|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29011 příspěvků, 4550 autorů a 303552 komentářů :: on-line: 10 ::
|
 |
|
:: Lido 1 (Dalibor) ::
 kulkul |
publikováno: 05.07.2007, 5:57
|
Trochu parodie, takový experiment, který by si někteří staří lišáci zde mohli užít... Příběh se ale doufám dá číst i tak jak je, bez návodu.
Je to dlouhé. Když to redakce přijme, dám sem 4 kapitoly a potom podle zájmu. |
| |
|
|
L I D O
======
"Vážený čtenáři, moje jméno zní Dalibor Lido. Nemám rád zbytečné řeči,
daleko radši prostě jednám, ale cítím nutnost říct Ti úvodem několik
slov. Za malou chvíli se ponoříš do příběhu plného krásných žen, po
kterých budeš dychtit, příběhu plného dramatických zvratů
a neuvěřitelných náhod, praskání výstřelů, vášnivých objetí i tiché,
starostlivé lásky. Prosím Tě, abys přesto při čtení zachoval chladnou
hlavu, neboť sebepestřejší příběh, pokud je vyprávěn poctivě a umně,
v sobě skrývá hluboké poučení, které Tě může obohatit.
Bylo by pošetilé sledovat brázdu osudu jistého pražského podnikatele
patřícího nepochybně k oněm vysněným horním deseti tisícům a zatajit,
že i on se ocitl na pokraji těžké životní krize hodnot. Ještě
pošetilejší by však bylo nehledat a neanalyzovat příčiny této krize.
Ale dost řečí," mávne rukou Dalibor Lido, obrovitý muž středních let,
úspěšný obchodník a snad i (jiní to říkají) umělec, spisovatel,
scenárista.
"Nechme mluvit příběh sám," mávne rukou Dalibor a zapálí si cigaretu.
"Echm-echm," odkašlala si se shovívavým pousmáním Nela Lido
přesvědčená o tom, že vážený čtenář se sotva nechá uspat samolibými
proslovy jejího muže, které se navíc doslova hemžily nápadnými
protimluvy.
Nela nepochybovala o tom, že vážený čtenář, jak ho Dalibor familiérně
nazýval, brzy pochopí postavení ženy pronásledované myšlenkou, zda
podat či nepodat oprávněnou žalobu o rozvod. V takovém postavení se
totiž Nela ocitla. Jediné s čím snad mohla ještě souhlasit bylo
pojmenování věcí pravým jménem, kterému se Dalibor spíše vyhýbal,
přestože Nela mu dávala přednost. Ano, měli krizi.
Ale obraťme list, pomyslela si Nela obrazně a vlastně také doslovně.
"Nechme mluvit příběh samotný," vybídla s mnohem větší objektivností
Nela.
KAPITOLA 1 - Dalibor
"Řekněte nám něco o sobě," vyzve jednatelka agentury ARTART Dalibora
Lida.
Dalibor Lido si zapálí cigaretu.
Nesnáší tyhle dotěrné zpovědi. Co má říct o sobě? Co může říct o sobě?
Může vůbec někdo o sobě něco říct?
"Nevím, co chcete slyšet," řekne, "kdo jsem? Myslíte si, že to sám
vím?"
Zadívá se pronikavě na tu dosud hezkou ženu středních let. Tvář je
čistá, inteligentní, ruce jemné a zároveň silné jako ruce muže, vlasy
husté, svázané do drdolu. Jen ňadra poněkud povadlá.
Žena, jako by četla jeho myšlenky, se na židli vypne a Dalibor řekne
pokorně: "Dalibor Lido, věk 43, původně energetik, potom dramaturg
a scénárista. Majitel agentury LIDO. Šťastně ženatý. Manželka Nela.
Jedno dítě, dcera Jola."
"Děkuju," usměje se jednatelka, když si osobní údaje Dalibora Lida
horlivě zapsala, "vaše agentura je velmi úspěšná."
Dalibor pokrčí ramenama. Jeho agentura je úspěšná, ale cítí se úspěšný
on? Cítil se vlastně někdy v životě úspěšný? Ano, v dětství, když
utekl po levém křídle a poslal prudký míč do šibenice soupeřovy
branky. Úspěch. Úspěch je zapomnění. Zapomnění na běh času. Zapomnění
na smrt.
"Co je to úspěch?" řekne Dalibor a zamáčkne cigaretu.
"To byste měl vědět spíš vy," připomene mu jednatelka s úsečným
úsměvem a Dalibor v duchu rozhodne, že jí bude říkat právě tímhle
jménem. Jednatelka. Ne snad proto, že by si obtížně pamatoval jména
lidí, spíš proto, že skutečná jména často vůbec nevystihují povahové
vlastnosti. Jména jsou pouhé nálepky. Jenom jména jeho ženy a dcery,
zdálo se Daliboru, jsou přesná. Nela a Jola Lido.
"Mohu vás pozvat na sklenku?" zvedne Dalibor svou urostlou postavu.
Jednatelka zaváhá, trochu nejistě a trochu zkoumavě, jako by ho
odhadovala, zadívá se na Dalibora Lida.
"Jak to myslíte?" odpoví nakonec frází a vstane, "o jaké sklence to
mluvíte?"
"O sklence vína, přirozeně," neuhne Dalibor pohledem a dodá, "ledaže
byste volila něco ostřejšího."
"Ach..."
"Nuže?"
"Pojďme," rozhodne Jednatelka najednou.
Rozmáchlým gestem obkrouží svůj psací stůl.
"Musím to tu všechno nechat," řekne omluvně.
Dalibor zná tento typ žen. Přímé, pohotové. V lásce nedovedou klamat
a snadno docházejí uspokojení.
"Je rozumné všeho najednou nechat," řekne Dalibor mezi dveřmi, "jste
jako motýl."
"Máte něco proti Senior baru?" chce vědět Jednatelka. Jeho lichotku
jako by neslyšela.
"Přirozeně, že ne," odpoví Dalibor přesvědčený, že by ji ještě dnes
dostal do postele, ale záleží na tom? Záleží ještě vůbec na něčem?
Vedla ho v tmavém, přiléhavém kostýmu rozpáleným městem kolem tří nově
nahozených bloků k Senior baru. V jejích pohybech byla jistá bojácnost
a skrývaná nerozhodnost. Dalibor cítil, že ho k této ženě něco
přitahuje. Byla to její síla a samostatnost anebo její poddajnost? Ve
svém nepříliš dlouhém životě poznal dost žen a věděl, že nejsou
všechny uniformně stejné, to jen hlupáci a muži nezralí mluví o ženách
obecně, dávají je do jednoho pytle a všechno, co se ženami souvisí,
redukují na oblast sexuální. Dalibor věděl, že každá žena je jedinečná
nejen tělesně, ale i duševně. Pro jejich jedinečnost přitom ale
zřídkakdy nacházel pojmenování. Podobně přiléhavé pojmenování, jaké
našel pro svou společnici. Jednatelka.
Jednatelka vybrala malý stolek pro dva v diskrétním přítmí Senior baru
u okna, z něhož mohli pozorovat náhodné chodce venku na chodníku.
Posadili se proti sobě. Dalibor se neúmyslně nepatrně dotkl nohou její
nohy pod stolem, Jednatelka rychle obejme svýma jeho obě jeho nohy.
"Promiňte, já..." omluví se Jednatelka po chvíli.
"Jste hodná," řekne Dalibor věcně.
"Proč mi to říkáte, abyste mě pokořil?"
"Ano."
"Myslíte, že mě máte v hrsti?"
"Ne," přizná Dalibor otevřeně, přesto je situací poněkud zklamán,
"nemyslím, že bych někdy chtěl mít někoho v hrsti."
"Ale měl byste chtít."
"Co tím dokážu?"
"Ženy to vyžadují. Je to snad málo?"
"Snad je to opravdu málo," připustí Dalibor otevřeně a zapálí si
cigaretu.
Číšníkovi poručil přinést dvě sklenky červeného a dva koňaky,
Jednatelce objednal srbské žebírko a sobě telecí medajlonky. Přiťukli
si koňakem a dali se do jídla.
Podobně jako v osobním životě počínala si při jídle. Jedla hbitě,
poctivě, aktivně. Dalibor se tím nepokrytě bavil.
Když dojedli, pomysleli na víno. Bylo červené a na jazyku chutnalo
suše. Zapálili si cigaretu. Jednatelka zakloní hlavu a slastně vypustí
kouř ústy do stropu.
"Spokojená?" zeptá se Dalibor.
"Ano."
"Máte ráda dobré jídlo?"
"Ano, vlastně ano," odpoví překvapeně a zvážní.
Pozoroval její ňadra pod tmavým kostýmem a cítil, že by se jich uměl
dotýkat tak, aby byla pevná, uměl by se o ně postarat, ale sotva se
k tomu naskytne příležitost. Ostatně je to tak lepší. Příležitost.
Příležitost je jenom kapka naděje v oceánu bezbřehé marnosti. Věděl
ale, že právě ona kapka naděje hýbe světem.
Téměř neznatelným pohybem hlavy přivolal číšníka a poručil přinést
láhev červeného vína.
Číšník přispěchal s velkými broušenými sklenicemi tmavě modré barvy,
Dalibor staví jednu před sebe, druhou před zaskočenou Jednatelku a obě
ze tří čtvrtin naplnil vínem.
"Vy mě chcete opít," řekne Jednatelka nejistě a zaloví v kožené
kabelce, aby se podívala na hodinky, "ale já musím dokončit svou
dnešní práci."
"Přísahám, že nemusíte," řekne Dalibor sugestivně.
"Zní to tak zvláštně, když muži přísahají."
"A vy znáte muže?"
"Ano, totiž... ale to vás nezajímá."
"Máte pravdu."
"Ano."
"Vy jste zvláštní bytost."
"Ach ne," brání se Jednatelka lichocení.
"Nelíbí se vám vaše vlastní originalita? Raději byste byla tuctová?"
"Ano, možná," řekne Jednatelka a uzavře se krunýřem neprostupnosti.
Hovor vázne a víno se zdá být ještě víc suché. Jak rád by Dalibor
dobyl ty obranné valy, ne proto, aby plenil, ale aby poznal, rád by
poznal srdce a duši toho druhého, jeho smutek, úzkosti a očekávání
a vložil na ně ruce. Ruce. Ruce jsou prodlouženým dotekem nitra,
dovedou rdousit, škrábat, dusit, ale také laskat!
Zapálí si cigaretu.
Cítí, že u této chladné ženy nemá šanci a jeho zájem se probouzí
s o to větší intenzitou. Zájem. Zájem je chvilka vytržení z plechovky
obyčejnosti. Zájem je pouhá míra všednosti.
Mohl by vstát a pevně ji sevřít v náručí, ale možná by se pravdu
nedověděl ani tak. Proto seděl nadále klidně, nechal se unášet
nenadálým pocitem volnosti, umocněným neutajenou jiskrou v jejích
upřímných očích. Viděl, že ji přece dostane a proto vsadil na hranou
pasivitu. Líně se protáhl. Usmál se na svou společnici, jež křečovitě
svírala sklenici.
"Je to zvláštní," řekne Dalibor s nadhledem, "vlastně jeden o druhém
nic nevíme."
"Já o vás něco vím," odporuje Jednatelka, "jste scénárista, ženatý,
pokud si pamatuju, dcera Jola."
"Ovšem, máte výbornou paměť."
"Máte svou dceru rád?"
"Ano, určitě, zbožňuju ji," odpoví Dalibor upřímně. Děti. Děti stojí
o nějaký ten schod výše směrem k nebi.
"Předpokládám, že máte rád i svou manželku Nelu," neodpustí si
Jednatelka rýpnutí.
"Nebo to jen předstíráte, že něco takového předpokládáte."
"Zrovna jako vy předstíráte zájem o mě," pokusí se ho zpražit.
"Líbíte se mi od samého začátku. Uchvacujete mě," pokračuje Dalibor,
"ne, prosím, neuzavírejte se. Proč jste sama k sobě tak nemilosrdná?"
Jednatelka bezděčně položí ruce na stůl, Dalibor se jich ihned zmocní
a sevře je.
"Nechte mě," brání se žena, ale ruce neodtahuje, "co je vám do mě,
nechte mě žít."
"Chcete žít do smrti v té vaší ulitě?" doráží Dalibor.
"Ano, asi ano."
"Nedělejte to, prosím."
Jejich obličeje se náhle setkají nad stolkem a jejich nohy pod
stolkem. Líbala vášnivě, tvrdě, nenasytně. Hladila Dalibora hebkýma
rukama po hladkých lících, třela se o ně tvářemi. Po chvíli se
vymanila ze smyslného objetí, popadla kabelku a se zrudlými rty utekla
ze Senior baru do rozpáleného města. Dalibor ji nestačil zadržet.
Rozrušený se podívá z okna, ale Jednatelku nespatří.
Zvědavý číšník přistoupí a ochotně nabízí telefon. Dalibor si ho
varovně změří, ale když v jeho úsměvu nenalezne ani stopu výsměchu,
vysvětlí: "Ne, chlapče, nepotřebuju ho. A budu platit."
Pomalu, nepřítomně si sedne a zapálí si cigaretu. Ale je zbytečné
pochybovat, všechno se odehrálo právě tak. Ještě před pěti minutami tu
seděla a odevzdaně ho líbala, ale to všechno je nenávratně pryč. Jedno
věděl Dalibor naprosto jistě. Její útěk nezapříčinila její dnešní
práce, to byla obyčejná výmluva, zástěrka. Ne, ta žena se polekala
sama sebe!
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
93.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 5 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 14 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 74 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
