» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Nic nezničí lásku tak jako ženin smysl pro humor."

Oscar Wilde

počet přístupů: 2141845

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29011 příspěvků, 4550 autorů a 303552 komentářů :: on-line: 10 ::

:: Černý jezdec - Ruka spravedlnosti - 04 ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Černý jezdec - Ruka spravedlnosti.

Annún	publikováno: 04.07.2007, 5:41

Další díl příběhu o Čreném jezdci.
V minulých dílech lupičí přepadli kočár sira Richarda a po urputném boji nečestně zabil velitel lupičské bandy Lišák Gerik. Zabili i jeho syna Duncana a jediný kdo uniknul, byla sirova pětiletá dcera Jennyfer. V tom to díle se podíváme jak to bylo s malou Jennyfer dál.


	Část 4. - Cesta do neznáma. Ráno se probudila a myslela si, že se jí vše jen zdálo. Pak zahlédla na svém krku řetízek s jemně bledě zeleným průzračným křišťálem. Uvědomila si, že ten sen byla svým způsobem přece jen skutečnost, ale na nic jiného se upamatovat nemohla. Nevěděla, kde přesně je, ani jak se zde uprostřed hlubokého hvozdu ocitla, ale něco jí říkalo, že musí vstát a jít dál. Napila se ze studánky a potom se vydala na cestu do neznáma. ****** Po propršené noci nastal krásný slunný den, i když jitro mělo trochu chladný nádech. Starou, uježděnou, lesní cestou jeli dva muži na koních. Ten první jel na ryzákovi, byl mladší asi kolem pětadvaceti let. Nakrátko sestřižené plavé vlasy ukrýval pod koženým kloboučkem ozdobeným sojčím pírkem. Na nohách měl vysoké boty, do nich zastrčené plátěné kalhoty hnědé barvy,horní část těla zakrývala lněná košile, na níž měl vpředu šněrování místo knoflíků a přes ni starý ošoupaný kabát. Druhý cestoval na běloušovi. Tento muž byl starší, věkem kolem pětačtyřiceti let. Vyšší statné postavy, šedých očí, jemně vrásčitý obličej skrýval pod úhledně zastřiženým plnovousem a kdysi čistě černé vlasy již měl místy prokvetlé šedinami. Na svůj věk vypadal mnohem starší. Jeho oděv byl o něco honosnější než ten, ve kterém byl oděn jeho společník: pohodlné jezdecké boty, měkké kalhoty z jelenice, bělavou halenu s bohatou výšivkou do barvy tkaniny a nakonec temně modrý až skoro černý sametový kabátec v pase přepásaný zdobným koženým páskem s připevněnou dýkou. Celý byl zahalen v plášti, jenž znal už i lepší časy, ale stále dobře sloužil svému pánu. U krku muže byl plášť sepnut ozdobnou sponou ze zašlého zlata. Na sedle z levé strany visel připevněn v koženém pouzdře velký jedenapůlruční meč, který zažil války, souboje, porážky, ale především vítězství. Z druhé strany u sedla visela kuš precizně ozdobená od kovotepce a toulec se šípy. Vzadu u sedla měl připevněnou deku a dvě cestovní brašny. Tím starším mužem byl rytíř Marcus z Lirie a za společníka měl svého věrného panoše a přítele v jedné osobě Cedrika. Vraceli se po velmi dlouhé době do rytířovy domovské tvrze v Lirii. * Lirie - malé území na západě jižní provincie Bretilonského království. Panství rytíře Marcuse bylo nevelké. Patřil mu hektarový kus Jižního hvozdu, dvě vesničky, několik luk a polí a samozřejmě Lirijská tvrz na kterou měl dědičné právo. * Rytíř Marcus zažil mnoho bitev a několik menších válek. Nesl si z nich hodně šrámů a jizev. Unaven věčným harcováním z místa na místo, požádal krále Frederika o propuštění z jeho služeb. Král sice zezačátku Marcuse, jednoho ze svých nejlepších mužů přemlouval, aby ještě nějaký čas v jeho službách zůstal, ale když viděl, že on je již pevně rozhodnut, svolil a svého věrného rytíře uvolnil z vojska a nechal jej odejít. Rytíř Marcus se už těšil na své panství, na svůj domov a především na měkkou postel, v níž si konečně pořádně odpočine po dlouhé cestě. * Po dešti na cestě stály místy menší kaluže z vod, které se ještě nestačila zasáknou do vyprahlé země. Na stromech, keřích i trávě kolem cesty se ve slunečním světle, jež probleskovalo mezi vysokými borovicemi, třpytily kapičky dešťové vody. Ranní vzduch byl svěží, i když trošku chladný. Koně si pozvolna klusali po vlhké udusané hlíně a mladší muž si vesele pohvizdoval a prozpěvoval starou hospodskou odrhovačku. „Šenkýřko, šenkýřko, pivečko nalévej. Hej, hej, hola, hej. Šenkýřko rozmilá vínečko mi dej. Hej, hej, hola, hej. Šenkýřka spanilá vínečko nalila. Hej, hej, hola, hej. Pusu sladkou, jak med mi dala. Hej, hej, hola, hej. Šenkýřka sladká, pivečko jak křen, vínečko dobré, z něj hned pod stolem jsem. Hej, hej, hej, hola, hej, dál nám muziko pěkně hrej.“ Rytíř se pousmál nad těmi slovy, co jeho panoš prozpěvoval a pak poznamenal. "Kdyby tě tak slyšela tvoje Meryen, ta by ti za to pěkně vyčinila." "Ale kdeže pane," mávnul rukou Cedrik. "Ona by mě nehubovala, moje milá má srdce ze zlata a dobře ví, že písnička nic špatného nedělá, ale zahřeje u srdce, když je člověku smutno," odpověděl. "Zda-li pak na mě za tu dlouhou dobu již nezapomněla," posteskl si sluha. "Neměj obavy, brachu, když žena ze srdce miluje, tak lehce na svého milého nezapomíná. To mi věř, příteli." Utěšoval jej rytíř. "A pokud na tě zapomněla, tak by její láska stejně dříve či později zašla jako kvítí sežehnuté mrazem," zkonstatoval Marcus. Víc už neřekl a dál pokračovali mlčky v cestě, jen Cedrik si začal opět pohvizdovat. Vítr se proháněl mezi stromy, občasným silnějším poryvem rozhoupal větve a shodil z nich spršku zachycených dešťových kapek. Jeli stále vpřed po cestě hvozdem, slunce stoupalo po obloze nahoru a oznamovalo tím, že se blíží poledne. * Náhle z houští, jež rostlo podél cesty, vyběhla malá postava. Rytíř i jeho panoš rychle zareagovali, hbitě trhli opratěmi vzad a křikli na koně. "Prr." Ryzák se zastavil ihned, kdežto běloušovi se to moc nelíbilo, protože se toho malého stvoření lekl. Vzepnul se na zadních, předníma nohama hrabal ve vzduchu, div neshodil svého jezdce a vylekaně zaržál. "Klid, Velene, jen klid," konejšil tichým hlasem svého koně rytíř Marcus a poplácal jej po šíji. Oř dopadl předními kopyty opět na zem a neklidně pofrkával. Ta drobná bytůstka se též vylekala vzpínajícího se koně. Chtěla před ním ucouvnout, ale pod nohy se jí připletl kámen, zakopla a upadla na zem. Přistála rovnou do louže, jen to žbluňklo, když se v ní ocitla. Oba muži sesedli z koňů na zem. Rytíř předal uzdu Cedrikovi a přistoupil blíž k tomu mrňavému stvoření. Nejprve si myslel, že je to skřítek o kterých mu vyprávěla jeho matka, když byl ještě malým chlapcem, ale nebylo to tak. Bylo to vystrašené dítě. V louži před ním seděla malá dívenka s umazanými a poškrabanými tvářičkami. Celá mokrá a špinavá v potrhaných šatech. Hnědé rozcuchané vlásky plné kousků větviček, jehličí a lístků od toho, jak se prodírala houštím. Neplakala, ani nepopotahovala, jen seděla a němě vyjukaně na něho hleděla velkýma, smaragdově zelenýma očima. Přidřepl si pomalu k ní na bobek. Louplo mu v levém koleni, které měl kdysi zraněné, ale nevšímal si toho. Natáhl ruce k dívence. Bál se, že jakmile se jí dotkne, začne ječet, křičet a nebo dokonce pištět. Proto na ni mile promluvil. "Nemusíš se mě bát, maličká, já ti neublížím." Opatrně ji vzal v podpaží, zvedl a vytáhl ven z kaluže. Žádná hysterická scéna se nekonala, dívka mlčela a jen párkrát zamrkala. Zdálo se, že víc se obává nervózně pofrkávajícího a přešlapujícího koně než jeho samotného. Postavil ji na zem. "Nevypadá na dítě z chudé rodiny," pronesl všímavě Cedrik, když se pečlivě prohlédl její zničený oděv. "Máš pravdu," přitakal rytíř a pak se zeptal holčičky. "Kde ses tu vzala?" Nic, neřekla mu vůbec nic. "Jak se jmenuješ?" dotázal se znovu, ale opět se žádné odpovědi nedočkal. Dívenka byla zticha jako pěnkava, nedostal z ní jediné slůvko. "Co s ní uděláme, pane?" zeptal se panoš držící oba koně. "Vezmeme ji s sebou," odpověděl rytíř na otázku svého sluhy. "Nemůžeme ji zde nechat." Pohlédnul na dítě a všiml si, že se celé chvěje od chladu. "Potřebovala by něco suchého na sebe a řekl bych i něco teplého do žaludku," dodal. Sklonil a natáhl k ní své velké ruce. "Pojď, vysadím tě na mého koně," řekl mile, ale dívenka ucouvla vzad, protože kůň znovu neklidně zafrkal a přešlápl z nohy na nohu. "Neboj se, on ti neublíží. Je to hodný kůň," ujistil děvčátko. Už dál neustupovala a nechala se zvednout ze země a vysadit na Velenův hřbet. Marcus si od Cedrika vzal opratě a vyšvihl se na svého oře. I Cedrik hbitě nasedl na ryzáka. Pobídli patami koně do slabin a vyrazili dál po lesní stezce. Rytíř přitáhl svůj plášť víc dopředu a zahalil jím dívenku sedící před ním, aby jí bylo teplo. "Zastavíme se v nejbližším hostinci," oznámil panošovi. "Chvíli si v něm odpočinem, najíme a pak budeme pokračovat. Cestou uděláme menší zajížďku a vysadíme to nebohé dítě v Glenwoodském sirotčinci." Cedrik jen přikývnul hlavou na srozuměnou. Koně přešli z pomalé chůze do rychlejšího cvalu. * Po půl hodině vyjeli z lesa a projížděli mezi poli, na nichž začínalo vyrůstat obilí a kukuřice. Stará cesta je zavedla k malé vísce a k hostinci, který stál na jejím okraji. Cedrik i rytíř Marcus sesedli dolů a sundal i dívenku, která při cestě dřímala. Panoš zavedl jejich koně do krytého stání v uzavřeném dvoře hostince. Snad to ani hostincem nazvat nejde, spíš vesnickou krčmou, kam chodili místí sedláci po práci a občas se tu zastavil nějaký ten náhodný pocestný. Menší, podlouhlá, dřevěná, roubená budova a malými ušmudlanými okny a vývěsným štítem, jenž do dáli hlásal jméno místní krčmy. Stálo na něm : "HOSTINEC u DĚRAVÉHO DŽBÁNU." 'Velice optimistický název, jen doufám, že se nezakládá na pravdě,´ pomyslet si ironicky Marcus. Cedrik se právě objevil po jeho boku a tak společně vešli do hostince. Panoš otevřel těžké prkenné dveře, rytíř prošel do místnosti a v náručí nesl dívenku. Vyhlédl si opuštěný stůl u krbu, ve kterém plál oheň. Prokličkoval mezi místními hosty a dorazil ke stolu. Holčičku položil na kožešinu, jež byla přehozená přes rozvrzanou dubovou lavici. Sedl si vedle ní a panoš Cedrik se uvelebil proti nim na skřípající stolici. Během chvilky se u nich ukázal zavalitý krčmář s dlouhým natočeným knírem a s čepkou posazenou nakřivo na plešatící hlavě. "Buďte pozdraveni ,vzácní hosté," uctivě pozdravil a utěrkou rychle oprášil stůl, u kterého seděli. "I ty hostinský," opáčil rytíř Marcus. "Co si bude panstvo, přát? Čím vám mohu posloužit?" optal se úslužně. "A co nám vlastně nabízíš, krčmáři?" odpověděl otázkou vznešený pán. Muž si pyšně promnul kroucený knírek a pravil sebechvalně. "Výtečnou šťavnatou vepřovou pečeni podle domácké receptury. Prvotřídní teplý hovězí vývar, že i sám král by se po něm jen oblíznul jako mlsná kočka. A na zapití bych tu měl lahodné víno a dobré pivo." "Nu, dobrá, to nezní špatně. Dáme si tedy dvakráte tu pečeni, k tomu dva džbánky piva a misku té tvojí výtečné polévky," objednal si rytíř Marcus. "Jak si přejete, vašnosti, hned vám to přinesu," poklonil se krčmář a už chtěl odejít, když ho rytíř ještě zastavil. "Hej, hospodský!" zavolal na něho. "Ano, vzácný pane?" zpozorněl hostinský. "Chci se zeptat. Máš děti?" otázal se Marcus. "To se ví ,vašnosti, že mám nějaké ty ratolesti," přitakal souhlasně. "Smím-li být tak zvědav? Proč to chcete vědět?" dotázal se zvědavě krčmář. "Inu, tady ta malá slečinka by potřebovala něco suchého a čistého na sebe," poukázal na dívenku sedící vedle něho na lavici. "Pokud by si pro ní našel nějaké to odění, dobře bych ti za to zaplatil," odpověděl mu rytíř. "Zajisté. Řeknu své choti, pane, ta pro vaší malou milost slečnu určitě něco najde," odvětil hostinský a odešel. * Netrvalo dlouho a u jejich stolu se objevila baculatá žena v zástěře. Představila se jako paní hostinská. Podívala se na dívenku sedící po boku rytíře a usmála se. Natáhla k ní svou ruku a pravila přívětivým hlasem. "Pojď se mnou, milé dítě, podíváme se zda v mé truhle najdeme něco, co by sis mohla vzíti na sebe, místo těchto ušmudlaných mokrých šatů." Dívenka trochu váhala. "Jen jdi," pobídl ji pán Marcus. Slezla z lavice, vzala ženu za ruku a odešla s ní pryč.


celkové hodnocení autora: 94.6 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 3		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 4		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 18		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šíma	28.08.2007, 19:41:08

No, myslím si, že přehršel akce také škodí příběhu, takže nějaká ta popisná místa nejsou k zahození! ;-) A příběh by měl být vyváženým celkem všech jeho atributů (popisu postav a děje, akce a dialogů)... He? ;-) No nic, to jsem se zase zamyslel! Jen mám obavy z toho sirotčince! Uvidíme, jaké dobrodružství osud pro naši malou hrdinku přichystá! Že bych jí držel palec? Kdoví? ;-)


ze dne 28.08.2007, 19:49:38
Annún: Děkuji, Šímo. No nebudu nic říkat snad jen, že to dobře dopadne. Víc napovídat nebudu. Přeju pěkné počteníčko.

Annún	04.07.2007, 8:37:55

Velice děkuji za komentář.

amazonit	04.07.2007, 5:41:00

příběh se vyvíjí slibně - je opět trochu více popisný, což je jasné, pokud do děje vstupují nové postavy:o)) takže nyní nezbývá nic jiného, než si počkat na další díl, abychom zjistili, co se s ,,malou" bude dít dál...:o)