|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29011 příspěvků, 4550 autorů a 303552 komentářů :: on-line: 10 ::
|
 |
|
:: Starý herec a Hamlet ::
 čuk |
publikováno: 06.07.2007, 12:02
|
| Před několika léty jsem založil Divadlo pro nepřítomného diváka (hrál jsem sám, diváci měli přístup jen na premiéru a derniéru, ostatní představení jsem hrál před prázdným hledištěm). První hra byla variace na Hamleta. Před dánským současným soudem jsem obhajoval nevinu krále Claudia. Do literárního měsíčníku jsem psal povídkové varianty na tento projekt s touhou po diskusi. Nebyla. Jednu z variant si dovoluji vám předložit k reakcím. (Maura ví, že Claudia dovedu obhajovat) |
| |
|
|
Starý herec vešel do divadla zadním vchodem. Bylo to malé divadlo, takže oprýskané dveře vedly rovnou do zaneřáděné šatny. Změť nedefinovatelných hadrů, krabice a tretky. Hercova krabice byla prázdná, scénu si připravil již dopoledne. Nyní hrával one-man-show, ale pamatoval lepší poměry než v zchátralé dvorní přístavbě v zastrčené uličce. Na jeho představení bývalo i tady hlediště kupodivu téměř vždy plné. Herec však obecenstvo nevnímal. Před drahným časem se mu začal zhoršovat sluch, takže neslyšel repliky herců, natož pak nápovědu. Diváky neviděl, jen rudé kruhy ve tmě, měl neblahý zvyk dívat se do záře reflektorů, jakoby v nich hledal sílu slunce. Reakce diváků k němu nedolehly, a potlesk na konci představení mu připomínal, pokud byl dostatečně intenzivní, šum vzdáleného moře.Také zrak měl špatný a tvrdošíjně odmítal nosit brýle. Takže mu bylo sečteno a musel z Velkého divadla odejít.
Herec si sejmul hodinky , přiblížil si ciferník k očím a strnul. Přišel pozdě. Rychle rozsvítil scénu a nakoukl škvírou v horizontu (oponu nepoužívali, dávno steřela). Babka Čejkovic ze sousedství, která vykonávala funkci prodavačky vstupenek, uvaděčky a šatnářky v jedné osobě, již zhasla světla v hledišti.
Herec si přihladil prořídlé vlasy a vešel na scénu, pomalu, přemáhaje bolest v koleni, došel na střed jeviště a chystal se udělat zahajovací vznosné gesto krále Claudia. V tom si všiml, že je oblečen v ušmudlaných kalhotách a vytahaném svetru, zapomněl se převléci do královského kostýmu! Neztratil však duchapřítomnost, pokračoval v chůzi vpřed, usedl na okraj rampy a spustil nohy do volného prostoru. Jemně a nekontrolovaně se kývaly, křečovým žilám se ulevilo. Zahleděl se do reflektoru. Řekl si: marná sláva, nastane dnes změna, zahraju si improvizovanou předscénu. V divadle bylo hrobové ticho. Herec se zamyslel: vy, diváci jste přišli sem, dívat se na mně a poslouchat můj hlas. Pošetilci. V peněžence jste si udělali jizvičku, hodinu svého svobodného času jste zakleli do ztrnulého sezení v davu. Čekáte, že se budete bavit, že uslyšíte moudrou myšlenku, že se vžijete do duše postavy a oživíte si cit a soucit. Povrch, panstvo. Iluze. Zůstanu pro vás vždycky jenom cizím člověkem a vy se sebe, své obtížné tělesnosti na vrzající židli, nezbavíte. Odejdete z divadla a všechno z vás vyprchá, snad se někdy ozvěnou pohne vzpomínka, možná, že někde ve společnosti se blýsknete slyšeným moudrem nebo naopak sžíravou kritikou blbce herce. Sedíte a čekáte. A o pár ulic dál burácí ulice města, lidé plni života spěchají za svými menšími či většími cíly, těší se na nákupy nebo na návrat domů, jsouce sami sebou. Pro ty bych měl hrát! Ale ne! Kde se však ve mně bere ta drzost zasahovat jim do života ? Ale ano, mně by stačilo, kdyby ucítili závan myšlenky zdáli, pocit, že na ně kdosi myslí, a kdyby se jejich pohled posunul od svých obvyklých tras o maličký kousek stranou... Tam, kam se ještě nedívali, nebo k náhodně míjejícímu člověku. Herec, vědom si bídy své, chápal bídu cizí. Napadlo ho: každý se podobá květince, nemůže za kořínek, ze kterého vyrůstá, za popel, který mu dopadá na stvol, a za vichry, olamující listy. Nemůže za čas, který mu definitivně bere květ a dá mu uschnout dříve než přijde den vykoupení. Lidé poskládáni z malých kamínků prostoru okolo sebe a z tikání hodin v sobě, jako mozaika, mají schopnost pohybu, vždy skončí ve víru trychtýře ústícího do tunelu. Posunují svůj mikrosvět, občas vystřelí jazykem k druhému mikrosvětu, aby dali o sobě vědět, o své kvalitě, většinou ovšem pochybné, ale vždycky jedinečné. Málokdy se dva mikrosvěty spojí. Samy se ovšem mohou zvětšovat vstřebávaným poznáním, ale vcelku vzato, nic moc. Člověk, kterého lidé potkají, zůstává vždy jen cizím člověkem. Nemůže být jimi. Samozřejmě, je zde idea převtělení. Posmrtně, a snad někdo i zaživa, ale jen v odpoutané mysli vzlétající do široširého kosmu. Ale do druhého jedince? Nikdy. Herec si vzpomněl na moudře skeptické názory bývalých kolegů: odehrajme figuru, a v pauze mezi dvěma city si dáme cigaretu a pár přisprostlých vtipů. Lidé jsou jenom lidé. A přece je krásné, že existují. Pro budoucí překvapení. Pro naději. Někdo se rozžehne jako slunce, někdo si hřeje třesoucí se prsty nad plamínkem svíčky. Tenhle šprým někde četl. Herec však věřil na možnost převtělování při plném živém neodpoutaném vědomí a litoval ostatní, že to neumějí. Jak léčivě by si od své podivnou rukou hnětené identity mohli odpočinout. A právě proto se rozhodl dnes myslet především na ně. Nejenom na diváky v hledišti, ale na všechny nediváky venku. Podívejte, podívejte, teď vám to předvedu. Převtělení, nejenom převlek. Zahnal myšlenku: říkám to nahlas nebo si slova jen myslím?
Těžce vstal z forbíny, ze šatny si přinesl královský oděv. A v kuželu nejjasnějšího světla, uprostřed jeviště, obnažil své ubohé zbědované tělo a převlékl se do nádherného roucha. Rázným krokem přešel vpřed. Před sebou viděl dánský soudní dvůr, soudobé soudce a porotce. Usmál se nezřetelným úsměvem a řekl si: jak jsou mi podobní. Přes příkrov století. Byť já jsem král. Udělal královské gesto a vznosným hlasem pronesl úvodní větu. Pohlédl vpravo a uviděl studenou v mlze se utápějící hradební zeď Elsinoru, pohlédl vlevo, místo potrhaných černých závěsů - honosná rytířská síň. Promluvil královským hlasem další věty Claudiovy obhajoby. Promlouval k postavám z dálné historie i zázračné okamžitosti, teď jsou jeho, jedině jeho, viděl jejich tváře, slyšel jejich odpovědi, cítil: jejich nedůvěra roztává, jak vysvětluji důvody mé neviny. Začichal výraznou vůni té královské síně. Pach krve a vína. Zvláštní zatuchlina. Prach v soudní síni. Mluvil i k lidem před sebou. Snažil se jim sdělit svůj obraz světa. Hlasem krále i jazykem jednoho z nich. Jako by cosi z přítomného jednadvacátého století napadalo propastí času do století dvanáctého. Nebo kdovíkterého, tohle už zapomněl. A také: jako by cosi z historie se prolnulo do divákovy přítomnosti a zůstalo tam nevyvrženo. Mluvil dlouho a přesvědčivě. Veršem i slangem. Přece jenom něco pochytil od žalářníků v moderním dánském vězení, kde ho před procesem drželi. Skončil obhajovací řeč. Objal se s Hamletem. Zamával mu na rozloučenou. Obrátil se k porotě. Nikdo nevznesl námitku. Byl osvobozen a mohl se vrátit zpátky do hrobu, kam byl uložen před mnoha staletími. Uklonil se. Potlesk neslyšel. Zřejmě není vyprodáno nebo se mu zase o něco zhoršil sluch. Uklonil se znovu a odešel do šatny.
Odtáhl si oblečení z jeviště. Převlékl se. Zapnul řemínek hodinek. Nasadil si brýle. Nahlédl škvírou v horizontu. Hlediště zůstávalo temné, černá masa, v níž ještě kroužily rudé kruhy vysílané zpod jeho víček. Řekl si: ta bába zachrápala a zapomněla rozsvítit. Odkulhal uličkou u stěny sálu a u dveří rozsvítil sál. Hlediště bylo úplně prázdné. Ani jediný divák. Panebože. Dneska nikdo nepřišel! Ještě že hrál i pro ty venku ve vzdouvajících se ulicích a sytých bytech. Prošel do předsálí. Tmavý bufet s neumytými sklenicemi od minule. Dveře do divadla zamčené. Pohlédl na program divadla a na datumovník na světélkujících náramkových hodinkách. Dnes je pondělí! Den, kdy divadla nehrají. Inu stárne, už si plete dny v týdnu. Zvláštní, nepřítomnost diváků mu nevadila. Určitě tam byli, ne-li jejich těla, pak jejich přízraky. A třeba i duše, kdovíkde. A třeba si je sám vytvořil. Ušklíbl se a s úsměvem vědoucího prošel šatnou, zhasl jeviště, vyšel z divadélka a zavřel a zamkl zadní vchod. Bylo mu dobře. Tento den mu nikdy nevymizí z paměti. Neboť, kdo to může předem uhádnout, možná že ty zauzliny času a prostoru budou i začátkem čehosi nového.
Doma v přecpané garsonce si sejmul královský prsten a vložil ho do sametem vyložené zlaté šperkovnice. A začal si připravovat skrovnou večeři. Nakrájel klobásku, ale viděl vzácnou pečínku na stříbrné míse. Coby král nebyl zvyklý krájet klobásku, řízl se do prstu. Vytryskl pramínek modré krve. Usmál se tomu. Ano, vše je v pořádku.
Druhý den vyndal z lepenkové krabice, kde dřív míval snubní prstýnek, občanský průkaz a chystal se došourat se na poštu pro důchod. Vyměnil si náplast na prstu za novou. Pár kapek krve mělo červenou barvu. Velice široce se usmál: on ví své, on nezapomněl.
Prošel několika uličkami a zmizel v davu.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 10 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 16 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 23 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
