|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29011 příspěvků, 4550 autorů a 303552 komentářů :: on-line: 10 ::
|
 |
|
:: Darktaer - 9.kapitola ::
Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Darktaer
 Aenica |
publikováno: 05.07.2007, 12:53
|
| Prázdninová a doufám že i "bonusová" kapitola... |
| |
|
|
Kapitola devátá
Sazael
Jakmile vyhledali své společníky, ulehli po zbytek noci na okraji lesa. Bouře se přehnala přes Trisily stejně rychle, jako se objevila, aniž by za sebou zanechala nějaké stopy.
Ráno se všichni vydali na další cestu. Nad jejich hlavami se vznášely pochmurné mraky, bránící slunci prohlédnout skrz. Více než potemnělé nebe či silná nevolnost ze zážitků předchozího večera však Larena rozrušovalo něco jiného – Asigar. Tedy pokud se tak vůbec jmenoval. Ano, tohle nenadálé odhalení by vysvětlovalo jeho povýšené chování, znalost starověkého jazyka i mnoho dalších věcí, které se přímo bily s Asigarovým způsobem života. Po dlouhou dobu však vyčkával bez jediného otázky nebo nepatrné narážky. Sledoval zadek jeho koně, který spěchal několik metrů před Orfigonem a nedůvěřivě si měřil jeho jezdce.
Stoupali teď prudce do kopce hustě porostlého lesem. Nikdo nebyl únavou schopný mluvit a každé slovo, které bylo proneseno, doprovázelo hlasité supění a vyčerpaný dech.
Nastal okamžik odpočinku. Rael sundal svému koni ze zad brašnu a hladově se vrhl na nové zásoby. Jakýkoli národ byl pro něj sympatický, pokud mu dal najíst a napít a jídlo, které se nacházelo v jejich zásobách, vonělo velmi chutně.
Laren mlčky sledoval Asigara. Muž povolil řemínky na sedle svého koně, aby mu dopřál aspoň náznak volnosti. Při té činnosti se z kůží vymotal zdobený jílec ukrytého meče a stříbrné zdobení se matně zablesklo.
Laren pozvedl hlavu. Už nebylo pochyb. „Jak to, že ses ještě nepochlubil, že jsi z královského rodu, Narvire?“ zeptal se jedovatě.
Tázaný se překvapeně obrátil. A nejen on, i pohledy Raela s Orimstachem padly na Larenovu tvář. „Cože?“ zeptal se Asigar s pozvednutým obočím.
„Jmenuješ se tak, nebo snad chceš dál předstírat, že jsi někdo jiný?“ ušklíbl se Laren. „Tehdy v Berethu jsem se to dozvěděl. Jsi Narvir, Irvidanův syn a následník Amun Niriath.“
Asigar k němu vykročil. „Vážně? A tohle ses dozvěděl předtím nebo potom, co tě ses nechal opít?“
„Tohle si pamatuju dost jasně,“ odvětil nakvašeně. „Nesnaž se odvádět řeč na něco jiného. Už se přede mnou nebudeš skrývat.“
Asigar se významně zapřel rukou o jílec svého meče u pasu. „Myslel jsem, že už ses z toho vyspal, ale jak vidím...“ Arogantně ho sjel pohledem. „A ty mi chceš říkat něco o zatajování? Copak jsi mi snad sám o sobě řekl o něco víc?“
„Nevím, kdo se ke mně vnutil a chtěl mi dělat ochránce!“ zvolal Laren nevěřícně. „Pokud chceš s námi pokračovat dál, musíš mi povědět pravdu! Myslíš si, že se nechám kvůli tobě zabít?“
Asigar pohrdavě nakrčil koutek. „Tak zaprvé, chlapče: Přidal jsem se k tobě, protože mi tě bylo líto. Beze mě by tě už dávno rozsekali otharové, nebo rozsápal gryf. A zadruhé: Pokud ti tu připadám přebytečný, nemám žádnou potřebu dál ochraňovat nevděčné dítě, které se neumí postarat samo o sebe.“
Laren se ve vteřině obrátil k sedlu svého koně a trhnutím vyprostil z pochvy meč. Jeho špička se výhrůžně vznášela kolem Asigarova krku. „Myslíš si, že nejsem schopný vydržet bez tebe? Spíš je nemožné vydržet s tebou.“
„Co s tím chceš dělat?“ ušklíbl se Asigar posměšně. „Chceš si snad ublížit?“
„Uvidíme, kdo se o sebe neumí postarat,“ sykl Laren.
Asigar zvedl hlavu. „Takže to chceš? Toužíš se zesměšnit ještě víc?“
Laren neodpovídal. Mlčky sledoval Asigara, jak se k němu obrací zády a odchází. Náhle se unthiliath obrátil. Jejich oči se střetly v tichém souboji.
Asigar pomalým pohybem vytasil svůj meč a napřáhl ho k Larenovi. „Jak si přeješ.“
„Počkat, počkat!“ Rael vtrhl mezi ně a zvedl ruce do vzduchu. „Přece se nechcete zabít navzájem nebo snad ano? Vyřešme to mírovými podmínkami, ačkoli nezapírám, že na něčí straně vina určitě je.“ Významně pohlédl na Asigara. „Můžeme přece pokračovat dál sami bez průvodce. Necháte jeden druhého být a půjdeme si každý svou vlastní cestou.“
„Nepleť se do toho, Raeli!“ odbyl ho Larena a bez mrknutí oka dál sledoval každý Asigarův pohyb.
„Chtěl jsem to jen zkusit,“ zavrčel Rael nevrle a neochotně ustoupil z cesty. Opřel se o kmen pokroucené borovice a rozčileně vrhal blesky na všechny strany.
Laren máchl mečem ve vzduchu. Jeho protivník dělal jednu zásadní chybu – byl si příliš sebejistý a jeho tělo se ani nepokusilo o žádný obranný postoj.
Vtom se Laren odhodlal. Skočil vpřed a ohnal se Asigarovi po žebrech. Unthiliath uhnul hlavou a uštědřil svému sokovi symbolický úder plochou stranou meče přes záda. Obrátil se.
Laren uvnitř kypěl vzteky. Dobře, Asigar chce lekci. Tak mu ji dá.
Zaútočil seshora. Unthiliath se skryl pod čepelí a vyšvihl se vpřed k vlastnímu výpadu. Laren ho stačil vykrýt. Sehnul se a poslal svůj meč dravě vpřed, Asigar se však jen lehce pootočil a vzchopil se k dalšímu útoku. Jeho soupeř tak rychlý nebyl. Trikem se pokusil dostat se unthiliathovi na nechráněná záda, avšak velmi brzy zjistil, že všechny pozice, které nechává Asigar uvolněné, ho jen lákají do pasti.
Laren se opřel zády o kmen borovice. Rukou se odrazil vpřed. Asigar téměř tanečním pohybem uskočil stranou a nechal svého soka proběhnout kolem sebe. Levičkou ho chytil zezadu kolem krku a snažil se jím trhnout stranou. Laren se s nečekanou silou obrátil kolem své osy a donutil tím unthiliatha opsat oblouk společně s ním. Asigarovy nohy se zapletly a bylo jen štěstím, že neupadl.
Laren využil jeho chvilkového oslabení. Vložil všechnu svou sílu do jediného úderu vedeného příčně na protivníkovu hlavu. Unthiliath na poslední chvíli zvedl svůj meč k obraně. Čepele se střetly, až od nich odskočily jiskry. Asigar zavrávoral a nohy mu po nerovném terénu uklouzly. V okamžiku se ocitl na zemi.
Laren se k němu pomalu přiblížil. Jeho duši hřál pocit vítězství a konečného zadostiučinění. Vtyčil se nad tělem svého protivníka.
Náhle vystřelila Asigarova noha těsně nad zemí a podkosila Larena, až se i on ocitl na měkké zemi vedle svého soupeře. Navíc mu v okamžiku pádu vyletěl meč z ruky a teď se bezvládně povaloval několik metrů od něj. Koutkem oka zahlédl, že Asigar třímá v ruce svou vlastní zbraň. Vrhl se tedy na svého soupeře s holýma rukama, ve snaze zbavit ho jeho výhody.
Asigar nechal svůj meč ležet a chytil Larena za ruce, které se mu sápaly po krku. Kopl protivníka do boku a dostal se tím na jeho tělo. Náhle se o svůj díl přihlásila zemská přitažlivost. Laren cítil, jak půda pod ním ujíždí a jak se jeho tělo začíná nezadržitelně řítit ze svahu. Unthiliath se překvapeně vztyčil, nestihl to však dost rychle. Oba se kutáleli lesem dolů. Naráželi do kmenů stromů a snažili se jich zachytit, aby zabránili pádu ze stále se narovnávajícího svahu, který několik metrů pod nimi končil příkrým zářezem k zemi.
Asigar natáhl paži a objal kmen oběma rukama. Laren však stejné štěstí neměl. Jeho prsty se sesmekly kolem vyčnělého kořene a on cítil, jak se jeho tělo nezadržitelně blíží k okraji. Nohy se octly ve vzduchu.
Náhle jeho pád něco zbrzdilo. Překvapeně vzhlédl. Asigarova ruka jej na poslední chvíli zachytila. Unthiliath se druhou rukou držel silného kořene, zároveň však byl strháván dolů Larenovou vahou.
Laren věděl, že ho nemůže dlouho udržet. „Pusť mě!“ vykřikl přidušeně.
Asigar mu neodpovídal. Jeho oči se upíraly na chlapce pod sebou a bylo v nich vidět odhodlání a neoblomnost. Jejich prsty pomalu sklouzávaly.
Laren vnímal svět jen jako zbloudilý, vytrácející se obraz. Nechtěl, aby to skončilo tak rychle. Vždyť jeho cesta teprve začala.
Náhle se jeho ruka sesmekla. Chladný vzduch vířil kolem něj. Padal dolů.
Vtom chlad vystřídalo horko. Cítil kolem sebe oheň, jak jej objímá a pohlcuje. Nechápal to. Ale tušil, že vše není ztraceno.
Směr jeho letu se náhle začal prudce zvedat. Žaludek se mu obrátil. Vše kolem splývalo v jeho matnou čáru, která se pomalu měnila do svých skutečných tvarů. Měl pocit, jako by se octl v jedné ohnivé výhni. Věděl, co to způsobilo.
Síla kouzla ho vymrštila několik metrů nad sráz a on vystřelil mezi kmeny stromů vedle Asigara. Neohrabaným kotrmelcem zbrzdil svůj pád.
Unthiliath vedle něj unaveně poklesl. Asigar se opřel rukou o strom, v tváři úplně bledý. „Naposled,“ vydechl vyčerpaně. „Tohle bylo naposled, co jsem ti zachránil život.“
Laren se zazubil. „Vezmu si to k srdci. Už jsem si myslel...“
Náhle se kdesi seshora ozval dravý skřek. Oba vzhlédli oním směrem. Pak se jejich oči střetly. „Rael a Orimstach!“ vydechl Laren. Jeho hlava se stále ještě točila po prudkém letu, jeho vůle pomoct ostatním však byla silnější. Vyběhl vzhůru jako střela. Věděl, co mu onen nepřirozený jekot připomínalo – byl to hlas gryfa. A zněl velmi blízko.
Asigar za ním unaveně klopýtal. Mocné kouzlo si vybralo daň z jeho sil a on teď mohl jen unaveně následovat postavu nad sebou.
Laren vyběhl po svahu vzhůru. Rael vystrašeně upíral zrak nad sebe. Vysoko nad špicemi stromů kroužil vražedný stín a snášel se stále níž, hledaje vhodné místo pro přistání.
„Koně!“ ozval se Asigarův hlas zezdola. „Gryf cítí pach koní! Musíme se ukrýt! A hlavně odveďte koně!“
Laren chytil Orfigonovu uzdu a sáhl i po grošákovi, ten se však vyplašeně vzepjal a nedovolil mu přiblížit se byť o jediný krok blíž. Asigar se unaveně dobelhal vzhůru. Opřel se o bok svého koně a vzhlédl nad sebe. Gryf nad jejich hlavami výhrůžně ječel, nemohl se však přiblížit. Asigar pokýval hlavou. „Ten nám nic neudělá. Zůstaneme tady, dokud neodletí. Stromy tu rostou příliš hustě na sobě.“
Laren nedůvěřivě vzhlédl. Potom však přikývl. „Dobrá. Budeme čekat.“
* * *
Nebezpečí pominulo. Po nějaké době gryf naposledy bezmocně zakroužil nad lesem a zklamaně odletěl pryč. Poutníci museli zrychlit své tempo. Nemohli riskovat, že se zvěd vrátí s posilami, když už se neubránili prozrazení. Zbytek dne ubíhal ve spěšném tempu a zastavili se až několik hodin po západu slunce, kdy si byli jisti, že nejsou pronásledováni.
K ránu se mračna protrhla. Z nebe začaly padat dlouhé provazce vody, které pronikly i pod ten nejteplejší plášť poutníků. Všichni čtyři se trmáceli bahnem, které pod kopyty koní výsměšně mlaskalo, tráva se měnila v mokřinu a nebe kolem výhrůžně potemnělo. Hlavy jim ztěžkly. Koně sebou neklidně pohazovali a trudná cesta si na nich začala vybírat svou daň. Kopce byly čím dál strmější a stezky čím dál zarostlejší a nejschůdnější. Ani les nedokázal zadržet příval vody. Kapky bušivě dopadaly na listy stromů a spojovaly se do větších kaluží, které potom naráz splachovaly pocestné, už tak dost zmožené a vyčerpané.
Tma na kopce dosedla náhle jako když luskne prsty. Měsíc se bál vylézt zpod těžké palisády mraků, déšť však aspoň na chvíli ustal. Utábořili se na okraji lesa.
Laren sesedl z koně, odložil zbraň a uvažoval na chvíli, zda-li si takový přepych vůbec může dovolit. Nesdílel však Asigarovy obavy. Nasbíral náruč mokrého klestí a větví, které naskládal doprostřed kamenného kruhu vyhrazeného pro ohniště. Když byl hotový, natáhl nad hromádku ruku, jako by se chtěl ohřát. Ozvalo se krátké prasknutí a obláček dýmu radostně signalizoval, že se mu jeho záměr povedl. Za okamžik už dříví hořelo jasným plamenem.
„Ne každý z Unthial tohle dokáže,“ řekl Asigar a sedl si vedle něj, aby se ohřál. „A jen málo těch, kteří umí kouzlit, to dokáží s ohněm.“
„Mám to brát jako poklonu?“ pousmál se Laren.
„Ne. Spíš jako varování, kdyby ses někdy náhodou dostal až k nám,“ odpověděl chladně.
Laren se pousmál; už zase to byl onen tvrdý, nepřístupný Asigar, kterého znal.
„Je úžasný, nemyslíš?“ vydechl náhle unthiliath fascinovaně. „Krásný a děsivý, stejně jako všechno velkolepé. Když ho začneš vnímat, dokážeš s ním cokoli, na co jen pomyslíš. Ovládej ho, ale nenech se jím zmocnit. Musíš mu sloužit, ale nesmíš se stát jeho otrokem.“
Laren naslouchal jeho slovům. Připomněla mu jeho dětství, jeho minulý život, který strávil na Ervionu jako učedník Strážců. V poslední době na to zapomínal. Nikdy předtím by si nemyslel, že někdy z ostrova odejde na bláznivou výpravu jako byla tahle.
„Ty taky ovládáš oheň, že ano?“ poznamenal Laren. „Kde ses to naučil?“
„Měl jsem dost dlouhý život na to, abych si osvojil dovednosti, které lidé přes svou krátkou existenci nezvládnou,“ odpověděl bezvýrazně. „Možná se zdám mladší než sem, z pohledu lidé bych už však byl stařec.“
Orimstach se zakousl do jablka. Na klíně mu seděla Eleanor a rozčileně si olizovala zplihlou srst. „Jak dlouho ještě půjdeme přes kopce?“ zeptal se melynfyr.
„Vybírám cesty, které jsou bezpečné, ne krátké,“ odpověděl Asigar. „Za těchto okolností by se nám výstup po hřebeni nemusel vyplatit, ačkoli bychom z Trisilských kopců vyšli za pár dní. Bude pro vás lepší, když je opustíte jižní hranicí, ne západní, která by vám cestu k Amatheonu sice zkrátila, ale vešli byste přímo ke Geldarově linii, což je prokleté místo plné duchů a bloudících duší. Nemusíte se ale bát, vyvedu vás dál od ní. A až se tak stane, budu vás muset opustit.“
Laren sebou trhl. „Opustit? Předtím bys udělal všechno proto, abys mohl jít s námi a teď nás chceš opouštět? Proč ta náhlá změna? Kam chceš jít?“
Asigar vzhlédl. Zjistil, že se na něj upírají zraky všech společníků, proto se znovu zadíval do ohně. Všichni viseli na jeho slovech. „Ten muž, kterého jsem potkal v Berethu změnil můj záměr. Víš o kom mluvím?“
Laren přikývl. „Co ti řekl?“
Asigar zaváhal. „Řekl mi to, co jsem slyšet nechtěl. Celý den jsem nad tím přemýšlel a přišel jsem na to, že musím udělat to, k čemu jsem se zavázal. Nesmím zradit ty, kteří mi věří, když jsem je už jednou zklamal.“
Larena jeho slova nevýslovně zaskočila. „A kam chceš jít? Do svého města? Do Amun Sinthel?“
„Kdybych mohl do Amun Sinthel!“ povzdechl si Asigar hořce. „Budu příliš daleko od svého domova, ale velmi blízko své rodině. Už je to dávno, co jsem neviděl svou sestru a otce.“ Odmlčel se. „Nejspíš jim ale nechybím.“
Laren nabral hrst mokré půdy do dlaně a mrštil ji do ohně. Plamen vzdorně zasyčel. „Jak se potom dostanu do Amatheonu?“ řekl spíš jen aby si ulevil.
„Věřím, že tam cestu najdeš,“ odpověděl Asigar. „Koneckonců, máš s sebou melynfyra. Cesta je spíš dlouhá než náročná, to brzy zjistíš. Ovšem, kdybys´ změnil svůj názor a šel se mnou...“
Laren zavrtěl hlavou. „Budu nejspíš stejně neoblomný jako ty.“
Oheň náhle zasyčel. Zhasl.
Všichni čtyři udiveně pohlédli na hromadu zčernalého dříví, ze kterého se líně vznášel proužek šedavého dýmu. Laren se tázavě obrátil na Asigara, ten se však stejně zmateně zeptal: „Tos´ udělal ty?“
Laren pomalu zakroutil hlavou.
„Tohle není dobré.“ Asigar vyskočil na nohy. Bleskurychle se octl vedle svého koně a vyměnil svůj meč za druhý, který stále vozil u sedla. „Zůstaňte kde jste! Kdyby se k vám něco přiblížilo, koně na to zareagují. Pokud se to stale, utíkejte odsud co nejrychleji. Hlavně žádné hlouposti.“ obrátil se významně na Raela.
„Co se děje?“ zeptal se Rael vystrašeně.
Asigar se rozhlédl kolem sebe. I v té tmě na něm bylo vidět, jak je nervózní. „Jen doufám, že ne to, na co myslím.“
Laren vstal.
„Ne, ty zůstaň tady,“ zadržel ho Asigar nekompromisně, ještě než mohl cokoli říct. „Je to příliš nebezpečné pro tebe i pro mě. A někdo musí hlídat ostatní.“
„Aspoň mi řekni, co nám hrozí!“ protestoval Laren.
„Někdy je lepší nevědět,“ řekl zachmuřeně. Obrátil se a ve vteřině ho pohltila temnota lesa.
Rozhostilo se naprosté ticho. Ani sova nezahoukala. Mráz objal jejich těla a zmocnil se jejich duší. Skoro až slyšeli stromy mezi sebou rozmlouvat. Stíny se v jejich myslích semkly kolem nich. Co se to ukrývá v lese, když i odvážný Asigar má strach? Vteřiny plynuly pomaleji než tlukot srdce.
Larenovi se zdálo, že něco zaslechl. Mohly to být kroky – kdo ví – ale jaksi tiché a šmátravé. Co když se Asigarovi něco stalo a teď potřebuje pomoc? Ani on není nesmrtelný a jediný, kdo kromě něj dokáže zacházet s mečem, je Laren.
Rozhodl se. Vstal a odpoutal Dyrlaen od sedla.
„Co chceš dělat? Neslyšel jsi Asigara, hlupáku? Máme zůstat tady!“ šeptal Rael rozčileně. Pára mu stoupala od úst při každém slovu.
Laren neodpověděl. Věděl, že by to nikdo z nich nepochopil, ale něco Asigarovi dlužil. Byl to jeho ni-shrar sérvaen.
Vykročil pryč. Měsíc se skrýval za mraky a on neviděl téměř nic. Slepě tápal mečem před sebou. Mokré dešťové kapky mu ulpívaly na prstech, jak se dotýkal kůry stromů, která ho mrazila a zároveň uklidňovala. Všude bylo ticho a každý jeho krok mu připadal jako výkřik strachu do tmy.
Znal ten pocit. Už jednou udělal to, co neměl – tehdy na Ervionu, když mu velmistr Seleven nakázal, aby zůstal v lese. Opět vnímal své pochybnosti, které mu kázaly pokračovat v cestě, zároveň však vrátit se nazpět.
Náhle se ho zmocnil divný dojem. Zastavil se. Slepě těkal očima před sebou, jak uvažoval, co má dělat. Uchopil Dyrlaen tak pevně, až mu zbělely klouby.
Bleskově se obrátil. Namířil meč před sebe, znenadání však ho začala pravá dlaň pálit tak silně, až musel meč upustit. Natáhl se pro něj a stejně rychle se i narovnal. Zděsil se toho, co uviděl.
Před ním se tyčila tmavá postava, naprosto skrytá ve tmě, jako by její obrysy tvořily samotné stíny lesa. Vypadala lidsky, nedalo se však posoudit, zda to člověk je. Byl to duch? Nebo snad démon?
„Kdo jsi?“ Laren k němu zlověstně napřáhl meč. Snažil se, aby jeho hlas zněl pevně, jeho pocity však byly naprosto opačné.
„Jsem Poutník,“ odpověděl pomalý, klidný hlas, při kterém se Larenovi ježily chloupky v zátylku. Jako by promluvil samotný stín!
„Co tu děláš? Jsi člověk?“
„Jsem Poutník. Putuji. To snad smím, nebo ne? Naopak ty mě zarážíš, mladý muži. Potloukáš se po lese jen tak sám? Nebo jsi také... Poutník?“
„Nejsem Poutník,“ odpověděl Laren. Hlavou se mu míhaly pochybnosti; čím dále s tou záhadnou postavou mluvil, tím více jeho smysly otupovaly a stávaly se poddajné Poutníkových otázkám. Uvědomoval si to – ke své hrůze a děsu – ale nemohl s tím nic dělat. Cítil se jako moucha uvězněná v pavoučí síti.
„Ach,“ povzdechl si hlas. „Cítím v tobě oheň. Je všude kolem tebe – doprovází tě na každém kroku. Živý oheň... Jak se jmenuješ, chlapče?“
„Laren,“ odpověděl poslušně. Chtěl se obrátit a utéct, nemohl se však ani pohnout.
Náhle, jako by se kdesi vzadu v jeho hlavě rozezněl hluboký, šeptavý hlas: „Nenaslouchej Poutníkovi, jenž chodí ve stínu! Tma je přítelem tvého strachu.“
Poutník k němu nenadále vztáhl ruku. „Dej mi to! Je to pro tebe jen přítěž, tíží tě na tvém krku, který by mohl sloužit ušlechtilejšímu cíli. Čeká tě bohatství a sláva, chlapče. Stačí mi ho jen podat...“
Larenova ruka sjela ke Kyrgylu. Sledoval sám sebe, jak jeho prsty putují dozadu ke krku, kde se chystaly náhrdelník rozepnout.
„Střež se ohnivého poutníka!“
„Ne!“ vykřikl Laren a znovu napřáhl zbraň před sebe. Zjistil, že ho jeho tělo opět poslouchá.
„Ne?“ opakoval hlas výsměšně. „Potom si ho ovšem budu muset vzít.“
Laren ustupoval dozadu před Poutníkovými kroky, kterými se k němu pomalu blížil. První krok – úder srdce. Druhý krok – výkřik strachu v jeho hlavě.
„Odolej mu, Larene! On nad tebou nemá moc!“
Laren ustoupil o krok dozadu. Náhle jeho noha nenašla pod sebou pevnou půdu, zavrávoral a zřítil se ze srázu do propasti.
* * *
Rozpřáhl jsem svá křídla a vyletěl vstříc slunci. Nebe se projasnilo a mraky se rozplynuly jako pára, časné ráno však zatínalo své zimomřivé zuby do půdy, která prochladla pod jeho dotyky. Stočil jsem se ve vzduchu a snesl se k zemi. Listí se pode mnou poslušně rozestoupilo.
Potom jsem ho uviděl – ležel tam roztažený a nehybný, jako by byl mrtvý. Takhle to ale nemohlo skončit, takhle ne! Vždyť ještě zbývá poslední možnost! Ani Sazael přece není tak bezcitný, aby ho nechal napospas věčnému zapomnění; byla to jeho povinnost nedopustit zkázu.
A potom tam přišla ona. Hbitě se prosmýkla mezi padlými větvemi, přeskočila úzkou stužku lesního pramene a otřela se o jeho bok. Eleanor se rozespale protáhla a zamňoukala.
Laren se probral. První co cítil, byl štiplavý pach vlhké země a tlejícího jehličí, který mu ostře vnikal do nosu. Pohnul prsty. Pomalu zamrkal a zvedl hlavu. Kde to jen jsem? byla jeho první myšlenka.
Ztuhle se posadil. Zdálo se mu, že musí mít polámané všechny kosti v těle, při první zběžné kontrole svého stavu však neobjevil nic závažného, žádné zlomeniny ani odřeniny. To bylo zvláštní. Pokud se dobře pamatoval, musel spadnout z toho srázu, který se tyčil několik metrů nad ním. Vzhlédl. Stěna na něj panovačně shlížela a při pohledu na ni mu bylo jasné, že nemohl pád z ní přestát tak lacině.
Otočil se a tu se jeho zrak setkal s dvěma malýma smaragdovýma očima, patřícíma Eleanor. „Ty jsi tu taky?“ oslovil ji rozespale. „Odvedeš mě odtud?“
Kočka se posadila a dál ho zaujatě sledovala.
„Víš jak se odtud dostat?“ zkusil to znovu.
Eleanor neodpovídala.
„No tak, jdi za pánem! Doveď mě za pánem!“
Zívla.
Laren na ni upřeně zíral. Náhle se chytil za hlavu a začal se smát jako pominutý. „Takže už jsme se všichni zbláznili! Celý tenhle svět!“ Padl zády na zem a smál se dál. Cítil úlevu, kterou mu tohle bláznovství přinášelo a nepřemýšlel nad ničím. Jeho tělo se chvělo pocitem, který z něj vyvěrával jako horký pramen.
„Dokážeš si vůbec představit, jak teď asi vypadáš?“
Laren si odfrkl. „Ne a ani to nechci vědět, protože...“ Vylekaně se narovnal. „Tak moment!“ zvolal a upřel na Eleanor svůj pohled. „Tos´ řekla ty? Protože jestli ano, tak...“ Znovu se začal smát.
Kočka pohodila ocasem a otočila se k němu zády. „Kdyby tě tak viděl Sazael. A on tě vidí, tím si buď jistý!“
Laren ztuhnul. „Já jsem se vážně pomátl.“
„No, to vidím,“ pohodila čumákem a usadila se.
„Ty mluvíš!“ zvolal a natáhl k ní prst. „Ty vážně mluvíš!“
„Opravdu mě udivují tvé pozorovací schopnosti. Vlastně se divím, proč ti tolik věří...“
Laren zkřížil na prsou. „Asigar a věřit mně? Pochybuju...“
„Nemluvím teď o Asigarovi, blázne!“ zakroutila nevěřícně hlavou. „Mluvím o Sazaelovi. Copak jsi o něm ještě neslyšel?“
„Ne,“ odpověděl Laren tupě a ještě tupěji se zeptal: „Kdo je Sazael?“
Eleanor se křečovitě vzepjala a náhle sebou bezvládně sekla do jehličí. „Svět se zbláznil! Ano máš pravdu. Kdyby to Sazael věděl!“ Narovnala se a rychlými, ladnými kroky se k němu přibližovala. „On tě hlídá dnem i nocí, stará se, aby se ti nic nestalo, léčí ti rány, před chvílí tě dokonce ukradl Elifer pod kosou a jak se mu za to odvděčuješ ty? Hm!? Poleháváš si tady v lese a čekáš, až do tebe udeří blesk! Cha!“
Laren před ní po čtyřech ustupoval dozadu, Eleanor se však nenechala jen tak odbýt.
„Tomu ty říkáš vděčnost?“ pokračovala pohrdavě. „Místo toho, abys dělal, co se od tebe očekává, předpokládáš, že ti všechno naservíruje na pozlaceném podnose – Hadarot na jedné půlce, Gydeona na druhé! Copak už všichni rozumní ze Syderie odešli? Nejspíš ano, když tě tak pozoruji. Takže se laskavě zvedni a začni něco dělat!“ Máchla mu packou před očima a rozzuřeně prskla.
Laren zvedl ruce do vzduchu. „A že jsem tak smělý, co ten záhadný Sazael ode mě očekává?“
Eleanor obrátila oči v sloup. „Jsi ztracený...“
„Tak promiň. Jenom ještě nejsem schopný pochopit, jak jsem se sem dostal, když tu najednou na mě začne mluvit kočka... Opravdu se omlouvám, že jsem tak nechápavý!“
Eleanor se posadila. „Tvé jediné štěstí je, že tě Sazael ve své nekončící moudrosti pozval k sobě. Možná ti všechno vysvětlí líp než já, i když už teď lituji, že bude zklamán. Jednou za celé věky se i velký Sazael musí zmýlit.“
„Vím, že moje otázka bude znít poněkud hloupě, ale – jak se k němu dostanu?“
Eleanor se na něj tajuplně zahleděla. „Copak nevíš, že Sazael si tě najde sám? Stačí jen čekat.“ Otočila se a přeskočila bublající pramen. „A pospěš si, jdu zatím pro někoho... vnímavějšího.“
Laren se za ní ohlédl, ona však ve vteřině zmizela mezi stromy. Spatřil opodál ležet svůj meč, natáhl se pro něj a zasunul ho zpět do pochvy. Rozhlédl se kolem.
„Dobrá, takže tu je nějaký Sazael, který mě pozoruje,“ uvažoval nahlas. „Je tu někdo?!“ vykřikl do ticha. Odněkud ze stromů se vzneslo hejno vyděšeného ptactva.
Zkřížil ruce na prsou. „Sazaeli?“
Ticho. Laren už si vážně začal myslet, že se nadobro pomátl. Mučednicky zkroutil tvář.
V té chvíli se ho zmocnil divný pocit. Zdálo se mu, jako by chtěl létat; svět kolem se začal točit. Vířil kolem něj jako divoký vodopád tvarů a barev, vše ubíhalo nepřirozenou rychlostí, až se mu z toho začala točit hlava. Přestal vnímat. Všeobjímající temnota se ho zmocnila a spolkla. Teď už o tom nepochyboval – letěl! Nic neviděl, ani nevnímal, ale přesto věděl, že letí. A potom náhle...
...dopad.
Ztuhle se zapřel prsty o chladnou kamennou zem a zvedl hlavu. Neviděl nic než černotu. Svraštil čelo a posadil se. Kde to jsem? Kam jsem se to, u Artriye, dostal?
Náhle se kdesi před ním rozsvítilo. Ne, to nebylo předtím; světlo vycházelo odevšad. A zároveň odnikud. Zářilo tak jasně, že mohl vidět ohromnou jeskyni, v níž se nacházel, viděl její stěny, od nichž se světlo doráželo jako od zrcadla a při tom pohledu se musel podivit. Všechno kolem bylo tak skutečné, že si byl jistý, že kdyby se toho dotkl, jeho prsty by narazily na skálu, která ho obklopovala a zároveň se mu zdálo, jako by to byl jen jeden bláznivý sen, pouhý přízrak, který se zhmotnil v jeho hlavě, aby ho mučil.
Kdesi před sebou spatřil ohromnou krápníkovou stěnu sahající od stropu až k podlaze, která mu připomínala obrovský chřtán nějaké bájné šelmy, která se ho v příštím okamžiku chystala pozřít.
„Haló? Je tu někdo?“ zvolal naprázdno. Jeho hlas se několikanásobně odrazil od stěn a výsměšně opakoval: Někdo, někdo...
Náhle se jeskyní rozlehl hluboký táhlý hřmot, který připomínal burácející hrom.
Laren se překvapeně otočil na všechny strany. „Sazaeli?“
„Ano?“ odpověděl záhadný hlas, při němž se drolila skála.
Larenovi se zdálo, jako by ten zvuk vycházel přímo z něj samého. „To jsi ty? Kde jsi? Jak tě mám najít?“
„Už jsi mě našel,“ dostalo se mu v odpověď. „Lépe řečeno: já si našel tebe, ale to je vlastně úplně jedno, nemyslíš?“
Laren instinktivně sjel rukou k jílci meče. Nic však nenahmatal. Ostražitě zvedl hlavu. „Co po mně chceš? A kde to vůbec jsem?“
„Umíš sestrojit i jinou větu než otázku?“ Hlas se burácivě zasmál. „Vím o tobě úplně všechno, Larene! Znám i to, co bylo předtím, než jsme se potkali.“
Začal se cítit silně nesvůj. Přemýšlel, jestli ten záhadný Sazael skutečně dokáže vidět do jeho vzpomínek, nebo jestli byla tato věta jen škodolibým výsměchem. „A co ode mě chceš?“ zeptal se.
„Já od tebe?“ podivil se Sazael. „Myslel jsem, že to ty nosíš Kyrgyl kolem krku, že to na tobě spočívá jeho tíha. Myslel jsem, že ty jsi tím vyvoleným... aspoň Arwian si to tak myslel.“
Laren při vyslovení toho jméně zbystřil. „Arwian? Znal jsi Arwiana?“
Hlas na chvíli zaváhal. „Ovšem. To on mě donesl k tobě, Larene. To on za tebe položil život.“
„Takže ty jsi Kyrgyl!“ zvolal Laren. „Řekni mi: Co všechno dokážeš?“
Sazael zamručel. „Já nejsem Kyrgyl, chlapče. Jsem tvor jako všichni ostatní, jsem jen svou přísahou vázán k němu a k jeho nositeli, ať už je jím kdokoli. To já jsem síla Kyrgylu, já jsem jeho ústy a svědomím. Co Náhrdelník dokáže závisí jen na tobě a na mně.“
„Na mně? Co s tím mám co dělat já?“
Sazael se zasmál. „Mnohé, můj mladý příteli. Mnohé. Nestačí snad to, že jsi pánem Kyrgylu, tím, kdo jej nosí a poroučí mu?“
„Já, že mu poroučím?“ podivil se Laren.
„A ne snad? Copak si nepamatuješ, co se stalo tehdy na Ervionu? Nepomohl jsem ti snad přežít, ačkoli jsi čelil několikasetnásobné přesile? Nebo potom zranění, které ti způsobil othar – nepodceňuji Asigara, ale zařídit, aby ti tak hluboká rána zmizela během jediné noci, to by nikdy nedokázal. Pokud se tvá paměť stále ještě nemůže rozpomenout, co tvé včerejší setkání s Poutníkem?“
Larena zamrazilo, když si na to vzpomněl. „Kdo byl ten člověk? Málem mě zabil...“
„Člověk?“ Sazael nesouhlasně zabručel. „Nevím, jestli je stále ještě člověk. Celé století strávil v srdci Hadarotu, kde studoval zapovězené umění démonů. Nevím, nakolik ještě zůstal člověkem, ale dnes už mu říkají jen Poutník. A to, že jsi ho viděl, znamená, že je ve službách Gydeona. Kdyby jsi mu Kyrgyl dal, byl by to náš konec.“
„Jak se proti němu můžu bránit?“
Sazael si povzdechl. „Neznám ještě tohoto nepřítele natolik, abych věděl, jak s ním soupeřit. Pro začátek bude lepší, když se mu budeš vyhýbat a budeš poslouchat Asigara. Možná, že se ti to nezdá, ale ví toho mnohem víc, než tušíš.“
Laren posměšně zkřivil tvář. „Jenom je pěkně nesnesitelný.“
„Nesnesitelný?“ zopakoval po něm Sazael výhrůžně. „I ty jsi někdy nesnesitelný a to, co jsi předváděl před Eleanor, málem smetlo všechny mé naděje, které do tebe vkládám. Uvědom si, jak velký úkol před tebou stojí.“
„Já vím,“ přikývl Laren zachmuřeně. „Mám povolat vojska z Amatheonu. Co když ale přijdu pozdě?“
„Nepochybuji, že to nestihneš,“ řekl Sazael klidným hlasem. „Do Amatheonu ti to tvým dosavadním tempem bude trvat měsíce, ne-li déle.“
„Co mám ale dělat? Vždyť má jediná cesta vede přes Amatheon?“
Sazael nesouhlasně zabručel. „Myslíš si, že je jediná? Podle mě brzy poznáš, že vždycky existuje více cest – některé těžší, jiné snadnější, ale vždy máš možnost si vybrat. Uvažuj nad tím.“
Laren váhavě vykročil vstříc krápníkové cloně. Měl pocit, že ten hlas vychází právě odtud. „Kdo jsi ale ty, Sazaeli? Jak mi můžeš pomoct?“
Sazael se hlasitě zasmál, až se stěny jeskyně rozechvěly. „Stačí si začít uvědomovat mou přítomnost a já ti pomůžu, kdykoli to budeš potřebovat. Nemysli si však, že za tebe vyřeším každý problém; i já se lehce unavím a síla, které se ti dostává, odchází zároveň ze mně. Nezapomeň na to.“
Laren se odmlčel. „Pověz mi něco o Arwianovi. Jako by se většina toho, co mi řekl z mé hlavy vypařila.“
„Možná, že je to tak dobře. Stačí ti, když budeš vědět, že tvým úkolem je nést mě. Zatím pokračuj ve své cestě do Amatheonu. Věřím však, že tě od ní brzy něco poposune k tvému pravému cíli.“
„A jaký je ten pravý cíl?“
Sazael si povzdechl. „Neřekl jsem ti to snad jasně? Dívej se kolem sebe a najdeš ho.“ Náhle jeho hlas utichl. „Asigar přichází,“ řekl zamyšleně. „Bohužel, musíme tento rozhovor ukončit. Nestačil jsem ti říct všechno, co jsem chtěl; čas tady plyne stejně rychle jako v Syderii. Nezapomeň na to, co jsem ti říkal, Larene. Kráčej pevně!“
Náhle se Larena zmocnila mátoha. Bezmocně zakolísal a sesul se k zemi. Objala ho temnota, která se změnila v hýřící fontánu světel, tančící barvy se kolem něj dělily na jednotlivé obrazy, jež se pomalu formovaly do svých reálných tvarů a velikostí. Les se zavlnil a náhle se zhmotnil, jako by kolem něj praskla velká bublina.
„Larene!“
Někdo na něj volal. Laren ztuhle zvedl hlavu, všechno co se odehrávalo před ním si však uvědomoval velmi mlhavě.
„Konečně ses probudil! Co to s tebou proboha bylo? Jak tě jen mohlo napadnout vyjít do lesa, když jsem tě před tím varoval? Máš štěstí, že jsi ještě pořád naživu...“
„Asigare,“ sykl Laren a jakmile to řekl, bolestně se chytil za hlavu. Pomalu už začínal rozeznávat obličej svého druha.
Asigar se k němu sklonil jako ke káranému děcku. „Musel ses zřítit až tam z toho vrchu a přesto nemáš ani modřinu.“
Laren se ztuhle posadil. „Měl jsem štěstí.“
Asigar pozvedl obočí. „Štěstí? Tomuhle ty říkáš štěstí? Je to zázrak a ty si tady jen tak pospáváš pod kopcem a když se tě zeptám, co se stalo, odpovíš jen: štěstí!“
Laren se cítil zmatený. Všechny jeho vzpomínky a myšlenky mu splynuly v jedno, až nebyl sám schopný posoudit, kde končí snění a začíná realita. Pomalu zvedl hlavu: „Nevím, co se stalo.“
„Potkal jsi Poutníka, Larene. A to je špatné,“ odpověděl Asigar věcně.
Laren se pokusil vstát. Asigar mu pomohl. „Nějak si na to nedokážu vzpomenout. Včera v noci tam byla jen... tma a ticho. Zima...“ Odmlčel se. Čelo se mu svraštělo přemýšlením. „A potom tam přišel ten stín.“ Pocítil mrazení v zádech, když se mu vybavil obraz Poutníka.
„Stalo se to nejhorší, co se vůbec stát mohlo,“ řekl Asigar rozrušeně. „Pokud je Ifinmath naživu a Gydeon ho získal na svou stranu... potom budeme muset být rychlejší než doteď. Musím ostatní varovat.“
„Ifinmath? Tak mu říká Vznešený národ?“
Asigar ho však neposlouchal. Obrátil se k němu a řekl naléhavě: „Naše země je ve válce. Potřebujeme každého, kdo je schopný zacházet s mečem, navíc máš odvahu, i když někdy přílišnou, a taky odhodlání a to jsou dnes vzácné vlastnosti. V našich rukou je osud země.“
„Ne!“ Laren téměř až vykřikl. „Copak to pořád nechápeš? Já nepůjdu ke Vznešenému národu, leda bych neměl na vybranou. Nejsem snad to, čím všichni opovrhujete? Řekni mi Asigare a odpověz mi upřímně: Kdo z Unthial by mě přijal stejně jako ty? Kdo? Možná, že neznám Syderii tak jako ty, ale vím, co musím udělat a čemu se mám vyhnout. Jsi bláhový, když si namlouváš, že by mě tvůj národ vzal mezi sebe.“
„Přijali by tě, kdybych řekl, že jsi můj přítel...“
„Ne, Asigare,“ odmítl znovu. „Mě nepřesvědčíš. Znám urážky těch, kteří nedokáží pochopit můj původ. Půjdu do Amatheonu, kde žije Vznešený národ i lidé společně, tam snad nebudou mít stejně předsudky.“
Asigar se odmlčel. „Pojď se mnou. Myslíš si, že naše setkání bylo náhodné?“
„A co mí přátelé?“ zvolal Laren a odmítavě zakroutil hlavou. „Co Rael s Orimstachem? Mám je snad opustit a nechat jejich osudu?“
Asigar neodpověděl. Sledoval vodu ubíhající z pramene dolů z kopce a mlčel. Věděl, že tady je konec.
Vysvětlivky:
Unthial - Vznešený národ
unthiliath - příslušník Vznešeného národa
Kyrgyl - dosl. náhrdelník
Ifinmath - Ohnivý poutník
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 5 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 17 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 13 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
