|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29011 příspěvků, 4550 autorů a 303552 komentářů :: on-line: 10 ::
|
 |
|
:: Loď snů - 7. část /2 ::
Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Loď snů
 Šíma |
publikováno: 07.07.2007, 9:31
|
| Pokračování... |
| |
|
|
/6-12/
Postupně přestali strach vnímat. Vystřídal jej zvláštní druh otupělosti. Krčili se ve tmě přitisknutí jeden ke druhému pod množstvím dek, vyjma hlídek, které se navíc třásly pod neustálým náporem větru. Chlad! Utočil na jejich těla a děsil je pomyšlením na ještě studenější mořskou vodu v případě, že by se loď náhle potopila.
Jediným mužem, který s ostatními nesdílel tytéž obavy a chlad byl hlavní inženýr lodi. Nacházel se ve stavu značné opilosti. Kolem sebe měl postavené lahve různých druhů a značek. Svíčky mu již dohořely a on nebyl schopen vstát a najít další, natož je zapálit. A tak se jen zády opíral o stěnu barového pultu a čekal, zda-li mu na hlavu nepadne některá, z lahví, které ještě zůstaly naskládané na několikapatrové poličce v zadní stěně za pultem.
Drmolil si pod vousy nějakou dětskou písničku a nejevil žádný zájem o kolem existující svět. Snažil se zapomenout na všechny ty události, které jej děsily ještě dříve, než se skutečně staly. Podařilo se mu otupit svou mysl, ale všechny okamžiky strachu se mu neustále promítaly před očima. Viděl vodní stěnu z proválené přepážky kotelny číslo tři. Cítil na sobě příšerný tlak, kterému musela loď odolávat a hlavou se mu honily přihlouplé výpočty jako počítači, který byl nakažen virem.
"Jste tady, šéfe?" zavolal do temnoty místnosti nejistý hlas. Spolu s ním přišel i slabounký záblesk světla. Byl to strojník, kdo se odvážil na palubu B, kde byl ukryt bar. Věděl, že v případě, že se loď náhle převrátí nebude mít žádnou šanci zachránit sebe, natož opilého inženýra.
"Šéfe, všichni ostatní jsou nahoře! Slyšíte?" zeptal se do tmy. Odpovědí mu bylo jen tiché zachrčení a mávnutí rukou. Inženýr odmítavě zavrtěl hlavou.
"Je mi tady dobře..." blekotal. Pak ztichl a začal hlasitě chrápat. Strojník bezmocně pokrčil rameny. Rozhodoval se, zda-li má zůstat, či se vrátit nahoru. Nakonec se posadil kus od něj a našel rukou poloprázdnou láhev. Přičichl k hrdlu. Nějaký sladký likér, pomyslel si. Po malých doušcích upíjel s lahve a přemýšlel o nadcházejícím dni, jeho zrod však byl ještě příliš daleko, aby uspokojil jeho podrážděnou mysl.
Kapitán se vrátil do kormidelny a beze slova se svalil do svého oblíbeného křesla. První důstojník si lehl v mapovně. Noční dalekohled si postavil vedle palandy a podložil si hlavu rukama. Připadlo mu, že kdyby se nevzdal kariéry, což bylo doprovázeno nepochopením ze strany kolegů, nadřízených, rodičů a přátel, nikdy by se v podobné situaci neocitl. Začal se tiše smát.
Druhý důstojník prošel potmě skrz úzkou chodbu ke schodišti na palubu A. Generátor stále pobafával svým tichý rytmem. Na okamžik projevil hlubokou úctu ke strojníkovi, jemuž se povedlo dát do pohybu několik let nepoužívaný stroj a vydal se ke své kabině. Neměl chuť strávit tuhle noc na můstku, pokud jej nebudou vyloženě potřebovat. Svůj díl služby si odkroutil.
Na můstku samotném, v kormidelně, drželi hlídku dva muži. Námořník u kormidla, který bedlivě sledoval ručičku kompasu a třetí důstojník u radiolokátoru, jež jako jediný pracoval za celou rodinu elektrospotřebičů určených k řízení lodi, kormidelní stroj nevyjímaje, protože loď byla řízená ručně a pohon kormidla na zádi lodi měl nezávislý zdroj. V normálním případě by na můstku byl zkušený kormidelník, první nebo druhý důstojník, další námořník sloužící jako pobočník službukonajícího důstojníka a dole v mapovně by podřimoval další muž v záloze.
Avšak v oné chladné noci se vše vyšinulo z normálu. Samotný zbytek posádky neměl prakticky žádnou vládu nad lodí. Nemohli svobodně měnit rychlost a směr lodi, spojit se s ostatními plavidly a využívat divů moderní techniky, včetně satelitního navigačního systému. Loď sama o sobě byla již nyní mrtvá. Držela se nad vodou jen díky své vůle vyvěrající ze síly kovových stěn odolávajících tlaku moře. Kapitán se nemýlil, i ona byla určitým druhem živé bytosti, avšak bez životodárné mízy z ohromnými a smrtelnými ranami ve svém vlastním těle.
Kolem dvanácté hodiny večerní se ozval na levoboku podivný kvílivý zvuk. Vyhnal všechny důstojníky na palubu, nebo alespoň k lodnímu oknu. V temnotě spatřili ještě temnější obraz. Nějaký předmět se třel o bok lodi! První důstojník vyběhl na člunovou palubu. Nad ní se tyčila černá hora. Ledovec!
"Kapitáne, pojďte sem!" zakřičel směrem k můstku. Nevšiml si, že dotyční již stojí na křídle navigační paluby a snaží se prohlédnout temnotou. Chlad vycházející z téže strany byl naprosto utvrzující. Černou hmotou, která se takřka, nebo docela dotýkala lodního boku nebylo nic jiného, než obrovská hora ledu.
"Co se děje?" vyběhl na palubu druhý důstojník. Cestou několikrát zakopl a dřív než on samotný se k nim doneslo divoké klení. "Co je to?"
Zastavil se u prvního důstojníka. Ten již zapálil obě magnezitové pochodně a jednu mu podal. V jejich načervenalé záři spatřili hrůzostrašné divadlo. Parník se stále pohyboval vpřed a jim se nezdálo, že by se následkem tření snížila rychlost plavby. Mysleli na trhlinu na místě kotelny, zda led nevytrhne z trupu další část a neohrozí tak jejich životy. Ledovec majestátně mizel ve tmě.
Vyděšeně jej pozorovali a děkovali bohu, že do něj nenarazili přídí, protože i kdyby byla poškozená jen samotné příď, náraz by trup lodi nepřežil. Druhý důstojník běžel na konec člunové paluby. Celý čas, než ledovec splynul s temnotou stál u samého zábradlí a za svitu pochodně, od které kapaly na palubu chladnoucí zbytky ohořelé části pochodně. Hleděl směrem mizejícího nepřítele. Hlídky otupělé neustálým čekáním nic nezpozorovaly. Neměli nejmenší šanci zahlédnout tuto tichou plížící se smrt, která měla na svědomí zkázu Titaniku. Tehdy měli všechny potřebné zprávy, loď schopnou plavby, mohli vykonat všechna potřebné opatření, aby zabránili srážce s ledem. Posádka Albatrosa byla však naprosto bezmocná.
Důstojník u radaru upadl do mikrospánku a přestal vnímat světelné odrazy na stínítku obrazovky radiolokátoru. Varovný systém lodi nepracoval a tak nebylo žádné síly, které by je varovala. S plynoucím časem do čtvrté hodiny ranní vycítili ještě několik plovoucích ker. Snad se odtrhly od pobřeží Grónska, nebo byly pozůstatkem ledového pole po čas dlouhých zimních měsíců. Nacházely se však dál, než mohli dohlédnout a splynuly s temnotou noci. Strašidelnou nocí přízraků, od kterých nemohli odtrhnout očí. A tak se s rostoucími obavami nemohli dočkat rána. Stále jim kvílel v uších zvuk, který vydávaly o sebe se třící loď a kus ledu.
"Měli jsme na mále..." houkl kapitán na druhého důstojníka.
Postávali v přední části kormidelny a skrz prosklenou stěnu hleděli do tmy. Zavřeli se do horní části můstku, kde na ně nemohl studený vítr, ale i přesto jimi otřásal chlad. Po předešlé příhodě zůstal kapitán i všichni důstojníci na můstku. Příliš toho nenamluvili. Každý se ubíral ve svých myšlenkách. Byli tak blízko smrti, jak jim to jen dovolila. Varovala je snad před jejich lehkomyslností? Čím mohli odvrátit možnost srážky?
"Za dvě hodiny bude svítat!" ozval se druhý důstojník.
Nemysleli na to, jaký děs musel vyvolat střet lodi s ledovcem u zbývajících deseti cestujících. Před lodí bylo ještě stále černočerné nic. Po páté hodiny vysadil i gyrokompas. Radiolokátor se ještě stéle držel a svědomitě ohmatával prostor kolem lodi. Kurz drželi pouze podle klasického magnetického kompasu. K šesté spatřili pod obzorem světla velké lodi, avšak během dvou minut znovu splynula s šerem. Nebe bylo již špinavě šedé a tma se zvolna vytrácela. Noc hrůzy nadobro skončila. Mohli si vydechnout. Kolem lodi spatřili rozvlněnou hladinu oceánu, na kterých se Albatros jen mírně pohupoval. Kapitán vystoupil na střechu kormidelny a rozhlédl se po obloze. Nespatřil žádné podezřelé mraky věštící bouři. Z objemného komína stále vycházel proužek kouře. Myslel na to, zda-li v horní části kotelny ještě stále hoří oheň, nebo jej stoupající voda již uhasila?
/6-13/
O půl osmé se z baru na palubě B vydrápali na horní palubu inženýr se strojníkem. Opřeli se o zábradlí a dýchali studený ranní vzduch. Před osmou hodinou byli již ve stavu použít svou mysl. Nevěděli nic o předešlé noci. Prospali ji v opileckém spánku. Zamračení a ještě podroušení vystoupili do kormidelny. Nalezli tam všechny důstojníky včetně kapitána.
Hlídky, které byly minulý večer rozestaveny se uklidily do mapovny a radio kabiny. Asi čtyři muži zůstali v salonu na palubě A spolu s cestujícími. Nemohli určit svou polohu, i když znali, svou konstantní rychlost a z příruček sílu a směr Labradorského proudu i směr větru vanoucího celou noc. Pod obzorem na jihozápadě se objevilo několik temných stínů. Pozorně je sledovali dalekohledy, ale nedokázali určit, zda-li jde o bouřkové mraky či pobřežní skály.
"Jak daleko jsme od pobřeží?" zeptal se jich inženýr. Strojník se beze slova opřel zády o stěnu nedaleko dveří na schodiště. Nikdo mu nemohl dát uspokojivou odpověď.
"Blíž než včerejšího dne!" řekl mu velitel lodi. "Urazili jsme v průměru asi sto padesát mil za dvacet hodin spolu s mořským proudem a naší rychlostí sedmi až osmi uzlů..."
"A tam ty flíčky pod mraky nad čárou obzoru?" vyzvídal dál inženýr a netajil se tím, jak dobrý má zrak. "Může jít o pobřežní skaliska?"
"Ano, ale těžko budeme mít kde přistát!" řekl mu kapitán. Ostatní důstojníci diplomaticky mlčeli. Čeho vlastně dosáhli? Posunuli se o kus dál po moři, bez toho aby zjistili, kde vůbec jsou.
"Kolem desáté přiletí vrtulník, nebo vrtulníky, je jasné, že do dvou hodin k pobřeží nedorazíme, kdyby tam na obzoru šlo skutečně o břeh... Připravíme se na evakuaci lodi, přiveďte zbytek cestujících a námořníky, kteří byli přes noc s nimi!"
"Loď by mohla být hrozbou pro námořní dopravu, kapitáne!" podotkl druhý důstojník.
"Nemůžeme vyloučit možnost srážky s Albatrosem, který je těžko ovladatelný!"
"V okruhu padesáti mil není žádná loď, můžete se přesvědčit, radar ještě stále funguje, a kromě toho o nás vědí! Chcete ji potopit, Allane?"
"Technicky je to nemožné, aniž by se neutopil samotný strůjce spolu s lodí, kapitáne!" odpověděl mu druhý důstojník. "Pomohla by jedině válečná loď a salva z děl, která by tuhle škatuli poslala ke dnu!"
"Třeba ji potopí někdo jiný!" řekl jim kapitán a zamyslel se. Dlouhán! Pokud je stále na palubě, nedá si pokoj! Ale proč o sobě pořád nedává vědět?
"Ponorka?" zeptal se jej ještě alkoholem zmožený inženýr. "Myslíte ponorku? Torpéda?"
"Nic tak hrozného!" řekl mu velitel lodi. "Vidím, že se vracíte ke svému hobby! V noci jsme se celou délkou lodi otřely o velký ledovec! Minuli jsme se jen o fous! Měl byste zajít se
strojníkem prohlédnout loď, jestli nenabírá vodu víc, než je zdrávo!"
"A to nám říkáte až teď?" nechápal jej strojník.
"Jste schopní provozu? Oba dva?" zeptal se jej kapitán. "Jste víc zničeni než naše loď!"
"Ano, pane!" zasalutoval inženýr a dal se potácivě k odchodu. "Jdeme, Samueli! Služba si nás žádá! Pojď, nebo to budeme mít v hlášení!"
První důstojník se zpytavě podíval na velitele lodi. Ten se na okamžik zatvářil velmi nechápavě, ale pak souhlasně pokynu.
"Máte na mysli záznamy v osobním hodnocení?" zeptal se jej. "Ten můj nepřítel je nejspíš bude mít taky!"
"Nejspíš ano!" souhlasil první důstojník.
"Jaký nepřítel!" zeptal se jich Allan. "Ten, kterého James včera v noci viděl?"
"Čas, pánové!" řekl kapitán všem. "Začne nás tlačit čas!"
"Jeho taky!" zamyslel se první důstojník. "Myslím si, pane, že konfrontace je nevyhnutelná! Kdo je za kapitánem, ať zvedne ruku! Vše vysvětlím později!"
/6-14/
"Není proražená! Nemůže být..." řekl inženýr veliteli lodi. "Šli bychom už v noci ke dnu, krátce po tom, co se loď, jak říkáš, Fredericku, střetla, nebo jen otřela o ten podělanej ledovec! Posloucháš mě? Dolu už nepolezu!"
"Zatraceně, chci po tobě, abys nakoukl do strojovny a kotelny číslo jedna! Nic víc, rozumíš? Mám zprávy od námořníků, že voda už zaplavila zčásti velkou přijímací halu ve středu lodi, že je i na palubách E a F. Záď lodi poklesla, to jsi poznal určitě sám, takže bude strojovna a přilehlé prostory vyjma hlavní haly a komory s hlavním generátorem pod vodou! Potápíme se, Jimmy, pomalu ale jistě! Kdyby byly zatopeny i prostory lodní turbíny a elektromotorů, které pohánějí lodní šrouby, stáli bychom už dávno na místě a záď by zmizela pod hladinou!"
"Ježíši a ty po mně chceš, abych tam ještě vlez? Co když mě překvapí voda? Ať tam jde někdo jiný, já si už na hrdinu hrát nebudu, kromě toho je mi jedno, jestli půjdeme ke dnu teď nebo za dvě hodiny..."
"Nikdo jiný tu nemá potřebnou kvalifikaci! Ty jsi lodní inženýr! Nikdo po tobě nechce, abys někam lezl bez rozmyslu! Až uvidíš valící se vodu, vezmi nohy na ramena a křič na celé kolo, že se konečně potápíme!" bouchl kapitán oběma rukama do zábradlí. Nacházeli se na palubě B u vstupu do hlavního schodiště. "Šel bych tam s tebou, ale jak jistě chápeš, nemůžu tu nechat zbytek posádky! Já mám velení lodi!"
"A co strojník? Co říkal Samuel, šel by se mnou?"
"Pro Krista pána, copak jsi malé dítě? Nebo ti ten chlast vlezl na rozum? Půjdeš tam nebo ne?"
"To víš, že jo!" zamračil se. Prošel průlezem a třískl za sebou dveřmi. Kapitán zůstal udiveně stát nad inženýrovým počínáním. Několikrát se zhluboka nadechl. Jeho zrak spočinul na zničené záďové palubě. Mořské vlny lenivě dorážely na místa ke bylo kdysi lodní zábradlí a mizely kdesi v podpalubí.
"Pane Bože!" řekl přidušeným hlasem.
Po několika dlouhých minutách se na palubě objevil znovu hlavní inženýr. Postavil se před něj. Chvíli na sebe němě zírali. Inženýr měl smáčené nohavice až nad kolena. V očích podivný lesk, který se nedal k ničemu přiřadit.
"Strojovna je asi padesát centimetrů pod vodou. Přední stěna teče jako kuchyňský cedník, ale ještě pořád drží. Všechny důležité části jsou vysoko nad vodou. Zbytek strojovny, jak jsi říkal, je pod vodou! Dávám téhle lodi takových pět hodin maximálně! Spodní hranice životnosti končí každou příští vteřinou! Mám sejít labyrintem schodišť a chodeb na dno k první kotelně, nebo ti tohle stačí jako neodvratný fakt. Dokud se tahle hromada šrotu valí vpřed, je všechno v pořádku. Příď bude relativně suchá, protože se s klesající zádí dostala dost vysoko, to bys měl poznat i ty, kapitáne! Takže pokud nepukne i přepážka kotelny číslo 1 a 2, budeme mít páru, dokud neodejde přepážka kotelny číslo 3 ve strojovně!" zavrčel inženýr. "Pak se s konečnou platností potopíme, protože bude pod vodou víc jak osmdesát procent lodních prostor pod čárou ponoru! Promiň, sedmdesát procent! Ale to na věci nic nemění, protože voda zatopí zbytek asi tak do pěti minut! Takže pokud se loď nerozlomí, potopí se nejspíš po záď i, nebo se převrátí na bok! To je všechno, co jsem ti chtěl říci!"
Inženýr se vydal ke schodišti na člunovou palubu. Kapitán mu dal náskok a nechal jej zmizet v průlezu nástavby. Několikrát si odfrkl a pak se vydal svižným krokem za ním. Čekal všechno, jen tohle ne. Způsob, jakým, mu inženýr objasnil jejich situaci jej přinejmenším zarazil.
"No tak, počkej!" volal kapitán na inženýra. "Víš dobře, že jsme všichni pod tlakem!"
"Nech si ty žoviálnosti, kapitáne!" řekl mu inženýr. "Tohle naše bratříčkování mezi čtyřma očima mě už začíná srát! Ano, srát, pane! Piju! No a co? Střízlivého mě moře nedostane! Tuhle loď už nezachráníš! S tím se budeš muset smířit! Ať už nad námi vyhrál oceán, nebo ten zatracený parchant, který nás tu straší, je jasný jeden prostý fakt! Tentokrát jsme to podělali! A říkej si, co chceš! Já končím! Dávám vám, kapitáne, k vašim nohám svou hodinovou výpověď! S okamžitou platností! Domluvil jsem!"
/6-15/
Druhý důstojník sledoval vycházející pasažéry. Díval se do jejich bledých tváří, do očí, které ztratily, svůj životní lesk. Jako stroje se vydali k velitelskému můstku. Chtěli je původně ponechat v kabinách po obou stranách lodního komína, netušili, že právě v jedné z nich spí onen šílený muž, a jakou by měli šanci jej odzbrojit, svázat a dopravit jej spolu s ostatními do bezpečí. Avšak osud připravil pro tohoto muže úplně jiný konec.
"Bude devět!" přistoupil k němu první důstojník a také on sledoval zvolna se pohybující živé bytosti v doprovodu námořníků. Tvář měl bledou stejně jako oni. V koutu duše měl obavy. Čekal na chvíli, kdy zaslechne vrčení motorů vrtulníků a spatří je jako přibližující se tečny na zamračeném nebi.
"Co když nepřiletí?" zeptal se jej druhý důstojník.
"Helikoptéry?" otočil se k němu tázaný. Po kolikáté se už Allan zeptal na toto téma. Co když opravdu nepřiletí? Co když to vše jsou jen sladké sliby. Svěří své osudy nafukovacím člunů s vybavením, ke které je řadilo v bezpečnosti před klasickými čluny ze dřeva. Ty samé čluny, které shazoval spolu s kapitánem do moře.
"Jsme odkázání na jejich pomoc, nechtěl bych spolu s tamtěmi ubožáky slaňovat podél trupu do nafukovacího člunu a vlastní silou se vzdalovat od lodi..."
"Inženýr se prý zase pohádal s kapitánem!" řekl mu a vykročil k zábradlí. Prolezl až ke hraně paluby a rukama se chytil přes palubu spuštěného jeřábu záchranného člunu. Díval se na bok Albatrosa a na mořskou hladinu. Podle sklonu paluby již poznal, že se potápí po zádi. Nezadržitelně!
První důstojník mu neodpověděl. Přistoupil k zábradlí a počkal, až se jeho kolega vrátí do bezpečí člunové paluby. Oba se znali od svých dětských let. Mnohokrát je život rozhodil do různých koutu světa, avšak vždy se znovu setkávali za těch nejnepravděpodobnějších událostí. Oba zasvětili svůj život moři, jeden u námořnictva a druhý u civilní dopravy, aby se setkali na umírající lodi.
"Voda je zatraceně studená!" usmál se druhý důstojník.
"Jak to víš, Allane?" zeptal se jej. Rukou si posunul čapku. Chvíli ji držel v ruce a pak ji širokým obloukem odhodil do moře. Dopadla přesně tak, jak ji nosil, spodkem na hladinu. Dívali se, jak ji odnáší proud.
"Mám ještě jednu!" řekl mu na srozuměnou. "Snad se oceán spokojí s touto daní. Nezdá se ti, že jsem pověrčivý?"
"Co udělá kapitán, až jej potká ten muž?"
"Dlouhán?" zeptal se jej první důstojník. "Doufám, že jej rovnou zastřelí! Pokud má u sebe ještě zbraň!"
"Střílet na palubě lodi po cestujících!" zamyslel se Allan.
"Dlouhán není cestující! Nikdo z nás neví, jak se vlastně jmenuje! Takže je to pan nikdo! Pan hajzl! O to bude vše snazší!"
"Pro nás, nebo pro kapitána?" nechápal jej druhý důstojník. "Co když tu vypukne divoká přestřelka? Nechci se nechat zabít! Teď ne, po tom všem!"
"Tak to jsme dva!" souhlasil první důstojník. "Já to vím, ty to víš, možná to ví i samotný kapitán! Otázku zůstává, zda-li to ví i ten parchant!"
/6-16/
Pobřeží se zvolna přibližovalo. I když se již daly prostým okem rozlišit jednotlivé útesy, nacházeli se ještě příliš daleko. Pluli spíše souběžně s ním, než k jeho břehům. Tak jako tak neměli místo, kde by s lodí bezpečně přistáli a vyškrábali se po strmém, několik desítek metrů vysokém, úbočí na vrcholky skal, aniž by tím ohrozili svůj život. Skaliska vyčnívala nad obzorem z pohledu pozorovatele do výše dvou až tří centimetrů. Během jedné hodiny by mohli dorazit k cíli, avšak loď by byla spolu s nimi vydána napospas rozmarům moře.
"Tam ty skály na obzoru, buď jde o pobřeží Labradoru nebo Newfoundlandu, ale nemohu si za nic na světě vzpomenout, kde leží tak vysoké skály!" řekl si druhý důstojník polohlasně. "Hej, Jamesi, vidím pobřeží!"
"To nejsi sám!" zavolal na něj první důstojník. "Je daleko a mimo náš dosah! Není tam místo k přistání!"
"Co se děje?" zeptal se jich kapitán lodi. Od chvíle, kdy mu řekl hlavní inženýr tu hroznou zprávu o stavu lodi, počítal hodiny a minuty do doby, kdy budou moci opustit loď.
"Nic pro nás!" řekl mu první důstojník a podal mu dalekohled. "Je to příliš vysoké a strmé!"
"Poplujeme dál!" souhlasil kapitán. "To pobřeží je jenom pozlátko! Výsměch!"
"Ano, pane!" souhlasil třetí důstojník. "Kam vůbec plujeme?"
"Teď už je to jedno, do hodiny, nejpozději do dvou opustíme loď! Buď ve člunu, nebo na palubě vrtulníku pobřežní stráže! Proč k nám nepošlou loď?"
"Vrtulníky jsou mnohem rychlejší, pane!" řekl mu druhý důstojník. "Přiletí si a pak zase odletí! Doufám, že až tu budou, nebudeme ležet s lodí na boku! Nebo bez lodi! Co když bude Albatros do té doby již na dně oceánu, pane?"
"Na to nemyslete, Allane!" řekl mu kapitán. "A už vůbec ne před pasažéry, které jsme tu nedopatřením nechali!"
"Ne, pane!" souhlasil Allan.
Čím blíže byli svému cíli, tím víc jim bylo jasné, že se k pobřeží nedostanou. Potřebovali mírnou a rovnou plaš se snadným přístupem a ne strmá skaliska ošlehaná vodou a větrem. Žádné místo pro přistání. Pluli dál s proudem. Skály se zvolna zmenšovaly. Po nějaké době se zmenšili tak, že nebyly pozorovatelné bez dalekohledu.
Obzor se znovu zatáhl mraky. Opravdovými mraky věštícími déšť a špatné počasí. Kolem lodi se rozprostřela nekonečná hladina oceánu, i když tušili blízkost země. Čas běžel proti nim. Kdesi dole zas zahučel vodní příval. Další část lodi padla pod náporem roztouženého živlu, zapisujícího si na své konto další malé vítězství, jakoby sám oceán tušil, že je loď již navždy jeho, navzdory tomu, co udělají lidé! Nyní už to bylo jedno. Záchrana lidí na palubě jej vůbec nezajímala. Byl zvyklý brát si lodě i námořníky, bez rozdílu věku nebo pohlaví, muže či ženy. Oceán byl nenasytný. Nenasytnějším byl snad jen jediný člověk, který se nyní skrýval kdesi na Albatrosu, lodi, které tolik ublížil.
/6-17/
Muž se sekerou se konečně probudil. Neměl žádný pojem o čase, jak dlouho spal, ani kolik je vlastně hodin. Převalil se na posteli a spadl z ní, jakmile dosáhl její hrany. Sesbíral se na nohy. První věc, kterou udělal, byla ta, že se vydal po kabině hledat svůj smrtící nástroj. S uspokojením jej našel na místě, kde jej včerejšího dne upustil. Potěžkal v ruce kus nabroušené oceli a zavrčel blahem.
Vyšel na člunovou palubu a strnul překvapením. Loď se zdála opuštěná, bez jediné živé bytosti. Rozhlížel se na všechny strany, prázdné člunové jeřáby jej podvědomě děsily a do mysli mu vstoupily vzdálené okamžiky, kdy byla loď evakuována. Něco si zabručel pod vousy a zamračil se.
Podvědomě se vydal směrem k můstku. Krok za krokem. Našlapoval jako myška a cítil se velkým a silným bojovníkem. Cestou nakoukl do proskleného prostoru s bazénem. Byl stále plný vody. Nevěděl proč, ale dostal chuť si zaplavat. Nevědomky tak zachránil mnoha lidem život. Zbraň si položil u schodů do vody a oblečen se ponořil do chladné vody. Vrčel blahem a vůbec nebral na vědomí její teplotu nepřesahující deset stupňů Celsia.
Dlouhé minuty se ráchal a potápěl, než toho začínal mít dost. Vylezl z vody a otřepal se jako pes. Sedl si ke schůdkům, opřel se o stěnu a začal zpívat lesknoucímu se kusu kovu. Na chvíli zapomněl na všechny, kteří na lodi sloužili. Vítr jeho kvílivé melodie odnášel k zádi lodi. Jeden o druhém neměli ani ponětí. Žili vedle sebe, jakoby v určitém druhu symbiózy, on jako živoucí smrt a oni členové posádky, které tak podvědomě nenáviděl, i když vlastně za nic nemohli, jen vykonávali svou práci.
Vstal a protáhl se. Oděv měl ještě mokrý, když se vydal dokončit svou cestu a zadaný úkol, jehož původce sídlil v jeho mysli. Ještě dřív, než vyšel zpět na člunovou palubu, ozval se odněkud hluk motorů vrtulníků. Byly dva, dva stroje pobřežní stráže. Rychle se přibližovaly a hledaly místo k přistání. Šílený muž se na okamžik zarazil! Viděl blížící se stroje! Instinktivně věděl, že v nich budou další muži v uniformách, možná vojáci. Věděl, že vojáci mají zbraně! Do této chvíle neviděl u námořníku Albatrosu žádné zbraně! V posádce vrtulníků spatřil určitý druh hrozby, se kterou se nemohl jen tak vypořádat, protože mu hrozilo nebezpečí, že bude zabit! Tento fakt si jeho nemocný mozek uvědomoval.
Nezbývalo mu nic jiného, než se na čas skrýt a sledovat vývin událostí. Vzpomněl si na jednoho muže, kterého viděl minulou noc. Byl oděn jako cestující i člen posádky. A co je hlavní, měl zbraň a jeho mysl také nebyla v pořádku, což bylo z jeho strany naprosto normální. Bral jej jako bratra ve zbrani! Soudruha a spolubojovníka! Stáhl se do ústraní a čekal, kdy se dlouhán objeví!
/6-18/
"Už jsou tady!" zvolal hlavní inženýr. Pozorné se díval na dva zvětšující se body. Na okamžik jej zachvátilo zklamání, čekal větší stroje. Vrtulníky několikrát zakroužily nad plující lodí. Ihned zjistili, že jediné místo k přistání je paluba hřiště. Piloti zamířili k zádi lodi.
"Jamesi?" zavolal kapitán na prvního důstojníka. "Běžte napřed a informujte je o našem počtu. My seženeme cestující a zbytek námořníků a přiběhneme za vámi. Musím zabalit pár věcí...!"
"Ano, pane!" přikývl a vyběhl na pravé křídlo velitelského můstku a seběhl na člunovou palubu. Byl v půli cesty, když první stroj přistál v levém předním rohu hřiště. Dřív, než byl na místě, sedl i druhý stroj na protilehlý konec zvýšené paluby. Rotory se ještě neměly čas zastavit, a ze strojů vyběhli velící důstojníci, zamířili k příchozímu muži.
"Jak dlouho se udržíte na hladině? Kolik vás tu dohromady je?" zeptal se vyšší muž v letecké kombinéze. Jeho kolega se krčil u stroje a pozorně sledoval jeho rozhovor s lodním důstojníkem.
"Může se potopit každým okamžikem, nevíme přesnou dobu, dokdy budeme na hladině. Prožili jsme ošklivých čtyřiadvacet hodin, pane. Je nás tu třicet, dvacet námořníků a deset cestujících, které jsme asi v tom zmatku včerejšího dne zapomněli dole v podpalubí, i když se to zdá přinejmenším trestuhodné!"
"Vem to ďas. důležité je, že jste všichni živi a zdrávi! Kde je kapitán?" zeptal se znovu.
"Takže jak dlouho bude tahle loď na hladině ve vzpřímeném stavu? Nepobereme vás všechny najednou! Můžeme vzít jen deset lidí do každého stroje! Takže odtud ihned můžeme odvézt deset pasažérů a polovinu zbylé posádky! Rozhodnutí, kdo z posádky poletí je na vás!"
"Přijde s ostatními během pěti minut. Jaké hlásí počasí v tomto sektoru?"
"Blíží se bouře, zaútočí dnes nebo zítra! Silnou bouři, pane! Ale podle informací, které jste mi poskytl, bude vaše loď nejspíše do večera pod hladinou! Tahle loď je už odepsaná! Vy jste první důstojník?"
"Ano, pane!" přikývl.
"Máte vyšší hodnost než já, ale na tom nezáleží, velím téhle záchranné operaci. Čekají na mou zprávu o počtu lidských duší na lodi, říkáte třicet lidí? Ani o jednoho navíc?"
"Několikrát jsme prohledali loď, vyloučeno!" zavrtěl hlavou první důstojník a otočil se k příchozím. Byli všichni. Kapitán šel jako poslední. Nesl velkou aktovku, ze které trčely lodní listiny a vlajku lodní společnosti, spolu s vlajkou země, pod kterou se loď plavila. Velící důstojník záchranné operace se na okamžik zamyslel.
"Jak už jsem řekl, je vás moc!" řekl po chvíli. "Vezmeme deset cestujících a polovinu posádky! Pro zbytek přiletí třetí helikoptéra!"
"V pořádku!" přikývl první důstojník a pohlédl na kapitána. Ukázal mu nejprve dva prsty a pak obě dlaně. Kapitán pochopil a neměl námitek.
"Dobře tedy! Nalodíme dvacet lidí!" řekl a podal mu ruku na rozloučenou.
Během pěti minut zmizely oba stroje v zamračeném nebi. Zbývající muži se posadili na schody vedoucí na zvýšenou palubu hřiště a čekali na poslední vrtulník. Albatros plul vstříc svému neznámému cíli rychlostí osmi uzlů. Nikým neřízen, volně spolu s mořským proudem. Každým pootočením šroubu zaplňovaly jednotlivé prostory proudy vody.
Strojovna zůstala jako jediná ušetřena nelítostnému přívalu vodního živlu. Každá uběhlá vteřina prodlužovala život lodi a dávala ji šanci, že zemře důstojným způsobem, jak se na opravdovou loď sluší. Ne bez boje, ale po dlouhém souboji s litým nepřítelem, s pocitem vlastní ceny, přestože se cena parníku dala lehce spočítat penězi, jako každá věc, kterou člověk vyrobil.
/6-19/
"Hej, Allane, nevadí ti, že jsi tu zůstal?" zeptal se jej první důstojník. "Pamatuješ, co jsi mi říkal? Měl jsi letět! V okamžiku, kdy jsi dal přednost jiným, jsi pomíchal karty osudu! Stát se může cokoliv!"
"Kapitáne?" zavolal na něj Allan. Velitel lodi sešel na člunovou palubu na pravé straně lodi a díval se na prázdná místa mezi spouštěcími jeřáby.
"Neměl byste nikam chodit!" pokračoval Allan. "Chcete se nechat zabít těsně před evakuací?"
"James říkal, že je nás tu jenom třicet!" zavolal na něj velitel lodi. "Lhal! Zapomněl na muže se sekerou a na toho druhého šílence!"
"Nelhal!" řekl mu Allan. "Oni nejsou lidé!"
"Jak to víte?" zeptal se jej kapitán. "A vy jste kdo? Bůh?"
"Co chcete dělat?" zeptal se jej druhý důstojník.
"Jdu si promluvit s tím mužem!" odpověděl mu kapitán.
"S kterým?" ozval se James. Poslouchal jejich rozhovor a zhrozil se kapitánova rozhodnutí.
"S tím chytřejším!" řekl mu velitel lodi.
"A to je kdo?" nechápal James.
"Kdybych se nevrátil, než vrtulník přistane, opusťte loď! Je to rozkaz! Kapitán zůstává na lodi poslední!"
První i druhý důstojník sledovali odcházejícího velitele lodi. Mířil k přídi. Zdálo se jim, že jeho cílem je velitelský můstek. Tam tedy na něj bude čekat jeho sok.
"Myslel to vážně?" zeptal se inženýr prvního důstojníka. Poslal strojníka v jednom z vrtulníků do bezpečí a sám zůstal s kapitánem, prvním a druhým důstojníkem a několika námořníky na palubě lodi. Všichni ostatní ze skupiny Albatros opustili.
"Opravdu tam šel?" nechápal jej inženýr. "Zbláznil se! Co když jej zabije?"
"Hraje o čas!" řekl mu první důstojník. "O náš čas!"
/6-20/
Snad se tak stalo ironií osudu, že se jednotlivé tábory v počtu jedna k třiceti nesetkaly. Šílený muž se stáhl před zvukem helikoptér do nástavby, aby ji prošel po palubě A a na jejím předním konci vystoupal po odemčeném schodišti na velitelský můstek.
V momentě, kdy šílený muž vstoupil do kormidelny, byla již prázdná. Chytil jej amok. Vlastně nevěděl, zda-li na palubě lodi ještě je někdo z cestujících, nebo členů posádky. Dal se do rozbíjení jednotlivých částí kormidelny. Systematicky se dal do ničení spojovací techniky, obrazovek radiolokátorů, ovládání hlavních pohonných jednotek lodi, kormidelního stroje a nevynechal ani blok s přímými linkami do nejdůležitějších částí parníku.
Nemohl vědět, že vše, co ničí je již k nepotřebě, samo o sobě jen mrtvým kusem techniky bez jakékoliv ceny. Procházel se ve střepech z ciferníků a obrazovek. Rozhazoval po podlaze jednotlivé listy příruček pro plavbu v severozápadní části Atlantického oceánu v sektoru Davisova a Dánského průlivu u pobřeží Labradoru, Newfoundlandu, severovýchodního pobřeží Grónska a okolí Islandu.
Jakmile dokonal své dílo zkázy, sestoupil, nebo ještě lépe, zřítil se po schodišti do nižšího patra velitelského můstku. Postavil se na nohy a sebral ze země sekeru, která dopadla jen kousek od jeho těla. Pousmál se. Blázní mají štěstí! Pomalým krokem zamířil do otevřených dveří mapovny, kde nalezl příručky a mapy všech koutů moří a oceánů světa, další navigační pomůcky a spoustu věci, jejichž název neznal a neměl tušení k čemu slouží.
Vše se válelo po zemi, knihy, složky, soubory map. Strhl i s nadlidskou silou jednotlivé skříně a poličky od stěn. V jeho mysli se zrodila další ďábelská myšlenka: papíry a dřevo výborně hoří, nepočítal však s jedním problémem, sám byl nekuřák a nemohl najít zápalky či zapalovač.
Znechuceně se vyvalil z mapovny a zamířil k protější místnosti, na dveřích před očima visel štítek s nápisem: radio kabina. Oči mu šelmovsky zazářily. Připadal si jako bůh, který může vše tvořit a ničit, jak se mu zachce a nikdo jej nemá právo soudí za provedené skutky. Přestože byl tento jeho názor značně překroucený, dodával mu pocit vlastní důležitosti a moci. Ostří nástroje se s velkou chutí zařezávalo do vysílacího a přijímacího zařízená lodní vysílačky, faxu, přímého spojení přes satelit a dalších přístrojů, včetně klasického telegrafu, používajícího Morseovu abecedu.
Nezajímalo jej, jakou spoušť za sebou zanechává, chtěl mít tuto práci za sebou. Byl unavený a zmožený neustálým máchání těžkým nástrojem. Nohy jej už nedokázaly udržet ve vzpřímeném postoji a tak se z hlubokým vzdechem svalil na kobercem pokrytou podlahu. Praštil se do hlavy, když narazil zády o stěnu. Několikrát se otřepal. Jeho ruce podvědomé hledaly kus kovu, bez něhož by nebyl tím, čím se stal na konci této plavby. Splynul s ním.
Vsugeroval si, že k němu patří již ode dne, kdy se narodil. Připadal si jako střihoruký Edward, jemuž narostly místo prstů ostré a špičaté nůžky. Pomalu začínal upadat do stavu zvláštní letargie. Samotný čas pro něj nic neznamenal, neměl žádný význam. Nakonec usnul vysílením a probral se až po několika minutách. Po čas jeho spánku se sehrálo mnoho důležitých věcí. Netušil, že propásl svou životní šanci, avšak byl tu někdo jiný, kdo jej mohl dokonale zastoupit.
/6-21/
Kapitán mlčky vystoupal po schodišti z člunové paluby do prosklené části velitelského můstku. Co spatřil mu dokonale vyrazilo dech. Veškeré zařízení bylo zničeno a k nepotřebě!
Nejdříve si myslel, že dílo zkázy náleží dlouhánovi, avšak to co viděl nemělo jeho podpis. Rozeznal jednotlivé údery ostří sekery, takže brzy přišel na to, kdo způsobil tuto škodu na lodním zařízení společnosti, která kapitána zaměstnávala. Musel se podvědomě pousmát!
"Jak se vám vede, kapitáne!" zeptal se jej dlouhán. "Tohle není moje dílo! Ale to už určitě víte!"
"Váš kolega se už o to postaral?" zeptal se jej kapitán.
"Není můj kolega!" zamyslel se dlouhán.
"Stejně tak jako ten muž dole ve strojovně?" zeptal se ho velitel lodi. "Neposadíme se!"
"Na zem? Mezi střepy?" podivil se dlouhán. "Proč ne! Když se ani vy nebojíte, že se pořežete!"
"Byl jste to vy?" zeptal se ho. "Vy jste zničil mou loď?"
"Záleží na tom? Co se stalo, stalo se!" pokrčil dlouhán rameny. "Přiletí pro vás?"
"Kdo?"
"Ne kdo!" přerušil jej dlouhán. "Co! Jak vám bylo, když jste našel těch deset cestujících? Kdyby ne oni, už byste tu nebyl! Nikdo z vaši zbývající posádky by tu nebyl! Jak je to ironické! Musíte čekat na další stroj a nevíte, jestli se ho dočkáte! Co když se do té doby, než přiletí, tahle loď prostě potopí!"
"A vy? Potopíte se s ní?" zeptal se jej kapitán. "To s těmi cestujícími, to nebyla vaše práce!"
"Ne, nejsem všemohoucí, ale rád bych jím byl!" usmál se dlouhán. "Ten muž, který vám to tu zřídil, spí dole!"
"Jak to víte?" zeptal se jej kapitán.
"Přišel jsem stejnou cestou!" ukázal dlouhán na schodiště na nižší palubu a odemčené dveře z navigační paluby. "Takhle nechávat pozotvírané dveře do služebních prostor! To je trestuhodná nedbalost! Ale máte pravdu, jaký to teď má význam!"
"Co uděláte?" zeptal se ho kapitán. "Čas letí, budeme to muset vyřešit!"
"Pořád si myslíte, že chci potopit tuhle loď? Chtěl jsem peníze! Odškodné, ale vymklo se mi to trochu z rukou! A když už se to stalo... Už vím, ptáte se mě, zda-li nechám odtud odletět vaše muže! Hm! A co ten hromotluk dole? Copak neplatí nepsaný nebo psaný zákon, že kapitán opouští svou loď jako poslední? Praxe je jak se zdá, trochu jiná!"
"Neodpověděl jste!" řekl mu velitel lodi.
"Kde jsou vaši muži? Stále na hřišti? Díval jsem se, jak vrtulníky naložili dvacet lidských duší a odnesly je pryč! Zbylo vás deset! Vy a devět členů posádky! Ale nás je ve skutečnosti dvanáct! Jako apoštolů!" řekl mu dlouhán. "Chybí tu jen Ježíš! Ale ten umřel! Pokud vím, tak ho za jeho víru ukřižovali! Jeho chyba! Každý je svého štěstí strůjcem. Jste nervózní, kapitáne!"
"Každou chvíli přiletí poslední vrtulník!" řekl mu. "Vezme jenom deset, možná jedenáct lidí!"
"To jako že poletím s vámi?" rozesmál se dlouhán a jako dítě zaplácal dlaněmi o sebe. "Vážně mě vezmete s sebou? Můžu letět vrtulníkem?"
"Přestaňte si hrát!" řekl mu kapitán vážně. "Toho dole vzít s sebou nemůžeme, to jistě chápete! Kdyby se probral na palubě vrtulníku, všechny by nás zabil, včetně pilotů a stroj by se zřítil do moře! Vážně tolik chcete umřít?"
"Já nevím!" pokrčil dlouhán rameny. "Pořád mi to vrtá hlavou, proč jste sem vlastně přišel! Proč nás tu nepřepadlo vaše komando v podobě vašich námořníků a důstojníků! Bojíte se, že jsem tuhle loď přece jen zaminoval a v ruce mám dálkový ovládač, kterým pošlu vás všechny i tuhle loď do prdele! Promiňte! Nemám nic, čím bych loď potopil! Mám sice pistoli, ale tu nyní nechci použít! Teď ne!"
"Kdy tedy?" zeptal se jej kapitán. "Kolik v nich máte nábojů?"
"Deset!" řekl mu dlouhán. "Ne, počkejte, jedenáct! O čem jste se to chtěl dohodnout? Nezlobte se, ale vypadlo mi to jaksi z hlavy!"
"Poletíte namísto mé osoby! Já tu zůstanu!" řekl mu kapitán. "Já zemřu a vy se zachráníte! Vaše pomsta bude dokonána!"
"A co za to? Mám se nechat usmažit na elektrickém křesle? Nebo se pohoupat na ráhně? Tohle není váš styl, kapitáne! Šijete na mě boudu! Kde jsou vaši muži?"
"Říkal jste, že máte celkem jedenáct nábojů! To je dost, když budete dobře mířit, máte pro každého z nás jednu kulku!"
"Samozřejmě!" přikývl dlouhán. "Střílím dobře!"
"O tom nepochybuji!" řekl mu kapitán. "Chybí mi kus ucha!"
"Proto tu chcete zemřít?"
"Ne, chci být živou zástavou za životy svých mužů, nic víc! Rozumíte mi? Já jsem vinen, já zemřu!" řekl mu kapitán.
"Tohle nežeru!" zamyslel se dlouhán. "Máme málo času! Souhlasím s vámi! Ten hromotluk dole se může každou chvíli probrat a na něj mi nestačí ani těch jedenáct kulek! Půjdeme na hřiště a tam se uvidí! Co vy na to?"
"Jsem pro!" souhlasil kapitán. "Půjdeme? Vrtulník tu bude co nevidět! Pokud piloti uvidí toho šíleného muže se sekyrou, nepřistanou na palubě! A nikdo z mých mužů se nezachrání!"
/6-22/
Vrtulník nejdříve zakroužil několikrát nad lodí a stejně jako jeho předchůdci hledal místo k bezpečnému přistání. Pilot si všiml několika mužů mávajících na okraji velkého hřiště za komínem na nejvyšší palubě lodi. Přešel na přistání. Jen co se dotkl podvozkem dřevěné palubovky, vyskočil ze stroje velitel posádky helikoptéry a se skloněnou hlavou přiběhl k čekajícím mužům. Na nic se neptal. Kolegové muž již cestou dali potřebné informace.
"Byli jste na manévrech?" zeptal se jich s úsměvem, nešlo o výsměch, jeho očí byly neskutečně vážné. Chtěl jim jen dodat odvahy a říci jim, že jsou v bezpečí a tato plavba spěje ke svému neodvratnému konci.
"Něco na ten způsob!" přikývl první důstojník. "Kapitán se naposled rozhlédl po své lodi. Za chvíli přijde!"
"Nebudeme tu déle, než bude nezbytně nutné...!" řekl jim muž z vrtulníku. "Žene se sem pořádná bouřka a my máme před sebou dlouhou cestu a tenhle stroj stojící za vašimi zády není stavěny na vzdušné turbulence a prudké nárazy větru! Nechtěl bych, aby nás museli zachraňovat z potápějící se helikoptéry! Zavolejte kapitána a půjdeme!"
"Mohou mí muži nastoupit napřed?" zeptal se první důstojník velitele vrtulníku. "Ušetří se tak čas!"
"Samozřejmě!" přikývl. "Ať si nastoupí!"
Vykročili k vrtulníku.
"Přikrčte se! Všichni se přikrčte a vlezte dovnitř!"
"Nesnáším lítání!" pousmál se druhý důstojník a jako první vlezl do otevřených dveří. "Počkáme, doufám, na kapitána!"
"Půjdu se po něm podívat!" kývl první důstojník na muže z vrtulníku. "Je trochu sentimentální! Však víte!"
"Ale pohněte zadkem!" souhlasil velitel vrtulníku. "Hoďte s sebou, čas hraje proti nám!"
James se vydal směrem k můstku po levé straně lodi. Očima hledal kapitána a jeho samozvaného nepřítele. Člunová paluba byla prázdná! Co se mohlo stát? ptal se v duchu. A tehdy je spatřil. Kapitána i jeho soka, který šel za velitelem lodi a podle všeho na něj mířil zbraní.
"Nehte nás projít!" řekl dlouhán prvnímu důstojníkovi.
"Jamesi, vraťte se ke stroji!" řekl mu kapitán. "Já tu zůstanu, nepoletím s vámi!"
"Zbláznil jste se?" nechápal jej James. "Jestli tu na lodi zůstanete, pak jistě zemřete!"
"V radio kabině nebo v mapovně spí ten muž se sekerou! Zničil můstek, mapovnu i radio kabinu, včetně veškerého vybavení! To je konec!"
"Jdeme, kapitáne!" popostrčil dlouhán velitele lodi. "Váš zástupce tu může s vámi zůstat, pokud si toužíte tak moc popovídat! Ale na mě čeká vrtulník! Co kdybych letěl sám? Vás a vaše muže bych tu nechal tomu šílenci se sekerou? Strašně rád by si s vámi všemi pohrál!"
"Poletíte s námi, kapitáne!" řekl mu první důstojník.
"Pokud se o něco pokusíte, zastřelím ho!" řekl dlouhán. "Pak zastřelím i vás a zbytek posádky!"
"Nezastřelíte!" zavrtěl James hlavou. "V případě střelby má pilot rozkaz opustit palubu lodi a odletět na základnu! Vy tu zůstanete!"
"Kecy!" zamyslel se dlouhán. "Hrajete o čas! Pořád o něj hrajete! Tak co, kapitáne! Chcete žít? Chcete, aby žila vaše posádka? O co tu jde?"
"Tak poletíte tím strojem, nebo ne?" zeptal se jej velitel lodi. "Dlouho už čekat nebude!"
"Poletím!" řekl mu dlouhán. "Ale vy nepoletíte!"
"Nepoletí nikdo!" ozval se čísi hlas za jejich zády. Směrem od přídě k nim zvolna kráčel statný muž se sekerou. Všichni muži zůstali překvapeně stát. Dlouhán, kapitán i jeho první důstojník. Stáli tam jako sochy v půli cesty ke stroji, který je měl odnést z paluby potápějící se lodi.
"Co teď uděláte?" zeptal se kapitán dlouhána.
"Měli bychom s sebou hodit!" řekl první důstojník a pohlédl na svého nadřízeného. "Opravdu je málo času!"
Muž se sekerou došel takřka až na dosah dlouhánova těla. Byl oblečen jako cestující i jako člen posádky a to jej očividně mátlo. Nevěděl, je-li dlouhán pasažér nebo ne!
"Co se tam děje?" zavolal na ně muž od helikoptéry.
"Všechny vás zabiju!" řekl pomalu muž se sekerou a rozmáchl se. Kapitán uskočil a dal se do běhu k čekající helikoptéře. Dlouhán v tu chvíli nevěděl, zda-li má pálit po něm, po jeho zástupci, po vrtulníku, nebo po muži se sekerou, který mu byl nejblíže. Jeho nerozhodnost patrně zachránila kapitánovi i jeho zástupci život. Dlouhán přišel o ruku dřív, než stačil vystřelit. Druhá rána dopadla na jeho hlavu. Zemřel s překvapení v očích.
"Ty nepatříš k nim?" zeptal se jej muž se sekerou. "Ke komu tedy patříš? Ty nejsi námořník?"
Velitel lodi doběhl k vrtulníku s prvním důstojníkem právě včas. Šílený muž se rozběhl k nim. Došlo mu, že zabil možná jediného přítele a spojence!
"Pojďte, kapitáne!" podal mu ruku velitel vrtulníku a pomohl mu nasednout do stroje.
James nasedl okamžitě za kapitánem. Pilot však stále čekal. Díval se na karikaturu
dospělého člověka. Nemohl od něj odtrhnout zrak. Přibližoval se k ním. houpavou chůzí. Usmíval se, jeho úsměv byl však natolik zvláštní, až mu tuhla krev v žilách.
"Patří k vám?" zeptal se nejistě velitel stroje. "Počkejte na chvíli!" přikázal pilotovi a chtěl vyjít ven. Kapitán jej však zadržel pohledem. Chvíli na sebe hleděli a bojovali se svými myšlenkami.
Zavrtěl hlavou a řekl: "Ten muž je blázen. Zranil tři mé muže a jednoho zabil, jeho tělo teď leží kdesi dole na nižší palubě lodi. Nemůžeme jej vzít s sebou, všechny nás zabije! Nemá rád uniformy..."
"Nerozumím...!" zamračil se záchranář.
Muž o němž vedli řeč zatím obešel roh zvýšené paluby a vystoupil po schodech na hřiště. Šel vzpřímeně, nedbal na nebezpečně nízko se otáčející listy rotoru vrtulníku, které mu svištěly nad hlavou a vířily mu vlasy. Usmíval se, stále se usmíval tím odzbrojujícím úsměvem. Měl výraz dítěte, ďábelského dítěte.
Čekali. Pilot držel prsty na plynové páce. Ve stroji vládlo napjaté ticho. Muž se stéle přibližoval. Všimli si požární sekery, která se mu houpala v ruce. Už se jim zdálo, že se ji snaží odhodit, když se s ní zahnal, jakoby ji chtěl hodit dovnitř stroje.
Sekeru zachytil list vrtule a odhodil ji daleko do moře. Muž upadl na záda. Snažil se vstát, spaloval je svým žeravým pohledem a nedovolil, aby opustili palubu lodi. Albatros se divoce zakýval na oceánské vlně. Stroj s sebou smýkl několik metrů ke komínu lodi. Zdálo se, že musí narazit rotorem vrtule o jeho zadní stěnu.
"Nahoru!" přikázal velící důstojník a zabouchl dveře.
Stroj se opile zvedal nad palubu lodi. Zachytil jej poryv vichru a takřka s ním hodil na těleso komína. Pilot měl plno práce, aby vyrovnal let a zamířil k pevnině. Šílený muž stále ležel na palubě a smál se. Jeho ošklivý smích však odnášel divoký vítr kamsi do dálav.
Loď se zvolna vzdalovala. Viděli její hrdě zvednutou příď, vysoké bělostné paluby se žlutavým komínem a zlatou linkou na úrovní člunové paluby. Její černočervený trup se dravě nořil do tříštících vln, aby se znovu vynořil čekajíc na další vlnu. Vzdalovali se!
Silueta parníku se neúprosně vzdalovala. Ještě jednou se ohlédli. Spatřili onoho muže, jak se za nimi dívá a ručkuje podél zábradlí člunové paluby. Tak se mu přece podařilo vstát na nohy.
Loď se právě naklonila na pravobok a nešťastný muž přepadl přes zábradlí do studených vln Atlantiku. Ještě nyní viděli před sebou jeho tvář s nevinným úsměvem a očima šílence, který i po své smrti spojil svůj život s kusem kovu, do něhož se po svém zamiloval. Překročili pomyslnou čáru pobřeží. Hluboko pod břichem stroje se tříštily vlny o zubatá skaliska svádějícími nekonečný boj s tímto vodním živlem. Loď zmizela. Vznášeli se nad pevnou zemí, třásli se spolu s letícím strojem pod doteky nenechavého větru, avšak v myšlenkách byli ještě stále na Albatrosu.
"Trojka volá základnu, jak mě slyšíte, přepínám!"
"Základna trojce, příjem je čistý, nahlaste situaci!"
"Operace ukončena. Počet zachráněných: deset osob, už znáte přesný počet všech trosečníků a ztráty na životech?"
"Základna, trojce! Všechny lodi i oba vrtulníky dorazily bez úhony k cíli. Sepisují se seznamy všech osob, vedení společnosti by chtělo hovořit s kapitánem lodi. Máte jej na palubě?"
"Kapitán i všichni důstojníci jsou na palubě!" odpověděl pilot. "Předpokládaná doba přistání za třicet minut, končím!"
"Základna rozumí, konec!" zachrčelo v přijímači a rozhovor utichl. Obloha se zatahovala černými bachratými mračny. Vítr nabýval na intenzitě, což přidělávalo značné starosti pilotu vrtulníku. Letěli nad terénem ve výši několika desítek metrů. Pod nimi se posouvala kopcovité krajina pokryté nízkou trávou, shluky stromů a drobnými skalisky.
Moře zanechali kdesi za svými zády. Přestalo pro ně existovat, stejně jako jejich loď, které se stala pouhou minulostí, špatným snem a noční můrou!
"Kdo byl ten muž?" vyzvídal velitel stroje. Tvář měl ještě teď bledou, bez krve. Nastalo tíživé ticho. Nikdo nechtěl odpovědět na vyřčenou otázku. Neměli chuť na něj myslet, pro ně ztratil jakýkoliv význam. Zhoupli se pod úderem vichru. Motory zahučely poněkud silněji a stroj opět vystoupal na předepsanou letovou výšku.
"Muž beze jména!" odpověděl mu kapitán Albatrosa. "Naše malá noční můra...!"
"Rozumím!" přikývl tázající se muž a několikrát se zavrtěl v sedačce vedle pilota. Naklonil se k němu a něco mu zakřičel do ucha.
Pilot přikývl a změnil kurz letu. Polovina nebe byla již fialově černá a v hustých oblacích jiskřily elektrické výboje. Začal padat drobný déšť, zasypal je i okolní kraj a přidával jim práci. Dívali se, jak jej stěrače odklízejí z předního skla a mlčeli. Vznášeli se v povětří jako albatros, chyběla jim jen velká křídla, na kterých by mohli plachtit ve vzdušných proudech a kochat se pohledem na nekonečnou hladinu oceánu.
/EPILOG/
/část z výpovědi prvního důstojníka lodi Albatros/
"Nikdy mě nepřekvapil v mnoha mých životních situacích fakt, jak dokáže nebezpečí stmelit postižené oběti, nebo v nich vyvolat ty nejzápornější lidské emoce. Viděl jsem lidské bytosti, které by za druhé daly svůj život a také ty, které by na úkor záchrany zatratily všechny ostatní ve své blízkosti. Tehdy na Albatrosu jsem dostal největší školu mého života! Nikdy dříve se mi nic podobného nestalo! Bylo to, jakoby nás chtěl Bůh vyzkoušet, zda-li jsme ještě lidmi, nebo jsme se stali obyčejnými bestiemi v lidské podobě! Albatros se v jisté podobě stal archou šílenosti a beznaděje. To, že se potopil, nebylo dílem prozřetelnosti, ale lidských rukou. Důkazy zmizely spolu s lodi! To je všechno, co jsem vám chtěl říci!"
/E-1/
/o dvanáct hodin později/
Kdesi na skalnatém pobřeží, v moři vln a vodní tříště, pod temnou oblohou a hustou sítí padajícího deště se v temnotě objevil nejasný černý stín. Blížil se zvolna k příbojové čáře a na okamžik zmizel v mlze drobných kapiček vody. Po několika minutách se z nejasných obrysů vyklubala loď. Najela na mělčinu pod útesy a nechala se smáčet mořskou pěnou.
Bouře ještě neměla takovou sílu, aby ji strhla do hlubin. Nárazem se zastavily stroje lodi a pojistné ventily pustili přebytečnou páru komínem do povětří. Zvuk parní píšťaly se smísil s hukotem větru a vln. Její cesta byla u konce. Hrdá a nikým nepokořená loď došla svému odpočinku, vydaná napospas moři, bezednému hrobu, na jehož okraji spočívala, byt jen na okamžik, aby se rozloučila s tímto světem i mořem samotným, které ji se silou své lásky omývalo a toužilo po ní, protože ještě neukojilo svou chtíč a nezaplavilo všechny její prostory.
Albatros. Loď snů. Bludný Holanďan, který navzdory pověsti dosáhl svého cíle a unikl kletbě samotného Boha, aby alespoň na okamžik zachytil vůni věků a nekonečného a klidného spánku, kde neřádí bouře, nedují vlny a nezáří paprsky slunce. Už jen několik hodin oddělovalo loď od temné hlubiny, kde vše splývá v tichu, přerušovaném občasným voláním velryb a jiných mořských tvorů, a stala se tak součástí podmořského světa...
/E-2/
/výňatek ze závěrečné zprávy vyšetřování ztroskotání osobní výletní lodi Albatros/
"Po mnoha dnech a týdnech šetření a shromažďování věcných důkazů došla vyšetřovací komise k tomuto závěru:
a) příčinou potopení osobní lodi Albatros bylo poškození kotelen a strojovny následkem výbuchu v kotelně číslo 2, kdy byl drasticky snížen výkon lodních motorů a došlo prakticky k úplné ztrátě ovladatelnosti plavidla. Po explozi zatopila mořská voda úplně kotelnu číslo dvě a částečně zatopila i kotelny jedna a tři. Následkem výbuchu vznikl i požár na palubě, který však neopustil prostory kotelen. Loď samotná se potopila mnohem později vinou zaplavení strojovny a přilehlých částí lodních prostor.
b) technický stav lodi byl shledán před incidentem za vyhovující a loď samotná byla plně schopná plavby.
c) co se týče záchranných prací posádky, nelze ji ani veliteli lodi nic vytknout, strojní i palubní posádka udělala vše pro záchranu cestujících i lodi samotné.
d) možnost, že by byla loď poškozena úmyslně zůstává i nadále nejasná, avšak stále existují dohady a spekulace, že k tomuto došlo lidským přičiněním za úmyslem poškodit majetek lodní společnosti. Taktéž zůstává nejasná totožnost pachatele a motiv jeho činu, pokud šlo skutečně o zlý úmysl.
e) spojovat incident s pasažéry nebo členy posádky je v tuto chvíli bezpředmětné z důvodu nedostatku důkazů. Nelze však plně vyloučit, že na palubě lodi existovala osoba, která měla dominantní zájem na poškození nebo zničení plavidla.
f) co se týče doporučení k vyplacení pojistné události při které došlo ke ztrátě výše jmenované lodi, nedošla komise k závěru, že by se tak stalo z materiálních důvodů a touze po finančním odškodnění za ztrátovost provozování lodi, a tato částka může být vyplacena lodní společnosti.“
/Konec/
/Poznámka autora/
V první řadě bych chtěl zde říci, že nejsem námořník, lodní inženýr, nebo stavitel lodí a nevyznám se v lodní konstrukci! Tento příběh je čistou fikcí! Je jen odpovědí na otázku, co by se stalo, kdyby se stalo to a to. Nechci zde obhajovat svůj výtvor. Na světě se dějí mnohé podivné věci a mnohé z nich jsou přímo neuvěřitelné, můžeme-li říci, absurdní!
Titanik byl nepotopitelný a přece šel ke dnů. Žádná loď není nepotopitelná a je velmi těžké říci, co by se stalo s lodí, která má zatopené dvě kotelny ze tří a poruchu na pohonném zařízení uprostřed bouře! Možná by se měla dávno rozlomit, nebo převrátit, pokud by se natočila bokem k vlnám, které by byly dostatečně silné, aby ji potopily.
Často se stávají věci, které by se stávat neměly. Po První světové válce byli všichni lidé přesvědčeni, že další válka nebude! Opak byl pravdou, přišla Druhá světová válka a vše se opakovalo. Posádka Apola 13 neměla podle všech očekávání přežít, a přece se celá vrátila ve zdraví domů na Zemi! Stejně tak neměla nikdy vybuchnout Černobylská jaderná elektrárna! Stalo se...
Jak se chovají lidé ve vypjatých situacích, když jsou ohroženy jejich životy? Krátce řečeno: různě! Každý z nás reaguje jinak na hrozící nebezpečí. Celý příběh je literární fikcí a nic se v něm nezakládá na pravdě! Jen lodě dál plují vstříc svému osudu navzdory bouřím a všudypřítomnému nebezpečí! Lidé se nepřestanou plavit po oceánu, přestože už tolik lodí skončilo na jeho dně!
Každé zítra je velikým otazníkem. Budoucnost je nejistá, stejně tak jako otázka přežití a života na Zemi jako takového! Kdo ví, co se stane příště! Spadne na Zemi kometa nebo meteorit? Bude další celosvětový konflikt? Kdo ví? Doufejme, že všechny odpovědi na naše otázky zůstanou jen na papíře jako výtvor jejich autorů a nic z toho se nestane skutečností! Protože jako lidé jsme velice nestálí a nevyzpytatelní, ale takový je i sám život! Můžeme se jen dohadovat a předvídat, co se stane a co ne...
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.2 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 5 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 19 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 18 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
