» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Múzy přejí těm, kteří je prohánějí po lesích, lukách a kopcích. Ne těm, co na ně čekají se založenýma rukama."

Gandalf

počet přístupů: 2141843

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29011 příspěvků, 4550 autorů a 303552 komentářů :: on-line: 10 ::

:: Darktaer - 6.kapitola ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Darktaer

Aenica	publikováno: 18.06.2007, 14:31

Setkáme se s novou důležitou postavou... Vlastně jich bude víc... Už radši mlčím...


	Kapitola šestá Brach Orimstach „Nenápadný únik,“ vyplivl Rael kysele. Opřel si loket o koleno a s odporem si prohlížel Larena, usazený mezi kořeny stromu. „Mohl jsi mi aspoň říct, co máš v úmyslu, řekl bych ti rovnou, že to je šílené! To jsi nedokázal vymyslet nic rozumnějšího?“ Laren mlčel. Byl si vědom toho, jak moc se na jejich příštím osudu může podepsat jeho neuvážlivé jednání, právě proto však nechtěl před Raelem nic přiznat. Zamyšleně přivřel víčka. „Máš aspoň představu, kde se ukryjeme do té doby, než nás najdou? Rád bych se totiž ještě rozloučil se životem.“ Laren zachytil pohled, s kterým se na něj upíraly Orfigonovy temně černé oči. Kůň do něj soucitně šťouchl čumákem. Laren ho poplácal a obrátil se k Raelovi: „Přeháníš.“ Rael se s afektovaným smíchem chytil za hlavu. „Vážně si myslíš, že nechají dvojici výtržníků jen tak běhat po zemi? Už teď se za námi žene půlka armády a ke všemu určitě i ti jejich otharové, ať jsou cokoli zač, a pochybuji, že nás laskavě požádají, abychom se odebrali s nimi zpátky do Tarkvionu.“ Otřásl se. „Ještě teď mi běhá mráz po zádech, když si vzpomenu na to město. Všiml sis těch lidí? Vypadali jako duchové nebo jako by byli očarováni nějakým kouzlem...“ „Teď ale zase přeháníš.“ Rael rezignovaně zvedl dlaně do vzduchu. „Dobrá. Jenom nechci čekat až si pro nás přijdou.“ Laren obrátil oči do lesa za Raelovými zády, ze kterého se před chvílí vynořili, jako by čekal, že z něj náhle vyjede houf ozbrojených jezdců a vrhne se na ně. Nic takového se však naštěstí nestalo. „Pokud nechceš čekat,“ začal Laren unaveně, „uděláš nejlíp, když se zvedneš a budeš pokračovat dál. Do večera musíme najít nějakou vesnici nebo přinejmenším osadu.“ Rael se s mručením odebral ke svému hnědákovi. Cesty, po kterých šli, byly zarostlé, a tedy zřejmě i dlouho nepoužívané, jistě však od doby, kdy sloužily k průchodu kolem lesa, nemohlo uběhnout příliš mnoho času, neboť mezi divoce rostoucím plevelem byly jasně vidět ostrůvky udusané hlíny. Trvalo jim však velmi dlouho, než stanuli před prvními známkami lidské činnosti. Klikatá, zarostlá stezka se pozvolna změnila v úzkou vyšlapanou cestu, z jedné strany ohraničenou úbočím kopce a z té druhé malým políčkem, jehož vzdálenější konec rámoval potok a za ním les stoupající pozvolna vzhůru. Nikdo už po západu slunce nepracoval a tedy mohl Laren jen předpokládat, že je cesta zavede k vesnici. Nemýlil se. Šero se vkrádalo mezi skupinu nízkých dřevěných domků se slaměnými střechami. Nezdálo se, že by jejich obyvatelé byli doma – nebyla vidět ani noha. „Farmáři,“ povzdechl si Rael zklamaně. „Pochybuji, že nás tu někdo pohostí a pokud ano, budou za to chtít tučnou odměnu. Naštěstí nám zbyly peníze od... Sivroel.“ Ztišil hlas jako by v něm jen vzpomínka na ono jméno vyvolávala pocit strachu. Zatřásl hlavou a vykročil směrem k vesnici. Po pár krocích se však zarazil. Ohlédl se za sebe a spatřil Larena, jak nejistě svírá v rukou Orfigonovy otěže. Rael pokrčil rameny a tázavě na něj pohlédl: „Děje se snad něco?“ Laren se kousl do rtu. „Nemůžu tam jít.“ Rael vytřeštil oči. „Proč ne?“ „Co když poznají, že jsem Strážce? Vyrůstal jsem stranou od obyčejných lidí, neznám jejich zvyky, nevím, jak se mám vedle nich chovat a teď si nemůžeme dovolit na sebe strhovat zbytečnou pozornost. Navíc, co moje znamení na rameni? Nejsou to hlupáci, co když nějak zjistí... ?“ „Farmáři jsou hlupáci, Larene,“ opravil ho Rael důrazně. „Je to pro nás příliš velké riziko. Raděj si jídlo obstaráme sami.“ Laren se otočil a pobídl Orfigona zpět. Nemohl dopustit, aby kvůli jeho chybě ztroskotala jeho cesta do Amatheonu. Vylodil se na pevnině teprve nedávno a bylo by zbytečné nadělat si po Syderii nepřátele hned na začátku svého putování. „Larene?“ ozvalo se za ním nejistě. Laren se otočil. Rael stál na zemi vedle svého koně a v rukou nervózně žmoulal svou plstěnou brašnu. „Když ještě nejsi Strážce, nemůžeš mi nic udělat za to, že jsem...“ pomalu hledal správná slova. Laren podezřívavě pozvedl obočí. „Co tím chceš říct?“ Rael zamyšleně otevřel ústa. „Chci říct, že... jistá forma nevinného zločinu – nebo řekněme lépe drobného přestupku – spáchaná pro dobrou věc... tedy původní účel byl přesto trochu jiný, ale v konečném důsledku je zlo odčiněno dobrem, neznamená nic závažného?“ Laren z jeho slov začal pomalu dostávat strach. „Zase jsi něco provedl? Jestli to má co dělat s námi, tak to raděj rychle vyklop!“ „Ano, ale... musíš mi slíbit...“ „Začínáš mě děsit, Raeli! Nic ti slibovat nebudu, zvlášť když mluvíš tímto tónem.“ „No, dobrá, tak... zůstaň aspoň kde jsi...“ Rael sáhl do své brašny, sledován napjatým Larenovým pohledem. Smířený se svým osudem zvedl ruku a v ní... „Nagar!“ zvolal Laren hlasem, v němž se mísilo překvapení s pobouřením. „Ty jsi odnesl posvátný ořech z Ervionu! Co tě to... ?“ „Já vím, že to nebylo úplně... podle pravidel,“ pokoušel se ospravedlnit svůj čin, „ale je to jedna z možností, jak tě uchránit od prozrazení. Vy Strážci berete věci naprosto samozřejmě, všechno, co máte zapsáno v knihách je pro vás posvátné, modlili byste se i k psímu lejnu, kdyby bylo tak dáno a nikoho ani nenapadne zkusit, jestli to, co se říká, je pravda. Nevěřil bys, na co všechno jsem přišel!“ Laren seskočil z koně, vyrval Raelovi plod podobný obrovskému zelenému vejci a rozčileně začal: „Měl jsem tě zastavit už tehdy na ostrově, věděl jsem, že to k ničemu dobrému nepovede... ale vzít nagarový ořech na pevninu... !“ „Nech mě, prosím, aspoň říct, co mám na jazyku,“ řekl ostře. „Nagar má naprosto unikátní hořlavé vlastnosti – při styku s plamenem se jeho povrch barví neskutečně rychle a navíc je velmi vznětlivý, takže mě napadlo vytvořit nádherný ohňostroj k oslavám slunovratu. A nebýt jistý nepříjemných okolností,“ pochmurně ztišil hlas, „také bych tak udělal. Ale tohle tě dozajista dvakrát nezajímá. Pro nás je důležité, že nagarová šťáva velmi rychle hnědne a je tak hustá, že překryje naprosto všechna ostatní barviva. Takže mě napadlo...“ „Jistě!“ zvolal Laren vítězoslavně. „Můj znak Strážce! Myslíš, že nějakou dobu na kůži vydrží?“ „Zatím jsem neobjevil nic, co by ji smylo...“ „Tak dobrá,“ řekl Laren. Podal ořech Raelovi a začal si sundávat tuniku. „Snad to bude fungovat.“ *** * *** Soumrak se vrátil do svého temného těla a objal les pažemi neproniknutelné noci. Osadu zaplavilo ticho. Na nebi se rozzářily tisíce hvězd tančících kolem ohromné měsíční tůně v ponurém tanečním sále večerní oblohy. Laren jel na Orfigonovy těsně následován Raelem, který se bázlivě ohlížel ze strany na stranu, jako by nevěřil proradnému tichu mlčelivých domů a každou vteřinou očekával nepřátelský útok. Popravdě, i Laren byl připraven na nejhorší. Náhle před sebou spatřili světla pochodní – ne několika, ale asi dvaceti nebo možná i více rozžehnutých světel, míhajících se kolem jakéhosi obrovského vozu. Překvapeně přitáhli koním uzdy. Temné lidské postavy, ozářené jen rychle se pohybujícími světly ohňů, spěšně chystaly cosi ve voze. Laren nemohl vidět, čím se zabývají. Ohlédl se na Raela a kývl na něj. Stačil zachytit jeho zděšený pohled, ale rozhodl se nedbat jeho tichých námitek a pobídl koně ke kroku. Jakmile si jich všimli vesničané, jejich hlasy se zvedly a bouřlivě se znásobily jako přílivová vlna blížící se k pobřeží, neustále nabírající na síle. Pochodně se míhaly kolem vystrašených obličejů a Laren v davu už nerozeznával pouze muže, ale i ženy a také kolem vozu se krčící děti. „Kdo jste? Ukažte se! Jsou to oni?“ znělo mezi lidmi. Ohně obklíčily oba jezdce ne s dravostí útočníků, ale se zvědavostí těch, kteří si nejsou jistí tím, co vidí. „Jsme jen poutníci. Hledáme jídlo, abychom mohli pokračovat v naší cestě. Zaplatíme!“ Laren sáhl pod kabátec a vytáhl měšec se zlaťáky, který jim věnovala Sivroel. „Jděte pryč!“ ozvalo se ihned v odpověď. „Na co nám budou vaše peníze? Vypadněte!“ Vesničané divoce zvedali své pochodně vysoko nad hlavu. Kolem se ozýval rozzuřený křik a zaťaté pěsti se výhrůžně míhaly směrem k oběma jezdcům. Kdosi se přiblížil k Orfigonovi a začal mu ohněm máchat před hlavou. Kůň se vzepjal na zadní, divoce pohodil hřívou a uhodil předníma nohama hloupého nešťastníka. Hlasy vesničanů náhle utichly, jen několik lidí pomáhalo zraněnému. Laren klidnil Orfigona mírným slovem v Dračím jazyce, na které si právě vzpomněl. „Co chcete? Jste snad výběrčí?“ řekl kdosi v davu. Laren se nejistě ohlédl na Raela, ten však jen pokrčil rameny. „Jací výběrčí?“ zeptal se Rael. Mezi vesničany se rozlehl šepot. Rael popojel koněm tak, že se teď nacházel přímo vedle Larena. „Myslíte... ti výběrčí?“ Lidé zpozorněli. „To tedy rozhodně jsme!“ Hlasy se rozezněly tak silně, že z nich nešlo vyčíst, zda se radují nebo vřou zlostí. Laren se vyčítavě ohlédl na Raela, ten však už sesedal z koně a veden několika vesničany kráčel k vozu. Laren poplácal Orfigona a seskočil na zem. Tohle se mu vůbec nelíbilo. Sledoval svého druha, jak zvědavě leze na vůz a sklání se nad ním, zatímco mu ostatní něco ukazovali. V té tmě nešlo zjistit víc. „To je špatný člověk, fargal, špatný, ano, ano...“ Laren se překvapeně obrátil. Vedle něj stála malá shrbená postava celá zahalená v tmavém plášti, takže jí nebylo vidět do tváře. Na zádech měla zavěšenou krátkou hůl, asi jako si člověk připevní na záda luk. Z hlasu se domníval, že jde nejspíš o staršího muže, čemuž by nasvědčovaly i jeho tělesné proporce, nemohl však pochopit, proč ho onen neznámý oslovil fargal – míšenec. „Jak to myslíš?“ zeptal se Laren. Shrbenec si povzdechl. „Lidé dlouho pracují na svých polích, starají se o úrodu, dodávají jí vodu a lásku a to vše jen proto, aby mohli zaplatit daň nepřátelům, kteří jinak plení jejich domy, vraždí muže a unášejí dívky do otroctví. Zastav jeho počínání, fargal, nebo budou všichni mrtvi do východu slunce.“ Laren byl z jeho slov zmatený. „Proč? Komu platí daně?“ „Vy z jihu snad neznáte osudy Syderie? Zapomínáte ve své moudrosti na přítomnost? Ach, ano, Vznešení neznají bídu a hlad, bojují jen v šarvátkách mezi sebou a opomíjejí to, že za jejich hranicemi zuří válka o přežití světa.“ „Nejsem z jihu,“ bránil se Laren. „A nevím o čem to mluvíš.“ Muž se na chvíli odmlčel. „Ovšem, že ne. Hm... Neviděl jsem míšence už pár set let, od doby, kdy se bratři začali vyvražďovat.Ano, ano... Zajímavé... Mohu znát tvé jméno?“ „Proč bych ti ho měl říkat?“ ohradil se Laren. „No...“ začal zakuklenec, „mně říkají Orimstach. Většinou. A tohle je Eleanor.“ Laren se ohlédl za jeho rameno, kde se měl či měla Eleanor nacházet, ale nikoho nezahlédl. Pozvedl obočí a odvrátil se. „Zastav svého společníka, fargal,“ pokračoval neznámý dál, „než tě bude jeho počínání mrzet. Ano, ano... Výběrčí přicházejí...“ Laren se na něj tázavě ohlédl, než se však obrátil, shrbenec byl pryč. Blázen.... povzdechl si v duchu. Bláznivý podivín... I přesto mu však vrtala hlavou jeho slova. Co když měl aspoň v něčem pravdu? Jak přece mohl vědět, že jsem míšenec, když jsem ho předtím nikdy neviděl? Jak bych taky mohl! „Larene! Larene!“ Rael mu běžel vstříc s rozjasněným úsměvem. „Mají tolik jídla, že ho ani nejsme schopní pobrat! A to všechno je naše! Vidíš, někdy se malý podvod vyplácí,“ šeptl ještě a otočil se zpět k vozu. „Ne!“ Laren ho chytil za paži. „Nic z toho nám nepatří. Uděláme líp, když odtud rychle odjedem. Nejsme ještě v takové nouzi, abychom se k tomu museli snížit. Rozumíš?“ „Přestaň se už konečně chovat jako mravokárce! Nevím, jak ty, ale já mám radši plný žaludek a navíc tohle není krádež; dávají nám to dobrovolně!“ „Potom si vezmi, co chceš a nacpi si břicho. Já odtud odcházím!“ Laren se chytil Orfigonova sedla připravený naskočit. „Teď hned!“ Vzduch náhle pročísl pronikavý zvuk rohu. Laren se ohlédl, jako by se však hluboký tón nesl odevšad. Znovu zadul neviditelný roh a vesničané na sebe poplašeně pohlédli. Lidé se semkli do těsného zástupu kolem vozu. Zvuk tlukoucích křídel se rozezníval spolu s dusotem těžkých nohou. Laren automaticky sjel rukou k meči připevněnému u sedla, vytáhl ho z pochvy a narovnal se v očekávání nově příchozích. Lesem probleskla světla. Mezi domy vyrazily ohromné postavy držící v rukou pochodně. Byli vysocí téměř dva metry, těla měli silná a rozložitá a pod prvním párem ohromných rukou jim vyrůstal ještě druhý, stejně hrozivý. Jejich kůže měla šedomodrou barvu, ta však již nebyla kryta žádnou zbrojí, pouhý pohled do jejich chladných očí zaručoval jejich neporazitelnost. Otharové. Náhle se nad stromy vynořila další postava, její rysy však mohl Laren pouze odhadovat, neboť tma kolem ní byla téměř dokonalá. I přesto však poznal, že jde o gryfího jezdce. Otharové se zastavili těsně před vesničany a udělali místo gryfovi, vyššímu ještě než oni sami, který právě zlehka dosedl všemi čtyřmi na travnatou zem. Jeho tělo bylo pokryté šupinami měděné barvy, které se vlnily při každém jeho pohybu. Připomínal jakéhosi ohromného orla se zlatavým zobákem, jehož údy však byly mnohem silnější, patřící spíše nějaké šelmu. Dlouhá křídla měl složena podél těla a lesklýma očima pomalu přehlížel vyděšený zástup. Ve světle pochodní si mohl Laren prohlédnout jeho jezdce a ke svému překvapení zjistil, že je to žena! Plavovláska, nejspíš hodně vysoká... víc však již nešlo rozpoznat. Jezdkyně se despoticky rozhlédla po vyděšeně se krčících lidech. Potom její pohled sklouzl na Larena s Raelem. Obrátila se k vesničanům: „Co to má znamenat? Je to snad pokus o vzpouru? Urážíte mě pouhou přítomností toho kluka s jeho žabikuchem!“ „Vydávali se za vás! Podvedli nás, paní! My za nic nemůžem!“ ozývalo se z davu. Žena se tentokrát obrátila na Larena. „Myslíte si, že bych přenechala svůj úkol takové chátře?“ „Byl to jen omyl, paní! To my ne!“ Larenovi zatrnulo. Kdyby proti němu poštvala othara, neměl by mnoho šancí se mu ubránit... a když vzal v potaz, že jich tam stojí takových deset... „Máš pravdu. Chátry jako jsme my by bylo takového úkolu škoda. To jen tebe mohou hadarotští pohůnci vyslat, protože ostatní by jim v jejich plánech chyběli!“ Tiše zadoufal, že jeho urážka popudí jen jezdkyni a nikoli zbytek její družiny. Rael nevěřícně zíral na Larena s otevřenou pusou. Žena zkřivila tvář, seskočila ze svého gryfa a tasila meč. Laren si v duchu gratuloval. Naznačil Raelovi rukou, aby mu udělal prostor a zvedl svůj meč nad hlavu v obranné pozici. Nemohl vedle sebe trpět přisluhovače Hadarotu, i kdyby měl za to zaplatit životem. Jako by úplně zapomněl na úkol, který měl vykonat... Žena se zasmála. „Víš vůbec, koho urážíš, chlapečku? Já jsem Arkeath. Zapamatuj si to, dobře, ať aspoň víš, čí jméno máš řvát v pekle.“ Laren se připravil na útok. Její pozice byla příliš otevřená a tudíž lehce prorazitelná. Buď je natolik hloupá anebo si dost věří, uvažoval. Sekl mečem v dvojitém oblouku, aby ji zmátl, Arkeath jej však jediným úderem odvrátila a skočila vpřed. Laren uhnul. Vložila veškerou sílu do úderu shora a jemu nezbylo nic jiného, než se skrýt pod čepelí. Arkeath jej výpadem pozdržela jen několik zlomků sekundy, to jí však stačilo k tomu, aby odkopla Larena daleko před sebe. Laren setrvačností narazil zády do zdi domu, až se chatrná stavba zatřásla. Sakra, je děsivě rychlá. Jako by věděla, co chci dělat, dřív než na to pomyslím. Narovnal se. Pozvedl meč nad hlavu a čekal na její první krok. Žena se přikrčila, natáhla levou paži ve vodorovném směru a přiložila čepel meče podél ní. Laren tázavě naklonil hlavu. V té chvíli Arkeath vystřelila vpřed. Na poslední chvíli odskočil, svalil se na zem, překulil se a zase se narovnal asi tři metry od ní. „To nebylo špatné,“ hodnotila jeho únik s kapkou ironie. Laren stiskl meč silou, na níž si vybil všechen vztek. Naprosto základní chyba! Nechám se rozptýlit jejími úskoky a tím upouštím ze své pozice. Musím se soustředit! Arkeath náhle zaútočila. Výpad, kryt, otočka a výpad. To vše během pár sekund, po které se Laren snažil téměř v jednom kuse uhýbat. Obrátil se, aby se jí aspoň na okamžik dostal na záda. Ona se však, jako by věděla, co má její soupeř za lubem, skrčila a obrátila v ruce meč jílcem dopředu. Rozmáchla se a udeřila ho do obličeje. Laren se zapotácel a jen s neuvěřitelným štěstím se mu podařilo vyhnout jejímu výpadu na žebra. Cítil, jak mu po spánku stéká krev. Žena se napřáhla a zaútočila podruhé. Laren nečekal dva stejné výpady hned za sebou. Vnímal jen, jak mu špička meče protrhla kabátec. Bolest však necítil. Arkeath provedla úhybný manévr, kterým dostala Larena do pozice, ve které ho chtěla mít. Vykopla mu meč z ruky a další ranou ho poslala k zemi. Laren dopadl tváří do trávy. Obrátil se na záda a pokusil se vstát, ale Arkeath ho přišpendlila botou k zemi. Přiložila mu meč k hrdlu. „Tak, hrdino. Už sis to doufám rozmyslel a jistě se mi rád omluvíš za své urážky.“ Laren si odplivl. „Proč bych se ti měl omlouvat za pravdu?“ Arkeath zkřivila tvář. Přejela mu špičkou meče po krku tak, aby cítil jeho vražedný chlad. Náhle její čepel zavadila o něco kovového. Zvědavě to podebrala a o její meč zacinkal řetízek Kyrgylu. Její tvář se změnila do ještě děsivější grimasy a oči se jí rozšířily náhlým poznáním. Nocí se rozlehlo koňské zařehtání. Orfigon, poháněn oddaností ke svému novému pánu, zaútočil kopyty proti Arkeath sklánějící se nad Larenem. Žena vykřikla a dopadla několik metrů bokem. Otharové bojovně vykřikli. „Nasedej!“ zařval Laren na Raela. Zvedl se, popadl Dyrlaen a vyskočil Orfigonovi do sedla. Kůň se dal do běhu ve stejné vteřině, kdy se mu jeho pán vyhoupl na hřbet. Laren viděl před sebou uhánět Raela na jeho koni a to ho uklidnilo. Pocit z porážky však nechal na jeho ješitné duši bojovníka bolestivý zářez. Ohlédl se a spatřil za sebou vysoké postavy otharů, jak se za nimi ženou nocí. Laren pobídl Orfigona, aby předjel Raela a mohl tak udávat jejich směr. „Musíme do lesa!“ křikl na něj. „Do lesa? Touhle rychlostí se tam zabijeme!“ „Ano, ale otharové jsou širší než naši koně! Obrať to!“ Rael poslušně trhl otěžemi doprava a zmizel mezi stromy těsně následován Larenem. Ten však stále nemohl z hlavy dostat to, co se právě stalo – to, že Arkeath viděla Kyrgyl. Netušil, jestli věděla, co to je, ale podle jejího výrazu... Laren se zarazil. Možná, že vlastní věc mnohem důležitější, než si doposud myslel. Šlehnutí větve přes obličej ho opět vrátilo do reality. Přikrčil se v sedle a nechal se unášet vpřed. Ohlédl se za sebe. Nezdálo se, že by je někdo sledoval, v té tmě si ale vůbec nemohl být jistý. Náhle se Raelův kůň vzepjal a jeho jezdec, překvapen nenadálým chováním zvířete, se svalil na zem. Laren přitáhl Orfigonovy uzdy. Seskočil ze sedla, tasil Dyrlaen a přispěchal příteli na pomoc. Zalekl se. Před ním stála malá, shrbená postava, celá zahalená v tmavém plášti, který jí překrýval obličej. „To jsi ty?“ Laren napřáhl meč proti temné postavě. „Jsi spojenec Hadarotu?“ „Proč bych vám jinak pomáhal? Proč myslíš?“ řekl a sundal si kápi z čela. Laren se podivil. I v té tmě rozeznával zvláštní rysy jeho obličeje; zvláštní tvář hustě porostlou vousy a divoce se vlnícími vlasy zastřiženými tak, že mu nesahaly ani po ramena. Přesto se však zdálo, že mu z hlavy vyrůstá cosi, co velmi podezřele připomínalo zvířecí uši. „Kdo jsi?“ zeptal se ho Laren podezřívavě a zvedl svůj meč o něco výš. Tvor si povzdechl. „Dnešní mladí vůbec neznají melynfyry, ne, ne... Copak jim jejich rodiče nevyprávějí pohádky o melynfyrech, kteří pomohli jejich předkům usadit se v Syderii? Teď ale není čas na rozpravu, fargal. Musíme utéct, než nás spojenci Hadarotu doženou.“ „O to... jsme se... přesně snažili,“ pravil Rael těžce, zatímco se pokoušel vstát ze země. Melynfyrova tvář se rozjasnila, čímž se odhalily dvě řady drobných naostřených zubů. „A právě proto jsem teď tu, příteli. Mé jméno je Orimstach, jak už jsem jednou říkal. Orimstach, prosím. Nikoli s tou novou, odpornou výslovností, ale více zněle: Orimstach.“ „Jistě, Orimstachu,“ protáhl Laren ústa, aby slovo dostalo řádnou zastaralou výslovnost. „Jak ale mám vědět, že nás nelákáš do pasti?“ Orimstach si povzdechl. „Proč bych vás jinak předtím varoval před výběrčími? Mohl jsem vás nechat být a počkat si, až vás v nestřeženém okamžiku přepadnou, no ne? Je vidět, že o melynfyrech nic nevíš, když mě obviňuješ z takových věcí, fargal. Melynfyr by nikdy...“ „Dobrá, dobrá...“ přerušil ho Laren netrpělivě. „Jak nám tedy hodláš pomoct?“ Kdesi za nimi se ozval zvuk otharů, prodírajících se mezi stromy. Už museli být blízko. „Pokud chceš něco udělat, proveď to hned,“ naléhal Laren znova. Orimstach přikývl. „Následujte mě.“ Laren s Raelem nasedli na koně. Dokázali už rozeznat i hlasy svých pronásledovatelů, které se co okamžik blížily. Navíc nebylo snadné následovat Orimstacha v té tmě, zdálo se však, že koně ví, kudy vede cesta. Praskání větví jim už znělo přímo za zády. Laren jel jako poslední, aby mohl v krajním případě čelit útoku. Doufal však, že toho nebude třeba. Zdálo se mu, jako by se ve zbloudilých paprscích měsíce odrazila šedomodrá kůže jednoho z nepřátel. Náhle z lesa zmizely stromy a houkání nočních ptáků utichlo. Jejich pronásledovatelé byli pryč. Vysvětlivky: fargal - míšenec


celkové hodnocení autora: 99.0 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 6		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 10		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 14		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Kondrakar	31.08.2007, 10:56:20

Betálný


ze dne 31.08.2007, 11:54:56
Aenica: Proč mám takový zlozvyk pod každým komentářem napsat odpověď? Dochází mi nápady, tak jenom: Dííííky :)

Robin Pánek	12.07.2007, 10:49:57

Nevím co bych řekl, tak radši nebudu říkat nic a jenom oznámkuji.


ze dne 17.07.2007, 19:42:52
Aenica: Děkuji i za to :)

sirraell	23.06.2007, 16:22:26

Chybicky uz byly vysvetleny a chvala podana v predeslych komentarich. Co dodat? Ty vis ze mne se to libi, uz se tesim az se dozvim vic o Orimstachovi...


ze dne 23.06.2007, 23:12:42
Aenica: Děkuji mnohokrát :) Orimstach se příběhu jen tak nepustí ;)

Annún	18.06.2007, 20:20:42

Páni to je napínavé až se mi z toho tají dech. Moc pěkný a už se těším na pokračování. Za jedna.


ze dne 19.06.2007, 8:39:07
Aenica: Děkuji :)

Gandalf	18.06.2007, 14:30:40

Tak, máme tu další díl a já nebudu dlouze mluvit, abych nezdržoval publikaci :) Namísto pochval, které by byly již jako z flašinetu a mohly by ti nasadit pomyslné vavříny (na kterých se nádherně spí), uvedu místa, kde jsem našel nějaké (drobné) zádrhely: "...Laren jel na Orfigonovy..." >> "...Orfigonovi..."; "...krátkou hůl, asi jako si člověk připevní..." >> "...krátkou hůl, asi jako když si člověk připevní..."; "...patřící spíše nějaké šelmu." >> "...šelmě." Toť vše a těším se na další díl.


ze dne 18.06.2007, 14:40:22
Aenica: Děkuji za chyby, jinak by si můj Egon vavříny opravdu brzo nasadil ;) A taky za rychlou publikaci jsem velmi vděčná, ani jsem si nemyslela, že se s touto kapitolou ještě dnes znovu uvidím :)