|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29011 příspěvků, 4550 autorů a 303552 komentářů :: on-line: 10 ::
|
 |
|
:: Drobná polemika nad fenoménem zálohování ::
| Možná už mi opravdu hrabe, ale tohle není příběh. Je to... polemika??? sám nevím jak to nazvat. Zkusil jsem to zase tak trochu jinak. Přeji příjemné počtení. (Pro úplnost ještě dodám, že dílko skončilo na 3.místě v soutěži Zlatá zebra 2007). |
| |
|
|
1. Prolog - Absence zálohování
Se zálohováním je to stejné, jako s novoročním předsevzetím – všichni o něm víme, ale kdo by to dodržoval? Přitom je zálohování velmi důležitou součástí existence čehokoli. Bez záložních kopií přece stačí jediná chyba a… nemáte nic! Konec! Tabula rasa!
Všichni to známe a stalo se to asi každému, nebo skoro každému.
(Což mi připomíná… Soubor… Uložit jako…ták a hned jsem klidnější).
Ale kde se vzala ta naše všeobecná lehkomyslnost v oblasti zálohování? Kdo za to může? Těžko říct. Zkusme se na to podívat pěkně od začátku… úplně od začátku…
Následuje upravená a zkrácená citace z knihy:
BIBLÍ SVATÁ aneb všecka svatá písma starého i nového zákona
(podle posledního vydání kralického z roku 1613)
Kniha Mojžíšova První, kteráž slove GENESIS
Kapitola I.
Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.
Země pak byla nesličná a pustá, a tma byla nad propastí, a Duch Boží vznášel se nad vodami.
I řekl Bůh: „Buď světlo!“ I bylo světlo.
A viděl Bůh světlo, že bylo dobré, i oddělil Bůh světlo od tmy. Bůh nazval světlo dnem, a tmu nazval nocí.
I byl večer a bylo jitro, den první.
Řekl také bůh: „Buď obloha uprostřed vod, a děl vody od vod!“ A stalo se tak.
I nazval Bůh oblohu nebem.
I byl večer a bylo jitro, den druhý.
Řekl také bůh: „Shromažděte se vody, kteréž jsou pod nebem, v místo jedno, a ukaž se místo suché!“ A stalo se tak.
I nazval Bůh místo suché zemí, shromáždění pak vod nazval mořem.
Potom řekl Bůh: „Zploď země trávu, a bylinu vydávající símě, a strom plodný, nesoucí ovoce podlé pokolení svého, v němž by bylo símě jeho na zemi. A stalo se tak.
A viděl Bůh, že to bylo dobré.
I byl večer a bylo jitro, den třetí.
Opět řekl Bůh: „Buďte světla na obloze nebeské, aby oddělovala den od noci. A byla na znamení a rozměření časů, dnů a let. A stalo se tak.
I učinil Bůh dvě světla veliká, světlo větší, aby správu drželo nade dnem, a světlo menší, aby správu drželo nad nocí; též i hvězdy.
A postavil je Bůh na obloze nebeské, aby osvěcovala zemi. A viděl, že to bylo dobré.
I byl večer a bylo jitro, den čtvrtý.
Řekl ještě Bůh: „Vydejte vody hmyz duše živé v hojnosti, a ptactvo, kteréž by létalo nad zemí pod oblohou nebeskou!“
I stvořil Bůh velryby veliké a všelijakou duši živou, hýbající se, kteroužto v hojnosti vydaly vody podlé pokolení jejich, a všeliké ptactvo křídla mající, podlé pokolení jeho. A viděl Bůh, že to bylo dobré.
I požehnal jim Bůh, řka: „Ploďtež se a množte se, a naplňte vody mořské; též ptactvo ať se rozmnožuje na zemi!“
I byl večer a bylo jitro, den pátý.
Řekl též Bůh: „Vydej země duši živou, jednu každou podlé pokolení jejího, hovada a zeměplazy, i zvěř zemskou, podlé pokolení jejího. A stalo se tak. A Bůh viděl, že to bylo dobré.
Řekl opět Bůh: „Učiňme člověka k obrazu našemu, podlé podobenství našeho, a ať panují nad rybami mořskými, a nad ptactvem nebeským, i nad hovady, a nade vší zemí, i nad všelikým zeměplazem hýbajícím se na zemi.“
I stvořil Bůh člověka k obrazu svému, k obrazu Božímu stvořil jej, muže a ženu stvořil je.
A požehnal jim Bůh, a řekl jim Bůh: „Ploďtež se a rozmnožujte se, a naplňte zemi, a podmaňte ji, a panujte nad rybami mořskými, a nad ptactvem nebeským, i nad všelikým živočichem hýbajícím se na zemi.“
Řekl ještě Bůh: „Aj, dal jsem vám všelikou bylinu, vydávající símě, kteráž jest na tváři vší země, a všeliké stromoví, nesoucí símě; to bude vám za pokrm. I stalo se tak.
A viděl Bůh vše, což učinil, a bylo to velmi dobré.
I byl večer a bylo jitro, den šestý.
Dokonat chtěl Bůh dne šestého dílo své, avšak nebesa se rozevřela, a kdosi řekl:
„Aplikace World – vytváření světů verze 6.01 nemůže hledaný dokument ani jeho zálohu nalézt. Zkuste některé z těchto kroků:
• Zkontrolujte oprávnění pro dokument nebo jednotku
• Pomocí dialogu Otevřít (nabídka Soubor) dokument najděte.
(C:/…/Vesmír/Sluneční soustava/Planeta Země)
A viděl Bůh, že tohle nebylo dobré.
I řekl bůh: „Do prdele! Celej tejden v hajzlu!!!“
2. Prolog - Přemíra zálohovací iniciativy
Že to tak určitě nebylo? Nu dobrá, dobrá, možná to není správné vysvětlení. Beru všechno zpět. Připustím-li tedy, že naši maličkost na té kulaté modré hroudě nemá na svědomí On (a nebo má, ale narozdíl od nás lidí, se Bůh už zálohovat naučil) pak je tu ještě jiný problém.
Každý z nás, kteří zálohujeme
(což mi připomíná… Ctrl+S… a jedeme dál)
a zálohujeme často, pravidelně a pro všechny případy také na několik různých míst, se jistě setkal s problémem zcela opačného rázu. Jedná se o tzv. „druhý extrém“, kdy o data sice nepřijdete v pravém slova smyslu, ale opakované zálohování vede k tak prudkému nárůstu kopií, verzí, revizí či záloh, že se ztratí ta pravá, jedna jediná, aktuální, požadovaná či poslední platná. Zálohovací prostor je kriticky zahlcen množstvím zbytečných, starých, neplatných verzí jednoho stejného.
Uvedu příklad:
Připusťme, čistě hypoteticky, že tentýž Bůh, uvedený v předchozí části i přes počáteční problémy se zálohováním úspěšně pokročil ve svém díle a svět na zemi stvořil se vším všudy, tak jak řekl a jak to bylo dobré. Všimněme si však na první pohled drobného omylu, kterého se dopouští dne pátého, kdy stvoří člověka a vybízí ho, cituji:
A požehnal jim Bůh, a řekl jim Bůh: „Ploďtež se a rozmnožujte se, a naplňte zemi, a podmaňte ji, a panujte nad rybami mořskými, a nad ptactvem nebeským, i nad všelikým živočichem hýbajícím se na zemi.“
Tímto Bůh lidstvo jednoznačně nabádá ke konání, majícímu za následek přemíru zálohovací iniciativy v oblasti množení. Vezmeme-li v potaz, že gravidita samičky trvá devět kalendářních měsíců a její rodící kapacita, nebo chcete-li období plodnosti se pohybuje řádově kolem třiceti let, (nechme protentokrát stranou rozmnožovací kapacitu samečků) začnou se nám lidé podle pokynu Božího rozmnožovat na zemi geometrickou řadou.
Pomocí jednoduchého propočtu záhy zjišťujeme, že tito tvorové by v krátkém časovém úseku nejenže naplnili zemi a panovali nad rybami, ptactvem, i nad všelikým živočichem, jak to vidí Bůh, ale že by ostatní živočišné druhy v průběhu několika tisíciletí zcela vytlačili. S vysokou pravděpodobností by počet lidí na planetě dosáhl ne tisíců, ale miliónů. Možná i desítek, nebo stovek miliónů a odvážnější odhady dokonce spekulují o miliardách, což je pochopitelně holý nesmysl, protože tolik lidí by zem, popsaná podrobně Bohem v první části naší polemiky pochopitelně nebyla schopna pojmou. Tedy určitě ne dlouhodobě.
Z výše uvedeného tedy vyplývá ponaučení: Zálohovat jistě, ale s mírou!
3. Tänikenova teorie množení vesmírů
Věnujeme-li se tématu zálohování (a zvlášť zálohování vesmírů, které bychom mohli označit za jistou formu zálohování v nejglobálnějším měřítku), pak nemohu nezmínit jistou, ve své době velmi odvážnou teorii - totiž Tänikenův princip expanzí vesmíru.
Že jste o něm neslyšeli? Opravdu ne? A proč si myslíte, že se vesmír neustále zvětšuje? Vaše neznalost je politováníhodná. Proto mi dovolte, abych Vám Tänikenovu teorii nastínil alespoň několika slovy:
Mistr Täniken, významný astrofyzik počátku třetího tisíciletí založil svou teorii na dlouhodobém sledování především velmi vzdálených hvězd. Odhalil a spočítal jistou pravidelnost jejich výskytů a došel k odvážnému závěru, že vesmír si vytváří své vlastní zálohy a tím dochází k jeho rozpínání.
Bohužel, ve své době byla Tänikenova průkopnická práce vědeckou obcí považována za pomýlenou. K všeobecné nedůvěře napomohla i mistrova pozdější prohlášení o tom, že: „Realita našich světů je pouhou iluzí, které se držíme křečovitě jako kojenec prsu své matky.“ Nebo oblíbená řečnická otázka, kterou otevíral svá sympózia: „Kdo z nás má tušení, jak reálná je vlastně naše realita?“
O tom, že mistra Tänikena, dnes jednoho z nejuznávanějších odborníků ve svém oboru, na sklonku života trápila psychická nestabilita a paranoia, která se odrazila i v jeho práci, svědčí dokonce i epitaf na jeho kamenném náhrobku. Velkým nápisem na něm stojí: „Neplačte! Stal jsem se součástí jiné reality.“ A zcela dole, mezi trsy trávy, je drobný písmem přitesán dodatek: „Které? To si spočítejte sami!“
K ověření a potvrzení závěrů Tänikenova celoživotního výzkumu došlo až po neskutečně dlouhých pěti stoletích, jen díky vytrvalosti jeho následovníků. Byla mu udělena Nobelova cena a jeho teorie množení vesmírů stála u zrodu éry mezigalaktických letů...
Pravidelné hlášení palubního počítače invazní vesmírné lodi ZEBRA:
„Je 8:34, 14.června roku 3560. Právě jsme vstoupili do prostoru označeného jako 14HK-42BB . Jedná se o zatím neprozkoumanou oblast. Byla provedena analýza dálkovou sondou a vzhledem k potvrzení předpokládaného výskytu planetárního objektu typu B2 v této sluneční soustavě nyní provedu na základě §5 předpisu číslo 24 o mapování dostupných zón vzkříšení posádky z hibernace. Aktivuji umělou gravitaci, čas do rozmrazení T+12 minut… jo a postavím na kafe.“
V potemnělé kabině meziplanetárního korábu se líně rozblikaly zářivky a z obou stříbrně lesklých hibernátorů začala s tichým syčením unikat pára. Ne náhodou tyhle přístroje připomínaly tvarem rakve. Vždyť to trvalo celá desetiletí, než se vědcům podařilo vyladit systém tak, aby dokázali posádku nejen zmrazit (ale i přivést zpět k životu).
První se probral Kreg Parkley. Posadil se na svém ledovém lůžku a protáhl ztuhlé ruce. Prostor , ve kterém strávil bez hnutí skoro tři roky byl pro něho po čertech malý.
„Angelino, turka! Tohle mě jednou zabije!“ pronesl mrzutě do ticha nekonečného vesmíru.
„Káva je na stole,“ odpověděl palubní počítač příjemným hlasem, jako by vítal společnost posádky po té dlouhé době.
Technik, pilot, navigátor, zbraňový specialista a držitel několika desítek dalších funkcí, kapitán Parkley se s námahou vysoukal z hibernátoru a zamířil k nedalekému stolu. Napil se nedočkavě z hrnku a zcela ignoroval fakt, že si spálil jazyk. Přivřel spokojeně oči. Nesnesitelná bolest hlavy se rychle ztrácela, jak se do jeho těla vracel život.
Teprve teď se probudil i druhý člen podsádky. Astrolog, fyzik a uznávaný vědec v mnoha dalších oborech Roja Makamo byl o hlavu menší než Parkley, štíhlejší, s pletí tmavšího odstínu, která se mu na levém rameni začínala loupat.
„Tak jaká je?“ vyhrknul Makamo ve chvíli, kdy otevřel oči. Ještě se nemohl pohnout.
„Myslíš kávu? Prvotřídní!“ odpověděl Parkley.
„Ne, myslím planetu!“
„Aha. No co já vím?! Přes planety jsi tu přece ty, Einsteine,“ odbyl ho Parkley. Dopil kávu a požádal palubní počítač o další.
Makamo na něj jen tiše zavrčel a nepravidelnou chůzí za pomoci stále ještě napůl zmrzlých končetin zamířil přímo k palubní desce. Usadil se do svého křesla a začal se očima nedočkavě těkajícíma v úzkých štěrbinách probírat kvanty dat, které na něj chrlila Angelina.
„Kdy ty dostaneš rozum?“ začal si ho dobírat Parkley a se třetím hrnkem kávy se posadil vedle něj na své kapitánské místo. Hodil si nohy na palubní desku a opřel se do křesla tak hluboko a pohodlně, že v podstatě ležel. „Kolikátá už to je? Třetí?“
„Ano třetí,“ potvrdil Makamo a aniž by mu věnoval pohled, shodil mu nohy z malého monitoru. „Dovolíš!“
„Stejně to bude zase jen holej šutr,“ zapochyboval kapitán Parkley, „nebo kopa plynu jako posledně,“ a svůj názor podpořil tím, že hlasitě ulevil svým vnitřnostem.
„Jsi zvíře…“ rezignoval Makamo. Gestem ruky se pokusil rozehnat zápach a věnoval se dál svojí práci. „Náhodou, podle dat ze sondy to vypadá moc dobře. Angelino, už máme obraz?“
„Ověřuji. Prosím o chvíli strpení,“ potvrdil počítač.
Mlčky čekali.
„Jsme u ledu už skoro deset let,“ narušil po chvíli ticho Parkley, „deset let a i když jsme zestárli jen o pár týdnů pořád se vzdalujem od matičky Země. Vrátíme se, co ty na to?“
„Nevzdalujeme se. Navíc máme harmonogram a plán trasy, který je třeba…“
„Blbost!“
„Nech mě domluvit,“ rozčílil se Makamo, „Není to blbost. Täniken přece tvrdí…“
„Senilní dědek!“
„…Täniken tvrdí, že k planetární duplikaci dochází v úsecích o délce přibližně 150 světelných let. Nevzdalujeme se. Naši ZEBRU řídí Angelina tak, aby kroužila právě v téhle vzdálenosti kolem naší planety. Prostě jezdíme dokola tam a zpátky, a hledáme druhou Zemi.“
„A co když žádná druhá není?“
„Ale je, vzhledem k velikosti vesmíru a rychlosti jeho expanze, způsobené neustálým duplikováním sebe sama je takových Zemí spousta, viď Angelino?“
„Hm, tak spousta jo?“ pochyboval Parkley.
“Spousta a navíc pořád přibývají,“ zastal se Makama palubní počítač.
„Blbost!“ uzavřel Parkley debatu ve slepé uličce a podrbal se na holé hlavě. Mezi prsty mu zůstal cár suché kůže. „Sakra. Nesnáším to rozmrazování. Vždycky se potom celej oloupu!“ změnil téma.
„To já taky. S tím by měli něco udělat,“ souhlasil Makamo a opatrným pohybem si svléknul kůži z celé levé paže. „Radši skoč dozadu pro regenerační mast,“ řekl. Pak se podíval i na druhou ruku a odevzdaně dodal: „…a přines klidně celou krabici.“
„Nerada ruším, ale mám to,“ vstoupila jim do debaty Angelina ještě než se Parkley zvedl.
Malý monitoru přímo před jejich zrakem se rozsvítil a to co se na něm objevilo nebyla ani kopa plynu ani holej šutr. Oba kosmonauti oněměli úžasem.
„Blbost!“ vzal Makamo, který se vzpamatoval první, Parkleymu slova z úst. „Angelino ověř naši pozici. Tohle přece není možný. Jsme doma ?!?“
„Pozice ověřena,“ odpověděl počítač obratem. „Tohle rozhodně není naše Země, pánové, ale nová planeta s kódovým označením 14HK-42BB. Přesně podle letového plánu - jsme vzdáleni 153,82 světelných let od domova. Přiznávám, že jsem takovou míru duplicity také neočekávala.“
„To není možné!“ propadl euforii Makamo. „Chceš říct, že tady přímo před námi je planeta na chlup stejná jako ta naše?“
„Podobnost je víc než blízká, ale některé drobné odchylky jsem zaznamenala.“
„Jaké odchylky?“ ptal se nedočkavý vědec.
„Výpočty naznačují, že ve vývoj naší i téhle planety byl po určitou dobu identický, ale pak došlo náhle k rozdělení a od té doby si šli obě, tak říkajíc, svou cestou. Nicméně k tomu zlomu došlo teprve nedávno jsou si stále velmi podobné,“ vysvětlovala Angelina.
„To moc nechápu,“ přiznal se kapitán Parkley.
„Řeknu to ještě jinak,“ snažila se Angelina. „Všechno to sedí přesně na Tänikenovu terorii. Pokud totiž dochází v průběhu času k tomu, že si vesmír se všemi svými planetami skutečně vytváří své vlastní kopie, nebo též duplicity, pak je podstatné, kdy k vytvoření takové kopie došlo. Frekvenci těchto jevů zatím neznáme.“
„Ale proč jsme tedy nějakou novou Zemi neobjevili už dřív?“ protestoval Makamo.
„Ale objevili,“ nesouhlasila Angelina, “Pokaždé. Vzpomínáte na ty dva předchozí případy? Podle Tänikena to byly také planety, které vznikly jako záloha té naší, jenže se tak stalo velmi dávno a proto jsou dnes velmi rozdílné a k nepoznání. Tentokrát jsme ale měli štěstí. 14HK-42BB je velmi mladá kopie.“
„Jak je to dlouho?“ musel se zeptat Makamo.
„Odhaduji, že pouze neuvěřitelných 65 milionů let.“
„A v čem jsou ty drobné rozdíly,“ zajímal se Parkley. „Musíme se tam podívat, ale doufám, že dole nepotkám sám sebe.“
„Naštěstí, nebo bohužel, ne. Stejně jako naši Zemi tak i planetu 14HK-42BB obývali před těmi 65 milióny let vaši primitivní předkové, ale podle dat, která nasbírala sonda, došlo tady krátce poté ke srážce Země s velkým meteoritem.“
„Proboha, co se s námi, teda vlastně s nimi stalo?“ vyděsil se Parkley.
„Vyhynuli. Prudké změny klimatu vedly přirozeně i k převratu v místním ekosystému.“
„Takže tou drobnou odchylkou je fakt, že na téhle Nové zemi nežije vyšší forma inteligentních bytostí?“ doplnil si sám svou hypotézu Makamo. „To je škoda, ale na druhou stranu můžeš Angelino připravit vejce k výsadku, ne?“
„Ne tak úplně,“ zastavil jeho úvahy počítač. „To, že zástupci vašeho druhu na 14HK-42BB tenkrát vymřeli dalo prostor jiné skupině živočichů, velmi progresivní.“
„Cože?“ vykřikli oba kosmonauti překvapením.
„No ano. Na téhle Zemi rozhodně jsou inteligentní tvorové. Už půl hodiny poslouchám jejich rádio a před chvíli jsem se napojila dokonce na pozemskou počítačovou síť. V mnoha oblastech jsou sice stovky let za Vámi, ale co se týká umělé inteligence, musím uznat, že nabrali dobrý směr.“
„To mě kousni do ocasu!“ vyhrknul Parkley, „Proboha, Angelino, co je to za tvory?“
„Ještě nevím přesně, je to otázkou pečlivého zkoumání. Nicméně podle toho, co jsem zatím zjistila se patrně vyvinuli z opic. Jo, a říkají si Lidé, nebo tak nějak.“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 6 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 13 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 35 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
