obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Manželství je památka na lásku."
H. Rowland
obr
obr počet přístupů: 2915295 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39398 příspěvků, 5729 autorů a 389845 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Loď snů - 7. část /1 ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Loď snů
 redaktor Šíma publikováno: 07.07.2007, 8:43  
Pokračování...
 

/ČÁST ŠESTÁ - SKALISKA/

/část z výpovědi kapitána lodi Albatros/
"I přes některé nedostatky v komunikaci si myslím, že jsem měl dobrou posádku. Cestující se chovali tak, jak se od nich dalo očekávat! Po havárii na Albatrosu se vývoj událostí zvrhl takřka v boj o přežití! Někteří cestující si tento fakt vzali až příliš osobně! Pokud bych měl incident na lodi Albatros, která byla pod mým velením, shrnout do několika vět, řekl bych, že se nám vcelku podařilo zvládnout situaci na palubě a minimalizovat ztráty na životech posádky a cestujících! Loď samotnou se nám, bohužel, přes naši veškerou snahu, zachránit nepodařilo!"

/6-1/

Na ještě stále bouřlivém moří se zvolna pohyboval temný bod. Obloha byla již jen špinavě šedá s nízkými mraky, ze kterých nepadla ani kapka deště. Vichr se změnil v lenivý vítr. Jen tak pro zábavu hladil vrcholky vln, jejich zkracující se bílé čepice utvořené z mořské pěny. Bod se zvolna zvětšoval a nabýval na konkrétním tvaru. Prodlužoval se a mohutněl, zjemňoval se v hrubší detaily. K nebi se zvedl trup lodi s nástavbou a vysokým stožárem a s mohutným komínem na zádi.

Na zamračeném nebi zakroužila čajka, bylo chladno a vznášející se pták mohl klidně patřit k jinému druhu. Nepřibližoval se k plujícímu parníku. Obletoval jej v bezpečné vzdálenosti. Nikým nepozorován a nikým nerušen. Loď se prodírala vlnami a čeřila je svou vysokou přídí. Jako velryba se probíjela vpřed. Na první pohled by nikdo z přihlížejících nepoznal nic mimořádného. Kdyby se podíval lépe, spatřil by prázdné jeřáby záchranných člunů, mrtvé antény na radio stožáru a zničenou zadní palubu.

Co by mu v této chvíli přišlo na mysl? Stala se snad tato loď obětí bouře? Řádili na ní šílení teroristé, nebo snad došlo k havárii vinou členů posádky? Všechny paluby zely prázdnotou, ale její cílevědomý pohyb dával znát, že je ještě někdo na palubě. Míří k pevnině? Určitě, kde jinde by hledala loď i zbývající posádka záchranu před vším nebezpečím, které může moře přichystat! Zdálo se, že drama skončilo a všichni přihlížející se odebrali do šaten. Na celé lodi zůstalo jen něco kolem třiceti lidí. Nebylo by na tom nic divného, kdyby z nich dobrá třetina nepatřila k posádce, avšak opak byl pravdou.

Trup lodi se zvolna zmenšoval a stále více a více se začínal podobat oné tečce, nic neříkajícímu bodu na rozvlněném obzoru. Mohl být čímkoli, vrakem, kusem ledu, či opuštěnou skalou tvořící vrchol podmořské hory. Kouř z jejího komína se rozplynul. Zvědavý mořský pták odletěl někam za svým cílem, o němž věděl jen on sám, nebo snad jen tušil, kde jej hledat. Nakonec zmizela i ona tečka. Blížila se k pobřeží, ke hranici moře a suché země. K místu, kde se k nebi tyčí vysoké útesy o nichž se rozbíjí vlny oceánu od času co se stalo moře mořem a země kusem směšné jistoty v moři vln.

/6-2/

Velitel lodi stál s prvním důstojníkem na pravoboku, hned před komínem a obhlíželi zbývající čluny. Moře bylo ještě stále vysoké na to, aby se o něco pokusili. Vlastně ani nic takového neměli v plánu. Rychlosti bezmála osmi uzlů se plazili ke spásnému pobřeží. Pluli s mořským proudem i vlnami, s větrem v zádech a kusem štěstí a naděje. Obzor kolem nich byl pustý a nepřátelský, nejevil žádný náznak pomoci.

Nikdo se nevydal na moře, aby je i loď dovedl do bezpečí. Dostali jeden den, jediný den na to, aby se objevili u pobřeží Labradoru, Newfoundlandu či Nového Skotska. V okolí nebyly žádné známky pohybu, kromě jediného, jímž byli oni sami příčinou.

"Jamesi?" řekl mu kapitán. "Myslím, že jsem na něco přišel! Pokud to uděláme, můžou nás všechny zavřít! Ale je tu ještě možnost, že máme toho grázla na palubě! Bude se snažit uniknout z lodi! Musíme mu v tom zabránit!"

"Teď vám nerozumím, pane!" otočil se k němu první důstojník a čekal na odpověď nebo na rozkazy. Žádná loď, civilní či válečná se je nevydala hledat, na obloze se neukázalo ani jediné letadlo či vrtulník. Jakoby všichni věděli o tomto nadlidském zápasu moře, lodi a několika dvounohých tvorů.

"Shodíme zbývající čluny do moře!"

"Cože?" nechápal. Přistoupil blíž, protože měl dojem, že poletující vítr vzal z kapitánových úst ta správná slova. "Prosím, pane? Mohl byste mi to zopakovat?"

"Slyšel jste dobře! Do moře s nimi, nebudeme je už potřebovat, a je jedno, jestli se rozbijí o pobřežní skály, nebo se potopí spolu s lodí, jestli ji zítra opustíme. Těch pár tisíc dolarů pojišťovnu nezabije, nás možná ano!"

"Chcete nám i sobě odříznout jedinou cestu k záchraně, pokud nepřiletí, nebo nás nenajdou?"

"V bouři, o které Allan říkal, je stejně nebudeme potřebovat..." řekl mu kapitán. "Na lodi jsme v relativním bezpečí!"

"Tedy pokud je bezpečná loď na pokraji zhroucení s břichem plném vody a palubami zahalenými do černého štiplavého kouře! Víte o tom, kapitáne, že jsme od začátku jednou nohou v hrobě a druhou v kriminále? Měli jsme ji opustit! Vykašlat se na lodní společnost! Měl pro nás přijet oceánský remorkér a odtáhnout nás někam do bezpečí přístavu!"

"Mělo se stát tisíc věcí a nestát se jich ještě víc!"

"Máte pravdu! Pokud budeme na hladině!" podotkl první důstojník. "Vy si stále myslíte, že je dlouhán na palubě? Proč? Mohl loď opustit v tom mumraji při evakuaci cestujících! Nikdo by si jej nevšiml!"

"Možná ji také opustil!" zamyslel se kapitán. "Možná také ne! Přemýšlejte! Vy byste nechtěl vidět své dílo až do konce? Výsledek svého ďábelského počínání?"

"Děsíte mě!" řekl mu první důstojník. "Co když si jich všimne, jak se houpou v moři za lodí? Co když si jich všimnou posádky vrtulníků a budou si myslet, že jsme šli ke dnu a budu nás považovat za mrtvé!"

"Tahle loď se ještě nehodlá vzdát svého práva na život, proč bychom ji neměli pomoci? Co když se tomu parchantovi podaří ji přece jenom poslat ke dnu? A nás s ní! Pokud bude on sám chtít přežít, neudělá to do té doby, dokud nebude mít dobré vyhlídka na záchranu!"

"Chcete ho jít hledat?" zamyslel se první důstojník. "Může se před námi schovávat, jak dlouho bude chtít!" "Loď je sice veliká, ale jednou bude muset vyjít ven, aby zachránil svou holou kůži!" řekl mu kapitán. "Nezůstane dole, nebo kde je, navěky! Střílel po mně! Nechával na palubě explodovat výbušniny! Patrně zavinil i výbuch v kotelně číslo 2 a zabil spoustu mých mužů! Ohrozil životy cestujících i členů posádky. Je na čase, abychom my ohrozili jeho život!"

"Pokud je opravdu tady! Celé vaše snažení je postaveno na jediném možném faktu! Je docela možné, že se vzbouří zbytek vaší posádky, až uvidí prázdné člunové jeřáby bez jediného člunu! Potom toho parchanta, jak říkáte, napadne, že víme o jeho existenci na palubě lodi!"

"Nezapomeňte, že je tu ještě jeden velice proměnlivý faktor!" řekl mu kapitán vážným hlasem. "Ten blázen se sekerou! Je jeho konkurencí! Také nemá rád nikoho z posádky! Je sice vyšinutý, ale přes veliké nebezpečí, jaké představuje, nám může nahrávat do karet!"

"Bude si myslet, že to udělal on, aby nás dodělal?"

"Neví nic o vrtulnících! Půjde o jeden ze způsobů jak nás zabít tím, že nám vezme možnost, jak bezpečně opustit tuhle potápějící se loď! Věřte mi. Ať už je nebo není na palubě, na tom nezáleží, protože jde jen o naše dohady! Budoucnost ukáže, zda-li šlo o náš omyl nebo dobrý tah!"

Za dvacet minut nikým nerušeni shodili všechny zbývající čluny na pravé straně lodi do moře. Dívali se, jak je unášejí vlny. Jak se vzdalují a mizí jim z očí.

"Pojďme, zbývá nám ještě hodně práce!" položil mu kapitán ruku na rameno. "Já vím, podřezáváme si vlastní větev, ale právě to nás možné zachrání..."

"Nebo nás to zahubí!" otočil se k němu a spolu přešli k levoboku. Po další půl hodině nebyl na celé horní palubě jediný člun, jen prázdné a tiché jeřáby s volně visícími lany.

"Jak jej chcete vylákat ven?" zeptal se první důstojník velitele lodi. "Kapitáne, kde máte špek pro svou myšku!"

"Vysílačka!" zazubil se kapitán. "Ten muž musel být členem posádky. Určitě se dozvěděl o tom, že hlavní vysílačka nefunguje a satelitní spojení taky! Ale ví, že každá velká loď, osobní nebo jiná, má víc možností, jak se spojit s okolním světem! Vlastně každá loď!"

"Náhradní vysílačka se středním nebo malým dosahem? Stačí jen dát signál vrtulníkům a ty nás zaměří a najdou?"

"O té vysílačce ví taky! Bude ji chtít získat! Je na čase, aby vlastní iniciativa padla i na nás! Věřte mi, Jamesi! Musíme do protiútoku, jinak tady určitě zemřeme!"

/6-3/

"Tohle nemám rád, Samueli!" skuhral inženýr. Sestupovali znovu do strojovny. Oba se necítili příliš dobře po těle. Mrazilo je v zádech a po čele jim stékal studený pot. Vnímali každé zasténání lodních stěn a přepážek. Tiché šumění mořské vody i tlumené bušení vln do lodních boků.

"Znovu do strojovny, kdysi jsem ji měl rád, ale v naší situaci si v ní připadám jako v hrobě! Šéfe, opravdu musíme ještě jednou dolů?"

"Přesně tak! Musíme zkontrolovat naši práci! Jestli nestoupá voda a jak dobře nebo špatně je na tom přepážka kotelny číslo 3!"

"Šedesát minut..." zabručel strojník. Kdesi pod nimi zazněla tlumená rána doprovázená známým hukotem vody. Stále sestupovali. Po pěti minutách se zastavili před uzavřeným vstupem do haly strojovny. Pohlédli na sebe. Je pod vodou?

"Jsme oba blázni, Samueli! Potápěli bychom se již po zádi. Loď by takovou tíhu nevydržela, určitě by se zlomila někde v místech, kde došlo k poškození trupu. Musí tam být neuvěřitelný tlak, už teď propouští ve středu trupu a voda zalévá další části Albatrosu!"

"Doufám, že máte pravdu, šéfe!" řekl mu strojník a položil ruce na páky dveří. Ještě stále váhal. Inženýr přikývl hlavou. "Nemáme co ztratit, Samueli!"

"Hrdinové umírají mladí!" řekl mu strojník. "Ale já nejsem mladý ani hrdina, tak proč bych tu měl umřít?"

/6-4/

Dlouhán nevěřil svým očím! Když vylezl nepozorovaně na člunovou palubu, aby se tam rozhlédl, nespatřil jediný člun! Všechny byly pryč. Neviděl jediného námořníka! Celý boží den nikoho nespatřil! Najednou dostal příšerný strach, že zůstal sám na opuštěné lodi!
Pocit vítězství byl náhle pryč! Euforii vystřídalo čiré zoufalství. Najednou dostal nutkavý pocit vyrazit vpřed a podívat se na velitelský můstek, je-li opravdu prázdný.

Zůstal však na palubě. Bál se, že nikoho nenajde. Bál se, že najde někoho z posádky. Bál se, že jeho plán nevyjde! Odněkud vyšel onen šílený muž se sekyrou! Také se rozhlédl po palubě a němě zíral s otevřenými ústy na prázdné člunové jeřáby. Potěžkal si sekeru v ruce a krátce pohlédl k zádi. Na okamžik se jejich pohledy setkaly. Šílenec poznal šílence! Avšak nic se nestalo! Podle všech pravidel měli na sebe zaútočit a hodit se navzájem přes palubu. Namísto toho se jen se zájmem sledovali. Stali se soky či spojenci?

Dlouhán na okamžik zaváhal. Jeho ruka v kapse svírala nabitou zbraň. Šílený muž s kusem kovu zamazaným od krve však nejevil sebemenší zájem přistoupit ke dlouhánovi. Dodržovali od sebe patřičný odstup. Báli se jeden druhého, nebo si vykazovali vzájemnou úctu. Říká se, že rovný rovného si hledá a vrána k vráně sedá! Než se dlouhán vzpamatoval, byl muž se sekerou dávno mimo jeho dohled, jako by se vypařil.

Dlouhán zůstal ještě chvíli stát na člunové palubě. Horečně přemýšlel, co bude dělat dál. Očima bloudil po horní palubě. Jeho zrak spočinul na navigační nástavbě s velitelským můstkem a vysokým stožárem s radiolokátory. Vysílačka! řekl si. Náhradní vysílačka!

Myš se chytila na špek. Poprvé za celou dobu se z agresora stala oběť. Vztekající se vlk se chytil do pasti. Nebylo kam utéci! Pokud chtěl přežít, musela loď dál plout na hladině! Dlouhán se s nenávistí podíval k přídi parníku a zmizel v průlezu hlavního schodiště. Skóre zápasu bylo konečně vyrovnáno! Nyní mohl přijít toužebně očekávaný zvrat! Ale i tak mohlo dojít k překvapení ve vývinu dalších bojů mezi všemi na palubě lodi, která ještě stále bojovala s nenasytným oceánem!

/6-5/

"Jamesi, najdete těch deset pasažérů a nažeňte je do salónku pod velitelským můstkem. Chci je mít pod dohledem a v bezpečí, pokud to jen trochu půjde, rozumíte?'

První důstojník sestupoval spolu se čtyřmi námořníky na palubu B. Věděli jen, že jsou někde v nástavbě parníku. Třesou se zimou a rozčílení, osamoceni ve své bezmocnosti, opuštění ostatními a ponecháni osudu a vlastnímu přičinění, stejně tak jako zbývající posádka lodi.

Mlčeli. Ticho je bodalo do uší a vytvářelo až nepřirozené klišé oproti hučení vln za stěnami lodi. Všude vládlo šero. Skrz rozbité prosklení promenády na levoboku se po čas bouře nahrnulo na paluby B a C trochu vody. Koberce navlhly a při našlápnutí hlasitě čvachtaly. Soustředěně nahlíželi do všech kabin, sálů a místností. Procházeli temnými chodbami a v duchu proklínali těch několik civilistů, kteří zůstali na palubě. James se v duchu probíral těmi několika dni, které prožil na Albatrosu. Nevydařená plavba! Byly všechny tyto události jen nešťastnou náhodou, nebo opět zvítězila špinavost a chamtivost?

"Tady nejsou, pane!" řekl mu jeden z námořníků.

"V pořádku, půjdeme dál..." přikývl nepřítomně. Sestoupili na palubu C. Kudy procházeli zely na ně rozbité dveře kabin, jako výsledek řádění onoho pomateného muže. Kde vůbec byl? Přepadl snad do moře? Všichni věděli, že neopustil loď.

"Proč pro nás nepřiplula vlečné loď, pane?" ozval se tentýž muž. "Moře je relativně klidné, nefouká vítr, mohlo by se to podařit. Copak nikoho neláká odměna za záchranu lodi?"

"Kapitán si to nepřál, řekl, že dokud je loď schopná plavby, pokusí se ji dovést ke břehu, to jste slyšel, nebo ne?"

"Ano, pane!" přikývl. "Ale proč riskujeme naše životy?"

"Teď už ne jenom naše, je tu i oněch deset pasažérů! Mohl jste odplout s posledním člunem, pokud se vám tato varianta nezdála dost bezpečná!"

"Nechci, abyste si myslel, že jsem dostal strach, pane, já jenom, chtěl jsem..."

"Tak nic neříkejte a mlčte. Znáte kapitánův rozkaz?" zeptal se jej a tázavě na něj upřel svůj zrak. "Jsem od maríny a tam se o rozkazu nepochybuje, zvláště, závisí-li na jeho splnění lidské životy!"

Ve skutečnosti si však připadal jako blbec, když pronášel tato slova. Námořník jej mlčky pozoroval a tiše přikývl. Pokračovali v prohlížení lodi. Připadalo jim, že nedělají nic jiného, než že neustále bloudí po palubách lodi a honí se za přízraky. Jako stroje. Jako blázni, kteří si myslí, že se jim podaří neuskutečnitelný sen. Dvacet mužů zde zůstalo víceméně dobrovolně. Co se týče cestujících, kteří zde snad byli zapomenuti, nedalo se říci totéž.

Mají strach! řekl si. Ale kdo dnes nemá strach?

"Musíme na palubu D, pane. Tady není ani noha!" vrátili se zbývající muži. Přikývl. Zamířili ke schodišti. Bláznovství. Prohledávat, loď o sedmi poschodích dlouhou sto devadesát metrů a širokou dvacet čtyři metrů. Mohli být kdekoliv, kromě zatopených a uzamčených prostor, pokud nevlastní univerzální klíč k odemykání dveří a vodotěsných přepážek na jednotlivých palubách pod hlavní palubou.

"Pokud je nenajdeme ani tam, budeme muset sestoupit do podpalubí, copak tuhle loď nejde účinně uzavřít, aby si tu někdo nechodil jak se mu zachce?" zasyčel první důstojník a pohlédl na své muže. "Tak jdeme, pánové! Tahle loď přece není velkoměsto! Je to jen malá vesnice! Musíme je najít! Je to jen hromada chodeb a místností! Dokola je samá voda a břeh daleko! Nestačí vám to? Daleko nám neutečou!"

/6-6/

"Propouští vodu!" zamračil se inženýr. "Pořád do ní teče a pumpy nestíhají ten nápor! Každou chvíli někde praskne spoj, urve se nýt nebo odejde nějaké těsnění!"

Stáli těsně jeden vedle druhého. Dýchali si do tváře v chladném vzduchu strojovny. Pohupovali se spolu s Albatrosem na mírných vlnách. Oceán se utišil stejně rychle, jak nečekaně přišla poslední bouřka. I přesto slyšeli namáhavé naříkání lodních stěn. Voda! Prodírala se každou skulinou, hledala místa pro příští útoky, držela dobyté pozice a nabírala síly. Za poslední čas stoupla o dobrých deset čísel. Na celou plochu strojovny to bylo úctyhodné číslo. Brodili se po kolena ve studené a mastné vodě. Páchla mazutem, mazacím olejem a dalšími chemikáliemi.

"Propouští vodu, Samueli!" řekl znovu s tichou bezmocností. Tvář měl bledou a zkřivenou.

"Ta stěna..."

"Pumpy, šéfe! Běží, povedlo se nám to...!"

"Ale k čemu to je? Stačí aby se zvedly vlny a tenhle, kus ocele se provalí jako promočená krabice od bot!"

"Chcete se podívat na celou přepážku?"

"Ne Samueli, vím jak vypadá. Když jsem tu byl sám, prohlédl jsem ji dokonale. Proč to chce ta loď vzdát?"

"Vždyť je jenom kusem ocele, Albatros není přece živá bytost, šéfe, je to jen loď, nic víc!" zavrtěl hlavou.

"Žije svým vlastním životem... Jdeme nahoru, Samueli, tady už nic nezmůžeme!" otočil se k němu a zamyšleně kráčel ke hlavnímu schodišti. "Jdete Samueli? Voda teče, pumpy pumpují a stroje pracují! A loď jde k čertu!"

"Za jak dlouho?"

"Každý se ptá: Jak dlouho? Kolik času nám zbývá? Copak jsem Bůh, Samueli? Nevím! Rozumíš?" vybuchl inženýr. Zastavil se před otevřeným průlezem do schodištní šachty.

"Bude dost páry na celý den? Myslím do zítřejšího dopoledne..." řekl mu strojník. "Pokud budeme ještě na hladině!"

"Jestli nepraskne hlavní parovod, nebo nepovolí ventily a těsnění přírub, snad!" pokrčil rameny a pozoroval přicházejícího mužíka! Zastavil se pět kroků před inženýrem a pohlédl mu do očí.

"Víte, co by řekl můj otec?"

"Nemám tušení!" odpověděl mu inženýr.

"Kurva práce..." pousmál se smutně a vykročil na schodiště. "Vždy řekl to, co měl na srdci!"

"Víte co mám na srdci já?" řekl mu inženýr, když za sebou zavíral vodotěsnou přepážku.
"Tuhle loď jsem měl docela rád! Líbila se mi a bolí mě u srdce, když takhle trpí! Ta stěna dlouho nevydrží! Pár hodin! Půl dne! Někde pukne a voda zaplaví strojovnu. A pak! Sbohem a šáteček! Samueli, tahle loď byla moje největší láska!"

/6-7/

"Je pod mrakem a navigační technika nám nefunguje, nemůžeme tedy určit naši polohu.." bručel si pod vousy velitel lodi. Zůstal na můstku s třetím palubním důstojníkem. Hleděli k obzoru. Stejně jako staří mořeplavci, znavení tou nekonečnou poutí oceánem, hledajíc kus pevné země, kde by si odpočinuli a dali dohromady svá unavená těla.

"Při určování předpokládané polohy se můžeme mýlit o několik desítek mil! I když budeme počítat s mořskými proudy, jejich a naší rychlostí, větrem a s vlnami, kdyby alespoň na okamžik vyšlo slunce!"

"Držíme pořád stejný kompasový kurz, pane!" řekl mu důstojník za kormidlem. Autopilot nefungoval, a tak se museli jednotliví důstojníci střídat a vest loď ručně. Šlo o velmi namáhavou práci, držet se na kolébající palubě a zápasit spolu s kormidelním strojem, proti dotěrným vlnám, které vychylovaly loď z kurzu. Zamyslel se nad dřinou, kterou museli vykonávat námořníci v době plachetnic, kdy bylo kormidlo napojeno přímo na kormidelní kolo prostřednictvím kladek a lan. A dnes? Vše obstarává hydraulika s motorem...

"Kde jsou čluny?" vpadl do kormidelny udýchaný druhý důstojník. Po čele mu stékal pot, byl schvácený a nemohl popadnout dech. Kapitán se pomalu otočil k příchozímu. Rukama se opíral o madla u přední stěny kormidelny. Čekal na tuto chvíli. Tisíckrát si připravoval slova, které vysloví jako odpověď, ale najednou jakoby ztratil řeč.

"Kapitáne!" zavrčel Allan. "Kde jsou?"

"V moři..." řekl prostě.

"Kde?"

"Shodili jsme je spolu s Jamesem, Allane..."

"Ježíši Kriste!" rozhodil muže ruce do výše. "Vy jste se oba zbláznili! To se mi snad jenom zdá! Co se to s vámi stalo, kapitáne? To je jako byste nás už nyní všechny na palubě poslal do pekla! Zabil nás! Jste kapitán!"

"Bylo to nutné!" bránil se velitel lodi.

"Zabít nás všechny? Co když ta podělaná helikoptéra nepřiletí? Chcípneme tu jako krysy!" zakřičel na něj druhý důstojník.

"Jsme na jedné lodi, Allane!" zamračil se a pohlédl na muže za kormidelníci strojem.

"Opravdu jste je hodili do moře, pane?" zeptal se jej překvapený třetí důstojník. "A váš zástupce souhlasil?"

"Myslel si totéž co vy!" řekl jim a na chvíli se otočil k přídi lodi. Sledoval jednotlivé vlny,
jejich hřebeny a údolí, vodní pěnu, kterou odnášela obtékající voda od přídě podél celé lodi a ztrácela se ve vodní brázdě za její zádí.

"Nechci tu žádný boj o čluny, pánové!" vyštěkl náhle. Sám se zarazil a přemýšlel nad svými slovy. "James mě pochopil, myslím, že přišel na totéž jako já!"

"Já to vzdávám!" zvolal druhý důstojník. "Tohle je nad moje síly! Na co jste, sakra, přišli pane!"

"Allane!" zarazil kapitánův hlas odcházejícího muže. "Ten hajzl, který ohrožoval mé muže je stále na palubě!"

"Ten s tou sekerou?" zeptal se jej druhý důstojník. "O tom přece víme! Pořád mi není jasné, jak ho dostaneme, aniž bychom ho nezabili! Kdo tu ještě je?"

"Naše malá noční můra!" řekl mu kapitán tiše. "Ten muž ze strojovny, který si z naší lodi udělal střelnici!"

"Jak to můžete vědět!" zapochyboval druhý důstojník. "Klidně už mohl vzít roha! Co chtěl, to udělal, nebo snad ne?"

"Mohl jste odejít! Nic bych proti tomu neměl! Stejně tak mohl odejít on! Jsme plně přesvědčen, že zůstal na palubě! Je zvědavý, co se stane! Co uděláme! Jestli přežijeme, nebo zemřeme!"

"Lžete!" ukázal na něj prstem. "Lžete a vy to dobře víte!"

"Zatracené!" rozzuřil se kapitán. "Hodil jsem je přes palubu, protože jsem vytušil, co všechno by se mohlo stát! Ten... Klidně by mohl vyhodit loď do povětří, kdyby si nebyl jistý, že vyvázne!"

"Nejsme zvířata, kapitáne!" prskal Allan. "Až mě budete potřebovat, zavolejte, jdu si lehnout do mapovny. Doufám, že tam najdu záchrannou vestu, až půjde tahle škatule ke dnů, raději zemřu ve studené vodě, než bych se utopil!"

"Allane, jste mimo!" řekl mu kapitán. "Musel jsem něco udělat, aby nás nikdo nemohl držet v šachu! Promluvte si s prvním důstojníkem!"

"Bez urážky, pane!" řekl mu Allan. "Jděte k šípku, pane! Albatros ztroskotá i bez toho idiota! Potopí se ještě dřív, než nastane nový den! Vemte na to jed, kapitáne!"

"Co si myslíte vy?" zeptal se třetího důstojníka.

"Podle mne to byla chyba! Možná nás ten muž chce poštvat navzájem! Jednoho proti druhému! Mohl předvídat i to, že se zbavíte záchranných člunů! Třeba ví, že existuje i jiná možnost záchrany!"

"Pitomost?" nadechl se. "Tahle kocábka má ve výbavě ještě samonafukovací záchranné vory, které odolají i středně silným bouřím. Jsou určené pro posádku. Dokonale chrání před zimou a vodou. Jen já vím, kde jsou, takže v případě nutnosti je hodíme do moře a spustíme se po lanech na jejich palubu!"

"Proč mi to říkáte?" zeptal se jej třetí důstojník u kormidla. "Neříkal bych to, i stěny mívají uši!"

"Nevím, možné se ve mně ozvalo svědomí!" pokrčil kapitán rameny. "Třeba už jsem na všechno starý!"

"Nebudete mi věřit, ale já... Věřím tomu, že doplujeme, kapitáne, nezdá se vám to naivní?"

"Naivní?" zeptal se jej kapitán. "Dětsky naivní..?"

"Ano, pane!" řekl mu třetí důstojník. "Jsme na pokraji nicoty a hádáme se jako děti!"

/6-8/

"Kde jsou čluny, šéfe?" zhrozil se strojník, jakmile se ocitli na člunové palubě. Vydrápali se až na horní palubu lodi. Chtěli se pokochat pohledem na nekonečné dálavy a alespoň trochu ulevit svým nervům. Docílili pravý opak.

"Cože?" zeptal se ho inženýr. "Co jsi říkal, Samueli?"

"Já nevím, možná se mi to jenom zdá!" rozpažil strojník ruce. "Jsou tu nebo ne? Neříkejte, že odpluli bez nás a ani nezastavili loď!"

"Žádný nevidím!" přitakal inženýr. "Zase nějaký nový trik? Nebo opravdu naskákali do člunů?"

"Tamhle je kapitán, šéfe, určitě bude vědět víc!" mávl strojník rukou směrem k velitelskému můstku. Počkali, až dojde až k nim.

"Je vím, je to pro vás šok, že ano!"

"Nerozumím..." potřásl inženýr hlavou. "Vidíte? Dokola není nic, než pustý oceán a teď tohle?"

"Bylo to nutné!"

"Strojovnu zaplavuje pomalu voda, kapitáne! Ta stěna propouští vodu. Dere se kolem potrubí, skrz dvojité dno a bůhví kudy ještě. Zapojili jsme pumpy, snad udrží hladinu pod podlahou strojovny, je tam drenážní potrubí..."

"To je dobře, moc dobře!" přikývl velitel Albatrosa.

"Fredericku?" zeptal se jej inženýr. "Pamatujete, co jsem vám říkal o pevnosti trupu a vodotěsných přepážek? Mají svou mez! Tahle loď není nepotopitelná! Půjde spolehlivě ke dnu, jako každá jiná loď ze železa!"

"Jsem si toho vědom a jsem v pořádku! Našli jsme ještě deset cestujících, po čas evakuace se ukryli někde v kabinách na palubě E nebo F. Přehlédli jsme je!"

"Tak proč tohle...?" zhrozil se inženýr. "Kdy jste našli ty pasažéry? Před tím, nebo po tom, co jste shodili ty čluny do vody s prvním důstojníkem! Za tohle je námořní soud, pane! Doživotí! Vy jste ohrozil nejen životy posádky, ale i cestujících, které jste našli! Tohle je sprostá lehkovážnost! Samolibost a drzost dohromady! Nemám, co bych k tomu víc řekl, kapitáne!"

"Historie! Nechci, abychom se porvali o místa ve člunu!"

"Pro pána krále, vždyť v nich bylo dost místa pro všechny!" nevěřil inženýr svým uším.

"Dost místa pro nás a těch deset lidí, nebo kolik jich bylo?"

"Je tu jedna polehčující okolnost!" řekl mu kapitán klidným hlasem. "Není sice příjemná, ale je velice tvrdá!"

"Jaká? Všem by nám stačil jeden! Jeden jediný člun!" vybuchl inženýr stejně jako před chvíli druhý důstojník. "Buď stárneš, což se mi nezdá, nebo ztrácíš rozum! Zatraceně, Fredericku!"

"Ten muž je ještě tady a možná, že nás zrovna sleduje!" řekl mu tlumeným hlasem. "Ten muž, který vás svázal a pak zabil svého komplice! Ten muž, který přímo, nebo nepřímo díky své zášti a zlobě a touze po pomstě, zavinil výbuch v kotelně číslo 2!"

"Začínáte bláznit, kapitáne!" řekl mu inženýr. "To už jsme probírali! Nemusí tu být, stačí, když si to budeme jen myslet a všichni se zblázníme!"

"Je tady!" řekl mu kapitán. "Určitě je tady!"

"Viděl jsi ho? Kdo ti dal sakra právo, rozhodovat o životě ostatních na palubě! Co jsi to za kapitána!" řekl mu inženýr přidušeným hlasem. Strojník mezitím odešel k přídi. Zůstali sami.

"Nejsme bez prostředků, až bude nejhůř... Řekl jsem to třetímu důstojníkovi, nemusím se nikomu z ničeho zpovídat! Rozumíš? NIKOMU Z NIČEHO! Stojím za svým rozhodnutím..."

"Teď můžeš, když jsou všechny čluny v háji!" mávl inženýr rukou. Odcházel za strojníkem. Kapitán zůstal sám u zábradlí u kabiny ve které odpočíval před několika hodinami onen bláznivý muž se sekerou.

Na konci člunové paluby na zádi se mihl temný stín. Vypadalo to, jako by někdo sledoval dění na lodi. Neznámý muž chvíli postával skryt za ramenem člunového jeřábu a díval se směrem k přídi lodi. Viděl kapitána, jak tiše stojí nedaleko navigační nástavby před bazénem na horní palubě.

Viděl i to, jak se kapitán s inženýrem o něco přou. Neslyšel však obsah jejich rozhovoru. Tušil, že mezi členy posádky vypukly neshody. Kdysi celistvý shluk mužů ve službě dostal povážlivou trhlinu. Byla o to vážnější, než trhliny v plášti a přepážkách lodi. Dokázala zabíjet stejně účinně jako studená voda Atlantiku. Dokonce ještě mnohem lépe!

/6-9/

Kapitán dlouho postával u zábradlí na člunové palubě. Na stejném místě kde se takřka pohádal s hlavním inženýrem. Až do této chvíle nepochyboval o svých rozkazech a rozhodnutích. Věřil tomu, že vše co dělá je správně, a už neměl chuť se probírat ve svých myšlenkách, všemožně obracet zjištěná fakta a názory ostatních členů posádky, kteří zůstali na palubě Albatrosa.

Za celou kariéru si nepřipouštěl jakýkoliv náznak pochybnosti. Společnost s ním byla plně spokojena, ona důvěřovala jemu a on ji. Bral ji jako celek, i když dobře věděl, že za tímto pláštíkem, stojí celá dozorčí a správní rada. I on samotný se svým přičiněním podílel na zisku. Na moři byl pánem jen on sám a nepodléhal nikomu do okamžiku, kdy loď dorazila do svého domovského přístavu.

Nezasahoval do rozhodnutí společnosti a její představitelé mu na oplátku nechávali volnou ruku. Vždy se méně či více držel plánu cesty. Snažil se, aby pasažéři dostali za své peníze jen to nejlepší. Tato plavba mu však vyrazila dech. Přišel o svého prvního strojního důstojníka, část posádky musela spolu s cestujícími opustit loď. Chybělo málo a celá loď by se potopila i se všemi na palubě. Výsledkem výbuchu v druhé kotelně byl zaplavený střed lodi, vyřazena polovina strojovny a velké celkové škody na trupu parníku, kterému nyní hrozí bezprostřední potopení.

A ke všemu našli těch deset lidí, kteří na palubě vůbec neměli být. Další problém navíc. Co když nebude ve vrtulníku dost místa? Co když vůbec nepřiletí? Rozhlédl se po zamračeném nebi. K pevnině měli ještě kus cesty. Inženýr byl bez sebe zlostí a obavami. Jeho bledý obličej mohl znamenat cokoliv, v každém případě jen to nejhorší. Příští bouři tahle loď nepřežije! říkal si v duchu. Splynul s ní a cítil každý její pohyb. Miloval ji. Byla pro něj vším, znamenala pro něj víc, než cokoliv jiného. Prožil na ní kus svého života. A nyní se snažil o jediné, zachránit ji, zatímco podvědomě cítil, že je vše ztraceno.

"Kapitáne?" zavolal na něj první důstojník.

"Máte na věc stejný názor, Jamesi?" zeptal se jej. Neohlédl se.

"Všechny problémy vězí v nás, v našem pohledu na svět a děj kolem nás, pane!" odpověděl mu. Zastavil se těsně u něj. Před sebou měli prázdné rameno jeřábu. Visící lano tiše drnčelo jako špatně natažená struna. Kdesi dole šplouchaly nezaujatě lenivé vlny.

"Nakonec zůstanu sám!" zamračil se velitel Albatrosa.

"To co se vám teď jeví jako skutečnost, může být jen váš pokroucený pohled na celou věc." řekl mu první důstojník. "Ctí vás, možné, že vás i chápou. Mají strach, i když to sobě ani vám nechtějí přiznat. Děsí je spousta vody v břichu lodi, prázdné jeřáby záchranných člunů, hrozící bouře i blízkost smrti! Byli bychom blázni, kdybychom necítili strach nebo obavy!"

"Držím se směrnic společnosti, loď je ještě schopná plavby, proto ji nemohu opustit, situace na palubě je kritická, ale ne katastrofální, ta nastane, až voda zaplaví i strojovnu Albatrosa. Zodpovídám za životy lidí na palubě. Mám právo provést jakékoliv operace pokud uznám jejich splnění, za účelné a nutné. Jsem vázán zákony a povinnostmi, Jamesi. Leží na mně veškerá zodpovědnost, je to ohromná a nepředstavitelná tíha!"

"Máte i svá práva!" řekl mu první důstojník. "Pokud vím, nezavinil jste tuto katastrofu, ani jste ji nezadal příčiny!"

"Cítíte to ticho? Uvolnění v povětří?" zeptal se jej.

"Ticho před bouří?" James si nedovedl představit dnešní noc. Nekonečnou a dlouze se táhnoucí temnotu, smíšenou s jediným přáním, svítáním a novým dnem.

"Dneska už nepřijde!" řekl mu kapitán. "Slyšíte? Dnes ne! Sbírá síly a hledá nejlepší strategii. Dává nám náskok a malinkou šanci. Nenašli jste už tu přenosnou vysílačku?"

"Ještě ne, jako by se po ni zem slehla!" zavrtěl první důstojník hlavou.

"Má sice omezený rozsah a působnost, ale mohla by se hodit. Budu se muset zeptat inženýra, zda-li by nešlo dovést proud ze strojovny na můstek a pustit jej do lodního vysílače..."

"Dala vám společnost konkrétní pokyny, jak jednat v situaci, ve které jsme se ocitli?"

"Dala, Jamesi, za každou cenu zachránit loď..."

"A lidský faktor?"

"Snížit možnost ztrát na minimum, v případě, že bude jakákoliv snaha beznadějné, opustit loď. Zabalit papíry, vlajku a..."

"Nepůjdeme dovnitř?" navrhl mu první důstojník.

"Není vám tady dobře?" zeptal se jej kapitán lodi.

"Začíná přituhovat, čeho se ještě bojíte?"

"Ledu, plovoucích, ledovců, Jamesi. Nemáme proud, navigační technika je mimo provoz, ještě že můžeme hýbat kormidelním strojem!"

"Rozdělíte hlídky?"

"Ano, každé čtyři hodiny střídání, jako obyčejně! Chci mít dva muže vpředu, jednoho na můstku u kormidla, jednoho na ochozu stožáru pod anténami radiolokátorů a dva vzadu. Stačí, když budou na člunové palubě, aby nás mohli včas varovat. Rozdáme jim teple deky, dalekohledy a něco na zub. Tahle noc bude zatraceně dlouhá, Jamesi! Teď jsem si vzpomněl, za kormidelnou by měl být ukryty generátor na výrobu proudu, nechápu, jak jsme na něj mohli zapomenout! Podíváme se na něj, snad bude fungovat!"

"Použili jste jej už někdy?"

"Nebudete mi věřit, ale za celou dobu provozu Albatrosa jsme jej ještě neuvedli do chodu. Není to absurdní?" zeptal se jej.

"Zdá se, že budeme mít proud, alespoň pro radar a poziční světla! Vy se děsíte ještě něčeho!"

"Víte, kdo zabil Sherlocka Holmese?" zeptal se ho kapitán. "Četl jste to? Tuším, že autorem knihy byl Arthur Conan Doyle!"

"Nechal jej umřít sám autor, předpokládám!" odpověděl mu první důstojník.

"Zabila jej jeho vlastní jedinečnost a ctižádost!" zachmuřil se kapitán. "Jen on sám byl vinen svou smrtí! I přesto, že nikdy reálně nežil, nesnesl porážku! Vždy musel zvítězit! Jako předobraz lidské pýchy!"

"Ten muž ze strojovny je vašim sokem? Jako měl Holmes Morriartiho?" zeptal se jej James. "Proč by to dělal?"

"Tak přece jste to četl!" usmál se velitel lodi. "Hraje si s námi! Objeví se! Možná chodí po palubě v námořnické uniformě! Mohl si změnit vzhled! Viděl jsem ho jednou, možná dvakrát! Měl tuctový obličej, žádné zvláštní poznávací znamení! Nic, kvůli čeho bych si jej všiml!"

"Myslíte si, že nám sebral vysílačku?" zděsil se James.
"Myslím!" souhlasil kapitán lodi. "Zdá se, že je pořád o krok napřed před námi... Je naším prokletím!"

"Ale proč? Z jakého důvodu?" nechápal jej první důstojník. "Vy přece posádku nenajímáte!"

"Jamesi!" řekl mu kapitán. "Důvod se vždy najde! A kdo myslíte, že píše mužstvu doporučení? Každému zvlášť!"

"Velící důstojník!" řekl James pomalu. "Pak byste měl vědět, o koho jde!"

"Právě, že to nevím, Jamesi!" řekl mu kapitán. "Je jako stín, který vás leká v šeré chodbě, v pusté místnosti nebo kdekoliv jinde! Je jako vaše špatné svědomí, ale to přece nezabíjí, nebo snad ano?"

/6-10/

"Našli jsme je všechny, kapitáne!" přistoupil k němu druhý důstojník. Z jeho tváře se nedalo zjistit, co si o tom všem myslí. "Všech deset pasažérů je v salonu na palubě A v přední části nástavby, dali jsme jim jídlo, pití a nějaké deky, kdyby jim byla zima. Topení, stejně jako všechno ostatní nefunguje a nás čeká dlouhá temné a studená noc!"

"Já vím, Allane!" odpověděl mu. a snažil se nebrat na vědomí jeho poslední slova týkající se nadcházející noci. "Neviděl jste inženýra?"

"Obsadil lodní bar, pane!" řekl mu chladně třetí důstojník. Objevil se na můstku jako duch, nikdo nepostřehl kdy vlastně přišel. "Vysílačku jsme nenašli, pochybuji, že bude na palubě!"

"A hlavní vysílač v radio kabině?" otočil se k němu velitel lodi. "Bude fungovat?"

"Inženýr řekl, že to není možné. Říkal, že nechce mít s touhle lodí již nic společného. Máte mu vlézt na záda!" pokrčil rameny. "Diesel nemá dost paliva. Za celou dobu se o něj nikdo nezajímal, od času, kdy byl zkušebně spuštěn s ním nikdo nemanipuloval."

"První důstojník rozdělí hlídky, přes noc nebude nikdo v podpalubí ani níže než na palubě A nástavby!" řekl jim s vážnou tváří. Bylo na něm znát, že horečně přemýšlí a snaží se předejít všem nepříjemnostem, které by je mohly potkat.

"Já bych to zkusil..." ozval se nejistě opomenutý strojník. "Při troše štěstí bychom měli proud alespoň pro kormidelnu."

"Cože?" pohlédl na něj zamračený kapitán. S ubíhající dobou rostlo na palubě i všudypřítomné napětí a zlomyslná nevraživost, i když se ještě neukázala ve světle, někde v koutech jejich myšlení bujela a rostla.

"Šéf říkal, že to nepůjde, ale já tvrdím, že by vydržel dodávat elektřinu alespoň do páté hodiny a pak už začne svítat. Samozřejmé, budeme muset šetřit..."

"Ale," ohradil se druhý důstojník.

"Paliva je dost na deset až dvanáct hodin provozu." sklonil strojník hlavu a na okamžik se odmlčel. Všichni přítomní jej nespustili z očí. "Víte, šéf je... Bylo toho na něj v poslední době trochu moc, oba jsme tam dole ztráceli nervy. Půjdu se podívat na ten generátor, když dovolíte."

Strojník sestoupil o palubu níž a vydal se úzkou chodbou ke kapitánskému schodišti. Ihned vedle radio kabiny se nacházela menší místnost se středně velkým generátorem poháněným benzínovým motorem. Zavřel se spolu s mlčícím strojem a do sedmé hodiny nevycházel ven. Muži, které nechal na můstku jen tiše zírali na kapitána, který nikoho nesoudil, nezajímal se, co bude za pět deset minut. Důvěřoval jim, i když se důstojníci s kapitánem neshodli v některých bodech dalšího postupu.

Uplynul dlouhý čas, než se odhodlali k nějaké aktivitě. Vlastně jim nezbývalo nic jiného než čekat. Jedinou věcí, kterou měli na práci, bylo držet kurz. Proti šířící se vodě byli bezmocní, stejně tak neměli žádnou možnost, jak ovlivnit rychlost lodi a dostat se tak dříve k pobřeží. K osmé hodiny se zešeřilo. Bylo pod mrakem a slunce viselo někde nad obzorem. Chystalo se zapadnout a ukončit další den. Cestující i členové posádky se uchýlili do vykázaných míst na lodi. Byly rozestavěny hlídky. První důstojník se vyšplhal s dalekohledem na horní plošinu radio stožáru a dlouhou chvíli se rozhlížel po obzoru. Nenašel žádné známky pohybu, žádnou loď, ani ledovou hrou, kterých se kapitán tolik obával.

Za to objevil na horní palubě temný stín, který se rychle vytratil. Nestačil se na něj podívat ani dalekohledem. Byla to ona noční můra velitele lodi? Tajemný sok plný nenávisti? Co mu kapitán provedl tak hrozného?

"Jak to jde!" vylekal je druhý důstojník, který si dal tu práci a vyšplhal za Jamesem. "Viděl jsi něco?"¨

"Ano!" řekl mu první důstojník zamyšleně. "Někoho jsem viděl na horní palubě u bazénu mezi navigační nástavbou a komínem!"

"Nebyl to ten se sekerou?" zeptal se jej Allan. "Nechci, aby to vyznělo ironicky!"

"Ne, nezní to tak!" řekl mu první důstojník. "Sekerník je tlustý a statný muž, tenhle byl střední postavy a byl docela plnoštíhlý! Zdá se, že tu máme černého pasažéra!"

"Měli bychom jej hodit žralokům a na nic se ho neptat!"

"Mám tentýž názor!" souhlasil první důstojník. "Potíž je v tom, jak ho chytit!"

/6-11/

Po deváté hodině večer splynula obloha s hladinou oceánu. Tma kvapem přibývala a celá loď se ponořila do temnoty. Na palubě nesvítilo jediné světlo. Šinuli se prostorem jako lodi v době válečného stavu, kdy chtěly být nepozorovány a bezpečně doplout do cílového přístavu. Všechny zvuky, které přes den přehlíželi se vracely s ohromnou naléhavostí. Přicházely až ze samotného nitra lodi. K uším jim doléhalo všudypřítomné skřípání trupu a přepážek, šplouchání mořské vody v břiše lodi a tiché bublání umělých potůčků stékajících podél stěn. Cesta těchto umělých vodopádů končila na vodní hladině, a ta se s každou kapkou zvedala nad svou předešlou úroveň.

Seděli potmě a mysleli na ty, kteří opustili dopoledne palubu Albatrosu. Možná, že by se rádi viděli mezi nimi a dali by nevím co za to, aby již mohli stanout na pevnou zem a nehrát si se smrtí na schovávanou. Cítili ji, jak obchází a brousí si svou kosu. Podvědomě slyšeli jak brousek odírá chladný kov pomyslného nástroje smrti a na zádech jim vyskakovala husí kůže. Nikdo nemohl té noci usnout. Obavy a napjaté nervy jim nedovolily zamhouřit oči.

Kapitán lodi stál nahnutě na střeše kormidelny a opíral se o zábradlí. Hleděl do tmy. Před zimou jej chránil tlustý vatovaný kabát s pláštěnkou. Jediným místem, kde vládlo světlo byla kormidelna. Kdesi níž bafal generátor vyrábějící proud pro jednu ze dvou antén radiolokátoru a mdlé namodralé světlo kormidelny. Zvuk motoru mu brzy splynul se svištěním větru, šplouchání vln o boky lodi a temné hučení parní turbíny.

"Bože, proč jsi to dopustil?" ptal se sám sebe. Stále myslel
na to, zda se jim povede dovést loď k pobřeží. Není-li jejich snaha jen marnou a zbytečnou činnosti.

Loď stejně nezachráníš! říkal mu jeho vnitřní hlas. Ale proč se o to nepokusit?

"Měl byste jít spát, kapitáne!" vyrušil jej z úvah hlas prvního důstojníka.

"Víte dobře, že spát se nikomu nechce, Jamesi. Co se stalo s inženýrem? Neslyšel jste o něm nějakou zprávu?"

"Ještě pořád sedí za světla svíček v baru. Pití má dost a zdá se, že toho taky dost snese!" zabručel. "Jen aby nezapálil loď, to by nám ještě scházelo..."

"Neměl byste chodit potmě po lodi, mohl byste se zřítit do moře!" řekl mu kapitán a nastavil větru svou tvář. "Nebo vám nezáleží na životě?"

"Našel jsem magnezitové světlice, hoří dlouho, měli bychom alespoň, trochu světla! Pochodně, kapitáne!"

"Slyšel jsem. Nepřipadá vám sobecké, obírat tmu o její moc?" zeptal se jej. "Kdo má hlídku na můstku?"

"Allan!"

"Zatracený chlap!" zavrčel. "Jsme spolu jedna ruka, vždy mi řekne co si myslí a mne nikdy nevynechá, pokud se mu něco nelíbí hned to ještě za tepla vysype z rukávu a věřte mi, ne každý by si tyhle řeči nechal líbit, ale jsem rád, že je tu s námi."

"Co budete dělat, až tohle skončí?"

"Co myslíte?" zeptal se jej zadumaně. "Jamesi, co byste mi navrhoval? Já jsem s touto lodí žil, byli jsme jako jedna bytost. Asi zůstanu na pevnině!"

"I přesto, že je pro vás moře vším?" nechápal první důstojník vyřčená slova svého nadřízeného. "Do důchodu máte ještě daleko!" Kdesi na přídi zavrzalo rameno výložníku. Ostře a přerývavě naplnilo poklidné ovzduší hlasitým skřípotem. Uvolnilo se z kotvícího závěsu a několik vteřin se pohybovalo ze strany na stranu. Pak prasklo několik kladek a kus oceli vážící dobré dvě tuny se zřítil na příďovou palubu mezi napnuté kotevní řetězy. Strhl ochranný kryt jícnu číslo jedna a probil se skrz kryt vlastního jícnu. Pak nastalo ticho.

"Slyšel jste to?"

"Uvolnila se lana jeřábu. Hydraulika neměla žádný tlak a tak..."

"Jamesi ," přerušil jej kapitán. "Stárne, stejně jako já! Ani já nebudu žít věčně, co z toho, že zemřu o pár let později než tahle loď?"

"Měl bych vám něco říct, pane!" zarazil se první důstojník. "Je to velice osobní!"

"Prokrista!" zamyslel se kapitán lodi. "Chcete mě pozvat na rande? Co se děje, Jamesi?"

"Viděl jsem na horní palubě vašeho soka! Ukrýval se u bazénu a za několik desítek vteřin zmizel ve tmě! Patrně už bude někde jinde! Tahle loď je velká a dá se tu docela dobře ztratit, natož schovat!"

"Co tam dělal?" zeptal se jej kapitán.

"Byl jsem na tom samém místě a nic podezřelého jsem nenašel!" pokrčil James rameny.
"Třeba nás zkouší! Třeba je opravdu dobrý! Chytrý a lstivý! Možná je lepší než my všichni dohromady! Pokud jej opravdu žene jeho neukojená nenávist."

"Budu si na sebe dávat pozor!" řekl mu kapitán. "Máte strach, abych na lodi nevypustil duši? Myslíte si, že bude ten muž ozbrojen, viďte!"

"Nedovedu si vás představit jako obyčejnou malou usmolenou suchozemskou krysu!" řekl mu první důstojník a opatrně přešel k žebříku na navigační palubu. "Ta jeho hrozba je skutečná! Pokud ještě neudělal, co chtěl, udělá to! Jeho druhé já mu nedá pokoj, dokud nebude opravdu po všem!"

"Pak je opravdu mým rovnocenným sokem! Ať už jsou jeho důvody jakékoliv!" zavolal za ním a znovu se ponořil do svých úvah a melancholickému šumění větru a vln. Kdesi nad lodí se vznášel pověstný Damoklův meč. Hrozil se jeho ostří, avšak neměl žádnou sílu odvrátit jeho hrozbu...


 celkové hodnocení autora: 96.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 5 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 15 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 17 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Dandy518 01.08.2014, 17:27:55 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Dandy518 ze dne 01.08.2014, 0:44:34

   Děkuji za vysvětlení.
 ze dne 01.08.2014, 19:42:37  
   Šíma: Nemysli si, také vše do mrtě nevízm z hlavy, proto si občas pomůžu nějakým tím linkem či stránkou, která hovoří o té či oné problematice! ;-) Když hlava nemůže, strýček Gooogle pomůže...
 Dandy518 01.08.2014, 0:44:34 Odpovědět 
   16. 06. 2014

S Dlouhánem jsi mně a myslím i ostatním čtenářům, zamotal hlavu. Já byl té domněnky, že hlavní agresor nikým nerušeně nasedl do člunu a nechal se dopravit na záchranné plavidlo. Ale skutečnost byla někde jinde. Ještěže jsi to objasnil, respektive, že se Pavel D. F. zeptal, jinak bych asi doteď bloumal nad tím, jak se terorista na Albatrosa zpátky dostal, bez toho aby se nemusel vypořádat s jistou odmítavostí ostatních pasažérů člunu.
Nejlepší na téhle části bylo zděšení posádky při zjištění zmizení člunů.
Ještě než skončím s hodnocením, rád bych dostal odpověď na otázku: jaký je rozdíl mezi slovem jakoby a jako by? Popřípadě uvést na konkrétním případu. Potřeboval bych to vysvětlit jako laikovi. S tvými letitými zkušenostmi by to neměl být problém. Děkuji.
 ze dne 01.08.2014, 17:20:47  
   Šíma: Zdar.

Čluny jsou pryč? Asi bych vyskočil z kůže, ale jak jinak přimět posádku, aby byla s ostatními na stejné lodi? Možná jde trochu o nepromyšlený čin, ale snad je to v textu vysvětleno.

Psaní jakoby a jako by?

Ha, tak nad tím jsem nepřemýšlel... a netvrdím, že to mám v původním textu vždy správně. Jukni na toto:

http://pravopisne.cz/2013/02/jakoby-X-jako-by/

Cituj z webu "Pravopisně.cz":

U tohoto jevu je možný obojí pravopis v závislosti na kontextu věty. Význam obou tvarů je velmi podobný a jsou mezi nimi jen nepatrné rozdíly. Funguje zde poměrně dobře následující pomůcka: jako by = jako kdyby a jakoby = jako.

Příklady: Seděl jakoby přikovaný. – Seděl jako přikovaný.

Seděl, jako by ho přikovali. – Seděl, jako kdyby ho přikovali.

Celý záběr působil jakoby zpomaleně. – Celý záběr působil jako zpomalený.

Vypadal, jako by ho týrali. – Vypadal, jako kdyby ho týrali.

Přišlo mu, jako by se celý svět zbláznil. – Přišlo mu, jako kdyby se celý svět zbláznil.
 Amater 29.11.2009, 13:30:35 Odpovědět 
   má pravdu začíná brnkání na nervy. Tma vrah, terorista a posdáka, která nedrží při sobě.

jednička. kruci, měl by si to tady každý přečíst. Povinně

jen v jedné chvílí myslím inženýr říká, že má docela rád tu loď, ale hned na to říká, že ji miluje. Vylučuje se to podle mě. Jdu na adventní trh shánět dárečky a odufám, že dole ve sklepně na mě nebude číhat chlap se sekeryou... Ještě, že je světlo.
 ze dne 29.11.2009, 14:08:06  
   Šíma: Ahoj, díky za přečtení a komentář! No... Možná se to vylučuje, možná si ten člověk není jistý, zda tu loď má jen rád, nebo ji miluje... Možná má strach, že ji ztratí, asi cítí, že je to jisté! Děkuji za přízeň! ;-)
 Tuax 18.10.2008, 0:22:51 Odpovědět 
   Tak nyní už ztoho je skutečné psychologické drama, nyní se neděly věci ani tak v reálu příběhu jako v myslích jednotlivých protagonistů. Nyní už je vše v celku jasné, karty jsou rozdány azbývá poslední partie.

Co se chybek týká:

Tady si myslím, že by měl být na konci ypsilon "několika dny"
(James se v duchu probíral těmi několika dni, které prožil na Albatrosu.)

Tady to vypadá, že ses nechal unést a místo "ledovou kru" jsi napsal "ledovou hrou".
(Nenašel žádné známky pohybu, žádnou loď, ani ledovou hrou, kterých se kapitán tolik obával.)
 ze dne 18.10.2008, 0:41:47  
   Šíma: Nevěřil bys, Tuaxi, jak často se nechávám "unášet" pocity a dojmy... ;-))) Každou chvíli se něčím kochám, až to není normální (viz "Vesnička má středisková" -- "Vy jste se zase kochal, že pane doktore?") :-DDD
 ze dne 18.10.2008, 0:28:39  
   Šíma: Jo, jo... Pravdu díž, Tuaxi! šímiskřítek opět zapracoval, avšak ne jemu, ale tobě nechť je čest a chvála...

Tak psychologické drama? No, moc na to nejsem, uvidíme, jaké dojmy budeš mít, až to všechno skončí... ;-)))

Smekám před Tvou výdrží, čtenáři na SASPI moc rádi delší dílka nemají... Ty jsi jedna z mnoha světlých výjimek!!! (snad toto jako pochvala postačí)
 Vipero 22.07.2007, 23:08:46 Odpovědět 
   No nic.. většinu bych řekl stoho co tu už padlo.. tka jedu dál.. :D
 ze dne 22.07.2007, 23:12:07  
   Šíma: To znám, někdy není na komentáře čas! Díky za zastavení! :-)
 Pavel D. F. 07.07.2007, 11:41:56 Odpovědět 
   Asi jsem byl málo pozorný, když jsem si myslel, že dlouhán odplul na člunu. Zatím se jen tak plácá po palubě, ale v kapse má ještě bombu a o jeho skutečných záměrech nikdo vlastně nic neví. Takže napětí bude pokračovat až do konce, tak to má být.
 ze dne 07.07.2007, 11:50:37  
   Šíma: Tady to můžu vykecat: za prvé, když jsem uvedl, že stál u obruby houpajícího se člunu, neřekl jsem, zda-li je ve člunu na moři, nebo u člunu na lodi, který se houpe připravený ke spuštění na člunových jeřábech! :-) A kolem Albatrosu bylo spousta záchranných lodí, které jedna po druhé odplouvaly až zůstala jen jedna jediná, Kormorán, sesterská loď Albatrosu! :-) Nevím, jestli se mi tento fígl povedl...
 Maura 07.07.2007, 8:38:59 Odpovědět 
   Přečetla jsem si tvé dílo a snažila jsem se vejít do atmosféry, která je v něm Tebou, jako autorem, nabídnuta. Jestliže jakákoliv žena bude tvrdit, že tomu plně rozumí, tak nebude říkat úplou pravdu, je to dílo z čistě mužského prostředí a také je na takovém principu postaveno. Kdybys ho však ještě párkrát přebrousil, myslím si, že bys ses sám podivil, jak je to pěkné a silné čtení. Některé věty bych zkrátila, abych dodala ději dramatičnosti, nedělala bych dlouhá souvětí, v těch takoví lidé, jako jsou tvé postavy, nemluví. Trochu bych tam přidala ámořického žargonu a sem tam bych nechala vejít atmosféru moře a nízkých mrak, vzdálených mlh atd.
Já jsem sice holka, ale mám takové příběhy ráda. I když jsem jich četla moc a moc ještě po dědečkovi a to si spočítej a odhadni, podle mého věku, jak byly staré.
Jestli si opravdu chceš psát takový druh námořní literatury, radím ti, abys četl britské autory, vyhrabal někde nějaký starý rodokaps a seznámil se se základy psaní dobrodužné literatury. Je dobře, že tento žánr zde bude existovat.
Dáám ti jedničku a obdivuji tvou odvahu se pouštět do tak komplikovaného tématu s tak obrovskou konkurencí, kterou máš myslím od námořníka Sindibáda až po Vzpouru na lidi Bounty.Mně je stzrašně líto, že nebudu nikdy schopá ic takové napsat. Ale přesto tě budu číst. 1
 ze dne 07.07.2007, 11:47:24  
   Šíma: Díky za tak obsáhlý komentář! :-) Co se týče námořnického žargonu, bral jsem "Loď snů" jako příběh lodi, posádky a cestujících, kteří se na ní plavili! Je to osobní loď, parník, plovoucí hotel? :-) Čert ví, ale každopádně mi ten žargon zapadá spíše k plachetnicím nebo nákladním lodím, spolu s návratem do času minulých století! Dneska patrně plavba po moři ztratila kus svého kouza, pokud někdo nepluje na skutečné plachetnici (je jedno zda-li malé, nebo velké). Dneska se všechno automatizuje, do řízení lodi nastoupily počítače, satelitní navigace, radary a faxy! Na příkazy typu: "Tak sakra uvažte tu kosatku a utáhněte hlavní plachtu jaksi nezbylo místo!" :-) Možná, že ještě v námořnictvu (válečném), tam by se uplatnila ona strohost rozkazů a jistá romantika! Z osobní dopravy se stal obyčejný obchod (a néjen z dopravy cestujících). Ale na druhé straně máš pravdu! Lodě jsou sice ze železa a mají na palubě různé technické vymoženosti, ale lidé jsou pořád stejní a láska k moří je patrně taky totožná, jako za dob plachetnic!
Když se zaměřím na dialogy, možná jsou poněkud dlouhé, ale jak říkám, dnes je ve všem spousta informací! Nestačí říci: "Kapitáne, teče nám do lodi, co budeme dělat?" Možná bych měl taky skočit do nějakého záchranného člunu a zachránit se před samým sebou! :-) Vzpouru na lodi Bounty jsem několikrát viděl a četl jsem i knížku! Sindibáda znám také! A mnoho dalších příběhů o moři a lidech, kteří se na něm plaví! Četl jsem také mnoho "naučných" knih z oboru námořní dopravy, také různé přiběhy samotných aktérů, kteří se plavili na obchodních lodích. Záviděl jsem jim, možná máš pravdu, je v tom ještě kus romantiky. Osobně jsem se nikdy k moři nedostal! Když jsem byl dítě, snil jsem, že budu námořníkem, ale od malička trpím mořskou nemocí (nebo je to spíše nemoc z cestování)? :-) A nakonec mé zdraví by mi to nikdy nedovolilo...
Kde jsem to skončil? U romantiky a tvrdému životu na moři? U dobrodružství, ale také kusu tvrdé práce a někdy opravdu není čas ani chuť na dlouhé řeči! Díky, za přečtení a publikování tohoto díl, možná Ti jej Pavel podstoupil, aby Ti ukázal, jak píšu, nebo jsi to chtěla sama! Tykám ti, nevadí to? :-) Nakonec jsme tu všichni z jedné branže, nebo jak se to říká! Ještě jednou díky!
P.S. Zdá se, že dílo není nikdy hotovo a vždy je co vylepšovat!
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Životní krůčky
Verru
Balada
Ezra Horwitz
Balada o pádu P...
guru
obr
obr obr obr
obr

Jedna z věcí
Francis Black
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr