No, tak nevím jak mám toto nazvat. Nevím jestli to patří do poezie nebo do prózy, nevím jaký na to budete mít názor....jsem zvědavá. Snad nedostanu pětku :o)
Inspirovala mě k tomu jedna letní noc. |
| |
|
|
Svázaná bolestí a posmrtnou atmosférou,
zadívala jsem se na nebe,
a vykřikla:
"Přátelé! Ta obloha se chvěje!"
'Zlato, obloha se chvět nemůže!
Je příliš hluboká.
Nekonečná.
Víří v ní pouze prach.'
"Pak se tedy chvějí hvězdy.
Možná je jim úzko,
z věčné lidské zloby.
Mohou se třást hvězdy?"
'Jsou příliš daleko, má milá.
I kdyby se třásly zimou,
neuvidíme jejich utrpení.'
"Pak se tedy chvěje Země.
Pod lidskou tíhou, možná.
Možná už tone v našich slzách."
'Nejen v našich, mé dítě.
I Země pláče.
Potrestá lidi za všechny hříchy.
Už brzy!'
"Pak tedy zemřeme?"
'My, má milá,
poneseme tíhu lidských skutků.
Povedeme duše do nebe.
Kdo ví, jestli je to lepší.
Ubohý svět.
Ubozí lidé.'
Vrhla jsem upřený pohled
na hvězdné hrady,
a zamáčkla andělskou slzu,
jež se mi zármutkem
CHVĚLA na řasách.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 6 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 19 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
