obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Je pouze jeden originál lásky, ale na tisíc způsobů."
W. Shakespeare
obr
obr počet přístupů: 2916108 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39836 příspěvků, 5847 autorů a 393429 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Darktaer - 8.kapitola ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Darktaer
 autor Aenica publikováno: 26.06.2007, 12:05  
Upekla jsem na vás trochu delší kapitolku, ale věřím, že se přes ni nějak prokoušete. Zároveň mi dejte vědět, kdybych zapomněla něco vysvětliti, například slova a podobně...
 

Kapitola osmá

Přes hory a minulost


Laren se obrátil na bok. Spadla z něj přikrývka a on po ní sáhl, aby se uchránil před mrazivým větrem. Náhle však zjistil, že mu vůbec není zima a že dokonce i tma kolem něj se už rozplynula a proměnila se v krásný jitřní den. Udiveně se rozhlédl.
Ležel na trávě, kolem něj spali jeho dva společníci, opodál jejich koně a za jeho zády klokotal potok. Vysoká skála na opačné straně vrhala kradmý stín na jejich tábor. Na jejím úpatí se táhla dlouhá čára, která ostře vymezovala hranici mezi nevlídným světem mrtvého kamení a rovnou zelenou plání, v dálce stoupající a zakulacující se do rozvalitých kopců. Potok byl zastíněn řadou vrb a vysokého rákosu, který znemožňoval dohlédnout až na jeho hladinu.
Laren ze sebe setřásl přikrývku a šel se podívat k vodě. Zarazil se, když spatřil koně volně se popásajícího kus od tábora. Chtěl sáhnout po meči, když vtom si všiml člověka klečícího uprostřed říčky. Byl nahý do půl pasu a zdálo se, jako by spal.
Laren přikročil blíž. Opřel se rukou o strom a zamyšleně si neznámého prohlížel.
Muž se otočil. Zelené oči jako by Larenovi viděly až do žaludku. „Už ses probral,“ kývl na něj Asigar. „Je ti líp?“
„Zdá se, že ano,“ pohodil Laren hlavou. Zkontroloval zrakem svou paži, když vtom si uvědomil, jak je jeho košile krvavá a roztrhaná, o kabátci na ní ani nemluvě. Zachytil Asigarův pohled a nemohl si nevšimnout, že je na něm něco pobaveného, ne však výsměšného.
Asigar vystoupil z vody. Na jeho těle byl znát tvrdý život poutníka bez domova, ačkoli mohl na první pohled působit jako hejsek, ve skutečnosti však byly jeho svaly poseté jizvami a pohmožděninami, které vyvracely všechny ukvapené názory na jeho osobu. Ovšem jeho pohyb a gesta nasvědčovaly něčemu úplně opačnému.
„Opravdu se cítíš dobře? Včera večer to vypadalo, že tě ten othar dostal,“ podotknul Asigar a začal mu odmotávat obvazy.
„Nevím, co se to stalo,“ zavrtěl Laren hlavou. Cítil se trochu trapně, když si představil, že omdlel někde uprostřed hor kvůli jednomu škrábanci. Asigar byl první unthiliath, se kterým se setkal a zrovna před ním se musel ukázat jako slaboch. Vztekle se kousl do rtu.
Dlouhé mlčení Larena zneklidnilo. Podíval se na svou paži, kterou právě Asigar zkoumal – a zatajil se mu dech. Jeho ruka nejevila sebemenší známky poranění, dokonce mu po něm nezůstala ani jizva! Jen spousta zaschlé krve.
„Jak jsi to dokázal?“ vyhrkl Laren ohromeně.
Asigar pozvedl obočí. „Tak zázračnou moc opravdu nemám. Vůbec nechápu...“ Zamračil se. Pustil Larenovu paži a přistoupil ke svému koni. Chvíli něco hledal v sedlové brašně položené na zemi a potom mu hodil čistou tuniku.
Laren ji zachytil. Měla bledě modrou barvu a její lem byl zdoben tmavšími ornamenty, které znal z knih; představovaly veryalu ve velmi zjednodušené podobě. Ohlédl se na Asigara a zjistil, že svou pozornost naštěstí ubírá jiným směrem. Nechtěl, aby viděl jeho tetování na paži nebo Kyrgyl. Sundal ze sebe špinavé šatstvo a rychle se opláchl ve studené vodě, než ji na sebe navlékl. Vzhlédl a všiml si, že Asigar je oblečený ve stejné. Sklonil se, aby si umyl obličej. Když se narovnal, zjistil, že ho pořád stejně zkoumavě pozoruje, až mu to bylo nepříjemné.
„Děje se něco?“ zeptal Laren podezřívavě a uhnul pohledem, aby se mu nemusel dál dívat do jeho očí.
Asigar pohodil hlavou, aby odehnal pramínky vlasů z očí. „Jsi míšenec, že ano?“ zeptal na rovinu.
Laren k němu překvapeně vzhlédl. „Ano,“ odpověděl pevně, přesto však v jeho hlase zazníval jasný podtón vlastní nejistoty.
„Po kom jsi z našeho rodu?“ pokračoval Asigar dál ve svých otázkách.
Laren sevřel čelist. Co mu má odpovědět? Má mu říct pravdu, nebo lhát o svém původu, čímž by možná dosáhl uznání v jeho očích? Co to však bylo platné, teď po včerejším útěku, při němž se sesypal na zem jako kus klacku? „Záleží na tom?“ odpověděl po chvíli nevrle, čímž dal jasně najevo, že si nepřeje další otázky.
Asigar pohodil hlavou. „Možná ano. Třeba jsem znal tvé rodiče. Zajímá mě to, protože v dnešní době je pro mě někdo jako ty opravdová rarita.“
Laren mlčel. Pozoroval vlny na hladině potoka a přál si, aby Asigar neřekl to, co měl právě na rtech.
„Takže ty je neznáš...“
„Záleží na tom?“ vyjel na něj Laren zostra. „Je mi jedno, co si o mně ty nebo tobě podobní myslí! Pokud mnou pohrdáš, proč jsi mi potom pomohl zbavit se otharů – aby ses mi mohl vysmívat?“
Asigar se pobaveně usmál. „Dobrá otázka: Proč bych ti pomáhal, pokud bych tebou pohrdal?“ Nastala napjatá odmlka. „A co když tebou nepohrdám? Co když nejsem jako ostatní Vznešení?“
Laren rozčileně rozčeřil prsty vodní hladinu. „Nikdy jsem žádného unthiliatha nepotkal. Až doteď.“
„A já jsem doteď nepotkal žádného míšence.“
Laren k němu tázavě vzhlédl. „Kdo u všech čertů jsi? Proč mi pomáháš?“
Asigar se chytil za bradu a dělal, že přemýšlí. „Další dobrá otázka. Kdo jsem?“ Odmlčel se. „Víš, zažil jsem toho už tolik, abych se poučil, že každý, kdo se postaví té děvce Arkeath si zaslouží můj obdiv – a k tomu vůbec nepotřebuje být míšenec. Takže jsem přemýšlel: Mám se dál plahočit touhle pustinou a doufat, že mně potká štěstí, anebo pomoct tomu hlupákovi, který ani neví, do jakého hnízda strká nos?“
Laren si opovržlivě odfrkl. „Nemohl jsi toho zažít tolik, nakolik se chvástáš, vždyť ti nemůže být o mnoho let víc než mně.“
„To záleží na tom, jak starý jsi ty. Ale i přesto si myslím, že jsi nevzal v potaz jednu malou, nepodstatnou drobnost.“
Dlouhověkost... Laren se v duchu proklínal za svou hloupost. „Aha, já zapomněl...“
Asigar pokýval hlavou. „To je můj největší nepřítel... tohle prokletí mnoha staletí.“
„Nerozumím ti,“ svraštil nechápavě čelo.
Asigar pohodil rukou. „Zapomeň na to. Ptal ses mě, kdo jsem a jako protiváhu za tvou sdílnost budiž ti mé jméno, víc toho vědět nepotřebuješ. A co se týče mé další cesty, mám v plánu tě doprovázet ještě chvíli, abych se nabažil pohledem na opravdového, nefalšovaného...“
Laren na něj hněvivě upřel zrak.
„... hlupáka, který nerozezná othara od vlastního koně.“
Laren se postavil. Stál teď přímo naproti Asigarovi a měřil si ho od hlavy k patě. „Proč si myslíš, že tě budu potřebovat?“
Asigar jako by s potěšením čekal, až Larenovi dojde trpělivost. „Tohle je hodně hloupá otázka,“ pousmál se. „Zaprvé jsem široko daleko jediný, kdo kdy stál Arkeath tváří v tvář a přežil to, zadruhé jsem jeden z mála, kdo tě po těchto končinách provede i potmě. A zatřetí – beze mně tě nejspíš někdo brzo rozseká, pokud nebudeš vědět, co máš dělat a jak máš mluvit. Možná tě tvůj otec učil, jak zacházet s mečem, ale zapomněl se ti zmínit, že jsou i chvíle, kdy je meč tím nejhorším řešením. Třeba jako tehdy s Arkeath. Nebýt šťastné náhody, stal by ses jen jedním ze sta, které zavraždila. Myslím, že si navzájem můžeme být dost užiteční, Larene.“
Dlouho bylo ticho. Šumění stromů se neslo spolu se skřehotáním ptáků ve skalách, kroužících nahoře na obloze jako strážci klidu.
Larenovi se nelíbilo, co všechno o něm ten unthiliath ví. Znamená to tedy, že ho sledoval? Jak dlouho? Co když je skutečně posluhovač Hadarotu a celé to divadlo sehrál jen pro to, aby si získal jeho důvěru? Narozdíl od Orimstacha už si nebyl loajálností tohoto muže tolik jistý. „Proč bych ti měl věřit?“ zeptal se ostře.
„A máš na vybranou?“ usmál se Asigar.
„Nepotřebuju tě. Doteď jsem si vždycky poradil sám,“ odsekl. Obrátil se k němu zády a namířil si to zpět do tábora.
„Jak chceš,“ řekl Asigar klidným hlasem. „Otharové si nezkrátili cestu tak jako my, ale i přesto je jejich tempo ostré a za pár dní tě doženou, pokud budeš po těchto kopcích bloudit – a to ty budeš, protože nikdo to tu nezná tak dobře jako já. Cesty jsou zrádné. Pokud mě však vezmeš s sebou, můžeme kopce překročit dřív, než nás dostihnou a potom už nebude těžké se jim ztratit a namířit si to kam bude tvé srdce žádat. Nemysli si, že jen tak unikneš Arkeathiné hlídce. Musíš být pro ni důležitý, pokud ti věnuje takovou pozornost.“
Laren se zastavil. Pomalu se k němu obrátil. „Nemysli si, že mě nalákáš do těch vašich měst. Nemám zájem na tom setkat se ještě s kýmkoli jiným tvého rodu, když teď vidím, jací jste arogantní. Jdu na jih, pokud mě chceš následovat.“
Asigar se odmlčel. „Do Amatheonu je to dlouhá cesta. Co tě tam tak táhne?“
„Proč si myslíš, že jdu zrovna tam?“
„No,“ odvětil prostě, „nevypadáš jako někdo, kdo se chce nechat zabít Sarkanďany a jediné civilizované město na jihu je Amatheon. Proč tedy jdeš zrovna tam?“
„Mám svoje důvody,“ odpověděl stručně. Jeho otázky mu byly každou vteřinou nepříjemnější.
Asigar mlčky pokýval hlavou. „Dobrá. Byl jsi tam už někdy předtím?“
„Proč?“
„Jde o to, že Amatheon je hodně nebezpečný pro někoho, kdo to tam nezná a když se to tak vezme, je vlastně nebezpečný pro všechny.“
„Slyšel jsem ty historky o tom, že se každý den mění. Pochybuju ale, že je to pravda.“
Asigar se pousmál. „Je to pravda. Jeden den se město zlatem skví, druhý v bahně utápí.... to se o Amatheonu zpívá.“ Na chvíli zavládlo ticho. „Proč hledáš štěstí zrovna tam? I přes svůj původ bys byl Unthial užitečný. Můžeš se účastnit našich hrdinských bojů o čest.“
Larenovi neušlo, s jakou ironií to řekl. Podivil se tomu, protože měl zato, že Vznešený národ vede boje mezi sebou z vlastní vůle. „Slyšel jsem o Sialdarth – o Válce bratří. Boje o nástupnictví mi nepřipadají ničím výjimečné...“
„Tohle nejsou obyčejné boje o nástupnictví, už dlouho tomu tak není. Naše tři města se přou mezi sebou o hlouposti, každý píď země je rozdělen mezi Amun Sinthel, Amun Noar a Amun Niriath. Přitom zvolit nového krále by bylo tak prosté...“ Zkřížil ruce na prsou a zahleděl se do země pod sebou. „Všechno se to stalo jen proto, že Geldar zavraždil našeho krále Elvísira. Lidé nám vzali naši zem, vyhnali nás do lesů jako zvířata a naše zloba se obrátila proti nim. Eslandirovy děti, jeho právoplatní nástupci měli bohužel v sobě lidskou krev po manželce Elvísira, královně Iriis a protože kvůli předchozím událostem nikdo nevěřil lidským potomkům, všichni z královského rodu si mezi sebou rozdělili vládu nad městy – dokonce i ti, kteří by na trůn neměli po právu nárok. Je to ostuda našeho lidu.“ Zvedl hlavu a začal pomalu připravovat svého koně k odjezdu.
„Ty se snad těch bojů neúčastníš?“
Asigar se zastavil v půli pohybu. „Já se neúčastním ničeho, co má za následek vyvražďování mého národa. Už asi deset let mě nic z toho nezajímá.“
Laren se od něj odvrátil. Z jeho tónu hlasu poznal, že není ochoten mu odpovídat na další dotazy. Opustil proto břeh zarostlý záplavou zeleně a vydal se do jejich tábora, kde našel oba své přátele vzhůru a dokonce zahlédl vedle Orimstacha i jeho věrnou družku Eleanor, která se rozespale protahovala. Když jim začal vyprávět o tom, že je Asigar hodlá doprovázet, Rael se zhrozil.
„A ty mu věříš? Co když je s othary smluvený a vede nás do pasti? Nad tím jsi nepřemýšlel?“
„Možná,“ uznal Laren rezignovaně. „Ale i tak, potřebujeme průvodce. I přesto se však musíme mít na pozoru, protože se mi zdá, že kdyby chtěl, zabil by nás bez mrknutí oka. Upřímně řečeno – nevěřím mu ani to, že se jmenuje Asigar, ale na tom nesejde. Když ho budeme hlídat a přistihneme ho při zradě, můžeme se zbavit jednoho z nepřátel.“
„Jsi hlupák!“ obořil se na ně Rael vztekle. „Vůbec se nechováš jako..“
„Jste připraveni?“ přerušil jejich debatu zvučný hlas. Asigar přicházel od říčky a za uzdu vedl za sebou svého grošáka, který už byl nachystaný odjet. Na rukou měl kožené jezdecké rukavice a u pasu se mu houpal meč. Laren se k němu obrátil a nemohl si nevšimnout, že zpod brašen vyčnívá ještě jedna rukojeť, do níž byl zasazen tmavý tyrkys se zdobením z úzkých nitek stříbra, vytvářejících jeden dokonalý umělecký kousek.
„Jedeme do boje?“ poznamenal Laren když si toho všimnul.
Asigar se tázavě obrátil. Zpozoroval vyčnívající rukojeť a ihned ji přikryl kůží. „Je lepší být připravený,“ odpověděl prostě.
„Už si tě dokonce upravil podle svého obrazu,“ poznamenal Rael tiše skrze zaťaté zuby. Poznámka byla namířena na jeho oděv.
Laren se pousmál. „Má na nás větší vliv, než jsem si mysleli.“
„Mluv za sebe,“ odsekl Rael a začal se chystat k odjezdu.
Zanedlouho vyrazili. Stoupali po líně se svažujících kopcích porostlých travou a lučními květinami. V dálce před nimi se však rýsovaly strmé, hustě zalesněné hřebeny Trisilských kopců, nad nimiž na modré obloze kroužila káňata. Asigar je nevedl po žádné vyšlapané cestě; stoupali po travnatých vrcholcích vstříc divokým horám a přitom mezi sebou neprohodili jediného slova. Jejich průvodce jel vždy o něco napřed a ani jednou nezaváhal, ani jednou nesesedl z koně a nezkontroloval jejich směr. Byl si sám sebou natolik jistý, až to Raela přivádělo k šílenství.
„Udělali bychom líp, kdybysme se ho zbavili,“ podotknul nasupeně ke svým druhům, když si byl jistý, že je Asigar neposlouchá.
„Buď trpělivý, příteli. Ano, ano, trpělivý,“ reagoval Orimstach na jeho nespokojené mručení. V náručí mu spočívala Eleanor, které zvědavě koukala kolem sebe. „Možná, že nám náš cizinec připraví nějaké překvapení. Nemůžeš si být jistý tím, co nás čeká.“
Rael si odfrkl. „Jenom se bojím, že na konci toho jeho překvapení budou nade mnou kroužit krkavci. Sakra,“ ulevil si a plácl se po krku, na kterém se mu před chvílí usadila moucha. „Ten odporný hmyz je všude. Celá tahle země je divná. Není nad náš domov.“
Laren popohnal koně, aby Asigara dohnal. Muž po něm tázavě bleskl očima a když se ujistil, že je to on, opět upřel svůj zrak do dálky před sebe.
„Jak dlouho to trvá přes kopce?“ zeptal se Laren.
Asigar si dal s odpovědí načas. „To záleží na tom, jak rychle pojedeme. Deset dní klidným tempem není nic neobvyklého, ovšem obávám se, že za tu dobu nás otharové doženou.“
„Myslíš, že si nás Arkeath najde?“
Asigar se nepatrně pousmál. „Jen ať přijde.“
Celý den jim ubíhal v poklidném tempu. Zbytek zásob jim ještě postačil a s potravou pro koně nebyl problém – kdykoli mohli zastavit, aby se napásli a když měli žízeň, museli jen seběhnout dolů do údolí, kudy se vlnila úzká říčka jako tenká bělavá stužka.
Přenocovali na okraji malého lesíka, který se táhl kousek po hřebeni kopce. Nerozžíhali oheň, protože by tím na sebe mohli přitáhnout pozornost nepřátel – a to bylo to poslední, o co usilovali.
Další ráno už tak slunečné nebylo. Po obloze se proháněly naducané mraky, předhánějící jeden druhý a hrající své věčné divadlo o tisících neustále se měnících tvářích. I cesta se stala obtížnější. Trisilské kopce se zvedaly a klesaly rychle jako vlnobití a byly protkány desítkami rychle se valících bystřin, jejichž prameny vyvěraly hluboko v lesích a jejich břehy byly lemovány nespočtem různých bylin a mechů, které vytvářely na zemi husté koberce. Laren se na ně zahleděl. Vzpomínal na Ervion a na vše, co na ostrově prožil. Zatřásl hlavou, aby z ní vyhnal podobné myšlenky. Musel se soustředit na svůj cíl – a tím byl Amatheon, město ležící v nedohlednu.
Stíny se začaly prodlužovat. Postupovali teď pomalu vzhůru po hřebeni kopce a v dusivém horku se nikomu nechtělo moc povídat. Pouze Orimstach nastavil tvář jemnému vánku a blaženě shlédl na krajinu pod sebou, kde se rozvalovaly bochánky zelených kopců a v dálce za nimi se táhla dlouhá šedá čára, která oddělovala Trisily od Předlesí.
„Vane východní vítr,“ řekl Orimstach zamyšleně. Jeho tvář náhle zvážněla. „Východ je podivuhodný a záhadný. Proč jsem si na to právě vzpomněl, hm... ?“ Sundal flétnu ze zad. „Znám jednu starou píseň. Málokdo si ji dnes pamatuje, ano, velká škoda, je ale přesto jednou z mých nejoblíbenějších.“ Přiložil nástroj k ústům a začal do něj pískat pomalou, rozvláčnou melodii, připomínající kolébání moře. Potom přestal, aby mohl zpívat:

„Odešels´ přes moře
Vlny zapomnění
Daleké přístavy, západ a snění
Vrátíš se? Nevrátíš?
I vítr se mění
V dalekých přístavech východních zemí

Odešels´ navěky
Smutné odloučení
Daleké přístavy, západ a snění
Vzpomínej, pamatuj
Synu a pane
V dalekých přístavech, kam vítr vane.“


„Je nádherná,“ přikývl Laren uznale. „Ale nepochopil jsem její příběh. Každá píseň přece nějaký má.“
„Tahle taky,“ podotknul Asigar, který se náhle objevil vedle něj. „Je o Sidawenovi a o tom, jak opustil Syderii.“
Laren zpozorněl. „Sidawen?“
Asigar se pousmál.

„Orfeia Sidawen
Manthveia riel
Faríz achgarád, nalduren, aiel
Orfeia. Ni-vrala?
Viskar-an yeth shri
Al faríz achgarád an duril daeri

Orfeia reymelon
Sidawen – veyel
Faríz achgarád, nalduren, aiel
Merfíy-ra, ornay-ra
Hear ir saveth
Al faríz achgarád el viskar valeth“


Všichni se s ohromením obrátili na Asigara.
„Ten překlad není přesný, ale v našem jazyce se mi ta píseň líbí víc,“ uzavřel to a rychle pobídnul svého koně vpřed, než byl čas na jakékoli poznámky.
Orimstach chvíli zamyšleně mlčel a díval se za Asigarem, který pomalu mizel mezi stromy.

* * *


Dalšího dne dusno zesílilo. Společníci se ošívali a mysleli si, že jim každou chvíli musí puknout hlava – jen Asigar byl ve svém živlu. Jel daleko před nimi, chvílemi se jim dokonce z dohledu úplně ztrácel a potom se náhle objevil po jejich boku jako lesní duch. Je ovšem pravda, že ani Laren nebyl z horka tak zmožený jako Rael nebo Orimstach, ba co víc, začínal cítit ke svému průvodci něco, co by se dalo nazvat pokrevním poutem nebo spřízněností rodu a ačkoli ho Asigar každou chvílí rozčiloval svou samolibostí a arogancí, každý náznak podobnosti mezi nimi jako by v něm obnovoval jeho dávno ztracenou identitu.
Kolem poledne, kdy bylo vedro nejúmornější. Zastavili se tedy na vrcholku hřebene, z většiny zakrytého pokroucenými větvemi borovic, který jim znemožňoval výhled na všechny strany. Za jejich zády byl svah velmi příkrý, taktéž zarostlý jehličnany a sem tam vyčníval ze země kus ostré skály.
Sesedli z koní. Rael si lehl opodál do stínu pod keřem a užíval si odpočinku. Asigar poplácal svého koně a nechal ho jen tak neuvázaného. Potom se obrátil na Larena. „Krásné zvíře,“ pokývl hlavou k Orfigonovi. „Na takovém musel Eslandir přijet do Syderie. Nikdy jsem podobného neviděl.“
Laren se cítil polichocen. „Je to věrný společník. Jmenuje se Orfigon.“
Asigar přikývl. „Nádherné jméno pro nádherného koně. Orfiris Gonear?“ řekl s melodickým přízvukem, který Laren ještě od nikoho neslyšel. V životě nemluvil s nikým z Unthial a teď ho napadlo, jestli by se i přes to, že na Ervionu ovládal Dračí jazyk velmi dobře, domluvil s unthiliathem.
Obrátil se k jedinému místu, kde stromy dovolovaly shlédnout na holé vrcholky v dálce a zahleděl se před sebe. Udiveně zamrkal. Na vysokém kopci stála vysoká stavba tyčící se k nebi jako výstražný ukazovák. Nebyl si jistý tím, co vlastně vidí, ale vypadalo to jako nějaká pevnost nebo zvláštní sídlo.
„Asigare? Co je tam to v dálce na kopci? Vidíš tu stavbu?“
Asigar se udiveně postavil vedle něj. Nakrčil čelo a potom se udiveně obrátil na Larena. „Nic tam nevidím.“
„Nevěř těm jeho bludům,“ ozval se Rael rozespale. „On vidí vždycky jen to, co není pravda.“
„Já si nevymýšlím!“ ohradil se nevrle. „Podívej se! Přímo na jih od nás!“
Asigar se však ani neotočil. Jen dál hleděl Larenovi do očí tím svým zvláštním, pronikavým způsobem. „Na jih od nás už je jen Per Lath. Tu ale nemůžeš vidět, protože je až na nejjižnějším okraji Trisilských kopců, bezmála dvě stě mil vzdušnou čarou od nás.“
„Já říkal, že je blázen,“ podotkl Rael a obrátil se na druhý bok.
Laren se pevně zahleděl do jeho očí. „Já nelžu.“
Tentokrát to byl Asigar, kdo uhnul pohledem jako první. „To se mi nezdá možné. Doufám, že to není pravda; nerad bych na své cestě měl Hlásku před očima.“
„Proč ne?“
„Přináší to smůlu. Na Per Lath zemřel náš poslední král. Ta pevnost je znamením smrti.“ Asigar vzal do ruky kámen a mrštil jím ze svahu dolů. Zjistil, že na něj Orimstach upřeně hledí a visí na jeho slovech, proto tedy pokračoval. „Kyrgylské války byly jen malicherností lidských králů, kvůli níž začala Syderie uvadat. Teď, když už jsme se téměř zničili sami, není pro Hadarot problém podniknout invazi, ale zrada...“ Jeho pohled ztvrdl. „Zrada zavraždila Elvísira na Per Lath a zrada dovolila Hadarotu zmocnit se našich zemí. Lidští králové nám nosí jen smrt. Lidé jsou slabí.“
„Neslyšel jsem o Kyrgylských válkách,“ řekl Laren. „Nebo možná je jen znám pod jiným názvem.“
Asigar se hořce pousmál. „Málokdo jim tak říká. Málokdo ví o pravém důvodu, proč se Geldar vydal na jih zmocnit se Eslandirových zemí, proč se vůbec odvážil... Mohla za to přitom jedna jediná věc – dárek, který dostal Artheon od Pána draků, když náš svět opouštěl. V mém jazyce se mu říká Kyrgyl – Náhrdelník. Nikdo neví jak přesně vypadal, ani kde teď je, ale jedno je jisté – dal Geldarovi takovou sílu, že se za ním vydali lidé z celé Syderie, on sám prý jako by se stal bohem. Nevím, kolik je na tom pravdy a ani to vědět nechci, teď, když se Kyrgyl ztratil.“
Laren při jeho slovech polkl. Mráz mu prostoupil celým tělem. Jeho výraz by musel Asigara upoutat, kdyby však nebyl muž příliš zabrán sám do sebe. Kyrgyl? Copak může mít na mysli to, co mi předal Arwian? Ta myšlenka ho děsila. Tu věc, o které Asigar hovořil, tu že měl právě na krku?
„A co by se stalo, kdyby se Kyrgyl znovu našel?“ zeptal se bezvýrazně.
Asigar na něj vrhl zběsilý pohled. „Zabil bych toho, kdo ho nosí a odvezl Kyrgyl daleko na východ, aby ho už nikdo nikdy nedostal!“
Laren jeho pohledu rychle uhnul. Zamrazilo ho. Co když Asigar zjistí pravdu? Nepochyboval o tom, že by svá slova dodržel, už podle krátké zkušenosti, kterou s ním měl, byl dost cynický na to, než aby si z jeho smrti dělal nějaké starosti. Další důvod, proč se mít na pozoru.
Obrátil se a namířil si to vzhůru ke skále, která se tyčila na vrcholku nad nimi. Nikomu se ani slovem nezmínil kam jde a nezdálo se, že by to někoho zajímalo. Na strmém kopci si vybíjel své pochybnosti. Zalil ho pot předtím, než vystoupil úplně na vrchol a než jeho ruka spočinula na šedivém kameni, odkud byl úžasný rozhled na všechny strany. Nezajímaly ho však kopce zalité slunečními paprsky, pod jejichž dotyky se zelenaly v rozpuku léta, ani široká plošina těsně pod ním, která byla úplně holá a vypadala jako ohromný zelený stůl. Hleděl před sebe a přemýšlel. V údolí pod ním polehávalo malé stádo vysoké zvěře, nerušené ze svého odpočinku.
Laren shlédl dolů. Potřeboval si utřídit myšlenky. Musel si teprve uvědomit, co se kolem něj děje. Ještě před nedávnem byl učedníkem Strážců a nyní leží na jeho bedrech důležitý úkol, který mu komplikuje ta malá, záhadná věc na jeho krku. Bezděčně se Kyrgylu dotkl. Co mu to jen Arwian říkal?
Stádo pod ním se náhle zvedlo a vyděšeně prchalo do lesů nad údolím. Laren na něj zvědavě upřel zrak.
Za jeho zády se rozezněl ostrý orlí křik. Ohlédl se. Přímo proti slunci se k němu blížil mohutný temný stín, který se každou vteřinou zvětšoval. Laren pohotově vyskočil na nohy.
Gryf!
Sáhl po meči u svého boku a vytasil jej vstříc protivníkovi. Vzduch protrhl nový, mnohem hlasitější ptačí jekot. Laren už zřetelně rozeznával obrysy gryfího jezdce, který v ruce svíral kopí. Bleskově zauvažoval.
Zapřel se rukou a skočil za ostrý skalní výstupek. Gryf rozčileně přeletěl těsně nad ním. Stočil se ve vzduchu a obloukem se navrátil ke své kořisti. Laren napřáhl Dyrlaen nad hlavu v útočné pozici.
Jezdec pozvedl kopí. Zbraň prosvištěla vzduchem. Laren uhnul, ale velmi zřetelně cítil rozvířený vzduch, který se otřel o jeho ucho. V té samé vteřině ucítil tvrdý náraz do zad. Zavrávoral. Neudržel rovnováhu a spadl ze skály dolů na stolový výstupek. Dyrlaen mu vypadl z ruky.
Laren se bolestivě převalil na bok. Zběsile lapal po dechu. Uvědomoval si, v jak zranitelné pozici se nachází. Snažil se zkoncentrovat ke kouzlu, které by mu dalo poslední naději na přežití, ale mnohem dřív, než to stačil udělat, ucítil nad sebou silnou vzduchovou vlnu.
Gryfovy pařáty se zabořily do země vedle něj. Laren pomalu vzhlédl. Nad ním se tyčilo ohromné zvíře v celé své síle a majestátu, kruté a neporazitelné, stejně jako jezdec, jehož opovržlivý úsměšek byl to poslední, co z něj Laren zůstalo v paměti.
Gryf se náhle bolestivě prohnul v zádech. Vztekle zařval. Obrátil se i se svým jezdcem zády ke své oběti. Laren si všiml barevného stínu, který se rychle prosmýkl kolem nepřítele a na jehož čepeli se odráželo slunce.
Asigar!
Asigar se nakrčil a natáhl ruku ke gryfovi. Náhle z jeho dlaně vystřelil ohromný proud ohně jako z dračí tlamy. Zvíře zařvalo a bolestivě se svíjelo v plamenech. Potom vše ustalo. Asigar se vrhl na jeho hruď a jako kovář kující kus železa proti němu vyrazil s mečem v ruce. Jezdec ze svého sedla vykřikoval zuřivé povely.
Gryfův pařát se mihl vzduchem a zasáhl Asigara do paže, naštěstí pouze hřbetem své končetiny. I to však stačilo k tomu, aby se muž svalil pod silnou ranou do trávy k okraji plošiny. Laren ke svému zděšení zjistil, že je jeho přítel beze zbraně. Trhaně vstal na nohy. Uchopil meč ležící na zemi. Nepozorován se dostal nepříteli na záda. Ťal proti růstu peří.
Gryf stvůrně zaječel. Laren tím získal pro Asigara čas. Zvíře se k němu obrátilo a povalilo ho k zemi. Ostrý zobák se zableskl přímo nad ním. Odkutálel se stranou. Gryf po něm hrozivě chňapl.
Asigar se náhle objevil po boku nepřítele s oběma meči v rukou. Zatočil jimi nad hlavou. Zvíře se k němu obrátilo. V té chvíli Asigar udeřil a připravil jej o nechráněný pařát. Z pahýlu vyrazil proud tmavé krve. Následovala další série úderů. Gryf se bolestivě otřásl. Jediné, na co se ještě zmohl, byl trýznivý ryk, který se rozléhal horami s několikasetnásobnou ozvěnou. Potom se postavil na zadní, udělal dva nejisté kroky vpřed a padl na zem do trávy.
Asigar vystoupil na jeho nehybný bok jako vítěz. Sklonil se nad mužem, který se vší silou snažil dostat ze sedla, ke kterému byl poután řemeny. Jediný přesně vedený tah mu prořízl hrdlo.
Asigar vyčerpaně poklekl nad mrtvým. V rukou svíral oba meče a těžce oddechoval.
Laren k němu vykročil. Třásl se po celém těle. „Asigare!“ zvolal otřeseně. „Jsi v pořádku?“
Asigar se narovnal a otočil se k němu. V očích mu blesklo cosi, co Larena znepokojilo. Ve chvíli, kdy si to uvědomil, vyběhl proti němu Asigar jako šílený a povalil ho k zemi, čepel meče přiloženou na jeho hrdle. Laren se snažil vymanit z jeho sevření, při sebemenším pohybu by se však setkal s ostřím meče. Nemohl nic dělat. Útok přišel příliš nečekaně.
„V posledních staletích panuje taková móda,“ začal Asigar tvrdě. „Meč nosívá jméno svého majitele nebo toho, kdo mu jej daroval. Z tohoto důvodu mě poněkud znepokojuje právě tvá zbraň – Dyrlaen. V tvém jazyce Naděje Jihu.“ Odmlčel se. „Neznám nikoho, kdo by svým rouháním pojmenoval své dítě po meči, s nímž Eslandir dobyl Syderii a z toho usuzuji, že tato čepel musí být hodně stará, když ještě nepodlehla posledním zvyklostem a pokud je jeho původním majitelem ten, na koho myslím, kdo jsi potom ty, Larene?“
Laren bezděčně polkl. Jeho hrdlo se v tu chvíli setkalo s mrazivým ostřím a proto sebou cukl. „Pět tisíc let je příliš dlouhá doba. I pro meč.“
„Možná,“ přikývl Asigar chladně a pozvedl Larenův meč do výše očí, přitom však Larena druhou rukou přirážel k zemi. „Ale jak vidím, jméno Dyrlaen je na něm vyryto starodávným písmem, které zná jen málo příslušníků mého národa a ti, kdo toto vědění mají, by se nepodíleli na znovuvytvoření Eslandirova meče.“
„Ale ty jej znáš také,“ oplatil mu Laren jeho slova přesně mířenou ranou. „A pokud jej opravdu zná jen málo z tvých a ty patříš mezi ně, potom něco skrýváš. Co je to, Asigare? Jsi snad někým jiným, než kým se zdáš být?“ Uvědomoval si, jak svými slovy riskuje. Asigarovi by stačil jeden jediný pohyb, aby ho připravil o život, věděl však, že proti němu použil zbraně stejně ostré, jako byla čepel Dyrlaenu.
Asigar pozvedl obočí. Zaváhal. Pozvedl svůj meč, neuhnul však pohledem ani o milimetr. „Přesvědčil jsi mě.“ Obrátil Dyrlaen rukojetí k Larenovi a ten jej mlčky přijal. Potom mu pomohl dostat se na nohy. „Je to dobrý meč, hlídej si ho.“ Obrátil se čelem k padlému gryfovi a zastrčil zbraň do pochvy.
Laren se cítil zmatený. Tak náhlý obrat jeho nálady ho znepokojil, rozhodl se však už raději nemluvit o tom, co se stalo. Ohlédl se k bezvládným tělům a jeho pohled padl na jezdce. Jeho pleť měla půlnoční barvu, kolem očí a na hrudníku jej zdobily bílé tečky zaschlé barvy a jediným kusem jeho oděvu byly vyztužené jezdecké kalhoty připoutané řemeny k sedlu. „Je tohle Sarkanďan?“ zeptal se přemýšlivě, byla to spíš pouze řečnická otázka.
„Lidé jako on žijí na území Kyrgylské pouště,“ řekl Asigar. „Jen málokdy se do něčeho zaplétají, teď se však přidali na stranu nepřítele. Myslím, že už dlouho čekali na podobnou chvíli, kdy by si mohli vypořádat své účty s lidmi kvůli tomu, co se stalo během válek.“
„O čem teď přesně mluvíš?“
Asigar na chvíli zaváhal. „Jejich domov byl zničený stejně jako můj. Vím, co asi cítí, nedokážu ale pochopit, proč si pro svou odplatu vybrali takovéhoto spojence. Víš, proč Kyrgylská poušť nese své jméno?“
Laren zaváhal. Nikdy nad tím neuvažoval, protože k tomu neměl důvod, ale teď když měl Kyrgyl na krku, zdála se tato otázka být více než na místě. „Proč se tak jmenuje?“
„To kvůli Geldarovi. Vždy to byla suchá a nehostinná země táhnoucí se od neznámých Jižních zemí až k Amatheonu, ale nikdy, aspoň pokud záznamy sahají, to nebyla poušť. Spíš jen území pokryté stepí a řídkými pastvinami. Geldar se však postavil se svou armádou Sarkanďanům. Nikdo neví, co se tehdy doopravdy stalo, ale ví se, že díky nějakému mocnému kouzlu, které nejspíš pocházelo z Kyrgylu, se Sarkandie změnila ve žhnoucí poušť. Sám Geldar dal nově dobytému území jméno a od té doby jej tak zbytek Syderie zná – pod názvem Kyrgylská poušť.“
Laren nevěřícně pootevřel ústa. Copak je vůbec možné, aby měl Kyrgyl takovou sílu a dokázal zemi změnit v horoucí peklo?
Náhle nad jejich hlavami zazněl tlumený výkřik. Oba vzhlédli. Ze skály na ně shlížel Rael.
„Dal bych všechny lodě plující na východ, jen abys byl v bezpečí!“ zvolal na Larena rozčileně. „A ty tu zatím... u všech Hadarotských, co to je?“
Asigar na něj posměšně zařval: „Gryf, příteli. Strašlivá, krvelačná obluda.“
Rael odpudivě našpulil rty. „Je mrtvý?“
„Je, ale pokud nám nepomůžeš nahoru, ještě ožije,“ řekl Laren a zasunul Dyrlaen do pochvy.
„To mám slézt ten sráz? Copak nestačilo, že jsem riskoval život, abych se sem dostal, když jsem zaslechl ten řev? Kvůli jednomu hloupému zvířeti...“
„Jedno hloupé zvíře stačí, aby jich přišlo dalších sto,“ odvětil Asigar. „Měli bychom doufat, že za námi Arkeath neposlala kromě otharů i gryfí jízdu. Byla by to sice velká pocta, ale nemuseli bychom ji přežít.“
Laren se zašklebil. „Stává se ti to často?“
Asigar se na něj s kamennou tváří obrátil. „Pokaždé.“

* * *


Slunce se ubíralo k západu větší rychlostí, než předpokládali. Les potemněl a začal se hemžit pokroucenými stíny, za kterými se často skrývali časní noční ptáci, rozčilení z příliš ostrého světla k jejich lovu. I jeho melodie se změnila – z jasných břitkých tónů dne se prohloubila do táhlých, zlověstných zvuků, prorážejících nehybné ticho s rychlostí šípu.
„Jak nás mohl ten gryf najít až sem?“ dumal Laren po dlouhých hodinách cesty. „Copak je naše cesta natolik předvídatelná?“
Asigar přijel koněm k jeho boku. „Spíš si myslím, že Arkeath poslala nejdřív hlídku, aby se dozvěděla, kde se pohybujeme. To, že se ten gryf rozhodl zaútočit byla jeho chyba – možná si myslel, že ho jeho paní odmění... Rozhodně by ses ale měl mít na pozoru, protože tě zřejmě nechce živého.“
„Proč by ale chtěla jen mě?“ zvolal Laren rozčileně.
„Protože´s jí utekl a to se nejspíš paničce dvakrát nezamlouvá,“ vmísil se do rozhovoru Rael.
Asigar zakroutil hlavou. „Arkeath má vždycky dobrý důvod pro všechno co dělá.“ Jeho výraz ztvrdl. „Za každým jejím záměrem hledej ještě něco hlubšího, něco mnohem podlejšího.“
Laren zaťal zuby. Věděl, co po něm Arkeath chce – Kyrgyl. A teď, když věděl, že příběhy o něm nejsou vymyšlené, uvědomil si, do jakého nebezpečí své přátele zatáhl. Nemohl jim to však říct. Slíbil to... Arwianovi. Laren se sám svých myšlenek zalekl. Ten záhadný Arwian, kterého znal sotva pár minut pro něj znamenal víc, než jeho společníci? Z úvah ho náhle vytrhl Rael.
„Doufám ale, že jste, náš velectěný průvodce, vzal v potaz jednu nepatrnou drobnost,“ začal pohrdavě k Asigarovi. „Co budeme jíst?“
„Vždycky něco ulovíme, Raeli,“ řekl Laren, aby ho uklidnil.
„Ne, Larene, nepřerušuj mě,“ odvětil tvrdohlavě a obrátil se znovu na Asigara. „Pořád nám dokola opakuješ, že musíme udržovat rychlé tempo, to se ale jaksi bije s teorií lovu, takže doufám, že máš nějaký trumf v rukávu nebo jsi na nás, jak jsem koneckonců předpokládal už od začátku, ušil boudu.“
Asigar mlčel. Laren chtěl něco říct, aby Raela zbrzdil, Asigar jej však předběhl: „Máš pravdu. Nemůžeme si to dovolit.“
Rael se vítězoslavně usmál. „Takže?“
Asigar se obrátil v sedle. „Larene, jak moc dobře ovládáš Dračí jazyk?“
Laren jeho otázku nečekal. „Poměrně dobře,“ odpověděl zaskočeně. „Možná i víc než dobře.“
Asigar přikývl. „Spoléhám na tvá slova. Budeme muset nabrat tolik jídla, abychom se už nemuseli nikde zastavovat.“
„Co máš v plánu?“ vyzvídal Laren.
„Když si pospíšíme, do večera dorazíme do malé osady jihozápadně odtud. Je to pro nás malá zajížďka, protože chci vyjít z Trisilů na jejich jižní hranici. Když to ale neuděláme, další vesnice leží natolik z ruky, že bychom už neměli možnost načerpat zásoby. Půjdeme tedy do Bereth – tak se to tam jmenuje.“
„A co měl znamenat ten Dračí jazyk?“
„Potřebuju doprovod,“ pohodil Asigar hlavou. „Kdybych tam jel sám, mohl bych na sebe upoutat pozornost. Unthiliathé nemají rádi osamocené poutníky, často totiž přinášejí smůlu.“
„Bude ale moudré, vzít tam chlapce?“ ozval se Orimstach náhle.
Asigar zavrtěl hlavou. „Nezbývá nám jiná možnost. Ty, mistře, bys vzbuzoval přílišnou pozornost, to snad chápeš. A Rael...“ Neznatelně se ušklíbl. „To raděj nebudu zkoušet.“
Laren nevěděl, co si má o tom myslet. Na jednu stranu se cítil šťastný, že se setká se Vznešeným národem, na druhou stranu si však nebyl jistý, jestli se svým chováním neprozradí a oni nepoznají, že není jedním z nich. To mu nejvíc vrtalo hlavou.
„Jak to chceš provést?“ zeptal se Laren.
„Pojedeme dál touhle cestou,“ vysvětloval Asigar, „a za chvíli odbočíme na západ. Někde tam najdeme vhodné místo, kde by se ostatní mohli schovat během doby, kdy budeme pryč a my dva zatím pojedeme do Berethu.“ Kopl svého koně do slabin a odpojil se od zbytku skupiny.
Když už byl z doslechu, Rael se naklonil k Larenovi: „A ty mu věříš? Bude pro něj přece hračka dorazit tě, když se od nás odtrhneš. Je to jasná past.“
Laren však zavrtěl hlavou. „Nezbývá nám, než mu věřit. Byla by pro něj hračka nás zabít všechny, o tom nepochybuj.“
Orimstach podrbal Eleanor, kterou držel v náručí a ta pod jeho dotykem slastně zapředla. „Dávej si na Vznešené pozor, chlapče. Ano, ano. Velký pozor.“
Po chvíli cesty sešli ze hřebene dolů do údolí, kudy se klikatila bystrá říčka, temně klokotající v pomalu se přikrádající tmě. Kopce se zelenaly, nikde žádný les, jen tu a tam vyrážel ze země mladý planý strom, který sem donesl vítr. Údolí bylo místy bažinaté a potok se ztrácel ve vysokých porostech rákosu, z nějž se ozývalo kvákání žab a zvuky cikád.
Pozvolna začali opět stoupat. Tma se kolem nich pevně semkla a už jen málo vnímali krajinu kolem sebe, pouze se snažili sledovat Asigara, který jel kus před nimi a tím jim cestu ztěžoval. Přesto se však dostali na okraj osamoceného lesa, pokrývajícího nízké sedlo, v němž se rozdělili. Orimstach s Eleanor a Raelem se skryli mezi stromy a úplně se ztratili Larenovi z dohledu.
Asigar jel těsně vedle něj a vedl ho opět z kopce dolů, kde daleko v údolí zářily desítky drobných světélek, matných jako bludičky. „Až tam budeme, dávej si pozor na jazyk,“ varoval Larena. „Nikomu nesmíš říct své jméno a už v žádném případě ne moje. Někdo by mě tam mohl znát. Bereth je osada Amun Niriath, takže od této chvíle z něj oba pocházíme. Ty se jmenuješ Elnar a já Orniel.“
Laren se zašklebil. „Horší jméno tě už nenapadlo?“
„Ne,“ pohodil Asigar hlavou a Laren měl pocit, jako by se poprvé usmál. „Když se kdokoli zmíní o Amun Noaru nebo Amun Sinthelu, musí z tebe jít nenávist. Doufám, že jsi dobrý herec. A klidně přeháněj, to dělají všichni.“ Odmlčel se a jako by prosebně se k němu obrátil. „Buď ale k Amun Sinthel aspoň trochu shovívavý.“
„Odtamtud pocházíš?“
Asigar přikývl. „Pocházel jsem. Možná bys ještě měl vědět, že Pán Amun Niriath se jmenuje Irvidan a jeho syn Narvir. To ti snad bude stačit.“
Laren doufal, že si to zapamatuje.
„A hlavně – všechno dělej po mně. Byla by ztráta času poučovat tě o našich zvyklostech, protože bys je stejně zapomněl.“
„Něco málo vím,“ přikývl Laren.
„Dobře, to nám to ulehčí. Pokud budeš moct, nech raději mluvit mě – ne, že bych nějak podceňoval tvou znalost Dračího jazyka, ale doufám chápeš...“
„Chápu.“
Asigar přikývl. „Par na, walya tenrilana then sar gonth.“
„Zea,“ souhlasil Laren.
Světla se začala přibližovat. Za nějakou dobu se octli před líně se rozšiřujícím údolím. Laren před sebou viděl dvě dřevěné stavby s kulatým půdorysem, vzdáleně se podobající hodně nízkým věžím, i přesto se z nich však dalo dění kolem dobře kontrolovat. Nahoře na nich hořely ohně v kovových koších. Náhle se kolem nich pohnuly dva stíny, odpálily louče a seskočili před oba pocestné.
Asigar se narovnal v sedle a zvedl ruce do vzduchu, jako by se chtěl vzdát. „Paleas,“ řekl. Laren to po něm rychle zopakoval.
Stráž kolem nich zamávala pochodněmi, aby si je prohlédla. „Kdo jste?“ zněla otázka v Dračím jazyce.
„Naše jména jsou Elnar a Orniel z Amun Niriath,“ odpověděl jim Asigar ve své řeči. „Dlouhý život Irvidanovi a pevnou paži jeho synu Narvirovi.“
„Paleas,“ odpověděla stráž. „Nechť jejich jména navždy nese vítr. Můžete projít.“
Oba popohnali koně. Naskytl se jim pohled na matně osvětlené domy natěsnané na sobě v pevných řadách jako obilí na poli. Kolem se nerušeně procházeli unthiliathé, smáli se a povídali si, a ani v nejmenším je nezajímali dva jezdci projíždějící kolem nich. Laren se snažil vidět najednou vše, připadal si však nepřirozeně, když otáčel hlavu na všechny strany jako sova, a proto se musel spokojit jen s částečným pohledem na dřevěné domy, které se nijak významně nelišily od lidských. Z nějakého důvodu byly na jejich přední stěnu navaleny kameny, samozřejmě kromě vchodu, a ať dělal co dělal, nemohl přijít na jejich funkci.
Na kraji řady domů stála mnohem větší a mohutnější stavba než všechny ostatní. Uvnitř se proti světlu míhaly postavy, které spolu hlasitě rozmlouvaly, aby přehlušily hudbu, jež se nesla na všechny strany.
Přivázali koně před hostincem a Asigar stačil vrhnout na Larena poslední výstražný pohled. Potom vešli dovnitř. Ve vteřině je zalila náhlá vlna tepla a světla, ševelení desítek hlasů a rychlý nápěv, který mnoho z hostů rozjařeně doprovázelo.
Na protější straně stál dlouhý pult a vpravo od něj se vzhůru zvedalo schodiště, ze nímž se nesvítilo. V levém rohu hráli hudebníci, kolem nichž se shlukla řada značně napitých hostů. Téměř u všech stolů bylo plno.
Asigar hodil na pult několik mincí a objednal jim víno. Žena jim rychle podala dva poháry a odběhla za další prací. Laren se ze svého zhluboka napil. Nápoj byl silný a výrazně aromatický, vonící po bylinách a zároveň trochu nasládlý. Uznale na Asigara pokývl. Ten se podle pohledu cítil potěšen.
„Tohle mi dlouho scházelo,“ povzdechl si Asigar. „Musíme najít někoho, kdo by nám prodal jídlo na cestu. Nejlepší bude zapříst řeč; všichni jsou tady farmáři nebo řemeslníci.“
Laren nepřítomně přikývl. Rozhlédl se po lokále. Kamenné stěny hostince byly obloženy narudlým třešňovým dřevem, rohu stále hrála hudba a všude okolo stály roztroušené stoly zaplněné bavícími se štamgasty.
Asigar se nepřítomně napil z poháru. Cítil, že na něm někdo visí pohledem. Podezřívavě obrátil na muže, který byl opřen o pult těsně vedle něj. Měl mladou tvář, kterou mu zčásti zakrývala záplava hnědých vlasů a podle jeho výrazu se nedalo nic vyčíst. Asigara se však zmocnil divný pocit, že ho odněkud zná.
„Jak dlouho jsi už nepil asfardské víno?“ zeptal se ho neznámý náhle.
Asigar neodpověděl. Snažil se prohlédnout si jeho obličej, muž však před jeho pohledem ucukl.
„Deset let, řekl bych,“ pokračoval dál s odvrácenou tváří. „Už jsem si myslel, že tě dostala, ale jak vidím, ty jsi zde a ona taky žije stále. Na co tedy tak dlouhá doba?“
Asigar ho chytil za rameno. „Kdo jsi?“ zeptal se tvrdě.
Muž se k němu otočil. Měl jemné rysy obličeje, silné rty a protáhlé, oříškově hnědé oči. „Copak jsi snad za tu dobu hodil všechno za hlavu, Asigare?“
Asigar vytřeštil oči. Ohlédl se kolem sebe, jestli je nikdo neposlouchá a odstrčil muže od pultu. „Tady ne,“ sykl. „Pojďme si někam sednout.“
Laren se zvedl, aby ho následoval.
„Zůstaň tady,“ nakázal mu Asigar. „Vrátím se.“
Laren nechápavě sledoval svého druha, jak mizí v doprovodu cizince k zapadlému stolu u okna, kde je oba objaly stíny. Nevěděl, co má dělat. Otočil se proto raději k pultu a popíjel voňavé víno.
Čas plynul a Asigar se nevracel. Larena se zmocnil nepříjemný pocit. Poodstoupil doprostřed místnosti a snažil se dohlédnout za roh, kde mu jeho přítel před chvílí zmizel. Náhle do něj kdosi narazil.
„Promiň, příteli,“ ozvalo se za ním podnapilým tónem. „Za to může ta skála.“
„To nic,“ řekl Laren a snažil se obejít klátícího se muže.
„Že prý nic? Vždyť jsem tě málem porazil!“ zvolal muž. „Pojď si k nám přisednout, chlapče a dej si na mě víno!“ Nesmlouvavě zatáhl Larena za loket a posadil ho ke společnosti dalších tří mužů, kteří byli zjevně ve stejně dobré náladě jako jejich druh.
„Podívejte, koho jsem přivedl!“ zvolal muž a ukázal na Larena. „Jak ti máme říkat, příteli?“
„Elnar,“ odpověděl Laren a prohlížel si všechny přísedící.
„Já jsem Lorkin,“ řekl jeho nový přítel. „Dej si na mě víno!“ Popadl prázdný pohár a štědře mu nalil ze džbánu. „Tak na zdraví našeho Pána!“
„Na zdraví!“ opakovali po něm všichni.
Laren se zhluboka napil. Cítil, jak mu nápoj začíná lézt do hlavy, nevěděl však, jak se z Lorkinovy společnosti vykroutit, aby ho neurazil.
„Neznám tě, Larene. Odkud jsi k nám přišel?“ ptal se ho Lorkin dál.
„Z Amun Niriath,“ odpověděl.
„Ó, naše Amun Niriath!“ povzdechl si Lorkin. „A copak je tam nového?“
Laren zaváhal. Cítil, že se na něj začínají lepit problémy. Bál se, že si společnost jeho mlčení špatně vysvětlí a proto si raději něco vymyslel: „Amun Niriath je stejně nádherné jako vždy bývalo. Byl by hřích říct o něm něco jiného!“
„Pěkně řečeno!“ pochválil ho jeden z Lorkinových druhů a dolil mu vína.
„A co naši nepřátelé? Určitě jsi musel kolem nich jet, když ses dostal až sem.“
Larena polil pot. Nevěděl, jestli je to z toho, jak je tu horko nebo za to může víno. „Pořád jsou zalezlí ve svých norách a bojí se nám ukázat!“ prohlásil odvážně.
Skupina náhle utichla. „Vážně?“ zeptal se Lorkin podezřívavě. „Slyšel jsem, že prý na nás Amun Noar zaútočilo. Zprávy se sem sice dostávají pomalu, ale myslím si, že nás Levroth stále ještě obléhá.“
Laren polkl. Kdo je zatraceně ten Levroth? „Skutečně?“ zatvářil se udiveně. „Jsem dlouho na cestách a málokdy se dostanu do společnosti jako je tato. To je ale ovšem hrozná zpráva!“
Lorkin přikývl. „Nešťastný chlapče. Dozvědět se, že naše město dobývají, to pro něj musí být rána! Nalijte mu ještě!“
Larenovi se při pomyšlení na další víno udělalo mdlo.
„Ještě že je s námi stále náš vládce a mladý pán Narvir,“ řekl Lorkin. „Když už mluvíme o něm – viděli jste ho taky? Zdálo se mi, že ho vidím stát u pultu. Nemluvil jsi s ním náhodou?“ obrátil se na něj Laren. „Vysvětlovalo by to, že nevíš, co je s naším ubohým Amun Noar, pokud jsi cestoval s ním. Už dlouho se tu Irvidanův syn neukázal...“
Laren zastavil svůj pohár v půli cesty k ústům. Narvir? problesklo Larenovi hlavou. Jeho další myšlenka patřila Asigarovi. On byl přece jediný, s kým toho večera mluvil, takže pokud ho Lorkin viděl s někým si povídat, musel to být on! Co vlastně vůbec ví o tom Asigarovi? Co když se skrývá a je ve skutečnosti někým jiným, než kým říká, že je?
„To nemohl být on,“ řekl Laren odmítavě. „Nemluvil jsem s panem Narvirem.“ V myšlenkách však nad touto skutečností velmi hluboce přemítal. Ano, je to více než pravděpodobné! Jak jinak by chtěl Asigar tak lehce získat potraviny pro další cestu, kdyby tu neměl žádného známého nebo aspoň dost velký vliv?
„Povídej dál, Elnare,“ vybízel ho Lorkin. „Snad necestuješ sám tímhle krajem! Kde je tvůj společník?“
„Právě někam odešel,“ řekl Laren popravdě a aby dodal upřímnosti svým slovům, pátravě se rozhlédl po výčepu. „To mi dělá pořád, nevděčník! Budu se po něm muset porozhlédnout. Díky moc, Lorkine, snad se ještě vrátím.“
„Budeme tu na tebe čekat, Elnare,“ přikývl jeho hostitel. „Vrať se brzy a vem svého přítele s sebou!“
Laren se zvedl. Zatočila se mu hlava. S vypětím všech sil se přemístil k pultu a odtud potom směrem ke koutu, kde se mu Asigar ztratil. Proklínal se za to, že se nechal Lorkinem odtáhnout a opít. Nechtěl vidět Asigarův posměšný obličej.
Opřel se o zábradlí schodiště a rozhlédl se. Přímo pod schody se nacházel malý čtverhranný stolek, u něhož seděly dvě postavy – Asigar a onen neznámý muž. Matně k němu dolehl střípek jejich rozhovoru, zastřený hlasitou hudbou a hlasy:
„...Rada to chtěla. Nikdo nevěděl, kde... ale teď, když... vrátit,“ zaslechl slova Asigarova společníka.
„Ty víš, že to nemůžu udělat,“ odpověděl Asigar. Vzhlédl od svého poháru a uviděl Larena. Jeho oči se na vteřiny rozšířily překvapením, potom si však hned nasadil svou původní kamennou masku. Gestem mu naznačil, aby počkal.
„Budu od tebe potřebovat malou službu,“ řekl Asigar svému společníkovi.
„Nic mi neříkej, všechno je mi jasné. Vezměte své koně a přiveďte je k severní strážnici. Předpokládám, že budeš chtít ještě tento večer odejít.“
„Předpokládáš správně,“ usmál se Asigar. Bylo to snad poprvé, co Laren viděl úsměv na jeho tváři – tedy ne jeho obvyklý posměšný úšklebek, ale opravdový, nehraný úsměv.
Muž přikývl. „Přijďte za chvíli.“ Zvedl se a rychlými kroky bez rozloučení opustil hospodu.
Asigar vstal. Přejel Larena pohledem od hlavy k patě a se smíchem pozvedl obočí. „Vypadáš příšerně. Doufám, že jsi aspoň schopný jet na koni.“
„To doufám taky,“ vydechl Laren unaveně. Otřel si hřbetem ruky zpocené čelo a pokývl hlavou na místo, kde ještě před chvílí seděl Asigarův společník. „Kdo to byl?“
„Starý známý,“ odpověděl stručně, čímž jasně naznačil, že veškerá konverzace na toto téma byla ukončena.
„Budeme mít nějaké problémy?“
„Kromě tebe žádný,“ zasmál se Asigar.
Laren se toho zvuku skoro až lekl. „Stalo se snad něco?“ zeptal se udiveně.
„Proč by mělo?“ odvětil nechápavě a chystal se opustit hostinec.
Laren ho náhle zastavil. „Tudy ne!“ Zatáhl ho za rameno a kolébavě se obrátil k vedlejšímu vchodu. „Nerad bych se setkal s jistými lidmi,“ dodal na vysvětlenou a postrčil Asigara k opačným dveřím.
Asigar znovu pozvedl obočí a se smíchem pokýval hlavou. Laren doufal, že tenhle Asigarův stav je způsobem jen asfardským vínem a ráno z něj bude zase ten stejný arogantní společník jako byl předtím. Nebyl si totiž jistý, jestli by tuhle prudkou změnu jeho osobnosti tak lehce vstřebal.
Společně opustili hostinec. Museli ho obejít z boku, aby se dostali ke koním. Odvázali je, nenasedli na ně však, protože Asigar prohlásil, že není kam spěchat. Laren si nebyl jistý, jestli tuhle narážku správně pochopil, ale raději se už na nic neptal.
Pomalu prošli usínajícím Berethem. Světla ve strážnici je vábila už zdálky. Pod věžemi čekala skupinka čtyř lidí, mezi nimiž Laren rozeznal i neznámého Asigarova přítele.
„Paleas,“ ozval se pozdrav ze tmy.
„Paleas,“ odpověděli Asigar s Larenem jednohlasně.
„Doufám, že mám všechno, co potřebujete,“ řekl Asigarův známý. Muži začali podávat poutníkům plné brašny, které připevňovali k sedlům. Orfigon pod novou vahou nespokojeně pohodil hlavou.
„Díky, příteli,“ odpověděl Asigar. „Ani nevíš, jak jsem ti zavázán.“
„Ty víš, jak bys mi to dokázal splatit.“
Asigar se hořce pousmál. „Chtěj po mně cokoli jiného.“
Muž pokrčil rameny. „Jsi jednoduše nenapravitelný. Každý jiný by to udělal.“
„Já nejsem každý jiný,“ pohodil Asigar hlavou a naskočil na koně. Laren ho o něco více neohrabaně napodobil.
„Můžu aspoň doufat, že se rozmyslíš?“ zeptal se ještě muž.
Asigar mu neodpověděl. „Paleas.“ Zvedl ruku na pozdrav a společně s Larenem odcválali do tmy.
Měsíc zašel za mraky. Po obloze sjel blesk a ozářil osadu Bereth naposledy. Zlověstné hřmění vyprovázelo poutníky z vesnice. Zlé znamení se neslo nad kopci a věstilo neblahý osud.

Vysvětlivky:
Par na, walya tenrilana then sar gonth - Odteď budeme mluvit v mém jazyce
Zea - ano
Paleas - Pozdrav; znamená také mír



 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 5 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 12 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 30 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Kondrakar 31.08.2007, 10:58:02 Odpovědět 
   Betálný
 ze dne 31.08.2007, 11:55:36  
   Aenica: :)))
 sirraell 30.06.2007, 22:04:50 Odpovědět 
   Chybicka uz byla vytknuta. Takze budu chvalit - ta pisen je nadherna, opravdu se ukazuji tve kvality a nemohu jinak nez srovnat te s Tolkienem, ani ne tak do obsahu dila jako jeho kvality.
 ze dne 01.07.2007, 10:25:34  
   Aenica: Tak to je pro mě opravdu velké pochvala :)
 Annún 28.06.2007, 8:05:44 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Annún ze dne 26.06.2007, 22:52:25

   Nemáš zač, to se v tak dlouhém textu klidně může stát komukoliv. Tak hodně zdaru v dalším psaní. :-))
 ze dne 28.06.2007, 19:38:14  
   Aenica: Byla bych přece jenom radši, kdyby se to nestávalo, tak mě musíš pokaždé pořádně vytahat za uši :)
 Annún 26.06.2007, 22:52:25 Odpovědět 
   To bylo dlouhý:-)), ale s chutí jsem se tím prokousala a jsem napnutá jako struna na další pokračování. Opravdu skvělí příběh plný akce a dobrodružství. Dávam za jedna.

P.S.
Mám pro tebe jen jednu nepatrnou připomínku, nebo spíš drobný překlep ve jméně. Jak si Laren povídá s těmi štamgasty, tak tam jsem našla drobounkou nesrovnalost. Představil se jako Elnar a ten chlapík ho osloví Larene. Jen tě na ní upozorňuju, aby sis ji monla opravit, pokud si už na ní sama nepřišla.

„Podívejte, koho jsem přivedl!“ zvolal muž a ukázal na Larena. „Jak ti máme říkat, příteli?“
„Elnar,“ odpověděl Laren a prohlížel si všechny přísedící.
„Já jsem Lorkin,“ řekl jeho nový přítel. „Dej si na mě víno!“ Popadl prázdný pohár a štědře mu nalil ze džbánu. „Tak na zdraví našeho Pána!“
„Na zdraví!“ opakovali po něm všichni.
Laren se zhluboka napil. Cítil, jak mu nápoj začíná lézt do hlavy, nevěděl však, jak se z Lorkinovy společnosti vykroutit, aby ho neurazil.
„Neznám tě, Larene. Odkud jsi k nám přišel?“ ptal se ho Lorkin dál.
„Z Amun Niriath,“ odpověděl.
 ze dne 27.06.2007, 13:25:54  
   Aenica: Bože já tupec! Díky moc. Ale víš co je nejhorší? Že na tu úplně stejnou chybu mě už jeden kamarád upozorňoval a já jsem ji tam znovu práskla do textu jako nepoučitelný klacek... Díky moc :)
 klapik 26.06.2007, 19:04:40 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Gandalf ze dne 26.06.2007, 12:05:39

   pěkné :D, doufám že za ty tři roky budu takhle psát taky...:)
 ze dne 27.06.2007, 16:39:27  
   Aenica: Nejsem žádný bůh, takže věřím, že to dokážeš klidně i mnohem líp ;)
 Gandalf 26.06.2007, 12:05:39 Odpovědět 
   Tak, podařilo se mi tím koláčem fantasy prokousat a mohu říct, že při větší délce textu byla zachována stejná kvalita vyprávění, nakterou jsme zvyklí :) Mám ještě takový dotaz: Řeč sis vymyslela jen tak, nebo je důsledně propracovaným jazykem?
 ze dne 27.06.2007, 13:27:39  
   Aenica: Je důsledně propracopvaným jazykem v těch smerech, jaké používám, takže ho nemám promyšlený do těch nejnimravějších detailů, ale má svá určitá pravidla a výjimky, o kterých vím. Asi se budu muset v Syderii ještě trochu naučit mluvit, než vám budu schopná předat plnou formu tohoto jazyka :)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
YellowSkye
(29.7.2022, 08:38)
IndigovaRuze
(24.7.2022, 09:11)
Bath
(14.7.2022, 15:52)
Personal Mastery
(8.7.2022, 13:20)
obr
obr obr obr
obr
Vesele smutná
Kira Mire
Pohled psychiat...
Džordž J.S.
Anti hrdina
Malíř
obr
obr obr obr
obr

Kapitola 8
dark_stuff
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr