obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Většina lidí se domnívá, že láska znamená být milován. Avšak pravda je opakem: láska znamená milovat."
Erich Fromm
obr
obr počet přístupů: 2915291 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39393 příspěvků, 5729 autorů a 389829 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Ohnivé jazyky - část desátá ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Ohnivé jazyky
 redaktor Šíma publikováno: 19.06.2007, 23:46  
Dokončení...
 

/ČÁST DESÁTÁ – Sydney – Rozhřešení/

/I./


Kapitán fregaty Penelophe si sedl na stůl a zvedl sluchátko telefonu. Nejprve se mu ohlásil spojovací důstojník, který mu přepojil hovor z vlajkové lodi Severní skupiny.

"Ano, osobně!" zahučel do přístroje.

"Co se stalo na tom parníku, doufám, že jste ho nepotopil, Maxi!"

"Ne pane!" zamračil se. "Stříleli jsme těsné vedle, tři krátké a jednu dlouhou... Výstražná salva, nic víc!"

"Co se tedy stalo? Loď se potopila asi pět minut po tom, co jste vypálili z děl! Můžete mi to vysvětlit? Dobře víte, že mají vyšší kruhy velký zájem na tom, aby..."

"Poslyš, Charlesi!" vybuchl kapitán fregaty a přešel do osobního tónu. "Vsadím se, že jsi měl oči na stopkách a s tebou všichni na ostatních lodích. Nebyli jste od nás dál, než na dvě námořní míle! Nepotopili jsme ji, stačí ti to?"

"Takže podle tebe nasedli do člunů a odpálili vlastní nálože?"

"Ano, vypadá to tak!" zavrčel na komodora.

"Kdybych tě deset let neznal, Maxi, a nebyl tvým dobrým přítelem... Nechme toho, chci abys admiralitě poslal podrobné hlášení o všem, co se udalo od chvíle, kdy jsi požádal o povolení k odpoutání od skupiny až do momentu, kdy se nad tím náklaďákem zavřela mořská hladina. Doufám, že toho po tobě zase tolik nechci!"

"Ne. Dostaneš jeden výtisk, Charlesi, bezdrátově rovnou na palubu křižníku!" dobíral si ho kapitán fregaty.

"Nech toho!" slyšel jeho nazlobený hlas. "Až vysadíte všechny civilisty a zařídíte všechny formality, připojíte se k Jižní skupině, která vypluje k Novému Zélandu asi za pět dní. Setkáme se v Aucklandu! Rozkaz dostaneš písemně!"

"Už se stalo, Charlesi. Bude tam těsno!" řekl a dodal po chvíli ticha. "Myslím v přístavu, v Aucklandu!"

"To už není náš problém. Já jsem si to cvičení v Pacifiku nevymyslel!"

"Kdo říká, že ano?" řekl mu na obranu a vstal. "Budu končit, jestli ti to nevadí, mám toho dneska dost!"

"Samozřejmě," souhlasil hlas ve sluchátku. "Tak za deset dní, Maxi. Budu se těšit!"

/II./

Robert seděl na pažení pravého boku lodi. Nad hlavou měl hlavně lehkých děl namířených kamsi do oceánu. Fregata se zvolna houpala na mírně zvlněném moři. Připadalo mu, jako by bouře vůbec nebyla a on nikdy neplul na Pharaonu. Kolem něj prošel osamocený námořník, na okamžik se zastavil a ukázal na moře.

"Dejte pozor, aby jste tam nespadl, nebudeme se pro vás vracet!"

"V pořádku," přikývl. "Budu si dávat pozor!"

Muž nečekal, až Robert domluví. Otočil se o devadesát stupňů a začal šplhat po úzkých schodech o jednu palubu výš. Robert se zaklonil, aby si prohlédl věžovitou nástavbu končící trojhranným stožárem s anténami radiolokátorů. Otočil se k zádi. Ačkoli plula loď plnou rychlostí, z konce výfuku na nejvyšším bodě komína vycházel jen našedlý opar. Blížili se k zadnímu zajištění skupiny.

Obě lodi na sebe několikrát táhle zahoukaly. Minuly se ve vzdálenosti pouhých padesát metrů. Dlouhé, štíhle a noblesní plavidla s dvěma výraznými vyvýšenými body v celém bloku nástavby, táhnoucím se od dvou dělových věží až po zadní stěžen s vysokým komínem. Vysoká příď a nízká záď jim dodávaly víc než elegantní tvar.

Neustále se vracel k momentu, kdy nastoupili do záchranných člunů na levém boku nákladní lodi a spustili je na hladinu. Nad nimi se tyčil černý zádumčivý trup opuštěného plavidla volně se pohupujícího na drobných vlnách. Viděl tváře mužů tiše pohánějících své čluny od lodi. Na co mysleli? Nejspíš na nic.

Viděl dvě stě metrů vzdálenou válečnou loď, jejíž paluby byly posety zvědavými námořníky. Zanedlouho titíž muži spouštěli z hlavní paluby fregaty šplhací sítě a lanové žebříky s dřevěnými příčlemi. Připravovali lana člunových jeřábu, aby mohli později vyzdvihnout na palubu jejich dopravní prostředky. Právě v tu chvíli došlo k explozi na palubě nákladní lodi. Otočil se, aby spatřil totéž divadlo, jež zažil na opuštěné Stelle, obklopené černočernou tmou. Tentokrát zvítězil vodní živel. Pharaon se potápěl příliš rychle A oheň uhasila se sykotem mořská voda. Za několik okamžiku nebylo po lodi ani stopy. Zmizela navždy!

"Běžte se něčeho najíst!" probudil jej ze sna čísi hlas. Vedle něj stál jakýsi muž v zástěře a rukou mu naznačoval, aby šel s ním do nitra lodi. "Uvidíte, že vám to udělá dobře... Věřte mi!"

/III./

"Co děláte na můstku, pane!" zvolal s úsměvem druhý důstojník Penelophe. "Měl jste si dát dvacet!"

"Nemohl jsem usnout, Williame!" zabručel velitel lodi. "Kde je můj první důstojník?"

"Šel něco zařizovat ohledně jednoho muže z toho náklaďáku!"

"Ano?" zeptal se se zájmem.

"Měli tam jednoho postřeleného muže... Nikdo z posádky nedokáže říct, jak k tomu došlo. Všichni mlčí jako ryby. První důstojník pro něj poslal vrtulník. Ten muž bude mít hodně štěstí, když přežije transport na pevninu!"

"Ošetřil jej náš felčar ihned po tom, co se nalodili?"

"Ano, odnesli jej do nemocničního úseku!" přikývl.

"V pořádku!" řekl velitel lodi a rozhlédl se po obloze. "Zítra už bude svítit slunce, uvidíte!"

"Podle vašeho odhadu by se mohli řídit naši meteorologové, pane. Mimochodem, o co tu vůbec šlo?"

"Černý obchod s vyhořelým palivem..."

"Tak proto ta šaškárna!" řekl druhý důstojník polohlasně.

"Prosím?" otočil k němu kapitán svou neoholenou tvář.

"Ještě než vyšplhali na palubu, spustili se dva muži v protichemických oblecích do každého člunu a přeměřovali úroveň radiace! Naši nad nimi stáli s automaty a odhodlanými pohledy, že je v případě kontaminace nepustí na loď!"

"Bylo to nutné!" dal mu kapitán ruku na rameno. "Jdu za poručíkem, přeju příjemnou službu!"

"Děkuju, pane. Kdy dorazíme na základnu?"

"Zítra dopoledne, mohl byste si to spočítat!" mávl kapitán rukou a odešel.

"Takže žádné volno, pánové!" řekl druhý důstojník ostatním mužům u přístrojů.

"Vrtulník, pane!" ozval se operátor u obrazovek radiolokátorů.

"Dobře, povolte mu přistání!" kývl strážní důstojník na muže u obrazovek se sluchátky na uších, hlídajícího vzdušný i námořní prostor okolo fregaty.

"Vrtulník na palubě!" řekl muž po chvíli. "Čekají na zraněného!"

/IV./

Robert ležel na lůžku v pronajaté kabině ubytovací paluby, přemýšlel nad tím, čím si zasloužil tu čest, aby mohl být sám, když se ostatní muži posádky tísnili po dvou či po třech.

Cítil se unavený, starý a zbytečný. Myslel na Allana, jestli přežije cestu na pevninu, myslel na muže ze Stelly, kteří teď straší po bezměsíčných nocích posádky opuštěných lodí, plujících hluboko v nepoužívaných částech moří a oceánů.

Vypil hodně grogu a ten mu pomalu stoupal do hlavy. Nechával se ukolébat houpáním lodi a už se mu zdálo, že se přiblíží ono spasné opilé bezvědomí, když tu někdo zaklepal na dveře kabiny.

"Jak se cítíte?" zeptal se ho neznámý hlas.

"Na to, že jsem přežil dvojnásobné potopení lodi, až moc dobře..." řekl mu unaveným hlasem. "Kdo zařídil, abych byl sám?"

"Já!" řekl muž a zavřel za sebou dveře. "Jsem váš přítel..."

"Možná, že jsem opilý, ale ne blázen! Neznám vás, příteli!" usmál se na něj Robert a pozoroval ho skrze přivřená víčka.

"Ještě jsem se nepředstavil," sedl si neznámý na židli, kterou si přisunul k posteli. "Nemusíte vstávat, když nechcete!"

"Poslyšte, mě je jedno, kdo jste!" zavrčel Robert.

"Ale přesto, jmenuji se Mike, Mike Sheldon."

"Ježíši!" přerušil ho Robert. "Nepřijel jste náhodou z jiného světa? Jste snad z Marsu? Říkal jsem vám, že mě nezajímá, jak se jmenujete! Co sakra chcete?"

"Chci, abyste se vrátil domů, tam kam patříte!"

"Vážně?" nadzvedl se Robert v loktech a upřeně se na něj podíval.

"Jak mi to můžete přikázat?"

"Poslyšte," zamračil se muž. "Jestli se mnou nebudete spolupracovat, necháni vás zavřít, až zčernáte! Zašiju vás za spoluvinu a účast ve věci potopení Marie Stelly a následného Pharaona. Věděl jste o všem, ale nepodnikl jste žádné kroky!"

"A co jsem měl podle vás dělat!" rozčílil se Robert a sedl si na postel. "Měl jsem se nechat zabít?"

"To podle mě po vás nikdo nechce! Kdo byl ten zraněný muž?"

"Přítel!" řekl Robert a chytil se za hlavu. "Stejný blázen jako vy! Slyšíte mě, byl sám proti všem! Co po mě sakra chcete, chlape!"

"Můžete mi říkat Miku, pane Smithi, vím o vás všechno! Znám se z vaší ženou, znám vašeho bratra a vaše přátele! Vím o vás víc, než si myslíte! Asi před týdnem jsem byl v Sydney s vaším přítelem a bratrem vaší ženy. Poznal jsem i vašeho strýce s tetou, co ještě chcete vědět?"

"Proč to děláte?" potřásl Robert hlavou.

"Chci vám pomoct, vytřepat z vás všechny ty události, kterých jste se stal svědkem a přivést vás zpátky do normálního života!"

"Jste snad psychiatr?"

"Ne, ale měl jsem přítele, který pracoval ve stejné oblasti jako já! Utopili jej v řece!" usmál se zatrpkle a podal Robertovi ruku.

"Pomůžete mi?"

"Stejně tak za mnou přišel Allan, víte, co se mu stalo?"

"Určitě šlo o nešťastnou náhodu!" nesouhlasil Mike.

"A co Stella? To byla taky nešťastné náhoda?" zeptal se ho Robert ostře. "Mám už toho dost, pane Sheldone, nebo jak se vůbec jmenujete! Dost až na hlavu!"

"Já vím!"

"Houby víte, mě vaše problémy nezajímají!" řekl Robert a znovu si lehl. Ruce si dal pod hlavu a zavřel rezolutně oči.

"Je mi líto, Roberte, ale jsou to i vaše problémy!" řekl Mike a vstal ze židle. Uklidil ji na místo a chystal se odejít.

"Přesvědčte mě!" řekl Robert polohlasem, ještě než se propadl do hlubokého spánku.

"Jak vidím, budu muset!" souhlasil Mike a tiše vyšel z kabiny. Budu tě muset přesvědčit, říkal si, když stoupal po schodišti na hlavní palubu fregaty. Chtěl být co nejdřív na čerstvém vzduchu.

/V./

"Děje se něco, Martine?" zeptala se ho Jenny, když mu otevřela dveře. Stál udýchaný před vchodem do bytu s rukou opřenou o zárubeň dveří. Někdo v přízemí přivolával výtah, který se na malý okamžik objevil v jejich patře a zmizel.

"Nechtěl jsem tě vylekat, Jenny!" řekl jí a lapal po dechu.

"To nevadí, stejně se ti to podařilo! Proč jsi běžel po schodech?"

"Pamatuješ, jak jsem ti tehdy řekl, že nás někdo sleduje!"

"Ano, ale nechápu, proč se mě na to ptáš?" přejela si rukou po vlasech a táhla svého bratra do kuchyně, kde mu podala studenou plechovku piva. "Doufám, že neřídíš!"

"Ne, jel jsem taxíkem, dík!" přikývl. Počkala, až ji vypije do dna a podala mu další.

"Čteš mi myšlenky!" usmál se a vlil do sebe naráz i obsah druhé plechovky. Chvíli se díval, kam by je uklidil, a když našel odpadkový koš, hodil je do něj.

"K věci, Martine!" zamračila se. "Nepůjdem si sednou do obýváku?"

"Mě je to jedno!" souhlasil.

"Kdo tě honil?" zeptala se ustaraně.

"Nevím!" přiznal se po pravdě. Dal si nohy na nízký konferenční stolek a díval se na své hnědé ponožky.

"Nepil jsi před tím, než jsi sem přišel, že ne?"

"Ani kapku!" zavrtěl hlavou.

"Co jsi mi neřekl, Martine?" naléhala.

"Někdo má o nás pořád zájem!" řekl a podíval se z okna. Venku svítilo slunce, po nebi pluly nadýchané obláčky od nedalekých továrních komínů.

"Cože?" nechápala. "Přece už to všechno skončilo, nebo ne?"

"Nevím, Jenny, nevím!" mávl rukou a pustil dálkovým ovládáním televizi. Jeho oči zůstaly přibité na obrazovce, na které šel amatérsky pořízený videozáznam. Byl dost kvalitní na to, aby poznal muže své sestry.

"Jenny, otoč se!" pokynul ji hlavou. "K obrazovce!"

"Ano?" pohlédla na televizi. "Co tam dělá?"

"Sakra proč nejde zvuk, Jenny?"

"Včera jsem ho vypnula, kde to je?"

"Nejspíš na válečné lodi!" řekl ji.

"A ten parník vzadu na moři?" nechápala. "Co se tam děje?"

"Nevím. Uvidíme, kterým knoflíkem se to zapíná..." zlobil se s ovládačem v ruce.

+...viděli jste amatérský záznam akce válečné lodi námořních sil Austrálie, která se mimo jiné zúčastnila námořního cvičení v západním Pacifiku. Policie, vládní orgány, ani válečné námořnictvo, které svolilo k uveřejnění tohoto dokumentu, nám odmítají sdělit podrobnější informace o tom co se před týdnem udalo v teritoriálních vodách Austrálie, přibližně 250 mil jižně od Brisbane. Podle pořízeného snímku a prohlášení velících důstojníků se dalo posoudit, že došlo patrně k úmyslnému potopení nákladní lodi, jež byla zastavena po opakovaném přehlížení signálů z fregaty salvou z děl, která nebyla příčinou ztráty plavidla. O nákladu, uloženém v podpalubí lodi, nám nebylo nic řečeno, a proto se vyskytly určité dohady...+

Martin vypnul televizi a podíval se Jenny do očí. Mlčeli. Nebyli zas tak ohromeni, jak by se na první pohled zdálo, spíše je překvapil Robertův zjev, než skutečnost, že se zas do něčeho opakovaně zapletl.

"Kvůli tomu?" zeptala se ho. "Kvůli té lodi?"

"Nevím, Jenny!" pokrčil rameny. "Měli bychom na chvíli zmizet.

"A ty si myslíš, že to někdy utichne? Co když Robert s někým někomu hezky šlápl na paty? A proč? Jenom proto, že jsem ho před třemi měsíci poslala do háje?"

"Byla to náhoda, nic než náhoda!" řekl ji.

"Co ti mám na to říct, Martine?" vstala od stolu a přešla k oknu. Slunce se dychtivě opřelo do jejích dlouhých vlasů a ozářilo je do zlatého lesku. Martin se chvíli díval na záplavu zářících vlasů, které skrývali Jenninu tvář.

"Musíme čekat!" řekl tiše. "Nic než čekat!"

"Na co?" odvrátila se od světla a pohlédla do pokoje.

"Třeba na zázrak! Na Roberta, třeba se vrátí... Kdo může vědět, co se stane!"

"Třeba nás taky zabijí, viď Martine?" zeptala se. "Myslel jsi na to někdy, bratříčku? Myslel jsi na to, do čeho se může obyčejný člověk dostat?"

"Robert není obyčejný člověk, Jenny!"

"A co je? Rambo? Prošel snad výcvikem u CIA, nebo FBI? Nebo byl v britské tajné službě?"

"Nenechá toho, dokud..." zarazil se a vstal. Počkal až k němu dojde a ukryl ji ve své náruči.

"Už toho mám po krk, Martine, věříš mi?"

"Věřím! Nejsi sama, Jenny!" řekl ji a hladil její dlouhé zlaté vlasy.

"Život je svině!" zabručela. "Proč nejde nic vrátit zpět?"

/VI./

Na místo dojeli až k večeru. Slunce se zvolna sklánělo nad nízkými kopci a bezmračná obloha slibovala přímo báječnou noc. Zastavili deset metrů před verandou, Robert vyskočil z automobilu a rozhlédl se kolem. Miku, měl jsi pravdu! říkal si v duchu a očima pátral po sebemenším náznaku života.

Vítr si pohrával s nezajištěnými okenicemi, bouchal s otevřenými okny a skřípal veřejemi dveří. Robert se zvolna rozhlížel na všechny strany a nemohl tomu uvěřit. Nevěděl, na kterou stranu se má dřív vrhnout, nevěděl, má-li se smát, nebo vřískat jako malý kluk. O co tu sakra jde?

"Vidíte sám, že jsem měl pravdu. Nedá se..." snažil se ho Mike uklidnit. Zatím co stál Robert před verandou, vylezl tiše z vozu a přišel k němu se smutným úsměvem.

"Kdo to byl?" vrhl na něj Robert zlověstný pohled. "Kdo?"

"Někdo od těch, kteří měli pod palcem Stellu, Pharaona a další lodi i s posádkami. Jim nezáleží na několika lidských životech, Roberte! Jde jim jen o peníze!"

"Proč?" zeptal se ho a vrhl se jediným skokem na verandu. Vběhl do domu. Mike zůstal venku se svěšenou hlavou. Věděl, co najde uvnitř.

"A co policie?" houkl na něj Robert, jen co se objevil ve dveřích.

"Dělají co mohou, nenechali po sobě mnoho stop!" pokrčil Mike rameny. "Je mi líto..."

"Co mám podle vás dělat?"

"Čekat!" řekl Mike a pohlédl do jeho bílé tváře. "Možná, že se ozvou, budou chtít vyjednávat, nebo bůhví co! Možná, že vám chtějí jen ublížit, hodně ublížit!"

"Prožil jsem tu dětství! Nikoho kromě nich nemám. Rodiče mi zemřeli, když mi bylo pět. Do prdele, proč?"

"Můžete o všem, co jste zažil někomu říci. Neví, jak moc toho víte, co vám řekli muži, s kterými jste se plavil na jedné lodi!"

"A Allan?"

"Nevím. Nikoho k němu nepustí. Nikomu neřekli, jaký je jeho zdravotní stav. Bohužel..."

"Zůstaneme tady!" řekl Robert. Stmívalo se. "Pomůžete mi to tu dát trochu do pořádku? Zajistit okna, dveře a prohlédnou stavení?"

"V pořádku!" přikývl Mike. "Rád!"

"Myslíte, že se vrátí?" zeptal se Robert Mika, když se k němu vrátil se silnou svítilnou.

"Mohou tu na nás někde čekat!" souhlasil Mike. "Určitě vědí, že sem přijedete, když se dozvíte, že vaši skoro rodiče zmizeli! Promiňte mi ten idiotský výraz, ale nic chytrého mě nenapadlo!"

"Jak se to mohlo stát?"

"Řekl jste jim, aby dávali pozor, viďte?"

"Jak to víte?" nechápal Robert.

"Řekl jsem vám, že jsem tu byl s vašimi přáteli. Jenomže oni jsou o mnohem ostřejší než my... Nás vylákali, ale co poleká je?"

"Krev jsem nikde nenašel, pochybuji, že by je zastřelili!"

"Taky se mi to nezdá!" přikývl Mike. "Tak dáme se do toho? Za chvíli bude tma jak v ranci!"

"Jo!" řekl Robert a jako první se vydal vstříc nadcházející noci a čekajícím stavením.

/VII./

Asi sto metrů jižněji od hlavní budovy farmy, v malém dolíku, který stačil sotva pro dva muže se pohnul jakýsi stín. Slunce již zmizelo za kopci a zbarvilo usínající oblohu do ruda.

Po chvíli se k prvnímu nejasnému stínu připojil i druhý. Čekali, nemohli se dočkat chvíle, kdy oba muži na farmě odejdou dovnitř a odumřou poslední paprsky již zapadlého slunce. Na nebi se ukázaly první hvězdy a s rostoucí tmou jich kvapem přibývalo.

Vše nasvědčovalo tomu, že prožijí teplou noc, i když byli meteorologové opačného názoru a předpovídali chladné deštivé počasí, typické pro období dešťů v zimních měsících.

"Už jsou uvnitř?" zeptal se tiše přikrčený muž svého společníka.

"Jo!" přikývl. "Už toho nechali!"

"Zítra tu najdou několik ohořelých trámů a hromadu popela! Máš všechno?"

"Všechno, štěstí, že je tu všechno ze dřeva, nemám tuhle práci rád!" postěžoval si druhý muž. Počkali ještě pět minut a pak se kradmo plížili k hlavní budově. Vůz nechali několik stovek metrů od místa v hlubší strži s mělkým potokem a starou zaprášenou cestou, kterou už málokdo používal.

"Plameny budou šlehat až do nebe!" říkal si pod vousy jeden z mužů. "Štěstí, že je tenhle kraj neobydlený..."

"Tak, za hodinu ten bengál začne!" bouchl do něj jeho společník.

"Nálože jsem načasoval a kanystry s benzínem jsou taky na svých místech, ale řeknu ti, zapalovat lodě je zábavnější!"

"Jdeme!" uslyšel odpověď svého parťáka.

"Rád bych byl u toho..." postěžoval si.

"Skoč ještě do toho baráku vpravo, zdá se mi, jako by tam nebylo všechno v pořádku!" usmál se zkušenější z mužů.

"Jo! Šéf bude mít radost!" zašeptal mu, jakmile se ocitli ve vysoké stodole.

"Za to ti ručím!" řekl a vytáhl z pouzdra lesklou dlouhou zbraň.

"Neblbni!" zasmál se nervózně. "Jako sranda je to dobrý, ale..."

"Uvidíš tu parádu, chlapče, už jsi toho pro nás udělal dost!"

"Vážně?" zeptal se, pak už uviděl jen záblesk v hlavni s tlumičem, která mířila kousek nad jeho nos.

"Tak, a máš to za sebou!" řekl mu a zasunul pistoli zpět do pouzdra.

Odvlékl tělo blíž ke ukrytému kanystru. Za dvacet minut již seděl ve svém voze a kouřil jednu cigaretu za druhou. Díval se na hodinky a čekal na ozvěnu výbuchu. Netušil, že i on má být zabit. Bomba umně ukrytá v jeho voze měla dokonat dílo zkázy. Někdo zametal stopy!

/VIII./

"Co se stalo s posádkou Pharaona?" zeptal se Robert Mika, když seděli za stolem u otevřeného okna obývacího pokoje. Dovnitř se dral chladný svěží větřík a spolu s ním i cvrlikání nočních živočichů.

"Nejspíš je propustili!"

"Všechny?" nechápal Robert. "Copak?"

"Nedostatek důkazů, Roberte!" zamračil se Mike a upil ze své plechovky již trochu zteplalého piva. Lednice a všechna elektrické zařízení po dva dny neběžela, generátor spustili až po svém příjezdu na farmu.

"A kapitán s důstojníky?"

"Nedostal jsem žádné informace!" pokrčil Mike rameny.

"Sakra, takže tady mizí lidi jako na běžícím pásu, a nikoho to nezajímá!"

"A koho by to mělo zajímat?" zeptal se ho Mike. "Každý má dost svých starostí! Obyčejné lidi? Mají co dělat, aby uživili sebe a své rodiny. A trochu žili na úrovni, nebo při nejhorším nežili na ulici! Bohaté? Ne, lidé mají příliš mnoho starostí, aby se o to zajímali!"

"A co různá hnutí? Ochránci přírody? Co státní orgány?"

"Dělají co mohou! Ale co zmůžou proti korupci některých úředníků? Peníze mají moc! Velkou moc, ti, kteří ti tohle udělali, ti to dobře vědí, Roberte!"

"Allan byl jedním z těch, kterým nebyly tyhle věci fuk! Celý svůj podělaný život..."

"Třeba byl, možná je taky polda, to nemůžeš vědět!" Mike vstal a vyšel na verandu, která obepínala celou budovu. "Pěkný barák, hned bych tu zůstal, je tu klid a samota."

"Nedá se říct, že by se tu žilo špatně!" zabručel Robert. "Budeme tu sedět a čekat?"

"Zítra to tu zamkneme a vrátíme se do města! Tam budeme mít více možností, něco podniknout!"

"Souhlasím! Nepřipijme si?" hodil mu Robert další plechovku. Tentokrát byla o něco studenější.

"Nepřeháněj to, zítra musíme být fit!" usmál se a vrátil se ke stolu.

"Tak na co?"

"Na přátelství..." kývl Robert hlavou a pozvedl svou plechovou číši.

/IX./

"A kam chceš jet, Martine?" zvolala jeho žena.

"Někam pryč! Na chvíli vypadnout z města!" chytil ji za ramena a zatřásl s ní. "Pryč, rozumíš!"

"A co mrně! To se mám jen tak sebrat, vzít dítě a jít? Bůh ví kam?"

"Ne. Odjedeme do Cambridge, nebo ještě dál do Birminghamu! Věř mi! Musíš mi věřit!"

"Volala mi Jenny, byla celá vystrašená! Co se děje, Martine? Chtěli ji unést, nebo co? Zastavili ji na ulici a před očima všech ji násilím strkali do auta! Prý že ji vezmou za jejím mužem!"

"Kam chceš utéci, Martine? Komu jsme nepohodlní? Kdo má o nás takový zájem? Co když si nás najdou všude?"

"Nemůžeme nic dělat, Susan!"

"Ale to je šílenství!" vytrhla se mu. Ve vedlejším pokoji začalo plakat dítě. "Kdy chceš jet?"

"Ještě dnes v noci!" řekl ji ledovým hlasem.

"A Chris? Co bude s Chrisem?" zeptala se ho.

"Už jsme se domluvili. Bude nás čekat na smluveném místě..."

"Proč se to tak zvrhlo? Vždyť nám nešlo o nic jiného než o Roberta?" ptala se nahlas a začala balit kufry.

Za hodinu odjeli. Dva dny na to vybuchl v jejich bytě plynový sporák. Byt kompletně vyhořel. Pověřeným osobám se nepodařilo zjistit, proč došlo k nehodě. Přivolaní požárníci měli co dělat, aby se požár nerozšířil na další objekty. Ale z pohledu ostatních nešlo o nic vážného. Banální záležitost. Copak se to nestává?

/X./

"Půjdu se projít, je krásná noc!" řekl Mike a vyšel ven na terasu.

"Co je za těmi kopci vzadu?"

"Další kopce, další údolí, další farmy a dál už jen pouště!" odpověděl mu Robert a zhasl světlo. Měsíc byl v úplňku. Svým bílým svitem se vkrádal do místnosti a všemu propůjčoval tajemný ráz.

"Jdu ti přichystat pelech, Miku. Vzadu, v západním rohu budovy se uložíme ke spaní. Okna a dveře nebudem zavírat, nevypadá to, že by tu někdo byl. Našel jsem pušku, strýcovu pušku, opakovačka na deset ran, a trochu munice. Kdyby se tu ukázali, myslíš, že by vyčkávali tak dlouho?"

"Třeba až usneme..." řekl Mike. "A tam vpravo? Půda se tam svažuje dost prudce."

"Teče tam potok," zamyslel se Robert. "A je tam taky stará cesta! Ale nikdo po ní už nejezdí!"

"Za půl hodiny jsem zpátky!"

"Nikam neuteču," přikývl Robert. "Ale postel si budeš muset zahřát sám!"

"Taky to po tobě nikdo nechce!" zamračil se Mike a sešel po schodech na holou zemi. Tráva byla ještě nízká, písek suchý a štípavý, ale vše nasvědčovalo tomu, že bude hodně deště. Na čas se tenhle kraj promění v pohádkovou zahradu.

"Zítra bude hezký den!" zakřičel na Roberta a nečekal na odpověď.

Několik minut se procházel v okolí domu a přilehlých stavení. Očima bloudil po nedalekých kopcích, na chvíli se v duchu přenesl do nekonečných pouští, jejichž majestát spatřil mezi vrchy na severu. Měl dobré oči, všichni mu o tom říkali, a věděl o tom moc dobře. Zaklonil hlavu. Skrze měsíční záři k němu prosvítaly vzdálené hvězdy, posílající své světlo z ohromné vzdálenosti. Potřásl hlavou a vrátil se dovnitř za Robertem, který na něj již čekal. S úsměvem mu ukázal jeho pelech, ve kterém stráví dnešní noc.

"Nebudeš mi tomu věřit, ale dneska bych raději spal pod hvězdami!" řekl lakonicky a lišácky na něj mrkl. "Něco visí ve vzduchu"

A měl pravdu! Asi dvacet minut po tom, co se uložili do hajan, se jim zdálo, jakoby vyletěli do oblak. Ještě dřív, než se rozlehlým domem prohnal mrak žhavého vzduchu, uslyšeli vzdálenou detonaci. Dali by za to krk, že pocházela z nedaleké strže. Oni sami měli však příliš starostí na to, aby si všímali něčeho jiného, než toho, jak si zachránit své holé životy!

/XI./

"Musíme odtud!" uslyšel Robert vzdálený hlas. Nemohl dýchat, potil se a cítil, jak mu na tváři a nechráněných místech kůže naskakují puchýře.

"Sakra probuď se, vstávej ty parchante jeden!" křičel na něj Mike, rýsoval se proti narudlému dýmu a prosvítajících plamenů.

Slyšel hučení plamenů, pasoucích se na dřevěných stěnách, bortící se sklo pod tlakem výbuchů a nelidského žáru. Celá polovina domu byla zničena ihned po explozi a v několika prvních minutách z ní nezůstalo nic než pár ohořelých trámů v žhnoucím popelu.

Mike stál přikrčen nad ležícím Robertem, který očividně nevěděl, co se vůbec děje. Mike sám tomu nemohl uvěřit. Drahocenný čas jim ubíhal nepředstavitelně rychle. Jednopatrový dům se bortil do sebe v ohromné erupci jisker a poletujících kousků žhavého dřeva, které zapalovalo vše ve svém dosahu. Dvě minuty po tom, co se celý dům ocitl v plamenech, vybuchlo Allanovo auto.

"Tak vstaň, kurva, nebo tu chceš zhebnout, nemáme moc času!"

"Spusťte čluny!" řekl Robert malátně. "Do vody! Pryč z lodi!"

"Nebudu se s tebou bavit!" rozčílil se Mike.

Dusil se horkem a těžkým kouřem. Stěna oddělující jejich pokoj od zbytku domu se za ohromného rachotu zbortila. Do místnosti vnikly nenasytné plameny doprovázené ohnivým mračnem, které ihned zapálilo vše v místnosti. Mike na nic nečekal a prolétl s Robertem v závěsu velkým oknem. Jen co dopadli na písčitou zem, zbortil se strop pokoje.

Celá stavba hlasitě naříkala a zvolna mizela ve chřtánu nenasytného živlu. Mike divoce kašlal černý hlen a snažil se dostat i s Robertem od odletujících trosek domu. porozhlédl se kolem. Všechny stavby okolo domu byly v plamenech. Celá farma se proměnila v jednu velkou pec.

"Co se děje?" zasípal Robert a pohlédl na Mike, který byl zlostí bez sebe. Vyčerpal již všechnu zásobu sprostých i nejsprostších slov a tak jen bezmocně řval.

"Proč je všechno v plamenech? Co ty výbuchy?" pokoušel se vstát, ale Mike jej srazil k zemi.

"Plaz se, ty kreténe! Plaz se za mnou, jestli zvedneš hlavu, uhoří ti vlasy a ty budeš mít navždy popálený obličej!"

"Ty zasranej hajzle, řekni mi, co se tu děje!" chytil ho Robert za nohu a držel jej v pevném sevření.

"Vyhodili ten tvůj podělanej ranč do vzduchu! Kdybychom spali někde jinde, už by ses nevztekal! A teď mě pust a pohni zadkem!"

Trvalo hodnou chvíli, než byli z dosahu ohně. Leželi přikrčeni na východ od budov ve větší prohlubni a pozorovali, jak se někdejší překrásné stavby, stavěné s nevyčíslitelnou láskou mění na prach.

/XII./

Bylo ráno. Slunce nesměle vylezlo nad obzor a odehnalo černočernou noc, která byla pro dva muže, ležící v prohlubni, nocí přízraků. Nad spáleništěm se vznášel černý dým. Stoupal takřka kolmo vzhůru, unášen jen lehkým větříkem, probuzeným prvními paprsky vycházejícího slunce.

Nad ohořelými zbytky farmy proletěl bíločerný vrtulník. Chvíli kroužil kolem dýmajících trosek a nakonec přistál asi třicet metrů od ležících mužů. Ze stroje vyskočili dva muži a dali se do běhu. V několika vteřinách již klečeli u ležících těl.

"Jsou v pořádku?" zeptal se jeden z nich.

"Zdá se, že jsou naživu!" zabručel druhý muž, podle všeho pilot vrtulníku.

"Zatraceně, co se tu mohlo stát?" rozhlížel se první muž. Ohořelé trámy ještě svítily. Každou chvíli z nich opadávaly snopy jisker.

"Naložíme je do vrtulníku a zavezme do města!" řekl pilot. "Víc pro ně nemůžeme udělat!"

"To bude nejlepší!" souhlasil. "Ještě štěstí, že jsme zahlédli ten kouř!"

"Nedal se přehlédnout!" řekl pilot a narovnal se. "Nestůjte tam jako solnej sloup a pojďte mi pomoct!"

Za pět minut byli oba ležící muži ve vrtulníku. Pilot nahodil motor a připravil stroj ke startu. Čekal na muže v šortkách, který bloumal kolem spáleniště a kroutil hlavou.

"Tak si už, sakra, nastupte, nebo poletím bez vás!"

"Už jdu! Zavoláme policii?" zeptal se, když nastoupil do stroje a třískl dvířky na své straně.

"Ne. Není to naše věc! A netřískejte dveřmi, ten vrtulník mě stál majlant! Rád bych ho splatil!"

"Doufám, že nám tu nenatáhnou bačkory!"

"Dýchají?" zeptal se ho pilot. "Tak žádnou starost, co?"

/XIII./

"Kde to jsme?" zeptal se Mike, když se probudil z tupého bezesného spánku.

"V nemocnici!" řekl jim muž v bílém plášti. "Já jsem doktor Stevenson. Nadýchali jste se kouře, máte zahleněné plíce, ale jste mimo nebezpečí. Vy i váš přítel!"

"V které nemocnici? Kdo nás sem přivezl?"

"Jste v Broken Hill. Měli původně namířeno k pobřeží, ale rozmysleli si to. Nechali nám své nacionále a pokračovali v cestě. Co se stalo? Podle toho, co nám řekli, vyvázli jste jen o chlup. Ze všeho, co kdysi stálo na místě, odkud jste, zbyl jen popel..."

"To je dlouhá historie!" řekl Mike. "Co je s ním?"

"Spí!" usmál se doktor. "Nebojte, není na tom o nic hůře než vy!"

"Volali jste policii?" zamračil se Mike.

"Ještě ne!" řekl doktor a vstal z postele. "Ale nebojte se, všechno zařídíme. Počítám, že jste přišli o své doklady!"

"Asi ano!" přikývl Mike a zavrtěl se v posteli. "Nějaké popáleniny?"

"Ne. Měli jste sakra štěstí!" řekl doktor a chystal se k odchodu. "O placení účtu nemusíte mít strach. Zaplatili nám muži, kteří vás sem dovezli. Nechali vám tu své navštívenky. Peníze jim vracet nemusíte..."

"Je toho víc, než jsme si mohli přát! Kdy se dovíme víc informací o požáru?"

"Do dvou hodin odpoledne. Vzali si vrtulník, takže by jim to nemělo trvat tak dlouho. Dobře, nebudu vás unavovat, chvíli tu u nás pobudete, ale žádný strach. Sestra vám přinese oběd, váš přítel si dá až večeři, jak se dívám. Spí jako dřevo!"

"Málem tam zůstal. Nemohl jsem ho probudit!" přitakal Mike. Byl rád, že všechno dobře dopadlo. Se spěchem zhltl oběd a čekal na muže zákona a nejnovější zprávy.

/XIV./

Uplynuly dva dny. Oba muži byli propuštěni z nemocnice. Jejich zranění nebyla vážná, jen pár škrábanců, odřenin Neutrpěli takřka žádné popáleniny, ani vážnější poškození plic. Mohli mluvit o štěstí, že se jim podařilo vyváznout z hořícího domu.

Lékaři nezjistili žádné vážné poškození jejich organismu, nadýchali se jen trochu kouře, ale s tím si již jejich zdravá těla poradila již z poloviny, takže nebyl žádný důvod k obavám. Ještě několik hodin po svém odchodu z ústavu slyšeli doktorův hlas, doprovázený srdečným úsměvem. Měli jste sakra štěstí! Ale co si počít teď?

"Bylo by nejlepší, kdybyste opustili zemi!'" řekl jim policista, odvážející je na stanici. "Dáme vám prozatímní doklady, budeme si vás muset ověřit, takže to chvilku potrvá. To víte, dva cizinci v téhle zemi, kteří mají povolení k pobytu nanejvýš na půl roku, a to ještě jen podle vašich slov, kteří se stanou obětí útoku jakési neznámé zločinecké organizace..."

"Myslíte si, že si z vás děláme srandu, seržante?" zeptal se ho Mike. "Řekněte mi důvod, proč" bychom měli zapalovat farmu, které nám ani nepatří, a pak v ní málem uhořet!"

"Naši lidi našli na místě stopy po úmyslném založení ohně, nějaké těkavé kapalné látky, nejspíše benzín. Není vyloučeno, že použili i výbušniny. A ještě něco, kus od budov, asi pět stovek metrů na staré cestě u potoka..."

"Ve strži?" zeptal se ho Robert udiveně.

"Jo, tak tomu místu říkáte?" otočil k němu na okamžik hlavu uniformovaný muž a pokračoval. "Na silnici ležely trosky automobilu, ohořelé trosky, pánové. Co tomu říkáte? Měli byste pro nás nějaké vhodné vysvětlení?"

"Obáváme se, že ne!" řekl Mike. "Říkáte tomu nedostatek důkazů!"

"No vidíte!"' přikývl policista. "O důvod víc, abyste se někam uklidili. Tenhle kraj býval většinou poklidný a tichý. Sem tam nějaká vražda, ale jen v afektu. To víte, peníze a žárlivost. Pak rvačky a krádeže, ale nikdy úmyslná a brutální vražda, pánové! Buď v něčem jedete, nebo jste dva blázni a já nevím, jestli vás potom mám posadit do autobusu, nebo do vlaku, či vás zavřít až zčernáte!"

"Jak dlouho bude trvat, než..."

"Ne víc jak šest hodin!" řekl jim. "Nebojte se, postaráme se o vás, nebudete moci si stěžovat..."

"Povedete proti nám vyšetřování?" prohodil Robert několik zvídavých slov.

"Není žádné žaloba, natož žalobce, nemáme žádné důkazy o tom, že by jste požár založili. Podle výpovědí těch dvou mužů, kteří vás náhodou našli, jste vypadali jen na jedno, měli jste sakra co dělat, aby z vás nebylo dřevěné uhlí..." pokrčil policista rameny. "Pro začátek můžu říct jen jedno, měli jste, sakra, štěstí, pánové!"

/XV./

"Kam půjdem teď?" zeptal se Robert Mika, jen co se po strastiplném cestování a vyřizování dokladů v Canbeře vrátili do Sydney.

Stáli na ulici a pozorovali dopravní ruch. Od chvíle, kdy prchali z hořící farmy uplynuly již čtyři dny. Ten čas se jim zdál stejně vzdálený jako rozhovor s policistou v Broken Hill, ale byl stále šokující.

"Nezbývá nám nic jiného, než se vrátit do Británie, Roberte! Je mi líto. Vyšetřování povedou státní orgány, pro nás to všechno skončilo."

"A co Stella a Pharaon? Co Alice Spring? A ostatní lodě, o kterých se nikdo nedozví?"

"Nemáme žádné důkazy, Roberte!" řekl mu Mike zarmouceně.

"Tak proč si sem sakra jezdil?" rozčílil se Robert a opřel se o zábradlí.

Bylo poledne a stoupající horko jim jak se zdálo, vůbec nevadilo. Zabloudili do jednoho z parků na břehu zálivu, usadili se na lavičce a pozorovali modré nebe a ve větru se pohybující koruny stromů.

"Co tak kontaktovat muže, kteří nám zachránili život?"

"Nemělo by to smysl, chceš do toho zatahovat další lidi?" zavrtěl Mike hlavou. "Greg odjel domů na Nový Zéland. Řekl mi to samé, co já tobě. Všechny důkazy, hmatatelné důkazy podvodů teď leží někde na dně moře v hloubce několika kilometrů. Všechny osoby, které se do tohoto případu zapletly, nebo se na něm podílely, buď zemřely násilnou smrtí, nebo zmizely a zůstaly v anonymitě! Bude to trvat celé roky, pokud neudělají nějakou chybu, než se na něco přijde!"

"A tehdy na křižníku?" zeptal se ho Robert. "Co jsi tehdy po mně chtěl?"

"Tady jsme skončili, Roberte, ale to neznamená, že toho necháme!"

"Vy toho nenecháte, jako zvláštní vyšetřovací komise? Třikrát mi šlo o život. Můžu ti říct, že nemám sedm životu, jako kočka! Jaký to má pak smysl?"

"Zítra odletíme zpět do Londýna!" řekl Mike náhle. "Dneska večer mi na smluvené místo zavolá můj přítel Chris. Zná se s tvou ženou a jejím bratrem, pomůže nám, byl taky námořníkem."

"Miku, připadá mi, jako bychom byli malé děti a hráli si na četníky a lupiče. Nemáš někdy taky takový pocit?"

"Nepůjdem se najíst? Zbyly nám ještě nějaké peníze!"

"Máš pravdu, něco bych si opravdu dal!" souhlasil Robert a za okamžik oba zmizeli mezi stromy a mířili po vyasfaltované cestičce, najít si nějakou levnou, ale dobrou restauraci.

/XVI./

V osm hodin se oba ubytovali v jednom nenápadném hotelu kdesi na předměstí Sydney. Dům stál na samém okraji kamenitého břehu obklopen několika starými stromy na samém konci ulice.

"Zajdeme na večeři?" zeptal se Mike svého společníka a převalil se přes postel. Pohledem spočinul na Robertovi, stojícím u otevřeného okna. Díval se na vzdálené budovy a ztrácející se mořský záliv.

"Hej. Posloucháš mě vůbec?" vstal Mike z postele a přistoupil k oknu. "Nejsem sobec ani egoista, Roberte. Možná, že se bojím víc než ty! Ale přesto všechno nesmíme zapomínat na sebe. Za půl hodiny nám do recepce zavolá Chris a domluvíme se na ostatním. Viděl jsi vzadu před služební chodbou v přízemí telefonní budku? Nikdo nás nebude rušit. Pokud půjde všechno jak má, budem zítra ráno v letadle a za deset, nanejvýš za patnáct až dvacet hodin v Londýně!"

"Dobře, pojďme dolů!" souhlasil Robert a zavřel okno.

"Fajn!" usmál se Mike a jako první vyšel ze dveří. Robert zamkl bezmyšlenkovitě pokoj. Přemýšlel nad tím, proč se ještě nevrátil do Allanova domu. Nejspíš by nesnesl pohled na opuštěný hrad bez majitele, se kterým strávil několik desítek dní! Přirostl mu k srdci víc, než si myslel.

"Něco lehkého k večeři, co nám doporučíte?" viděl Mika, jak se domlouvá s nádhernou blondýnou. Předstíráš to dobře! usmál se pochmurně. Sedl si k němu. Mike vybral stůl v rohu u dveří, aby byli co nejblíž k telefonu a na dohled z recepce.

"Vypadáš jako o pohřbu!" řekl Mike Robertovi.

"Už něco vědí ohledně mého strýce a tety?"

"Ještě ne!" řekl Mike vážně. "Je mi líto. Říkali mi něco o pojištění! Byla farma pojištěná?"

"Na pár šupu. Nehodí to víc jak pár stovek," řekl Robert. "Ale o to nejde!"

"Promiň!" přikývl Mike a dal se do jídla.

"Neměl jsem to tehdy brát!" řekl náhle Mikovi. "Zatracený Allan!"

"Myslíš, že by se... Já vím, sakra, mohli by být naživu, ale proč je pohřbívat, Roberte?"

"To právě nevím!" zabručel Robert a všiml si, jak na ně mává recepční. "Máš, máme telefon, Miku!"

"Jasně, počkej na chvíli tady, zavolám tě!" řekl mu a vstal. Neuběhly ani dvě minuty a Mike se vrátil bílý jako stěna.

"Zabili Chrise!" řekl mu. "Jenny s Martinem jsou někde v Birminghamu! Zatraceně! Tohle nikdy neskončí..."

"Kdo ti volal?" pohlédl na něj Robert udiveně. "Kdo byl Chris?"

"Jenny!" řekl. "Museli se domluvit pro případ, že by se něco stalo! Chris byl náš přítel, ty jej nebudeš znát, ale hodně nám pomohl, když jsme po tobě pátrali při tvé plavbě na Stelle!"

"Kde nás budou čekat!" zeptal se a odsunul od sebe poloprázdný talíř. Čekal s pohledem upřeným na Mikově stále ještě bílé tváři.

"Vyhořel jim dům!" řekl ještě a Roberta zamrazilo.

"Cos mi ještě neřekl, Miku?" zamračil se Robert. "Nedají si pokoj, dokud budeme dýchat! Možná nás i teď sledují!"

"Nemám už žádné špatné zprávy, ale ani ty dobré!"

"Je ještě na drátě?"

"Ne. Zavoláme jim z letiště! Nemáš chuť se projít? Vyjít na čerstvý vzduch?" zeptal se ho.

"Až se vrátíme, utratíme všechny peníze, necháme si jen na taxi, a opijeme se jako prasata, jsi pro?"

"To rozhodně!" přikývl.

"Tak jdem!" zavelel Robert velitelsky. "Stejně nějak nemám hlad!"

/XVII./

Zabili Chrise! Zabili Allana, Reache a bůhví koho ještě! Robert se opilecky převracel na posteli a slyšel na vedlejší posteli sténat Mika. Vůbec jim to nepomohlo. Nemohl usnout, ačkoli se sebevíc snažil, a kromě toho, že se mu točila hlava a bylo mu zle od
žaludku, měl podivně čistou hlavu.

Před očima mu proplouvaly jednotlivé obrazy, viděl sebe a Jenny, jak se hádají a on byl vyhozen ven z bytu. Viděl Stellu stojící u jednoho z mol Londýna pod deštivým nebem, aby se po chvíli znovu ocitl na její rozžhavené palubě uprostřed dýmu a plamenů.

Znovu zažil strastiplnou plavbu v gumovém nafukovacím člunu. Spatřil svou tetu a svého strýce, jak na něj mávají a usmívají se. Něco mu říkali, ale nemohl zaslechnout co. Viděl se jako dítě, kdy si s ním hráli a ukazovali mu svět a to nejlepší z něho. Četli mu pohádky na dobrou noc, nebo obvazovali a ošetřovali jeho rány po pořádné klukovině.

Ještě jednou se setkal s Allanem a bůhví proč i s Reachem, stáli pospolu a křenili se na něj. Oba mu zachránili život, aby sami podlehli v boji o své životy. Křičel na ně a nadával, ale oni jej nevnímali. Zmizeli v jakési bílé mlze a s nimi vše, co až doposud zažil.

Chrise, Sama ani ostatní, o kterých mu Mike toho večera vyprávěl, neznal a tak si nedovedl vybavit jejich obličeje. Nedokázal usnout ani se pořádně probudit. Prožil tu nejhrůznější noc svého života, o jaké se mu ani nesnilo.

Ráno otevřel své napuchlé oči a celý zpocený vstal vrávoravě z postele, aby otevřel okno, aby mohl do jejich pokoje čerstvý vzduch. Mika na posteli nenašel. Už se lekl, že se mu taky něco stalo, ale jeho chrápání, které si až do této chvíle neuvědomoval, jej přivedlo k cíli. Ležel na podlaze u dveří a majetnicky se tam rozvaloval.

"Probuď se, ty parchante jeden!" řekl mu a třásl s ním hodnou chvíli, ale nepomohlo to. Přemýšlel, co by zabralo. Očima zabrousil po pokoji. Našel umyvadlo a sklenici z umělé hmoty. Dobrý nápad. Nejdřív se opláchl a pak ji naplnil až po okraj.

"Co? Co se děje?" blábolil Mike po tom, co mu studená voda šplouchla o obličej. Posadil se a pohlédl na Roberta. "Kolik je hodin?"

"Osm!" řekl. "Kdy letí letadlo?"

"V deset!" řekl a pokusil se postavit na nohy. "Byl to ale pitomý nápad, člověče!"

"Máme co dělat, aby nám neuletělo!"

"Neboj, počítal jsem se vším. V devět tu bude taxi, odveze nás!" jeho větu přerušil neartikulovaný zvuk, vycházející z jeho otevřených úst.

"Doufám, že nejsi v posledním tažení!" staral se Robert.

"Neboj!" zavrtěl Mike hlavou a dobelhal se k umyvadlu. "Zůstalo nám na snídani?"

"Včera jsme nepropili ani polovinu z našich peněz. Co jsme to za chlapy?"

"Časy se mění!" zabručel a pustil vodu. "Ráno je prý moudřejší večera, ale já tomu přestávám věřit!"

"Nevím, co budu dělat, až se vrátím!" řekl Robert a opřel se o stěnu.

"Nemáš práci?" zeptal se ho Mike. Díval se na jeho obraz v zrcadle.

"Ne..."

"Hm, něco se najde. Mám volné místo po Samovi. Nechceš dělat se mnou, Roberte?"

'"Nač tolik štědrosti?" ptal se nechápající Robert.

"Jako náhradu za to všechno! Plat je dobrý, dovolená, nemocenské pojištění, jistý důchod... Co si může ještě obyčejný smrtelník přát?"

"A atraktivní život," řekl. "Dáme to tu do pořádku a zajdem dolů. Taxi je tu za půl hodiny. Budeme mít co dělat!"

"Bereš to?" nenechával se Mike odbýt. Byl již oblečený a ustlal svou postel.

"Rozmyslím si to v letadle! Budeš mi toho muset říct víc!" zamračil se na Mika, který by mohl odpřisáhnout, že viděl opravdového čerta.

"Chceš čas na rozmyšlenou, máš ho mít!" řekl Mike. "Taky jsem se mohl oholit, co říkáš?"

/XVIII./

"Vy jste Robert Smith, viďte?" zastavil jej jakýsi muž v letištní hale. Podezíravě se na něj podíval. Muž byl v černém řadovém obleku, polobotkách a přes ruku měl přehozený svrchník. Na to, že bylo poměrně teplo, se mu zdál tento muž podezřele oblečený.

"Prosím?" zeptal se ho Robert. "Nemáte pod pláštěm samopal, nebo jinou zbraň!"

"Mohu vás ujistit, že ne!" usmál se černovlasý muž.

"Kdo jste?" pohlédl mu Robert do očí. Měl je také černé. Začal mu jít na nervy.

"Mou zbraní jsou slova, Roberte! Mohu vám tak říkat?"

"V pořádku!" přikývl. "Co ode mne chcete? Jste novinářem?"

"Ne. Zdaleka ne, pane Smithi. Jsem pastýř ovcí..." usmál se.

"Cože?" nechápal. Na okamžik se otočil za svým přítelem, který šel vyřídit nějaké formality. Znovu na muže pohlédl.

"Jsem pouličním kazatelem," řekl muž. "Ne, nejsem blázen!"

"Uf! Už jsem si myslel, že mě chcete přivést k rozumu a říci mi, abych daroval svůj život Bohu!"

"Svou cestu k Otci si musí najít každý sám, pokud o ní bude stát celým svým srdcem. Pokud má člověk zatvrzelé srdce, jsou všechna jeho volání k ničemu!" řekl muž. "Nepůjdem se posadit?"

"Nemám moc času!" řekl Robert s neskrývanou nervozitou.

"Nebojte, letadlo vám neodletí. Máte ještě patnáct minut!"

"Jak to, že znáte mé jméno?" ptal se Robert stále nedůvěřivě.

"Cesty Páně jsou nevyzpytatelné!" rozhodil muž ruce.

"Sakra, proč jste mě zastavil?"

"Měl jsem takový pocit, nic než pocit, jakoby mi nějaký hlas řekl: *Jdi za tímto mužem a potěš jeho srdce!*"

"Kriste pane!" vydechl Robert. "Co o mě ještě víte?"

"To že vám odvlékli vaše nejbližší kdoví kam, že jste prožil mnoho zlého... Odešel jste před třemi měsíci od své ženy."

"Podívejte se!" rozzlobil se. Ostatní lidé se za nimi začali udiveně otáčet. "Jestli jste tajnej, tak jste to zatraceně zvoral! A pokud ne, jste špatným pastýřem zbloudilých duší..."

"Jak to můžete vědět?" zeptal se ho s rostoucí upřímností.

"Vadí mi vaše uhlazenost! Vaše radost, jste slizký jako had!"

"Tohle vás rozčiluje?" rozesmál se. "Copak já nejsem... Ano mnoho o vás vím, protože mé zajímáte, nic víc, ani méně! Fandím vám! Opravdu, pořád hledáte důvod, proč jsem vám položil provokativně ruku na rameno?"

"Máte ještě pět minut!" řekl Robert a zahleděl se do jeho vážných ale ne laskavých očí, ze kterých nevyzařoval klid a mír, jak by se na správného kazatele patřilo.

"Smiřte se se vším, co se ve vašem životě udalo, jinak nikdy nenajdete pokoj, po kterém toužíte! Nechtě zapracovat BOŽÍ spravedlnost, protože jen ta dopadne na všechny hříšníky, ať už utekli před pozemskou spravedlností, nebo ne! Přežil jste! Třikrát vám šlo o život? Ptáte se, odkud mám tyto informace?"

"Mohl jste si je najít v tisku, nebo co já vím!"

"Za tři minuty budete mluvit se svou ženou... Vrátíte se k ní, ať už to odmítáte sebevíc! Včera v noci jste měl sakra špatné sny! Nemám pravdu?"

"Vy musíte být blázen!" zavrtěl Robert hlavou a vstal z křesla. Kdosi na něj volal, otočil se. Byl to Mike. V ruce držel sluchátko. "Nevěřím vám ani slovo!"

"Neříkal jsem vám to?" podal mu kazatel ruku.

"Kdo, sakra, jste?"

"Kdo? Jeden z mužů, které vám poslala sama prozřetelnost, stejně jako Reache, Allana nebo Mika!"

"Mám tomu uvěřit?" zhrozil se. "Co když patříte k nim? Celou tu dobu po procesu jste mě sledovali! Odposlouhali mé telefonáty! Věděli jste o každém mém kroku?"

"To záleží na vás, čemu budete věřit, Roberte! Přeji vám dlouhý život!"

"Hej! Počkejte!" zavolal na něj, když se dal onen muž k odchodu. Dělal, že ho neslyší a rychlým krokem mířil k východu. Jen u dveří se na malý okamžik zastavil a pohlédl mu s úsměvem do očí. Zamával mu a zmizel v davu lidí.

"Kdo to byl?" zeptal se ho Mike, když k němu došel.

"Nějaký kazatel! Viděl jsi ho někdy?"

"Ne!" zavrtěl hlavou udivený Mike. "Na, máš tam Jenny, ale pospěš si, letadlo za chvíli odlétá! S námi, nebo bez nás!"

"Cože?" vyhrkl Robert a přiložil si sluchátko k uchu. "To jsi ty, Jenny?"

"Ano. Scházíš mi? Víš o tom?" slyšel její hlas.

"Je mi líto, co se stalo..."

"Nevím co mám říct! Začneme znova?"

"Vracím se domů, Jenny!" odpověděl. "Jsem rád, že to konečně skončí. Jsi ráda?"

"Ani nevíš, jak moc, Roberte..." řekla mu. "Měl jsi pravdu, byla jsem pěkná děvka!"

"Tak fajn! Musím končit. Nechceš mluvit s Mikem?"

"Ne! Chci mluvit jen s tebou! Chci tě vidět na vlastní oči..."

"Na shledanou, Jenny!" odpověděl ji. "Nikdo není dokonalý!"

"Jdeme!" bouchl do něj Mike.

"Ano, jdeme," souhlasil Robert. "Tu práci beru, Miku!"

"Věděl jsem to!" zamračil se. "Ten muž tě možná měl zabít! Kdo ví, proč to neudělal?"

Za několik okamžiků seděli v letounu, který je odnášel vstříc bezmračnému nebi a možná i novému životu. Sbohem Reachi! Allane! Budete mi chybět, parchanti jedni zatracení!

/Epilog/

Jmenuji se Robert Smith, byl jsem druhým důstojníkem na motorové nákladní lodi Maria Stella, která shořela za podivných okolností uprostřed Indického oceánu.

Ještě nyní vidím před sebou tvář Reache, prvního důstojníka Stelly, jež mi zachránil díky své duchapřítomnosti život tím, že mi daroval svůj člun. Nikdy mu to nezapomenu!

Připadá mi směšná ta epizodka, kvůli které jsem se vydal na tuto podivnou a zároveň životu nebezpečnou cestu. Nikdy bych nepoznal sám sebe, kus svého já, které bylo skryto kdesi hluboko v mé duši.

Nikdy bych nepotkal Allana, muže tak šlechetného, opravdového a čestného, žijícího snad jen proto, aby mi v zlomku sekundy zachránil život. Byl postřelen a zemřel v nemocnici dva dny na to. Kéž květiny na jeho hrobě nikdy neuvadnou.

Stále se proháním za hukotu bouře po hladině moří a oceánů! Jako anděl Posledního soudu jsem viděl umírat Stellu, která skonala beze svědků, zatímco Pharaon klesl na dno před zraky několika stovek lidí, pro které bylo moře druhým domovem.

Vracím se na místo, odkud jsem vyšel onoho pochmurného a deštivého rána, nevědíc, jaký bude můj další osud. Chci se vrátit k Jenny, i když to zní neskutečně, jako pohádka pro dospělé a jejich děti.

Svého strýce a tetu jsem nikdy nenašel, ale i to možná patří k životu, někdo musí odejít, aby ti ostatní mohli pokračovat v cestě. Věděl to Reach a určitě i Allan a ostatní mí nejmilejší, s kterými jsem se už nestačil sejít, protože odešli z tohoto světa. Vzdávám památku lodím i lidem, všem, kteří padli pod zakrvaveným mečem bezpráví a zločinu.

A onen podivný muž na letišti? Možná to byl někdo, kdo mě měl přivést k rozumu, když mě nedokázali zabít. Nechci myslet na to, co měl ten muž ukryto pod pláštěm. Nejsem superman! Možná šlo skutečně o kněze, kdo ví! Možná Bůh existuje a možná taky ne!

Možná neexistuje ani Poseidon, bůh moří! Všechno co známe, země, voda a vzduch, je součástí našeho života! Stejně jako nekonečná touha po moci a penězích! Polepšil jsem se? Ne! A polepšili se ti, kteří zamíchali kartami mého osudu? Určitě také ne, život není pohádka! Jen oceán by mohl vyprávět své skazky o lodích a lidech, ale to je zase jiný příběh...

/KONEC/


 celkové hodnocení autora: 96.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 5 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 18 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 53 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Dandy518 01.08.2014, 0:38:04 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Dandy518 ze dne 01.08.2014, 0:37:40

   Datum přečtení: 11. 06. 2014
 Dandy518 01.08.2014, 0:37:40 Odpovědět 
   Ač jsem nevěřil, že mě poslední část chytne, stalo se tak. Především pak závěrečný rozhovor se záhadným mužem. Na pár vteřin mi šel mráz po zádech.
Zdařile si uzavřel román, ačkoli pořád můžou mít padouši na Robertově smrti a dalších spadeno.
Chtěl bych Roberta vidět, jak se ti dva tvářili, jakmile se znova setkali!
Jsem rád, že už mám dočteno, ale jak se koukám, co mě čeká dál, zřím další román o lodi. Čtení bude zase peklo :D
Ještě je ale hodně co splácet.
 ze dne 01.08.2014, 16:59:45  
   Šíma: Konec je schválně otevřený, ale pokračování nebude... Kdo ví, jak vlastně náš hlavní hrdina (se svými přáteli a manželkou) skončil ve svém fiktivním životě.

Jsem rád, že jsi dočetl do konce. Dík za reakce a připomínky.
 Jarda 16.08.2012, 20:58:25 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Jarda ze dne 16.08.2012, 13:44:18

   Ano líbí. Je to pěkně popsané, až si říkám jestli nejsi také námořník.
 ze dne 16.08.2012, 23:07:21  
   Šíma: Kdepak, jsem čistokrevná suchozemská krysa! ;-)))
 Jarda 16.08.2012, 13:44:18 Odpovědět 
   Hehe, moc se mi to líbí. Až tak, že jsem si to vytiskl u nás v knihovně na internetu, abych si vzal čtení do autobusu na cestu ke zděšení paní knihovnice,kolik je to stran a k mému zděšení kolik jsem za tisk zaplatil. Okomentovala to slovy: "Tolik tisku stránek u nás nemáme za celý měsíc." :)))
 ze dne 16.08.2012, 15:51:39  
   Šíma: P.S. Jinak jsem samozřejmě rád, že se líbí!!! ;-)
 ze dne 16.08.2012, 15:42:10  
   Šíma: Zdravím.

Jsem zděšen také! :-/ Pokud bys chtěl tento příběh stáhnout do počítače ve formátu PDF (Acrobat Reader), na mých stránkách (viz můj profil), najdeš Antologii mých "novel" a tam také tento příběh je (mezi jinými)! Hezký den a nedělej si škodu, pro pána krále! ;-)
 Amater 10.11.2009, 18:14:08 Odpovědět 
   No nebudu tak podrobná jako Tuax, ale pokusím se.

Máš dobré postavy, různorodé, co jim chybí je to, abychom se dozvěděli co měli rádi, neradi, jaké hráli hry na lodi, poslouchali rádio? Takové blbosti krásně prohloubí postavy, ale taky záleží na autorovi. Každý má svůj vlastní styl a někomu to nejde. Rozhovory by mohly být silnější.
Na druhé straně ten příběh je výborný a klidně by z toho mohl být film. Líbí se mi tématika námořní. Leckdy zachází možná až moc dopodrobna. To píšu kvůli laikům. I to možná některé odradilo od četby.
Líbí se mi příběh, že je to opravdu napínavé, vyšetřování, i pobyt na Stelle a i později na Pharaonu. Jsem ráda za dobrý konec a je velmi zajímavý. On přežil, ale nevyhrál. Musím se přiznat, že je opravu velmi dobrý.

K reáliim, není co vytknout.
Líbí se mi popisy moře. vytváří atmosféru, kdy cítím houpat loď, slyšet vítr a slunce ve tváří i ohromující živel jakým je moře. Strach, bázeň, úctu, ale i lásku k tomuto živlu. To tam vše je.

Je tu většina bych řekla plusu.

Musím se přiznat, že tady an SASPI jsem četla máloco takhle dobře propracovaného a k tomu s příběhem, který je dobrodužný. Mám ráda dobrodružství a musím říct, tady moc takových příběhů není. No vůbec jich moc není.

těším se na ostatní dílka, i když asi je bduu číst až mi zešednou vlasy.
 ze dne 10.11.2009, 19:08:48  
   Šíma: Ahoj, díky za zastavení a kritiku (a také za výdrž u celého dílka). Jsem rád, že se líbilo. Ano, mnoho věci by šlo zlepšit, ale momentálně tento příběh není na pořadu dne, momentálně šíma stávkuje a nepíše nic na pokračování, natož aby něco dával do pořádku... Jo, jo, samé výmluvy, že ano? Ještě jednou díky, potěšilas mě!!! Díky za všechny postřehy, včetně toho, kde mi to skřííípe a hezký večer přeji! ;-)))

P.S. Je sice pravda, že nemusíš číst všechny práce od šímy, ale že by ses do toho dala až budeš babičkou? Hihi! :-DDD
 Tuax 20.05.2008, 22:37:39 Odpovědět 
   Ohnivé jazyky - autor Šíma


Jednou větou:
Příběh o klikatých cestách života a o tom, že ne vše je takové jak si myslíme.

Ve zkratce:
Napínavý příběh o muži, který několikrát přežije vlastní smrt. Je zde dáno hodně prostoru pozadí příběhu, vedlejším postavám a popisu reálií, které se točí kolem lodí a námořnictví obecně, přičemž je to celé jen jako podklad, pro ukázku toho jak velké korporace a zdánlivě neomezená moc, točí světem. Čtenáře, který si toho všimne, to přinutí po dočtení k zamyšlení spíše o této otázce, než o příběhu samotném, který ve svém finále nepůsobí až tolik kolosálně, jak se snaží tvářit.

Tak a o dílku hlouběji:

Příběh

Příběh začíná v anglii. Robert Smith se dostané do svízelné situace, kdy po letech na moři se hodlá usadit a věnovat se více své ženě Jenny. Leč, ta jeho nepřítomnost řeší po svém, zálety s jinými muži. Robert si toho je vědom, ale svou ženu miluje a chce přispět k tomu, aby to v jejich vztahu bylo lepší. Ale záhy dostane od života krutou ránu. Se svou ženou se nepohodne a v záplavě emocí ji opustí a nechá se najmout na první loď v přístavu, na kterou narazí. V tu chvíli ještě netuší, že si vůbec nepomohl. Loď je totiž pod vlivem machinací, které ji odsoudily již předem k zániku, ku prospěchu lidí nahoře. Je naložena ilegálním nákladem, který je třeba odstranit z povrchu zemského, nejlépe hluboko pod hladinu moře.

Robertovi se díky, štěstěně podaří vyváznout z potopení lodě Marie Stella, živ a zdráv. Po vyšetřovacím procesu o potopení této lodi, se uchýlí do skrytu rodiné farmy strýce a tety v austrálii. Na čas to vypadá, že život půjde dál a vše se ustálí. Jenže mocní v pozadí se nehodlají jen tak vzdát a ti co jim jdou po krku také ne a Robert Smith je opět vtažen do víru jejich činů. Nechá se najmout na sesterskou loď Marie Stelly a vypluje vstříc jejímu osudu. Tentokrát, se poodkryje více o ilegálním nákladu, ale i tak dříve, než může dojít k odhalení důkazů je vše opět pohřbeno na mořské dno. Posádka lodi je tentokráte zachráněna, díky vojenské flotile, která se pokusila o zásah a zadržení potřebných důkazů.

Robert touží po klidu, ale nedaří se mu ho dosáhnout. Jeho blízcí mizí a staří i noví známí lidé v jeho okolí mizí a umírají. V závěru se vrátí ke své ženě, získá novou práci a vše vypadá, že by mohlo plynout tak jak by mělo...

Reálie

Autor se snažil dokreslit do zančné míry pozadí v závislostio na své hloubkové znbalosti námořní tématiky a lodí obecně. V tomto směru, těžko něco vytknout. Lodě, posádky, popis plaveb působí velmi věrohodně. O něco horší už je popis částí, které se odehrávají na suchozemi. Zde se autor již nepouští tolik do propracovaného pozadí. Odehrává se to na několika místech ve světě, z nichž Anglie a Austrálie, jsou nejpodstatnější. To očividně tkví v tom, že zde se již autor necítil tolik pevně ve svých znalostech, jako co se námořnictví týká. Pořád je, to ale velmi umně pojato a působí to dostatečně reálně.

Postavy

Nejslabší částí jsou postavy, jejich psychologie, jednání. Žádná z nich, ani postava hlavníhgo hrdiny, se nedočkala většího prostoru, k prohloubení jejího charakteru. Působí proto tak trošku povrchně. Přičemž, při takovém rozsahu, jaké toto dílo má, by se vyplatilo vyhrát si i více s postavami, které v něm vystupují. Největší autorovu píli, ale pohltilo pozadí, než samotní aktéři. Ti narozdíl od všeho ostatního nepůsobí příliš věrohodně, právě protože čtenář nemá dost informací, aby přijal jejich činy a smýšlení jako přirozené. Proto to působí občas trochu nevěrohodně a některé dialogy, se tváří příliš rozpačitě.

Plusy

Z celého díla bych vyzvednul hlavně popis procesu vyšetřování o potopení Marie Stelly, který se zdá jako by byl sepsán v pozdější části, než líčení osudu Marie Stelly. Působí dosti profesně a věrohodně. Pro mně osobně asi nejlepší části z celého díla, ikdyž právě na nich děj nestojí a jsou jen doplňkem. Pak poslední dvě závěrečné části, jsou už lahodou, která stojí za to. Zde už se projevuje určitá zkušenost, která nějak vyplývá z opředchozích částí a autor se jich zhostil velmi dobře.

Závěrečné rozhřešení, bude dozajista pro některé čtenáře zklamáním, pro jiné bude jen dalším prvkemn, který je ještě více uvede v zmatek a jistě se najdou tací, kteří si závěr budou pochvalovat. Protože ten nepůsobí nijak jednoznačně, nechává si spoustu otázek, některé další přináší na světlo světa a nechá čtenáře plout na vlnách představ a doměnek.

Kniha je to sepsána čtivě. Je do značné míry napínavá a má velmi málo hluchých míst, které čtenáře neupoutají. Snaží se o to, vzuzovat ve čtenáři napětí aotázky co bude dál, jak to dopadne. Atmosféra je jednou ze stěžejních plusů.

Mínusy

Profily zvláště některých postav, včetně hlavního hrdiny.

Občas až moc povrchní pojetí, částí, kde se autor necítil nejsilnější v kramflecích.

Našlo by se i pár logických chyb v příběhu...

Celkově

Je to velmi dobře sepsané, pokud by se zapracovalo ještě na postavách, dalo by to tomu větší grády. Každopádně to stojí za přečtení a mohu jedině doporučit.

S přáním veselé mysli Tuax
 ze dne 20.05.2008, 22:54:17  
   Šíma: No... Ty jo... ;-)

Díky za obšírný a určitě pravdivý a velmi vyčerpávající rozbor, za který by se nemusel stydět žádný kritik! Souhlasím, dílko to není dokonalé a má mnoho slabin, možná se jednou odhodlám jej překopat, dát větší hloubku postavám a příběhu, ale kdo ví? Jeden by neměl slibovat...

Smekám svůj pomyslný klobouk, klaním se a odhazuji jej v dáli. Ještě jednou díky za výdrž u celého dílka, ve kterém se mohou vyskytovat i nějaké ty faktické chybky, nakonec, jsem přeci jen suchozemskou krysou! Nebudu své dílko zbytečně hanit, jde prakticky o mé literární dítě a jako každé dítě má své přednosti a nedostatky... ;-)))

P.S. Mezi námi, tohle dílko jsem napsal asi v osmnácti, nebo dvaceti a za tu dobu jsem na něm zas tak drastické změny neudělal... Publikoval jsem jej takřka v původním znění, abych se dozvěděl, v čem je dobré a v čem pokulhává (jako literární útvar)...

Ještě jednou díky a těším se (třeba zase) u jiného dílka! ;-)
 Anitha 12.11.2007, 21:30:41 Odpovědět 
   přečteno, dočteno, podtrženo, sečteno... bylo to sice dlouhé, ale to já nejradši... moc příjemně se to četlo...(nemohla sem přestat)... přeju další takhle vydařené romány... (ať mám co číst) :oD
 ze dne 12.11.2007, 22:12:09  
   Šíma: Hm, no, trošku jsi mě uvedla do rozpaků... *červenající se smajl*

Díky za tak obrovský výkon, málokdo je schopen přečíst něco delšího (na SASPI). Jsem rád, že se Ti dílko líbilo a díky za všechny komentáře a známky! ;-)
 ZITULE 18.08.2007, 8:20:45 Odpovědět 
   Román je moc krásný, také si myslím že něco mezi zemí a nebem musí existovat země je samé překvapení a příběh je strhující a
a svoji délkou mě neodradil. Děkuji za zážitek Zitule
 ze dne 18.08.2007, 10:41:19  
   Šíma: Díky za návštěvu! Jsem překvapen, musím přiznat, že mile! ;-)

Jsem rád, že se zde najdou tací, které neodradí délka díla. No, snad se budu také trochu červenat, můžu? Ještě jednou díky a přeji také Tobě mnoho tvůrčích úspěchů. ;-)
 Pavel D. F. 19.06.2007, 23:45:39 Odpovědět 
   No prostě dobré. Jsem moc rád, že jsem na Tvůj román narazil, budu ho muset doporučit i ostatním, aby se nebáli délky a nechali se unášet příběhem, který je tajemný a přece tak obyčejně lidský.
 ze dne 20.06.2007, 10:45:04  
   Šíma: Díky, skoro se začínám červenat... Ale ještě se mám co učit, přestože to není moje "prvotina". Gramatika a mluvnice jsou horšími obory, než-li statistika! :-) Ne, to byl pokus o vtip... Z češtiny jsem měl vždy za tři! Nebavila mě. Zas je jednou kozel zahradníkem. Díky!
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Vůně
Marbal Škutin
Pro Jasmina
DaBone
Bolesti
M. Daněk
obr
obr obr obr
obr

Pátek třináctého...
Šíma
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr