obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je jako Opera. Člověk se tam nudí, ale vrací se tam."
Gustav Flaubert
obr
obr počet přístupů: 2915290 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39391 příspěvků, 5727 autorů a 389819 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Stromy - 7. část ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Stromy
 redaktor Šíma publikováno: 04.08.2007, 18:56  
Pokračování...

Obsah předchozích částí: Na Podzim byly nalezeny pozůstatky jakéhosi těla na cestě vedoucí k Pile. Nic dalšího nebylo zjištěno, totožnost neznámého nebyla nikdy objasněna. Počátkem Zimy se v městečku začala ztrácet nejdříve divoká zvěř a později také domácí zvířata. Ke konci zimního období něco zaútočilo i na obyvatele města. Přichází Jaro a s ním také nejistota, co bude dál!
 

/Část třetí - Jaro/

"Zima pozvolna ztrácela svou sílu. Nejprve neznatelně, avšak s jistotou blížícího se konce, aby se další část roku mohla připravit na svou vládu, kdy stromům vyraší první pupeny a míza se vrátí od kořenů zpět ke konečkům větví. Aby z nich pak vyrašily nové listy a překrásné květy, jako příslib jejich budoucích plodů..."

/I./

Něco viselo ve vzduchu. I když byla ještě stále Zima a sníh padal každý večer, a teploty nevystoupily nad bod mrazu, lidé i zvířata cítili onu zvláštní a nevysvětlitelnou vůni Jara. Únor uběhl jako voda. Děti zase chodily do školy a těšily se, až zazvoní zvonek poslední vyučovací hodiny, aby se mohly vyřítit ven a potěšit se se studeným sněhem. Život v kotlině se vrátil do svých starých kolejí a všechny nevysvětlitelné záhady upadly načas do zapomnění. Jen několik lidí dál bloumalo nad prožitými dny a otřesnými zážitky při setkání s tajemnou smrtí, pro kterou neexistovalo žádné logické vysvětlení.

A ony podivně a bezbranně vyhlížející bytosti, miniaturní odrůdy vzrostlých stromů, tyčících se k zamračenému nebi? Bytosti tolik nepodobné svým kolegům s letokruhy, svými parazity a odumřelými částmi svých těl? Kam se poděly? Třásly se zimou a čekaly na první hřejivé sluneční paprsky, které rozpustí sníh, vrátí teplo prochladlé zemi a dají sílu novému životu. Čekaly na Jaro! Jejich stoický klid se proměnil v nedočkavou žádost, jako by ožívaly s každým novým dnem a byly čím dál drzejší a odvážnější.

Poslední oběti jejich krvelačné touhy byly zapomenuty a první ještě nepřišly na svou schůzku se smrtí. Každým pootočením kyvadla času se život oněch bytostí a jejich obětí blížil k bodu, kdy se vzájemně spojí a dají sílu vyrůst něčemu novému, co předčí jejich veškeré očekávání, aby se ze smrti zrodil nový život, který změní sny v realitu a skutečnost v černou noční můru, ze které není úniku! Toužily po světle a teple ještě nenarozeného Jara! Toužily po ještě teplejší krvi a chvějící se svalovině svých budoucích obětí! Byly přirozené a své! Byly nenažrané!

/II./

Hektor, místní soudní znalec a lékař v jedné osobě. Byl také starým mládencem. Nikdy se neoženil a neměl chuť s tím na stará kolena začínat. Na druhé straně si nikdo v městečku nemyslel, že by držel celibát. Byl prostě jen stárnoucím seladonem s touhou po troše lidského tepla a lásky, co by se za nehet vešlo. Každý si jej vážil pro jeho lidské smýšlení a vrozenou potřebu něco udělat pro bližního svého.

Práci soudního lékaře vlastně vzal na žádost zdejšího starosty. Těšil se, až půjde do penze a všechna ta zvířecí či lidská těla, zemřelá podezřelou smrtí, vymaže ze své paměti. Když přijel do městečka, těšil se, že unikl hektickému spěchu velkoměsta se vším, co k němu patřilo, nedostatkem pracovních míst, špatnými zdravotními a sociálními podmínkami nejchudší části obyvatelstva, násilím a zločinností, která vládla na ulicích. To všechno nechal za zády, aby se usadil zde v lůně přírody uprostřed hor v ospalém městečku, kterému kdosi takřka zapomněl dát jméno.

Toho dne, kdy ranní paprsky zubatého slunce ozářily bílou a huňatou peřinu napadaného sněhu, se probudil s otázkou, co mu zase přinese nového. Protřel si oči a pohlédl oknem ven vstříc rodícímu se dni. Přimhouřil oči před záplavou světla. Snažil se najít své sluneční brýle, které nosil za každého počasí a nasadil si je na nos. Ulehčeně si oddechl. Vstal z postele a po půlhodině stlaní a osobní hygieny se konečně došoural do kuchyně, aby si dal něco na zub.

Stárneš! řekl si v duchu. Za chvíli budeš jen nepotřebným šrotem v lidské podobě! A kdo ne? Pousmál se a otevřel lednici. Vytáhl z ní plechovku piva a otevřel ji. Kapičky vystříknuté pěny mu orosily brýle i obličej. Napil se a položil do poloviny plnou nádobku na desku kuchyňského stolu. Kdesi vrčel jeho věrný čtyřnohý pomocník. Určitě měl hlad, ale pánův hlad měl přednost. Dlouho se přehraboval mezi polotovary, až s mručením naskládal na horní desku lednice několik malých vajec a sáček s nakrájenou slaninou. Jedno vejce se mu skutálelo z lednice a dopadlo s žuchnutím na zem. Hektor zhluboka zaklel. Začal hledal nějaký vhodný hadr a lopatku. Po několika minutách si již pochutnával na vejci se slaninou s očima upřenými na zasněženou horskou krajinu.

Posnídal a hodil špinavé nádobí do dřezu. Od doby, kdy do rozpáleného oleje položil první plátek nakrájené slaniny uplynulo dobrých čtyřicet minut. Ručičky elektrického budíku ukazovaly půl desáté. Tušil, že tato snídaně byla jeho poslední. Nevěděl proč, ale měl takový divný pocit. Vždy, když věděl, že mu umře pacient, cítil totéž. Dnes byl tím pacientem on sám. Dal nažrat psovi a vydal se do garáže pro své auto. Hra začala.

/III./

"Ahoj, mami!" usmál se Ronald na svou matku. "Víš o tom, že jsme to zvorali na plné čáře a městečko teď patří těm debilům z druhé strany?"

"Něco jsem slyšela," přikývla a postavila na plotnu hrnec se studeným mlékem. "Nechceš kakao?"

"Celý rok musíme být podřízeni těm žabikvakům. Víš, co to znamená?" zlobil se dál.

"Budou vybírat zálohy na ochranu, mají přednostní právo na nejlepší místa ve všech podnicích, kam mají přístup nezletilé děti, to se mi snad jenom zdá!"

"Prohráli jste," pokrčila rameny. "Nebo ne? Nebyl to snad spravedlivý boj? Budete žádat odvetu? Co jim můžete nabídnout? Svou svobodu, chcete se stát ještě jejich otroky?"

"Přestaň!" zamračil se Ronald. "Chceš nám dělat rozhodčího nebo advokáta?"

"Já jen uvažuju nahlas, zlato!" bránila se. "Podělali jste co se dalo, Ronalde. Vy jste si sprasili svou válku. Já ne! A málem jste se pozabíjeli mezi sebou..."

"Kde je táta?" zeptal se ji, než si sedl k televizi v obývacím pokoji.

"Ještě spí, včera měl perný den," řekla vážně a pohlédla na syna, jak sedí na gauči s nohama na konferenčním stole. "Život je pes a nese s sebou i porážky, s kterými musíš počítat! Mohl bys dát ty nohy ze stolu?"

"Já vím!" řekl ji nepřítomně. "Mami?"

"Co chceš?"

"Ten stromek! Viděla jsi ho ještě někdy po tom, co se vypařil?"

"Ne, proč se ptáš?"

"Thomasovi zmizel jeho milovaný pes, sice to byl jen podvraťák, ale byla s ním docela slušná legrace. Pustil ho včera ven, aby se šel proběhnout a už se nevrátil!"

"Třeba potkal nějakou čubičku a on se vykašlal na svého pána!" namítla.

"Ten zrovna," nadechl se Ronald. "U poštovní schránky našel jen jeho obojek, vypadl, jako by ho sežvýkala kráva!"

"Vážně?"

"Jo, málem se z toho pozvracel, jak to bylo nechutný!" zabručel Ronald.

"Díváte se moc na horory, kluci," řekla mu matka z kuchyně.

"Už jsi uvařila mlíko?" zeptal se ji. "Docela mi kručí v břiše, co bude ke kakau?"

"Co bys chtěl? A vůbec, máš obě ruce zdravé, ne?"

"Provedu!" zabručel Ronald a vstal otráveně z gauče. "Co máme?"

"Vánočku, koláčky, nebo chleba s máslem a džemem," řekla mu.

"Takže co dům dal?" zamračil se Ronald. "Není ti to divné? Pes nikde a zbude po něm jen ten slizkej a smradlavej obojek?"

"Ještě jsem nesnídala!" řekla mu matka a dala si ruce v bok. "A jestli nepřestaneš s těma nechutnýma věcma, půjdeš jíst do svého pokoje!"

"Jasně, mami, už mlčím!" řekl ji poslušně. "Ale stejně je to divné..."

/IV./

Edmond se chytil do své vlastní pasti. Potuloval se v okolí svého domu a šlápl do želez. Naštěstí byla jedinou obětí jen jedna z jeho bot. Vrátil se domů, aby si prohlédl případné zranění. Pravou nohu měl otlačenou, jako by si na ni nasadil želízka a pořádně je utáhl. Vztekle poslal obě boty do kouta. Pomalu se dobelhal do obývacího pokoje, kde si nalil pořádnou sklenku Brandy. Praštil s sebou do křesla a začal si mnout bolavé chodidlo.

Připadal si jako blbec. Chytit se do vlastní pasti! Totéž si patrně myslelo i tříměsíční kotě, které na něj s údivem hledělo. Našel jej asi před dvěma dny. Vzal si jej domů, aby mu dělalo společnost. Přišlo k němu a začalo hlasitě vrnět. Vyskočilo mu na klín a z něj pak na opěrku. Třelo se mu o obličej a strkalo mu svůj ocásek pod nos. Edmond pustil svou nohu a chňapl po zvířeti. Zaťalo do něj své malé drápky a nepřestávalo vrnět.

"Čičí, dáme si něco na zub?" zeptal se kotěte. Opatrně se vydal do kuchyně.

"Na čičičí!" volal na něj a nabízel mu misku s mlékem. Čtvernožec se nemohl odhodlat k prvnímu kroku. Vrátil se pro váhající kotě a postavil je před misku. "Tak si dej, je to dobrý, vážně!"

Kotě se nerozhodně zastavilo nad miskou a s otázkou v očích pohlédlo na šerifa. Zazvonil telefon. Dvakrát, třikrát, pak zmlkl. Edmond se zamračil a vytáhl z lednice flašku Rumu. Kapátkem přidal do mléka trochu ohnivé vody a pohlédl na kočku.

"Teď už si dáš?" pohladil ji po hřbetě. "Co z tebe bude, až vyrosteš? Jestli vůbec povyrosteš?"

Znovu zazvonil telefon.

"Jsem tady, Kriste pane!" zakřičel do sluchátka.

"To jsem já, Adam," řekl mu jeho přítel.

"Kolik je hodin? Krmím kočku, nechce mlíko, tak mu ho ředím Rumem!"

"Uděláš z ní alkoholika, bude ti chodit do baru!" varoval jej Adam.

"Kolik je? Byl jsem venku a chytil jsem se do své vlastní pasti! Ztratil jsem boty a pojem o čase," zabručel šerif.

"Bude deset dopoledne, neprojedeme se po okolí? Co říkáš?" zeptal se jej Adam.

"No tě pic," řekl mu šerif. "A co kočka? Nemůžu ji tu nechat samotnou!"

"Tak proč jsi ji tahal domů?" divil se Adam.

"Máš pravdu, potřebuju nějakého kamaráda," bránil šerif malé kotě. "Říkals přece, že tu sám zblbnu!"

"Bude ti srát po baráku!"

"Aspoň se nebudu muset starat jen sám o sebe! Možná ji opiju, než se rozjedeme po kraji. Co myslíš, kolik toho snese?" zeptal se šerif svého přítele.

"Nechám tě zavřít za týrání zvířat!" řekl mu Adam. "Opíjet kočky, to je nápad..."

Kočka se souhlasem zamňoukala a olízla si červený čumáček. Pomalým a nejistým krokem se vydala k Edmondovi, kterému připadla na mysl otázka, existuje-li na světě záchytka pro opilá zvířata. Kotě několikrát upadlo. Pak zůstalo ležet na koberci a hlasitě předlo. Edmond jej vzal do náruče a podrbal jej za ušima.

"Už ho má," řekl svému příteli.

"V kolik mám pro tebe přijet?

"Za půl hodiny," zamračil se Edmond. "Tak se měj!"

"Tu kočku chci vidět, šerife!" řekl mu Adam. "Ne, že pojde na otravu alkoholem! Slyšíš mě?"

"Nic jí není. Spokojenější kotě jsi ještě neviděl," řekl mu Edmond a zavěsil.

/V./

Městečko vypadalo z té výšky jako nějaká hračka položená do dolíků pískoviště, na jehož okraji děti postavily vysoké a špičaté kopce. Edmond s Adamem se brodili po kolena vysokým sněhem. Skútr nechali dole nedaleko běžecké trasy. Procházeli mezi vzrostlými smrky a stoupali do poměrně prudkého kopce. Toužebně vyhlíželi své útočiště, starou, avšak často užívanou chatu obklopenou borovicemi a dalšími jehličnany.

Kráčeli opatrně za sebou. Přepadl je zvláštní pocit smutku. Jedinou kuliso byl vítr a křupající sníh pod jejich nohama. Protáhli se mezerou v hradbě stromů a ocitli se na nepříliš širokém prostranství před nahrubo postavenou jednopatrovou stavbou. Zdálo se jim, že jsou odříznuti od světa. Pohlédli vzhůru na zamračené nebe, kde se neustále proháněl dující vichr. Ohýbal vrcholky stromů a sfoukával z nich napadaný sníh. I přes rostoucí strach cítili jakýsi falešný pocit bezpečí.

"Utáboříme se tu, večer je na spadnutí!" řekl Adam šerifovi.

"V chatě?" zeptal se jej Edmond. "Dokonalá past, nemyslíš?"

"To hned zjistíme," pokrčil Adam rameny a vydal se ke dveřím.

"Měli bychom sem dostat skútr, jinak ho zítra nenajdeme!" zakřičel šerif na svého přítele a zmizel mezi stromy. Kdesi zapraskaly větve stromů. Několik minut na to zastavil šerif před chatou a zpytavě hleděl na přešlapujícího Adama.

"Co se děje?" zeptal se ho.

"Nevíš, jak se leze dovnitř?"

"Obvykle dveřmi, ne?" pokrčil šerif rameny. "Jak jinak?"

"Tak je pojď otevřít!"

"Zasekly se?" zeptal se šerif nedůvěřivě a vylezl na terasu ke dveřím. "Nebyl jsi ve skautu?"

"Ne, když jsem chodil do školy, naši mě nikam nepustili!"

"A jak ses dostal ke své práci?" divil se šerif.

"Utekl jsem z domu!" pokrčil Adam rameny. "Už víš, jak na to?"

"Ne, ale určitě to bude prkotina," řekl mu šerif a dal se do prozkoumávání obrubně dveří. "Někde bude nějaká pojistka, klíč k otevření těch zatracených dveří! Doprčic, copak tu jsme poprvé?"

"Třeba jsme zabloudili!"

"Jo, jsme v zemi Za zrcadlem, je tu taky Zbrojnoš, Lev a Strašák! Ty jsi Alenka a já Králík! Do prdele, už to mám! Dneska večer bude sakramentské počasí!"

"Půjdeš dovnitř jako první?" zeptal se jej Adam nejistě.

"Proč? Myslíš, že tam na nás čekají?" zazubil se šerif. "Obešli jsme tři desítky chat, a v žádné jsem na nic nenarazili! Proč právě tady?"

"Kdo ještě používá tuhle chatu?"

"Fredy Krieger? Jedna dvě, Fredy jde..." rozesmál se šerif. "Spěcháš do nebe, nebo mě pustíš napřed?"

"Tady máš!" podal mu Adam výkonnou svítilnu.

"Na co to je?" zeptal se jej šerif.

"Na svícení, aby jsi si nerozbil hubu, až tam vlezeš! Bude tam tma jako v ranci a možná taky pěkný binec!"

"Lidé jsou někdy vážně hrozní," postěžoval si šerif. "Uhni trošku stranou, ať mi nepřekážíš, kdybych vyletěl ven jako namydlený blesk!"

"Nemám tě raději taky zastřelit?"

"Kdy a proč?" nechápal jej Edmond. "Chceš bezdůvodně zastřelit šerifa? Zastřelit policistu je federální zločin, alespoň myslím!"

"Nebyli jsme tu už několik měsíců," podotkl Adam.

"Jo, od Léta," souhlasil šerif a vešel do chaty.

"Vidíš něco?"

"Zatím nic," ozval se šerif. "Je tu zima jako v psinci!"

"Venku je dřeva dost," zavolal na něj Adam. "Jak ti je?"

"Cítím se jako zloděj..."

"Nemůžeš být pořád jenom dobrým hochem, život je boj!" řekl mu Adam a vešel dovnitř chaty. "Tady je ale smrad!"

"Smrdí to tu jako po psích nebo kočičích hovínkách," zamyslel se šerif. "Nejdřív tu pořádně vyvětráme a pak zatopíme!"

"Nejraději bych tu chatu podpálil!" řekl mu Adam upřímně a stiskl si nos. "Kde je tu záchod, asi budu zvracet..."

"Venku za chatou, můžeš tam zůstat," uchechtl se šerif. "Možná, že tam budou taky!"

"ONI?"

"Jo! Možná, že se jim taky ze všeho zvedá žaludek," pokrčil rameny a bouchl Adama do zad. "A nebo to hoď z okna... Můžeš si vybrat!"

/VI./

První, co Hektora překvapilo, byl silný k dávení nutící zápach, na který narazil při vstupu do dveří jednoho z domů na okraji městečka, jehož zahradu tvořil okraj vybíhajícího lesa. Půl hodiny na to, co vstoupil do budovy místní policie, jej vyrušil naléhavý telefonát. Kdosi jej žádal o pomoc. Neváhal a vydal se na udanou adresu. Nyní se neodvažoval vstoupit do domu. Stál na zápraží a snažil se nevnímat onen ostrý a nepříjemný pach. Podvědomě jej znal. Připomínal se mu se stejnou vtíravostí a zarputilostí, jako tehdy u Zlatého potoka. Mrazilo jej v zádech. Něco tu nebylo v pořádku. Pomalu otevřel dveře a ještě jednou se ohlédl ke svému vozu. Přemýšlel, má-li se dát na útěk, ale jeho profesionální čest mu nedovolila zběhnout od svých povinností.

Vešel do předsíně. Nic zvláštního v ní nenašel, jen několik rozhozených bot leželo na podlaze. Na věšáku u stěny visel jediný ošoupaný kabát. Byl celý vlhký od sněhu a studeného větru. Zavřel za sebou dveře a postupoval dál do domu. Na schodišti nebylo ani stopy po člověčí přítomnosti. V kuchyni ještě vřela voda v konvici. Zastavil plyn. Proč ji neslyšel v telefonu? Kdesi zaštěkal pes, netrpělivě a žádoucně. Hektor si ihned vzpomněl na svého čtyřnohého přítele.

Vrátil se ke schodišti a vydal se nahoru do prvního patra. Dřevěné schody pod jeho chodidly nepříjemně vrzaly. Připadal si jako zloděj a čekal, kdy se mu propadne pod nohama příští schod. Zápach byl stále silnější a jemu nezbývalo nic jiného, než vytáhnout z kapsy kapesník a přiložit si jej k nosu. Stále nic neviděl. Všechny dveře v prvním patře byly zavřené, až na koupelnu, odkud se ozýval pravidelný zvuk kapající vody ze špatně uzavřeného vodovodního kohoutku. Neměl chuť jít dovnitř a podívat se, jaké překvapení jej tam čeká. Nakoukl skrze pootevřené dveře do koupelny, ale nikoho v ní nenašel.

"Je tu někdo?" zakřičel do tíživého ticha. Nikdo se neozval. Položil si kufřík na koberec a otřel si zátylek i čelo. Nepřestával se ohlížet kolem sebe. "Halo! Je tu někdo? Volali jste, že potřebujete pomoc?"

Stále se nikdo neozýval. Chtěl sejít do přízemí, když uslyšel v jednou z pokojů podezřelý šramot. Zastavil se přede dveřmi a na okamžik se zarazil. Dvě dlouhé vteřiny držel ruku na klice, než nahlédl dovnitř. Pokoj byl prázdný, jen vítr si pohrával se záclonou v otevřeném okně. Kam se všichni poděli? Dům byl, jak se zdálo, prázdný! Kdo tedy volal o pomoc? Zběžně prošel všechny pokoje.

"Zatracená práce!" postěžoval si, když se vrátil ke schodišti. Jako by se po všech země slehla. Na posledním schodě v přízemí si všiml visícího telefonního sluchátka. Komíhalo se sem tam jako kyvadlo. Zvedl jej a přiložil k uchu. Ozývalo se v něm jen pípání obsazovacího tónu. Zavěsil.

"Lidičky, jste tu? Nebo si děláte ze starého blázna legraci?" zavolal ještě jednou do ztichlého domu. Nikdo mu neodpověděl.

Sklep! řekl si. Ještě jsem se nepodíval do suterénu! Obešel všechny pokoje v přízemí a vydal se do sklepa. Povzdechl si a odměřeným krokem sestoupil dolů po schodech do vyzývajícího šera, které se pod schody měnilo v posměšnou temnotu. Světlo nefungovalo. Rozsvítil tedy baterku a dal se do průzkumu sklepení domu. I tady cítil ten podivný tlející pach smrti.

"Je tu někdo?" zeptal se. "Budu se muset vrátit, je mi líto, ale nemůžu tu déle zůstat!"

Otočil se zpátky ke schodišti. Cosi mu spadlo do vlasů. Bylo to neskutečně lehké na dotek. Rukama si přejel tvář v domnění, že narazil do pavučiny. Podíval se ke svých nohám. Na podlaze bylo velké množství prachu. A ještě něco! Nedovedl TO identifikovat! Plazilo se to a šustělo zároveň. Začala jej pálit pokožka na rukou a na obličeji. Když vycházel ven ze dveří vedoucích do sklepa, měl z obličeje jednu velkou otevřenou ránu.

V hale se již plazil po čtyřech a snažil se necítit onu palčivou bolest po celém těle. Zdálo se mu, že se mu rozpouští oblečení i s kůži na těle. Dokázal se ještě dostat ze dveří domu, kde zůstal bezmocně ležet. Vydával jen tlumené vzdechy a občas škubl tělem. Zvolna se rozpouštěl, jako by jej někdo hodil do kyseliny. Odmítl tomu uvěřit. Pak už nebylo nic. Bolest pominula a on spatřil sám sebe, jak leží na sněhu před domem. Vlastně to nebylo jeho tělo, jen nějaká podivná černá hmota. Za okamžik se pro něj zastavil neposedný vítr a odletěl s jeho duchem kamsi mezi mlčící skalní velikány. Hektor byl mrtev!

/VII./

Když se Edmond probudil, bylo již ráno. Ručičky jeho hodinek ukazovaly půl osmé. Zdálo se mu, že Adam spí klidným spánkem. Za okny bylo šero znásobené hradbou stromů. Oheň v krbu takřka vyhasl. Opatrně vstal, aby nerozvířil prach a pohlédl skrze napůl zamrzlá okna ven. Nesněžilo. Ale přes noc napadlo dobrých deset čísel nového sněhu. Přiložil do krbu několik polen a vyšel ven, aby s ním zalomcoval ranní chlad.

"Je překrásné ráno, bude polojasno a východ slunce nad skalními velikány bude překrásným zážitkem!" řekl mu Adam. Šerif takřka poskočil leknutím.

"Co blázníš?" zeptal se ho. "Myslel jsem, že ještě spíš!"

"To já taky," pokrčil Adam rameny. "Najíme se a vydáme se nahoru na hřeben, určitě nebudeš litovat! Vypadáš jako bobr na penzi!"

Rychle se oblékli a odklusali po svahu nad chatu. Protáhli se skulinami mezi stromy a svižným krokem mířili k nedalekému hřebenu. Po nebi se převalovala roztrhaná a bachratá mračna spolu s pološíleným větrem, kterému činilo velké potěšení narážet do všech překážek, které mu stály v cestě. Za vrcholem nejvyšší hory pohoří se rozšířila záře vycházejícího slunce.

"Co tomu říkáš?" zeptal se Adam šerifa.

"Kdys tu byl naposled?"

"Včera v noci, málem jsem sletěl přes hřeben! Podívej se, na druhé straně je asi tři stovky metrů hluboký sráz! Děsná romantika, rozplácl bych se jako žába!"

"To máš pravdu," zamračil se šerif. "Ty taky musíš všude vlézt!"

"Do večera musíme být zpátky ve městě! Slíbil jsem to..."

"Tak to máme co dělat," plácl se šerif do stehen. "Vrátíme se do chaty, uhasíme oheň a zavřeme ji na klíček!"

Za necelou hodinku již sjížděli zpět na běžeckou stezku. Vítr jim dul do zad a snažil se je shodit ze svahu. Nebe se znovu zatáhlo a začalo sněžit. Krása rodícího se dne byla ta tam. Zůstaly jen povinnosti, pochybnosti a všudypřítomný děs!

/VIII./

První, co Denis udělal po tom, co otevřel své černé oči a pohlédl na ten Boží svět, bylo, že se oblékl a vydal se do nedaleké hospody. Rozrazil vstupní dveře a hnal se k výčepu. Měl šílenou chuť na pivo a několik kyselých okurek. Minulý večer se znovu spustil a nyní měl co dělat, aby se necítil jako obyčejný blbec.

"Ahoj, Diano!" pozdravil hospodskou. "Jak jde kšeft?"

"Dobře, když se u nás objevíš ty, vždycky nám stoupne tržba o dobrých sto padesát procent, jen nevím, kdo bude platit výživný těm dětem, které se snažíš udělat s našimi servírkami! Copak jsi vydělal balík? Jednou si tě najdou, uříznou ti koule a hodí je psům! Ženský nejsou jen na to jedno, aby vzdychaly pod nebo nad chlapem!"

"Já vím," bránil se.

"Tak se podle toho zařiď!" řekla mu a nalila mu.

"A co dělám špatně?" nechápal. Postavil se čelem k ní a pohlédl ji do očí. "Jsem snad nějaký kurevník?"

"Jak se to vezme... Proč by sis musel pořád něco dokazovat? Jakej jsi chlap s pořádným klackem? Co tě žere? Na co nestačíš?"

"Měl bych se jít vyzpovídat?"

"A kam? Kostel je na spadnutí! To ta Zima!" usmála se. "Co je na tom pravdy, že se ztratil Hektor?"

"Kdo?"

"Hektor, už od včerejšího rána nebyl doma. Nikde není k zastižení! Buď taky zanáší, nebo se mu něco stalo?"

"Včera jsem s nim mluvil na stanici," řekl ji Denis.

"A co ti řekl?"

"Několik oplzlých vtipů, nic zajímavého. Někdo mu volal a prosil jej o pomoc. Kam měl namířeno, to vážně nevím! Včera večer se spustila pěkná slota, jestli ho to někde zasypalo, pak jsme přišli o výborného doktora!"

"Měl bys zavolat šerifovi!" namítla. Vzala na tác několik sklenic a roznesla je po stolech. Denis počkal, až se vrátí k výčepu.

Proč by měl Hektor někde bídně zhebnout? ptal se sám sebe. Dopil svou porci a vydal se ke dveřím.

"A kdo bude platit?" zavolala na něj.

"Napiš mi to na sekeru," mávl rukou. Vyšel ven a vydal se ke svému vozu. Zámek zamrzl. Po dvaceti minutách marného snažení rozbil zadní sklo automobilu a vsoukal se dovnitř.

"Denis centrále, slyší mě někdo?"

"Tady centrála, jsi to ty, Denisi?"

"Kde je Bruno, neřekl kam má namířeno? A neviděli jste náhodou Hektora?"

"Objíždí město, potřebuješ pomoc?" uslyšel v přijímači. "Co je s Hektorem?"

"Je nezvěstný od včerejšího rána! Jediné co chci, je mluvit s Brunem!"

"Má vypnutou vysílačku, nemůžeme se s ním spojit!" řekl mu muž sloužící na policejní stanici. "Chceš mu něco vyřídit, až se ozve?"

"Jo, ať mi zavolá! Budu u sebe doma," zabručel a zrušil spojení. "Kdo mi teď spraví zadní okno? Proč jsem se na to nevykašlal?"

/IX./

"Mami!" zakřičel Ronald do předsíně. "Jdu s Thomasem ven, projdeme se po okolí. Nemáš nic proti tomu?"

"A co můžu dělat, když stojíš ve dveřích oblečený do zimy?" zavolala na něj. "Ale už žádné války, letos jste jich měli dost!"

"Podíváme se po tom psovi..."

"Myslíte si, že ho najdete?" zeptala se ho, jen co vešla do předsíně. Vítr profukoval pootevřenými dveřmi. Škvírou spatřila zamračené nebe. Ráno nasvědčovalo, že bude hezký a příjemný den, ale během hodiny se všechno pokazilo. "Co když bude sněžit? Dejte pozor, ať vás zase nemusíme hledat!"

"Někam se schováme!" zamával ji na pozdrav a vydal se k Thomasovu domovu.

"Neboj, budeme opatrní..."

"Jenom aby," řekla si a zavřela za sebou dveře.

"Ahoj!" řekl mu Thomas na pozdrav. Čekal na něj u svého domu a zdaleka jej vyhlížel. "Toho psa musíme najít!"

"Proč?" zeptal se jej nechápavě. Kráčeli ulicemi města, dívali se po všech koutech a volali na něj jménem. "Máš ho tak rád? Nebo je za tím i něco jiného?"

"Jo! Sežral mámě zlatý prsten, který dostala, když se vdávala. A ten pes ho ještě nestačil vysrat!"

"Kdyby ten blbý prsten nesežral, trčel bys doma?"

"Blázníš? Copak jsem bez citu? Nejraději jsem ho tahal za ocas a za uši!"

"Potřebuješ psychiatra, sadisto," řekl mu Ronald. "Možná ho sežrali vlci."

"Nestraš!" otřásl se Thomas zimou. Začalo sněžit. Odněkud z konce ulice se ozývalo známé psí štěkání.

"Je to on?" zeptal se jej Ronald. "Co myslíš?"

"Možná," pokrčil Thomas rameny. Stál tam opuštěný dům. Pomalu se rozpadal a měnil se v ruiny. Připadal jim jako starý dům z nějakého hororu. Vítr lomcoval rozbitými okenicemi a třískal s nimi na všechny strany. Oba chlapce mrazilo v zádech.

"Tam nejdu!" řekl Thomas a zastavil se.

"Co když tam je a potřebuje pomoc?" řekl mu Ronald. "Nebuď baba!"

"Říká se, že se ve městě ztrácejí psi a kočky a jiná domácí zvířata. Možná, že je vážně žerou vlci, lišky nebo jiná divoká zvěř, kterou sem zahnal hlad!"

"Aspoň se tam podíváme," trval Ronald na svém.

"Jak myslíš, ale já se roztrhat nenechám!" otřásl se Thomas pod dotěrným větrem. Sešeřilo se. Těžká a černá mračna zakryla oblohu. Lehké sněžení se proměnilo ve vánici. Takřka neviděli na krok. Došli k domu a naslouchali štěkotu psa. Byl to on, nebo jen mámení?

"Jsem podělaný strachy!" řekl Ronald svému příteli. "Ale musím tam. Vlastně ani nevím proč. Něco mi říká, abych tam šel, že tam najdu, co hledám!"

"A co jako?" zeptal se jej Thomas udiveně.

"Toho tvého čokla, zatraceně!" zavrčel Ronald. "Alespoň myslím, že jo."

"Mám strach!"

"A myslíš, že já ne?" opáčil Ronald. "Máma mě bude muset přebalit, až se vrátím domů! Doufám, že vstoupíme do historie..."

/X./

"Začínají mi mrznout nohy!" zahučel Edmond na Adama. Čas utíkal rychleji, než se jim zdálo. Měli před sebou ještě pořádný kus cesty. Všechny chaty, na které narazili, byly opuštěné. Jejich pátrání se dostalo k mrtvému bodu.

"Zabalíme to," řekl šerif Adamovi. "Slyšíš? Co pořád hledáme? Honíme vítr, nic víc! Jsme jako dva blázni. Všichni sedí ve svých domovech a nikomu se nechce vystrčit nos do tohodle mizerného počasí!"

"Kdo říká, že hledáme lidi?" zeptal se jej Adam.

"A koho? Zelené pidimužíky?" zamračil se šerif. "Vlastně máš pravdu!"

"Já jsem je neviděl! Nevím, za čím se ženeme, ale určitě to tu někde je! Co jiného by mohlo zabít Rebeku, a další, z kterých zbyly jen ty hromádky hnoje?"

"Pořád ti leží v hlavě její smrt?"

"Tobě ne?"

"Já se snažím na nic nemyslet, čert to vem!" zasyčel šerif Adamovi do ucha.

"Zemřelo tu několik lidí. Neznáme příčinu smrti, viníka, natož motiv. Jsme jako malé děti!"

"Támhle je další chata!" ukázal Adam rukou na střechu vyčuhující nad hřebenem.

"Další zastávka v naší strastiplné pouti."

"Jestli tenhle výlet přežiju, nechám tě zavřít až zčernáš!" odfrkl si šerif a sesedl ze skútru. Začalo ho svrbět levé oko. Něco nebylo v pořádku. Postupovali k hřebenu. Brodili se ve vysokém sněhu a uhýbali před větrem.

"Vypadáš, jako bys potkal smrt!" řekl mu Adam vážně.

"Prošla kolem mne a brousila si kosu," vydechl šerif námahou. "Pořád chceš jít k té chatě?"

"Víš o něčem, co by nás od toho mohlo odradit?"

"Ne, ale mám takové nejasné tušení, že hledáme na špatném místě!" řekl mu šerif.

Sníh mu padal do bot a studil jej na chodidlech. Přitáhli si bundy ke krku a vzdorovali studenému větru. Jen pro ně se u chaty rozpoutala malá sněhová bouře. Neviděli na krok.

"Tady nebudou!" zavolal šerif na Adama a ukazoval mu, aby se vrátil.

"Cože?" zeptal se jej Adam.

"Je tu schovaný párek lišek, tady nebudou! Zvířata jsou opatrnější než my, vrátíme se!" zakřičel na něj a vydal se zpět ke skútru.

"Víš to jistě?" nevěřil mu Adam, když si za něj sedal a dal si nohy na stupačky.

"Proč ta náhla změna názoru?"

"Bylo to tam jako v Noemově Arše! Nejsou tu, budou ve městě!" řekl mu šerif ledovým hlasem. Adama zamrazilo.

Zvířata se stěhují z okolí kotliny i z městečka. Buď JIM padnou za oběť, nebo utečou. Něco nesouhlasilo. Možná, že jsme na špatné stopě. Možná díky lsti. Jejich lsti! Copak jsou chytřejší než-li my? ptal se Adam v duchu. Vraceli se do kotliny. Vítr souhlasně zamručel a zasypal je mrakem sněhu...


 celkové hodnocení autora: 96.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 2 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.5 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 9 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 36 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Dandy518 01.08.2014, 0:56:29 Odpovědět 
   23. 06. 2014

Když Hektor prozkoumával dům, pasáž na mě působila, že jsem se malinko bál. Jako kdybych byl místo něho já.
Jinak děj se stále protahuje a napíná až do samotného vyvrcholení.
 ze dne 01.08.2014, 17:29:46  
   Šíma: Aspoň něco Tě přitáhlo dostatečně silně... Děkuji svým múzám! ;-)
 chris ONNE 12.07.2010, 10:01:04 Odpovědět 
   Zdravím šímo!

1) …"Podělali jste co se dalo, Ronalde. Vy jste si sprasili svou válku. Já ne! A málem jste se pozabíjeli mezi sebou..."… - už je to docela obehrané, ale myslíš si, že něco takového řekne matka svému desetiletému synovi? Já hodně pochybuji, ale kdo ví…

2) …Fredy Krieger?... – jo, Freddy Krueger, to je jedna z mých nejoblíbenějších “béčkových“ postav. Jeho smysl pro černý/morbidní humor mě vždycky dostane! ;-)

3) …Někdo mu volal a prosil jej o pomoc. Kam měl namířeno, to vážně nevím!... – tohle mě docela zarazilo. Po tom všem, co se v městečku stalo, jde SÁM někomu pomoc a ani ten policista se ho nezeptá, jestli nemá raději jít s ním, popřípadě alespoň zjistit, kam má namířené? To je trochu víc než nelogické, když si uvědomíme, že jsme v malém horském městečku, kde si přece jenom lidé pomáhají.

4) …"Máma mě bude muset přebalit… - a opět Rolandova hláška, které prostě nevěřím

5) …"Proč ta náhla… - náhlá

Styl & příběh
Tohle bylo docela krátké, ale moc se mi to líbilo! Až na ty občasné dialogy a to s tím Hectorem, jinak hodně slušný text!

Co se týče příběhu, tak mě zaujaly dva fragmenty:
a) …Dnes byl tím pacientem on sám. Dal nažrat psovi a vydal se do garáže pro své auto. Hra začala… - tady tímhle tím docela výrazně zhustíš atmosféru. Moc dobře!
b) …"Aspoň se nebudu muset starat jen sám o sebe! Možná ji opiju, než se rozjedeme po kraji. Co myslíš, kolik toho snese?" zeptal se šerif svého přítele… - tak tohle mě hodně pobavilo! Myslím si, že kdyby byly dialogy více v tomto duchu (vtipnější), rozhodně by to prospělo!

Verdikt
Tenhle ten díl je na míle vzdálen tomu předešlému! Možná to je délkou, ale spíše ne. Ten šíma, kterého znám, se konečně probral. Jsem zvědavý na poslední dva díly. Hodně se na ně těším, což o něčem svědčí.
Konečně je tam nějaký náznak toho, co se děje bezprostředně před tím, než lidé umírají. V tomto ohledu jsi čtenáře docela napínal, ale myslím si, že to rozhodně nebylo na škodu!
Dávám čistokrevnou dvojku!

Přeji hezký den, ať múzy slouží a šotci dají pokoj!


Chris
 ze dne 12.07.2010, 11:49:12  
   Šíma: Dík, mistře! ;-)
 Tuax 16.01.2009, 3:12:31 Odpovědět 
   Tak noční čtení, po brzkém probuzení :)

Ty dialogy, mi pořád přijdou takové košaté i v této části. Ale nic extra mě netrefilo mezi oči :)

(Jedinou kuliso byl vítr...)
Tady ti chybí u za kuliso"u"

Hm je trochu zvláštní jak čerif se svým pobočníkem objíždějí chaty v okolí a vlastně se fo nich vkrádají, či co? Teda u té poslední se dovnitř vloupali a druhý den ji zamkli na klíček? A co praví majitelé chaty? Tohle nějak moc nechápu, jak to u nich funguje s chatama. Taky si nejsem jistý tím, jestli se náhodou nebavili o tom, že musejí být ten den doma a ty je necháš jezdit po dalších chatách.

No toto? To jsou způsoby jednomu z pohůnku šerifa, Denisovi zamrzne zámek u auta a on to vyřeší rozbitím okýnka? Uf, přijde mi, že se nechal trochu unést, vždyť ho pořádně nic nehonilo. A jeho následné zpytování svědomí, to vypadá, že má chlapec IQ hodně hluboko.

A k tomu ten hovor s centrálou skrz vysílačku začíná příšerně:
("Denis centrále, slyší mě někdo?"
"Tady centrála, jsi to ty, Denisi?")
Buď měl zavolat: Centrálo, centrálo, slyší mě někdo? A otázka z centrály by měla opodstatnění. A nebo měl na otázku z centrály odpovědět potvrzením. Neudělal ani jedno :)

Ale celkově, když pominu ty rozhovory, to jde. Bylo to tentokrát i nějaké kratší. Už se blíží finále, jsem an to zvědavý.
 ze dne 16.01.2009, 10:21:11  
   Šíma: Dík za zastavení, kritiku i známku, pane! ;-)
 Maura 04.08.2007, 19:44:15 Odpovědět 
   Ne, nebudeš.
Je dobrý, že držíš děj a neodbíháš.
 Maura 04.08.2007, 18:55:38 Odpovědět 
   Nejen, že je to stále poutavější, ale moc se mi líbí obrazy přírody. Popis zimy a zimní, nebo předjarní nálady. Skvěle napsáno.
 ze dne 04.08.2007, 19:27:34  
   Šíma: Když řeknu, že děkuji za komentář a že jsem rád, že se to líbilo, nebudu se pořád opakovat? :-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
obr
obr obr obr
obr
Dekadentně-cito...
Bel Riose
Srdce v sametu
Lord Mordvig
Anuran Agnus - ...
Dandy518
obr
obr obr obr
obr

Smrtelná
Polly
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr