|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 39668 příspěvků, 5755 autorů a 391137 komentářů :: on-line: 2 ::
|
 |
|
:: Most ::
 čuk |
publikováno: 27.06.2007, 8:50
|
| Text archaické pohádky- nepohádky vznikl poněkud podvědomě, snad archetypálně jako podobenství, o jehož smyslu stále uvažuji |
| |
|
|
V jedné daleké a blíže nejmenované zemi žil byl princ, kterému se princování znelíbilo a znudilo. I vydal se do světa po cestách neprozkoumaných a zarostlých, krajinami divokými, kde nikdo z království nežil a kam se nikdo neodvážil. Po mnoha dnech namáhavé pouti, kdy přešel nesčetně hor a dolin, hustých lesů i řídkých mlazin a téměř žádných luk, stanul na břehu řeky. Vinula se hluboko pod okrajem neschůdného srázu, kam až oko dohlédlo vpravo i vlevo. Princ si vzpomněl na starou mapu, kterou zahlédl v hradní knihovně. Ano, zde končilo jejich království pravobřežní a za řekou začínalo cizí království levobřežní. Řeka tvořila přirozenou hranici, kterou nikdo nestřežil a ke které se nikdo ani přiblížit nepokusil. Proč taky, když jíti dále nebylo možno. Princ byl však nejen mladý a krásný, ale i tvrdohlavý, byť k moudrosti mu chyběl ještě notný krůček. Rozhodl se postavit přes onu propastnou úžinu most. Představa mostu se mu zdála být úžasnou a cesta k jejímu uskutečnění se jevila výzvou k jeho schopnostem, obojí pak vytvářelo cíl, k němuž dojít bylo cosi výsostného, ne-li dokonce posvátného.
Princ si počínal zručně a promyšleně, pracoval usilovně a bez oddechu, a pokud bychom byli blíže zasvěceni do způsobu a postupu práce, mohli bychom říci, že sama okolní příroda mu pomáhala. Princovy svaly zmohutněly, pokožka těla osmahla, dlaně zdrsněly a pokryly se puchýři a mozoly. A pak jednoho dne, kdy slunce obzvlášť krásně svítilo, byl most hotov. Vznášel se prozářeným prostorem od jednoho strmého břehu k druhému, ladně prohnut, chodníček v něm byl propleten liánami, které neztratily své kořeny v zemi, stvoly lián tvořily i zábradlí ve třech vrstvách nad sebou. Princ vstoupil na most, zahleděl se do hloubky na blyštivou tvář řeky, poddal se kolébání vánku i poryvům větrů. Sám a jakoby bez tíže prošel mostem na druhou stranu. Byl u cíle, pozvedl nohu, aby vstoupil na levobřežní břeh, ale zastavil se ve svém pohybu a vrátil chodidlo zpět na vratké liány mostu. Něco v něm se vzpěčovalo vstoupit na pevnou zem. Došel zpět, nakročil chodidlo, ale ani hebký smaragd trávníku jeho královského břehu ho nelákal. Vrátil se doprostřed mostu, rozhlédl se, do výšky nebeského blankytu, do hlubiny s šumnou pěnou, víry a tušenými pohyby rybích těl, i do klikatících se dálek, v nichž mizela stále se tenčící stužková pentlička řeky. Celou tu dlouhou dobu, co stavěl most, neměl sil vidět a slyšet. Teď viděl a slyšel. Pocítil vůni, hlas i dotyky vzduchu v dlaních vánků i poryvy větrů, přicházejících z neznáma. Zeleň travin, keřů a stromů na obou březích po něm vztahovala prosící ruce, ale on odmítl jejich náruč. A náhle se, snad poprvé v životě, se cítil být sám sebou. A rozhodl se na mostě setrvat a žít na něm. Bavil se závodivým během z jednoho konce mostu na druhý a zase zpět, jeho tělo se těšilo vyrovnáváním výkyvů a hupů, na pružných liánách jakoby vzlétal. Zavěšoval se na živém pružném zábradlí až visel nad hlubinou, oddělen od ní jen silou svých zaťatých pěstí. Aby se pak vyšvihl zpět a proplétal se chapadlovými objetími zelených úponků, jejich pohlazeními i šlehy. Dlouhé hodiny vysedával uprostřed mostu, pozoroval oblaka, odlesky ve vodě, změnu světel a kráčející stíny přivádějící temnotu. Když ho obklopila, byla černočerná, tu plná zvuků, tu naprosto tichá a bezhlesá. Za dnů i nocí stále více cítil své srdce a objevoval nejtajnější záhyby své duše, která dosud nebyla zcela nerozvinutá, a místy už přece ušpiněná, jak tomu nejen u princů bývá. Tu nepatrnou stravu, kterou potřebovalo jeho pozměněné tělo, mu poskytly větve stromů, které se svými plody sklonily nad začátek i konec mostu. Avšak, ačkoliv se to zdá podivné, princ zapomněl, kde je začátek a konec mostu, byly jen jeho končící části, z kterých nechtěl vystoupit. A tak šlo světlo, šel čas, střídaly se roční doby, a princ byl v horku i mrazu šťastný. Jakoby v něm vzplál jakýsi čarovný vnitřní oheň, který nejen hřál, ale i osvětloval to, co jindy bývá zraku skryto. Avšak, i když byl sebepevněji spjat se světem vevnitř i světem kolem sebe, a ještě dále až kamsi do vesmíru, nemohl neslyšet tichoučké, zapomínané, avšak stále se vracející tikání jeho nejukrytějšího času. Hodinečky konejšivé, ale jemně vyčítající, i my se jednou unavíme, a vše kolem popluje bez nás dál a dál pořád stejně a pořád nově. Princ neplakal, ale touha, tak proměnlivá, mnohoznačná a skrývající se v každém z nás, se začala probouzet i v princovi. Nevěděl ještě po čem touží a pociťoval to dokonce jako jakousi zradu na všech svých přátelích, kterých bylo kolem nespočet.
Avšak cosi se přihází, aniž bychom to mohli ovlivnit.
Jednoho dne se na levobřehu objevila dívka. Uklonila se princi, který zrovna vytvářel uprostřed mostu stojku na rukách, a řekla: Princi, dovolíš mi, abych si vystavěla vedle tvého mostu svůj most tvému podobný?
Princ se postavil na nohy, upravil si šat a rovněž se uklonil. Co když ta dívka byla princeznou z levobřežního království, které se rovněž znelíbilo a znudilo princeznování? A odpověděl:
Samozřejmě, krásná dívko, že dovolím, neboť zde nic není mého. Avšak zvaž: dva mosty vedle sebe, jaký nerozum, jeden bude zaclánět tomu druhému, omezí jednu stranu svého volného prostoru. Na tomto mostě, ne není to můj most, já byl jen nástrojem k jeho vytvoření, na tomto mostě v rukách slunce a větrů je místa dost pro nás oba.
Dívka uznala princovy důvody a přijala jeho nabídku. Chviličku, kratičkou chviličku, uvažovali, jak by si prostor mostu rozdělí: podélně, každý polovinu u svého břehu, anebo napříč?
Ale jelikož podivným kouzlem zapomněli, který konec je vlastně jejich a podélným dělením by si rozdělili i prostor řeky uplývající pod mostem na řeku přitékající a řeku odtékající, dohodli se posléze, že budou most obývat společně: bude současně celý každého z nich i obou pak navzájem.
Chovali se k sobě s obřadnou zdvořilostí a dvorností, zprvu tedy poněkud škrobeně, záhy však ucítili, jak je krunýř dvorní manýry tísní, i zatoužili po troše uličnictví, kterým lze překonati část vzdálenosti, i po přemíře upřímnosti, do které se ráda obléká bezelstná touha.
A tak jednoho dne znenadání kde se vzal tu se vzal, vznesl se nad mostem přátelský vzdušný vír, který je vrhl proti sobě do vzájemného objetí. Tak pocítili teplo a měkkost svých těl, uslyšeli tepot svých srdcí i svůj dech, který se tak snadno smísil v jediný. Poznání vzájemné blízkosti bylo tak opojné, jakoby to byla stejnost, přece nikoliv, neb měli jeden druhému tolik co dávat. Rádi se od sebe vzdalovali na opačné konce mostu, aby se o to více mohli k sobě přiblížit, vychutnávali postupné kroky vzájemného splývání i naopak postupného oddalování, kdy cestovali ke svým pramenům, aby z nich načerpali jinost, z níž lze uplétat stejnost, jako se mísí vody při soutoku dvou řek.Tak podobně i hovořili : monolog každého samostatný, pak dialog a pak monolog společný, který mnohdy nebylo možno
odlišit od písně či vyprávěnek větru a vod dole pod mostem. Mnoho nového, o čem dříve neměli tušení, se v nich rodilo, stávalo se darem, aniž by darující cokoliv svého ztrácel, a naopak získával.A všude kolem prostor, slunce, a ovšem i deště a sněhy, však co na tom, vždyť toto patřilo ke koloběhu světa, který je tak nádherně obklopoval, vtahoval do svého středu a přece nepohlcoval, nýbrž s úctou se před nimi skláněl.
Jsme jako Adam a Eva, smávali se, jako v ráji plném ovoce, jež bylo možno utrhnout. Je-li však v ráji člověk, nesmí chybět v jeho zahradách jablko pokušení. Jaké vlastně je a jak chutná si už nikdo nepamatuje. Pro naše dva na mostě jím byl svět, z kterého odešli, který nezmizel a který se škvírkami paměti ve chvílích téměř nebeského klidu vracel. Svět, jehož síla byla výzvou pro jejich sílu a jejich dokonalost. A do pocitu štěstí se mísila kapička smutku, kterou neudolalo ani to, že o sebe i o své sny každý den a každou vteřinu znovu a znovu bojovali.
Avšak i v nebeském ptactvu objeví se černá vrána či pokušitel, kterého tvůrce zaklel do zrcadla. Ten kdosi donesl zprávu o mostě spojujícím pravobřežní království s královstvím levobřežním, donesl ji tam i tam.. A obě království sbírala svá vojska, která pak v dostatečné síle zamířila strastiplnou cestou k liánovému mostu, aby se na jeho opačných koncích objevila ve stejný okamžik. Zprvu chtěli Pravobřežnící obsadit zemi Levobřežníků, a Levobřežnící učinit pravý opak. Vojevůdci však poznali prince a princeznu, kteří svými těly a svým podivným prostorem mostu oddělovali kopími naježená vojska. A že však i moudrost měla pod jejich helmicemi své sídlo, začali vyjednávat. Sňatkem prince s princeznou vytvoří se společné spojené království Pravolevobřežní či Levopravobřežní, zde dosud panovala zřetelná neshoda v názvu. Ta se postupně stávala zárodkem sváru neb mnozí a ne bezvýznamní v hierarchii se podobají červu skrytému v jablku, jež otrávit mají za svůj životní úděl.
Ti dva mladí na mostě, muž a žena, to tušili a také se však již ani v nejmenším necítili princem a princeznou, natož pak aby je lákala představa krále a královny. Snad dokonce pocítili, že jejich most by přestal být navěky jejich, že vzduch, voda v hloubce a nedotčené lesy na obou strmých březích by přestaly šeptat své básně, své povídky, své pohádky.
I přeťali úponky lián uprostřed mostu, a spolu s oběma konci bortícího se mostu padali do hlubin, ve vzájemném objetí. Tam je přijala proměnlivá hláď řeky a spojená rybí těla, která tolik toho vyslechla z jejich řečí a teď vytvořila měkký polštář, loďku, která je unášela do dálky.
A vojska na obou březích, vystavena náhle situaci trapnosti, neodvážila se budovat nový most, snad proto, že by to nesvedla, snad proto, že do jejich hlav vstoupilo cosi ze záhadného proroctví činu obou milenců. I vrátila se znovu do svých hlavních měst, kde byla rozpuštěna. A kraj, kudy protékala řeka oddělující Pravobřežní království od Levobřežního zůstal nedotčen, avšak obohacen. O jednu novou báji se skrytou moudrostí.
A princ s princeznou, tedy přesněji: náš hoch a dívka? Pluli řekou, kudy vedla, povídali si spolu, s řekou a vodními tvory, a když kdesi vystoupili na schůdný břeh, zhluboka se jim uklonili. A pak? Pak snad žili jako obyčejní dobří lidé, snad s tím rozdílem, že si pamatovali svobodný vzduch nad řekou a měli v sobě navždy společný a neodcizitelný symbol mostu.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 26 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.1 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
[ - ] |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 33 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 225 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
|
| © 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
|
