obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Manželství je památka na lásku."
H. Rowland
obr
obr počet přístupů: 2915289 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39391 příspěvků, 5727 autorů a 389816 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Loď snů - 4. část /2 ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Loď snů
 redaktor Šíma publikováno: 05.07.2007, 22:07  
Pokračování třetí části "Vlnobití"...
 

/3-19/

"Jsme moc nápadní!" postěžoval si Schmit. Na své pouti zabloudili do jedné z kabin posádky na palubě D. "Vypůjčíme si nějaký stejnokroj, pane Adamsi? Není to dobrý nápad, co myslíte?"

"Určitě se dobře znají navzájem. Tohle nemůže vyjít!" rozpřáhl ruce v obranném gestu.
"Ale zkusit to můžeme!"

"Tahle mi sedne!" pousmál se Schmit. Adams se rozesmál při pohledu na muže malého vzrůstu se stejnokrojem větším než on sám. Nohou přibouchl dveře kabiny, aby je nebylo slyšet. V deseti minutách si na své dosavadní oblečení navlékli cizí uniformy a vykročili do šera chodby. Vydali se k nejbližšímu schodišti. Netušili, do jakého nebezpečí se vydávají.

"Něco jsem našel v kapse," bouchl Schmit do Adamse, ještě než dorazili k průchodu v přepážce oddílu, pro posádku za níž byla schodiště na ostatní paluby lodi.

"Ukažte?" potěžkal tu věc Adams v ruce. Přistoupil k skomírajícímu světlu nouzového osvětlení a zahleděl se na kus kovu. "Ale... Víte, co jste našel? Klíč? S tímhle můžeme odemykat všechny dveře na lodi včetně kabin, zatraceně!"

/3-20/

"Jste tam, kapitáne?" zavolal dlouhán po patnácti minutách. V předešlém slibovaném rozhovoru prohodil s velitelem lodi jen pár slov a zavěsil. Hra, kterou rozehrál se mu začala líbit. Rád vyhrával a nesnášel porážky. Nikdy se nedokázal smířit ani se sebemenším nezdarem.

"Víte, že jste zatracený chlap? Myslíte si, že mám čas na vaše neustálé rozhovory o ničem?"

"Prr, kapitáne!" zamračil se dlouhán. "Nespolupracuji snad?"

"Já mám na rozdíl od vás odpovědnost za celou loď! Vy si jen hrajete na hrdinu!"

"Vy byste sem slezl, kapitáne? Za mnou? Co kdybychom si popovídali z očí do očí? Tuším, že máte ty nejlepší důstojníky, jaké jste mohl mít! Máme hlad, přinesl byste nám něco dobrého na zub?"

"Nemohu opustit můstek!"

"To je jen výmluva. Teď je něco před půl pátou, do šesti se určitě nic nestane, co vy na to?"

"A když nepřijdu?" zeptal se jej velitel Albatrosa. "Co uděláte pak?"

"Pamatujte, já vaše podmínky plním! Plujeme na hladině, nejsem vrahem mnoha nevinných obětí! Chcete být jím vy, kapitáne?"

"Snažíte se mě zastrašit?"

"Ne, pouze varovat!" odpověděl mu dlouhán a na okamžik pohlédl na tlusťocha a oba uvězněné muže. "Jestli nepřijdete do dvaceti minut, osobně! Sám s batohem plným něčeho na zub, a taky na zahřátí, odnesou to vaši muži, kapitáne! Rozumíte?"

"Mám přijít sám?"

"Ano, slibuji, že vás vrátím na můstek! Celého a zdravého, pane! Mám s vámi totiž určité plány, nezapomeňte!" domluvil a zavěsil. Několik okamžiků na to plně vychutnával pocit, který tak dobře znal, Všechno šlo jako po drátku.

"Co chceš udělat, aby nás v nejbližším přístavu nezabásli? Až do teď nás nikdo neviděl..."

"Když budou chtít, seženou si náš popis a naši minulost!" řekl mu dlouhán. "Nechávám mu volné pole působnosti. Určitě neudělá nic, co by mohlo jeho lidem nebo cestujícím ublížit."

"Někdy ti nerozumím," zavrtěl tlusťoch hlavou.

/3-21/

"Jamesi!" zavolal na něj kapitán do mapovny.

"Něco se děje, kapitáne?" zeptal se jej první důstojník. "Sedím tu jako naklíčená fazole a čekám až bude pět hodin..."

"Přijďte na můstek, teď hned! A nebuďte tak sarkastický!"

"Už jdu!" řekl mu první důstojník a zamyšleně zavěsil. Kapitán ještě chvíli držel v ruce němé sluchátko, než jej vrátil na místo. Hned na to se v ústí schodiště objevil první důstojník s otázkou v očích.

"Chce, abych sešel do strojovny, co vy na to?"

"Půjdete?" zeptal se ho a zamyšleně si hladil neoholenou bradu. "Co po vás chtěl?"

"Jídlo!" zavrtěl kapitán hlavou a zvedl ruce nad hlavu. "Buď je blázen, nebo má nervy ze železa!"

"Jídlo?" podivil se James. "Cestující v kabinách nám trnou strachy a on myslí na to, jak naplnit svůj žaludek!"

"Zavolejte do kuchyně, nebo sežeňte někoho z kuchařů, ať připraví koš s jídlem! Řekněte mu, nech do něj dá i něco na zahřáti, jak si ten muž přál. Do jídla mu nic nemíchejte, rozumíte Jamesi? Vrátím se nejpozději do hodiny! Postupujte podle pokynů, které jsem vám všem dal, ano?"

"Spolehněte se, pane. Vše zařídím!" přikývl první důstojník. "Kde vás má kuchař čekat?"

"Zajdu za ním do kuchyně..."

/3-22/

Svítání! Slovo naděje...

Noc ztrácela svůj černočerný háv a i přes zamračené nebe se do kabin prostřednictvím okének nahrnuly první záblesky rodícího se rána. Vlny se zvolna zmenšovaly a stejně jako vítr ztrácely na síle. Noční můra se zdála být zažehnána. Začínal nový den. Den plný očekávání a nesplněých tužeb. Loď se dál probíjela ke svému cíli rychlostí sedmi uzlů. Vodotěsné přepážky zatopených prostor lodi vydržely, a nic nenasvědčovalo tomu, že by se měly každou chvíli prolomit. Ani samotná loď se nemínila vzdát a tvrdošíjně odolávala tlaku moře, činíce tak čest svým konstruktérům a stavitelům.

Blížil se čas poslední a rozhodující zkoušky. Záchranná plavidla i samotná loď se k sobě neodvratně blížili. Mnozí byli přesvědčeni, že již neexistuje síla, která by je zastavila. Vrátila se jim dobrá nálada a vše brali už jen za nutné zlo a nepohodlí. Netušili, že až se na obzoru tyto lodi objeví, budou nuceni chtě nechtě podstoupit poslední bitvu této zlomyslné a kruté války, kterou pro ně připravila lidská zloba a samo moře, aby je vyzkoušelo.

/3-23/

Adams se Schmitem vystoupili na palubu C a ujistili se, zda jsou přilehlé chodby opuštěné a bez života. Dveře kabin na této palubě byly stále zavřené. Nespatřili nikoho z členů posádky. Opatrně se vydali k cestě na horní paluby nástavby.

"Slyšíte to ticho?" zeptal se Adams svého přítele.

"Myslíte, že nás tu nechali? To snad ne!" zhrozil se mužík. "Určitě se mýlíte, jestli si to myslíte!"

"Zatraceně!" sykl Adams. "Jak můžete vědět, co si myslím?"

"Já... Mám strach o svou ženu. Ona, ona je nemocná!" Schmit začal zmatkovat. "Neměl jsem nikam chodit!"

"Hej!" bouchl do něj Adams. "Přestaňte s tím! Já mám taky ženu. a k tomu ještě dítě! Stejně jako vy, jsem je opustil a nechal v kabině s cizími lidmi! Teď ale vyjdeme nahoru na člunovou palubu, tak aby nás nikdo neviděl! Posloucháte mě, pane Schmite? Budete pěkně zticha a půjdete za mnou jako můj stín!"

"Ano, ale pořád nechápu..."

"Možná, že se tam nahoře něco dozvíme! Víc, než kdybychom se loudali po palubách lodi! Ano?"

"Kolik je hodin? Mě se zastavily hodinky, zapomněl jsem je natáhnout! Jaký to má smysl pobíhat po lodi jako křeček v kleci?"

"Bude pět hodin. Vyjde slunce a tahle noc skončí jednou provždy! Znovu se uvidíte se svou ženou, nebudete se o ní muset bát! Není to pěkná vyhlídka?"

"Dobře!" přikyvoval Schmit horlivě. "Ve všem vás poslechnu! Pane Adamsi?"

"Co zase?"

"Myslím, že nás někdo sleduje!" řekl mu jeho roztřesený přítel tichým hlasem, jako by se bál, že je někdo uslyší.

"Sleduje?" porozhlédl se Adams po prázdné křižovatce potemnělých chodeb. "Nikoho nevidím!"

"Měl jsem takový pocit!" zabručel Schmit.

Měl pravdu. Ve stínů jedné z dlouhých chodeb na ně zíral muž se sekerou. Houpal s ní v pravé ruce. Měl ji spuštěnou u boků a poťouchle se usmíval. Jeho tvář měla výraz bezmezného šílenství. Chvíli je poslouchal a pak jim vykročil naproti. Houpal se s lodí a loď se houpala s ním.

/3-24/

"Tohle mi ještě scházelo!" bručel si kapitán pod vousy kráčejíc k velínu strojovny. Dloubán jej následoval asi tři kroky pozadu a mířil mu pistolí na záda.

"Tak co, vidíte, že to tu nevedu špatně!" řekl mu dloubán s úsměvem. Kapitán však na jeho poznámky nereagoval. Zamyšleně donesl koš s jídlem do velínu a položil jej na zem u dveří. Pohledem se ujistil, že inženýr i jeho podřízený žijí a oddechl si. Sedl si do volného křesla a rozhlédl se po ovládacím pultu. Kontrolka dálkového ovládání motorů nesvítila. Podsvícený plán lodi vykazoval stále jen zatopení dvou komor lodi. Na okamžik byl v myšlenkách v kotelně číslo jedna a horoucně si přál, aby tamní zařízení vydrželo.

"Vyznáte se, jak je vidno!" otočil se k dlouhánovi. "Ten tlustý muž patří k vám?"

"Myslíte, že ne?" zazubil se dloubán a sedl si na podlahu ke dveřím poblíž košíku. Vybral si na co měl chuť a poslal košík svému komplici. "Nech tam taky něco pro kapitána, tlusťochu!"

"Děkuji, nemám chuť!" kývl odmítavě hlavou. "Co kdyby jste pustili oba muže?"

"Vaše muže?" zeptal se jej dloubán a snažil se, aby vypadal nanejvýš překvapeně.
"Myslíte si, že je pustím?"

"Ještě stále mi nedošlo, proč to všechno vůbec děláte! Vyhodili vás?" pohlédl dlouhánovi do očí. "Mstíte se na druhých, protože jste ztratil práci?"

"Ne tak docela!" kývl dloubán hlavou.

"Tak proč?" nechápal velitel lodi. "A co mám společného s vaší ženou?"

"Dobrý ročník!" zvedl dloubán láhev vína a otevřel ji. "Nesnažte se mě ukecat, nebo rozbrečet, kapitáne!"

"Pokouším se o to?" pokrčil rameny. "Ano?"

"Chcete vědět, proč jsem vás sem zavolal?" zeptal se ho dlouhán. "Chci vám dát několik návrhů!"

"Ano?"

"Budete-li souhlasit, splním vaše požadavky!" řekl a napil se přímo z lahve. Kapitánovi přejel mráz po zádech.

"Co máte na mysli?"

"Nejdřív si pohovořme o cestujících, kapitáne!" řekl mu dlouhán.

"Myslel jsem, že jsme se domluvili..." zamračil se kapitán.

"Ale, proč si připouštíte starosti, kapitáne!" řekl mu dlouhán otcovsky. "Copak nestojí to, co od vás budu žádat, za životy vám svěřených lidí?"

"Hrajete o čas?" zeptal se jej kapitán lodi. Poprvé si musel sám sobě přiznat, že toho muže vůbec nechápe.

Co vůbec chce? zeptal se v duchu. Neustále mění své názory, nebo je tak prohnaný a hraje s námi hru na kočku a myš?

"Pojďte, něco vám ukážu, jak jsem slíbil!" řekl mu, když dojedl a postavil se na nohy. Zavedl kapitána k přepážce oddělující strojovnu od zatopené kotelny číslo tři.

"Nepostřehl jste nic?" usmál se vítězně.

"Obávám se, že ne. Čeho bych si měl všimnout?" otočil se k němu. Ještě jednou si pečlivě prohlédl celou přední stěnu strojovny, avšak nenalezl nic.

"Říkal jsem vám, že vyhodím tuhle přepážku, nepamatujete si?"

"Tuším, že jste něco takového říkal..." souhlasil. Zlehka udržoval rovnováhu na mírně se kolébající palubě lodi a v duchu děkoval Bohu, že se moře konečně uklidnilo, ať už byla předpověď meteorologů a oceánologu jakákoliv.

"Žádné výbušniny tu nejsou, kapitáne!"

"Cože?" pohlédl na dlouhána nechápavě. "Tomu nerozumím!"

"Jediné místo, které jsem zabezpečil výbušninou je kontrolní šachta v zadní části strojovny na její nejvyšší palubě. Tuto částí nemohu kontrolovat!" rozhodil omluvně ruce. "Hlavní schodiště mám jako na dlani!"

"Vy jste blázen! Svážete mé muže, vyhrožujete neexistující trhavinou a zbytečně marníte můj čas!" ukázal na něj rozčíleně rukou a chystal se vykročit.

"Kapitáne?" zavolal na něj dlouhán a čekal, až se otočí.

"Jdu na můstek!" řekl mu přes rameno a pokračoval v chůzi ke schodišti. "Ať se vám to líbí nebo ne!"

"Jste jako ohrána deska!" rozesmál se dlouhán. "Stará odřená a pokroucená deska od zašlého gramofonu..."

Dlouhán se v okamžiku pevně rozkročil, zacílil a stiskl spoust. Kulka z pistole proletěla jen několik centimetrů od kapitánovy hlavy a zmizela kdesi na opačném konci haly. Ozvěna prvního výstřelu ještě nedozněla, když podruhé stiskl spoust. Tentokrát mířil přesněji. Letící projektil rozřízl kapitánovi levý ušní boltec, aniž by jej vážněji zranil.

"Chcete mě zastřelit? Jen do toho, nic tím nezískáte!"

"Ještě jsem s vámi neskončil, kapitáne!" varoval jej dlouhán. "Zajdete ještě na chvíli do velínu, rád bych si s vámi vyjasnil několik věcí a přísahám vám, že budete prvním, a posledním člověkem, kterého jsem zabil vlastní rukou! Vlastní rukou, kapitáne! Ustřelím vám tu vaši umíněnou palici, můžete si vybrat...!"

"Dobře, vyhrál jste!" řekl mu držíc se za ucho. Mezi prsty mu stékala sytě červená krev. Vytáhl z kapsy nepoužitý kapesník a přiložil si jej na ránu. Jeho bílá barva se v několika okamžicích zbarvila do ruda.

"Určitě jste přišel na to, že svým lidem budete užitečnější, když budete naživu!" pousmál se dlouhán. "Neřekl jsem ještě poslední slovo!"

"Ano?" zeptal se kapitán jizlivě.

"Víte, jakou práci mi dalo, než jsem to sem dostal? Nikdo mě nesměl spatřit, nikdo tuhle věc nesměl najít, je lepší než kilogram Semtexu...!" vytáhl dlouhán odněkud protitankovou zbraň se střelou s pláštěm z obohaceného uranu a zamával jí kapitánovi před nosem.

"Pancéřová pěst nebo granátomet se můžou oproti tomu schovat... Projde to každým pancířem!"

"Stálo vám to za námahu?" zeptal se ho kapitán.

"Ale ano..." přikývl. "S tímhle můžu potopit deset takových lodí jaká je ta vaše!"

"Stejně tu zbraň nepoužijete!" zavrtěl kapitán odmítavě hlavou. "A kdyby, jak by jste ji použil?"

"Chcete se vsadit?" zeptal se jej dlouhán a odjistil ji. "Co myslíte, je nabitá nebo ne?"
Nastala dlouhá a nesnesitelná pauza. Kapitán strnul s pohledem upřeným na zbrani. Viděl, jak si ji dlouhán přiložil provokativně do výše očí a zapojil zaměřovač. Zamířil jí na jeho hruď a takřka nedýchal.

Je nabitá? ptal se v duchu a po zádech mu stékal pot. Cvakla spoušť a jemu se na okamžik zastavilo srdce.

"Dostal jsem vás!" rozesmál se dlouhán. Ruku se zbraní svěsil podél těla. "Viděl jsem, jak se vám rozevírá zadek, kapitáne!"

"Mohl jste být hercem!" řekl mu kapitán po pravdě. Hlas se mu třásl rozčílením.
"Zatraceně!"

"Budu o tom přemýšlet!" přikývl dlouhán s nanejvýš vážnou tváří.

"Co jste mi ještě chtěl ukázat?" zeptal se a snažil se, aby jeho hlas nevykazoval žádné známky rozčílení.

"Vyhrál jste! První kolo jste vyhrál, kapitáne!" dal si dlouhán raketomet na rameno jako dětskou hračku a ukázal mu kufr s municí.

"Tahle hračka je sama o sobě docela bezpečná! V tomhle kufru je už jen ten zbytek, který z ní dělá smrtící zbraň. Nenuďte mě, abych ji použil..."

"Kapitáne!" uslyšeli oba tlusťochův hlas. "Volá vás mastek, je to prý naléhavé!"

"Můžu?" zeptal se dlouhána, ať už to vyznělo jakkoliv.

"Samozřejmě!" přikývl mu velitelsky. "Je to ještě pořád vaše loď!"

"Slyším!" vyštěkl do sluchátka, jen co dorazil do prostoru velínu.

"Máme tady menší problém, pane!"

"To jste vy, Jamesi? Co se děje!"

"Vypadá to, že se někteří z cestujících zbláznili. Nedokážeme si vysvětlit, jak je možné, že se dostali ze zamčených kabin! Pobíhají po lodi a nemůžeme je sehnat dohromady!"

"Vylomili dveře?" vyzvídal dál kapitán lodi.

"Někdo je musel vylomit, jak jste říkal, ale zvenčí!"

"Zvenčí?" nechápal. Dlouhán se vrátil na své místo u dveří a sedl si na zem. Trpělivě jako dítě, které má svou oblíbenou hračku, se díval na kapitánovu zachmuřenou tvář.

"Nepříjemnosti?" zeptal se ho s účastí.

"Slyšíte mě, kapitáne?" zavolal první důstojník netrpělivě do sluchátka.

"Ano!"

"Sekerou! Požární sekerou! Zdá se, že tu máme cvoka, který si myslí, že jsme všechny cestující uvěznili a tak se je snaží osvobodit!"

"Chytili jste ho?"

"Ne. Je to chlap jako hora. Zle poranil tři naše muže. Nedá se zvládnout. Zastavila by jej pouze rána z pistole...!"

"A měli bychom na krku vzpouru ze strany cestujících!" zhrozil se kapitán. "Kde jsou teď?"

"Derou se na člunovou palubu. Někdo jim otevřel cestu..."

"Kdo? Nikdo z pasažérů přece nemá klíče od schodiště!"

"Asi ano, kapitáne! Vymyká se nám to z rukou!"

"Jdu tam!" odpověděl mu a podal tlusťochovi sluchátko. "Díky!"

"Můžete jít, kapitáne!" řekl mu dlouhán na rozloučenou. "Trefíte sám, ne? Zaklapněte za sebou dveře schodiště. Tak abych je slyšel, jak se zavírají."

"Jenom proto, že jsem se choval slušně k vašemu partnerovi?"

"Muže být!" kývl dlouhán hlavou.

"Kolik vás tu je?" položil mu poslední otázku, než odešel na palubu. Dlouhán chvíli mlčel. Kapitánovi se zdálo, že horlivě přemýšlí.

"Jeden tisíc? Kolik je nás na lodi?" zvedl k němu nevinně svůj zrak a pokrčil rameny. "Kdo jiný než vy může mít záznamy o přesném počtu cestujících."

"Prohlásil jste se za jejich krále?"

"Díky za návrh, to by mě nenapadlo, vážně!" zavolal na něj dlouhán a pohlédl na tlusťocha. "Co kdybys mi nasadil korunu, tlusťochu?"

"Řekni mi, jak mám poznat, kdy mluvíš vážně a kdy ne!" zlobil se otylý muž a labužnicky se opřel o chladnou stěnu za zády.

"Přines mi ten kufr, tlusťochu!" řekl mu dlouhán a díval se, jak s nevolí vstává na své široké nohy. "Funíš jako parní válec! Měl bys se sebou něco dělat! Co kdybychom museli utíkat před valící se mořskou vodou?"

"Chytil bych tě za nohu nebo ruku a pověsil se celou váhou..." zabručel tázaný a vyšel do haly. S hekáním slezl po příkrých kovových schodech a shýbl se pro kufr opřený o kolmou vzpěru plošiny nad jeho hlavou.

"No tak, co tam tak dlouho děláš!" slyšel dlouhánův neurčitý hlas.

"Už jdu!" zafuněl. "Sakra!"

"Pojď tlusťochu, pojď!" popichoval jej dál a čekal, až se znovu objeví ve dveřích. "Víš o tom, že jsem docela rád, že tě mám? Vážíš si toho? Neslyším tě, tlusťochu! Vážíš?"

"Běž do prdele!" řekl mu naštvaně a hodil mu kufr k nohám.

"Opatrně!" řekl mu dlouhán. "Co kdyby to náhodou bouchlo? A co se týče toho zadku, možná půjdeme do prdele všichni, tlustoprde!"

/3-25/

"Pozor!" zadržel Adams Schmita a přikrčil se. Nacházeli se na levé straně člunové paluby. Nad hlavou měli již jen horní palubu s bazénem a hřištěm. "Připravují čluny!"

"Ano!" přikývl Schmit. Tiše hleděli na námořníky strhující ochranné plachty ze záchranných člunů. Pozorovali je při kontrole spouštěcího zařízení i obsahu člunů.

"Tohle nevypadá jako cvičení!" řekl Adams a všímal si jejich zachmuřených tváří a pečlivostí, s jakou prováděli jednotlivé úkony. Hned vedle komína spatřili prvního důstojníka, jak dohlíží na práci mužů a čas od času vyštěkl strohý a jasně srozumitelný rozkaz.

"Poslouchejte..." vyrušil jej Schmit.

"Zatraceně!" otočil se Adams k ústí schodiště a pohlédl do šachty, kterou se hnala tlupa rozčílených pasažérů. "Zapomněli jsme dole za sebou zamknout dveře. Musíme odtud!"

"Tyhle zamykat nebudete?" zeptal se jej Schmit. Byl vylekaný a nesoustředěný.

"Nemůžeme už nic dělat!" řekl mu Adams a táhl jej podél vyvýšené paluby hřiště k zádi.

První důstojník si ihned všiml podezřelého rachotu a přiběhl k otevřenému ústí schodiště. Právě včas zahlédl první vlnu cestujících deroucích se na palubu. Zavolal nejbližší muže a spolu jim zahradili vstup. Cestující se zastavili na poslední plošině před východem ze schodiště. Němě na sebe zírali a ani jedna ze stran se neodhodlala k určitému činu.

"Zpátky!" zařval na ně první důstojník. "Běžte zpátky do kabin! Žádné nebezpečí vám nehrozí! Rozumíte? Zpátky!"

"Proč jste nás zavřeli v kabinách? Proč nás nechcete pustit nahoru? Nemáme snad právo vědět co se děje a znát pravdu?" zeptal se jej muž v čele skupiny, která se o několik schodů posunula blíž k čekajícím námořníkům.

"Tohle nevypadá dobře!" řekl jeden z námořníků prvnímu důstojníku a ukázal mu kusy noh odtržených od stolů v kajutách v rukou některých cestujících mužského pohlaví.

"Nemohu vás sem nahoru pustit!" řekl jim první důstojník popravdě. "Je mi líto. Musíte se vrátit do kabin. Včas budete informováni o tom, co se tu děje. Musíte nám důvěřovat, nemáte jinou možnost!"

"Kecy!" vykřikl jeden z mužů. "Víte, co se tam dole děje?"

"Řekněte mi to!" vyzval jej první důstojník a trpělivě čekal.

"Znásilnili mi dceru! Slyšíte? Několik chuligánů, zbohatlických spratků mi zneuctili mé dítě...! Tohle si nenechám líbit!"

"Budou potrestáni!" řekl suše a čekal na jeho reakci.

"Slyšíte ho?" otočil se dotyčný k ostatním lidem. "Říkal, že budou potrestáni!"

"Ano. Nemají kam utéci! Nemají se kam schovat, najdeme je!" přikývl první důstojník a naklonil se k jednomu z námořníků: "Řekněte kapitánovi, že těch problémů bude víc! Sežeňte víc námořníků, sami to nezvládneme. Zavolejte sem taky druhého důstojníka. Vyřiďte mu, ať přinese zbraně a nějaké dělobuchy a rakety..."

"Ano, pane!" přikývl námořník a aniž by se na něco ptal, tiše odešel. James s rostoucími obavami sledoval vlnící se masu cestujících, kteří byli namačkáni v relativně úzkém prostoru schodiště. Obával se, aby se některý z nich nezřítil do čtvercové šachty vyplňující volný prostor mezi schody a plošinami schodiště.

"Běžte do svých kabin. Nedělejte zbytečnou paniku!" domlouval jim. Nečekal však, že si dají říct a vyklidí pole. Muž v popředí se rozesmál.

"Prý nemáme dělat paniku! A co děláte vy?" ukázal prstem na něj a zbývající námořníky.

"Copak vy jste nás dostatečně nevystrašili? Nahnali jste nás do kajut jako zvěř. Bylo vám jedno kolik je tam mužů a žen..."

"Já s vámi nebudu vyjednávat!" varoval je první důstojník.

"Co se děje, Jamesi?" uslyšel Allanův hlas. Druhý důstojník se protáhl mezi stojícími námořníky a zamračil se při pohledu na váhající cestující.

"Co tím dokážete?" zeptal se jich. "Zbytečně se vrháte do nebezpečí!"

"Jsme ve svobodné zemi!" křičel dál muž v čele masy pasažérů. "Co je to za demokracii?"

"Hej vy tam dole!" zahučel druhý důstojník do megafonu. Jeho hlas, zesílený elektronikou, se prohnal šachtou schodiště a zanikl kdesi na jeho dně. "Otočte se a vyjděte do chodby. Udělejte ostatním místo, ať mohou opustit schodiště! Je to rozkaz!"

"Poslal jsi někoho dolů, aby je tam usměrnil?" zeptal se tiše James druhého důstojníka.

"Ještě než jsem se sem vydal. Spíše mi dělá starosti ten idiot se sekerou!" zabručel a přiložil si megafon k ústům. "No tak lidi, copak jste se zbláznili? Tahle loď se nepotápí! Nevypukl na ní žádný požár! Uklidněte se a vraťte se do svých kabin!"

"Jak se můžeme vrátit do svých kabin, když jste nám k nim uzavřeli přístup!" vykřikl kdosi z davu. "Prý nám nic nehrozí a vyhnali nás nahoru do nástavby!"

"Jak je chceš dostat dolů?" zeptal se Allan Jamese. Ruku s megafonem měl stále ve výši pasu. "Nepůjdou! Mají strach! Zavřít je do kabin a nacpat je tam jako sardinky nebyl asi zrovna nejlepší nápad!"

"Vraťte se do kajut, nebo budeme nuceni použít sílu!" řekl James cestujícím. "Kašlu na vaše občanská a lidská práva! Jestli neodejdete, budete odzbrojení a zatčeni za vyvolání vzpoury!"

"Myslíš, že to zabere?" zeptal se jej druhý důstojník tiše.

"Máte na to jednu minutu!" řekl první důstojník čekající mase lidí. "Jednu minutu, aby jste se vydali zpět do kabin!"

"Tak střílejte!" zakřičel tentýž muž v čele shluku nespokojených cestující a otočil se k mase lidí. "Na ně! Chtějí nás utopit! Chtějí, abychom tu pochcípali jako krysy..."

/3-26/

"Štěstí, že jste tady, kapitáne!" přivítal třetí důstojník svého velitele na můstku. "První a druhý důstojník jsou na levém zadním vstupu na člunovou palubu. Nahrnuli se tam pasažéři a nechtějí opustit prostor schodiště!"

"Hlásili jste mi ještě jeden incident!"

"V prvním případě jsme je zvládli ještě než se nahrnuli do schodiště. Víte už kdo je pustil?"

"Ano. Nějaký pomatenec!" odpověděl mu velitel lodi. "Máte nějaké informace o jeho pohybu?"

"Asi je někde v zadní části paluby C nástavby. Systematicky osvobozuje, cestující z kabin. Ohání se kusem ocele a nezastaví se před ničím!" postěžoval si. "Nikdo z námořníků se k němu nemohl přiblížit. Zdá se, že nás zrovna moc nemiluje!"

"Pokusíme se jej odlákat na nějaké odlehlé místo a zneškodnit! A co cestující, jak se chová k nim?" zeptal se jej kapitán. Cítil, jak mu stékají kapky potu po zádech a po čele. Nikdy se tak nebál jako teď.

"Nevšímá si jich. Rozmlátí zámek u dveří a jde dál, jako stroj, nedívá se nalevo ani napravo..."

"Zavolejte další muže a dokončete přípravu člunů!" řekl mu a zamyslel se. "Kdo je u kormidla?"

"Čtvrtý důstojník, pane!"

"Dobře. Zamkněte všechny přístupy na můstek. Jestli sem někdo z davu cestujících, nebo snad ten cvok pronikne, nezůstane tu kámen na kamení!"

"Zařídím to, pane!" přikývl. "Tohle se nám ještě nestalo!"

"Ještě nám nebouchly kotle!" zabručel kapitán a sestoupil na člunovou palubu. "A hoďte s sebou! Každá minuta je drahá!"

"Ano, kapitáne!"

"Aspoň že už je světlo!" rozhlédl se po zamračené obloze. Oceán byl až nepřirozeně klidný. Po vlnách nebylo ani památky a loď samotná se takřka nekolébala. Přešel k zábradlí před řadou člunů a vyklonil se, aby se ujistil, že se stále pohybují vpřed.
Bože, ne, že nás v tom necháš samotné! řekl si. Z komína stoupal k nebi sotva znatelný proužek dýmu. Spočítal všechny čluny, které jim po bouři zůstaly a děkoval Bohu, že jich je dost na to, aby všichni bezpečně opustili loď.

/3-27/

"Je to naše vina!" řekl Schmit Adamsovi. Stáli na konci člunové paluby a opírali se o zadní stěnu zvýšené paluby. Jejich zrak padl na poničenou záďovou palubu a pokroucené zábradlí. Všimli si, že chybí i několik člunů na levoboku na konci řady. Bazén za komínem o palubu níž byl plný až po okraj. Jak se loď kolébala, vylévala se z něj voda na všechny strany.

"To musela být zatracená bouře!" ulevil si Adams. "Ale ta, která nás čeká, nebude o nic lepší!"

"Co myslíte, kde teď jsou naše ženy?"

"Nevím. Nejspíš nás budou čekat v kabinách. Pochybují, že by se vmísily do davu!" zavrtěl Adams hlavou.

"Co bude dál? Co udělá posádka?"

"Nejspíš budou čekat na pomoc. Určitě nás nevysadí jen tak v člunech na otevřeném oceánu!" uklidnil jej Adams. "Určitě nám plují vstříc záchranné lodi, uvidíte! Nemáme se čeho bát!"

"A ta bouře, o které jste mluvil?" zeptal se ho Schmit a zaposlouchal se do melancholického hučení větru a vln podél boků lodi, z kterého začal stále silněji vystupovat řev a dunění rostoucí masy cestujících, kteří se shromažďovali k útoku na člunovou palubu hnaní instinktem pudu sebezáchovy.

"Máte pravdu!" přikývl Adams smutně. "To je snad jediná věc, které se ještě musíme bát."

"Panika!" řekl si Schmit třaslavým hlasem. "Je to hrozné slovo, nemyslíte?"

"Je!" souhlasil Adams. "A víte co je na tom to nejstrašnější?"

"Ano? Také ji pomalu propadáte?" zeptal se jej Schmit.

"Ne," zamračil se Adams. "Dívám se kolem sebe, vidím tu spoušť a poslouchám hučení rozvášněného davu, a jsem naprosto klidný, pane Schmite. Klidný a to mě děsí nejvíce! Vás ne?"


 celkové hodnocení autora: 96.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 5 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 14 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 23 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Dandy518 01.08.2014, 0:41:45 Odpovědět 
   15. 06. 2014

Situace se začíná vyhrocovat. Dlouhán se stává mojí oblíbenou postavou plný sebevědomí. Jsem zvědavý, jak se Dlouhán bude tvářit, až se ocitne za katrem. Doufám, že se tak stane.
U šílence se sekyrou alias patrona cestujících jsem zvědavý, jak jeho osud skončí.
Tenhle díl si zaslouží jedničku s odřenýma ušima!
 ze dne 01.08.2014, 17:08:25  
   Šíma: Díky, snad Tě bude pokračování stále držet u židle! ;-)
 Amater 20.11.2009, 22:07:50 Odpovědět 
   OPět pěkné. napínavé. děj se trochu zklidnil, ale na konci opět se zvednul do výše jako vlna. parádní kousek. Možná ještě lepší než Ohnivé plameny.

Malá připomínka. Ten schmidt, mluví o lodi, jako by byl námořník. Kdybych já byla obyčejným cestujícím, určitě bych neřekla člunová paluba. Pro mě by to byla paluba.

Výborný dílek. Jsem napjatá, jak to dopadne.
 ze dne 20.11.2009, 22:09:37  
   Šíma: Hm... Ale možná studoval plánky lodi, třeba se bál cestovat! ;-))) Já osobně bych měl strach jet lodí (aby se nepotopila) a letět letadlem (co kdyby spadlo). Ono ten vlak, autobus i auto člověk nějak snese, že jo, přestože jeden trpí nemocí z cestování... :-(

Děkuju za zastavení a komentík a jsem rád, že se líbí! ;-)
 Tuax 12.10.2008, 0:10:05 Odpovědět 
   Tak situace na lodi se trošku vyhrotila, psychouš se sekerou vypadá na slušně máknutého týpka. Do toho pár hráčů, se kterými nepočítá ani posádka, ani dlouhán, pak to moře okolo atd. No jsem zvědav co přinese ráno :)

Tady se ti z dlouhána stal dloubán :)

(Dloubán jej následoval asi tři kroky pozadu a mířil mu pistolí na záda.

"Tak co, vidíte, že to tu nevedu špatně!" řekl mu dloubán s úsměvem.)
("Myslíte, že ne?" zazubil se dloubán a sedl si na podlahu ke dveřím poblíž košíku. )
 ze dne 12.10.2008, 0:34:23  
   Šíma: Jejda! :-DDD No toto? A tolikrát? No, že jsem si nevšiml... Ale stávají se mnohem horší věci... Díky za upozornění, Lišáku! A díky za výdrž a tak, cením si toho. ;-)

P.S. Vím, kdo za to může a píšu o nich i ve Workshopu... To jsou ale prevíti, malí, prťaví...
 Vipero 22.07.2007, 23:02:15 Odpovědět 
   Hmm zajímavé.. :) Pokračuji dál.. :D Moc se mi to líbí.. velice zajímavý děj.. :)
 ze dne 22.07.2007, 23:09:02  
   Šíma: No uvidíme, jak bude v dalším díle... :-) Snad Tě nezklamu!
 Luciena 10.07.2007, 9:12:23 Odpovědět 
   Příběh si stále udržuje svoji vysokou úroveň. Já si opravdu trochu dovolenkovala :-) Ale teď se s chutí znovu vrhám na to výborné čtení...
 ze dne 22.07.2007, 23:08:24  
   Šíma: Díky za přečtení a komentář! :-)
 čuk 06.07.2007, 0:01:36 Odpovědět 
   Neznám předchozí díly a celé vyprávění je pro mne dlouhé, takže při své skleróze ztrácím souvislosti. Takhle řídké řádkování snad trochu ruší, možná, že by prospělo tvořit celky. Dialogů se mi zdá až příliš, chybí mi tam bližší popisy osob, detaily a místy i vtip. nějak na mne nepromluvila atmosféra příběhu, je to holt tím, že jsem na kratší a expresivnější texty
 Pavel D. F. 05.07.2007, 22:07:04 Odpovědět 
   Velice poutavé vyprávění. Všechny ty dějové roviny na sebe navazují a všechny jsou pravděpodobné. Jenom ten dlouhán je nějaký moc připravený, to jsem tedy zvědavý, o co mu vlastně jde.
 ze dne 05.07.2007, 22:48:16  
   Pavel D. F.: Paní kolegyně Luciena asi na té dovolené bude, už se asi týden nepřihlásila. Ale jistě si přečte Tvoje dílo, až se vrátí, mně se ho zželelo, že tam tak leželo :-) Samozřejmě jsem si je přečetl od začátku, dělám to tak vždycky, když příběh na pokračování od někoho přebírám.
 ze dne 05.07.2007, 22:24:20  
   Šíma: Díky! Zdá se, že je čas dovolených! :-) Doufám, že jste nemusel kvůli mně číst celý příběh od začátku! O Dlouhánovi nebudu nic mluvit, přece "nevykecám" celou pointu! :-) Vzkažte paní redaktorce, že mě mrzí, že si nemůže přečíst "celý" příběh! :-( Jinak děkuji moc a snad se ve mně (a dlouhánovi) Vy ani ostatní čtenáři nezklamete...
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
obr
obr obr obr
obr
A leni terte
asi
Osmadvacátý kvě...
Louise Courbet
Vzpomínky poušt...
Naovy
obr
obr obr obr
obr

Profesor John
Pavel D. F.
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr