obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"To, co vychází ze srdce, nebývá nikdy směšné."
F. Caballero
obr
obr počet přístupů: 2915291 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39397 příspěvků, 5729 autorů a 389839 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Starý herec a Hamlet ::

 redaktor čuk publikováno: 06.07.2007, 12:02  
Před několika léty jsem založil Divadlo pro nepřítomného diváka (hrál jsem sám, diváci měli přístup jen na premiéru a derniéru, ostatní představení jsem hrál před prázdným hledištěm). První hra byla variace na Hamleta. Před dánským současným soudem jsem obhajoval nevinu krále Claudia. Do literárního měsíčníku jsem psal povídkové varianty na tento projekt s touhou po diskusi. Nebyla. Jednu z variant si dovoluji vám předložit k reakcím. (Maura ví, že Claudia dovedu obhajovat)
 

Starý herec vešel do divadla zadním vchodem. Bylo to malé divadlo, takže oprýskané dveře vedly rovnou do zaneřáděné šatny. Změť nedefinovatelných hadrů, krabice a tretky. Hercova krabice byla prázdná, scénu si připravil již dopoledne. Nyní hrával one-man-show, ale pamatoval lepší poměry než v zchátralé dvorní přístavbě v zastrčené uličce. Na jeho představení bývalo i tady hlediště kupodivu téměř vždy plné. Herec však obecenstvo nevnímal. Před drahným časem se mu začal zhoršovat sluch, takže neslyšel repliky herců, natož pak nápovědu. Diváky neviděl, jen rudé kruhy ve tmě, měl neblahý zvyk dívat se do záře reflektorů, jakoby v nich hledal sílu slunce. Reakce diváků k němu nedolehly, a potlesk na konci představení mu připomínal, pokud byl dostatečně intenzivní, šum vzdáleného moře.Také zrak měl špatný a tvrdošíjně odmítal nosit brýle. Takže mu bylo sečteno a musel z Velkého divadla odejít.
Herec si sejmul hodinky , přiblížil si ciferník k očím a strnul. Přišel pozdě. Rychle rozsvítil scénu a nakoukl škvírou v horizontu (oponu nepoužívali, dávno steřela). Babka Čejkovic ze sousedství, která vykonávala funkci prodavačky vstupenek, uvaděčky a šatnářky v jedné osobě, již zhasla světla v hledišti.
Herec si přihladil prořídlé vlasy a vešel na scénu, pomalu, přemáhaje bolest v koleni, došel na střed jeviště a chystal se udělat zahajovací vznosné gesto krále Claudia. V tom si všiml, že je oblečen v ušmudlaných kalhotách a vytahaném svetru, zapomněl se převléci do královského kostýmu! Neztratil však duchapřítomnost, pokračoval v chůzi vpřed, usedl na okraj rampy a spustil nohy do volného prostoru. Jemně a nekontrolovaně se kývaly, křečovým žilám se ulevilo. Zahleděl se do reflektoru. Řekl si: marná sláva, nastane dnes změna, zahraju si improvizovanou předscénu. V divadle bylo hrobové ticho. Herec se zamyslel: vy, diváci jste přišli sem, dívat se na mně a poslouchat můj hlas. Pošetilci. V peněžence jste si udělali jizvičku, hodinu svého svobodného času jste zakleli do ztrnulého sezení v davu. Čekáte, že se budete bavit, že uslyšíte moudrou myšlenku, že se vžijete do duše postavy a oživíte si cit a soucit. Povrch, panstvo. Iluze. Zůstanu pro vás vždycky jenom cizím člověkem a vy se sebe, své obtížné tělesnosti na vrzající židli, nezbavíte. Odejdete z divadla a všechno z vás vyprchá, snad se někdy ozvěnou pohne vzpomínka, možná, že někde ve společnosti se blýsknete slyšeným moudrem nebo naopak sžíravou kritikou blbce herce. Sedíte a čekáte. A o pár ulic dál burácí ulice města, lidé plni života spěchají za svými menšími či většími cíly, těší se na nákupy nebo na návrat domů, jsouce sami sebou. Pro ty bych měl hrát! Ale ne! Kde se však ve mně bere ta drzost zasahovat jim do života ? Ale ano, mně by stačilo, kdyby ucítili závan myšlenky zdáli, pocit, že na ně kdosi myslí, a kdyby se jejich pohled posunul od svých obvyklých tras o maličký kousek stranou... Tam, kam se ještě nedívali, nebo k náhodně míjejícímu člověku. Herec, vědom si bídy své, chápal bídu cizí. Napadlo ho: každý se podobá květince, nemůže za kořínek, ze kterého vyrůstá, za popel, který mu dopadá na stvol, a za vichry, olamující listy. Nemůže za čas, který mu definitivně bere květ a dá mu uschnout dříve než přijde den vykoupení. Lidé poskládáni z malých kamínků prostoru okolo sebe a z tikání hodin v sobě, jako mozaika, mají schopnost pohybu, vždy skončí ve víru trychtýře ústícího do tunelu. Posunují svůj mikrosvět, občas vystřelí jazykem k druhému mikrosvětu, aby dali o sobě vědět, o své kvalitě, většinou ovšem pochybné, ale vždycky jedinečné. Málokdy se dva mikrosvěty spojí. Samy se ovšem mohou zvětšovat vstřebávaným poznáním, ale vcelku vzato, nic moc. Člověk, kterého lidé potkají, zůstává vždy jen cizím člověkem. Nemůže být jimi. Samozřejmě, je zde idea převtělení. Posmrtně, a snad někdo i zaživa, ale jen v odpoutané mysli vzlétající do široširého kosmu. Ale do druhého jedince? Nikdy. Herec si vzpomněl na moudře skeptické názory bývalých kolegů: odehrajme figuru, a v pauze mezi dvěma city si dáme cigaretu a pár přisprostlých vtipů. Lidé jsou jenom lidé. A přece je krásné, že existují. Pro budoucí překvapení. Pro naději. Někdo se rozžehne jako slunce, někdo si hřeje třesoucí se prsty nad plamínkem svíčky. Tenhle šprým někde četl. Herec však věřil na možnost převtělování při plném živém neodpoutaném vědomí a litoval ostatní, že to neumějí. Jak léčivě by si od své podivnou rukou hnětené identity mohli odpočinout. A právě proto se rozhodl dnes myslet především na ně. Nejenom na diváky v hledišti, ale na všechny nediváky venku. Podívejte, podívejte, teď vám to předvedu. Převtělení, nejenom převlek. Zahnal myšlenku: říkám to nahlas nebo si slova jen myslím?
Těžce vstal z forbíny, ze šatny si přinesl královský oděv. A v kuželu nejjasnějšího světla, uprostřed jeviště, obnažil své ubohé zbědované tělo a převlékl se do nádherného roucha. Rázným krokem přešel vpřed. Před sebou viděl dánský soudní dvůr, soudobé soudce a porotce. Usmál se nezřetelným úsměvem a řekl si: jak jsou mi podobní. Přes příkrov století. Byť já jsem král. Udělal královské gesto a vznosným hlasem pronesl úvodní větu. Pohlédl vpravo a uviděl studenou v mlze se utápějící hradební zeď Elsinoru, pohlédl vlevo, místo potrhaných černých závěsů - honosná rytířská síň. Promluvil královským hlasem další věty Claudiovy obhajoby. Promlouval k postavám z dálné historie i zázračné okamžitosti, teď jsou jeho, jedině jeho, viděl jejich tváře, slyšel jejich odpovědi, cítil: jejich nedůvěra roztává, jak vysvětluji důvody mé neviny. Začichal výraznou vůni té královské síně. Pach krve a vína. Zvláštní zatuchlina. Prach v soudní síni. Mluvil i k lidem před sebou. Snažil se jim sdělit svůj obraz světa. Hlasem krále i jazykem jednoho z nich. Jako by cosi z přítomného jednadvacátého století napadalo propastí času do století dvanáctého. Nebo kdovíkterého, tohle už zapomněl. A také: jako by cosi z historie se prolnulo do divákovy přítomnosti a zůstalo tam nevyvrženo. Mluvil dlouho a přesvědčivě. Veršem i slangem. Přece jenom něco pochytil od žalářníků v moderním dánském vězení, kde ho před procesem drželi. Skončil obhajovací řeč. Objal se s Hamletem. Zamával mu na rozloučenou. Obrátil se k porotě. Nikdo nevznesl námitku. Byl osvobozen a mohl se vrátit zpátky do hrobu, kam byl uložen před mnoha staletími. Uklonil se. Potlesk neslyšel. Zřejmě není vyprodáno nebo se mu zase o něco zhoršil sluch. Uklonil se znovu a odešel do šatny.
Odtáhl si oblečení z jeviště. Převlékl se. Zapnul řemínek hodinek. Nasadil si brýle. Nahlédl škvírou v horizontu. Hlediště zůstávalo temné, černá masa, v níž ještě kroužily rudé kruhy vysílané zpod jeho víček. Řekl si: ta bába zachrápala a zapomněla rozsvítit. Odkulhal uličkou u stěny sálu a u dveří rozsvítil sál. Hlediště bylo úplně prázdné. Ani jediný divák. Panebože. Dneska nikdo nepřišel! Ještě že hrál i pro ty venku ve vzdouvajících se ulicích a sytých bytech. Prošel do předsálí. Tmavý bufet s neumytými sklenicemi od minule. Dveře do divadla zamčené. Pohlédl na program divadla a na datumovník na světélkujících náramkových hodinkách. Dnes je pondělí! Den, kdy divadla nehrají. Inu stárne, už si plete dny v týdnu. Zvláštní, nepřítomnost diváků mu nevadila. Určitě tam byli, ne-li jejich těla, pak jejich přízraky. A třeba i duše, kdovíkde. A třeba si je sám vytvořil. Ušklíbl se a s úsměvem vědoucího prošel šatnou, zhasl jeviště, vyšel z divadélka a zavřel a zamkl zadní vchod. Bylo mu dobře. Tento den mu nikdy nevymizí z paměti. Neboť, kdo to může předem uhádnout, možná že ty zauzliny času a prostoru budou i začátkem čehosi nového.
Doma v přecpané garsonce si sejmul královský prsten a vložil ho do sametem vyložené zlaté šperkovnice. A začal si připravovat skrovnou večeři. Nakrájel klobásku, ale viděl vzácnou pečínku na stříbrné míse. Coby král nebyl zvyklý krájet klobásku, řízl se do prstu. Vytryskl pramínek modré krve. Usmál se tomu. Ano, vše je v pořádku.
Druhý den vyndal z lepenkové krabice, kde dřív míval snubní prstýnek, občanský průkaz a chystal se došourat se na poštu pro důchod. Vyměnil si náplast na prstu za novou. Pár kapek krve mělo červenou barvu. Velice široce se usmál: on ví své, on nezapomněl.
Prošel několika uličkami a zmizel v davu.


 celkové hodnocení autora: 98.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 10 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 16 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 24 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 sirraell 22.07.2007, 11:41:58 Odpovědět 
   Mam k herectvi velmi blizko, nejen jako divak. Tva povidka mne naplnila pocitem porozumneni a tak nejak, kdyz jsem cetla mezi radky, jsem mela uzasny pocit pravdy - snad mi rozumis. Jedna z povidek od tebe, ktere patri mezi me oblibene. I ode mne prosim prijmi potlesk a kytici jako vyraz vdeku za ten kousek tebe jez dokaze rozzarit dusi divaka ci ctenare...
 ze dne 05.08.2007, 22:25:26  
   čuk: Moc ti děkuju za tvá slova a především za tvé pocity.
 amazonit 08.07.2007, 17:22:46 Odpovědět 
   zašlá sláva, jakési ignorování toho, co je ještě lze a co je již ,,zapovězeno", společně s přibývajícími roky ubývá známých věcí, které jsme byli schopni vykonávat, je těžké se s tím vyrovnat, ale asi nezbytné, abychom si i přes některé ,,handicapy" mohli najít něco, co zvládneme...poodhrnout oponu něčeho, pro nás zatím, nového, neobjeveného...je tolik věcí....
 ze dne 08.07.2007, 17:59:37  
   čuk: Přesně jsi to vystihla ve svém komentu. Škoda, že toho přesahování sama sebe nedosahujeme častěji, bohužel mnohdy zůstáváme dlužni sami sobě.
 Jana Čechová 07.07.2007, 11:19:31 Odpovědět 
   Většina lidí se vyhýbá slovu: " stáří" a neuvědomuje si, že jednou k němu přijde. Je nutné poděkovat všem, kteří jsou schopni takovým vznešeným způsobem se jej dotknout.
Smutný příběh pro někoho. Krásný a spokojený pro ty, kdo se plně vžijí do mysli onoho starého pána.
 ze dne 07.07.2007, 12:24:10  
   čuk: Díky ti. Tak trochu je to můj příběh, dosti zromantizovaný, pociry jsou v podstatě stejné, ale tělo brzdí víc.
 Alyssa 06.07.2007, 17:56:40 Odpovědět 
   Doopravdy moc krásné, cítím prach a zatuchlinu a staré mýdlo a tempery... :o)
 ze dne 06.07.2007, 21:50:58  
   čuk: Tak tohle mě potěšilo, divadlo mám moc rád
 Dani 06.07.2007, 17:12:05 Odpovědět 
   Tohle bylo, čuku, opravdu nádherné. Dojemný pohled na stáří, které je šťastné i za to málo, co mu život ještě dává.
 ze dne 06.07.2007, 21:48:52  
   čuk: Moc ti děkuji za hodnocení, stáří je nejraději, když ještě může někomu něco dát.
 Popelka 06.07.2007, 14:25:24 Odpovědět 
   Drahý čuku, Vaše díla mají v sobě něco zvláštního, těžko se to popisuje slovy... Jako by jste si pokaždé jinak pohrál s formou, ač na druhou stranu pořád vím, že jste psal Vy. Umíte precizně spojit hloubku a vtip, smekám... Tohle mě obzvlášť dojalo, obohatilo, neboť po přečtení příběhu, znělo ve mně několik velkých myšlenek. Asi před 5. lety, jsem zpívala v Plz. komorním divadle, (operetu) takže i prostředí mi bylo blízké... :)
 ze dne 06.07.2007, 21:47:52  
   čuk: Díky za hodnocení, jsem rád, že ti to poskytlo inspiraci. Když jsem to napsal do Plže, nebyla žádná odezva. My si tady všichni tykáme, takže snad nechceš být výjimkou, že.
 Šíma 06.07.2007, 13:58:02 Odpovědět 
   Koncert slov a vět! Je právě to správné přirovnání? Stáří je velmi ošemetná věc. Lidé často zapomínají (a nejen ve stáří) čím a kým jsou, co dělají a proč tu lastně jsou! Ten starý muž to věděl a krásně předvedl svou hru, nehledě na svůj pokročilý věk, aby se stal opravdovým králem! Ne před lidmi, ale sám před sebou, a nestal se přitom starým bláznem.
Snad nebudu hnidopich, když budu mít jen maličkou poznámečku, není o díle, není o stylu psaní, jen mi vadí, že jsou ty odstavce takhle pohromadě! Text se mi špatně čte a jaksi rozpíjí před očima, ale to nic nemění na faktu, že si mistr zase pustil svou fantazii na špacír a polekal tak nás prosté smrtelníky! :-) Hamleta jsem ,bohužel, nečet. Ale znám jen jednu repliku, když stojí s holou lebkou v napřažené ruce a ptá se: "Být či nebýt?" Já říkám, být! Stačí jen chvílinku, jen co motýl mávne křídly, ale ten čas stačí, aby byl člověk člověkem a něco v tom svém bídném životě dokázal! Vstávám ze svého lóže, umístěného ve Tvém imaginárním divadle, a hlasitě tleskám... Myslím, že není co dodat více! Vše už bylo řečeno. :-)
 ze dne 06.07.2007, 14:02:09  
   čuk: Děkuji za přečtení i obšírné hodnocení. Bohužel těch okamžiků, kdy v člověku zazní hudba je pořídku. Ale stále se dá na ně čekat.
 Maura 06.07.2007, 10:03:02 Odpovědět 
   POkládám ti k nohám kytici krásných růží všech barev a diadém. Kdybys na mně viděl, viděl bys, jak se mi z očí řinou slzy. A současně mám i jistotu duchovního naplnění ( kdybych řekla pocit, bylo by to málo). Bůh s Tebou, čuku a všichni andělé. Tvá Maura
 ze dne 06.07.2007, 13:59:51  
   čuk: Moc děkuji, Mauro, ale myslím, že mě dost rozmazlujše. Ale tyhle pocity z povídky jsem zažil
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
6. Darl
kadla
Není to málo?
Bira
Panenky - 2.
Amater
obr
obr obr obr
obr

Pátek třináctého...
Šíma
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr