obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"V pohromách se většinou z přátel stávají nepřátelé."
Caesar
obr
obr počet přístupů: 2915295 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39398 příspěvků, 5729 autorů a 389845 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Stromy - 1. část ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Stromy
 redaktor Šíma publikováno: 10.07.2007, 20:58  
Toto delší dílko je variací na horor a sci-fi. Prosím omluvte ty vykřičníky na konci přímých vět, ale já již nemám sílu je vyhazovat! Díky, klidně mi za to vždy sražte jeden bod. Mějte se jak chcete a psaní zdar! A ještě jedna věc, původně jsem chtěl dílo rozsekat, ale vůbec se mi to nelíbilo... :-)
 

/Prolog/

Byl vlahý večer. Léto se již pomalu chýlilo ke svému konci. Stromy se zvolna obtěžkávaly zrajícími plody. Každičký živý tvor, i obyčejná rostlina, se radovali z překrásného času hojnosti. Avšak kdesi číhalo rodící se zlo. Přišlo na svět za jedné bezmračné noci, kdy hřmělo a blýskalo se jako při bouři, ale nebe bylo čisté a poseté spoustou hvězd. Koho by kdy napadlo, že jedna z nich spadne na zem, aby ďáblu splnila jeho neukojitelný sen?

Vysoko v horách nad kotlinou s ospalým městečkem seděli u ohně nedaleko roubené chaty tři muži. Byli již v dobré náladě a zvolna dopíjeli všechny přinesené zásoby alkoholu. Bůhví co vlastně oslavovali. Jejich hlasy se rozléhaly široko daleko a rušily všeobecný klid a mír nadcházející noci. Prázdných lahví přibývalo. Maso na rožni bylo takřka snědené a oheň již jen slabě doutnal ve svém ohništi naplněném žeravým popelem.

"Hej, Henry!" volal jeden z mužů na svého kolegu. "Kde máš další chlast? Chci se opít jako prase! Dneska mám důvod! Narodil se mi syn!"

"Ale Charlie, ty už máš dost!" odpověděl mu tázaný muž u ohně. "Když moc piješ, potom ti je špatně! Jestli budeš zvracet, necháme tě spát venku pod hvězdami! Kdo to má po tobě uklízet?"

"Víš co jsi?" zeptal se jej oslavenec. "Víš... Víííš co jsi? Ty jeden všiváku? Nejsi nic! Jsi nula! Nedáš kamarádovi ani kapku? Necháš mě umřít žízní?"

"Ty umřeš jedině na otravu alkoholem!" zařehtal se třetí muž, který močil u keře nedaleko ohně.

"Dej si pozor, ať ti neupadne!" řekl mu novopečený otec. "Hvězdičky! Kolik vás tam nahoře je? Ani vás nedokážu spočítat! Hej kluci! Padá... Padá hvězda! Vidíte to taky?"

"Už raději nepij!" řekl mu muž u ohně. "Kde ji máš?"

"Já nevím?" pokrčil oslavenec rameny. "Já ji vidím všude! Letí dolů... Třeba spadne mezi nás?"

"Cože?" zeptal se jej jeho druhý přítel, který si právě zapínal poklopec. "Co se děje, Henry? Náš přítel má halucinace? Už vidí bílé myšky a pavouky?"

"Zdá se mu, že padají hvězdy!" zavrčel muž u ohně. Prohrábl ještě doutnající popel kusem klacku a hřál si nad ním umazané dlaně. "Začíná být zima! Jdeme spát? Co říkáte?"

"Vážně tam něco je!" ukázal třetí muž prstem k nebi. Stále někam zíral se zakloněnou hlavou. "Hele, Charlie? Jak to žes ji viděl, když jsi namol?"

"Já vidím i za roh!" řekl jim a předklonil se. "Asi budu zvracet! Pomoc, kluci! Mě je zle! Kriste pane, proč jsi mě nezadržel?"

"Co je to?" zeptal se muž u keře svého přítele u ohniště. "Vidíš to taky? Není to raketa?"

"Ruska raketa?" blekotal oslavenec. "Co by tu dělala? Já zvracím!"

"To bude nějaké letadlo!" řekl mu muž u ohniště a snažil se nevnímat dávivé zvuky, které vydával jeho nejlepší přítel. Chápal, že narození prvního syna je sakramentský důvod k napití, ale nemusel se zrovna opít jako prase.

"Hej, Charlie!" zavolal na něj. "Padá hvězda! Co si budeš přát?"

"To ještě nevím," zakuckal se a padl k zemi mezi zvratky. "Já se z toho pobliju!"

"Kriste pane! Charlie, vstávej a nelež v tom svinstvu! Budeš smrdět jako prase!
Slyšíš, vstávej!"

"Nechte mě tu umřít, hoši!" úpěl muž ležící na zemi. "Možná je to UFO! Marťani! Přilétají k nám z Marsu! Všechny nás zabijou! I mého malého chlapečka! Bože můj!"

"Je na mol!" řekl muž u ohně. "Necháme ho tady. Zima ho probere!"

"Co to mohlo být? Zmizelo to támhle za hřebenem! Teď se zablesklo! Sakra! Možná to vážně byla nějaká raketa! Družice, nebo co já vím? Třeba Rusům spadl ten jejich Mir?"

"Hovno jim spadlo!" zachrčel ležící muž. "Já tu klepu bačkorama, a vy se staráte jen o tamto!"

"Budeš spát venku, Charlie! Kdybys spal s námi v chatě, všichni bychom se z tebe pozvraceli!"

"Běžte někam!" řekl a víc z něj už nedostali. Začal hlasitě chrápat. Přikryli jej kusem plachtoviny a zmizeli ve dveřích chaty.

"Ještě pořád hřmí!" zamyslel se Henry. "Není to nějaký divný?"

"Jasně," bouchl jej do ramene jeho střízlivější přítel. "Vylezou z toho zelení
pidimužíci a sežerou nám Charlieho!"

"Jo, bude ho věčná škoda!" zabručel a zavřel za sebou dveře.

Všichni měli vypito. Hvězdy padají každou chvíli! No a co? A to hřmění? Možná, že se blížila nějaká bouřka. V ten čas dostala příroda do vínku další obyvatele. Byli jiní než ti doposud. Nepatřili do živého či neživého světa, fauny nebo flóry. Byli nepodobní ničemu na Zemi, a přesto si vzali za vzor svého těla obyčejné stromy, keře a popínavé rostliny. Byli od nich k nerozeznání. Zrodil se nový druh!

/Část první - Podzim/

"Na Podzim opadnou většině stromům všechny listy, ty nejdříve zhnědnou, zežloutnou či zčernají podle toho, o jaký druh stromu jde, ba ani keře neubrání svůj zelený šat a shodí jej na studenou zem. Jsou stromy, kterým listí neopadne, protože je i třeba nemají, avšak jsou i dřeviny, kterým listí nikdy nenarostlo a nejde o jehličnany či jinou odrůdu jim podobnou. Jsou k nerozeznání od obyčejných druhů, a tato podoba je jejich druhou přirozeností, tou první je lest."

/I./

"A obleč si bundu!" volala matka na svého sotva desetiletého pihovatého syna.

"Venku fouká studený vítr! Zase nastydneš a budeš nejméně týden doma!"

"Ano, mami," odpověděl ji otráveně. Když běžel okolo věšáku v předsíni, strhl ji z dřevěného háčku. "Nevíš, kde jsem nechal kopací míč?" zavolal na svou matku skrze
několikeré dveře.

"Který míč, Ronalde?"

"Ten, co jsem dostal k Vánocům!"

"To nevím, každou chvíli někde něco ztratíš!"

"Ale mami," zamračil se a popotáhl nosem.

Vyšel ven a zabouchl za sebou dveře od hlavního vchodu. Bylo zamračeno. Mraky se táhly nízko nad střechami domů. Otřepal se pod náporem chladného větru, který dul od hor a ztrácel se kdesi nad vrchovinou na východní straně. Zatracené počasí, zabručel si pro sebe. Kde ten Thomas je?

Díval se na vyrovnanou řadu domů po obou stranách cesty. Topily se v záplavě ovocných a okrasných dřevin. Žádný z domů nebyl stejný. Kam až jeho oko dohlédlo, stály domky z různých materiálů, od dřeva až po celozděné stavby, avšak tyto domy byly spíše výjimkou. Nejčastěji zavadil pohledem o jedno až dvoupatrové vily podobné středověkým palácům s několika věžičkami a falešným cimbuřím. Věžičky byly věrnými kopiemi svých sester na některých ze starodávných hradů a zámků nacházejících se povětšinou ve starém světě.

"Ahoj," bouchl jej do zad jeho větší přítel. Chodili spolu do stejné třídy, ale Thomas byl o hlavu vyšší než on. "Zase jsi se zasnil uprostřed dne?"

"Houby," mávl rukou. "Půjdeme dneska k tobě? Máš už tu novou počítačovou hru, kterou ti vaši slíbili?"

"Tu střílečku?" zamyslel se. "Chceš se utkat s mou maličkostí v černé prázdnotě? Porazím tě, uvidíš!"

"Ve zprávách o počasí říkali, že letos přijde Zima dřív než obvykle, věřil bys tomu?" zeptal se jej Ronald, aby změnil téma rozhovoru.

"Ale," řekl Thomas s vážnou tváří. "Aspoň budeme dřív stavět sněhuláky a bunkry. A vyhlásíme válku klukům ze severního konce města! Beztak potřebují napráskat."

Na jednokolejové trati nad městečkem zarachotil odpolední vlak. Projel po náspu a za zatáčkou zmizel v tunelu. Dunění vagónů se ještě dlouho rozléhalo mezi svahy kopců, i když byl vlak už dávno pryč, kdesi za tunelem, a překročil hranu stoupání, aby se spustil z průsmyku po táhlém zalesněném svahu k další osadě v předhůří několika tisícových velikánů.

Thomas si přitáhl bundu víc k tělu a zapnul si zip až na doraz. Pohlédl na Ronalda a přemýšlel, kde se zase toulá ve své mysli. Sklonil hlavu a špičkou pravé boty začal kopat do ležících kamenů na okraji cesty. Jen kousek od něj se na vadnoucím trávníků krčil malý stromek. Zdálo se mu, že je jiný. Na první pohled mu připadal jako suchá zapíchnutá větev, kterou tam někdo dal, aby dotyčný, na něhož byla nastražena tato past, zakopl a umazal si oblečení. Na stromku však byly drobné lístečky chvějící se ve studeném větru, které mu dodávaly prapodivnou podobu.

"Ronalde?" strčil do zasněného kamaráda.

"Co?" vyjekl a divoce se rozhlížel kolem sebe.

"Proč to děláš?"

"Co jako?"

"Proč spíš s otevřenýma očima?"

"Já nevím!" řekl po pravdě. "Půjdeme?"

"Nemusíme mrznout na tom protivném větru. Víš o tom, že má do naší školy přijít nová učitelka?"

"Vážně?" zeptal se jej Ronald otráveným hlasem. "A myslíš taky na něco jiného než na školu?"

"Třeba na to, jak mám s tebou hrát, když zdřevěníš uprostřed hry."

"Já za to nemůžu, fakt ne!" bránil se.

"A kdo říká, že jo?" zavrtěl Thomas hlavou.

Vykročili k jeho domovu. Na hlavu jim dopadlo několik dešťových kapek. Okolo nich se propletl velký černý kocour. Na břiše měl již hojící se ránu po jednom z nočních soubojů, ve kterém patrně hájil svá teritoriální práva.

Otřel se i o malý stromek. Nikdo z chlapců se nedíval, když se na jeho listech zachytilo několik malých kapiček krve vytékající z proužku čerstvě otevřené rány. Kocour nejspíš vylezl na strom, či seskočil z kamenné zídky při svých toulkách po okolí a nevšímal si svého zranění.

Stromek na malý okamžik ožil, aby se vzápětí znovu propadl do své obvyklé letargie. Byl již pokročilý Podzim a Zima klepala na dveře. Nadcházel čas spánku a několikaměsíčního odpočinku. Kdoví, snad se nedožije Jara a zahyne pod nánosem sněhu. Vítr smetl již zasychající krev z lístků, ale její stopy na nich zůstaly. Možná to byl jen odlesk slunečního světla, které si razilo cestu skrze černošedá bachratá mračna visící nízko nad krajem.

/II./

Bylo devět hodin večer. Venku foukal studený vítr a zpíval okolo ústí komínů. Ulice byly prázdné. Nikomu se nechtělo jít do chladného zamračeného večera, a tak všichni raději seděli u televizorů nebo u stolů v kuchyni. Zamilovaní se mohli díky šeru oddávat vyjadřováním svých nejvroucnějších citů v temnotě svých pokojů za clonou tiché a nevtíravé hudby a hlasitých vzdechů.

Oba chlapci se rozloučili přede dveřmi Thomasova domu. Nechtělo se mu jít jej doprovodit napůl cesty v nenechavém a drzém větru, který jim pročesával jejich nakrátko ostříhané vlasy.

"Tak ahoj!" mávl Ronald rukou a usmál se na svého přítele.

Navzdory očekávání vyhrál na body a zahanbil tak vychloubajícího se chlapce. Thomas přijal porážku bezeslov. Pátral v paměti, kde udělal chybu. Nemohl však přijít na to, v kterém úseku hry dal nevědomky Ronaldovi šanci, aby nad ním zvítězil.

"Ahoj!" usmál se Thomas. "Čekej odvetu!"

"Zítra?"

"Zítra ne! V neděli, domluveno?"

"Fajn!" přikývl Ronald s vážnou tváří. "Domluveno!"

Vydal se k domovu. Slyšel Thomase, jak zavírá pomalu dveře a tušil, že neustále hloubá nad dnešní hrou. Určitě nebude spát celou noc! Bylo mu příjemně na duši. Konečně vyhrál a hned dvakrát! Nestávalo se příliš často, aby Thomase porazil.
Za deset minut budu doma, řekl si v duchu a již teď se těšil na vyhřátý domov, teplou večeři a čekající postel. Neměl chuť se dívat na televizi nebo si číst knihu. Nemohl se dočkat zítřejšího dne a vlastně ani nevěděl proč.

Vítr mu smetl čepici z hlavy a začal si s ní pohrávat. Hoch se rozběhl za svým majetkem. Nevědomky si zahrál se vzdušným proudem na honěnou a přijal jeho pravidla hry. Vítr beztak neměl co na práci a nudil se fádním ofukováním domů a zahrad. Smrákalo se, a městečko se zvolna nořilo do tmy.

Po chvíli se mu ji konečně podařilo chytit. Byla nabodnutá na živém plotě kus od jeho domu. Udýchaně se přiřítil k hučce a chňapl po ní. Od hor se ozvalo posměšné hučení. Ohlédl se za sebe směrem k horám, avšak neviděl nic, než tmu. Přepadl jej nevýslovný strach. Okolí tonulo v šeru a pouze několik sloupů pouličního osvětlení ozařovalo cestu mezi domy.

Nikdy se nebál tmy, i tehdy když sám podnikal loupežné výpravy po teritoriu horského městečka i za jeho hranicemi. Znal město i okolí. Mnohokrát musel použít různé zkratky, aby unikl pronásledování svých soukmenovců patřících do druhé party. Avšak dnes na něj padla podezřelá prázdnota a nevysvětlitelný děs.

Prohlédl si čepici, není-li roztržená a ráznými kroky zamířil k domovu. Koruny stromů i keřů tiše ševelily v poryvech větru. Všude vládla až podezřele poklidná atmosféra, kterou hučící vítr dotvářel k dokonalosti. Když zamířil k cestičce vedoucí skrze trávník před domem, o něco zakopl a upadl na zem.

"Zatraceně." vykřikl. Jeho hlas však zanikl v hučení pozdního večera. "Co to bylo?"

Po čtyřech se otočil a zamířil k věci, o kterou ve spěchu zavadil. Ve světle vycházejícího z oken obývacího pokoje spatřil malý sotva třicet centimetrů vysoký stromek. Vypadal bezradně, třásl se ve větru a ohýbal se až k zemi. Bylo mu ho líto, a tak se rozhodl, že jej spolu s otcovou pomocí vykope a přesadí do květináče.
Když otevíral dveře domu, otočil se k místu, kde vězel v zemi. Zdálo se mu, že na něj mává. Zamával mu také, i když to bylo podle něj přímo dětinské. Chvíli postával ve dveřích a nemohl od stromku odtrhnout zrak.

"To jsi ty, Ronalde?" slyšel hlas své matky. "Jdeš pozdě!"

"Já vím, mami!" povzdechl si a zavřel za sebou dveře. "Byl jsem u Thomase, jeho rodiče mu koupili novou počítačovou hru. Zapomněli jsme úplně na čas!"

"To ti věřím!" souhlasila a čekala, až se objeví v chodbě za předsíní. Slyšela, jak věší bundu na háček a zouvá si boty. Spatřila jej, jak nese v ruce svou huňatou čepici. Zdálo se ji, že je trochu ušpiněná, jakoby ji válel po zemi.

"Cos dělal s tou čepicí?" zeptala se jej udiveně.

"Vzal mi ji vítr z hlavy!" pokrčil rameny.

"To ti tak budu věřit, zase jsi se pral, viď? Podívej, jak máš umazané kalhoty! A bunda bude určitě taky vypadat!" dala si ruce v bok a přísně na něj pohlédla.

"Zakopl jsem před domem a upadl." řekl ji, i když tušil, že mu nebude věřit. "Vážně mami! O takový malinký stromek. Vypadal jako bonsaj! Myslíš, že si ho budu moct dát v pokoji do květináče?"

"Malý stromek?" zavrtěla nevěřícně hlavou.

"Jo!" přikývl.

"Od kdy se zajímáš o stromy?" divila se ještě víc.

"Líbí se mi," pokrčil rameny a šel se převléknout.

Je jako jeho táta, pomyslela si. Ale copak by unesla skutečnost, že se její nejmilejší bytosti toulají po lese v horách a vydávají svůj život napospas přírodě? Copak nestačí, že se Adam celé dny neukáže doma a chodí kdesi po kraji? Neměla nic proti přírodě, lesům a divokým bystřinám. Ale byly tu i nevypočitatelné výkyvy počasí, náhlé bouře, polomy i valící se přívaly vod. Laviny sesouvající se na nebezpečných svazích hor i záludná zákoutí lesů v kopcích a na úbočí vysokých skalních štítů.

Jsi paranoidní, řekla si. Měla bys zajít k doktorovi!

"Mami, vážně mi nevěříš?" zeptal se ji Ronald.

"Co ti mám věřit?" otočila se k němu. Byl převlečený do čistého oblečení a to špinavé nesl do koše s prádlem, které čekalo na vyprání. "Vždy když něco vyvedeš, najdeš si pohotově nějakou výmluvu, Ronalde! Děláš, jako bych tě neznala! Tohle na mně nezkoušej!"

"Že jsem zakopl a upadl. Vážně jsem se dneska nepral! Byl jsem u Thomase na počítači, jak jsem ti říkal! Vyhrál jsem nad ním, chudák byl z toho celý tumpachový."

"Dobře!" usmála se. "Věřím ti. Cos to povídal o tom stromku?"

"Ale," mávl rukou. Začal pochybovat o tom, zdali má vůbec přemluvit otce, nebo se do toho dát sám. Avšak celou příští noc měl podivné sny a ve všech hrál onen malinký a nevinný stromek hlavní roli.

/III./

Bernard Hoch vlastnil malou čerpací stanici na okraji města, postavenou směrem k průsmyku mezi důstojně vyhlížejícími horami. Těšil jej fakt, že široko daleko směrem ke Skalistým horám, až na konec Velkého medvědího průsmyku táhnoucího se horskými sedly v délce patnácti kilometrů, kde jeho cesta znovu sestupovala do předhůří, nebylo žádné jiné místo, kde by mohli projíždějící řidiči načerpat pohonné hmoty, než projedou horami a dorazí k další osadě nacházející se dobrých šedesát kilometrů daleko.

Všude okolo hor se nacházely jen nedotčené lesy, jezírka a kopce. V zimních měsících se však průsmykem takřka nedalo projet, protože byl neustále zasypán návaly sněhu a popadanými sněhovými lavinami, které se u konce své cesty proměnily v neporušenou a souvislou vrstvu hmoty soupeřící svou pevností se skalními stěnami.

Jeho jedinou starostí bylo vydělat si dost peněz na několik měsíců dlouhou sezónu nízkých příjmů, kdy poptávka po pohonných hmotách poklesne až k bodu mrazu, nehledě na to, že Lesní správa a Horská služba potřebovaly palivo neustále. Cesty obyvatel městečka se v zimním období zkrátily na minimum.

Městečko měl jako na dlani. Dál k horám bylo již jen několik samot a ševelící lesy zaplněné vytím vlků, zdivočelých psů a zatoulané zvěře, kterou přilákaly světla domů. Nestěžoval si. Celý život toužil po tom, aby se mohl odstěhovat z přeplněného města plného smogu, troubení aut a lidského běsnění do zapadlé osady kdesi v lůně přírody. Po deseti letech očekávání se mu jeho sen vyplnil.

Jeho žena však pro něj neměla sebemenší pochopení a zůstala na místě, kde se narodila, kde měla své přátele a svou práci. Rozvedli se. Neměli děti a postupem času Hoch na svou bývalou ženu zapomněl. Vzpomínky odezněly kdesi v zapomnění a on na ni přestal myslet. Ke všemu za ním začala chodit jedna vdova z městečka, a tak měl postaráno o své základní potřeby. Již teď se městečkem šířily různé fámy, nejvíce od starých panen, které záviděly i to poslední lidské štěstí, a vytvářely různé narážky na jejich společné soužití v malém domku u čerpací stanice.

Jemu samotnému táhlo na padesát let. Jí bylo něco pod čtyřicet. Ale i tak se Hoch cítil svěží a silný. Nechal se zapsat do oddílu civilní obrany a nezřídka pomáhal i lidem od Horské služby či lesníkům při náhlých pohromách nebo jiných vážných událostech. Získal si tak přízeň většiny obyvatel a nesmazatelnou úctu, kterou nedokázaly pošpinit ani ony sesychající a žárlivé netykavky, jak jim s oblibou říkal.

Byl šťastný. Zdraví mu stále sloužilo, co víc si mohl přát? Teď, když se Zima znovu hlásila o svá práva, přepadl jej jako každý rok zvláštní druh smutku související s odlivem zákazníků. Ještě nenapadl první sníh. A nyní, kdy došlo k úbytku zákazníků, měl více času na sebe a svou přítelkyni.

Ten večer se posadil na svůj starý gauč a pustil si televizi. Bylo něco po deváté a cesta byla jako vymetená. Zavřel pumpu a zamkl velkou kukaň z neprůstřelného skla, ve které měl i malý obchod a vytratil se do domu sousedícího s čerpací stanicí. Požáru se neobával. Zajištění stavby i všech zařízení bylo na vysoké úrovni a on na vše dohlížel přímo ostřížím zrakem.

Přivinul k sobě svou přítelkyni a oba se nechali zavést do děje jakéhosi dobrodružného filmu odehrávajícího se na moři. Sledovali bitky odvážných pirátů, naslouchali ryku boje a výstřelům děl. Čas od času jim do uší dolehl i zvuk okolo projíždějících vozů, ale nikdo u stanice nezastavil.

"Jsem ráda, že můžu být s tebou, vážně! Všiml sis těch řečí, které o nás dvou kolovaly mezi lidmi ve městě? Utichly jako mávnutím kouzelného proutku."

"Už bylo na čase!" zabručel Bernard souhlasně. "Copak spolu spořádaně nežijeme? Jsi počestná žena, tvůj muž zemřel před deseti lety a ty máš taky právo na šťastný
život! Ty staré panny. Měly by si hledět svého! Co z toho mají, že si uchovaly své věnečky, když teď nejsou k užitku, ani k tomu, aby potěšily chlapské oko? Čert vem ten jejich podělaný spolek!"

"Vykašli se na ně," usmála se. "Závidí nám!"

"A co nám závidí?" zeptal se ji a vypnul televizi.

"Že to spolu můžeme dělat každou noc! Dobře jim tak," řekla mu vášnivě. "Ať puknou vzteky!"

Přesunuli se do ložnice. Cestou zhasli všechna světla. K tomu, na co se nyní chystali, žádné nepotřebovali. Nač taky?

/IV./

Tu noc vyhasl na okraji městečka jeden lidský život, beze svědků a způsobem, který by vyděsil i toho nejotrlejšího muže. Jedním z nich byl i zdejší strážce pořádku. I on sem přišel hledat útočiště před životem ve velkoměstě. Bylo mu něco přes osmatřicet let. Vlasy měl již prošedivělé, stejně jako vousy na neoholené tváři. Rčení hlásající: Že každý je tak starý, jak se cítí, u něj platilo jako ušité.

Bydlel pod městem u nevelkého jezera ležícího na okraji hustého smíšeného lesa.
Radní mu nabídli služební byt uprostřed městečka, ale on jej odmítl. Měl rád rána zalitá slunečním svitem a švitoření ptáků probuzených prvními paprsky rodícího se dne, šumění trávy a listí ve větru, či poklidné ticho, když celý kraj zmizel pod nánosem sněhu, které rušilo pouze občasné vytí vlků nebo kňučení zbloudilé lišky.

Probudilo jej zvonění telefonu. Obrátil se na posteli a chňapl po sluchátku. Zasakroval, když se mu málem podařilo shodit přístroj na dřevěnou podlahu. Přidržel si sluchátko u ucha a ospale zazýval.

"Kdo je?" zeptal se.

Ten den si chtěl vzít volno. Neměl chuť se den co den zabývat prkotinami. Delší dobu se v městečku nic závažného nestalo. Sem tam nějaká krádež, ale i ta se později vysvětlila a vyšla z ní jen obyčejná rošťárna. O vraždě ani nemluvě. Zdálo se mu, že tu všichni dodržují až příliš pečlivě všechna Boží přikázáni, která dostal Mojžíš na Sinajské hoře, položené kdesi na poušti. Nebyl si jist jménem hory, natož tím, zda-li všechna tato Boží přikázání zná: Nezabiješ! Nesesmilníš! Nepokradeš!

"Jsi tam, Edmonde?" ozval se opatrný hlas.

"Kriste pane!" povzdechl si. "A kdo jiný by měl být na tomhle čísle? Moje stará? Ta je už dobrých pár let na Pravdě Boží! Co se stalo? Někomu se ztratil pes nebo kočka? Šlohli starostovi auto?"

"Máme tu vraždu!"

"Cože?" polkl ztěžka. "Opakuj to!"

"Já nevím!" řekl mu čísi hlas. "Když jsem to viděl, pozvracel jsem se, vypadalo to hrozně!"

"Poslyš, Bruno!" řekl mu a natáhl se pro cigaretu. Myslí mu ihned proběhla vzpomínka na muže, kteří uhořeli v posteli jenom proto, že při kouření usnuli.

"Našel jsi to sám, nebo ti někdo zavolal?" zeptal se muže na druhé straně drátu. Myslel si, že ještě spí. Že se mu tohle všechno jenom zná. Vražda? Hrdelní zločin v tomhle městě? říkal si v duchu.

"Jsem u Adama na základně Horské služby a Lesní správy. Časně ráno objevili muži, kteří šli do práce na Pilu tu věc."

"Věc?" nechápal. "Chceš mi snad říct, že někoho něco sežralo? Přistáli tu malí pidimužíci s anténkami na hlavě a jednoho někdo nedopatřením zašlápl, nebo si zahrál s jejich talířem házenou?"

"Vypadá to jako lidské tělo, v tom jsme se s Adamem shodli, vtip je v tom, že tu nikdo nikoho nepohřešuje."

"Volali jste už soudního lékaře?" zeptal se jej Edmond a ohlížel se po pokoji, zda nezahlédne své oblečení. "Ano?"

"Samozřejmě! Ano, volali. Ohledal tělo, ale vůbec si neví rady! Nejde na něm vůbec nic poznat! Nic, rozumíš?"

"Rozsápala jej divoká zvěř, nebo co?" zeptal se netrpělivě svého pomocníka.

"Nevím, zůstalo tu potrhané oblečení se stopami po krvi a těmi šťávami, co kolujou v našem těle. Nějaké osobní věci a nic víc!" řekl mu hlas ve sluchátku. Nastala krátká pauza.

"Bruno?"

"Ano?"

"Řekni mi, co si o tom všem myslíš ty?"

"Nevím!" dostal odpověď. "Nevím, co si o tom všem mám myslet."

Šerif přepnul přístroj na hlasitý odposlech a položil sluchátko. Vstal z postele a dal se do hledání svých svršků. Poškrábal se na přirození a nerozhodně se rozhlédl po pokoji. Naučil se spát nahý, chodil pak po svém bytě jako praotec Adam, dokud si nedal něco k snídani, a nenašel své oblečení. Dneska neměl na nic chuť. Vlastně jej přešla v okamžiku, kdy mu jeho pomocník zavolal.

"Co ti muži? Kolik jich bylo?"

"Pět. Ti slabší se pozvraceli. Říkali, že za celou dobu, co chodí po lese a porážejí stromy, nebo provádějí jinou určenou činnost, se s ničím takovým nesetkali! Sepsal jsem s nimi výpovědi a nechal je jít dělat."

"V pořádku! Hektor je kde?"

"Soudní lékař?" zeptal se jej Bruno.

"On není jen našim doktorem, slouží i široké veřejnosti, na to nezapomeň! Kam šel?" zeptal se jej šerif. "Jedna práce mu nestačí!"

"Za svou prací, jak jsi už řekl! Napsal nám zprávu o prvotním ohledání a řekl, že když nemá pořádné tělo, není co řešit."

"To se mu nedivím!" souhlasil šerif. "Dnešní den začíná opravdu hezkým způsobem. Kde to je?"

"U Zlatého potoka ve strži pod Starou cestou vedoucí k Pile!" řekl mu Bruno. "Nafotil jsem to tam, ale ty hadry jsem nechal tak, jak je našli dřevaři! Denis tam zůstal pro případ, že by se na ně vrhli vlci nebo jiná krvelačná zvěř!"

"Dobře, do půl hodiny budu tam!" zamračil se Edmond. "Žádné jiné zprávy pro mne nemáš?"

"Tahle ti nestačí?" divil se Bruno. "Tak já končím, kdybys mě potřeboval, jsem v hospodě u radnice, jdu si dát pár pořádných panáků!"

"Neožer se, kdybych tě potřeboval!" varoval jej šerif a zavěsil.

Oblékl se a v obývacím pokoji si otevřel bar. Chvíli nad něčím uvažoval, možná nad tím, má-li si dát taky jednu pořádnou sklenku na kuráž. Nalil si Brandy a otřásl se, když ji do sebe vpravil. Zavřel bar a vydal se do předsíně pro kabát a klobouk. Cestou odemkl domácí zbrojnici a vytáhl z držáku brokovnici. Zkontroloval je-li nabitá, a pro jistotu si naplnil kapsu u kalhot několika náboji.

Jestliže šlo o medvěda, bude mi brokovnice málo platná! řekl si v duchu. Medvědi se tu neukázali už dobrých pět let! Zamkl dům a nasedl do svého služebního vozu. Otřásl jim chlad zamračeného dne. Nepršelo. Pokud bude mít štěstí, najde nějaké stopy. Zamyslel se nad starostou. Určitě se zblázní! Když míjel branku, takřka vyvrátil její levý sloupek. Vyjel na silnici a vydal se k Pile.

Soustřeď se! přikazoval sám sobě. Nebo se zabiješ dřív, než tam dojedeš!
Jak se mám, sakra, soustředit, když mi tu někdo někoho zamordoval a nechal na místě činu jen několik zakrvavených a zapáchajících hadrů? Zapomněl jsem se Bruna zeptat, kdy asi došlo k vraždě, pokud to vražda skutečně byla. Možná, že šlo o nešťastnou náhodu. Ale co když se jen utěšuju?

Pokrčil rameny. Připadal si jako blbec. Městečko bylo již z části probuzené do studeného listopadového dne se Zimou na krku, a možná, že i nějakým šíleným pomatencem, který se rozhodl, že se tu usadí a sní několik jeho obyvatel.
Ale co když nejde o člověka? Může být pachatelem někdo jiný? Tato otázka mu utkvěla nadlouho v jeho rozbíhající se mysli.

/V./

"Stromek!" řekl si Ronald jen co otevřel své rozespalé oči. Pohlédl skrze záclony na zamračené nebe a ve větru se klátící koruny stromů. Zakabonil se. Počasí k ničemu. Nedal se hrát fotbal, ani žádné jiné míčové hry, natož jen tak běhat po městečku a jeho okolí.

Každou chvíli se mohl spustit déšť a po něm mokrý sníh, nebo sněhová bouře a zasypat je návaly sněhu. Zima byla na spadnutí a bušila na dveře. Štíty hor byly neustále zahaleny do těžkých mračen. Na nějaké vycházky do přírody nebylo ani pomyšlení a horolezecká sezóna skončila před třemi měsíci.

Posadil se na postel. Několikrát se dlouze nadechl. Začal se škrábat na hlavě. Byla Sobota, a před sebou měl volný víkend. Těšil se na něj a zároveň nevěděl, co vlastně podnikne. V plánu neměl nic určitého. Myslel jen ten malý stromek, který se krčil na trávníku před jejich domem.

Podíval se na hodinky. Bylo něco po půl osmé. Slyšel rachot z kuchyně a šestý smysl mu říkal, že otec není ještě doma. Protáhl se a nazul si papuče. Očima přejel po svém pokoji. Na stěně měl vylepené plakáty hvězd filmu a popmusic. Na okamžik zvážněl, když se zastavil před velkým plakátem Bruce Leeho. Jsi ještě malý na takové věci! Slyšel otcův hlas. Bude mi deset, no a co? Zlobil se. Znal ještě menší kluky, kteří začali s bojovým uměním. Ronald se zvedl z postele a zamířil ke dveřím.

"Jak jsi se vyspal?" zeptala se jej matka, jen co nakoukl do kuchyně.

Často se v duchu ptal, proč vlastně nemá sourozence. Třeba bráchu. Nebavilo jej být pořád sám, i když měl plno přátel, nemohl být s nimi každý den. Thomas bráchu má, proč ne já? Věděl, že jeho otázky jsou příliš dětinské. Našim prostě jeden potomek stačí! Zamračil se ještě víc než ve svém pokoji.

"Proč nemám bráchu?" zeptal se své matky.

"Už jsem ti to říkala snad stokrát!" zlobila se.

"Já vím," přikývl rezignovaně. "Co bude k snídani?"

"Nevím, jestli si ji zasloužíš!" přerušil ji zvonící telefon. Natáhla se po sluchátku. Věděla, že to bude Adam. Nikdy ji nenechal v prázdné a bolestivé nejistotě, vždy zavolal, když to alespoň jen trochu bylo možné.

"To jsi ty, Jesiko?" zeptal se ji. Hlas měl vážný. Zdálo se ji, že se mu chvěje rozčílením.

"Co se stalo?"

"Kde je Ronald?"

"Se mnou v kuchyni, proč?" divila se a pohlédla na svého syna. "Vyvedl snad něco? Řekni!"

"Proč by měl? Ty o něčem víš?" nechápal Adam. Na okamžik jej její otázka vyvedla z kontextu. "Pošli ho na chvíli pryč, nechci, aby nás slyšel!"

"Půjdu se podívat na ten stromek!" řekl ji Ronald. Uslyšel hlas svého otce, který mluvil dost hlasitě. Usmál se na mámu a vydal se do předsíně.

"O co jde?" zeptala se jej s vážnou tváří.

"Asi dneska nepřijdu domů," řekl ji. "Našli jsme tu něco podivného."

"Ví o tom Edmond?" pomyslela na šerifa. Byli dobrými přáteli.

"Ano. Volal mu jeho pomocník. Nevíme, co se vlastně stalo, ale našli jsme v lese několik kusů oblečení, nevypadá to dobře! Nechci tě strašit, takže..."

"Vražda?" zeptala se.

"Nevím, to bude muset zjisti Edmond!" řekl ji Adam. "Přijdu večer, nebo zítra ráno, pokud se ještě něco nestane!"

"Dobře," přikývla. "Dávej na sebe pozor."

"Budu, měj se!" řekl ji a zavěsil. Ještě chvíli držela v ruce němé sluchátko a myslela na svého muže, a na to, co našli kdesi v lesích u městečka.

"Nepřežije zimu!" vylekala se, když uslyšela hlas svého syna.

"Kdo?"

"Ten stromek!" řekl ji. "Nechtěl jsem tě vyděsit, mami! Co se stalo?"

"Něco našli! Někoho asi napadla divoká zvěř, nebo tak něco," řekla mu bezmyšlenkovitě. "Otec přijde asi až zítra. Nikomu nic neříkej, slibuješ?"

"Ani Thomasovi?" zamračil se.

"Ne!" řekla mu. "Máš ještě hlad?"

"Jo!" přikývl.

Něčí smrt jej ani v nejmenším nerozrušila. Spíše v tom hledat vůni dobrodružství. Myslel na to, zdali mu nezakáží vycházky do lesů v okolí. Rád chodil k řece, jezeru nebo k horám, kterými se občas rozléhalo dunění padajícího sněhu. Vždyť městečko samotné se krčilo mezi skalními velikány a jejich předhůřím. Bylo v zajetí hor a odříznuto od okolního světa.

"Můžu jít ven?"

"A co ten stromek?" usmála se. Vlastně se do úsměvu nutila, věděla však, že to na ní její syn určitě pozná.

"Uvidím, ale asi bych zašel jen k Thomasovi. Zahrát si na počítači!"

"Ještě si to rozmyslím!" pokrčila rameny. "To mi ani nepomůžeš s úklidem?"

"Proč myslíš, mami?" zeptal se ji. "Copak ti nepomáhám každou sobotu?"

"Ale ano, já vím," řekla a dala mu na stůl jeho oblíbené ovesné vločky s mlékem. Vzal si je do obývacího pokoje a pustil si televizi.

"Myslíš si, mami, že bych ten stromek měl ještě dneska vykopat? Co by na to řekl táta, kdybych ho přesadil do květináče a nechal ho ve svém pokoji?" zeptal se matky.

"To si s ním musíš vyřídit sám," pokrčila rameny.

"Já vím, ale stejně jde jen o jeden malý stromek."

"Dělej jak myslíš, máš vlastní rozum," řekla mu a na oko se zamračila.

/VI./

Přesně za půl hodiny najížděl Edmond ze státní silnice na cestu vedoucí k místní Pile. Po pěti minutách minul vůz Lesní správy. Zastavil u krajnice. Vystoupil a otřepal se pod studeným větrem. Přitáhl si límec vatované bundy blíž ke krku a rozhlédl se kolem sebe. Kdesi dole pod cestou zurčel potok. Mezi ním a srázem měla být několik metrů široká rovinka břehu potoka, porostlá stromy a keři, které již ztratily takřka všechen svůj zelený šat.

Něco si zabručel pod vousy a vydal se pomalými kroky po srázu k čekajícím mužům. Nebylo je vidět skrze husté křoví a napadané listí, které začínalo tlít a pohyb po něm se podobal jízdě na tobogánu. Edmond hlasitě vykřikl a začal nadávat, jakmile se zřítil z poloviny svahu. Chybělo málo, aby se musel zvedat ze země.

"Ahoj, Edmonde!" uslyšel Adamův hlas.

"Věděl jsem, že jsi tu. Tvůj vůz se nedal přehlédnout!" řekl a opatrně se vymotal ze křoví. Chvíli trvalo, než se prodral až k oběma mužům. Jeho pomocník mu kývl na pozdrav a mávl rukou k Adamovi, který ukázal na listí zachycené na šerifově kabátě.

"Měl bys víc chodit do přírody!" řekl mu Adam.

"Jsem policajt, ne nějaký kamzík!" zavrtěl Edmond hlavou. "Kde to máte?"

"Snídal jsi?" zeptal se jej Denis a zašklebil se. Edmondovi nějakou dobu trvalo, než dotyčné věci našel mezi hromadami pestrobarevného hnijícího listí.

"Vypadá to, že ty šaty patřily mladému děvčeti! Nezdá se vám? Mluvili jste o chlapovi!" zeptal se obou mužů.

Ani jeden z nich mu neodpověděl. Šaty byly roztrhané na cáry a nasáklé krví. Vypadalo to, jakoby je někdo rval z těla oběti malým háčkem, napichoval, a pak trhal na úzké proužky.

"Zvláštní!" zabručel šerif a přišel blíž k rozházeným věcem.

"Napadá tě něco?" pohlédl na něj Adam. "Viděl jsem oběti, které napadla divoká zvěř, medvědi a kočkovité šelmy. Lidi, které zasypala lavina, uvolněný svah či spadlý strom, dokonce i utopence! Ale tohle mi vyrazilo dech!"

"Mě taky!" pokrčil šerif nosem. "Smrdí to děsně."

"Není tu takřka žádné tělo, nic, z čeho by se dala oběť identifikovat!" řekl mu Denis.
"Vůbec nic."

"A doklady?" pohlédl na něj Edmond. "Nějaké osobní věci."

"Buď je nechala doma, nebo je někdo vzal," pokrčil Edmond hlavou. Vytáhl z kapsy malou placatou láhev a lokl si. "Chcete taky?"

"Ne, díky!" mávl Adam rukou. Edmond jen tiše obrátil oči v sloup.

"Jinak je tu hezky, nemyslíte?" zeptal se jich Denis.

Rozhlédl se kolem. Stromy byly malebně postaveny po obou stranách vysokého srázu. Dole na jednom z břehů, na němž stáli, byl široký prostor pro táboření, chráněný ještě dva metry vysokým břehem potoka. Jinými slovy, nacházeli se v rokli, avšak toto pojmenování bylo příliš hanlivé pro tento překrásný kout přírody.

"Denisi?" ukázal Edmond na svého pomocníka. "Zajdi do mého vozu pro plastikový pytel, rukavice a kleště. Vezmeme ty věci do laboratoře a pak je spálíme!"

"Dobře, šéfe," přikývl jmenovaný muž a vydal se vystoupat příkrý svah k silnici, kde stál šerifův vůz.

"Zvířata?" otočil se Edmond k Adamovi. "Co myslíš?"

"Které zvíře by bylo tak důkladné?" rozhodl Adam ruce v bezbranném gestu. "Nejsou tu kosti, žádné vnitřnosti, kusy tkáně, jen zakrvácené oblečení."

"Ze slov, které mi před hodinkou Bruno řekl, jsem myslel, že tu přece jenom něco zůstalo, ale tohle!" řekl šerif napůl pro sebe. "Takže žádné zvíře? Mohlo oběť odvléci někam jinam."

"Vidíš dokola nějaké stopy po vlečení těla? Krev a jiné zbytky zachycené na suchých větvích nebo na listech na zemi? Žádné stopy, Edmonde! Nejsme policajt, ale jsem dobrým stopařem! Tady nic není! Žádné otisky zvířete nebo lidí, žádné stopy po tom, že by se oběť bránila. Není tu nic hmatatelného."

"Zatraceně!" odplivl si šerif. "A to jsem si myslel, že tu bude klid!"

"Za jak dlouho zjistíš, jestli šlo o někoho z městečka?"

"Těžko říci," pokrčil šerif rameny. "Nikdo se nám neozval, aby nahlásil něčí zmizení, únos, či útěk z domova! Třeba jde o tuláka, nebo náhodného turistu, co já vím?"
"Na konci Listopadu? Co nevidět napadne sníh, hodně sněhu! Neříkej, že by se tu zrovna teď někdo potloukal!"

"Lidé z města mimo naši oblast?" zeptal se jej šerif. "Co myslíš?"

"Neblázni!" zamračil se Adam. "Městečko žije z letního turistického ruchu, na Zimu nejsme připraveni, alespoň co se turistů týče. Nemáme tu sjezdovky, vleky a podobné věci! Tyhle hory jsou v Zimě nebezpečnější než v letní sezóně."

"Vlastně máš pravdu, pro zimní období jsou hory pro turisty uzavřeny!" souhlasil
Edmond. "Myslel jsem si, že tu žijeme jako jedna veliká rodina!"

"Chceš to vzdát?" zeptal se jej Adam. Slyšeli sestupujícího Denise. Jeho nadávky a šustění plastikového pytle se rozléhaly široko daleko.

"Co?" nechápal Edmond. "Pátrání, nebo funkci šerifa?"

"Obojí," řekl mu Adam. "Žiješ tu už nějaký rok a všichni si tě váží. Vím, že to vždy není ideální, ale v jádru jsi dobrý člověk a neměl bys před ničím utíkat! Ať už je to co chce!"

"Jak tě to mohlo napadnout?" nechápal Edmond smysl jeho slov. "Víš dobře, že bych tohle místo a lidi, kteří tu žijí, neopustil! Kvůli tomuhle? Nic to neznamená! Může to být cokoli!"

"Chtěl jsem mít jenom jistotu!"

"Běž do háje!" zavrčel na něj šerif a otočil se za přicházejícím mužem. Vzal si od něj jeden pár rukavic a kleště s dlouhou rukojetí. Denis mezitím otevřel velký pytel se zipem.

"Kriste pane!" vydechl, když bral jednotlivé kusy a strkal je do plastiku. "Co to bylo za tvora? Kdy se to vůbec mohlo stát? Co říkal Hektor?"

"Mezi devátou hodinou večer a půlnocí! Ale zmínil se, že se mohl zmýlit. Odhadl to podle zaschlé krve a zbytků na cárech šatů! Proč to tolik smrdí? Teď je venku zima. Začíná mrznout, kdyby bylo Léto, pak bych se ničemu nedivil."

"Svědky asi nebudeme mít žádné," zavrčel šerif. "Co myslíš, Denisi, tenhle kus země je pěkně z ruky! Co tu oběť vůbec dělala?"

"Mohl to být někdo z Pily!" řekl mu Adam. "Co když šlo o nějakého námezdního dělníka? Pomocníka, kterého platili na ruku od hodiny?"

Z nebe se spustil drobný déšť. Několikrát zahřmělo. Muži vzhlédli k obloze. Mysleli na jedinou věc: 'Kdy napadne první sníh?'

"Musíme sebou hodit, nerad bych si uhnal rýmu!" řekl Adam a otřásl se pod dotěrným deštěm.

"Odkdy jsi z cukru?" zazubil se na něj Edmond. "Co?"

"Bude půl desáté, čučíme tu s Denisem už nějakou hodinu!" řekl mu. "Vlastně jsem sem přišel kolem půl osmé a vstával jsem v šest ráno!"

"No a?" zabručel Edmond. "Je přece Sobota, ne?"

"A co s tím má Sobota společného? Alespoň přes víkend si mohli dát pokoj!" povzdechl si Denis. "Co říkáš, šéfe?"

"Dal bych si pořádné pivo a panáka k tomu!" řekl jim Adam. "Musím jít, doděláte to sami?"

"Počkej ještě deset minut, přece nás tu nenecháš samotné!" zamračil se na něj šerif. "Co kdyby to na nás zaútočilo?"

"Já u toho přece nemusím být!" řekl mu Adam."Lidí a zvířat se přece nebojíte, nebo snad ano? A jestli nejde o člověka, nebo zvíře, pak bychom měli raději zajít za
knězem. Dobře, deset minut, pak se musím stavit u Kačera!"

"Kde?" zeptal se jej Denis.

"Motel pod Skálou sebevrahů," řekl mu šerif dotčeně. "Spadl jsi z Měsíce, člověče?"

"Ale, tady se ještě nikdo nezabil!" nechápal Denis.

"Nevím, kdo tomu místu dal takové jméno, pro našince je to motel u Kačera, a basta! Co vůbec dělá starej Donald?" zeptal se šerif Adama.

"Chystá se zbláznit strachy! Ujíždí tam celý svah a hrozí, že ten jeho podnik srovná se zemí a uzavře silnici!" postěžoval si Adam. "Jakoby toho nebylo dost! Několik desítek tisíc kubických metrů hlíny, kamení a dřeva! Věřili byste tomu?"

"Ty jsi tu šéf, Adame! Nevidím kompetentnější osobu, co se týče ochrany přírody a správy lesů. I podniky, které tu těží dřevo, drží hubu!" řekl mu šerif.

"Jo, u hranic parku, Edmonde. A počínají si jako barbaři! Nedivím se, že se potom všechno žene dolů! Stačí jedno pořádné jarní tání a budeme mít práce nad hlavu!"

"Jdeme!" řekl jim Edmond a podal svému pomocníkovi plastikový pytel.

Denis se jen ušklíbl, když jej od šerifa převzal. Stoupali do svahu. Déšť zesílil. Přehlušil i šumění potoka. Kapky deště stékaly po korunách stromů, po zelených a podivně zbarvených listech nevysokých dřevin, a vpíjely se do masy napadaného listí. Většina jich již opadala. Na těch, které odmítaly nadvládu zákonů přírody se matně leskla zaschlá krev.

Bylo podivné, že si toho nikdo z mužů nevšiml. Hledali živého tvora z masa a kostí, ani ve snu by je nenapadlo, že se toho dne šeredně zmýlí. Bytost, po níž pátrali neměla žádné srdce, i když dýchala vzduch jako lidé a zvířata. Nepodobala se ničemu z tohoto světa, a právě tato skutečnost byla rozhodující, protože byla neviditelná lidskému či zvířecímu oku. Splývala s okolím a čekala na svůj čas.

/VII./

Ronald vlezl vnitřními dveřmi domu do garáže a rozhlédl se po veliké několikapatrové polici stojící u její zadní stěny. V rohu na nejvyšším patře na jeho straně spatřil několik středně velkých květináčů. Chvíli se na ně díval a škrábal se za uchem.

Bude to stačit? Nebo, co když jsou ty květináče moc veliké?

"Vezmi si žebřík, Ronalde!" slyšel hlas své matky. "Ať nesletíš i s regály!"

"Jo," řekl si pro sebe a pátral po žebříku s jehož pomocí matka věšela záclony, čistila okna a brala věci z míst, kam nedosáhla.

"Pitomý strom!" zamračil se. Do deseti minut měl jeden z květináčů v ruce. Byl těžký, hliněný a natřený hnědou barvou. Kde vzít hlínu?

Po chvilce hledání našel dva pytlíky se zahradní hlínou a rašelinou. Vzal je spolu s květináčem a otevřel garážová vrata. Vyšel před dům. Ihned mu padl do očí malý a bezmocný keřík plácající se nad zemí ve studeném větru. Pršelo. Ronald si přitáhl límec bundy ke krku a vydal se po mokrém trávníku ke stromku.

Stále měl načervenale zbarvené lístky. Ale Ronald si ničeho nevšiml. Vrátil se pro lopatku a opatrně jej vyryl i s kořeny a válcem hlíny okolo. Usadil jej na rašelinu smíšenou s obyčejnou hlínou a obsypal jeho kořeny zbývajícím obsahem obou pytlíkům. Brzy byl hotov, a odnesl jej i s květináčem ke dveřím do domu. Ostatní věci uklidil do garáže. Zavřel za sebou a postavil jej na volnou poličku u okna. Pořád se mu na něm něco nezdálo, ale za nic na světě na to nemohl přijít. Povzdechl si a svlékl ze sebe mokrou bundu a vydal se do domu.

"Už jsem hotov!" zakřičel na matku. "Slyšíš, mami?"

"Vážně?" zeptala se. "Kde ho máš?"

"V garáži, jaký je?" usmál se a ukázal na malý keřík houpající se v klidném ovzduší místnosti.

"Je jako živý, nádhera!" zvolala a přistoupila blíž, aby si jej prohlédla. "Nemá něco s lístky?"

"Určitě se ti to jenom zdá!" bránil jej chlapec. "Nic mu není!"

"Je zvláštní. Nikdy jsem takový stromek neviděla! Asi se budu muset zeptat Vanesy, zda-li neví, o jaký druh jde!"

"To je ta známá, která dělá v těch velkých sklenících na jižním konci města?" zeptal se ji. "Pěstují tam zeleninu, kytky a okrasné porosty! Co může vědět o tomhle?"

"Já nevím!" řekla mu. "Neboj, nikdo ti ho nevezme!"

"Do Jara zůstane tady a pak ho vrátím do přírody!" řekl Ronald odhodlaně. "Souhlasíš, mami?"

"Fajn, přemluvil jsi mě. Jestli vyroste a bude moc velký, dáme ho dolů do haly. Bude tam mít víc místa a tepla, než tady, ano?"

"Já myslím, že neporoste. Ty jo?"

"Záleží na tom, jestli je to malý stromek, nebo jen keřík!" řekla mu. "Každopádně je zvláštní, velmi zvláštní. Zeptáme se táty, až přijde!"

"Kdy se vrátí domů?"

"Zítra, říkala jsem ti to!" přejela mu rukou po hustých vlasech. "Musíš líp poslouchat, potom nevíš, co ti říkám."

"To kvůli němu jsem si včera umazal šaty, mami!" řekl ji a ukázal na stromek.

Pohlédla na něj s otázkou v očích. V kuchyni začala pískat konvice s vodou. Odešla, aby ji dala z plotny. Venku se spustil pořádný liják. Setmělo se. Ronald pohlédl z okna. Zdálo se mu, že se hory pohnuly z místa, aby je i ostatní rozdrtily svou váhou a velikostí. Z jejich úbočí se valily proudy vody. Cesty se proměnily v řeky. Jejich obsah se sléval do skutečných potoků a říček, které se pozvolna vylévaly z břehů. Byla to jen průtrž mračen. Mezi kapkami deště spatřil chomáčky navlhlého sněhu. Zima se kvapem blížila, možná, že příští den budou pod sněhem. Kdo ví?

/VIII./

Adam byl v půli cesty, když jej přepadl náhlý liják. Stěrače měly co dělat, aby alespoň trochu zmírnily útok dešťové vody na přední sklo vozu. Adam zpomalil, a cítil, jak se pneumatiky jen s obtížemi vypořádají s množstvím vody na vozovce. Cesta byla prázdná. Na jejím levém okraji po směru jízdy spatřil hromádky naplavené hlíny a drobného kamení. Opustil městečko a pomalou jízdou mířil po státní silnici vedoucí k motelu U Kačera.

Stromy na svazích kopců se ohýbaly ve větru. Adam opatrně přejel po lávce nad rozvodněným potokem, jehož hladina již olizovala spodní část mostu a hrozila, že jej strhne s sebou po proudu valící se kalné vody. Zablesklo se. Ozvěna hromu se několikrát odrazila od okolních hor a rozplynula se nad městečkem.

"Zatracené počasí!" zaskřípal zuby a jen málo chybělo, aby se střetl s protijedoucí dodávkou. Zablikal na ni dálkovými světly. Její řidič vedl svůj vůz nepřiměřenou rychlostí, a hrozilo mu, že skončí někde v příkopu u cesty, či v některé rozvodněné říčce beze jména.

"Kurva chlap!" pohlédl Adam do zpětného zrcátka, avšak řidiče ani dodávku již nezahlédl. Minul obrovský poutač. Věděl, že mu zbývá ještě slabých deset minut jízdy k odpočívadlu u motelu.

Zastavil těsně u hlavní budovy a vytáhl klíčky ze zapalování. Motor ztichl jako mávnutím kouzelného proutku. Adam vyběhl ven do lijavce a zabouchl za sebou v běhu dveře vozu. Než se dostal dovnitř, byl promočený jako myš.

"Jak se vede?" zeptal se jej majitel motelu.

Stál za prázdným pultem baru, který sloužil jako recepce i jídelna zároveň. Pohodlně by se do něj vešlo padesát osob. Donald se opřel o mahagonový pult a rozhlédl se po místnosti. Byla žalostně prázdná, jen v kuchyni cinkala nádobím jeho žena, aby tak vytvářela neskutečně pochmurnou atmosféru neúčelné činnosti.

"Máš tu nějak vymeteno," řekl mu Adam. Kabát si pověsil na věšák u dveří.

"Zatracené počasí!"

"Sezóna je pryč, vlastně je dobře, že si se starou na chvíli odpočinu! Jak dlouho ještě potrvá, než nám tenhle kšeft definitivně zavřete?"

"Nevím!" pokrčil Adam rameny. "Možná, že se sesuv zastaví. Můžeme tě přestěhovat! Rozebrat hlavní budovu i chatičky a přemístit je do bezpečnější oblasti. Je tu ještě dost dobrých míst, kde bys mohl mít svou živnost!"

"Začínal jsem tu už jako mládenec. Můj táta tu nechal zdraví i svůj život, tehdy ten zatracený svah ještě držel na svém místě! Všiml sis?"

"Čeho?"

"Všechny značky, které jste zapíchli do svahu jsou převrácené, některé to zasypalo. Za měsíc se svah posunul o dobrých dvacet metrů ! Co když se utrhne celý a sletí dolů jako lavina?"

"Zabilo by vás to! Těch sto metrů, které vás dělí od svahu, by pro něj nebyla žádná překážka!" řekl mu Adam. "Cesta by byla na nějakou dobu uzavřena, než by se ji podařilo znovu zprovoznit."

"Udělám ti pořádný grog, třeseš se jako osika. Venku je pořádně chladno, co?" pousmál se Donald a na okamžik zmizel ve dveřích do kuchyně. Adam slyšel, jak se o něčem domlouvá se svou ženou.

"Už se to nese!" položil před něj tácek s vysokou a tlustou sklenicí s kouřícím a voňavým obsahem. "Zima by měla sesuv zastavit, nebo ne?"

"Pokud nebude moc mrznout a sněhu nenapadne jako předloni!" přikývl Adam. "Horší to bude v době tání, jste pojištění?"

"Jo, platíme nehorázné sumy, ale pochybuju, že dostaneme plných sto procent!" zamračil se Donald. "Pojišťovna není blázen."

"A co státní podpora?" řekl mu Adam. "Při živelné katastrofě? Mohli byste na tom ještě vydělat. Zasloužili byste si to!"

"Co když mi to napřesrok zavřou? Z důvodu sesuvu? Protože nedokážu zajistit svým hostům přiměřenou bezpečnost?"

"Něco vymyslíme!" položil mu Adam ruku na rameno. "Nesedneme si k tomu stolku v rohu u oken? Dal bych si pořádný kus propečeného masa s hranolkama a oblohou!"

"Žena na tom už pracuje." řekl mu Donald tajemně. "Vypadáš ustaraně, máš nějaké nepříjemnosti?"

"Našli jsme několik zakrvácených šatů. Roztrhané hadry!" zamyslel se Adam. Sedli si ke stolku v rohu místnosti. Jeho přítel si vzal láhev Coly a flašku Rumu. Do prázdné sklenice nalil sladkou limonádu a zbylou polovinu doplnil alkoholem, a zamíchal brčkem obsah sklenice.

"Co na to říkal Edmond?" zeptal se jej Donald a odložil brčko na okraj stolu. Pohlédl skrze vodou smáčená okna. Z nebe stále padaly proudy deště.

"Nevěděl, co si o tom má myslet!" řekl mu Adam.

"Tohle bylo vždycky klidné místo!" postěžoval si Donald a otočil se dozadu, jakmile uslyšel kroky své ženy. Nesla dvě porce speciality od Kačera.

"Tady to máte!" usmála se a položila talíře před čekající muže. Z kapsy zástěry vytáhla dva příbory zabalené do ubrousku. "Nechte si chutnat!"

"Dík," pokýval Adam uznale hlavou. "Kdyby tu nebyla tvá Tempy, mohl bys celý podnik zavřít a změnit povolání!"

"No, no, no!" zabručela. "Zas mě nepřechval, když jsem začínala, vypadalo to všelijak!"

"Tak to zas ne!" nenechal se Adam odbýt. "Když sem někdo přijede, ptá se po motelu u Kačera!"

"Půjdu," řekla jim. Tváře měla lehce načervenalé. Neměla ráda přílišnou chválu.

"Mám vzadu ještě nějakou práci, takže mě omluvte!"

"Pohádka," řekl Adam blaženě. Zablesklo se. Tlaková vlna roztahujícího se vzduchu rozdrnčela okenní tabule. "Taky by mohli tam nahoře přestat a dát si svátek, nemyslíš?"

"Dohánějí plán!" zakřenil se Donald. "Léto bylo překrásné, teplé a klidné. Třeba je starej teď honí jako divý."

"Chvála mu, že není můj nadřízený!" zazubil se Adam a pustil se do jídla.

Než snědli přinesené jídlo, změnil se liják v drobný déšť. Viditelnost se prudce zlepšila. Adam se zahleděl na vzdálený svah s nakloněnými stromy. Dole pod břehem bylo naplaveno velké množství hlíny, jílu a písku s drobným kamením.

"Vypadá to hrozně, co?" ukázal Donald vidličkou k oknu.

"To jo," přikývl Adam.

"V noci je slyšet, jak se po svahu sype štěrk a puká kamení. Ani nevíš, jak jsem rád, když se ráno probudím a otevřu oči. Zešediví mi z toho všeho vlasy!"

"Když bude nejhůř, jak jsem řekl, přestěhujeme tě! I když jsme to měli udělat už dávno. Přes Zimu to budeš muset vydržet, ledaže bys to tady zamkl a odešel do městečka."

"Jsem rád, že tě mám za přítele!" řekl mu Donald. "Vléváš mi novou krev do žil! Vážně, Adame!"

"Kam bych pak chodil na tak príma oběd?" zeptal se jej Adam a zakřenil se.

"No právě!" zabručel si Donald pod vousy. "Ale stejně to už není ono!"

"Neházej flintu do žita!" řekl mu Adam bodře. "Zbytečně by ti zrezivěla!"


 celkové hodnocení autora: 96.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 3 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 2.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 26 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 50 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Dandy518 01.08.2014, 0:53:40 Odpovědět 
   20. 06. 2014

Úvodní část mě moc nenadchla. Prolog vcelku ušel, ale pak popisování běžného všedního života. Holt, nějak se začít musí. A dialogů ve srovnání s předešlými romány bylo pomálu, ne jak ti zde ostatní vyčinili.

Jsem zvědav, co ze s jistých stromů vyklube! A záhadná vražda byla zpestřením.
 ze dne 01.08.2014, 17:23:50  
   Šíma: Zdravím.

Nejhorší je to celé rozjet! Pak už to jde, slovo od slova, větu od věty...

Dík za zastavení a komentík.
 chris ONNE 11.06.2010, 10:33:26 Odpovědět 
   Zdravím!

1) …ohništi naplněném žeravým popelem… - můžeš mi vysvětlit pojem “žeravý“?

2) …"Já nevím?" pokrčil oslavenec rameny… - otazník ne, spíše tečka, nebo vykřičník… ;-)

3 …Možná, že se blížila nějaká bouřka. V ten čas dostala příroda do vínku další obyvatele… - dal bych to do nového odstavce (V ten čas…), protože jsou to dvě naprosto odlišné myšlenky

4) Dotaz, proč píšeš velkým písmenem názvy ročních období, stejně tak dny v týdnu a měsíců? Nechápu důvod…

5) …Thomas přijal porážku bezeslov… - beze slov (?)

6) …Co se stalo? Někomu se ztratil pes nebo kočka? Šlohli starostovi auto?"
"Máme tu vraždu!"… - tohle je jen takový nápad, ale co kdyby Bruno neřekl, že tu mají vraždu, ale použil by číselný ekvivalent pro tento zločin, jak to policie dělá. Připadá mi to věrohodnější a zároveň i autentičtější, ale je to jen můj názor.

7) tu a tam se ti objevuje výraz pidimužíci. Docela často nadhazuješ toto téma, tak mě napadá, odehrává se to v době, kdy je o tento fenomén větší zájem? Nebo se mi to jen zdá. Kdo ví?

8) ohledně toho těla, co našli. Trochu mě vadí to, že ty přímo píšeš, že coroner ohledal tělo, ale vůbec si neví rady! Z toho vyplývá, že tam nějaké tělo je. Tak by to měl alespoň ten šerif pochopit, ale když jede k tomu místu zločinu, tak si říká: nechal na místě činu JEN několik zakrvavených a zapáchajících hadrů? A když už je na místě, tak se podivuje, že tam jsou jen šaty, žádné tělo. Trochu je to zamotané…
A ještě jedna připomínka. Proč by měli dřevorubci házet šavle, když vidí roztrhané a zakrvácené šaty? Jo, kdyby se tam nacházely střeva a podobné věcičky, tak to chápu, ale tak. Možná to tam je, ale já to fakt z toho nepochytil, tak nevím…

9) …"Které zvíře by bylo tak důkladné?" rozhodl Adam ruce… - rozhodil?

10) Šerif v jedné větě nadhodí, že by to mohla být žena/dívka, ale už to více nerozvíjí. Pak už to je tulák nebo dělník. Proč tuto hypotézu zavrhla, popřípadě se k ní nepřiklání?

Styl
Dialogů je tam docela hodně, někdy až zbytečně moc, ale nic hrozného to není. Asi nejslabší je, když mluví šerif s Brunem – některé věty jsou trochu kostrbaté a nadbytečně vysvětlující.
Tu a tam se mihne nějaké to delší souvětí, ale to vem čert.
Podle mě se tak hrozná záplava vykřičníků nekoná. Jo, někde jsou fakt zbytečné, ale není to tak zlé!

Příběh
Protože vím, že to má dvanáct dílů (myslím si, že dvanáct), tak mi to nepřijde nějak moc roztáhlé. Cítím z toho prostě román, který většinou bývá tak podrobný.
Je ale pravdou, že chvílemi už hrozila menší nuda, kdy se konečně něco stane. Na stranu druhou, je to první díl a nemohu (a možná bych ani nechtěl), aby se zde už něco zásadního dělo.
Příběh jako takový je zatím trochu zahalen závojem, tak se uvidí, co se z toho vyklube. Ale baví mě to!

Verdikt
Nejsem si jist, jestli to mám známkovat, nebo ne. Resp. jestli mám známkovat jednotlivé díly, nebo až celistvý příběh.
Tohle vidím tak na slabší dvojku, možná i trojku, protože se tu vlastně téměř nic nestalo. Dějový spád je hodně pomalý. I to najití “těla“ je takové nemastné neslané. Tohle místo bych trochu více vypiloval, protože je to něco jako “vyvrcholení tohoto dílu“.
Asi máš pravdu, že by to bylo lepší, kdyby se to přečetlo naráz, ne postupně. Možná to tak udělám.
Za tento úvodní díl dávám (možná až moc přísně) trojku.

Přeji hezký den a ať múzy slouží!

Chris
 ze dne 11.06.2010, 11:49:22  
   Šíma: Ahoj, Chrisi! ;-)

1.) Ty ještě neviděl žeravý popel? Takový ten, který ještě nevyhasl, ale ve větru pěkně světélkuje, jako by v něm byla tisícovka světlušek? ;-)))

2.) Vykřičník ne!!!! Mám jich tam taky milion! ;-)))

3.) A nebo tam dát spojku: ... možná se blížila bouře a v ten čas... Kdo ví?

4.) Já také ne, ale líbí se mi to: Jaro, Léto, Podzim, Zima... Také to nechápu!

5.) Zamračil se? Řeč těla je prý vymluvnější, než všechna slova!

6.) Myslíš takové ty číselné zkratky? "Deset čtyři!" A tak? No, netuším... Nakonec městečko není velkoměsto a kdo ví, jak jim zobák narostl (obyvatelům), ani já to netuším! Ale díky za postřeh!!! ;-)

7.) Pidimužíci? Pidimužíci?! Tak tos mě dostal... Ale není vyloučeno, že je to tak, ale proč jsem to psal právě tak, to už netuším, protože je to hodně let! ;-)

8.) Jejda... Budu si to muset přečíst (jak jsem to tam slepil), ale je docela možné, že ti dřevorubci (co hodili šavle) našli tělo, ale policejní eskapáda už jen zakrvácené zbytky (včetně toho oblečení), ono se to vysvětlí později, nebudu nic prozrazovat! (mrk)

9.) Šotci!!!!!!!!! Sakryš! Nebo unavený šíma a moc agilní kontrola pravopisu!

10.) Protože... Líbí se mi, jak u čtení přemýšlíš! Někdo si to jen přečte a pokrčí rameny! Klaním se a smekám, mistře! ;-)

Jo, jo, klidně mi tam hoď nějakou známku až na samý konec! Je to "román", možná spíše "novela" a tak se tam furt něco dít nemůže, ono i příliš akce někdy čtenáře uondá (stejně jako nuda) a o akci tam nouze nebude. Chtěl jsem, aby celý příběh vyzníval hodně tajemně a záhadně, takže... Snad jsem to "nepodělal"! ;-)))

Díky za kritiku a za přečtení a v houbi duše tiše doufám, že vydržíš až do konce! Hezký den přeje houba šíma!!!
 Tuax 31.10.2008, 19:07:43 Odpovědět 
   Dojmy, takové rozhárané. Celkově vzato na to jak je toto celé dlouhé, nic se převážně nedělo, nic zajímavého s e čtenář nedozvěděl, ani se ho nesnažíš nějal napínat. Je to takové prostě podané.

U tvých předchozích knih bylo přirozené, díky prostředí, že se odehrávaly v anglii, austrálii a na moři. Ale toto? Mě už nějak přestává bavit číst příběhy českých autorů, které se odehrávají pořád v americe, popřípadě anglii. Američané, angličané taky nepíší knihy z 90% v sazené do české republiky. Nevím, ztrácí to pro mě tímto na zajímavosti. Přitom kdyby ten příběh byl vsazen do známějšího prostředí, byl by pro mě mnohem zajímavější, takhle to na mě působí jako další tuctovka.

Jako zajímavé to je, tvůj styl se mi líbí, ale zatím mi to přijde celkově takové slabší, na to, že je to psané tebou. Navíc na to, že se to odehrává úplně jinde, než u nás, do toho vnášíš dost české mentality, přístupu mámy a syna. To mi v tom taky trochu hapruje.

No nic, začneme dvojkou, uvidím jak si povedeš dále.
 ze dne 31.10.2008, 20:40:38  
   Šíma: P.S. Ono by se text možná jinak četl jako kniha (vcelku), než rozsekaný na části, protože systém nedovoluje publikovat "delší texty" a také by to asi už vážně nikdo nečetl... Už takto je tento text pro mnohé dost dlouhý! Jeden si prostě nevybere... ;-)
 ze dne 31.10.2008, 20:37:58  
   Šíma: Tomu se říká "silná káva"... Díky za kritiku, Lišáku... A také za zastavení a komentík... Proč nepíšu o Česku a českých hrdinech? Protože mě nebaví psát o všedním životě v našich zeměpisných šířkách... A celý příběh je prostě zasazený tam, kde je! ;-))) No uvidíme, co řekneš na další části. Tato je taková seznamovací a každý příběh musí nějak začít... Hm... ;-)))
 Kondrakar 04.08.2007, 18:09:21 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Kondrakar ze dne 04.08.2007, 17:28:43

   To že to je dlouhý mi nevadí. Taky mam pár sáhodlouhých příběhů. Třeba Tornádo Ray. další koment ti hodim až k tý šestce.
 Kondrakar 04.08.2007, 17:28:43 Odpovědět 
   No maucta. Je to dlouhé a poměrně dobré. Vesměs souhlasím s tím co tu už padlo.

btw:taky mam občas problém s tím převést myšlenky své tvorby ve smysluplné dílko
 ze dne 04.08.2007, 17:33:07  
   Šíma: Díky! :-) Celý příběh má 9 částí (asi tak dlouhých jako ta první)! Pro některé děs a hruzá... ;-)
 čuk 11.07.2007, 22:01:26 Odpovědět 
   Tak nějak. Vystihls to. čtenáře je nutno zaujmout, trochu zhypnotizovat, aby byl vtažen do textu. Anebo se stát originálním, odlišným, svérázným a na čtenáře se vykašlet a spoléhat na novátorství a pouze na fajnšmekry.
 ze dne 11.07.2007, 22:04:36  
   Šíma: Tak to jsem zvědav, v jakých svérách se vlastně "potácím", snad to není delirium...
 čuk 11.07.2007, 21:17:42 Odpovědět 
   Já si myslím (a často se podle toho neřídím), že autor nesmí nadužívat myšlení a fantazii čtenáře, musí ho trochu hypnotizovat a ukázat mu cestu ke čtenářovu dotváření myšlením i fantazii. Pokud se autor příliš spoléhá na fantazii a myšlení čtenáře, setká se často s nepochopením, čtenář se začne "ztrácet".
 ze dne 11.07.2007, 21:28:14  
   Šíma: Takže mu cestou příběhem nasypat tu a tam takové "drobky", něco jako návnadu, aby byl v obraze, vše chápal, ale také nechápal a něco jej nutilo číst dál... Tak nějak jsi to myslel?
 čuk 11.07.2007, 20:53:09 Odpovědět 
   Nikdy není pozdě text upravovat, je to někdy cennější než psát nový, autor se musí rychle vzdát opojení ze své tvorby, naupak stavět se k němu nerudně a text ho musí z nerudnosti vyvést. S tím tělem a oblečení je tam určitý protimluv, který čtenáři asi unikne, protože důležitější než první fáma o vražde je pak upřesnění: hadry( málokoho asi napadne, že mezi nálezem těla a "hadry" se něco dělo).
Nejde o to mi věc vysvětlovat a dokazovat si, kdo má pravdu mé řeči jsou jen opora pro úvahy nad textem. Tajemně metaforizovat neznamená prozrazovat, nýbrž nalákávat. Adjektiva u postav by opravdu byly třeba, aby postavy čtenář "viděl"
 ze dne 11.07.2007, 21:05:46  
   Šíma: Čtenář nevidí to, co "viděl" autor, když příběh píše? Hm... Je to jasné jako facka! Dobrý autor napíše příběh tak, aby čtenář zapojil svou fantazii a nebyl voděn samotným autorem za ručičku. A nikdo nevidí do myšlenek toho druhého. Už chápu význam otázky: "Co tím, sakra, chtěl autor říci?"
P.S. Opojení z tvorby? Často mi to leze na "nervy"! Asi je něco shnilého v království Dánském! :-) Psaní mi nevadí, rád se proháním po imaginárním světě, horší je převést to, co člověk viděl v nějaký smysluplný obraz... Nakonec, kdybych ke psaní neměl nějaký vztah, tak se na to vykašlu. Opojení z tvorby! To se mi líbí! Díky za doplnění.
 čuk 11.07.2007, 19:51:08 Odpovědět 
   Přečetl jsem si tvůj text se smíšenými pocity(neb pro mne jsou dlouhé texty těžko stravitelné ale ne všichni čtenáři mají vynikající paměť.)Tedy rozdělím připomínky do bodů
a) text je opravdu příliš rozvleklý. některé detaily jsou zajímavé, jiné však nesouvisí ani s příběhem ani s atmosférou ani nejsou charakteristické, takže děj drobí
b)dialogy jsou podle mne přiliš rozbujelé, totéž jako detaily: nejsou vždy charakteristické a možná že příliš "obyčejné" téměř někdy nudné
c)postavy dost splývají, protože kromě jednoho případu nemají postavy jedinou charakteristiku nebo zvláštnost (chybí tam mimo jiné adjektiva)
d)některé motivy směřující k pdstatě problému by měly být víc rozvedeny, ale jaksi metaforicky, aby pointu neprozrazovaly
e)nález zakrvaveného šatstva. Tady by to chtělu jednotit. Zdá se mi to příliš velký humbuk a velké vzrušení z nálezu krvavých hadrů. Vysvětlení mohlo být méně dramatické. To je i tím, že zpočátku uvádíš: zakrvácené šaty, vyvolávající zvracení ( to je příliš) , později se vyjadřuješ (takřka žádné tělo) a ještě později :zbytky na cárech šatů. Tady by to chtělo vyvolat hrůzu zpočátku a podložit ji detaily
f) motivy stromků jsou také dost ošizeny
CHtělo by to vyškrtat zbytečné detaily a řeči a zamyslet se nad účinnějšími charakteristikami a na účinnějším (hororovějšímu) líčení atmosféry. Chce to škrtat a naopak upřesňovat, vybarvovat, volit výrazy s účinkem.
Myšlenka je dobrá, ale rozmělňuje se to
Postav je zbytečně moc a nejsou dobře rozlišitelné, jejich promluvy jsou velmi sobě podobné.
Abych pravdu řekl: myšlenka mě zaujala, i některé postřehy a dialogy, ale celkově se mi zdá být zdlouhavé a dost ploché. Howgh. MOžná že se mýlím, ale rozhodně by neuškodilo, kdybys to zkusil skromněji a stručněji a piloval a promýšlet.
 ze dne 11.07.2007, 20:36:52  
   Šíma: Čuku, já zírám! Díky za tvé vyčerpávající hodnocení prvního dílu!
a) děj je rozmixován v několika rovinách, to co se děje okolo městečka, v městečku jako celku a v několika "rodinách",
b) dialogy jsou takové, jaké jsem je sesmolil, asi jsou jako život sám, někdy trochu nudí,
c) postav je tam hodně a časem se rozvíjejí (šerif, starosta, správce parku a jeho žena, jejich syn, kamarád syna správce parku, pumpař, lékař apod.),
d) něco jsem vykecal už v prvním "útržku", několik lidí našlo u cesty na pilu lidské tělo, než byl na místě zástupce šerifa a další osoby, zbyly z těla jen roztrhané části oblečení, nebudu prozrazovat více, časem se čtenář doví podrobnosti, dále si pak Ronald přinesl domů podivný stromek (je to ten stromek? nebo ne?), jinak jsem nic neuvedl, až na to podivné zablesknutí a "ohnivou čáru v prologu"...
e) víš dobře, jak se nějaká fáma rychle šíří a každý si tam něco přidá a výpovědi všech zůčastněných se měnily s postupem času, kdybych ti řekl proč, hodně bych toho vykecal, proto ty kusy něčeho na konci,
f) s těmi stromky to je možná takové neslané, ale jde o první díl z jedenácti, takže nemůžu všechno říci v první části.
Co se týče jednotlivých postav, myslím si, že na celý dlouhý příběh je jich dost a bude jich časem ubývat... Ale to už jsem řekl mnoho! Já vím, je to takové jako sekaná, která je udělaná ze směsi co dům dal a chybí tam ještě nějaké koření, snad se to časem zlepší! Každopádně děkuji za Tvůj širokosáhly komentář. Budu na Tvé připomínky myslet v dalších dílech. Problém je v tom, že je to všechno už jaksi hotové, takže musím servírovat, co jsem si uvařil... :-) Nebo zavařil?
 Maura 10.07.2007, 23:15:23 Odpovědět 
   Já to vydržím. A máš pravdu, pokud jsou ty komentáře úpřimné a pozitivně zaujaté. Všichni se učíme.
 ze dne 10.07.2007, 23:34:19  
   Šíma: :-) Díky! Jak už někdo řekl, číst se musí srdcem! A komentáře musí být také néjen upřimné, pozitivní, ale i pravdivé, aby nebyl autor ukolébán tím, jak je dobrý a neměl med namazaný kolem "huby", nebo máslo na hlavě?
P.S. A ta kritika může být také negativní (s pozitivním nádechem). "Operace se povedla, ale pacient zemřel!" :-)
 Maura 10.07.2007, 21:26:34 Odpovědět 
   Já mám totiž obavu abys neztratil dech. Měl bys zpočátku naznačovat a nechat ty postavy do toho naznačeého děje vplouvat v nějakých souvislostech. Mně na tvém psaní záleží, proto ti to píšu.
 ze dne 10.07.2007, 21:35:02  
   Šíma: Uvidíme, zda-li se nezadýchám! Příběh je už dávno hotový, jen jsem ho rozdělil a připravil pro SASPI! Uvidíme, jaký budeš mít názor na další častí, pokud vydržíš při čtení... Že bych byl opravdu "grafoman"? :-) Ono se to bude pomalu vyvrbovat a zahušťovat a také časem samotný příběh (snad) přitvrdí! Budu se těšit na Tvé další podnětné komentáře. Rozhodl jsem se dát sem svou další novelu, abych věděl, jak na tom jsem! Jak jinak to mám zjistit, než z reakce čtenářů? Díky moc a hezký večer.
 Maura 10.07.2007, 21:11:27 Odpovědět 
   Šímol ty to myslíš s psaním vážně a já mám dojem, že u tebe je to otázka nelitovat času a přemýšlením nad působivosti textu. Ta povídka má název Stromy a to je velmi inspirující, měl by tam hrát - vedle lidí, nějakou významnou roli. Je to věcí vidění a fantazie a také uspořádnosti. Mysli a svá dílka s klidem a nesnaž se všechno nahrkat naráz. Stačí náznaky, ponech autorovi taky prostror a v určitých místech ho nepřekřikuj svými informacemi. Hodně zdaru.
 ze dne 10.07.2007, 21:22:33  
   Šíma: Ono je to trochu delší, má to ještě deset dílů... A snad by byla chyba, aby čtenáři věděli, co se stane! Já patrně sázím hodně na dialogy, možná to je chyba, ale s dalšími díly budou dialogy snad i ustupovat myšlenkám a celý příběh se více rozvine! Nakonec, je tam také hodně postav a ty musí žít a mluvit. Ale také máš pravdu, přemíra informací škodí... Každopádně děkuji za Tvé myšlenky a připomínky, moc si jich vážím!
 Maura 10.07.2007, 20:57:07 Odpovědět 
   Myslím si, že text má příliš mnoho dialogů. Asi by bylo dobré je trochu protřídit a zařadit nějaké mezivstupy, které by vyjasnily, o čem dílo je a bude. Jinak se v tom dost ztrácím. Pro čtenáře je to nepřehledné.
 ze dne 10.07.2007, 21:07:55  
   Šíma: Díky za komentář a kritiku. "Moc ukecané?" To je patrně moje nemoc, ale snad budou další díly lepší, začátky jsou vždycky těžké! Myslím, začátek každého příběhu... Díky, Mauro!
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Zorie ze Střeko...
Zirvith Snicket
Ve znamení kord...
Zirvith Snicket
Návštěva
Baworg
obr
obr obr obr
obr

Jedna z věcí
Francis Black
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr