obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Rozumný muž může být zamilován jako blázen, ale ne jako hlupák."
Rochefoucauld
obr
obr počet přístupů: 2915289 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39391 příspěvků, 5727 autorů a 389816 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Stromy - 3. část ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Stromy
 redaktor Šíma publikováno: 28.07.2007, 21:46  
Pokračování...

Vyšetřování pokračuje, ale stále je jaksi na mrtvém bodě! Pátrání po okolí městečka bylo zrušeno díky špatnému počasí! Zima konečně udeřila a zasypala městečko sněhem. Nejasnosti zůstávají a obětí podivné nákazy přibývá a nikdo z kompetentních osob neví, co si o tom má vlastně myslet!
 

/XVIII./

Edmond seděl za nízkým stolem v obývacím pokoji. V ruce držel poloprázdnou sklenku a pomalu s ní otáčel na obě strany. Díval se do plápolavých plamenů v krbu a naslouchal praskání hořícího dřeva. Kousek od něj stála na stolku právě otevřená láhev Skotské. Vedle ni se bělela miska na led, který pomalu roztával a měnil se v kapalinu bez chuti a zápachu.

Volnou ruku zvedl do výše očí a prohlédl si pečlivě její chlupatý hřbet, krátké a silné prsty a ztvrdlou kůží na dlani, jakoby se chtěl přesvědčit, že nikde na své ruce, ani za nehty, nenajde sebemenší částečku hlíny či čehokoliv jiného. Před půlhodinou dokončil hrob pro mrtvého a rozkládajícího se vlka. Dával dobrý pozor, aby se jeho těla nedotkl.

Když skončil, hodil ochranné rukavice za zvířetem, očistil lopatu starým hadrem a čistým alkoholem. I hadr skončil několik stop pod zemí. Pak to vše polil zbytkem z lahve a zapálil hořící sirkou. Ustoupil o krok, jakmile se z díry vydraly první plameny. Díval se, jak se hnijící maso mění v černou smradlavou škvařeninu. Když oheň dohořel, zaházel pomyslný hrob hlínou a vrátil se do domu.

Mezitím začalo znovu sněžit. Večer byl zádumčivý a tichý. Sníh padal ve velkých vločkách a studil jej za krkem a na obličeji. Než došel ke dveřím kůlny, byl bílý jako sněhulák. Kdesi zavyl divoký pes. Odpovědí mu bylo vlčí zavolání. Kdoví, zdali nebude tento vlk další obětí podivné nákazy.

Edmond bezradně zavrtěl hlavou. Zamkl kůlnu a vydal se skrz garáž do domu. Oheň v krbu ještě hořel. Než se svlékl, hodil na tlející zbytky dřeva několik tlustých polen, na kterých po několika vteřinách narostly první jazýčky ohně. Spokojeně se usmál a odešel do malé předsíně, kde ráno nechal pušku. Vrátil ji do zbrojnice a tu pečlivě uzamkl.

"Tak Zima je tady," řekl si polohlasně. Odpovědí mu bylo pískání studeného větru u ústí komínu. Svlékl se a z baru vytáhl baculatou láhev. Cestou ke krbu se stavil v kuchyni, aby vytáhl z lednice formu s ledem.

"Parchante jeden!" usmál se při pohledu na medvědí kůží potaženou pohovku. "Škoda, že nevíš, jak dobře se mi sedí na tvé kůži, a tolik jsi chtěl dostat tu mou?"

Pomalými doušky upíjel nahnědlou tekutinu. Cítil, jak mu stéká hrdlem a ohřívá každou molekulu jeho těla. Spokojeně si odfrkl a opatrně si položil nohy na stůl. Předklonil se, aby si nalil další sklenku. Cítil, že se za chvíli opije, pokud spořádá celou láhev. Hladina alkoholu v lahvi se neúprosně blížila k tlustému dnu.

"Ještě tě nic nenapadá, Edmonde?" zeptal se sám sebe. Zavrtěl hlavou. Dostal chuť na mladé dívčí tělo. Vláčné a mrštné jako divoká kočka a teplé jako rozehřátý krb. Povzdechl si. Kolem domu tiše prošla divoká zvěř. Přesto nastražil uši. Už dávno chtěl koupit psa a vycvičit si ho, ale brzy poznal, že si vystačí sám.

"Pes má jednu vadu, neumí střílet!" zazubil se. "Já ano!"

Ze stromu pod okny spadl s žuchnutím k zemi kus sněhu. Vítr lomcoval se skly oken a snažil se prodrat dovnitř domu. Neměl žádnou šanci. Okenice byly z dvojitého skla a stěny domu byly silné, vyrobené ze zdravého dřeva ve dvou řadách, mezi kterými byla výplň z hlíny a drobného štěrku. Nešlo mu do hlavy, jak ti lidé dělají, že jim dům neshnije nad hlavou.

V myšlenkách přešel ke starostovi. Postaršímu obtloustlému muži, který netouží po ničem, než si zvýšit stav svého konta a pokud možno dožít se penze a hlavně si užít nastřádaných peněz. Edmond hlasitě zachrochtal. On sám měl mizivou naději na život v blahobytu. Ani by jej netěšil. Až vše pověsí na hřebíček, stane se svátečním lovcem. Bude žít ve svém domku u jezera, najde si zralou ženu a pokud mu Bůh dovolí, vynahradí si léta osamělosti.

Myslel na svého malého zbabělce vyhřívajícího se v teple u těla, ke kterému patřil, zdali bude ještě schopen podnikat speleologické průzkumy do neprobádaných prostor matky přírody a splnit tak svůj úkol. Edmond znovu zaslechl tesklivé vytí vlka. Neslo se nad usínajícím krajem spolu se šploucháním hladiny jezera narážejícího na kamenitý břeh. V ten okamžik jej něco napadlo. Úsměv mu zmrzl na tváři a vystřídalo jej bolestné pochopení. Zima přijde a odejde. Co přijde po ní? Další zohavená těla? Zápach vznášející se nad krajem, otravující půdu, vodu i vzduch? Otočil se k telefonu. Byl tichý a nevypadal na to, že by chtěl každou chvíli zazvonit.

"Do prdele!" řekl a to byla jeho první a poslední věta, kterou byl schopen ten den pronést, pak jej přemohl opilecký spánek.

/XIX./

Byla Neděle. Ronald se podíval na hodinky. Blížilo se poledne a venku se ženili všichni čerti. Bylo šero. Venku se proháněl studený vítr a padal sníh tak hustě, že nebylo vidět ven. Chlapec zavrtěl hlavou. Takhle se k Thomasovi nedostanu! zamračil se. Měl chuť si zahrát na počítači. Porazit svého kamaráda a ukázat mu, že není žádný hlupák, že dovede totéž co on.

"Mami?" zavolal dolů do přízemí.

"Na to zapomeň!" odpověděla mu. "Venku je počasí na draka, nepůjdeš nikam! Nechci z tebe mít mražený hamburger!"

"Myslíš, že to přestane do večera?"

"Možná? Co bys chtěl k snídani?" zeptala se ho. Slyšel, jak ji sletěl z kredence nějaký hrnec. Zazvonilo to. "Zatraceně!"

"Mami?"

"Ano?"

"Co myslíš, kam se poděl ten stromek?"

"To nevím!" přiznala se. "Jestli bude sněžit celý den a celou noc, nepůjdeš do školy, víš to?"

"Jo! Mohla by to být docela psina! Nemít tak školu!" zamyslel se. Těšil se na okamžik, kdy se s ostatními kluky vydá na válečnou výpravu do nepřátelského tábora na opačném konci města.

"Žádné války!"

"Ale mami, je to jenom hra!" bránil se chlapec.

"Copak si nepamatuješ, jak jste malému klukovi od vedle málem vypíchli obě oči? Ještě teď se třesu strachy! Co by stálo, kdyby se vám to povedlo? A rovnou bychom se mohli odstěhovat, propánakrále!"

"Byla to nešťastná náhoda, spadly mu lyžařské brýle, mami, proto je nosíme, aby k ničemu takovému nedošlo!"

"Málem bych zapomněla!" zamyslela se jeho matka. Stoupala k němu po schodech.

"Loni jsi se málem utopil na jezeře, nebýt Edmonda, nebyl bys tady, slyšíš mě?"

"Za to můžou mrazy, voda nestačila pořádně zmrznout!" řekl ji a otočil se, když ji uslyšel vstoupit do pokoje. "Vážně!"

"Copak nevíš, jak se o tebe bojíme?" zeptala se ho.

"Vím," sklopil hlavu.

"Parta je pro tebe důležitější než my?" zeptala se jej znovu. Přešla až k oknu. Pod nohama ji zakřupalo několik zrníček písku. Podívala se pod nohy. "Co to je?"

"Zbytek hlíny, nestačil jsem to uklidit. To ten stromek!" zamračil se. Květináč ležel na svém místě na poličce. Jen ten keřík v něm chyběl.

"Vzal nohy na ramena, ano?" zeptala se jej nedůvěřivě. "Nelíbilo se mu tu? A tak si sbalil svých pět švestek! Kam asi myslíš, že šel? K sousedům? Mají tam kočku a psa! Třeba na ně dostal chuť! Malý masožravý stromek, sám chodí a sám přemýšlí. Je to takový malý génius, kam se na něj hrabem!"

"On vážně utekl!" vybuchl chlapec.

"Už jsme to probírali, Ronalde!" řekla mu. Sundala si zástěru a sedla si na postel. Na okamžik upadla v hluboké mlčení.

"Nevyhodil jsem ho!" zavrtěl chlapec hlavou.

"Budeš na něj číhat, až se bude vracet?" pousmála se.

"Kdy se vrátí táta? Už by tu měl být!" změnil chlapec téma rozhovoru. "Co když ho překvapil sníh a on zůstal někde viset na půl cesty?"

"Uvidíme!" zamyslela se. Někdy ji Ronald překvapoval. Dokázal se velmi rychle změnit z dítěte v dospělého člověka a naopak. Pohladila jej po vlasech. Pohlédl na ni pátravým zrakem.

"Dobře, jestli zítra nebude škola, můžeš jít s kluky ven!"

"Díky mami!" zazubil se chlapec. "Půjdu se podívat po tom stromku, třeba tu někde bude."

"Běž!" řekla mu. "Možná, že se nám toulá po domě."

"To určitě!" pousmál se Ronald a nechali ji v pokoji samotnou.

/XX./

První, co Adam spatřil, když se vracel domů, byla černá zdechlá kočka. Vypadala jako mumie. Zastavil před garáží a vypnul motor. Bylo mu jasné, že se do garáže nedostane, již tak měl dost práce dostat vůz na okraj silnice. Na okamžik zůstal stát pohledem na nehybném těle zvířete. Co se mu asi stalo? Do domu vešel hlavním vchodem.

"Jste doma?" zavolal do chodby, jakmile za sebou zavřel dveře. Po zádech mu běhal štiplavý mráz. Otřepal se a sundal si těžký vatovaný kabát s kožešinou kolem. "Hej, lidičky, kde jste?"

"Tady!" usmála se jeho žena a přišla k němu blíž.

"Proč mi nedáš pusu?" zeptal se ji a přitáhl si ji k sobě. Rukama přejel po ladných křivkách jejího těla. "Co ty na to?"

"Dneska bude dlouhý večer," usmála se. Přitiskla se k němu. Od pasu dolů byla smáčená jeho mokrými kalhotami. "Studíš jako psí čumák, vážně!"

"Ne všude!" zamračil se. "Co dělá Ronald?"

"Utekl mu strom!"

"Cože?" nechápal. Ruce nechal na manželčině zadku. "Co mu uteklo?"

"Malý stromek!" pokrčila rameny. Zavlnila se v bocích a ještě víc se k Adamovi přitiskla. "Jsi jako kus ledu, co by tě rozehřálo?"

"Pořádný panák!" řekl a sundal si kalhoty.

"Zase se z tebe dělá chlap?" řekla mu a šťouchla jej do podbřišku. "Co ty na to? Nebo máš chuť raději na večeři? Kluk sedí nahoře ve svém pokoji a dívá se na televizi! Zabavil dvoje balení pražené kukuřice. Do osmi se neukáže!"

"Nejdřív bych si dal něco na zub!"

"A vychladneš mi."

"Když tu budu stát bez kalhot, umrzne mi a bude k ničemu! Pojď, vezmu si kus něčeho z ledničky a pak se uvidí, co bude dál!"

"Nemohla jsem se tě dočkat!"

"Tušil jsem to, Zima se ohlásila o svá práva, zdá se, že bude pěkně ostrá!" řekl ji, když vešli do kuchyně.

"A co Donald, jak to tam u něj vypadá?" zeptala se.

"Blbě?" zarazil se. "Víc než to! Stojí to tam za starou belu! Jestli mu svah nespadne na hlavu do konce vánice, pak už nikdy, nechal jsem ho tam! Jsem větší blázen než on, vážně!"

"Máš na to ještě chuť?" přejela mu rukou po nahém stehně.

"Co to do tebe vjelo?" podivil se. "Copak dneska žiju poslední den, že mě musíš znásilnit zrovna v kuchyni? Neslyšíš, jak mi kručí v břiše?"

"Myslela jsem, že jsou to větry."

"Ty si budeš ze mně utahovat?" rozčílil se jen naoko. Přibouchl ledničku a vrhl se ke své ženě. Skončili na tlustém koberci v obývacím pokoji. Probudili se kolem jedenácté večer. Dům byl tichý a temný.

"Co Ronald?" otočila se k Adamovi.

"Už je velký!" napomenul ji. "Ví o sexu víc, než my dva dohromady."

"Jestli má takového učitele, jakým jsi ty, pak se ničemu nedivím!"

"Nepůjdeme do ložnice?" navrhl ji. "Začíná mi být zima!"

"Dobře, trefíme potmě?"

"Snad jo," zabručel. Cestou se mu zdálo, že šlápl do něčeho podivně slizkého. Ostře to páchlo, ale na noze jej nic nepálilo. Otřel si ji kusem hadru, na který náhodou narazil a pokračoval v cestě k ložnici. Jeho žena jej cestou neustále škádlila a nedovolila mu vydechnout.

"Co když ti při tom usnu?"

"To uvidíš!" varovala jej. Po chvilce tápání dorazili k letišti a dopadli na něj. "Ukaž, jaký jsi kanec!"

"Jestli mi zítra upadne, máš po manželském štěstí, holka!" řekl ji. "Už tak nevím, kde ho mám!"

/XXI./

Na druhý den bylo vše pod vysokým nánosem sněhu. Nízké ploty se ztrácely v závějích a zapomenuté automobily se proměnily v bílé kopce. Silnici mezi domy nebylo vidět. A z nebe se stále spouštěl padající sníh. Nízká mračna lemovala okraje kotliny a věž kostela se rozplývala v jejich spodní části a zdá lo se, že její vršek je kdesi v nebesích, přesně tak, jak to tvůrci stavby předpokládali.

Ronald se probil tíživými sny a probudil se. První, co udělal, bylo nahlédnutí na vršek poličky s květináčem. Nevěřil svým očím. Byl tam. Tancoval za ranního šera a jemu přišlo na mysl, že se mu to všechno jen zdálo. Zavrtěl hlavou. Na stěně pod poličkou bylo několik podivně zbarvených fleků. Chlapec se zakřenil a snažil se zaostřit pohled na ona místa na tapetě. Co je to? Vstal z postele a oblékl si župan. Zavázal si jej stuhou kolem pasu a přešel až ke stěně. Opatrně přičichl k tmavočerveným skvrnám. Popotáhl nosem a zkřivil tvář odporem, a málem vykřikl. Smrdí to!

Odpotácel se zpět k posteli a sedl si na její okraj. Dal si hlavu do dlaní, ale přesto neustále sledovat stromek pohybující se v květináči. Jeho lístky již nebyly tak čistě zelené, jako tehdy, když jej přesazoval do květináče. Starý a černý kocour! Ihned tuto myšlenku zavrhl. Rostlina nevypadala jako nějaká masožravá potvora z pralesa. Určitě ne. Po koberci se táhly několikeré stopy, které končily pod šmouhami na stěně.

"Mami?" zakřičel podvědomě. "Mami, slyšíš mě?"

Nikdo mu neodpověděl. Jeho rodiče spali tvrdým spánkem po vysilujícím nočním dobrodružstvím. Neměli ani chuť mu odpovědět na jeho volání. Nevypadáš na to! řekl stromku. Snažil se utěšit a nemyslet na to ubohé zvíře, jehož kožich byl vystaven síle nečasu. Jsi masožravý stromek?

"Sežereš mi ptáka?" zeptal se spíše sám sebe.

Stromek se dál vlnil v půli pomyslného těla. Předváděl jaký si druh břišního tance. Chlapec na něj očarovaně hleděl. Nevědomky vstal a vydal se k poličce. Vzrušoval ho to. Cítil jak mu tuhne penis.

"To bys měl vidět, Thomasi!" zamyslel se nahlas. Zastavil se několik centimetrů od stromku, který se náhle přestal hýbat. Cítil, že se na něj chlapec dívá, i když on samotný žádné oči neměl. Ronald čekal, že po něm stromek skočí, avšak rostlina se ani nepohnula. Světla zvolna přibývalo a on spatřil na jeho listech odlesky něčeho temně rudého. Ronald svraštil čelo.

Dotkl se prsty jednoho z lístků. Takřka ucukl. Nekoušeš, viď? zeptal se. Zavrtěl hlavou. Určitě ne! přesvědčoval sám sebe. Co je to? Chvíli se díval na narudlé lístky a pak pochopil. Byla to krev! Zvířecí krev! Stromek se souhlasem přikývl. Znovu se roztančil. Tys sežral toho kocoura, viď? zeptal se jej chlapec v duchu. Chutnal ti? Ale proč nesežereš mě?

/XXII./

Donald se probudil kolem deváté hodiny. Jeho žena vedle něj nebyla. Slyšel cinkání nádobí z kuchyně, zvuk napovídající, že se pro něj chystá snídaně. Obyčejně vstával první on, avšak dnešní den byl výjimkou potvrzující pravidlo. Pousmál se a protáhl si všechny svaly, aniž by vstal z postele. Co je dneska za den?

"Co je dneska?" zavolal na svou ženu.

"Co jako?"

"Co je za den?" zavolal znovu.

"Já nevím!" odpověděla mu. "Asi Pondělí!"

"To dneska nepřišli žádní hosté?" podivil se. Vstal z postele a přešel k oknu. Poodhrnul záclonu, aby se podíval, jak to tam vypadá. Slehlá tráva i starý sníh zmizel pod vrstvou naváté bělavé peřiny. Napadalo nejmíň půl metru! řekl si a tiše hvízdl. Stále ještě sněžilo.

"Na co myslíš?" zeptala se ho jeho žena. "Pojď, snídaně je nachystaná!"

"Už jdu!" přikývl. "Dneska asi nikdo nepřijde, každý bude mít dost svých starostí. Tolik sněhu za jedinou noc!"

"Děláš, jako by se to stalo poprvé v tvém životě!" pousmála se a chytla jej za ruku a táhla do kuchyně. "Pojď jíst!"

"Nepolykej slabiky a písmena, nejsme v Anglii, kdo ti má rozumět!" řekl ji. Přitáhl ji k sobě a dlouze ji políbil. Odtrhla se.

"Nejsem velryba, abych vydržela půl hodiny bez dechu." usmála se a pohlédla mu zamilovaně do očí. "Neodpověděl jsi mi!"

"Myslím na nás a na tenhle podnik. Na další život, na Adama a všechny ostatní! Co budeme dělat dál, až odtud budeme muset odejít?"

"Přestěhujeme se a začneme znovu, svět se kvůli tomu nezboří!" chlácholila jej.

"Přátelé nám jistě pomůžou, uvidíš!"

"Víš co dříny a zdraví jsme tu nechali? Své mládí, své sny a všechno ostatní! A teď ten podělaný kopec ujíždí a hrozí, že to tu všechno srovná se zemí, zatraceně!"

"Nevzdáme to!" řekla mu.

"Ne, nevzdáme!" pohladil ji po vlasech, které pozvolna ztrácely svou přirozenou barvu. Ani já už nejsem nejmladší! řekl si a přejel si rukou po břiše. Neměl jej už tak rovné, jako zamlada. Ochabují ti svaly! Když to nejvíce potřebuješ, lupne ti v zádech a zbytek toho nejpěknějšího, co v životě můžeš zažít, je v troubě!

"Mám hlad!" řekl ji a mrkl po ní okem.

"V jakém smyslu?" zamračila se.

"Láska prochází žaludkem, to bys měla už dávno vědět, nebo ne?"

"Záleží na chlapovi!" pokrčila rameny a strčila jej jako prvního do chodby. "V noci se ze svahu ozývalo temné pukání, ale v tom sněhu nejde poznat, jestli se dal znovu do pohybu!"

"Kéž by vydržel alespoň do Vánoc, v téhle slátanině bychom daleko nedojeli!" řekl ji.

"Možná že nám sníh nedovolí, abychom odjeli."

"Máš pravdu!" zamračila se. Nyní už doopravdy. Sedli si za stůl a dali se do jídla. Mlčky spořádali snídani a uklidili ze stolu. Donald se šel převléknout a vyrazil ven.

"Kam jdeš?" zeptala se.

"Zajdu se podívat, jaká je situace u protivníka. Nevíš, kde jsem nechal to dlouhé bydlo?"

"Asi bude v garáži, dávej pozor!" poprosila ho. "Ano?"

"Neboj!" řekl ji a zmizel za dveřmi.

Přitáhl si límec bundy až ke krku. Rozhlédl se kolem. Kam až jeho oko dohlédlo, byl bílý blyštící se sníh. Chatky zmizely pod jeho nánosem a proměnily se v neurčité vybouleniny. Cesta nebyla ještě vypluhovaná, natož posypaná solí či štěrkem. Starý sníh mu křupal pod nohama, a nový mu padal za krk. Nebe bylo stále zatažené šedými mraky, a od hor se ozývalo hučení vichřice. Zima je tady! řekl si a otřepal se.

"Není to krása?" zeptal se nahlas sám sebe.

Jehličnany byly obtěžkány několikacentimetrovou vrstvou mokrého sněhu. Jejich větve se skláněly až k zemi. Všude vládl klid. Miloval tohle místo, lesní zákoutí, pohled na městečko a vzdálené vrcholky hor. Dál už bylo jen několik chalup, benzínová stanice a horský průsmyk. Vlci, lišky a jiná zvířata. Hluboké a nepropustné lesy, pohádkové bohatství zdejší přírody, neporušené lidskou civilizací.

Za průsmykem bylo jen několik samot a malých osad, které hyzdily zdejší kraj, a tvořily podivnou harmonii člověka a přírody. Avšak kdesi se stala chyba. Myslel na to, když objevil zdechlinu vlka samotáře. Většinou se vlci shromažďují do smeček, kdy mají větší šanci něco ulovit. Buď si kořist rozdělí, nebo se o ni poperou. Avšak ke smrtelným zraněním dochází jen zřídka, protože dobře vědí, kdo je silnější a hbitější a mají před těmito jedinci vrozený respekt. Mají svou hierarchii, která určuje postavení zvířat ve smečce, a na ty slabší většinou moc nezbude.

Něco se však rozhodlo, že je zničí, vymaže z povrchu země. Usídlilo se to v jejich norách a napadlo je ze zálohy z míst, která považovali za bezpečné. A tak se vlci začali stahovat k lidem, pryč od podivných rostlin, kterými si na Zimu vystlali své příbytky, aby jim nebyla tak nepříjemná a stala se alespoň trochu snesitelnější. Donald se zastavil až pod svahem. Opravdu nešlo poznat, zda-li se znovu posunul či nikoliv.

Sníh se zdál být neporušený a celistvý. Jeho váha by však mohla dát podnět k cestě tisícům krychlových metrů kamení, hlíny a dřeva. Kořeny stromů již nebyly schopny zadržet ujíždějící svah a staly se tak i se samotnými stromy jeho součástí. Pole sesuvu bylo široké víc jak padesát metrů a táhlo se až k rozeklanému vrcholu kopce s několika nakloněnými kmeny osamocených smrků, které vyčuhovaly zpoza obrovských balvanů.

Donald se zachmuřil. Příroda se obrací proti nám! řekl si. Všechno nám vrací i s úroky. Všechny křivdy, které jsme ji kdy způsobili, všechno to nelidské drancovaní nerostných a jiných surovin, zavážení životního prostředí odpady lidské civilizace, a vybíjení zvířat. Do posledního haléře! Otočil se. Očima pohladil svůj motel. Byl opuštěný a zel prázdnotou. Bude čas odejít? řekl si. Dřív, než se tenhle kus země prožene skrze cestu a překoná hranu svahu za domem, aby se zřítil do údolí?

"Zatraceně!" odplivl si. "Zkurvená práce! Co jsme komu udělali?"

"Donalde? Co kdybychom začali pomalu balit?" volala na něj z hlavní budovy jeho žena.

"Jen co se zlepší počasí, vypadneme odtud! A zalez dovnitř, nebo se nastydneš!" varoval ji. Zhluboka se nadechl. Vzduch byl studený a byl prosycen nadcházejícím zimním obdobím. Naskočila mu husí kůže. Přešel silnici a vrátil se do tepla hlavní budovy motelu. Na zápraží setřásl sníh z kabátu a rychle za sebou zavřel dveře.

"Zima si dávala načas, ale tím ostřejší bude, uvidíš!" řekl své ženě, ale ta byla v jiné části domu. Neslyšela jej. Donald mávl znechuceně rukou a vydal se k baru, odkud vytáhl jednu z lahví a nalil si pořádkou dávku alkoholu.

/XXIII./

Adam se probudil až kolem desáté. Převalil se na posteli a chystal se vstát. Pohlédl na svou ženu, která ještě spala. Z pod deky ji trčela jen hlava, rameny a nahý zadek. Měl chuť ji přes něj plácnout, ale nechtěl ji probudit, tak namísto toho vzal svou deku a přikryl ty části jejího těla, které vyčuhovaly ven. Usmál se. Ještě jsi pořád kus ženské! řekl ji v duchu. A umíš se rozparádit, jen co je pravda! Za okny stále padal sníh. Zamyslel se nad Ronaldem, určitě mu odpadne škola. No a co? Jen ať si odpočine, ještě se v životě nadře dost.

Než se probudil, zdálo se mu o jakémsi zvířeti, nyní si však za nic na světě nedokázal vzpomenout, o jaké zvíře vlastně šlo. Promnul si bradu a začal hledat své spodní prádlo. Z přízemí se ozývalo neurčité řinčení. Ronald! Co tam ten kluk zase provádí? zamračil se. Jeho mysl však samovolně přešla na jiné téma. Vlci! Zmrzačení a uhnívající vlci! Jeden přišel až k Edmondovu domu. Dalšího našel Donald na silnici. Kdo ví, kolik jich v lese ještě nelidsky trpí a dožaduje se milosrdné smrti, která však stále nepřichází.

Proč zemřeli na otravu krve? Co když ta podivná hniloba neničí jejich krev? Co když se ji živí? Masožravé rostliny vylučují zvláštní druh sekretu. Stejně jako mouchy? Rozleptávají svou oběť a pak ji prostě vypijí. Není mezi nimi žádný rozdíl. Odporný hmyz a překrásné smrtící květy. Vlastně se požírají navzájem. Ale co dělají tyhle rostliny tady v mírném pásmu?

Vyšel z ložnice a tiše za sebou zavřel dveře. Vešel do koupelny a pohlédl do zrcadla na svůj obličej. Vypadáš jako nějaké strašidlo! řekl si. Vyplázl na sebe jazyk. Hnusně! Jak tě může mít tvoje stará ráda? Kriste pane! Pustil studenou vodu a opláchl se. Přimhouřil oči a hledal ručník, který po chvilce tápání našel na věšáku u umyvadla. Měl by jsi se oholit! zamračil se nad svým druhým hlasem a bezmyšlenkovitě zavřel skříňku nad umyvadlem. Nic, žádné holení! Umyl si zuby a vydal se do přízemí.

"Ahoj, tati!" pozdravil jej Ronald. Přemýšlel, jak mu říct, co se včera stalo v jejich domě. "Vykopal jsem malý stromek! Krčil se před domem, sníh by ho určitě polámal."

"Zasadils ho do většího květináče?" zeptal se jej. "Kde je teď?"

"V květináči, proč se ptáš?"

"Nedávno jsem viděl horor, ve kterém stromy běhaly po ulici a pojídali ječící lidi. Jejich oběti podivně a směšně mávali rukama a nohama, no prostě hrůza!"

"Fuj!" zavrtěl chlapec hlavou.

"Promiň!" usmál se Adam. "Jsi rád, že ti odpadla škola?"

"Ale jo!" pokrčil chlapec rameny.

"Chceš mi ještě něco říci?"

"Ani ne!" zalhal chlapec a zamířil ke kuchyni. Adam se za ním zamyšleně díval. Věděl, že něco není v pořádku. Cítil to v kostech.

"Poslyš!" zavolal na něj. "Když jsem přijel domů, našel jsem u garáže mrtvého kocoura! Co se mu stalo, přejelo ho auto?"

"Nevím, tati, proč se ptáš?"

"Jen ta mě to napadlo, vypadal nějak divně."

"Všiml jsem si!" souhlasil Ronald a otevřel dveře do lednice. "Co budeš jíst, tati?"

"To ještě nevím!" pokrčil Adam rameny. Stále myslel na to ubohé zvíře trčící zpoza sněhové závěje. Vzpomněl si, že jej viděl ještě ten večer, než našli zakrvavené šaty na břehu potoka. Nezdálo se mu, že by zvířeti něco bylo.

"Nechceš mlíko?" nabídl mu Ronald papírovou krabici s vyobrazením smějící se krávy s velkým zvoncem na krku.

"Ne, díky!" zavrtěl hlavou. "Udělám si pořádné kafe!"

"Včera jste řádili celý večer, viď?" zeptal se jej Ronald.

"Proč myslíš?" zarazil se Adam. Neměl chuť kazit mravní výchovu svého syna, i když byla televize neustále plná sexu a násilí.

"Slyšel jsem vás až nahoru do pokoje, máte výdrž!"

"Dávej si pozor, abys nerozlil mlíko!" bouchl do něj. "No a co? Už nejsi zas tak malý kluk, doufám, že jsi nešmíroval!"

"Ne, díval jsem se na televizi, dávali tam to samé!" dobíral si chlapec svého otce.

"Vážně!"

"A kdo byl lepší?"

"Nic moc, vyhráli jste na celé čáře!" pousmál se Ronald. "Tati, už se ti někdy stalo, že by ti utekl strom z květináče?"

"A nevrátil se?" zeptal se jej Adam.

"Myslím to vážně!" zamračil se chlapec.

"Takže on prostě jen tak zdrhnul?" zeptal se jej Adam. "Nesmíš se dívat tolik na televizi, že jsi taky viděl ten film?"

"Ne, tati," povzdechl si chlapec. "Takže to není možné?"

"Ne, stromy nejsou savci, ani plazi, nemůžou jen tak chodit sem a tam. Kořeny je drží pevně v zemi."

"Hm!" zamyslel se Ronald.

"Ty máš chodící stromek, Ronalde?" zeptal se jej Adam po chvíli. Tentokrát byla jeho tvář vážná. Teprve nyní mu došel smysl vyřčených slov.

"Jenom tancuje!" řekl mu jeho syn a sedl si za stůl. Jedl chleba s džemem a zapíjel ho studeným mlékem. "Máma mi taky nechtěla věřit!"

"A měla by? Ukážeš mi ho?" zeptal se jej Adam. Postavil plnou konvici na plynový sporák a dal se do hledání svého oblíbeného hrnku.

"Dobře, máma ještě spí?"

"Jo, ještě spí," souhlasil Adam. "Trochu jsme to přepískli, ale nikomu nic neříkej!"

"To je vaše věc!" řekl mu jako dospělý muž. "No, ne?"

"Máš pravdu, budeme muset udělat něco s tou kočkou, je jí škoda, nemyslíš?" zeptal se jej Adam. Chodící stromek, pomyslel si. Kriste pane!

"Na co mohla pojít?" otočil k němu Ronald hlavu.

"Nedíval jsem se. Ale můžeme to brzy zjistit, teď mě nech na pokoji, musím si vybrat něco k jídlu a pak to v klidu sníst! Nekaž mi chuť zdechlými kočkami!"

"Myslíš si, že bude dneska sněžit celý dne?"

"Možná i zítra a pozítří, je to možné!" řekl mu Adam.

"Takže škola bude zavřená ještě hezky dlouho."

"Odkdy myslíš na školu?" podivil se Adam. Chlapec mlčky sklidil ze stolu a hodil prázdnou krabici od mléka do koše. Beze slova odešel do obývacího pokoje a tam se natáhl na gauč. Že by se zamiloval? ptal se Adam v duchu a pozoroval prázdné dveře, kterými prošel před okamžikem jeho syn. Kdo ví?

"Nemáš náhodou nějakou holku?" zavolal na Ronalda.

"Ne, proč se ptáš?"

"Jen tak mě to napadlo!" zamyslel se Adam. "Copak nemůžeš mít holku?"

"Holky jsou k vzteku, vždycky musí být po jejich!" mávl Ronald rukou.

/XXIV./

"Tak a kšefty jsou v prdeli!" postěžoval si Bernard jako dlouholetý majitel čerpací stanice. Poškrábal se na břiše a vzpomínal na prožitý víkend se svou přítelkyní. Pousmál se. Nemáš na ni! řekl v myšlenkách své bývalé ženě. Už si ani nevzpomněl, kde zastrčil její fotografii. Ten čas byl pryč a nic jej už nedokázalo vrátit zpět.

"Astore!" zavolal skrz pootevřené okno na svého psa. Byl na něj pyšný. Ne že by šlo o nějakou drahou a ušlechtilou rasu, dokázal mu imponovat svou zvířecí poslušností a oddaností a nezvykle vysokou inteligencí. Není to příliš na jednoho psa?

"Astrologové zase kecají!" podíval se na starý výtisk s horoskopy. Kde ten pes vězí? pohlédl znovu skrze okno k velké boudě podobající se jednopatrovému rodinnému domu.

"Astore!" zakřičel znovu. Pes se však neozýval. V boudě bylo podivné ticho. Bernard nejprve mávl rukou. Nejspíš celou noc flámoval, a teď má těžkou hlavu, řekl si.

Vešel do kuchyně a otevřel si lednici. Očima hledal potraviny podobající se vzhledem, vůní a chutí jeho ranním požadavkům. Zavrtěl hlavou. Vytáhl z přihrádky na dveřích dvě plechovky piva a zavřel lednici. Otevřel jednu z plechovek a sedl si na stůl. Znovu začal myslet na svého psa. Že by byl nemocný? podíval se na hodinky. Bylo deset minut po půl deváté. Venku se škaredil jeden z prvních zimních dnů, i když podle kalendáře byl ještě Podzim.

"Kriste pane!" vydechl. "Za co mě trestáš? Za to, že jsem se rozvedl se svou starou a obcuji s jinou ženou?"

Odněkud se ozvalo tiché zakňučení. Pousmál se. Už jsi se ozval, co ty parchante jeden! Já tu trnu strachy a ty si hraješ se mnou na schovávanou.

"Už jdu!" zavolal na psa. Otevřel hlavní dveře, avšak před prahem byla jen hromádka sněhu.

"Bože, to je zima!" řekl si a zavřel je, aby se zaposlouchal do ranního ticha.

"Kde jsi?" zavolal na psa. Zavrtěl hlavou a šel se patřičně obléknout. Zatracený pes, vztekal se v duchu. Musel se zbláznit!

Kolem benzínové stanice projel náklaďák s radlicí. Opatrně minul ostrůvek se stojany a hrnul sníh na pravou stranu, pryč od skupiny budov. Bernard se zaposlouchal do zvuku motoru vozu. Odkud je? Z druhé strany průsmyku? Nebyl si vědom, že by přijel z městečka. Pokrčil rameny. Hlavně, že bude silnice zbavena nejhorší nadílky sněhu a posypána jemnou drtí a štěrkem. Sůl ochránci přírody v oblasti parku zakázali. Nejenže žrala spodky aut, ale měla i negativní vliv na stromy stojící nedaleko silnice. Začínaly pomalu usychat a umírat.

"Astore?" zavolal skrze dveře ložnice. "Tak už konečně vylez, nebo nedostaneš snídani! Myslím to vážně!"

Bernard ustlal postel a teple se oblékl. Chtěl se podívat, jak mu řidič odhrabal sníh z okolí čerpací stanice. Přetáhl si na hlavu kapuci teplé vatované bundy a vyběhl ven. Cestou k provozní budově nakoukl do psí boudy. Jeho miláček v ní nebyl. Bude jí zima! zamračil se při pohledu na závěje sněhu. Nebe bylo stále zatažené a sníh nepřestával padat dolů na ten podělaný lidský svět, jak měl v popisu práce od samotné Matky přírody. Jaro se nikdy nehrnulo do zdejšího kraje s takovou vervou jako Podzim a Zima.

"Dneska si můžu dát volno!" zvažoval pumpař svou situaci. Do večera bude cesta znovu pod sněhem, nehledě na to, že se průsmyk ztratí v hlubokých závějích.

"Možná až do Velikonoc!" postěžoval si.

Chytil se za pravé ucho, do kterého mu zadul ledový vítr a myslel na to, je-li nutné vytahovat z garáže malý čtyřkolový odklízeč sněhu. Celý rok čekal trpělivě, až jej jeho majitel použije k tomu, aby se jeho široká radlice zakousla do sněhových závějí a za pomoci velkých zářezů na malých pneumatikách odsunul sníh někam stranou, kde by nepřekážel. Bernard již držel klíč u zámku dveří garáže, ale rozmyslel si to. Přepadla jej lenost a marnost nad svým počínáním.

"Počkám, až přestane sněžit." zabručel a vracel se k domu. Pes nebyl stále k nalezení. Bernard chtěl obejít dům, ale od jeho úmyslu jej odradily naváté kopce sněhu, které se na několika místech tyčily do výše prvního patra.

"Však ty se ukážeš, až budeš mít prázdný žaludek!", řekl si při pomyšlení na chybějícího psa. "Přilezeš a ještě mě budeš prosit, abych ti dal něco k snědku! Přece se tě nebudu prosit!"

Vešel do domu a zabouchl za sebou dveře. Svlékl si bundu. Zamířil do kuchyně, aby si dal něco dobrého na zub. Pořád však nevěděl na co by měl chuť. Jeho věrný čtyřnohý přítel mu nešel z hlavy. Myslel na něj celý čas, kdy si připravoval snídani. Představoval si, jaký musí mít hlad, zatímco venku za rohem ležel ve sněhu jeho pes. Tiše kňučel a chvěl se po celém těle. Na sněhu se v jeho okolí vytvářely červenočerné kaluže krve a podivného hnisu. Astor si ještě olízl svou velkou mordu, než vydechl naposled. Jeho oči hleděly s láskou k domu svého pána, a i když už byl mrtev, řinuly se mu z očí potoky slz.

Stal se další obětí.

/XXV./

"Takže tu máme nějakou epidemii?" zeptal se starosta městečka svého strážce pořádku. "Mám tomu tak rozumět?"

"Ale, Gabrieli," zamračil se šerif. "Víš přece, že nejsem doktor ani veterinář!"

"Ale jsi zálesák, v horách jsi jako doma, někdy mi připadá, že jsi byl i ve Vietnamu!" zasmál se starosta.

"Tam naštěstí ne!" zavrtěl šerif hlavou a pozvedl svou číši s alkoholem. "Naneštěstí to jde po zvířatech."

"A ty hadry, které jste našli u potoka? Jaká by to byla nemoc? Něco, co užírá vlkům jejich tlusté zadky? Rozleptá je to jako kyselina a ti pak za tebou chodí, abys je zabil?"

"Nech si tu ironii, prosím!" zvedl šerif ruce v obranném gestu. "Vím, že jsme se ještě nikdy s ničím takovým nesetkali. Třeba jde o nějaký druh otravy. Ani zdejší příroda není tak čistá a neposkvrněná, jak se na první pohled zdá!"

"Poslal jsi ty vzorky do laboratoře?" zeptal se jej starosta. Opřel se o vypolstrované černé křeslo a zahleděl se do hořícího ohně v krbu. Pracovna byla příjemně vytopená a šerifovi se vůbec nechtělo vracet do té psoty za stěnami domu.

"Poslal, ale jak se zdá, odpověď přijde až po oblevě," řekl mu šerif a poprosil o další sklenku. "Řídím, ale venku je taková zima, že bych zmrznul i při puštěném topení!"

"Nejsme na Aljašce!" zazubil se starosta.

"Ale Zima tu řádí taky, jestli mi nevěříš, běž se vychcat do závějí, umrznou ti kulky i chcanky, a to ještě dřív, než je ze sebe dostaneš!"

"Nač ty silná slova?" podivil se starosta. "Nechci tě z ničeho obvinit. Několik vlků ještě nic neznamená!"

"Gabrieli," nadechl se šerif. Myslel na cestu k starostovu domu. Závěje na silnicích a nebezpečné klouzačky v zatáčkách. Další hrozící sněhové bouře a ledový vítr, který je schopen vysát z člověka všechno živočišné teplo.

"Je možné, že to něco, co žere vlky, sežralo člověka!" pokračoval šerif v monologu. "Na břehu potoka u Pily nemuselo jít o nějakou divokou zvěř! Nenašli jsme žádné stopy. Medvědí, ani liščí, či vlčí! Lišky na člověka neútočí. To spíše vlci, ale pak by museli být ve velké smečce, a toho by si už někdo určitě všiml, dělají rámus jako stádo koní! Napadané listí nebylo rozhrnuto žádným tvorem, který by vlekl usmrcenou oběť zbavenou šatů a vnitřností. Žádné stopy po krvi jsme nenašli. Chápeš to, Gabrieli?"

"Co když je tam dolů hodil někdo z naší rasy?" zeptal se jej starosta. "Pomatenec, šílený maniak, který rozřezal svou oběť na kousky, pak ji třeba i snědl a co zbylo, zahodil do rokle, aby to vypadalo na útok divoké zvěře. No a my jsme mu naletěli..."

"Díváš se moc na televizi! Ale ani tuhle teorii nemůžu vyvrátit ani obhájit!" pokrčil šerif rameny. "Bude pořádná Zima, taková, jaká tu nebyla už dobrých deset let. Pochybuju, že se v okolí najde někdo, kdo chodí po domech a rozřezává své oběti!"

"Co navrhuješ?" zeptal se jej starosta. Sedl si do křesla a dal si nohu přes nohu. Natáhl se pro láhev a nalil si polovinu sklenice. Nastala krátká pauza vyplněná praskáním hořícího dřeva.

"Nemáme žádné stopy, sníh hned všechny zakryje," potřásl šerif hlavou. "Budeme muset čekat!"

"Na co?" usrkl starosta ze své sklenice na vysoké stopce a odmlčel se. "Jak dlouho, podle tebe?"

"Do Jara, bude-li to potřeba!" řekl mu šerif s vážnou tváří.

"To je dlouhá doba, může se stát mnoho věcí!" namítl starosta.
"Já vím!"

"Nechci mít nepříjemnosti," mávl starosta rukou. Položil prázdnou sklenici na stůl a podíval se šerifovi do očí. "Za celou dobu, co tu dělám, jsem nikdy neslyšel o tom, že by u nás došlo k vraždě!"

"Bestiální vraždě? To jsi chtěl říct?" zeptal se jej šerif.

"Zabití a vraždě jako takové!" opravil jej starosta. "Dneska se bude dřív stmívat, jak funguje městská infrastruktura?"

"Jako při každém návalu sněhu. Pluhy jezdí už od rána."

"Nějaké nehody? Zranění?"

"Nic, lidé si dávají pozor," pousmál se šerif. "Co mám říci dalšímu vlku, až ho potkám s prožranou prdelí?"

"Zastřel ho a zakopej, nebo ho někde spal," vydechl starosta unaveně. "Co to je, Edmonde? Viry, bakterie? Přenáší se to vzduchem, dotekem, pohlavním stykem? To abych nechal svou starou na pokoji!"

"Tohle není AIDS!" řekl mu šerif. "Prozatím jde jen o případy na zvířatech. Bůhví, jestli to nepřijde i na nás!"

"Mimozemšťané? Nebo někde bouchla jaderná elektrárna?"

"Jo, bouchla příroda!" zamračil se šerif. "Má nás už plné zuby!"

"Ano," přikývl starosta. "Rozhodla se, že jsme tu přebytečným druhem. Kdo nebo co přijde po nás? Před námi byli dinosauři, opice a po nás? Mouchy nebo štěnice?"

"Stromy!" řekl mu šerif a vstal od stolu. "Budu muset jít."

"Proč právě stromy?" nechápal starosta obsah vyřčených slov.

"To nevím, fakt ne! Třeba se nám mstí za to, že je kácíme jako diví a nevážíme si jich a toho, co všechno pro nás dělají a znamenají."

"To si máme kleknout před každý kmen a poprosit ho o odpuštění a pomodlit se na znamení díků, že pro nás vyrostl?" zlobil se starosta a také vstal, aby šerifa vyprovodil ke dveřím.

"Někteří domorodci to tak dělají, věří, že ve stromech jsou ukryty duše jejich předků. Nevím, kde, ale četl jsem o tom!"

"Vyhlásili nám válku, ano?"

"Třeba vědí, že se bez nich neobejdeme!" pokrčil šerif rameny.

"Chtějí snad vyjednávat?" zeptal se jej starosta. Přešli ke dveřím.

"Dolů trefím sám, díky!" podal mu šerif ruku. "Možná jim neumíme naslouchat, třeba k nám promlouvají už dobrých tisíc let, kdo ví?"

"Co by po nás chtěli? Dovolenou. odbory, nebo snad lepší životní prostředí? Můžeme za to jako jednotlivci?" otočil se starosta k odcházejícímu muži. Edmond se za ním ani neohlédl. Beze slova sešel po schodech do přízemí.

"Edmonde, tak řekni něco!" zavolal na něj starosta.

"Já nevím, co by po nás mohli chtít, Gabrieli!" řekl mu šerif. Na okamžik se zarazil přede dveřmi, jakoby váhal, má-li vejít do té mizerné zimy. Otřásl se a naposledy pohlédl na o patro výš stojícího muže.

"Máš pravdu, my to neovlivníme, ale můžeme se připravit na důsledky našich činů spáchaných na přírodě!" řekl mu a vešel do začínající vánice.

Zavřel za sebou dveře a přitáhl si límec bundy blíž ke krku. Z šedých mraků visících nízko nad zemí padalo spousta sněhu. Edmond nasedl do auta a nastartoval. Musel to udělat několikrát, než motor naskočil. Pohlédl do rozsvícených oken starostovy pracovny, věděl, že teď sedí u krbu, popíjí svou drahou kořalku a hledí do komíhajících se plamenů ohně požírající jednotlivá polena. Na co myslí? Na ta polena v ohni? Nebo na sebe? Bojí se o svůj život, nebo o život svého města? Edmond se pousmál a vyrazil na cestu, dokud jej bouře nepohltí docela a neuvězní v návalu sněhu. Bál se, aby neumrzl v autě. Nechtěl se třást zimou a pomyšlením, že zůstane ve svém voze jako tuhá nic neříkající mrtvola člověka, který se vydal nezodpovědně do sněhové bouře.

/XXVI./

Ronald seděl za stolem u okna a četl si jakousi knížku. Očima běhal po řádcích, ale samotný text příliš nevnímal. Myslel na nadcházející Zimu, jejíž předvoj již krášlil zčernalé a nízké trávníky, které byly ukryty pod bílou sněhovou peřinou. Těšil se na nové loupeživé výpravy ke svým protivníkům, na stavění bunkrů, jejich obranu a obléhání staveb nepřítele. Nemohl se dočkat nikdy nekončících honiček, náhlých přepadů a naschválů, jimiž se oba tábory navzájem častovaly.

Zima přidělila dětským hrám zvláštní kouzlo. Nebylo to jenom kouzlo Vánoc, stromků, Santa Clause a dalších dětských a dospěláckých vymožeností a ztřeštěností. Poskytovala neomezenou moc řadě možností, jak se vyřádit venku ve studeném větru pod šedými mraky, či prosluněnou oblohou se zubatým sluníčkem a nebem bez ptáků. Čekalo na něj bruslení na ledě, lyžování v nedalekých kopcích i výpravy za dobrodružstvím do předhůří vysokých skalních štítů.

Lákala jej i škola, místo, kde si mohli bez problémů domluvit termín a lokaci další bitvy, aniž by se vydali nebezpečí zajetí, či výprasku. Škola byla jediné místo, kde se všichni chovali slušně. Snad díky strachu z problémů, které by nastaly, kdyby se rodiče dozvěděli, že ztropili někde nějakou výtržnost, tím spíše pak na území školy nebo v jejím okolí. Myslel na svého nejlepšího přítele a hádal, co asi dělá. Nejspíš sedí u obrazovky počítače a hraje jednu ze svých nových her.

"Smím dál?" zeptal se jej jeho otec.

"Ano?" řekl mu Ronald, aniž by zvedl od knížky zrak.

"Přemýšlíš nad rošťárnami, viď?" usmál se Adam. Očima přejel po pokoji. Nevšiml si ničeho mimořádného. "Kde ho máš?"

"Koho?" zeptal se jej chlapec. Nepřemýšlel příliš nad významem slov otcovy poslední otázky.

"Ten stromek, přece!" naléhal Adam. Byl příliš zvědavý, než aby mohl zkrotit svůj temperament.

"Jsi jako máma!" povzdechl si chlapec. "Je na poličce u okna!"

"Je to obyčejný stromek, co je na něm zajímavé?"

"To proto, že jsi tady!" postěžoval si chlapec.

"Takže kamarádí jen s tebou?" zamračil se a pohlédl na svého syna. "Nemám mu přinést buřta? Třeba si pak dá říct. Je masožravý?"

"Má raději sirové maso, ještě teplé a plné krve!" zašklebil se chlapec. "To on sežral toho sousedovic kocoura!"

"Hlouposti!" pousmál se otec. Pokusil se stromek vytáhnout z květináče, ale nešlo mu to. "Drží pevně, jak může chodit, když se nedostane ven?"

"Dělá to naschvál, vážně," řekl mu chlapec a přešel ke květináči. "Bojí se tě!"

"Co ještě dělá?" vyzvídal dál Adam.

"Fláká se. Tančí a chodí na loupežné výpravy!"

"A žere lidí?" zabručel dospělý muž.

"Proč by měl?" nechápal chlapec. Pohlédli si do očí. Na okamžik se jim zdálo, že si dokonale rozumí. "Viděl jsi už něco takového?"

"Ještě ne!" řekl Adam popravdě.

"Vidíš ty drobné lístečky?" ukázal chlapec na zelené listí stromku. "Jsou načervenalé! Měl by je shodit, je přece Zima, ne? Co dělal na Podzim?"

"Třeba je to jiný druh!" pokrčil jeho otec rameny.

"Co tu vy dva pečete?" zeptala se jich probuzená žena. Rozhodla se, že se porozhlédne po svých chlapech. Tušila nějakou rošťárnu, a tak se je vydala hledat. "Viděla jsem ho, jak tančí."

"Vážně?" otočil se k ní její muž. "Proč netančí teď?"

"Bojí se tě, patrně," usmála se.

"Kdyby se někoho chystal sežrat, řekněte mi to předem!" mávl Adam rukou. Vydal se ke dveřím. Cestou se ještě ohlédl po stromku, zdálo se mu, že se malinko pohnul, jakoby se mu vysmíval.

"Počkej, jdu taky," chytla jej jeho žena za ruku a oba tiše sešli do přízemí.

Chlapec stál ještě vedle poličky s květináčem, díval se, jak mu stromek tančí zvláštní druh tance, takové pohyby ještě neviděl. Celou hodinu se nedokázal od něj odtrhnout. Věděl, že to dělá jen a jen pro něj, snad proto, že mu zachránil život a přesadil jej do květináče.

Jeho rodiče mu nevěřili, nedokázali ani pochopit, že tento podivný a tajemný stromek, nevzrostlý keřík, chodí, a saje zvířecí krev. Byl to vlastně malý upír v rostlinném převleku. Novodobý Drákula, který nikdy neproklel Boha, ani neobcoval se sličnými pannami, aby z nich udělal své služebnice a rozšiřoval tak své království zla. Vždyť byl tak křehký a bezbranný, kdo by mu dovedl ublížit?

"Mám tě rád, víš to?" řekl chlapec keříku. Stromek se mu nepatrně uklonil a znehybněl. Venku stále padal sníh. Stále ho přibývalo. A mnoho jiných keříků, stočených v norách těch, které zahubily, čekalo na to, až ta protivná Zima pomine a nastane znovu Jaro. Čas probuzení a příslibů nového života.


 celkové hodnocení autora: 96.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 3 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.7 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 15 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 24 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Dandy518 01.08.2014, 0:54:20 Odpovědět 
   22. 06. 2014

Další mám za sebou, paráda! Popis prostředí se mi líbí, ale všechno je moc zdlouhavé, hlavně první část. Popis činnosti Edmonda, kde se nic závratného nestane, mi připadá zbytečný. Celkově text působí jako bezduché vyprávění. Udělal tohle, udělal tamto, stalo se tohle, povzdechl si.

Proti Ohnivým jazykům a Lodi snů má tvoje novela jednu výhodu. Nevím, jak skončí a proto mě drží trochu v napětí, ač kvalita pokulhává.
 ze dne 01.08.2014, 17:26:22  
   Šíma: Psaní Stromů jsem si "užíval", celý příběh je na motivy jedné noční můry mé sestry, nechtěl bych být v její kůži a mít její sny! ;-)))
 chris ONNE 25.06.2010, 9:09:19 Odpovědět 
   Zdravím Šímo!

Tak potřetí předkládám pitevní zprávu ohledně tvých Stromů. Na začátek se musím přiznat, že jsem měl menší obavy ohledně opětovného prokousávání se textem, jenže to se nevyplnilo. Textík jsem přečetl na dva nádechy, tudíž ve svých kostech cítím malinké zlepšení.

Tauxovi rozbory jsou fakt úžasné! Vesměs tam má věci, na které jsem chtěl i já upozornit, tak pokud budeš mít zájem, opět si přečti i jeho komentář.
Přesto, nebyl bych to já, kdybych nevydoloval ještě něco navíc! ;-)

1) …Co by stálo, kdyby se vám to povedlo? A rovnou bychom se mohli odstěhovat, propánakrále!… - stálo? Čuchám čuchám šotkovinu, nebo mi stávkuje mozek a něco mi nedochází?

2) Ohledně té (ne)zapadané kočky, možná se nacházela pod stříškou, ale to tam chybí, tak nevím.

3) …Cestou se mu zdálo, že šlápl do něčeho podivně slizkého. Ostře to páchlo, ale na noze jej nic nepálilo… - (Zdálo se mu, že ho někdo sleduje. Rychle se otočil, ale nikoho neviděl) – když napíšeš, že se někomu něco zdálo (a teď nemyslím sen), tak se to ukáže jen jako jakési tušení či domněnka nezakládající se na žádném hmatatelném důkaze. Jenže když někdo šlápne do něčeho slizkého, tak je to fakt, žádná domněnka.
Navíc se asi oba neviděli hodně dlouho, protože když si uvědomíme, že ve svém vlastním domě šlápneš na něco slizkého a páchnoucího, co by tam rozhodně nemělo nic dělat, tak se budeš snažit přijít na to, jak se to tam vzalo a podobné věci. Toť ale jen můj postřeh.

4) …v jejich spodní části a zdá lo se, že její vršek… - zdálo se

5) …"Co by po nás chtěli? Dovolenou. odbory, nebo snad lepší životní prostředí?... – Dovolenou, odbory, …

6) …"A žere lidí?"… - lidi?

Příběh má dva velké rušivé faktory, které nejspíš budu pozorovat až do konce.
První. Postavy (Rolandova matka, Roland, šerif) jakýmsi zvláštním způsobem tuší, nebo jim pořád přichází na mysl, že se to všechno motá kolem masožravých rostlin a neustále o tom mluví. Například, Rolondově matce bleskne hlavou, že ten stromek je masožravý. Tohle zrovna není to nejběžnější uvažování, alespoň podle mého.
Až se dozví (tedy, pokud se to dozví) s čím mají tu čest, budou vůbec překvapeni?
Druhá. Rolandovy dialogy.
Příklad: …"Slyšel jsem vás až nahoru do pokoje, máte výdrž!"… - jednak bych tuhle větu trochu poopravil (Slyšel jsem vás až nahoře v pokoje. Máte výdrž! nebo Bylo vás slyšet až nahoru do pokoje. Máte výdrž!), ale hlavně opravdu hodně pochybuji, že by tady tohle řešil/říkal desetiletý (teď si nejsem jistý, jestli mu je tolik let) kluk. Pochybuji, že tady tuhle věc bude vůbec rozebírat nějaký puberťák. Kdyby se to točilo okolo kámošů či sourozenců, tak to asi jo (puberťáci), ale jinak ne!

Verdikt
Jak už jsem napsal zezačátku, vidím a cítím tu malinká zlepšení. Už to není tak ubíjející, přesto “rekonstrukce textu“ by byla opravdu náročná. Jen mě tak napadá, budeš to někdy opravovat?
Dávám průměrnou trojku a malinko se těším na pokračování!

Chris
 ze dne 25.06.2010, 16:49:05  
   Šíma: Jo, jo, šotci! Prevíti, ale na to množství textu (ale nemyslím to jako omluvu z mé strany, tedy že bych omlouval svou lenost!)... ;-)))

Opravovat? Celé přepsat? No... Uvidí se, ale momentálně nic takového neplánuju... Nemám páru (sílu a nechce se mi). Lenora sice není smrtelná nemoc, pokud jeden už nechce vstát ani z postele a postarat se o sebe, ale je trochu protivná... Hihi... Díky za kritiku a za postřehy!

Ano, Tuax je (byl) super kritik!!!!!!!!!! ;-)

šíma se klaní a děkuje za návštěvu a kritiku
 Tuax 11.01.2009, 2:44:13 Odpovědět 
   Ahoj,
tak jsem si dal nášup v podobě dalšího dílu :) Ten tokrát to vemu jako reportáž. Prostě budu číst a současně psát poznámky, které mě napadnou, takže to bude asi dlouhé a divoké. Na druhou stranu budeš mít pořádnou porci textu, který snad bude použitelný k zamyšlení nad případným laděním a přepisováním tvého díla k lepšímu výsledku. Samozřejmě pokud budeš chtít, je to jen mé blábolení a nemusíš si ho všímat :)

--------------------------

Tak nyní při tom jak Edmond pohřbívá, pálí vlka mi přišlo na mysl, že by přeci jen pokud si ymslí, že se jená o nějakou nákazu zburcoval nějaké kompetentní osoby. Které by přijely a odebraly z vlka vzorky na další prozkoumání. On takhle vlastně likviduje důkazy, bez toho, že by podnikl něco k tomu, aby tomu přišel na kloub :) Hm tak na konci o prá kapitol níže je zmínka, že poslal vzorky do laboratoře. No chybí určité spojitosti, ale budiž. Jen by jsi to mohl trochu lépe učesat, aby to do sebe zapadalo, takhle to je podle toho co tě zrovna napadlo a jaksi chybí prosor pro věc, které by je spojovaly.

A nyní s jednodením zpožděním dochází k tomu, co jsem zmiňoval minule, najednou se Ronald vydává na průzkum po stromku. Má trochu zpožděné jednání. I když ve skutečnosti ho asi nehledal, když se cpal celý večer popcornem ve svém pokoji :) Dokonce celé odpoledne večer a následné dopoledne chodil v pokoji s hlínou na podlaze. Hrál si tam s kamarádem a nevadilo mu to, no to je výchova :) To není výtka, to je jen poznámka, klidně to tak být může.Tak možná že se o pár kapitol dál dovíme, že to uklidil.

Hm tak příjezd Adama domů a pohled na mrtvou kočku a poznámka, že vypadá jako mumie :D To jsem se zase zasmál, on ji někdo zamotal do fáčů, nebo vysušil na troud uprostřed sněhové vánice mrazu? Zvláštní. Kočka tam leží už jak dlouho, a nikdo s ní nic nedělá. Leží jim u domu a je jim to jedno, ještě že to není jejcih kočka, to by ten jejich nezájem vypadal ještě hůře.

Uf občas jsou některé popisy dost šílené, třeba toto:
(Cestou se mu zdálo, že šlápl do něčeho podivně slizkého. Ostře to páchlo, ale na noze jej nic nepálilo. Otřel si ji kusem hadru, na který náhodou narazil a pokračoval v cestě k ložnici.)
Tak on cítí slizkost, i zápach a nechá ho to vklidu?
Cestou narazí na nějaký kus hadru? To jsou věci :)
Je doma a on si neodpustí ani poznámku co se to tam válí a dokonce z ničeho vezme hadr setře do ěnj nějaký sliz a nijak ho to nevyvodí z jeho klidu. Teda mohli by jednat taky trochu jako lidi a ne jako postavy, které to mají ve scénáři od autora :)

Nebo:
("Sežereš mi ptáka?" zeptal se spíše sám sebe.)
Kam na to jen Ronald chodí a to se tolik bojí, že mu něco v tomto případě stromek o kterém stejně nic neví, krom toho že tančí a byl pryč, sežere jeho mužství? :D Teda je to tvůj Ronald, ale to je výchova. Teda na desetiletého synka je opravdu vyspělý v některých ohledech až až.

Teda a jeho myšlenky. A stromek mu souhlasně přikývne a pak se vlní dál a ono to toho klučinu vzrušuje, no teda, to už je snad četba od osmnácti let :) Ale to je v pohodě, horší je to, že Ronald používá myšlenky, jako že Stromek sežral kočku, přitom kučku nikdo nesežral, ta pořád v tuto chvíli leží u jejich garáže venku a je vcelku. Teda bude ji asi chybět krev, dle indicií, ale že by byla sežrána? Teda pokud se tam stromek nevrátil a tzv. mumii nezpracoval k večeři. To v tuto chvíli ještě nevím, uvidím o prá řádku dál, předpokládám. Přesto i kdyby to udělal, tak kluk viděl jen tělo kočky, která mohla docela dobře umrznout. On teda díky scénáři věděl, že byla bez krve, ale kde přišel k tomu, že už je sežraná?


Tak mě napadá ono tam docela hustě už dvba dny sněží. Kocoura viděli mrtvého někdy víc jak den dozadu a napadlo už půl metru sněhu a on je pořád vidět? Zvláštní že nezapdl sněhem, když vše ostatní je pod přívalem sněhu a podle toho že je u garáže a Adam do té samé garáže kvůli sněhun nemohl zaparkovat. Hm, to je zase rébus :)

Chybka v gramatice. Já je většinou moc nevidím, takže je to vzácnost, že na to upozorním :)
(Má raději sirové maso...)
Maso je syrové a ne sirové.

-------------------

Ale celkově, to na mě působilo lépe než minule. Pořád mi tedy schází větší uvěřitelnost v jednání postav a rozhovorech, propopjení v ději mezi jednotlivými událostmi, které uvádíš jaksi se samozřejmostí, bez udání dalších věcí pro čtenáře. Takže jsme na dvojce, tak snad se to bude držet aspoň véto rovině i nadále. Jinak v zásadě hromada textu nic moc se neudálo, nic moc jsme se nedozvěděli, jen napadlo více sněhu :) Jsem zvědav na další díly.


Tuax
 ze dne 11.01.2009, 12:16:01  
   Šíma: Díííky, Tuaxi, jen houšť! ;-)
 Maura 26.10.2007, 22:08:53 Odpovědět 
   když jsem si stromy přečetla celé, nyní tě mohu hodotit. Je to skvělá věc. Opravdu Šimi, skvělá.
 ze dne 26.10.2007, 22:11:25  
   Šíma: Díky, Mauro! ;-)
 Šíma 29.07.2007, 21:46:00 Odpovědět 
   Hele, tady se to nějak rozjelo... :-)
 Maura 29.07.2007, 20:37:22 Odpovědět 
   Pokud to ebudeš psát nějak systemjaticky, že se v tom vyznám, tak to nemohu číst.
 John Pyro 29.07.2007, 20:21:04 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Maura ze dne 29.07.2007, 20:09:08

   [- Hehehehááh -] (4 díly zatím) & Doktor Smrt (10 dílů zatím) ... ale tady jde o to, že já udělám pokračování jen na to, co se mi povede ...
 Maura 29.07.2007, 20:09:08 Odpovědět 
   Jo, Pyro ? Ale to bys musel psát povídky na pokračování. Já ty stromy čtu a líbí se mi to.
 John Pyro 29.07.2007, 19:59:15 Odpovědět 
   já scu aby Maura byla můj osobní redaktor ... :D
 Maura 28.07.2007, 21:45:56 Odpovědět 
   Pokračuje to dobře, vůně stromů je řím dál patrnější, postavy dobré, dialogy dobré. Zkrátil jsi věty a již nekřičíš na své čtenáře. 1
 ze dne 28.07.2007, 22:27:44  
   Šíma: :-) Díky! Ano, ty prokleté vykřičníky! Uvidíme, jak se to bude líbit našim čtenářům...
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
obr
obr obr obr
obr
Vyznání
Járuš
Proč Ježíš nemů...
PavelKastl
ŽRÁDLO
Tilda
obr
obr obr obr
obr

Profesor John
Pavel D. F.
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr