obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Přítel všech - přítel nikoho."
Aristoteles
obr
obr počet přístupů: 2915295 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39398 příspěvků, 5729 autorů a 389845 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Loď snů - 4. část /1 ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Loď snů
 redaktor Šíma publikováno: 29.06.2007, 9:31  
Pokračování...
 

/ČÁST TŘETÍ - VLNOBITÍ/

/výňatek z výpovědi druhého důstojníka lodi Albatros/
"Když se na moři stane něco neobvyklého, pak vás to jistě velmi překvapí a nechci říci, že rovnou vyděsí! Když došlo k té nehodě, nebo incidentu v kotelně číslo 2 a loď začala být neovladatelná, myslím, že jsme začínali být skutečně vyděšení. Jediná věc, která vás napadne při pomyšlení na temnou a zakouřenou loď s palubami plnými pasažérů, je, jak se z toho máme dostat? A hlavně, jak z toho dostat cestující, protože když jsou vyděšení i oni, k panice a všeobecné hysterii není nikdy daleko!"

/3-1/

Nikdo z cestujících, dokonce ani z těch, kteří obsadili kajuty umístěné dvě paluby nad kotelnami, nevěděli, co se vlastně stalo. Samotný výbuch dokonale splynul s hřměním za kovovými stěnami kabin. Trpělivě a rostoucím strachem očekávali konec bouře. Nikdo z nich zatím nevycházel na chodbu, dokonce ani nevstávali ze svých lůžek, jen se ze všech sil drželi na posteli, popřípadě se k nim připoutali k tomu určenými popruhy. Mnohým bylo špatně od žaludku a trpěli mořskou nemocí. Posádka hotelové sekce, která byla ve službě, se snažila pomoci cestujícím z jejich strádání, ale jak ulevit člověku, jež se točí na kolotoči, který se nemůže za nic na světě zastavit?

Co se týče posádky lodi, byli ve službě jen všichni velící důstojníci na můstku a noční a pohotovostní směna v kotelnách a strojovně lodi. Stevardi a kuchaři, kteří nebyli ve službě, se snažili přespat tento nečas, a všem až na pár výjimek se jim to skutečně podařilo, takže dokud nebyli probuzeni ostatními členy posádky, neměli o vnějším světě žádné zprávy. Členové posádky měli své kabiny na palubách E a F. Většina z nich, stejně jako cestující, trávili tuto bouřlivou noc ve svých kabinách. Většina z nich usnula tvrdým spánkem, protože již byli dostatečně naučeni spát za každého počasí a urvat si z dne alespoň pár hodin na spaní, a připravit se tak na další službu.

Síla výbuchu šla více do stran než nahoru, takže cestující neucítili při neustálém kolébáni lodi žádný náraz, který vytvořila rázová vlna a letící trosky zařízení kotelen. Na levé straně lodi v epicentru výbuchu v levé části kotelny číslo 2 byl proražen bok lodi. Obšívka trupu se zprohýbala a nýty držící jednotlivé pláty lodních pancířů vypadly ze svých míst a vzniklými otvory se dovnitř nahrnula mořské voda. Exploze porušila také pevnost přepážek mezi mezi všemi kotelnami. Trhlinami ve stěnách kotelen si voda začala hledat cestu do dalších částí lodi a v několika minutách vyřadila z provozu i kotelnu číslo 3, jejíž přepážka byla na rozdíl od kotelny číslo 1 více poškozena. Jakmile byla zatopena až po strop kotelna číslo 2, tíha vody a neustálé dorážení masy větrem rozvířených vln, které si pohrávaly s lodí, vytvářely stále nové trhliny vně i uvnitř poškozeného trupu lodi. Důsledkem toho byly, přes všechnu snahu posádky odčerpat vodu z lodi, prakticky neustále zaplavovány všechny kotelny a horní část kotelen se zařízením na odvod spalin do výfuků komína.

Voda se tlačila skrze prostor dvojitého dna i do strojovny a skladů v přední části lodi. Tu však plně zvládala čerpadla v drenážním prostoru a vracela pozvolna přibývající vodu zpět do oceánu. Těžký černý dým, jež ventilace rozehnala po dolních podlažích lodi, než byla klimatizace vypnuta, se držel v chodbách a kajutách pro posádku. Cestující byli evakuování do prostor nástavby a podpalubí lodi bylo prohlášeno za neobyvatelné. Mezi výbuchem a dobou evakuace však uplynula jistá doba, než posádka lodi pochopila, jak vážné jsou škody.
To bylo i poslední kapkou, kterou se naplnil pohár trpělivosti a strádání některých cestujících a přinutil je jednat na vlastní pěst.

Aniž by posádka parníku něco tušila, schylovalo se každou uplynulou minutou od exploze k propuknuti davové psychózy mezi cestujícími a některými členy posádky. Jen jedna osoba na lodi tušila, co způsobilo výbuch v kotelně číslo 2. Nikdo z kompetentních důstojníku, kteří veleli palubnímu a strojnímu mužstvu o ní neměli sebemenšího ponětí. Hra byla rozehrána! Karty rozdány! Stalo se tak z části vůli osudu a z části přičiněním lidského ducha a planoucí zášti a nenávisti.

/3-2/

"Říkám ti, že se něco muselo stát!" rozčiloval se vysoký muž statné postavy v jedné z kabin nacházejících se o dvě paluby výše nad předělem kotelen 2 a 3. Bylo krátce po výbuchu a evakuace pasažéru z kabin pod hlavní palubou ještě nezačala.

"Necítíš nic?" dál dorážel na svého kolegu. Ale ten se jen s mručením otočil na posteli a dál hlasitě chrápal. "Sakra, něco se muselo stát, tohle není samo sebou! Celý den se kolébáme v bouři! Je mi zle a teď ještě tohle!"

Muž vyšel do chodby a zaklepal na dveře sousední kabiny na téže straně lodi. Avšak nikdo se neozval. Muž chvíli nervózně stál u zavřených dveří, aby se nakonec pomalým krokem vyrovnávajíc přímo divoké výkyvy paluby lodi vydal ke schodištím v zadní části úseku pro cestující na palubě D. Minul úzká dvířka únikových šachet z kotelny číslo 2. Zarazil jej ostřejší zápach kouře a hukot vody. Vrátil se k nim a pokusil se je otevřít. Byla zamčena, avšak z jednoho místa, kde dvířka nepřiléhala příliš těsně k obrubě vycházel proužek černého dýmu, který zanedlouho vystřídal tenký hádek tekoucí mořské vody.

Zarazil se. V prvním okamžiku nevěděl, co dělat. Stál tam s otevřenými ústy a civěl na stále zvětšující se louži. Paluba D se sice nacházela vysoko nad úrovní mořské hladiny, ale dorážející masa mořské vody řinoucí se proraženým bokem lodi se s každou vlnou tlačila dovnitř a hledala sebemenší skulinku, kudy by se dostala do dalších částí lodi, jejíž břicho ztěžklo několika tisíci krychlovými metry studené mořské vody.

"Sakra!" sykl muž a konečně se odhodlal k pohybu. V tom okamžiku zhasla světla v chodbě. V několika vteřinách je vystřídala namodralá záře nouzového osvětlení, takže muž ani nestačil vykřiknou překvapením. Vrátil se do své kabiny a naklonil se nad svým spolu nocležníkem.

"Hej, vstávej tlusťochu! Vypadá to, že se budeme místo procházek kolem divů světa koupat ve vodách Severního Atlantiku! Slyšíš mě, Hergott!"

"Dej pokoj, Same!" odbyl jej muž na posteli. "Něco se ti zdálo!"

"Pojď ven, něco ti ukážu!" tahal jej z pod přikrývek. "Vstávej ty jedno tlusté prase! Nic necítíš? Jakoby někde hořelo!"

"Hoří ti akorát koudel u prdele! Už jdu!" soukal se z postele sádelnatý muž. Několikrát se nadechl a pak dlouze krčil nosem. "Něco tu vážně smrdí, kamaráde. Nepodělal jsi se náhodou strachy?"

"Tahle loď jde zaručeně ke dnu a my s ní!" zaječel mu do ucha vysoký muž. "Slyšíš, co ti celou dobu říkají mé hlasivky? Potápíme se!"

"Hovno!" zabručel tlusťoch a vyšel ke dveřím. "Proč to s tou lodí tak háže? Co je s těmi světly?"

"Sem!" ukazoval mu dlouhán, který jej předběhl.

"Co tam máš?" zastavil se u něj. "Nic nevidím!"

"Přinesu baterku! Klekni si..."

"To víš, že jo. A už nevstanu!" zabručel znovu tlusťoch a poslušně si klekl. Loď se právě silně naklonila na levobok a on se praštil do hlavy, když s ní narazil do kovové stěny obepínající jádro únikové šachty kotelen.

"To je voda nebo jsi se pochcal?" otočil se k příchozímu muži.

"Tak si k tomu čichni!" navrhl mu dlouhán.

"Lízl jsem si, je to slaný, někdo si z tebe vystřelil!" zavrtěl hlavou.

"Nic necítíš?" zeptal se jej dlouhán a čapl si u stěny jen několik centimetrů od něj. Další vlna je shodila na hromadu. Chvíli bylo ticho. Tlusťoch se vyškrábal na kolena a soustředěně zkoušel vodu a povětří u dvířek ve stěně.

"Smrdí to tu stejně, jako v naší kabině!" zamručel. "Jestli to nejsou chcanky, pak už zbývá jenom mořská voda! Ale co tu sakra dělá, když jsme vysoko nad čárou ponoru!"

"To bych taky rád věděl!" řekl mu dlouhán a oba muži se na sebe zpytavě podívali.

/3-3/

I v některých dalších kajutách pro cestující se začaly ozývat varovné hlasy, ale ještě nikoho nenapadlo vyjít ven a zjistit objektivní situaci. Loď se již přestala zmítat, jak nad ní získávala posádka stále větší kontrolu. Mnozí se uklidnili, ale semínko nejistoty v nich zasazené bujelo a rašilo ve snaze prosadit se, aby z něj vyrostly květy zla. Dým z požáru kotelen se pomalu začal šířit po lodi. Klimatizační systém lodi byl poškozen výbuchem a přestal plnit svou funkci.

"Mami, mám žízeň, dej mi něčeho napít!" žadonilo sotva pětileté dítě v kabině na palubě D.

"Miláčku?" probudila se jeho matka. "Miláčku?"

"To říkáš mě, nebo tomu dítěti?" zeptal se rozmrzele probuzený otec rodiny. "Proč mě budíte? Víte co mi dalo práci zamhouřit oko? V té bouří se nedá vůbec spát!"

"Johny chce napít!" řekla mu jeho žena.

"To mu tu láhev, tu protivnou termosku, nemůžeš podat sama?"

"Ne, je na tvé straně postele. V úchytce na nočním stolku, zlato!" řekla mu již naježeným hlasem. "Jsi sobec! Slíbil jsi nám báječnou dovolenou a místo toho hraješ v kasinu! Vůbec na nás nemyslíš!"

"Ale jo! Už jí mám! Proč do toho taháš můj volný čas?" podal ji termosku a chystal se otočit na druhý bok.

"Necítíš něco?" zeptal se své ženy. "Jakoby někde hořelo!"

"Ne! Co bych měla cítit? Já vím, že máš jako vedoucí podniku na výrobku kosmetiky výborný čich, ale alespoň přes noc, bys toho mohl nechat! A nezamlouvej!"

"Neboj se, neprohrál jsem všechny naše peníze! Tohle je něco jako kouř z hořícího paliva," zamručel a vstal z postele.

"Běž spát, určitě se ti to jenom zdá!" odbyla jej a snažila se usnout.

"Táti?" natáhlo k němu ruku jejich dítě.

"Co je?"

"Tady máš ten čaj, už mám dost!" řeklo dítě. "Začíná mi být špatně! Asi budu zvracet!"

"Dobře, podej mi to," snažil se dát láhev na místo, ale upadla na zem. Sehnul se pro ní.

"Elizabeth?" zvolal náhle. "Elizabeth, slyšíš? Postarej se o syna! Jdu se podívat ven! Tohle se mi nelíbí!"

"Co je, miláčku?" vstala z postele a naklonila se nad dítě. "To ta bouře! Nějak to s námi háže! Brzy to přejde, uvidíš!"

Držela se palandy, na které ležel její syn a myslela na to, proč se loď tolik kymácí. Co když se opravdu něco stalo?

"Ale tady fakt něco smrdí!" zauvažoval její muž, který stál na chodbě nedaleko od své kabiny. "Jako nafta nebo olej! Jako by tu něco hořelo...!"

Chodba byla tichá, osvětlená jen nočními lampami. Nikde nezněly poplašné sirény. Jen ta loď se až nezvykle nakláněla do všech stran, jakoby jeli na horské dráze. Takřka by upadl, kdyby se nedržel madla na boku stěny. Je to divné! říkal si v duchu. Loď se zmítala v křečích a posádka byla bůhví kde. Do evakuace zbývalo několik dlouhých minut.

"Dobře, jdu se na chvíli podívat ven, nemáš nic proti?" zeptal se ženy, když nakoukl do jejich kajuty. U dveří si vzal z věšáku huňatý župan a tiše zavřel dveře do chodby. Z věnčí k němu doléhal jen hukot bouře.

"Taky se vám něco nezdá?" zeptal se jej za zády čísi hlas.

"Ježíši!" vykřikl tlumeně a otočil se.

"Polekal jsem vás?" zeptal se jej znovu malý obrýlený muž.

"Hrozně!" přiznal se. "Co vy tu děláte?"

"To co vy!" řekl mu mužík.

"Víte něco víc?"

"Ne!" zavrtěl hlavou. "Ale právě se snažím něco zjistit!"

"Fajn. Ale víte o tom, že nejsme pro nějakou výpravu na nepřátelské území zrovna oblečeni?"

"Ven nepůjdeme, tak co?" řekl mu malý muž jizlivě. "Tak půjdete se mnou? Nerad bych dělal před svou ženou ze sebe blázna!"

"Nevěřila vám?

"A vaše žena vám snad ano?" uchechtl se. "Já se jmenují Schmit, jsem žid, nevadí vám to, že ne?"

"Nejsem rasista!" přiznal se. "Já jsem Adams."

"Těšíme!" řekl mu a podali si ruce.

"Co navrhujete?" zeptal se jej a pohlédl mužíkovi do očí.

"Na totéž jsem se chtěl zeptat já vás, vážený!" rozhodil mužík ruce. "Bůhví..."

/3-4/

"Nechrápej tolik!" okřikl šestašedesátiletý muž svou o pět let mladší manželku. Oba sdíleli kabinu první třídy v přední části nástavby na palubě A hned vedle schodiště na člunovou palubu. "Vždycky naschvál tak nemožně chrápeš, když chci spát!"

"Nikdy ti to nevadilo, Jerry, co se s tebou děje?" zeptala se jej jeho žena. "A k tomu chrápeš o hodně víc než já a nic ti neříkám! A ke všemu stejně nespíš!"

"Tvoje chyba, Mary, máš se ozvat! Slyšíš to?"

"Co?"

"Někdo chodí po chodbě... A teď? Zdálo se mi, jako by někdo zavřel dveře schodiště a zamkl je!"

"Stárneš!" zabručela. "Máš halucinace!"

"Stárnu, máš pravdu, ale nejsem ještě hluchej, jak to vypadá, tobě by mohl u ucha vystřelit kanón a bylo by ti to jedno, protože jsi hluchá jako poleno!"

"Nebuď vulgární, Jerry!" ohradila se. "Nejspíš mají důvod..."

"Důvod k čemu?" zeptal se ji. "Za chvíli nás zamknou v kabině a nedovolí vyjít ven! Co je to za demokracii!"

"Ven chodit nemusíš!" řekla mu. "Máme tu záchod i sprchu!"

"Ženská logika!" postěžoval si a dlouze se zachumlával do přikrývek.

"Jsi horší jak starý pes, taky se dvě stě krát otočí dokolečka, než se rozhodne lehnout si!"

"Houby, to dělá kočka, pes..."

"Čert vem kočky i psy, Jerry, nech mě spát! Tohle je příšerná noc! Už aby bylo ráno! Počasí i loď se museli zbláznit! Budu si stěžovat!" přerušila jej naštvaně.

"Jdu ven!" řekl ji a chystal se vstát.

"Nikam nepůjdeš!" okřikla jej. "Nastydneš se a budeš zase tři neděle skuhrat a výt bolestí. Mysli na své klouby!"

"Zatraceně, copak jsem stoletý dědek?" rozčílil se muž.

"Moc ti k tomu nechybí!" zabručela znovu a po chvíli zas hlasitě chrápala.

"Je to ale život!" mávl rukou. "Jak může ta ženská spát?"

/3-5/

"Někdo buší na dveře kabin!" nastražil tlusťoch uši. Slyšel hlasy několika mužů, ale jejich slova nedokázal rozlišit od všeobecného hluku uvnitř lodi a rachotu vln a vichru, který ještě stále zamíchával ohromné masy vod a všem ztrpčoval život.

"Vylezu ven," řekl dlouhán a chystal se vstát.

"Pánové! Vezměte si teplé oblečení a pojďte s námi na palubu, je to rozkaz velitele lodi!"' vpadl do jejich kabiny statný vousatý člen posádky a rozsvítil světlo. "Cestující nesmí zůstat v podpalubí! Pojďte laskavě nahoru!"

"Co se děje?" otočil se k němu tlusťoch.

"Čekáme jen na vás!" řekl jim místo odpovědi. "Všichni jsou již připraveni! Na palubu, prosím!"

"Řekne nám tady, co se děje?" rozčílil se dlouhán. "Venku zuří bouře a vy nás chcete vyhnat ven? Co se stalo? Pořádáte nějaké cvičení?"

"Nemám žádné pokyny k tomu, abych někomu něco vysvětloval!" řekl jim tvrdě námořník.
"Pokud nepojdete dobrovolně, mám povolení vás odtud vytáhnout násilím!"

"Zatraceně!" ulevil si dlouhán a natahoval si na pyžamo kalhoty a svetr. "Dělej tlusťochu! Zdá se, že to myslí vážně, a já si nenechám zmalovat ciferník!"

Vyšli na chodbu. Na jejím odlehlém konci postával hlouček cestujících s několika námořníky. Prošli okolo otevřených kabin, ve kterých panoval hrozný nepořádek, jak se jednotliví pasažéři snažili ve zmatku vzít s sebou to nejcennější co měli. Za několik okamžiků již stoupali po schodišti na hlavní palubu. Cestou se setkali s ostatními cestujícími z paluby D. Všichni mířili k palubám nástavby.

"Tohle si někdo šeredně odskáče!" vztekala se jedna paní v županu. Nalíčená tvář se ji leskla stékajícím potem. V očích mnoha lidí spatřili strach a obavy.

"Vidíš to taky, tlusťochu?" zeptal se jej jeho spolunocležník. "Měl jsem pravdu, něco se muselo stát, něco vážného, jinak by tohle nedělali! Zkusíme se ztratit!"

"Kam, zatraceně, copak znáš tuhle loď? Nemám chuť se tu utopit!"

"Žádný strach!" usmál se dlouhán a vytáhl z kapsy u kalhot malinký revolver. "Tohle nám pomůže se dostat z tohohle stáda!"

"Blázníš?" zhrozil se tlusťoch. "Na co ta zbraň!"

"Jdeme!" zamračil se dlouhán a vyšel ze schodištní šachty na palubě D proti proudu povykujících cestující. "Jestli cekneš a vyvoláš zmatek, sejmu tě, tlusťochu!"

"Hej! Vy dva!" zakřičel na ně jeden z námořníků. "Koukejte jít na palubu! Tady nemáte co dělat!"

Dlouhán natáhl ruku se zbraní a namířil ji na překvapeného námořníka. Nastala chvíle napětí! Dlouhán dobře věděl, co dělá? Námořník neměl žádné informace o tom, že by byli cestující ozbrojení! Nečekal ani to, že by někdo z pasažérů použil svou zbraň na někoho, kdo mu chce pomoci!

"Táhni, nebo vystřelím!" zasyčel na námořníka dlouhán. "Myslím to vážně! Nebyli jsme tady!"

"Zbláznil jste se? Chceme vám pomoct!" zavrtěl nevěřícně hlavou. "Nesmíte tu zůstat!"

"Mě už nikdo nepomůže!" řekl dlouhán. Chytil tlusťocha za klopu a postrčil jej do šera chodby. Ostatní členové posádky i cestující si jich nevšímali. Loď se stále kymácela a postižený námořník měl sto chutí skočit po dlouhánově zbrani a rozbít mu hubu za tuto troufalost.

"Vypadněte! Běžte si po své práci, nebo opravdu vystřelím!" opakoval dlouhán svou výhrůžku. Albatros se znovu povážlivě zhoupl na vysoké vlně. Všichni na chodbě se jen stěží udrželi na nohou.

"Budu to muset nahlásit!" řekl mu námořník a začal pomalu couvat. "Tohle nemůžete!"

"Ale můžu!" řekl mu dlouhán a vystřelil. Hluk zbraně se smísil s hromobitím a divoké kolébání lodi způsobilo, že nikoho nepřekvapilo spatřit válejícího se člena posádky, dokud nespatřili krev na koberci.

Dlouhán s tlusťochem byli již dávno pryč a ztratili se v bludišti chodeb. Jeden s těchto mužů kul svůj ďábelský plán, zatímco druhý byl překvapen a zdrcen skutečností, že se stal spolupachatelem trestného činu a nebyl schopen nebohému muži pomoci. Chodba se vyprázdnila jako mávnutím kouzelného proutku. Vyděšení cestující prchali s několika námořníky nahoru, zatímco jiní se marně snažili pomoci svému kolegovi. Tohle se nemělo stát! Nikdo nemá právo útočit na své záchrance. Loď se znovu otřásla pod náporem vln a naklonila se na levobok s takovou vervou, že se všem na palubě zdálo, že se již nenarovná a převrátí se, aby navždy zmizela ve studených vlnách Atlantiku.

/3-6/

"Co budeme dál dělat?" zeptal se Schmit pana Adamse. Zavřeli se do jedné místnosti v zadní části nástavby na palubě B a čekali, až pomine počáteční chaos. Spatřili cestující z nižších palub. Námořníky, kteří bušili na dveře kabin a rozdělovali příchozí k ostatním na palubě.

"Tohle nevypadá dobře, vážený!" řekl mu Adams a zamyslel se. "Budeme se muset vrátit pro své rodiny!"

"Neumím, plavat, pane Adamsi!" zachrochtal mužík. "Obávám se, že již všechny vyhnali z podpalubí do nástavby. Někde tu naši drazí budou! Bůh od nás odvrátil svou tvář!"

"Snad to nebude tak zlé!" utěšoval jej.

"Počítám, že se tahle loď nepotopí zas tak rychle. Určitě by nezavírali schodiště na člunovou palubu, spíše se mi zdá, že se snaží ze všech sil zabránit panice, a proto rozdělují jednotlivé pasažéry do kabin a zabraňují tak jejich komunikaci mezi sebou! Určitě vypojili i telefony v kabinách! Bude to vážné, pane Schmite, velmi vážné..."

"Nemůžeme tu zůstat, co když nás tu zamknou?" opáčil žid.

"To je fakt! Pojďme!" souhlasil a opatrně otevřel dveře. Chodby byly pusté a tiché. Zpoza dveří kabin k nim doléhalo bušení rozčílených cestujících dožadujících se vysvětlení a nápravy. Loď se stále zmítala v obětí vln. Světlo v chodbách potemnělo. Přepadl je zvláštní klaustrofobický pocit. Vykradli se na chodbu a tiše za sebou zavřeli dveře.

"Můžeme jim nějak pomoci?"

"Ne. Nemáme klíče od kabin!" zavrtěl Adams hlavou. "Je to jako zlý sen! Musí mít zatracený strach, když se odhodlali k takovému kroku!"

"Venku je ještě tma," podotkl Schmit. "Máte představu, co budeme dělat?"

"Ano. Ještě pořád je noc. Temná noc," přikývl Adams.

"Jak se odtud dostaneme, jestli hlídají schodiště?"

"To nevím!" zavrtěl hlavou. "Jestli nás chytí, zavřou nás do některé z nenaplněných kabin jako ostatní! K tomu nesmí dojít!"

"Měli bychom najít ty, které nezavřeli a spojit se s nimi."

"Domluvit se na dalším postupu!" souhlasil Adams. "Ale co budeme dělat? Jsme jako ovce! Vzbouříme se? Proti komu? Proti námořníkům? Neumíme řídit loď! Někde vzadu by mělo být hlavní schodiště! Všiml jsem si jej předevčírem. Tahle loď je děravá jako sejra! Možná, že to bude naše cesta k záchraně z tohoto vězení!"

"Tahle loď je jedno velké vězení a my nemáme kam utéci! Bůh to všechno vidí, ale je mu to asi fuk..." postěžoval si.

"Asi nemá o nás lidech moc valné mínění!" pousmál se Adams. "Musíme si pomoct sami!"

Prošli okolo uzamčených schodišť na člunovou palubu a horní palubu s jedním ze dvou venkovních bazénů a hřištěm. Minuli služební prostory a zastavili se před velkou jídelnou, která uzavírala zadní část nástavby na palubě B. Dveře jídelny byly uzamčeny. Ocitli se v malé temné krátké chodbě mezi stěnami jídelny a nástavby lodi, jen několik kroků od průchodu na venkovní promenádu s polokrytým bazénem, barem a verandou s francouzským oknem, odkud vedla cesta ke hlavnímu schodišti.

"Musíme ven! Počítejte s tím, že tam bude spousta vody a větru!" řekl mu Adams. "Vidíte vedle baru to široké schodiště? To je ono, ale nejdřív se podíváme na záď!"

"Ano, ale mám strach!"

"Budeme muset projít nechráněným prostorem a může se stát, že nás výkyvy lodi a vichr smetou z paluby."

"Pokusíme se o to, pane Adamsi?"

"Ano. Doufám jen, že nezamkli dveře na promenádu!"

Zkusil zatáhnout za kliku. Dveře povolily bez většího odporu. K uším jim dolehl hluk větru a bušení vln do boků lodi. Vyšli ven a zavřeli za sebou dveře. Opatrně ručkovali podél madel na stěně a snažili se nehledět na poměrně vysoké vlny, jejichž tříšť dolétala až k nim.

"Tamhle to je!" zakřičel Adams mužíkovi do ucha. Nechtíc pohlédli na záď parníku. Záďová paluba byla takřka neustále pod vodou. Jen občas spatřili poničené zábradlí a poškozené kryty kontrolních šachet, kudy se drala mořská voda do nižších palub lodi. Záďová kotva byla pryč! Vlajka na stožáru se divoce třepetala a zdálo se, že musí každou chvíli zmizet v husté kaši vln a padajícího deště.

"Nesmíte se tam dívat!" bouchl Adams do svého přítele. "Nespadněte do bazénu. Byla by to ostuda, kdyby jste se uprostřed Atlantiku utopil v bazénu se sladkou vodou! Musíme jít dál, dlouho se tu neudržíme!"

"Ano, ano, už jdu!" přikyvoval mužík horlivě. "Za co nás trestáš, Bože, co jsme ti provedli tak hrozného?"

"Za naše hříchy!" řekl mu Adams a vycenil na Schmita zuby. "Kdyby bylo hezké počasí, promenádovali by se na všech palubách lidé. Skákali by do bazénu na horní nebo zadní promenádní palubě, ohřívali by se na sluníčku, a popíjeli svůj drink!"

"Kdyby jsou jen chyby!" řekl mu jeho malý společník. "Tak co, vypadneme odsud? I když stejně není kam! Co vůbec chcete dělat?"

"Všiml jste si, že je zadek parníku níž, než když jsme na něj nastupovali? Musí nabírat vodu! Něco se muselo stát! Tohle není samo sebou!" řekl mu Adams. "Pokusíme přijít té věci na kloub!"

"Chcete si hrát na hrdinu?"

"Ne, chci mít co říci své ženě, až se vrátím, pokud ji vůbec najdu! Sakra! Někde tu máme své blízké a hrajeme si na detektivy na lodi, která jde zvolna ke dnu na rozbouřeném moři!"

"Jdeme, než nás někdo uvidí!" souhlasil mužík a oba zmizeli ve vstupu schodiště vedoucích na nižší paluby lodi, která zvolna nabírala vodu od kotelen směrem k zádi. Poškození bylo vážnější, než by kdo čekal.

/3-7/

"Je tu někde hlavní stevard nebo lodní hospodář?" zakřičel jeden z námořníků na své kolegy, kteří kontrolovali, zda jsou všechny, kabiny cestujících prázdné a uzamčeny.

"Byl tady, ale někam odběhl..."

"Viděl jsem dva muže na promenádě na zádi!" zamával na ně. "U zadního bazénu!"

"A kde jsou teď?"

"Čert ví, nejspíš je spláchla voda," pokrčil námořník rameny. "Když jsem tam přiběhl, nebyli k nalezení! Proč se máme honit za nedisciplinovanými pasažéry? Už tak to stojí za hovno!"

"Můžete vyskočit s lodi a odplavat domů po svých!"

"Tak co mám dělat?" křičel na ně příchozí muž.

"Vykašli se na ně a běž si po své práci!" uslyšel jejich odpověď. Mávl rukou. Ostatní mu nevěnovali pozornost, byli příliš zaujati počítáním cestujících, jejichž jednotlivé počty v kabinách si předem poznačili na zmuchlané cáry papíru.

"Dobře, sejdeme na céčko a podíváme se, jak si vedou naši kolegové!" navrhl jim jeden z mužů, který byl nejspíše pověřen celou operací. Až na dva muže všichni odešli. Chodbami se neustále ozývalo bušení a nadávky.

"Buďte sakra zticha!" zakřičel jeden ze zbývajících dvou mužů. "Děláme to pro vaše dobro!"

"Panebože, Gregory, pozor!" vykřikl druhý z námořníků a vymrštil se na nohy. Avšak protivník byl rychlejší a upozorňovaný námořník se za hluku hromů skácel k zemi.

"Jestli neuděláš, co po tobě chci, dopadneš jako on!" upozornil jej hromotluk s požární sekyrou v ruce. "Rozumíš mi?"

Další blázen! pomyslel si námořník. Slyšel o tom, že se v podpalubí střílelo. Odnesl to prý jeden z členů posádky.

"Myslíte to vážně?" zeptal se muže se sekyrou.

/3-8/

"Tohle jsem hledal!" řekl dlouhán vítězoslavně tlusťochovi, jakmile se ocitli v prostoru jedné z několika únikových cest ze strojovny. Na okamžik zaváhali u otevřeného vstupu do šachty schodiště.

"Jdeme!" mávl rukou se zbraní a jako první začal sestupovat do nitra lodi.

"Copak jsi se zbláznil?" volal na něj tlusťoch.

"Tohle se nám už nikdy nenaskytne! Výjimečná situace!" pousmál se dlouhán.

V této části lodi nebylo ani živáčka, vyjma hlavního inženýra a strojníka ve velínu strojovny. Nemohli si vybrat lepší čas pro provedení svého plánu. Do pěti minut sestoupili nepozorováni až na dno schodiště a tiše otevřeli průlez do strojovny. V hale vládlo pološero. Jediná turbína, která byla v provozu, vydávala dostačující zvukovou clonu, takže se nemuseli obávat prozrazení.

"Vidíš tam vpředu?" ukázal dlouhán na osvětlený velín, v němž spatřili dva sedící muže. Byli příliš zaměstnáni, aby si něčeho všimli. "Tam je naše místečko!"

"O co ti, sakra, jde?" zeptal se jej tlusťoch.

"Čas mé pomsty nadešel!" mávl dlouhán pistolí a popostrčil vpřed svého společníka. "Tak dělej sádlo a hni sebou! Potřeboval bys odtučňovací kůru!"

"Co tu budu dělat?"

"Jsi můj komplic!" zazubil se dlouhán. "Teď v tom jedeš se mnou, ať už chceš, nebo nechceš!"

/3-9/

"Uf, už jsem myslel, že tam nahoře vypustím duši!" postěžoval si mužík a pohlédl na Adamse.

"Teď už to bude v pohodě, to nejhorší máme za sebou, pane Schmite!" utěšoval jej.

Vlny byly stále dost vysoké na to, aby si pohrávali s lodí, a tak museli dávat dobrý pozor, aby se nezřítili ze schodů. Kdesi dole uslyšeli cvaknutí dveří průlezu. Pak nastalo relativní ticho.

"Tam dole!" ukázal mužík do hlubiny čtvercové šachty. "Někdo tam byl, slyšel jste?"

"Ano! Nejspíš někdo z posádky, protože všechny pasažéry zavřeli v kabinách nástavby."

Začali sestupovat. Opatrně schod po schodu. Ani Schmit, natož Adams neměli sebemenší představu, co by měli podniknout. Bezmyšlenkovitě se vydali dolů stejnou cestou, jako jejich předešlí návštěvníci. Míjeli pootevřené průlezy na jednotlivé paluby, ale nic z toho je nelákalo. Za nějaký čas se ocitli na samém konci cesty a tiše poslouchali, zda za dveřmi neuslyší nějaký podezřelý pohyb.

"Strojovna?" zeptal se mužík.

"Nejspíš, slyšíte to hučení? To budou turbíny. Opravdu to asi nebude zas tak zlé! Počkejte?" zarazil se. "Slyším jen pravou turbínu, tyhle lodi mají nejméně dvě pohonné jednotky. Neptejte se mě proč..."

"Abych pravdu řekl," přiznal se Schmit. "Ani mě to moc nezajímá!"

"Dobře, zkusíme otevřít dveře bez kraválu," řekl Adams tiše svému příteli. Pomalu přesunul zámek do polohy otevřeno a zatlačil do ocelového plátu. Dveře se lehce a bez skřípotu otevřely.

"Podívejte!" sykl Schmit a ukázal na dva muže přikrádající se k osvětlené kukani nad podlahou strojovny. "Tohle nebudou strojníci ani námořníci, pane Adamsi!"

"To opravdu ne!" souhlasil. Vyčkávali. Ani v nejmenším by si nedokázali představit, že se někdo snaží unést loď v doznívající bouři. O tom, že je loď vážně poškozena neměl nikdo z civilistů ani potuchy.

"Měli bychom je varovat!" navrhl Schmit.

"Ne. Jen bychom na sebe upozornili!" zavrtěl Adams hlavou. "Musíme sehnat pomoc!"

/3-10/

"Neslyšel jsi něco, Samueli?" zeptal se inženýr svého společníka. Ten však jen odmítavě zavrtěl hlavou. Inženýr vstal z křesla a vydal se k východu z velínu. "Určitě se mi to nezdálo!"

"Ne nezdálo!" překvapil jej u dveří muž s revolverem. Nebýt toho, že měl v rukou zbraň, připadala by mu tato situace nanejvýš komická. Spatřil před sebou dva rozdílné muže. Jednoho čahouna, jehož výška činila určitě dobré dva metry a tlustého muže, který se podobal spíše kopacímu míči. Vyšší z mužů mu byl poněkud povědomý! Oba měli na pyžama navlečené části běžného oblečení a tak připomínali spíše klauny, než neznámé útočníky.

"Zpátky!" zakřenil se dlouhán na inženýra. "Běž zpátky, panáčku, nebo ti ustřelím hlavu!"

"Jako vtip je to dobrý..." pokusil se zmírnit tuto nanejvýš nepříjemnou situaci.

"Nežertuju!" zamračil se a naznačil mu, aby se dal na ústup. "Tlusťochu? Sežeň někde nějaké lano, nebo drát, a taky kus hadru a izolepu. Trošku si s nimi pohrajeme!"

"Doufám, že to nemyslí vážně, šéfe?" otočil se k inženýrovi překvapený strojník. "Nejsme právě v nejlepší situaci!"

"To nejste!" souhlasil dlouhán s úsměvem.

"Tahle loď je vážně poškozená!" vykřikl strojník. "Copak jste to nepochopili? Nevíte, co se děje?"

"Lepší situaci jsme si nemohli vybrat!" pousmál se. "Už máš, co jsem chtěl, tlusťochu?"

"Myslím, že je ještě čas všeho nechat," řekl mu inženýr. "Tahle noc byla obtížná pro nás všechny!"

"To je jen začátek!" nepřestával se dlouhán křenit. "Vy, šéfíku, zastanete tady hle v křesle a váš kumpán si půjde sednout do kouta!"

"Tady máš všechno, co jsi chtěl," vrátil se tlusťoch do prostoru velínu.

"Výborně! Teď oba svážeme. Tomu druhému dáme roubík, šéfíčka potřebujeme nechat mluvit, alespoň prozatím!" pokýval dlouhán významně hlavou. Inženýrovi připadalo, že se musel zbláznit. V první chvíli jej napadlo vymrštit se proti muži s pistolí a při troše štěstí jej i se zbraní srazit k zemi. Ale sám se do tak riskantního podniku pustit nemohl. Otočil se ke strojníkovi. Na okamžik se střetli očima. I on měl tentýž nápad, ale překážel mu tlustý muž.

Teď, nebo nikdy! řekl si a vyskočil z křesla. Dlouhán uhnul jeho pohybu a praštil inženýra pažbou do zátylku, jako by předem počítal s jeho reakcemi. Tlusťoch mezitím svázal strojníka, který se ani trochu nevzpíral.

"Takhle ne, šéfíku, vezmi si příklad ze svého kolegy!" zamračil se dlouhán a dotáhl jeho tělo zpět do křesla, kde jej bez problémů svázal a čekal, až přijde k sobě.

"Máte odvahu!" řekl mu už uklidněný dlouhán. Pozoroval inženýra, jak si jazykem vlhčí rty a snaží se protáhnout krk. "Kdybych vás nepotřeboval, byl byste již mrtvý! Pěkná vyhlídka ne?"

"Omrzel vás život?" zeptal se jej inženýr, jakmile mohl mluvit.

"Pročpak?"

"Za zády máme dvě kotelny plné vody. Od nich nás odděluje jen jedna vodotěsná přepážka! Nevíme, jestli je poškozená a jak dlouho vydrží. Může se provalit každou minutou!"

"Ale jděte!" zavrtěl dlouhán hlavou. "To by jste tu tak klidně neseděli. Určitě jste si už všechno předem spočítali, nemám pravdu?"

"Nechceš taky?" zeptal se tlusťoch svého společníka. Cpal se jejich svačinou, hlasitě přitom mlaskal a od úst mu padaly drobky.

"Musíte ho omluvit, nemá zrovna společenské chování!" řekl inženýrovi a otočil se k tlusťochovi. "Něco mi tam nech!"

"Nevěříte mi?" zeptal se jej inženýr.

"Vám?" pohlédl mu dlouhán do tváře.

"Ano, mně? Neviděl jste, co se tam nahoře děje?"

"Ale ano. Zacházíte s lidmi, jako by to bylo stádo dobytka a ne ctihodní a bohatí cestující! Ze všemi zacházíte jako s dobytkem!"

"Co chcete dělat?"

"Teď zrovna nic. Budu čekat! Nechám ty nahoře chvíli v nejistotě, ale nejdřív zablokuji vstup ze schodiště!"

"Jak se jmenujete?" zavolal na něj inženýr, když se dal dlouhán k odchodu. Zastavil se ve dveřích velínu a otočil k němu hlavu.

"To není důležité!" řekl mu a sestoupil po žebříku na palubu strojovny. Inženýr se ihned na to pokusil vymotat z pout, ale jediné, čeho dosáhl, bylo že si pořezal zápěstí.

"Nesmíte si ubližovat!" řekl mu tlusťoch. "Nemáte se rád? Alespoň trochu lásky k sobě samotnému byste mohl mít! Ještě nám vykrvácíte! Naštěstí je to jen povrchové!"

"A co vy?" zavrčel na tlusťocha. "Kde je vaše láska?"

"Kdo ví?!" řekl vyzývavě a dojedl svůj díl.

Tahle noc bude sakramentsky dlouhá! řekl si inženýr a snažil se co nejpohodlněji posadit. Poraněné ruce svázané za opěradlem jej neustále bolely. Pohlédl ke stropu a zhluboka se nadechl. Za nic na světě by nechtěl skončit svůj život utopením.

"Vy toho muže znáte?" zeptal se inženýr tlustého muže.

"Ne, ale říkal, že když mu nepomůžu, zastřelí mě!"

"A vy mu věříte?" zeptal se jej inženýr znovu.

/3-11/

"Vidíš, Mary? Neměl jsem pravdu?" rozčiloval se starý muž v jedné z kabin na horních palubách lodi. "Zavřeli nás tady jako skot?"

"Nevím, co vám na to mám říci," pokrčil muž rameny.

"Cestoval jste sám?" vyzvídal stařík. "Kde jste měl kabinu?"

"Na palubě D, číslo sto čtyřicet osm. Byli jsme tam tři, celkem dobře jsme se dali dohromady. Rozdělili nás do různých kabin. Všechny cestující z podpalubí poslali do nástavby. Někteří prý cítili kouř, alespoň to tvrdili."

"Že by na lodi hořelo?" zděsila se stará paní. "Jerry, myslíš si, že na palubě skutečně hoří?"

"Uklidni se!" okřikl ji. "Neznáte nějaké další informace? My jsme celou dobu byli v kabině, od té doby, co skončila večeře, a pak se přihnala ta bouře!"

"Mezi lidmi kolují různé zprávy. Někteří prý slyšeli hukot vody valící se do podpalubí. Jiní tvrdí, že ve strojovně a kotelnách vypukl požár. Další, že jsou strojovna i kotelny pod vodou. Nevíte, čemu máte věřit!"

"Ale něco se muselo stát, proč by vás jinak vyhnali z kabin?"

"Máte pravdu, myslím si však, že pravdu nám nikdy neřeknou! Určitě mají obavy z paniky. Jsme daleko od pevniny a kolem není žádná suchá zem. Jen tenhle kus železa!"

"Jak se vůbec jmenujete? Když už musíme spolu zabít čas, je dobré vědět, s kým máte tu čest."

"Henry Ford," představil se muž. "Ale nemám nic společného s mužem jehož jméno nosím. Podnikám úplně v jiném oboru!"

"Já jsem Jerry a tady je má žena Mary. Žijeme z toho, co jsme si vydělali. Ale záplat pánbůh máme se docela dobře. Děláte do potravin?" vyzvídal starý pán.

"Tak trochu," přitakal dotazovaný muž. "Psí konzervy, jestli vám to něco říká."

"Žrádlo pro psy?" rozesmál se stařík. "Doufám, že docela dost vyděláváte! Lidské blbosti není nikdy dost. Ale nic proti vám. Nikdy nevíte, na čem trhnete balík!"

"To máte pravdu. Ale nemyslím si, že by se ti miláčci milionářů a zbohatlíků, kteří si hned musí koupit drahého psa, mají zle. Ty konzervy jsou dobré i pro lidi. Měl byste vidět to libové maso, drobně nasekanou zeleninu a další přísady..."

"Jako by nestačilo, že v některých zemích Asie a Afriky jsou hladomory! To musíme dělat speciální žrádlo pro psy a kočky!" rozčílila se Mary. "No, nemám pravdu?"

"Jsi přecitlivělá!" odbyl ji Jerry. "My přece nemůžeme za stav, který panuje na tomto světě. Co myslíš, Mary, že zmůže jednotlivec?"

"Myslím, paní, že to není zas tak zlé! Existují různé charitativní organizace, sbírky a konta pro lidi v ohrožených oblastech," řekl ji návštěvník. "Nemám pravdu, pane?"

"Potíž tohoto světa je v tom, že málo lidí, jen ti vyvolení, mají miliardy a ostatní nic!" mávl stařík rukou. "Mít peníze není hřích, ale hromadit je a skrblit ano, co myslíte, pane Forde?"

"Kdybychom neměli peníze, nebyli bychom na téhle lodi!" pousmál se. "Já milionářem nejsem, záplat pánbůh. Mít starosti s tolika penězi, já vím, sám mám dost peněz, ale..."

"Co to bylo?" vykřikla staré paní. "Slyšeli jste?"

"Ano?" otočil se k ní Henry a zaposlouchal se do skučení větru, v jehož zpěvu zaslechli vysoký tón parní píšťaly.

"Potápíme se?" zeptala se jich Mary.

"Určitě ne!" ujistil ji její manžel. "Už by mohlo svítat!

"Ale teď by se mi ty miliony hodily!" řekl jim prodavač psího žrádla. "Koupil bych si novou loď a tuhle bych poslal k čertu!"

/3-12/

"Můstek volá strojovnu!" ozval se kapitánův rozčílený hlas ve sluchátku v dlouhánově ruce, do teď zavěšeném na držáku ve stěně.

"Tady strojovna," odpověděl mu neznámý muž. "Jak se vede, kapitáne?"

"Kdo je tam? Kde je inženýr?"

"To by jste rád věděl, kapitáne!" řekl mu dlouhán a labužnicky se rozvalil v křesle. Rozhlédl se po hale strojovny, která teď patřila jemu, jenom jemu a nikomu jinému.

"Nechtě těch srandiček!" zakřičel velitel lodi do telefonního sluchátka. "Po lodi se mi potuluje spousta bláznů s pistolemi a požárními sekyrami! Co jste sakra zač! Odkud mě znáte, chlape? A co děláte na mé lodi!"

"Říkejte mi dlouháne, všichni mi tak říkají!" řekl mu jemným hřejivým hlasem.

"Cože? Dejte mi inženýra, slyšíte?"

"Přijďte si pro něj, je jaksi indisponován, takže nemůže chodit! Ovládám vaši loď, kapitáne!"

"To vy jste pustil sirény? Vyvoláváte zbytečnou paniku! Dejte mi k telefonu inženýra, musím s ním mluvit!"

"Co když on nechce mluvit s vámi? Co když dám, ostatním cestujícím vědět, co se tu vlastně děje? Jak by jim bylo, kdyby se dozvěděli, že je tahle kocábka takřka neovladatelná? Nebo ještě lépe, můžu zastavit stroje!"

"Vy jste blázen!"

"Ne, kapitáne! Blázen jste vy!"

"Co jste udělal s mými muži?"

"Jsou živí a zdrávi, alespoň prozatím!"

"Jaké jsou vaše požadavky?"

"Žádné nemám, kapitáne!" rozesmál se dlouhán. "Chci jen zpestřit již tak nudnou plavbu..."

"Za chvíli bude svítat, plují nám vstříc záchranné lodě, nemáte šanci!"

"Ale ano! Mám s sebou výbušniny. Co kdybych vyhodil stěnu kotelny, která sousedí se strojovnou? Zaplavím strojovnu a vy si už ani neškrtnete! Pamatujte na to, že máte na palubě jeden půl tisíce lidí!"

"To je vydírání!"

"Ne, přátelské varování! Můžeme se domluvit, co vy na to?"

"O čem se chcete domlouvat?"

"Vím, co máte na mysli, kapitáne. Tahle loď nemusí doplout ke břehu. Může se stát všelicos, chápete? Jakou má asi pro společnost cenu? Kolik by za ní dostala firma provozující tuhle loď?"

"To nevím," přiznal se kapitán.

"Kolik byste dostal vy?" zeptal se jej dlouhán.

"Nerozumím vám!"

"Nechme toho!" zabručel dlouhán. "Uděláme dohodu!"

"Jakou dohodu?"

"Nechám vás, abyste zachránil cestující s části posádky..."

"A vy? Co z toho budete mít vy?"

"Dobrý pocit na srdci!" povzdechl si dlouhán a přendal si sluchátko do druhé ruky.

"Jaké budu mít záruky?"

"Jakou budu mít já záruku, že sem nepřiletí komando protiteroristické skupiny a nezabijí mne?"

"Dobře! Až vám řeknu, zastavíte stroje? Budete dbát mých pokynů? Ty znáte se vůbec v ovládání?"

"Lip než si myslíte, kapitáne!" řekl mu dlouhán jizlivě. "Jestli však uslyším na hlavním schodišti jakýkoliv podezřelý šramot, můžete se z lodí i lidmi rozloučit! Víte jak to myslím!"

"Vám nezáleží na životě?" zeptal se jej kapitán nevěřícně. "Kdo jste doopravdy?"

"Tajemný muž, který kdysi sloužil na vaší lodi, pane!"

"Vy jste se zbláznil! Nemáte se rád?"

"Ale ano, mám se rád, ale jestli zemřu, pak jen vlastní rukou! Ještě se ozvu, kapitáne!" řekl mu a zavěsil.

"Nikdy by mě to nenapadlo!" řekl mu tlusťoch.

"Co jako?" zeptal se ho dlouhán bezmyšlenkovitě.

"Že za to všechno můžete vy!"

"Budeme boháči, možné i slavní, kdo ví!" řekl mu dlouhán. "Pokud se ke mně přidáš!"

/3-13/

"Může to udělat?" zeptal se první důstojník velitele lodi. Všichni velící důstojníci se nacházeli v kormidelně. Byli také svědky kapitánova rozhovoru s mužem, který obsadil strojovnu. "Máte tu nějaké zbraně?"

"Jsme na parníku, Jamesi! Máme tu několik osobních zbraní. Pistole, nic víc! A my nejsme cvičení na přepadové akce! Jsme námořníci na osobní lodi, ne komando!" řekl mu velitel lodi. "Stačí, když nějakým způsobem otevře průlez vodotěsné přepážky kotelny číslo tři. Voda se o zbytek postará!"

"Co navrhujete, kapitáne?" ozval se třetí důstojník.

"Co navrhuji?" pohlédl mu kapitán do očí. "Mám všem pasažérům říct, co se stalo a jaké máme vyhlídky? Chcete abych pustil cestující z kabin? Ušlapali by se a pozabíjeli navzájem při úprku ke člunům! Ne, dokud nebude světlo a lodi v dohledu, musíme je nechat tam kde jsou! Trocha nepohodlí je nezabije!"

"Ale to znamená..." skočil mu do řeči druhý důstojník.

"Já vím, Allane, co to znamená! V sázce jsou lidské životy. Musíme doufat, že není zas takový blázen, aby zaplavil strojovnu!"

"Existuje ještě jiná cesta, než zaplavené kotelny a hlavní schodiště?" zeptal se první důstojník všech mužů v kormidelně.

"Do strojovny vede několik cest, ale ty bude určitě hlídat! Kontrolní šachta!" řekl druhý důstojník pomalu. "Vede z paluby C až na palubu F do prostoru za pomocnými stroji. Snad
o ní nebude, ten magor, vědět."

"Allane?" přerušil jej kapitán. "Myslel jste na to, že by mohl mít komplice? Co když není sám?"

"Nejsem člen přepadového komanda!" řekl mu druhý důstojník. "Může mít komplice! Proč ne? Ale proč to dělá? Myslíte, kapitáne, že může za výbuch v kotelně?"

"Odpojil délkové řízení, Allane. Musí proto mít alespoň základní znalosti o obsluze zařízení ve velínu, ale i kdyby je neměl, vždy se naskytne možnost, jak tu či onu věc ovládnout! Jediné, co můžeme, je vést loď stejným kurzem jako doposud a střetnout se se záchrannou skupinou!"

"Ten chlap tu musel dělat! Plavil se na lodi! Sám to říkal! Co když se za něco mstí? Byl propuštěn? Jestli ano, zjistíme o koho jde!"

"A co?" ozval se první důstojník. "Odzbrojíme ho, zneškodníme a předáme policii?"

"Nebo Poseidonovi?" přikývl kapitán. "Jestli splní své výhrůžky. Proč by obětoval život tolika lidí? Vždyť jde o pirátství! Unesl loď a převzal nad ní nezákonně kontrolu!"

"Třeba je to terorista!" zamyslel se Allan. "Bude chtít od společnosti výkupné?"

"Půjdu se na tu šachtu podívat, kapitáne!" nabídl se první důstojník. "Zkusím opatrně sejít po žebříku a podívat se, co by se dalo dělat. Souhlasíte?"

"Jamesi! Teď není čas na nějaké hrdinské kousky! Mohl tuto cestu objevit a zajistit tak, aby po ní do strojovny nikdo nepronikl! Mohl udělat cokoliv!" ohradil se kapitán, a otočil se k příchozímu muži.

"Lodi pokračují v našem kurzu, pane! Nemám hlášení o žádné bouři. Bude zamračeno a středně silný vítr. Vlny do čtyř metrů!" vyhrkl ze se radiodůstojník, jen co vešel do kormidelny.

"Vlny do čtyř metrů?" zamyslel se kapitán lodi. "Zatraceně! Potřebuji vodu jako zrcadlo. A s tím bláznem ve strojovně! Musíme ho odtamtud dostat stůj co stůj, ale jak? Myslíte si, že má opravdu výbušniny?"

"Nikdo z námořníků neviděl u žádného z cestujících..." zamračil se třetí důstojník, chtěl ještě něco namítnout, ale byl přerušen.

"Mohl si jí přinést ještě před vyplutím a ukrýt někde ve strojovně. Mohl ji mít přímo na těle! Může jít o plastickou trhavinu, nemusí jí být mnoho. Kilogram by nadělal víc paseky, než výbuch v kotelně číslo dvě!" zhrozil se první důstojník.

"Takže budeme brát tuto hrozbu vážně, pánové!" řekl jim kapitán. Pohlédl na své muže, stojící okolo něj. U nikoho nepostřehl náznak ani sebemenšího strachu. Obavy měli všichni. Byli si dobře vědomi dvojnásobného nebezpečí v podobě zaplavených kotelen a toho muže.

"Ale co uděláme?" zeptal se všech první důstojník. "Čas běží proti nám!"

/3-14/

Nejsi žádný supermani říkal si James, když sestupoval na hlavní palubu.

Doprovázel jej jeden z námořníků, který měl za úkol provést jej bludištěm chodeb ke zmíněné kontrolní šachtě. Představil si zamčené cestující v kabinách a proběhl mu mráz po zádech. Jako ze špatného filmu, ale co jiného se dalo dělat? Dvě kotelny plné vody, několik pomatenců a čtyřmetrové vlny zbylé po bouři. Bude to husarský kousek spustit čluny a neodřít jim lak! zamračil se.

Vystoupili z nástavby a prošli okolo bazénu na zádi po schodech na zadní palubu, kterou stále omývala voda! Tam se oceán dokonale vyřádil a ukázal jim svou moc.

"Už tam budeme!" řekl mu námořník a jako první otevřel poklop na pravé straně. Byl pokroucený, ale díky řádění živlů, které jej takřka vytrhly z lůžka, šel poměrně lehce otevřít. Stáli kousek od pokřiveného zábradlí a dívali se na rozvlněnou hladinu oceánu.

"Dole bude dost vody!" řekl mu ještě a ukázal na otevřený vstup do šachty. "Určitě věděl, jak to tu vzadu vypadá! Tohle by ho nenapadlo!"

"Proč nikdo ten poklop pořádně nezajistil?" zeptal se jej James a položil nohu na první příčli kovového žebříku. "Všechno je tu vlhké, klouže to. Nemáte lano? Budete mě jistit. Nerad bych si rozbil hubu!"

"Moment!" přikývl muž a za okamžik byl zpátky s lanem svázaným do osmičky. "Nebyl na to čas. Jak jsme se sem měli dostat? Přístup k šachtě je jen odtud a ze strojovny. Na moři jsou vlny schopné vyhodit z lůžka nákladových jícnů jejich několik stovek kilogramů vážící ochranné kryty! A tohle je jen malý poklop, pane!"

"A to si říkáme, že nás moře živí!" postěžoval si James.

"Loď jsme zajistili podle rozkazu, pane. Kdo mohl čekat, že..." řekl mu námořník.

"Neomlouvejte se, slyšel jsem kapitána, jak říkal o spoušti na zádi, když se vrátil nahoru na můstek!" pohlédl na něj James. Přivázal se k lanu horolezeckým způsobem tak, aby se mu lano neuvolnilo a kývl na námořníka.

"Dobře, já si tu sednu a zapřu se o obrubeň, jaké budou signály, pane?"

"Budete povolovat lano, dokud se neozvu. Jedno škubnutí bude znamenat - stop, dvojí - vracím se. A trojí, že to můžete zabalit a jít na kafe! Vyzvednete si mě, až přijdou muži s plastikovým pytlem."

"Ten poslední signál byl žert, pane?" zakřenil se námořník. "To na vás mám čekat, dokud se nevrátíte?"

"Nejsem žádný hrdina, kamaráde, rád bych se odtamtud dostal!" řekl mu první důstojník.

"Počkáte tu na mě?"

"Proč tam tedy lezete, šéfe?" nechápal muž sedící na mokré podlaze s nohama zapřenýma o obrubeň otevřeného ústí šachty. James byl již na šesté příčli. Vystrčil hlavu ven a usmál se na něj.

"Nechci dělat svému minulému stavu ostudu! Zkouším, jestli je to horší, než velet torpédoborci!"

"Tak na tohle vám neodpovím!" zamračil se námořník a pomalu pouštěl lano. Nebylo právě dvakrát suché a tlačilo jej do zad. Loď se stále dost kolébala a díky vodě v podpalubí se rychle vracela z výkyvů, takže mu dělalo dost problémů zůstat sedět na místě a nehýbat se. Popotáhl nosem a zaposlouchal se do hučení vln.

"Jestli tohle přežiju, dám se na víru!" řekl si a pohlédl do šera kontrolní šachty. "Přísahám!"

/3-15/

"Jste tam kapitáne?" zeptal se dlouhán do ticha na druhém konci linky. Seděli s tlusťochem ve velínu a hlídal oba muže. Po pravdě nečekal nic převratného. Rozhodl se jen, že využije vhodného okamžiku k provedení svého záměru. Všechno měl připraveno a promyšleno, jen nečekal, že výsledek jeho vlastní akce nabude takových rozměrů.

"Ano. Plujeme stále stejným kurzem!"

"V pořádku! Pamatujte si, že svůj slib dodržím, nechci si vzít na svědomí životy cestujících. Doufám, že to oceníte, kapitáne!"

"Víte, že to, čeho jste se dopustil by se dalo kategorizovat jako pirátský čin?"

"Piráctví?" zasmál se dlouhán. "Oloupil jsem někoho? Poškodil vaši loď? Já jsem jen zabral na čas vaši strojovnu! Vlastně inženýrovu strojovnu, kapitáne!"

"Postaví vás před soud!" řekl mu kapitán. "Za tu explozi můžete taky?"

"Ale kapitáne! Víte jak vypadám? Nikoho jsem osobně nezabil!" dušoval se dlouhán a čekal na kapitánovu reakci.

"Na co si to hrajete? Vašim přičiněním zemřelo několik lidí a ohrozil jste celou posádku i cestující na palubě! Kvůli čemu? Osobní pomstě?"

"Chci vám ještě říct, nenamáhejte se někoho posílat tou šachtou úplně vzadu na nejvyšším podlaží strojovny! Dal jsem tam nálož, jestli někdo otevře průlez vyletí! A já pak odpálím zbytek, rozumíte?"

"Dokonale! Snažím se zjistit, jaký je váš motiv!"

"Osobní, kapitáne!" řekl mu dlouhán. "Nic proti vám! Jde zcela o osobní záležitost, kapitáne! Mezi mnou a společností, která vás zaměstnává"

"Kdyby se ve strojovně naskytly nějaké komplikace!"

"Nebudou žádné, kapitáne!" řekl mu dlouhán tvrdě. "Ozvu se za patnáct minut, kapitáne!"

"Musíte mít nějaké požadavky!" zakřičel na něj kapitán skrze telefonní sluchátko. "Přece nemůžete být takový blázen."

"Vraťte mi mou ženu, kapitáne!"

/3-16/

James sestoupil až na dno šachty. Otočil se a pohlédl upřeně na uzavřená dvířka dělící jej od strojovny. Právě teď si přál mít zrak schopný prohlédnou jakoukoliv překážkou. Stál po pás ve slané vodě, která sem vnikla po čas bouře. Byla studená, ale pokud by si měl vybrat, zda-li má strávit půl hodiny v této šachtě, nebo šlapat vodu na hladině oceánu, zvolil by si první možnost.

Nesouhlasila mu výška vody a doba, po kterou bouře řádila. Šachta by musela být plná vody, pokud ji někdo neotevřel a voda jej nespláchla ze žebříku na druhé straně poklopu. Usmál se. Ten idiot to možná zkusil, nebylo by na škodu se jej zeptat, zda má každou nitku suchou.

Něco mu říkalo, že tato cesta je uzavřená. Najednou dostal hrozný strach. Nedovolil mu ani sáhnout na chladný kov dvířek, natož je otevřít. Věděl, co tento strach znamená a tak jen dvakrát škubl za volně visící lano a počkal, až jej bude muž, který jej jistil, zvolna tahat k sobě, aby mohl bezpečně vystoupit po kluzkých příčlích žebříku zpět na palubu.

"Zamkneme tenhle průlez, kamaráde!" řekl mu, jakmile vylezl ven a odvázal se od lana.

"Nikdo nesmí vstoupit do šachty, rozumíte? Nikdo!"

"Co jste tam objevil, pane? Dvouhlavou saň nebo mořského draka?"

"Obojí najednou!" řekl mu James. Po čele mu stékal pot. Otřel si jej vlhkým rukávem košile a teprve teď pocítil, jaká je mu zima.

"Tady máte!" podal mu námořník plášť stejnokroje. "Hádám, že jste měl pořádně nahnáno!"

"Pořádně, půjdeme zpátky za kapitánem!" přikývl a osobně dohlédl na námořníka, který zajistil poklop šachty a dal mu klíč zámku.

"Nevím sice proč, ale musím plnit rozkazy, pane. Tady je klíč od vaší Pandořiny skřínky, užijte si ho! Poklop je celý pokroucený, líp to nešlo!" řekl muž a postavil se na nohy. Mlčky opustili záďovou nástavbu a vydali se na můstek.

/3-17/

"Nepovedlo se!" řekl kapitánovi, jakmile vstoupil do kormidelny. "Kde jsou ostatní?"

"Druhý důstojník je v mapovně. Musíme určit svou polohu. Plujeme pomalu a musíme počítat s mořskými proudy a bouří, která nás mohla zanést bůhví kam!"

"Byl jsem dole, ale..." James mávl rukou.

Postavil se k čelní stěně kormidelny a pozoroval příď lodi. Pravidelně se zvedala a klesala na oceánských vlnách. Jako velryba rozrážela vodu a její tříšť ji utopila vždy celou až po vrcholek malého stěžně u zábradlí na špici příďové paluby.

"Dobře, že jste neotevřel průchod do strojovny!" řekl mu kapitán a postavil se vedle něj. Je šero, ještě hodinu, hodinu a půl a vyjde slunce. Volal ten muž, našel ústí šachty a podle jeho slov jej zaminoval!"

"Měl jsem strach, hrozný strach, jako nikdy v životě! Zamkli jsme vstup a vyklidili pole."

"Prohráváme, Jamesi!" dal mu kapitán ruku na rameno. "Ale ještě máme šanci změnit poměr sil. Jen co bude ráno. Potřebuji denní světlo jako sůl. Potřebuji ty lodě, které nám plují vstříc."

"Kde jsou teď?"

"Asi sto mil od nás na jihozápad. Ta prokletá bouře nás spolu s Golfským proudem zanesla dost vysoko!"

"Čekal jsem všechno, jen ne tohle, v čem jsme se ocitli! Myslíte, že cestující, které máme na palubě, ještě použijí služeb, společnosti, která využívá tuhle loď ?"

"To nevím, Jamesi. Máme pět mrtvých! První strojní důstojník a čtyři ze strojní skupiny. Nevíte, jak se těším, až vysadíme pasažéry a dovedeme tuhle loď někam k pevné zemi."

"Ještě jsme nevyhráli, ano?"

"Ještě ne!" souhlasil kapitán. "Půjdu sehnat deset chlapů, jak jsem řekl!"

"Na čluny je ještě čas!" kapitán se otočil k čtvrtému důstojníkovi, který soustředěně pozoroval střelku gyrokompasu a vedl příď lodi v co nejlepším úhlu proti vlnám, aniž by se vychýlil z přímého kurzu.

"Říkal jste v pět, kapitáne?" zeptal se jej James. Stále se nehýbal z místa.

"Ti lidé dole, Jamesi, mě budou až do své smrti proklínat, protože ještě netuší, co na ně chystám! Něco se stane, cítím to v kostech!" pousmál se velitel lodi. Přemístil se ke stojanům radiolokátorů a na okamžik pozorně sledoval stínítka obrazovek. "Jsou ještě daleko. Hrozně daleko!"

"Budou mít hlad!"

"Cože?" narovnal se a pohlédl na Jamese. "Co jste říkal?"

"Měli bychom říci kuchařům a stevardům, aby připravili něco pro cestující! Napadlo mě, že s plnějším žaludkem by mohli přijít na jiné myšlenky. Ale na druhé straně asi nebudou mít na jídlo ani pomyšlení!" řekl mu první důstojník.

"Celou dobu mne straší jediné slovo, Jamesi!" řekl mu kapitán.

"Panika?"

"Ano. Vidím ho před očima kamkoliv se podívám. Je napsáno zlatým písmem na rudém pozadí. Je to horší než přijít o svou loď."

"Všechno, čeho jsem se bál mne postihlo?" napadla Jamese slova s knihy Jobovy.

"Ano. Možná, že mě Bůh varuje před nebezpečím, které na nás všechny čeká, ale já nemám tušení, jak jej odvrátit, vy ano, Jamesi?"

"Ne, pane!" zavrtěl hlavou první důstojník a otočil se zpět k dunícímu oceánu. "Co asi cítili vědci, když vymysleli atomovou bombu?"

"Stárnu!" řekl si nahlas velitel lodi. "Měl bych své místo podstoupit někomu mladšímu. Věříte tomu?"


/3-18/

První náznak paniky opadl v okamžiku, kdy se vystrašení a dezorientovaní cestující uklidnili a vytvořili vlastní sociální skupiny na jednotlivých kabinách. Samozřejmě se tento úkon neobešel bez hádek a někdy i fyzické výměny názorů. Avšak společný pocit ohrožení stmelil všechny nesourodé členy těchto skupin dohromady. Všechny tyto skupiny pak tvořily jeden veliký celek. Bublající a vřící masu, výbušninu čekající na elektrickou jiskru!

Mnozí mysleli na své osobní věci, které museli nechat ve svých kabinách. Věci, které jim připadaly cenné a nepostradatelné pro život. Netušili, že jsou uvězněni nejen v kabinách, ale i na jednotlivých palubách. Přístup do podpalubí byl pro ně uzavřen, stejně tak cesta na člunovou palubu. Až do svítání se loď, na které měli strávit zajímavou a atraktivní cestu, pro ně stala vězením. Velící důstojníci počítali snad se vším, avšak byla tu okolnost, kterou předvídat nemohli. V každé společnosti se najde několik individuí, které se vymykají jejím pravidlům. Dva z těchto lidí obsadili strojovnu a jeden, kterého se jim nepodařilo chytit, bloumal s požární sekyrou po palubách lodi.

Dotyčný muž si vytvořil jistý způsob averze vůči posádce lodi a usmyslel si, že osvobodí všechny uvězněné pasažéry. Na první pohled směšná situace vzniklá nedorozuměním nebo zkratem v jeho mysli. Avšak v příštích hodinách se onen muž stal noční můrou pro mnohé členy posádky. První oběť již padla pod jeho rukou a on se nerozpakoval zabít další muže, kteří mu budou stát v cestě. Za tímto účelem si vypůjčil požární sekyru s dvojitým ostřím a jako obr Goliáš se vydal vykonat svou vlastní spravedlnost...


 celkové hodnocení autora: 96.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 5 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 8 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 24 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Dandy518 01.08.2014, 0:41:22 Odpovědět 
   14. 06. 2014

Díl více akční, napínavější a dokonce jsme nahlédnuli do situací cestujících. Konečně nějaká záporná postava, jež příběh rozpohybovala, ale nemysli si, že jsem nyní románem pohlcen, jen svitla naděje, že nebude nudný.
 ze dne 01.08.2014, 17:07:43  
   Šíma: Naděje prý umírá jako poslední, snad neumře ani v tomto příběhu... Co je noční můrou každého autora? Že začnou čtenáři přeskakovat řádky, odstavce a stránky!
 Amater 17.11.2009, 17:30:52 Odpovědět 
   Řeknu jen jedno Dokonale.

Tohle se štlo prostě přímo božsky. napětí, prostě všechno.To byl jak nejlepší dortík
 ze dne 17.11.2009, 18:14:29  
   Šíma: Jeeeeeeee, děkuji a mí šotci taktéž! ;-)))
 Tuax 03.10.2008, 0:26:15 Odpovědět 
   Hm, tentokráte jsem byl zcela pohlcen. To co mi minule chybělo, jsi tentokrát plně nahradil, navíc jsi to ještě zdramatizoval mistrem dlouhánem, psychoušem se sekerou a vojákem Jamsem z šestým smyslem. ;)

Tak nějak jsem neměl ani možnost vidět nějaké chyby, takže tentokrát jen chvála a zvědavost na další pokračování. Ikdyž v seznamu je teď nějaká roura,tak jsem na to zvědav, když už to čtu poctivě odspodu. :)

Jen škoda, že ti zde už ubyli komentátoři. Měl bys být k čtenářům přívětivější, tohle je asi fakt dost zabijácká porce :D
 ze dne 03.10.2008, 10:32:41  
   Šíma: Ahoj, Tuaxi. Jo, jo... Délka, délka a zase délka, ale nejsem jediným autorem na SASPI, který má delší texty, přestože právě tento fakt patrně odrazuje případné čtenáře... ;-)

Jsem rád, že se líbilo a pozor na mé skřítky, asi Ti nasadili na oči růžové brýle, abys neviděl případné překlepy a nedoklepy. Dík za zastavení a komentík. :-DDD
 Luciena 29.06.2007, 9:31:22 Odpovědět 
   Je to stále zajímavější! Celý příběh působí velmi věrohodně. Dialogy jsou přirozené, stejně tak průběh vypjatých situací. Vůbec nemám pocit, že by tu byl kopírovaný nějaký jiný příběh (npř. filmový :-) Celé toto dílko je báječně originální!
 ze dne 29.06.2007, 10:17:28  
   Šíma: Co na to říci? :-) Děkuji! A přiložíme pod kotlem... Doufám, že se v tom neutopim, neumím totiž moc dobře plavat!
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Zorie ze Střeko...
Zirvith Snicket
Ve znamení kord...
Zirvith Snicket
Návštěva
Baworg
obr
obr obr obr
obr

Jedna z věcí
Francis Black
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr