|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29011 příspěvků, 4550 autorů a 303552 komentářů :: on-line: 10 ::
|
 |
|
:: Darktaer - 10.kapitola ::
Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Darktaer
 Aenica |
publikováno: 05.07.2007, 13:16
|
| Po tomto dílu přijde nejspíš dlouhá odmlka, protože tu dvanáct dní nebudu, ale přesto doufám, že na Darktaera za tu dobu úplně nezapomenete ;) |
| |
|
|
Kapitola desátá
Olim Bel
„Larene! U všech Hadarotů, nemáš snad rozum?“ Rael ho objal tak silně, až mu málem vyrazil dech. „Už jsem si myslel, že jsi v tom lese zůstal napořád. Jak tě jen taková blbost mohla napadnout?“
Orimstach se potutelně pousmál. „Věděl jsem, že píseň, která bude opěvovat tvoje činy, bude delší... ano, ano...“
Laren se vymanil ze sevření svých přátel a obrátil se na Asigara.
Asigar mlčel. Vyhoupl se na koně a zvolal na ostatní: „Hadaroti jsou nám v patách. Nemáme čas a navíc si na nás museli udělat slušný náskok, během toho tvého... zdržení,“ řekl k Larenovi. Pobídl koně a vyrazil vpřed.
„Co se mu stalo?“ šeptl Rael.
Laren se ohlédl za mizejícím grošákem. „Jen se... zmýlil.“
Rael jeho odpovědi věnoval jen jeden udivený pohled a raděj si bez dalších otázek začal balit své věci.
* * *
Den se plazil kupředu jako stará herka, které už zbývá jen dojít na místo svého skonu. Larenovy myšlenky odbíhaly hned k Sazaelovi, hned k Asigarovi, kvůli čemuž nebyl schopný dojít k jedinému rozumnému úsudku. Nebe bylo zatažené a znemožňovalo jim rozhlédnout se po okolní krajině a ujistit se, jestli se za nimi netáhne skupina nepřátel, která by je chtěla překvapit zezadu. Trisilské kopce začínaly být mnohem otevřenější a přehlednější, čímž jim hrozilo snadné prozrazení.
Celý den spolu Laren s Asigarem nepromluvili, dokonce ani když se utábořili ve skrytu sklaní zástěny a skromně pojedli ze svých tenčících se zásob.
Laren nemohl dlouho usnout. Převaloval se z boku na bok a ať se snažil sebevíc, vytoužený spánek k němu nepřicházel. A když se potom po více než dvou hodinách odebral do říše snění, překvapení, které mu bylo nachystáno bylo nepříjemnější než probdělá noc.
Stál na písečné pláži. Moře před ním hladilo zem drobnými vlnami, zatímco napravo od něj se odráželo od příkré skály. Červánky zalily horizont purpurem. Oceán rudnul pod krůčky večera a měnil se v nekonečné pole krve, které se sklonilo k Larenovým nohám.
Viděl sám sebe, jak stojí na mělčině v tom stejném brnění, které mu dala Sivroel, dokonce i v tom stejném plášti a masce, jež mu právě kryla obličej. Záře západu se rudě odrážela od jeho zbroje.
Ne, to nebyla záře! Byla to krev – krev, kterou bylo potřísněno celé jeho tělo. Překvapeně si sejmul masku. Upustil ji do písku. Slepá tvář se zaryla do měkké země pod sebou jako obličej mrtvého herce v posledním němém úžasu.
Strhl ze sebe rukavice, plášť, přetáhl přes sebe zbroj a s odporem ji odhodil do moře. Voda je nenasytně spolkla. Laren nedokázal pochopit, co se stalo.
Náhle se na mořské hladině objevil nějaký předmět. Musel být lehký a poddajný, neboť se houpal spolu s vlnami směrem ke břehu. Laren k němu vykročil. Vypadalo to, jako nějaký kus látky... Voda bránila jeho nohám jít vpřed, napínal své síly až na pokraj vyčerpání a přesto se zdálo, jako by k té zvláštní věci nikdy neměl dojít. Z hrdla se mu vydral vyčerpaný výkřik.
Náhle jeho nohy pocítily úlevu a rozběhly se vpřed.
Na vodě se kolébala potrhaná vlajka se zkrvavenými okraji. Z modrého pole vystupoval černý fénix s roztaženými křídly, pod nímž hořel oheň. Laren se podivil – nikdy předtím ten prapor neviděl.
V té chvíli se fénix vznítil. Laren se pokusil oheň udusit, když vtom si všiml, že plameny kolem něj utvořily kruh. Neměl se odkud dostat ven. Vteřinu po vteřině se k němu blížila jeho smrt. Nemohl uniknout.
„Ne!“ Laren se posadil. Rael vedle něj se neklidně přetočil na bok. Temnota na něj civěla ze všech stran.
Laren odhodil přikrývku a tiše vstal. Cítil se mnohem vyčerpanější, než když šel spát. Skála za jeho zády skrývala měsíc a vrhala na něj svůj zlověstný stín. Zachvěl se zimou. Protřel si paže a vystoupil ze stínu, aby si mohl na chvíli provětrat hlavu. Zamířil k místu, kde byli uvázaní jejich koně, už z dálky však cítil, že něco není v pořádku.
„Asigare?“
Muž se vynořil ze tmy vedle svého grošáka s mečem v ruce. „Larene? To jsi ty?“ zasunul meč zpět do pochvy a dál se věnoval svému koni.
„Už odjíždíš?“
Asigar se otočil a hleděl na Larena, jako by nevěděl, co mu má odpovědět. Odvrátil se a přitáhl svému koni sedlové řemeny. „Volají mě povinnosti, nemůžu už dál čekat.“
„Je to kvůli mně?“
Asigar přestal ve své činnosti. „Proč si to myslíš?“
„Celý den ses mi vyhýbal, všimnul jsem si toho. Je to proto, že s tebou nechci jít ke Vznešenému národu, že ano?“
Asigar zaváhal. Dlouho mlčel, než znovu promluvil. „Měl jsi pravdu, nemůžeš jít se mnou. Jen jsem sám sebe přesvědčoval o opaku – jsem blázen.“ Otočil se a zkontroloval, jestli jsou brašny pevně připevněné k sedlu. „Tam, kam jdu já, bys byl mnohem míň než vzduch, pokud bys měl štěstí. Většina našich by tě nejspíš chtěla na místě zabít. Ale nemysli si, že v Amatheonu to bude jiné, tam jen najdeš víc lidí ochotných se k tobě připojit, když jim slíbíš boj s Unthial.“
Laren se hořce pousmál. „Nic jiného mi ale nezbývá.“
„To je tvůj úkol tak důležitý?“
Laren zaváhal. „Ano. Nejspíš ano.“
Asigar se vyhoupl na svého koně. „Dělej, jak chceš. Být tebou, odplul bych někam daleko za moře – třeba na východ jako Sidawen. Tahle země je už dávno ztracená. Místo, abychom se spojili proti nepříteli, válčíme mezi sebou a Hadarotu stačí jen počkat než se vybijeme navzájem. Bojím se, že je to nevyhnutelné.“ Popohnal koně, náhle ho však zastavil a obrátil se, jako by si na něco vzpomněl. Sáhl do brašny a vytáhl hladkou kouli velkou jako pěst, odrážející svit měsíce, který v ní pableskoval jako broušený drahokam. Hodil ji Larenovi. „Pokud bys mě však někdy chtěl najít, tohle ti pomůže, mnohem důležitější ale pro tebe je, že tě to uchrání před Ifinmath. Stačí jí poručit, aby se rozsvítila. Přesto však uděláš dobře, když se mu budeš vyhýbat – kdo ví, jací démoni ho během těch století v temnotách navštěvovali.“
Laren si náhle na něco vzpomněl. Pohlédl na Asigarův oděv a vtom mu to došlo. „Říkal jsi, že pocházíš z Amun Sinthel, že ano, Asigare?“
Asigar se na něj tázavě obrátil.
„Jaký znak má tvé město?“
„Barva Amun Sinthel je modrá a stejně jako všichni Vznešení má ve znaku fénixe. Proč to chceš vědět?“
Laren odvrátil svůj pohled. Nebyl si jistý, jestli to něco znamená. „Buď opatrný,“ řekl Asigarovi tiše a rozloučil se s ním.
Asigar kopl koně do slabin a rychlý klapot byl to poslední, co po něm zbylo. Laren stál mlčky a v ruce svíral jeho dar. Měl divné tušení – jako by jeho sen předznamenával zlý osud jeho přítele... jako by se už nikdy neměl s tímto podivínským Asigarem setkat.
* * *
Když se Rael ráno probudil, spatřil Larena s Orimstachem jak mlčky sedí vedle sebe s ustaranými výrazy. „Někdo umřel?“ ušklíbl se rozespale.
„Asigar odešel,“ odpověděl Laren a postavil se.
Rael vyděšeně pootevřel ústa. „Takže nás nejdřív zavedl doprostřed těchhle zpropadených hor, poštve na nás gryfa a pak se prostě vypaří? Jak se teď odsud dostaneme?“
„Máme Per Lath za zády,“ začal Laren. „proto bychom se měli vydat přímo na jih, dokud z kopců nevyjdeme. Pak bychom měli pokračovat na jihozápad kolem Černých hor. Nemusíš se bát, znám mapu Syderie nazpaměť.“
Rael zkřivil ústa. „Kolem Černých hor? Ale to znamená jít kolem Darzienu, ne? Nejvyšší hora v celé Syderii!“
Laren zakroutil hlavou. „Dormské hory jsou vyšší. Navíc se pořád zvětšují, na to nezapomínej. Nejsou to hory v pravém slova smyslu, je to jen umělá hranice vytvořená kouzlem, která má odříznout Hadarot od Svobodných zemí. Bohužel, svůj účel nesplnily.“
Rael zkřížil ruce na prsou. „Stejně je to od něj podraz. Choval se celou dobu jako všemohoucí vládce a stejně tak nás teď opustil. Je mu úplně jedno, co s námi bude, hlavně když na nás zapůsobí svým kouzlem.“ Uchechtl se a opovržlivě si odplivl.
„Za pár dní budeme z hor pryč, ano, možná i dříve,“ řekl Orimstach a zahleděl se k severu čelem k Per Lath. Přestože k ní nemohl dohlédnout, dlouho upíral svůj zrak tím směrem, dokud všichni opět nevyrazili na další cestu.
* * *
Stezka, kterou Laren vybral, se zběsile klikatila všemi směry jako opilá, stále však kontroloval směr a s uspokojením mohl říct, že zatím pokračují podle svých původních plánů. Cesta se táhla řídkých lesem plným mladých listnáčů, který skýtal velký prostor a spoustu slunečního světla, jež toho dne konečně prorazilo strnulou hradbou mraků.
Kolem poledne sešli do údolí, kudy protékala široká, mělká řeka plná kamenní. Její břehy nebyly zastíněné žádnými stromy ani rákosem a přestože se vše kolem zelenalo a kvetlo, ona vypadala jako mrtvá. Skromně na jejím břehu pojedli a odpočinuli si. Na opačné straně toku se strmě zvedala šedivá skála, kdežto na straně druhé, na níž se nacházeli, se zvolna zvedal mírně zalesněný zelený kopec dmoucí se jako plachta.
Laren dopřál svým přátelům ještě chvíli odpočinku a sám se vydal vzhůru, odkud se chtěl rozhlédnout po okolí. Stromy kolem něj nevytvářely les v pravém slova smyslu, rostly tu příliš daleko od sebe a ani porost mezi nimi nebyl hustý, spíš pouze travnatý.
Když byl skoro na vrcholu, náhle se za ním ozvalo: „Co ti Sazael pověděl?“
Laren zastavil Orfigona a překvapeně se obrátil. Chvíli musel pohledem pátrat, než shlédl úplně k zemi, kde stála Eleanor a zvědavě si ho prohlížela. Laren sesedl, počkal, až ho kočka dožene a potom spolu s ní pokračoval pomalým tempem vzhůru. „Řekl mi toho tolik a zároveň nic. Sazael je zvláštní tvor. Jak ses o něm vůbec dozvěděla?“
„Každý má své tajemství,“ řekl záhadně.
„A Orimstach o tom tvém ví?“
„Samozřejmě,“ pohodila posměšně hlavou. „Myslíš si, že je stejně zabedněný jako ty?“
Laren se pousmál. „To určitě ne.“
„Takže ti Sazael řekl, co máš dělat dál?“
Laren zaváhal. „Ano, řekl. Ale nevím, co to mělo znamenat. Řekl, že si cestu najdu sám.“
„Potom bys ji hledat měl,“ přikývla souhlasně.
Vyšli na vrchol. Stromy přestávaly růst kousek pod ním, takže měli dokonalý rozhled všude kolem sebe. Za jejich zády se rozpínaly tmavé lesnaté vrcholky a přímo před nimi ležel jejich cíl – dlouhá zelenavá pláň, k jejímuž konci nebylo možné dohlédnout.
Eleanor si všimla, kam se dívá i jeho zamyšlení. „Tak tudy se vydal Asigar?“
Laren neodpověděl. Sáhl do sedlové brašny a něco odtud vyndal – průsvitnou, jako by z křišťálu vyleštěnou kouli plnou modrofialových žilek, na nichž se odráželo slunce. Na jejím povrchu byl vyryt nápis:
„Relnien,“ přečetl Laren nahlas. Neměl ponětí, co by to mohlo znamenat. „Tohle je teď jediná Asigarova pomoc, s níž můžu počítat. Než jsem vyrazil na tuto cestu, myslel jsem si, že zvládnu všechno sám, bez cizí pomoci, ale teď vidím, jak slabý doopravdy jsem a jak málo se vyznám v tomto světě, jehož se mám stát součástí. Asigar byl první z mého rodu, koho jsem kdy potkal.“
„Jsi přece také člověk, nebo snad ne?“
Laren se hořce pousmál. „Nevím, kým jsem. Jsem zbloudilec.“ Vzhlédl zpět ke kopcům, které už přešel a náhle se mu zdálo, jako by ho tato krátká cesta poznamenala víc než celý jeho předchozí život na Ervionu.
Zničehonic svraštil čelo a zaostřil svůj zrak na husté stromořadí v dálce. Nepamatoval si, že by kolem něčeho takového šel. Těkal očima po úbočí kopce, na němž ten zvláštní obraz spatřil, ale stálo mu nic nepřipomínal. Les to nebyl a pokud se v tomto nemýlil, co tedy?
„Vidíš tamto v dálce?“ ukázal Laren prstem.
Eleanor nespokojeně pohodila ocasem. „Sazael ti dává mnohem lepší zrak než mně, nemůžu tak daleko dohlédnout.“
Laren se od ní odvrátil. Když vtom mu to došlo. To cosi, co ještě před chvílí považoval za řady stromů, se za ten krátký okamžik přesunulo mnohem níž než předtím. Pochopil to. Ne stromy, ale vojáci. Lidé, možná i otharové.
„Musím varovat ostatní,“ řekl kvapně a ihned se vyhoupl na Orfigonův hřbet. Popohnal ho k běhu, aby byli v údolí co nejdřív. Kůň hbitě kličkoval mezi mladými stromy, až supěl námahou. Pro jeho mohutné tělo nebylo jednoduché vyhýbat se překážkám v lese.
Laren se shýbl pod posledními větvemi, které se skláněly nízko k zemi a než se stačil opět narovnat, Orfigon už stál téměř u břehu řeky. Pohled, který se Larenovi naskytl, ho donutil přitáhnout otěže tak prudce, až se kůň pod jeho pevným příkazem nespokojeně vzepjal.
Jejich tábor byl obklíčen vojáky, mezi nimiž byli i dva otharové. Rael s Orimstachem byli svázaní a hlídaní a stejně tak i jejich koně se dostali do područí bojovníků. Uprostřed toho všeho stála Arkeath v lesklé zlatavé zbroji s rukama složenýma na prsou a opovržlivě si měřila od hlavy k patě nově příchozího. Lesklé světlé vlasy měla stažené do ohonu, který jí přepadával přes meč zavěšený na zádech. Chladně se pousmála a ten výraz znetvořil její krásnou tvář, která nyní působila mrazivě a krutě.
Arkeath pokynula svým mužům, kteří ihned přiložili vězňům dýky ke krku. „Uděláš dobře, když z toho koně slezeš a přenecháš mi ho do péče, pokud nechceš, aby tvoji přátelé zemřeli. A nemysli si, že budeš mít stejné štěstí jako když jsme se setkali minule.“
Laren seskočil na zem. Othar se vrhl k Orfigonovi a vytrhl mu jeho otěže, na Larena však nikdo nevztáhl ruku.
„Na tohle nemáš právo, Arkeath,“ vykřikl Laren.
„To si vážně myslíš?“ uchechtla se. „Ale ano, máš pravdu, tvé přátele podle zákona zabít nesmím, ale tebe ano, protože jsi pomáhal psanci v útěku a to se trestá smrtí podle Gydeonova práva. A já jsem jeho ruka.“
„O kom to mluvíš?“ řekl Laren, i když se bál, že už předem tuší odpověď.
„Mluvím o tom unthiliathovi jménem Asigar. Ty víš dobře, kdo to je. Je to ten hezounek, co si s sebou nosí dva meče – jeden z nich nese jméno Eldain. Vím, že tudy prošel. Před několika dny jsme byli v Berethu a tam jsem se s trochou přemlouvání dozvěděla, že tu vesnici dva neznámí poutníci nedávno navštívili a oba dva jste odpovídali mému popisu.“
„Nevím, o kom to mluvíš,“ zalhal Laren.
Arkeath se zasmála. „Nedělej, že nic nevíš, mé informace jsou docela přesné, i když se předtím v Berethu hodně oteplilo, než jsme z tama odjeli.“
Larenem cloumal vztek. Ze všeho nejvíc teď toužil vrhnout se po ní a umlčet jí; nechtělo se mu věřit, že tu vesnici opravdu vypálila jenom kvůli němu a Asigarovi – právě Asigar ho však naučil ovládat své emoce.
„To jsi neměl dělat, zlato,“ pokračovala Arkeath. „Spolčit se s někým jako je on, tím jsi u mě hodně klesl. Víš, že bych tě za to mohla na místě popravit? Já jsem však velkorysá a dám ti šanci – řekni mi, kam šel a já tě nechám jít.“
„Pokud jsi opravdu tak velkorysá, jak říkáš, pustila bys mé přátele!“
Arkeath pokrčila rameny. „Máš pravdu, jsou mi vlastně na nic. Pustím je, ale předtím budu od tebe něco chtít.“ Ušklíbla se. „Chci Kyrgyl.“
Oči obou Larenových přátel se na něj tázavě obrátily. Larena polil studený pot. „Já nemám Kyrgyl.“
„Víš, že mě těmi výmysly dost rozčiluješ?“ nakrčila Arkeath koketně nos. „Nejsem slepá a při našem prvním setkání jsem si všimla, že ho u sebe máš. No tak... dej mi ho a já ostatní pustím.“
Laren se obrátil ke svým druhům. Snažil se přemýšlet, jeho myšlenky se však míhaly hlavou zcela chaoticky. Už tu nebyl Asigar, aby mu poradil – musel si pomoct sám.
„Dobrá,“ přikývl náhle. „Ale předtím je nech odejít.“
Arkeath přikývla. „Jak si přeješ. Pusťte je!“ obrátila se ke svým mužům. Vojáci na sebe tázavě pohlédli. „Tak udělejte, co jsem řekla!“ zařvala a oni ji trochu váhavě uposlechli. „Nechte jim i jejich koně. Aspoň vidíš, jak milosrdná doopravdy jsem,“ obrátila se na Larena.
Rael s Orimstachem se ke svému příteli tázavě ohlédli, ten však pouze přikývl. Rael nasedl na koně a melynfyr běžel vedle něj, oba se však rychle vzdalovali od místa přepadení.
Arkeath se obrátila na Larena. „Dáš mi ho sám, nebo si ho budu muset vzít?“
Laren mlčky vytasil Dyrlaen.
Arkeath se ušklíbla a napodobila ho. „Skvěle. Tak to přece jen bude zábava.“ Výhrůžně máchla mečem v oblouku vedle těla a pomalými kroky kolem sebe začali kroužit, jak hledali vhodnou příležitost zaútočit na protivníka na jeho nejslabším místě.
Arkeath se vymrštila jako kočka a udeřila na Larena šikmo ze strany. Než se zmohl na protiútok, ťala podruhé z opačné strany. Laren se skryl pod čepelí. Udeřil a jejich meče se střetly ve vzduchu.
Kopla ho do nohy, až ztratil rovnováhu a popojel chodidlem půl metru dopředu. Jakási předtucha mu velela nahnout se doprava. Tím se zachránil. Arkeathina čepel prosvištěla vzduchem vlevo od něj a téměř se otřela o jeho ucho.
Vojáci se očividně bavili. Muselo jim být jasné, že všechny šance hovoří víc pro jejich paní, než pro toho kluka, přesto všechno však mezi sebou uzavírali sázky na obě strany. Jen otharové stáli mlčky opodál připravení zasáhnout.
„Jsi horší než předtím,“ vysmála se mu Arkeath potom, co jej donutila ustoupit pod jejím úderem. To se jí však vymstilo. Laren využil příležitosti a zaútočil na ni rychleji, než čekala. Překvapeně se prohnula, aby vykryla jeho výpad a jen s velkým štěstím se vyhnula čepeli Dyrlaenu. Laren však získal převahu. Zaútočil podruhé. Arkeath musela ustoupit. Octla se nohama ve vodě a čím víc na ni její protivník dorážel, tím míň šancí měla dostat se ze slepé uličky. Vykryla výpad, který jí mířil seshora na hlavu, ustoupila o krok dozadu, noha jí podjela a rázem se octla pod vodou.
Vynořila se s prskáním jako rozzuřená kočka. „No tak, hlupáci! Běžte na něj!“ křikla na své muže.
Vzduch pročísl zvuk tasených mečů. Laren se otočil zády k Arkeath a vyběhl z vody ven, kde měl více šancí. Ke své hrůze koutkem oka zaznamenal i oba othary, kteří se na něj řítili ohromou rychlostí. Celý svět jako by rázem zpomalil. Jeho ruka se pozvedla k poslední zoufalé obraně. Jestli jsi nebyl jen výplodem mé fantazie, tak nadešel tvůj čas, Sazaeli...
Vojáci se nezadržitelně řítili na Larena jako vor unášený silou vodopádu stále k okraji, aby se nakonec zřítil na ostrá skaliska. Každý krok – úder srdce. Čepel Larenova meče se zableskla v slunečním zenitu. Levou ruku pozvedl před sebe, jako by chtěl nepřátele zadržet pouhou silou své vůle.
Z dlaně vytryskl oheň. Plamen zachvátil muže zvířecí rychlostí. Vojáci odhazovali zbraně a v posledním zoufalství hasili svůj oděv holýma rukama nebo rovnou skákali do mělké řeky, kde se plácali tak dlouho, dokud oheň neudusili.
Laren se střetl tváří v tvář prvnímu z otharů. Zdálo se mu, jako by svět kolem vnímal jen ve snu. Instinktivně uhnul před jeho ranami, čímž se dostal nepříteli až příliš lehce na nechráněný bok. Pozvedl ruku. Plamen ve vteřině začal sžírat i othara, který sebou zběsile škubal.
Laren za sebou ucítil pohyb a bezmyšlenkovitě uskočil stranou. Údery čtyřrukého nepřítele dopadly naprázdno. Laren byl mrštnější. Několika kroky se octl vedle svého koně a ve vteřině se na něj vyšvihl. Rychlými pohyby odvázal luk od sedla. Zatímco pohnal nohama Orfigona do běhu, stačil vystřelit šípy, které othara zdržely v pronásledování. Věděl však, že se ho jen tak lehce nezbaví.
Chytil luk do ruky a popadl otěže. Neúprosně poháněl koně vpřed, avšak vzdálenost mezi ním a jeho nepřítelem se zvětšovala jen pomalu. Únik ale nebyl jeho úmyslem.
Orfigon pádil napříč zvedajícím se údolím. Laren ho náhle zastavil a připravil si luk. Vystřelil. Othar se zakolísal, běžel však dál. Laren znovu zamířil. Další přesně mířená rána. Třetí. Nepřítel se vyčerpaně zastavil.
Laren seskočil ze sedla s Dyrlaenem v ruce. Othar křečovitě svíral dva meče a hruď i záda mu chránilo brnění, přesto však byl na bocích nechráněný. Bylo vidět, že už nemá sílu k dalšímu pohybu. Dyrlaen se zableskla v záři slunci. Čepel zrudla krví a othar klesl nehybně na zem.
Laren nad ním poklekl. Náhlá vlna únavy si na něm začala vybírat svou daň, jako by na něj vše dolehlo až teď. Opřel se prsty o zem, přesto se mu však zdálo, že se co chvíli sklátí vedle mrtvého nepřítele.
Ucítil důrazné šťouchnutí na svých zádech. Vyčerpaně se pootočil. Stál za ním Orfigon a mlčky ho pobízel pokračovat dál. Laren vsunul meč do pochvy a vyšvihl se mu do sedla.
Díky, Sazaeli, řekl v duchu a byl si jistý, že jeho myšlenka dolehla ke správným místům.
Kůň uháněl údolím vzhůru do kopců, které se už rozvalovaly jen jako líné vlny popoháněné vánkem. Kdyby se ho rozhodli pronásledovat, v přehledné krajině by byl lehce na dostřel luku, doufal však, že svým únikem vmísil mezi Arkeathiny vojáky zmatek na dost dlouho, aby se mu podařilo uniknout a najít ostatní.
Byl příliš vyčerpaný, než aby stačil sledovat stopy, měl však takové tušení, že Orfigon ví, kam ho nese. A měl pravdu.
Po dlouze se vlekoucích minutách se dostal k místu, kde se řeka stáčela opačným směrem mezi skály, než kudy vedla schůdná cesta. Druhá strana byla zarostlá hustými křovisky trnovníků, mezi něž by se člověk těžko dostal a jeho překvapení bylo nemalé, když se odtud vynořil Rael i s koněm, doprovázený Orimstachem.
„Larene! Pro všechno na světě, Larene! Jak se ti podařilo utéct?“ volal na něj Rael hlasem chvějícím se rozrušením a neskrývaným strachem.
Laren seskočil z koně, při dopadu však zakolísal a kdyby ho Orimstach nepodepřel, nebyl by to ustál. „Musíme odtud... rychle...“
„To je přece jasné, ksakru!“ vykřikl Rael zoufale.
„Ne, vy to nechápete!“ přerušil ho Laren. „Jsou za námi vojáci – nejen Arkeath, ale viděl jsem snad celou stovku běžící za námi. Nevím, jestli to byli lidé nebo otharové, ale...“
„Takto nemůžeš pokračovat dál, to rozhodně ne,“ zavrhl Orimstach. „Někde se tu ukryjeme a počkáme, dokud nebude všechno v pořádku. Ano, ano...“
„Ne! Musíme pryč! Co když se Arkeath vydá za námi?“
„Ona ještě žije?“ zkřivil Rael tvář.
Laren si zoufale povzdechl. „Nechceš snad, abych se tam ještě vrátil a zabil ji, že ne?“
Rael se ušklíbl. „No, nebyl by to špatný nápad. Aspoň by bylo o jednoho lotra míň... Jestli se mi ten Asigar dostane pod ruku...“
„Asigar za nic nemůže,“ řekl Laren rozhořčeně. „Myslíš si, že to, co o něm říkala, byla pravda?“
„A co když ano? Jak si můžeš být jistý?“
„V jednom si jistý jsem,“ řekl Laren pevně. „A to v tom, že Arkeath nevěřím ani slovo, natož o čemkoli, co se týká Asigara a i kdyby říkala pravdu, každý její nepřítel je naším přítelem. A teď už bylo dost řečí – musíme odtud co nejrychleji pryč!“
S obtížemi se dostal opět do sedla a počkal na Raela. Potom se všichni tři rozběhli vzhůru doprava se stáčejícím údolím. Cesta končila na vrcholu homolovitého kopce, z nějž už jasně viděli zelenou pláň, ke které mířili. Po dešti se na úpatí kopce vytvořily mělké mokřady, které jim znepříjemňovaly cestu a značně je zpomalovaly. Dlouhá bahniska se táhla snad všude a uniknout jim se zdálo nemožné.
Celý zbytek dne uháněli svižným tempem vstříc svému cíli, zdálo se jim však, jako by se vzdálenost vůbec nezmenšovala. Jediným jejich štěstím bylo, že do večera nenarazili na žádné cizí hlídky ani na Arkeathinu poníženou jednotku.
Laren vybral pro přespání chráněné místo blízko křovisek, kde nebylo tolik bahna, sám však nespočinul a celou noc hlídal.
Příští den ubíhal ve stejném duchu. Kopce se čím dál snižovaly a tím blíže se i ocitali svému cíli. Pláň se před nimi otevřela zcela náhle a nečekaně, potěšení z jejich cíle jim však zhatilo zjištění, že se nemají na noc kam ukrýt, a proto tedy Laren rozhodl raději ztratit nějaký čas a najít bezpečné místo pro přespání, kde byli zcela kryti před zraky nepřátel.
Laren nevěděl, jestli síla, která se mu dostává, pochází od Sazaela nebo jen objevil své skryté rezervy, skutečností však bylo, že ani druhého večera nezamhouřil oka a hlídal své druhy. Nemohli si dovolit rozdělat oheň, přesto však vycítil každý pohyb kolem sebe a kdyby se k jejich ležení někdo přiblížil, hned by to byl poznal.
Seděl pod starou jabloní a měl ruku položenou na Kyrgylu. Cítil jeho uklidňující teplo, které v jeho dlani mělce pulzovalo. Náhle se mu zdálo, že zaslechl podivný šramot. Narovnal se a sáhl po meči.
„To jsem já, fargal,“ ozvalo se ze tmy.
Laren z těch slov poznal, že jde o Orimstacha. „Měl by jsi spát. Zítra nás čeká dlouhý den.“
Melynfyr se usadil vedle něj. „Zato ty vůbec nespíš. Hm... to je podivné. Řekl bych však, že za to může ten Kyrgyl na tvém krku.“
Laren si až teď uvědomil, že stále drží ruku na Náhrdelníku, nechal ji proto raději spadnout do klína. „Nechtěl jsem nikomu z vás lhát. Musel jsem vás chránit,“ vysvětloval. „Právě kvůli situacím, jako byla ta s Arkeath.“
„Tušil jsem něco podobného,“ přikývl Orimstach. „Ano, jde z tebe zvláštní nadlidská síla. Nepopsatelná...“ Odmlčel se. „Kde se tu Kyrgyl vzal?“
Laren se opřel hlavou o strom a pokusil se rozpomenout na to, co mu řekl Arwian. „Dostal se ke mně nedávno,“ řekl nakonec. „Vlastně ani nevím jak. Teď se ale bojím, že se kvůli tomu můj úkol zkomplikoval.“
„Když je teď Kyrgyl na světě, musí sloužit ve válce proti nepřátelům Syderie. Ano, proto byl stvořen...“
„Vím o něm jen málo,“ přiznal Laren. „Kde se tu vzal?“
Melynfyr si povzdechl. „Říká se, že to byla jedna z prvních věcí, které Stvořitel seslal na tento svět. Po celé věky strážili Kyrgyl draci, až jednou se ho zmocnil bájný hrdina Erworth. Byl to člověk, ano, ano... a od té doby byl v rukou lidí, dokud se opět neztratil. Hm... Potom jej dostal Artheon, když draci opouštěli Syderii, jako dar a prostředek k zachování míru mezi oběma stranami – Hadarotem a Svobodnými zeměmi. To on prý způsobuje, že se Dormské hory neustále zvedají do výše. Prý kvůli němu Geldar vyhrál nad ostatními národy, ano... kvůli téhle malé věci. Proto tehdy mluvil Asigar o Kyrgylských válkách, v lidské historii totiž toto jméno neexistuje a snad nikdo kromě královské rodiny o Náhrdelníku neví. Gydeon společně s Arkeath se o něm nejspíš nějak doslechli. To je veliká smůla pro nás, bohužel...“
„Za to, že o něm Arkeath ví, můžu já,“ připustil Laren a povzdechl si. „Všimla si ho tehdy, když jsem se s ní poprvé setkal, doufal jsem však, že neví, co to je.“
„Arkeath je naším největším nepřítelem. Musíš být opatrný, fargal, pokud se s ní budeš chtít znovu utkat. Je velmi zákeřná.“ Orimstach se zvedl. „A já už jdu konečně spát, ano, ano... Spánek prospěje i tobě, Larene. Věř mi.“
Laren se pousmál a díval se chvíli za melynfyrem, dokud mu nezmizel ve tmě.
* * *
Široširé pláně objímaly krajinu až k horizontu jako nekončící oceán plný zeleně. Nalevo byla rovina v dálce ohraničena vrcholky Líav Athen a přímo naproti společníkům na horizontu vystupovaly drobné šedé špice skal. Jejich cesta však vedla na jihozápad, kde se planina táhla až k řece Irivion, která byla zatím v nedohlednu.
Laren hnal své přátele neúprosným tempem vpřed. Nebe bylo plné roztroušených šedivých mraků, které se po něm hnaly divokou rychlostí větru. Na pláních nebylo kde se před větrem ukrýt. Jeho mrazivé drápy pronikaly pod každý kabátec i plášť a ani koním nebylo takové počasí po chuti. Unaveně se lopotili celou cestu, která byla přerušovaná jen krátkými přestávkami na jídlo a odpočinek, v Larenovi však bujela zlá předtucha něčeho, co se k nim blížilo mnohem spěšněji než vítr.
Večer se vkradl náhle a nečekaně. Na planině nebylo kde se ukrýt, a proto rozbili tábor na místě, které je napadlo jako první. Laren si chvíli pohrával v ruce s relnien, nakonec však i jeho přemohla únava a hlava mu spadla na prsa.
Už skoro k ránu se náhle probudil. Měl divný pocit. Odhodil ze sebe přikrývku a vyšel kousek za jejich tábor, aby prozkoumal okolí. Tma se začala pomalu rozplývat, stále však nebyl schopný dohlédnout dál než na pár metrů.
Náhle se mu zježily chloupky v zátylku. Vytasil Dyrlaen. Ucítil za sebou chlad a to ho donutilo se otočit.
„Zase jdeš proti mně s mečem?“ Před ním stál Poutník ve svém temném plášti, který dokonale splýval s okolní temnotou. Kolem něj se však šířila děsivá aura, která neměla s nocí nic co dočinění. „Chceš si snad ublížit?“ zaskřípal opět svým ledovým hlasem.
Laren se snažil odolat svému strachu. „Pokud nechceš ublížit mým přátelům, nikomu se nic nestane.“
Poutník se zachechtal. „Na to ti tenhle perořízek stačit nebude. Nebo si snad myslíš, že mě zastavíš pouhým kusem oceli? Ačkoli... mohl bys to zkusit. Bude to zábava, co říkáš?“
Laren se mu ve vteřině ohnal po krku. Poutník nastavil svou ruku a zachytil konec meče dlaní. Rychlým pohybem mu jej vytrhl. Laren pozvedl ruku. Z dlaně vytryskly plameny a zachvátily Poutníkův plášť. Za okamžik celý vzplál.
Posměšně se k Larenovi otočil, planoucí ohněm jako pochodeň. „Jsem zvědavý, co zkusíš teď. Pustíš se do mě pěstmi? Nebo máš snad ještě nějaký jiný trumf v rukávě?“ Plameny začaly pomalu mizet, jako by je vstřebával do sebe.
Laren začala krok po kroku ustupovat. Potom se však zastavil. Už se nenechám vlákat do stejné pasti jako předtím.
Sáhl po relnien. Natáhl ji proti Poutníkovi. „Sviť!“ poručil.
Na pár vteřin bylo ticho.
„Tak tohle byl tedy povedený kousek,“ smál se Poutník jízlivě. Máchl k němu rukama, jako by ho chtěl vystrašit. „Už mám z tebe hrůzu!“
Laren se škodolibě pousmál. „Lith-rea, relnien!“
Z koule vyrazily pronikavé paprsky stříbřitého světla. Desítky metrů byly zaplaveny oslepující záři, až i Laren musel odvrátit zrak. Poutník zděšeně zaječel.
Laren se snažil držet relnien před sebou co nejdéle, světlo však bylo nesnesitelné. „Hanth-rea!“
Planin se opět zmocnila temnota. Laren si oddechl – Poutník byl pryč. V duchu Asigarovi tisíckrát děkoval za jeho předvídavost, zároveň se však proklínal, že úplně zapomněl na Dračí jazyk. Vděčně relnien potěžkal.
Sklonil se na všechny čtyři a začal poslepu šmátrat po zemi. Konečně nahmátl Dyrlaen a zasunul ho do pochvy.
Náhle někdo za jeho zády vykřikl.
„Co se to stalo? Larene? Odkud se vzalo to světlo?“
Laren poznal Raelův hlas. Narovnal se a stále ještě oslepený září se snažil vytušit, kde se jeho přítel nachází – z kroků však poznal, že ho doprovází Orimstach. Připravil se na dlouhé vysvětlování, když vtom se stalo něco, co je z jejich hovoru vyrušilo.
Na úpatí Trisilských kopců se rozžehly pochodně. Nejdřív byla jen jedna, postupně se však od ní odpalovaly další a odbíhaly rychle v dlouhé řadě pryč vstříc společníkům.
„Tohle nejsou lidé, to ne...“ řekl Orimstach zachmuřeně. „Tak rychlí jsou jedině otharové.“
„To přece nevadí, nebo snad ano?“ špitl Rael. „Vždyť jsou celý den za námi!“
Laren beze slov vzal přikrývky ze země a začal je spěšně balit. „Pokud zvládli zmenšit vzdálenost během chvíle z několika dnů na jediný den, nebude pro ně problém nás dohnat. Musíme ihned odjet.“
Za pár minut byli hotovi. Během jejich balení se kolem mihla Eleanor a čekala, kdy konečně vyrazí.
Vyběhli. Kopyta dusala v půdě a zanechávala po sobě v zemi mělké rýhy. Pot se jim řinul po těle, svaly koní se napjatě vzdouvaly a na Orimstachovi bylo znát, že mu docházejí síly, za nic na světě by však nevyhověl návrhu posadit se na Orfigona.
Jakmile slunce vylezlo nad vrcholky, viděli za sebou zřetelně hordu otharů, která se k nim neúprosně blížila. Na sklonku dne byl už jejich náskok takový, že si společníci nemohli dovolit přes noc odpočívat. Zvolnili sice své tempo, Laren však zavrhl všechny nápady, které se týkaly spánku, což Raela přivádělo k naprostému šílenství, stejně jako jeho koně, kterému se už nohy jen zemdleně pletly mezi sebou.
Když nadešlo ráno, poutníci spatřili othary už v těsném v závěsu za sebou, jak se k nim stále přibližují. Pomalu už začínali rozeznávat obrysy ohromných postav a s přibývajícím časem byl tento pohled stále detailnější a hrozivější.
Rael se neudržel a zoufale vykřikl na svého průvodce: „Má to ještě vůbec cenu? Copak jsi slepý? Ty potvory nás za pár dní doženou, ne-li dřív, celý tenhle únik je jedna naprostá pitomost! Proti takové přesile nemáme šanci! Jaký je rozdíl mezi smrtí vyčerpáním a vraždou otharem?“
„Hlavně v délce umírání,“ odsekl Laren zlostně. Věděl, jakou zátěž po svých přátelích žádá, pokud však chtěli dorazit do bezpečí, musel být tvrdý. „Myslíš si, že nás otharové jen tak zabijou? Pokud s nimi bude Arkeath, čeká nás pomalá smrt.“
„A co chceš proti tomu dělat? Za chvíli nás stejně doženou!“
Laren zpomalil Orfigona a začal uvažovat. Cesta po pláních by je stála celý týden, i kdyby pokračovali tímto tempem, což je prakticky nemožné. Nevěděl, kde by se mohli před nepřáteli ukrýt.
„A co Farvorth?“ navrhl náhle melynfyr.
Laren se překvapeně narovnal. „Farvorth? Pevnost Vznešeného národa? Ani za nic! Raděj se nechám rozsekat otharem než svým vlastním národem!“
„Ta pevnost je už dlouho opuštěná,“ supěl Orimstach v běhu. „Nikoho tam nepotkáme, ale z pevnosti vedou tunely na Vorth-Dur, Vorth-An, Per Lath a prý i k Darzienu! Ano, to by nás mohlo zachránit, fargal.“
Laren se zamyslel. Co když na Farvorthu někdo zůstal? Co když se tím dostane přímo do náruče Vznešeného národa? Co mu však zbývá jiného? „Dobře!“ řekl po chvíli. „Potom se musíme stočit k Olim Belu.“
„Co je sakra zase Olim Bel?“ vykřikl Rael zoufale.
„Pětiskal,“ odpověděl Laren. „Vidíš ty skalní špice tam na jihu?“ ukázal rukou.
„To je Farvorth?“ výskl Rael, neboť skály musely být vzdáleny tak na jeden den cesty.
Laren přikývl. „To je severní část bývalé pevnosti, její skalní opora, která...“ Náhle bolestně zaúpěl. Přitáhl Orfigonovi uzdu. Hlava mu začal třeštit, jako by mu do ní bušili palicí skalní obři. Nevěděl, co to zapříčinilo. Celý svět se mu začal točit před očima.
„Co se děje, fargal?“ slyšel melynfyrův křik.
Laren zatřásl hlavou. Bolest náhle odezněla stejně rychle, jako se dostavila. „Nic mi není,“ řekl opatrně. „Musíme přidat, ztrácíme spoustu času.“ Kopl Orfigona do slabin a kůň se hnal s větrem.
Uprostřed noci dopřál Laren svým přátelům trochu oddechu, sám však opět bděl. Nechápal, jak to může ještě vydržet, tolik síly přece nemohlo být ani v Kyrgylu. Odvrátil se od východu, kde slunce malovalo na nebi rudými tahy a pohlédl směrem k Trisilským kopcům.
Za nimi uháněla snad stovka nepřátel a stále se přibližovala. A to neuvěřitelnou rychlostí.
Laren zatřásl oběma spáči. „Vstávejte! Honem! Musíme dál!“
Rael zmateně zamžoural před sebe a už chtěl říct na Larenovu adresu něco nelichotivého, když tu spatřil příčinu jeho rozrušení. Ve vteřině byl na nohou.
Laren si připásal Dyrlaen k pasu a na záda připjal luk s toulcem šípů. Pokud ho měli dostat, tak se nevzdá bez boje. Rozhlédl se po Eleanor – nikde ji však neviděl. Vyšvihl se do sedla. „Buď si odpočinem na Farvorthu nebo už nikdy,“ řekl a prudce kopl koně do slabin.
Hnali se jako vítr. Na ničem jiném nezáleželo – teď šlo pouze o život.
Hodiny a hodiny marného boje měli za sebou. Otharové teď už byli tak blízko, že se daly dobře rozeznat jejich siluety. Co však bylo důležitější – Farvorth se přibližoval také. Bylo vidět hladinu řeky Iruvien, která se jasně třpytila ve slunečním svitu. Laren si myslel, že vidí jen jeden z výběžků Pětiskalu, potom však poznal, že je to ve skutečnosti stará pevnost. Dva ohromné bílé sloupy se tyčily do výše Olim Belu a po jejich stranách je se skálou pojila pevná hradba.
Laren zaťal zuby a v duchu prosil o zázrak.
Stanuli na břehu řeky. Její vody byly čisté a průzračné a proto velmi dobře dokázali dohlédnout až na její dno. A hloubka řeky je znepokojila. Laren sesedl z koně a neúprosně zavelel:
„Nemáme čas hledat brod. Buď přejdeme na druhou stranu v tomto místě, nebo už nikdy.“
„Já ale plavat neumím!“ vypískl Rael vyčerpaně. „Nech mě tu umřít!“
„Ne!“ zařval Laren. „Pokud jsem tu já, nikdo umírat nebude. Nikdo, rozumíš?“
Rael poslušně sklonil hlavu. Pobídl koně do kroku. Jeho kopyta podjela na příkře se svažujícím dně. Laren táhl Orfigona těsně za ním. Očima stále kontroloval nepřátele v zádech. Byli tak hrozivě blízko...
Orimstach se přidržoval boku koně, který se sám ponořil do vody až po hřbet. Všechny jejich věci byli promočené – zbraně, šaty i potraviny. Všechno. Ale museli tu oběť podstoupit.
Konečně dosáhli protějšího břehu. Ztěžka se vyškrábali ven a dopřáli si několik drahých minut klidu. Potom však museli dál.
Farvorth se přibližoval. To, co se před hodinami jevilo jako obrovské sloupy, byly ve skutečnosti ještě mohutnější sochy dvou mužů ve skvostné zbroji s rukama nataženýma před sebe ve varovném gestu. Mezi nimi vystupovaly obrysy stupňovitého města, přitisknutého těsně ke skále. Žádná brána jim neodpírala vstup.
Laren už vnímal Farvorth jako ohromnou stavbu asi míli před sebou. Ohlédl se. Otharové se hnali několik set metrů za nimi. Brzy se s nimi střetnou.
„Rychleji!“ křikl Laren, aby své společníky popohnal. Sám už ale přestával doufat, že pevnosti někdy dosáhnou. Brzy bude konec.
Proč jen to muselo tak dopadnout? Nic z toho by se nebylo stalo, kdyby se nevydal na tu bláznivou výpravu?! Laren zatřásl hlavou, aby z ní vypudil podobné myšlenky. Byla to má volba...
V tu chvíli se stalo něco, v co by nikdo z nich nedoufal ani ve svým nejodvážnějších představách.
Z Farvorthu vyjel na pláň zástup jezdců. Slunce se odráželo od jejich lesklé zbroje a od masek, chránících obličej. Společníci při pohledu na ten zázrak popadli druhý dech. Pevnost se jako mlčící monument stále přibližovala.
Jezdci jim vyjeli naproti. Laren viděl les pozvednutých mečů povzbuzovaných bojovými výkřiky. Necelé dvě stovky koní prosvištěly kolem společníků. Laren chtěl koně stočit zpět, aby bojovníkům pomohl, jako by však vycítili jeho záměr, dva neznámí jezdci se náhle obrátili, chytili Orfigonovu uzdu a neúprosně vedli Larena skrz otevřený vchod do pevnosti.
Laren to vše vnímal jen jako ve snu. Hlava mu začala třeštit, vše mu začalo splývat v jedno – myšlenky i obrazy, skutečnost s realitou. Cítil, že se zastavil. A to bylo vše, na co si pamatoval.
Vysvětlivky:
Darktaer - Dračí syn
Lith-rea - Rozsviť se
Hanth-rea - Zhasni
Olim Bel - Pětiprst
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 5 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 8 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 16 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
