obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Bojíš-li se smrti, kde nalézáš odvahu žít?"
estel
obr
obr počet přístupů: 2915295 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39398 příspěvků, 5729 autorů a 389845 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Stromy - 4. část ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Stromy
 redaktor Šíma publikováno: 30.07.2007, 21:42  
Pokračování...

Stručné opakování obsahu z minulých částí: Horské městečko se zvolna utápí v nadcházejícím zimním období! Ještě než napadl sníh, nalezli dělníci z nedaleké Pily podivné ostatky, ze kterých brzy zůstalo jen několik zašpiněných cárů oblečení se stopami krve! Nic víc se z nich vyčíst nedalo, snad jen to, že odporně páchly. Postupem času se v okolí městečka začali objevovat vlci, kteří byli napadeni zvláštním druhem organismu, který je rozkládal zaživa. Místní šerif, dále pak správce národního parku, natož doktor si nedovedli tyto nálezy rozumně vysvětlit. Lidé začínali nalézat mrtvá těla domácich i divokých zvířat a začalo se proto šuškat o nějaké podivné epidemii, která řádí kdesi na hranicích městečka! A čas běžel a nikdo neměl tušení, na čem vlastně je...
 

/Část druhá - Zima/

"Stromy, stejně jako většina zvířat, se na Zimu ukládají k spánku. Míza jim klesne až ke kořenům, aby jejich kmeny v mrazech nepopraskaly. Zdají se na první pohled jako mrtvé, přesto však stále žijí, jen to na sobě nedávají znát."

/I./

Městečko, kotlina i okolní hory byly zapadané hrubou vrstvou sněhu. S každým dnem se jeho pokrývka zvětšovala a mohutněla. Na okrajích cest a silnic se tyčily ohromné vály pluhy natlačeného sněhu, jejichž výška přesahovala velikost dospělého člověka. Stromy zapadly až po koruny a drobné keře zmizely úplně. Takovou zimu nepamatoval nikdo z obyvatel městečka. Nezklamala je, a minula se jakémukoliv očekávání.

Přes všechna opatření se v prvních dnech lidem nepodařilo udržet obvyklý ruch na teritoriu města. Chvíli trvalo, než byly všechny cesty průjezdné a bezpečné. Dodávky čerstvého zboží do obchodů se opozdily, protože zásobovací kamiony uvízly někde před městem. Škola zůstala v první dny sněhové kalamity k radosti všech zúčastněných zavřená. Lidem samotným se nechtělo vycházet ven do mrazivého a větrného počasí. Zdálo se, že se městečko i samotný život v něm propadl do zimního spánku.

Hluboko v norách, pod převisy a balvany vyčkávala tichá a takřka neviditelná armáda. Jaro, které by ji dalo do pohybu bylo ještě příliš daleko. Podivné rostliny v převleku malých stromků a keřů trpělivě čekaly, ačkoliv vypadaly, že spí, jako celý okolní svět! I když se jejich látková přeměna zpomalila na minimum, začal je trápit hlad. Cítily jej v každé větvičce a lístečku. Prahly po krvi!

/II./

Válka! pomyslel si Ronald, jen co otevřel oči a vstal z postele. Podíval se oknem ven na tiše padající sníh. Sněhové vločky abnormálních rozměrů se zvolna klátily k zemi. Bylo bezvětří. Zázrak! Nestávalo se často, aby vítr úplně utichl a odtáhl do své pevnosti ukryté kdesi mezi štíty hor, odkud se stále ozývalo jeho hučení.

"Krása!" řekl nahlas. "Konečně pořádné počasí!"

Ronald se zastavil u psacího stolu a mrkl na ciferník budíku. Bylo několik minut po osmé ráno. Úterý, avšak vyučování ještě nezačalo, podle všech příznaků bude škola zavřená ještě několik dní. Snad se i učitelům nechtělo vylézat ven z tepla domova, a tak si udělali prázdniny, přičemž využili zvláštní fond volna pro nepředvídatelné vrtochy přírody, jimiž zdejší hory tak často oplývaly.

Oblékl a sešel po schodech do kuchyně. To ráno vůbec nepomyslel na stromek v květináči. Dokonce si ani nevšiml, zda-li je doma, nebo vykročil na svou další loupeživou výpravu. Nepřišlo mu, že se kolem něj dějí podivné věci. Zvykl si na něj a vzal jej za člena rodiny. Malý a rozdovádění keřík s drobnými lístečky. Netušil, že zatoužily po lidské krvi, a nabažené krví zvířecí, čekaly na vhodný okamžik.

"Jak jsi se vyspal? Byl jsi se už umýt?" zeptala se jej matka. Otec, jak se zdálo, nebyl doma.

"Ještě ne. Kde je táta?" zeptal se chlapec.

"Jel do práce!" řekla mu a otočila se ke sporáku. "Chceš teplé mléko?"

"Udělám si kakao," řekl Ronald a zamyslel se. "Můžu jít odpoledne ven? Domluvil jsem se s Thomasem!"

"První zimní výprava?" zeptala se ho. Neotočila se, avšak chlapec ihned poznal její přísný tón. "Ještě někde zůstanete trčet pod sněhem, kdo vás pak bude hledat?"

"Horská služba," řekl ji, ale ihned si uvědomil, že přestřelil.

"Prosím?" zeptala se. "Cos to říkal?"

"Dělal jsem si jen legraci," pokrčil rameny. "Vážně!"

"Jestli nepřijdeš do setmění, nebo si potrháš bundu, dostaneš domácí vězení a strhnu ti všechny škody z kapesného! A se vším bude konec, rozuměl jsi?"

"Děláš, jako by mi bylo pět let!" zaprotestoval.

"Je ti jen jednou tolik, ale často mi takřka zešediví vlasy, když se musím dívat na ty tvé rošťárny! Mám jenom jedny nervy," řekla mu. "Stačí, když se musím bát o tvého otce, je mu něco přes pětatřicet, ale chová se jako ty! Někdy si myslím, že se vy chlapi chováte, bez rozdílu na věk, jako malé děti."

"Jasně mami," řekl Ronald tiše. "Budu na sebe dávat pozor!"

"To ti teda věřím," zamračila se. "Zase nebudete brát zajatce?"

"Proč?"

"Minulý rok se dostali tři kluci do špitálu, protože jste je zahrabali do sněhu, štěstí, že se v něm neudusili. Jednou nás všechny zavřou, až někoho odpravíte!"

"Vždycky jim necháme díru pro vzduch a označíme místo smluveným signálem, ostatní si je potom vyzvednou. Zajatci jsou jenom na obtíž! Musíme je hlídat, dávat si pozor na pusu, abychom jim neřekli něco, co musí zůstat jen v naší partě! Znáš to..."

"Neznám a nechci o tom nic vědět!" mávla rukou jeho matka. "Co dělá stromek?"

"Nevím," přiznal se. "Nedíval jsem se na něj."

"Přestal tě zajímat?" zeptala se ho.

"Proč?" zarazil se. "Postará se o sebe sám, ne?"

"Promiň, já zapomněla, že je jako živý! Chodí si kam se mu zachce a dělá si co chce, a vůbec je nějaký divný! Komu zase vysál krev?"

"On není upír, mami!" bránil jej chlapec. Postavil si na stůl hrnek s mlékem a vzal si z linky krabici kakaa. "Můžu si vzít kousek bábovky?"

"Vždyť jsi ji včera snědl u televize, nebo ne?" podivila se.

"Vlastně jo," zamyslel se. "Zbyla ještě nějaká vánočka?"

"Ne!"

"Uděláš mi chleba s máslem a džemem?" zeptal se.

"Víš, co? Ty jeden vojáku? Postarej se o sebe sám! Já mám dost práce v kuchyni, ukaž, jaký jsi chlap!" řekla mu velitelsky. "Co mi odpovíte, vojíne?"

"Provedu, pane!" řekl Ronald rezignovaně. "Co když se pořežu?"

"Mě to bolet nebude, ale dávej pozor, pohotovost k nám tak rychle nedorazí, kdyby sis náhodou uřízl prst!" řekla mu vážně.

"Hm," zabručel Ronald. "Dám si pozor, jasně! Můžu jít tedy odpoledne ven? Kluci by si mysleli, že jsem se posral strachy!"

"Máš na mysli svévolné opuštění jednotky?" zeptala se ho. "Dezerci?"

"Něco takového!" zamračil se.

"Máš moje svolení, ale nechci vidět v tvém pokoji žádné skalpy!"

"Nejsme indiáni," bránil se chlapec. Namazal si na ukrojené krajíce máslo a džem. Pak si je dal na talíř a spolu s kakaem odnesl do obývacího pokoje.

"Pomůžeš mi?" zeptala se ho. "Potřebuji k sobě pořádnou mužskou ruku!"

"Až to sním, mami! Vystydlo by mi kakao, studené ho nemám rád!"

"Dělala jsem si legraci! Jenom tam zůstaň, alespoň se mi nebudeš plést pod nohama, desperáte!" odpověděla mu a tiše se usmála.

Všichni chlapi jsou stejní, ať už jim je pět, nebo padesát, pomyslela si. Nikdy nedostanou rozum! Pořád budou těmi malými chlapci, kteří se zvídavě rozhlíží po světě a hledají něco, na čem by všem ukázali svou chytrost a sílu.

/III./

"Kriste pane, ne!" vykřikl Bernard ze sna. Než se stačil probudit z nenadále noční můry, pomočil se jako malý kluk. Vyskočil z postele. Přikrývka mu spadla na zem a on tiše hleděl na promočené prostěradlo. V obličeji byl bledý jako stěna a ještě nyní mu cvakaly zuby rozčílením.

"Co se děje?" vpadla do ložnice jeho přítelkyně. Dívala se na ještě pobledlého Bernarda a na rozházenou postel.

"Vidíš!" vyštěkl. "Měl jsem příšernou noční můru. Pochcal jsem se strachy!"

"Cože?" zeptala se ho. "Neříkal jsi, že trpíš těžkými sny!"

"To nebyl sen, ale horor! Jestli dovolíš, jdu se převlíct. Udělala bys, prosím, něco s tou postelí? Cítím se jako blbec. Díky!"

"Dobře," pokrčila rameny. "O čem se ti zdálo?"

"O stromech... Chodili po městě a dávali si lidi k obědu, jako v tom podělaném filmu, který jsem kdysi viděl!"

"Možná to nebude tak zlé," snažila se jej uklidnit.

"Ty prokleté pařáty jsem cítil v krku, vydlabali mi oči a skrz zadek mi promíchávali střeva. Myslel jsem, že udeřila moje poslední hodinka! Nedá se to popsat!"

"Nevím, co ti na to říci... Fakt ne," řekla mu upřímně. "Pokud vím, já měla v zadku jen tvého pumprlika, když jsme spolu zkoušeli obohatit náš milostný život, a tak dlouhého ho zase nemáš!"

"Proč ho do toho pleteš? Jestli se ti na něm něco nelíbí, řekni!"

"Mě se zdáš fajn, se vším všudy," řekla mu. Pohlédla mu vážně do očí. "Myslela jsem si prvně, že ti to včera večer nestačilo!"

"Copak jsem nějaký neukojitelný sexuální maniak?" zamračil se.

"Promiň, dej se do pořádku, já udělám tu postel. Jestli chceš, můžeš mi říct víc o tom tvém snů! Vážně." řekla mu a políbila jej na čelo.

"Dobře!" mávl rukou a zmizel v koupelně.

"Stromy, které žerou lidi?" řekla si polohlasně a pohlédla na rozpíjející se kysele páchnoucí skvrnu. Zavrtěla hlavou a stáhla prostěradlo z matrace.

"Mám tě ráda!" zavolala na něj do koupelny. "Takového, jaký jsi! Nemusíš na sobě nic měnit!"

"Pochcal jsem se jako malé dítě!" odpověděl ji. "Slyšíš mě?"

"No a co?" zeptala se ho, když na skvrnu na matraci položila kus hadru a přitlačila na něj, aby z ní vysál všechnu vlhkost. "Copak na tom záleží?"

/IV./

Edmond seděl obkročmo na židli čelem k opěradlu. Díval se skrze kuchyňské okno na zasněženou pláň táhnoucí se podél břehu jezera ke vzdáleným stromům, které tvořily okraj rozsáhlého smíšeného lesa. Nebe bylo zamračené a nevlídné, avšak nesněžilo. Vrtal se párátkem v zubech a lokty se opíral o opěradlo židle. Očima bloudil kdesi na obzoru a snažil se uspořádat všechna známá fakta a dát těkajícím myšlenkám nějaký smysluplný ráz.

Stromy, které žerou lidi? Netušil, že nebyl jediný, koho napadla tatáž myšlenka. Šílený nápad! Hladové kusy dřeva? Co když nejsou obyčejnými dřevinami? Čím tedy jsou?

Na plotně začala pískat konvice s vařící se vodou. Lenivě vstal ze židle a dal ji ze sporáku. Zalil si obsah v půllitrovém hrnku a nosem nasával aroma čerstvě udělané kávy. Jednou tě to zabije! slyšel svůj vnitřní hlas. Naházel do hrnku několik kostek cukru a postavil jej na stůl. Pak si pustil malou televizi stojící na lednici a zadíval se na nalíčenou komentátorku dopoledního zpravodajství. Zprávy neposlouchal, jediné, co jej zaujalo, byla ta žena.

"Potřebuješ ženskou," řekl si nahlas. Položil obě ruce na horký hrnek a sledoval pohybující se ženiny rty. Jeho mysl odběhla v onen prchavý okamžik zpět do dne, kdy jej zavolali k neidentifikovatelné hromadě šatstva, pokud to vůbec byly šaty, a ne jen hromada špinavých hadrů. Ještě nyní krčil nos odporem a cítil ten nasládlý pach hniloby a ještě něčeho, co mu však bylo dodnes hádankou.

Pak zazvonil telefon. Po dvaceti vteřinách vyzvánění se Edmond zvedl od stolu a vydal se hledat zapomenuté telefonní sluchátko. Věděl jen, že jej včera večer položil někde v obývacím pokoji, a podle všeho na nejméně vhodném místě. Přístroj stále vyzváněl. Edmond poslouchal jeho zuřivé volání a očima pátral po domě, zatímco jeho uši marně hledaly směr odkud se ozýval. Zdálo se mu, že jej slyší ze všech stran.

"Do prdele!" vykřikl. "Kde jsi, ty podělaný parchante!"

Něco nebylo v pořádku. Cítil podivnou změnu v kostech. Tento přírodní barometr malérů jej ještě nikdy nezklamal. Otáčel se uprostřed obývacího pokoje s krbem a v duchu se modlil, aby dotyčný nezavěsil. Koupelna! Vřítil se do dveří koupelny a prohrabal koš se špinavým prádlem. Našel ztracený telefon a třesoucím prstem stiskl tlačítko pro hovor.

"Slyším!"

"To jsi ty, Edmonde?" ozval se v něm Adamův hlas. Zdál se mu udýchaný a rozčílený, jako by jej honilo splašené stádo skotu.

"Co se děje? Závodíš s medvědy na jednu a půl míle? Kdo vyhrává? Podle všeho asi to tlusté a hladové zvíře!"

"Spadl svah na výpadovce z města, směrem k hlavní silnici vedoucí k průsmyku!"

"U Kačera?" zděsil se Edmond. "Kde přesně?"

"Znáš ten strmý svah s převisem asi sedm set metrů od vjezdu na státní? V té nepřehledné zatáčce! Cesta je zablokovaná! Bez těžké techniky ji nevyhrabeme!"

"Kdy se to stalo?"

"Asi minulou noc. Štěstí, že tudy nikdo nejel! Rozmáčklo by ho to na malinký mastný flek! Vážně, urval se asi v horní polovině a vzal s sebou všechno, co mu stálo v cestě. Skály, stromy, všechno. Myslím, že je v tahu i kus silnice a válí se někde pod hlínou v rokli. Přesné škody zjistíme, až odstraníme ten sesuv."

"Vylekal jsi mě! Myslel jsem, že je motel i s vlastníky na Pravdě Boží! O kolika dalších nestabilních svazích ještě víš, Adame?"

"Asi o pěti, ale jejich pád by neohrozil nikoho na životě, pokud by se někdo nenacházel v nesprávný čas na nesprávném místě! Zatracená těžba dřeva, jak mám pracovat, když mi tu všechno padá na hlavu!"

"Přeháníš!" řekl mu Edmond. "Do čtyřiceti minut jsem tam! Počkáš na mne? Nebo jsi se podělal strachy?"

"Blíží se další bouře. Dneska už nic nenaděláme! Meteorologové na Štítu hlásí zhoršení počasí, vítr, husté sněžení a po něm pokles teplot. Normálně bychom měli sesuv řádné označit a v patřičné vzdálenosti postavit na obě strany zátarasy, ale dneska není na nic čas! Pustím si naplno topení a vypiju polovinu kávy z termosky. Něco zakousnu. Přijeď z druhé strany!"

"Tak to si počkáš, je to kus cesty. Zavolám starostovi!"

"Určitě se zblázní radostí!" chechtal se Adam. "Končím, Edmonde, víš o tom, že má můj syn doma tančící stromek? Alespoň to tak tvrdí, chodí prý na lov i s květináčem, a žere zatoulané psy a kočky. Co ty na to?"

"Tak ho ode mne pozdravuj, a vyřiď mu, ať se nedívá tak často na televizi, nebo mu z toho změkne mozek!"

"Komu?"

"Tvému synovi!"

"Ty dokážeš člověka potěšit!" odpověděl mu Adam. "Právě teď spadlo dolů po svahu několik kamenů. Vrátím se o sto metrů zpět a počkám na tebe. Přijeď od města, žertoval jsem!"

"Ty mě máš rád jen tehdy, když mě nevidíš. Není to pravda?"

"Když tě slyším, stojí mi na těle všechny chlupy a chce se mi zvracet, ale nemůžu bez tebe být, miláčku!" zasyčel na něj Adam.

"Doufám, že si to se mnou nechceš rozdat! Fajn, tak já končím, Adame a dávej na sebe pozor!" řekl mu šerif a zamyslel se. Do města vedly jen dvě přístupové cesty. A pokud se ještě něco stane, bude zásobování velikým problémem. Kdesi na zádech mu naskočila husí kůže.

"Mám s sebou placku s džinem, možná se namažu! Odtáhneš mě?" vyrušil jej Adam ze zamyšlení nad neblahou situací v kotlině.

"Jo a zavřu tě až do Vánoc," řekl mu. "Nedělej žádné hlouposti, hned jsem tam! Čau."

Edmond zrušil spojení a zanesl přístroj na stůl v obývacím pokoji. Sedl si na gauč a zahleděl se do nevysokých plamenů v krbu. Přemýšlel, má-li přihodit několik polen, nebo nechat oheň vyhasnout. Mezitím si znovu vzal telefon a vytočil starostovo číslo a čekal, až pohne tou svou tlustou prdelí a zvedne sluchátko.

/V./

Bernarda znovu trápily celou noc podivné noční můry, avšak podrobnosti si z nich nepamatoval. Promnul si obličej a dlouze zívl. Venku bylo již světlo a ručičky budíku ukazovaly polovinu desáté dopoledne. Za okny bylo podivné ticho. Nikde se neozýval ani hlásek, natož psí štěkot. Zaběhl se? zeptal se v duchu. Co je s tím psem? Jak dlouho už nebyl doma?

"Rebeko?" zavolal na svou družku. Otočil se na druhou stranu postele, byla rozestlaná a prázdná. Prohrábl si vlasy a vzpomínal na večer u svíček, tichou a nevtíravou hudbu a nekonečné chvíle vzájemné lásky. "Nemusela jsi vstát tak brzy."

Neozývala se.

Bernard nechal marného volání a vstal z postele. Očima zabloudil na pokrčené prostěradlo a vzpomněl si na svou nejstrašnější noční můru. Naštěstí byla ta tam, netušil, že ta nejhorší jej teprve čeká. V pokoji byla zima. Na těle mu naskočila husí kůže. Poškrábal se na podbřišku a vydal se na toaletu, aby ulevil svému močovému měchýři. Celý dům byl na první pohled opuštěný. Rebečiny šaty nikde neviděl. Starostlivě si přejel rukou po bradě. Co se stalo? Pohádali jsem se? Nebo musela náhle odjet do práce?

Venku u dveří se ozval podivný šramot.

"Astore!" zavolal ke dveřím. Měl dojem, že jej slyšel štěkat. Chtěl mu jít naproti, ale nohy jej přestaly poslouchat. "Jsi to ty, Astore?"

Začal se rozhlížet po své pušce. V obývacím pokoji měl na stěně pověšenou opakovací kulovnici, s kterou by zabil i medvěda, byla však příliš těžká na normální lov, proto měl ještě v prosklené skříni dvě lehčí zbraně. Byl hrdý na svou miniaturní sbírku. Nepočítal hodiny a dny námahy, kterou musel vynaložit, aby je získal spolu s povolením je vlastnit a zúčastňovat se lovů v horách stojících v okolí městečka.

"Kde jsi se toulal celou tu dobu?" ptal se dál neexistujícího psa, jehož mrtvola ležela kdesi pod sněhem u stěny domu. Šramot neustával, spíše se mu zdálo, že každou vteřinu sílí. Co když je to liška nebo vlk, který měl hlad a zima jej vyhnala k lidskému obydlí? Byl natolik překvapený, že zapomněl na svou potřebu, kterou chtěl vykonat. Zamračil se a pomalu vešel do malé místnůstky. Dveře nechal otevřené. Zvedl prkénko a vymočil se. Jen voda splachovače na okamžik přehlušila ony podivné zvuky.

Oblékl si nejnutnější šaty a vzal si ze zdi těžkou zbraň. Ujistil se, zda-li je nabitá a pomalým krokem zamířil ke dveřím. Tiše je odemkl a s trhnutím je otevřel. Ve sněhu přede dveřmi ležela Rebeka. Dívala se na něj prosebným pohledem. Na první pohled zjistil, že nemůže vstát. Měla podivně roztrhané šaty a k nohám ji stékala krev.

"Co se ti stalo?" zeptal se a přiskočil ji na pomoc. Opatrně, aby ji nezpůsobil větší bolest, ji přenesl do domu. Zabouchl za sebou dveře. Puška mu spadla se žuchnutím na kamennou podlahu předsíně.

"Napadli tě psi, nebo vlci? Co se stalo? Proč jsi nezavolala? Jak dlouho jsi tam ležela?" sypal na ní své otázky, zatímco ji svlékal ze zakrvácených šatů. Břicho a stehna měla poraněná řeznými ranami, ty se však nezalévaly krví, vytékal z nich bíle zbarvený hnis.

"Kriste pane!" zaúpěl. "Musíš k doktorovi, můžeš dostat otravu! Bolí tě to? Hodně? Jak se ti to stalo?"

Usmála se a zavrtěla hlavou. Lapala po dechu. Bolest ji ubírala sil k mluvení a křivila její pohlednou tvář. Rukama se držela za břicho, nohy měla přitisknuté k sobě a třásla se horečkou. Bernard ji ošetřil rány a přikryl ji kožešinou. Třásla se a blouznila. Kývala hlavou ze strany na stranu a z očí ji stékaly potoky slz. Místnost naplnil podivný hnilobný zápach. Každou minutou sílil a Bernardovi nezbývalo nic jiného, než znovu převázat její rány. Tkáň, které se dotkl odpadávala od jeho prstů, a její místo vystřídal ten protivně odporný hnis. Rozkládal její tělo kousek po kousku.

Rebeka již naštěstí většinu bolesti necítila. Propadala se do šoku a bylo jen otázkou času, kdy její organismus podlehne nebývalé přesile. Bernard na ní vytřeštěně hleděl. Nemohl ji nijak pomoci, jen tiše sledoval, jak se vytrácí z jeho života. Věděl, že už nic nebude jako dřív. Neuslyší její hlas, hlasitý smích a občasné nadávky, kterými jej častovala. Nepocítí její doteky a teplo jejího těla. Rozpouštěla se, jako by byla polita koncentrovanou kyselinou nebo louhem. Ruka mu spočinula na telefonním sluchátku, avšak on neměl dost sil, aby zavolal pomoc.

Zemřela. Zemřela podivnou smrtí v bolestech a nelidském utrpení, daleko od všech, kteří by ji mohli pomoci. Její tělo se zvolna měnilo v beztvárnou hmotu masa a roztrhaných vnitřností, jejichž pach naplnil každý kout domu. Bernard se pozvracel. Doplazil se ke dveřím a otevřel je. Znovu padal sníh. Tiše se snášel k zemi. Blížily se svátky, ne však pro něj. Zůstal osamocen se svou bolestí v srdci a tichou a bezmocnou zlobou.

/VI./

Adam dopil poslední doušek kávy z termosky a zašrouboval její víko. Čekal na Edmonda, který měl co nevidět dorazit k místu sesuvu. Napínal uši, kdy konečně uslyší zvuk jeho automobilu. Od hor se stahovaly těžké mraky a nevěstily nic dobrého. Další bouře na spadnutí! řekl si.

Konečně! zazubil se Adam, otáčejíc hlavu k přijíždějícímu vozu. Edmond zastavil těsně za ním a vyletěl ze svého plechového miláčka po hlavě do nedaleko stojící hromady sněhu. Třískl dveřmi a brodil se závějí k okraji silnice k čekajícímu Adamovi, který také opustil teplé prostředí vytopeného interiéru automobilu.

"Volal jsi starostovi?" zeptal se jej Adam. "Co říkal?"

"Že je Zima, až bude lepší počasí, máme tuhle cestu uzavřít. Podle něj tu stejně nikdo nejezdí, alespoň ne teď!" zavrtěl Edmond hlavou. "Zbláznil se!"

"Stalo se ještě něco?" vyzvídal Adam při pohledu na jeho zamračenou tvář.

"Bernard se zastřelil svou medvědobijkou!" popotáhl šerif nosem a odplivl si. "Jeden z nedočkavých zákazníků jej našel vedle jeho družky. Dveře do domu byly doširoka otevřené. I přesto tam byl takový smrad, že se okamžitě pozvracel. V mžiku pozbyl svou snídani a co zbylo vytáhl až z prdele! Vypadalo to, že se Bernard dočista pomátl, zabil a rozkuchal svou ženu a pak se sám odpravil!"

"Vypadá?" nechápal Adam.

"Na první pohled," zamračil se šerif. "Rebeka měla roztrhané šaty, vypadaly stejně tak, jako ty, které jsme našli u Zlatého potoka. Bernard nevypadal na sadistického vraha, který by se s obětí nejdříve vyspal, a pak ji rozřezal na kousky a polil žíravinou!"

"Takže?" vybízel jej otřesený Adam. Zíral na svého přítele a nemohl uvěřit svých uším! Bernard i Rebeka jsou mrtví! "Tvá verze je jaká?"

"Má verze, Adame?" zeptal se ho Edmond a opřel se o karoserii Adamova vozu. "Na ten smrad nezapomenu, podle mého zástupce to byl identický zápach, jaký jsme objevili ve strži u potoka! I ten vlk, kterého jsem zastřelil, smrděl stejně!"

"Duck?"

"Kdo?" přerušil jej Edmond.

"Donald mi ukázal taky jednu vlčí oběť. Otřesně zapáchala a ani v nejmenším se vlku nepodobala!" zavrtěl Adam hlavou. "Co je to? Nějaká epidemie?"

"Na stejnou věc se mne nedávno zeptal i Gabriel, ale nedokázal jsem mu dát uspokojivou odpověď! Něco, nebo někdo požírá lidi a zvířata v okolí městečka. Bude-li Zima tak silná, jak se předpokládá, mnoho z nás tu do Jara nezůstane naživu! Pokud budou všechny okolnosti pokračovat dál svou cestou, bude tohle městečko bez obyvatel!"

"A co chceš dělat?"

"To nevím!" řekl mu Edmond rezignovaně. "Vystěhovat město? Zapálit okolní lesy a vyvolat ekologickou katastrofu? Co bys navrhoval ty?"

"Napít se! Ožrat se jako prase a nechat všechny ty sračky uležet! Kde mohla Rebeka přijít do styku s tou nákazou?"

"Zapadla do sněhu, asi sto metrů od pumpy, kde měla zaparkované auto. Svah se tam svažuje dolů k městečku. Je tam plno hlubokých zářezů a vrypů, kdoví kam až se propadla. Možná tam ve sněhu něco je, s čím si nedovedeme poradit. Já být spisovatelem, mám výborný námět na horor a do roka jsem v balíku!" mávl Edmond rukou. "Až se roznese po městě zpráva, že jsou v okolí podivné organismy, které dokáží během několika hodin či minut proměnit dospělého člověka v hromadu hnoje, všichni budou k smrti vyděšení a nejspíš se taky pomátnou na rozumu!"

"A divíš se?" zeptal se jej Adam.

"Pojedeme pryč! Nemám náladu tu stát a čekat, až si to najde mou maličkost. S tím sesuvem stejně nic nezmůžeme, do půl hodiny tu máme další sněhovou bouři. Budeme mít co dělat, abychom se ve zdraví dostali zpátky do města!"

"Máš nějaký nápad?" zavolal na Edmonda zamyšlený Adam. Zaražený šerif na něj němě pohlédl. Dveře vozu nechal otevřené, jakoby se nemohl rozhodnout, pojede-li, či zůstane stát. Na okamžik se zastavil u svého vozu a oběma rukama se opřel o jeho střechu.

"Schválně!" řekl mu Adama. "Jestli to uhodneš!"

"Tak mi to pověz," zamračil se Adam. "Nenapínej mě! O co jde?"

"O stromy! Malé stromky, nebo něco na ten způsob! Jeden máme v baráku..." odpověděl mu a nasedl do svého vozu. Zabouchl dveře a nastartoval. Adam se za ním díval, jak couvá k místu, kde je silnice dost široká na to, aby mohl otočit automobil a vyrazit zpět k městu ztrácejícím se v mračnu padajícího sněhu.

Adam se vydal za ním. V mysli mu tikala poslední Edmondova slova: Stromy, nebo něco na ten způsob! Co třeba malý stromek? Stromek, který tancuje a chodí po domě i s květináčem? Bláznovství? Odkdy stromky chodí, když nejsou z masa a kostí? Jak můžou pít zvířecí a lidskou krev a rozpouštět těla svých obětí? Je to špatný sen? Nebo jde o příšernou realitu?

Když dojeli ke svým domovům, bylo nebe pod těžkými černými mračny, ze kterých padala k zemi nekonečná záplava sněhu. Vítr rozfoukával tuto ohromnou smršť zmrzlé vody a vyplňoval sněhem každou dostupnou skulinu. Další bouře udeřila!

/VII./

"Dneska nikam nepůjdeš, venku se zase žení všichni čerti!"" varovala Ronalda jeho matka stojící na schodech v půli cesty do prvního patra. "Ostatní nejspíš taky zůstali doma pod střechou. Klidně zavolej Thomasovi, uvidíš, co ti řekne!"

"Jasně," zabručel chlapec.

Seděl otráveně za stolem ve svém pokoji a díval se, jak do okenních skel buší větrem hnaný sníh. Těšil se na to, až spolu se svou partou vyrazí na území sousedního kmene, jak nazývali skupinu dětí z druhého konce města. Rozmlátí jim jejich držky, a ukáží, kdo je v městečku pánem. Bouře jim vše pokazila. Naštěstí si domluvili pro případ nečasu náhradní datum. Ronald si představoval ostatní kluky, jak hledí okny ven a skřípou zuby. Zašklebil se a vstal od stolu.
Tenhle nečas musí jednou skončit! řekl si. A pak se těšte, parchanti!

"Kde je ten stromek?" zeptala se jej matka, když vstoupila nečekaně do Ronaldova pokoje.

"Jaký stromek?" nechápal chlapec. Byl soustředěn na úplně jiný problém. "Jaký stromek máš na mysli, mami?"

"Ten tvůj přece, kde ho máš?" zeptala se jej znovu.

"Není tam?" otočil se k poličce. Byla prázdná. Bez květináče a bez stromku. Chlapec zbledl. Asi se někde toulá! Stromek, který chodí! Teprve nyní mu došlo vše, co pokládal za samozřejmost, co bral jako holou skutečnost, fakt, že mohou rostliny chodit jako lidé. Inteligentně myslet, rozebírat své problémy a jednat podle výsledků svého myšlení. Rostliny bez masa a krve?

"Já nevím," zabručel.

"Naschvál jsi ho schoval, aby to vypadalo zajímavěji, je to tak?"

"Vážně ne," zavrtěl hlavou. "On vážně chodí! Nevím, jak to dělá, že se pohybuje i s květináčem, třeba k nám přiletěl z Marsu?"

"Tak z Marsu, jo?" zavrtěla hlavou. "Nevypěstoval jej náhodou nějaký potřeštěný a šílený E.T., kterému ruplo v té jeho velké bedně a usmyslel si, že vytvoří něco, co nás tu na Zemi dokonalé odrovná?"

"E.T.?" přimhouřil chlapec oči. "Myslíš toho mimozemšťana? Toho co jedl cukrovinky M@M? Na pohádky jsem už velký, mami!"

"Každou chvíli mě krmíš pohádkami, Ronalde!" řekla mu jeho matka a dala se k odchodu. "Ten květináč nebyl za babku, a o hlíně nemluvě! Tolik ti záleželo, aby nezmrzl, nebo jej nepolámal sníh?"

"Já vím, ale co s tím mám dělat, když je pryč? Už jsem ti říkal, že jsem ho nevyhodil! Jednou tady je, jindy se prostě na čas vypaří!"

"Ráda bych chtěla vidět, jak leze skrze dveře nebo okna! Zazvoní, když chce domů? Vyškrábe se po okapu? Používá hromosvod, aby se dostal do prvního patra?" zeptala se jej. Chlapec pokrčil rameny. Matka se dlouze nadechla a pak jen tiše mávla rukou.

"Bylo mi ho líto, proto jsem jej vzal dovnitř, nic víc!" řekl chlapec odcházející matce.

"Tak ho koukej najít, pořád za ním musím uklízet!" zarazila se nad smyslem svých slov. "Už myslím jako ty! Jsem ráda, že jsi to udělal, ale proboha, nemusíš si tak vymýšlet! Dobře, beru to, chodí nám po baráku, doufám jen, že otci nesežral zlaté rybičky v akváriu!"

"Já taky, mami!" povzdechl si chlapec a dál se tiše díval skrze okno na padající sníh. Žena odešla z pokoje a nechala syna o samotě. Nechtěla mu ublížit, prostě se ji zdálo absurdní pomyšlení, že se obyčejný stromek chová jako oni, chodí, přemýšlí a hledá si potravu.

Copak to není k zbláznění? řekla si. Měla bych upozornit Adama, aby si popovídal s Ronaldem jako chlap s chlapem. Beztak jsou oba stejní blázni! Za nějaký čas budeme asi všichni zralí do blázince!

/VIII./

Edmond se uvelebil ve velkém křesle naproti krbu. Bosé nohy si natáhl k mříži s plápolajícím ohněm. Vedle ušáku měl postaven malý stolek s načatou lahví a sklenicí ušpiněnou od mastných prstů. Dálkovým ovládačem spustil CD přehrávač se svou oblíbenou klasikou. Zaposlouchal se do čisté hudby dávných mistrů a snažil se na nic nemyslet.

Skrze komín krbu k němu doléhalo hučení bouře. Ale ta jej ani v nejmenším nezajímala. Byla kdesi venku za zdmi domu, něčím neskutečným a vzdáleným. Natáhl ruku a nalil si znovu plnou sklenici alkoholu.

"Máš nějaký nápad?" zopakoval si nahlas Adamova slova a v duchu si odpověděl otázkou: Na co bych měl přijít?

Zamyslel se.

/... nejdříve tu byly zbytky něčeho na břehu potoka, které byly ukryty před očima náhodných kolemjdoucích. Nebýt těch dřevorubců, zmizely by pod vrstvou padajícího listí a sněhu. Co jsme zjistili? Nic! Nedovedli jsme určit, čí ty šaty byly, pokud o šaty skutečně šlo. Nikdo nebyl pohřešován! Ve městě ani v okolí se nikdo neztratil, o koho tedy šlo? Zakrvácené a smradlavé kusy něčeho, co zdaleka připomínalo látku z oblečení, byly naší první a zatím jedinou stopou!

Další byl onen vlk, který mne přišel navštívit, abych mu prokázal poslední službu. Na první pohled neměl nic společného s hromadou zapáchajících šatů! Kdyby nepáchl stejně tak odporně, s takovou silou, že se mi chtělo zvracet. Napůl uhnilý vlk, ještě dýchající, plně vnímající a s chutí do života, cítící ostrou a sílící bolest v těle, které se zvolna rozpadalo v něco neurčitého, co budilo strach v každém živém a myslícím tvoru.

Dalšího vlka našel Donald nedaleko svého motelu. Vlastně to, co z něj zbylo. Hromada černých a páchnoucích zbytků. Co a proč rozkládá jejich těla? Proč se TO nespokojilo se zvířaty? Vlků a zdivočelých psů byla v okolí bezpočet, nepočítaje další lesní zvěř. Avšak v toto zimní období se všichni živí tvorové někam vytratili. Co když se všechna zvířata stala také obětí nenasytných příšer v bůhví jaké podobě? Zatraceně.../

Edmond se zhluboka nadechl a vlil do sebe obsah sklenice. Nalil si další a položil ji na stolek. Oheň mu vyhříval nohy a teplo krbu se zvolna prodíralo i skrze tlustou látku županu k jeho nahému tělu.

Za okny byla tma, nízká oblačnost, hustě padající sníh a rozdováděný vichr, který nevěděl roupama co dělat. V krbu zapraskalo několik polen. Vítr nakoukl na maličký okamžik do krbu, jakoby se chtěl porozhlédnout po místnosti, kterou krb vyhříval, avšak oheň mu nedal sebemenší šanci, a vyhnal jej ven, kam také patřil.

A šerif se dal do dalšího uvažování.

/... Bernard a Rebeka. Chtěli se brát, na Jaře, až Zima ukončí svou nadvládu a vše okolo rozkvete do mnoha barev. Pro Bernarda začínal nový život. Změnil se od doby, co se nastěhoval do městečka a převzal práci pumpaře. Proč musel zemřít? Mohl si vést klidný a bezstarostný život, mít děti a čekat vnoučata, až děti odrostou a najdou si své protějšky. A Rebeka? Kde by našla tak dobrého muže? Co se mezi nimi vlastně stalo?

Můj zástupce nenalezl žádnou vražednou zbraň mimo tu, kterou se zastřelil sám Bernard. Kulka mu prošla hlavou a roztříštila ji, takže již vlastně žádnou hlavu neměl, ta se rozprskla po okolí. Byla na stěnách, stropě, na podlaze i v závějích za otevřenými dveřmi. Všude okolo se válelo spousta krve a jemné mozkové tkáně. Taková smrt! Bernard musel mít důvod! Jaký? Proč se zastřelil? A co se vůbec stalo Rebece?

Když jsem byl s Adamem u sesuvu, napadla mě myšlenka, že Bernard zabil svou družku, polil ji nějakou koncentrovanou chemikálií a pak se sám zastřelil. Proč by to dělal? Oba spolu vycházeli nanejvýš dobře. Nehádali se, ne že by mezi nimi sem tam nevypukl žádný spor, ale nikdy si nešli po krku, nefackovali jeden druhého, ani si nevyhrožovali smrtí. Oba se měli rádi, tak rádi, že zabili jeden druhého? Vyloučeno, znal jsem Bernarda dost dlouho na to, abych si o něm vytvořil vlastní úsudek!

Rebečino tělo jevilo známku poškození silnou žíravinou, avšak podle přivolaných policistů nebylo po žádné chemikálii ani stopy! Žádná láhev, nic, co by naznačovalo cestu oním směrem. Co kdy se Bernard zbláznil? To, co zbylo z Rebečina těla, bylo odvezeno v igelitovém pytli do márnice k pitvě. Otázkou bylo, půjde-li ještě něco zjistit z tak znetvořené tkáně! Existovala zde jistá podobnost s předešlými případy.

Onen nepříjemný zápach a hromada "hnoje", odpadu z nějaké chemické reakce! Kam se poděla její krev? Co když Rebeka trpěla natolik, že její bolest Bernard psychicky neunesl? Nemohl ji nijak pomoci a život bez ní se mu zdál zbytečný? Co se tehdy opravdu stalo, to si vzal s sebou do hrobu! Jedna skutečnost byla jistá! Ať už to bylo cokoliv, nespokojilo se to se zvířaty!

Možná, že už žádná zvěř nezůstala naživu! V městečku, v celé kotlině mezi strmými kopci a ještě vyššími kamennými štíty. Jakou potravu by si ona bytost mohla ještě vybrat? Obyvatele městečka odříznutého od okolí sněhovými závějemi, bouřemi a vzdáleností od ostatního světa. Asi jsme na řadě.../

Edmond dopil další sklenku a otočil se k lahvi. Zela prázdnotou. V jeho žaludku se rozprostíralo hřejivé a konejšivé teplo. Usmál se. Chodil dokola v bludném kruhu. Měl jen několik málo stop, několik mrtvol, lidských i zvířecích, žalostně málo, aby s tímto případem jakkoliv hnul! Chceš další mrtvolky? zeptal se jej jeho opilý vnitřní hlas. Hlasitě škytl. Zbytečná okázalost!

Promnul si nos. Naklonil se, aby přiložil další polena do ohně. Snad byl tak opilý a unavený, že nepostřehl malého temného stínu nad krbem. Ten pojednou zmizel a oheň v krbu se hlasitě rozpraskal, jako by do něj spadl čerstvý kus dřeva s ještě kolující mízou. Kdyby jen trochu pohnul očima, spatřil by malinký stromek, hořící v plamenech mezi ostatními poleny.

/IX./

Adam dorazil domů v době, kdy bouře již dosáhla svého vrcholu. Zastavil automobil před zavřenou garáží a zamkl jej. Necelou minutu mu trvalo, než vešel do domu, tento čas stačil k tomu, aby si připadal jako čerstvě postavený sněhulák. Zabouchl za sebou dveře a zhluboka se nadechl. Setřásl ze sebe tající sníh a pověsil bundu na věšák, aby oschla. Zul si boty a od srdce si zanadával, když mu sníh z nohavic sklouzl do bot.

"Zatracené počasí!" povzdechl si.

"Čau, tati," pozdravil jej Ronald. "Jak bylo?"

"Prima," zamračil se jeho otec. "Co děláš ve volném čase?"

"Proč se ptáš?"

"Jen tak, aby řeč nestála. Jak se má stromek?" otočil Adam k němu mokrou hlavu.
"Nechce se s tebou bavit?"

"Proč si ze mně všichni děláte srandu?" zamračil se pro změnu chlapec. "Proč bych vám měl být pro legraci?"

"Promiň," dal mu otec ruku na rameno. "Nemyslel jsem to tak. Doufám, že alespoň trochu pomáháš své matce, ať nemusí všechno dělat sama!"

"Jo," přikývl chlapec. "Dělám co můžu."

"Hm, ten stromek, čím se živí?" zeptal se jej otec.

"Jak čím?" nechápal Ronald jeho otázku.

"Zaléváš ho? Hnojíš, nebo si chodí do lednice pro něco k snědku?" pokračoval Adam ve svých otázkách. Zastavili se přede dveřmi do kuchyně. Pohlédli si do očí. Chlapec vytušil, že tentokrát to otec myslí vážně.

"Já nevím!" přiznal se. "Vážně ne, nechce, abych ho zaléval vodou, má rád suchý květináč. Nehnojím ho, ani nezalévám. Vydrží bez vody, není to divné?"

"Rád? Řekl ti to?"

"Proč by měl mluvit?" nechápal chlapec.

"Edmond ti vzkazuje, že se nemáš dívat na horory. Podle něj ti z nich měkne mozek, ale jak se mi zdá, nejsi v tom sám!" řekl mu jeho otec. "Kde je? U tebe v pokoji?"

"Nebyl tam, když jsem byl posledně nahoře, někam se vytratil!" řekl chlapec a nakoukl do kuchyně. "Nemáš hlad?"

"Teď ne, snad něco sním později, nejdřív bych rád zašel k tobě do pokoje, třeba už tam ten stromek bude! Kde jsi ho našel? A kdy to bylo?" vyzvídal Adam, když vycházeli po schodech do prvního patra.

"Den před tím, než napadl první sníh! Byl před domem na trávníku. Letos přišla Zima nějak pozdě, nemyslíš?" zeptal se chlapec svého otce. "Zakopl jsem o něj a natáhl se jak dlouhý tak široký. Mamka mě pořádně setřela!"

"Nedivím se ji," pousmál se Adam. "Kdybych to udělal já, musel bych spát v obývacím pokoji."

Vešli do Ronaldova pokoje. Ihned pohlédli na poličku, není-li tam hledaný objekt. Zadrželi dech, když spatřili květináč s malinkým keříkem. Podobal se spíše těm zákrskům, které s oblibou pěstují Japonci. Byl kusem přírody v květináči, napodobeninou stromu rostoucího ve volné přírodě, jako přesnou miniaturní kopii se vším všudy. Avšak tento stromek se nepodobal ničemu, co kdy rostlo na Zemi. Fascinovaně hleděli na sotva se pohybující tenký stonek s chvějícími se lístečky. Tančily. Otáčely se dokola, sem a tam spolu se stonkem. Rostlina v květináči vypadala tak křehce, a zároveň v sobě skrývala neobyčejnou sílu! Dokázala by roztrhat svou oběť a vysát z ní krev? zamyslel se Adam. Možná kdyby jich bylo víc, skutečný les malinkých tančících a chodících příšer.

"Vidíš ho?" ukázal chlapec na květináč. "Nemohl jsem mu odolat!"

"Věřím ti," přikývl Adam. Přistoupili blíž k poličce. "Máš lupu?"

"Tady?" podal mu ji chlapec ze zásuvky svého stolu.

"A kudlu!"

"Ty ho chceš rozřezat?" zeptal se chlapec otce třesoucím se hlasem.

"Ne," zavrtěl Adam hlavou. "Chci jen jeden malý kousek, větvičku, abych ji mohl prozkoumat pod mikroskopem!"

"Dobře!" řekl chlapec neochotně a podal otci i svůj kombinovaný nůž. Zdálo se jim, že se stromek na okamžik otřásl odporem, když mu Adam uřízl kousek větvičky tlusté jako zubní párátko. Lístky na oddělené části ihned zvadly. Z rány vytékala jakási podivná našedle zbarvená hmota, která ihned zalila otevřený průchod do těla stromku.

"Nedotýkej se toho!" varoval Adam chlapce.

"Proč, je to jen míza, ne?" nechápal Ronald otcova slova. "Proč máš takový strach?"

Adam jen pokrčil rameny. Cítili rostlinčin zpytavý pohled, i když ona samotná žádné oči neměla. Rána po noži se zacelila a nebyla k rozeznání ani pod silnou lupou. Adam si rozčíleně odfrkl.

"Odumřely?" ukázal Ronald opatrně na zhnědlé lístečky. Po několika vteřinách, co byly odděleny od rostliny, ztratily svou jasně zelenou barvu.

"Zvláštní!" přikývl Adam. "Ještě jsem nikdy nic takového neviděl. Jakoby ten stromek žil. Pulzovala v něm jakási krev, nebo něco na ten způsob! Už jsi zjistil, kam chodí?"

"Ne," řekl Ronald a pokrčil rameny. "Co se děje, tati?"

"Zatím nic, ale dávej na něj pozor! Kdyby chtěl někam zdrhnout, řekni mi to, nebo se dívej, kam má namířeno. Kriste pane, stromek, který chodí! Všichni jsme zralí do blázince!"

"Co když on dává pozor na mě? Zmizí jen když nemá žádné svědky?"

"Nemůže si přece otevřít dveře nebo okno!" zamračil se Adam. "Vyloučeno!"

Vyšli z pokoje a zavřeli za sebou dveře. Stromek se pátravě rozhlédl po místnosti. Lístečky ohmatal prostor okolo, necítil však žádné záchvěvy jednotlivých molekul vzduchu, ani otřesy poličky. Byl sám a souhlasně přikývl. Proč by nemohl zajít, kam se mu zachtělo? Byl přece svobodný a samostatný, i když na to ani v nejmenším nevypadal. Naučil se být lstivý a překvapovat své nepřátele. Jak jinak mohl přežít v tak nepřátelském světě? Větvička, ze které mu Ronaldův otec uřízl několik lístků se mu neznatelně chvěla. I on cítil bolest, jako každá jiná žijící bytost s vlastním rozumem!


 celkové hodnocení autora: 96.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 2 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.5 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 10 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 38 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Dandy518 01.08.2014, 0:54:39 Odpovědět 
   22. 06. 2014

Pokud si tempo od čtvrté části dílo udrží, zlepším ti známku.
Pasáž, kdy Rebeka umírá, bych více rozepsal. Ze strany přítele by mělo být více emocí, umírá mu přeci před očima.
 ze dne 01.08.2014, 17:27:24  
   Šíma: S tím umíráním... ano, můžeš mít pravdu. Záleží však i na charakteru postav... Dík za postřehy a zastavení.
 chris ONNE 25.06.2010, 9:10:13 Odpovědět 
   Zdravím!

1) …O kolika dalších nestabilních svazích ještě víš, Adame?"… - jen tak přemítám, jestli náhodou příchod těch (ne)tvorů nemá něco společného s nestabilitou svahů.

2) …"Kde jsi se toulal celou tu dobu?" ptal se dál neexistujícího psa, jehož mrtvola ležela kdesi pod sněhem u stěny domu. Šramot neustával, spíše se mu zdálo, že každou vteřinu sílí… - tak tahle pasáž se mi neuvěřitelně líbila! Jestli se budou alespoň částečně nést další díly v tomto duchu, tak to bude super!

3) …Zemřela. Zemřela podivnou smrtí v bolestech a nelidském utrpení, daleko od všech, kteří by ji mohli pomoci… - její stav šel zvrátit? Takhle to alespoň na mě působí.

4) …Kulka mu prošla hlavou a roztříštila ji… - nejsem expert na zbraně, ale nedávají se do kulovnice patrony? Tudíž, nějak moc mi tam ta “kulka“ nesedí, ale tady s tímto si fakt nejsem jistý a docela by mě to i zajímalo…

5) …Možná, že už žádná zvěř nezůstala naživu!... – tohle je děsivá, ale zároveň zatraceně dobrá myšlenka. Jen tak dál!

Verdikt
No vidíš šímáku, že to jde! Tento díl se mi moc líbil. Je pravda, že se tu a tam objeví náš (ne)oblíbený evergreen Ronaldovy dialogy a různé menší drobnosti v příběhu, ale tentokrát na to nebudu nějak moc bazírovat.
Do příběhu přidáváš špetku za špetkou mouky a to má za následek pozvolné houstnutí atmosféry, což je dobře. Možná, že už bylo načase!
Dávám dvojku a začínám se čím dál více těšit na další díl!

Chris
 ze dne 25.06.2010, 16:57:48  
   Šíma: Ahoj, jsem rád, že se Ti alespoň "něco" líbí! S tím napínáním... Fakt jsem to myslel tak, že bych čtenáře napínal od začátku až do konce příběhu (skrze jednotlivé díly) pomalu a po dávkách. No, možná jsem napínal až moc a místy je text méně snesitelný než se mi zdálo (tedy nezáživný)! ;-))) Každopádně jsem rád, za Tvou kritiku, bo čím více lidí si to přečte a konstruktivně rozebere, tím víc budu vědět, jak se dílko líbí a nelíbí! ;-)))
 Tuax 12.01.2009, 19:01:45 Odpovědět 
   Tak a jsem tu zas, ten šílenec co ti sem píše hromady písmenek, že je ani enstíhaš přehazovat vidlema na kupku hnoje :)

Tentokrát ses posunul, jakoby v čase o něco dále a přitom dějově jsme zůstali ve starých kolejích. Zajímavé pojetí.

Takže nyní zase několik poznámek, které bych doporučil za zvážení, pro případnou úpravu a ladění samotného textu:

A je to tu zase. Rozhovor máma a destiletý Ronald. Nevím co s Ronaldem máš v plánu, ale dal jsi mu určitý věk a jednáš sním jako s o dost starším výrostkem. Tentokrát třeba když mu máma sdělí:
(Jednou nás všechny zavřou, až někoho odpravíte.)
Nepasuje mi tam to poslední slovo !odpravíte". Mě přijde jeho máma jako starostlivá a poměrně inteligentní bytost, ale že by vmetla svému desetiletému dítěti něco takhle od podlahy? Nepřijde mi to reálné. Spíše bych tam viděl něco jako "ublížíte", nehnal bych to až na tu krajnost, on už to ten kluk pochopí tak jako tak.

Pak mě dostala hned následující pasáž při přípravě jídla. On si v deseti letech dovolí před mámou prohlásit:
(Kluci by si mysleli, že jsem se posral strachy!")
a máma mu na to nic neřekne? To je normální? No asi jsem vyrůstal ve špatné rodině, mě přijde že by zrovna jeho máma toto netolerovala, když mu vytýká kdejakou jinou blbinu v příběhu. Navíc ona to přejde, jako by to ani neslyšela a zlehčí to na úroveň dezertéra? No to jsem nepobral. Toto ti podle ěm dělá problém, ztvbárnění komunikace matky a syna v jeho věku. Ona se k němu místy chová jako by mu bylo fakt deset let, ale mluví sním jako by mu bylo osmnáct...

Pak tu máme zajímavou věc s počuranou matrací :)
("No a co?" zeptala se ho, když na skvrnu na matraci položila kus hadru a přitlačila na něj, aby z ní vysál všechnu vlhkost.)
Teda já nevím, ale Matrace sama o sobě saje a to docela dobře a tudíž, je kontraproduktivní zkoušet z ní něco vysát hadrem, jako z podlahy :) A takovou matraci by každý spíše vyndal nechal pořádně vyvětrat, nebo zde horách mají ty krby, tak vysušit u něj, i když ten smrad :D

A poslední poznámka k této části se týká času. Ono to vypadá, že během této části uběhlo pár dnů, no dva určitě. Podle jednotlivých událostí atak, ale chybí tomu trochu přehlednost v textu. Protože děj je takový jakoby se to dělo ěbhem jednoho dne a přitom, ty lítáš z rána do večera, do poledne atd. Tedy než e bys přímo vypisoval ejdnotlivé časové doby, ale působí to tak. Chce to trochu utáhnout otěže koním, aby tolik neletěly :)

Jinak celkově ubylo i mých námitek, poznatků. Krom těch pár drobností co jsem zmínil. Tato část je podle mě z dosavadních čtyř zatím nejpovedenější, takže tu bude už i ta jednotka, ono totiž tentokráte ty mé výtky nejsou nijak moc zásadní.

Tuax
 ze dne 12.01.2009, 19:50:23  
   Šíma: Děkuji, pane! Prosím, pokračuj ve čtení a kritice! ;-)

P.S. Nic přehazovat nehodlám (vidlemi), spíš si Tvé poznámky pak celé překopíruju pro pozdější použití a trávení (tedy ne trávení ve smyslu trávení, jako otravy, ale trávení)... No však víš a ještě jednou dík!
 Maura 30.07.2007, 23:20:40 Odpovědět 
   Pak si to přečteš a opravíš, kde to bude vrzat. Zatím piš.
 ze dne 31.07.2007, 0:00:01  
   Šíma: Já už to mám hotové, teď to jenom dolaďuju, nebo že bych měl udělat nový konec? Uvidíme, až to sem dám celé... Jestli bude konec nakonec jiný, dám jej sem na SASPI jako bonus... :-)
 Maura 30.07.2007, 21:42:27 Odpovědět 
   Tak a jsme u čtvrtého dílu. Zatím je to vyvážené a navazující, neutíká ti to. Drž se.
 ze dne 30.07.2007, 22:10:24  
   Šíma: Díky, snad to nebude pro mne taky horor, jestli se to nakonec zvrtne v bůhví co! (Až se mi na hlavu budou sypat shnilá rajčata! :-)). Bojím se totiž, že ten konec bude trochu nestravitelný, ale jsme pořád ještě v první polovině!
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Zorie ze Střeko...
Zirvith Snicket
Ve znamení kord...
Zirvith Snicket
Návštěva
Baworg
obr
obr obr obr
obr

Jedna z věcí
Francis Black
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr