obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Mnohem lepší je žít bez štěstí než bez lásky."
William Shakespeare
obr
obr počet přístupů: 2915291 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39393 příspěvků, 5729 autorů a 389829 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Stromy - 6. část ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Stromy
 redaktor Šíma publikováno: 02.08.2007, 22:25  
Pokračování...

Městečko je zapadané sněhem. Tajemství již nezůstává jen záhadou a nejistou budoucností. Podivné příšerky se zaměřily také na lidi. A městečko je odříznuto od okolního světa napadaným sněhem a uvolněným svahem na jedné z výpadovek. Stane se Zima prokletím všech, nebo bude pro všechny jen obyčejnou noční můrou?
 

/XXII./

Ronald přišel domů celý promrzlý. Bundu i kalhoty měl promočené. Čepici nechal v kapse. Tiše si sundal boty a položil je na radiátor ústředního topení, aby alespoň trochu uschly. Matka jej chytila v předsíni. Mračila se však jen na oko, aby jej vyzkoušela.

"Tak co, jak bylo, vojáku?"

"Vyhráli jsme!" pokrčil chlapec rameny. "Můžu se převlíknout a před tím vykoupat?"

"Kolik bylo mrtvých?" dobírala si jej.

"Žádné ztráty, pane!" řekl ji.

"Co Thomas, jak dopadl on?"

"Dostal nakládačku, byl moc vpředu a kluci z nepřátelské party jej zkoulovali křížovou palbou. Po dvou hodech se zastříleli a znemožnili mu taktický ústup, naneštěstí jsme ho z toho vysekali!"

"Hm," přikývla. "Co budeš dělat, až povyrosteš? Dáš se na vojnu?"

"Blázníš?" zamračil se chlapec. "Tohle jsou jen klukovské hry, mami! Blbneme, nic víc!"

"Aha, myslela jsem, že tu vojnu bereš až příliš vážně!"

"Proč myslíš, mami?"

"Jen tak! Nahoře je všude plno hlíny. Ten tvůj stromek se zase někde flákal a zapomněl po sobě uklidit. Nedá se nic dělat, budeš to muset udělat za něj!"

"Jsem snad jeho chůva?" zlobil se chlapec. "Měl jsem ho nechat venku! Ale copak jsme ho nedali do sklepa?"

"Vidíš to, dělá si co chce!" pokrčila rameny, ale v duchu si myslala, že patří nejspíš do blázince.

"Nemám ho rád! Nikdy není tam, kde ho chci mít. Nemůže se jen tak flákat po domě..."

"Jo, ale zkus to někomu říct a pošlou tě rovnou do blázince!"

"Jasně!" mávl chlapec rukou a vydal se do koupelny.

"Nemáš hlad?"

"Mám! Uděláš mi něco na zub?" zavolal z koupelny.

"Jasně," řekla mu. "Podle rozkazu!"

Venku se stmívalo a Adam pořád ještě nedorazil. Zašla se podívat do jeho pracovny. Na stole ležel vzkaz. Bylo v něm, že se nevrátí na večeři a zdrží se do příštího dne. Bernieho chata! Lekla se. Copak se ti chlapi zbláznili?

/XXIII./

Adam s Edmondem seděli u ohně nedaleko chaty a rozbitého stanu z hrubé dvojité plachtoviny. Ani jeden z nich neměl chuť strávit noc v chatě s Bernieho ostatky. Vždyť jen vzduch uvnitř byl nedýchatelný. Nutil k dávení a žádné větrání nepomáhalo.

Odněkud se ozvalo dlouhé vlčí zavolání. Tak přece! Z druhé strany jezera uslyšeli odpověď jiného zvířete. Na nebi se tetelily hvězdy a čas od času se na nebeské báni objevila létavice. Přitáhli si přikrývky více k tělu a přiložili suché dřevo na oheň. Bernie už žádné dřevo potřebovat nebude, tak proč by se měli nechat zmrznout uprostřed překrásné noci?

"Tohle mi chybělo," postěžoval si šerif. "Vážně, zůstat aspoň na chvíli v přírodě a stát se její součástí!"

"To můžeš!" zachmuřil se Adam. Na jezeře zapraskal led pod tíhou nějakého nočního tvora. "Jako ten chlap uvnitř!"

"Proč chceš zkazit tak pěkný večer?" zeptal se ho šerif.

"To byl nápad, zůstat tu přes noc!" zamračil se Adam. "Co když se ti něco stane? Neumím s tím krámem zacházet."

"S vrtulníkem?" doplnil jej Edmond. "Není to zas tak těžké, jak se na první pohled zdá. Chybu můžeš udělat jen jednou! Je to přece romantika!"

"Jaké to je lítat mezi zalesněnými kopci a vyhýbat se silným poryvům větru? Nemyslím jako cestující, ale jako pilot!" zeptal se jej Adam. "Jasně, je to blbá otázka, připouštím, ale nechce se ti někdy dělat z toho všeho do kalhot?"

"Větru neutečeš," zavrtěl Edmond hlavou. "A kdybych měl z lítání v kalhotech, nemohl bych být ani svátečním pilotem! Promiň, ale ptáš se jako nějaký debil!"

"Už jsi se někdy z toho všeho podělal?" nenechal se Adam odbýt.

"Jednou jsem měl namále, prděl jsem jako nadmutá kráva! Kriste pane! Měl jsem s sebou ještě další tři lidi. Nerad na to vzpomínám, skoro jsem se zřítil, ale povedlo se mi získat kontrolu nad strojem. Teď tu sedím s tebou a blbě kecám... Jestli chceš, naučím tě lítat!"

"Neblázni," bránil se Adam.

Znovu přiložili do ohně. Vesele praskal mezi poleny a vyhazoval do výše snopy jisker. Vzduch se tetelil horkem. Sníh kolem ohniště roztál a pod ním se objevila černá zem.

"Je to jako jízda autem," řekl mu Edmond.

"Jak dlouho jsi se učil lítat?"

"Tři měsíce, ale to bylo na vojně! Ale tam nikdy nelítáš sám, vždy máš sebou ještě jednoho pilota..." zazubil se Edmond. "Tam tě naučí i plno dalších zbytečností. Třeba jak zabít chlapa na sto a jeden způsob a tak dál! Důležitá je praxe a nalítané hodiny..."

"Pořád musím myslet na ten den, kdy jsem z Brunem přijel ke strži u Zlatého potoka. Viděl jsem partu dřevorubců, jak tam postávají v hloučku u kmenu stromů a mnozí se drží za břicho. Na to, co následovalo, nezapomenu do smrti!"

"Pokud si namlouváš, že bychom mohli ovlivnit to co se stalo s Rebekou a Bernardem, a teď s Howardem, lžeš si do vlastní kapsy. Stojíme proti organizované a lstivé přesile! Nic na tom nezměníš, prostě se to tak muselo stát. Měl jsem rodinu, zemřeli při autonehodě. Jeden ožralý parchant sedl za volant a napálil to rovnou do mé ženy. Vezla děcko do školy. Oba zemřeli! Z auta zbyla jen hromada pokrouceného a ohořelého plechu, nic víc! Byla to jen náhoda?"

"Promiň," řekl Adam. Nastala chvíle ticha. Dívali se do ohně a sledovali žhnoucí kusy dřeva. Syčely a praskaly pod dotěrnými doteky ohně. Nevšimli si malinkých temných stínů černějších než sama noc, které za podivného šumu zmizely v jejich stanu.

"Kde budeš spát?" zeptal se Edmond.

"Zůstanu u ohně. A ty?" zamračil se Adam.

"Jdu se podívat do stanu a pak se uvidí!" zazubil se šerif. Vstal od ohně. Přikrývku pověsil na nejbližší větev a složil ji tak, aby její vnější část zůstala na vzduchu. Pomalým krokem došel ke stanu a čapl si na bobek. Adam se zavrtěl na lůžku z větví jehličnatých stromů a se zaujetím pozoroval váhajícího přítele.

"Jsou tam?" zeptal se.

"Děsná sranda!" řekl mu Edmond. Pomalu rozhrnul volně visící kusy látky. Litoval, že stan nezavřel na zip. Ke všemu v něm byla hrozná zima. Kde jsou? Ve spacáku?
Pomalu vycouval ven.

"Adame?" zavolal tiše na svého společníka.

"Co se děje?" otočil se k němu muž u ohně.

"Pojď sem!"

"Co tam máš? Zatoulanou turistku?" uchechtl se Adam a zvolna vstal od ohně. "Jsou tady?"

"Já nevím," pokrčil Edmond rameny. Hlas se mu znatelně třásl. "Nevím, jak vypadají!"

"Co chceš dělat? Podpálit stan?"

"Možná!" přikývl. "Co myslíš? Vždy si každý den představuju co asi udělám, až na ně narazím, ale teď vážně nevím... Třeba nás už obklíčili, jako Howarda!"

"Ne, to určitě ne!" ujišťoval se Adam.

Rozhlédl se kolem sebe. Spatřil jen napadaný sníh a suché větve trčící ze závějí. Nic podezřelého, nic podobné stromku, který viděl doma v pokoji svého syna. Co když vypadají úplně jinak? Pohlédli na sebe, jakoby oba napadla tatáž myšlenka. Ale jak?

"Přinesu oheň..." řekl Adam. "Nehýbej se, hned jsem zpátky!"

"Tady!" podal šerifovi hořící kus dřeva. On sám si nechal jeden v ruce a pomalu obešel stan. Na sněhu nenašel žádné stopy, až na ty, které vedly dovnitř stanu. Zdály se mu podezřelé. Odněkud ze stromů na něj spadlo trochu sněhu. Adam pohlédl nad sebe, ale skrze tmu nic neviděl.

Látkou stanu prosvítalo Edmondovo tělo. Najednou se jeho stín prudce vymrštil zpět a ruka s ohněm vyletěla dopředu. Ozvalo se divoké a ustrašené zapištění. Edmond v poslední chvíli hodil hořící pochodeň do sněhu a zůstal zaraženě stát u vchodu do stanu. Adam k němu doběhl a snažil se vyčíst s jeho tváře, co se vlastně stalo.

"Kdo to byl?" zeptal se.

"Zvířata!" řekl Edmond tiše.

"Cože?" nechápal Adam.

"Kuny, jezevci nebo skunci, já vážně nevím. Nestačil jsem se líp podívat! Báli se mne víc, než já jich! Chtěli si tu asi zahrát milostnou hru, a já jsem je málem uškvařil zaživa! Ježíši..."

"Zvířata!" řekl Adam tiše. "Ty stopy mi byly nějak povědomé."

"Jo, zvířátka!" přikývl šerif a rozesmál se. "Ani nevíš, jak se mi ulevilo!"

"Mě taky," souhlasil zaražený Adam. "Už jsem myslel na to, že se odtud nedostanu. Takže nějaká zvěř tu ještě je! Možná, že všechno vidíme příliš černě, co ty na to?"

"Ty bys mě tu nechal samotného, egoisto?"

"Ne," zavrtěl Adam hlavou a odvrátil se od stanu. Celou noc zůstali u ohně, přikládali dřevo a naslouchali hudbě noci. Na druhý dne se ještě jednou dali do pátrání okolo chaty. Opět bezvýsledně. Tajemství zůstalo tajemstvím. Temným otazníkem v jejich pátrající mysli. Ale jedno věděli určitě, ONI byli tady a čekali...

/XXIV./

Svátky a Nový rok proběhly bez závažnějších událostí. Howardova smrt upadla v zapomnění a nestalo se nic, co by ji připomnělo. Lidé dál žili svým obvyklým tempem. Přicházely nové starosti, časté bouře s návaly sněhu, nedostatek potravin a zboží v obchodech, protože zásobovací kamiony nemohly dorazit skrze průsmyk do městečka. Lidé se uskromnili a snížili své potřeby na minimum. Čas od času došlo k výpadku proudu, protože docházelo k přetržení vedení z důvodu námrazy na vodičích.

Čerpací stanici nad městem si po nějaké době pronajal jeden manželský pár. Pečlivě uklidili všechny stopy připomínající onu smutnou událost a dokonce změnili i jméno firmy. Sesuv půdy nad motelem u Kačera neznatelně postupoval k silnici, a bylo jen otázkou času, kdy se utrhne celá stráň a zavalí ji i s motelem. Donald se svou ženou stále odmítali opustit svůj podnik i přes prosby svých přátel, či intervenci policie. Motel byl oficiálně uzavřen a jeho chatky zapečetěny. Majitel motelu byl obeznámen s podmínkami odkupu ohrožené lokality a s náhradním umístěním motelu na břehu jezera.

Edmond dál beznadějně pátral po jakékoliv stopě vedoucí k vyřešení případu několika nevysvětlitelných úmrtí na teritoriu městečka. Ať už to bylo cokoliv, buď to odešlo, nebo to čekalo na vhodný okamžik k dalšímu útoku. Dny se vlekly a nepřinášely nic nového. Dokonce i Adam přestal myslet na všechny zážitky, které prožil od okamžiku, kdy sestoupil do rokle u Zlatého potoka, aby se chtě nechtě nechal zatáhnout do podivné hry, o které neměl nejmenší ponětí, natož aby znal její pravidla. Záhadný stromek zmizel krátce před Novým rokem a už se neukázal. Zůstal po něm jen rozbitý květináč s hromadou rozsypané hlíny. V okolí nebylo hlášeno žádné úmrtí kočky, psa či jiného domácího zvířete. Všichni byli spokojení.

Starosta města nemohl být šťastnější. Všechny podivné události utichly stejně rychle jak se objevily. Mnul si ruce a usmíval se jako malý kluk. Jedinou starost mu dělalo až příliš silné zimní počasí, avšak dobře věděl, že Zima musí jednou skončit. Dal se dohromady se svou sekretářkou a na všechno zlé zapomněl.

Ronald s Thomasem dál vedli své hry a účastnili se válek mezi oběma tábory. Přecházeli hranice, které si vytvořili a napadali se navzájem. Brali do zajetí cizí špehy, aby je pak zahrabali do sněhu, dokud si je nevytáhla jejich armáda. Naštěstí se vše obešlo bez vážnější újmy na zdraví. Jedinou známkou jejich válčení byl zvýšený počet dětí, u kterých se objevilo lehlé onemocnění horních cest dýchacích.

Leden uběhl rychleji než se dalo čekat. Přinesl rekordní množství sněhu a dal tak podnět k zápisu této Zimy do kroniky města. Poslední zápis o mimořádném útoku nejstudenějšího období v roku se datoval před pětadvaceti lety. Tehdy ve městě zmrzlo pět lidí, kteří si většinou za svou smrt mohli sami. Opilí se vydali ven a zapadli do sněhu. O zbytek se postaral silný mráz a studený vítr.

Také se stala jedna zvláštní věc. Množství sněhu a ledu prolomilo střechu kostela a ta se zřítila do hlavního sálu a poničila co se dalo. S opravami se muselo počkat do Jara. Zvon na věži se tou dobou sám rozezněl a mnoho lidí s hrůzou naslouchalo jeho hlasu a považovali to za špatné znamení. Jakoby Bůh předem zatratil toto místo a již na něm nespočinul svým vlídným a láskyplným pohledem.

/XXV./

"Tak já jdu, mami!" mávl ji Ronald na pozdrav, když na něj vystrčila svou hlavu, jen co jej slyšela jít po schodech. Chlapec se v rychlosti obul a zapnul si bundu na zip. Matka se za ním zpytavě ohlédla.

"Kam jdeš?" zeptala se. "Nic jsi mi neříkal!"

"Dneska máme další bitvu, mami. Říkal jsem ti přece včera u televize, že je to důležité. Nesmím tam chybět!"

"Aha, takže tví kamarádi jsou důležitější než já?" zamračila se a otočila svůj pohled k přicházejícímu muži. "Ronald chce jít ven, Adame! Myslíš si, že je rozumné vyjít z domu, když jsou hlášeny další bouře? Co když zabloudí? Napadne tolik sněhu, že v něm zůstanou až do Jara a zbudou z nich studené rampouchy?"

"Ale mami, nic se nemůže stát! Plácek je ani ne půl kilometru od domu na okraji městského parku. Nemůžeme ho minout, ani tam zabloudit!"

"Nevěděl jsem, že tu máme park?" podivil se Adam. Byl ještě v pyžamu a chtělo se mu na záchod. "Víš určitě co děláš?"

"Jo, je to na výběžku lesa, nedaleko výpadovky k dálnici. Bojíš se, že se ztratíme ve vánici v lese? Slibuju, že když na místo schůzky nedorazí všichni kluci, rozejdeme se domů! Stejně to pak nemá cenu!"

"Jakou máš hodnost?" zeptal se jej otec s přivřenýma očima.

"Zástupce velitele," řekl mu chlapec hrdě. "Minulou zimu jsem velel jedné četě, ale nevytáhl jsem se, však víš!"

"Málem jste se všichni utopili na jezeře!" zamračila se jeho matka. "Přijď brzy a nepozabíjejte se tam navzájem!"

"Když jsem byl menší," pokrčil Adam rameny. "Nebyl jsem o nic lepší než on. Mnohokrát se stalo, že nás po setmění hledali s lampami a pochodněmi. Vlastně se dohromady nic nezměnilo, dneska používáme jen silné elektrické svítilny! Ale stejně doufám, že jej nebudeme muset hledat!"

"Vyrostl jsi někdy?" zeptala se jej jeho žena. Přeměřila si jej pohledem a sledovala jak netrpělivě přešlapuje na místě. "Proč tu ještě stojíš? Já za tebou loužičky utírat nebudu! I ten kocour, který nám loni pošel, věděl, kdy a kde má jít na záchod!"

"Ježíši," zabručel Adam. "Kriste pane, vážně nevím, proč jsem přimrzl na schodišti. Miláčku, nevolal mi Edmond? Znáš ten vtip?"

"Jaký?" zeptala se ho. Postávala na chodbě a šilhala k otevřeným dveřím do malé místnůstky, které někdy tolik lidí blahořečí a chválí ji do nebes. "Nechceš ho doufám podržet?"

"Jak ten starý důchodce se sklerózou ráno vstane z postele a jde se vyčůrat? Přijde na záchod a šáhne si pod paži, zahrabe svou třesoucí se rukou v ochlupení a zhrozí se: Proboha, kde mám šulínka?"

"Štěstí, že nemám takové starosti," povzdechla si. "Co chceš snídat? Máš na něco speciálně chuť? Nebo si něco ukuchtíš sám? Pochopitelně, až si umyješ ruce!"

"Počkej, až s tímhle skončím, pak budu uvažovat o něčem jiném!"

"Volala Ruth, říkala, že se ji ztratila kočka a den na to i její sladký kudrnatý pes! A taky se něco divného děje v jejím skleníků!"

"Vážně?" zeptal se ji Adam. Vyšel na chodbu a zavřel za sebou dveře. "Cos to říkala? Děsně tam rachotil splachovač od záchodu! Co chtěla?"

"Někdo ji snědl její miláčky!"

"Snědl?" divil se Adam. Zamyšleně se podrbal na podbřišku. "Snědl?"

"Když se na tebe tak dívám, říkám si, jestli náhodou netrpíš nějakou úchylkou," zamračila se. "Netrpíš náhodou nějakou úchylkou?"

"Jakou?"

"No já nevím," pokrčila rameny. "Jsi nějakej divnej!"

"Proč?" zeptal se ji jako malé dítě.

"No já nevím, jen tak, říkám si, proč máš tu ruku tak dlouho ve spoďárech! Třeba máš utkvělou představu ukázat celému světu své mužství, co já vím!"

"Ne-e!" řekl ji. "Myslím, že ta část těla, na rozdíl od mé tváře vypadá pořád stejně a ke koukání moc není. Máš chuť se podívat?"

"Ani ne!" mávla rukou a koketně odkráčela do kuchyně. "Vlastně máš pravdu, není tam nic ke koukání..."

"Jsou to už skoro dva týdny, co jsem byl s Edmondem u té chaty. Vážně se neozval? Říkal že zavolá, jen co to bude trochu možné!"

"Edmond už není žádné malé dítě, pokud není pravda, že některý druh mužů nikdy nedospěje, a jsou stále malými dětmi! Nevolal, proč bych ti měla něco zatajovat?"

"Nevadilo by ti, kdybych se za ním jel podívat?"

"A co snídaně? Nebo jsi přišel na to, že jsi na chlapečky?" škaredila se na něj a objala ho kolem krku. "Od rána jsi mi nedal žádnou pusu!"

"Včera večer jsi jich dostala dost na celý měsíc!" bránil se.

"To neplatí!" zavrtěla hlavou a pošimrala jej svými vlasy na tváři. "Nebuď jako kus ledu!"

"Víš dobře, že jsem jako sopka..." mračil se.

"Jo, vybuchneš jen jednou za čas, ale pak to stojí zato!"

"Řekni mi konečně, cos říkala o Ruth!"

"Přišla o kočku a psa!" řekla mu.

"Zatoulali se? Kočka se psem? Co si mezi sebou udělali?" divil se.

"Myslíš taky na něco jiného než na sex?"

"Jo, na jídlo!" řekl ji a vpadl do kuchyně. Díval se na její postavu, ladné a nenucené pohyby jejího těla, a zářící takřka dětskou tvář. "Víš, že jsem měl vlastně kliku? Tolik štěstí už v životě nebudu mít!"

"Proč" otočila se k němu.

"Že jsem si tě vzal."

"To je fakt!" souhlasila. "Která jiná by to s tebou vydržela?"

"No dovol?"

"Někdy mi připadáš jako rozjetý buldozer, vážně!" řekla mu a položila na stůl tác s kávou, čajem a dva dny starým chlebem a narychlo ohřátými rohlíky v mikrovlnné troubě.

"Vždyť nejsem zase tak náročný, nebo ano?"

"Záleží na tom," zamyslela se. "Na druhé straně je to příjemné, být milovanou ženou. Co budeš dělat v důchodu? Až tě bude píchat v boku, budou ti skřípat klouby a budeš ho mít už jenom na ozdobu?"

"To se uvidí," pokrčil rameny.

"Pokud nás něco nesežere!" řekla mu. "V noci jsi ve snu zápasil z příšerami a řval si ze spaní!"

"Vážně?" zeptal se ji. "Co jsem říkal?"

"Už si to přesně nepamatuju!" pokrčila rameny.

"Tak vidíš, možná, že se ti to jen zdálo!"

"Zdálo se mi, že se ti něco zdálo? To je případ pro psychiatra, nemyslíš?"

"Časem se tam sejdeme všichni!" řekl ji a pustil se do mazání rohlíků máslem.

Posnídali. Pět minut na to zazvonil telefon. Edmond se ohlásil ze svého vozu, zdál se mu uřícený a rozčílený. Za dalších pět minut seděl Adam ve svém autě a mířil k místu schůzky se šerifem. Další oběť? Pustil si naplno topení a snažil se nedostat na sněhu smyk. Měl co dělat s řízením, aby udržel vůz na silnici. Mysl mu horečně pracovala. Ze snů se člověk obvykle probudí, ale co s příšernou realitou?

/XXVI./

Stále stejný obraz! pomyslel si Adam, když vystoupil z vozu a pohlédl na Edmondovu ustaranou tvář, neholil se už hezkou řádku dní a začalo mu na ní růst strniště krátkých a tvrdých vousů. Šerif tiše ukázal na pootevřené dveře domu. Stál nedaleko výpadovky na státní silnici. Byl obklopen řídkým lesním porostem s několika jehličnatými stromy, jejichž kmeny se u země ztrácely v navátých sněhových závějích.

"Tak se tam jdi podívat!" řekl mu. "Máš strach?"

Trvalo několik vteřin, než se Adam odhodlal k činu a vešel do domu. Divil se sám sobě, když zjistil, že jej tyto obrazy přestávají čím dál víc udivovat. Měl už dost zapáchajících hromad hmoty, tak nepodobné člověku. Co bude dál?

"Začíná mě to unavovat!" řekl Adam, když vyšel ven na čerstvý vzduch. "Kdo je to tentokrát?"

"Jedna nová učitelka ze školy, nebylo ji ani pětadvacet let!" řekl mu šerif. "Byla docela hezká."

"Čekala určitě všechno, jen ne tohle!" zamračil se Adam. Otřásl se ve studeném větru a nabral si do ruky trochu sněhu, aby z něj uplácal kouli.

"Co to děláš?" kývl na něj šerif.

"Hraju si," pokrčil Adam rameny a hodil ji po něm. "Začínám z toho šílet, ty ne?"

"Zdá se mi všechno až příliš absurdní, než abych tomu mohl uvěřit, stále se potýkáme se smrtí! Ještě dřív, než jsem sem přišel, jsem pracoval na východním pobřeží v oblasti New Yorku. Lidé se zabíjejí na ulici pro pár drobných, v noci i za bílého dne. Všude je plno drog, zbraní a člověčího násilí. Dalo se proti němu bojovat, ale nedalo se nad ním zvítězit. Jak chceš vyhrát nad tímhle nadělením?"

"Skutečnost je vždy zarážející!" řekl mu Adam. "Jiná než si představujeme. Naše fantazie pracuje na plné obrátky, sníme v oblacích, kde je všechno možné a když otevřeme oči, stojíme na pevné zemi a kolem nás je plno špinavého bláta! Přišel jsi z velkého města, abys tu nalezl klid a smysl svého života. Děláš šerifa, protože jsi nechtěl praštit se svou prací, kterou máš rád. Co bys dělal, kdyby se tu nic nedělo? Umřel bys nudou?"

"Večer co večer usedávám do svého křesla u krbu a leju do sebe chlast. Myslím na všechno možné, často pak usnu v ušáku a v noci se probouzím za sebemenšího šelestu. Můžu být jako kára, ale můj zadek a sluch jsou stále ve střehu. Pořád se dívám do toho ohně a čekám, že v něm něco uvidím, že se přestanu třást strachy a napadne mě nějaká spásná myšlenka."

"Chceš zapálit městečko, jako dal Nero podpálit Řím, protože se mu zdál příliš špinavý a zkažený? Vzal na sebe podobu trestajícího Boha s rozhodnutím vyřídit si účty s hříchem jednou provždy?"

"Pokud vím, byl Nero blázen, cvok! Propadal šílenství, smál se a plakal zároveň a hrál si na umělce! Dělal ze sebe šaška. Podpálil své věčné město, střed své říše. Třeba chtěl uvěznit do očistných plamenů celou římskou říši, kdo ví?"

"Oheň!" zamyslel se Adam.

"Můžou být všude, nemáme dost paliva, abychom je vystrnadili z městečka!"

"Stačí najít jen jejich hnízda!" řekl mu Adam. "Jaké to je, být opojen neomezenou mocí? Opíjet se představou, že není síly, která by tě zastavila? Co když si právě to myslí ty nestvůry, které nám řádí na území města? Vědí, že si s nimi nemůžeme nijak poradit, protože nevíme nic o jejich rozmístění a síle. Nemáme sebemenší tušení o jejich plánech a dalších postupech. Prohráváme na plné čáře, Edmonde, ale jak můžeme vyhrát nad někým, koho nemůžeme identifikovat? Jak vypadají? Co když se mohou změnit v cokoli, co se jim zlíbí? Všechno je to na hovno!"

"Uděláme si mapu, Adame!" řekl mu šerif. "Zajistíme tenhle dům, pošlu sem chlapy a my se vrátíme domů promyslet si další postup! Všiml sis, že útočí pouze na samoty?"

"Bernieho chata, Bernardova pumpa, Zlatý potok a teď tady!" Adam se nedůvěřivě podíval na šklebícího se šerifa. "Vypadáš jako blbec, víš to?"

"Víš, že je mi to jedno?" plácl jej šerif po rameni a vydal se na cestu k autu, aby zavolal své muže. "Jdu pro nějaký igelitový pytel a několik pečetí. Musím to tu zavřít, než přijdou mí ostří hoši."

"Chceš prolézt všechny boudy v okolí? Počasí je nestálé, hrozí další bouře! Příroda se zbláznila. Tolik bouří za tak krátké časové období jsme tu ještě neměli! Nesouvisí to s globálním oteplováním Země?" zeptal se jej Adam. "Je nás málo, abychom všechno prohledali! Myslíš, že je pustila dovnitř?"

"Nemáš chuť na skleničku?" zavolal na něj šerif od svého vozu.

"Mám a pořádnou!" souhlasil Adam. "Půjdeme k tobě a opijeme se jako prasata! Jestli to neskončí, stanou se z nás alkoholici! Třeba jim nebudeme chutnat, když se naložíme do lihu."

"Kdo to může vědět?" pokrčil šerif rameny.

"Nezbývá nic jiného, než se přesvědčit na vlastní oči, co je pravda a co fikce! Stejně ti závidím, že nemáš rodinu a nemusíš se o nikoho bát!"

"Vy všichni jste moje rodina! Celé městečko, nemysli si, že jsem na tom líp, než jsi ty! Do prdele práce!"

"Jenom proto, že jsi tu strážcem pořádku?" zeptal se jej Adam. "Starosta se nejspíš z toho pomine! Nechtěl bych být v jeho kůži..."

"Já taky ne," souhlasil šerif a vešel ještě jednou dovnitř. Adam se za ním zamyšleně díval. Čekal výkřiky bolesti, ale nic se nestalo. Zdálo se, že ONI již odešli. Stali se opravdovými přízraky v říši lidí, aby si je podmanili.

Šerif přikryl nevzhlednou hromadu velkým igelitovým pytlem a zamkl vstupní dveře do domu. Opatřil je samolepkami a vyšel před dům. Krátce se na Adama podíval. Zavrtěl hlavou a vydal se ke svému automobilu. Mávl na Adama rukou, aby nastoupil do svého vozu. Vydali se dolů do města. Blížila se další bouře. Dům na samotě se s narůstajíc vzdáleností zmenšoval, až zmizel docela. Avšak strach v nich zůstal i nadále.

/XXVII./

Toho dne vstal Ronald z postele levou nohou. Byl nabručený a zamračený. Byla Sobota, den se studeným větrem a další bitvou na obzoru. Bolela jej hlava a měl mírnou rýmu. Posadil se na pelest postele a protřel si čelo. Oči mu zamířily k ciferníku hodin. Bylo půl osmé a jemu se ještě stále klížily zraky.

Někdo zabouchal na dveře jeho pokoje. Ronald zvedl hlavu, ale neřekl ani slovo. Bouchání se ozvalo znovu. Zhluboka se nadechl a znechuceně se vydal ke dveřím. Kdo by to mohl být? ptal se v duchu. Rodiče klepali vždy jen jednou a pak vešli dovnitř. Že by to byl Thomas?

"Ahoj!" vykoukla na něj příšerná maska jakéhosi slizkého monstra z vesmíru. Chlapec uskočil ode dveří a nedůvěřivě se díval na přítele stojícího na jejich prahu.

"Vypadáš jako bys šlápl do lejna!"

"Blbé vtipy!" zavrtěl Ronald hlavou. "Co tu děláš tak časně?"

"Můžu dál?" zeptal se jej Thomas. Stále přešlapoval ve dveřích pokoje.

"Když už jsi tady," pokrčil Ronald rameny. "Kudy jsi přišel?"

"Garáží, viděl jsem, jak tvůj táta vyhazuje smetí. Venku je príma počasí! O půl třetí bude na hranicích u potoka rozhodující bitva, doufám, že přijdeš!"

"Nestačilo ti, jak jsi dostal na kokos?" zeptal se jej zamračený chlapec.

"No a co?" pokrčil Thomas rameny. "Válka je válka. Kdyby byla opravdová, byl bych už dávno mrtvej!"

"To jo. Huba by se ti nezavřela ani v hrobě," povzdechl si. "Rád bych se převlíknul!"

"Děláš, jako bych byl nějaká ženská! Bojíš se, že ho máš menšího než já?" zazubil se Thomas.

"Na to jsem tak zvědavý!" mávl Ronald rukou. Zatím co se převlékal, dal se Thomas do prohlížení plakátu na stěně. Znal je nazpaměť, ale bylo mu trapné koukat se na Ronaldův nahý zadek.

"Slyšel jsem, že tvůj táta něco šije se šerifem," řekl jen tak ledabyle. "Prý našli nějaké mrtvoly a nechtějí, aby se to provalilo ven mezi lidi!"

"O ničem nevím!" odbyl jej Ronald.

"Allan říkal, že viděl ještě než napadl sníh přistávat nedaleko jeho domu létající talíř, UFO, vážně!"

"Allanovi z toho kape na maják. Pořád čte knížky o vesmírných lodích, dívá se na Vetřelce a Obludy z Vesmíru, E.T. Mimozemšťana zná nazpaměť, a když se zasní, představuje si, že řídí vesmírnou loď kapitána Kirka a útočí na Klingony!" uchechtl se Ronald. "Nevšiml by si ničeho, ani kdyby ho mimozemšťané kously do zadku!"

"A co ta nová učitelka? Říďa tvrdí, že odjela zpátky domů, protože ji u nás v městečku nevyhovovalo horské ovzduší! Slyšel jsem, že je její dům zamčený a zapečetěný! Co když ji někdo zamordoval?"

"Jo, moje babička!" šťoural se Ronald v nose. "Vstala z hrobu a šla ji upravit její krásný a mladý ksichtík... Včera mi volala, že je všechno v pořádku, a že si jde lehnout zpátky na dalších sto let!"

"V hlavě máš piliny!" zazubil se Thomas.

"Tobě tam někdo nasral!" shodil jej Ronald z postele.

"Chceš se prát?"

"Ne, nebudu se rvát se svým nejlepším kamarádem, nejsem padlý na hlavu, i když mu kape na maják, jako tomu cvokovi, Allanovi!" řekl mu Ronald.

"To odvoláš!"

"Ne. Ty bys uvěřil i tomu, kdybych ti řekl, že mám mezi nohama zavařovanou okurku!" dobíral si ho Ronald.

"Nepřišel jsem, abys mě urážel!" rozčílil se Thomas.

"Promiň..." podal mu Ronald ruku. "Jsem dneska hrozně nasranej, vážně!"

"Tak jo," zamyslel se Thomas. "Ale stejně, Bernard je taky zahrabanej, přece by se nevzdal jen tak svého podniku."

"Nedívej se na detektivky," řekl mu Ronald. "Nejsi Colombo!"

"Kde máš ten stromek?" zeptal se jej Thomas, aby odvedl rozhovor na jiné téma.

"Nikde ho tu nevidím."

"Nevím, asi ho vyhodili rodiče," pokrčil Ronald rameny.

"Kecáš! Tvůj táta je zarytej ochránce přírody!"

"Nekecám, vážně je pryč!" bránil se Ronald.

"Jo, zamával ti na rozloučenou a šel si po svých, nechal ti tu aspoň květináč?" rozchechtal se Thomas. "Že jsi mu chcal do misky s vodou?"

"To víš, že jo! Jdeš dolů? Pustíme si televizi a já něco posnídám. Jedl jsi?"

"V sedm," přikývl Thomas. "Znáš to, ranní ptáče dál doskáče!"

"Pokud si nezlomí hnáty!"

"Víš, že máš hezkou mámu?" zeptal se jej Thomas.

"Měl by sis všímat tý pihovatý holky s velkým zadkem, která ti nadbíhá, a ne mí mámy!" pousmál se Ronald a vydal se jako první z pokoje. Na schodech se takřka srazili s Ronaldovým otcem.

"Myslí si, že se na ní přilepím jen kvůli jejím krásným očím, a dvěma půlkám, které ji trčí z pod kalhot?"

"Třeba tě chce znásilnit," řekl mu Ronald vážně a oba vyprskli smíchy.

"Nazdar hoši," vyrušila je Ronaldova matka. "Nedáte si něco na zub?"

"Jasně!" řekli oba najednou a seběhli po schodek ke dveřím do kuchyně.

"Nemysli si, že jsi zas tak vtipnej!" bouchl Thomas svého kamaráda do zad. "Víš o tom, že se mi ta holka ukázala?"

"Nevěřím!" zavrtěl Ronald hlavou.

"Fakt..."

"No a co?"

"Nic, řekla pak, že už musí jít domů a odešla. Prý za ní můžu kdykoli přijít."

"Zajdem za ní oba a bude legrace!" zazubil se Ronald a mrkl spiklenecky na Thomase. Posnídali. Celé dopoledne nevystrčili nos z domu. Nebe bylo pod mrakem. Zdálo se, že je na spadnutí.

/XXVIII./

Edmond zastavil před radnicí a vypnul zapalování. Silnice se mírně svažovala dolů podél obchůdků na hlavní třídě městečka. Zařadil zpátečku a vyšel z vozu. Pro jistotu ještě zatáhl ruční brzdu. Neměl chuť jej hledat někde na opačném konci města. Zaklonil hlavu. Nad domy se tyčily vysoké zalesněné svahy kopců.

Dokonalá past! řekl si a vydal se k radnici. Pohlédl do oken starostovy pracovny. Spatřil jej, jak stojí u okna a pozoruje jej. Zamával mu na pozdrav a vykročil k hlavnímu vchodu. Ne že by Gabriela neměl rád, ale blízký mu nebyl. Stali se pouze jakýmisi obchodními přáteli, nic víc mezi nimi nebylo. Edmond pracoval v jeho službách a dostával za svou práci zaplaceno. Vystoupil do třetího patra a pomalu vešel do jeho pracovny. Byla příjemně vytopená a plná vůně z čerstvě natrhaných větví borovice.

"Ahoj, Edmonde," pozdravil jej starosta. "Vypadáš hrozně!"

"Díky, za to ty máš tvářičku jako dětskou prdelku, jen ji poplácat a zasypat pudrem!"

"Slyšel jsem, že máš problémy! Je to pravda?"

"Kdo je dneska nemá?" pokrčil rameny a přitáhl si křeslo blíže ke krbu. "Trochu se ohřeju a hned zas půjdu, jestli ti to nebude vadit?"

"Městem se šíří různé poplašné zprávy a nikdo neví, jak na tom je! Ani já ne, zjistil jsi už něco, Edmonde?"

"Nic!" zavrtěl šerif hlavou. "Ale jestli tě to potěší, v noci špatně spím a straší mě noční můry!"

"Nechceš něco na zahřátí?" zeptal se jej starosta. "Neměl bys tolik pít, není to zdravé! Možná, bys měl navštívit nějakého psychiatra..."

"Ani nápad!" otřásl se šerif. "Líp mi to pálí, Gabrieli. Potřebuju nějaký životabudič! Měl bych ti ukázat, co zbylo z té mladé učitelky. Byla prý velmi krásná!"

"Setkal jsem se s ní, když přijela. Vsadím se, že se za ní otáčeli všichni chlapi ve městě! Kdyby u mě byla déle, přišla by určitě o čest!" zachechtal se starosta.

"Bylo by to znásilnění," řekl mu šerif. "Jsi takový kanec, že nevíš co s klackem? Zkus ho strčit do zásuvky, třeba ti to pomůže!"

"Kdybys nebyl můj přítel, urazil bych se!" zamračil se starosta.

"Promiň," pokrčil šerif rameny.

"Nic se nestalo," řekl mu starosta zdvořile. "Znám tě a vím, že jsi férový chlap a víš, co si můžeš dovolit. Nechci na tebe tlačit, ale měl bys něco udělat! Jestli přijde další člověk o život, nedej Bože dítě, někdo ve městě to nevydrží a najde si mě, aby mě odstřelil jako vzteklého psa. A já mám život rád, Edmonde!"

"Nemám pachatele, žádné stopy, prostě nic!" řekl mu šerif vážně. "Jen čtyři hromádky černé hmoty! Jestli to tu nezvládnem, můžeš povolat národní gardu, FBI nebo jinou vládní organizace, ať to tu převálcují... Zdá se, že už se nedá nic dělat. Trčíme na mrtvém bodě!"

"Ještě pořád jde o naše záležitosti!" řekl mu starosta. "Máš nějaký plán?"

"Ne-e!"

"Chceš čekat na zázrak?"

"Jestli umíš nějaký udělat, nebo máš tam nahoře staré známe?" zamračil se šerif.

"Zdá se, že máme oba po kariéře!"

"Ještě není všem dnům konec," zavrtěl starosta hlavou. "Ale radní jsou hluboce nespokojeni. Mají ženy a děti! Známe tu jeden druhého, nemůžeme si dovolit, abychom tu umírali jako mouchy po chemickém postřiku! Měl bych zavolat federální pomoc, ať to tu vyšetří! Ale bojím se, že by nás zavřeli do karantény a počkali, co se s námi stane, nebo nás rovnou všechny postřílí, protože budou mít strach, že jde o nějakou epidemii! A jak víš, zájem celku má vždy navrch nad zájmy skupiny. Takže, co je pár tisíc mrtvých ve srovnání s několika milióny obětí? Co myslíš?"

"Jedno řešení bych měl," řekl mu šerif. "Upadneme všichni do zimního spánku a počkáme, kolik se nás na Jaře probudí!"

"Nic rozumnějšího nemáš?"

"Bohužel, leda bych ti seknul s odznakem o stůl!"

"Kde seženu většího blázna než jsi ty?" zeptal se jej starosta.

"Tak to já nevím! Budu muset jít, Gabrieli, rád jsem tě viděl. Mrzí mě, že jsem tě nepotěšil, ale zdá se, že minulé dny nestály za nic!"

"To mě mrzí..." řekl mu starosta a zakřenil se. "Věřím ti! Určitě něco vymyslíš, Edmonde. Myslím si, že jsem tehdy udělal dobře, když jsem tě udělal místním strážcem pořádku!"

"Tlačíš na mě? Chceš, aby tě příště znovu zvolili?"

"Znáš to," postěžoval si starosta. "Politika je vždy špinavá záležitost. A pokud jde o koryta, nastává znovu tuhý boj. A já, nemám zas tak výjimečné preference. Časy se mění a lidé jsou stále chytřejší!"

"Chytřejší možná, ale někdy se mi zdá, že jim stále chybí rozum!" řekl mu šerif a rozloučil se. "Měj se, Gabrieli, hlášení podám jen co se změní situace."

"Budu se těšit!" pousmál se starosta a otočil se k oknu. Šerif vyšel z místnosti a nasadil si kožešinovou čepici. Chvíli zůstal zamyšleně stát v předpokoji starostovy kanceláře. Jeho pohledná sekretářka si jej ihned všimla a mile se na něj usmála.

"Spéroval vás, Edmonde?" zeptala se ho.

"Ale kdepak," mávl rukou. "Víte, že se dovedete docela hezky smát?"

"Na vás vždycky!" řekla mu. "Není starosta trochu nadrženej?"

"A kdy nebyl, copak jsem vás nevaroval?" zeptal se ji a vyšel na chodbu ke schodišti do přízemí. Otřásl se, když vyšel ven na ulici a rozhlédl se pátravě po obloze. Nevěstila nic dobrého. Počasí se zbláznilo a my asi taky! řekl si a nastoupil do svého služebního vozu.

/XXIX./

"Jedu se podívat za Donaldem, slyšíš mě, zlato?" zavolal Adam na svou ženu. "Jedu za Donaldem ke Kačerovi!"

"Nemusíš křičet, Adame," ozvala se. "Jsem blíž, než si myslíš. Doufám, že se nepotkáš s Edmondem a nezpijete se u něj do němoty! Ještě jednou budeš jako doga a nedám ti, i kdybys mě na kolenou prosil a měl ho ze zlata!"

"Tohle mi neříkej, víš dobře, jak mi na sexu záleží!" řekl ji a tiše se pousmál. "Nechceš, abych si to dělal sám, viď že ne?"

"To záleží na tobě," řekla mu a na okamžik se objevila ve dveřích, aby mu dala pusu. "Jsem jako saň, připouštím, ale nechci mít z muže alkoholika, kterému se pak ani nepostaví, však víš co!"

"Alkoholik?"

"Jo, je to droga s mnoha negativními účinky na některé části těla," řekla mu. "Ahoj a nezabij se!"

"Myslíš tím hlavu, nebo něco jiného?" zamyslel se.

"Tu taky, dneska bude zase příšerné počasí!"

"Neboj se, dám na sebe pozor," zamračil se.

"Jestli se ti něco stane, na žádného chlapa se už ani nepodívám!" řekla mu.

"To říkáš teď," usmál se. "Zavřeš za mnou dveře od garáže? Jestli zase nasněží půl metru sněhu, nechám auto na ulici před garáží. Snad mi ho tam nikdo neukradne!"

"Leda, že bych ti odšroubovala všechna kola, abys konečně seděl chvíli doma!" zamračila se a doprovodila jej ven.

"Přijdu co nejdřív," pohladil ji po tváři.

Zamávala mu na pozdrav. Čekala, dokud se jeho vůz neztratil v dáli a vrátila se do domu. Za půl hodiny byl Adam u Motelu. Než vešel dovnitř hlavní budovy, obhlédl si svah naproti přes cestu. Zdál se být v pořádku. Avšak stromy na vrcholu svahu se pozvolna stále více nakláněly po směru sesuvu. Adam se zhluboka nadechl a přeměřil si vzdálenost svahu od budovy Motelu. Až se utrhne, nezadrží jej nic na světě a všechno smete do kotliny! řekl si.

"Je tady někdo? Dneska tu máte nával!" zavolal skrze špehýrku ve dveřích pod tabulí s Kačerem Donaldem. "Pustíte mě dál, nebo tu mám zmrznout?"

"Už jdu!" ozvalo se z druhé strany. "Jsi to ty Adame?"

"Zatím jo, ale za pár minut mě můžete dát k ledu!"

"Od doby, co nám to tu zavřeli, sem nikdo ani nepáchne. Všichni jsou podělaní strachy!" řekl mu, když otevřel dveře.

"Venku je taková zima, že by zmrzly kulky i psovi," otřásl se Adam. "Kde je Tempy?"

"Balí kufry. Říkala, že to tu už nejde vydržet!" pokrčil rameny. "Blázníme z toho, někdy si přeju, ať to spadne!"

"Můžete odejít," řekl mu Adam vážně. "Co tu chcete dělat?"

"Do večera je to tu zas. Pořádná slota! Říkám si, dokud tam ty stromy na vrcholku drží, je to dobrý. Ale až spadnou, sletí to všechno!"

"Chtěl bych mít tvůj optimismus, Donalde," řekl mu Adam.

"Život tě naučí rozličným kouskům, vždy se budeš snažit, abys přežil za každou cenu! Co ti vlci, už jste na něco přišli?"

"Jde to i po lidech!"

"Slyšel jsem," přikývl. "Pojď se posadit, zavolám svou ženu. Nemáš hlad? Ráda by si ještě zavařila v kuchyni. Chceš naši specialitu?"

"Samozřejmě, dvojitou porci!" řekl mu Adam a díval se, jak se Donaldovi rozzářily oči štěstím. "Bude mi to tu chybět..."

"Mě taky," přikývl. Sedli si ke stolu u okna. Donald se na okamžik vytratil do kuchyně. Adam se otočil k oknu a zahleděl se na hromadu sněhu, kamení a stromů, nebezpečně se naklánějící nad silnicí.

"Každý, kdo tu seděl, říkal, že tenhle kus kopce bude naše prokletí!" vyrušil jej Donald. Položil na stůl podnos se dvěma vysokými sklenicemi s horkým čajem a flaškou Rumu. "Našteluj si to sám."

"Díky," zazubil se Adam a odšrouboval uzávěr lahve.

"Co Edmond, jak se má?"

"Neví si rady od té doby, co našla parta dřevorubců tu podivnou věc pod hromadou listí! Buď se něco stane, nebo se z toho dočista pomine! A já s ním..."

"Měli byste dávat pozor na děcka, jsou zvídavé a všude musí být! Zakažte jim ty jejich výpravy do okolí. Dokážeš si představit, co by se stalo, kdyby jich několik zemřelo právě na tu záhadnou otravu? Sám dobře vím, jaké to má konce!"

"To by byla hotová katastrofa," zamyslel se Adam. "Děti jsou to nejcennější, co máme!"

"Ahoj, Adame, jak se máš?" zeptala se jej přicházející Donaldova žena. Tvář měla unavenou s opuchlými očními víčky. Snad z pláče či probdělých nocí. "Ráda tě zase vidím!"

"Já tebe taky," usmál se. "Vypadáš báječně, jak to děláš?"

"Jsi mluvka," odbyla jej. "Tady máte něco na zub, nějak mi to už nejde. Vycházím ze cviku. Byla jsem zvyklá vařit tolika lidem! Cítím se jako vyoraná myš, která mhouří očima, je vyplašená a neví, kde je a co se s ní děje."

"Sedni si k nám," nabídl ji Adam místo vedle sebe.

"Hned, jen co vypnu sporák!" mávla rukou a odběhla do kuchyně.

"Chodí jako bez hlavy," povzdechl si Donald. "Přestáváme si rozumět i v posteli!"

"To přejde," řekl mu Adam. "Změníte prostředí, přijdete na jiné myšlenky..."

"Jaké to je?"

"Fajn," pousmál se. "Vaří jako Bůh!"

"Co tu vy dva šijete za rošťárny?" zeptala se jich Donaldova žena.

"Pomlouváme tě!" zazubil se Adam.

"Vážně?" zeptala se a sedla si k nim ke stolu.

"Říkáme si, že bys už nikde nenašla takového chlapa! Ani přes den se svíčkou! No řekni?"

"Máš pravdu," přikývla. "Je to bručoun, ale vzít za práci umí jako nikdo jiný!"

"No vidíš to," řekl mu Adam. "Co chceš víc?"

"Co bych chtěl?" zeptal se jej Donald. "Abychom tu mohli zůstat. Tohle místo je celý náš život!"

"Já vím," přikývl Adam. "Ale co naděláš? Stejně budete muset odtud odejít..."

/XXX./

"Adame jsi tam?" uslyšel Edmondův hlas. Vracel se domů od Kačera. Skvěle si popovídali. Na okamžik měl pocit, že jim povznesl jejich chmurnou náladu. Celou dobu je přesvědčoval, aby odešli a nenechali se zabít jen proto, že si své staré působiště tolik zamilovali.

"Slyším tě!" vytáhl sluchátko a vypnul odposlech. "Co mi chceš, pardále?"

"Kde jsi teď?"

"Jedu od Kačera k městu, za humny čeká sakra počasí, budu rád, když dojedu domů ještě před tím, než se strhne bouře!"

"Ztratilo se několik dětí. Mezi nimi je i tvůj kluk. Pořádali jednu ze svých bitev. Když se rozcházeli, byli ještě všichni, ale pak se sneslo to zatracené sněžení a někteří v lese ztratili směr!"

"Kde to je?"

"Čekáme na severním výběžku lesa nedaleko posledních domů městečka!"

"Jedu tam, pokud se nepřizabiju, budu do půl hodiny na místě! Doufám, že máte dost světel!" řekl mu Adam. "Jestli začne ještě víc chumelit, ztratíme se všichni!"

"Jeden z mých pomocníků vzal s sebou celý balík pyrotechniky, uděláme si ohňostroj! Třeba to někdo uvidí!"

"Jo," souhlasil Adam. "Na Titaniku taky stříleli jako na Čtvrtého Července a bylo jim to houby platné!"

"Musím končit, řeknu chlapům co a jak! Čekám tě!"

"Fajn! Končím!"

Adam zavěsil a rozjel se vstříc noci plné padajícího sněhu. Světlo jeho vozu se ztrácelo v záplavě poletujících sněhových vloček. Vítr dul od hor s takovou silou, že jej několikrát takřka vytlačil ze silnice. Zatraceně! pomyslel si. Proč se nerozešli dřív? Copak nevěděli, že se má pokazit počasí? Doufám, že jsi neměl pravdu, Donalde! Další oběti? To by nám ještě scházelo! Jako by to už nestačilo. Copak těch mrtvých už nebylo dost? Kolik lidí ještě musí zemřít? Děti, pomyslel si, to by bylo asi poslední, co by se v tomhle městečku stalo, než by se lidé vzbouřili.

/XXXI./

"Najdou nás!" řekl Ronald svému kamarádovi a úkosem pohlédl na jejich protivníka, který se očividně třásl zimou. Vzali jej mezi sebe. Bundu i kalhoty měl vlhké od sněhu, jak ho zahrabali při poslední bitvě do závěje. Po tom, co všechno skončilo, se pro něj vrátili. Takřka minuli místo, kde jej nechali trčet, aby se nemohl zúčastnit dalšího klání. Zajatci měli prostě smůlu. Jejich jedinou nadějí bylo pomyšlení na ukončení bitvy a výměna zajatců.

"To bude dobrý," řekl jim cizí kluk. "Je mí jen děsná zima!"

"Měli bychom se někde schovat, jinak tu zmrzneme!" řekl Thomas. Kousek od nich se v houstnoucí tmě černal široký otvor umístěný pod převisem zalesněného svahu. Našli starou a opuštěnou noru, ve které by se schovalo i deset dětí. Stáhli se hluboko do chodby a sedli si k sobě na nasbírané listí a větve stromů.

"Bože, to je smrad!" postěžoval si Ronald.

"Buď rád, že na nás nepadá sníh," řekl mu Thomas. "Chvilku tu vydržíme, než pro nás někdo přijde!"

"A jak nás tu najdou, ty chytrej, když vítr a sníh zametli všechny stopy?" zeptal se jej Ronald.

"A kde mám asi svou šálu?" zazubil se Thomas. "Páral jsem ji na kousky a ty přivazoval k větvím stromů. Možná mám v hlavě piliny, ale přece mi to aspoň trochu myslí!"

"Půjdu se podívat dál do chodby, pořád se třesu zimou, nemáte nic proti tomu?" zeptal se jich kluk z opačného konce městečka. "Nemáte s sebou sirky nebo zapalovač?"

"A plamenomet bys nechtěl?" zabručel Thomas.

"Ne, díky!" zamračil se. "Hned se vrátím, slibuju!"

"Je to cvok!" řekl Thomas Ronaldovi. "Co tam chce najít? Ústřední topení?"

"Třeba jo," zabručel drkotající kluk a vydal se dál do temné chodby.

/XXXII./

"Takhle se ztratíme všichni!" vykřikl Denis po Adamově pravici. Vichr odnesl jeho slova kamsi do dálek. Sníh vytvořil neproniknutelnou clonu a vichr jim strhával kapuce z hlavy. Blesky křižovaly oblohu a trhaly bachratá mračna na kusy. Kdesi před nimi se ozvalo praskání ledu.

"Někdo spadl do vody!" ozvalo se rychlé staccato Edmondových slov ve vysílačce. Každý druhý muž měl s sebou krátkovlnnou vysílačku se středním dosahem. Domlouvali se za hukotu větru a snažili se alespoň trochu určit směr pátrání a neztratit pojem o své vlastní pozici.

"Kdo je v potoce?" slyšeli hlas jednoho z dobrovolníků.

"Sam! Probořil se do vody! Led ho neunesl, je celý smáčený, ale jinak bez zranění!" ozval se další hlas. Adam měl pocit, že ztrácí orientaci. Co si počnou ostatní, když on, patřící mezi profesionály, neví, kam se má vrtnout?

"Kde jsi, Edmonde?" zavolal do vysílačky.

"Nekřič mi do ucha!" ozval se šerifův hlas. "Našel jsem kus roztrhané šály! Může jít o stopu, pokud tu ty děti nepobíhaly celý den!"

"Použijeme magnezitové světlice, potřebujeme víc světla! Potřebujeme se vidět navzájem, jinak se jeden druhému ztratíme!"

"Řeknu to ostatním!" souhlasil šerif. "Zatraceně, jestli nastydnu, tak si to někdo pěkně odskáče!"

/XXXIII./

"Co tam tak dlouho dělá?" zeptal se Thomas svého kamaráda. Oba se třásli zimou. Strach jim nedovolil jediný pohyb. Těžký vzduch v tunelu byl takřka k nedýchání.

"Je to tu na blití!" zavrčel Ronald.

"Máš strach?" zeptal se ho Thomas. Drkotal zuby a držel se Ronalda jako klíště.

"Nech toho!" odtáhl se. "Necvakej mi zubama za uchem, nesnáším to..."

"Já za to nemůžu," bránil se Thomas. "Co když ho něco roztrhalo?"

"Koho?"

"Toho kluka přece!"

"Nemám chuť to zjišťovat!" pokrčil Ronald rameny.

"Ale přece," zajikal se Thomas. "Může to sežrat i nás!"

"A slyšíš něco?"

"Právě, že nic," opáčil Thomas.

"Tak neřvi, ten kluk by určitě řval strachy a bolestí! Asi tam usnul, nebo co..."

Mlčeli. Zírali do tmy. Byli opření zády jeden o druhého a naslouchali hukotu vichru. Chlapec, který šel dál do nitra nory se neozýval. Tento fakt v nich vzbuzoval pocit fyzického strachu, jaký ještě nezažili. Byli připravení ke všemu. Strachy si takřka močili do kalhot. Byli sami v jedné z nor, ne příliš daleko od neviditelné armády toužící po krvi a mase svých obětí. ONI však na něco stále čekali. Kdesi cosi zašustělo a oba chlapci poděšeně vykřikli!

/XXXIV./

"Našel jsem další kus šály!" řekl Edmond do vysílačky. "Slyšíte mě? Někde tu jsou! Hledejte další kusy oblečení!"

"Už nemůžu dál, musím se na chvíli zastavit!" ozval se neznámý hlas. Byl to Denis.
Vítr mu strhl kapuci z hlavy a povalil jej na zem. Chvíli ležel ve sněhu a očima bloudil v matném světle pochodně. Když mu dohořela, zapálil další. Byla poslední, kterou s sebou měl.

"Něco tu je!" vykřikl do tmy.

"Co se děje?" zakřičel Adam do větru.

"Je tu nějaká nora!" slyšel Denisův hlas ve vysílačce.

"Kde? Co tam máš?" uslyšel šerifův hlas.

"Tady pod převisem! Je tu nějaká chodba, která vede dovnitř svahu!"

"Jste tu všichni?" zavolal Denis na přicházející muže.

"Jdu tam!" řekl mu Adam. "Řekni to Edmondovi, až přijde. Jestli se nebojí, může jít za mnou! Potřebuju světlo, elektrické světlo!"

Vyrazil do temnoty.

"Ronalde!" zakřičel do tmy. "Jsi tam?"

"Tati!" ozval se slabý Ronaldův hlas.

"Kolik vás tam je?"

"Tři, Já, Thomas a ještě jeden kluk, ale ten šel dál do chodby!"

"Jsou tam?" zahulákal šerif na Adama, jen co dorazil se zbytkem mužů k převisu. "Jsou tam?"

"Jo, musíme pro ně, zdá se, že se nemůžou strachy ani hýbat!"

"Ježíši, tady je smrad!" otřásl se Bruno, když se vsoukal do nory za šerifem. "Tady je to lano, vytáhneme vás všechny jako rybu na udici!"

"Bojíš se, že ten třetí kluk bude, však víš co!" zeptal se šerif Adama.

"Jo!" přikývl.

"Jinak to nezjistíme, musíme tam!"

"Nejdřív vytáhneme naše kluky a pak toho cizího, stejně jsou první na řadě!" řekl Adam Edmondovi. "Jdeme na to?"

"Jsem rád, že tě vidím, tati!" řekl Ronald otci, když jej spatřil ve světle baterky. "Thomas už taky mele z posledního!"

"Kde je ten třetí kluk?" zeptal se ho šerif.

"Někde tam vzadu!" ukázal Ronald do tmy. "Báli jsme se tam jít! Promiň, tati! Byli jsme jako dřevěné figurky!"

"Vyneseme je ven!" houkl šerif Adamovi do ucha. Nechali obě děti u ostatních a znovu vlezli do nory. Listí pod jejich nohama tiše ševelilo. Zdálo se jim, že se pohybuje, ale byl to jen klam.

"Jsou pravé!" řekl mu šerif. "Nejsou to ONI!"

"Jdeme dál?" zeptal se jej Adam a nerozhodně posvítil do nitra nory.

"Už je to jen kousek, odvahu!" řekl mu šerif a popostrčil jej dopředu.

"Nestrkej do mě!"

"No a co, jsi snad ženská?" zašklebil se šerif. "Promiň, ale jsem napjatý až k prasknutí!"

"Vidím ho!" řekl mu Adam.

"No a?"

"Co, no a?" zeptal se Adam.

"Je celej?"

"Zdá se že jo!"

"Fuj, to jsem si oddech. Co dělá?"

"Spí!" řekl Adam šerifovi. "Opatrně ho odneseme ven a padáme odtud. Jeden nikdy neví!"

"Přesně tak, jeden nikdy neví, co se může stát!" zamyslel se Edmond. "Je to zázrak, po tom všem!"

"Třeba jsem ho dostali dodatečně k Vánocům!" pokrčil Adam rameny, když se vysoukali z nory.

"Na usmířenou?" nechápal jej šerif.

"Ne, Edmonde, jako malou pozornost s jasnou zprávou, kdo je tu pánem!"

"A kdo jím je?" zeptal se jej šerif nechápavě.

"No přece ONI!" zamračil se Adam a vydal se s ostatními v zuřící bouří zpět k vozům. Vichr řádil celou noc a stěžoval jim cestu k jejich domovům. Možná, že právě díky této bouři všichni přežili. A ONI? Choulili se v závětří, v norách a dírách v zemi. Čekali! Ne na to, až bouře pomine, ale na Jaro. Cítili, že je i přes zuřící Zimu nablízku!


 celkové hodnocení autora: 96.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 3 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 2.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 9 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 27 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Dandy518 01.08.2014, 0:55:17 Odpovědět 
   23. 06. 2014

Ach, nevím, co napsat. Poklidnější díl. Smrt mladé ženy mě zamrzela a na konci jsem si opravdu myslel, že na tom klukovi si smlsly stromy. Jinak nic zvláštního se zde nestalo.
Šerif a jeho pobočník si stále nevědí rady, jak situaci vyřešit. Vyčkávají, ač neradi.
Novela si dál plyne svým pomalým tempem a nic převratného se nestalo.
Těším se na konfrontaci stromu se šerifem, pakliže nějaká bude.
 ze dne 01.08.2014, 17:29:03  
   Šíma: Snad Tě příliš nenapínám, ono i napínání by mělo mít svou "sílu", aby ona guma nepraskla a nic se nestalo! ;-)
 chris ONNE 12.07.2010, 10:00:16 Odpovědět 
   Zdravím šímo!

1) …Po dvou hodech se zastříleli a znemožnili mu taktický ústup, naneštěstí jsme ho z toho vysekali!"… - jaksi nechápu význam této věty, resp. slova zastříleli. Navíc, proč “naneštěstí“ (=bohužel)? Oni ho snad nechtěli zachránit?

2) …"Jen tak! Nahoře je všude plno hlíny. Ten tvůj stromek se zase někde flákal a zapomněl po sobě uklidit. Nedá se nic dělat, budeš to muset udělat za něj!"… - nemohu si pomoct, ale připadá mi to, jako by hovořili o nějakém domácím mazlíčku, a ne o stromku, který se jim prohání po domě a zabíjí kočky a bůhví co ještě. Tohle sráží strach, který jsi chtěl navodit (tedy, pokud jsi ho chtěl navodit ;-))

3) Vůbec jsem nepochopil, proč šerif a Adam přenocovali před tou chatou. A když už jsme u toho, mohli přece mrtvolu (nebo spíš co z ní zůstalo) nějakým způsobem dostat pryč z chaty a tam přečkat noc. Proč by člověk zůstával na místě, kde někdo zemřel tak hroznou smrtí, a je docela velká šance, že se jim stane stejná věc?!

4) …Donald se svou ženou stále odmítali opustit svůj podnik i přes prosby svých přátel, či intervenci policie… - teď si nejsem jistý, ale nebylo v nějakém z předešlých dílů, že už se chtěli odstěhovat, ale nastávající sněhová bouře jim to překazila? A teď se zase nechtějí stěhovat? Jsem trochu zmaten z jejich jednání, ale možná se mi to už začíná plíst… ;-)

5) …děje v jejím skleníků… - skleníku

6) …"Válka je válka. Kdyby byla opravdová, byl bych už dávno mrtvej!"… - přiznávám se, že netuším, ale myslíš si, že takhle uvažuje desetiletý kluk, kterého nezasáhla válka?

7) …"Jsem dneska hrozně nasranej, vážně!"… - já si nedělám iluze o mluvě dnešní mladé generace, ale tohle se mi zdá trochu moc. Ale možná je to prostě jen tou skladbou věty, než jejím obsahem, nevím…

Styl
Tento díl existuje ve dvou naprosto odlišných rovinách, které se vzájemně přetlačují.
První se nese ve velkých, téměř by se dalo říci fatálních, nesrovnalostech, kterých by si autor tvého kalibru (a teď nebuďme příliš skromní, popřípadě příliš podlézaví, ale hříbek šíma už má něco za sebou!) neměl dopouštět! Jsou to:
a) umělé a někdy i zcela zbytečné dialogy (sám s nimi mám problém, ale tady mi jaksi vadí)
b) časová posloupnost – tady se potápíš jako kotva. Taux to velmi dobře vypsal. Hodně se v tom ztrácím a docela to ruší, resp. to ničí celkovou atmosféru!
c) špatná mentalita postav – …Howardova smrt upadla v zapomnění a nestalo se nic, co by ji připomnělo… - tohle městečko vykresluješ, jako místo, kde se nestala vražda (nebo stala, ale už to je hodně dlouho, teď si nejsem jistý). Tak mi řekni, jak je možný, že na to lidi jen tak hned zapomenou. Navíc, pachatel nebyl dopaden a vlastně to už je TŘETÍ (ČTVRTÁ) oběť!!! Město by mělo být na pokraji zhroucení! Taky si myslím, že by už zavolali federály, na druhou stranu ta argumentace, že by je mohli dát do karantény a tak podobně je dobrá. Tudíž tohle bych bral. Ale jakmile zemře ta mladá učitelka, divím se, že se nepokusil šerif alespoň nějak zakročit – evakuovat lidi bydlící na okraji města.
Mnoho autorů umisťuje své příběhy do cizích zemí, ale jaksi zapomíná, že musí podle toho taky přizpůsobit mentalitu svých osob. Viz Tauxova připomínka ohledně vypálení Říma.

Druhá rovina, to už je náš starý dobrý šíma! A tady je několik fakt dobrých, možná i zatím nejlepších okamžiků celého cyklu:
a) noc před Berniho chatou – pokud se vynechá důvod, proč tam vůbec jsou, tak je moc dobře napsáno, hlavně atmosféra i ta rozuzlení, co je ve stanu
b) poničení kostela – malinká vsuvka, ale zatraceně působivá!
c) nora – ta byla opravdu dobrá. Jen to oslovování toho chlapce trochu skřípalo, ale jinak fakt dobré! Atmosféra se dala skoro krájet.

Verdikt
Koukám, že jsem se do tebe docela pustil, co šímáku? ;-) Ale já si prostě myslím, že tenhle cyklus má něco v sobě. Určitě by stálo za to odstranit jej od šotků a podobné havěti. Toť ale jen můj skromný názor, mistře šímo!
Díl šestý mě v některých částech hodně mile překvapil, ale nutně říci, že i hodně nemile. Jsou tam začátečnické chyby, které se rozrůstají do celého textu. Netuším, čím to může být. Možná toto dílo bylo pro tebe v té době až příliš velké sousto. Já vím, že tě docela hodně péruji za něco, co jsi psal před třemi lety a chyby, které ti neustále mlátím o hlavu, nyní již většinou zvládáš. Tudíž, snad to bereš tak trochu na zřetel ;-). Přesto je ale musím vypíchnout.
Tohle je taková horší trojka.

Přeji hezký den, ať múzy slouží a šotci dají pokoj!


Chris
 ze dne 12.07.2010, 11:47:47  
   Šíma: :-DDD

Ano, možná byly "Stromy" trochu "velké sousto"! ;-)))

Dík za kritiku, Chrisi, vážím si ji!
 Tuax 15.01.2009, 18:14:32 Odpovědět 
   Hm, tady je trochu zvláštní rozkol. Minule Edmond zavolal Adamovi a domluvil si sním "vyhlídkový let" o ničem větším nebylo psáno a zde je že nechal na svém stole zprávu, že na večeři nebude doma a vrátí se až druhý den. To si Adam už po několikáté hrál na věštce a vykrádal autorovi textu plány z hlavy? :) Dokonce i když letěli k Bernieho domu, prohledali to atd. tak Edmond měl záložní plán, že kdyby nemohli odletěl, vyrazuili by spolu pěšky zpět. Teda Edmond prohlásí něco o tom, že se tu zdrží spolu dovečera, ale z toho těžko usuzovat na věštecký vzkaz Adama. Tady (v této části) začínají hned kempováním ve stanu? Tady něco chybí, nějak jsem nezaznamenal nějaký hovor, či událost, která by k tomu všemu vedla, protože je to úplně v rozkolu s činy a mluvami předtím...

(Bernie už žádné dřevo potřebovat nebude, tak proč by se měli nechat zmrznout uprostřed překrásné noci?)
Trochu krkolomná věta ve více ohledech, ale držel bych se hlavně slova "zmrznout"? Nemělo by tam být něco jako "promrznout"? Působilo by to přirozeněji i když ta věta je celá taková na křivo.


Jinak následná průpovídka o tom, že stromek od Ronalda zmizel a nechal za sebou rozbitý květináč, působí trošku absurdně na to, jak se po celou dobu choval tajnůstkářsky a pečlivě. To chtělo udělat aspoň nějakou mikroscénu stromku, nějaký flashback z jeho pohledu. Jinak to celé co si zatím odehrál, nějak ztrácí na ak´traktivitě a smyslu.

Pak tu máme velký svižný průlet Zimou bez nějakých závažnějších událostí. Celkem fofr, ale dobré. A musím říci, že zmínka a nápad s propadnutou střechou kostela a věta o zatracení, nevypadá vůbec zle ;)

Teda náhlá zmínka o JEJICH pošlém kocourovi z loňského roku. Tak nyní pevně doufám, že se jedna o úplně jiného kocoura, než toho co pořád leží ve sněhu u jejich garážě vycucaného na troud a který prý měl co do činění se stromkem a přitom jako jediná z obětí, nezapáchal, ani se nerozkládal. Toho, který je ani nezajímal a nemohli mu přijít najméno, krom toho, že je to mrtvý kocour. A nechali ho tam do jara!

Hm tak já ti nevím, teď zase ten tvůj čas v příběhu.
- před příchodem Zimy (na horách) nález mrtvoly - reálně určitě listopad, nejhůř začátek prosince.
- nalezení stromku u Adamova domu a pár drobných událostí, včetně příchodu Zimy. - tak max. dva dny po začátku
- smrt pumpaře, jeho milé, a zálesáka u jezera tak do čtrnáctidnů od ostatních událostí.Řekněme že je týden do vánoc, i když v příběhu to pro postavy asi nic neznamená, protže neprobíhají žádné přípravy a nic podobného.
- uběhnou vánoce, Nový rok. To máme zase tak dva týdny, přibližně. A už jsme v lednu.
- v této části píšeš
(Leden uběhl rychleji než se dalo čekat.)
takže leden už je taky v čoudu a krom sněhu a propadlé střechy v kostele se nic zvláštního nestalo. Od poslední události uběhly už pravděpodobně tak měsíc, měsíc a půl a Adama najednou prohlásí:
(Je to už skoro dva týdny, co jsem byl s Edmondem u té chaty.)
Tak tos mě teda málem srazil ze židle. Jsem si říkal, co mi zase uniklo, ono zde spíše Adam byl asi unesen na měsíc mimozemšťany a nějak se mu ztratil měsíc z vnímání, no nevím. Teda děsné.

Hm tak:
("Chceš zapálit městečko, jako dal Nero podpálit Řím, protože se mu zdál příliš špinavý a zkažený...)
Opět v nášíš do jejich mentality vědomosti, které většina evropanu tak nějak mít bude, ale u američanů, které nezajímá skoro nic krom jejich nacionalismu a víry v boha? Oni ani nevědí co je ČR, natož kdo to byl Nero, teda dost silně pochybuju, že by si toho byli vědomi šerif a jeho pobočník v zapadlém městečku. Kdyžby teda byl znalý,t ak ten drhuhý by se vyptával, dva na jednom místě s touto znalostí, to by asi studovali dějiny na harwardu. Co by pak, dělali, ale tam. Jako je pěkné, že ty máš přehled o lecčem, ale k tomuto přirovnáí sis měl najít něco o nějakém vypálení něčeho v americe, aby to zapadlo. Takových podsunutých prohlášení je v příběhu docela dost, přitom je mizivá šance, že by o těchto věcech měli tucha.A oni tady vedou docela fundovanou diskuzi o Nerovi :)

Teda akce s hledáním dětí je docela dobrá, škoda jen, že o třetím klukovi pořád všichni mluví jako by byl z jiného města. Jim by přece mělo záležet na všech stejně (nepočítám Adama a jeho syna). A i ti kluci mezi sebou by se snad více semkli. I když kdo ví.

Jinak něco mi říká, že onen kopec nad motelem U kačera, který hrozí pádem, bude možná mít v ději ještě velkou roli. No uvidíme :)

Tentokrát je můj dojem příliš roztříštěný, tudíž jdu zase směrem ke dvojce. Ale snad ti mé poznámky, úvahy o tom co se děje, ajak se to v tvém příběhu děje, a jak by to mohlo být lepší, logičtější, zajímavější aspoň trochu pomou v dalším ladění textu ;)

Tuax
 ze dne 15.01.2009, 18:22:23  
   Šíma: Díky, Tuaxi! Tomuhle se říká hezká porce poznámek a postřehů! ;-)
 Maura 02.08.2007, 22:37:24 Odpovědět 
   Já jsem si pozornost udržela i když je to dílko na pokračování.
 Maura 02.08.2007, 22:25:01 Odpovědět 
   Ano, další pokračování. Líbí se mi to víc a víc. Myslím si, že by to stálo za to zařadit do knihovny SASPI, až to bude celé. Je zajímavý nejen námět, ale i styl psaní.
 ze dne 02.08.2007, 22:34:06  
   Šíma: Ještě chvíli a budu se "červenat"! :-) Díky, nevím, co bych měl ještě říci. Byl to vlastně takový pokus o sci-fi horor! Snad to vyjde, uvidíme v další díle. Jestli dokážu udržet tu atmosféru. Jsem pocten!
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Soutěž
Nikis
03 Objevení neč...
Eliota
Ve znamení kord...
Zirvith Snicket
obr
obr obr obr
obr

Pátek třináctého...
Šíma
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr