obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Je jen jediné štěstí v životě: milovat a být milován."
George Sandová
obr
obr počet přístupů: 2915290 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39391 příspěvků, 5727 autorů a 389819 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Stromy - 2. část ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Stromy
 redaktor Šíma publikováno: 28.07.2007, 8:56  
Pokračování...

Co se stalo v minulé části? V malém ospalém městečku uprostřed hor se začaly dít podivné věci. Místní šerif byl přizván k jednomu velmi nejasnému případu. Mnoho otázek zůstalo, avšak odpovědi na ně leží kdesi tam venku! Syn místního správce národního parku našel před domem podezřelý stromek a zasadil si jej doma do květináče. Pomalu přichází Zima!

Omlouvám se za vykřičníky (šímův syndrom)!
 

/IX./

Edmond si sedl na stůl ve své kanceláři umístěné v přízemí dvoupatrové budovy stojící na hlavní ulici městečka nedaleko radnice a kostela. Ze šuplíku vytáhl nevelkou placatou láhev a pořádně si přihnul. Hlasitě vzdechl a utřel si ústa hřbetem levé ruky. Zašrouboval uzávěr a vrátil láhev na její místo. Chvíli se na ni díval a myslel na to, že bude muset doplnit její obsah.

Zazvonil telefon. Edmond zvedl ruku a položil ji na sluchátko. Tušil, kdo volá. Neměl nejmenší chuť mluvit se starostou. Někdo z dřevorubců si určitě pustil hubu na špacír, a místní tamtamy roznesly tuto novinu po širokém okolí.

"Stejně by se to neututlalo!" řekl mu Denis. Objevil se ve dveřích a očima sledoval
váhajícího šéfa. "Slyšíš mě, Edmonde?"

"Jo!" vzdychl šerif a zvedl sluchátko.

"To jsi ty, Edmonde?" uslyšel sladký hlas starosty.

"Ahoj, Gabrieli, máš se?" zabručel.

"Fajn. Ale ty máš, jak se zdá, problémy. Co se tam dole u Pily skutečně stalo? Kolují tu rozličné zprávy, a já bych chtěl něco slyšet i od tebe, pokud to bude jen trochu možné!"

"Našli jsme několik zakrvavených šatů. A mimo to, že je jejich vlastník na onom světě, se z nich nedalo víc vyčíst! Je mi líto."

"A co na to říká tvůj profesionální čuch?" zeptal se jej starosta. "Použil jsi ho dneska ráno?"

"Myslíš si, že jsem špatný strážce zákona?" opáčil Edmond. "Naznačils mi, že tu něco smrdí, ale já nevím co!"

"Tohle město bylo vždycky klidné, bez násilných činů, a lidé se tu na noc takřka vůbec nezamykají!" řekl mu starosta. "Jenom když se přemnoží divoká zvěř, nebo se v okolí objeví podezřelá osoba, pak ano. Víš, jak to myslím, Edmonde?"

"Jak dlouho jsi starostou, Gabrieli?"

"Proč se ptáš?" zeptal se jej starosta udiveně. Ve sluchátku zašustělo vypolstrované křeslo a bouchlo víčko od krabičky na cigarety.

"Dvacet let?" řekl mu Edmond a podíval se na svého pomocníka, který se opíral ramenem o stěnu u dveří a se zájmem naslouchal jeho rozhovoru se starostou.

"Chceš ještě něco?" zeptal se ho šerif.

"Ne, šéfe," zavrtěl Denis hlavou. "Budu u sebe."

"Cos říkal?" zeptal se jej starosta.

"To nebylo pro tebe! Tak kolik?"

"Bude to napřesrok už třicet let. Proč se ptáš?"

"Protože se tu děje něco hrozně zvláštního!" zavrčel šerif.

"Hele, Edmonde!" zakašlal starosta do telefonu. "Chceš zvýšit plat? Nemáš nic na práci? Nic proti tobě, ale nepřipadáš si nevyužitý?"

"Jestli byl pachatelem člověk, máme se na co těšit!" řekl mu šerif vážně a pokračoval. "Může jít o nějakého maniaka, kterému ruplo v bedně, a rozhodl se, že každého na potkání rozpárá a na místě nechá jen zbytky šatů nasáklé krví a obsahem střev a všech dalších vnitřností!"

"Před chvíli jsem jedl, Edmonde!" opáčil starosta chladným hlasem. "Podáš mi podrobnou zprávu, včetně ohledání? Co vůbec dělá Hektor?"

"Šel si po své práci, nic nezjistil. Nemohl nic zjistit, protože nebylo z čeho!" řekl Edmond a sedl si do svého křesla. Nebylo sice tak pohodlné jako starostovo, ale jemu vyhovovalo.

"Co jste udělali s těmi šaty?" zeptal se jej starosta po chvíli.

"Dali jsme je do pytle. Všechno zapíšeme a vzorky zavaříme do igelitu, zbytek spálíme! Chceš povolat federály?"

"Ne. Máš pocit, že si o tobě myslím, že jsi nespolehlivý a málo pečlivý?" zasmál se starosta do telefonu.

"Co když se to bude opakovat?" zeptal se jej šerif ledovým hlasem. "Co uděláme pak?"

"Svolej civilní obranu, lesníky a všechny pomocníky a pročesej okolí městečka! Vyhlas zákaz vycházení po desáté hodině večer do šesti ráno! Odůvodni to třeba útokem medvěda, nebo jiné zvěře. Dal jsem ti pravomoce! Zastupuješ tu zákon, tak je využij. Nebo nevíš, co máš dělat?"

"Ale, Gabrieli," zabručel šerif. "Máme tu tisíce hektarů divočiny. Husté lesy, strže, kopce sahající až k nebi, spoustu místa, kde by se mohl kdokoli ukrýt. A vystopovat jej, ať už to byl člověk nebo zvíře bude zatraceně těžké!"

"Život je pes!" řekl mu starosta. "Podpořím tě, jak jen to půjde! Z mé strany máš zelenou. Co kdybys mi pravidelně posílal hlášení, jen tak pro formu?"

"Samozřejmě, ale pátrání se může táhnout až do Jara, třeba i déle! Co nevidět přijde Zima a pohybovat se v zapadaných horách bude nebezpečné!"

"Stačí hlídkovat v okolí města a přilehlých kopcích. Nikdo po tobě nechce, abys šel do hor a lezl na tisícovky!" pousmál se starosta. "Nechci ohrozit další životy. Jsi nejlepší šerif, jakého jsme kdy v městečku měli, vážně!"

"Nebude to jen tou známostí?" zapochyboval Edmond.

"Věř mi!" odpověděl mu starosta a zavěsil.

"Samozřejmě!" zamračil se Edmond a položil sluchátko zpět do vidlice.

"Denisi!" zakřičel na svého pomocníka. Volaný muž ihned přiběhl.

"Ano, šéfe?"

"Už jsi spálil ty hadry?"

"Jo, vzal jsem vzorky a dal do sáčků a ty k ledu. Zbytek vyletěl komínem. Podrobný popis jsem uzamkl do trezoru, a klíče máš v šuplíku."

"Dobře!" přikývl. "Kolik je hodin?"

"Jedenáct dopoledne!"

"Svoláme všechny schopné muže, kteří nemají nic důležitého na práci a prohledáme město a jeho okolí," zamyslel se šerif. "Lesníky, domobranu, lovce. Uděláš to pro mne?"

"Jasně!" přikývl Denis udiveně a vydal se do své kanceláře.

/X./

Přestalo pršet. Ronald pohlédl z okna. Po nebi se šinula těžká bachratá mračna. Vítr kymácel s korunami stromů a snažil se přitlačit nízké keře až k zemi. Kdesi se uvolnil kus plechu a prosvištěl ulicí kolem domu. Vydával svůj specifický kovový zvuk, jak si s ním vítr pohrával a smýkal s ním od jedné strany ulice ke druhé. Při troše představivosti se mohlo zdát, že někde nedaleko hřmí. Ronaldovi naskočila husí kůže.

"Už neprší!" zakřičel do chodby.

"Ano, miláčku!" ozvala se jeho matka. "Ale venku je studeno, déšť může znovu přijít
každou chvíli. Možná začne padat i sníh, neměl bys teď chodit ven!"

Hoch se zamračil a popotáhl nosem. Očima zabloudil k malému keříku. Houpal se na všechny strany. Jeho pohyb mu připadal legrační, jako by šlo o nějaký pravěký tanec. Napodobil jeho pohyby. Plácal rukama na všechny strany a ohýbal se dopředu, dozadu a do stran.

"Stalo se něco?" zeptala se jej jeho matka překvapeně.

"Cože?" zarazil se chlapec a pohlédl ke dveřím.

"Není ti něco?" vrtěla nechápavě hlavou.

"Já...? Proč?" zeptal se ji přihlouple. "Nic mi není, vážně!"

"Kdy přestaneš s těmi hloupostmi?" zeptala se ho a podívala se na poličku, kde stál květináč se stromkem. "Je to zvláštní, ale on vážně tancuje!"

"Vidíš, mami?" usmál se Ronald. "Mohl bych ho zanést do školy a ukázat učitelce biologie. Třeba bych si u ní opravil známku!"

"Ty propadáš z biologie?" zeptala se jej. "Tohle je stromek, ne živý tvor!"

"Ne, ale chodím do kroužku, však víš!" řekl ji a přistoupil blíž ke květináči. "Nikdy jsem nic takového neviděl! Ty ano, mami?"

"Máš pravdu!" přikývla. "Jak se sem dostal?"

"Třeba jej sem jako semínko přifoukl vítr, nebo jej ztratil nějaký pták, který letěl okolo." řekl ji.

"Ano?"

"Semínko," řekl ji, když si všiml, že jej stále nechápe.

"Nejspíš to tak bude!" souhlasila. "Nevíš, proč jsem sem vůbec šla? Tančící stromek..."

"Nemám tušení," řekl prostě a znovu se na rostlinku zadíval. Malý stromek! řekl si v duchu. Má tak tenké větvičky a drobné lístky, jako nějaký bonsaj!

"Máš hlad?" zeptala se jej po chvíli jeho matka. "Budu vařit pro dva."

"Fajn," přikývl. "Mami?"

"Ano?" otočila se již ve dveřích z pokoje.

"Chtěla bys mít víc takových tančících stromků?"

"Proč?"

"Jen tak mi to vyklouzlo!" přiznal se. "Kdybych o něj nezakopl, zůstal by venku a zmrzl by!"

"Pod sněhem by se mu patrně nic nestalo," usmála se. "Ale tady mu bude líp, uvidíš sám!?"

"Stejně by mě zajímalo, jestli jich tu není v okolí víc, víš?"

"Až přestane to protivné deštivé počasí a nenapadne sníh, můžeš se po nich podívat s Thomasem!" řekla mu a vydala se do kuchyně.

"Možná, ale jeho moc dřeviny nezajímají!" mávl rukou.

"Co dělá jeho otec?" zeptala se ho z chodby.

"Pracuje v obchodě nedaleko pošty, v tom velkém jednopatrovém domě!" zamračil se. "Zajímají ho jenom peníze, nic víc!"

"Každý se musí nějak živit! Takže svého syna ke vztahu k přírodě moc nevede, nemám pravdu?" řekla mu skrze chodbu. "Až vyrosteš a vystuduješ, taky si najdeš nějakou práci, bez práce nejsou koláče!"

"Jo, mami!" zakřičel, aby jej slyšela. "Budu jako táta, určitě!"

"Ještě máš dost času," usmála se pro sebe. Ale kdesi v koutku její duše ji vyrostl malinký kousíček strachu. Jako táta? Bože, proč Adam taky nepracuje v obchodě, nebo nedělá nějakou normální práci?

"Mami?" slyšela Ronaldův hlas. "Můžu pozvat Thomase na oběd?"

"Zeptej se jeho mámy!" zavolal na něj.

Vítr lomcoval se zavřeními okny a na nebi vytvářel hotové dopuštění. Něco se dělo! Cítila to. Vždy dopředu věděla, že něco není v pořádku.

/XI./

"Edmond se musel zbláznit!" řekl Adam svým dvěma spolupracovníkům. Seděli v dispečinku na základně nad městečkem a dumali nad uplynulým rozhovorem. Venku bylo šero. Bachratá mračna se převalovala přes sebe a podvolovala se větru, který fičel mezi vrcholky hor a snášel dolů do údolí zimu a drobný déšť.

"Po tom dešti bude půda těžká a rozmoklá a všechny potoky budou nad svůj nejvyšší stav. Lilo jako z konve. Svahy budou nestabilní, zvláště tam, kde řádila pádná ruka dřevorubců!" řekl mu jeden z nich.

"Děláš se mnou už nějaký pátek!" zlobil se Adam. "Džípy pojedeme po zpevněných komunikacích a dál půjdeme po svých! Pěšky! Každý si vezme kompletní výbavu! Může se to protáhnout a spát budeme pod širým nebem, takže jestli nechcete chytnout rýmu, řádně se oblečte a zaopatřete! Velení bude mít Edmond a moje maličkost. Sraz bude u Pily."

"Zima padne každou chvíli!" zavrčel nedaleko sedící muž. Tvář měl ukrytou pod ohromnou záplavou černých vousů. Pouze jeho černá pichlavá očka vypovídala o jeho rozčílení.

"Máš pravdu, Petře, ale život je pes! Příroda se nikdy na nic neptá, a my taky ne! Takže nám to pomalu začíná oplácet! Zavolejte Bernarda, ať nám taky píchne a všechny další pomocníky. Tenhle den bude zatraceně dlouhý!" řekl jim Adam a díval se, jak se muži rozcházejí pro své věci.

Bláznivý den! řekl si a přešel k oknu. Zdálo se mu, že se musí každou chvíli znovu spustit nová záplava vody. Přívaly z nebes, které spláchnou celé městečko i s jeho obyvateli kamsi do roviny za horami.

"Adame?" houkl na něj vousatý muž se hřívou vlasů sahajících mu až po ramena.
"Nechci vypadat jako idiot!"

"To opravdu ne!" řekl mu. "A nelekej mě! Vždycky se vyděsím, když na mě jen tak zčistajasna vybafneš!"

"Tohle nemám v popisu práce, ale budeš mi muset přidat nějakou tu pětku navíc!" pousmál se zarostlý muž. "Nebo jsi hamoun jako strýček Skrblík?"

"To jsem neřekl!" zamračil se Adam. "Dnešní odpoledne nebude žádná sranda! Neviděl jsi Santa Moniku?"

"Toho blázna s vrtulníkem?" zarafal Petr. "Má něco pokaženého na tom svém kafemlejnku. Říkal mi, že dobrý týden bude sedět dole na zadku! Něco se mu pošahalo. Div se nezřítil k zemi! Může děkovat všem svatým, že nad ním drželi ochrannou ruku!"

"Škoda, mohli jsme ho potřebovat!" zamyslel se Adam.

"K čemu? Jen by nám přidával další starosti, a v tomhle větru se stejně nedá lítat. Odnesl by jej ke skalám a roztřískal na maděru! Vyloučeno, Adame!"

"Budeme muset přestěhovat Kačera, byla by škoda, kdyby ten jeho podnik přišel na mizinu!" řekl Adam náhle. "Svah nad motelem ujíždí jako čert!"

"Co tu najednou pleteš motel u Kačera? Ano, bylo by to rozumnější, než se honit za nějakým přízrakem!" promnul si Petr ruce. "Možná šlo o medvěda! Za celý život jsem se potkal s mnoha druhy, ale jenom dva zkurvysyni se dostali na vrchol mé lovecké sbírky a jeden z nich mě málem dostal! Prevít jeden, typoval bych Hnědého medvěda nebo Grizzlyho. Co jsem o tom slyšel, prej to bylo dost ošklivé."

"Žádné tělo se nenašlo, Petře. Jen několik zakrvácených hadrů!"

"Do prdele!" zvážněl vousatý muž.

"Půjdem, nakonec budou čekat jen na nás dva!" řekl mu Adam a vzal si ze země velký batoh s připoutanou puškou.

Zhasli světla v objektu a zamkli jej. Projeli branou a vydali se po mokré příjezdové cestě k Pile. Vozovka byla ještě plná hlubokých kaluží, které ostříkaly předek vozu i jeho boční skla. Od hor se stále neslo hluboké hučení větru a občasné hromobití.

"Tam nahoře!" ukázal Petr prstem. "V horách bude sněhová bouře! Co nevidět to přijde i k nám! A pak nebudeme vědět, čí vlastně jsme!"

"Uvidíme," přikývl Adam a mírně přidal plyn.

/XII./

"Thomasi?" volala na něj jeho matka.

Byla plnoštíhlá s černými kučeravými vlasy, a přestože dodržovala dietu a pravidelně chodila cvičit s ostatními děvčaty do místního fitcentra, nedařilo se ji shodit jediný kilogram ze své současné váhy. Avšak i přesto vypadala hezky. Vždy chodila upravená a střídmě nalíčená, ne jako jiné ženy, jejichž skutečné tváře se ztrácely pod nánosy make-upu.

"Thomasi, kde vězíš?" volala dál na syna.

"Ano, mami?" ozval se volaný hoch. "Co se děje?"

"Mám na drátě Ronalda, ptá se, zda-li bych tě nemohla pustit k němu na oběd. Šel bys?"

"Venku je hrozné počasí, Ronald se musel zbláznit!" zavrčel Thomas. "Měl bych jít?"

"Nenapodobuj svého otce!" řekla mu, jakmile sešel po schodech poličce s telefonním přístrojem. "Já jsem souhlasila, sedíš pořád doma u počítače a nehneš se z domu! A když jo, porveš se s kluky z opačného konce města!"

"Ale to jsou naši nepřátelé, mami!" řekl ji. "Válčíme spolu! Nedá se s nimi rozumně mluvit, mami!"

"Ale, ale," zamračila se. "Copak se musíte spolu rvát po celý rok? Co takhle vyhlásit příměří?"

"To není možné!" opáčil Thomas a vzal si od matky telefonní sluchátko.

"Ahoj, Ronalde!"

"Čau!" uslyšel kamarádův hlas. "Přišel bys k nám na oběd?"

"Jo a vítr mě odnese bůhví kam!" zlobil se Thomas.

"Máma mi řekla, že tě vyzvedne před vaším domem! Stačí, když budeš souhlasit! Přijdeš?"

"Co máš za lubem?" zeptal se jej Thomas a pošimral se na nose.

"Uvidíš!" řekl mu Ronald tajemně. "Můžu s tebou počítat?"

"Jo, no tak dobře!" zabručel Thomas. "V kolik přijede tvá máma?"

"Do půl hodiny. Má ještě nějaké vyřizování, takže tě přibere cestou zpět."

"Fajn! Na co se mám těšit?"

"Uvidíš, nech se překvapit! Tak ahoj!" řekl mu Ronald.

"Čau!" zamračil se Thomas a zavěsil.

"Nevím, proč bys nemohl taky jednou zajít k němu, když on k nám chodí každou chvíli! Nebo je to jenom kvůli tomu počítači?" zeptala se jej jeho matka.

"Ne!" řekl ji Thomas. "Je taky můj dobrý kamarád!"

"No vidíš! Já nevidím důvod, proč bys na ten oběd nemohl jít!"

"Tak už toho nech, mami! Slyšela jsi, že jdu, ne?"

"Nemusíš se hned rozčilovat!" pokrčila rameny a vydala se do kuchyně.

"Jdu ještě nahoru. Převlíct se a vypnout ten počítač."

"Neměl bys ho moc zapínat a vypínat, škodí mu to!" řekla mu ve dveřích do kuchyně. "Tomu počítači, samozřejmě."

"Já vím!" řekl ji, když byl na schodech. "Můžu u Ronalda zůstat do večera?"

"Jak se chceš dostat domů, když bude bouřka, nebo začne padat sníh a vítr udělá z chumelenice nepřehlednou stěnu?" zeptala se ho. "Myslíš, že tě Ronaldova maminka poveze zase domů?"

"Je to jen deset minut chůze, mami!" řekl ji Thomas. "Kousek! To tam vůbec nemusím chodit, když tam budu jen na ten pitomej oběd!"

"Pamatuješ na Roberta Hendrsona? Bydlel od svého přítele co by kamenem dohodil, a když šel domů, přepadla jej bouřka. Tehdy napadlo půl metru sněhu a on se v tom nečase ztratil! Našli ho až po oblevě."

"Ale mami!" opáčil Thomas. "Hendrsonovi bydleli na okraji města, a my jsme na hlavní ulici! Co by se mi mohlo stát? Je to jen pár minut po chodníku na okraji cesty! Všude okolo jsou domy! Po obou stranách ulice!"

"Naše městečko není zas tak velké, Thomasi!" varovala jej matka. "Stačí chvilka a jsi na okraji, a dál jsou jen strže, svahy kopců a hluboké a dravé říčky! Ani ve snu by mě nenapadlo, že by se ti něco mohlo stát!"

"Chceš pro mne přijet?" zeptal se ji. Stál uprostřed schodiště a díval se na matku vyčkávající ve dveřích do kuchyně. Nastalo trapné ticho. Za okny dul silný vítr. Roznášel po ulicích napadané listí a odpadky, které vyfoukl z popelnic.

"Ano?" zeptal se ji.

"Dobře!" souhlasila. "V osm ať jsi doma!"

"V devět!" smlouval Thomas. Venku zatroubilo auto.

"Běž už, ať všechno stihneš a Ronaldova máma na tebe nemusí dlouho čekat!" řekla mu a pohlédla k oknu. Z nebe se znovu spustil drobný déšť. Byl konec Listopadu, a v městečku nebylo člověka, který by se nedivil, že ještě nejsou pod sněhem.

"Tak já jdu, mami!" slyšela Thomasův hlas. "Ahoj!"

"Bav se dobře!" zavolala na něj. Pohlédla na hodiny nade dveřmi.

Pro pána krále! Je půl jedné, nejvyšší čas si pospíšit, dřív než se vrátí muž z práce! řekla si a dala se do práce s dokončením oběda. Aby její muž neskuhral, že se celý den dře, aby uživil rodinu a ona, žena v domácnosti, se jen fláká.

Copak nemá ani trochu uznání? zamyslela se. Není jediný chlap, který chodí do práce. Vítr zalomcoval s oknem kuchyně. Zima se zvolna hlásila o svá práva.

/XIII./

Petr měl pravdu, hřebeny hor zmizely za vrstvou černošedých mračen. Vítr se znovu proháněl nad kotlinou s městečkem. Byl studený a s každým jeho závanem bylo jasné, že je Zima na spadnutí. V povětří bylo cítit sněhovou bouří, která by v několika minutách zavalila ulice vysokými závějemi.

"Šerifovi přeskočilo!" řekl Petr Adamovi, který jen bezmocně pokrčil rameny. "Do hodiny budeme pod sněhem a vyhrabou nás až to všechno skončí! Tohle není dobrý nápad, honit se za nějakou potvorou, která může být daleko za hranicemi města, zalezlá kdesi v brlohu s naplněným břichem!"

"Nejde mi to do hlavy," zabručel Adam. Levou rukou držel volant řízení a pravačkou se snažil vyladit radiostanici na stropě kabiny. Monotónní šum střídaly poruchy vyvolané elektrickými výboji v atmosféře. Čas od času se ozvala strohá hlášení dvou policejních hlídek a dobrovolných hasičů, kteří se chystali na každoroční nával sněhu, zmrzlé vody a rozbředlé sračky na vozovce, která se promění v nebezpečnou klouzačku a všem zamotá hlavy.

"Co ti nejde do hlavy?" opáčil Petr. Promnul si vousy a zahleděl se na svého šéfa.

"Řekni mi to!"

"Medvěd? Žiju tu už dost dlouho, ale ještě jsem neslyšel, že by se odvážil na teritorium městečka. Má přece své území, nebo ne?"

"Možná ho vyhnali dřevorubci, pytláci nebo sváteční lovci! Mohl se něčeho vyděsit! Existuje tisíc věcí, které jej sem mohly dohnat!"

"Ale přece! Nebyly tam žádné stopy, polámané větve ani otisky tlap v hlíně mezi listím. Dokonce ani na břehu potoka nebo na stěnách strže!" zavrtěl Adam hlavou. Jeho poslední slova takřka přehlušilo hřmění hromů, které se odráželo od hor a ztrácelo se v temném nebi. Hory samotné již nadobro zmizely pod hustou šedou kaší, která nyní padala i na městečko.

"Měli bychom celý tenhle podnik zastavit, dřív, než se něco stane! Někdo se ztratí, nebo si zlomí nohu. Řekni Edmondovi, ať to zabalí. Celý týden může padat sníh tak hustě, že neuvidíme ani na krok, a všechno živé zaleze do děr nebo pod převisy skal, břehů a strží. Nic nenajdeme!"

"Edmond je tvrdohlavec! Nedá si pokoj, dokud neprosadí svou!" řekl mu Adam. Najížděli na vedlejší cestu vedoucí k místní Pile. Byla rozpukaná pod tlakem pneumatik nákladních vozů, které přepravovaly sem a tam surové a zpracované dřevo.

"Herdek!" zvolal zarostlý muž a ze všech sil se přidržel koženého pásku na horním rámu dveří. "Jezdíš jako blázen! Oba nás zabiješ!"

"Neboj," pousmál se Adam. "Nevytřesu z tebe duši, co by si pak bez tebe tvá stará počala? Štípala by dříví?"

Hustý déšť se proměnil v navlhlý sníh s deštěm, který přešel nepozorovaně v chumelenici. Přestože Adam rozsvítil světla, záře reflektorů se ztrácela mezi vločkami a odkrývala pouze několik decimetrů prostoru před maskou chladiče vozu.

"Adame, jsi tam?" ozval se v reproduktoru šerifův nakřáplý hlas. "Zabalíme to, nechci, abychom o někoho přišli!"

"Minulý rok jsme už byli pod sněhem!" řekl mu Adam a přepojil na příjem. Slyšeli šerifův dech a skřípění zubů. "Dobře, ale musím dojet až k vám, tady se nikde neotočím! Co ostatní? Jsou u tebe, nebo v půli cesty?"

"Nezapomeň, že tu má každý ve voze vysílačku! Opozdilce jsem už odvolal dřív, než vyjeli z ulic města. Alespoň si provětrali zadek! Čekáme vás! Zpátky pojedeme pohromadě. Doufám, že ve zdraví dorazíme domů. Taky to mohlo ještě chvíli počkat!" postěžoval si šerif a vypojil se.

"Ta bestie to věděla!" zabručel si Petr pod vousy.

"Co jako?" zeptal se jej Adam.

"Že bude sněžit!" řekl mu jeho přítel a zamračil se. "A koukej na cestu, ať někam nezapadneme! Nerad bych skončil v nějaké rokli! To se zrovna musíme, pro Krista pána, trmácet v tomhle nečase?"

/XIV./

"Zatracené počasí, co?" přivítal Ronald svého přítele.

"Až napadne první sníh, vyhlásíme klukům z druhého konce města válku, dlužíme jim něco za to, jak nás před měsícem vypráskali a vynutili si příměří, když se jejich velitel vydal do lázní, protože ho tam šoupli jeho rodiče!" řekl mu Thomas a vešel do verandy a zavřel za sebou dveře.

Na bundě mu roztávaly poslední vločky sněhu, které na ní zůstaly po tom, co si ji oklepal, než vstoupil do domu. Mohl jít garáží, ale rozmyslel si to. Sám nevěděl proč. Za dveřmi dul silný vítr, který hnal sníh do nepřehledné a takřka nepropustné stěny, bránící jakémukoliv svobodnému pohybu. Několikrát silně zahřmělo.

"Pojď dál, Thomasi!" zavolala na něj Ronaldova matka. "Jestli se počasí nespraví, zavolám tvé mámě, že přespíš u nás, ano?"

"Díky," usmál se Thomas a otočil se k Ronaldovi. "Cos mi chtěl ukázat?"

"Stromek," řekl mu tajemně.

"Bonsaj? Vy máte doma nějaký zákrsek v hliněné misce nebo v květináči? Takový, co pěstují Japončíci?" zamračil se Thomas. Sundal si bundu a pověsil ji na jeden z volných háčků. Zul si boty a strčil je k ústřednímu topení. Odněkud se ozvalo klepání uvolněných střešních tašek.

"Půjdeme nahoru?" zeptal se jej Ronald. "Uvidíš sám! Bude se ti líbit. Je jako živý!"

"Jsem celý nadržený! Co dělá? Tancuje břišní tance, ne?" zazubil se Thomas.

"Nepískáš mu na píšťalku?"

Mlčky vyšli do prvního patra. Ronald zůstal na okamžik stát před zavřenými dveřmi. Jeho přítel se zarazil a nechápavě na něj hleděl s otázkou v očích. Ronald vychutnával okamžik vítězství, protože dobře věděl, že je jeho kamarád zvědavější než kdejaká netrpělivá ženská.

"Připrav se!" řekl mu Ronald a vešel jako první.

"Kde to je?" zeptal se jej Thomas a mžoural očima. Na schodišti a na chodbě bylo přítmí a šero. V plně osvětleném pokoji se nemohl ihned zorientovat.

"Živí se lidským masem!" zahučel Ronald krákoravým hlasem. "Sežere ti ptáka ohniváka."

"Nekecej!" mávl Thomas rukou a poškrábal se na podbřišku. "Kde je?"

"Na poličce u okna!" ukázal Ronald rukou, aniž by se tam podíval. "Jak se ti líbí?"

"Nic tam nevidím, nepil jsi ty náhodou?" zavrčel Thomas a podíval se na překvapeného kamaráda. "He?"

"Postavil jsem ho tam i s květináčem!" zlobil se Ronald. "Přece mu nenarostly nožičky a neutekl někam pryč, sakra!"

"A co ta hlína na koberci?" ukázal na hrudky rašeliny a vrchovky.

Stopy po rozsypané hlíně se táhly ke dveřím na půdu. Květináč ležel v rohu pokoje pod poklopem se zabudovanými schody. Stromek nebyl k nalezení.

"Mami?" zavolal Ronald do chodby. "Neviděla jsi můj stromek?"

"Ne, drahouši!" donesl se k nim její hlas. "Nechals jej přece v tom květináči, nebo ne?"

"Jo, nechal, ale není tam!" odsekl ji Ronald.

"Přestalo ho to bavit, tak vzal roha?" pousmál se Thomas. "Jak to udělal, že nerozbil květináč?"

"Nech si ty srandičky!" strčil do něj Ronald. "Nejsem přece blbej!" Květináč s hlínou byl moc těžký na tak malý stromek."

"Šel spořádat toho tlustého černého kocoura, kterého jsme tehdy potkali u vašeho domu, pamatuješ?" rozchechtal se chlapec. Několikrát přitom hlasitě škytl a zmítal se v pomyslných křečích. Chytal se za břicho a nohama kopal kolem sebe. "Sežral toho tlustého vykastrovaného kocoura!"

"Jo a jako zákusek si dal vašeho čokla!" zlobil se Ronald.

"Houby," řekl mu řehtající se Thomas, když znovu popadl dech. Tvář měl ještě brunátnou, staženou v úšklebku a ruce na břiše. "Málem ho přejelo auto! Zbyla by z něj krvavá placka přilepená na asfaltu. Chudák pes!"

"Zahrajeme si krále Artuše?" zeptal se jej Ronald. "Dlužíš mi odvetu. Smetl jsem tě jako malého Jardu!"

"Fajn, pak se podíváme na ten tvůj keř, možná si s námi taky přijde zahrát. Rytířů není nikdy dost!"

Hráli až do večera. V sedm sešli dolů do jídelny a spořádali večeři. Do desíti pokračovali ve hře. Ta nakonec skončila nerozhodně. V jedenáct večer šli spát. Celou noc je budilo temné škrábání a vřískot zatoulaných koček. Vítr nepřestával dout. Sníh již zakryl celou kotlinu do výše několika centimetrů a stále ještě padal v hustých mračnech k zemi. Nikdo nevycházel ven. Jako zázrakem nedošlo k žádné mimořádné události, při které by bylo třeba někoho z obyvatel městečka. Ráno bylo chladno a nevlídno. Všude se kupily závěje navátého sněhu. Zima ukázala svou moc. Byl konec Listopadu, a ačkoliv se na ni všichni v městě připravovali již od Léta, jako obvykle je zaskočila.

"Tak čau!" usmál se Thomas na svého přítele a vykročil do zasněženého dne. Slunce se skrývalo za tlustými šedými mračny. Hukot větru pobíhajícího okolo štítů nedalekých hor věštil další vánici.

"Máma tě mohla zavést domů autem!" řekl Ronald a otočil hlavu ke dveřím vedoucím dovnitř domu. Připadalo mu, že slyší její hlas. Nakonec přišel na to, že se mu to přece jenom zdálo. Nevolala jej.

"Thomasi?" zeptal se jej, když na něm opět spočinul svým zrakem. Thomas byl bledý jako stěna. Rukou ukazoval na roh stěny táhnoucí se ke garáži. Zpoza závěje vyčuhovalo zmuchlané kočičí tělo, jako by mu někdo vysál z těla všechnu krev, ale masa se ani nedotkl. Oba poznali o jaké zvíře jde.

"Vidíš to?" zeptal se Ronalda. "Být tebou, tak ten podělaný stromek co nejdřív najdu. Možná, že je vážně masožravý!"

"Jasně a nejraději má konzervy!" zazubil se chlapec. "Tak čau, a měj se!"

/XV./

"Zatraceně!" zabručel Edmond, když se probudil kolem sedmé hodiny ranní. Venku stále ještě sněžilo a šedá a nevzhledná mračna se táhla nízko nad zemí. "Hnusná psota! Všechny stopy jsou v hájí! Starosta se bude divit. Zimy jsou sice hezké, ale počasí stojí za hovno!"

Vstal z postele a zamyslel se nad sebou. Připadal si směšně. Zdálo se mu, že si hraje na nějakého šíleného a hrdinského detektiva, který má zachránit svět v ještě bláznivějším seriálu, mluví sám se sebou, a aby upoutal pozornost, používá sprostá slova.

Díval se skrze posuvné prosklené dveře na hřebeny hor prosvítající hustými mračny. V okolí domu vládl klid. Ranní atmosféru nerušilo ani jediné zvířecí zavolání. Lišky i vlci zřejmě ještě spali a těšili se z teplých a vyhřátých nor. Dávali jim přednost před studeným a mokrým sněhem, který se bez přestání tiše snášel k zemi.

Edmond se usmál a zhluboka se nadechl. Překrásný pohled. Kdesi cosi zašramotilo. Otočil se směrem odkud vycházel onen podivný zvuk. Že by nějaká návštěva? Svraštil čelo a vydal se k hlavnímu vchodu. Znovu se ozvalo tiché škrábání, jako by se něčí drápy zachytávaly o dveře. Cestou si oblékl župan a ze zbrojnice vytáhl kulovnici. Vyzkoušel, zda je nabitá a pak se opatrně přesunul ke dveřím.

"Blázníš!" řekl si nahlas. Ale po těch slovech, která mu říkala, že již nejspíš cvokatí, ještě silněji stiskl pažbu a hlaveň zbraně. Před očima mu vyvstaly zakrvácené cáry čísich šatů. Ještě teď cítil ten příšerný smrad rozkládajícího se masa a vnitřností. Co podnítilo tak rychlou a silnou hnilobu. Kam zmizelo tělo?

"Kdo je tam?" zavolal nepříliš pevným hlasem. "Zatraceně, je Neděle! Proč otravujete?"

Pozorně naslouchal. Zachvěl se zimou, i když měl vytopený dům a oheň hořel celou noc. Jeho sálavé teplo jej hladilo skrze huňatý župan, avšak i přesto mu na těle stál snad každičký chlup. Znovu postřehl onen šramot za dveřmi. Na okamžik zůstal nerozhodně stát. Zbraň si podržel v levé ruce a pravou rychle odemkl zámky na dveřích a s trhnutím je otevřel. Se zacílenou zbraní hledal sebemenší pohyb. Čekal člověka, avšak k jeho údivu spatřil na svém prahu zbídačeného vlka, který ležel na boku a táhl za sebou svůj hubený a huňatý zadek. Edmond zůstal stát jako přikovaný. Pohled na ubohé zvíře mu vyrazil dech. Co se mu stalo? Pozorně si jej prohlédl.

Od břicha po ocas měl tělo plné otevřených ran, ze kterých vytékal spolu s krví odporně páchnoucí hnis. Vlk tiše skučel a hleděl na něj uslzenýma očima. Prosil jej o poslední službu, aby ukončil jeho utrpení. Pochopil. Zvíře zavřelo oči a čekalo na výstřel. Šerifovi se roztřásly ruce. Na okamžik zaváhal. Připadal si jako sprostý vrah, který zabíjí malé bezbranné dítě.

Ten vlk trpí! řekl si a střelil jej do srdce. Vlk s sebou naposledy škubl a pak jeho tělo znehybnělo. Edmond se otočil a vešel do domu. Zabouchl za sebou dveře. Pušku opřel o stojan u dveří a odešel do obývacího pokoje, aby si nalil pořádnou dávku alkoholu. Setkání s vlkem mu řádně pocuchalo nervy a vyvedlo jej z míry. Nic takového se mu ještě nestalo!

"Co se tu děje?" zeptal se sám sebe. "O co tu jde?"

Do ticha a praskání přiloženého dřeva do žhavých uhlíků zazvonil telefon. Edmond jej nechal chvíli vyzvánět. Nakonec zvedl sluchátko, aby uslyšel Adamův hlas. Byl ustaraný a dalo se z něj vyčíst, že o něj má starost. Mlčky počkal, až se vymluví a pak dopil zbytek sklenice a položil ji na krbovou římsu.

"Zabil jsem vlka," řekl Adamovi.

"Vlka?"

"Jo, byl divný, půlku těla měl ochrnutou a potrhanou. Děsně smrděl, jako by se mu tělo rozkládalo zaživa. Prosil mě, abych ho zabil, slyšíš mě?"

"Jsi v pořádku?" zeptal se jej Adam.

"Sakra, proč bych neměl být?" rozčílil se šerif. "Copak jsem ještě nezastřelil žádné zvíře? Nemocné zvíře? Určitě to nějak souvisí s těmi roztrhanými šaty dole u potoka. Určitě, ale ještě pořád hledám souvislosti! Adame, to nebylo zvíře! Určitě ne!"

"O čem to mluvíš?" nechápal jej Adam.

"Když tě napadne, dejme tomu medvěd nebo vlk, co se stane?"

"Pokud tě zrovna nezabije, nebo ti nepoláme kosti, neprokousne krk nebo břicho, potrhá ti kůži a svaly! Ztratíš dost krve!"

"A co myslíš, Adame, proč by ti potom mělo hnít maso na těle?" zeptal se jej Edmond. "Dělám šerifa už hezkých pár pátků, ale ještě jsem se s něčím takovým nesetkal!"

"Hnijící maso?" zeptal se jej Adam. "Slyšel jsem dobře? Mohl by chytit nějakou infekci! Sněť, co já vím. Při rozsáhlejším poranění to je docela možné!"

"Jo, máš pravdu. Ještě se ti ozvu, kde jsi teď?" zeptal se jej šerif. Nalil si další dávku alkoholu. Položil láhev vedle sklenice a zašrouboval uzávěr na jejím hrdle.

"Adame! Slyšíš mě?"

"Jedu domů, slíbil jsem to! Nechci, abys mi volal do baráku. Kde budeš odpoledne?"

"Vezmu nějaké vzorky z vlka a pak ho zakopu u lesa. Není tam moc sněhu a zem ještě nestačila zmrznout. Naštěstí se pořádné mrazy ještě neohlásily. Budu doma, zavolej mi kolem páté večer, ano? Možná, že se do té doby ještě nestačím opít!"

"Dobře!" Co to bylo, Edmonde? Co jsi mi to před tím říkal?"

"Zdálo se mi, že tu nemáme do činění s nějakým tvorem. To nebylo zvíře, možná, že ani člověk. Nevím, opravdu ne! Měj se!" řekl mu a zavěsil.

/XVI./

Ronald se nasnídal a do jedenácti se díval na televizi, ve které běžely ty poťouchlé a mravoučné kreslené seriály a rodinné příběhy se spoustou legrace. Ronald se však ani jednou neusmál. Pořád myslel na toho černého kocoura, kterého našli před domem. Trčel ze závěje s tělem stočeným do klubka, jako by spal, avšak jeho život z něj již dávno vyprchal. Přepadl jej znovu strach, tentýž strach, který zažil v ten večer, kdy zakopl o malý stromek krčící se ve studeném větru. A ten samý stromek mu večer utekl málem i s květináčem.

"Mami?" zavolal do kuchyně.

"Ano, miláčku?" uslyšel hlas své matky. Určitě seděla za stolem a něco spravovala, vypadala spokojeně, i když tuto činnost vykonávala s velkým sebezapřením. "Co se děje?"

"Může stromek chodit? Už se někdy stalo, že by ti utekla nějaká rostlina z květináče?"

"Myslíš, ten tvůj stromek?" zamyslela se. "Neviděla jsem ho! Nejspíš si dal záležet, aby jej nikdo při útěku nespatřil!"

"Nejspíš ano!" souhlasil chlapec a zhasl televizi. Přestala jej bavit. Vešel do kuchyně a sedl si za stůl naproti matky. "Nemůžu ho najít!"

"Koho?" podivila se, jako by zapomněla, na co se ji Ronald před chvíli ptal.

"Ten stromek, přece!" zamračil se. "Jak mohl spadnout z police, aniž by se nerozbil květináč?"

"Já nevím," řekla mu po pravdě. "Nedal jsi ho na zem? Třeba jsi ho někam odnesl. Někdy dělají lidé divné věci, aniž by přemýšleli, proč je vlastně dělají!"

"Nejsem přece cvok, mami!" zlobil se chlapec. V očích měl beznaděj a strach. "Nebo si myslíš, že ano?"

"Nevyhodil jsi ho?"

"Ne!"

"Neschoval jsi ho někam?"

"Ne, už jsi se na to ptala!"

"Nikdo v tvém pokoji nebyl, Ronalde! Já ani nikdo jiný, co jsi mě zavolal nahoru, abych se podívala, jak tančí!"

"Nerozumím tomu!"

"Já jsme ho nevzala, opravdu ne!" řekla mu.

"Byl těžký," řekl chlapec napůl pro sebe.

"Cože?"

"Ten květináč s hlínou!" řekl Ronald. "Možná, že vážně někam odešel. Sama jsi viděla, jak tancuje, nebo ne?"

"No," zaváhala. "Vypadalo to tak!"

"Tak vidíš, odkdy chodí stromy po bytě a žerou tlustý kocoury?" zamračil se. "Našli jsme ho s Thomasem před barákem! Ležel u garáže napůl pod sněhem. Vypadal, jako by neměl v těle ani kapku krve!"

"Nesmíš se dívat na horory! Asi zmrzl," zamyslela se. "To se může stát každému, kdo zůstane na noc venku. Lidem i zvířatům!"

"Včera večer nemrzlo! Byla sněhová bouře. Dul studený vítr, ale nemrzlo!" nenechal se chlapec odbýt.

"Vlastně máš pravdu!" povzdechla si. Znovu ji připomněl jeho otce. Proč musí být jako Adam? zeptala se v duchu. "Zapomněla jsem, že sněžilo!"

"Měli bychom o tom říct tátovi!" navrhl ji. "Myslíš si, že nám uvěří?"

"To nevím!" řekla napůl vážně. "Ještě jsem o ničem takovým neslyšela. Mohl bys o tom napsat povídku a vydat ji ve školním časopise, třeba by sis zlepšil známku z angličtiny!"

"Řeknu mu to sám!" mávl rukou a zvedl se od stolu. "Jsi fajn, mami, ale vidím, že mi moc nevěříš!"

"Nezlob se!" pokrčila rameny. "Ale s chodícími stromy na mě nechoď!"

"Na tvém místě bych taky nevěřil, a zdálo by se mi to jako vymyšlený příběh, ale ten stromek v pokoji není a květináč je u dveří a prázdný! Hlínu z koberce jsem už uklidil."

"To jsi hodný, že po něm aspoň uklidíš, když toho ten stromek není schopen! Fakt!" usmála se. "Nedělám si legraci!"

"Jasně!" řekl Ronald rezignovaným hlasem a odešel nahoru do svého pokoje.

/XVII./

Adam ten večer, kdy kotlinu přepadla silná vánice, přespal na základně. Staré kanape při každém jeho pohybu divoce zavrzalo a budilo jej ze spaní. Vítr lomcoval okenicemi a zanášel skla oken mračnem sněhu. Byl jediným nocležníkem v jednopatrové budově s rozsáhlým půdorysem, zabírajícím i garáže a dílny spolu s halou pro dva vrtulníky, které nebyly ještě v provozu. Nenašli se pro ně piloti dost blázniví na to, aby se s těmito stroji proháněli vzdušnými proudy kolem skalních stěn několikatisícových velikánů. Posily měly dorazil již začátkem Listopadu, avšak zřejmě se někde zadrhl úřednický šiml.

Jen co se rozednilo a vichru ubylo sil, se Adam vydal na cestu domů. Jeho vůz měl co dělat s návalem sněhu na silnicích. Na teritoriu městečka a v jeho okolí byly k dispozici pouze tři vozy s radlicemi a posypem. Z toho byly dva dočasně mimo provoz, a tak se ranní špička omezila na minimum. Ti, kteří se odvážili vyjet z garáže na nejistou, ale tím zajímavější jízdu po zasypané vozovce, se brzy přesvědčili, že měli raději zůstat doma a počkat, až sníh roztaje. Pokud vůbec přijde nějaká obleva, protože se z hor blížila další dávka čerstvého sněhu.

Vydal po státní silnici vedoucí okolo motelu U Kačera. Chtěl vědět k jakým změnám došlo na sesouvajícím se svahu. Po krkolomné cestě zastavil na parkovišti. Vylezl z vozu a otřásl se chladem. Skrze vysoké kmeny borovic spatřil vzdálené městečko uvelebené v nevelké kotlině mezi kopci. Otočil se ke svahu a očima pátral po značkách, které označovaly jeho poslední pozici. Zmizely pod sněhem. Adam se zamračil a pomalým krokem zamířil k sesuvu.

"Přes noc sjel o dobrých deset metrů!" uslyšel Donaldův hlas. Otočil se, aby jej spatřil ve dveřích jídelny. Byl oblečen do hustého a huňatého kožichu, na hlavě měl loveckou čapku, jakou nosili dávní hraničáři za dob divokého západu. "Nenajdeš je!"

"Jde to rychleji než jsem si myslel!" řekl mu Adam. "S takovou budete muset odejít ještě před zimou! Než napadá sníh!"

"Ten už napadl, Adame!" řekl mu Donald. "Kolem dvou hodin nás probudil temný rachot! Mysleli jsme, že udeřila naše poslední hodinka. Země se třásla jako při zemětřesení. V baru nám popadaly skleničky a v kuchyni popraskaly okenní tabule. Co nevidět to všechno sletí dolů a bude po všem!"

"Starosta postavil nový motel dole pod městem u jezera, a nemá pro něj personál! Ještě dnes, nebo zítra, až budou cesty sjízdné, bychom vás mohli přestěhovat. Vypadá to tam pěkně," pousmál se Adam.

"Tuhle cestu uzavřete? Že je to tak?"

"Patrně. Až sletí svah, bude stejně neprůjezdná, a dokud neskončí Zima, budou všechny úklidové práce zbytečné!"

"Takže jediná volná cesta k průsmyku a jeho okolí bude skrz městečko?" zeptal se jej Donald. Vykročil k Adamovi. Dveře do motelu se s jemným skřípěním zavřely a zaklaply.

"Máš klíč?"

"Není zamčeno!" zazubil se. "Takže se pojede kolem toho nového motelu? Ve městě máte jen jeden pořádný hotel, že jo?"

"Starosta a jeho radní myslí na všechno." řekl mu Adam. "Je docela kosa, nemáš tam něco na zahřátí?"

"Řídíš!" řekl mu Donald.

"Policajti stejně nikam nevyjedou. Na těch sračkách se nejezdí dvakrát dobře!
Zajedu na druhou stranu, blíž k motelu, jeden nikdy neví!"

"Máš recht!" souhlasil Donald. "Jak to mám říct své staré?"

"Pochopí to!" utěšoval jej Adam. Přibouchl dveře vozu a nastartoval. Motor se chytl takřka okamžitě. Ještě nestačil vychladnout, a tak oba muži seděli v teple ani ne za pět minut na to, co si Adam uklidil svůj vůz do relativního bezpečí.

"Už to nebude ono!"

"Přestaneš s tím? Budeš mít dvakrát tak větší příjmy. V letní sezóně bude jezero plné lidí!" řekl mu Adam a napil se horkého grogu, když oba dorazili do hlavní budovy a majitel motelu se za malou chvíli vrátil s kouřící se sklenici.

"Budu muset najmout pár plavčíků, aby se mi tam někdo neutopil!" zamyslel se Donald.

"Na co? Plaveš jako korek, bude z tebe dobrý záchranný člun!" dobíral si ho Adam. Ze svahu se skutálelo pod váhou sněhu několik balvanů. Oba muži se zahleděli skrze zamlžená skla oken ke kopci. Po několika vteřinách vše ustalo.

"V noci nespíme, budíme se strachy. Kolikrát si myslím, že nás to už zasypalo! Tohle není žádný život, stojí to za psí pšouk, vážně!" řekl mu Donald.

"Dobře!" souhlasil Adam. "Zavolám chlapům, ať vezmou náklaďáky a jen co bude silnice jen o trochu líp sjízdná, přestěhujeme tě! Na to vem jed!"

"Už jste pokročili s těmi zbytky u Zlatého potoka?" zeptal se je Donald. Adam vyčetl z jeho tváře hluboký zájem. "Takže nic?"

"Ne!" zavrtěl Adam hlavou. "Možná, že to bylo nějaké zvíře, ty zakrvácené hadry tam mohly ležet celé dny. Možná i týdny, než na ně někdo přišel! Teď už nic nezjistíme. Je to jako bychom přišli s křížkem po funuse!"

"Něco ti ukážu, pojď se mnou přes kuchyni dozadu ke garáži. Nechal jsem tam pro vás malé překvapení!"

"Zase do té zimy? Neblázni!" zachvěl se Adam. "Co tam máš? Střelil jsi medvěda, lišku nebo vlka? Vysokou?"

"Dopij grog, ať to s tebou potom nesekne!" zamračil se. Za několik minut již stáli u dveří garáže a dívali se na hromadu masa na zemi. Sníh kolem této nevzhledné směsi pozvolna roztával a měnil se v černou kaši.

"Kriste pane!" zacpal si Adam nos. "Bože to smrdí! Co to je?"

"Byl to vlk, Adame!"

"Vlk?" nechápal. "Tahle zapáchající hromada hnoje byla vlkem? Edmond mi říkal, že zastřelil vlka, kterému uhníval zaživa zadek! Co je to, nějaká epidemie?"

"Mouchy používají podobnou metodu. Rozleptají tělo oběti a pak jej prostě vypijí!" pokrčil Donald rameny.

"Takže tu létají obří mouchy s rozměry Jumbo Jetu nebo B 52 a mají spadeno na vlky? Kdy se pustí do nás?"

"To nejsou mouchy, Adame, vypadá to na nějaký druh masožravé rostliny!" řekl mu Donald a na okamžik zmizel v garáži. Vrátil se s gumovými rukavicemi, lopatkou a plastikovým pytlem.

"Pomůžeš mi?"

"Jo, chce se mi zvracet!" zašklebil se Adam.

"Posluž si!" řekl mu Donald a podal mu pár rukavic. "Rád se k tobě přidám! Jdeme na to?"

"Co by tu dělala nějaká masožravá rostlina?" zeptal se jej Adam. "Teď, když je Zima na spadnutí? Jsou v tropických oblastech, kde je stálá teplota a vlhkost vzduchu a příhodné klima po celý rok! Ne tady!"

"Co dělají zvířata, když přijde Zima?"

"Zalezou do nor, ne?" zamračil se Adam. "Kam míříš?"

"Jsou v těch norách a patrně se v ničem neliší od zdejší vegetace, proto ti vlci na nic nepřišli!" řekl mu Donald s vážnou tváří. "Mohou vypadat jako nějaké popínavé rostliny, co já vím?"

"Aha," přikývl Adam. "Takže teď žerou vlky a zvěř, která se uchýlila do děr a nor, jo? A nakonec sežerou i nás?"

"Už se stalo!" řekl mu Donald vážně.

"Poslouchej!"

"Ne! Ty hadry, které jste našli, smrděly, že?"

"Ale, Donalde! Já nejsem kompetentní, abych hledat původce té věci, která podle tebe rozložila to tělo!"

"Já vím, třeba to byl opravdu medvěd, nebo taky ne!" řekl mu Donald tajemně a hodil pytel do popelnice, kterou nechal otevřenou. Vrátil se do garáže, aby si přinesl malý kanystr s benzínem. Polil jim pytel a zapálil jej.

"Co myslíš?" zeptal se znovu Adama a poodešel od popelnice.

"Aby ti nechytl barák!" zamračil se Adam. Donald jen odmítavě zavrtěl hlavou.

"Jak často se díváš na horory?"

"Nemám je rád!" přiznal se. "Děsí mě!"

"Ale může to být pravda," řekl mu polohlasně.

"Masožravá rostlina, to je absurdní!" zvolal Adam a Donald jen tiše přikývl. Znovu začalo sněžit.

"Měl bys jet, nebo se do městečka nedostaneš! Blíží se další bouřka! Zima se konečně uráčila chopit své vlády, bude tuhá a silná, uvidíš!"

"Kdy chceš odjet?"

"K jezeru? Jen co to bude trochu možné. Nejraději bych všeho nechal a vypadnul odtud!" povzdechl si Donald. "Je to tam opravdu hezké?"

"Se vším všudy!" přikývl Adam. "Můžeš se sbalit a jet se mnou, jestli chceš."

"Uvidím, jak to dopadne s počasím! Zatím se měj!" zamával mu na pozdrav, když znovu stáli na parkovišti před motelem. Adam se zastavil u auta a otočil se ke svému příteli.

"Opravdu na vás nemám počkat?"

"Nezdržuj se!"

"Ale," namítl Adam. Seděl již za volantem a chystal se zabouchnout dveře vozu.

"Dobře, tak zatím! Držte se!"

"Ty taky!" usmál se Donald a zmizel za dveřmi jídelny.

"Masožravá rostlina?" řekl si Adam a čekal, až se mu motor zahřeje na provozní teplotu. Dal si ruce na volant a opřel se o ně hlavou. Kdesi cosi zapraskalo. Sníh padal již dost hustě a ke všemu se znovu zvedl silný vítr. Adam rozsvítil světla vozu a opatrně vyjel na silnici, na které se pozvolně tvořila nová vrstva sněhu.

"Donald se musel zbláznit!" zavrtěl Adam hlavou. "Určitě!"

Kdesi nad jeho hlavou zahřmělo. Donald měl pravdu. Blížila se další bouře.


 celkové hodnocení autora: 96.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 3 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 2.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 8 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 28 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Dandy518 01.08.2014, 0:53:59 Odpovědět 
   21. 06. 2014

Mám podobné dojmy, jako čtenáři, jež se u tvého dílu vyjádřily. Já nějak kvalitu dialogů nevnímám, čtu, čtu a čtu a snažím se prokousávat masou textu. Pravda, v předchozích románech byly konverzace svižnější a daleko vtipnější. Rázná mluva námořníků, kdy jsem cítil, že se námořníci snad snaží překonávat, kdo to či ono řekne líp a v ohnivých Jazycích to vážně fungovalo!
První polovina textu mě víceméně nenapnula. Až když zmizel stromek, ale o něj se za chvilku přestalo dítko zajímat.
Plaveš v tom a jak! Ale je pravda, že si v novele cosi začal pozvolna rozehrávat. Něco tajemného.
Témata, do kterých jsme zapálení, u tebe mořeplavectví, nám zpravidla jdou lépe napsat, než ta, která nás tolik neuchvacují.
Se známkou jsem ještě mírumilovný, ale bohužel asi ji zhorším o stupeň, pokud se kvalita textu nezlepší.
 ze dne 01.08.2014, 17:25:29  
   Šíma: Toto dílko by mělo být napsané jako sci-fi horor, čili mix žánrů... Je z docela jiného těsta než předešlé příběhy... Ale to sám uvidíš. Žádné moře, jen lidé a hory (a tajemní vetřelci). ;-)
 chris ONNE 15.06.2010, 14:08:45 Odpovědět 
   Zdravím šímo!

1) …"To nebylo pro tebe! Tak kolik?"… - na tebe (?). Taky se ti v této části docela hodně opakuje slovo “zeptal“, zkusil bych ho nahradit jiným slovem

2) … jako nějaký bonsaj!... – nějaká

3) …"V devět!" smlouval Thomas. Venku zatroubilo auto… - souhlasím s Tauxem. Je to moc rychlé. I kdyby parkovala před domem, tak on sám říkal, že má ještě nějaké vyřizování, tudíž nemůže být tak rychlá.

4) Zdá se mi, stejně jako Tauxovi, že strašně rychle přestali řešit záhadné zmizení onoho stromku. Zakomponování “ptáka ohniváka“ a “kocoura“ je trochu nešikovné, možná až násilné, ale nic hrozného to není.
A s tím (ne)telefonátem Thomasově matce, myslím, že to vyplývá z kontextu. Kdybys měl otrocky vypisovat takhle všechno, tak by to mělo o několik dílů víc a dějový spád, stejně jako atmosféra, by se dokonale vytratila.

5) I já si myslím, že dva kluci prostě nepoznají na dálku tělo, ze kterého byla vysáta všechna krev. Je to přitažené za vlasy… ;-( mistr Šíma se tady malinko seknul… ;-)

6) … zakrvácené cáry čísich šatů… - něčích? Nebo to pozměnit: zakrvácené cáry šatů patřící neznámo komu.

7) Ohledně zabití vlka. Jasně popisuješ, že ho to setkání docela hodně vyvedlo z míry, ale mě tam chybí jasné a jednoduché vysvětlení, proč tomu tak je. Kdyby tam byl odkaz na vzpomínku či na událost z minulosti, vůbec bych do toho nerejpal, ale tak to vypadá, že šerifa, který už dělá svojí profesi nějaký ten pátek, docela hodně vykolejí zabití potrhaného vlka (hmm, možná je ale tak otřesen kvůli tomu hnisu, na druhou stranu, to není nic zvláštního.) tak nevím ;-)

8) Vůbec netuším, jak došel Donald k myšlence, že to jsou masožravé rostliny!!! Není to tam vůbec vysvětleno!

Šímo, bez obalu se musím přiznat, že jsem se tímto dílkem strašně těžko prokousával! ;-(. Začátek je hodně nezáživný, víceméně se tam nic neděje. Místy se objevují docela velké logické zádrhely, který drásají již tak zmrzačenou atmosféru.

Dialogy
Velký malér! Značná část rozhovorů je nudná, místy si myslím, že i zbytečná. Rozhovor Ronalda a jeho matky je naprosto nezvládnutý. Jak psal Taux, snažíš se sdělit jistou informaci čtenářovi, ale volíš k tomu špatného prostředníka!
Jako bys to ani nepsal ty, popř. jsi měl myšlenky někde úplně jinde.

Než však napíšeš, abych to zabalil a šel o povídku dál, tak ti musím sdělit následující: já tento cyklus dočtu, protože ten prvotní nápad mě hodně zaujal! Jen je to prostě, tedy zatím ten začátek, hodně stylisticky slabý!
Já sem však paličák a ještě k tomu beran, tudíž ještě pár pitev budeš muset přežít! ;-)

Verdikt
Jak jsem již napsal, nápad je to zajímavý, ale dost úspěšně jej pohřbíváš svým zpracováním! Nejspíš to kazí dialogy. Zbytečně nevyužíváš možností prohloubit, zhutnit, atmosféru – třeba když šerif zaslechne nějaké zvuky za dveřmi, taky by vůbec neuškodilo, kdyby se tam objevila nějaká noční můra majitele hotelu, jak ho s manželkou zaživa pohřbí neustále se sesunující svah.
Je to asi nejhorší dílko, co jsem od tebe četl. Dávám lepší čtyřku a pouštím se do dílu třetího.

Přeji hezký den a ať můry, tedy múzy, slouží! ;-)

Chris
 ze dne 15.06.2010, 14:40:42  
   Šíma: Díky za kritiku, chrisi! Pěkné, takovou kritiku mi už dlouho nikdo nenapsal, moc děkuji!!! Na mou duši a na kočičí svědomí... A tiše doufám, že to alespoň dočteš a neosypeš se pro změnu jako čtenář právě Ty! ;-)))

P.S. Jen do mě!
 Tuax 10.01.2009, 17:47:44 Odpovědět 
   Ahoj, tak jsem se odspodu dostal už k porkačování Stromů. Minule jsem psal, že to nebylo ono a nyní v tom duchu budu pokračovat. Ono je to opravdu slabota. Tentokrát ti tedy vypíšu více věcí, aby jsi věděl proč si to myslím.

Nejslabší článek tvého příběhu je uvěřitelnost. Rozhovory, hlavně ony nepůsobí vůbec věrohodně. Je to velký pokles oproti tomu co jsem od tebe četl u Ohnivých jazyků a Lodi snů. Navíc celý příběh je protkán logicvkými chybami a mnohdy tvé vyprávění působí až příliš absurdně. Místy popisuješ něco, co daná postava vědět nemůže. To by bylo tak všeobecné shrnutí nedostatků.

Nyní k některým přímo konkrétním věcem. Nebudu vypisovat vše, jen to co mi utkvělo silněji v paměti...

Domluva návštěvy Thomase u Ronalda a jeho mámy:
- hovory dost šíleně pojaté, takhle spolu lidi snad ani nemluví, málo uvěřitelné.
- bydlí od sebe pár stovek metrů, přepočítán čas chůze, plus sněhové podmínky. Inu dá se brát, že pro něj zajede Ronaldova máma. Jenže Ronald Thomasovi sdělí bude u vás do půl hodiny, má ještě nějaké vyřizování. Položí sluchátko a Thomas ani nestihne dokončit hovor se svou vlastní mámou a Ronaldova máma už troubí před domem, nemohlo uběhnout více jak jedna až dvě minuty, tudíž, to už snad vyjížděla v momentě, kdy se domlouvali. Pakliže vemu výjezd z garáže atd. Je to podivné.
- Thomas přijde k Ronaldovi domů, vejde dovnitř a jdou se hned baví. Žádný oběd se nekoná a hrají si až do večera, dky dostanmou večeři. Tak nějak ti z toho vypadl oběd, kvůli kterému v podstatě přijel Thomas na návštěvu, protože o tom co mu chce Ronald ukázat věděl ještě kulový :)
- Pak tam v podstatě zůstane a nikdo se ani neobtěžuje zavolat Thomasově mámě, ale je možné že se to stalo. Jenže pokud o něj měla strach, jako že by asi měla, volal by nejspíše sama a nebo by pro něj dorazila. No takove všelijaké.

Táno vidí mrtvého kocoura. Mě by vážně zajímalo jak děti na první pohle poznají, že mrtvý zmrzlý kocour ležícví někde ve sněhu je vysátý a bez krve? Jak je to možné poznat jen pohledem? A pak se tím ještě párkrát ohánějí. To je prostě docela nemožné. Absurdní byla poznámka, že je stočený do klubíčka jako by spal.

Když se ztratil stromek, tak nějak moc rychle skončila aktivita v jeho hledání. Oni se stím smířili a šli se bavit jinak. Přitom Ronald se po něm později pídí, takže mu na něm záleželo a onen výslech mámy by proběhl tedy dříve, nehledě na to, že by určitě prozkoumal i tu půdu když tam vedly stopy. A nezůstal by u toho. Do toho jejich humor o masožravém stromku, je zase trochu přitažené za vlasy, zvláště ona poznámka že mu sežere to ono :) Inu to je tak když autor skrze postavy, které k tomu ani nejsou vhodné snaží čtenáři poukazovat věci, odhalovat něco, co by mělo být odhaleno. Jen jsi nezvolil správné postavy, popřípadě způsob.

Dalé třeba scéna kdy šerif zastřelí u své základny vlka. Celkově působí příliš absurdně, jak jde hned zpytovat své svědomí a svěřuje se po telefonu svému pobočníkovi. Navíc věta, zastřelil ho do srdce, no to jsem se musel zasmát, docela nahlas :) Vlk vypadal na první pohled podivně a on ho zastřelí zavře dveře akašle na to? Neprovede hned ohledání, nějaké bližší informace. nepodívá se po stopách odkud k němu v takhle zbídačeném stavu přišel? Nechá ho hnít u dveří a je to :)

To by bylo tak ve zkratce. Prostě není to ono. U prvního dílu jsi měl ještě nějaké komentáře, známky, tady už ti čtenáři odpadali a so hledem na to, že zde je opravdu znatelný pokles, je to znát i na projevu čtenářů... Je to zajímavé, je to trochu šílené, je to scifoidní s horovým nádechem, ale zpracování je slabé. Váhám mezi dvojkou a trojkou. Asi dám trojku a pamatuju si mírné plus, které případně uplatním u dalšího dílu, pokud to bude v podobném duchu. Jsi mě svou tvorbou namlsal, ale tady u stromů, to není zrovna to nejchutnější z tvé kuchyně.

Tuax
 ze dne 10.01.2009, 21:23:53  
   Šíma: Díky i za tu Trojku, na známce nakonec tolik nezáleží, hlavní je to, co si o dílku myslí samotní čtenáři. Zatím mi toto dílko nikdo takto nerozebíral, jak to děláš ty! Jsem rád a doufám, že nejen vydržíš ve čtení, ale také mi jednotlivé části hezky "propereš", protože jak jinak se autor dozví, jak na tom jeho dílko je, než od reakce jednotlivých čtenářů...

P.S. A mít osobního "kritika" to je už něco! ;-))) Dík!
 Šíma 28.07.2007, 9:40:17 Odpovědět 
   Díky, snad to "ukočíruju"... :-) Uvidíme v dalším díle!
 Maura 28.07.2007, 8:55:43 Odpovědět 
   Dílo má zvláštní atmosféru a těším se na další. Doufám, že tu přírodní atmosféru udržíš a budeš posilovat. Je to pěkně napsáno.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
obr
obr obr obr
obr
Dekadentně-cito...
Bel Riose
Srdce v sametu
Lord Mordvig
Anuran Agnus - ...
Dandy518
obr
obr obr obr
obr

Smrtelná
Polly
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr