obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Kdo žije z naděje, zemře hlady."
Walter Benjamin
obr
obr počet přístupů: 2915291 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39395 příspěvků, 5729 autorů a 389834 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Stromy - 5. část ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Stromy
 redaktor Šíma publikováno: 01.08.2007, 22:32  
Pokračování...

Co se stalo v minulých dílech? Na horské městečko zaútočily na začátku zimního období podivné organismy, které se nejdříve zaměřily jen na zvířata žijící za hranicemi města. Později vtrhly do ulic a jako tiší a neviditelní vrahové začaly pojídat domácí mazlíčky, aby se nakonec pustily i do samotných lidí. Byl tu však jeden problém, nikdo nedovedl určit pachatele a jakékoliv náznaky a indície se zdály být až příliš absurdní...
 

/X./

"Nechci, abys spal ve svém pokoji s tou věcí!" řekl Adam synovi po večeři. Chlapec i jeho matka se na něj překvapeně podívali. Zůstali zaraženě sedět za uklízeným stolem. "Změnil jsem názor!"

"Proč by neměl?" zeptala se jej jeho žena a přistoupila k němu. Začala mu masírovat krk a ramena. "Jsi přetažený, snad taky nevěříš Ronaldovým povídačkám? Nebo snad ano? Od doby, co Ronald vykopal ten stromek, je všechno naruby. Nemyslíš, že kdyby ho chtěl sežrat, už by to dávno udělal?"

"Nemám z toho dobrý pocit," pokrčil Adam rameny. "Posloucháš se? Kdyby ho chtěl sežrat? Mluvíš o něm jako by byl samostatně myslící osobou! I když je to jen obyčejný zakrslý strom, nebo bůhví co!"

"Já tam spát nebudu, to ho raději vyhodím do mrazu a sněhu!" vykřikl Ronald. Byl celý vyděšený. Očima sledoval oba rodiče a rukama mával před sebou. "Nejsem žádný hamburger, vyloučeno!"

"Odneseme ho do garáže," nabídla se jeho matka a krátce se zamračila na svého muže. "To se ti teda povedlo!"

"Neměl jsem v úmyslu ho postrašit," bránil se Adam. "Dobře, zaneste ho i s květináčem do garáže a pak za mnou přijď do mé pracovny. Něco bych ti chtěl ukázat!"

"Ronald mi říkal, že jste jej skalpovali, je to pravda?" dala si ruce v bok a probodla svého muže pohledem, který nenasvědčoval nic dobrého. "Co vám udělal?"

"Kriste pane! Odkdy jsi tak útlocitná? Nic se mu nestalo, přišel jen o několik lístečků, to přežije!" zamračil se Adam. Na svou ženu se však nepodíval. Odešel do pracovny k mikroskopu a počkal, až za ním přijde. Ronald odešel do obývacího pokoje a pustil si televizi.

"Proč se hádáme?" zeptala se Adama, když vstoupila do pokoje, který si zabral pro sebe jako pracovnu. Zavřela za sebou dveře a přistoupila k němu.

"Co tam máš?" zeptala se jej, když si mu sedla na kolena.

"Ty lístky, které jsem uřízl tomu stromku," kývl hlavou ke sklíčku mikroskopu, které leželo na držáku pod objektivem přístroje. "Jsou zvláštní!"

"Chceš říct, že ten stromek saje krev a živí se jí, jako nějaký rostlinný upír?"

"Na Zemi je mnoho masožravých rostlin. Mnohé z nich se živí masem a krví svých obětí!" řekl ji Adam.

"Jo, žerou mouchy a chrobáky! Už jsi viděl, aby spořádaly psa, nebo snad člověka?"

"Ještě ne," pokrčil Adam rameny.

"Víš co? To by těch stromků muselo být o hodně víc, sakra o hodně víc, aby něco zmohly!" řekla mu a podívala se tubusem na osvětlené lístky. "Nevidím na nich nic zvláštního!"

"V tom to je, já taky ne!" zabručel Adam. "Nevíš, co právě teď dělá naše přítelkyně ze skleníku?"

"Nejspíš se rejpe v záhonech za domem. Často si bere práci domů. Postavila si svůj soukromý vyhřívaný skleník. Málem ji finančně zrujnoval. Nemá rozum, baba jedna!" zamračila se. "Ale může být taky jinde..."

"Jo, třeba u televize, nebo s tím svým pošahaným frajerem. Není ji už šestnáct! Rozum by chtěl, ale tělo už není tím, čím bývalo."

"Cos tím myslel?" zeptala se ho. "Není ji víc než třicet pět!"

"Já vím, a taky není žádná stará panna," pousmál se. "Zavoláme ji?"

"Dneska, nebo zítra? Nebo bůhví kdy?" zeptala se ho.

"Určitě!" řekl ji Adam a odsunul mikroskop od okraje stolu.

"Pochybuji, že jí někdy byla!" řekla mu vážně a zavrtěla hlavou.

"Čím?" otočil k ní Adam hlavou.

"Však víš, poctivou holkou," mávla rukou. "Věříš tomu?"

"Čemu? Děláš, jako bys na ni žárlila! Že s tím začala dřív než ty?"

"Ne, že by stromy mohly žrát lidi nebo zvířata!"

"Nesmysl!" bouchl ji jemně do brady. "Proč by to dělaly?"

"Správná otázka!" řekla mu zamyšleně a přitiskla se k němu.

/XI./

Sněžilo ještě další dva dny. Sníh padal bez přestání a vše zasypal do výše několika desítek centimetrů. Vyrovnal všechny terénní nerovnosti, zaplnil příkopy i strže. Od hor se neustále ozývalo hučení větru a hromobití. Zima samotná přišla později, než bylo obvyklé, ale tím víc si dala záležet, aby všem ukázala, kdo je tu pánem. V městečku se nestaly po dva další dny žádné mimořádné události. Zdálo se, že se zastavil i postup sesuvu na svahu nad motelem u Kačera. I kdyby se svah dál posouval, přes ohromnou vrstvu sněhu by nebylo nic vidět, ba ani slyšet. Možná, že se zastavil i sám čas.

Podivná smrt Bernarda Hoche a jeho snoubenky Rebeky zůstala nadále nevysvětlena. Místní vyšetření na tělech neukázalo nic nového. Vše se zdálo být jasné, pokud šlo o muže, který si prohnal hlavu kulí z velkorážní pušky. Příčina smrti byla nanejvýš očividná. Zatímco z těla Rebeky nešlo zjistit vůbec nic. Kromě toho, že zbytky jejího těla nesnesitelně páchly a čím dál víc se měnily v černou kašovitou hmotu, která však, jak se zdálo, nebyla agresivní a nesnažila se prožrat několikavrstvým igelitovým obalem ven. Nikdo nevěděl, co udělat s jejím tělem, nebo spíše se zbytky jejího těla. Spálit je, nebo uložit k ledu?

Na další den se počasí začalo umoudřovat. Mraky se roztrhaly a na obloze znovu zazářilo zubaté slunce. Jeho paprsky se odrážely od všudypřítomného sněhu a kam až oko dohlédlo, byla jen jeho bílá a nesnesitelně zářící záplava. Zima udeřila, naplno a se vší svou silou. Všichni obyvatelé městečka se choulili ve svých příbytcích. Zvířata, která ještě přežila, zůstala ve svých norách, a konečně i malé keříky byly skrčené v zavátých prohlubních a hlubokých stržích, kam nemohl studený vítr. Byly ve výhodě, protože lidé si nedokázali připustit, že by existovaly ještě jiné bytosti, které by vládly rozumem jako oni samotní!

/XII./

"Jak si stojíte s případem toho pumpaře?" zeptal se starosta šerifa, který za ním přijel na radnici den na to, co skončila dlouhá dvoudenní bouře, a odklízecí pluhy odstranily naváté množství sněhu se silnic, což zabralo takřka celých dvacet hodin.

Edmond si svlékl huňatý prošívaný kabát stejnokroje městské policie a sedl si co nejblíže ke krbu. Čepici nechal pověšenou u kabátu na věšáku, pod kterým se začala tvořit louže z tajícího sněhu.

"Venku je zatracené počasí!" pousmál se starosta s ustaranou tváří.

"Ptáš se mě osobně, nebo jako velitele svého policejního aparátu?" zamračil se Edmond. "Co jsem mohl zjistit? Své první dojmy jsem ti řekl po telefonu hned po ohlášení mimořádné události mým zástupcem. Nic se nezměnilo, nezjistil jsem žádná nová fakta, nic, co by stálo za řeč nebo za psí pšouk!"

"Chceš na pomoc federály?" zeptal se jej starosta vážně. "Nevíš si rady, nebo nechceš pokračovat v pátrání z osobních důvodů?"

"Jenom proto, že byl Bernard mým přítelem? Stejně jako Rebeka? Nemyslíš si, že tím spíš bych chtěl znát příčiny téhle tragédie?"

"Jen jsem se ptal, Edmonde!" řekl mu starosta. Vstal od svého mohutného dubového stolu a postavil se ke krbu. Ruce si natáhl blíž k ohni a otáčel s nimi jako s masem na rožni. "Nechci zveličovat tvou práci, vím, že to teď nikdo z nás nemá lehké! Sem do kotliny se hned tak někdo nedostane, přišla mi hláška, že jsou všechny státní silnice v horách pod sněhem. Vozy s turbínami k nám ještě nevyjely. Nejspíš mají jejich posádky plno dalších starostí na jiném místě v okrese. Letošní Zima je v každém ohledu neobvyklá, nemyslíš?"

"To máš pravdu," souhlasil šerif. "Kam míříš, Gabrieli?"

"Nechci už žádné vraždy, sebevraždy, nebo náhodná a nevysvětlitelná úmrtí!" řekl mu starosta. "Tohle město bylo vždy výjimečné svou nízkou kriminalitou, bez mimořádných událostí a tak podobně!"

"Žádné vraždy, loupeže a krádeže?" přerušil jej šerif.

"Správně!" zvedl starosta obě ruce nad hlavu a plácl se do stehen. "Přemýšlel jsem o tom, co jsi mi posledně řekl. Zdá se mi, že poněkud přeháníš! Opravdu, nic z toho nemůže být pravda! Je to až příliš absurdní, než aby šlo o realitu, Edmonde."

"Kdybys viděl toho vlka, to, co zbylo s Rebeky a Bernarda s ustřelenou hlavou, byl bys jiného názoru!" ušklíbl se šerif. "Kdyby něco takového udělal člověk, musel by být na hlavu, pomatený šílenec. Sadistický vrah se sklony jíst lidské maso! Tady není Hollywood, nenatáčí se tu žádné hororové trháky, Gabrieli."

"Musí existovat nějaké rozumné vysvětlení," zamyslel se starosta.

"Existuje-li, já jej neznám, a nemám o něm sebemenší tušení!" bránil se šerif. "Předložil jsem ti všechna dostupná fakta, své domněnky a závěry, které jsem dal dohromady od okamžiku, kdy na břehu u Zlatého potoka narazila parta dřevorubců na ty zakrvácené zbytky nějakého oblečení!"

"I tato stopa by mohla ukazovat na osobu, která to nemá v hlavě všechno v pořádku," řekl starosta a stiskl pod stolem jedno z tlačítek.

"Přejete si?" ozval se z reproduktoru hlas starostovy sekretářky.

"Přineste mi konvici horké kávy, moment," zvedl hlavu k šerifovi. "Co si dáš, Edmonde?"

"Grog, jestli to bude jen trochu možné!"

"A pořádnou porci grogu v té vysoké sklenici, buďte tak hodná," řekl ji starosta a vypnul domácí telefon. "Řídíš!"

"Z jednoho grogu se neopiju a venku v autě bude taková zima, že v něm zmrznu, jen co do něj vlezu. Než zahřeju motor a spustím topení budu tvrdý jako prkno," pousmál se šerif. "Nedostali jsme žádné zprávy, že by nějaká osoba utekla z přísně střeženého vězení či psychiatrického sanatoria. Byl-li to člověk, nemohl přežít nedávné mrazy a návaly sněhu!"

"V okolí je přece mnoho opuštěných chat, mohl se tam schovat před zimou, kouř z komína by přece nebyl vůbec nápadný!" opáčil starosta. "V jedné z nich se může ukrývat a promýšlet své další kroky."

"Máme prohledat okolí městečka? Zabralo by nám to dobrých čtrnáct dní, než bychom prošli všechny chaty a sruby a polorozpadlé barabizny v kopcích. A ke všemu sněhu stále přibývá, nechci o někoho přijít, Gabrieli! Vím, že má poslední teorie je nejbláznivější ze všech, které jsem ti kdy pověděl. Sám tomu nemůžu uvěřit! Ale něco muselo Rebeku zabít, když to nebyl Bernard ani nikdo z ostatních v okolí! Doktor říkal, že v žádném případě nemohlo jít o žádnou známou nemoc. Neexistuje organismus, který by tu tak vysoko v horách přežil. Zabíjel během jedné či dvou hodin a ve stejnou dobu rozložil všechny tkáně a kosti do hromady zapáchající hromady hnoje! Jsou různé bacily, ale žádný nemá takovou sílu. To se zrovna mohla koupat v kyselině!"

"Kdo převzal Bernardův podnik?"

"Ještě nikdo, pumpa i dům jsou uzamčeny a zapečetěny. Nikomu se tam nechce, všichni věří, že tam přinejmenším straší!" pohlédl šerif na starostu. "Dostávám taky takový pocit. Jestli je pravda, co tvrdím, pak se naše milé městečko promění v město duchů! V ulicích budou poletovat odpadky, vítr bude lomcovat s rozbitými okenicemi, a nikde nebude ani živáčka. Běda tomu, kdo sem přijde, aby se pokochal krásami zdejšího kraje..."

"Bude sněden zaživa?" pousmál se starosta. Otevřely se dveře. Do místnosti vstoupila žena ve středních letech. Položila na stůl objednané nápoje a tiše se vrátila ke své prací.

"Co ji říkáš?" zeptal se starosta Edmonda a lišácky se pousmál.

"Moc stará na můj vkus," pokrčil šerif rameny.

"Takže jsi na zajíčky? S věkem přibývají zkušenosti!"

"Být tebou, tak si dávám na svého ptáka větší pozor!" řekl mu šerif a pozvedl svou neobvykle vysokou číši na pozdrav. "Jeden nikdy neví, co všechno se může stát!"

/XIII./

Bylo něco po dvanácté hodině odpoledne. Adam se odtrhl od své práce v kanceláři a vydal se skrz celé město k Bernardovu domu. Ulice ve městě vypadaly, jakoby se do kotliny sesypaly všechny laviny za celou zimní sezónu. Měl plno práce s řízením svého vozu, nebýt skutečnosti, že byl jeho automobil vybaven pohonem na všechny čtyři kola, určitě by uvízl v nějaké zaváté uličce. Myslel na obyvatelé domů, jejichž příjezdové cesty se ztrácely pod hromadou sněhu.

Když vjížděl na hlavní ulici napojující se na státní silnici vedoucí k průsmyku, dostal jeho vůz smyk a několikrát se otočil kolem své osy, než se konečně zastavil. Naštěstí byla ulice prázdná, takže nedošlo ke kolizi s náhodně jedoucím vozidlem. Adam si oddechl a opatrně zařadil zpátečku. Celý předek jeho vozu byl zaražený do sněhové závěje s koly protáčejícími se naprázdno.

Nezbylo mu nic jiného, než vylézt ven, vzít si lopatu a kyblík se štěrkem, který s sebou neustále vozil, a vysvobodit svého miláčka se sněhového sevření. Po dvaceti minutách usilovné práce se mohl vydat znovu na cestu. I když byla venkovní teplota hluboko pod bodem mrazu, cítil se jako myš hozená do sudu s vodou. Pot mu stékal po zádech a byl promočený ve všech záhybech a skulinách svého těla. Nastoupil do vozu, nastartoval motor a rozjel se k průsmyku.

Cesta uběhla bez vážnějších problémů. Nikde nepotkal ani živáčka. Jediným společníkem mu byly vysoké mantinely na okraji cesty, tiché zádumčivé domovy obyvatel města a sněhem pokryté stromy okolo cesty, které se po výjezdu z města proměnily v souvislý pás lesa s vysokými a nadýchanými jehličnany mlčenlivě postávajícími po obou stranách silnice.

Zastavil u okraje silnice a vystoupil z vozu. Překvapilo jej podivné ticho. Bodalo jej do uší. Vzduch byl čistý a štiplavý. Přestalo sněžit. Vlastně už pořádně nesněžilo několik hodin a mráz této situace ihned využil. Zima se těšila svou vlastní mocí a stále stupňovala sílu své nadvlády. Kdesi nad Adamovou hlavou zavřískal černý osamocený havran. Nejspíš zabloudil při svém průzkumném letu za potravou. Střemhlav se spustil dolů na nejbližší stojící smrk a po očku pokukoval dolů na Adama a čekal, co se bude dít dál.

Jako sup! pomyslel si Adam. Čeká na zdechlinu!

Dveře čerpací stanice i vlastního domu byly zapečetěné. Adam věděl, co za nimi najde. Edmond mu celou situaci objasnil dost barvitě na to, aby si vytvořil svůj vlastní obraz vzniklé skutečnosti. Jeho zajímalo úplně něco jiného. Něco, co napadlo nebohou Rebeku a v několik málo hodinách ji proměnilo v hromadu nic neříkající hmoty.

Zavrtěl hlavou. Vydal se zpět k cestě a zastavil se u stojanů čerpací stanice. Rozhlédl se okolo. Hledal místo, kde nechala Rebeka své auto. Našel ho! Stále tam stálo pod hromadou sněhu. Takřka nebylo k rozeznání od svého okolí. Všichni na něj v tom zmatku zapomněli. Není divu, smrt Bernarda a Rebeky vyvedla každého z míry. Nic takového se tu už dobrých sto let nestalo, kdo ví, ne-li od dob založení městečka.

Kde jste? Kde se skrýváte, parchanti jedni zatracení? Kde se schováváte? Bojíte se? Z čeho máte strach? Kam jen oko dohlédlo, bělal se nevinný a čistý sníh! Žádná stopa. Adam se zamračil a popotáhl nosem. Bezradně si odplivl a zahrabal do sněhu odporný chuchvalec hlenu. Co chtěla udělat? Jela do práce? Opozdila se, nebo ji přepadla nějaká náhlá potřeba? Co když jsi Rebeko vystrčila na tenhle nádherný svět svůj překrásný zadek? Adam se zamračil ještě víc. Chtěla sis ulevit a stálo tě to život. Proč jsi to neudělala u Bernarda doma? Nemá to logiku!

Adam se vydal k jejímu zapomenutému vozu. Shodil sníh ze strany od řidiče a zkusil za kliku. Dveře nebyly zamčené. Co když je to přece jen pravda? Vlezla do auta, chtěla odjet a vtom ji přepadla náhlá zcela lidská potřeba. Řekla si, půjdu někam za roh, mezi sněhové závěje, aby ji tam nebylo vidět, kdyby byla chlap, vše by se zjednodušilo. Kam asi šla?

Cítil se jako malý bezmocný kluk před neřešitelným problémem. Minulá bouře pohřbila sebemenší stopu. Nedalo se nic dělat. Kolem čerpací stanice projelo nákladní auto. Adam se za ním udiveně ohlédl. Projelo průsmykem, nebo patřilo někomu z okolí? Bylo zasněžené, řidič takřka neviděl skrze čelní sklo na cestu před sebou. Náklaďák zmizel za nejbližší zatáčkou, avšak jeho motor zněl v Adamových uších ještě něco přes minutu. Otáčel se na všechny strany a pátral očima po sebemenším záchytném bodu.

Kam bys šel, kdybys byl ženská? Do svahu? Přes silnici? Nebo někam do ústraní co nejblíže svému vozu? Znovu obešel pohledem Rebečino auto uvězněné v závěji. Několik metrů od zavátého parkoviště bylo jen nízké souvislé křoví táhnoucí se po celé délce odstavné plochy. Za keři se svah prudce svažoval a terasovitě klesal do kotliny k městečku. Tady? Adam se protáhl mezi bodláky a jen s námahou postupoval sněhem k nejbližší hraně svahu. Nohy se mu bořily až nad kolena a příliš pozdě si uvědomil, že se zledovatělý sníh může s jeho tělem utrhnout a sklouznou po starším sněhu ze svahu.

Nestačil ani vykřiknout, když se jeho tělo mihlo vzduchem a dopadlo na nižší terasu. Větrem a mrazem ubitý sníh jej neudržel a on se propadl do rozsedliny ve svahu. Sníh se mu sypal za krk. Utržená kapuce kabátu visela na vyčuhujícím kořenu již neexistujícího stromu. Obklopila jej tma. Rukama v potrhaných rukavicích šmátral po jakémsi pomyslném lůžku z listí a drobných větviček. Rány na rukou a zádech jej začaly divoce pálit. Nehýbal se. Otvorem ve sněhu se k němu hnal studený vítr a neustále jej obtěžoval poletujícím sněhem.

Co když Rebeka spadla do podobné nebo dokonce stejné díry? zeptal se Adam v duchu a začal hledat svůj zapalovač. Byl to dárek od jednoho přítele. Nechal si ho, i když přestal s kouřením. Sundal si rukavice a rozepnul si poničený kabát. Srdce mu bušilo při pomyšlení, že by dopadl stejně jako ona.

Rebeko, zatraceně, co když jsem jako ty spadl mezi nějaké přezimující masožravé stromky? Bláznivý nápad! Škrtl zapalovačem, avšak knot zůstal temný. Zatřásl zapalovačem. Co když v něm není benzín? Znovu a znovu zkoušel vykřesat alespoň maličký plamínek. Skřípal zuby a tápal kolem sebe. Vzduch čpěl zatuchlinou tlejícího listí. Otvor kterým spadl do rozsedliny byl příliš vysoko, aby se skrze něj dostal ven. Začal si spílat a nadávat. Koho by napadlo, že trčí v téhle podělané díře? Čas ubíhal. Začala mu být zima. Drkotal zuby a snažil se zahřát třením rukou po těle.

"Zatraceně!" vykřikl. Zvuk jeho hlasu se šířil všemi směry! Byl v jeskyni vytvořené stěnami strže a zmrzlým sněhem nad jeho hlavou. Po pravé ruce měl volný a temný prostor, který se táhl v délce několika metrů kopírujíc svah kopce. Adam se vydal do zejícího tmavého chřtánu pomyslné nestvůry. Cítil se jako Jonáš, kterého spolkla mořská příšera.

Jsou tady? Nebo se jen stáhly kamsi do úkrytu? Být další obětí? Cítil na sobě tisíc doteků, jako by spadl do mraveniště. Byl vyděšený. Byl znovu malým chlapcem, všude viděl své nepřátele, bál se svého vlastního hlasu, svého dechu i tlukotu srdce. Byl v říši stínů a nevyřčených otázek, na které neměl odpovědi.

Jsou tady? Jestli ano, proč mne nenapadly? Používají lest a úskoky? Myslí jako lidé? Jsou inteligentnější, zákeřnější a krvelačnější? Odkud jsou? Z jiné planety? Z říše zla, nebo jsme je stvořili sami, při své honbě za bohatstvím, přičiněním své vlastní chamtivosti? Adam se nadechl. Na jazyku měl onu zvláštní pachuť krve. Cítil, že jej sleduje na tisíc očí. Pozorují ho, vědí, co si myslí a těší se s jeho strachu! Jakoby prožívaly tu největší rozkoš svého života. Zdálo se, že si s ním zahrávají jako kočka s myší. Byla to však jen nevinná hra. Kdy poteče další krev?

/XIV./

Stmívalo se. Když se Ronald vracel od Thomase domů, napadalo již něco přes deset centimetrů souvislého sněhu. A stále sněžilo! Nebe bylo plné bachratých šedých mračen. Přitáhl si bundu víc k tělu, aby mu pod ni nefoukal studený vítr. Vracel se stejnou cestou, jakou šel tehdy, kdy mu vichr ukradl čepici z hlavy a hrál si s ní jako malé dítě. Čím blíže byl Ronald svému domovu, tím víc se mu tato příhoda připomínala. Začal dostávat onen nepopsatelný strach z něčeho tajemného a děsivého.

Před domem zapadl do sněhové závěje. V těch místech, kde našel onen malinký a bezbranný zákrsek, třesoucí se ve studeném větru. Bylo mu ho líto! Dnes si nebyl jistý, zda-li by jej znovu vykopal a dal do květináče a tepla domova. Zamyšleně se vymanil ze závěje a vydal se ke vchodu do domu. Na prahu si otřepal boty i nohavice a vešel dovnitř. Ihned poznal, že otec ještě nedorazil. Nejspíše jej něco zdrželo, a on musel zůstat v práci, nebo uvízl někde ve sněhu.

"Ahoj, Ronalde!" pozdravila jej jeho matka. "Neviděl jsi tátovo auto? A jak se má Thomas?"

"Dobře!" řekl chlapec. Pověsil si bundu a čepici na věšák a ještě jednou si otřepal kalhoty. "Tátu jsem ještě neviděl, ani jeho auto..."

"Domluvili jste si válku? Už víte, co budete dělat se zajatci?" vyptával se jej, když zvědavě nakoukla do předsíně.

"Nemůžu ti nic říct, mami. Ale zajatci půjdou domů, neboj!" řekl ji, i když tak trochu lhal, ale kdo nelže? Zatím se ještě nikomu nic nestalo, konec konců šlo jen o nevinné dětské hry.

"Ten tvůj stromek zase někam zmizel!"

"Vážně?" otočil se a pohlédl na matku. "Kdy?"

"Hned po tom, co jsi šel k Thomasovi."

"Měl jsem ho nechat venku!" zamračil se chlapec.

"Proč tak najednou?" nechápala. Vešli do kuchyně. "Máš hlad?"

"Jo," přiznal se.

"Přestal se ti líbit?"

"O to nejde," pokrčil chlapec rameny. "Prostě jen dělá podivné věci, odkdy stromy chodí a logicky uvažují?"

"Proč by měli myslet?"

"Mluvil jsem o tom s Thomasem. Nevěřil mi! Mám se jít nechat vyšetřit k psychiatrovi, nebo psychologovi. Podle něj mi kape na maják," řekl ji chlapec. "Nevěří mi ani slovo!"

"Nedivím se mu," pousmála se. "Volala paní ředitelka, máte týden prázdnin. Celý týden na ty vaše skopičiny, doufám jen, že se mezi sebou nepozabíjíte!"

"Můžu si vzít, co budu chtít?" zeptal se ji Ronald.

"Máš hlad, nebo jen chuť na něco?" zamračila se. "Copak? Už ti není dobré jídlo od maminky?"

"O to nejde," mávl rukou.

"Tak o co jde?"

"Nemáš pocit, že se tu děje něco divného? Malé stromky chodí i s květináči. Bereme to jako skutečnost, už jsi někdy viděla, mami, že by bonsaj pochodoval po obýváků?"

/XV./

Celé dlouhé večery sedával Edmond ve svém obývacím pokoji v křesle u krbu, díval se do plamenů hořícího dřeva a popíjel své oblíbené značky alkoholu. Jen vždy tolik, aby se dostal do dobré nálady, ale neopil se. Ten večer po poslední návštěvě u starosty měl hodně věcí k přemýšlení. Bernardovo tělo zůstalo v mrazáku márnice. Vak s ostatky jeho družky byly na příkaz lékaře spáleny, protože hrozilo riziko nákazy.

Od posledního úmrtí se nic nedělo. Měl strach o Adama. Za celé dny od něj nedostal jedinou zprávu, nebyl na telefonu a stále se někde toulal. Svrběl jej nos a to vždy věštilo nějaký malér. Promnul si ruce a naklonil se, aby přiložil do krbu další poleno. V záři ohně spatřil obraz městečka v kotlině, městečka ve kterém byl strážcem pořádku.

Máš pravdu, Gabrieli, kdo by tomu mohl uvěřit? Vždyť mé vyprávění zavání už od prvního slova! řekl si. Celý svět se musel zbláznit. Někdo zaklepal na dveře. Edmond se otočil a zaposlouchal se do ticha večera a praskání dřeva v krbu. Kdosi bušil na dveře. Zvedl se z křesla a vydal se ke dveřím. V duchu spílal všem svatým. Cestou si vzal ze skříně brokovnici. Ustoupil o krok, aby dosáhl na vypínač světla přede dveřmi.

Jsi paranoik, na koho máš tu zbraň? zeptal se v duchu sám sebe a otevřel je.

"Chceš mě zastřelit?" zamračil se na něj Adam podupávajíc ve studeném větru.

"Kriste pane!" vydechl si šerif a pustil svého přítele do domu. Na první pohled se mu zdálo, že se Adam usmívá, ale brzy poznal, že je to vlastně jen takový úšklebek.

"Nejsem pánbůh," řekl mu Adam. "Venku je děsná psota!"

"Ani nevíš, jak tě rád slyším nadávat," řekl mu Edmond. "Kde jsi byl? Vypadáš, jako bys prošel mezi noži mlýnku na maso. Byl jsi u Bernarda?"

"Ne, je zapečetěný. Sám jsi to tam dával, nebo ne? Jen jsem se flákal okolo."

"Proč se tak šklebíš? Někdo ti ho vykouřil, nebo jsi trefil na medvěda?" zeptal se jej šerif.

"Hádej, můžeš třikrát!" řekl mu Adam a shodil ze sebe potrhanou prošívanou bundu. Nechal si ošetřit rány na těle a pak si dal několik skleniček pro zahřátí.

"Tak ven s tím!" nabádal jej Edmond. "Na co jsi přišel? Znám tě už nějakou dobu, abych nevěděl, že s tebou hrají všichni čerti!"

"Na něco jste zapomněli," řekl mu Adam a nalil si další skleničku. Edmond mu zadržel ruku v půli cesty. "Nejdřív mi všechno řekni a pak se můžeš opít."

"Byl jsem na místě, kde patrně zahučela Rebeka, když to na ni přišlo!"

"Co na ni mělo přijít?"

"Byla už v autě, když zjistila, že se musí vyčůrat."

"Ježíši!" zvolal Edmond. "Nejsi tak trochu vadnej? Proč by to dělala venku, když si mohla ulevit u Bernarda? Proč by riskovala své zdraví?"

"Já vím," řekl mu Adam a vydal se do kuchyně. "Poslední dobou se dějí věci, nad kterými zůstává rozum stát a odporují logice a zdravému rozumu!"

"No dobře, dejme tomu a dál?" odfrkl si šerif.

"Já jsem v té díře, kam jsem spadl, našel kus látky, který patřil k jejím šatům. Celý čas jsem se modlil a klel, abych se dostal z té díry ven! Musel jsem se odtamtud vyhrabat jako krtek."

"Co tam ještě bylo?"

"Tlející listí a drobné větvičky, nějaké zvíře si tam muselo udělat noru, protože celé okolí bylo plné děr!"

"No a?"

"Nebyly tam!"

"Cože?" nechápal Edmond. Na okamžik nastalo tíživé ticho. Oba věděli, že kdyby narazil na organismus, který napadl Rebeku, zemřel by stejně jako ona.

"Nebylo tam nic, nebo jsem nic neviděl," řekl Adam. "Ale bál jsem se jako malý kluk! Takový strach už jsem dlouho neměl, jakoby mě něco pořád sledovalo!"

"Co když se stěhují?"

"Proč? Jak se mohou pohybovat pod sněhem? Vykopali si štoly?"

"Takže podle tebe tam na Rebeku něco zaútočilo a pak to zmizelo?"

"Nejspíš ano!" řekl mu Adam. "Nenapijeme se na to? Máme první stopu, kus látky a nejasné tušení souvislostí! Tam venku žije něco, co touží po krvi, po mase a po bolesti své oběti! Není to děsivé, Edmonde?"

"Ale co s tím chceš dělat?" zeptal se ho šerif. "Prodáme to do Hollywoodu?"

"Třeba jo," řekl mu Adam. "Co si takhle ještě užít před vlastní smrtí?"

"Cože?" podíval se na něj šerif nechápavě. "Doufám, že máš na mysli chlast, protože já na chlapečky nejsem, nebo ty snad ano?"

/XVI./

Edmond zůstal v obývacím pokoji. Svého přítele uložil do ložnice. Klábosili spolu dlouho do noci. Vlastně už bylo takřka ráno, když se uložili ke spánku. Edmond však nedokázal usnout. Očima sledoval odlesky ohně v temném pokoji a poslouchal hučení větru v krbovém komíně. Ruce měl pod hlavou a přes tělo vlněnou přikrývku pro případ, kdyby oheň vyhasl.

Zapomněli jste na její auto! slyšel v duchu Adamův hlas. Takže to všechno byla jen nešťastná náhoda? zamyslel se. Přepadla ji obyčejná lidská potřeba a čirou náhodou šlápla na místo, kde byl jen udusaný sníh? Propadla se do nějaké nory, nejspíš po větším zvířeti, které tam kdysi žilo u Bernardova domu, než jej vyhnaly stavební práce a benzínové výpary.

Edmond si povzdechl. V krbu něco podivně zasyčelo. Zvedl hlavu a opřel se loktem o pohovku. Kromě doutnajících polen nic nezahlédl. Něco si zabručel pod vousy a vstal, aby přiložil do ohně pár kusů dřeva. Tu noc se neozvalo jediné zvířecí zavolání.

Kam se všechna zvířata poděla? Stáhla se hlouběji do hor? Proč? Dostal žízeň. Vydal se do kuchyně k lednici. Otevřel ji a vytáhl z přihrádky předposlední plechovku piva. Zamračil se. Nejvyšší čas doplnit zásoby! Zavřel dveře lednice a sedl si na nejbližší židli. Zdálo se mu, že je jen kousíček od vyřešení svého osobního problému. Někde v jeho mozku se začalo třídit a seřazovat konečné znění všech odpovědi na vyřčené otázky. Alespoň si to myslel. Cíl byl nedaleko, avšak ještě nebyl konec závodu.

Zavrtěl hlavou a naráz do sebe vlil obsah plechovky. Tiše si říhl a postavil plechovku na horní desku lednice, a pomalým krokem kráčel do obýváku, veden září ohně z krbu. Na okamžik zůstal stát u dveří do ložnice a naslouchal, zda-li neuslyší podezřelé zvuky. Zpoza dveří se však ozývalo jen Adamovo hlasité chrápání.

Ty máš ale nervy! řekl si. Zatraceně! Najednou se mu nechtělo spát. Sedl si do křesla a přenesl se zpět v čase.

/Jsi to ty, Edmonde?/

/Kriste pane! A kdo jiný by na tomhle čísle měl být? Moje stará? Co se stalo? Někomu se ztratil pes nebo kočka?/

/Máme tu vraždu!/

/Cože?/

/Já nevím, když jsem to viděl, pozvracel jsem se. Vypadá to hrozně!/

/Poslyš, Bruno, našel jsi to sám, nebo ti někdo zavolal?/

/Jsem u Adama! Časně ráno našli muži, kteří šli do práce na Pilu tu věc!/

/Věc?/

/Vypadá to jako lidské tělo, v tom jsem s Adamem zajedno. Vtip je v tom, že se v okolí nikdo nepohřešuje!/

/Volali jste soudního lékaře?/

/Prohlédl si to, ale neví si rady. Nemůže z toho nic poznat!/

/Rozsápala jej divoká zvěř, nebo co?/

/Zůstalo tu potrhané oblečení se stopami od krve a s těma šťávami, co kolujou v našem těle!/

Edmond se zarazil. Proč si Bruno myslel, že našli tělo? Lidské tělo a za několik desítek minut změnil svůj názor? Začalo to už tehdy? Odkud se to vzalo? I Adam byl celý zmatený a v první okamžik tu hromadu šatů a čehosi identifikoval jako lidský trup. Když jsem přišel já, nebylo tam už nic, z čeho by se dalo posoudit, že šlo o člověka, řekl si Edmond.

"To by se pak mohla rovnou koupat v kyselině!" řekl si nahlas. Změť hlasů a úvah divoce vířila v jeho mysli. Bloudil v kruhu kolem něčeho tajemného a hrozivého. Co zbývá? Vejít do středu, nebo hledat na obvodu pomyslného kola událostí? U Zlatého potoka či u Bernardova domu? Zima přece nemůže trvat věčně! Jednou musí přijít obleva, rašící tráva a stromy s pupeny budoucích listů. Jaro bylo ještě daleko, ale stále na něj musel myslet. Čas probuzení! Nikdo nám neuvěří, budou si myslet, že jsme se nejspíš pomátli na rozumu a pošlou nás rovnou do blázince. Proč? Protože je to až příliš absurdní? Obyčejné tušení souvislostí! Jsou tady, jsou mezi námi! Šerif se zamysel a poprvé se opravdově vyděsil...

/XVII./

"Jak jsi se vyspal?" zeptal se Adam svého přítele. Našel jej na zemi mezi malým konferenčním stolkem a válendou. Oheň v krbu již dohoříval. "Měl bys přiložit! Co děláš na zemi?"

"Chytám tu zajíce," zamračil se. "Celou noc jsem nezamhouřil oči! Proč sis tehdy myslel, že jste našli lidské tělo? Takřka všichni se z toho pozvraceli!"

"Nerozumím," zarazil se Adam u krbu a hodil do něj několik menších polen. "Proč se ptáš?"

"Tehdy jsme se s něčím takovým setkali poprvé! Je to tak?"

"Ano, pokud vím. Jel jsem pak za Donaldem. Kam míříš, Edmonde?"

"Jak dlouho tu jsi?" zeptal se ho šerif. "Myslím v tomhle kraji!"

"Už od dětství," odpověděl mu Adam a sledoval jej, jak se snaží postavit na nohy.

"Že jsi se včera ještě stačil namazat?"

"Houby," zavrčel Edmond. "Jak dlouho děláš u Lesní správy? Deset let?"

"Od osmnácti, ale pořád nic nechápu!"

"A setkal jsi se s nějakým podobným případem? Hlášením o nalezení neidentifikovatelné hromady něčeho černého a zapáchajícího spolu s hromadou roztrhaných šatů?"

"Možná. Už si to nepamatuju."

"Nejspíš jste to svedli na divokou zvěř, náhlou bouři, pád se svahu, nebo tak podobně! A to jen pro nedostatek důkazů, že ano?"

"Chceš mě nechat zavřít pro nedbalost?"

"Poslouchej," vybídl jej Edmond. "Podle mého úsudku, pokud se nemýlím, ten případ u potoka nebyl první ani poslední! Kolik si myslíš že jich mohlo být? Nikdo si ničeho nevšiml, nebo si nechtěl všimnout..."

"Tohle nejsou Akta X, Edmonde," pousmál se Adam. "Já nejsem krásná agentka a nepracuju pro FBI. Dneska ráno jsem se na sebe podíval do zrcadla v tvé ložnici a málem jsem se pozvracel. Kdyby mě viděli doma, utekli by a už by se nevrátili!"

"Tahle oblast je zatraceně veliká, že? Máme tu hluboké lesy, hory, strže a rokle s divokými potoky, a tak dále!"

"Dost na to, aby byla rozdělená na několik oblastní a každá má svého správce a jeho podřízené!" přikývl Adam. "Spousta toho patří do těch vysokých hor, jsou takřka nepřístupné. Co vlastně chceš?"

"Nedívej se na mě tak blbě!" odbyl jej Edmond.

"Tys na něco přišel, že jo?" zeptal se jej Adam.

"To ještě nevím," pokrčil Edmond rameny. "Vypadám na to?"

"Vždycky, když se tváříš jako idiot, honí se ti něco v hlavě!"

"Dobře," přikývl šerif.

"Mám hlad!" řekl mu Adam a vydal se do kuchyně. "Můžu si něco vzít z tvé zásobárny?"

"Posluš si," mávl šerif rukou. "Třeba všechno, chceš být pořádně vypasený? Bude z tebe pěkné lejno, až nás ti parchanti přijdou sežrat. A pivo došlo!"

"Cože?" zavolal Adam na Edmonda. "Co jsi říkal?"

"Nic vážného, jdu za tebou," zakřičel šerif směrem ke kuchyni a pomalu vstal. Luplo mu v zádech. "Herdek, to se musí stát zrovna mě!"

"Nedostatek pohybu," pousmál se Adam, když spatřil pána domu, jak se belhá do dveří. "Kdybys měl starou, pochopil bych to!"

"Myslíš?" zašklebil se.

"Chceš kafe nebo čas?" zeptal se ho Adam.

"Mě je to fuk," zarazil se šerif. "Měli bychom pohnout s naším problémem!"

"S čím?" nechápal Adam.

"Za chvíli skončí Zima!"

"No a?" změřil si ho Adam pohledem. Opatrně postavil konvici na sporák a zapálil pod ní plyn. "Pokračuj!"

"Jak sis připadal, když jsi spadl do té díry?"

"Jako blbec. Myslel jsem na své blízké, známé a všechny sousedy a přál si, aby nic takového nemuseli prožít! Myslím to, co Bernard s Rebekou..."

"Správně a co jsi cítil?"

"Bezmocný vztek!" pronesl Adam polohlasně a Edmond tiše přikývl. Na sporáku začala pískat konvice. Edmond hodil obloukem do koše prázdnou plechovku od piva, kterou našel na lednici. Posnídali. Za oknem svítilo slunce. Jeho paprsky se odrážely od sněhu a nesnesitelně bodaly do očí.

/XVIII./

Den na to přišla do kotliny další bouře. Nebe bylo černé jako inkoust a vítr ohýbal stromy takřka vodorovně se zemí. V lesích nad městečkem jich hodně popadalo, avšak skrze sněhové závěje se k nim nikdo nedostal. Vichřice odešla stejně náhle, jak se objevila. Zanechala za sebou polámané stromy, neskutečné množství sněhu a zataženou oblohu. Kdo nemusel ven, zůstával v teple domova.

Adam se vrátil do města po poslední bouři. Automobil nechal na základně Lesní správy. Vypůjčil si sněžný skútr, aby se mohl dostat domů skrze závěje. Hlavou se mu honily stále tytéž myšlenky. Začínal mít těžké sny a dokonce i ve dne jej přepadaly záchvaty nevýslovného děsu. Před ostatními si připadal jako úplný blázen, avšak nikomu se nemohl svěřit se svým trápením, alespoň do té doby, než najde s Edmondem dostatek důkazů pro svá tvrzení.

Najedl se a převlékl. Sedl si do své pracovny, aby mohl být sám se svými myšlenkami. V duchu se díval na malý vysmívající se keřík. Měl jej na dosah. Přímo před očima! Sáhl si na něj, ale odmítal tomu uvěřit. Ten pitomý stromek snad myslí jako my? řekl si. Počítá se všemi eventualitami, vybírá si nejlepší cesty ze všech malérů a nepříjemností, které by se mu kdy mohly naskytnout!

Odkud je? Kdo jej stvořil? Bůh nebo ďábel? Proč se objevili právě zde? Tohle místo bylo vždy plné pokoje a míru, oázou odpočinku a naděje k novým zítřkům. Bože, já kecám! Jsou jako novodobí upíři! Chytřejší a početnější než potomci slavného Drákuly, bájného knížete odněkud ze zapadlých Rumunských hor. Stromy se přece neživí lidskou či zvířecí krví! Nemohou myslet, protože nemají rozum, žádný orgán myšlení. Nic, co by jim zpracovalo došlé informace, třídilo je a ukládalo do pomyslných šuplíků pro další použití!

Protáhl si obličej a vstal od stolu. Měl chuť se opít a na vše zapomenout. Probudit se ze zlého snu! Tušil však, že i v opileckém spánku budou k němu tyto podivné bytosti promlouvat a děsit jej, jako by byl malé dítě, které má strach i ze svého vlastního stínu. Adam přešel k baru a vytáhl z něj nejplnější láhev, odzátkoval ji a dlouze se napil.

Alkohol jej pálil v krku a rozehříval po celém těle. Uvědomil si, že je to poprvé, co natáhl svou ruku a uchopil s ní láhev za účelem zpití se do plného bezvědomí. Sedl si na pohovku. Cestou si vzal pro jistotu ještě jednu. Pil, dokud se na něj neusmálo jejich placaté dno a pak se svalil na pohovku. Lahve mu vypadly z rukou a spadly na koberec, kde zůstaly ležet.

Propadl se do temnoty s pomyšlením, jak málo stačí, aby se ocitl mimo své vědomí a okolní realitu. Prospal celý den, nikdo se po něm nesháněl, nikdo jej nehledal. Probudil se až pozdě večer. Byl sám s nevýslovným děsem. Toužil stát se pijanem a nevracet se do tohoto neskutečného světa.

Vrávoravě se postavil a pomalým krokem postupoval do kuchyně rukama šmátrajíce po náhodných i záludných překážkách. Naslouchal bolestivému tichu a čekal, kdy uslyší klepání hliněného květináče!

/XIX./

Další obětí se stal osaměle žijící muž, na opačném konci jezera, z chaty stojící naproti šerifova domu. Jeho stavení se ztrácelo mezi vzrostlými jedlemi a dalšími jehličnany a závějemi sněhu. Nikdo by si nevšiml jeho smrti, nebýt toho, že dlužil peníze svým spoluhráčům a nedostavil se k další hře. Jeho spolustolovnící na něj marně čekali. Mysleli si, že nechce splatit své dluhy, a tak se příštího rána raději vydali k jeho chatě, aby z něj ty peníze dostali třeba i násilím. To, co našli uvnitř stavení je vyvedlo z míry a ihned se vrátili do města, aby zburcovali šerifovy muže.

V poledne byli muži zákona již v půli cesty. Nebe bylo zázračně čisté. Hory se třpytily pod paprsky zubatého slunce a vítr odlétl kamsi do nedozírných výšin. Po dvou hodinách pochodu konečně dorazili k cíli. Z komína chaty se nekouřilo, a tak se dalo předpokládat, že uvnitř bude zima jako v psinci. Minuli úhledně naskládané dříví do kamen a zamířili ke dveřím. Nebyly zamčené. Okolí chaty bylo až podezřele tiché a bez života.

"Počkejte tady!" řekl jim zástupce šerifa, kterého si přizvali, jako ochránce zákona a vykonavatele spravedlnosti. "Jestli se do minuty nevrátím, přijďte za mnou!"

Muži mlčky přikývli. Sníh jim křupal pod nohama, jak netrpělivě přešlapovali na místě. Jejich pohled spočinul na Denisovi, který pomalu otevřel dveře. Zástupce šerifa na malý okamžik zaváhal, jakoby se ptal sám sebe, zda-li má vstoupit do temnoty rozkládající se uvnitř chaty. Ticho, které vládlo přede dveřmi, bylo čím dál víc nesnesitelnější.

Stojící hlouček můžu se dal zvolna do pohybu, avšak než stačili vejít do chaty, takřka je všechny porazil vybíhající zástupce šerifa. Jen co byl venku ohnul se v pase a několikrát bezmocně vrhl obsah svého žaludku do neposkvrněného sněhu. Chybělo málo a pozvraceli by se všichni přítomní.

"Co jste tam našel?" zeptal se jeden z mužů přiškrceným hlasem.

"Můžete se jít podívat!" řekl mu Denis. "Co měl váš přítel při poslední schůzce na sobě? Mohli byste ho identifikovat z cárů oblečení? Místo něj je tam jen hromada černého zapáchajícího hnoje!"

"Kdybych vás neviděl zvracet, myslel bych si, že žertujete!" řekl mu zarostlý muž vážně. Otočil se k ostatním a pokynul jim, aby přišli blíže k domu. "Bernie je mrtev! Něco ho rozložilo v jedno velký černý hovno!"

"Je to tak," řekl jim zástupce šerifa. "Dlužil vám něco? Až tu skončí vyšetřování a všechny jeho věci budou sepsány, můžete se zúčastnit případné dražby!"

"Nebylo toho tolik," řekl mu tentýž muž.

"Dobře, tenhle srub zamkneme a zavoláme šerifa a doktora!" zamračil se Denis. "Potřeboval bych jednoho z vás jako svědka, aby identifikoval oběť!"

"Jasně," řekl mu urostlý vousáč. "Doufám, že mám silný žaludek!"

Půl hodiny na to již všichni kráčeli po svých stopách zpátky k městečku. Bernieho chata byla uzamčena a ostatky oběti překryty igelitovým pytlem. Bernie neměl mnoho přátel. Rád pobýval sám v přírodě. Jeho povaha vylučovala přílišný kontakt s lidmi. V přírodě se cítil nejlépe a jen on věděl, že tatáž příroda na něj vyrobila ošklivou past. Stmívalo se, když Denis s Bernieho spoluhráči dorazili do městečka. Rozešli se s tichým pozdravem. Jejich mysl zaměstnávalo příliš mnoho otázek.

/XX./

"Adam je zadrátovaný jak zákon káže, co se děje, Edmonde?" zeptala se jej Adamova žena po telefonu. "Ještě se tak neztřískal, aby nevěděl o sobě, kde je a co vlastně dělá! Všimla jsem si, že když se chtěl vyčůrat, nemohl si ho najít mezi nohama. A když ho konečně našel, klouzal mu v ruce jako kyselá okurka! Jen tak tak se trefil do mísy. Cos mu udělal?"

"Já nic, Jesiko!" bránil se šerif. "Jisté okolnosti ho patrně převálcovaly..."

"A ty? Ty spíš dobře? Nezdá se ti o stromech, které žerou nic netušící lidi? Nemáš taky potřebu se napít tak silně, aby jsi se vytratil z tohoto světa?"

"Adam ti nic neřekl?" podivil se šerif.

"O čem? O tom, že cosi sežralo Rebeku a Bernard se kvůli tomu zastřelil? Za pár dní tu budou Svátky a Nový rok, jaký bude ten další, Edmonde? Z mého muže bude notorický alkoholik?"

"Nech toho!"

"O co tu, sakra, jde? Můj syn pořád mluví něco o hýbajícím se chodícím stromku, o kocourovi, kterého našel před naší garáží! Byl vycucaný jako moucha, kterou vysál nedočkavý pavouk. Zdá se mi, že taky začínám blbnout!"

"Co dělá Adam?"

"Teď?" zeptala se a nakoukla do dveří do kuchyně. "Snaží se otevřít ledničku a napít se. Určitě má žízeň jako slon!"

"Něco se stalo..."

"Ano? Pořád se něco děje!" řekla mu Jesika podrážděně. "Zase jste něco našli?"

"Jmenoval se Bernie! Bernie Howard, žil naproti přes jezero. Neznal jsem ho. Chudák, nezasloužil si takovou smrt, jeho přátelé říkali, že byl vcelku rovný chlap!"

"A co já s tím?"

"TO, co zabilo Rebeku, znovu zaútočilo. Ještě před tím byli obětmi jen zvířata, pak jsme na řadu přišli my!" řekl ji Edmond.

"To ti mám věřit? Adam ti uvěřil a podívej, jak dopadl!"

"Já si nic nevymýšlím." řekl ji šerif.

"Vážně? Co s tím chceš dělat?"

"Nějak to zastavit, i když se žádný příval zadržet nedá! Je to jako utržená lavina. Příště může být na řadě tvůj syn..."

"Nebo můj muž, jsi chtěl říci?" řekla a prohrábla si vlasy. "Jsme tu zasypání sněhem! Odříznutí od světa a ty tvrdíš, že nás tu terorizuje nějaký druh rostliny?"

"Patrně," řekl ji.

"Aha!" řekla mu jizlivě.

"Nechtěl jsem tě vystrašit. Neměl jsem to v úmyslu!"

"Ale podařilo se ti to!" řekla mu vážně. "Přivedu ti sem Adama, třeba už vystřízlivěl."

Položila sluchátko vedle přístroje a vydala se do kuchyně. Adam zatím seděl na židli u lednice a popíjel mléko z kartónové krabice. Cítil se lépe než před hodinou. Alkohol z něj na rozdíl o děsu pomalu vyprchával. Pohlédl na přicházející ženu a smutně se na ní usmál. Jeho oči se tiše omlouvaly. Přikývla.

"Máš na drátě Edmonda!" ukázala k telefonu.

"Koho?"

"Zdejšího strážce pořádku," zabručela.

"Co chce?"

"Jestli můžeš vstát, jdi si ho poslechnout sám! Myslím, že se znovu opiješ, až jej uslyšíš. Má pro tebe nové zprávy z bojiště. Příšery vyhrávají na body!"

"Vážně?" zeptal se ji a pomalu vstal ze židle.

"Oba jste se včera ožrali jako dogy," řekla mu. "Všichni jste stejní!"

"Kdo ti to řekl?"

"Místní rozhlas! Copak? Adame, to se ze všech chlapů ve městě musí stát alkoholici, nebo jste takoví srabi? Co jste viděli tak odporného, že to v sobě nedokážete unést?"

"Raději to nechtěj vědět," řekl ji a vydal se k telefonu. "Jsem tady, Edmonde! Co mi chceš říci?"

"Nepij, nebo zhloupneš," řekl mu šerif.

"Zdálo se mi, že jsem se proměnil ve velké smradlavé lejno! Co se stalo?"

"Bernie Howard!"

"Co je s ním?"

"Je mrtvej! Neznal jsi ho? Já taky ne, ale má to už za sebou! Žil na odvrácené straně jezera. Denis tam šel s jeho přáteli. Po tom, co ho našli, se skoro všichni pozvraceli! Denis mi podal hlášení a skončil v nejbližší hospodě. Zpil se a ještě vysouložil tamní obsluhu!"

"Sex? To by mě nenapadlo," zamračil se Adam. "Kdyby pomáhal víc než ten povedený chlast, dělal bych to po celý boží den!"

"Víc mi neřekneš?"

"A co ti mám říct?" vybuchl Adam. "Kdo bude další? Strachy se mi svírá zadek. Budeme čekat, kolik z nás to ještě sežere? Nemám chuť skončit jako ti předešlí!"

"Počasí bude ještě horší než doposud! Chystá se na nás další bouře. Buď je to na chvíli zadrží, nebo se z tohodle měst stane skanzen!"

"Co když mají přece jen vykopané štoly ve sněhu?" zeptal se ho Adam. "Nebo je jich víc než jsme si mysleli, a obsadili celou kotlinu!"

"Vystrašil jsem tvou ženu," omlouval se šerif. "Promiň..."

"A mě ne?" zeptal se jej Adam. "Co po mně chceš?"

"Půjčím si vrtulník. Poletíš tam se mnou?" zeptal se ho Edmond.

"Kdo bude řídit?"

"Já," řekl mu šerif. "Pokud se bojíš, můžeš zůstat doma!"

"Vlastně je to jedno, jestli se zabiju s tebou, nebo se nechám zabít těma příšerama! Kdy startuješ?"

"V poledne. Budeš schopen snést jeden vyhlídkovej let?"

"Přileť i s tím tvým ocelovým ptákem, Edmonde. Budu tě čekat a vezmi si dost pytlíků na zvracení, možná, že je budu potřebovat!" řekl mu Adam a zavěsil. Podíval se na svou ženu, která zamyšleně stála u lednice a v ruce držela poloprázdnou krabici mléka. Položila ji na stůl a zamračila se na svého muže.

"Kde je Ronald?" zeptal se ji.

"Venku," řekla mu. "Válčí!"

"Nemáš chuť na sex?" zeptal se ji potměšile.

"Tady na stole?" zakřenila se. "A myslíš, že ti bude po tom všem fungovat? Nečekej, že ti po tom všem dám..."

"Možná?"

"Děsná romantika!" pousmála se a čekala, až přijde k ní a obejme ji.

/XXI./

Kolem poledne přistál na vymeteném plácku nedaleko Adamova domu malý čtyřmístný policejní vrtulník. Adam počkal u domu, dokud se neuklidní sněhová smršť způsobená rotory stroje a pak se vydal ke šklebícímu se šerifovi.

"Hrozné divadlo!" řekl mu Adam, když si sedl vedle šerifa. "Vážně s tím umíš lítat?"

"Jaké to bylo?" zeptal se ho Edmond.

"Co jako?" otočil se k němu Adam. Byl příliš zaměstnaný pohledem na vzdalující se zem, než aby poslouchal šerifovy otázky.

"Jsi slabý v kolenou," uchechtl si. "Buď jsi dnes po mém telefonátu dováděl se svou ženou, nebo máš ještě opičku!"

"Přešel jsi k mravnostní policii?" zavrčel na něj Adam.

"Přemýšlím o tom," zazubil se šerif. "Alespoň tam budu mít větší klid! A abych nezapomněl, tady máš ty pytlíky..."

"Nesnáším výšky," řekl mu Adam.

"To já taky," pokrčil šerif rameny. "Ale co se dá dělat!"

"Kde je ta chata?" zeptal se jej Adam po půlhodině letu.

"Už tam budeme. Přistání bude trochu tvrdé, vzadu mám lopaty, kdybychom zapadli do sněhu!"

"Jak že se jmenoval? Howard?"

"Jo, asi ho to chytlo někde mimo dům, pak se doplazil dovnitř a tam zemřel. Možná, to na něj čekalo doma. Po městečku se začínají šuškat různé fámy. A já bych měl nerad na krku vzpouru! Starosta je z toho taky na měkko. Pozor, budeme přistávat, drž se a nepoblij mi kokpit!"

"Kriste pane," vydechl Adam, když dosedli na sněhem pokrytou zem. Jedna z lyží se propadla hlouběji do sněhu. Stroj se naklonil na pravou stranu. Listy rotorů takřka očesávaly naváté hromady sněhu. "Doufám, že to nebouchne a my se tu nezabijeme!"

"Teď už ne, leda že bys nás naschvál zapálil!" zazubil se šerif, avšak kapičky potu na tváři jej dokonale prozradily. "Budeme se muset vyhrabat..."

"Miluju manuální práci," řekl mu Adam. "Co by se stalo, kdybychom škrtli hlavní vrtulí o zem?"

"Zpátky bychom šli po svých," pokrčil šerif rameny. "Za zády máš dvoje sněžnice, pušku a dva batohy s jídlem a stan. I tak se tu zdržíme do večera!"

"Nebojíš se, že to skočí i po nás?" zeptal se jej Adam. Otevřel dvířka na své straně a seskočil do závějí.

"Bojím!" přikývl Edmond.

Za hodinu vyhrabali uvězněnou lyži vrtulníku a ukotvili jej, aby jej vítr nesfoukl do závěje. Pak se vydali na obhlídku chaty. Ani jeden z nich neměl chuť se setkat s tajemnými bytostmi, které měly všechny oběti na svědomí. Hledali marně, mimo ostatky Bernieho těla nic jiného nenašli. Vetřelci se stáhli do ústraní! Alespoň prozatím...


 celkové hodnocení autora: 96.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 2 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.5 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 20 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 37 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Dandy518 01.08.2014, 0:55:03 Odpovědět 
   23. 06. 2014

Další část, jež se pěkně četla. Kdyby alespoň nebyla tak dlouhá!
Místy napínavá, ale strašidelná ne. Hezké sledovat, jak hrdinové pozvolna podléhají svému strachu ze smrti a utápí svoji bázeň v alkoholu.

Jesika, Adam a Edmond - tři postavy, které mi nejsou lhostejné, co se s nimi stane.
 ze dne 01.08.2014, 17:28:06  
   Šíma: Pěkné vidět, že Ti alespoň nějaké postavy přirostly k srdci. ;-)
 chris ONNE 12.07.2010, 9:59:24 Odpovědět 
   Zdravím šímo!

1) …jakékoliv náznaky a indície se zdály být… - indicie

2) …"Odneseme ho do garáže,"… - pokud si začínají myslet, že ten nevině vyhlížející stromek je opravdu tak nebezpečný a mohl by dokonce ublížit jejich synovi, nemyslíš si, že by ho chtěli lépe “zabezpečit“, popřípadě ho rovnou zničit? Jen si myslím, že přemístění do garáže je takové lajdácké podcenění situace. Navíc, z toho rozhovoru jde cítit, že jsou nervózní a vystrašení.

3) …kosti do hromady zapáchající hromady hnoje!... - ?

4) …vyptával se jej, když zvědavě nakoukla do předsíně… - vyptávala

5) …pochodoval po obýváků?... – obýváku

6) …zamysel… - zamyslel

7) …Ještě před tím byli obětmi jen zvířata… - oběťmi

Styl & příběh
Já vím, že už je to docela obehrané, ale největší slabinu vidím ve tvých rozhovorech. Místy jsou docela “rozcuchané“ a kazí atmosféru, kterou se ti povedlo již vytvořit. Je to škoda, ale opravdu to hodně ruší. Je pravda, že se to díl od dílu lepší, ale pořád to tam je!
Nemohu si pomoci, ale někdy se tvé postavy chovají trochu nelogicky, nebo posunutí v ději je trochu krkolomné. Teď mě tak napadá, proč nejdříve šel “omrknout“ Bernieho chatu zástupce šerifa a pak teprve samotný šerif. Myslím, že to není zcela vysvětleno. Myslím si, že by tam chtěl být šerif co nejdříve, ne?
Docela se mi líbalo Tauxovo zamyšlení nad americkou mentalitou. Přiznávám se, že to mě vůbec nenapadlo! ;-( Hold, musím se ještě hodně učit a ještě víc pitvat, aby mě příště takové detaily neunikly! ;-)

Příběh jako takový se nám pěkně rozvíjí dál! Atmosféra je docela dobrá a ve vzduchu visí plno otázek. Tak to má být!

Verdikt
Tento díl rozhodně patří k těm lepším dílům, o tom není pochyb. Přesto je tu ještě spousta dějových chybiček, které ho trochu srážejí. Co se týče dějového spádu, tak je dostačující. Spíše se mi tu nelíbí ty dialogy (já vím, stále dokola… ;-() a pak dějové nesrovnalosti.
Dávám horší dvojku. Jsem to ale přísný patolog, co?

Přeji hezký den, ať múzy slouží a šotci dají pokoj!


Chris
 ze dne 12.07.2010, 11:44:05  
   Šíma: Díííky, Chrisi za návštěvu a kritiku, už jsem myslel, žes to vzdal! ;-)))
 Tuax 13.01.2009, 21:28:52 Odpovědět 
   Pátý díl vnesl více světla na pozadí prvotní události, která tento příběh nastartovala. A nezustalo jen u toho, přinesl nám i další oběť a klíčící strach, který vrůstá do myslí obyvatel tohoto horského městečka.

A to se dostáváme k další věci, ono se to vlastně vším, prostředím, událostmi, okolnostmi, pozadím, federály, šerifem atd. odehrává zcela jistě za mořem a přesto není ani trochu jasné kde. Není zde jméno města, hor, okresu, ničeho z okolí. Jakoby to byl příběh odnikud, jen do něj naházeno prostředí USA :) zvláštní.

Tak a jdeme k detailům:
("Já tam spát nebudu, to ho raději vyhodím do mrazu a sněhu!" vykřikl Ronald. Byl celý vyděšený. Očima sledoval oba rodiče a rukama mával před sebou. "Nejsem žádný hamburger, vyloučeno!")
Je to taková dost přecitlivělá reakce, neadekvátní tomu co mu bylo řečeno, pakliže nev něco, co ho vede k tomu, že otcova slova jsou skutečně tak vážná. A on nic, neví, jen se něco domníval, ale jistotu mít nemohl. Navíc zpětně mi přišlo zvláštní jeho dřívější hovor v deseti letech o tom, jak v noci řádili a že on si to pustil v televizi. V deseti letech? To už má takové zájmy? Drsný :)

(odklízecí pluhy odstranily naváté množství sněhu se silnic)
ke kolnci by mělo být "ze silnic", teda aspoň si to myslím.

Pak tu máme situaci kdy Adam šel zkoumat benzínovou stanici. Opět je to takové zvláštní, podle hlášení z předešlé části a podle událostí, by vůbec neměl vědět, že tam měla Rebeka mít auto, natož že si do něj vlezla a hned někam odskočila. To jsou věci, které tak nějak věděl jen autor a nijak je nikomu nesdělil, až tímto způsobem. Do této chvíle jsme ani nevěděli proč byla venku, že chtěla odjet atd. Ikdyž pokud byla v té jámě kde byl nyní Adam, vživotě by stama s takovými zraněními už nevylazla, teda nevím, nevím. Každopádně ještě když byla trochu na živu a bernard ji ošetřoval zranění, tak to snad muselo být patrné, že se oni staral, musel y tam být nějaké hadry, fáče, či cokoliv o tom v té zprávě nebylo ani slovo a to místo činu řádně prokontrolovali. Prostě kdyžbych to viděl jako film, chybí zde spousta věcí, je to nelogické. Přitom by stačilo zmínit v průběhu oněch událostí, větu na víc, víc toho prozradit. pak by i následujicí činy dalších postav měly nějaký důvod a smysl.

("Ale co s tím chceš dělat?" zeptal se ho šerif. "Prodáme to do Hollywoodu?")
Tohle jedna poznámka za mnoho ostatních stejného druhu, ty se zde pořád oháníš nějakým holywoodem, později v tomto díle i akty X. Ale pokud se to skutečně odehrává v americe a je to malé městečko, tak o existenci takových věcí nai nebudou nmít potuchy. Takoví jsou američané. Navíc vkládáš to do povědomí pořád postavám, které mají na starosti dost věcí, než aby se zajímali zrovna o svět filmu, pro ně je život v horském městečku něčím jiným než pro nás. Ta mentalita, kterou jim vkládáš je pořád taková naše. A odráží se v tom spíše tvé zájmy, nežli jejich, které by měli :)

("Za chvíli skončí Zima.")
Tak tato věta mě rozsekala. Oni mají zimu sotva týden a on prohlásí něco takovéhohle. Z toho by jednomu lezly oči z důlku :) Pak zmíníš, že budou svátky atd. Takže předpokládám, že mají tak listopad, nejvýše prosinec a jsou vhorách, kde už udeřil sníh, takže dříve jak v březnu by slézt z hor neměl. Tohle mi teda trochu hapruje.

No a pak hovor Edmonda z manželkou Adama. Je to příliš na rovinu on jako šerif, ikdyž je to manželka jeho pobočníka, by si snad nedovolil říct věci, které ji řekl. Navíc s tím, že by ji děsil. Na to si je moc vědom taktu a toho co si ke komu může dovolit. Tys mu najednou povolil zábrany a ten jejich společný hovor je divný.

Tak to by byly poznámku k pátému dílu. Jinak výhrady nemám, jsou to vzásadě takové drobnosti. Nepůsobilo to na mě nijak rušivě, prostě jen mi přijde, že by to mohlo být pojmuto lépe než to je a proto jsem ti to vypsal. Dojem není nikterak špatný, ani nemám za co strhnout hvězdičku. Jediný úlet mi přišlo to počáteční vyděšení Ronalda a samozřejmě ta hláška o knoci zimy. Takže za nějaký čas u dalšího dílu naviděnou :)

Uf to jsem toho zase popsal.

Tuax
 ze dne 13.01.2009, 21:44:42  
   Šíma: Díky za zastavení a komentík, trochu jsem se při čtení usmíval nad Tvými reakcemi, ale až budu text (někdy v budoucnu) přepisovat a upravovat (aby to opravdu mělo "hlavu a patu"), tak se smát určitě nebudu... Nechávám Ti tu své velké DÍKY a těším se na viděnou u další části! Že jsem Ti poděkoval hned 2x, jednou to nestačí a pořádnou kritiku (zdá se) potřebuju jako prase drbání! ;-)))
 John Pyro 02.08.2007, 0:14:07 Odpovědět 
   Momentálně se do mě pouští redaktoři za Hehehehááh díl pátý, ptž ten prac. postup se jim asi nelíbí, ale ne nadarmo jsme psal, že je to samizdat ...
 John Pyro 02.08.2007, 0:13:04 Odpovědět 
   Tak to tu máme lidovýho Hrdinu ... :D
Ale pochybuju ... i když cvok rozumí cvokovi (to je myšleno jako poklona) :D
 ze dne 02.08.2007, 0:14:09  
   Šíma: :-D
 John Pyro 01.08.2007, 22:59:05 Odpovědět 
   tím jsem myslel, že štve mě, že to musím vidět ...
 ze dne 02.08.2007, 0:10:24  
   Šíma: No, podíval jsem se na Tvé hodnocení a myslím, že to chápu...
 John Pyro 01.08.2007, 22:52:52 Odpovědět 
   I´m mad, because you have every day a new 1.0 .... That´s my curse, see this.
 ze dne 01.08.2007, 22:57:12  
   Šíma: Ty prostě žárlíš, Johne, ale nemáš na co! :-) Zkus napsat něco hodně dlouhého (grafomanského) a uvidíš... A tak často mě zase nepublikují! Co je Tvá cesta? Co mám vidět? Žes šílený? To dávno vím, četl jsem Tvá díla! :-D
 Maura 01.08.2007, 22:50:06 Odpovědět 
   Šímo, ty mne chceš vyděsit a brzy se ti to podaří. Uvidím, jak bude vypadat šesté pokračování.
 ze dne 01.08.2007, 22:53:00  
   Šíma: Jo, dám "šestku" co nejdříve do oběhu! Námět této "novely" pochází ze sestřiny noční můry! :-) Prostě se ji zdálo, že ji něco pomalu požíralo a ona se proměnilo v "nic"... Tak nějak to bylo, ty stromky jsem tam dal sám, nakonec "Vetřelci" jsou už jaksi obehraní! :-) Jsem rád, že se Ti to líbí a snad moc neděsím!
 John Pyro 01.08.2007, 22:46:12 Odpovědět 
   You are pig food. I have a crush your bones! :D
 ze dne 01.08.2007, 22:48:44  
   Šíma: Johne, please, mluv na mne česky! :-D Není "pig" prase? Mám se urazit? :-)
 Maura 01.08.2007, 22:32:07 Odpovědět 
   Zajímavě to pokračuje. Výborně se to čte.
 ze dne 01.08.2007, 22:40:24  
   Šíma: To nic, to jen šímovi přeskočilo! :-)
 ze dne 01.08.2007, 22:39:21  
   Šíma: Děkuji! Snad nemáš slov. Hm, nevím jak moc to je tajemné a děsivé! Snad Tě nebudu děsit ze spaní! :-) Aby každé zašustěni a tichý klapot čehosi, co nejde k ničemu přirovnat, nebylo znamením osudu, že si pro nás jde náš kat. Ten malinký stromek proradný s lístky zelenými, co tolik naši krev milují a jsou pro ni studnami bezednými. Aby jejich prokletí, co provází je staletí, nebylo také naší vinou onou železnou kovadlinou, která do nás buší jako do smetí, abychom se proměnili v hromádku popela a černého mazlavého nic, jež smrtí hrozí naší, abychom všichni skončili v jedné velké černé kaši! :-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
BUNKR 74
Danny Jé
Francouzská rev...
markus
Život po životě...
guru
obr
obr obr obr
obr

Pátek třináctého...
Šíma
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr