|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29011 příspěvků, 4550 autorů a 303552 komentářů :: on-line: 10 ::
|
 |
|
:: Darktear - 7.kapitola ::
Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Darktaer
 Aenica |
publikováno: 22.06.2007, 16:44
|
| Nutně potřebuji odborníka na psaní popisů příspěvku... |
| |
|
|
Kapitola sedmá
Neporušitelný závazek
Larenovi se zdálo, jako by se propadl do temnoty. Neviděl nic, jen všeobjímající černo, ve kterém se neodvažoval pohnout. Nacházel se snad v jakémsi polospánku nebo opravdu snil? Čísi vůle ho donutila seskočil ze sedla a poslušně kráčet vpřed po boku svého koně, aniž by věděl, kde jsou jeho zbylí druhové. Cítil však za krkem Orfigonův dech a to ho uklidňovalo – bez něj by se ho nejspíš zmocnilo šílenství.
Když se pak paprsky dotkly jeho ramen, myslel, že je to jen další bláznivý sen. Ostré světlo ho naprosto oslepilo, až mu bolestí slzely oči. Spolu s jeho slzami se však smývala i beznaděj a on znovu stál v radostném jitřním slunci. Dlouhou dobu trvalo než si uvědomil, kde je.
Za jeho zády se nacházel jakýsi skalnatý hrbolek, pokrytý listím a liánou, a uprostřed něj zela do země díra, způli zakrytá zelenými šlahouny. Les, v němž stál, byl řídký a prosluněný, s převahou mladých buků. Rael se znaveně opíral o svého koně a nedůvěřivě si prohlížel tvora, který jim pomohl uniknout před othary. Teď, když si ho mohli pořádně prohlédnout, se jim oběma zdál méně hrozivý než včerejšího večera.
Orimstach byl o něco menší než člověk, měl silné nohy hustě porostlé černými chlupy a jeho dolní končetiny byly zakončené lesknoucími se kopyty. Jeho oči se ztrácely pod huňatým obočím, bylo však zřejmé, že jsou naprosto černé, aniž by v sobě měly bělmo.
„Jsme v Předlesí,“ oznámil Orimstach, když viděl, že se Laren nadechuje k otázce. „Tady si můžeme na chvíli odpočinout, než budeme pokračovat dál. Od včerejška jsme urazili pěkný kus cesty, to mi věřte.Ó, ano, otharům bude chvíli trvat než se k nám přiblíží. Znám tyto staré tunely velmi dobře, ano, ano, a také velmi dlouho. Vybudoval je Vznešený národ... ale to už je dávno, že ani moje paměť nesahá tak hluboko. A to už je co říct...“
Náhle z tunelu vyběhla kočka. Ladně se vyšvihla na vršek listím zasypané skály a povýšeně shlížela na všechny pod sebou. Její kožich měl krásnou zrzavou barvu, lesknoucí se ve slunečním třpytu a její oči zářily jako smaragdy. Bylo to vskutku zvláštní, nádherné stvoření.
„Zdravím, Eleanor,“ pokynul jí Orimstach. „Tohle je má přítelkyně na cestách. Už jsem ji včera večer představoval.“
Laren pokýval hlavou. „Vysvětli nám ale, co děláš v těchto končinách? Pokud vím, moc melynfyrů po Syderii nechodí...“
„Á, ano, melynfyrové!“ povzdechl si tvor. „Kde teď jen může být všem konec! Abys věděl, chlapče, za dlouhé desítky let jsem v Syderii nepotkal žádného mně podobného. A to kdysi panovaly časy, kdy se v Durilidoru rozezníval zvuk fléten, harf, louten... a naše královna Trista vítala posly, přinášející jí k nohám důkazy své oddanosti...“
Orimstach sejmul ze zad to, co Laren předešlého večera považoval za hůl. Teď ale viděl, že je to ve skutečnosti ohromná flétna, vyřezávaná z jediného kusu dřeva. Náhle jako by se les rozezněl. Orimstach přiložil flétnu k ústům a Larenovi se zdálo, že ne melynfyr, ale stromy a ptáci, země a skály zpívaly spolu s ním. Začal se smát, jako by z něj vše zlé náhle opadlo a odletělo s větrem tam do dálky, kde už se neozývaly tóny melynfyrovy písně.
Orimstach přestal a vděčně se zaculil.
„Mistře Orimstachu!“ zvolal Laren. „Patří ti mé nejvyšší uznání!“
„Co je to za časy, kdy bratr vraždí bratra? Kdepak jsou durilidorští bardi teď? Ach, zlé časy, zlé... Ale ty, fargal, jsi mi důkazem toho, že i v době, kdy národ nenávidí národ, aspoň pár lidí najde k sobě cestu. Byl bych však radši, kdybych mohl znát tvé jméno, chlapče. Jak ti mám říkat?“
„Jsem Laren,“ odpověděl bez váhání. Neviděl důvod, proč by měl tomu tvorovi lhát. „A tohle je můj přítel Rael.“
Rael si odkašlal. „Díky, Larene, ale umím mluvit sám. Takže: nechtěl bych být nezdvořilý, ale stále nechápu, proč jsi nám pomohl, mistře Orimstachu?“
„Potřebovali jste pomoc,“ řekl melynfyr, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. „Když jsem viděl, jak se děje na těch ubohých lidech bezpráví,“ obrátil se vyčítavě na Raela, „nemohl jsem jen tak přihlížet. Já, stejně jako většina ostatních svobodných obyvatel Syderie, nenávidím Hadaroty a rád pomohu někomu, kdo je ochoten se jim postavit na odpor. Velmi rád.“ Tajuplně se odmlčel. „Ovšem, za svou službu budu požadovat malou odměnu.“
Laren znejistěl. „Nevím, jestli to bude možné. Nejsme zrovna bohatí poutníci.“
„Nebojte se,“ pousmál se melynfyr, když si všiml výrazů v jejich tvářích. „Já nejsem vůbec drahý. Chci jen, abyste nás s Eleanor vzali s sebou. Mám pocit, že tohle bude úžasné dobrodružství a já musím být u toho, aby se zprávy o vašich skutcích roznesly v mých písních do všech koutů našeho světa! Ó, ano! Každý, kdo je schopný vyzvat Arkeath na souboj a vydržet naživu je u mě hrdina, kterého stojí za to opěvovat.“
Laren vzhlédl při vyslovení toho jména. „Co je Arkeath zač?“
Orimstach se zamyslel. „Je těžké ti odpovědět, velmi těžké. Arkeath může být stejně dobře na naší straně jako na straně nepřítele. Ona je dost podivné stvoření, nejisté si svými volbami. Myslím, že pochází odněkud z jihu – ne z našeho kdysi velkého království Kanter, ale ze země Vznešených. Snad z Amun Sinthel, nemýlím-li se. Hadarotští páni jí ale dali moc, která z ní činí jednoho z nejlepších bojovníků naší doby. Vstoupí do dějin jako jedna z velkých hrdinů, po boku jmen jako Erworth, Eslandir, Artheon, Seleven, Arsival...“
Larenova tvář potemněla. Seleven... jeden z největších bojovníků, kteří se kdy po Syderii procházeli... ano, jeho jméno si zaslouží přežít. Sklonil hlavu a odvrátil se, aby si nikdo z přítomných nevšiml jeho výrazu.
„Měli bychom jít,“ zavelel Orimstach a připevnil si flétnu na záda. „Pokud nechceme, aby nás dohonili – vyjděme! Nemáme času nazbyt!“
Laren vyskočil na Orfigona, tu se však zarazil, když viděl, že melynfyr jde před ním pěšky. „Můj kůň je dost silný na to, aby uvezl nás oba.“
„Ne, to raději ne,“ odmítl melynfyr. „Raděj půjdu po svých, tak, jak to dělávám vždy. Mít nohy ve vzduchu, to není nic pro melynfyra, to v žádném případě ne, lepší je dotýkat se trávy a jehličí. Ach, ano, ano... A kam že to vlastně jdeme? Šlo by se mi mnohem lépe, kdyby mé nohy věděly kam.“
„Tam na jihozápad,“ pohodil Laren rukou. „Do Amatheonu.“
„Tak Amatheon,“ zabručel si melynfyr tiše, zatímco se už všichni ostatní dali do kroku. „To bude dlouhá cesta, to ano. Daleké město a záhadné, hm... Nedivím se, že právě takoví jako ty, fargal, tam směřují.“ Náhle zvýšil hlas, tak aby ho slyšeli i ostatní. „A co se týká dalších měst, po cestě jsou jen Amun Noar, Amun Sinthel a Amun Niriath a tam žije Vznešený národ. Rád bych zas přičichl ke květům veryaly. Těm městům se ale budeme nejspíš vyhýbat, že ano?“
„Jak to myslíš?“ ohlédl se za ním Laren s kapkou podezřívavosti.
Orimstach na okamžik zaváhal. „No, pokud tam máš nějaké známé, tak úplně chápu...“
„To nemám.“
Melynfyr se začervenal – pokud se to vůbec pod jeho hustým strništěm dalo postřehnout. „Byla to jen hloupá otázka.“
Laren pobídl Orfigona do kroku. Nebe bylo zbrázděné bílými oblaky, uhánějícími stále rychleji před větrem vedenými těžkými šedými mračny, mačkajícími se na sebe a bojujícími o každý kousek volného místa. Brzy se nebe střetlo v urputném souboji, během něhož padaly na zem kapky bijící do listí v nejvyšších korunách stromů s takovou dravostí, až lesem za chvíli zněl jen divoký rytmus vody bubnující o listy.
Brzy je přepadl hlad a tak si museli vystačit z toho, co si s sebou nesli. Při pohledu na brašny s jídlem se Larenovi naskytl další důvod k tomu, aby znovu v duchu poděkoval Sivroel za její pomoc.
Po poledni se už slunce docela skrylo za černými polštáři a Laren dostal obavy, aby nezabloudili, protože prozatím bylo jeho nejmocnější spojenec při orientaci v krajině. Naštěstí nevyrůstal na Ervionu pro nic za nic, přesto v něm však hlodala nejistota ze země, ve které nikdy předtím nebyl.
„Říkáš, že to tu znáš, Orimstachu. Řekni mi, kde teď jsme?“ zeptal se Laren, když se začalo stmívat a bál se, aby své druhy nesvedl z cesty.
„Lidé tady tomu říkají Předlesí,“ odpověděl melynfyr. „Za ním potom začínají Trisilské kopce a přes ty bude těžké přejít. Vydáme se přes ně nebo je raději obejdeme?“
„Na jihu jsou kopce příliš blízko unthiliathským pevnostem – pokud vím,“ podotkl Rael a obrátil se na Larena. „Nemyslím si, že by tě vítali dvakrát nadšeně.“
Laren se napřímil v sedle. „Co vám pořád vadí na Vznešeném národu? Copak nejsem jedním z nich?“
„No... to je právě ten problém,“ vysvětloval Rael pomalu. „Právě proto, že jsi... že jsi...“
„Co jsem?“
„Míšenec...“ šeptl.
Laren se pousmál. Ano, mají pravdu. Nejsem ani člověk ani unthiliath a navíc ani nevím, kdo byli moji rodiče. Nevěděl proč ho ta myšlenka náhle napadla, ale nějakou náhodou si v té chvíli vzpomněl na Kyrgyl.
Sáhl si pod košili, aby zjistil, jestli je náhrdelník stále na svém místě. Uklidnilo ho, když se ho dotkl. Byl tak teplý, tak příjemně teplý... Jaké tajemství v sobě může skrývat něco tak malého?
Celou cestu jeli lesem. Hustý déšť provázela mlha a ani jeden ze společníků už si nebyl pořádně jist, kde se právě nacházejí. Noc strávili pod provizorním přístřeškem z větví a dek, který se těsně nad ránem protrhl a dovnitř se vlila směs bahna, listí a dešťové vody. Museli se vydat na další cestu, prokřehlí a vyčerpaní z předešlého útěku.
* * *
Ráno se ukázalo ještě mlhavější než předchozího dne. Jemně pršelo, viditelnost byla prakticky nulová a jim nezbývalo než doufat, že kruté počasí zbrzdí stejně i jejich pronásledovatele. Les začal stoupat vzhůru a poté zase v nestřežených okamžicích klesat jako hřbet nezbedného poníka. Dokonce ani Orimstachovi nebylo do zpěvu.
K poledni si dopřáli několik hodin odpočinku, které byli ochotni obětovat. Zdálo se, že se počasí konečně rozhodlo umoudřit; mlha se trhala do řídkých cárů, povlávajících už jen v údolích a kotlinách. Vystoupali na vysoký pahorek, kde nerostly žádné stromy a odkud se mohli rozhlédnout po okolí.
„Zdá se, že jsme si zašli moc na západ,“ konstatoval Orimstach při pohledu z výšky. „Ve východní části Předlesí není tolik kopců a když už se objeví, jde z nich dobře vidět až k pobřeží za jakéhokoli počasí.“
Laren se ohlédl na východ. „A co je támhleto v dálce? To je přece oceán!“
Rael zamžoural do dálky a pak zavrtěl hlavou. „Nic tam nevidím.“
„Ale ano,“ trval Laren na svém, „tam za vrcholky lesa je určitě moře!“
„Myslím, že se ti to jen zdá, hm...“ zabručel Orimstach. „Tohle počasí není vhodné pro krásný rozhled; mraky ti mohou připomínat hladinu moře... a navíc, mně se nezdá, že bych něco takového neviděl. Vůbec ne.“
Laren pokrčil rameny. „Asi ano. Půjdem tedy na jihovýchod a budeme doufat. Snad se nepřipleteme na území unthiliathů.“
Vydali se tedy na jihovýchod. Mraky stále vyčkávaly nad krajinou a hrozilo, že spustí další spršku. Alespoň pocit z ulovené kořisti jim zlepšil náladu. Mezitím, co Rael s Orimstachem pokračovali v cestě, Laren co chvíli mizel mezi stromy s lukem a šípy připravenými ke střelbě a výsledky jeho snahy si ještě téhož dne opekli nad ohněm. Také Eleanor, Orimstachova kočka se neustále vytrácela a znovu přicházela.
Příštího rána se konečně vyjasnilo. Slunce probleskovalo mezi korunami stromů a do toho prozpěvovali ptáci. Cesta jim ubíhala rychle a k tomu jim ji Orimstach ještě zkracoval svými písněmi a příběhy o jeho národu, který obýval Syderii ještě dlouho předtím, než se v ní objevili první Vznešení a ještě dlouho předtím než do ní potom přišli lidé. Nezdálo se, že by je někdo pronásledoval.
Při polední přestávce nechal Laren Orfigona pást na zelené louce a sám se vydal na obhlídku. Vzal si svůj luk a šípy, které teď neustále nosil při sobě, spolu s mečem. Les na něj působil tak zvláště a nezvykle, na jeho vkus byl příliš jasný a prosluněný, než jaký vídal na Ervionu. Ervion...
Vyšel do svahu, jehož vrcholek korunovaly tmavé skalní špice. Postavil se za jednu z nich a shlížel dolů na vyšlapanou cestu, nacházející se několik metrů pod ním, lemovanou příkrým svahem pod ním a na protější straně. Vyhlédl na vrcholek proti sobě.
V té chvíli byl rád, že ho z větší části kryje skála. Schoval se za ní. Na protějším vrcholku stáli vojáci v lehké zbroji a na helmicích jim rudě vystupoval symbol medvědí tlapy. Byli přikrčení, v rukou svírali luky, kterými mířili přímo pod sebe. Laren chtěl seběhnout dolů, odkud přišel a varovat ostatní, když vtom uslyšel klapot koňských kopyt znějících po tvrdě udusané cestě. Zvědavě vykoukl zpoza skály.
Poutník na statném šedém koni byl mladý tmavovlasý muž se zvláštními ostře řezanými rysy, nikoli však tvrdými, jak tomu bylo u většiny lidí s podobným obličejem – snad to byl jeho pohled, který zmírňoval jeho cizokrajnou tvář nebo možná to byla zvláštní aura vznášející se kolem něj. Nezdálo se, že by si všiml vojáků na skále, pohledu hadarotských však neušel. Připravili si meče a čekali na vhodnou chvíli.
Laren bleskově zauvažoval. Rychle sejmul svůj luk, zasadil šíp a zamířil před sebe. Stojí mu za to pomoci každému, kdo je nepřítelem Hadarotu.
Muž – jako by zvětřil nebezpečí – přitáhl koni uzdy.
Laren vypálil. Střela projela hrdlem jednoho z vojáků proti němu. Muž bolestně vykřikl a zřítil se ze skály.
Poutník zvedl hlavu. Vojáci jeden vedle druhého naskákali na cestu. Sedm, napočítal Laren. Nechal luk ležet a seskočil neznámému na pomoc, ten však už také držel meč v ruce a oháněl se jím na všechny strany ze sedla svého koně.
Laren tasil Dyrlaen. Dva muži se rozběhli proti němu a zasypali ho svými ranami. Prvního nebylo těžké zabít. Laren uskočil ráně, přikrčil se a bodl zdola. Muž se svalil na zem. Druhý zaútočil na Larena s takovou silou, jakou od něj vůbec nečekal. Zasypal ho údery tak, že mu nezbylo, než ustupovat. Laren se v nestřeženém okamžiku prosmýkl kolem svého protivníka. Udeřil ho jílcem meče do boku. Muž na vteřinu překvapeně zavrávoral. Laren se rozmáchl a uťal mu hlavu.
Náhle do něj kdosi narazil a přišpendlil ho železným stiskem ke skále. Neznámý poutník mu přitiskl meč na hrdlo. „Kdo jsi?“ sykl hněvivě. Měl zvláštní, melodický přízvuk.
Laren se mu zadíval do očí. Jasně zelené duhovky měl příliš široké a čočky podivně stažené, jako by mu do nich vnikal silný proud světla. Na vteřinu si mohl prohlédnout podrobněji jeho obličej. Lícní kosti měl vystouplé a tvář hladkou, opálenou. Měl až příliš dokonalou tvář, díky níž působil jeho pohled chladně a nepřístupně. Nevypadal jako muži, které Laren za svůj život viděl. On vůbec nevypadal jako člověk.
„Takhle zdravíš ty, co ti pomohli?“ odpověděl Laren otázkou.
„Nikdo se tě o nic neprosil,“ odsekl znovu, jeho stisk však nepatrně povolil. „Nepotřeboval jsem tě.“
„Ne? A co ti vojáci? Slavně bys je všechny přemohl?“
Cizinec ho pustil. „Stačil bych na ně sám.“
V té chvíli se na skále objevily dvě siluety. Orimstach stál vedle Raela, který právě třímal v rukou Larenův luk namířený dolů na cestu. Jeho ruce se znatelně třásly. „Dotkni se ho a zemřeš!“
„V pořádku! Nic se neděje!“ křikl na něj Laren.
Cizinec zapískal. Po cestě poslušně přiklusal jeho grošák a on se mu skokem vyhoupl do sedla. Obrátil se na svého zachránce. „Radil bych vám, abyste na mě co nejrychlej zapomněli. Ve vašem vlastním zájmu. Děkuji ti za tvou pomoc a doufám, že už se nikdy nesetkáme.“
„Počkej!“ zastavil ho Laren. „Kdo jsi?“
Muž přitáhl koni uzdu. S posměšným výrazem mu pohlédl do tváře. „Vážně to chceš vědět? Potom jsem vrah vzpomínek, jsem dítě pověsti a nechť můj meč provází síla mého lidu!“ S těmi slovy pobídl koně a ve vteřině zmizel mezi stromy.
Laren se za ním díval, dokud klapot koňských kopyt nezaniknul mezi skalami.
* * *
„Sto tisíc díků za toho cizince!“ zvolal Rael snad už podesáté. Šli přes úpatí kopce směrem ke svým koním. „Už dávno jsi potřeboval dostat takovou lekci, aby jsi věděl, kam nás může ta tvá důvěřivost dostat! Mohl pomáhat Hadarotu, mohl tě chtít zabít – což koneckonců skoro udělal..“
„Proč by na něj útočili, kdyby pomáhal Hadarotu?“ bránil se Laren. „Uvažuj! Pokud by mě chtěl zabít, byl by to už udělal. Měl k tomu úžasnou příležitost a navíc... viděl jsi, jak bojoval? Šlo jich na něj asi pět a než jsem se otočil, byli všichni mrtví.“ Zpomalil svůj krok. „Navíc jsem viděl... jeho oči a myslím si, že...“
„...byl ze Vznešeného národa!“ doplnil ho Orimstach vesele. „Myslel jsem si to, ó, ano!“
Rael se zhrozil. „Potom bychom měli být rádi, že tak rychle odjel. Myslíš si, že poznal, že nejsi člověk?“
„Nevím,“ řekl Laren. „A i kdyby, proč by to mělo vadit?“
„Možná, že to ani nebyl unthiliath,“ zapochyboval Rael. „Jak jsi ho mohl poznat, když jsi předtím ještě nikdy žádného neviděl? Prý je těžké je na první pohled rozeznat. Vůbec nemůžeme mít jistotu!“
Laren se zahleděl do prázdna. „Ne, on určitě nebyl člověk. Jsem vrah vzpomínek...“ mumlal si pro sebe.
„Ó Stvořiteli, třeba se ho chtěli zbavit jeho vlastní lidé!“
Laren po něm bleskl očima.
„Pokud to byl unthiliath,“ začal Orimstach klidným hlasem, „tak ho nejlépe mohl poznat ten, kdo má v sobě krev stejného národa. Pokud Laren cítí, že to byl on, měli bychom mu věřit. Spíš bychom se měli poučit o tom, že hadarotská moc se skrývá všude kolem nás, chodí tiše jako stín a čeká tam, kde na ni nejsme připraveni. Ó, ano, ano... Důvěra a obětavost, kterou ty, Raeli, tak opovrhuješ, je v dnešních časech vzácná, velmi vzácná a my bychom si jí měli vážit jako květiny uprostřed zimy. Pokud my sami začneme používat většího zla, byť jen jako prostředku k jeho zničení, sklidíme to, co jsme zaseli. Ne nedůvěra, ale obětavost by tě měla provázet při každém tvém kroku, fargal.“
Laren před ním sklonil hlavu. „Kéž bych byl stejně moudrý jako ty, mistře Orimstachu.“
* * *
Další cesta se jen zdaleka podobala té z předchozích dnů. Vybírali si dlouho nepoužívané stezky a průchody a pokud mohli, vyhýbali se i jim. Šli tiše, mluvili spolu jen občas a i tuto konverzaci často přerušovaly cizí nenadálé zvuky, které se nikdy neukázaly být něčím nebezpečnějším než rozčileným ptákem nebo prchající srnou. Přestože však nenarazili na žádnou hrozbu, počínali si tak, jako by měli nepřítele přímo za zády. Velkou část jídla jim naštěstí poskytl les, takže se už nemuseli obávat hladu. Jakýmkoli vesnicím či osadám se vyhýbali.
Večer rozbili svůj tábor, tak jako už poněkolikáté, na malém prostranství uprostřed lesa. Noc byla chladná a nedočkavě hnala měsíc po obloze. Přestože jim stále hrozilo nebezpečí z prozrazení, rozdělali společníci malý oheň, na kterém by si mohli upéct večeři. Dlouhá cesta je vyčerpávala a králíci nabodnutí na klacku voněli příslibem plného žaludku.
Laren však jídlo odmítl a posadil se vedle Orfigona, na jehož přítomnosti se stával čím dál tím víc závislejší. Naslouchal nočním zvukům, praskání dřeva v ohni a šumění lesa. Všechno se mu zdálo náhle hlasitější, jako by se stromy stáhly kolem něj, aby k němu promluvily. Vnímal každý pohyb větru, praskot suchých větví v lese, vzdálené houkání ptáků i kroky nočních lovců a... praskot suchých větví v lese?
Laren se znovu zaposlouchal. Teď, teď to slyšel znovu! Zvuk se ozýval téměř pravidelně, jako... jako něčí kroky?
Tiše se napřímil a nespouštěje z očí místo, odkud zvuk přicházel, vytasil Dyrlaen. Oba jeho přátelé náhle vyděšeně přestali rozmlouvat.
„Larene, co se děje?“ řekl Rael, který leknutím málem upustil králíka do ohně..
Laren vykročil z kruhu světla. „Zůstaňte tady! Nechoďte za mnou!“ přikázal a bez dalších slov zmizel v temnotě lesa.
Zastavil se až pár set kroků od tábořiště za malým svahem, kde už nezasahoval kruh ohnivého světla. Zaposlouchal se. Kroky zněly děsivě blízko. Náhle jako by zrychlily a potom... ticho.
Laren si připadal jako moucha uvězněná v pavučině. Nemohl vidět dál než metr od sebe a přitom věděl, že každý jeho pohyb je ostražitě sledován očima nepřítele. Nechal se hloupě vylákat z místa, kde by se se svými protivníky střetl v rovném souboji podle svých pravidel. Kruh kolem něj se však začal uzavíral. Past sklapla.
Ucítil náhlé svištění větru za svým pravým ramenem. Instinktivně ucukl. Naštěstí. Zbraň z temnoty vystřelila přesně mířenou ranou do jeho zad a jen tak tak minula svůj cíl. Laren viděl matný stín, který se kolem něj prosmýkl. Vtom si to uvědomil.
Zavřel oči a soustředil se na sílu, která v něm proudila – na sílu, která mu dávala možnost přežít, možnost dokázat cokoli. Tak, jak ho to učil jeho mistr.
Svět kolem něj zazářil náhlým plamenem. Stromy zachvátil oheň jeho mysli a celá krajina se před ním rozevřela, jako by byl on jejím stvořitelem a mohl formovat všechny její detaily. Spatřil svého útočníka, jenž kolem něj kroužil. Naštěstí to byl jen člověk, ne othar.
Laren vyrazil náhle vpřed. Nepřítel, zmatený jeho chováním, se zmohl jen na chabý protiútok. Další ranou se Dyrlaen vnořil hluboko do jeho hrudi jako zvíře zachvácené šílenstvím.
Laren vytrhl čepel z bezvládného těla a rychle uskočil stranou. Jeho instinkty ucítily nepřítele mnohem silnějšího než byl ten předtím. Viděl zářící postavu ve své mysli, jak ostražitě čeká na jeho pohyb, přikrčená u stromu.
Othar!
Laren začal rychle zvažovat své šance. Tvor držel v pravých rukou dvě čepele a v levých dřevěný štít. To by ho mohlo zpomalit. Dřív než však mohl cokoli podniknout, othar se vyřítil z temnoty jako šelma a zahrnul ho sérií seků a výpadů tak rychle, že se jeho hbitosti ani nestačil podivit.
Laren se skryl pod čepelí a kopl nepřítele do nohy. Tvor se však ani nepohnul. Dřevěný štít se mihl vzduchem. Laren upadl pod tvrdým úderem do tváře. Rychle se odkutálel, aby svému nepříteli nedal šanci ho nalézt. Když vtom si to uvědomil... On ve tmě nevidí, já ale ano! Stačí si jen vyměnit úlohy...
Divoké zvířecí funění prohryzávalo nehybný vzduch. Othar větřil svého protivníka.
Laren se tiše plížil v kruhu kolem něj. Vítězoslavný úšklebek mu projel po tváři, když konečně vycítil svůj okamžik.
Vyrazil z temnoty rychlostí blesku a sekl svým mečem tvorovi příčně po zádech.
Othar nelidsky zařval.
Laren se napřáhl k další ráně. Kolem jeho ucha náhle projela čísi čepel. Odskočil a pohlédl na svého nepřítele. Před ním stál další othar, stejně dobře vyzbrojený a jistě ne o nic méně silnější. Proti dvěma neměl šanci bojovat...
Nepřátelské čepele se zlověstně zableskly. Laren se snažil udržet koncentraci své mysli a zachovat obraz okolí čistý a jasný tak, jak si ho představoval. Musel si však vybrat mezi kouzlem a svou silou. Oboje nedokázal dlouho udržet.
Vytrhl se ze soustředění a uskočil stranou. První čepel jej minula, druhá se však zasekla do jeho paže. Bolestí zaúpěl. Zraněný othar se náhle přivalil jako bouře – zuřivý a běsnící více než předtím.
Laren skočil za strom. Několik tvrdých úderů mu potvrdilo, že to bylo právě včas. Chystal se k dalšímu skoku, když vtom do něj cosi tvrdě strčilo a srazilo ho to k zemi. Nyní byl úplně bezmocný. Světlo v jeho mysli se rozplynulo a jeho oči zachvátila temnota.
Nocí vyšlehl oheň a plameny hladově olízly těla obou otharů. Chvilka záře připravila Larenovi nevídaný pohled – dva ohromní tvorové řvoucí bolestí a v porovnání s nimi malá a nenápadná postava člověka, z jehož dlaně tryskala živoucí síla ohně. Čepel se rudě zableskla. Muž se vrhl vpřed a přesnými údery dokončil své dílo. Mezi stromy zněl ukrutný řev a třeskot zbraní, jejich svist a hladové záseky do masa.
Náhle se v lese rozhostilo naprosté ticho.
„Jsi živí?“ pronesl hlas Larenovým směrem.
„Myslím, že ano.“ Laren se polámaně postavil na nohy.
Před jeho obličejem zazářil drobný plamen, který se neznámému vznášel necelé dva centimetry nad dlaní. Cizinec zkontroloval jeho šrám. „Ta rána nevypadá dobře. Stačilo, aby se rozmáchl o trochu víc a mohl jsi být bez ruky. Můžeš chodit?“
„Nic to není,“ bránil se Laren. Vtom náhle pochopil, koho mu onen muž tak připomíná. „Ale já tě znám,“ řekl tiše. „Před několika dny... v té roklině...“
„Máš dobrou paměť. Je to mé prokletí, že si mě každý pamatuje.“
Laren se odmlčel. „Kdo jsi? A proč... ?“
„Měli bychom jít,“ přerušil ho náhle. „Nebo přijdou další.“ Zahvízdal a na jeho příkaz přiklusal statný grošák. Cizinec ho chytil za uzdu a beze slov se vydal s Larenem k tábořišti.
Světlo ohně bylo vzdálené víc, než si Laren myslel, ne však natolik, aby k němu nedolehl hluk boje a řvoucích otharů. Dvě postavy v tábořišti se míhaly sem a tam, jako by se honily navzájem. Laren vkročil do kruhu světla a v té chvíli obě přestaly.
Rael se chystal něco vykřiknout, když si však všiml onoho cizince s jeho koněm, ústa mu zůstala bezhlesně otevřená. „Co... co...“ snažil se probrat z údivu. „Co se stalo? A kdo je tohle?“
„Otharové nás našli,“ řekl Laren věcně. „Měli bychom si pospíšit... Vy už jste všechno sbalili?“
„Víš, Larene, ty zvuky byly opravdu děsivé...“
„Proboha, chlapče, ty krvácíš!“ zvolal Orimstach.
Laren ucukl. „To nic není.“ Obrátil se za sebe a spatřil cizince, jak se opírá o bok svého koně. V jeho tváři se zračil klid, oproti zděšenému výrazu, který teď Rael vrhal na všechny strany. „Mohu vědět, proč jsi to udělal?“ zeptal se Laren a přitom se snažil skrýt podtón podezření.
„Ni-shrar sérvaen,“ odvětil muž prostě.
Rael při jeho slovech nadskočil.
„Ni-shrar sérvaen?“ opakoval Laren. „Proč?“
Cizinec se nepatrně pousmál. „Předtím sis na to vzpomněl. Před několika dny... v té rokli... Už si na to pamatuješ?“
Laren zdráhavě přikývl, jako by si nebyl jistý svými vzpomínkami.
„Pošpinil bych tím jméno svého rodu, kdybych svůj dluh nesplatil,“ vysvětloval dál. „Ale pokud tu chceš zůstat a povídat si, budeš mě muset omluvit. Nenechám se zbytečně zabít.“ Vyskočil na koně. Grošák se pod známou tíhou svého pána šťastně vydal vpřed, cizinec mu proto musel přitáhnout uzdy.
„Smím aspoň znát tvé jméno?“
Muž na několik vteřin zaváhal. „Říkej mi Asigar,“ odpověděl nakonec.
„Já jsem Laren a toto jsou mí společníci – Rael a Orimstach.“
Asigar přejel Orimstacha zkoumavým pohledem. „Netušil jsem, že v Syderii ještě žijí melynfyrové...“
Orimstach se pousmál. „Žijí, ale už je nás jen pár lístků v lese.“
Laren uhasil oheň a vyhoupl se Orfigonovi do sedla. Všichni seděli na svých koních, jen melynfyr pod nimi postával. „Mistře Orimstachu, můj kůň nás uveze oba. Nebudeš nám stačit...“
„To si jen myslíte,“ pousmál se Orimstach potutelně.
Asigar varovně vztyčil ruku. „Slyšíte? Už se blíží!“
Laren se zaposlouchal. Skutečně. Těžký dusot nohou se nesl ponurým tichem lesa, až se půda pod rychlými kroky rozechvěla. Otharové se blížili.
Asigarův kůň se rozjel vpřed, následovaný Raelem. Orimstach si upravil flétnu na zádech, postavil se na všechny čtyři a vystřelil vpřed jako zajíc. Laren zástup uzavíral.
Klapot kopyt rozeznívaný tichem zvučel ostře mezi větvemi stromů, které se polekaně odvracely před proudy větru, které kolem sebe skupina vířila.
Orfigon pádil nocí a jeho zpocená kůže odrážela záblesky měsíce. Laren se dostal vedle Asigara. Lehce svého koně popotáhl za otěže, protože cítil, že by byl schopný utéci zbytku skupiny. Nevěděl, co si má o něm myslet – o tomhle „Asigarovi“ nebo jak se doopravdy jmenuje. Byl rád, že nemá čas nad tím přemýšlet.
Vyjeli z lesa a před nimi se rozprostřela noční pláň, jejíž vzdálenější okraj byl lemován ztemnělým hřebenem hor.
Laren se náhle bolestivě chytil za paži, až se málem sesul z koně. Po ruce mu stékaly pramínky krve, barvící jeho košili do ruda, horší však byla nesnesitelná bodavá bolest vystřelující od ramene až ke konečkům prstů. Zmocnil se ho pocit, jako by se mu svět začal točit před očima. Přitiskl se Orfigonovi ke krku. Kůň se hnal vpřed jako vítr, jako vítězný pokřik na bitevním poli. Tma kolem něj se rozestoupila, aby mohlo projet dítě stínů – Orfiris Gonear.
Hory se stále přibližovaly. Jejich pochmurný obrys se zvedal stále výš nad jejich hlavy, temnota na ně dotírala a snažila si je svými prsty přitáhnout blíže.
Zdali to trvalo jen chvíli nebo celé hodiny, o tom už Laren neměl ponětí. Za nějakou dobu se ale před nimi otevřelo úzké údolí, sevřené mezi dvěma skalami odshora dolů zasypanými úlomky sutě a urvaných balvanů.
Larenovi se zdálo, jako by jej chlad objímal ze všech stran. Slyšel vtíravé hlasy medových slabik, jak mu našeptávají: „Pojď ke mně. Pojď ke mně!“
Larenovi se zatmělo před očima. Náhle si uvědomil, že stále slyší onen hlas.
„Pojď ke mně. Pojď ke mně!“
Pustil Orfigonovy otěže. Bezvládně se sesul ze sedla a kutálel se po kamenech, dokud se nezastavil na úpatí skály, nehybný a téměř bez dechu.
Asigar prudce zbrzdil svého koně. Seskočil na zem a poklekl vedle Larena, jehož tělo bylo samá krev.
„Co se děje? Co se stalo?“ křičel Rael rozčileně. Dohnal Asigara a seskočil vedle něj. „Co jsi mu provedl?“
Asigar mlčel. Sundal ze sedla měch s vodou a brašnu a začal Larenovi omývat ránu. To už ale doběhl i Orimstach, postavil se za něj a sledoval, jak právě vyndal nějaké sušené bylinky.
„Ale to je přece rozmařilka!“ zhrozil se melynfyr. „Mohl bys ho otrávit, kdybys mu jí dal špatné množství. Léčit touhle bylinou je velké umění. Není radno si zahrávat se silami, o kterých nic nevíš!“
Asigar se k němu obrátil. „Jestli mu nepomůžu, vykrvácí. Jakou smrt by si podle tebe vybral, mistře Orimstachu?“ Rozemnul lístky v rukou, několik jich přiložil na ránu a zbytek prostě setřepal z rukou. Vyndal z brašny nějaké obvazy. Laren se neklidně pohnul. Asigar mu polil ruku zbytkem vody z měchu. Náhle spatřil jeho dlaně a zarazil se. „On není člověk, že ne? Ani Vznešený... On je... fargal?“
„Co na tom záleží? Musíme ho probudit a jít dál, jinak nás dostanou!“ okřikl ho Rael.
Asigar pohodil hlavou. „Jsou daleko.“ Sklonil se k Larenovi a podepřel mu hlavu. „Larene, probuď se! Slyšíš mě? Larene!“
Laren zamumlal jako v horečce: „Už jdu. Už jdu...“
„Ubohý hoch,“ pravil Orimstach starostlivě. „Blouzní. Musíme mu pomoct.“ Položil mu ruku na čelo. Bylo úplně chladné.
Laren vyděšeně otevřel oči, jako by se právě probudil z noční můry. „Co... co se děje? Spadl jsem a pak...“
„To ta rána, Larene,“ odpověděl Rael. „Jsi v pořádku? Jak se cítíš?“
Laren polkl. Nedokázal popsat jak mu právě bylo. Ztěžka se posadil, když tu si všiml Asigara. Pohlédl na něj, jako by si nemohl vzpomenout odkud ho zná. Náhle se mu však rozbušilo srdce. „Proč tady čekáme? Musíme pokračovat dál, jinak nás doženou!“
„Jak chceš v tomhle stavu jet na koni?“ zavrhl Rael jeho návrh. „Jen by jsi tím všechno zkomplikoval.“
„Ne, to teď vážně nepřipadá v úvahu,“ přitakal Asigar. „A vrátit se nemůžeme.“ Postavil se na nohy a začal očima zkoumat okolí. „Když to nejde ani dopředu ani zpět, musíme vzhůru.“
Rael na něj nevěřícně vypoulil oči. „Nevím jak tvůj kůň, ale můj není horská koza. Nahoru nevede žádná schůdná cesta a než bychom se tam vyšplhali, dohnali by nás. A to přitom vůbec neberu v úvahu Larena...“
Asigar mu pohlédl do očí. „Potom si cestu uděláme.“ Natáhl ruku ke svahu. Náhle se skalami rozezněl divný zvuk valícího se kamení. Chřestění a těžký třeskot ovládly skalnaté údolí v jediné hrozivé ozvěně. Vteřiny se vlekly a měnily se v minuty plné očekávání. Žádný kámen však na zem nedopadl. A potom to spatřili; od úpatí až na vrchol skály se táhla úzká bělavá linka – stezka směřující šikmo vzhůru až na samotný hřeben.
Asigar se obrátil na ostatní. „Jdeme,“ vyzval je klidně, jako by právě osedlal koně. Nabídl Larenovi, aby se o něj opřel, on ho však gestem ruky odmítl a místo toho se zachytil Orfigona.
„Jestli si myslíš, že ti na něco takového skočím, tak jsi opravdový hlupák!“ zavrčel Rael. „Nemám chuť skončit svůj život pádem ze skal a už vůbec ne kvůli tobě!“
„Dobrá,“ odvětil Asigar. „Půjdu tedy první. A abyste si nemysleli, že cestu odvolám jakmile budu na vrcholu, půjde za vámi jako poslední můj kůň.“
Rael si odfrkl. Jeho oči se v té chvíli střetly s Asigarovými a i přes půlnoční tmu byl vidět jasný unthiliathův pohled, který jej probodával skrz naskrz. Rael polkl, odvrátil hlavu a mlčky sledoval Asigara, jak před ním kráčí vzhůru po světlé stezce. Vydal se poslušně za ním, jako by jeho mysl ovládlo nějaké kouzlo.
„Mistře Orimstachu,“ pobídl ho Laren gestem.
Melynfyrova postava se začal ztrácet vzhůru. Laren si omotal Orfigonovy otěže kolem paže a takto podpíraný se vydal za ním. Potom zavelel pevný hlas a za zády společníků se rozezněl klapot kopyt. Všichni byli na cestě.
Laren zaťal zuby. Ačkoli měl zraněnou levou ruku a podpíral se pravou, nemohl odehnat bodavý pocit, který mu projížděl celým tělem při každém kroku a dojem, že jej něco pálí na hrudi. Čas se líně vlekl vzhůru po skalách. Každý krok ho více a více vyčerpával. Laren vnímal jen mizející postavy před sebou a nakonec čísi ruku, která mu pomohla vyšvihnout se přes skalisko a dopadnout nohama na pevnou zem. Další symfonie třeskavých a skřípavých zvuků mu napověděla, že se skála vrací do své původní podoby.
Nad hřebenem se proháněl mrazivý pichlavý vítr. Laren se přitiskl blíže k Orfigonovu boku, chlad jej však už ovládl a dokonce se mu zdálo, že v jeho hlavě vytváří podivné hlasy. „Pojď za mnou. Pojď za mnou.“
A potom ticho. Vítr ustal, skála pod jeho nohama změkla a jeho vyčerpaný dech vystřídal klokot vody. Tady skončila jeho pouť.
Vysvětlivky:
fargal - míšenec
Ni-shrar sérvaen - neporušitelný závazek
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 6 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 8 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 17 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
