|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29011 příspěvků, 4550 autorů a 303552 komentářů :: on-line: 10 ::
|
 |
|
:: Darktaer - 5.kapitola ::
Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Darktaer
 Aenica |
publikováno: 15.06.2007, 12:07
|
| Kraťoučká pátá část. Hele, nesmějte se mi! :) |
| |
|
|
Kapitola pátá
Titaach
Orvin byl starý námořník, vysloužilec, který se kdysi plavil na nákladních lodích, převážejících zboží z jižních měst zpět na sever do Tarkvionu. Tehdy byly cesty ještě bezpečné a nikdy by ho nebylo napadlo, že jednou bude muset vysedávat v přístavišti jako poslední budižkničemu, pro kterého nikdo nemůže najít uplatnění a celé hodiny klátit nohama. Za jeho mládí vedly lodní výpravy mořští vlci mnohem starší než je on teď, neboť se nemuseli obávat přepadení, která se poslední dobou stávala čím dál častějšími.
Vysedával na molu, kouřil dýmku a hleděl do dáli, zatímco lodi přijížděly a zase odjížděly a on věděl, že se už na žádnou z nich nikdy nedostane. Lidé přicházeli a zase odcházeli, různorodé směsice cestovatelů a obchodníků se střídaly jako den a noc, zatímco město stálo mlčky bez hnutí.
Slunce pražilo do rozpálených střech domů kolem přístaviště. Vítr se proháněl úzkým bludištěm ulic a chladil stěny pomazané blátem, zatímco se opíral do dlouhého vousu starce sedícího na molu.
„Orvine, kamaráde,“ oslovil ho náhle nějaký muž, „stále to samý, co?“
Orvin se ani nenamáhal otočit, klidně dál vyfukoval obláčky kouře. „Stále, Aldene. Stále.“
Alden se posadil vedle něho. Vypadal přesně tak, jak si většina lidí mylně představuje námořníka – široká ramena, rozložitý hrudník a na bradě hustý porost vousů. S Orvinem se poprvé setkal už před mnoha lety, když ještě dělal na lodi pomocníka a od chvíle, co začal Orvin vysedávat na molu, se už moc nevídali.
„O nás starý, dobrý mořský vlky se už nikdo moc nestará a nový zprávy už k nám taky moc neputujou. Ty, naproti tomu, musíš určitě vědět všecko, co se kde šustne, pokud se nemejlim? Počítám, že teďkonc kšefty moc nejdou...“
„Máš recht,“ odplivl si Alden. „Najít teď někoho, kdo by si chtěl najmout loď a ještě k tomu půl armády, aby měl jistotu, že vůbec někam dopluje, je poslední dobou fakt těžký. Jindy se mohli lidi vo tebe potrhat, teďkonc ale nikdo nechce riskovat. Jsou to zlý časy, Orvine, fakt zlý pro nás poctivý. Člověk by nejraděj sbalil ženu s dětma a utek někam do lesa...“ Náhle ztišil hlas, „... jen kdyby všude nebyly ty potvory,“ řekl a ujistil se, že je nikdo neposlouchá. „Před několika dnama viděli celou flotilu černejch lodí s nima na palubě přistát severně odtud. Lidi říkaj, že prej vyplenili Ervion a vyvraždili všecko živý. Sám jsem viděl, jak z ostrova stoupal kouř.“
„A to ti řek kdo?“ nakrčil Orvin pochybovačně tvář. „Nemůžeš věřit každýmu žvástu.“
„Jenže to ještě není všecko,“ pokračoval dramaticky. „Král vypsal vodměnu pro každýho, kdo by věděl cokoliv o Strážcích. Některý říkají, že Strážci žili na Ervionu – představ si to, na našem Ervionu! – a potom, co se tam ti Hadaroti ukázali, nepřežil ani jeden. Chápeš to? Všichni sou mrtví!“
Orvin zamyšleně vyfoukl kouřový kroužek. „Myslíš si, že byli i jinde než na ostrově? Teda, pokud tam byli, jasně. Určitě si někdo zase něco vymyslel, když neměl co dělat.“
Alden bezradně pokrčil rameny. „Fakt nemám tušení, kamaráde. Ale co když je to pravda? Vem si: kde jinde by se Strážci mohli schovat, aby je nikdo nenašel? Na Ervion nevstoupí ani noha a když se tam nějakej blázen vydá, už ho nikdy nikdo nespatří!“
Orvin chtěl něco namítnout, zničehonic si však všiml lodi, pomalu připlouvající zpoza útesu. Vlastně by se to lodí ani nedalo nazvat, byl to spíš člun s plachtami, zvláštně prohnutý na přídi, vezoucí s sebou ještě podivnější pasažéry, pokud mohl z té dálky vůbec soudit.
„Je to fakt divnej svět, ve kterým žijeme, to ti teda povím,“ pokračoval Alden dál, aniž by si všimnul toho, co Orvina tak upoutalo. „Tady všude se to poslední dobou hemží různejma podivínama ze Vznešenýho národa, dokonce někdo viděl i pár kentaurů, a aby toho nebylo málo, začínají se objevovat Starý národy ze severu – melynfyrové. Jako by nestačilo, že se člověk musí plahočit s tlamou v prachu před těma proklatejma otharama! O lidech z Hadarotu ani nemluvě...“
Orvin se postavil tak náhle, až se Alden polekal. Teď si i on všiml blížící se lodi.
Podlouhlá bárka se pomalu kolébala k přístavišti, zanechávaje za sebou krátkou zpěněnou čáru, načrtlou v záhybech mezi vlnami. Neměla plachty ani vesla a ať Orvin dělal co chtěl, nemohl přijít na způsob, jakým byla poháněna.
„Hele! Vidíš to samý co já?“ Alden si nevěřícně přejížděl zápěstím po zpoceném čele.
Orvin neodpovídal. Mlčky držel dýmku v ústech a sledoval, jak člun přiráží ke břehu. Prvním z pasažérů, jehož rysy dokázal rozeznat, byl tmavovlasý mladík, možná ještě kluk, se zvláštním obličejem. Druhý připomínal jakousi směsici mezi učencem a sedlákem a co se týkalo jeho vzhledu, nebylo na něm vůbec nic výjimečného. Nejzvláštnější však byli dva vysocí koně, postávající na lodi klidně, jako by pro ně plavba na moři nepředstavovala nic divného.
Mladík seskočil na molo a sáhl po otěžích, které mu podával jeho druh. Nově příchozí vůbec nevypadal jako ostatní lidé, se kterými se Orvin obyčejně setkával; měl na sobě tmavý cestovní plášť, zpola zakrývající pohled na nebezpečně vyhlížející meč a v pouzdře u sedla jeho obrovského černého koně byl uložený luk s toulcem šípů.
Cizinec počkal až jeho druh se svým koněm vystoupí na břeh a potom, aniž by svou loď přivázal, se obrátil na Orvina:
„Příteli, co je tohle za místo?“
„Tohle?“ Orvinův hlas se nepatrně zachvěl, když na něj mladík pohlédl svýma temnýma očima. „Tarkvion, mladej pane. Starej dobrej Tarkvion.“
„Je tohle pobřeží Titaach?“ ptal se dál neznámý.
Orvin nevěřícně vypoulil oči. „Maj na mysli Bílý pláže?“
Cizinec přikývl.
Orvin se překvapením začal dusit tabákovým kouřem. Alden se zamyšleně poškrabal na bradě. „My tady pobřeží nenazýváme takovým jménem, pochop, sme jen prostý lidi, na kerý musíš pomalu s takovou řečí. Zajímalo by mě ale vodkud ste připluli, jako esli mi to můžete říct, protože Bílý pláže se táhnou několik set mil od severu na jih, málokdo by je minul.“
„Ze Saeru vede dlouhá a těžká plavba,“ vysvětloval mladík. „Města na severu Bílých pláží...“
„Hele, já dobře vím, kde je Saer, mladej, jasný?“ přerušil ho Alden dotčeně.
„Ze Saeru, jo?“ zopakoval Orvin. „Tak to ste určitě museli slyšet o Ervionu, jestli se nemejlim.“
Mladík se nepatrně odmlčel. „Ne. Stalo se tam snad něco?“
„No, jsou to jen takový řeči, kerý kolujou mezi lidma,“ začal Alden opatrně, „ale prej se tam událo něco strašnýho. Armáda těchdle... hadarotskejch tam vpadla a celý ostrov vypálila. Nikoho nenechali naživu. Teda, jestli je pravda, že tam žili Strážci, jak se povídá a všecky zamordovali, můžem to jít hnedka zabalit a nakráčet přímo do Hadarotu, aby měli jasno. Nedávno prej přistálo na Bílejch plážích jejich vojsko, kerý se vracelo z Ervionu. Vy ste ho neviděli?“
Neznámý mlčky zavrtěl hlavou.
„Takže ste nic takovýho neviděli?“ zeptal se pro jistotu Orvin.
„Bohudík ne. Ale i kdyby bylo to, co říkáte, pravda, nemá cenu se vzdávat. Hadarot je přece ještě stále příliš daleko.“
Orvin s Aldenem na sebe pohlédli s vyvalenýma očima.
„Vy ste asi hodně ze severu, že jo?“ zeptal se Alden opatrně. „Copak tam u vás nejsou všude ti... otharové?“
„Otharové?“ podivil se tentokrát mladík.
Orvinovi z roztřesené ruky vypadla dýmka.
„Copak je ještě někde místo, kam by se ty potvory nedostaly?“ lamentoval Alden. „Otharové, mladej, sou tak silný, že by ti jedinou ranou prorazili lebku. Sou mnohem horší než ta hadarotská sebranka a o to horší, že sou úplně všude! Žijou si tu jako králové a nemusej´ pro to ani hnout prstem. Těžký časy pro nás nastaly, těžký.“
Mladík zamyšleně pohlédl směrem do města. „Budu si to pamatovat.“
Orvin s Aldenem se za nimi dívali, dokud nezmizeli v první uličce.
„Divný lidi, co?“ poznamenal Alden, jakmile byli z dohledu.“
Orvin si odfrkl. „Myslíš divnější než ti z Hadarotu?“
* * *
Tarkvion bylo malé, hlučné město, rozkládající se kolem přístaviště na východním pobřeží, jež tvořilo jeho centrum. Domy byly postaveny z vepřovice, pomazané blátem a namačkané těsně na sobě v úzkých křivolakých uličkách, jež se jen málokdy rozšířily nebo vyústily v malé náměstíčko. Lidé sobě navzájem nevěnovali ani jediný pohled, chodily sem a tam, aniž by jeden na druhého promluvili, jakoby se báli věnovat se čemukoli jinému než svým vlastním záležitostem. Kolem projížděly drkotající povozy s nákladem z přístavu a do toho se ozýval pobouřený křik strážných, kteří se snažili provoz popohnat aspoň svým řevem. Celkově to byl svět tak vzdálený od toho Larenova, že si na něj vůbec nedokázal zvyknout.
„Nezdá se ti, že tu jaksi nezapadáme?“ poznamenal Rael po chvíli marného bloudění po městě.
Laren se na něj ani neohlédl. Táhl Orfigona za uzdu a proplétal se mezi davem lidí, procházejícími kolem něj jako duchové. Musel by lhát, kdyby tvrdil, že byla jeho poznámka bezpředmětná.
Uprostřed náměstí stál dřevěný ukazatel, navigující směrem k přístavišti. Pod dlouhou šipkou byla umístěna oprýskaná deska s několika připíchnutými vyhláškami. Laren se zastavil a začal si je číst.
„Víš aspoň vůbec kam máme namířeno?“ řekl Rael podrážděně.
„Já tě přece nikam nenutím,“ pravil zamyšleně, zatímco si četl oznámení. „Jít se mnou ses rozhodl sám.“
„Měl jsem snad na výběr? Doufal jsem, že aspoň ty víš, co děláš, ale začíná mi být pomalu jasné, že jsem se šeredně mýlil. Tady v tomto lidském bahně nás brzy někdo podřeže nebo aspoň oloupí, pokud se odtud hezky rychle nevytratíme.“
Laren ho náhle chytil za rameno, až se Rael polekal. „Přečti si to,“ kývl k desce.
Rael přitiskl obličej téměř až k hřebu, jímž byla oznámení přišpendlena na podklad. Náhle jeho obličej získal bledě měsíčnou barvu a s výrazem nepopsatelného zděšení se obrátil na Larena. „Oni to ví,“ pronesl přiškrceným hlasem. „Oni ví, že jsou Strážci naživu! Vypsali na ně odměnu!“
Laren k jeho překvapení jen zakroutil hlavou. „Proč by ale potom opouštěli Ervion během jediného dne, mohli přece zůstat a přesvědčit se, že své dílo dokonali úspěšně? Být na jejich místě, dal bych hlídat celé pobřeží v Lunském zálivu od severu na jih. To, že to ještě neudělali, je jen důkaz, že si myslí, že všechny Strážce zabili. Jediné, co proto udělali, je, že vypsali odměnu.“
„Padesát tisíc[i/],“ vydechl Rael ohromeně. „Umíš si vůbec představit takovou hromadu peněz?“
Laren se tiše zasmál a zatáhl Orfigona za uzdu, aby ho vybídl do kroku.
„Tobě je to k smíchu,“ kritizoval ho Rael, „ale jak k tomu přijdu já? Když tě najdou, určitě mi přidělí stejný trest jako tobě, a budou nás mučit celé týdny než nás zabijí! Tohle není dobré...“
„Vždycky se přece můžeš vrátit.“
„Kam?“ zeptal se Rael zoufale. „Jsme na tom oba stejně a to je tvoje jediné štěstí, protože nebýt těch Hadarotů, putoval bys sám.“
„Ó jak neskonale by mě to zarmoutilo!“
Rael si odfrkl. „Jen se směj, jen se směj! Kdo se směje naposled...“
Laren po něm vrhl chladný pohled.
Rael ztichl uprostřed věty. Nastalý klid však byl za několik vteřin opět přerušen: „Odpusť mi, že se ptám, ale máš aspoň ponětí kam jdeme?“
„To nemám, ale znám cíl, kam bychom měli dojít.“
„A to?“
Laren popleskal Orfigona po krku. „Rád bych se na něm projel.“
„Ó to je dozajista ušlechtilý cíl! Jen bych rád věděl: kde?“
„Sivroel byla, co se týče potravin, velmi štědrá, ale ani z jejího daru nemůžeme vydržet dlouho. Zastavíme se v nějaké vesnici kousek odtud, zase ale ne dost blízko na to, aby nás mohli vypátrat otharové nebo některá z jejich hlídek.“
„Ty víš kdo jsou otharové?“
Larenův výraz ztvrdl. „Ano, vím. Doufej, že to brzy nezjistíš také.“
Polední slunce začalo nemilosrdně žhnout i v zaprášených ulicích, o kterých si Laren myslel, že by se do nich bály nahlédnout i sluneční paprsky. Co však bylo nejhorší: zdálo se jim totiž, že neustále bloudí v kruzích někde poblíž přístaviště. Ačkoli nebyl Tarkvion tak velký, jeho ulice působily jednotvárně a právě to mátlo Larena, který byl zvyklý využívat svůj vrozený orientační smysl jen v místech, kde tolik nebyla znát činnost lidské ruky. Zároveň však pociťoval jakousi lítost nad lidmi, kolem nichž procházel, a kteří ho bezhlesně se skloněnými hlavami míjeli.
Po dlouhé době konečně stanuli před městskou branou. Nízký kamenný oblouk se zvedal nad hlavami zbrojnošů v černých uniformách se znakem rudé medvědí tlapy – hadarotským symbolem. Laren zaťal zuby.
„Nasedni si,“ poručil Raelovi.
„Proč?“
„Protože nenasedáš tak rychle jako já. Zdržel bys mě.“
Rael mu tázavě pohlédl do očí, když si však uvědomil, že to myslí vážně, nemotorně se vyškrábal na hnědáka a pomalu následoval Larena, držícího Orfigonovu uzdu. „Co hodláš provést?“ zašeptal ze sedla.
„Musíme jim utéct přímo pod nosem, jinak se odtud nikdy nedostanem,“ řekl tiše na vysvětlenou.
„Doufám, že víš, co děláš?“
Laren neodpověděl. Táhl Orfigona za sebou a mlčky sledoval stráže před sebou.
Vojáci zjevně neměli moc práce, jejich znuděné oči však už z dálky zahlédly nově příchozí.
Laren se zastavil těsně před čtyřmi strážnými. „Myrionští vojáci nosí znamení královského gryfa,“ řekl a změřil si je všechny pronikavým pohledem.
Muži se uchechtli. „Co ti vadí? Máš snad něco proti našemu pánu? Každému je jedno, jaký znak nosí, jen když za to dostane svůj žold.“
„Nemyslím si ale, že mohou hadarotští vojáci střežit město patřící Myrionu.“
„Záleží na tom?“ pohodil jeden z nich hlavou.
Laren se mu zaryl pohledem do očí. „Nechte mě projít.“
Muž podezřívavě sjel očima jeho koně a Raela za ním. „Ty nevypadáš jako místní, kluku. Kde jsi to všechno sebral?“
„Nechte mě projít.“
Vojáci se uchechtli. „A proč si myslíš, že ti to někdo dovolí, skrčku? O tom, kdo projde nebo ne, rozhodujeme my a pokud chceš dál, budeš nám muset říct kdo a odkud jsi. A taky počítáme s malým dárečkem, samozřejmě.“
„Nechte mě projít.“
„Ten je nějak tvrdohlavej!“ poznamenal se smíchem jeden z nich. „Ukážeme mu s kým má tu čest.“ Strážný tasil meč. Ostatní ho napodobili.
Laren stál nehnutě jako socha, ačkoli slyšel za sebou tiché Raelovo zasténání.
Jeden z vojáků se po něm výstražně ohnal čepelí. Laren se bleskově skrčil do podřepu, vztyčil se a vyrazil mu zbraň z ruky. Jeho společníci na vteřinu ochromeně stáli, překvapením neschopní pohybu.
Laren se vyhoupl na Orfigonův hřbet. Vojáci se s pokřikem vrhli na narušitele. Černý hřebec se vzepjal, zařehtal a přišpendlil k zemi jednoho z nepřátel. Laren vytasil Dyrlaen, nebylo ho už však třeba. Orfigon se skokem prosmýkl mezi zbylými postavami, těsně následovaný Raelem.
Zvířený prach přikryl stopy uprchlíků.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 6 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 12 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 18 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
