obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Svolného osud vede, vzpurného vleče."
Seneca
obr
obr počet přístupů: 2915733 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39654 příspěvků, 5807 autorů a 392676 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Všechna světla světa ::

 autor Brambas publikováno: 20.06.2007, 0:11  
Katastrofická teroristická akce, která skončila velkým...
 

… ještě ten večer jsem se zastavil na jednom parkovišti pro tiráky. Netrvalo dlouho, než jsem objevil ten správný exemplář. Mohutný renault i s přívěsem. Podle štítktku na zadních dveřích uveze nejmíň třicet tun. Pro náš účel dokonalé. Chviličku jsem ještě brouzdal okolo. Nechtěl jsem se dočkat nějakýho hlídače, nebo snad aktivního pejskaře. Sice bylo už dlouho po půlnoci, ale to tady nic neznamenalo. Malým kouskem betonu jsem prorazil okénku u řidiče a asi deset minut se snažil přemostit imobilizér. Nakonec úspěšně. Teď můžeme vyrazit na cestu.

… auto jsem schoval do garáže a šel jsem se podívat do dílny, tedy přesněji - do bývalé montážní haly Škodovky. Už čtyři roky čeká v konkurzní dražbě na svého nového majitele a zatím si ještě nikoho nenašla. Budiž nám užitečná pro účel naší mise. Car se znovu a znovu překontrolovával. Každá z tisíců součástek jeho vnějšího štítu musela fungovat jako hodinky. Chyba se nepřipouštěla. Naštěstí pro tyhle účely jsme měli našeho Mirona. Byl fakt docela machr přes tyhle věci, nikdy bych neřek, že i nedostudovanej jadernej fyzik se dokáže uplatnit v dílně, ale Miron měl hodně talentů.
„... Car bude v bezpečí. Všechny obvody na sobě maj kryty z titanový slitiny, i kdyby na něj stříleli, nic se nestane.“ vykládal Miron Jessie a utíral si ruce od silikonového mazadla. Jeho kubánský doutník značky Romeo y Julieta mu málem vypadl z pusy. Jessie pro nás zajišťovala zahraničí podporu. Další silný článek našeho společenstva, jehož role byla nezbytná. „Já vim Mirone! Ale nemůžeš to brát na lehkou váhu, jestli se do Cara pustěj experti, tak nám tohle nepomůže...“ chrlila ze sebe a pořád dokola si nervózně rovnala své koženné rukavice. Miron jen klidně mávnul rukou a zahodil hadr někam za sebe „Za prvé: uvědom si, že všichni budou posraný až za ušima, všude bude strašnej bordel, nikdo nebude mít nejmenší náladu se dostat k Carovi a i kdyby... Tohle nepovolí, věř mi! To ty dřív přestaneš chlastat, než by tohle upadlo.“
Jessie nejistě chodila sem a tam a její výrazné obočí mrkalo jako o závod. „Ok, ale uvědom si, že tohle je pro Rusáky hodně horká zásilka, jestli se o tom někdo dozví, není vyloučený, že proti nám postavěj i armádu.“ Mirona to evidentně nebavilo, už hodně dlouho. Ty mateřské řeči, které ale stejně tak mohli být jen optimistickou předpovědí věcí budoucích se mu už přejídali. „Buď v klidu, Car bude v bezpepčí než se to Rusáci domáknou, objedeme dvakrát svět... a hele... kdopak se nám to vrátil?!“ zvolal Miron, když mě uviděl ve dveřích. „Tak jak si pořídil Tiku?“
V krátkosti sem vylíčil, jaká to byla zívačka a že se už nemůžu dočkat až to bude za náma. Oni zase vykládali o tom, jak krásně to je všecko přichystaný a jenom Miron to nechce kontrolovat dvakrát. A Miron se nezapoměl zmínit, že už to můžem naložit. Pak mě Miron pozval do jeho kanceláře... teda spíš takovýho zabordelenýho kumbálu, kde šrouboval dohromady všecko co bylo potřeba. Vytáhnul na mě malinkou monitorovací krabičku spojenou s vysílačem.
„Tak tohle je vono. Bez toho se asi neobejdeš. Bude to kontrolovat tvůj tep, dech a taky psychyckou aktivitu... Dokáže to poznat kdy spíš a kdy seš omámen nějakym narkotikem, jeden, nebo bojovym plynem. Je to prostě vymakaný. A taky tu máš tuhle jednosměrnou vysílačku, to znáš, že...“ Miron se do toho všeho tak zabral, že mu trvalo asi hodinu, než to na mě konečně navlík. Připadal jsem si trochu jako v nemocnici. Tolik senzorů, tolik elektroniky... a tolik těch vědátorskejch keců.
Vzápětí se objevil taky Phill. Náš zbrojíř. Přijel autem do haly. Kufr se mu ani nepovedlo zavřít, kolik toho přivez. Blázen. „Héj lidi! Pojďte sem! Mám něco úžasnýho!“ Zařval na celou fabriku a začal z kufru na stůl vyskládávat všechny ty zbraně a krabice s nábojema „Našel jsem asi ten nejsociálnější muničák na světě! Tohle se může stát snad jen nám! Mám tady všechno od Glocka po raketomet! Pěchotní kulomety, automatický pušky, granáty, plynový masky, brokovnice, vojenskej semtex...“ No chvíli to trvalo, než nám každej kousek okomentoval, řekl kdy to začali vyrábět a kolik armád na světě to má ve svým arzenálu. Phill je zajímavej týpek, jen je trochu magor, když se do něčeho opravdu nadchne. A do zbraní se nadchnul asi jako Picasso do umění.
Ještě ten večer... vlastně spíš to ráno... jsme nacpali Cara na přívěs, vyměnil jsem sklo do rozbitýho okna, navlík sem si neprůstřelnou vestu, Phill vybral asi pět nejužitečnější zbraně, Jess mi nacpala do kabiny spoustu jídla a pití, abych nemusel nikde zastavovat a na závěr jsem dostal od Mirona velkej megafon. Pak už nebylo nač čekat. Miron připravil Cara na cestu, jeho lesklý štít se zdál být připraven.
Všichni mi popřáli hodně štěstí a úspěchu na mé pouti a 30. června 2008 přesně v 6:00 středoevropského času jsem vyrazil z Mladé Boleslavi na cestu do Londýna. Vzal jsem to podle nějaký starší mapy Evropy. Cesta byla krásná a pohodová...

1.července 2008
Vzal sem to přes Děčín a už pomalu jel k hranicím. Věděl jsem, že na hranicích příjdou první problémy a první konfrontace. Přejel jsem do protisměru a za hlasitýho troubení sem jel kupředu. Netrvalo dlouho a musel jsem objíždět nějaký auta z Německa. A za další chvilku jsem se dostal až k hranicím...
Asi stovkou jsem prosvištěl skrz českou celnici a uháněl dál. Prjel jsem ještě přes Německou hranici a za sebou sem slyšel houkačky pohraniční stráže, nebo něčeho takovýho. Párkrát se ozvalo „Polizei!“ a něco jako -zastavte- . Ještě chvilku jsem je ignoroval a snažil se ujet. Jenže s Carem na korbě to nešlo moc dobře. Ten auťák měl sílu lokomotivy, ale stejně sem to nechtěl přehánět. Po dálnici to šlo jen do 120kmh, pak už jsem to tolik nehnal. Netrvalo dlouho a všude okolo bylo plno policejních aut, napočítal jsem tak šest a to mi už stačilo. Na další vízvu, která tentokrát byla ještě doprovázená střelbou do vzduchu, jsem přibrzdil u krajnice.
Fízlové vyskákali z aut s pistolema v ruce a obezředně se blížili zezadu ke kabině. „Stát! Ani hnout! Vyjděte z vozu s rukama nad hlavou!“ řval na mě nějakej Němec.
„Jen klid, jen klid...“ řekl jsem si jen tak pro sebe a stočil okýnko. Vykouknul jsem z okna a přátelsky se na toho člověka usmál. Pak jsem z okýnka vystrčil megafon, tak aby to všichni okolo slyšeli a z plných plic jsem zařval.
„Zdravím všechny příznivce globalismu! Všechny fízly a především ty, kteří mají rodiny...“ strážník venku byl zřejmě vzteky bez sebe, protože se přihnal ke dveřím a zase něco na mě hulákal. Jenže to se mi už přestávalo líbit to, jak na mě míří pistolí a tak jsem musel sáhnout po první obranné linii. Na sedadle spolujezdce jsem měl připravenej granát. Tak sem ho akorát odjistil a vystrčil jsem ruku z okénka - to aby všichni páni policisti dávali pozor. Tentokrát už ten tajtrlík zmlknul. Dokonce trochu couvnul. Už byl ochoten i poslouchat. A tak jsem gránat ještě zajistil a znovu se chopil megafonu.
„Takže to zkusíme ještě jednou... všechny vás tu hezky vítám. Předně – to aby vás nerozptylovaly myšlenky na nějakou akci – bych vám chtěl říct, že tu mám asi čtyřicet kilo plastický trhaviny, pět granátu a ještě něco dalšího, takže zůstaňte tam, kde jste a pohodlně se usaďte, bude to trochu delší. Předně chci říct, že vzadu na tom přívěsu mam ještě něco navíc a pokud zmáčknu červenej čudlík, tak to poletí všecko do vzduchu.“
Pak se na dálnici objevili další policejní auta a snad i autobus zásahový jednotky. No prostě jsem byl během chviličky obklíčen ze všech stran. Nevadilo mi to. Jen jsem doufal, že budou poslouchat dost dlouho.
„Jsem rád, že tu mohu přivítat i naše nové hosty...“ řekl jsem na pozdrav a s úsměvem jsem pozoroval jak se opatrně a bojácně domlouvaj za vozovou hradbou aut.
„Jak už víte, jsem ozbrojen. A to ne jen tak ledabyle. Pokud se pokusíte zastavit mě v mé pouti. Zmáčknu to. A vyhodím se do povětří společně se vším v dalekém okolí. Pokud mě zastřelíte, elektrotechnické monitory srdce a dechu to odpálí za mě. Pokud se pokusíte o cokoliv, co naruší mé fyziologické procesy. Můj palubní počítač to pozná... a hádejte co přijde potom.“
Pak se za kordóny objevil další policajt. Nejspíš vyjednávač. Měl taky megafon a zdálo se, že si chce popovídat. Byl slušnej. Ne jako ten první buran. Začal asi takhle „Tady je policejní náčelník Niemanz... Vzdejte se a nic se vám nestane!“ Já jsem znovu zamával na všechny strany a pak ukázal na pana policejního náčelníka prostředníček „Niemanzi! Já vám znovu opakuju, že pokud se mě pokusíte zastavit, tak to odpálím! A pokud mi třeba jen zkřivíte vlásek na hlavě, tak to za mě odpálí detektor! Na přívěsu si s sebou vezu jednu ztracenou ruskou atomovku!!!“
Všechen hluk a shon okolo zmlknul, jako když dopadne ostří gilotiny. „Cože...“ hlesl nevědomky Niemanz do sluchátka a nervózně se rozhlédl na všechny strany. Já jsem si načal tatranku a znovu jsem se chopil rozhlasu „Přesněji je to druhá ze dvou exemplářu Car bomby – to je nejsilnější vodíková puma světa pro ty neznalý! Rusáci si vyrobili jednu do zálohy a já sem si ji vzal jako rukojmí! Neexistuje žádná věc, kterou byste mě mohli zneškodnit tak, abyste to přežili! Chápete to?!“
Ticho kolem i nadále přetrvávalo. Niemanz se nakonec znovu ozval „To jsou velice silná slova. Ale kde berete jistotu, že vám to uvěříme?! Kde se ve vás bere ta jistota, že vás na místě nezastřelíme?!“ Odlivl jsem si z okénka a zakřičel odpověď „Hele, nechte si ty silácký řeči pro kolegy! Vy nemůžete! Tohle auto je nejnebezpečnější věc na Zeměkouli! A vy nemůžete v zájmu celý střední Evropy riskovat! Je vám to jasný?! Nehledě na to, že tu mám i jiné věci. Momentíček... Hned se vám pochlubím.“ kašlal jsem na všechny ty snipery a zástupy ozbrojenců okolo. Zalezl jsem do zadní části kabiny a chvilku se přehraboval v mých věcech na cestu.
Když jsem se znovu vrátil do sedadla, již jsem se na náčelníka Niemanze díval skrz hledí jednoho zachovalého RPG. Druhou rukou jsem ještě pozdvihl megafon a zakřičel znouv „Tohle je další překrásný ruský exeplář... Dokáže vás zabít skoro stejně rychle jako ta vodíkovka... Tak co?! Jste ochoten mě zadržet?! Varuju vás, já to zmáčku! Nebo mě dokážete dokonce zastřelit?! I kdybych kecal, spoušť RPG zmáčknout dokážu!“ Všichni kolem byli rázem jako přikovaní. Skoro nikdo se nehýbal, jen výše postavení jedinci volali na všechny strany o pomoc, o posili, o radu... marně.
Dal jsem jim chvilku na rozmyšlenou. RPG jsem jen tak opřel o hranu okna a nechal ho ležet na sedadle. Snad si nikdo nebude hrát na hrdninu. Než jsem si dojedl svou bagetu se řízečkem, ozval se znova Niemanz „Dobrá... Říkáte, že máte s sebou vodíkovou bombu...“ V tenhle okamžik jsem ještě s plnou pustou přerušil pana náčelníka a zařval na něj „Je to nejsilnější vodíková puma světa! Síla 80 000 megatun TNT. Pro vás to znamená, že i kdyby to bylo tisíckrát slabší, tak to nemáte šanci přežít! Slyšíte to všichni?! V hrdinové státu?! Fakt vám stojí za to riskovat život kvůli mně?“
Niemanz zachoval klid a pokračoval už o něco smířlivěji. „Dobrá, máte tu nejsilnější bombu světa... Ale čeho tím chcete dosáhnout?“ V klidu jsem si dojedl svůj dlabanec a zapil jsem to kofolou. Pak jsem se zase ozval „Já? Čeho chci dosáhnout? Chtěl bych jet dál, když to chcete vědět.“ Niemanz chvíli váhal. Obešel si moje stanoviště v uctivé vzdálenosti a furt si mě zvjedavě prohlížel, snad jakoby čekal na ten správný okamžik. Jenže správný okamžik dobrý k čemu?! Nakonec odpověděl „Dobrá... Ale s vaším nákladem vás dále pustit nemůžeme. Jste příliš nebezpečný pro civilisty.“
Byl jsem teprve na začátku své cesty a už mě pomalu omrzelo to opakování několika mála faktů. „Niemanzi! Nechte toho! Už teď mám v dosahu stokrát víc potenciálních mrtvol, než všichni teroristi a únosci světa! Myslíte, že mě můžete jen tak zastavit?! Hele, teď jdu ven, tak si dejte trochu odchod! Pořád mam prst na tlačítku a pořád mi funguje ten detektor srdce, takže nedělejte žádný voloviny, jasný?!“ Niemanz jen zakřičel souhlas a dal rozkaz k zvětšení odstupu. Vytáhnul jsem dvě větší bomby ze semtexu a kouzelného překvapení, otevřel dveře a s úsměvem jsem obě nálože připevnil na bok kabiny. Pak jsem se zase v klidu vrátil zpátky.
„Tak teď mě bedlivě poslouchejte! Do teď ste mi nevěřili, že mam v autě atomovku. Předpokládám, že až některej mozek použije rentgen, tak bude váš názor jiný, ale než by vás něco takovýho napadlo, to bysme tu byli tejden a tolik času nemam. Takže tohle je pro vás asi srozumitelnější. To co vidíte na mým autě je celkem čtyřicet kilo poctivýho českýho semtexu a dvacet kilo železnejch kuliček z ložisek. Tohle dokáže po výbuchu prorazit celej motorovej blok, takže si nemyslete, že když se zalígrujete za těma autama, tak budete v bezpečí. Nemusím doufám zdůrazňovat, že ty bomby můžu na dálku odpálit a to úplně stejně jako tu vodíkovku, nepokoušejte se mě zabít! A teď mi uhněte z cesty, nebo začnu střílet. Mám tady taky nějakýho Heckler-Kocha a spoustu průraznejch nábojů.“
Niemanz mlčel. A mlčel fakt dlouho. Asi dvě minuty. A pak začal s klasickým debilním vyjednáváním „Poslyšte, všecno se dá vyřešit nenásilnou cestou. Čeho tedy chcete dosáhnout vy poté, co odtud odjedete?“ Upřímě řečeno, už mě to s ním pěkně sralo a tak jsem schoval RPG dozadu a vzal si slíbeného Heckler-Kocha. „Nieamnzi, nesnažte se. Prostě mi ustupte, chci jet někam dál! Nechci to odpálit tady v Německu! Ale pokud mi nedáte jinou možnost, tak to prostě udělat musím! Mě nezastavíte! Mám to všecko vymyšlený!“
Niemanz byl ze mě už trochu nervní. Vlastně všichni kolem. Dálnice byla široko daleko ucpaná auty a spousta dalších policajtů se snažilo všechny odklonit kamkoliv jinam. Zatím všechno probíhalo podle předpokladů. Nic nevybočovalo z časového harmonogramu. Nadešel čas postoupit o kus dál.
„Haló! Vy všichni tam venku!“ Začal jsem svůj obvyklý informační diktát „Pro úplnost vám jen zrekapituluju skutečnosti, který sou pro vás důležitý – kdo na mě vystřelí, ten spáchá hromadnou sebevraždu vás všech, všech lidí v okruhu tří set kilometrů a spousty miliónů lidí, kteří zemřou na nemoc z ozáření a na humanitární katastrofu! Rozumíme si?! A teď budu počítat do třiceti. Do té doby chci mít před sebou průjezdnou silnici, pokud se tak nestane, náhodně vybraná osoba ze všech přítomných se stane mrtvolou! Jasný?!“
Počítal jsem docela pomalu. Nechtel jsem to nikomu z nás dělat těžší, než to je. „...osm, devět, deset...“ PRÁSK … vyrazila první z kulek na svou cestu. Tahle byla varovná, do vzduchu. Všichni okolo se sice polekali, jančili, jako prasata, když je vedete na porážku. Nikdo se ale nijak neměl k odchodu. „...sedmnáct, osmnáct, devatenáct...“ a poklepal jsem hlavní samopalu na kapotu poblíž kuličkové nálože. PRÁSK... PRÁSK... zazněly další varovné výstřely...
„... dvacet devět...“ Nic. Nikdo neuhnul... Co teď? Všichni policajti se tiskli k zemi …. „TŘICET!!!“ cvak... zahrál lučík svůj jedinný tón. Zásah... Sedmnáct špičatejch projektilů uzemnilo jednoho z policistů za autem. Ostatní se kolem něj okamžitě seběhli a za okamžik se od někud vyloupla sanitka. Položil jsem samopal a znovu zamával v ruce s granátem. Pak jsem se chopil megafonu a ohlásil „Tak snad vidíte, že to myslím vážně, tak to už pochopte! Niemanzi! Příští terč seš ty! Tak se na to vykašli! Tuhle hru teda už znáš takže znova... Kdo mě zastřelí, stane se pěkně rychle jedním z největších masových vrahů v dějinách lidstva. A teď počítám do třiceti! … Slyšíš mě Niemanzi?!“
Nenapočítal jsem ani do deseti... Kolona policejních vozů se dala do pohybu... Když se odsunulo poslední auto, přestal jsem počítat a popřál Niemanzovi hezký den. Zapnul jsem si rádio, naladil nějakou pohodovou hudbu a jel dál. Shluk policejních vozů a bezradných policajtů zůstal stát za mnou. Pouze dvě auta se po chvilce rozjela za mnou. Neměl jsem ani páru, o co se to jako snažili, ale bylo mi to buřt. Za chvíli se mi nad hlavou dokonce objevil policejní vrtulník. Drželi si mírný odstup a jen mě tak klidně následovali. Silnice přede mnou, ale i v protisměru byla volná. Nikde ani živáčka. Museli odklonit veškerej provoz... Mě to bylo jedno. Poslouchal jsem nějakej německej rock, spokojeně si bubnoval do volantu a popíjel jahodovej energy-drink.
Ujel jsem asi stopadesát kilometrů, když jsem si všiml, že ručička palivoměru se pomalu blížila k nule. Sakra... Proč jsem si nemohl štípnout něco natankovanýho. Nádrž prázdná... A cíl v nedohlednu... Co teď? Naštěstí situace nebyla zas tak katastrofická. Zastavil jsem u OMV, natankoval jsem plnou nádrž nějaký lepší nafty, zastavil se na záchodě a vzal jsem si z regálu pytlík čipsů. Když se obsluha dušovala, že taky musim zaplatit, ukázal jsem jim jen granát a řek, že tohle je na účet místní policie. Moji policejní pronásledovatelé dorazili až když jsem se chystal vyrazit dál. „Nazdárek... Pánové.“ Pozdravil jsem slušně a pro všecky případy jsem si připravil pistoli a dálkovej detonátor, jeden nikdy neví.
Z každýho auta vylezli tři policajti, vytasili kolt a zamířili na mě. Zasmál jsem se a klidně promluvil „Ale no ták... Snad jste všichni při smyslech a víte, co se stane, až vystřelte... Ne ne ne...“ zavrtěl jsem hlavou a nastoupil do kamionu. Fízlové tam stáli s pistolema v ruce, opřeni o auto. Nevydali ani hlásku, necekli, jen tam s kamenou tváří čekali jak malé děti na hanbě a zírali na mě. Jel jsem dál.
Mé putování poklidně ubíhalo dál a policejní vrtulník mi stále svítil na cestu. Nic zvláštního. Teprve večer jsem byl poprvé překvapen. V rádiu právě šly zprávy, když jsem se ukládal na jednom odpočívadle ke spánku... „... v dopoledních hodinách prorazil neznamý řidič kamiónu Německé hranice a divoce se řítil dál. Podle dostupných zdrojů musela poliice na několik hodin uzavřít dálnici E55 a uzavřít hranice. Řidič byl podle všeho psychicky narušený sebevražedný terorista, který se snažil projet přes hranice s obrovským nákladem výbušnin. Při policejním zásahu byl jeden policista těžce zraněn a terorista zadržen...“ No to mě poser. Řekl jsem si jen tak v duchu a strašně se rozchechtal. „Psychicky narušený sebevrah byl zadržen...“ zopakoval jsem si ještě několikrát jen tak pro sebe. Tak to bych o sobě měl asi dát někomu vědět. Zvednul jsem mobil, vytočil číslo na operátora, nechal se spojit s redakcí toho rádia a pěkně polopaticky jim vysvětlil, co se to tam vlastně stalo a co že to vezu za výbušninu. Pak jsem zavolal ještě do několika novinovejch redakcí a trochu jim osvětlil moji zíjtřejší trasu. Za necelou půlhodinku měli speciální zprávy, které oznamovaly jakési nepotvrzené informace o obrovské atomové bombě na území Německa a co víc – atomová bomba je prý sebevražedný nástroj jistého psychicky labilního teroristy. Jak úsměvné. Jde se na kutě.

Příští den jsem jel dál. Bylo to nádherné. V ulicích Hanoveru se konaly nádherné protestní akce, povstání a vůbec – byl to strašnej bordel... všechny silnice zacpaný, jen já jsem si jel jako král. Policie spolupracovala a uklízela hlavní tahy, za což jsem jim telefonicky poděkoval. Rádia, televize i denní tisk už nebyl na pochybách... Sice nikdo nic přesně nevěděl, ale všichni ochotně nastalou situaci rozdmýchávali. Trvalo ještě další den, než policie veřejně potvrdila ty nejhorší obavy a doměnky. Taky řekli něco o tom, že s teroristy se sice nevyjednává, ale existujeou situace, kdy je vyjednávací pozice natolik jednostranná, že nelze dělat nic jiného, než doufat, že se prostě nevodbouchnu v Německu.
Rusové měli v rádiu taky projev – všechno zatloukali. Chvástali se, jak to maj bezpečný zbrojní sklady a jaderný zařízení nehledě na to, že Car bomba byla vyrobena jen jedna. Takže vezu asi jen neškodný závažíčko... Jak je libo. Však i Rusko pozná sílu všech světel světa.
Německo bylo totálně vzhůru nohama. Lidi z velkejch měst se snažili zdrhnout kamkoliv. Nebylo důležitý, že skoro nikdo neměl ani nejmenší tušení, kde se asi tak nacházím, nebo kam mám namířeno. Všichni si řekli, že cílem budeou velký města – velký aglomerace. A tak se celý Porýní dalo na obrovskou migraci kamkoliv. Policie uzavírala určitý dálnice a celou situaci tím ještě vyhrocovala. Německo bylo v rozvratu. Zásobování, ekonomika, zdravotnictví, policie – to všechno prakticky nefungovalo. Povstání byla velice ničivá – jedni obviňovali druhé, každej věděl, kdo za to může a kdo útočí. Za okamžik to byla mezinárodní událost. Švýcaři uzavřeli Německý hranice a Francie o tom uvažovala taky. USA nabídla vojenskou pomoc, ale Němci nechtěli nic riskovat. Doufali, že jsem fakt nekecal a nechci to odpálit tady... Nic jinýho, než víra v zázrak jim totiž ani nezbejvalo.
Tak se stalo, že sem v tom bordelu dojel až na hranice s Francií. Následovala přibližně stejná scéna, jako na těch minulejch hranicích. Francouzsky sem neuměl ani kváknout a tak sem musel čekat na nějakýho šnekožrouta, kterej by uměl alespoň trochu anglicky. Zase sem mu přeříkal, jak funguje detonátor a co to vezu... A už se jen prosebně ptal, jestli to náhodou nechci odpálit ve Francii. Připadal jsem si mocnější než prezident zeměkoule... To ale nebyl jen pocit.
Jenže Francouzi se asi chtěli předvíst a tak do toho přizvali armádu. Postavili se mi s tankama do cesty a v jednu chvíli na mě mířilo asi sto vojáku. Blábolili něco o tom, že jsou ochotni padnout za vlast. Co na plat. Když se jim chce. Tak jsem jim párkrát důkladně zopakoval, co takováhle atomovka dokáže a pak jsem začal střílet do řad. Nikdo z nich neměl tolik odvahy na to, aby palbu opětoval a tak jsem jen vyprázdnil zásobník a znovu se zeptal, jestli nechtěj uhnout. Změnili názor...
Francií sem projížděl asi tak stejně jako Německem. Vybíral jsem si trasy, který vedli hlavně hodně zalidněnejma oblastma, aby náhodou nebyli v pokušení střílet. Co říkali v rádiu jsem nevěděl, ta divná řeč mi připadala tak nesmyslná. Nerozuměl jsem ani slovo, ale je myslim jasný, že teď už byl celej svět na nohou. Německo se asi teď trochu vzpamatovávalo, anebo se ještě pořád snažili ukrejt někam pod zem. Francouze to teprve čekalo a své paniky se zhostili se ctí. Několikrát sem musel zastavovat, protože ti trotli zablokovali silnice... Možná to byl záměr vlády – možná mě chtěli dostat do slepý uličky, ale já jsem jim zase důkladně zopakoval, že ze svý trasy neuhnu ani o metr a ať si to pořešej jak chtěj, nábojů do bazuky tady mam dost a živý barikády na silnici jsou dost lákavý cíle. Na rozdíl od Německý se ke mně ta Francouzská policie nepřiblížila na víc jak sto metrů. S hrůzou sledovali, jak se blížím k Paříži a skoro brečeli.
Ale já jsem Paříž v klidu objel a nabral kurz ke kanálu LaManche. Tady přicházela trochu krize. Byl to asi nejrizikovější úsek cesty a to hned z několika důvodů – kdybych to vzal podmořskym tunelem, existovalo tu riziko, že mě tam nechaj zastřelit. Taková atomovka v podzemí neudělá ani desetinu škody, kterou by dokázala na povrchu... Trajektem se mi zase plout nechtělo. To svinský moře může udělat daleko víc problému, než tunel.
Když sem se ale konečně dostal k tunelu, už sem hned věděl, že tady budou problémy. Angličani zabarikádovali tunel – zalili to betonem, zastavěli bordelem a všude se váleli nějaký krámy... Budu muset jet trajektem. Problém byl v tom, že přístav byl evakuovanej a tak jsem si musel pod pohružkou zničené Paříže zavolat nějakýho toho námořníka. Ten chlapík byl docela odvážnej, když vezmu v úvahu, že věděl, co vezu na lodi. Problémy s Angličany začali už někde v polovině cesty. K našemu trajektu připlavalo asi pět člunů pobřežní stráže a nějaký armádní ćluny. Chvilku jsme na sebe řvali megafonem, můj kapitán si z toho skoro hodil do kalhot a nakoec jsem vystřelil na jeden člun bazukou. Nevydržel to. Zase jsem zopakoval své obvyklé fráze a nakonec jsem se s pomocí fráze „fuck off“ dostal až na pobřeží. Plavba tedy nakonec dobře dopadla... Angilčani ale dělali problémy i potom, když jsem se měl dostat z přístavu na silnici. Zase sem musel trochu vyjednávat, dlouho nechtěli věřit tomu, že to je fakt atom a tak si to museli ověřit. Nechal jsem je. Pustil jsem nějakýho jejich experta do nákladního prostoru a nechal sem ho to prohlídnout. Pak sem ho vyhodil a počkal si na odvážné hrdiny, kteří jso ochotni se zabít. Všichni se nakonec ukázali jako pořádný srabi a tak jsem projel dál. Nepochyboval jsem o tom, že všechny už dávno evakuovaly, ale nakonec se ukázalo, že jsem se mýlil... V Londýně ještě pořád zůstalo dost lidí, který buď dělali bordel, anebo se snažili dostat pryč.
Už jsem se těšil, že si zase poslechnu rádio, kterýmu budu rozumět víc než pozdrav na uvítanou. Zůstali asi jen tři stanice v dosahu, který ještě z posledních sil informovali veřejnost. Nevim jak je to možný, ale oni se prostě domákli, že v zemi maj nebezpečnýho psychicky labilního teroristu s atomovkou a tak v tý zemi nefungovalo skoro nic... Z rádia furt řval nějakej kdákavej hlásek, kterej upozorňoval na nejlepší evakuační cesty, který ještě zůstali alespoň trochu prjz Jak jsem popojížděl stále dál a stále se blížil k Londýnu, přicházel na mě takovej zvláštní pocit. Blížil jsem se ke svýmu cíli a Zajel jsem s tim nákladem až do centra a zaparkoval to před Buckinghamským palácem... Dorazil jsem na místo určení… Vystoupil jsem z auta. Do každýho z kol jsem alespoň jednou vystřelil. Prorazil jsem nádrž a přetrhal veškerou elektroinstalaci motoru. Nechtěl jsem, aby mi s tím nákladem někdo odjel. Potom jsem se rozhlédl na to zriunované torzo města. Několikadenní pouliční boje se nesmazatelně podepsali na tváři Londýna. Nejspíš mě po celou tu dobu sledovali a varovali obyvatelstvo, protože jak jsem tak seděl na nalomené lavičce a kochal se okolím, neuviděl jsem za celou hodinu ani jednoho člověka. Teda… pár mrtvol lemovalo každou druhou ulici, ale nikdo živý tu nezbyl. Neuvěřitelné…
Nastavil jsem detonátor Cara na hodinu. Pažbou jsem prorazil skleněný kryt finálního detonátoru a zmáčknul to magické červené tlačítko tak, aby to satelity nade mnou jasně viděli. Teď už byl výbuch neodvrtitelný. Nedalo se mu zabránit ať byste dělali cokoliv. Teď už bombu nemohlo ovlivnit nic. Ani můj odpalovací oblek a tak jsem ho ze sebe sundal a vyrazil jen s nejnutnější výstrojí do nejbližšího opuštěného bystra. Prboural jsem se skrz nalomené dveře a v kuchyni jsem našel kávovar. Měl jsem strašnou chuť na kafe, ale v týhle části Londýna už nefungoval proud, takže jsem se musel spokojit jen s tou divnou ledovou kávou balenou v krabičkách. Co se dá dělat… Tohle mizerný město se beztak už nedožije lepších zítřků… A pro příštích sto let bude tohle místo jen černým flekem na mapě… Teda pokud zbyde na zemi někdo, kdo se bude ještě o nějakou mapu zajímat… Celosvětový krach ekonomiky bude tak extrémní, že se z něj lidstvo jen tak nevzpamatuje… V ulici se mihnul německý ovčák a za ním proběhnul chlapík v otrhaném svetru. Možná bezdomovec… Možná bývalý podnikatel. V tomhle období si jsou ti oba tak blízcí, že nerozeznáte rozdíl. Právě teď existovalo to unikátní období, kdy nefungovalo nic. Všechny složky státní a městksé správy se zhroutily jako domino. Každý, kdo se chopil iniciativy si mohl dělat co ho napadlo. Projednou znovu začalo platit právo silnějšího… Je pravda, že tenhle stav hodně narušila přítomnost zbraní, ale i tady se jejich moc značně snížila. Co vám bylo v takové nervózní tlačenici platné, že máte v kapse devítku, když je jisté, že okolo vás je asi stokrát víc hladových lidí, než nábojů v zásobníku. Proč by lidem mělo vadit, že policie při potlačování demonstrací a nepokojů zastřelila pět set lidí, které jste ani neznali? Každý z nich chtěl utéct z města pryč. Každý z nich se chtěl dostat k jídlu, k vodě… Ale už téměř žádný mechanismus zdejší civilizace nefungoval… Všechny snahy byly marné. Lidstvo teď zažije velký reset…
Zvednul jsem se z lavičky a z batohu jsem vytáhnul satelitní telefon a jednu velkou světlici. Spojil jsem se s jedním z mých kolegů a vystřelil světlici k obloze… Za dvě minuty dosedla na zvrásněnou silnici přede mnou jedna vyzbrojená nákladní helikoptéra, která až donedávna patřila Britské armádě. Dveře se otevřely a já znovu uviděl Jessie. Miron seděl u kniplu. Nečekal jsem už na nic. Naposledy jsem se ohlédnul za svým tahačem a přivřel jsem dveře nákladního prostoru. Nádrž helikoptéry stačila tak akorát na cestu do Norského Stavangeru. Tam na nás už čekal jeden narychlo vybudovaný protiatomový kryt, který nás ochrání před prvotní vlnou nukleárního spadu. Phill tam touhle dobou dokončuje přípravy pro uzavření jaderného krytu.
Po přistání jsem znovu otevřel satelitní telefon a zavolal na centrálu CNN v New York city. Dveře našeho krytu byly už přímo přede mnou. Chvilku jsem přesvědčoval pana redaktora, že jsem to skutečně já, kdo dovezl nejsilnější vodíkovou bombu až do centra Londýna. Pak mě pustili do živého vysílání. „Zdravím všechny nešťastníky a zkrachovalce tam na světě. Zdravím všechny, kteří mě poslouchají. Není důležité, kde na světě se nacházíte, tato katastrofa vás postihne ať chcete nebo ne… Jak nejspíš všichni víte, uprostřed Londýnského centra právě stojí časovaná nukleární bomba, která celé město vymaže z povrchu této planety. Ale nevíte určitě celou pravdu. V průběhu uplynulých několika dní, po kterou se celý svět soustředil na mou cestu z Čech až do Londýna se v pozadí odehrála druhá fáze našeho smělého plánu. Druhá fáze, která se jistě bude týkat i vás. Proto vás prosím, ať už děláte cokoliv, nechte toho na chvilku a nastražte uši… Celý svět jistě bedlivě sledoval každý můj ujetý kilometr, každý pohyb, každou vteřinku nedávné minulosti, v průběhu které jsem se dostal až do Londýna. Zároveň to byla doba, kdy byli všichni slepí a hluší vůči všem ostatním událostem. A proto snad nikoho nepřekvapí, že v průběhu těchto dní bylo z armádních skladů na celém světě odcizeno dalších přibližně čtyřicet jaderných zbraní, které moji spolubojovníci právě teď rozmísťují a odjišťůjí na následujících místech – Madrid, Paříž, Berlín, Řím, Moskva, Jekatěrinburg, Washington, New York, Philadelphia, Denever, Los Angels, Dallas, Montreál, Mexico city, Kahira, Sydney, Melbourne, Peking, Singapour, Tokio, Kalkata, Buenos Aires, Sao Paulo a další… Nemohli jsme riskovat, že by některý z protiraketových dešníků sestřelil balistické rakety, proto jsme se rozhodli pro tuto stoprocentní metodu. Pokud se nacházíte na místě, které nebude ovlivňeno těmito výbuchy, vyzívám vás, abyste po hromadném odpálení, které přijde přibližně za pět minut, počkali a byli trpělivý. Všichni budeme muset přinést svoji oběť při budování našeho nového světa… Pokud přežijete tento násilný restart, prosím vás o trpělivost. Pokud se přidáte k budování nového světa, budťe opatrní… Neradi bychom zjistili, že jste ze světa udělali to samé místo násilí a a nespravedlnosti, jako je ten svět, se kterým se právě loučíme. Už zbývá poslední minuta a půl… to je příliš krátká doba na to, abyste vy, vůdcové současného světa, utekli síle, která vás už brzy pohřbí v sutinách vašich hlavních měst… Loučím se a možná někdy příště naschledanou… Nestůjte v cestě světlu, které už brzy prozáří naši oblohu…“
Všechna světla světa se rozsvítila v průběhu dalších deseti vteřin a ozářila celou světovou oblohu… Buďtě při budování našeho nového světa trpěliví. A neučiňte z něj to samé místo křivdy a násilí, kterým byl ten minulý…


 celkové hodnocení autora: 100.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 6 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 16 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 The Mous 20.06.2007, 16:24:02 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: The Mous ze dne 20.06.2007, 16:08:45

   Nj. to sem já =) ... ale tvorba Vševesmíru je už v plném proudu, tak do čtyř dnů by to mohlo být hotový.
 ze dne 20.06.2007, 22:34:11  
   duddits: Fajn, za čtyři dny bude neděle, to se akorát hodí :-)

Brambas: Menší omluva za off topic, ale... některé věci se prostě musí hned vyřešit :-D
 The Mous 20.06.2007, 16:08:45 Odpovědět 
   Je to docela zajímavá myšlenka, v praxi sice neproveditelná, ale zajímavá. Ale zajímalo by mě, jestli ti je fakt 13, jeden nikdy neví. Buď si na svůj věk fakt dost sečtělý, anebo sis vyplnil profil jen tak, aby se neřeklo. Já sem si třeba do profilu napsal, že mi je deset, ale nikdo si toho zdáse nevšim a neříká mi, že jsem šikovnej školáček.
 ze dne 20.06.2007, 16:20:50  
   duddits: Protože tobě by jeden nevěřil ani nos mezi očima :-D
(mimochodem, plánuje se další Vševesmír? ;))
 duddits 20.06.2007, 0:10:56 Odpovědět 
   Po obsahové stránce je tohle… hrozná blbost :-) Ani ne tak celkovým příběhem, jako spíš spoustou logických zádrhelů. Jenže tobě je třináct a já myslím, že podobné kiksy k psaní v tomhle věku prostě patří. Tím chci jen ospravedlnit své rozhodnutí tolerovat všechny ty úsměvně naivní chybky, které příběh obsahuje ;)
Pokud jde o styl, tomu se nedá upřít čtivost. Trochu škoda, že je vyprávění poměrně stručné – na druhou stranu, v literárně bohatší podobě by se zase o dost protáhlo… Co se mi líbilo byly občasné vtípky roztroušené v textu (celkem jsem se bavil například při hrdinově pravidelném stravování;)), co celý text naopak sráží je velké množství pravopisných chyb…
Abych to shrnul – povídka má své klady i zápory (a skóre mezi nimi je relativně vyrovnané). Na tvůj věk jde ale o opravdu vydařený počin.
 ze dne 20.06.2007, 16:03:39  
   Brambas: Děkuji velice za trpělivost a ochotu. Vím, že to má nějaké ty zádrhely, ale tady se mi nejvíce líbila ta absurdní myšlenka strachu z likvidace atomové bomby na území vlastního státu. Gramatika je mým dlouholetým kamenem úrazu, snažím se to zlepšovat, ale moc mi to nejde. Budu se snažit i nadále.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Wayne
(1.12.2020, 18:26)
jessyjason0321
(1.12.2020, 07:37)
ab0nd
(28.11.2020, 20:04)
p8aefwimsg
(28.11.2020, 18:36)
obr
obr obr obr
obr
Obyčejnosti týd...
animovaný medvídekPú
Tilda a její př...
Tilda
Byl podzim
Akras
obr
obr obr obr
obr

Ježeček
Lara
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr