obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Mnohem lepší je žít bez štěstí než bez lásky."
William Shakespeare
obr
obr počet přístupů: 2915291 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39393 příspěvků, 5729 autorů a 389829 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Ohnivé jazyky - část osmá ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Ohnivé jazyky
 redaktor Šíma publikováno: 19.06.2007, 22:33  
Pokračování...
 

/ČÁST OSMÁ – výsostné vody Austrálie/

/I./

Bylo deset hodin dopoledne. Robert stál znovu na okraji mola a díval se na loď, kterou tak dobře znal. Tentokrát však nepršelo. Obloha byla vymetená, bez mráčku. Slunce nemilosrdně pražilo, jeho žhavý dech se odrážel od betonu i ocelových boků lodí Nebýt svěžího vánku, který alespoň trochu zpříjemňoval sálající dopoledne, nedalo by se v tomto parném dni vůbec dýchat.

Stejně jako tehdy, i teď tu stála sestřička Stelly tichá a opuštěná uprostřed všeobecného chaosu. Kolem houkaly sirény plujících lodí, svištěly navijáky, klapaly soustrojí jeřábů a halasily pojíždějící lokomotivy s ohony nákladních vagónů.

Zvolna vyšel na palubu lodi a nemohl se ubránit údivu nad tím, jak je čistě uklízená. Někdo se tu musel zbláznit, pomyslel si a schoval se pod přístřešek přední části nástavby.

"Hej vy tam!" prosvištěl kolem něj čísi hlas. Leknutím s sebou trhl. "Jste hluchej? Nebo si jen tak z legrace sedíte na uších?"

Robert odmítavě zakroutil hlavou. Tohle není Stella! Varoval ho jeho vnitřní hlas. Otočil se k zádi a spatřil vysokého muže, jak si to k němu rázuje mílovými kroky.

"Co jste, sakra, zač?" ptal se ho neznámý muž. "Neumíte mluvit?"

"Myslím, že jo..."

"No sláva! Už jsem si myslel, že nemáte všech pět pohromadě!" zamračil se příchozí a zabrzdil těsně u Roberta. "Já jsem Phil, první důstojník. Zůstal jsem tu s hlídkou sám, ostatní se flákají někde po městě. Odplouváme až zítra, kdyby jste náhodou nevěděl! Teda, pokud jste ten, kterého myslím!"

"Já... Přišel jsem si tu dát věci!" pokusil se o obranu. "Jsem tu namísto vašeho druhého důstojníka!"

"To můžete," přikývl muž už ne tak útočně. "Počítám, že jste náhrada za druhého důstojníka, nemýlím-li se. Ale to už jste říkal!"

"Jo," přikývl Robert a tázavě se na něj podíval.

"Pojďte, ukážu vám vaši kabinu. Do hodiny budete muset opustit loď. Zítra se ohlásíte kapitánovi. Tady je klíč od vaší díry!" podal mu kus kovu a zamyslel se. "Kdyby jste tu chtěl zůstat, přes noc sám se sebou samým na opuštěné lodi, jak je libo, ale ráno musíte do osmi vypadnou. Jinak zítra o půl desáté tady na lodi. Takže se mějte a zlomte vaz!"

"V pořádku!" přikývl Robert. "Nebudu spát na lodi!"

"To rád slyším!" dořekl a odkvačil. Robert zůstal sám s klíčem v ruce a nevyslovenou otázkou v očích. Proč tolik tajností?

Co když je to jenom čisté šílenství? ptal se sám sebe. Kdo ví, co se stalo Allanovi. Co když tohle není ta správná loď? Položil si své věci na postel a sedl si k nim. Dveře do kajuty nechal otevřené. Bylo příšerné horko. Klimatizace neběžela. Spala jako všechny ostatní stroje na lodi Kdo by se obtěžoval?

Pohlédl na poličku vedle skříně. Stál tam starý oprýskaný ventilátor. Jestlipak funguje? Pohlédl na zásuvku ve stěně. Loď bude asi bez proudu, ale co poziční a kotevní světla? Možné, že spouštějí pomocné agregáty až k večeru. Povzdechl si. Vstal a vyšel z kabiny na chodbu. Zamkl za sebou. Ani nevěděl proč, ale vydal se po hlavním schodišti dolů na palubu lodi. Kolik mužů může být teď na palubě? Ptal se ho Allanův hlas.

Nech toho, říkal si. Stejně jako tehdy měl i teď podivné tušení a svírající pocit v břiše. Možná, že jsem se zbláznil, řekl si a prošel průlezem na čerstvý vzduch. Málem se zalkl horkem. Zatracené počasí...

/II./

"Zatracené horko!" postěžoval si Chris, když si utíral kapesníkem pot z čela. "Ten nahoře se musel zbláznit!"

"Kde budem teď Roberta hledat?" zeptal se Mike obou přátel. Vraceli se do Sydney. Přesněji nevěděl nikdo z nich kam jedou a jaké kroky podniknou. Robert se vypařil jako pára nad hrncem. Byl tu a už není. Potřeštěné kousky bláznivého eskamotéra.

"Farmářova řeč měla něco do sebe!" zamyslel se nahlas Martin.

"Ty nefilozofuj a čum před sebe!" nařídil mu Mike. "Nebo nás chceš všechny zabít?"

"Aspoň někomu ušetříme práci..." pronesl Martin za volantem a mírně "Policajti si možná budou myslet, že jsem pil, ne?"

"Nech těch vylomenin!" bouchl do něj Chris. "Jsi jako malý kluk. Přemýšlejte, kam se mohl podít?"

"Zítra vás budu muset opustit..." řekl jim Mike.

"Cože?" vykřikli Martin i Chris zároveň.

"Jedu na Nový Zéland a pak na Sumatru."

"Proboha, co tam chceš dělat?" zeptal se ho Chris a pohlédl na jeho kývající se obličej. "Nerozumíme ti..."

"Nejsem tu na prázdninách, jako vy dva!" řekl jim.

"Tak to prr!" dupl Martin na brzdy. Takřka se dostali do smyku.

Zastavili na kraji cesty. Bylo horko. Nad zemí se vznášela mračna prachu. Načervenalého prachu. Modrou oblohou prozařovalo žluté, vražedně sálající slunce. Martin vystoupil z vozu. Kolem projel náklaďák. Za sebou strhl hotovou písečnou bouři. Martin jim na malý okamžik zmizel v mračnu písku a prachu.

"Chrisi, řekni tomu pitomci něco!" rozčílil se Mike. "Nemůžeme tady zůstat stát!"

"Můžeš si za to sám!" ukázal na něj Chris prstem.

"Do prdele, copak jsem vám to neříkal? Vy dva si najděte Roberta a mne nechtě dělat svou práci!"

"Tak v čem je problém?" zeptal se ho Mike.

"Hraješ si tu před náma na hrdinu!"

"Cože?" nechápal Mike.

"Ale nic..." zakroutil Chris hlavou. "Martine, nedělej fóry a nastup si. Nebo mám řídit já?"

"Už jdu!" otřepal se Martin. "Už se těším na napuštěnou vanu!"

"Tak jedem!" mávl Chris rukou a rozjeli se.

"Takže nás tu necháš samotné?" zeptal se Martin Mika.

"Nejste přece už malé děti."

"Někdy o tom pochybuju." zakroutil Chris hlavou. "Co když odjel Robert ze země?"

"Proboha a kam?" zděsil se Martin. "Nebaví mě se za nim pořád vláčet.

"Třeba do Tichomoří!" uchechtl se Mike. "A co jste si mysleli, že to bude procházka růžovým sadem? Myslili jste si, že se vám dobrovolně a veřejně přihlásí po tom všem? 'Tady jsem, mouchy snězte si mě!' Fakt?"

"Kdybys tolik nekecal, supermane. Co když se zase nalodil na nějakou podělanou loď?" zeptal se Martin.

"Já vám to zjistím, chlapci." utěšoval je Mike. "Než odjedu, udělám aspoň jeden dobrý skutek. Jo!"

"Do tmy tam nebudem, s takovou, jedeš jak s hnojem, Martine." upozornil jej Chris. Martin poslušně šlápl na plyn.

"Takže naschle v nebi!" řekl jim a nepřestával se dívat na cestu.

/III./

Robert se zamkl ve své kajutě. Neposlechl! Pochyboval, že by jej přišel první důstojník zkontrolovat. Venku už byla tma. Přístav se proměnil v hromadu vánočních stromků. Svítila ramena jeřábů, poziční a kotevní světla lodí i hvězdy na černočerném nebi s velkým otazníkem, jsou ještě jiné světy? A co my tady lidé na Zemi? Hrabeme si ve svém písečku a závistivě se díváme do pískoviště svých sousedů!

Na lodi už od půl sedmé předl generátor a vyráběl proud pro několik desítek žárovek, aby se loď neutopila ve tmě. Kdosi chodil nahoře po palubě můstku. Snad to byl první důstojník, nebo muži hlídky. Kdo ví. Robert měl sto chutí vylézt z postele a projít se po lodi. Co když inu tu někde nechal Allan vzkaz? Kde? A jak to dokázal? Promnul si oči a pomalu vstal. Loď ještě sálala přebytečným denním teplem.

Zítra to začne znova, řekl si, ale alespoň bude fungovat ventilace. Kdesi něco kleplo o bok lodi. Ještě jednou a pak zas. Co se děje? Ze zvědavosti vyšel na chodbu a vydal se k boku přivráceném ke břehu. Tiše otevřel dveře na vnější schodiště a zůstal stát. Dole se něco dělo. Až příliš čilý ruch na pokročilou noční hodinu. Několik lidí pobíhalo po betonovém molu. Na kolejích stál jakýsi vlak.

Díval se na podivné vagóny, stojící nehybně v šeru. Pak zaslechl zvuk otvírajícího se krytů nákladových jícnů. Hned na to se ozval tichým zavrčením lodní jeřáb. Co se děje? Říkal si znovu. Odkud berou tolik proudu? Lodní stroje. Běžely na volnoběh. Robert zůstal nechápavě stát jako přikovaný k malé plošince schodiště a zíral dolů. Zbláznili se?

"Co tu děláte?" ozval se tiše první důstojník.

"Dívám se na hvězdy." otočil se k němu Robert.

"Sypte do své kajuty, nebo vás pošlu přes palubu!" varoval jej rozlobený muž. "Tady nemáte co dělat! Neříkal jste, že zůstanete na břehu?"

"Zrušili mi nájem..." zalhal Robert. "Proč běží stroje uprostřed noci?"

"Nakládáme! Ráno bychom to už nestihli!"

"Potmě?" podivil se Robert. "V tomhle šeru?"

"Vypadněte, druhý, nebo vás vyrazím!" zavrčel první důstojník.

"Ano, pane. Už jdu!"

"To se mi líbí!" přikývl. "Nic jste neviděl, nic neslyšel. Nepotkali jsme se. Rozumíte?"

"Rozumím..." přikývl a na krku jej polil studeny pot. "Nejsem tady!"

/IV./

"Jsme připraveni k vyplutí, Jacku!" podal první důstojník hlášení kapitánovi.

"V pořádku, Phile!" přikývl kapitán.

"Ano, pane!" přikývl první důstojník a přešel k pravé straně můstku. Vzal si do ruky megafon a zahučel na muže na molu. "Odvažte lana!"

Muži zručně vyvlekli lana z pacholat na molu a hodili je do vody. Jen na zádi je podrželi nad molem, aby se náhodou nezamotala do točícího se lodního šroubu. Molo bylo prázdné. Nic než dvě řady kolejí. Záhadný vlak byl ten tam. Muži u lan na přídi i na zádi hlásili, že rozkaz je splněn. Navijáky se zastavily. Na okamžik vše utichlo.

"Kormidlo docela vlevo, pomalu vpřed!" zazněl další rozkaz.

"Kde jsou remorkéry?"

"Čekají na místech!"

"Dobře!" přikývl kapitán. "Ať nás vytáhnou do plavební dráhy. Kormidlo do střední polohy!"

Robert se zamyšleně díval na prvního důstojníka. Pharaon se zvolna vzdaloval od mola. Remorkéry zabraly. Usoudil, že podle všeho musí být oba dobrými přáteli. Tolik důvěrnosti by si Reach ke kapitánovi nedovolil. Břeh se vzdaloval. Kdesi hluboko v podpalubí hučel hlavní stroj. Ještě okamžik a oba remorkéry se odpoutají a zmizí jim z očí.

"Hotovo, kapitáne. Jsme v plavební dráze!" ozval se první důstojník a přešel až na pravé křídlo navigačního můstku. Míjeli ostatní lodě, stojící nehybně, až na ně přijde řada.

"Víc doleva!" houkl kapitán. Dvě stě metrů před nimi se objevila jiná loď. Dvakrát zahoukala a ztratila se v dalším kanálu. "Jak jste na tom druhý?"

"Patnáct let na moři," odpověděl mu Robert.

"Hodnost?" zeptal se ho kapitán, jeho pohled na něm zůstal ztěžka viset.

"První důstojník..." pokusil se Robert o lest.

"V pořádku. Zkušenosti určitě máte. Jen co vyvede první důstojník loď ze zátoky, převezmete službu. Ostatní vám řekne on sám. Jdu dolů, Phile, držte se!"

"Ano, kapitáne," přikývl první důstojník vracejíc se do stínu.

Obě křídla můstku byla dokořán otevřená. Vypadalo to, že bude pěkné horko. Loď se houpala na drobných vlnách. Její nos mířil na volné moře. Míjeli ostatní lodi, houkali na sebe a předávali si zprávy. Cesta začala. Kam? To ví jen Bůh a velitel lodi. A náklad? To věděl zas pro změnu i Allan, ještě dřív, než skončil v moři.

"Loď je vaše!" řekl Phil Robertovi."Držte se bojí. Náš kurs: Wellington, Nový Zéland! Kdyby něco, budu u sebe, stačí zavolat! Lodivoda nemáme..."

"Ano, pane!" přikývl Robert. "Co když s tím krámem nabourám do břehu?"

"Říkejte mi Phile..." zamračil se první důstojník. "Z těhle doků nejde zabloudit a mělčiny jsou označeny, stejně tak plavební dráhy a jejich směr!"

"Jasně," pokusil se Robert o úsměv. "Dva tisíce dvě stě osmdesát sedm námořních mil. Jakou máme průměrnou rychlost?"

"Deset a půl uzlu!"

"Takže deset dní?" zeptal se Robert.

"Ano, deset dní při stálé rychlosti a klidnému moři, nezapomínejte na mořské proudy, takže možná víc."

"Počasí?"

"Pro první tři dny výborná předpověď. Až nebudete mít službu, můžete se opalovat. Takže já jdu. Nemusím vám říkat, kompasový kurs, že ne?"

"Ne!" zavrtěl zkoušený Robert hlavou. "Zatím... To necháte vždycky na druhém důstojníkovi, aby vyplul z přístavu? Co se stalo tomu přede mnou?"

"To nechtějte vědět!" zazubil se první důstojník. "Raději ne! Kormidlovat nemusíte, na to máme lidi!"

"Aspoň že to..." přikývl Robert. "Jednoho muže u kormidla a druhého u strojního telegrafu, jaký to přepych!"

"Kapitán si myslí, že je na válečné lodi, ale neříkejte mu to!" zasmál se první důstojník. "Každý jsme nějaký..."

/V./

"Tak co jsi zjistil, Sherlocku?" zeptal se Chris Mika na druhý den ráno. Bylo půl osmé. Seděli za malým stolem v jedné z levnějších restaurací a dávali si snídani. Počasí slibovalo další parné dny s tou nejmodřejší oblohou. Udeřila sucha.

"Asi mi to nebudute věřit..." pronesl Mike naštvaně.

"Proč?" podíval se na něj Martin s výrazem idiota.

"Vypadá to, že se chystá někam vyplout! Nalodil se na Pharaona, sesterskou loď Marie Stelly... Odjel s ní bůhví kam!"

"Jak to, že neznáš místo určení?" píchl do něj Chris vidličkou. Martin se málem opařil kávou, do které si vylil přinejmenším půl litru mléka. Všichni tři se na sebe podívali.

"Začínáme z toho bláznit." řekl s rozhořčením Chris.

"Mají vytypované nejméně dva přístavy, takže nemůžu sloužit..."

"Není to podezřelé?" zeptal se ho Chris.

"A co mám na to říct? Jít za velením přístavu a zadržet loď? Proboha proč? Jenom proto, že se pleteme do soukromých záležitostí Roberta Smithe. Kriste pane!" bouchl Mike do stolu až se všechny hrnky, sklenice a talíře zatřásly jako při zimnici.

"Víte co? Nevím jak vy, ale já alespoň v klidu posnídám!" řekl Chris. Ostatní mu dali za pravdu.

/VI./

"Tak co budeme dělat, pánové?" zeptal se Martin obou svých přátel. Dívali se na pouliční ruch. Větřík roznášel nad asfaltem zvířený prach. Zasáhla je drobná sprška vody unesená větrem.

"Vrátíte se domů!" pronesl chladně Mike.

"Cože?" vykřikli oba současně.

"Nemůžete tu zůstat a čekat na zázrak! Robert už není malý kluk, a nikdo vám neřekne, jak dlouho bude pryč!"

"Dobře, přijdeme domů a řekneme: 'Promiň, Jenny, ale nestačili jsme ho uhlídat. Znovu ho chytil amok a dal se na pašování Uranu, nebo plutonia 238! Co myslíš, že nám řekne?"

"Řekne, že je to v pořádku! Nejste honící psi! Já se o něj postarám, budu vám průběžně posílat zprávy, i když nevím, kdo to zaplatí! Takže kluci, Za hodinu odlétám do Aucklandu. Zlomte vaz!"

"Co na to říkáš?" zeptal se Martin Chrise. Stálí kdesi na břehu zálivu a dívali se na drobné vlnky.

"Mike má pravdu. Pozítří odlétáme!" hodil do moře několik kousků kamení, kterého bylo kolem nich dost. Díval se, jak se po dopadu na hladinu ponoří a vyženou k nebi na své rozměry nepřiměřené fontány vody, dokud je nezahladí další vlnka.

"A to tady chceš jen tak sedět a hrát si s šutrama?"

"Ne," odpověděl mu Chris. Větřík jim rozčesával vlasy a snažil se jim namluvit, že je tím nejdůležitějším větrem na světě.

/VII./

Smrákalo se. Slunce se zvolna nořilo do modravých vln Tichého oceánu. Pevnina zmizela kdesi za lodní zádí. Nad hlavou jim vřískali mořští ptáci a vítr dokresloval celou atmosféru.
Robert stál u zábradlí na levém boku lodi Díval se jak se k nim pomalu přikrádá noc. Na obzoru spatřil světla cizí lodi. Houpali se v rytmu vln. Tančili spolu s oceánem odvěký tanec, jako by oni i loď byli milenci moře, a s veškerým úsilím doufali, že hudba nikdy neskončí.

"Odněkud vás znám," řekl řekl tiše kapitán lodi a postavil se vedle Roberta po jeho levé boku. Přišel od zádě. Tiše jako myš, aby náhodou nevzbudila kocoura, jenom že to bylo právě teď obráceně, to jen kocour nechtěl vyrušit svou oběť.

"To se vám jenom zdá!" odpověděl mu Robert.

"Vy jste svědčil v procesu, viďte? Vy jediný jste přežil potopení Stelly."

"Ano, pane. A nebýt bouře, byli by jen dva mrtví!" otočil se k němu Robert s chladem v očích. "Byl jste někdy na hořící umírající lodi, kapitáne?"

"Ne, ale viděl jsem jak se jeden venezuelský tanker rozlomil po výbuchu na palubě a vzplanul jako pochodeň. Stáli jsme opodál a nemohli jsme jim pomoct. Nafta se rozlila po vodě kolem lodi a dokonala dílo zkázy. Nikdo nepřežil. Tak se nemylte, druhý!"

Robert měl sto chutí se zeptat: Co jste to nakládali, vy parchanti, uprostřed noci. Tak, aby neměl nikdo ani tušení, jaký náklad veze tahle loď. Allan musel na něco přijít, řekl si.

"Nad čím přemýšlíte, smím-li se zeptat?"

"Nad životem..."

"Můj život je moře." roztáhl kapitán dlouhé ruce a usmál se.

"Myslím, že vám to mohu věřit, pane."

"To nemůžete popřít," zazubil se kapitán. Někdo na něj zavolal z levého křídla navigačního můstku.

"Moře je náš osud!" přikývl Robert.

"Už jdu!" odpověděl a ještě jednou se na Roberta dlouze podíval.

"Smím se něco zeptat, pane?"

"Ano," přikývl kapitán.

"Co vám teď krouží v hlavě?"

"To byste neuhodl! Tak se mějte. Musím už jít!"

"Dobrou noc, pane." řekl Robert s předstíranou vřelostí.

"Dobrou a nerozplyňte se, potřebuji vás jako sůl!"

"Aby jste se mnou osolil moře?" zeptal se ho Robert, vůbec netušíc, jak mu tato slova mohla vylézt z úst.

"Tu poslední větu jsem neslyšel!" odpověděl mu kapitán hned po tom, co se na několik vteřin zarazil "Já nehážu své muže přes palubu! Na to nezapomeňte!"

Robert osaměl. Ne, říkal si, Allan do té vody skočil sám. Pár desítek mil od pevniny. Určitě se nešel koupat. Počkal až jej i loď polkne tma tmoucí a šel si lehnout. Na okamžik mu v zorném poli utkvěla světla cizí lodi. Jak dlouho už tam stojí? Co když pluje stejnou rychlostí jako Pharaon? Podle světel poznal, že jde o jachtu.

Dvacetimetrovou, možná i třicetimetrovou jachtu se dvěma stěžni a motorem. Kdopak tam na ní čeká a na koho? S tou otázkou šel spát. A už vůbec se nedivil tomu, že držel službu na můstku jen do dvanácti dopoledne. Na téhle lodi se dějí divné věci, pokýval hlavou a zmizel v průlezu.

/VIII./

"Tak co, jak jde život?" zeptal se kapitána Pharaona jeho šéf, když se obě lodi ocitly vedle sebe. Dělilo je jen dvacet metrů volné vody, ale moře bylo klidné. Moře, malinký flíček Tichého oceánu. Moře je malé a oceán veliký, jaký rozdíl mezi těmito slovy.

"Ujde to!" odpověděl mu kapitán Pharaona

"Přišel jsem vás tak trochu zkontrolovat. Nikdy jsem nevěřil, že je ta loď tak velká!"

"To se vám zdá, na moři je každé větší loď velká, jen když je v přístavu, kde kotví ostatní lodi se pozná, jaká která je!"

"Moc filozofujete, kapitáne!" odpověděl mu. "Same?"

"Ano?" ozval se kapitán jachty.

"Dokážete připlout tak těsně k parníku, abychom mohli přejít na jeho palubu?"

"Při tomhle moři to bude hračka!" přikývl a pozdvihl svůj megafon k ústům. "Kapitán volá kapitána!"

"Co si přejete, mořský vlku?" odpověděl velitel nákladní lodi.

"Spusťte tramp a neměňte kurs, šéf chce na vaši palubu!"

"Rozumím!" otočil se ke svému prvnímu důstojníku a něco mu polohlasně přikázal. "V pořádku. Držíme přímý kurs. Shoďte odražeče, ať si nepoškrábete lak. Jdeme na to!"

Obě lodi se k sobě přiblížily tak, blízko, jak to bylo jenom možné. Pluly takřka bok po boku. Pharaon snížil rychlost, i když dokázala malá jachta plout o hodně rychleji než nákladní loď. Operace proběhla bez problémů. Za pět minut byli oba muži na palubě. Jachta několikrát zahoukala a odpoutala se.

"Byl jste někdy na nákladní lodi, Jamesi?" zeptal se boss sluhy.

"Obávám se, že ne, pane."

"Tak teď si toho užijte!"

"Budu se snažit." přikývl sluha neochotně.

"Jaké hlásí počasí?" zavolal nahoru na můstek. Rukama si udělal něco jako hlásnou troubu, aby jej bylo lip slyšet.

"Slyším vás dobře!" zavolal dolů kapitán. "Nejméně pět dní klidného moře!"

"Tak vidíš, Jamesi!" chlácholil svého sluhu, který nebyl očividně ve své kůži. "Nemáš se čeho bát!"

"Dáte za to svou hlavu?"

"Svou hlavu mám moc rád, ale myslím, že ano!" uslyšel odpověď, ale ta nepřicházela z výše tří pater, ale kousek od něj.

"Jak jste to stihl?" divil se. "Překvapujete mne."

"Pojďte, ukážu vám vaši kabinu," řekl mu kapitán namísto odpovědi a vedl je průlezem do nitra, nástavby. "Přestavěli jsme důstojnickou jídelnu na apartmá, bude se vám líbit!"

"Opravdu, je to tu hezké!" pochválil boss kajutu, ve které se ocitli.

"Dalo to hodně práce?"

"My jsme ji nedělali." usmál se kapitán.

"Je to vidět!" dobíral si ho a pohlédl na sluhu. "Něco není jak má být, Jamesi?"

"Kde budu bydlet já?"

"Ubytujete ho?" podíval se na kapitána. "Dejte mu nějakou malou kabinu, kde by mohl být sám."

"Spolehněte se!" přikývl kapitán. "Půjdete už spát?"

"Ne. Podívám se na hvězdy. Je krásná noc. Takové se hned nevidí."

"Na moři jsou všechny noci krásné, pokud je jasno, nefouká vítr a je trochu teplo." pokrčil kapitán rameny.

"Vidíš, Jamesi?" otočil se k němu postarší muž. "Můžeš..."

"Chtěl bych vám ještě něco říci!"

"Co to bude?" povytáhl muž obočí.

"Mám na palubě člověka, který přežil potopení Stelly!"

/IX./

"Jsi to ty, Jenny," zeptal se Martin a dal si sluchátko blíž k uchu.

"Halo?"

"Halo? Kdo je tam?" uslyšel ve sluchátku. Zatracená civilizace, pomyslel si a přendal si sluchátko do pravé ruky.

"Tady je Martin. Jenny, vracíme se!"

"Vracíte?" slyšel její otázku.

"Jo. Robert se zas nechal najmout na nějakou loď, nevíme kam míří, ale Mike se o něj postará. Umí v tom chodit, lip, než my dva dohromady."

"Rozumím. Kdy přijedete?"

"Ještě dnes večer. Volám z letiště, teď je asi půl desáté. Odečti si časový posun, takže to vyjde."

"Byli jste s Robertem." vyzvídala po telefonu.

"Ne, ale podle všeho se má k světu!" řekl ji nervózně.

"Proč se tak ošíváš, Martine?" zpozorněla.

"To nic, budu končit. Takže večer. Pa!"

"Budu vás čekat. Zase ty dny nejistoty?" zeptala se.

"Nic se nedá dělat. Minuli jsme se o dvě hodiny. Mrzí nás to!"

"Neomlouvejte se. Určitě to dobře dopadne."

"Jo," řekl Martin. Sentimentální kecy, pomyslel si. Jako když říkají vězni, kterého budou popravovat na elektrickém křesle: Nebude to zas tak moc bolet, uvidíte.

"Tak ahoj!" slyšel ve sluchátku.

"Zatím!" řekl a zavěsil.

"Jak to vzala?" zeptal se Chris. "Vypadáš zničeněji než ona. Aspoň co jsem slyšel."

"To se ti jenom zdá," řekl mu. "Půjdem?"

"Jo. Zas ty protivné hodiny v letadle..." zavrčel Chris.

"Bude tam video, bar, můžeš si zatancovat na záchodě, jestli se ti bude chtít!" pokrčil rameny.

"Už se těším," vydechl Chris. "Takže jsme to zvorali. Lekl jsem se, že řekneš zasouložit na záchodě!"

"Jestli tě bude někdo chtít?" přikývl Martin.

"Uvidíme co dokáže Mike." zamyslel se bývalý námořník. "Víš, co, Martine?"

"Ne?" otočil se k němu.

"Jsme jako dva malí pitomci. Robertův strýc měl pravdu!"

"V čem?" nechápal jej Chris.

"Možná opravdu nevíme, do čeho jdeme a s čím máme co do činění..."

/X./

Té noci spal Robert dost špatně. Byl unavený, ale nemohl usnout. Dostal se z deště pod okap. Co tu chtěla ta malá směšná lodička. Vrcholky stěžňů sotva dosahovaly po palubu velitelského můstku. Dvaceti pětimetrová jachta, něco laminátu, dřeva, kovu a umělé hmoty. A plachty, na ty nesměl zapomenout.

Uslyšel volání kapitána lodi a ještě několik dalších hlasů. Cítil, jak loď zpomalila. Spouštěli tramp, i to bylo slyšet. Pak jeho vrzání, jak několik mužů stoupalo na palubu. Nevěděl kolik, snad jim šel někdo z paluby naproti. Po několika minutách vše utichlo a jachta odplula. Slyšel zahučet její malý ale silný motor.

Pak prošlo několik mužů po hlavním schodišti. Vlastně se zastavili na palubě, kde měl Robert kabinu. Byli tři, o tom nebylo pochyb. Kapitán, pak nějaký muž, podle všeho jeho nadřízený a sluha. Proč se setkali za temné noci? Proč tolik tajností? Nedokázal si odpovědět, ani na otázku, proč se vrhl do tak nebezpečného podniku. Kdosi zaklepal na dveře jeho kabiny.

Tiše se posadil a poslouchal. Kdo stojí za dveřmi? Ptal se v duchu. Někdo s posádky? Proč by klepal tak tiše. Pokrčil rameny. Rozsvítil malou lampu u postele a vstal. Pomalu otevřel dveře. Nejdřív toho muže nemohl poznat, ale pak hrůzou zkameněl. Před ním stál Allan v celé své kráse. Jsi přece mrtvej, po smrti! chtělo se mu vykřiknout. Rozhodl jsi se, že mě budeš v noci strašit? Poslechl jsem tě, tak co ještě chceš?

"Kdo byl ten muž, kterého našli v moři?" zeptal se ho tiše.

"Byl jsem mu dost podobný. Asi jako vejce vejci. Byla by škoda, kdybych tu situaci nevyužil." pokrčil Allan rameny a zakřenil se.

"Tak pustíš mě, do prdele, dovnitř, nebo mě chceš opravdu najít v moři?"

"Věřím, že jsi to ty! Proč ta komedie?"

"Protože jsem do toho nemohl jít sám. Ty se tu vyznáš, jsi tu jako doma. Chápeš?" řekl mu tiše, když za ním zapadly dveře.

"Jak to, že jsi se neprozradil?" nechápal Robert.

"Ten muž, byl samotář. A to se mi hodilo..."

"Tys..." zeptal se a krev mu tuhla v žilách.

"Sebeobrana!" pokrčil rameny.

"Jasně!" přitakal a sedl si na postel.

"Věříš mí?"

"Co ti mám věřit?" nechápal Robert. Allan si k němu přisedl.

"Ty budíky, které jsi vypínal, by neprobudili ani malé dítě. Neměl jsem chuť vyhazovat své sídlo do povětří. Kde bych pak bydle! Ty chytrej. Lepilo ti?"

"Teď mám na jazyku několik sprostých slov, Allane."

"Jen do toho. Jsem už zvyklej, však mě znáš!" usmál se Allan a plácl Roberta po rameni. "Vsadím se, že kdybych tě sem pozval, nešel bys ani za Boha!"

"To máš pravdu. Co vezou?"

"Viděl jsi ty vagóny?" řekl mu do ucha. "Stál jsi tam na plošině schodiště s otevřenou hubou. Byl to div, že tě první důstojník neshodil dolů a ty jsi neskončil ve vodě, nebo rozplácnutý na betonovém molu jako mastný vlek. Já jsem jim to pomáhal nakládat. A neptej se, co to je! Když ti to řeknu, kamaráde, posereš se strachy. A loď je toho plná!" protáhl se Allan.

"Připomínáš mi Reache." poškrábal se Robert na hlavě.

"Co budeš dělat dál?" zeptal se ho Allan. "Skočíš do vody v záchranné vestě a necháš sebe sama na pospas žralokům?"

"Nemám je rád..."

"To ti věřím, já taky ne. Nehlas se ke mně. Všechno vidím, všechno slyším. Drž se, důstojníku." řekl a dodal hlasitě.

"Spolehněte se pane, už se to nebude opakovat... Mohu odejít, pane. Děkuji!" Mrkl okem a odpochodoval. Nechal Roberta sedět na posteli s otevřenou hubou a zmatkem v mysli. Brečel jsem jako malý kluk, ty parchante. Takhle si se mnou zahrávat...

/XI./

Na druhý den v osm hodin vpadl první důstojník do kabiny kapitána lodi, přitom mával rukama a divoce koulel očima. Velitel Pharaona se na něj nejdříve nedůvěřivě podíval a pak s hrůzou v očích vstal s postele. Tak jej ještě nikdy neviděl.

"Co se děje, Phile? Vypadáš, jako byste viděl smrt!"

"V jedničce stoupla teplota!" vydechl a opřel se o stěnu.

"Přes den jsou horka!" odpověděl mu kapitán. "Neblázni!"

"Je tam přes osmdesát a teplota stoupá!"

"Kouří se z ventilace?"

"Ne, kapitáne! Ale je něco po osmé, venku je chladno..."

"To se ti muselo zdát, Phile. Nic takového není možné!" zavrtěl hlavou. "Za pět minut jsem na můstku. Proboha, nedělej paniku!"

"Ano, pane!" přikývl první důstojník.

"Kdo o tom ještě ví?"

"Já a bocman. Byli jsme se na to podívat!"

"Dobře," přikývl. "Syp na můstek. Kdyby něco, zatrub na mě klaksonem. Ne, abys vyhlásil požární poplach"

"Čekáme na vás!" vydechl a dal se k odchodu.

"Phile!" zakřičel na něj kapitán, když mu zmizel z očí.

"Ano?" nakoukl volaný zpět do kabiny.

"Kdo má službu?"

"Druhý důstojník!"

"Vezmi dozimetr a změř všechno v okolí jícnu jedničky! Výsledek mi řekni, až to tam pořádně přeměříš! Nikomu na nic neodpovídej!"

"Lidi nejsou hloupí, kapitáne!"

"Nejsou!" přikývl velitel lodi. "Jenomže tohle je ještě pořád moje loď, na to nezapomínej a teď syp!"

"Rozkaz, pane!" vyštěkl a zmizel. Co tam sakra je? Ptal se kapitán, když se přehraboval v trezoru ve své kabině. Oficiální doklady nechal na místě. Vytáhl jakousi šedou obálku a roztrhl ji, před očima držel několik listů papíru. Dal se do čtení bloudíc očima po papíře.

/XII./

"Jsem ráda, že vás vidím! Oba dva!" vykřikla Jenny radostí, když je spatřila v otevřených dveřích svého bytu. "Mike tam zůstal?"

"Jo. Chtěl si vyřídit pár svých věcí! Nenechal si do toho mluvit, za žádnou cenu." přikývl Chris.

"Takže jsme zase na začátku? Jako tehdy, když jsem ti zavolala? Pamatuješ?"

"Jako by to bylo dnes!" souhlasil Martin. "Ale ty na tom neneseš žádnou vinu!"

"Kriste pane, vyhodila jsem ho z našeho bytu! To není žádný důvod? Tak proč sakra odešel? Nechce mě už vidět?"

"Zase to začíná!" povzdechl si Chris. "Mám žízeň! Něčeho bych se napil. Umírám žízní!"

"Jasně, pojďte dál!" pustila je dovnitř. Venku bylo teplo, ale ne zase tolik, aby se to nedalo vydržet. "Jak jste se měli?"

"Ušlo to. Vlastně je to jedno velké fiasko! Proč jsme tam vůbec jeli?" zeptal se nahlas Martin sebe sama.

"Bylo tam víc horko, než tady!" pousmál se Chris. Usadili se v obývacím pokoji u otevřeného okna. Vítr. Seděli kolem konferenčního stolku a popíjeli vychlazenou limonádu s ledem.

"Nebylo by něco ostřejšího?" zeptal se Chris, skřípějící zuby.

"Hned. Mám tu Skotskou?"

"Může být, přines to sem, sklenky nosit nemusíš, nalejeme si to do ovocné stavy!" souhlasil Martin a pohlédl na Chrise. V očích měl zvláštní lesk.

"Robert je vůl, tak velkéj vůl, že to volá až do nebe. Já mít takovou holku, tak s nikým nemluvím!"

"V tomhle ti dám za pravdu." přikývl Martin.

"Co si tam špitáte?" přiběhla s lahví zvědavá Jenny a nedůvěřivě se na oba podívala.

"Toho si nevšímej. Zlozvyk..."

"Co šeptem, to čertem! Znáte to, ne?"

"Chris by si tě rád vzal..." řekl ji Martin a čekal, jak odpoví.

"Vážně?" zeptala se a pohlédla na něj. "Vážně by sis mě vzal, Chrisi?"

"Kdybys neměla Poberta.. Neváhal bych, fakt!"

"Vážně?" řekla. Nevěděla, co k tomu dodat. Zdálo se ji, že do jejího života vstoupili dva muži. Nejdřív Robert a teď Chris. Koho si vybrat? Přemýšlela a po očku sledovala jeho neoholenou tvář. Nemyslela na to, jaké by to bylo, kdyby se s ním...

"Na co myslíš, Jenny?" zeptal se ji Martin.

"Přemýšlím, jaké by to s Chrisem bylo..."

"Jenny?"

"Martine, nech toho. Já ho mám ráda!" řekla mu, když za ní odešel do kuchyně. "Nic na tom nezměníš!"

"A Robert?"

"Co s ním?"

"Toho nemáš ráda? Už tě nudí, po tolika letech?"

"Tak přece si myslíš, že jsem kurva?"

"Po..." Martin zůstal stát s otevřenou pusou a zíral na Jenny.

"Když jste byli pryč, hodně jsem přemýšlela..."

"Takže tobě by bylo úplně jedno, kdyby se už Robert nikdy nevrátil?" zeptal se ji.

"Nech toho, Jenny!" obořila se na něj.

"Klidně jsem se na tebe mohl vykašlat!" zvýšil Martin hlas.

"Co se tam děje?" slyšeli Chrisův hlas z obývacího pokoje.

"Dělej jak chceš!" řekl ji. "Je to tvoje věc!"

"Martine!"

"V tomhle ti pomoct nemůžu!" řekl ji a odešel za Christen. Jenny se vším praštila a pohlédla z okna. Stmívalo se. Bude krásná vlahá noc, řekla si a myslela na Chrise.

"Jenny?" slyšela jeho hlas. "Nepotřebuješ pomoct?"

"Už jdu!" zavolala a utřela si slzy. Co se stalo? Co se to sakra děje? "Jak dlouho tu zůstanete?"

"Jak dlouho si budeš přát!" řekl Chris.

"Já jdu. Zítra, zítra se uvidíme! Pa, Jenny..." řekl Martin. Z věšáku si vzal bundu a svou tašku. "Musím taky domů, a říct něco své ženě... Měj se, Chrisi!"

"Zavoláš?" zeptala se ho Jenny.

"Zavolám, v deset! Hodí se ti to?"

"Jo," přikývla. "Budu celý den doma."

"Mějte se!" řekl a zapadly za ním dveře.

/XIII./

"Jak se máte? zeptal se kapitán svého šéfa, když vešel do jeho pronajaté kabiny. "Chtěl jsem se zeptat, jestli je všechno v pořádku!"

"Bez chyby, ale vás něco trápí, Jacku! Určitě, co máte na srdci?"

"Přijde bouře, pane!"

"Bouřka? Jak silná?"

"Dost na to, aby rozhoupala tuhle loď k nepříčetnosti..."

"Co navrhujete?" zeptal se kapitána a poodešel k řadě oken. "Teď je tam báječně!"

"Tak dva, nanejvýš tři dny..." řekl mu a pokrčil rameny.

"Nejste si jist, Jacku?"

"To ne. Ale raději byste měl přesednout na svou loď a vrátit se do Sydney. Mohl byste to stihnout bez újmy."

"Co si myslíte? Kde mi bude lip? Na deseti tunové jachtě, nebo na deseti tisíci tunové nákladní lodi?" zeptal se ho.

"Obávám se, že na vaší jachtě. Dokážete plout rychlostí dvaceti uzlů, při dobrém větru i víc. Můžete ji ujet. Tahle loď ze sebe ne-vymáčkne víc jak patnáct uzlů!"

"Chcete utíkat? Vy chcete utéci, Jacku? Před čím?"

"Máme problémy!"

"Jaké?" divil se boss.

"Stoupá teplota v jedničce. Teď je tam devadesát stupňů a my nevíme co se tam děje!"

"Tak otevřete jícen? Co vám v tom brání?" zeptal se ho nechápavě. "To je nesmysl, kapitáne! Tam nemá co hořet, Jacku!"

"Vážně?" zeptal se ho kapitán a ostře mu pohlédl do očí. "Příliš velké riziko pro nás pro všechny!"

"Mám tedy odejít z lodi? Jak budu vypadat?"

"Staral jste se o to někdy, pane?"

"Ne. Co uděláte pak?"

"Otočím loď a vrátím se. Pokud nestihnu doplout do přístavu, zůstanu v teritoriálních vodách Austrálie a požádám o pomoc!"

"Vy jste se zbláznil! Poslyšte, Jacku, co když se rozbijete o břeh, co bude pak?"

"Na to jste měl myslet dřív. Co se může stát? Zamoříme celé pobřeží v daném sektoru v okruhu dvou set mil? Nebo otrávíme moře široko daleko? A co životy lidí na lodi, na to jste nemyslel. Sakra, vy počítáte lidi za stroje, jenom za jeden z faktorů ve vaší hře, viďte! Nemám pravdu?"

"Dobře, vrátím se na jachtu. Vy udělejte, co uznáte za vhodné. Zavolejte Sama, ať se přiblíží, bude tu do dvou hodin!"

"V pořádku, pane, ale loď obracím okamžitě!"

"Odkdy máte takový strach, Jacku, já vás nepoznávám!"

"Nevím, asi už stárnu!" pokrčil kapitán rameny. "Říkáte si, tady je příhodná hloubka?"

"O své peníze nepřijdete, vy ani posádka. Co uděláme s nákladem? Přemýšlel jste o tom. Stejně budete muset dokončit svou cestu. Možná, že je to váš osud!"

"Vy určujete lidský osud? Co se má stát a co ne?"

"Ne, Jacku. Já jen osudu pomáhám. Házím kostky, a doufám, že mi vždy padne největší číslo..."

"A není to bláznovství?" zeptal se ho kapitán.

"Snad..." odpověděl mu boss. "Chci abyste věděl, že s vámi budu vždy počítat. S vámi a vašimi muži!"

"Kriste pane! To zní tak od srdce, až je to podezřelé. Obětoval jste nás? Stejně jako jste obětoval posádku Stelly? Řeknete mi to?"

"Jacku, vy sám jste mi navrhl, abych odešel z téhle lodi! Já mám svůj život rád, rozumíte? Tahle loď se nepotopí kvůli mně, já na tom nemám sebemenší zájem!"

"V pořádku pane," přikývl kapitán a odešel.

Postarší muž si zamyšleně promnul bradu. Co se mohlo stát? Tohle nikdo z nás neplánoval. Tuhle loď ještě budeme potřebovat. Kdopak zvoral tuhle propočtenou akci? Dodavatel? Jsou vadné kontejnery? Nebo je snad materiál ještě pořád nebezpečně živý? Ať už se stalo cokoliv, nebylo to v plánu a nikdo s tím nepočítal...

/XIV./

"Krysy opouštějí loď!" postěžoval si Phil, když se díval, jak jachta zvolna odplouvá.

"Phile!" zavolal na něj kapitán.

"Měl jsem to udělat už před dvěma hodinami! Ale čert to vem!

Otoč loď, vracíme se! Slyš, Phile?"

"Je to tak vážné, kapitáne?" zeptal se ho první důstojník a pohlédl na Roberta.

"Pokud vím, byls první, kdo za mnou přiběhl a začal jančit. Takže drž jazyk za zuby a otoč tuhle starou herku!"

"Ano, pane!" řekl první důstojník a přešel ke stojanu s ovládáním kormidla.

Vypnul automatického pilota. Zelené tlačítko pohaslo. Místo něj se rozsvítilo červené. Oběma rukama začal přetáčet volantem kormidelního stroje. Pharaon se zvolna otáčel. Širokým obloukem měnil kurs zpět na Sydney. Vzdálenou brázdu zvířené hladiny zalévala neúnavná hladina oceánu. Nastalo ticho se spoustou nevyslovených otázek, které vyvolala tak drastická změna kursu, jež se prováděla jen zřídka. Nejčastěji za hrozby velmi silné bouře, nebo nebezpečí pro loď či posádku.

"Změna kursu provedena!" hlásil důstojník od stojanu.

"V pořádku, zvyš rychlost plavby! Na maximum!" řekl kapitán s ledovým klidem.

"Rychlost zvýšena, pane. Plnou silou vpřed!" posunul páku lodního telegrafu na doraz. Hlavní strojník se bude divit, pomyslel si a pohlédl ven. Jachta zmizela z dohledu.

"V pořádku. Přeprogramuj autopilota. Jdu dolu. Kdyby něco, jsem ve strojovně!"

"Ano, pane." řekl první důstojník a znovu pohlédl na Roberta.

"Copak se vám nezdá?" zeptal se ho Robert.

"Hádám, že jste si našel špatnou loď, druhý!"

"Asi mate pravdu." přikývl. "Utíkáme před bouří?"

"Dožene nás!" zamračil se a vyšel ven na pravé křídlo můstku.

Vítr mu rozčesával jeho dlouhé černé vlasy. Co se mu honí v hlavě? Robert zůstal nerozhodně stát, jako by byl vržen mezi dvě síly, a obě se snažily jít opačným směrem, dokud jej neroztrhnou v půli. Copak to nikdy neskončí?

/XV./

"Já tě mám ráda, Chrisi!" řekla mu Jenny důrazně a dívala se na něj se slzami v očích.

"Ježíši, Jenny!" pohlédl na ni Chris. "Ale to neznamená, že se se mnou musíš vyspat!"

"Dělám ti snad neslušné návrhy?" zeptala se ho a sedla si proti němu. Dívali se do očí. Seděli tiše a nehnutě. Venku byla již tma. V pokoji bylo pološero. Z gramorádia vycházela tichá taneční hudba. "Než jsi odjel do Sydney, byla jsem ti dobrá..."

"Ale co tvůj muž? Myslela jsi na něj?"

"Mluvíš stejně jako Martin!" vyčítala mu. "Proč ten obrat?"

"Jenny, já tu nejsem proto, abych se s tebou hádal. Své problémy si musíš vyřešit sama!" řekl ji a vstal. "Já... Přemýšlel jsem o nás... Myslím, že neděláme správně, když se spolu..."

"Copak jsem malá holka?" řekla a z očí ji vyhrkly slzy. "Dostal jsi strach? Z Roberta? Než odjel, spala jsem s kdekým!"

"Ne, ale chováš se tak!" sedl si k ní a hladil ji po vlasech.

"Co budeme dělat?" zeptala se ho. "Miluju tě a nemůžu si vybrat!"

"Necháme všechno tak, jak to je. Musíš myslet na to, že se vrátí, a já bych pak zůstal sám! V mých letech... Byl bych tu jako páté kolo u vozu!"

"Ty máš prostě strach, vid?"

"Jasně, bojím se. Je na tom něco špatného, mít strach?"

"Takže podle tebe se ke mně Robert vrátí, a všechno bude jako dřív. Zazvonil zvonec a pohádky je konec. Pokud nezemřeli, žijí spolu dodnes!"

"Robert je můj dobrý přítel, Jenny!" řekl ji.

"A dál?" zašklebila. "Přítel? Vždyť ho ani neznáš!"

"Myslím, že bych udělal stejnou věc, jakou udělal on..." pronesl tiše. Deska dohrála. Dlouhé rameno s jehlou vyskočilo a kotouč se zastavil. Venku projelo několik aut. Za protější stěnou někdo hlasité křičel. Mlčeli.

"Takže jsme u jádra věci!" řekla mu náhle. "Jsi stejný jako on?"

"Ne. Já... Nechtěl jsem být zatažen do tohohle rozhovoru, Jenny. Musíš pochopit, že bych to nemohl Robertovi udělat."

"Tak, sakra, proč jsi říkal, že by jsi si mne vzal?" bouchla do něj Jenny. "Co bys nechtěl udělat? Chrápal jsi se mnou a ne jednou!"

"Protože jsi přitažlivá žena... Líbíš se mi!" řekl ji.

"Nic víc?" rozesmála se. "Jsem jen další trofej v tvé nekonečné řadě chycených žen a dívek?"

"A co bys chtěla?" zeptal se ji.

"Tebe!" řekla mu. "Copak to pořád nemůžeš pochopit?"

"Radši už půjdu, Jenny. Mám tě pořád rád... Nic se nezměnilo!" řekl a vyšel ke dveřím. U dveří se otočil a dlouho se na Jenny díval. "Určitě to zas dáte s Robertem dohromady. Nemělo by to cenu. Pochopíš to!"

"Zůstaneme přáteli?" zamračila se. "Vyšoustáš mi rozum z hlavy a pak mi řekneš, že budeme jenom přáteli?"

"Ano," přikývl a vzal si bundu z věšáku. Přišla k němu do předsíně. Kolem jejich patra projel výtah. Zastavil se až v přízemí.

"A náš další život?" zapochybovala.

"Bude stejně krásný, i když nebudem spolu. Máme spoustu přátel, ty i já. Mužem se vídat, kdy budeme chtít! Každý máme svůj život!"

"Ty už nechceš mít ženu?" zeptala se ho.

"Ne. Zvykl jsem si. Tu svou nosím stále v srdci. Navždy..."

"Konec nadějí?" ustrnula při pohledu do jeho hnědých očí.

"Ne!" vzal ji za ruce. "To je pouze začátek něčeho nového, krásného a bohatšího..."

"A když se nevrátí?" držela ho pevně, s rozhodnutím, že jej už nikdy nepustí.

"Přej si to, a on přijde!" pousmál se a políbil ji. Zůstali na okamžik v objetí. Pro oba byl věčností, ale může věčnost skončit?

"Ozvu se! Zítra, Jenny!" řekl ji a otevřel dveře.

"Chrisi. Dobrou noc!"

"Dobrou, Jenny!" usmál se znovu a přešel ke dveřím výtahu. Už se na ní nepodíval. Čekala a dívala se, dokud neodjel výtahem dolů do přízemí...

/XVI./

"Jsem rád, že tu jste všichni, kromě služby!" pohlédl kapitán Pharaona na své mužstvo. "Dobře víte, do čeho jste šli! Chci vám říci, že udělám co bude v mých silách, abychom ve zdraví dorazili k pevné zemi. Hrozí nám bouře! Ale to by nebylo zas tak nepříjemné, kdyby se nestala podivná věc, kterou si nemohu vysvětlit. Něco, co se nachází ve speciálních kontejnerech svým způsobem ožilo a vydává dost velké teplo, takže..."

"Hrozí nebezpečí výbuchu?" zeptal se vrchní strojník.

"To vám nemohu říci," řekl mu kapitán. "Nejsem chemik. A neodvažuju se jedničku otevřít, natož natáhnout hadice a ty kontejnery ochladit. Nevím, co všechno by se mohlo stát!"

"Co vezeme?" přidal svou trošku do mlýna unavený Robert.

"Vyhořelé palivo... Podle všeho je ještě aktivní!" zamračil se kapitán lodi. "Nechtěl jsem to brát, o to by se měly postarat spíše vládní instituce, ale..."

"Kam jsme s tím měli namířeno, pane?" zaskočil ho jeden z námořníků první třídy. "Věděl jste, jaké nebezpečí nám hrozí?"

"Ano, věděl. Nechci vám říkat podrobnosti celé akce, teď je to už stejně jedno. Ale záleží mi na tom, abychom z toho vyšli se zdravou kůží... Nebezpečí z radiace nám zatím nehrozí! Pokud nebudeme otvírat jícen nákladových prostorů... Nemohu vám ani říci, v jakém stavu jsou ostatní kontejnery. Teplota dvojky a trojky je však v normálu..."

Nastalo ticho. Muži shromáždění v jídelně na sebe němě hleděli. Nikdo nic neříkal. Každý alespoň v duchu tušil, že jednou se to muselo stát. Bouře! I obyčejné bouře se jim mohla stát osudnou!

"Než nás zastihne nečas, budeme již v pobřežních vodách... Všechnu zodpovědnost převezmu na sebe, veškerou zodpovědnost za všechno, co se tu dělo od chvíle, kdy jste vstoupili na palubu teto lodi. Víc pro vás nemohu udělat!" rozhlédl se znovu po svých mužích. Nikdo neměl v očích strach, avšak v koutu jejich srdcí již planuly plamínky obav. "Připravíme čluny. Zajistíme jícny a připravíme se na bouři. Ve strojovně zůstane jen služba. Ostatní se shromáždí v nástavbě. Připraví si jen nejnutnější věci a nikdo nepůjde bezdůvodně do podpalubí..."

"Kolik toho na lodi je?" zeptal se někdo z posádky.

"Dost, abychom se proměnili v žhavý mrak..." pronesl tiše kapitán, jeho slova v tiché místnosti přímo hřměla. Co nastane teď? Vzpoura? Ptal se kapitán v duchu a nepřestával se dívat na své podřízené.

"Co uděláme s lodí? Nemůžeme nikde přistát, nemůžeme ke břehu, nezbývá nám nic jiného, než ji potopit..." řekl třetí důstojník.

"Možná, že se o to postará samo moře..." přikývl kapitán. "Tak do práce, nemáme zase tolik času!"

Všichni se rozešli. Bez reptání. Je to jen sen? Nebo nikdo z nich nechápe, do jakého nebezpečí se dostali? První důstojní se na okamžik zastavil a řekl mu: "Budu s vámi, ať se děje cokoliv!"

"Díky, Phile!" přikývl kapitán. "Čím to je, že jsou první důstojnicí tak oddáni svým nadřízeným?"

"Možná, že je to jako manželství, pane. Každé zakolísání se tvrdě trestá!" pousmál se první důstojník a odešel.

"Tak co druhý?" zeptal se ho velitel lodi, když osaměli. "Dostal jste se z deště pod okap. Myslíte, že jsem horší kapitán, než ten, který velel Stelle?"

"Znal jste ho?" vyzvídal Robert. Jejich oči se na okamžik setkaly.

"Znal jste ho osobně?"

"Ano, znal, když vám to pomůže ke štěstí. A nebyl to dobrý chlap? Co myslíte?"

"Možná... Byl, ale řekněte, co vás žene do toho nebezpečného podniku? Peníze? Rychlý zisk? Nebo pocit nebezpečí s touhou po dobrodružství?"

"S každé trošky něco, druhý!" přikývl. "A ještě jedna věc! Tomu paňákovi jsem nikdy nelezl do zadku! Nikdy!"

"Věřím vám, kapitáne!"

"Možná, že jo. Ale já nemám tyhle sentimentální kecy rád! Držte se a ať vám nezmrznou ve vodě koule!"

"Nápodobně!" řekl Robert a slyšel kapitána jak se rozchechtal na celé kolo. To byl první a poslední okamžik, kdy viděl, nebo spíše slyšel svého nadřízeného v zajetí bláznivého smíchu.

Za několik hodin se ponořili do rostoucí tmy. Nadcházela noc, noc plná očekávání a skrytých tužeb. Noc s připravenými čluny, navléknutými záchrannými vestami a tichou hrozbou pod ocelovou palubou lodi, řítící se po hladině oceánu za svým spásným cílem...


 celkové hodnocení autora: 96.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 6 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 13 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 25 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Dandy518 01.08.2014, 0:36:39 Odpovědět 
   10. 06. 2014

Situace vyhlíží na další katastrofu. Zase! Jakoby jedna nestačila.
Jenny mě překvapila, že opět podlehla dalšímu muži, když chce Roberta. Vlastě, ona pořádně neví, po kom touží.
Konverzace na Pharaonu již nejsou tak zábavné jako na Marie Stelle. Chybí zde onen kapitán a Reach.
 ze dne 01.08.2014, 16:57:05  
   Šíma: Historie se neopakuje do detailů... (ani v rámci autorské licence) Reache jsem měl i jako autor rád... Každá postava je jiná a má svou specifickou roli. Občas jsem si říkal, kdo koho ovládá - já postavy, nebo postavy mne! ;-)
 Amater 08.11.2009, 22:32:45 Odpovědět 
   Cha, tak se přidám s troškou do mlýna.
Libilo se mi to a musím se přiznat, že o té smrti jsem tak nějak pochybovala. Jsem ráda, že je naživu.
Jenny váhá a já jsem zvědava, kam to vyústí, i když možná ten celý jejich vztah je prostě už vyhořelý. Kdo ví, jak tohle zakončíš.
Takže radioaktivní odpad. No doufám, že z toho neuděláš katastrofu. Ale jsem napjatá, co z toho vyleze. I Kapitán se mi krapet líbí víc než předešlá kapitán. Jo opět na lodi a opět v průseru. Doufejme, že to dobře dopadne.
Je to výborné.
 ze dne 08.11.2009, 23:57:19  
   Šíma: Není šíma jedna velká katastrofa? :-DDD Nebudu nic prozrazovat! ;-)
 ze dne 08.11.2009, 23:56:32  
   Šíma: Díky, jsem rád, že příběh "zatím táhne"! Kam až to dotáhne? Nech se překvapit! ;-)))
 Guardianes 13.04.2009, 7:35:05 Odpovědět 
   Ta chybka s přímou řečí (viz níže) v textu docela zanikne. Noční nakládka? Napětí nebere konce, záhady rovněž. Jedna otázka za druhou...:-)
 ze dne 13.04.2009, 11:30:57  
   Šíma: Hm, ano, nějak se mi "pomíchala jména postav", když se jeden rozjede, trochu to "drncá", ale jako omluva je to chapé, ano, měl jsem dávat více pozor... Dík za zastavení a komentík! ;-)
 Tuax 18.05.2008, 15:13:14 Odpovědět 
   Osmý díl přečten a jsem na tom, kde jsem byl před jeho přečtením :) Nic nového nebylo odhaleno, osudy hrdinů se točí v kruhu a zatím z něj není cesta ven. Tak uvidím co přinese další část.

Chyby většinou nevypisuji, ale tak tohle snad nebude bolet. Menší chybka v hovoru :)

"Nech toho, Jenny!" obořila se na něj.

To je jako by okřikla sama sebe a přitom uvozovací věta to směruje na Martina, se kterým se v tu chvíli baví ;) Tak si to oprav. Asi to mělo být:

"Nech toho, Martine!" obořila se na něj.
 ze dne 18.05.2008, 17:03:15  
   Šíma: P.S. Prevíti (kruh - mužský rod, že jo) a jinak, co Ti do očí bude bít... ;-)
 ze dne 18.05.2008, 17:01:56  
   Šíma: Díky, někdy to jednomu prostě uletí! :-DDD V zápalu boje! ;-)

Klidně se do mě opři a pokud v textu narazíš na něco jen trochu bijící, napiš mi to! Ještě jednou díky za zastavení a komentář! ;-)

P.S. Jo, bludné kruhy jsou prevíty! :-DDD Já vím, už mlčím!
 Maura 09.07.2007, 20:20:26 Odpovědět 
   Jsem strašně zvědavá, jak to bude pokračovat.
 ze dne 09.07.2007, 21:15:14  
   Šíma: Tos to přelouskala od prvního dílu až sem? Děkuji a smekám! Není zde mnoho lidí (čtenářů), kteří by holdovali dlouhým povídkám, ne-li novelám! Vážím si Tvého zájmu, měj se hezky a doufám, že Tě nezklamu... :-)
 Pavel D. F. 19.06.2007, 22:32:57 Odpovědět 
   Tak tentokrát se o nákladu dozvídáme víc, ale katastrofa opravdu hrozí. No to jsem teda zvědavý, čeho se ještě dočkáme.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Zrzavci
Křídlatka
Con los Colegas...
Wheelies Devotee
Galfa - část II...
Franzi Moorin
obr
obr obr obr
obr

Pátek třináctého...
Šíma
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr