obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Když osud otvírá jednu bránu, druhou zároveň zavírá."
Victor Hugo
obr
obr počet přístupů: 2915321 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39437 příspěvků, 5735 autorů a 389996 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Padá snížek…sviňa jedna bílá ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Povídky od domácího krbu
 autor Vlaďka publikováno: 19.06.2007, 14:44  
Další vyprávění Od domácího krbu...tentokrát o tom, že starší a zkušenější nemusí mít vždycky pravdu...:o)))
 

,To jsem zase měla nápad,‘ pomyslela jsem si, když jsem stírala z rukou guláš smíchaný se sněhem.
„Tlač! Já to sám nevytáhnu,“ popohnal mě můj muž, zapřažený do popruhu, opásaný batohem a stírající si krůpěje potu z čela.
,Měla jsem tu zásmažku udělat hustší. Teče to, mrcha, zpod poklice,‘ pomyslila jsem si a dál se snažila udržet v té sněhové pasti rovnováhu a účinně podpírat guláš, balancující na vrcholku pyramidy, sestavené ze saní, narvaného báglu a desetilitrového hrnce, převázaného gumou. Nebezpečně mi ale sklouzával dolů a rukáv mé zimní bundy začal nenápadně měnit barvu ze smetanové na paprikově červeno-hnědou a kolem mě se šířila vůně gulášového koření.
„ Prý, že cestu pravidelně protahujou…debil!“ mumlal si Tom vztekle pod nosem a měl na mysli souseda.
„Mami, proč musíme pěšky?“ vytáčela mě Ivanka. „Já jsem chtěla zůstat doma. Měla přijít Monika, chtěla jsem ať mi udělá melír. Místo toho tady budu trapošit s miminama.“ Narážela na o pár let mladší děti našich přátel. Ona už má šestnáct a je „dospělá“ a oni jsou od patnácti níže. Fakt trapárna…
„Nevím, můžeš to zkusit vyjet. Nebo si objednej helikoptéru. Ale dokud nepřiletí, tak šlapej!“ neměla jsem slitování.

Nezúčastněný pozorovatel by mohl vidět pravý sněhový ráj. Kolorovanou pohlednici hor. Bílou peřinu kam jen oko dohlédlo, zasněžené stromy olemované zimní načechranou krajkou, chaloupky, schované romanticky pod čerstvým sněhem, horské slunce, které do té nádhery blyští a odráží jiskřičky v nadýchaných vločkách, prostě takový krásný zimní kýč. A do toho čtyři nepoznatelné uřícené siluety, snažící se do příkrého svahu vytlačit v neprošlapaném půlmetrovém sněhu saně se zavazadly a deseti litry guláše. Co krok, to sto spálených kalorií. Ej, uchněm…Burlaci na Volze houby.

Abych se zahřála, představovala jsem si jaro. To jaro, kdy nám týden mňoukal živý plot a my v té směsi zvuků, kterou vydává jarní probouzející se příroda, nepoznali kotě. („…co nám to tu pořád vřeští za ptáka?“) Až pak jsem jednou šla po hlase a objevila klíšťaty obaleného mourka, přesně takového, jako máme doma.
Nebo to jaro, kdy jsme z chaty vycházeli ven oknem, protože v tůji před vchodem si udělali hnízdo drozdi a pokaždé, když jsme otevřeli dveře, odlétali s mnoha nadávkami do lesa:
„ Krucinál, jak mám ty děcka krmit?! Furt se tu camráte tam a zpátky…já se na to vykašlu!“ řvala na mě drozdice, (nebo to tak aspoň vypadalo.)
Nebo to jaro, kdy zase jednou „vůbec nebyl“ sníh a jedna hladová srna po půlročním zoufalém hledání potravy v metrovém sněhu sežrala všechny pupeny jedovatého rododendronu a my ji pak našli sto metrů od chaty mrtvou. Taky onen keř má od té doby jenom jeden květ. Nemá se asi s čím sprašovat, chudák. Je to takový keř - onanista.

Když jsme koupili chatu, těšila jsem se, jak budeme trávit Silvestry a zimní víkendové večery v bílé nádheře u roztopených kamen se svařákem v ruce. Sousedé nás ale vyvedli z naděje:
„ Snich? Ten tu takych dobrych osum roku něbyl,“ pravil pan Boček, hlasem nepřipouštějícím pochybnosti. „Kdysi tu byl dokonce vlek, ale zrušili ho.“
„A když náhodou nasněží, protahují tady v zimě cestu?“ ptali jsme se pro jistotu, kdyby se stal ten zázrak (od té doby jsme tam zažili tři zimy a všechny s metrovou přikrývkou…).
„ To ja, to oni sa staraju! Každy děň to protahuju, bo předseda vyboru tu ma tež chatu.“

Nám ale nedošlo, že letos byly volby a předseda už nemá tu váhu co míval. Že sedí doma za kamny a nevystrkuje do té činy nos a hlavně… nerozhoduje o tom, kam se pošle sněhová fréza. A nový předseda bohužel na Hůrce chatu neměl. My, hlupáci, jsme naivně počítali s tím, že fungují staré pořádky a tak jsme autem dojeli k cestě pod kopec a tvářili se, že tu půlmetrovou pokrývku projedeme. Po pěti metrech jsme pochopili, že všechno je jinak:
„ Do háje, nejde to tam ani zpátky. Zapadli jsme.“
Takže lopatu, odházet sníh zpod kol a rozhoupávat auto. Po hodině se nám auto podařilo odstavit ze zapadané cesty, naložit sáně a vydat se do čtyřicetistupňového svahu po svých. Ukonejšeni našimi zkušenými sousedy, počítali jsme s dopravou až k chatě, takříkajíc suchou nohou, takže Tom měl na sobě pouze vetché letní plátěné kalhoty, (vždyť přece tady nebývá sníh, jak řekl odborník.) Ty mu v půlce svahu praskly těsně pod zadkem a já zbytek kopce koukala na jeho vypracované stehno. Pravda, Tomovi byla trochu zima, ale já se celkem zahřála. Po půlhodině jsme vyčerpaní dorazili k chatě. Tam nezbylo než přemýšlet, jak otevřít dveře, když je před nimi dva metry vysoká hromada sněhu, která sjela ze střechy a zavalila nám vchod.

Postup byl velice podobný tomu, jak se odhazuje sněhem obklíčené auto. Sotva jsme se dostali dovnitř, šla jsem uvařit čaj s rumem a Tom se snažil dostat do garáže pro dřevo. Po deseti minutách se mi zjevil za zády jako bůh pomsty. Nejenom, že mu plandaly roztrhané kalhoty pod zadkem, ale najednou na mě koukala z jeho fůgl nové bundy podšívka a vytrhnutý trojúhelník látky patnáct na patnáct centimetrů visel odchlíple někde v oblasti břicha:
„ Co jsi, proboha, dělat?!“ vyvalila jsem oči na tu zkázu.
„ Snažil jsem se dostat do garáže přes tu kreténskou závěj a jak jsem trhnul dveřmi, zachytila mě klika a já si rozerval bundu!“
Stál uprostřed obýváku, sníh z něho padal na zem, orvaný, zmrzlý, zpocený a nasraný jak brigadýr. Někde vespod to začalo bublat a já neudržela záchvat smíchu, který mě při pohledu na tu tragikomickou figuru přepadl. Řehtala jsem se jak kůň a plácala se do stehen. Romantika na horách…ty vole, to si někdy zopakujem!

Tom si šel umýt ruce a zjistil, že neteče voda. V létě se dřel se zavedením tekoucí vody do chaty, byl patřičně pyšný na novou koupelku, splachovací záchod a sprchový kout a teď, když budeme mít plnou chatu lidí, nic nefunguje. Trubky zamrznout nemohly, protože je na podzim vypustil, tak co se, hergot, stalo? Bohužel nic nepomohlo a po hodině různých pokusů jsme přestali pátrat po příčině a rezignovali (no co, a co ty tuny sněhu kolem? To snad není voda?)
Roztopili jsme pec, zaposlouchali se do praskajícího dřeva a za dvě hodinky už bylo všechno veselejší. Teplota v chatě stoupla ze tří stupňů na devatenáct a čaj z rumem nás zahřál vnitřně. Naplnila jsem pet lahve od minerálek vařící vodou z varné konvice a šoupla je do peřin. Je to spolehlivý prostředek pro vypuzení lezavé zimy z pokrývek a navíc drží teplo opravdu celou noc. Dám si to patentovat, i když…vybavuje se mi jedna filmová scéna:
„Teď! Teď tady byl, Cimrmane…“ Určitě už to někdo vymyslel přede mnou.

„Cože? Už jste dole? Hlavně nezkoušejte vyjet nahoru, zapadnete jako my. Tom vám jde pomoct s věcma,“ křičela jsem do mobilu, když mi známí zavolali, že už dorazili. Tom seběhl kopec a za půl hodiny byl nahoře s Mirkou, Markem a jejich třemi dětmi.

„Kdo si dá kafe?“ zeptala jsem se. Všichni.
„Lukášku, běž prosím nabrat na verandu sníh na kafe. Ale ten, co je dál od komína, ať v něm nejsou saze.“ Celý víkend jsme pak problém vody řešili roztápěním sněhu na peci. Sníh je naštěstí pitná voda, jen občas nám v čaji s rumem plavalo jehličí a v polévce komínové saze. Kdo by ale byl tak pintlich, že?

„Tak, kdo jde sáňkovat?“ zeptal se Marek? Podívala jsem se na svůj rozpitý čaj s rumem a přemýšlela, jestli mi není líp u pece. Přece jen výšlap na kopec byl stále ještě živý. Děti na sebe začaly házet bundy a čepice, prali se o boby a Ivanky vytáhla svůj fůgl nový snowboard. Za týden jede na lyžák, tak se aspoň rozjezdí a pak už může jen frajeřit. Lucka si vzala sáně:
„Ségra, že mi ale pučíš prkno?“ ptala se s nadějí v hlase.
„Prkno si vyzkouším já,“ pravil Tom a já začala tušit, že bude sranda. Je sice výborný lyžař, ale snowboardový pohyb je o něčem jiném.
Nejdříve jsme pořádali závody rodinných klanů. Nejvábnější pohled byl na naše momentálně lehkou nadváhou postihnuté muže, jak sedí na plastových bobech, které pod nima ani nejsou vidět a řítí se šedesátkou k můstku. Buď jsme následně slyšeli: „Au, jauvajs…do pr…“ nebo dotyčný seskočil v plném trysku z bobů těsně před můstkem, aby si dopadem zase něco nepřiskřípl. Lucka ani na saních nezapřela jezdecký styl, seděla vzpřímeně jako na koni a otěže třímala volně v ruce. Ivanka mezitím na svahu kroužila obloučky jako profík a Tom jí důležitě radil:
„Tu váhu přenes na druhou nohu…tak né…doleva…co padáš, prosím tě, vždyť je to lehké.“
Po půl hodině ztratila zpocená dcera trpělivost, sundala snowboard a řekla:
„Na…tak mi to předveď.“ A podala prkno Tomovi.
Teď teprve začala zábava.
„Jak to jedeš, na přední nohu dej váhu…ježiš, tati, vždyť je to tak jednoduché.“ Naše dítko si to užívalo a se smíchem komentovalo sněhem obaleného manžela, který o rovnováze na prkně nikdy ani neslyšel. Stejně, nechápu, jak člověk může jezdit s v podstatě svázanýma nohama. Už ty lyže jsou pro mě moc, ale deska, fixující ti nohy k sobě, to je nepochopitelné. Vybrala jsem si boby a nikdy bych nevěřila, že ten, dnes tak nenáviděný svah, vyšlápnu dobrovolně a ráda ještě dvacetkrát. Odpoledne jsme završili stavbou sněhuláka se smrkovým vlasovým porostem a skupinovým fotem.

Večer jsme se rozložili v vytopeném obýváku kolem petrolejky a povídali si. Nastal čas na další hrůzostrašnou historii pilota Kurta. Tom příběh začal a každý z nás přidával jednu větu. Dovedete si představit, co za mišmaš z toho vznikl, když se na něm podílelo devět lidí, z nichž někteří už byli pod vlivem? Takže tentokrát Kurt „osvobodil lidi z jeskyně, slyšíc hrůzostrašné skřeky…oživil překrásnou dívku, které ale byla usmrcena teprve až v dalším vyprávění…rozestřílel svou starou sousedku voyérku samopalem…a ležel vedle mrtvé, kterou se snažil dotáhnou do špitálu, aby ji zachránil…“ Ve finále se nebály pouze děti, ale i my, dospělí. Hlavně toho, kam až erotické náznaky příběh dovedou a jestli by si děti neměly jít raději hrát nahoru twister.

Ráno nás probudil třpytivý, zasněžený den, který jsme strávili opět blbnutím na svahu. K večeru jsme uklidili ten brajgl po devíti lidech, povypínali elektřinu, pozamykali a zavezli bágly k autům. Proces z kopce dolů byl podstatně příjemnější, než ten opačný. Navíc, hrnec s gulášem už byl bez guláše, takže jsem ho mohla klidně dolů i kutálet.

Proč netekla voda, jsem zjistili při odjezdu, když šel Tom zamknout garáž. Není „off“ jako „on“ a správná poloha je důležitá. Páčka na trubce, vedoucí vodu do čerpadla, byla na „off“…a divte se pak, že nespolupracovalo.

Za rok si to, už lépe připraveni, určitě zopáknem. A až nám po zkušenostech s „osm let žádný sníh a cesty protahujou až k chatě“ bude náš starší a zkušenější soused, pan Boček, tvrdit, že si nemusíme chatu pojišťovat, protože tam nikdy nikomu žádný strom na střechu nespadl, dáme si pro jistotu pojistku i na povodně. Nevadí, že jsme na kopci. Víme už svoje.


 celkové hodnocení autora: 98.2 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 17 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 23 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 75 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 AňA Morgan 17.08.2007, 20:18:08 Odpovědět 
   Ač léto, jako by za okny cosi bílého padalo...
Mno, díky za krásnou a vrchovatě vtipnou připomínku oněch horských dní... ;-))
 ze dne 17.08.2007, 21:36:51  
   Vlaďka: Dneska bylo 35 ve stínu, takže zaplaťpánbu za každou představu sněhu :o)))
 Šíma 20.07.2007, 0:14:41 Odpovědět 
   Povídka opravdu ze života! S tím gulášem jsem se opravdu bavil. Když voda neteče, je to vážně problém! Sních je v zimě néjen dětem pro radost, ale dokáže být také pěkná sviňa, když jej třeba odhazovat, aby se jeden někam vůbec dostal! :-)
 ze dne 20.07.2007, 8:03:10  
   Vlaďka: ...ale ta bílá jiskřící romantika pak stojí za to :o)))
 Dani 23.06.2007, 15:54:33 Odpovědět 
   Moc se mně to líbilo. Je to vtipné, a když to čtu, úplně vidím ty komické situace. A to konečné rozuzlení s OFF a ON bylo bezvadné. Ale i takové srandy se ve skutečnosti dějí... Za jedna.
 ze dne 23.06.2007, 17:11:56  
   Vlaďka: Jo, taková blbost to byla. Ale voda je tam nově, páček plno...ono se to časem vychytá :o))
 Imperial Angel 21.06.2007, 17:17:21 Odpovědět 
   Moc pěkné, skvělé odreagování po mé neúspěšné praxi :) Pokaždé se u tvých příběhů skvěle bavím a nemám nutkání přeskakovat řádky - doslova hltám každé slovo, což není způsobené jen čtivě napsaným textem, ale i humorem skrytým téměř v každé větě....
 ze dne 22.06.2007, 12:31:14  
   Vlaďka: Díky, Anděli. Těší mě, že se bavíš. :o)
 Thea 20.06.2007, 15:06:20 Odpovědět 
   Je to supeeer!!! Skoro mám pocit že nás občas na chajdě někdo špehoval:-)))
 ze dne 20.06.2007, 15:45:30  
   Vlaďka: No, dyť jo...:o))
 Vilda 20.06.2007, 8:59:10 Odpovědět 
   Pěkný :)))
 ze dne 20.06.2007, 13:47:06  
   Vlaďka: Díky, Vildo.
 amazonit 20.06.2007, 6:17:34 Odpovědět 
   i bílý sníh se může stát černou můrou:o))
 ze dne 20.06.2007, 7:51:51  
   Vlaďka: Tak. Díky, Amazonit :o)
 čuk 19.06.2007, 23:55:21 Odpovědět 
   Jsi holt vypravěčka až by ti člověk i věřil. Dobře napsáno, zábavné, bohužel ja tokové odvazové lidi neznám, ani bych neuměl o nich prášit jako baron Prášil. Kéž ti knížku vydají, byla by to povinná četba pro mou manželku.
 ze dne 20.06.2007, 7:51:33  
   Vlaďka: Tak věř. 90% je pravda, 10% přehánění. Knížku si asi vydám sama. Je mi líto energie, kterou bych vyčerpala obrážením vydavatelství a doprošováním se. Raději našetřím.:o))
 Dědek 19.06.2007, 17:33:24 Odpovědět 
   Díky za příjemné počteníčko. Moc fajn.
 ze dne 19.06.2007, 22:32:35  
   Vlaďka: Díky za zastavení, Dědku:o)
 Snílek 19.06.2007, 16:43:58 Odpovědět 
   Super, o on a off bych mohla vyprávět své. Už jsem se smířila s tím, že mi to zůstane až do smrti utajeno. Píšeš moc hezky.
 Albireo 19.06.2007, 16:09:43 Odpovědět 
   Mimořádně dobrá "krbovka"!
 ze dne 19.06.2007, 22:31:42  
   Vlaďka: Děkuji, Albi:o)
 Gandalf 19.06.2007, 14:44:31 Odpovědět 
   Opět výborné vyprávění, podtrhnuté tvým osobitým humorem. Snad jen ty tvé myšlenky by se hodily více kurzívou, ale to je jen nápad, nikoliv výtka :)
 ze dne 19.06.2007, 15:01:03  
   Vlaďka: Přemýšlela jsem, jak je odlišit. Nakonec je buď nechám jak jsou nebo je dám mezi čárku dole a nahoře. Kurzíva mě nenapadla a přitom je to to nejjednodušší řešení. Díky moc. :o)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
Faithy Rocks
(7.10.2019, 15:24)
Wiktoria
(7.10.2019, 15:00)
obr
obr obr obr
obr
Anti-x
Bunis
Hodně štěstí, z...
Bartoloměj
V pohodě I.
asi
obr
obr obr obr
obr

Další dubnové dopoledne
Lord Mordvig
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr