obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je svátost, kterou je potřeba přijímat na kolenou."
Oscar Wilde
obr
obr počet přístupů: 2915291 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39397 příspěvků, 5729 autorů a 389839 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: ROURA II čukská ::

 redaktor čuk publikováno: 07.07.2007, 17:35  
Autor Roury I Šíma vyzval k pokračování jeho sci-fi příběhu, což sám učinil již v publikované Rouře II. Já jsem pokračoval nezávisle a tak vznikla tato Roura II čukská
První část končí: v sutinách je objevena velká roura ustící do země a v hluboká do nedohledna, v ní zmizí i vypuštěná kosmická loď. Sci-fi tematiku jsem zpracoval absurdním a šroubovaným způsobem s kosmogonickou mystifikací a ateistickou neomaleností. Nějak mi nejde pod můj fous sci-fi psaná vážným realistickým jazykem
 

I.
Za vesmírnou lodí či spíše lodičkou klouzající záhadnou Rourou stále hloub a dál od povrchu Země do jejího vnitřku náhle zapadl poklop.Tedy slovo poklop, uzávěr, pojem, co se v pozemské řeči běžné používá, zde působil jako výraz naprosto nepřesný a klamný. Neb poklop v temné nedohledné části Roury byl zvláštní a jeho mechanismus tajemně nepopsatelný.
Když tedy za průzkumnou lodí pohybující se v Rouře uzavřel se zpětný průchod do světa lidí a poslední bod světla ve výšce zmizel, kapitán lodi Ab a jeho kolegové astronauti Bec a Dee pronesli téměř současně tolik užívaný povzdech ztracenosti označující mimo jiné i nemilé člověčí překvapeni: „Do prdele“. A opakovali v emocích toto slovo několikrát za sebou a pak na sebe udělali dlouhé nosy.

II:
Teď se jistě na mne sesypou nevzdělanci i největší představitelé vědy. Budou křičet jako na nože bráni: „Vymýšlí si, fantasta! Jak tohle může vědět! Podvodník.“ Vřískot naplní vzduch neodbytností starobylého zarezlého kafemlejnku Zvlášť předseda má neutuchající a nejpisklavější hlas: „Chce exaktní vědu obloudit, tváří se jako moudré přišlé z nebe a přitom je to grafomanský písálek toužící ze svého blábolu vydupat hodný měšec zlata!“
Utajil jsem tento příběh kvůli Josému Paritiovi, který stál skromně v pozadí jako povznesený guru, v civilu ničím pozornost nepoutající občan Broňa Čihulák. Byl to můj nejlepší přítel ze školy, ale pak mi intelektuálně utekl do výšin daleko přesahujících strop lidského poznání. Kupodivu jsem byl snad jediným, s kým se bavil a komu se svěřoval, neboť jsem se jeho teoriím a závěrům nevysmíval a dokázal jsem při veškeré nechápavosti chápavě přikyvovat. Patřil jsem k té sortě lidí, nad nimiž byla zlámána hůl pro svou bohémskou výstřednost a mimoběžné postoje, nemluvě už o tom, že nikdo nemá rád člověka, který vidí dál než za špičku pozemského nosu.
Broňa zůstával vždy inkognito, nenápadným úředníčkem, ale po pracovní době se měnil v myšlenkového draka. Všechno, co se schumelovalo kolem nálezu té podivné do hloubi Země zasahující široké Roury, ho přivádělo do radostného šílenství. To si zase exhibové a kecalové přijdou na své, budou tančit dobové tanečky na téma šlágru: Co? Kam? Proč?! Och, to jalové mudrování a povýšené rady, vymýšlení, naparování se coby páví chvosty. Co polívčiček vydatných si přihřejí. A jak myšlenkové elity potí krev v úsilí chránit lid a vědci se honosí svou nebetyčnou inteligencí, žádající nových výsad. Lid, podkuřován, se činorodě diví a snaží se, tak v novinách psáno, a podlézavými žvásty jsou zaplňovány novinové plátky: hle, zřeme důkaz, že naše obyvatelstvo neztupělo a nezlhostejnělo vlivem současné loutkové vlády. Jaký je v něm obrovský potenciál růstu! Jen si trochu úžeji utáhnout opasky!
Ta nevídaná intenzita citu a údajná vzdělanost přístupu k neznámu byla výborně líčena v reportážích jistého vládce pera Schimana, kde nadmíru rozšafně hodnotil situaci. Načež přispěchali nejdokonalejší reprezentanti vědy, och, ach, co důmyslu vynaložili, (a také co peněz na zcela neúčinné sondy vyplýtvali, zatím co v přepychových bytech při nejkvalitnějším koňaku se smáli do hrsti: jak nás naše pseudočinnost povznáší a zakrývá naši myšlenkovou sterilitu). Jen ať se lid se baví, má pocit důležitosti, a zapomene na čachry mocných, které ho odírají o peníze, kde se jen dá. Nemluvě už o tom, jak se vše hodilo do krámu konkurentům chtějícím zabránit jakékoliv stavbě v místě ruin starého hotelu Ti nelitovali penízků na nafouknutí senzační bubliny, na podplácení čumilů a hodnostářů všeho druhu.
Takto přítel Broňa klnul v mocných prscích slin než vyhulil několik doutníků ze speciálních trav. Pak se uklidnil, stal se Josém Paritiem a v oblacích dýmu se plul pokojem a myšlenky tak omamné vznášely se s ním, zvolna se zklidňujícím ovzduším meditačního prozření.
Začínal svou řeč jako pro přitroublé posluchače:
„Kdyby opice psala na psacím stroji nekonečně dlouhou dobu, napsala by všechny Shakespearovy spisy. Kdyby se lidé vyvíjeli nekonečně dlouho, poznali by všechno. U mne nastala šťastná souhra náhod rychlejšího vývoje a tak rozumím mnohému víc než jakýkoliv člověk s nejvyšším indexem IQ.
Ale i mně je záhadou ona Entita, snad jen Informace či co, kterou si vůbec neumíme představit natož pak pojmenovat, sorry. Ať se průměrní lidé snaží sebe víc, nemají pro pochopení světa Entit nižádný smyslový a myšlenkový potenciál. Podobají se oni důchodcům zápolícími s funkcemi mobilního telefonu. Já však znám nespočet tajností. Náš vesmír je sice nekonečný, ale nemůže být nekonečně nekonečný do nekonečna. Tam existuje ono cosi zrozené z prázdnoty, prázdné a přitom plné obsahu, s prázdně se plnícími a plně se prázdnícími algoritmy vznikání a zanikání impulsů, které směřují ke změně a současně od ní. Jak jsem již řekl: ani mé inteligenci tyto procesy nejsou přístupné, ani mými nejsložitějšími čidlovými aparáty zachytitelné a popsatelné. Řeknu jen velice nepřesně: To cosi se cítí nevyužito a chce si tvořit. Vymyslelo si řadu hraček než se odhodlalo stvořit nejmenší supermini částice. Stalo se tak a bezúčelný let neviditelných korpuskuliček prázdnem chvíli lahodil, ale poté znudil. Motůrek vývoje se v naší Entitě přetahoval s brzdičkou věčného ztrnutí. Když převážil prvý, vložili se Entitové do akce a manipulace je na chvíli bavila. Pak zatoužili po výchozím prázdnu a jali se částice lovit speciálními sítěmi a mačkat k sobě. Utvořili nejprve kouli, ale její tvar je brzy omrzel. Začali částice, namačkané jako slanečky v konzervě, protahovat v hada, a ten zevnitř vydoubávat, heleme, sem uzavřeme tu prázdnotu bez ničeho a s ničím. Vznikne ambivalentní projekt (což se stalo zárodkem prvotní strukturace, a jsme skoro doma!). Tak zrodila se Roura, ne jedna, ale obrovský počet Rour, které zaplňovaly v podobě různých předlouhých zkroucenin tento prázdný Zavesmír. Prázdnota vevnitř Rour se začala bouřit a svými vězniteli cloumat, Roury se všelijak svíjely a vytvářely stav, kterému dnes astronomové říkají vesmírný chaos, (jen se vzpomeňme na pokus s vakuem, a toto školní má ještě daleko k úplné prázdnotě!).
„Tak takhle ne,“ prohlásil svou řečí nejvyšší Entit.
„Prostor je plný pitomých maxičervů. Zničit, oddálit částice a vymýšlet jiné seskupení.“
Už tehdy se vyskytoval Entit Plačtivec: „Alespoň jednu, tu nejvypečenější Rouru, ŠéfEntite, zachovej, jako památku, a třeba jí někdy někoho nabulíkujeme.“
„Dobře, jak chceš, vážím si tě, ale vypadni s tou Parourou někam mimo náš Zavesmír.
Entit Plačtivec vypadl, bloudil nejprve zavesmírnou a posléze nesmírnou prázdnotou, až po dlouhé pouti nalezl Šílence, který chtěl stvořit Zeměkouli. Určitě staříka zkonstruoval proradný Zlozavesmír a tenhle vyšinutý moudifous byl zlozavesmírně pyšný, nestačilo mu, že někde nakradl materiál a černé díry a kdovíco ještě.
Třásl se před Entitou, který ho převyšoval ve všech parametrech, a naříkal:
„Už jsem všechno v knihách moudře krásně napsal, jenomže jsem se moc vychválil a své činy, však co jsem vymyslel, no nic mi nefunguje, fakt nefunguje. Splácám kouli, a ona se pod rukama okamžitě rozpadne.“
A povídal a povídal, brblal, žvatlal, inu byl to přece spisovatel, první z těch šišiperců.
Plačtivec Entit si pomyslel, kde jsou naše nepředstavitelné chaosy, jak mohlo tohle fousaté monstrum vlastně vzniknout, něco se ve Zlozavesmíru porouchalo, ztratili úplně soudnost, a tenhle oný utekl, vzal to přes smetiště, a kdovíkde rejdil, a že by někde ukradl omrvinku poznání, o to hůř, něco odloupl z implicitního prazárodku, štípíček který ten starý senila cestou darebně zhudlařil.
Ale jak byl Plačtivý Entit naměkko, začalo mu v pseudohlavě něco přemýšlet, chmury odlétly a on objevil bavení se. Prostě poznal, najednou poznal, co tam v Entitárně neznali. A smích si objevil, a byla to bžunda, až nakonec pomyslel následující: Proč bychom si nemohli v téhle odlehlé enklávě pořídit cirkus, jen tak z hecu a prosebný modlivě vousatý chlapík bude principálem. Náš plačtivý Entit osušil slzy (také dříve nepoznané) a napadl ho způsob, kterým vyřeší nejen své problémy s Maxirourou ale i pomůže vybřednout z patlanice tomu šílenému oči kulícímu staříkovi.
Entit pravil: „Ta tvá koule potřebuje pořádnou výztuhu, něco, na co by se to tvý nakradený velkosmetí mohlo nalepit. Zkusíme tuhle Superrouru. Ale sakra, moje superroura sice drží jako ševcovskej pop, ale navenek je jí všechno šumafuk.“
A Šílenec starý propadl v pláč a pocity méněcennosti, poklesl na kolena a udělal nad sebou kříž a rozepjal paže, jakoby chtěl uletět. A že to byla makovice fikaná, hned si šílovsky vybájil, k čemu tahle gesta použije, hle i sám nepoznatelný Entit nad nimi mudruje. Popravdě: vymyslel to. Zde přibližně cituji, co řekl:
„Ty ťunťo starej, pořád jsme dumali jak stejnost našich částic oživit, ony se sice k sobě lepily, ale bylo to fádní a museli jsme je roztrhávat, k ničemu to nevedlo. A tys mi vnukl myšlenku. Uděláme selekci a jednotlivé naše nekonečně mrňavé drobečky vybavíme rozdílnými vlastnostmi, jedny označíme křížkem a druhé vodorovnou čárkou. Budou si závidět a začnou se sebe štítiti, ty stejní narcisti se odpuzovat a naopak toužit po některých odlišných. Vodorovná čárka bude chtít svislou čárku a ty překřížené dvojčárky se zase budou chtít té jedné zbavit. A tak se do sebe pustěji, a vznikne mela, z níž teprve dostanou ti zkostnatělci šťávu.“
Byla to práce náročná, ale Entit měl nekonečné možnosti a podařilo se. (Pro ty, co tento proces nechápou vysvětluji: byla vytvořena polarita, poněkud podobná té, kterou známe z mnohem později vynalezené elektřiny).
Když takhle na Rouře zapracovali, zjistili, že z těch zápasů vznikla obrovská síla působící do dálky, která to smetí ze všech možných smetišť udrží pohromadě. A co se nevyzářilo, začalo se honit v kruhu jako dehet v čertovském kotli a utvořila se dosud neznámá obrovská tepelná energie. (Opět pro nechápavce: došlo k vytvoření gravitace, enthalpie a entropie).
Náš už neplačící Entit si uvědomil, jaký tady vznikl průšvih, sem někdo zabloudit od nás z Entitova, tak si bude vytrhávat Pseudoentity, jako dnes lidé činí s vlasy, a rozpadne se ten chudák celistvý Entit v supermikroentity, zdrcen tím paskvilem. Ale na druhé straně se prošlápla cesta ze stereotypu. Starý Šílenec přestal modlit své nesrozumitelné žbrbly a začal se kroutit a ramenatit do podoby šéfa, zřejmě se mu v původní zdegenerované zlozavesmírné pseudohlavě něco pohnulo.
„No pomoh jsem ti, dědo, teď je to na tobě, já musím zpátky do našeho ideálního zavesmírného nekonečného prostoru. Ať ti tady pomáhá,“ a Entit nemohl nalézt slušný výraz a tak plácl jen tak neuváženě: „ať ti tady pomáhá sám …“ Načež zmizel nadsvětelnou superextra rychlostí domů. Snad tam nebude muset Velkému Entitovi vyprávět patřičné detaily a všechno ututlá.
Opuštěný Šílenec už měl kam obrátit své stařecké choré úmysly. Zabroukal si, jaká pak pomoc od nějakejch tří teček! Sám se stanu tím pánem. A jak toto pronesl a několikrát opakoval, jakoby pronikl do nějaké odnože mezientického neklidu a získal nejen sebevědomí, ale i schopnosti, které všude bloudily jako entitovští emigranti. Teď se Nepředvídanosti, (jež vznikly z konečné netvůrčnosti vládnoucí v Entitách), spojily a jaly se vést si po svém. Nebohého Šílence zcela ovládly. Ten si nalezl infantilní zalíbení ve hře a doslova probuzerovával původní částice nyní označené křížkem a čárkou. Oddaloval je jako by natahoval gumu, úlisně je vedl ke spojení opačných, slizským medumazáním a příslibem, že bude hýčkat energii homopoznamenaných drobánků.
Zcela propadl mánii seberealizace, až si musel vyhrnovat rukávy a otírat si pot z čela. Takto Entitem popostrčen, začal si hrát na Stvořitele. Co všechno vymaťchal: hvězdy, planety, hvězdokupy i černé díry, nemluvě už o nejfantastičtějších homouších: trpaslících. Honem rychle své výtvory od sebe odlifrovával již v počátcích, neboť mu jejich uvolňované teplo a síla nešly pod nos. Nicméně nikdy neopomněl napsat jim na cestu maršrůtu, jak se mají chovat. V srdci si však hýčkal původní projekt, tu příjemnou uhňácanou kouli, která by mohla být tak poddajná a řekněme i ometeně oražená, že by se mu podařilo jí vládnout. Nuž zaexperimentoval si a uzašmudloval dohromady všechny možný matérie, kamení, hlínu, rozdělávací vodu, a hrál si a hrál. A potom všechno naplácal na tu obrovskou hadovitě se svíjející Rouru, až ji přešly rouří roupy. Drželo to, vyhladil výtvor rukama, učinil rozmanitost povrchů, načež původní malá koule se jakýmsi zázrakem začala zvětšovat. Vzteky a rovněž tvůrčí radostí nastalo bublání a brumlání hmoty, až ji musel vypustit z rukou i z pomocných obřích chapadel.
Autoritativně jí pohrozil:
„Nesmíš, Gulo, daleko. Pěkně si dej běh kolem toho horkomilnýho slunečního spratka, ale nepřibližuj se k němu, ať tě mám v dohledu a mohu s tebou dál komunikovat.“
(Měl ten Stvořitel mnohé úmysly, jež uskutečnil, poslední projekt dlouho uzrával v jeho mysli: kdyby se náhodou dostavil splín, použiju ty znamínka plus a mínus, udělám z nich pohlaví, no to budou takový figury, který se budou skrz ty znamínka přitahovat i odpuzovat. Jo, mám na mysli strukturovaný monstra, a když jim popustím něco ze svejch tvůrčích schopností a úvah, a přidám i ty potvůrčí, mohlo by bejt bahno a vznikl by člověk.) A taky že bylo bahno, třeba hned po světové potopě.
„Navíc: tací už částečně vzdorující lidostvořenci dovolí mi působit si větší rozkoš všelijakým mnou řízeným buzerováním,“ pronesl nakonec, stařeckým vyšeptalým hlasem neb hlásnou troubu slyšitelnou i na té Guli někam založil - (tím ustanovil základy zjevením, slyšitelným jen vyvolencům s nadměrně vyvinutým sluchem).
Můj přítel Broňa unaven z náročného složitě mluvného tranzu usnul. Samozřejmě jsem mu všechno neuvěřil. Ale když jsem si spojil nález Roury pod zříceninou hotelu s chováním Zeměkoule a jejich obyvatelů, mnohé mi začalo vrtat v mém nedokonalém mozku. Vysvětlení vysoké energetické kapacity středu Země, ano část energie šmajchlujících se částic se přemění v gravitační sílu a část jiných (říkejme jim teplouši) se přemění v neuvěřitelnou zásobárnu tepla až horka a superhorka. A ta Roura by vzhledem k své kvalitě mohla dobře sloužit jak skutečná pevná výztuž.
Pokud by si zachovala noblesu svých studených Entit, byla by schopna vytvořit hráz proti těm energií zmateným poblázněncům a mohlo by uvnitř ní být docela chladno a prázdno. Jasně, když viděla ten chaos plusáků a minusáků a jejich pocení energiemi, vznikla v ní nostalgická touha po pravlasti. Byť z povrchu propustila mnoho odpadlíků, zbylo ještě celistvé silné zdravé jádro mezikruží, se studenou dutinou původního entitáckého lůna, už dost anemického na částice. A tak to mělo být!
Současně mě napadlo, a byl to nápad cennější zlata, že ten Stvořitel musel být dosti fušer, když jeden konec té zpevňující Roury neoplácal dokonale a nechal ho vyvěrat těsně pod povrchem Země. A pošahaní stavebníci ho objevili a neuměli nic jiného než do něj šťourat.
Jak tomu zabránit? Přišel jsem na to. Při známé stařečkově ležérnosti a senilitě by se mohl vyskytovat někde pod povrchem druhý konec. Já bych ho mohl objevit, já. A skrz něho Rouru lidem znechutit.
Vzbudil jsem spícího Broňu a svěřil se mu se svým záměrem. Zprvu se mi vysmál, ale pak zvážněl, uznal moji genialitu poplácáváním po ramenou a pomohl mi. Zkonstruoval mi superrychlé vozítko a teleskopický dloubač procházející všemi druhy materiálů. Pak dlouhou dobu pracoval ve své laboratoři až se mu podařilo na mapě světa nalézt náznaky přítomnosti Roury (opravdu to nebylo lehké, neboť byla zavinuta vskutku důkladně, vytvářela složité zákruty v délce tisíců kilometrů). Takže pod žhavým obalem existovala vlastně jenom ona jako duté jadérko v oříšku. Ano, náš hravý děda kdesi nahoře si neodpustil, aby si pro budoucnost jako bokovku nainstaloval spádovou snadno přístupnou bobovou dráhu pro relaxační projížďky.
Broňa nalezl přibližnou lokalitu, kde Roura zasahuje pod povrch v docela malé hloubce. Vzal jsem si z práce dovolenou, vybaven vozítkem a šťourací teleskopickou sondou nesmírné pronikavé síly vydal jsem se pracovat do onoho teritoria. Naštěstí sonda byla tak tenká, že mé počínání i na vyleštěných podlahách za noci opuštěných obchodních domů a hotelů zůstalo bez povšimnutí.

III:
Slíbil jsem vám, že budu vyprávět o osudu kosmické sondy s třemi výtečníky, za kterou zaklapl poklop a která se řítí zátočinami Roury. A také, že závěrem vysvětlím, jak se tohle mohlo stát.
Vraťme se do okamžiku, kdy naši kosmonauté, (přesněji Rouronauté), řekli svorně šťavnaté úsloví: „do prdele“. Nesmíme si snad myslet, že v lodi letěli nějací sprostí primitivové. Originalita a schopnosti tříčlenné posádky zdaleka převyšovaly úroveň tehdejších koryfejů vědy a v důsledku toho stávali se pro hlavouny na zemském povrchu nebezpečnými. Proto vyslat je na zničující expedici pod nálepkou velké pocty bylo vlastně elegantním odstraněním z konkurenčního boje, v kterém by naši trojici kynuly vavříny vítězství.
Teď jsou však v pohodě a docela uvolněně se baví:
Ryšavý kapitán Ab už nepotřeboval používat řídící mechanismy, Roura je vedla sama, takže si pohodlně (pokud to šlo) natáhl nohy a začal se rozvážně dloubat v nose.
Blonďák Bec si četl nějakou ohmatanou detektivku, prý si tím čistí mysl.
Černoch Dee jediný mudroval, neboť u něho ještě nezakrněla snaživost po vyniknutí, typická pro některé mediálně vybrané příslušníky jeho rasy.
Dee přemýšlí nahlas: „Ta Roura musí mít povrchy stěn odlišnejch vlastnosti, na vnější straně musí bejt odolná proti horku. Nikdo přece nepopřel, že pod povrchem země stoupá teplota až kdoví ke kolika desetitisícům stupňů.“
Ab si prohlédl prst, zda je dostatečně čistý a řekl: „Je to holt perfektně vykoumaná lednička. V jedný části se chladí, druhá část hřeje. To je holt nějaká termodynamická věta a ta platí i tady.“
Bec vzhlédl od detektivky a založil si stránku prstem: „ Jo možný. Já myslím, že na konci cesty se dovíme pravdu.“
Ab pronesl huhňavě: „ Pokud nenarazíme na koncovou stěnu a nerozplácneme se na ní jako komáři na stěně.“
Černoch se nedal. Neboť neumdléval v optimismu. Viděl totiž několik filmů, v kterých to černoši dotáhli až na nejvyšší místa: „Nevěřím na katastrofický konec. Naše Roura musí být skrytě inteligentní. Vždyť je tady od počátku Zeměkoule, a tak kvalitní má matriál, to by u černého boha nebylo, hímlhergot, aby se intelektuálně nevyvíjela.“
Bec vyndal z kapsy banán a přistrčil ho Deemu před obličej.“
Jen těsný prostor kabiny zabránil divoké rvačce. Dee nereagoval ani slovně, protože se nalézal na vrcholném bodě svého intelektu. Pokračoval v úvahách:
„Jistě Roura cítí, že zde byla zakleta, a cítí se trapně, bez užitku, bez zábavy. Určitě se bude snažit udržet s námi kontakt.“
„Co s našimi širokopásmovými vysílačkami?“ zeptal se kapitána.
Oslovený odpověděl: „Dělej si s nimi co chceš. Na ty zrádce nahoře na zemi se můžeme v klidu vysrat.“
Promluvil tak všem z duše o úkonu, který byl v lodi tak obtížný.
Tudíž černý Dee začal vysílání směrovat ke stěnám Roury a skutečně byl nepředstižitelný ve vymýšlení variant signálů. Dalšího dne se dočkal odpovědi, které ovšem nerozuměl. I jal se vysílat vysílačkou zkrácený kurs pozemské řeči.
V tu dobu již došly posádce veškeré potraviny. Kupodivu, hlad je netrápil. Pozorovali na svém těle podivuhodné změny. Nejenže se sesýchali, ale i zmenšovali. Bec už dávno nebyl schopen číst tak velká písmena v detektivce, naopak musel dbát o to, aby ho nezavalila. Zmenšené rozměry umožňovaly volný pohyb v modulu rakety, dokonce miniaturní intimní potřeby mohli tři pánové ve skafandrech vykonávat v naprostém soukromí. A pak, když objevili ve škvíře pod koberečkem zatoulaný drobeček chleba, odložili hody, a nejprve si s ním zahráli fotbal. Ovšem hra byla ztížena, neboť drobeček museli lovit z mnoha nepřístupných míst.
Avšak ani tato idyla netrvala dlouho. Zjistili, že samotná loď se zmenšuje a scvrkává, k čemuž jí nutily stále se zužující stěny Roury, kterým se loď přizpůsobovala. Tu přišel okamžik, kdy uslyšeli z výšky dunění, dokonce i pronikavé halasy vybuchujících dělostřeleckých granátů. Typický to zvuk zemského povrchu, kdesi, doufejme, v tramtárii. Rouronauti byli již tak malí, že je zmáhala malátnost a dostavoval se spánek. Že by zaspali ten přílet na povrch Země? Při usínáni zaslechli jasný kovový hlas promlouvající ústy Roury plynulou pozemštinou: „Litujeme, líp vás zachránit nešlo.“
Tak tohle mi vyprávěli v dlouhých večerech.
Jste zvědaví, jak jsme se setkali? Zrovna jsem vrtal hliněnou podlahu v jednom opuštěném bunkru, když jsem ze země zaslechl podivný zvuk: jakési varovné houkání a pobízení slovy: „vstávat, jste doma, hýje.“
Vyňal jsem sondu a pozoruji ústí otvoru vedoucího do hloubky. Z ní se začly soukat, no to snad není možné, dvě bílé žížaly a za nimi jedna černá. A všechny tři hovořily lidskou řečí. Opatrně jsem je skryl do děrované krabičky, odhodil sondu a po peripetiích cesty, jejíž líčení by bylo neméně fantastické, jsem s nimi dorazil domů.
Málem bych zapomněl: Rouru v zemi jsem zaplnil smrdutým plynem, který mi ochotně poskytly četné pozemské sopky a Spojené tvarůžkárny ve svých odplynech. Zápach pronikl vakuem Roury až na druhý konec do rumiště po hotelu, s vražedným účinkem pro nosy těch, kteří by se rozhodli, čichajíce, přiblížit se k ústí roury.
Přítel Broňa nebyl tak překvapen, jak jsem čekal, když jsem ho seznámil s mluvícími žížalami, bývalými Rouronauty. Vylíčily mu slovo od slova všechny okamžiky jejich pobytu v Rouře. Dověděl se mnoho detailů, ne však tolik, aby z toho mohl vyvodit praktické závěry. Zdá se, že Roura měla sice útrpné srdce, ale mlčenlivé rty. Moudře jsme o cestě Rourou před světem pomlčeli, jen ve mně se složilo několik kostiček do mé kosmogonické teorie. Ostatně ony tři žížaly se u nás v pokoji dobře zabydlely, nakonec zvládly čtení i v obrovitých lidských knihách, a hovory při sklence vína a kapátku slivovice, u planoucího krbu, byly s našimi přeměněnými kosmonauty velice zábavné a podnětné. Jen černoch někdy propadal smutku, že nedosáhl velikosti, ale naopak malosti. Uklidnil se, když mu Broňa v laboratoři vyrobil speciální černý omamný nápoj.
Vstupní roura pak byla zasypána, neboť už turisty nelákala, ba přímo zápachem odpuzovala a koryfejové vědy raději šířili zapomnění, než aby se veřejnost ptala, proč jejich výzkumné metody zklamaly.
Jen jednou bylo pozorováno zemětřesení z míst pod povrchem Země, kde se v hloubce vinula teď už zapomenutá Roura. To onen staroch Stvořitel usmyslil si zabavit se jízdou na bobech v této atraktivní rourní dráze. Narazil na zavřený poklop, a poté na zúžený konec. Roura ho nepropustila a tak musel šlapat pěšky zpátky mnoho dní a do vrchu. Inu, Roura se pomstila za své zabudování do země. Tím bylo sebevědomí již šišlajícího Stvořitele silně pošramoceno, a jeho myšlení a cítění se kalilo.
Proto také od tohoto okamžiku šlo vše s lidstvem ještě více od deseti k pěti. Jen já, Broňa a naši tři žížalí přátelé jsme si libovali: věděli jsme své a dovedli jsme se zabezpečit. Kdyby bylo nejhůř, protáhneme se do Roury ze zúženého konce.
Po atomovém výbuchu tam prolezeme, budeme přece všichni žížalami a čuch už nebudeme mít vůbec žádný.


 celkové hodnocení autora: 98.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 4 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.5 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 7 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 45 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Tuax 04.10.2008, 2:29:57 Odpovědět 
   Pěkné. S tímto stylem se moc často nesetkávám, je to pořádně hutné, obohacující. Nutí to k přemýšlení ke smíchu. Zaujaly mě velmi poutavě ztvárněné teorie o vzniku, existenci. Některá slova byla suprová, sem tam jsi něco mixnul, sem tam jsi to zlehčil, jinde zveličil, či přehnal. Obdivuhodné myšlenkové pochody, slovní zásoba a tvůrčí kreativita. Opravdu zajímavé pojetí roury.

To jsem zvědav jak si povede moje verze, až spatří světlo světa na Saspi.
 ze dne 04.10.2008, 7:13:03  
   čuk: Díky za přečtení a hodnocení, MOje děravá paměť už vše zapomněla. DOmnívám se, že ještě existuje další pokračování, a pak byla Roura ukončena.
Ale je rozpracovaný román na pokračování KUře v tubě, ten sice není tak excentrický, ale dá se tam dost volně psát skopičiny- viz fórum o Kuřeti
 Nethar 02.08.2007, 21:54:40 Odpovědět 
   Opět se ukázalo, jak jsem jednoduchej, a vy mi to furt nevěříte :-) Musím souhlasit s Arvinejem, styl, který jsi použil, se mi četl špatně a po krátké době mě z něho děsně rozbolela hlava :-) Každopádně ona šroubovanost není tvojí chybou, nýbrž záměrnou snahou, takže nevím, jestli je to něco, co bych měl vytýkat či spíše chválit! Je to pro mě prostě příliš těžko stravitelné, což, jak říkám, přisuzuji svojí jednoduchosti, a proto neznámkuji ;)
 Arvinej 19.07.2007, 22:30:27 Odpovědět 
   víš čuku kdysi jsem v Pevnosti četl jednu povídku, už netuším jak se jmenovala, byly v ní tři časové roviny a tři paralelní světy, jimiž mohl hlavní hrdina procházet. pamatuji si také že tam asi dvakrát zabil svou přítelkyni (dvakrát protože jednou v jednom světě podruhé v jiném). ta povídka byla první nebo druhá v jedné literární soutěži. když jsem ji četl tak jsem musel asi po 2 stranách přestat. byla prostě tolik vyumělkovaná a tolik dobrá že už to přešlo v kýč. řeknu ti to se vážně tenkrát nedalo číst.
a tak nějak podobně to cítím s tvým pokračováním Roury. je napsaná tvým osobitým stylem, který jsi ještě vylepšil ironií a jlnými podobnými hračkami, má skvělý nápad, je neskutečně šílená, prostě kvalita jaká má být. zvláště to platilo o krátké první a hlavně třetí části. ta druhá byla ale naprosto stejně nedající se číst jako ona výše vzpomínaná povídka. když jsem se dostal k Plačtivcovi tak jsem neměl nejmenší potuchy o čem to vlastně čtu. tak mě teď napadá že jsem se trochu rozepsal... no radši s tím přestanu stejně jsi pochopil co tím myslím. bohužel 2- ode mě.
 Šíma 07.07.2007, 19:22:01 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Šíma ze dne 07.07.2007, 17:58:22

   Četl jsem Tvé dílko znovu a znovu jsem se smál! :-) Tvůj styl člověka neomrzí! Snad Ti dá Bůh dlouhého zdraví a spisovatelská Můza hodně inspirace! :-) Stojí to za to!
 Šíma 07.07.2007, 17:58:22 Odpovědět 
   Mohu Ti Čuku jen ze srdce poblahopřát! Abych řekl pravdu, celou dobu jsem se musel usmívat a v mnoha momentech jsem se také hlasitě uchechtl! Není to šroubovité, ale je to "šílené"! Tobě vlastní! A jde opravdu o velmi povedené pokračování Roury, které nemá konkurenci a patrně také nikdy mít nebude! :-)))))) Mám tu málo závorek na to, abych Ti ukázal, alespoň na obrazovce, jak moc jsi mě potěšil a jak moc jsem se bavil! Chvíli budu střebávat dojem ze Tvého pokračování a pak si jej minimálně ještě jednou přečtu! Zdraví Tě šíma! :-)
 Maura 07.07.2007, 17:35:13 Odpovědět 
   Tak jsem ulovila tvou povídku a nyní, když jsem ji pečlivě přečetla a pochopila ji, tak se musím opravdu smát. Víš, kdybych tohle věděla dřív, co nyní, tak bych leckam nelezla , ale i takové poznání stojí za to, aby člověk mohl číst takl zábavné povídání a všechno si mohl vychutnat.
Dávám ti 1 a podávám ti ruku, abych si ji mohla s tebou potřást nad tvým dílem.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Jak jsem rozbil...
Delfin
TERMINÁLY
Danny Jé
Kalich života -...
Trenz
obr
obr obr obr
obr

Pátek třináctého...
Šíma
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr