|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29011 příspěvků, 4550 autorů a 303552 komentářů :: on-line: 10 ::
|
 |
|
:: Roura! ::
 Šíma |
publikováno: 04.07.2007, 20:56
|
| Sci-fi exklusivně pro SASPI! Ostatní mohou dopsat konec podle svých představ! Neváhejte! |
| |
|
|
/I. - Staveniště/
Jako v každém městě musí staré ustoupit novému, tak i v našem nejmenovaném sídle (městě) musel starý dvaceti podlažní hotel ustoupit své místo nové budově ze skla a oceli. Budova stála v Centru mezi svými mladšími kolegy a zvolna chátrala. Její bývalý vlastník ji prodal městu za směšnou částku a více se o ni nezajímal. Ve středu města je cena pozemků velmi vysoká a volného místa na výstavbu dalších budov je jako šafránu. Brzy se ozvalo několik investorů, kteří začali mít zájem o místo, kde starý hotel stál.
Co naplat? Přišla parta dělníků z Městských staveb a vybrakovala jednotlivá podlaží domu. Vše co se hodilo, bylo odvezeno. Co nemělo žádnou cenu, skončilo na skládce komunálního odpadu. Zůstal jen starý a nepotřebný hotel bez hostů a personálu. Jelikož byla stavba dost blízko ostatní zástavby, nehodila se zde možnost odstřelu budovy. Padající hotel, by mohl poškodit ostatní domy v okolí. Znovu naklusala parta dělníků a začala jej pomalu rozebírat odshora dolů.
Čas plynul a stavba se zvolna ztrácela. Těžké náklaďáky odvážely cihly a cementovou suť spolu s různým potrubím, které kdysi do hotelu přivádělo plyn, vodu a odvádělo odpad do kanalizační stoky. Kilometry použitých kabelů se ztratily ze dne na den, stejně tak žebírková ocel, která sloužila jako nosná podpora pro podlahy hotelu. Někdo si namastil kapsy! Co s dráty, které již byly ve zdi? Byly směněny za peníze neznámým eskamotérem, který je ukradl takřka všem na očích. Ale to se stává, že na velkých stavbách čas od času zmizí nějaký materiál. Po použitých vodičích neštěkl ani pes.
Blížil se termín, kdy měla na budoucí stavbu přijít firma, která se zavázala postavit na místo starého hotelu novou a skvělou budovu, která by jen podtrhovala dominantu Centra města. Dělníci z Městských staveb již dokončovali svou práci. Po rampách sjížděly do suterénu nákladní vozy, aby na jejich korby naložily bagry to poslední, co zbylo ze starého hotelu. Na úrovni druhého suterénu se však práce najednou zastavila. Investor, který zodpovídal spolu se zadavatelem stavby za splnění budoucího termínů začal být nervózní. Co se stalo? Budoucí staveniště mělo být vyčištěné a volné, aby mohla nastoupit nová firma s dalšími bagry a těžkou technikou.
Podloží bylo pevné a hladina spodní vody dovolovala začít stavět technikou od základů až po střechu. Stěny budoucího výkopu byly pevné a půda, na které měla budoucí stavba stát, nejevila známky nestability. Vždyť po několika metrech zeminy a kamení byla již pevná skála, do které se měly zakotvit nosné sloupy budoucí stavby. Poslední stroj Městských staveb opustil staveniště. Hotel zmizel a zůstala po něm jen díra v zemi. Až na jedinou věc, o které neměl nikdo ani ponětí. V nejhlubším místě zůstala mezi zbytky suti čnít jakási Roura, která byla uzavřena dvoudílným poklopem. A protože tato věc nebyla v plánech hotelu ani v nákresech městských staveb, dělníci se na ni vykašlali a odjeli za svou další prací.
Byl večer, když na staveniště dorazil mistr s předákem, aby se podívali, co za sebou zanechala parta dělníků z „města“. Sestoupili po lešení na dno staveniště a zůstali stát nad poklopem oné Roury. Zamyšleně se podívali nejprve jeden na druhého, pak vytáhli plány a hledali tu věc, která na ně vyzívavě zela ze země. V nákresech nebylo nic a všechny přívody plynu, vody a elektřiny byly označeny a zabezpečeny, stejně tak ústí do kanalizačního řádu. Něco nebylo v pořádku. Za několik minut se k oběma mužům přidalo ještě několik dělníků. Všichni bezradně stáli nad uzavřenou Rourou a nevěděli, co si o tom mají myslet.
„Co to, kurva, je?“ zeptal se předák mistra. „Zítra přijede parta s vrtací soupravou, která bude zavádět ke skále sondy, abychom mohli ukotvit základy nosných sloupů... O tomhle nebyla nikde ani řeč!“
„Z toho jsem jelen!“ pokrčil mistr rameny. „Budu muset zajít za vedoucím stavby, aby mi řekl, jestli o tom něco neví! Co je to za Rouru?“
„Klidně by jí mohl projet autobus!“ zamyslel se jeden z dělníků a vzal pásmo, aby změřil její šířku. „Tři a půl metru! Z čeho to je?“
„Bude to ocel, nebo nějaká slitina!“ kopl do ní další z dělníků.
„Každopádně to není v plánech!“ zamračil se mistr. „Kurva! No nic, chlapi, dneska to nevyřešíme! Tohle není naše věc!“
„Co kdybychom to otevřeli?“ zeptal se předák mistra. „Jen tak pro legraci!“
„Otevřít to?“ zamyslel se mistr. „A proč? Co tam chceš najít?“
„Třeba tam bude zlatý poklad!“ uchechtl se jeden z dělníků.
Všichni zúčastnění muži mlčeli a nervózně postávali okolo obnažené Roury. Slunce se chýlilo zvolna k západu a svými narudlými paprsky ozařovalo vysoké stavby ze skla a oceli, které obklopovaly budoucí staveniště. Okolo výkopu panoval čilý ruch. Doprava nebyla ještě odkloněna a tak na ulicích radostně halasila projíždějící auta. Stmívalo se a prodlužující se stíny ještě více zahušťovaly již tak pochmurnou atmosféru.
„Zajdu pro nějaké světlo!“ nabídl se jeden z dělníků. „Osvětlení tu mají nainstalovat až zítra, beztak je tu tma jako v pytli!“
„Dobře!“ souhlasil mistr. „Budeme hlasovat? Kdo je pro, abychom to otevřeli?“
Všichni muži zvedli ruku.
Přepadla je zlatá horečka? Zamyslel se mistr. Nejspíš tam nic nenajdeme! Co může být v takové Rouře?
„Vypadá, jako by tu vůbec nepatřila!“ ozval se jeden z dělníků. „Jako by byla z jiného světa!“
„Máte s sebou nějaké nástroje? Páčidla? Sochory?“ zeptal se předák dělníků. „Čím to chcete otevřít? Otvírákem na konzervy?“
„Tady je to světlo!“ vrátil se jeden z mužů s příruční halogenovou lampou. „Už jste to otevřeli?“
„Ještě ne!“ řekl mu mistr. „Já nevím... Tak dobře, chlapi, dejte se do toho!“
Muži s nástroji zabrali a snažili se vypáčit dvoudílný poklop Roury. Nástroje praštěli pod námahou a muži hlasitě nadávali a supěli. Poklop se ani nehnul. Jediné, čeho dosáhli bylo, že ohnuli sochory a páčidla. Zůstali stát a dívali se na Rouru, která nyní již tonula v rostoucím šeru. Slunce zapadlo a ruch ulice zvolna utichal. Začala jim být zima.
„Třeba je to nějaký bunkr!“ nadhodil jeden z mužů. „Možná to má zámek na heslo!“
„Nic tu není!“ zamračil se mistr. „Kurva, co je to za volovinu? Není to v plánech, tak kde se to tu vzalo?“
„Bylo to pod základy toho starého hotelu!“ řekl mu zamyšleně předák. „Možná je to starší než ten hotel!“
„Pro Kristovu nohu, a co tu tedy stálo před tím hotelem?“ zeptal se jej mistr. „To by to tu muselo být už z druhý světový!“
„Že by to byl opravdu bunkr?“ zeptal se tentýž muž.
„Co máš s tím bunkrem?“ okřikl jej předák. „Na co by ho tu stavěli?“
„Takže co uděláme? Vezmeme na to řetězy a buldozer, aby ten poklop vytrhl?“ zeptal se jich mistr. „Dneska už s tím nic neuděláme!“
„Teď na noc?“ zeptal se jej předák.
„Kurva, jestli se o to budou zajímat památkáři, správa města, nebo ti historici, tak se nepohneme z místa! Já si myju ruce!“ řekl jim. „Nechci být v kůži vedoucího, až na to přijde! Jeho nadřízení vyletí z kůže! Víte kolik stojí každý den prodlení? Stáhnou nás nejspíše z kůže... Tak to nějak otevřete!“
„Co když je v tom nějaký fígl?“ zeptal se jich tentýž muž, kterému tato Roura nedávala pokoj. „Možná je tam nějaký mechanismus!“
„Hovno je tam!“ rozzuřil se mistr. „Posviťte na ten poklop, zatraceně!“
„Je to ze železa, nebo to není ze železa?“ zeptal se všech jeden z dělníků a zabouchal na poklop sochorem. „Co když jsou tam nějaké plyny?“
„Nejspíše tam někdo nasral a pak to zavřel, aby k tomu nikdo nemohl!“ řekl mu předák. „Máme dvě možnosti, buď to zasypeme a zatajíme, jak to nejspíše udělali ti, kteří stavěli ten hotel a podle mě, to taky našli! Nebo to ohlásíme!“
„Co chceš hlásit?“ opáčil mistr. „Poklop od velkého hajzlu?“
„Bude tam zámek!“ řekl jeden z dělníků.
„Na co? Stejně to bylo zakopané v zemi!“ zamračil se mistr.
„Třeba to někdo, kdo to sem dal, pojistil, abychom to jen tak otevřeli!“ zachmuřil se předák. „Už mi taky začíná kapat na karbit! Tak co? Jak to otevřeme?“
„Je tu něco jako kolo, vy volové!“ řekl jim muž s lampou. „Jste slepí, nebo co? Otočte s tím a pak ty obě části prostě otevřete jako dveře od dodávky!“
Stalo se. Mechanismus, který byl zanesený pískem a hlínou konečně povolil a poklop byl otevřen. Ale nikdo z mužů nebyl o nic chytřejší. Nejistě stáli nad zející dírou o průměru tři a půl metru. O hloubce šachty nevěděli zhola nic.
„Jak je to hluboký?“ zeptal se muž s lampou a naklonil se nad rouru. „Nevidím konec, do prdele!“
„Abys tam nesletěl, dávej pozor!“ varoval jej předák. Pak jej něco napadlo a vytáhl z kapsy svítící trubičku na jedno použití. Taková ta věc, kterou nejdříve zlomíte a pak s ní zatřepete a ona začne svítit! Hodil ji do roury. Světlo z padající trubičky se zvolna ztrácelo, až zmizelo docela. Neslyšeli žádný zvuk dopadu!
„Co to, kurva, je!“ zeptal se mistr. „Tohle by muselo být v plánech, kdyby se o tom vědělo! Dejte bacha, ať tam nespadnete! Tohle budeme muset ohlásit!“
„Je to jako díra do Pekla!“ souhlasil předák. „Zavřete to, zítra se na to podívají lidí z Městských staveb a z Rozvoje města! Tohle není naše věc! Kurevská díra! Čert nám ji byl dlužen! Tak to zavřete, ocasi, nebo tam chcete fakt spadnout?“
„Jo, zavřete to!“ mávl mistr rukou. „Zavřete ten pekelný chřtán!“
/II.- Dohady/
Uplynulo několik dní a vlastně se nic nezměnilo. Staveniště bylo tiché a bez života. Jedna změna zde však byla a to v pozadí, investor se pohádal s Radnicí a vedením města a žádal zpět peníze, které dal za koupi pozemku. Město mu vyhovělo, ale odečetlo si provizi za zbourání starého hotelu, jak bylo domluveno. Zdálo se, že zde žádný nový dům stát nebude.
Ten den pršelo. Roura byla zavřená a pod stanem. Nad ní byla postavena velká trojnožka s kladkou. Kolem Roury bylo postaveno provizorní zábradlí, aby do ní, když je otevřená nikdo nespadl. Partě dělníku z Městských služeb se nepodařilo zjistit, jak je hluboká. Zdálo se, že padá kolmo dolů a její konec je kdesi v nekonečnu. Nevycházel z ní žádný zápach a nic z ní nevyteklo. Prostě tam byla a hotovo. Úředníci si s ní nevěděli rady. Co s Rourou, která není v plánech. Zakopat ji? Rozřezat? Kde má konec? Z čeho je? Příliš mnoho otázek, avšak žádná odpověď.
K několika mužům v přilbách sestoupili dva chlápci v oblecích. Měli černá sáčka, pod nimi černé obleky a na hlavě černé klobouky. Přistoupili k čekajícím mužům a ukázali jim nic neříkající průkazy. Chvíli postávali mlčky u Roury a dívali se na její poklop. Zaujal je zaprášený mechanismus, který jej odemykal. Jeden z mužů v černém vzal ze země válející se sochor a několikrát udeřil do poklopu. Dělníci se usmály pod vousy! Co tím chtěl dokázat?
„Kdo to tu má pod palcem?“ zeptal se vyšší z obou mužů. „Kdo tady tomu velí!“
„Jsem předák!“ podal mu ruku nejtlustší muž s přilbou na hlavě. „Kdo jste vy? Přišli jste z funusu?“
„Ne, jsme od vlády!“ řekl mu nižší muž. „Já jsem Sam a zde je John! Přišli jsem se na tu vaši Rouru podívat! Jak dlouho tu leží?“
„Si děláte srandu?“ rozesmál se předák. „Když jsme bourali ten hotel, našli jsme ji pod základy! Patrně tu byla, když se ten hotel už stavěl! Ale nepatřila k němu! Jak vidíte, je moc široká a čert ví, k čemu vlastně slouží!“
„Už jste byli uvnitř?“ zeptal se jej vyšší muž v černém. „Jak je hluboká?“
„To nikdo neví!“ pokrčil rameny předák. „Dole je tma a nic tam není vidět, jako by ta Roura sama pohlcovala jakékoliv světlo!“
„Zajímavé!“ řekl nižší muž. „Otevřete to!“
„Jak je libo!“ přikývl předák a pokynul svým mužům. „Je to jako díra do Pekla!“
„Uvidíme!“ řekl nižší muž pracující pro vládu.
Naklonil se nad Rouru a zadíval se do nic neříkající temnoty. Vytáhl z kapsy svítící trubičku, zlomil ji, zatřepal s ní a hodil ji dovnitř! Zmizela ve tmě. Na stěnách Roury nebyly žádné odlesky. Prostě neodrážela žádné světelné paprsky.
„To už jsme taky zkoušeli!“ zabručel předák.
„Jaké to má vlastně rozměry?“ zeptal se vyšší z obou tajemných mužů.
„Vnitřní průměr je asi tři metry padesát a šířka roury je tři a půl centimetru...“ řekl jim předák. „Jak je dlouhá, to nikdo neví!“
Jeden z dělníků uklouzl na suti a přepadl z výkřikem do Roury. Jeho tělo se několikrát odrazilo od stěn, než zmizelo v temnotě. Všichni muži odstoupili od okraje Roury a dívali se do jejího temného chřtánu. Spolu s mužem zmizelo i kus zábradlí.
„Potřebujeme další vybavení a zabezpečení!“ řekl vyšší muž svému kolegovi. „Musíme to tu zajistit, aby nám tam už nikdo nespadl a pořádně tu Rouru prozkoumat!“
„Samozřejmě!“ přikývl jeho kolega. „Už jste tu Rouru dali na chemický rozbor?“
„Nedá se rozřezat!“ rozhodil předák ruce. „Zkoušeli jsme to pilkou na železo, pak rozbrušovačkou a nakonec hořákem, ale marně! Bůhví z čeho to je!“
„Jde ten poklop rozmontovat?“ zeptal se jej vyšší muž v černém. Zakryjte tu díru fošnami a půjčte nám na čas ten poklop... Nezkoušeli jste ho zvážit?“
„Není moc těžký...“ zamračil se předák. „Kdyby byl ze železa, nebo slitiny, nepohnuli bychom s ním, ale je nějak moc lehký! Jako by nebyl odtud!“
„Zkuste ho rozebrat, my si ho půjčíme!“ řekl mu nižší muž v černém. „Až do odvolání se tady nic stavět nebude!“
„Stejně o tohle místo ztratili všichni zájem, když se rozkřiklo, že se tu něco našlo! Byli tu už všichni! Historici, památkáři, vojáci, lidé od Stavby města a tak dále! Nikdo si s tím neví rady! Dokud nebudou mít jasno, nepovolí tu žádnou další stavbu!“
„To je dobře!“ souhlasili oba muži v černém. „Mělo by se to tu hlídat! Ten muž, byl první, co tam spadl?“
„Jo, první!“ souhlasil předák. „Bylo tu hodně vědátorů a potentátů, ale nikdo na nic nepřišel! Spouštěli tam dolů kamery, ale na monitoru nebylo nic vidět! Několik jeskyňářů a horolezců slezlo dolů! Za chvíli se vrátili, že je to moc hluboké! Prý to nemá dno! Tohle jsem ještě nezažil!“
„My taky ne!“ souhlasili muži v černém. „Vrátíme se později! Nikoho sem nepouštějte, není to tu bezpečné!“
„A ty poklopy?“ zeptal se jich předák.
„Pošleme si pro ně!“ řekl jim menší z obou mužů. „Zatracená Roura!“
/III. - Průzkum/
Za dva dny se k Rouře vrátilo několik dalších lidí. Stan se zvětšil. Okolo Roury postavili zvláštní kruhové pódium se zábradlím, nad kterým postavili jakousi báň s kladkami. Vedle Roury byly přistaveny elektrické navijáky a několik generátorů na výrobu proudu. Spolu s muži v černém sem dorazili také noví lidé od výzkumu s mnoha přístroji a stroji, o jejichž existenci neměli dělníci z Městských staveb ani potuchy.
Nejprve spustili dolů další kameru se silným zdrojem světla. Ale obraz byl znovu černý, jakoby kov, ze kterého byla Roura vyrobena, nehodlal odrážet žádné světlo. Prostě jej jen pohltil a tím vše končilo. Mikrofon na kameře také nic nezachytil. Neozývalo se zhola nic, žádné praskání a kvílení namáhaného materiálu. Jako by se s rostoucí hloubkou ponořili do jiného světa.
„Tohle je opravdu divné!“ zavrtěl hlavou vyšší muž v černém. „Lidé z Městských staveb měli pravdu! Žádné odlesky! Nic... Z čeho to vlastně je?“
„Je to jistý druh slitiny!“ odpověděl mu jeden z vědců. „Jsou v tom stopy železa, niklu, křemíku, uhlíku a dalších prvků! Hlavní část však neznáme! Nedokázali jsme to rozřezat! Ani laserem, natož proudem vody! Nejde to zničit! Kdyby z toho u nás vyráběli lodě, letadla a auta, byly by nezničitelné...“
„Že se toho nechytila armáda!“ zamyslel se menší z obou mužů v černém.
„Nevěděli si s tím rady!“ pokrčil tentýž vědec rameny. „Konec konců, je to jen Roura, i když nevíme, k čemu vlastně slouží!“
„No, právě!“ zamyslel se vyšší muž. „Co uděláme! Kamera je k ničemu!“
„Spusťte tam sondu, ať nám změří tlak, teplotu, rosný bod a řekne nám, jaký je tam vlastně vzduch!“
„Ano, pane!“ řekl jim vedoucí z vědecké skupiny.
Uplynulo několik hodin. Sonda zmizela na tenkém, ale pevném laně. Lana kvapem ubývalo, ale zdálo se, že ještě nedorazila na konec Roury. Nervozita na místě zvolna sílila. Co je to za věc a k čemu slouží? Z čeho je vyrobena? Náhle se válec s lanem zastavil. Digitální ukazatel zůstal stát na jednom tisíci osmi stech metrech. Něco se stalo. Počítač, který dostával informace ze sondy vyplivl několik informací a čekal na potvrzení ze strany uživatele!
„Co se stalo?“ zeptal se nižší z obou mužů v černém, kteří vedli tento průzkum.
„Sonda, pane!“ zamyslel se vedoucí vědců. „Hlásí nám, že je tam hodně nízký tlak vzduchu!“
„Jak nízký tlak vzduchu?“ podivil se vyšší muž. „Pokud tam není průvan, bude tam možná zatuchlý a nedýchatelný vzduch...“
„Ne, pane,“ pokračoval vědec. „S postupující hloubkou klesá sloupec vzduchu. Atmosferický tlak, pane. Zdá se, že z nějakého důvodu je tam stále nižší a nižší tlak!“
„Tomu nerozumím!“ zamyslel se nižší muž. „Nemá sonda poruchu?“
„Ne, pane! Je sice poškozena, protože stěny Roury mají jak se zdá vysoké procento tření, ale ukazuje správně. Tlak pozvolna klesal, co jsem ji spouštěli dolů!“
„A jste již na dně?“ zeptal se jej vyšší muž.
„No,“ zamyslel se vědec. „Podle všeho je Roura s rostoucí hloubkou stále více zahnutá! Dále sondu nemůžeme spouštět, aniž bychom ji nezničili! Chtělo by to něco jiného...“
„Jiného?“ zeptal se jej nižší muž. „Co máte na myslí?“
„Robota!“ řekl mu vyšší muž v černém. „Nějaké vozítko, které by sjelo po vlastní ose tam dolů a ukázalo nám, kde to končí!“
„Jak?“ zeptal se jej vedoucí vědeckého týmu. „Dole je tma a žádné světlo nepomáhá!“
„Vy jste vědec!“ řekl mu vyšší muž. „Tak něco vymyslete, pro pana krále!“
/IV. - Prázdnota/
Uplynulo několik hodin. Sonda byla vytažena. Nesla velké známky poškození, které ji způsobilo tření o stěny Roury. Co je to za materiál? Bylo již po půlnoci, ale nikdo nespal. Lidé zírali na jícen Roury a Roura zírala na ně. Neodhalené tajemství! Právě tento fakt hnal lidské tvory stále vpřed, bez ohledu na ztracený čas a peníze. Rouře to bylo jedno...
„Máme tu našeho robota!“ rozhodil ruce vedoucí z vědecké skupiny.
„Opravdu?“ zamyslel se nižší z mužů v černém. „Půjde to? Spustíme ho až dolů?“
„Dáme na něj stejné měřící zařízení, jaké jsme měli na sondě a uvidíme!“ řekl mu vědec. „Mělo by to fungovat!“
Robot byl zavěšen na pojistné lano a po vlastních kolech sjel na svých dlouhých pavoučích nohách do útrob Roury. Kamera byla zase jako obvykle temná a bez obrazu. Nepomohlo ani infračervené, nebo ultrafialové zobrazení! Nedostali žádný obraz. Roura to nedovolila! Opět nezaslechli žádný zvuk. Tlak vzduchu klesal s rostoucí hloubkou, až se zastavil na hranici vakua. Malý skleněný válec, naplněný vzduchem s průměrným tlakem na úrovni moře praskl a rozletěl se na tisíce střepů.
Lidé přišli ještě na jednu věc. Roura byla dlouhá tři a půl kilometru. Její průměr byl na všech místech přesně tři a půl metru. Roura byla zahnutá ze svislé polohy do vodorovného směru, takže nabyla rozměru čtvrtiny kružnice o obvodu čtrnácti kilometrů. V půli své délky měl sklon Roury pětačtyřicet stupňů a atmosferický tlak poloviny běžného pozemského sloupce. Na konci roury byl podobný poklop, jaký našli dělníci při demolici starého hotelu. Jen byl bytelnější a jeho zařízení sloužící k otevření bylo ještě složitější. Jaké tajemství se skrývají na konci Roury? Lidé se nikam nedostali, přibyly jen další otázky.
„Co bude teď?“ zeptal se vyšší muž vědců stojících okolo obrazovek počítače. „Dokážete mi to nějak vysvětlit? Proč tam není žádný vzduch? A co gravitace? Jako by na konci Roury neplatily žádné přírodní zákony!“
„Co je za poklopem?“ zeptal se nižší muž. „Když je tam vakuum? Jak je to možné?“
„To, bohužel, nevíme!“ řekl mu vedoucí vědecké skupiny. „Víme jen to, že jde o zahnutou rouru s nízkým, ne-li žádným tlakem vzduchu na jejím vodorovném konci! A co se týče materiálu, ze kterého byla postavena... Zdá se, že musí být neobyčejně pevný, protože spodek Roury je asi dva kilometry pod zemí!“
„Dva kilometry a dvě stě metrů!“ řekl mu vyšší muž. „Co z toho vyplývá?“
„Zdá se, že nic!“ zamračil se vědec. „Za prvé, ten materiál, ze kterého je Roura postavena je nezničitelný! A je tu ještě jedna věc...“
„Ano?“ zeptali se jej oba muži v černém.
„Zdá se, že je Roura udělaná beze švů a je z jednoho kusu!“ odpověděl jim vědec.
„Takže nepochází ze Země?“ zhrozil se vyšší muž v černém. „Je mimozemského původu? Odkud?“
„To bohužel nevíme!“ pokrčil vědec rameny. „Zkusíme pomoci robota otevřít ten druhý poklop! Co vy na to?“
Oba muži přikývli. Za několik dalších hodin se podařilo robotovi otevřít poklop na druhé straně roury. Viděli jej na obrazovce kamery robota. Zdálo se, že právě onen poklop byl sestrojen tak, aby byl viditelný ve světle kamery, což se o Rouře samotné říci nedalo. Poklop se otevřel do stran, jako dveře dodávky, ale znovu nic neviděli.
„Co je to?“ zeptal se vyšší muž vědců. „Zase další Roura?“
„Ne, pane!“ zamračil se vedoucí vědecké skupiny. „Asi jsme narazili na další Vesmír!“
„Cože?“ nechápal jej menší muž v černém. „Jaký další Vesmír?“
„Uvnitř naší Země, uvnitř našeho Vesmíru!“ pokrčil vědec rameny. „Přístroje robota zachytávají rádiové vlny a záření, jakoby byl robot ve Vesmíru vypuštěn z raketoplánu či jiné lodi... Roura bude asi něco jako přepravní uzel, nebo dráha mezi naším a jiným světem!“
„To je nesmysl!“ vykřikli oba muži v černém naráz. „To není možné! Pod zemí není nic takového možné! A co teplota? Musí tam být přece horko!“
„Je na bodě mrazu! Absolutní nuly! Jak již bylo řečeno, Roura není ze Země a kdoví, kam vůbec vede!“ řekl jim vědec zamyšleně.
Na nebi nebyl ani mráček. Bylo ráno a slunce se zvolna vydávalo na svou každodenní pouť po nebeské báni, zatímco tam dole vládla temnota a nulový tlak. Kam vůbec Roura vedla? Kdo ji postavil a z jakého důvodu? Proč byla pohřbena pod hotelem a proč ji lidé tehdy zamlčeli? Muži se na sebe zděšeně podívali. To není možné, Roura jako tunel pod světem do jiného světa? To je nesmysl! Opak byl pravdou!
„Co uděláme?“ zeptal se vyšší muž svého kolegy. „Pošleme tam kosmonauty?“
„Jak tam chceš narvat loď?“ zamračil se nižší muž. „Jak je ta Roura široká?“
„Co tam chceš poslat?“ zděsil se vyšší muž.
„Raketoplán se tam nevejde, ale nějaká stará loď, které jsme kdysi posílali do Vesmíru nosnými raketami, by se tam vejít měla, nebo snad ne?“ zeptal se jej jeho kolega. „Namontujeme ji kolečka a ona prostě sjede dolů! Pak už bude všechno jedno, když se ocitne v beztížném stavu!“
„To je šílené!“ řekl mu vyšší muž vážně. „Co řekneme našim šéfům.
„Pravdu! Že jsme objevili cestu, jinou cestu, jak objevovat cizí světy!“ zamyslel se nižší muž. „Rourou! Kriste pane!“
/V. - Vesmírná loď/
Uplynulo několik týdnů. Namísto nového mrakodrapu stála na místě hotelu jakási startovací rampa, která měla vypustit obstarožní kosmickou loď Apollo do nitra Roury, vstříc neznámu na jejím konci. Bylo to absurdní. Celá stavba se tyčila pouze do výše několika pater nad úrovní terénu. Připomínala na rychlo postavený hangár, avšak to podstatné bylo uvnitř.
„Můžeme začít s odpočítáváním!“ ozvalo se v rozhlase pod úrovní okolního terénu. Na jakési rampě byla zavěšena loď, která byla opatřena podobnými nožičkami, jaké měl onen robot, který podnikl první cestu ke druhému konci Roury.
„Posádka je v pořádku a loď zabezpečena!“ ozvalo se po chvíli. „Můžeme začít se startem!“
Oba muži v černém netrpělivě vyčkávali, kdy loď zmizí v Rouře! Čekala ji tři a půl kilometrů dlouhá cesta do jiného Vesmíru. Co bude tam? Koho tam může posádka lodi potkat? Jaká tajemství lidé objeví? Konečně nebude lidstvo samo?
„Start!“ zahřmělo a loď zmizela v Rouře. Jen odvíjející se lana signalizovala, že je v pohybu. Klouzala na kolečkách do nitra Roury. Až klesne gravitace, měly ji dál pohánět její vlastní motory.
„Všechno běží podle plánu!“ ozval se kapitán lodi. „Jsme v polovině cesty!“
Muži v hangáru čekali, až se loď dostane na konec Roury. Snad není poklop zavřený, jinak by se stařičké Apollo rozbilo na malinké kousky a směs žhavých plynů z výbuchu by zničila hangár na povrchu včetně všech lidí uvnitř. Nic takového se však nestalo. Loď opustila Rouru a proletěla otevřeným poklopem na druhé straně.
„Jsme na druhé straně!“ uslyšeli všichni kapitánův vzkaz. „Otáčíme a snižujeme rychlost, abychom se tu rozhlédli! Je tu tma! Nevidím žádné světelné body! Není tu nic než temnota! Zapínáme vlastní zdroje světla!“
„Co vidíte?“ zeptal se jich vedoucí letu.
„Proboha!“ ozvalo se. „Vidíme poklop a Rouru, kterou jsme sem přiletěli...“
„A co ještě?“ vyzvídali oba muži v černém.
„Tušíme jen stěnu, která se táhne na všechny strany od poklopu! Vidíme jen poklop a nic jiného! Zdá se, že je stěna vyrobená ze stejného materiálu! Jak jsme hluboko?“
„Dva a půl kilometru pod zemí!“ řekl posádce vedoucí letu. „Proč se ptáte?“
„Ta stěna... Není vidět, ale na radaru jsou patrny nejasné obrysy! Zdá se, že přece jenom odráží nějaké záření! Ta stěna se táhne na míle daleko, kam až oko dohlédne! Vznášíme se na okraji něčeho hodně velikého a temného!“
„Stěna?“ zeptal se jich vedoucí letu. „Jaká stěna, opakujte!“
„Asi jsme někde jinde, protože tomu neodpovídají vzdálenosti, které jsme naměřili! Počkejte... Zdá se, že... Poklop se uzavírá, slyšíte?“
„Opakujte!“ zakřičel do mikrofónu vedoucí letu. „Co se děje!“
„Poklop...“ uslyšeli všichni zúčastnění začátek věty v reproduktorech nad hlavou, než ztratili jakýkoliv signál. Loď zmizela! Zůstala jen Roura. Tichá, temná a neúprosná ve své podstatě bytí. Zůstaly také všechny otázky. Kdo ji vyrobil a proč?
„Hangár volá Loď, odpovězte!“ zakřičel vedoucí letu do mikrofonu, ale neuslyšel žádnou odpověď, natož šum v reproduktoru. „To je konec!“
„Zdá se že ano!“ souhlasili oba muži v černém. „Tady jsme skončili, nemůžeme si dovolit ztratit další loď! Kdo zavřel ten poklop?“
„Nikdo z lidí!“ řekl mu vedoucí vědeckého týmu. „Patrně někdo z druhé strany, možná, že to byla ta Roura!“
„Není přece živá!“ řekl mu nižší muž trpce. „Je to jen obyčejná Roura!“
„Roura odněkud nikam!“ řekl mu vědec. „Měla by se zakopat, ještě nejsme připravení!“
„Připraveni na co?“ zeptal se jej vyšší muž v černém.
„Na cizí světy!“ pokrčil vědec rameny.
„A co bude s těmi tam venku?“ zděsil se vedoucí letu.
„Do několika hodin jim stejně dojde palivo a pak jistě i vzduch... Bohužel, se nedá nic dělat! Jsou ztracení!“ pokrčil vědec rameny. „Tu Rouru bych zasypal!“
Roura mlčela. Snad tušila, že ji znovu lidé odkryjí, až přijde čas a opět se budou ptát, proč tu je a k čemu slouží! A lidé? Věděli to také, přestože je děsilo jen na tento fakt pomyslet. Rouru nešlo zničit, protože byla nezničitelná už ve své podstatě! Možná, že na místě hangáru bude přece jenom stát nějaký nový hotel, víceúčelová budova či nákupní středisko, dokud se znovu nebude bourat. Pak se Roura vrátí a s ní všechny skryté otázky její existence...
/Konec příběhu?/
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.2 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 10 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.3 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 46 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 79 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
