obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska klade odpor jakémukoliv osudu."
Miguel de Cervantes y Saavedra
obr
obr počet přístupů: 2915352 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39479 příspěvků, 5737 autorů a 390271 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: (Z)rození Ženy ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Špatný román
 autor naivka nevšední publikováno: 29.06.2007, 19:45  
Kapitola 27. z knihy Špatný román
 

Ačkoli spousta věcí zůstávala neobjasněna, odpověď na otázku, zda je Helena pro Václava ženou nebo Ženou, přišla poměrně brzy.
Nastalo období dlouhého vyjednávání, sdělování obav a pochybností na jedné straně, a odrážení útoků, pokud se tak Heleniny opatrné výroky daly nazvat, na straně druhé. Václav byl trpělivý. Něco vysvětlil, něco ne. Helena se rozhodla, že nebude tolik naléhat. I jí samotné to nakonec začalo být protivné. Cítila se jako malé dítě, které se snaží vydupat si, co potřebuje, ale marně. Výsledky se nedostavovaly. Když Václav o něčem mluvit nechtěl, nemluvil.
Tečka.
Začínala si zvykat a smiřovat se s tím, že ne se všemi lidmi se jedná tak snadno jako s Markem. Žádné zvláštní potěšení v tom však nenacházela.
Václav naznačil, že se Helena mění. Zdálo se jí to krajně nepravděpodobné, připadala si stále stejná, tak jako před měsícem, půl rokem, rokem, pěti lety. Snad se trochu modifikoval její přístup k Václavovi, to ano… Ale ona sama?
Jenže Václav na tom trval:

„To víš, že se měníš. Já to jen zatím nejsem schopnej popsat, je to takovej celkovej dojem. A taky se známe dost krátce. Ale je to směrem k "Ženě".

Žena. Helena cítila, že tím Václav myslí něco pozitivního, ale netroufala si zeptat se. Stejně by nejspíš žádnou pořádnou odpověď nedostala, natolik už Václava znala. Tušila jen, že Žena, na rozdíl od ženy, je pro Václava něčím, co za to stojí. V. byla Žena, a Václavova zákonitá manželka byla žena. Helena rostla v Ženu. Ze ženy.
(Prase aby se v tom vyznalo.)
Helena se CHTĚLA stát Ženou, a to co nejrychleji. Jenže jak? Když člověk nemá tušení, co to vlastně je… Znamená to nenaléhat jako malé dítě? Chovat se rozumně, vědět, co chci, být svůdná, neodolatelná a zároveň odolávat svodům muže? Mohlo to znamenat naprosto cokoli.
Jenže Helena se necítila být ani ženou. Natož Ženou.
Rodiče jí vyprávěli, že když byla malá, a někdo se jí zeptal, jak se jmenuje, odpověděla: „Holka.“ A holkou se nazývala dosud, ačkoli se samozřejmě už dávno představovala vlastním jménem. Ani svatba z ní neudělala ženu. Ani dlouhé měsíce a roky manželství. Stále se cítila být malou holkou. Nedospělou.
Ženstvím vlastně tak trochu pohrdala, alespoň ještě nedávno. Když byla malá, ale trochu starší než v době, kdy si říkala „holka“, chtěla být klukem. Hrála si se stavebnicemi a auty, později četla Mayovky a nosila zásadně kalhoty. A krátké vlasy. Žádné mašličky, kraječky, sponečky a prstýnky. Když jí začala růst prsa, styděla se za ně. Začala se hrbit. Zdálo se jí lepší být klukem. Alespoň by pak nepociťovala zranění z toho, že se nikdy nikomu nebude líbit a nikdy nepotká žádnou lásku. Žárlivě sledovala spolužačky, jak začínají chodit s kluky, a nenáviděla svou sestru za to, že je krásná a obletovaná.
Nejhorší věta, jakou dívka může uslyšet, je „Máš hezkou ségru.“ Helena si ji vyslechla několikrát. Pokaždé se její sebevědomí scvrklo o další kousek. A vždycky si připadala o další kousíček tlustší a ošklivější.
Pocit, že vlastně není tak úplně k zahození, se v ní začal rodit, až když poznala Marka. Potkali se na plese. Helena šla s kamarádkou, on s kamarádem. Marek se Heleně vůbec nelíbil. Byl příliš hubený, oblek na něm visel, nepadnul mu. Měl obrovské brýle a tvářil se jako kaktus. Zapšklý a pichlavý. Jeho kamarád byl mnohem přitažlivější. A Helenina kamarádka zase byla mnohem hezčí než Helena, alespoň se jí to tak tenkrát jevilo, přestože se snažila dostat ze sebe alespoň na ples to nejlepší. Klukem v té době už být přece jen nechtěla…
Bylo přirozené, že ta „hezčí“ šla tančit s tím „hezčím“. Marek na Helenu prostě zbyl.
Vůbec nepočítala s tím, že by se ještě někdy měli vidět, ale stalo se. Marek si řekl o telefonní číslo, muselo ho to tenkrát stát spoustu odvahy, jak si později uvědomila.
Heleně málem vypadly oči z důlků, když si řekl o kontakt. Jí! Tlusté a ošklivé!
Chytila příležitost za pačesy.
A vyšlo to.
Chodili spolu na dlouhé procházky po Praze, našli si jedno takové odlehlé místečko na Petříně, očividně nebylo jen „jejich“, ale co na tom… Byli šťastní.
Poupátko začalo rozkvétat, káčátko se měnilo v labuť.
Zezačátku ještě Helena nemohla uvěřit tomu, že by JI někdo mohl milovat. Co na ní vidí? Taková ošklivá, tlustá, zakomplexovaná holka… Pořád z Marka dolovala, jaká podle něj vlastně je. Nevěděl.
A jednou, když stáli na svém místečku v něžném objetí, zašeptal jí do ucha: „Já už vim, jaká seš.“
„Jo? A jaká?“
„Moje!“
Helena byla strašně zklamaná. Čekala, že se o sobě konečně něco dozví, najde klíč ke své pochroumané osobnosti a vydá se na cestu změny…
Až mnohem později pochopila, co ta slova ve skutečnosti znamenají.

Marek Heleně pomohl vyrůst, pocit ženství ale stále neměla. Láska k jeho probuzení zřejmě nestačila. A už vůbec ne ta manželská, okoukaná, sklouzávající ke stereotypu. Ta, co ze ženy dělá spíš upachtěnou hospodyni než ženu s velkým Ž.
A to byl možná klíč k Václavově přitažlivosti. Uměl ze ženy udělat Ženu.
Jen musel chtít.

Helena měla radost, když jí Václav před schůzkou psal, že pro ni něco má. Neptala se co, věděla, že by jí nic neprozradil. Nezřízeně se těšila, až to pozná. Třeba z ní konečně začne dělat Ženu…Co by k tomu tak mohl potřebovat?
Když přišli do doupěte, Václav z ledničky vytáhl trochu pomačkanou jedenapůllitrovou láhev naplněnou vodou. Láhev byla modrá, víčko zelené. Nepasovaly k sobě. Václav s vítězoslavným pohledem přikročil k Heleně a řekl: „To je ono.“
„Co?“ zeptala se Helena zmateně s pohledem upřeným na starou láhev. „To, co mi chceš dát?“
„Nooo,“ usmál se záhadně. „To je diamantová voda. Když ji budeš pít, splní Ti přání.“
„Cože? A jak?“ zmatek se změnil v nevěřícnou nejistotu. Nebo nejistou nevěřícnost?
„Ofotil jsem Ti tady k tomu takovej letáček. Můžeš si ho doma přečíst. To je kouzelná voda. Když si budeš něco přát a napiješ se, splní se Ti to,“ nepřestával se Václav usmívat.
„To je blbost, ne?“ Helena se na něj podívala s notnou dávkou nedůvěry. Nedokázala úplně potlačit zklamání.
„Musíš tomu věřit. Mně to funguje. Jen ji nesmíš nikdy úplně dopít. Vždycky musí zbejt jedna desetina objemu, tu pak doleješ čistou vodou, normálně z kohoutku. Dá se na několik hodin zrát do ledničky, stačí třeba přes noc, a je připravená k pití.“
„Hmmm, tak já to teda vyzkoušim,“ řekla Helena stále ještě nedůvěřivě a přemýšlela, jak láhev propašuje domů, aby ji Marek neviděl.
(Asi těžko, když musí bejt v ledničce. Budu si muset vymyslet nějakou historku.)
„A nemůžou se v ní množit nějaký bakterie, když se tam furt trochu nechává a jen se to dolejvá?“ nedůvěra Heleně nedala pokoj a nedala…
„Taky mě to napadlo, ale ona se sama čistí. Jsou v ní nějaký kódy, taky tomu moc nerozumim… Je to popsaný v tom letáčku.“
„Hmmm. A co už Ti splnila?“
„Všechno. Jen jednou selhala… Když jsem chtěl, aby zlikvidovala houbičky u Yuky.“
„To bude nejspíš tim, že to funguje na principu autosugesce… Houbičkám asi nevsugeruješ, že maj chcípnout,“ zasmála se Helena.
„To mě taky napadlo. A proto jsem si pak už přál jen věci, který můžu ovlivnit. A fungovalo to.“
Helena se neodvážila zeptat, co třeba… O V. nechtěla slyšet ani slovo, a měla dojem, že Václav by jí teď řekl cokoli.
„Tak jo. Vyzkoušim ji. A děkuju,“ naklonila se k němu a políbila ho.
Pak se milovali.

Cestou domů se Helena dívala na láhev a přemýšlela, co řekne Markovi.
(Taková pitomost! Na koho mám teďka svést, že věří nějakejm kódům ve vodě?)
Představovala si jednu kolegyni za druhou a uvažovala, koho prohlásí za člověka se sklonem věřit nesmyslům. Koneckonců, Marek Heleniny kolegyně neznal. Mohla to svést na kohokoli, ale příčilo se jí to. Dělat z člověka vola… Jen tak, pro nic za nic. Měla chuť vylít vodu někde v parku, láhev sešlapat a hodit do kontejneru na plasty. Neměla však to srdce. Byl to přece jen dárek, ať byl jakýkoli. A ještě k tomu od Václava... Nemyslel to přece zle, jen špatně odhadl Helenin postoj k podobným věcem. Určitě se zeptá, jestli ji pije, jak funguje, co už jí splnila.
(Ach jo! Proč mi musíš takhle komplikovat život? Jako by nestačilo, že se trápím kvůli tomu, že mě nemiluješ. Ještě mám takhle zbytečně riskovat…)

Když přijela domů, Marek seděl u počítače.
„Ahoj,“ usmála se na něj.
„Ahoj,“ otočil se Marek směrem k Heleně.
„Podívej, co mám,“ řekla a ukázala mu láhev.
„No, a co to má bejt?“ zeptal se udiveně.
„Diamantová voda!“ řekla Helena s co největším důrazem na vyjádření pobavené pochybnosti. „To mi dala kolegyně z práce.“
Rozhodla se, že neřekne která, ale jednu si nechala v záloze pro případ, že by se Marek zeptal. To naštěstí nebylo příliš pravděpodobné.
Marek zakroutil hlavou a nic neříkal. Helena pokračovala: „My jsme někdy minulej tejden mluvily o chorobách a ona řikala, že od někoho dostala tuhle vodu, že prej je léčivá, a že mi ji donese na ten můj ekzém. Řikala jsem jí, že tomu nevěřim, ale ona trvala na tom, že to mam vyzkoušet. Že prej za to nic nedám… A dneska mi ji přinesla.“
„Hmmm,“ váhal Marek. „A jak to teda má fungovat?“
„Nevim. Prej jsou v tom nějaký kódy, ty tu vodu čistěj a zároveň se tam množej. Prej se má vždycky desetina nechat ve flašce a dolejt, ona se přes noc „nakóduje“, a pak se má pít. Máš si vždycky něco přát, třeba zbavit se ekzému, a pak se napít. Prej se to splní. Blbost, co?“
„No, to teda jo,“ řekl Marek stále ještě dost nevěřícně. „A Ty to teda budeš pít?“ zeptal se.
„Tak… vyzkoušim to. Za to přece nic nedam. Bakterie se tam prej nemnožej, nikdy jí po tom nic nebylo, takže ublížit mi nemůže. A až mě to přestane bavit, tak řeknu, že to nefunguje, a vyleju ji.“
„Hmmm. Já bych ji vylil rovnou,“ zatvářil se Marek znechuceně.
„Já vim. Já taky, ale je mi to blbý, když už mi ji přinesla, a čeká, co na to řeknu.“ Zasmála se: „Taky to můžeš vyzkoušet, třeba na tom něco bude.“
„To snad ani nemusim,“ řekl Marek a otočil se zpátky k počítači. Helena to vzala jako signál k ukončení celé záležitosti. Vzala láhev a odešla s ní do kuchyně.
(Vlastně, proč to nevyzkoušet hned.)
Vzala skleničku a nalila do ní trochu vody z pomačkané láhve.
(Tak co bych si tak mohla přát? Nějakou blbost… Ať mi nevadí, že to nevyšlo… Tak třeba: ať se mi zdá něco hezkýho o Václavovi.)
Napila se.
Běžná voda, nic zvláštního. Taky, co čekala, byla to voda z kohoutku. Odkud se vzala ta desetina jejího základu, Helena raději ani nechtěla vědět. Václav jí až do dnes připadal poměrně racionální. Tohle nečekala. Zřejmě to bude od té jeho „V“.
Lepší nic nevědět.
Dopila vodu ze skleničky a láhev uložila do lednice.

Ráno zapípal budík. Marek po něm chvíli šmátral, než se mu ho podařilo najít. Helena se mezitím probrala. Chvíli ležela v posteli a přemýšlela, jestli se jí něco zdálo.
Každopádně, špatně jí v noci nebylo, ani průjem neměla.
Marně pátrala v paměti.
Nic. Na žádný sen si nevzpomněla.
(Řikala jsem to. Blbost. Nechápu, jak tomu může věřit.)
Rozhodla se, že Václavovi nic říkat nebude, prostě počká, až se zeptá sám.

Ale začala vodu opatrovat. Byla přece jen od NĚJ. Umělohmotná láhev se jí nezdála moc hygienická. Našla doma prázdnou skleněnou láhev od vermutu a přelila ji do ní. Nejdřív jednu pečlivě odměřenou desetinu litru, aby si udělala na etiketě láhve risku pro pozdější dolévání vodou z kohoutku. Pak přelila zbytek.
Rozhodla se, že „diamantovou vodu“ bude pít. Jen tak, aby se nezkazila.
(No co, aspoň budu dodržovat pitnej režim.)


 celkové hodnocení autora: 98.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 5 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 12 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 46 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 kosmoskok 14.01.2008, 14:57:58 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: kosmoskok ze dne 14.01.2008, 10:22:54

   tyy jo jen musim porad premyslet nad tou Zenou..vis, ze je to v Nesnesitelne lehkosti byti od Kundery?
 ze dne 15.01.2008, 8:11:29  
   naivka nevšední: Nevím... Koukám, že mám mezery ve vzdělání:-) (stydlivý smile)
 kosmoskok 14.01.2008, 10:22:54 Odpovědět 
   akorat sedlo do nalady!
 ze dne 14.01.2008, 14:14:03  
   naivka nevšední: To mě těší, díky.
 Copacabana 13.01.2008, 16:57:53 Odpovědět 
   Diamantová voda...to sú pekné žvásty...:-)
Hlavne, že to Helenu potešilo.
A mňa pobavilo:-)
 ze dne 14.01.2008, 8:39:44  
   naivka nevšední: Ano, je vidět, jak dobře Václav Helenu zná... .-)
Děkuji za přečtení a kladné hodnocení:-).
 Angile 01.09.2007, 11:42:45 Odpovědět 
   Lahev s vodou jako dárek, člověk by řekl, že je to jen důkaz, jak Václavovi na Heleně nezáleží...i když je to přece jen dar, ale myslím, že je spoustu krásnějších darů, které si nikoho nekupují,
a přesto pohladí srdíčko a vykouzlí úsměv na tváři...a od toho přece dárky jsou!!!
 ze dne 03.09.2007, 9:14:10  
   naivka nevšední: Snad to byl jen nepovedený pokus. Nevěděl, že to Helena neocení, považoval vodu přece sám za "kouzelnou", věřil jí, jakkoli se to zdá být podivné. Ale kdyby Helenu lépe znal, dal by jí patrně "lepší" dárek... ano, máš pravdu!
 First Girl 29.06.2007, 20:51:07 Odpovědět 
   Souhlasim s amazonit. A musim dodat, ze jsem rada, ze jsem mela moznost precist soidalsi dil pred mou dlouhou a dalekou cestou. Tak at to tu pribyva, at mam po prijezdu co cist. :) 1.
 ze dne 02.07.2007, 8:47:21  
   naivka nevšední: Děkuju za dosavadní přízeň a přeju Ti příjemnou cestu. Teď asi vzhledem k dovoleným budu psát trochu méně, ale pár dílů jistě přibyde, než se vrátíš, když říkáš, že cesta bude dlouhá.-).
 amazonit 29.06.2007, 19:45:09 Odpovědět 
   Helena jako by se v tomto dílu snažila nějak ,,ukotvit" někde se ,,zachytit" třeba i jen té vody, málokdy nám dáš nahlédnout do ,,minulosti" Heleny, tentokrát se to stalo a tak trochu to vysvětluje tu její nejistotu, potřebu být muži ujišťována ve své pozici pro ně té ,,jediné"...
jinak jen tak mimochodem doplním, že si držíš svůj vysoký standard:o))
 ze dne 02.07.2007, 8:43:46  
   naivka nevšední: Vidíš, to mě nenapadlo (o té vodě), ale může to tak být:-). Opět děkuji za příjemné zhodnocení.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
strážce
(30.10.2019, 10:32)
aldebaran
(22.10.2019, 14:59)
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
obr
obr obr obr
obr
Zamyšleno
Stanislav Klín
Není to ono (tz...
Centurio
Tooll
kukuřice Tichý Kopec
obr
obr obr obr
obr

Jsi pro mě ...
Admin
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr