zajdem za jedním mým známým a pak podnikneme noční výlet na Pharaona."

"Načerno?

"A co myslíš, že nám připraví červený koberec, dechovku a vlajkoslávu? Vítejte, přátelé Už se na nás těší. Neboj, neodpluje rychleji jak za tři dny! Tahle kačena tu už parkovala několikrát a vždycky dodržela svůj harmonogram!"

"Co vozí?" zajímal se Robert.

"To ti neřeknu. V životě jsem ji neviděl nakládat! Možná že po ní chodí v noci malí skřítkové v gumových oblecích a nosí do podpalubí kovové kontejnery."

"Neblbni!"

"Fakt! Mám jednoho známého, vozí turisty po přístavech. Už ji viděl asi desetkrát, vždycky byla naložené až po komín. I když nevím, jak to dělají, že je pustí na moře. Musí je ochraňovat sám nejvyšší, jinak by už šla dávno ke dnu."

"Přepni na jiný program, Allane, začíná mi to jít na nervy!"

"Mě taky!" přitakal Allan. "Já, jestli se nemýlím, jsem už na Pharaonu jednou byl. Málem mě hodili do moře. Nic jsem nenašel. Byla čistá. Úplně vymetená. Představ si, jako by ji někdo vytíral hadrem na podlahu. Od kýlu až po vrcholky stěžňů. Sakra práce..."

/VI./

"Není tu krásně?" zeptal se Martin Chrise, když stáli na nábřeží a pozorovali budovu Opery lesknoucí se pod paprsky zapadajícího slunce. Dopravní ruch zvolna utichal. Na vodě ještě hučely sirény opozdilých lodí. Kolem nich projel nevelký člun. Vlny za jeho zádí se zvolna rozlévaly na obě strany a některé, ty šťastnější, se rozplácly o nábřeží.

"Nechápu jednu věc." otočil se k němu Chris. "Jak tu chceš Roberta najít."

"Jednoduše." řekl mu Martin, "Má tu známé. Asi den cesty odtud do vnitrozemí. Bydlí na nějaké farmě."

"Aspoň něco." oddechl si

"Přiznej se!" strčil do něj Martin. "Že jsi měl strach z toho, že nevíme, kde ho hledat?"

"Myslíš, že nám něco řeknou?"

"Možné ano," pokrčil Martin rameny. "Pojď. Mike nás bude hledat!"

"Kde budeme spát?"

"Sehnal nám podnájem."

"No nazdar..." nadechl se Chris.

"Pamatuj, že nejsme milionáři, Chrisi!" připomenul mu Martin.

"Nebo chceš spát v parku na lavičce? Co tak pod mostem! Ráno tě seberou a v nejlepším pošlou šupem domů na státní útratu!"

"Kdybys nekecal!" ohradil se Chris. "Víš, že nejsem žádný zmlsaný kocour!"

"No právě, tak nesejčkuj!"

/VII./

"Do prdele!" sykl Robert bolestí a zastavil se.

"Co se stalo?" zašeptal Allan a naklonil se k němu. Slunce už dávno zapadlo. Až na několik světel jeřábů a osvětlených kajut lodí, které byly nejblíž místa kde stáli, bylo šero. Dost světla, aby nemuseli zapínat baterky, a tmy tolik, aby je nebylo poznat.

"Zakopl jsem o kolejnici." chrčel Robert.

"Sakra, jak chceš prolejzat loď, když neumíš chodit ani po rovné zemi?" stěžoval si Allan.

"Která to je. V té tmě jsou všechny stejné!"

"Támhle ta!" otočil jej Allan více doprava. "Padesát metru odtud. Vidíš? Až na kotevní světla a slabě ozářený velitelský můstek je celá ve tmě. "

"Co tam sakra dělají?" rozčiloval se Robert.

"Třeba tam mají nějaké holky a hrají si na tátu a mámu..." pokrčil Allan rameny.

"Kde je ten zatracený tramp!" vztekal se dál tiše Robert. "Nerad bych spadl do vody."

"Dva metry od tebe, vole!" nevydržel jeho společník. "Opravdu se v té škatuli vyznáš tak dobře?"

"Snad jsem to už nezapomněl. Co když nás někdo načape?"

"Umíš plavat?" uchechtl se Allan. "Ty máš přece zkušenosti..."

"Voda bude pěkně studená." otřásl se Robert a jako první začal opatrně stoupat po houpajících se lodních schůdkách na palubu.

"Připadám si jako zloděj!" houkl na Allana.

"Drž hubu a stoupej!" napomenul ho Allan a porozhlížel se kolem. Vzduch je čistý. Kdesi cosi zašramotilo.

"Do prdele! Co to bylo?" lekl se Robert.

"Od kdy jsi taková baba?" zastavil se o něj Allan. Ozvalo se tiché a opatrné zamňoukání.

"Kočka!" výdech si Robert.

"Pozor!" ukázal Allan na hlavní palubu a přikrčil se. Někdo se naklonil přes zábradlí. Oba muži strnuli, takřka nedýchali. Snad to není miláček někoho z posádky? Tramp není zas tak široký, aby si jich nikdo nevšiml.

"Na čičiči..." volal opilý hlas.

"Doufám, že nám nespadne na hlavu!" zašeptal mu. "Jestli začne blít..."

"Tiše!" Allan skoro nedýchal. Kočka zvolna odcházela. Ještě stále bylo slyšet její mňoukání.

"Zatracený zvíře!" ulevil si Allan.

"Který?" snažil se Robert, ale jako vtip to nevyznělo.

"Ještě pořád tam stojí?" otočil Allan hlavu vzhůru a pátravě se rozhlížel. "Zdá se, že odešel."

"Co když tam někde leží?"

"Určitě nebude o ničem vědět!" utěšoval ho Allan. Pokračovali ve výstupu. Poslední schody a byli na palubě. Robert se zmateně rozhlížel kolem sebe. Určitě byli zdola dobře vidět. Na palubě nebyla ani noha.

"Kam teď?" otočil se na Allana.

"Co myslíš?" zeptal se ho a naznačil, aby se držel víc při zemi.

Allan se pozorně zahleděl na matně osvětlený velitelský můstek. Neviděl žádné stíny, nic, co by nasvědčovalo lidské přítomností na spící lodi. Proč tam, sakra, svítí, říkal si. Mrkl jedním očkem na Roberta, který stál přikrčený k přední stěně nástavby a povzbudivě se na něj usmál. "Neboj, ani nevíš, jak se mi rozevírá prdel!"

"Aspoň v tom nejsem sám!" povzdechl si a nahlédl přes roh.

Uviděl dobře známou uličku mezi stěnou nástavby a zábradlím se sloupky, které podpíraly strom vytvořené chodby na boku lodi. Jeho zrak padl na třicet metrů vzdálené člunové jeřáby s pojízdnými výložníky, jak to bývá na moderních lodích. Stejné čluny a stejné krycí plachty.

Reachi, kde jsi?

"Nespi!" bouchl do něj Allan. "Taky tu mužem usnout navěky."

"Jo!" přikývl Robert a ukázal na příď. "Pujdem napřed tam?"

"Správně, a ne, že tam zase zapomeneš baterku!" varoval ho. "Jak je ta šachta hluboká?"

"Asi deset, možná patnáct metrů, až na dno."

"Hm. Ty dveře se dají otevřít bez kraválu?" zeptal se ho Allan šeptem. Oba stáli přikrčení ve stínu na straně odvrácené od břehu.

"Ještě jsem to nezkoušel." dobíral si ho Robert. "Fakt ne!"

"Do prdele práce!" postěžoval si Allan. "Tak jdem. Nespadni mi na hlavu. Měl bys jít první, ale má zvědavost je silnější. Vejdem se tam oba dva?"

"Dole je místa dost." řekl tiše Robert a oba vyrazili. Několika dlouhými skoky se tiše jako kočky přesunuli až k podstavci výložníků. Ještě jednou se rozhlédli a pak oba hleděli do ústí kontrolní šachty.

"Pozor na žebřík!" varoval Robert svého společníka a pustil jej napřed. Ten nejprve opatrně hledal příčle žebříku. Pak začal sestupovat.

"Jsi si jistý, že nás nevystřelí na měsíc?" pohlédl vzhůru na Roberta. Měl co dělat, aby nešlápl na hlavu. Otvor, kterým vešli do šachty se stále zmenšoval.

"Ještě sedm metrů." ukázal mu Robert, když se ocitli na plošině. Další díra, pomyslel si Allan. Konečně sestoupili až na pomyslné dno. Nacházeli se dva metry nad vlastním dnem lodi a tři metry pod vodní hladinou. Osamocení a uzavření mezi kovovými stěnami.

"Když jsi byl na Stelle, nikdy jsi nedostal pokušení se sem podívat? Třeba jinou cestou?" zeptal se ho Allan. Světlo jeho baterky dopadalo na bytelné dveře průlezu.

"Proč myslíš?" nechápal je Robert. "Dodržel jsem slovo, které jsem dal Reachovi! Nečmuchal jsem..."

"Jako skaut..." přikývl Allan. "Otevřeme to?"

"Uvidíme," pokrčil Robert rameny a začal s obhlídkou mechanismu uzávěru dveří. "Co tam chceš najít?"

"Co myslíš?" zeptal se znovu stejnou otázkou a pohlédl na něj.

"Pochybuju, že tu něco nechali!" zamračil se Robert.

"Jak vysoko jsme nad podlahou?" vyzvídal Allan. "Myslím dnem nákladového prostoru..."

"Necháme se překvapit!" zazubil se Robert. Jen co dořekl, ozvalo se nelidské skřípání. Na Allana přišel hrozný děs.

"Kurva!" nevydržel a zacpal si uši. "Určitě musíme probudit všechny široko daleko!"

"Pochybuju!" zavrčel Robert a posvítil svítilnou do temného prostoru před sebou. Nic. Zíral do prázdna. "Měl jsi pravdu!"

"Cože?" ozval se netrpělivý Allan.

"Podívej se sám!" pustil jej Robert před sebe.

"Zase nic! Hovno jako předtím! Oni musí být kouzelníci nebo co!" vztekal se Allan.

"Co jsi tu hledal, Allane? Atomovou bombu nebo Peršingy?"

"Co ti řekl Reach?" otočil se k němu Allan a posvítil mu do očí.

"Jenom proto nastavujeme svoje kejháky?"

"Musíme se podívat i do jedničky a trojky." řekl mu Allan.

"Ale tady, sakra, nic není!" rozhodil Robert rukama.

"Ne, ale dal bych za to krk... Půjdem dál!"

Robert zavřel dveře a zajistil je. Šplhali na palubu. Dýchali těžký železný pach a blízkou vlhkost. Chlad se jim dral za oblečení a mrazil je kde se dalo. Na plošině se na okamžik zastavili.

"Nejsem blázen, Roberte!" vyštěkl Allan. Jeho hlas se odrazil od stěn a zmizel nad jejich hlavami.

"Kdyby mi tehdy Reach neříkal o těch kontejnerech, nevěřil bych ti!"

"To je jediný důvod, proč se se mnou taháš?"

"Sám si říkal, že by nic nemělo být zapomenuto, už kvůli nim."

"Kolik toho věděl? Reach? Kapitán a celá posádka?" zeptal se ho
Allan až ho zamrazilo.

"Proč by to dělali?"

"Co?"

"Proč by se nechali najímat na takovou loď?"

"A cos udělal ty?"

"Pro prachy?" podíval se Robert na Allana. Jeho zkřivená tvář mu to potvrdila. "Neznám žádný jiný rozumný důvod!"

"Rozumné důvody? K čemu?" ptal se tiše zamyšlený Robert, když zavíral vstup do šachty. Kdosi prošel po nábřeží okolo lodi. Na malinký okamžik se skrčili a pak se vydali k další šachtě. Čas utíkal příliš rychle než by si přáli.

/VIII./

"Nejde mi do hlavy, jak je možné, že nechali na Pharaonu spuštěný tramp!" řekl Robert Allanovi, když se vrátili do jeho rezidence. "Kde na to bereš?"

"Nerozumím..." zahleděl se mu Allan do tváře.

"Máš v tom taky prsty?"

"Hele, Roberte..." řekl dlouze dotazovaný, chystajíc se uložit na huňatém a měkounkém koberci. Bylo ráno. Unavení a dokodrcaní dorazili domů. Nic neobjevili. Našli jen prázdnou loď, která čeká na bůhví co.

"Už jsem se tě jednou ptal, odkud máš tenhle barák, jak to, že skoro vůbec nepracuješ? Byl jsem v knihovně a prolistoval jsem všechny noviny a časopisy, které se mi dostaly pod ruku. Co jsi to za novinář, když jsem od tebe neobjevil ani čárku!"

"Díval jsi se do těch správných novin?" zeptal se ho Allan a blaženě se natáhl.

"Nedělej ze mně vola!" vybuchl Robert. "Co když patříš k nim?"

"Tak moment!" nadzvedl se Allan. "Řekni to ještě jednou!"

"Nic neděláš, žiješ si jako prase a chceš mi nakukat, že to všechno máš z poctivé práce?"

"Co chceš, Roberte?" zeptal se ho Allan ostře. "Už přece nejsi žádný malý kluk, nebo jo?"

"Tak pro koho děláš? Pro FBI, CIA nebo Interpol? Patříš snad ke Greenpeace?"

"Jsem na volné noze!" řekl mu už klidně Allan. "A mysli si co chceš!"

"A to ti mám věřit?"

"Jestli mě chceš naštvat, tak pokračuj!" řekl mu Allan. "Pošlu tě šupem za strýčkem! Jako malého a nezbedného spratka. Pak si můžeš dělat co chceš! Proč mi chceš nakecat, že jsi obyčejný hajzl a srab? Do prdele, řekni mi jediný rozumný důvod, jediné slovo, které by mi říkalo, proč bych to měl dělat!"

"Jseš polda?"

"Kurva! Nejsem ani polda, nejsem nic! A nechtěj, abych byl k tobě sprostý! Nemám to rád!" posadil se Allan a ukázal na Roberta prstem. "Víš co mě sere?"

"Tak to vyklop!"

"Ty!" Allan vstal ze země a sedl si na stůl. "Proč myslíš, že ti Reach dal ten podělanej člun?"

"Jak to mám vědět?"

"Nelži! Proto, aby alespoň někdo nepřišel o svůj kejhák v tom zasraným moři! Myslíš si, že by byl tak hloupý? Co vůbec o něm víš? Proč si tě oblíbil? Ukaž mi chlapa, který by cizímu člověku daroval člun! Člun, který si schovával na nejhorší? Udělal bys to?"

"Snad..."

"Snad? Měl tě rád, určitě! Protože jinak by to nedělal? Ani nevíš, jak je lehké si tě oblíbit. Máš to napsaný na ciferníku! Co myslíš, proč jsem v ten den za tebou přišel? Jenom proto, že mi o tobě řekl tvůj strýc? Kdo by se namáhal! Já jo, zavětřil jsem někoho, kdo by mi pomohl! Ty jsi prožil na vlastní kůži to, o čem jsem jen slyšel! Stella nebyla jediná! Já jsem měl taky kamarády. Jsem snad malý kluk?"

"Ne, nejsi..."

"A jak si myslíš, že se jim můžeme dostat na kobylku?"

"Komu?"

"Těm, kteří za to všechno můžou! Vozí si zadky v přepychových vozech, mají vily, všechno na co si vzpomenou!"

"Nerozumím ti!" poposedl si Robert bliž k Allanovi. "Myslíš si, že každý kdo mé jen o trochu větší majetek, než máš ty, je lotr?"

"Co myslíš, že jsem celý ten čas dělal? Od chvíle, kdy jsem pověsil námořničinu na hřebíček? Seděl na zadku? Ne, můj milej! Honil jsem se jako vzteklej pes, ale když jsem k něčemu přišel, ti, kteří by měli pokračovat, se mi vysmáli. Tak je to! Je to všechno, co jsi chtěl vědět? Nebo snad ne?"

"Nezlob se, trochu jsem to přehnal..."

"Dík! S nikým jsem si ještě tak nepopovídal! Víš co se mi na tobě líbí nejvíc? Tvoje upřímnost!"

"Nepřeháněj!"

"Tady jde o krk, pořád! Sedíme na sudě s prachem, je jen otázkou času, kdy jej někdo podpálí, a on vybuchne!"

/IX./

'Reachi? Jsi zvláštní člověk!' řekl mu Robert ve svých vzpomínkách.

Byl znovu na Stelle. Stál s Reachem na jedné z palub nástavby, těsně u komína nad úrovní záchranných člunů. Dívali se kolem sebe, jejich zrak putoval od zvlněného moře k bezmračné obloze s neposedným větrem. Byl klidný den. Jeden z těch dnů, kdy se zdá, že je vše v nejlepším pořádku a všechny špatné věci jsou někde hodně daleko.

'Proč si myslíš, že jsem nějaký jiný člověk, než ty?' otočil se k němu Reach. 'Mám snad na hlavě anténky?'

'Ne, ale celé se mi to zdá pošahané. Plujeme na lodi, která má v podpalubí kdoví co, a nikoho to nezajímá!'

'Proboha, co mám dělat?' kroutil Reach hlavou. 'Jít za radistou, zapíchnout ho, když mi nedovolí vyslat zprávu, že jsme v nebezpečí života?'

'Takže klidně můžeme vyletět do povětří! Spokojeně si tu vegetujeme, natíráme loď, leštíme chrom a mažeme ložiska motorů! Všechno je O.K., nic se neděje!'

'Už jsem ti řekl, Roberte, že nevybouchnem!'

'Reachi! Kolik vám za tuhle cestu zaplatili? Kolik dostal kapitán a kolik ostatní?'

'Pamatuješ, jak jsi na mne tehdy zavolal? Halo, je tady někdo? Jedete do Sydney? Víš proč jsem tě tehdy nevyhodil? Protože jsem si myslel, že když tu bude někdo cizí, kdo nemá s touhle záležitostí nic společného, dojedem s touhle zkurvenou lodí do místa určení! Oni se nezastaví před ničím! Dostali jsme dobře zaplaceno, ale ty prachy si bude užívat někdo jiný!'

'Všichni s tím souhlasili? Nechápu to!'

'Pamatuj na to, Roberte, že jestli se dozví tvé jméno, jestli se k nim donese, žes tu byl a přežil, najdou si tě, i kdyby tě museli hledat na Měsíci! A Pamatuj si, nezastaví se před ničím...!'

"Roberte?" uslyšel své jméno a trhl s sebou. Byl večer. Uplynuly dva dny od návštěvy Pharaona. Allan byl bůhví kde. "Asi jsme tě probudili, že?"

"Ne. Já... Jen jsem dřímal. Odkud znáš Allana?" zeptal se strýce, který stál bok po boku své manželky. Oba už byli staří. Je vůbec šedesátka nějaký věk? A Allan? Jak starý je on?

"Kolik mu je?" zeptal se strýce. "Vypadá jako John Silver z Ostrova pokladů!"

"Je o deset, možná patnáct let mladší!" odpověděl mu strýc.

"Sakra, tak mi řekni, jak se s ním můžeš znát už od školy? Jak jsi s ním mohl sedět v jedné lavici?"

"Je to důležité?"

"Jak moc ho znáš?" zeptal se Robert svého strýce a vstal z křesla. "Co je zač?"

"Nevím." pokrčil starý muž rameny. "Poznal jsem jej před dvaceti lety. Je to dobrý chlap..."

"A nosí za opaskem pětačtyřicítku? Obléká si neprůstřelnou vestu, má barák jako nějakej milionář a je udělanej na lidi z vyšší třídy!"

"Roberte..."

"Odkud je?"

"To je výslech...?" zeptal se ho strýc a podíval se na svou ženu, ta jen tiše přikývla a odešla z pokoje.

"Není!" řekl Robert a postavil se k oknu. Slunce už zapadlo. Po obloze se válely namodralé mraky s odstínem zapadajícího slunce. Vypadalo to na déšť, možná že zaprší...

"Cos mi chtěl, Roberte? Vždycky jsme tě měli rádi. Do čeho jsi se to zapletl?"

"Všechno jsem už vám řekl, všechno co byste měli vědět, aniž by jste někomu překáželi." řekl mu. "Proč se mě na to ptáš?"

"Protože našli Allana..." řekl tiše.

"Cože?"

"Allana našli... Je mrtev. Prý to byla nehoda, nebo tak nějak..."

"Kde?" vyzvídal Robert s kamennou tváří.

"V moři. Nemohli pochopit, jak se tam dostal. Daleko od břehu. Vlastně to byla náhoda. Řekl ti něco?"

"Říkal jen, že se půjde ještě jednou podívat na jednu loď..."

"Roberte..."

"Ještě pořád trváš na tom, aby tahle sprosťárna nebyla zapomenuta?" pohlédl vážně na strýce se slzami v očích.

"Pořád..." řekl a odešel. Robert zůstal sám. Reach je mrtev, s ním i kapitán, Higgins, Gregory a další muži posádky. Teď Allan. Sakra, co jsou to zač? Co chtějí? Ptal se sám sebe. Kolik jich už muselo umřít, a kolik jich ještě umře? Ale proč? Pustil si televizi.

+...pobřežní hlídka našla včera ráno na širém moři, asi čtyřicet mil od Sydney na jihozápad tělo mrtvého muže. Podle všech příznaků jde o smrt zadušením, nebo utopením. Podle prohlášení policie nemůže jít o vyřizování účtů, či o loupežnou vraždu. Soudí, že šlo nejspíše o nešťastnou náhodu, a onen muž je námořník, který v noci, nebo brzy ráno spadl přes palubu nějaké lodi, aniž by vzbudil sebemenší pozornost...+

Robert vypnul televizi a díval se na prázdnou obrazovku. Jak může někdo vědět, že jde o Allana? Myslel na svého strýce a cítil, že mu to začíná jít na mozek. Za chvíli bude všechny považovat za členy jedné ohromné a dobře organizované zločinecké organizace. Dal mu snad Allan nějakou zprávu? Vzkaz?! Co se mohl dovědět, aby ho zabili a chladnokrevně hodili do moře?

/X./

Robert odjel zpátky do města. Půjčil si znovu Allanův zázrak, se kterým před čtyřiadvaceti hodinami přijel na strýcovu farmu. Věděl, že mu bude trvat celý den, než bude znovu v Sydney. Do očí mu stoupaly slzy. Ještě nedávno jel po stejné cestě s Allanem, mužem, kterého vůbec neznal, ale přirostl mu k srdci jako nikdo jiný. Kromě Reache. Přemýšlel co je to za svět, který mu bere jednoho přítele za druhým.

Svému strýci řekl, aby byl nadmíru ostražitý. Nevěděl, jak dlouhé mají prsty oni neznámí lidé, a co všechno od nich může čekat. Měl pevně stanovený cíl. Musí se dostat stůj co stůj do Allanova domu. Tam možná najde odpovědi na všechny své otázky, nebo snad alespoň jejich část. Cesta mu splývala s okolím. Nestačil si stírat slzy. Brečel jako malý kluk. Chyběl mu ten svérázný a neuhlazený parchant. Čím mu imponoval? Pocitem nezávislosti? Touhou pomstít své blízké, nebo snad svým charakterem?

Zpomalil. Nemusíš se zabít! Říkal si, když už neviděl na cestu před sebou. Není kam spěchat, život mu tím už nenavrátíš... Allan určitě provedl patřičné kroky pro situaci, že by se ze své trestné výpravy nevrátil. Přemýšlel co najde v tom opuštěném domě. Ducha Allana McCormecka? Jaký bude, dobrý či zlý? Bude se i nadále snažit vypátrat pravdu, když se mu to nepodařilo ve svém životě? Krátce po západu slunce dorazilo jeho auto s Robertem za volantem na místo určení. Další část dramatu skončila a nová může začít. Každým dnem se bude Robert blížit k pravdě, aby se nakonec utkal s těmi, kteří poznamenali jeho život...

/XI./

Dvě hodiny po Robertově odjezdu zastavil u farmy jakýsi vůz. Starý muž i jeho žena ztuhli. Kdo to může být? Robertův strýc si otřel upocené čelo a kývl na svou ženu. Bylo mu horko, i když to pravé parno mělo teprve přijít. Byl krásný slunečný den. Než stačila vylézt posádka onoho vozu, stáli již oba manželé na zápraží ozbrojení až po zuby. Kdyby je někdo viděl na plátně kin, musel by se smát.

Stařec nejprve vystřelil dvakrát do vzduchu a znovu nabil svou zbraň. Byla jí řádná brokovnice. Na prsou měl dva nábojové pásy navzájem skřížené a plné až k prasknutí. Jeho žena držela v obou rukou obstarožní kolt. Muži v autě se nerozhodně na sebe podívali. Mají vylézt ven, nebo se nechat zastřelit v autě?

"Co tu chcete?" zavolal muž a vypálil další ránu. Broky dopadly těsně vedle pravého kola vozu. "Vylezte ven."

Ve vzduchu bylo cítit vzniklé napětí. Budou střílet, nebo ne? Dumal tiše stařec a nespouštěl z vozu oči. Dveře se pomalu otevřely. Vystoupili z něj tři muži. Dívali se na něj s otázkou v očích.

"Na zem! Lehněte si na zem. Před auto a ruce za hlavu!" zakřičel na ně. Poslušně udělali několik kroků a lehli si na písek před vozem. Něco tu není v pořádku, říkal si.

"Nohy od sebe a nehýbat se!" pokračoval. Přikývl své ženě, aby je šla prošacovat. "Jestli se jenom o trošku pohnete, zasypu vás broky!"

"Jsme přátelé!" zařval jeden z mužů na zemi. Kriste pane! Co je to za cvoka? Ptali se všichni tři najednou.

"Odkud jste?" ptal se dál starý muž.

"Nejsou ozbrojeni!" křikla na něj jeho žena, když skončila s obhlídkou. V ruce držela jejich pasy.

"Přines to sem!" rozkázal ji a pověsil si pušku na předloktí tak, aby stále mířila na vetřelce. Pomalu si prohlížel jejich doklady. Martin! Odkud to jméno znám? Jeho pas držel v ruce nejdéle.

"Proč jste sem přijeli?" zavolal na ně. Jejich doklady přistály
na dobré dva metry od nich. Začal foukat mírný větřík. Pohrával si s pískem i z vlasy všech přítomných.

"Můžeme vstát?" zeptal se znovu jeden z můžu na zemi. Začalo je to dopalovat.

"Až vám to dovolím!" odpověděl jim stařec nejistě. "Který z vás je Martin Sherwood?"

"Já!" nadzvedl se dotazovaný.

"Jak se jmenuje vaše sestra?"

"Jenny! Robert je její muž! Přijeli jsme za ním!"

"Mají nějaké děti?" ujišťoval se stařec.

"Ne. Ještě to nestihli!"

"Dobře, můžete vzdát, ale pomalu a žádné blbosti!" přikývl a usmál se na svou ženu. Zase někdo z rodiny!

/XII./

Robert vypnul motor a na chvíli zůstal v klidu. Podíval se kolem sebe. Nic u sebe neměl. Všechny věci nechal u strýce na farmě. Vystoupil z vozu. Ulice byla tichá a pustá. Přišel až k brance. Uprostřed zahrady stála Allanova vila. Komu bude patřit teď? Pokrčil rameny a prošel brankou. Pečlivě ji zavřel a ujistil se, že neztratil klíče od vozu. V tu chvíli si pomyslel, že jej zamykal na rozdíl od Allana.

U hlavního vchodu se na okamžik zastavil. Dveře budou určitě zamčené. Kde může být klíč? Vyndal z kapsy klíče od auta. Jeden tam byl nadbytečný. Je tě škoda! Usmál se smutně a odemkl. Dům tonul ve tmě. Na okamžik mu naskočila husí kůže při pomyšlení, že by tu na něj někdo čekal. Nezvaný host? Co když už po nás dávno pasou? Prolétlo mu hlavou, když zavíral dveře. Pro klid své duše je pečlivě zamkl. Pedantně vyzkoušel zda nejdou otevřít. Byl spokojen. Rozsvítil baterku, jednu z věcí, která po tajemném Allanovi zbyla.

Vešel do haly. Stále si svítil baterkou. Nechtěl, aby někdo zjistil, že po Allanově smrti chodí v jeho domě cizí návštěvníci. Jakou asi napsal závěť? Hned tu myšlenku zavrhl. Co na tom? I když mu nebylo proti srsti, kdyby všechno odkázal jemu. Auto, vilu, možná i dobře ukrytou jachtu či letadlo. Ale k čemu by mu to bylo?

Všechny okna byla temná. Kam se podělo světlo z ulice? Rolety! Určitě zatáhl všechna okna, než odešel. Robert odstoupil od okna. Měsíc byl v úplňku. Pomalu se spouštěl k obzoru. Jeho záře se tiše vkrádala do pokoje. Za stolem spatřil siluetu muže. Hrůzou se mu zježily vlasy na hlavě. Srdce mu na malinký okamžik přestalo bít, dokud si neuvědomil, že se mu to všechno jenom zdá. Stůl samotný byl takřka prázdný. Až na magnetofon a několik kazet. Za stolem samozřejmě nikdo nebyl. Zatracený měsíc!

Vzal do ruky přístroj a zapnul ho. Nic. Vybité baterie. Začal hledat adaptér. Všechny zásuvky byly odemčené. Jaká nedbalost! byly prázdné, až na jednu, ve které našel, co hledal. Elektrická zásuvka? Byla také ve stole. Vpravo od židle v boční stěně stolu. Zastrkal všechny kolíky a zapnul přístroj. Znovu nic! Natáhnul se po jedné z kazet, které volně ležely na desce stolu. Nebyly ani v obalu!

Ten Allan se musel zbláznit! Robert nechápavě kroutil hlavou a vkládal do magnetofonu první kazetu. Byla prázdná. Zkusil druhou stranu. Také nic. Na čtvrtý pokus se mu to podařilo. Chvíli se zaposlouchal do vrnění motorku a tichounkého šustění magnetofonového pásku.

+...Ahoj Roberte! Doufám, že jsi první člověk, který tuhle kazetu chytl do ruky, jinak se budu obracet v hrobě! Pokud skončím v moři, tím lip, protože já ho neskonale miluju. Možná, že s tebou mluvím naposledy, i když prostřednictvím divů techniky! Chci, abys pro mne udělal ještě jednu maličkost, až si vryješ obsah tohoto pásku do paměti, znič ho! Je jedno jak to provedeš! Předem ti děkuju. Nechtěl bych dělat problémy některým svým blízkým, zvláště tehdy, budu-li už po smrti. Doufám, že jsi moc nebrečel. Třeba se tu někde potkám s Reachem a budu ho od tebe pozdravovat! A když ne, sejdeme se za pár let! Ale teď to hlavní, proč jsem vůbec udělal, co jsem udělat chtěl. Jde o Pharaona! Jo, slyšíš dobře! Vím na beton, že na něm najdu, co hledám. Doufám jen, že na palubě nepotkám živou duši! Jestli se mi to nepovede, budeš moct pokračovat! Samozřejmě, jestli budeš chtít! Mrtvých už bylo dost, nemyslíš? Ale dost legrace! Víš, Roberte, řeknu ti jednu věc: Chci, aby jsi se nechal nalodit na Pharaona. Chybí jím druhý důstojník! Jo. Zmizel a nikdo neví kam. Mám to z dobře ověřených zdrojů! Jaká to ironie osudu, vid? Půjdeš do toho? Jestli ne, pak hned spal tenhle pásek a odejdi z domu. Postará se sám o sebe. Nechám ti svoje auto a nějakej ten miliónek v bance! Promiň, zase jsem žertoval, tak bohatý zas nejsem. Když se rozhodneš pro, budeš muset udělat pár věcí v domě, abys mohl pokračovat tam, kde jsem skončil! A taky nechci, aby se ti něco stalo! Stal jsi se mi blízkým, hodně blízkým, nezapomeň na to...+

"Parchant jeden!" ulevil si Robert a znovu zapnul magnetofon.

+...A taky bych chtěl, abys mi nenadával. Znáš to: O mrtvých a bláznech jenom dobře! Divil jsi se nad tím nepořádkem na stole? Počítal jsem s tím, že jen co zjistíš, co se mnou je, zajedeš ke mně domu! Vidíš, jak dobře tě znám? A to jsme spolu byli jen několik dní. Třeba jsme si byli souzení. Na maličký okamžik! Nechtěl jsem, abys to hledal po celém domě a strávil tak zbytek svého života. Kolik je hodin? Ptám se proto, abys mi tam nenatáhl bačkory. Jestli jsem si to dobře vypočítal, budeš mě ještě jednou slyšet! Když ne, lehne všechno popelem a má smrt nebude nikomu nic platná! Přestože jsem se dobře pojistil. Určitě je ještě noc, takže máme času dost, ale jestli chceš používat i nadále můj dům, budeš muset odpojit pár časových mechanismů. Ne, nelekej se! Ten barák je dobře pojištěný a nikdo by na nic nepřišel! A peníze by šly na dobročinné účely. Aspoň něco! Nemyslíš?...+

Z reproduktoru se ozval Allanův rozjařený smích.

+...Všiml jsi si ještě něčeho, než konečně přistoupíme k věci? Nemluvím sprostě! Takže máš deset minut času na rozmyšlenou! Pozor teď! Od této chvíle běží čas mého usmíření, všechno je na tobě!...+

Svítalo. Jasná bezmračná noční obloha se spoustou hvězd pomalu vybledla před nadcházejícím ránem. Světla kvapem přibývalo. Co nevidět vyjde slunce, řekl si Robert a protáhl se. Ale pro koho? Celou noc proseděl v pracovně Allana McGormecka. Co o něm vůbec věděl? Podíval se na stůl, kde ležel malinký magnetofon. Zíral na tu věc, z niž před několika hodinami vycházel hlas jeho přítele. Přítele? Ano, dalo by se to tak říct.

Vstal a porozhlédl se po místnosti, doufaje, že nalezne něco, co mu včerejší noci uniklo. Nic. Povzdechl si. Co dělat? Cítil se bezradný a sklíčený nenadálou samotou. Allan je mrtev, všechno skončilo! Říkal mu čísi hlas. Opravdu všechno skončilo? Ptal se v duchu sám sebe a spílal mu, že podnikl tak nebezpečnou cestu.

Znič to... říkal mu v jeho uších Allanův hlas. Já už nejsem! Nic se nestane, když mě už nikdy neuslyšíš! Říkal mu to pro útěchu, která není ničím jiným, než skutečností, se kterou se musí vyrovnat. Jak zahynul? Ptal se a před očima se mu vybavily studené oceánské vlny, pohrávající si s unaveným a vyčerpaným tělem bez záchranné vesty. Jak dlouho může tohle člověk vydržet, než podlehne? Pět, deset minut, nebo i hodinu?

Zasnil se do svého hrůzného snu a spatřil Allana. Viděl jeho obličej s vyklovanýma očima od mořských ptáků. Nafouklé vlhké tělo, které moře odmítlo přijmout bez modlitby? Opuštěný člověk beze jména a práva na život? Kde je spravedlnost? Kde byla spravedlnost, kdy se uprostřed černého dýmu potápěla Maria Stella?

Jen nerad vzpomínal na ty chvíle nejistoty, do kterých se vrhl v momentě co opustil sálající palubu lodi, umírající lodi pod dotěrnými jazyky ohně. Okamžiky, kdy mu z očí zmizely oba jen zázrakem zachované čluny a s nimi vše, co bylo na jejich palubách, aby se za několik hodin potopily v bouři. Ještě teď se mu hrůzou zježily vlasy při rekapitulaci několika hodin nesmyslné plavby nikam za hrozby nové bouře v malém nafukovacím člunu, vydaném moři na milost. Nic než několik milimetrů gumy a pár atmosfér vzduchu...

Co cítil těch prvních deset hodin klidné plavby? Na co myslel? Na co myslí člověk, kterého mají oběsit? Na to, zda není provaz dost zpuchřelý, aby ho unesl, a on dostane milost? Nebo prosí Boha, aby to netrvalo moc dlouho? Slunce již vycházelo a ozářilo svými paprsky vysoké a štíhlé budovy centra. Majestátní a hrdé štíty ze skla, ocele a betonu. Jak dlouho vydrží takhle stát? Věčnost? Nebo jen do chvíle, kdy se rozpadnou na prach, zřítí se v oblacích svého vlastního těla.

Robert se protáhl a vstal. Vyšel z pracovny a zavřel dveře. Udělal ještě několik nejnutnějších věcí a dal se k odchodu. Cestou se zastavil u telefonu a zavolal strýci, že se ve městě chvíli zdrží, ať si nedělá zbytečné starosti. Co dál? Ptal se v duchu sám sebe, co bude dál? Pharaon! Možná, že právě tato loď rozluští všechny záhady a nejistotu v jeho srdci a zároveň i nejasnosti, které se objevily v okamžiku, kdy vstoupil za onoho deštivého dopoledne na palubu Marie Stelly...


 celkové hodnocení autora: 96.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 7 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 13 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 38 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Dandy518 01.08.2014, 0:36:13 Odpovědět 
   10. 06. 2014

Tenhle díl oproti všem ostatním, které jsem zatím přečetl, se mi líbil nejvíc. Plno napínavých pasáží, zvrat s Allanovou smrtí a neočekávané plavby stejnou lodí.
Tahle část přinesla mnoho nových otazníků, které doufám zodpoví následující části.
Allana a jeho humor jsem si oblíbil. Zvlášť mě rozesmála věta: „Doufám, že si moc nebrečel.“
 ze dne 01.08.2014, 16:55:44  
   Šíma: Díky, jsem rád, že se líbilo.
 Amater 06.11.2009, 22:34:34 Odpovědět 
   Tímhle dílem jsi mě překvapil, musím se přiznat, protože jsem čekala díl, jak bojuje s mořem, jak se z něj dostane. Další díl by mohlo být vyšetřování a další závěr.
Ale ty jsi úplně perfektně škrtnul moje plány ohledně povídky a začal jsi úplně z jiného soudku a musím přiznat, že je to hodně bachratej naducanej soudek, z kterého se dá nabírat ne lžicí, ale lopatou.
Četlo se to výborně.
Chtěla jsem napsat, že je to skvělá pětice, ale bohužel. Tak aspoň je to povedena čtveřice.
Už se těším na další dílek.
 ze dne 06.11.2009, 23:08:10  
   Šíma: Dík za zastavení a komentík! ;-)

P.S. Jsem zvědavý, co řekneš (napíšeš) u zbývajících částí... Snad z toho "vybruslím" se ctí a bude se Ti líbit i ten zbytek příběhu. Uvidí se! Kdyby něco, svedu to na "múzy", nebo tak nějak! Hezký večer přeji...

šíma řečený - skromný??? No... No? ;-)))
 Guardianes 13.04.2009, 7:29:52 Odpovědět 
   O mrtvých a bláznech jen v dobrém, o tomto dílu taktéž...
 ze dne 13.04.2009, 11:28:18  
   Šíma: Ahoj, tuším, že od této části pokračuje příběh s jakýmsi "časovým odskokem", prostě se k hrdinům vrací po určité době a na docela jiném místě děje... Snad tahle část nezklamala! Ano, a autorovi také, ať už to "zmastil" jakkoliv! ;-)))
 Tuax 16.05.2008, 10:40:33 Odpovědět 
   Sedmé pokračování, mě tak trochu vytrhlo z pohodového čtení. Vzniklo v něm spousty "ALE" a jsem zvědav, zda z toho ve zbývajicích částech nějak schopně vybruslíš, nebo to tak už zůstane.

Sice je odskok od minula jen dvouměsíční, ale děj se tváří jako by tomu bylo několik let. Přijdou mi vcelku vysoké odskoky v postojích a ději samotném. Ale zatím si to nechám pro sebe a uvidím jak se to vyvine dál.

Jen si připisuji do mysli další poznánku, pro závěrečné hodnocení tohoto dílka. Až se tedy k závěru dostanu.
 ze dne 17.05.2008, 22:58:14  
   Šíma: Mezi šestým a sedmým dílem byla při samém vzniku dílka (textu) nějaká ta časová prodleva, původně jsem už pokračovat nechtěl, ale v papírové podobě je vše od sedmého dílu druhým dílem (částí nebo knihou), přestože je tato část oproti první poměrně kratší... No, nechám se překvapit, jak vyjdu jako autor po přečtení celého textu! ;-)

P.S. Původně se děj Stelly a Pharaona dělí na dva celky, které na sebe příliš nenavazují (až na hlavní hrdiny), kteří se zapletli do dalších problémů... Ale to bych zase předbíhal... Díky za zastavení a komentík! ;-)
 Dani 06.01.2008, 17:27:20 Odpovědět 
   Také stále proplouvám mořem textu tvé prvotiny na SASPI, i když už máš na svém kontě mnoho dalšího. Stále se mi to líbí. I já se domnívala, že minulý díl spěje ke konci. Ale ono NE. Ono se to znovu rozbíhá, napětí houstne a mně to nedá, abych nepřemýšlela, co asi bude dál. :-)) Za jedna.
 ze dne 06.01.2008, 17:28:30  
   Šíma: Díííky! ;-) Jsem rád, že se ti toto dílko stále líbí! ;-)
 Nethar 30.10.2007, 23:43:26 Odpovědět 
   Máš tady na SASPI asi tisíc příspěvků a já ještě pořád čtu tvoje první Ohnivé jazyky :-)
V minulem díle by se možná zdálo, že příběh končí, ale teď jsou události v plném proudu, začínáme nanovo. Uvidíme, jak se vše nakonec rozlouskne :-) To je špionážní drama jak má být :-D
 ze dne 30.10.2007, 23:47:43  
   Šíma: Veliké díky, Nethare, už jsem myslel, žes to při tom potopení vzdal a raději ses nechal také "utopit v tomto textu"... :-D Jsem rád, že se tak nestalo! Drž se! A díky za zastavení a komentář! ;-)
 Pavel D. F. 16.06.2007, 21:45:36 Odpovědět 
   S Pharaonem se otevírá nová možnost odhalit tajemství, je to zajímavý motiv – stejná loď, možnost stejného postu v posádce, možná i stejný náklad, bude i stejná katastrofa?
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Zrzavci
Křídlatka
Con los Colegas...
Wheelies Devotee
Galfa - část II...
Franzi Moorin
obr
obr obr obr
obr

Pátek třináctého...
Šíma
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr