obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Ženy jsou jako sny - nikdy nejsou takové, jaké bys je chtěl mít."
Luigi Pirandello
obr
obr počet přístupů: 2915295 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39398 příspěvků, 5729 autorů a 389845 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Loď snů - 5. část /1 ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Loď snů
 redaktor Šíma publikováno: 05.07.2007, 22:43  
Pokračování...
 

/ČÁST ČTVRTÁ - PANIKA/

/část výpovědi třetího důstojníka lodi Albatros/
"Víte, myslím si, že jsme se dostali do velmi delikátní a zároveň strašné situace! Museli jsme se vypořádat s následky nehody a zároveň zajistit cestujícím maximální bezpečnost a jisté pohodlí! Hlavně v nich zahnat pocit vlastního ohrožení a nejistoty, což se nám, podle mého názoru příliš nepodařilo! Když se splaší stádo krav, promiňte mi to přirovnání, jde do tuhého. Ale když se splaší cestující, mohu-li použít toto přirovnání, pak vám skutečně tuhne krev v žilách. Protože se z lidí samotných skutečně stávají zvířata, možná, že i ten dobytek! Lidé ztrácejí soudnost a schopnost logicky uvažovat! Jejich instinkty přeberou kontrolu nad jejich chováním a stane se s nimi něco strašného! Mnohdy nad tím začal i rozum stát! A mnozí z posádky měli co dělat, aby si také zachovali zdravý rozum!"


/4-1/

Vyšlo slunce. Byl chladný zamračený den. Neduživý vítr zvedal sotva metr vysoké vlny. Oceán se podobal pokřivenému zrcadlu bludiště. Jemně nadzvedával smrtelně raněnou loď, jako by se ji snažil uchlácholit a omluvit se za vše, co ji včerejší noci způsobil. Dým z komína stoupal lenivě k obloze a mísil se s šedými tlustými mraky.

Námořníci na nejvyšší palubě lodi neúnavně strhávali plachty ze záchranných člunů a připravovali je ke spuštění. Zamračeni a jako ve snu se pohybovali od jednoho člunu k druhému. Pluli na hladině a rychlostí sedmi uzlů se pohybovali vstříc pevnině, která byla ještě stále v nedohlednu. Věděli, že jim pluje vstříc záchranné skupina, avšak byli si vědomi skutečnosti, že k nim nedorazí dřív jak po osmé hodině. Zbyl dostatek času pro cokoliv, co by mohlo ohrozit jejich životy i životy cestujících.

Nad stěžněm přelétl racek. Několikrát je pozdravil svým specifickým hlasem o doplachtil někam za obzor. Byl sám, stejně jako všichni na lodi i loď samotná. Nikdo nedovedl s určitostí říci, kolik času jim ještě zbývá. Schylovalo se k bouři. Jiné, než jakou museli protrpět, a která se jim stala málem osudnou. Bylo dusno, i když teplota ovzduší dosahovala sotva deseti stupňů Celsia.

V lodi to vřelo. Nespokojenost cestujících, strach o rodinu a přátele, pocit samoty a stálé přítomnosti rodící se paniky dávaly ty nejlepší předpoklady pro to, aby se vše zvrtlo v boj o přežití. I když právě v tyto chvíle nehrozilo nikomu na palubě potencionální nebezpečí ztráty života. Klid před bouří. Blýskalo se a kupily se mraky. Nic víc a nic méně.

Uzavřené prostředí a nejasné vyhlídky, to vše hnalo pasažéry nahoru ke světlu. Ke člunům! Totéž věděla i posádka lodi. Její členové se ze všech sil snažili o to, aby je nesmetl první závan vichru. Čluny! Jediné slovo znamenající vše, bezpečí, svobodu a život. Nic jiného nikoho nezajímalo. Křehký pocit bezpečí na malém vratkém člunu uprostřed velkého a hlubokého oceánu. Bouře mohla začít!

/4-2/

"Strojovna volá kapitána!" ozval se dlouhánův hlas ve sluchátku dorozumívacího zařízení.

"Kapitáne, volá vás ten muž ze strojovny!" zakřičel třetí důstojník do megafonu. Jeho hlas prolétl podél paluby až k zádi a zmizel v oceánu. "Slyšíte mě, pane?"

"Už jdu!" zamával na něj velitel lodi. "Ten chlap si vybral právě tu nejlepší situaci na kecy!" zavrčel a zvedl odložené sluchátko.

"Slyším!"

"Já taky, kapitáne. Pamatujete? Ještě jsme spolu nedomluvili! Musel jste jít na můstek. Ještě pořád máte problémy? Lépe řečeno, kdo je dneska nemá, že?"

"Poslyšte!" řekl mu kapitán rázným hlasem. "Hrne se mi na člunovou palubu asi stovka lidí, jestli to nezvládneme, nebude koho zachraňovat, uvědomujete si to?"

"Pořád vám jich ještě víc jak tisíc zbude, kapitáne! Koneckonců zvířata jste z nich udělal vy, kapitáne! Vy a vaše posádka!" řekl mu dlouhán.

"Nemám čas na..."

"Tak si ho uděláte!" řekl dlouhán rozzlobeně. "Pamatujte na to, že ovládám vaši loď! Stačí jen stisknout několik knoflíků a stojíte uprostřed oceánu! Co vy na to?"

"Proč sakra odtamtud nevylezete!" vybuchl kapitán v návalu hněvu. "Loď je stejně v posledním tažení, tuhle plavbu nepřežije, tak co sakra chcete! Ještě jste mi nedal srozumitelnou odpověď!"

"Vy snad ano, kapitáne?"

"Slibuji, že se vám nic nestane!" ubezpečil ho kapitán. "Když..."

"Když vylezu na palubu a budu dělat, že se vůbec, ale vůbec nic nestalo, kapitáne?" zeptal se jej dlouhán. "A co ta voda v kotelnách. Co chcete říci cestujícím, už jste jim to řekl?"

"Ještě ne!"

"Ale to není od vás hezké, kapitáne. Lidé by měli vědět, na čem vlastně jsou, nebo ne?"

"Mým úkolem je chránit životy cestujících a posádky a ne je ničit!" řekl mu a naklonil se k oknům v zadní části můstku s výhledem na pravou stranu člunové paluby. Spatřil druhého důstojníka, jak na něj mává a volá jej k sobě.

"Musím jít!"

"Nemusíte!" zavrčel dlouhán. "Jestli zavěsíte, poznáte, že si nedělán legraci!"

"Mluvíte jako dítě!" řekl mu kapitán a pohlédl na příchozího muže. "Co vám řekl druhý důstojník, nemůže je s prvním zvládnout?"

"Obávám se, že je budeme muset vpustit na člunovou palubu!" řekl mu a zamyslel se.

"Zatraceně! A kde je mám podle vás nahnat, aby mi nenaskákali do člunů?" zhrozil se kapitán a nechal třetího důstojníka samotného u panelu s telefony.

"Mohli bychom je dostat na hřiště. Je dost velké, aby se tam všichni vešli..."

"Jak dlouho je tam chcete držet? Hodinu, dvě? Polovina z nich dostane zápal plic. Copak si myslíte, že nemáme nic na práci, než je pořád hlídat? Copak se všichni zbláznili? Mají důvod k panice?" rozčílil se velitel lodi.

"Několik mužů z řad pasažérů rozdmychává u ostatních nespokojenost, pane? Nemůžeme je od ostatních izolovat, přilévali bychom jen olej do ohně!" řekl mu třetí důstojník. "A důvod k panice mají! Máme ho my všichni!"

"Ježíši Kriste, třetí! Kdo velí téhle lodi? Já nebo pár idiotů, kteří si myslí, že převzali velení nad lodí?" opřel se o zábradlí na levém křídle navigační paluby a pohlédl vzhůru k zamračenému nebi.

"Situace na schodišti je neúnosná. Naši je nemohou odtamtud dostat. Nenechají se vyvést. Hromadí se u vstupů na palubu a snaží se rozbít dveře ke schodišti!"

"Chovají se jako malé děti!" zamračil se. Zvedl k očím dalekohled a snažil se dohlédnout až za obzor splývající s mraky. Avšak po lodích nebylo ještě zdaleka ani památky. Jihozápadní obzor byl stále pustý!

"Dobře! Řekněte Jamesovi a Allanovi, ať je pustí na člunovou palubu, nesmí jím však za žádnou cenu dovolit, aby začali nasedat do záchranných člunů. Pokud by se jim situace vymkla z rukou, mohou použít požární hadice a trochu tu bandu shladit!"

"Potom určitě dostanou zápal plic, pane! Máte ho pořád na drátě!" ukázal třetí důstojník rukou na sluchátko položené na pultě pod stojanem s lodním telefonem. "Toho ze strojovny!"

"Do prdele!" nadechl se velitel lodi. "Jste tam ještě?"

"Nezavěsil jste!" řekl mu dlouhán klidně. "Nic se neděje, zdá se, že máte opravdu vážné problémy! Poslouchal jsem za vašimi zády! Nezlobíte se?"

"Co chcete dělat, až budeme evakuovat loď? Zůstanete tam sám s tím tlustým mužem?"

"Mám vašeho inženýra a jednoho strojníka!" řekl mu dlouhán. "Zapomněl jste na ně? Určitě! Jsou hodní! Jako malé poslušné děti! Tak co bude?"

"Neodpověděl jste mi!" řekl mu velitel lodi silnějším tónem. "Co chcete dělat, až to tu všichni zabalíme?"

"Musíte opustit loď jako poslední, kapitáne!" řekl mu dlouhán chladně. "Na to jsou paragrafy! P-o-s-l-e-d-n-í! Jenomže, když tu zůstanu já, tlusťoch, váš inženýr a jeho strojník, budete tu muset zůstat i vy! Nebo myslíte, že se nikdo nedozví, že jste zbaběle opustil loď a nechal na její palubě několik pasažérů a členů posádky?"

"Běžte už do prdele!" zařval kapitán do sluchátka.

"Ale to nebylo od vás hezké, pane!" zabručel dlouhán klidným hlasem. "Dobrá, necháme toho! Až si budete myslet, že je evakuace ukončena, zavolejte!"

/4-3/

"Pojď, tlusťochu, sedíme tu jako pecky! Měli bychom něco udělat, jen se podívej na ty spoutané jelimánky, vidíš, jak jsou z nás nervózní?" šklebil se dlouhán ve dveřích velínu.

"Kam chceš jít?" zeptal se ho tlusťoch. Nechtělo se mu zrovna vstávat na nohy. Když se zády opíral o stěnu a měl natažené své plné nohy před sebou, nic mu nechybělo ke štěstí!

"Musím tě trochu rozhýbat! Projdeme se po našem království, jestli někde něco neskřípe, neuděláme si přece před nimi ostudu, nebo ano?" pohlédl na svého parťáka hrabajícího se na nohy. "Jsi jako tuleň na suchu!"

"Co když opustí loď a nás tu nechají napospas osudu?" strachoval se tlustý muž. Funěl a vzdychal. Dlouhán se při pohledu na jeho sádelnaté tělo nemohl ubránit smíchu.

"To jsi taková bečka sádla od malička, nebo jsi přibral při své pouti životem?" zeptal se ho a vyrazil po plošině směrem k turbínám.

Tlusťoch jej následoval se ztrátou deseti metrů. Vztekal se a snažil se jej dohonit, avšak dlouhán tuto vzdálenost stále zvyšoval.

"Vždycky, když jdeš za mnou, nevím, jestli to jsi ty, nebo parní lokomotiva!" dobíral si ho a zastavil se nad levobočním tělesem turbíny.

"Měli jsme sakra štěstí, víš o tom, tlusťochu? Co by se stalo, kdybys musel tou svou prdelí pořádně hejbnout? To aby ti rezervovali celý člun..."

"Neprojde ti to! Ani mě ne, pojdeme v base za pirátství a kdo ví, co všechno nám ještě napaří!" řekl mu tlusťoch dýchavičně. Dobelhal se k dlouhánovi, který mu mlčenlivě pohlédl do očí. Byly studené jako led. Tlusťochovi připadlo, že snad nepatří ani člověku.

"Jsi jako vlk!" řekl mu vážně.

"Já jsem vlk, tlusťochu. Vlk v lidské podobě. Brzy to poznáš, a nebudeš sám, kdo mě pozná v pravém světle!" řekl mu bez jakéhokoliv náznaku ironie.

"Teď jde z tebe strach!" přiznal se a rozhlédl se po prostoru strojovny. Jediným zdrojem hluku byla pravoboční turbína pohánějící loď vpřed. Několik okamžiků stáli na místě, než se dali opět do pohybu. Vystoupili po příkrém schodišti na palubu s pomocnými stroji. Dloubán se zamyšleně zahleděl na dveře průlezu, za kterým byla kontrolní šachta z hlavní paluby.

"Kapitán se mnou nechce mluvit, myslí si, že mu budu zobat z ruky! Sám by chtěl klást podmínky, ale zapomíná, že mám v rukou jeho život i životy ostatních! Nic tě nenapadá tlustý muži?"

/4-4/

"Jamesi!" uslyšel volaný muž kapitánův hlas. Otočil se k němu napůl tváře a zamračeně se na něj zadíval. Na schodišti ještě stále postávala masa lidí. Rozzlobení a nejistí cestující se za žádnou cenu nehodlali vzdát dobytého území.

"Budem s nimi muset něco udělat, kapitáne!" řekl mu na přivítanou. Neviděli se víc jak dvacet minut. "Co s nimi?"

"Vyvedeme je na palubu hřiště, Jamesi!" řekl mu a nahlédl mu přes rameno do šachty schodiště tak, aby cestující nepoznali jeho hodnost.

"Bláznovství!" řekl si napůl tiše.

"Na hřiště?" nechápal první důstojník. "Proč jsme je tedy drželi v kabinách?"

"Byla tma, bouřlivá noc..." odvrátil kapitán od cestujících svou tvář a zamyšleně sledoval úzkou cestu mezi člunovými jeřáby a víc jak dva metry vysokou stěnou nástavby horní paluby.

"Za jak dlouho tu bude záchranná skupina?" zeptal se jej první důstojník, jen co poodešel s velitelem lodi od otevřených dveří schodiště. "Do osmé hodiny?"

"Bude-li dobré počasí!" přikývl kapitán bezmyšlenkovitě.

"A co když se zhorší počasí? Nemůžeme je tu pak nechat na dešti a ve studeném větru!"

"Ne, to opravdu nemůžeme, Jamesi. Máte nějaké jiné návrhy?"

"Co společenské prostory? Jídelny, taneční sál?" navrhl mu.

"Nemůžeme je sehnat dohromady. Část cestujících se probila na nižší paluby, aby zachránila alespoň část svých věcí. Něco málo z nich se toulá po palubách nástavby a zbytek je tady u nás..."

"A ten magor se sekyrou? Kde je teď?"

"Až budete s nimi hotovi, seberte pár svých mužů a vezměte z kabin co nejvíc záchranných vest! Třetí důstojník se postará o deky a teplé jídlo. Zajděte raději ještě za kuchaři, ať se dají do díla a uvaří jim alespoň teplý čaj, kávu nebo kakao!" řekl mu kapitán namísto odpovědi.

"Nezaškodilo by něco k snědku! Všem! Jede vůbec kuchyně? Je v provozu? S tím bláznem..."

"Budeme jej muset zneškodnit, kapitáne. Je nebezpečný pro naše lidi. Viděl jste ty dva, co je málem zmrzačil?"

"Ano. Doktor říkal, že to nebude tak zlé!" řekl mu a dal mu ruku na rameno. "Jamesi, lituji, že se tahle plavba nevyvedla, ale takový je život! Je samé překvapení!"

"Co uděláme s tím mužem ve strojovně? Co uděláme s našimi lidmi, které má jako rukojmí?" zeptal se jej první důstojník. "Budeme je muset odtamtud dostat!"

"Máte pravdu. Tahle loď bude nejspíš lodi přízraků, ze které se bude ozývat skučení a volání uvězněných duší trpících za přečiny jiných! Dobrý námět na horor, nemyslíte? Toho Holanďana od Wágnera byste si měl vážně přečíst!"

"Opravdu?" nechápal jej James. "Proč mi to říkáte?"

"Uvidíte, že se mnoho věcí vyřeší za nás! A pokud ne, potom, ať nám pomáhají všichni svatí!" zamyslel se velitel lodi. "Budeme ve večerních zprávách!"

"Doufám, že ne! Takže všechny rozkazy platí!" řekl mu první důstojník. "Pasažéru pustíme nahoru a necháme je vyjít na horní palubu, ať si třeba zahrají fotbal..."

"Správně!" přikývl kapitán. "Čluny nechejte zatím na pokoji. Snažte se sehnat všechny cestující na palubu! A rozdejte jim záchranné vesty!"

"Rozkaz, pane!" přikývl první důstojník a vydal se ke schodišti se shlukem cestujících.

"Pusť je ven!" řekl Allanovi, jakmile se k němu vrátil. "Poslouchejte! Slyšíte mě všichni?"

Dav utichl.

"Pustíme vás na člunovou palubu. Půjdete pomalu a ukázněně na palubu hřiště a tam si sednete na dřevo a nebudete vykukovat přes zábradlí, jinak každého, kdo to udělá hodím přes palubu! Rozumíte?"

"Ale to je vyhrožování!" sykl mu do ucha druhý důstojník. "Nejsi v situaci, kdy bys mohl něco vynutit!"

"Allane?" zeptal se jej první důstojník tiše. "Proboha, kdo tu dohlíží na ten bordel? My nebo oni? Ujasni si zatraceně celou situaci? Chceš stát před soudem za to, že jsi nezvládl paniku? Proto, že se ti utopila víc jak stovka lidí? Já ne, Allane. Nemám chuť se z něčeho takového zpovídat..."

"Dejte nám deset minut, pane!" řekl mu jeden z námořníků. "Natahujeme lana podél kterých půjdou na hřiště, je to kapitánův rozkaz!"

"Deset minut, ale ani o vteřinu navíc!" souhlasil a zadíval se na čekající masu cestujících. V jejich očích nedovedl nic vyčíst. Byly prázdné. Až na několik výjimek prázdné a bez života. Nikdy se z ničím podobným ještě nesetkal.

Kapitán se zbláznil! řekl si James v duchu. Neměl bych za něj převzít velení?

/4-5/

"Tohle není moc dobré místo!" řekl Adams Schmitovi.

"Víte o nějaké jiné cestě odtud, aniž by nás zpozorovali, pane Adamsi?" zeptal se jej žid jizlivě.

"Na člunovou palubu vede celkem šest cest. Pět pro cestující a jedna je služební!" řekl mu Adams. "Všechny až na tu, kterou jsme sem přišli, jsou uzavřeny! Musí existovat ještě nějaký jiný způsob, jak se odtud dostat!"

"A co nějaké žebříky?" navrhl Schmit.

"Žebříky...?!" zamračil se Adams. Slyšel hlasy a kroky námořníků připravujících provizorní cestu pro cestující.

"Co myslíte, pane Adamsi, udrží je ve vymezeném prostoru, nebo se zřítí do moře?" zeptal se jej znovu Schmit. "A pohled na připravené záchranné čluny jim moc klidu zrovna taky nepřidá!"

"Vy jste tu někde viděl nějaké žebříky na nižší paluby?"

"Má žena mi vždycky tvrdí, že si všímám mnoho věci, které zůstanou pro ostatní utajeny..." chvástal se žid.

"Tak kde jsou?" řekl mu Adams prosebně s jistou dávkou rozkazu. "Jestli nás tu chytnou, skončíme mezi cestujícími na hřišti!"

"Na konci řady člunů, pak v polovině a na začátku paluby. Musíte se jen předklonit a nakouknout přes zábradlí...!"

"Vážně?" nevěřil mu Adams. Spolu se vydali na pravou stranu člunové paluby a překročili zábradlí. Drželi se pažení a nohama stáli na hraně odtokového žlabu.

"Nechtěl bych teď spadnout tam dolů!" řekl Adams Schmitovi. "Kde je ten žebřík? Dlouho se tu neudržíme!"

"Kousek od vás, je zabudovaný do stěny! Vidíte ho, pane Adamsi?"

"Já vidím jen zatracený zvlněný oceán a sakra kolmou stěnu lodi!" hulákal na něj Adams. Vítr jim fičel do tváře a snažil se je strhnout z mokré paluby, avšak byl příliš slabý, aby to dokázal. Adams našmátral křečovitě první zářez do stěny nástavby.

První příčka! řekl si a pohlédl na Schmita. Byl klidný a vyrovnaný.

"Kde ksakru berete tu odvahu?" zvedl k němu Adams hlavu. "Já vás nepoznávám."

"Sám nevím!" pokrčil rameny a přikrčil se.

Několik námořníků již dorazilo na zadní část paluby a upevnili lana ke schodišti na zvýšenou palubu. Slyšeli jejich hlasy, jak se domlouvali mezi sebou. Ještě chvíli trvalo, než zahradili druhý vstup na hřiště a vzdálili se. Adamsovi se zdálo, že se musí každou chvíli zřítit do zpěněného oceánu narážejícího do ocelového boku lodi. Našel druhý zářez a nyní již jistěji sestupoval po nepříliš zajištěném žebříku. Snažil se nedívat dolů, aby nedej bože nedostal závrať a nepustil se.

"Doufám, že se setkám s tím vaším bohem, jestli tuhle cestu nepřežiji!"

"Myslíte vašeho, nebo našeho Boha, pane Adamsi? Židovský a křesťanský Bůh nejsou jedna a tatáž osoba, to by jste měl vědět!" zavolal na něj a začal sestupovat. "Pospěšte, si, nebo vám šlápnu na hlavu!"

"Vy mě asi nemáte moc rád, viďte?" pohlédl vzhůru na Schmita. "Kam to vede? Do pekla?"

"Ne, jenom na hlavní palubu. Hodláte sejít až tam, pane Adamsi?"

"K čertu s vámi, to víte, že ne!" rozčiloval se a pomalu sestupoval.

"Nesejdeme ještě o jednu palubu níž?" slyšel židův hlas. Nadechl se a v tom okamžiku mu uklouzla pravá noha, na kterou se chtěl pověsit plnou váhou, aby měl odlehčené obě ruce. Neuběhly ani dvě vteřiny a on se houpal držíc se jen rukama za zapuštěnou příčku žebříku nad pěnicím se oceánem. Vlny nebyly příliš vysoké, spíše naopak. Avšak on nemohl počítat ani s tímto faktem, a to z jediného důvodu, neuměl plavat a loď samotná stále plula vpřed rychlosti sedmi uzlů vstříc svému osudu.

"Držte se, Adamsi, hned jsem u vás!" křičel na něj Schmit.

"A co si myslíte, že celou tu dobu dělám!" zavyl Adams. "Zatraceně, ještě nechci umřít. A co když dolů spadneme oba?"

/4-6/

"Hej, Samueli...!" zasyčel hlavní inženýr na strojníka sedícího u stěny velínu. "Můžeš se alespoň trochu hýbat?"

"Ano, praštil vás pořádně šéfe!" odpověděl mu a snažil se postavit na nohy, avšak rukonohý muž jej svázal s tlusťochovou pomocí dost pevně na to, aby se udržel na nohou.

"Stačí, když se připlazíš ke mně, Samueli, neboj, dávám dobrý pozor! Ti dva zmizeli v zadní části strojovny, nejspíš vystoupili na některou z vyšších palub!"

"Až do teď jsem se bál pohnout šéfe! Stříleli po kapitánovi!"

"Budem muset odtud zmizet, nebo se pokusit ovládnout strojovnu a vypálit jím rybník..." řekl mu inženýr a bedlivě sledoval přístupové cesty k velínu. Oba muži se ještě stále nevraceli.

Ochozy a lávky nad podlahou turbínové haly byly prázdné, jedinou známkou života byla jen točící se pravá turbína pohánějící loď vpřed.

"Kde jsou?" ptal se sám sebe a čekal, až k němu strojník přileze. "Samueli, je vám jasné, že jestli nás chytí, zastřelí nás na místě. Od toho čahouna bych to mohl čekat!"

"Ten tlustej je jen jeho poskok, šéfe, vyčetl jsem to z jeho tváře. Jeho parťák neměl určitě dost odvahy na to, aby tu věc udělal sám!"

Inženýr se natáhl v křesle a pozorně si prohlédl podsvícený diagram jednotlivých prostor lodi pod čárou ponoru. Přepážky stále odolávaly tlaku mořské vody. Loď se odmítala vzdát a dále hrdinně bojovala s nelítostným živlem. Co se stane, až voda zaplaví i první kotelnu? Inženýr si odmítal připustit, že by se Albatros stal pouhou hříčkou vln, nic než kusem kovu, bezvýznamným šrotem.

Pumpy však stále běžely a čerpaly mořskou vodu z kotelen. Zdálo se, že to nemá vůbec žádný význam, avšak voda v první kotelně stoupala sotva znatelně a v třetí se hladina vody sice neúprosně, ale pomalu zvedala až ke stropu. Co se stane, až bude kotelna zatopena až po strop? Provalí se vodotěsná přepážka ve strojovně a loď bude odsouzena k zániku?

"Už jsem u vás, šéfe!"

"Někdo z vás tu měl někde schovaný nůž, Samueli! Nevíš, kde by mohl být?"

"Víte, že bych teď nejraději seděl někde na pevnině?" zeptal se ho strojník a za pomoci svázaných rukou se posadil u bloku zásuvek. Jednu po druhé otevíral za pomocí zubů.

Připadal si jako pes, který trčí uvázaný u boudy a kus od něj leží miska se žrádlem, kterou tam položil jeho majitel, ale zapomněl vzít v úvahu délku řetězu.

"Už to bude..." pohlédl na inženýra a pousmál se. "Mají v nebi taky kotle?"

"V nebi ne, Samueli, ale v pekle určitě. Můžete se tam přihlásit na brigádu a zatopit těm grázlům, kteří nás tu svázali..."

"Mám ho!" neudržel se strojník.

"Tiše, zdá se, že se vracejí! Samueli, proboha, dělejte!"

"Už to bude... Držím ten podělaný nůž v zubech!" strojní se snažil ze všech sil osvobodit ze zajetí provazu. Celé tělo jej bolelo a zdálo se mu, že se každou chvíli zhroutí v křečích na podlahu. Z očí mu vytryskly slzy a z úst mu tekly sliny jako vzteklému psu.

"Samueli..." pobízel jej inženýr.

Strojník neodpovídal. Ani nemohl s rukojetí nože v ústech. Jeho odpovědí bylo praštění provazu a skřípání ostří nože. Vteřiny se tíživě vlekly. Zapomněli na ohromné množství vody, od kterého je dělila pouze jedna vodotěsná přepážka, zapomněli na to, že jsou na palubě umírající lodi. Necítili jemné výkyvy lodi na rozčeřeném oceánu, jehož hladina byla jako zrcadlo. Snad se nad nimi slitoval a dal jim možnost uniknout před vlastní smrtí.

"Samueli? Jak jsi tím daleko?" zeptal se jej inženýr. Oba muži byli již na lávce vedoucí k velínu. Sledoval je unaveným zrakem, když tu dostal nápad. "Samueli?"

"Uf!" vydechl strojník a svalil se na palubu. Nůž dopadl vedle něj na palubu a slabě břinkl. Strojník těžce oddechoval. Neuplynulo ani pět vteřin a už se hrabal na nohy.

"Pomalu, ať tě neuvidí!" řekl mu tiše a zastavil jej pohledem.

"Kde jsou?"

"Za chvíli budou v polovině cesty! Víš na co je to potrubí v půli plošiny, Samueli?"

"Odvádí přebytečnou páru do komína mimo kondenzátor, ale teď tam nebude skoro žádný tlak. Chci říct, že jedeme sotva na třicet procent výkonu! Systém je uzavřen, páry je dost na to, aby poháněla lodní turbínu a ta vyráběla elektřinu pro oba motory!"

"Zkus otevřít ventil potrubí, ale tak, aby pára vytryskla na plošinu, ještě dřív, než budou za ním...!"

"Dálkově?" nechápal strojník.

"Půjde to? Určitě!" přikývl inženýr. "Musíme něco udělat, nebo nás zastřelí!"

/4-7/

James se vydal do nitra lodi. Nechal kapitána s druhým důstojníkem na člunové palubě. Spoléhal na to, že spolu s námořníky zvládnou vzniklou situaci. Pomoc byla ještě příliš daleko. Co nevidět vplují do pásma mlh a v ní se mohou navzájem minout navzdory radarům a výkonné technice.

Zatraceně! pomyslel si, když sestupoval po stejném schodišti, v němž byla před několika minutami masa cestujících. Hodlal sestoupit až na hlavní palubu a pak pomoci dalšího schodiště do úseku pro cestující v podpalubí. Měl strach! Bál se toho šíleného muže se sekerou. Nemohl proti němu nijak zakročit bez toho, že by jej zabil. Zavrtěl hlavou a zastavil se. Zaposlouchal se do vrzání ocelových stěn a vzdáleného hukotu větru. Loď se takřka nehoupala. V prostoru schodiště vládl podezřelý klid. Opustil jej na hlavní palubě.

Opatrně vylezl ze dveří a rozhlédl se po jedné z hlavních chodeb, v přízemí nástavby. Byla prázdná. Oddechl si. Odkudsi z vyšší části lodi se ozývalo pravidelné bušení. To je on, pomyslel si. Bláznivý stroj! Natáhl vzduch nosem. Ucítil jemný závan černého štiplavého kouře. Chvíli postával na stejném místě a ubezpečoval se, že jde pouze o produkt výbuchu v kotelně a ne o nějaký nový požár na palubě. Otřepal se. Teprve teď si vzpomněl, že si z výše člunové paluby prohlédl celou loď, zda neuvidí náznak hrozícího nebezpečí.

Je-li někde ukryt rodící se oheň, ještě nenabyl své ničící intenzity a nadále se schovává před zraky lidí, aby na ně udeřil se vší silou, kterou měl k dispozici. Vydal se hledat nejbližší schodiště na nižší paluby lodi. Čím níže sestoupil, tím intenzivnější byl těžký zápach hořícího mazutu. Možná, že se oheň drží na hladině v nejvyšší části kotelen, které nebyly docela zatopeny a tam si našel cestu prostřednictvím které mohl dýchat a živit se relativně čerstvým vzduchem. Našel schránku s telefonem a zavolal na můstek.

"Je tam kapitán?" zeptal se třetího důstojníka.

"Jde právě sem, Jamesi!" odpověděl mu a předal svému veliteli telefonní sluchátko.

"Co se děje, Jamesi?"

"Dole se drží těžký dým, kapitáne. Zaplnil nejnižší paluby lodi. Měli bychom vypnout ventilaci! Možná, že v prostoru kotelen stále hoří palivo plovoucí na hladině!"

"Ventilace už dávno nepracuje, alespoň v podpalubí ne!" řekl mu kapitán. Nejpozději do dvou hodin bychom měli být na místě setkání. Radiodůstojníkovi se podařilo navázat spojení se všemi loděmi záchranné skupiny!"

"A co cestující?"

"Jsou na hřišti. Zabalili jsme je do dek a dali jim teplé kakao! Kde jsou ostatní cestující?"

"Jdu na paluby D a E, kde by měli být, ale ještě jsem nikoho nepotkal. Budu končit, kapitáne!
Držte se!" nečekal na odpověď a zavěsil.

Někde velice blízko se ozval podivný řinčivý zvuk. Jako když škrábe ostří nože po kovové stěně. Otřásl se odporem. Chodby lodi byly natřeny a obloženy nehořlavým materiálem, který by v případě požáru měl samotný oheň udržet na místě a nepodporovat jeho rozšíření do ostatních částí lodi. Teoreticky.

Muž se sekerou! zamračil se první důstojník. Brousí si svůj ztupený nástroj! Kde sakra je?

/4-8/

Adams s Schmitem seděli na promenádě v zadní části paluby B a oba takřka nedýchali. Svedli zápas o své životy. Oba hleděli nekonečné vteřiny na ubíhající hladinu oceánu, na studenou a nelítostnou masu vody vysmívající se jejich snažení. Nakonec se jim to přece jen podařilo! Byli zastrčení za barovým pultem pod převislou střechou, která chránila bar samotný před povětrnostními vlivy.

"Tak co, pane Adamsi, jak vám je? Víte o tom, že jste se podruhé narodil?" zeptal se jej žid.
"Nedáte si? Je to košer!"

"Držte hubu, Schmite!" zavrtěl hlavou. "Teď mám náladu na jalové řeči, když jsem unikl hrobníkovi z lopaty!"

Třásli se zimou a vyčerpáním.

"Dejte to sem!" řekl mu Adams a zhluboka se napil drahé kořalky. "Kriste pane, ta píše!"

"Bůh buď pochválen!" usmál se Schmit a lokl si taky.

"Vy jste blázen!" řekl mu Adams. "Před chvíli jste tu kňoural a teď tu chválíte všemohoucího a chlastáte jako duha!"

Čekali ječení mužů a žen bojujících o místo v záchranných člunech, avšak nic takového se nestalo. Byli snad natolik spříznění se svým osudem, nebo konečně pochopili svou situaci? A nebo se již pozabíjeli navzájem?

"Panika se odkládá, pane Adamsi!" řekl mu Schmit takřka šeptem. "Není nic slyšet..."

"Asi ano, že by konečně zapracoval ten váš Bůh?" zeptal se jej Adams a čekal na odpověď.

"Když Bůh dopustí, i motyka spustí, pane Adamsi!" pokrčil rameny. "Asi se ožeru, doufám, že mi to Bůh i má žena odpustí!"

"Někdy vám nerozumím!" zavrtěl Adams hlavou. "Jako národ jste se nechali celá staletí utlačovat a takřka vyhladit s povrchu země za druhé světové války! Proč stále jen na něco pasivně čekáte..."

"Já jsem na nic nečekal, pane Adamsi, nebo snad ano? Houpeme se teď na hladině a díváme se, jak tahle loď mizí za obzorem a my mrzneme zimou? Čekáme, kdy si pro nás přijde smrt? A co se týče mého národa, máme svou zem zaslíbenou! Izrael!"

"A nikdo vás nemá rád! mávl Adams rukou. "Smrt se odkládá na neurčito!"

"Nevím jak vy, ale já nikam nespěchám..." řekl mu žid a pokusil se vstát. "Není to krásné? Podívejte na tu hladinu oceánu, na letící ptáky..."

"Vy jste nenapravitelný idealista, Schmite!" řekl mu s úsměvem Adams. "To tak věříte svému bohu? A nebo už jste opilý?"

"A komu bych měl věřit, pane Adamsi?"

"A co sám sobě?"

"Lidské síly jsou omezené!" zamračil se Schmit. "Není zlé spoléhat na vyšší moc, nemám pravdu, pane Adamsi?"

"Jo," pokrčil Adams rameny. "Má rodina je bůhví kde, dělá si starosti... Tohle mi žena ani syn neodpustí!"

"Až vás potkají v záchranném člunu, nebo na lodi, uvidíte! Nikdy neříkejte nikdy, pane Adamsi!"

"Nikdy nebudu pít košer kořalku!" řekl mu Adams. "Věděl jsem, že je košer kde co, ale že by byl i chlast? To tedy ne! Vy jste se zbláznil, dočista!"

/4-9/

"Není ti zima, Jerry?" zeptala se starostlivě jeho žena Mary. Se soucitem hleděla na jeho zestárlý obličej ztrácející zdravou barvu. "Jerry, neměl bys tady zůstat! Poprosím někoho z námořníků, nebo nějakého důstojníka, aby nás dva odvedli dolů do nástavby. Víš dobře, že nesmíš prochladnout."

"Nic mi není, to bude dobrý, uvidíš!" řekl ji a usmál se svým. smutným výrazem, který tak dobře znala. Jsme staří, řekla si. Příliš staří na tohle dobrodružství. Zahleděla se na zamračenou oblohu, na šedé mraky a snažila se je prohlédnout a najít zářící slunce.

"Jak dlouho tu budeme takhle sedět?" zeptala se muže, sedícího po její pravé ruce. Byl to tentýž muž, který s nimi trávil čas v uzamčené kabině po čas bouřlivé noci.

"Nevím, ale určitě dělá posádka všechno pro to, aby jsme se z této situace dostali se zdravou kůží..." odpověděl ji a rozhlédl se po bezmála stovce pasažérů sedících podél vysokého pažení hřiště. Všichni byli zabaleni do teplých dek a ohřívali své zkřehlé ruce držíc v nich hrnek horké kávy nebo kakaa.

"Tak co, Henry, takhle jsme si cestu za divy světa nepředstavovali, viďte! Chtěli jsme se podívat na sopečný ostrov uprostřed studeného Atlantiku, a teď tu dřepíme a třeseme se zimou, není to k popukání?" rozesmál se chraptivě.

"Tahle loď nás určitě donese do bezpečí, uvidíte!" utěšoval je oba a zamyšleně se zaposlouchal do šumění vln a svištění lenivého větru. Zima. Všem jim byla zima. Proč tu sakra sedíme? Proč jsme se hnali na člunovou palubu? Mohli jsme sedět v kabinách, nebo společenských prostorách lodi.

"Bylo to bláznovství...!" řekl si nahlas.

"Co?" zeptal se jej stařec.

"Jít sem nahoru, copak tím něco vyřešíme?"

"Chcete sejít zpátky dolů?" zeptala se jej jeho žena a pohlédla na svého muže. "Jerry, co kdybychom sestoupili na nižší palubu?"

"Myslíš, že nám to dovolí?" zakuckal se starý muž.

"Stalo se něco?" přistoupil k nim bělovlasý muž v uniformě. Starostlivě se zahleděl na tento manželský pár a okamžitě postřehl, že tu není něco v pořádku.

"Pomůžete jim dolů?" zeptal se Henryho. "Pošlu s vámi jednoho ze svých mužů. Najde vám nějaké přijatelnější místo a zavolá doktora!"

"Samozřejmě!" přikývl obchodník a vstal, aby jim pomohl na nohy.

"Polanski!" zařval důstojník na jednoho z námořníků střežících zahrazený vstup na hřiště.

"Pojďte sem! Budete k dispozici tomuto páru! Zavedete je na nižší palubu a uvědomíte lékaře, rozumíte?"

"Ano, pane!" přikývl a jedním skokem byl na schodišti na širokých stupních vedoucích na palubu hřiště.

Druhý důstojník jim už nevěnoval pozornost. Přejel pohledem, po sedících pasažérech. Chtěl jim dodat odvahy a říci jim, že je pomoc na cestě, ale nemohl najít správná slova. Sestoupil na člunovou palubu. Oceán byl až podezřele klidný, což se po tak silných bouřích, jakou prožili minulou noc nestávalo zas tak často!

Pohledem zavadil o radio stožár. Zaujaly jej otáčející se antény radiolokátorů. Na mysl mu přišla otázka, zda-li jsou záchranné lodi již na obrazovkách radaru. Chtěl přejít na pravobok, když tu si povšiml čísi postavy na nejvyšším ochozu stožáru.

Kdo je to, zatraceně! Zamračil se. Pozorně si prohlédl postavu, která se držela zábradlí a hleděla na obzor.

"Co tam ten zkurvysyn dělá!" rozčílil se. Přidal do kroku. Cestou kolem komínu narazil na stojícího bocmana. "Hejbněte kostrou, ať vás vidím na hřišti!"

Nedíval se za odcházejícím mužem, aby se ujistil, zda si vyložil jeho rozkaz správně. Jedinou věcí, která jej v tuto chvíli zajímala, byl nejasný stín na plošině radiolokátorů. Kretén jeden!
Proběhl kolem bazénu a otevřel dveře u vstupu na žebřík v základně navigační nástavby.
Nahoře někdo byl a podle všeho tam neměl co dělat!

/4-10/

Kde všichni jsou? Ptal se James sám sebe. Na spodních palubách, vládlo zlověstné šero. Kdesi pod podlahou šplouchala voda. Z neutěsněných dvířek únikové šachty vycházel pramínek mořské vody široký jako prst. Přímo před ním vrzaly otevřené dveře jedné z kabin.

"Je tu někdo?" zakřičel do chodby. Zaposlouchal se do ticha, podivného ticha umírající lodi. "Lidi, jste tady? Nesmíte tu zůstat! Musíte nahoru, na vzduch, slyšíte?"

Bezvýsledně. Znovu uslyšel ten podivně skřípavý zvuk.

Kde to jsem? Otáčel se kolem své osy a hledal nějaký známý orientační bod. Sen! Vzpomněl si na sen, který se mu zdál, viděl tehdy sám sebe, jak bloudí po zakouřených palubách lodi. Hledá cestu ven, hledá lidi, kteří sem dolů do lodi zabloudili, aby zachránili to nejcennější ze svého majetku. Cítil jako tehdy onen štiplavý těžký kouř nutící k dávení. Čím níže sestupoval, tím byl intenzivnější.

"Je tu někdo?" zavolal znovu. Otevíral jedny dveře za druhými, ale nenalézal nic, než prázdné kabiny plné nepořádku. "Kde jste?"

Někdo jej sledoval pohledem. Cítil to, avšak kam se otočil pohledem, byly jen prázdné kabiny a zakouřené chodby.

"Kapitáne? Jste tam?" zeptal se jej, jakmile našel skříňku s lodním telefonem a zavolal na můstek.

"Ano, Jamesi!" uslyšel jeho hlas. "Našel jste někoho?"

"Ne!" zavrtěl hlavou. Vytáhl z kapsy kapesník a dal si jej k obličeji. "Je tu stále více dýmu!
Buď se ten oheň uhasí sám, nebo pronikne na ubytovací paluby, kapitáne! Tady v zadní části palub pro cestující nikdo není! Našel jsem jen prázdné kabiny, chodby i všechno ostatní je hodně zakouřené! Nižší paluby pro posádku jsou také prázdné! Vracím se na hlavní palubu a pak přejdu do přední části lodi a prohledám kabiny na přídi..."

"Hněte s sebou, Jamesi, potřebujeme vás tady nahoře!"

"Děje se něco?" zeptal se.

"Právě že nic!" řekl mu kapitán a chystal se ukončit rozhovor. "Potřebujeme mít všechny cestující na horní palubě v záchranných vestách. Vezměte si pár chlapů a projděte nástavbu!"

"Jdu nahoru, nedá se tu dýchat, jestli šli ti lidé dolů, pak budou v přední části lodi! Prolezu s několika námořníky nástavbu, vyženu všechny pasažéry nahoru a spočítáme je! Potom se uvidí! Jak to vypadá ve strojovně?"

"Ten dlouhán, se ještě neozval, Jamesi, určitě něco chystá! Mám takový pocit, že to nepřidá na dobré náladě našich cestujících, jakoby nestačilo, co nás potkalo! Budeme muset být připraveni na všechno!"

"Do hodiny jsem na můstku, ale teď už opravdu končím!" zavěsil a rozkašlal se.

Otočil se a hledal nejbližší orientační tabuli. Na konci chodby spatřil temný stín. Siluetu lidské postavy. Zdálo se mu že něco drží v ruce. Na okamžik zaváhal.

"Hej!" zakřičel na nejasný stín. "Kdo jste a co tu děláte!"

"Kdo jste a co tu děláte?" zeptal se jej stín podivným hlasem. "Jsem vaše smrt a kdo jste vy?"

/4-11/

"Tak kde jsou tlusťochu?" zuřil dlouhán. Otáčel se dokola po prázdném velínu strojovny a mával divoce rukama. "Tak kde jsou, tlusťochu, můžeš mi to říct?"

"To nevím!" řekl bezmocně. "Určitě jsem je svázal pořádně, sám jsi mě kontroloval..."

"Někde tu musí být!" mračil se dloubán. Byl zlostí bez sebe. Tohle se nemělo stát!

"Znají tuhle loď lip než my!" ozval se tlusťoch nejistě. "Zavři klapačku!" natáhl dlouhán k němu ruku. "Já vím, sakra! Je to tvoje vina!"

Namířil na něj svou zbraň a zatáhl za kohoutek spouště. Vyšlá rána a tlusťoch s sebou hystericky škubl. Zvedl ruce do výše a svalil se k zemi.

"Jsi podělanej parchant!" otočil se dlouhán a nevěnoval mu pozornost. Tlusťoch jej sledoval, jak zvedá sluchátko přímé linky na můstek a čeká, až to na druhé straně někdo vezme.

"Jste tam, kapitáne!" vyštěkl do mikrofonu.

"Ano, osobně!" přitakal velitel lodi.

"Ti vaši ptáčkové foukli, slyšíte? Foukli, zmizeli jako pára nad hrncem! Víte co udělám? Zastavím tuhle podělanou loď! Od této chvíle stojíte, až do soudného dne! Vydáni napospas mořským proudům a rozmarům počasí!"

"To přece nemůžete udělat!" zakřičel kapitán do sluchátka. "Já jsem svou část dohody dodržel! Kurva proč s vámi vlastně vyjednávám! Vy tu nevelíte! Jestli zastavíte tuhle loď, osobně za vámi zajdu a strčím vám ten váš raketomet do prdele!"

Dlouhán si protřepal postižené ucho a přendal si sluchátko do druhé ruky.

"Poděkujte svým podřízeným, kapitáne!" zavrčel jedovatě a zavěsil. Parchant jeden! ulevil si a vytáhl z kapsy malou časovanou nálož.

"Tlusťochu?" zeptal se muže ležícího na podlaze velínu. "Já vím, že mě slyšíš! Nedělej se, že jsi mrtvý, vidím, jak se třeseš strachy! Jako sulc! A víš co? Já si tě trochu upeču! Takhle jsi těžko stravitelný, máš moc špeku...!"

Odjistil bombu a navolil čas do výbuchu. Postavil ji k hlavnímu panelu řízení a dal pozor, aby ji ani výkyvy lodi neshodily na podlahu. Ještě jednou se podíval na tlustého muže a pousmál se. Pro jistotu utrhl kus izolepy a přilepil bombu ke konzoli ovládací pultu.

"Máš pět minut, špekoune! Pět minut, ani o sekundu víc! Setkáme se na onom světě, slibuji ti, že nebudu nikam pospíchat, takže se dost načekáš!"

"Neprojde ti to..." zapištěl muž na podlaze.

"Ale ano!" odbyl jej dlouhán a vyšel ven a zavřel za sebou dveře. Pak otočil klíčem a strčil jej do kapsy. Zamával do okénka dveří a sestoupil na palubu strojovny. Pohlédl na uzavřený průlez do kotelny číslo tři a zamyslel se. Už chtěl vytáhnout z kapsy další nálož, ale rozmyslel si to. Vydal se k hlavnímu schodišti. Vstoupil do jeho šachty a pečlivě za sebou zamkl.

/4-12/

Tlusťoch se pokusil převalit na záda. Rána na pravé straně prsou jej nesnesitelně pálila a bolest z průstřelu se mu rozšířila do ramene a celé pravé části horní poloviny těla. Hlasitě vydechl. Kolik mi ještě zbývá? Snažil se posadit, avšak nedokázal se doplazit ani k pultu, židli, nebo k něčemu, čeho by se chytil.

Slyšel stejnoměrné pípání vycházející odněkud nad jeho hlavou. Ježíši! Pomočil se strachy a bolestí. Bože, nenech mě umřít! Nic jsem neudělal! Zpoza stěnu velínu k němu docházelo stejnoměrné hučení turbíny. A pak ještě něco! Zvuk podobný lidským krokům! Že by se vrátil, aby mě dorazil? Zavřel oči a snažil se nedýchat. Tupá bolest to udělala za něj. Skrze rozměrné sklo přední části velínu se dovnitř snažily nahlédnout dvě postavy. Oba určitě slyšeli ozvěnu výstřelu. Nemohli se dostat dovnitř a tak jen pátrali po náznaku života v rozměrné kukani, ve které vládlo namodralé šero.

Nevšimli si blikající krabičky na panelu, ani muže, který ležel skryt před jejich zraky na podlaze. Tlusťoch tak promarnil svou jedinou šanci. Muži odešli a on věděl, že mu zbývá poslední kousek života. Snad to bylo dobře, bolestí již nemohl dýchat a začínal se dusit. Rostoucí šok jej propustil milosrdně do království temnoty a on ani neucítil další bolest, když nálož vybuchla.

Rázová vlna roztříštila skleněné stěny velínu. Oba muži byli naštěstí mimo sílu výbuchu a tak jen mohli bez účasti sledovat letící kousky kovu a skla. Ovládání strojovny bylo zničeno. Avšak stalo se ještě něco, co dlouhán ani v nejlepším nepředpokládal. Výbuch sice vyřadil z provozu jak dálkové tak přímé ovládání motorů lodi, avšak zapomněl na ještě jeden systém, který trůnil v kotelnách lodi a dodával tak dál páru do pracující turbíny a dokud nedojde voda nebo palivo, bez zásahu lidí se bude parník dál probíjet vlnami oceánu, dokud se nestřetne s pevninou, plovoucím ledovcem, nebo jinou překážkou, která zničí loď dřív, než dojde pára.

Naneštěstí ani hlavní inženýr, natož jeho nepřímý podřízený nepřišli na to, jak se spojit s můstkem a zastavit loď, až bude potřeba. Mohli by sice uzavřít parovod ručně, avšak v okamžiku, kdy turbínu zastaví, nebudou mít žádný způsob, jak motory znovu uvést do provozu bez patřičného ovládání turboelektrického pohonu lodi! Netušili, že jejich sok zvítězil! Dlouhán vyhrál!

A s jeho pomocí vyhraje i samo moře. Zvítězí nad lodí a bude se s ní milovat až do skonání světa, dokud Slunce nevybuchne a nepromění celou planetu v chomáček páry, který se rozprostře v chladném a nezúčastněném Vesmíru.

/4-13/

První důstojník nemohl popadnout dech. Vylekal jej tíživý chlad, který obepnul jeho tělo. Lepkavou zimu, jež se snažila vytáhnout všechno tělesné teplo z něj samotného. Cítil se jako kus ledu. Docházel mu vzduch. Myslel si, že každou chvíli omdlí a udusí se v zakouřené chodbě.

Před očima spatřil černobíle zbarveného ptáka s široce rozpjatými křídly, přesně takového, který v několika exemplářích zdobí loď na přídi, uprostřed a na zádi. Svobodný a silný pták schopný překonat nepředstavitelné vzdálenosti.

Albatros. Teď již umírající loď, zasažená nemocí do toho nejcitlivějšího místa. Jako by ji postihl infarkt a ona nemohla popadnout dech, vykročit a pohnout se z místa. Udělat krok ke své záchraně a tak se jen plazí hlemýždím tempem s nadějí, že se konečně někdo objeví a ochrání ji před nejhorším, co by ji mohlo potkat, před smrtí v hlubinách oceánu. Studeného a temného oceánu, kde by ji tlak mořské vody změnil společně se rzí k nepoznáni.

James se podvědomě otřepal. K uším mu pronikalo stále jasnější a hlasitější sténání jednotlivých přepážek. Šplouchání vody pohybující se kdesi v břiše lodi. Jakému tlaku musely odolávat její stěny? Dávno se již mohli potopit, splynout s prázdnotou a věčností. Jímala jej hrůza při tomto pomyšlení a cítil s posádkou a cestujícími, ctil jejich odvahu a odhodlání dovést tuto cestu do zdárného konce s vědomím, že vždy se najde někdo, kdo poskvrní toto snažení a promění jej v chaos a zmar.

Opřel se o stěnu na palubě F a snažil se nadechnout a neudusit se v šeru zakouřených chodeb. Skrze lodní okna a otevřené dveře kabin spatřil prapodivné obrazce. Nové zjevení, různé postavy, snad i samotnou smrt. Kolikrát chtěl vykřiknout, aby tyto přeludy zastavil a pak si v záchvatu kašle uvědomil, že jde pouze o prosté mámení smyslů. Nic než zpracovaný obraz v jeho mozku. Zavrtěl hlavou. Nikdo tu nebyl!

Kdo byl tím černým stínem věštícím jeho smrt? Jsem tady a jdu si pro tebe! Otočil se, nespatřil nic, než dobře známý kouř lenivě se rozptylující po chodbách lodi. Kouř. Tam dole stále hořel oheň, snad čerpal živiny skrze rozbité těleso lodního komína, snad voda nestoupla dostatečně vysoko, aby jej uhasila. A teď se tlačí spolu s ní každou skulinkou, každou trhlinou v lodi, aby ji zahubil!

"Kde jsi ty parchante!" zakřičel do tíživého tichého skřípotu lodi. "Viděl jsem tě! Slyšel! Tak se ukaž a neschovávej se! Vím že jsi tady!"

Nikdo mu neodpověděl. Rozkašlal se dávivým kašlem. Myslel si, že se pozvrací z odporného zápachu hořícího mazutu. Ještě nejsi mrtvý! řekl si a krok za krokem se vydal k nejbližšímu schodišti na vyšší paluby.

/4-14/

"Musíme odtud!" zavolal inženýr na Samuela, jakmile utichla ozvěna exploze. Ze zničeného velínu se nesl oblak štiplavého kouře. Všude okolo směru výbuchu se válela spousta střepů a kousků patřících k vybavení centra strojovny.

Vystoupili po schodišti k čmoudícím troskám a nahlédli dovnitř. Skrz vyražené dveře spatřili čísi tělo. Bylo zakrvavené, ale jim se nezdálo, že by dotyčný muž zemřel následkem výbuchu. Uhasili plápolavé ohníčky a vydali se k hlavnímu schodišti.

"Ten muž byl mrtvý, takže už zbývá jen jeho šéf!"

"Ano, ale může být kdekoliv..."

"Kromě strojovny!" souhlasil strojník. "Nemůžeme s pohonem nic udělat, viďte?"

"Zajímavé, že exploze nezpůsobila zkrat!" zavrtěl inženýr hlavou. Hala strojovny byla stále osvětlena dost silným světlem. Za jejich zády zavrzala přepážka kotelny. Oba na okamžik zdřevěněli. Čekali na trhavý a kvílivý zvuk bortící se přepážky a hukot valící se mořské vody, ale nic takového se nestalo.

"Má větší výdrž, než jsem si myslel!" oddechl si inženýr. Dveře na schodiště byly uzamčeny.

"Ten hajzl!"

"Co budeme dělat teď, šéfe?" zeptal se jej strojník.

"Kontrolní schodiště!"

"Ale to je přece zaminované, slyšel jste toho dlouhána, jak mluvil s kapitánem!"

"Víš, Samueli, o jiné cestě ven?" zamračil se inženýr a jako první se vydal k cestě na vyšší paluby strojovny. Nedošli ani ke průlezu oddělující je od ústí šachty, když je srazil k zemi další výbuch. Dveře průlezu povolily a je zahltil mrak po explozi.

"Opovažte se nadechnout!" zasýpal mu inženýr do ucha a tlačil svou a jeho hlavu k podlaze. Za několik okamžiků se vzduch pročistil. Slyšeli šelest vln a větru.

"Snad nevyhodil záď do povětří?" zhrozil se inženýr. Vydali se k šachtě. Žebřík, po kterém hodlali vylézt ven byl zničen. Skrz zubaté kruhové ostří horní části šachty na ně zíralo zamračené nebe.

"Vrátíme se a vyrazíme ty dveře na hlavní schodiště. Tudy se nahoru nedostaneme, Samueli!"

"Kurva práce!" zakřičel strojník. "Já chci tu teplárnu na pevnině! Chci domů, šéfe!"

/4-15/

Na zádi lodi vyrostl ohromný černošedý mrak. Roztáhl se do všech stran a pak jej odnesl vítr. Hřmot exploze zaduněl ve stejném okamžiku, na několik vteřin ochromil všechny na palubě. Loď s sebou neuvěřitelně škubla. Zdálo se, že se musí odlomit celá záď, ale nic takového se nestalo. Albatros dál plul určeným kurzem rychlostí slabých osmi uzlů.

Tři vteřiny po výbuchu začaly na zničenou záďovou palubu dopadat první trosky. Mnoho jich dopadlo o palubu výš a zasypalo nekrytý bazén a pár jich přistálo i mezi překvapenými cestujícími. Byly horké, ještě svítily a snažily se vzplanout a popálit některé z nich než nadobro vychladly.

První vteřiny po explozi byli všichni jako omámení. Snad nechápali, co se to vůbec stalo. Zírali na kouřící se záď a nehýbali se z místa. Šok byl příliš velký na to, aby je přivedl k činnosti. Snad to bylo dobře. Stejně tak námořníci u člunů, kteří připravovali zbylé plavidla ke spuštění a strhávali z nich plachty, zůstali trčet v půli svých pohybů. Přirostli k palubě jako mramorové sochy s hlavami otočenými k zádi. Kapitán se svým službu konajícím důstojníkem opustili kormidelnu a vyřítili se na zadní část navigační paluby velitelského můstku a čekali na další vývin událostí.

U kormidla zůstal jen jako stráž námořník první třídy, který měl tolik duchapřítomnosti, že zůstal na můstku nenechal Albatrosa napospas větru a oceánským proudům. První důstojník, tápající kdesi hluboko v nitru lodi nemohl nic slyšet, ale postřehl podivnou křeč v chování lodi. Jeho o dva stupně nižší kolega v hodnostní hierarchii málem spadl z ochozu na navigačním stěžni, tyčícím se nad velitelským můstkem a samotnou člunovou palubou. Zprvu si myslel, že došlo k výronu plynů z vrcholku komína, avšak z něj se stále dral jen uzoučký proužek černého dýmu.

Zapomněl dokonce i na muže, kterého spatřil z člunové paluby. Mrak zmizel. Odezněla ozvěna exploze a první odvážlivci se stavěli na nohy, aby se ujistili, že to byl jen špatný žert, divadlo, které mělo zpestřit jejich již tak nudnou plavbu. Ale opak byl pravdou. Na zádi byla díra jako hrom. Celá záďová palubou byla poškozena. Na mnoha místech chyběly bloky dřevěného obložení, pod nimiž se objevila kovová konstrukce tvořící vlastní palubu lodi, které byly v epicentru výbuchu odtržený od příčných a vodorovných nosníků. Na pravé straně namísto kontrolní šachty zela široká a hluboká díra se zubatými okraji. Ještě stále se z ní valil k nebi černý kouř.

Půl minuty po ohlušující detonaci se propadl na hlavní palubu zadní výložník. Dalších deset sekund trvalo, než utichlo vrzání kovů. Nastalo definitivní ticho. Vítr načechrával vlasy těch, kteří se zvedli ze svých míst a nerozhodně čekali, co udělají ostatní. Námořníci zpozorněli čekajíc na první náznak paniky a čas od času odvrátili svůj zrak od cestujících a pohlédli k velitelskému můstku, kde ještě pořád stál kapitán se čtvrtým důstojníkem, ke kterému po chvíli přibyl i třetí důstojník s otázkou v očích.

Poplašení ptáci zmizeli za obzorem. Vítr definitivně odfoukl jakýkoliv náznak dýmu a vše se zdálo být v pořádku. Loď stále plula na hladině, její zbývající nepoškozené stroje pracovaly a poháněly je i loď vpřed. Strnutí opadlo, nastal čas akce. Jako když dojde ke kritickému množství v zapálené termonukleární reakci, po tisícině sekundy se všechna nahromaděné energie vyvalí ven a nespoutanou silou, která do této chvíle držela jednotlivé atomy pohromadě, zničí vše ve svém okolí...

Co se to sakra stalo? Tato otázka vězela v mysli všech lidí na palubě.


 celkové hodnocení autora: 96.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 5 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.2 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 8 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 14 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Dandy518 01.08.2014, 0:42:07 Odpovědět 
   15. 06. 2014

Nějak nevím, co napsat. Dlouhán stále vítězí, spojení se záchrannou skupinou proběhlo úspěšně, pasažéři se uklidnili a nedovedu odhadnout, co bude následovat.
 ze dne 01.08.2014, 17:09:19  
   Šíma: Nejen osud a život sám tropí hlouposti, občas i autoři klamou textem. Snad další díl nezklame.
 Tuax 15.10.2008, 13:03:57 Odpovědět 
   Opravdu škoda, že toto uniká většině zdejších čtenářů. Je o co stát, atmosféra pořád graduje, osudy posádky, cestujicích i samozvaných hrdinů jsou stále zajímavější.

Hm, nevím proč, ale při přečtení (Jestli zastavíte tuhle loď, osobně za vámi zajdu a strčím vám ten váš raketomet do prdele!") jsem vybuchl v smích :) Pěkné vyhrocení situace.





Co se chybek týká - opět tu máš dlouBána :)

(Dloubán se zamyšleně zahleděl na dveře průlezu...)
("Někde tu musí být!" mračil se dloubán.)
 ze dne 15.10.2008, 13:13:13  
   Šíma: :-DDD Díky za zastavení a komentík! Ano, mám podezření, že mi do příběhu mí skřítkové nastrčili ještě jednu postavu (fiktivní), o které (jako autor) nemám sebemenšího ponětí a naprosto (ale naprosto) mi unikla...

Díííky Tuaxi za vše a těším se na Tebe u dalších mých ("povedených") dílek, jsem rád, že se líbilo a líbí!!! Snad to nezakřiknu... ;-)))
 Luciena 12.07.2007, 8:38:39 Odpovědět 
   Co k tomu říct? Já jsem od začátku stále stejně napnutá. Nejvíc mě mrzí, že nemám čas si to přečíst celé naráz...
 ze dne 12.07.2007, 12:34:24  
   Šíma: Díky za komentář, snad to vydržíš až do konce! :-)
 Pavel D. F. 05.07.2007, 22:42:56 Odpovědět 
   Vývoj situace je nakonec jiný, než by si aktéři přáli. Panika zatím nevypukla, ale je na spadnutí. Napětí příběhu je stále dobře udržované, čtenář musí být k obrazovce přikovaný a netrpělivě čekat na pokračování.
 ze dne 05.07.2007, 22:48:26  
   Šíma: Teď ale opravdu nevím, co říci! ;-) Snad další díly neztratí svůj "glanc" a čtenáři pomyslnou knihu neodloží...
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Zorie ze Střeko...
Zirvith Snicket
Ve znamení kord...
Zirvith Snicket
Návštěva
Baworg
obr
obr obr obr
obr

Jedna z věcí
Francis Black
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr